načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí – Petr Šabach

Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí

Elektronická kniha: Čtyři muži na vodě
Autor: Petr Šabach
Podnázev: aneb Opilé banány se vracejí

Vyprávění o jedné pánské jízdě plné především pijáckých zážitků, uskutečněné podle vzoru "tří mužů ve člunu" na jedné z českých řek. Čtyři čeští muži současnosti, dlouholetí přátelé, se rozhodnou uskutečnit svůj dávný sen a vydat se na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 195
Rozměr: 18 cm
Vydání: 2. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2005
ISBN: 978-80-718-5778-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vyprávění o jedné pánské jízdě plné především pijáckých zážitků, uskutečněné podle vzoru "tří mužů ve člunu" na jedné z českých řek. Čtyři čeští muži současnosti, dlouholetí přátelé, se rozhodnou uskutečnit svůj dávný sen a vydat se na dovolenou na vodu. Jejich cesta je prokládána vzpomínkami na společné zážitky z mládí, na problémy, jimiž prošli v období normalizace, i zádrhely, které je potkaly v současné hektické době. Vyprávění se nevyhýbá ani jejich četným zkušenostem se ženami, vlastními i cizími, a osu tvoří zvláště hospodské historky a průšvihy.

Popis nakladatele

Další příhody čtyř kamarádů známých z knihy Opilé banány. Za dvacet let se změní mnohé, nebo také nic. Břečka, dnes již právník, hluchoněmý Víťa, Ptáčník, který pracuje v bezpečnostní agentuře a P. se o tom jedou přesvědčit s nafukovacím člunem, nafukovací pannou a zásobou pití. Kniha plná autorova laskavého humoru.

Zařazeno v kategoriích
Petr Šabach - další tituly autora:
Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí Čtyři muži na vodě
 (CD)
Občanský průkaz Občanský průkaz
Jak potopit Austrálii  9.vydání Jak potopit Austrálii 9.vydání
 (e-book)
Zvláštní problém Františka S. Zvláštní problém Františka S.
 (e-book)
Rothschildova flaška Rothschildova flaška
Hovno hoří Hovno hoří
 
K elektronické knize "Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí" doporučujeme také:
 (e-book)
Škoda lásky Škoda lásky
 (e-book)
Tři vánoční povídky Tři vánoční povídky
 (e-book)
Občanský průkaz Občanský průkaz
 (e-book)
Babičky Babičky
 (e-book)
Ramon -- Psáno pro New York Times Ramon -- Psáno pro New York Times
 (e-book)
Putování mořského koně Putování mořského koně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:021


3

PASEKA

PRAHA

LITOMYŠL

2011

/TŘETÍ VYDÁNÍ/

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:023


4

© Petr Šabach, 2003, 2011

Cover © Jan Šabach, 2005, 2011

ISBN 978­80­7432­151­1

Tuto knihu věnuji posádce člunu,

s níž jsem se snažil před lety pokořit Červený mlýn,

a zejména těm bezejmenným mužům,

kteří nám tenkrát hodili lano.

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:024


5

■ Já například nevím ani to, v který porodnici sem se

narodil a v kolik hodin sem se narodil, a to je dost nut

ný už jen kvůli pitomýmu horoskopu. Matky se na to

zeptat bohužel nemůžu, takže si to jen tak představu

ju. Představuju si to asi takhle: Je horká arizonská ne

děle, je pravý poledne a nade mnou se tetelí hvězda.

Obrovská zlatá hvězda na propocený modři nebeský

klenby. „To je divný...,“ myslím si, protože, když se člo

věk líhne na svět, očekával by, že ho uvítá někdo as

poň s jednou atestací anebo – přinejhorším – nějaká

ta porodní bába, ale šerif?! „Dyť sem eště nestačil nic

províst...,“ říkám si a vyděšeně si měřím toho tlustýho

brunátnýho chlapa před sebou, kterej mi míří na hla

vičku koltem a mezi zubama cedí: „Tak polez, mla

dej!“ „Helejte,“ povídám já, „nechci tady dělat potíže.

Jenom projíždím,“ a když se pak s mlasknutím vy

loupnu celej, tak další, co slyším, je, jak mi šerif poti

chu a důrazně radí: „Žádný blbosti! Ruce polož hezky

vopatrně na břicho svý maminky a roztáhni nohy!“

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:025


6

Opírám se dočista grogy a rozechvělej, protože mám eště slabý nožičky, dívám se na to, jak sem zřízenej od krve a plodový vody, a tak jen přes rameno prohodím: „Ji z toho vynechte... neměla ponětí, koho u sebe přechovává. Slibte mi, šerife, že jí dáte pokoj!“ a on po krátký úvaze pokejvá hlavou a zašeptá: „O.K., ty mi stačíš, synku...“ Nějak takhle se to muselo semlít a pak už sem se z průšvihů nevyhrabal.

„Já mám pocit, že sem se narodil někdy k ránu, ale jistej si tím nejsem,“ povídám věštkyni, což nebyla žádná ježibaba s koulí, ale velmi příjemná paní ve středních letech a o tom, že je to věštkyně, nebylo vůbec pochyb, protože mi před okamžikem sdělila, že v mým životě vidí jasně ryby a nože a že tomu moc nerozumí, ale jestli to souhlasí. „Jasně že souhlasí,“ řek sem. „Stoprocentně to sedí!“ „Poslyšte...,“ pronesla zamyšleně, když si prohlížela moji dlaň, „co to máte s tou čárou života? To vypadá na to, že jste si chtěl trochu začarovat... Že mám pravdu!“

„Chtěl sem ji protáhnout. Nožíkem...,“ zamumlal sem, „rybičkou. Byl sem malej...“

„Hmmm...,“ vzdychla, „jenže tím jste mi to trochu zkomplikoval.“

„Promiňte.“

„A sobě taky,“ dodala. Mlčel sem a cejtil se provinile.

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:026


7

„Víte, já vám ten horoskop můžu sestavit i bez hodiny vašeho narození, ale nebude holt tak přesný, takže jestli máte možnost se někoho zeptat, tak to radši udělejte.

„Otce bych se moh zeptat,“ řek sem. Jedu ho za pár dní navštívit. Snad si to pamatuje...“

„Tak ho navštivte, a až to zjistíte, tak zase přijďte. A víte co? Máte ještě ten nožík? Přineste mi ho. Potřebovala bych nějaký předmět, který jste měl v mládí často u sebe.“

„To bude asi fuška,“ řek sem.

„O tom nepochybujte,“ usmála se na mě mile. ■ „Takže eště jednou...,“ vzdych sem si nahlas a sám sobě poradil: „Použij stejnou metodu, jako když hledáš klíče!“ Šel sem ke dveřím, stoup si k nim zády a snažil se co možná nejvíc soustředit, jenže on je přece jenom rozdíl v tom, když hledáte klíče, s kterejma ste přišli včera domů, a protože ste doma, tak ste si logicky museli odemknout, víte, že někde musej bejt, a to ostatní už záleží jenom na tom, jestli budete mít štěstí hned, anebo potom, a tak ste celkem klidný a říkáte si věty jako: „No dobře, tak sem přišel, odemk a kam sem tak asi moh jít potom? Do kuchyně? Do koupelny? Na záchod?“, a mezi tím, když se rozhodnete vypátrat věcičku, kterou ste neviděli dobrejch tři

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:027


8

cet let a jen tušíte, že někde tady to přece musí bejt!,

což byl právě můj případ, jelikož sem se rozhod najít

nožík, kterej mi kdysi daroval můj vlastní otec. Tady

vám nepomůže žádná kuchyňská logika. Takovejhle

objekt může bejt prakticky všude, a když něco může

bejt v jediným momentu prakticky všude, vyplývá z to

ho, že to taky může bejt v tom samým momentu prak

ticky nikde... „Možná na dně nějakýho šuplíku,“ říkal

sem si, „nebo v jedný z těch krabic, co mám ve skle

pě...,“ a protože se mi do sklepa, o kterým sem dodnes

přesvědčenej, že v něm straší, dvakrát jít nechělo, roz

hod sem se začít těma šuplíkama. Vyndal sem první

z psacího stolu, a ačkoli mi už předem bylo jasný, že

tam ta rybička nebude, protože do něj nakukuju dost

často, vynechat sem ho nemoh z toho prostýho důvo

du, že sem chtěl bejt pečlivej. Vysypal sem jeho obsah

na zem a rovnal pak zase všechny věci zpátky s tím, že

sem velice pozorně promnul v prstech nejenom obál

ky, ale i jednotlivý papíry, co se tam válely, a choval

sem se prostě tak, jako bych předpokládal, že ten nůž

může bejt kdekoliv. Když sem takhle probral první,

pustil sem se do dalšího, velmi nebezpečnýho šuplete

číslo dvě. Nebezpečnýho proto, že v něm mám nahá

zený fotky a probrat se haldou fotek jen tak mechanic

ky, to je skoro nadlidskej výkon, vyžadující odvahy

hrdiny z antickejch bájí, kterýmu bohové řekli: „To, co

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:028


9

hledáš, je za tou horou obrázků, ale věz, že jakmile se

před byť jen jediným na okamžíček zastavíš, zkameníš

nebo jinak bídně zhebneš!“ A tenhle hrdina to samo

zřejmě nevydrží, aby se na chvíli cestou nezakoukal,

a nebejt jistý bohyně, co se po ní jmenuje kdejakej

margarín „s chutí máslovější než máslo“, jak se tvrdí

vá na obalech, tak bysme o něm dneska mluvili ztlu

meným hlasem. Jednou rukou sem si zakryl oči, abych

se snad nedopustil stejný chyby, a na vteřinu sem za

uvažoval i o tom, zda nepoužít šátek, kterej by mě chrá

nil před tím hrozným pokušením, a najednou se stej

ně přistihnu při tom, jak zadumaně zírám na jednu

fotku a pomaličku chladnu od nohou, jako kdybych

vypil číši bolehlavu, a to je, jak je všeobecně známo,

první příznak toho, když kameníte, a kolem jako na

schvál žádná bohyně s vůní pomazánky, která by mě

z týhle šlamastyky vysekala. Nemá ani smysl, abych

říkal, že mně se to děje často, protože – upřímně řeče

no – mně se děje pořád, že se ztrácím při pátrání, kte

rýmu se říká „životní pouť“ a podobně nadneseně,

a vždycky to má zezačátku na svědomí nějakej detail,

kterej v momentě nabobtná do takovejch rozměrů, že

nestačím zírat. Co já pamatuju, ztrácel sem se od dět

ství a jít se mnou v létě na procházku, a to i někam vy

loženě blizoučko, znamenalo pro mý rodiče, aby s se

bou vzali pro jistotu jídlo tak na tři dny, nějakou tu

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:029


10

teplou deku, lana, baterky, pár světlic a samozřejmě

megafon. Já nevím, jestli mě mamka, když sem byl

dítě, vodila na provázku, ale jestli jo, stejně jí to asi

nebylo moc platný, protože jak se znám, já sem se

z něj určitě už nějak vyvlík nebo sem ho přežužlal

svým mléčným chrupem a šel si za svým. Na svou

obranu musím poznamenat, že kolikrát to nebyla vý

hradně moje vina. Prohlížel sem si třeba obrázkovou

knížku, která mě uvedla do stavu sokratovský ztuhlos

ti čili zkamenění, a lidi kolem mi říkali: „Moment,

mládenče!“ a „Nemohl bys jít s tou knížkou krapítek

stranou?!“, a tak já nejdřív jen tak poodstoupil a pak

eště kousek a najednou se proberu a stojím na Sněž

ce, kde se zatajeným dechem pozoruju ten nejúžasněj

ší západ slunce, co sem kdy spatřil. Tátovi sem se kdy

si ztratil na fotbale, a to mi ho pak bylo doma, když

mě přived policajt, fakt líto, jak ho máma mydlila pěs

tičkama, jindy mě našli, jak sedím, děťátko sotva tříle

tý, na kolejích a blokuju tramvajovou dopravu, a jed

nou nás na ulici fotil fotograf jako rodinku, a teprve

když nám tu fotku poslal, tak si naši všimli, že na ní

chybím, a vyhlásili pátrání. Ztrácel sem se prostě za

všech okolností, a nejenom já osobně, ale spolu se

mnou i věci, který nějak souvisely s mým životem,

jako například tenhle proklatej nožík. Eště ráno sem

ho nepostrádal. To až dopoledne, když sem vyndal

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0210


11

z kastlíku obálku a řek si: „To není pravda! To snad ani

není možný!“, protože sem hned poznal rukopis svý

ho táty, ty úsporný inteligentní tahy, který sem jako

dítě tak snaživě napodoboval. Tohle sem si nemoh

s ničím poplíst. Byl sem ohromenej, ale hlavně tak

zvědavej, co mi po třiceti letech, na který vypad z mý

ho žití, chce, že sem tu obálku roztrh eště na chodbě,

a než sem dorazil ke svejm dveřím ve druhým patře,

přečet sem ten dopis od začátku do konce. Stálo

v něm:

Milý synu!

Věř mi, že se mi po všech těch letech, co jsme se nevi

děli, nepíše zrovna lehce, ale chci, aby sis uvědomil, že

ne všechno, co se v mém životě seběhlo, jsem měl mož

nost v dostatečné míře ovlivňovat podle svých představ.

Rád bych tě hned na začátku svého dopisu upozornil na

to, že jsem tvou matku nepřestal nikdy milovat, a to

i přesto, že mi z posledních let našeho soužití učinila pra

vé peklo. Za prvé tedy chci, abys pochopil, že můj tehdej

ší odchod představoval jedinou možnost, jak zachránit

sám sebe, a tím – paradoxně – i vás, a za druhé: byl bych

moc rád, kdyby sis uvědomil fakt, že jsem se nikdy nevy

hýbal povinnosti platit na tebe řádně výživné, a to i v do

bě tvých – pravdaže trochu delších – studií. Prosím, abys

vzal tyto skutečnosti v potaz ještě předtím, než si promys

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0211


12

líš odpověď na můj následující návrh. V termínu 10.–

20. 6. si odskočím z Mnichova do Skalice, kde budu uby

tován v hotelu Regent. Nemáš to tam z Prahy zas tak

daleko, jsou tu vynikající rybářské podmínky, a tak mě

napadlo: Nechtěl bys se mnou strávit víkend? Pokoj pro

tebe bych zajistil bez problémů, jelikož mám v tomto ho

telu jistou finanční účast – jinými slovy – on mi praktic

ky patří. Ale o tom všem snad až ústně.

P. S. Pamatuješ na toho našeho úhoře? Mohli bychom

to po letech zopakovat. Co říkáš?

Určitě se ukaž. Táta

Seděl sem nad tou nenadálou porcí štěstí a nevěděl, co

si myslet. Je mi čtyřicet a od mejch jedenácti let mě

vychovával (naštěstí ne moc) otčím Bedřich. Svýho

biologickýho otce bych na ulici s největší pravděpo

dobností nepoznal, protože sem ho celou tu dobu ne

viděl, a jediný kloudný vzpomínky, co na něj mám,

sou vzpomínky od řeky, protože táta bejval rybář. Což

o to, to byl Bedřich koneckonců taky a možná, že prá

vě díky tomu nenadělali tyhle dva v mý dětský hlavič

ce žádnej bordel navíc, protože nejdřív sem chodil na

ryby s jedním, pak s druhým a pozdějc prostě sám.

O tátovi sem věděl akorát to, že žije s nějakou ženskou

v Mnichově a že spolu maj snad dvě děti a nic víc.

Dlouho, dlouho sem zíral na těch pár řádek a říkal si:

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0212


13

„Chci se s ním vidět, nebo ne?“ Dumal sem nad tím, a najednou sem si musel připustit, že mě ta představa vidět pravýho otce docela láká. Kdyby pro nic jinýho, tak pro to, že bych se ho rád zeptal na pár detailů ze svýho mládí. Takže sem vzal papír a nadepsal ho: „Ahoj, dneska mi přišel tvůj dopis...“ ■ „Haló!“ zatřás se mnou Honza Břečka.

„Jasně...,“ řek sem.

„Jasně co?“ zeptal se Břečka, a tím mě definitivně dostal, protože věděl, že sem byl chviličku zasněnej. Zasněnost je moje prokletí. Já tomu teda říkám zasněnost, i když ostatní tvrděj, že mám normální vokna a že takovýhle vokna maj k zasněnosti hodně daleko, ale to je koneckonců jedno, jak to nazvem. Prostě trpím tím, že podstatnou část života trávím někde jinde, než kde mám právě bejt. Na tohle sem velmistr. Už když sem sedával ve škole, teda myslím mý tělo (moje duše se poflakovala někde za rohem), a ušima, který sem nechával fungovat pořád tak na dvacet procent, sem zaslech jakoby z nějaký šachty svý jméno, což je zvukovej vjem, z kterýho mám snad největší děs, trval mi návrat zpátky vždycky nesmírně dlouho. Říká se tomu „umění přepnout“ a já měl s tímhle přepínáním vždycky co dělat. Vidím se, jak kráčím k tabuli, kterou hyzdí nějaká rovnice, a ptám se v duchu sám sebe:

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0213


14

„A co my dva máme jako společnýho?!“, zatímco moje duše se uprostřed pastvy kdesi v dálce zarazí, nastraží slechy a teprve pak vyráží za mnou. Moh bych na ní zavolat: „Teď už se na to klidně vykašli! Teď už mi moc nepomůžeš!“, ale to bych ji musel mít, to bych tu bestii, která si to teďka mete někde po polích a lukách, která se řítí kol rozervanejch skal a přeskakuje výmoly, potoky a strouhy, musel vodit na provázku stejně tak, jako vodívali mě. Co je mi platný, že se nakonec s jazykem na vestě vřítí do třídy, upře na mě svý nevinný modrý oči a panáčkuje, jen aby si mě zase získala? A jen jí odpustím, už zase zdrhá.

Je po zvonění, je odpoledne a já skáču s rozeběhem do bazénu, a teprve v letu na mě zdálky zahaleká, že na tabulce, kterou jsem právě minul, stálo: VYPUŠTĚNO ZA ÚČELEM ČIŠTĚNÍ!

„Něco o cestě ste říkali...,“ vzpomněl sem si.

„Mluvili sme o tejdnu na řece, vole. Ptal sem se tě, jestli pojedeš.“

„Jasně,“ řek sem, „jasně že pojedu. Dyť sem to sám vymyslel!“

„Tak je to domluvený,“ uzavřel to Honza Břečka a objednal další piva. No a pak sme si na to připili.

Od tý doby, co se Břečka oženil, sem ho měl dost často na krku. Je fakt, že sme si všichni už od samýho začátku mysleli, že mu to vzhledem k jeho povaze asi

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0214


15

moc dlouho nevydrží, a hodně naznačil už při samotným svatebním obřadu. Je to už nějakej pátek, ale pořád vidím tu šílenou scénu před očima. Čekali sme na něj s Víťou před radnicí. Stáli sme u zábradlí, v klopách myrty a tak trochu stranou od ostatních, protože sme je, upřímně řečeno, moc neznali. Víťa byl tenkrát nervózní jako ratlík, a dokonce mi řek o cigáro. Podal sem mu krabičku a říkám mu jasně, a eště sem si při tom ukazoval na pusu, ať dává bacha, protože Víťa je tetřev hlušec:

„Klid, ty se neženíš, tak co blbneš?!“

„Nelíbí!“ odpověděl mi tou svou řečí, který rozumím jen já a eště pár jedinců. Podíval sem se nenápadně stranou směrem ke svatebním hostům a v duchu sem Břečku musel politovat. Víťa měl pravdu. Taky se mi ta skupinka moc nezamlouvala, ale divte se všem těm strejcům a tetám s modrejma přelivama, když už tam tvrdli takovou dobu.

„Jestli se na to vybod, tak ho zabiju!“ ubezpečoval sem Víťu, kterej nešikovně pokuřoval.

„Já si na to musel pučit hadry! Boty mám pučený! Jediný, co mám na sobě vlastního, sou spodky!“ syčel sem mu do tváře. Před radnici vyběhla nějaká madam a všechny upozorňovala, že obřad musí bezpodmínečně začít hned, protože za chvíli následuje další. Zjišťoval sem, že kromě Moniky, což byla budoucí paní

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0215


16

Břečková, a Honzovejch rodičů tu všichni stáli jako

sochy a hleděli do dálky, čehož využily zejména děti

a běhaly mezi tou galerií na chodníku, hlasitě vejskaly

a pravděpodobně si přály, aby se jejich rodiče z to

hodle stavu už nikdy neprobrali. Dospělí sledovali roh

ulice, kde se podle jejich představ měl Břečka vynořit,

ale jak už to tak v životě bejvá, všichni se pletli, takže

když se z postranní ulice přiblížil taxík, byla k němu

většina zkamenělců otočená zády. Ani já, ani Víťa sme

okamžitě nepochopili, která bije, protože výstup z vo

zu Břečka poměrně zvládnul. Prozradil ho až prvý

a zejména pak druhý krok a zavrávorání provázený

výkřikem: „Mám ráda žužu, taková jsem já!“ Teprv teď

se všichni otočili jako na povel. „Podívám se a vi

dím...,“ říkával kdysi můj otčím Bedřich a myslel tím

to, že sou situace, kdy není třeba ztrácet čas studová

ním, kdo je kdo. Člověk před náma nespal minimálně

dvě noci. Monice klesly ruce se svatební kyticí, ale ji

nak se držela statečně. Její rodiče pobledli, neochot

ně ho objali, a to spíš proto, aby ho stabilizovali, a pak

už ho táhli rovnou do svatební síně. Břečka se nechal

poslušně víst až na to, že nad hlavou mával kazetou

a všem kolem vysvětloval: „Tohle si nechám dneska

zahrát! V té písni je vše!“, a hned jak sme se ocitli

v předsálí, začal se pídit po člověku, kterej by tam měl

na starost hudbu. Ta samá madam, která nás strašila

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0216


17

na chodníku, se na mě křečovitě usmála, požádala mě

o občanku a pak šla shánět svědka nevěsty. Když mí

jela Břečku, tak utrousila: „Oddávat vás bude magistr

Přidal...,“ což asi neměla dělat, protože jen co Honza

tuhle informaci zpracoval, přestal si prozpěvovat

a zvolal: „Vážený magistře Přidale! Rádi bychom vám

něco přidale! Ale! Vzhledem k tomu, že vy, Julius Fu

čík a vám podobní...,“ ale řeč nedokončil, protože jed

nak mu Monika zacpala hubu kytkou a jednak se ote

vřely dveře do síně, z který se linuly slavnostní tóny

varhan. Nějaká hezká slečna si rychle stoupla vedle

mě a usmála se, z čehož sem pochopil, že jakožto

svědci sme kompletní. Otočil sem se a zahlíd Víťu,

kterej se držel až vzádu a všechny převyšoval nejmíň

o hlavu, která měla v jeho případě velmi, velmi usta

ranej výraz. Napochodovali sme dovnitř a dveře za

našimi zády se zavřely s tichým klapnutím. Magistr

Přidal vypadal jako člověk, kterej předstírá, bůhvíjak

dobře se ráno nevysral, ale prozradilo ho to, jak špat

ně přehrával, že tam potácejícího se Břečku vůbec

nevidí. Ale viděl ho. Viděl ho velmi dobře, a tak zkrá

til svou řeč na minimum, dělal, že neslyší to věčný

mumlání: „Vážený magistře Přidale...,“ a když sme se

všichni podepsali a mlaskla hlučná buranská pusa, kte

rou měl na svědomí Honza, evidentně si oddych

a zmizel. A vtom odkudsi zaburácela píseň „Mám

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0217


18

ráda žužu, taková jsem já!“ a Břečka se okamžitě chy

til, ta písnička mu vrátila život do žil s takovou razan

cí, že se roztancoval a ruce vbok, nohy vykopávaje vy

soko vpřed, odskákal na chodník a zapad do taxíku,

kterej na něj furt čekal. Ostatní se vyhrnuli za ním

a v šoku sledovali ruku, která jim mávala na rozlouče

nou. Bylo by možná zajímavý to zakončit tím, že od tý

doby už ho nikdy nikdo neviděl, ale to není pravda.

Pravda je jen to, že si Břečka zadělal na celkem sluš

nej manželskej průser hned první den.

■ Seděl sem v hospodě a čekal na Břečku. Na JUDr.

Břečku, abychom si správně rozuměli. Přímo naproti

mně řvala televize, v který se vysílal nějakej fotbal, ale

já ho moc nesledoval, protože mě plně zaměstnával

drobeček na hladině mý vodky s džusem. Snažil sem

se mu vyhnout, zkoušel sem ho všelijak přelstít, ale

bylo to marný, protože ať sem dělal, co sem dělal, ať

sem otáčel skleničkou, jak sem chtěl, choval se ten

kousek bůhvíčeho, jako kdyby si se mnou hrál, a pořád

se přesouval směrem k mý puse. Moh sem ho vyndat

klidně prstem nebo párátkem, ale když hrajete hru,

musíte se chovat jako hráč. Takže sem šilhal na žlutou

hladinu, slídil očima po tom drobku, čekal na Břečku

a asi sem se zase zasnil, protože drobek najednou

zmizel i s obsahem mý sklenky. Přišel sem do tohodle

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0218


19

lokálu kolem desátý ráno, byl sem tady jedinej host, a až na monotónní zvuk zurčící vody ve výlevce tu bylo skoro ticho. Poklidná ranní hodina. Výčepák vybaloval z kartónu cigarety a rovnal je do police nad sebou. Pobrukoval si hlubokým hlasem. Najednou se ve dveřích do kuchyně objevil jeho kolega kuchař, kterej si zavazoval kolem mohutnýho těla zástěru a hlasitě při tom zíval. Výčepák se po něm ohlíd a prohodil: „Máš to nahraný, vole?!“ Ten jen kejvnul hlavou a zmizel v kuchyni, odkud se za chvíli vrátil s kazetou a zasunul ji do videa. „Chceš to pustit hned?“ zeptal se.

„No jasně, dokud tu nikdo není,“ řek výčepák a natočil si malý neboli číšnický pivo.

„Můžu ti říct, že to pěkně posrali...,“ dodal kuchař, a vtom už se rozsvítila obrazovka, po níž pobíhali hráči.

„Jak to tu včera vypadalo?“ ptal se výčepák a loknul si piva, aniž spustil oči z televize.

„Narváno k prasknutí,“ konstatoval kuchař, „dobrej kšeft. Jenže eště lepší by byl, kdyby to ty paka takhle nepodělali, protože jen to skončilo, tak šli všichni domů. Byli nasraný...“

Objednal sem si další pití a zalitoval toho fotbalu, protože až doteď sem tu měl božskej klid, a teď sem musel poslouchat nějakýho pošahanýho komentátora.

sab-muzi-EPUB.p65 22.11.2011, 13:0219




Petr Šabach

PETR ŠABACH


23. 8. 1951

Petr Šabach je současný český spisovatel. Narodil se roku 1951 v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii, inventurník a v letech 1988-2001 jako odborný referent Galerie hlavního města Prahy.

Šabach – Petr Šabach – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.