načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtyři kamarádi a Remarque -- groteska - Ladislav Kocka

Čtyři kamarádi a Remarque -- groteska

Elektronická kniha: Čtyři kamarádi a Remarque -- groteska
Autor:

Čtyři kamarády – Otu Willise, Jiřího Syrůčka, Petra Uzlíka a Jana Rubika – svedla k sobě v životě náhoda během studia na vysoké škole. Nablízko je držela snaha každého ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 201
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-2228-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtyři kamarády – Otu Willise, Jiřího Syrůčka, Petra Uzlíka a Jana Rubika – svedla k sobě v životě náhoda během studia na vysoké škole. Nablízko je držela snaha každého z nich dokázat druhým, že je nejlepší ze všech. Přitom každý z nich byl originál. K lámání jejich charakterů dojde při groteskním hledání sloganu pro veletrh pohřebních služeb. Děj plný černého humoru obohacuje „duch“ spisovatele Remarquea, který trefně glosuje činy hrdinů. Jak se každá z postav vyrovná s úsilím nalézt nejlepší slogan? Ota Willis se snaží podobat nevlastnímu bratru Brucemu, věnuje se maratónskému běhu, život je podle něj úprk na dlouhou trať, a bojovému umění krav maga, život je boj, tvrdí. Jiří Syrůček využívá svých znalostí esoterických věd, dokáže se napojovat na informační pole, odkud může čerpat neomezené zdroje. Petr Uzlík parafrázoval Bacenovu myšlenku do podoby: Informace jsou moc. Řadí se k nejlepším hackerům na světě! Jan Rubik, rytíř smutné postavy a neuznaný objevitel Rubikovy kostky, si za svůj životní cíl stanovil úkol – učinit všechny své blízké šťastnými.

Související tituly dle názvu:
Knihy.ABZ.cz - krátkodobě nedostupné
Knihy.ABZ.cz

Stránka krátkodobě nedostupná

Požadovaná stránka bohužel nemůže právě teď být zobrazena, pravděpodobná příčina je:
  • probíhá pravidelná údržba
  • krátkodobé přetížení servery

Zkuste prosím stránku načíst znovu za 10 minut. načíst znovu


Knihy.ABZ.cz - © 2004-2018 - ABZ knihy, a.s.
Cena: Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978–80–87622–29–2


Čtyři kamarádi

a Remarque

Ladislav Kocka

groteska



Věnováno

Erichu Maria Remarqueovi

(1898 – 1970)


6

UPOZORNĚNÍ

Veškeré osoby i události obsažené v tomto díle jsou

smyšlené. Jakékoliv podobnosti s reálným životem jsou čistě

náhodné, vycházejí pouze z autorské fikce.


Prolog

Čtyři kamarádi: Ota Willis, Jiří Syrůček, Petr Uzlík a Jan

Rubik milovali spisovatele Remarquea, zvlášť díky jeho knize

Tři kamarádi. Vlastnili ji všichni, měli ji stokrát přežvýkanou,

důležité pasáže barevně podtrhali, uměli je citovat

i zpaměti. Občas je přepadaly černé myšlenky, že jeden

z nich je v partě vlastně navíc, měli by být přece jenom tři,

utěšovali se však myšlenkou o počtu mušketýrů

v Dumasově díle, kterých v titulu byla také jen trojice, ve

skutečnosti je ovšem doplňoval čtvrtý.

Kamarády svedla k sobě náhoda při studiu na fakultěžurnalistiky. Nablízko je držela snaha každého z nich dokázat druhým, že je skvělý, lépe řečeno nejlepší ze všech. Věčné soupeření je neopouštělo desetiletí. Výsledky hmotné i duchovní každý z nich měřil na jiných vahách, proto se nikdy nemohli shodnout. Magnet srovnávání je přitahoval i odpuzoval zároveň. Přitom každý z nich byl úplně jiný, prostě originál.

Ota Willis se do sametové revoluce v roce 1989 jmenoval Ota Lindauer. Teprve po převratu mu maminka prozradila překvapivé tajemství. Otec Lindauer byl v padesátých letech v diplomatických službách naší republiky v západní německé cizině. Při jednom z večírků se mamka velminudila, zvlášť když její manžel řečnil o světlé budoucnostisocialistů v montérkách před kapitalisty s tlustými doutníky, proto se seznámila s americkým vojákem, s nímž poněkolika utajených stycích otěhotněla. Nerozumného plodu vášně se pokusila zbavit, snědla tucet bílých kříd, k večeři si

7


dopřávala rozdrcené hlavičky sirek, které později okořenila

střelným prachem z nábojů, věnovaných jí americkým

vojákem, jenž se netajil s tím, že si z ní jen vystřelil.

K žádanému cíli nepomohly ani její časté skoky

z kuchyňského stolu, jednou si vyzkoušela i krátký let

a rychlý pád z pátého patra. Jenže už v Bibli se píše:

Marnost nad marnost, nic než marnost, prostěembryonál

ní Ota se držel dělohy zuby nehty, přál si zachovat svůj

život, protože věděl, že světu přinese pozitivní věci. Není

proto divu, že později měl Ota značně pošramocený vztah

k slabšímu pohlaví, kompenzoval si jej častou a rychlou

konzumací žen. Občas navštívil svého nevlastního bratra

Bruce Willise v Los Angeles a pomáhal mu řešit jehovzta

hové problémy s Demi Moore. Často se bavili o přáních,

Ota snil o tom, že si koupí ostrov v Pacifiku, kam by

přemístil svůj harém, o jehož rozsáhlosti mnohdy ztrácel

přehled. Peníze se mu daří shromažďovat lopatou zestáva

jící činnosti v reklamní agentuře Záře, nicméně další pytle

zlaťáků mu tečou z takzvaných bokovek, jako například

z přitažlivého nakladatelství lehkého pánského čtení, dále

ze světově známé modelingové agentury, jejímž mimofi

nančním bonusem byl přísun stále voňavých buchtiček,

zapomenout by se nemělo na dvě úspěšné televizní show

akce: Miss mokrá halenka a Miss monokini. Ve volnu se

věnuje jednak maratónskému běhu, život je podle něj úprk

na dlouhou trať, jednak bojovému umění krav maga, život

je boj, tvrdil.

Jiří Syrůček se zjevil v rodině železničářů díky nerozum

ným kosmickým silám. Otec i matka pracovali na dráze jako

průvodčí. Počali ho v nočním vagonu, když se chtěli před

zimou zahřát vlastními těly. Spojila je v podstatě náhoda,

trhnutí výhybky na významné železniční křižovatce veVše

8


tatech, mezi dvěma tratěmi: České severní aSeverozápad

ní. Jiřímu hned jako novorozenci rodiče otevřeně řekli, že jej

řadí mezi děti nechtěné, načež on spustil jekot o síle osmé

Richterovy stupnice, a tak ho museli přemístit k babičce

a dědečkovi, kteří byli hluší a kde vyrůstal především pod

pevnou rukou nekompromisní stařenky až do své puberty.

Není se proto čemu divit, že ke svým rodičům Jiří nenašel

vztah, oběma dokonce pokaždé vykal! Babička s rodiči ho

přinutili vystudovat průmyslovou školu strojní, později jej

dovlekli na žurnalistickou fakultu, řkouce, že slovy nemůže

nikomu a ničemu ublížit. Po absolutoriu, už toliko rodiče,

babička byla zpopelněna, ho dovlekli do časopisu Techno

logický týdeník, doufaje, že se tam promění v železného

muže, který se dokáže postarat sám o sebe. Ubíhajícími léty

se místo kovu Jiří proměňoval spíše v piliny. Kdesi

v podzemí vlakového nádraží v centru Prahy přičichl keso

terickým vědám, našel si svého guru Bodlinku. V dalších

letech přežíval jenom díky jeho silným pomocným rukám,

do nichž pravidelně vkládal papírové bankovky. Když Jiřího

jednou guru Bodlinka našlehal tunou pozitivní energie, cítil

se jako předávkovaný králík, který zvládne cokoliv, proto

v záchvatu osvícení před vysokou školu ekonomickou

polapil do volných citových sítí studentskou rybku Johanu.

Ta omylem nabyla dojmu, že by se Jiří mohl stát vyvoleným

mužem, alespoň tak se na ni snažil vždy působit, a že se

přikloní k víře Ježíše Krista, kterému byl podobný, a to

hlavně kvůli své výšce a bradě, jako bonus ještě kdesi

v dálce slyšela znít zvonky slávy. V nesmyslném oblouzení si

s sebou nechala dělat, co Jiří chtěl, a ten jako správný králík

skákal na ni do doby, než ji předal geny. Krátce po vynu

cené svatbě se narodila Dominika. Od té doby žijí spolu,

nechtějí však trpět až do smrti, život je krátký, Jiřípotřebu

je pro inspiraci ženy jako múzy, a proto Johana často pění

a volá advokátům žádosti o rozvod.

9


Petr Uzlík se narodil do spořádané rodiny učitele aúřed

nice, v níž všechno mělo svůj smysl i řád. Od útlého dětství

do Petra rodiče hrnuli znalosti buldozerem, řídíce seBace

novou filozofií: Vědění je moc. V Petrovi tak vypěstovali

absolutní paměť na informace, takže se studiem neměl

nikdy problémy. Znalosti vedly, myšlení kulhalo, to však

nikomu nevadilo. Petr vystudoval několik středních

i vysokých škol, včetně žurnalistiky. Po letech nakonec

podlehl kouzlu počítačové technologie, obor zvládl naelek

trotechnické fakultě. Ke vstupu do života se nedokázal

odhodlat, rodiče ho museli vyhodit z domu, skončil v gar

sonce po babičce. Až jednou se na Petra usmálo štěstí,

kterému pomohl Ota. Ostatně kdo jiný, byl to pokaždé On,

kdo stál v pozadí jako šedá eminence za všemi

nejdůležitějšími událostmi života tří kamarádů. Doporučil

ho jako grafika do pánského časopisu Playman. Otoviame

rický vydavatel přirozeně vyhovoval, vždyť jeho skrytým

cílem bylo prosadit v Česku mnohoženství, oživit myšlenku

harémů. Petr trochu pokulhával, lákala ho sice sexuální

nespoutanost, svoboda, uvolněnost, exotika, brzdou se mu

ale staly jeho těžké vzpomínky z dětství, díky nimž měl

pošramocený vztah se ženami. V pěti letech si s jehobim

basem hrála osmnáctiletá teta, neviděl to tehdy jako zlo,

cucal její ňadra jako zmrzlinu a uvnitř těla v něm rostlslad

ký pocit, hrozil, že jej roztrhne, protože neměl kudyvytrys

knout. Druhým olověným zážitkem se pro něj stalo zbavení

panictví ve čtrnácti letech, o něž se ochotně postarala opět

teta, která už měla za sebou porody tří dětí, řekla mu: Na

starém kole se nejlíp naučíš jezdit. Rodičům o svých

zážitcích nic neřekl, jako zbytek po prvních nepřipravených

rozkoších v něm zůstal zaseknutý strach z ženských klínů.

V Playmanu ale hrozilo, že pravda o jeho vztahu k ženám

vypluje na povrch, protože základní povinností každého

10


pracovníka bylo podle vydavatele mít alespoň tři milenky.

Někdy mu pomohli rodiče, otec půjčil některou z mladších

učitelek, matka k němu vyslala své kamarádky z kanceláře

coby jeho přítelkyně. Jednou klesl dokonce tak hluboko, že

musel za milenky vydávat dvě příbuzné pokročilejšího věku.

Naštěstí nikdo jeho falešné společnice neodhalil. Rady

v časopise, který graficky upravoval, četl se vší vážností,

přesto se mu z nich nepodařilo odkoukat, jak působit na

druhé pohlaví, specialistou na vstřikovací soustavu dožen

ské části populace se nestal. Proto se raději se vší vážností

věnoval ovládání a oživování mobilních telefonů a počítačů,

a to blízkých i vzdálených. Vše zvládá geniálně, řadí se

k nejlepším hackerům světa.

Jan Rubik pocházel z poctivé slovensko maďarské rodiny.

Rodiče dělali jen dojiče krav, kvůli svému alkoholismu.

Nadřízené kritizovali tím, že jim do očí říkali pravdu, proto

byli nuceni měnit bydliště i zaměstnání každý půlrok. Při

hlasitém hlášení povolání otce a matky před celou třídou se

Rubik pokaždé styděl, spolužáci totiž vždy reagovali výs

měchem, naznačovali tahání cecíků. Teprve když povyrostl,

profesi rodičů pojmenovával jako ošetřovatelé skotu. Ani to

však nepomohlo, po celou přestávku mu žáci bučeli do uší.

Nakonec své blízké schoval do názvu zemědělští dělníci,

a žáci kupodivu zareagovali pozitivně. Dělnická třída vládne

republice, všude to hlásali v rozhlase i televizi a psali vnovi

nách, takže si zaslouží úctu. Rubik překvapoval spolužáky

svým objevným myšlením, například na přelomu šedesátých

a sedmdesátých let minulého století jim předvedl ze dřeva

vyrobenou krychlovou kostku složenou z různobarevných

dílků. Smyslem mechanického hlavolamu bylo umístit

kostky stejné barvy vždy na jednu stěnu krychle. Spolužáci

si nechtěli lámat hlavy, navíc ničemu nerozuměli, ať kmitali

11


kostičkami kamkoliv, k požadovanému cíli nebylo možné se

dostat, což záhy pochopili, a proto mu objev hned příští

den do krve otloukli o hlavu. Trosky hlavolamu si s sebou

Jan vzal na prázdniny k dědovi a babičce na Slovensko, kde

jej předvedl bratranci z otcovy strany Ernő Rubikovi, který

promoval na Technické univerzitě v Budapešti, tudíž všemu

rozuměl. Rovněž Ernő se Janovi vysmál do sytosti, přesto si

kostky odnesl. Jaký div, že během několika let obchody,

školy, úřady, dopravní prostředky i ulice celého světaobsadi

la Rubikova kostka. Když rodičům vyprávěl svůj zážitek,

objev kostky mu sice neuznali, nicméně se jednoznačně

shodli, že Jan je manuálně zručný a hodí se na řemeslo.

Chodil do učiliště zakončeného maturitou, odkud si odnesl

trauma při výrobě klíče: vykouzlil první klíč, který nejdřív

nešel zasunout do zámku, druhým zase nešlo zamykat,

nato třetí klíč sice dovedl zamykat, ale zámek nedokázal

otevřít. Byla to složitá doba, proto se Jan Rubik rozhodl stát

spisovatelem. Schůdnou a jedinou cestou se mu tehdy jevila

fakulta žurnalistiky. U přijímacích zkoušek pohořel, nicméně

aby pedagogický sbor trochu zkalil elitní socialistickou vodu,

na školu ho přijali, a tak se díky tomuto vstřícnému kroku

mezi protekční studenty dostal jako jediný zástupce vlád

noucí dělnické třídy. Během studií se sblížil s kamarády,

hlavně s Otou, který ho vždy potřeboval k vypracováníse

minárních prací. Ten mu na oplátku občas věnoval několik

drobků ze své sexuální postele. Tehdy se seznámil i se svojí

nastávající manželkou Ivanou, která mu povila jedno dítě,

Jana, z povinnosti. Rubik spatřoval smysl své existence

v tom, moci učinit všechny své blízké šťastnými. Kdesi

v koutku duše mu plápolalo jediné nevyplněné přání,prah

nul po návštěvě Austrálie, uvedený kontinent považoval za

obývaný jenom radostnými lidmi.

12


Čtyři kamarádi: Ota Willis, Jiří Syrůček, Petr Uzlík a Jan

Rubik procházeli životem jako po pupeční šňůře natažené

nad propastí. Mnohdy si to nechtěli přiznat, přesto –stěžej

ním poutajícím lanem se pro ně stával Ota, který vždy všem

vytrhával trn z paty nezaměstnanosti. Nedávno to byl právě

on, kdo je přitáhl k sobě, jedině díky němu teď všichni

působí v reklamní agentuře Záře, dceřiné firmě německé

společnosti Glanz. Agentura má jiskru, hrozí jí však zhas

nutí, jak kamarádům dá Ota brzy najevo. Bude se snažit

všem tvrdě pustit tvořivou žilou.

13


Ota Willis

Zasedací místnost při pondělní poradě zaměstnanců

reklamní agentury Záře, dceřiné firmy německé společnosti

Glanz, praskala jako kokosový ořech těsný ve švech. Ne že

by tam bylo tolik lidí, ale jejich veliká osobnostní ega tlačila

na zdi takovou silou, až padala omítka na chodník před

budovu.

Účast všech byla povinná. Když ředitel firmy Ota Willis v pátek minulého týdne každého zvlášť zval, tvářil se vážně, a tak všichni pochopili, že výmluva na víkendovou kocovinu před ním tentokrát neobstojí. Cenil zuby, vrčel a překousl patnáct nepíšících propisovacích tužek. Modrá pěna táhnoucí se mu z úst přesvědčila o vážnosti situace i ty největší zarputilce.

Ota stál před podřízenými a chtělo se mu plakat. Nikdo ho ale na žádnou slabost nenachytal, vždyť přece úspěšně zvládl maratón, zneškodnil každého stylem krav maga. Jeho nejniternější tajemství nikdo nesměl objevit: Uvnitř trpěl, navenek svítil. Do svého deníku již ve čtvrté třídě napsal: Život je boj! Po vysoké škole do poznámek připsal: Co chci, to si vezmu.

„Jsem, promiňte, jsme pod tlakem,“ spustil pomalu Ota, hned pak ale zařadil rychlost. „Krize do nás zasekává drápy, ubývají nám zakázky, nerad bych vykrvácel, tedy – opravdu bych smutnil, kdybychom se potopili.“ Jejich agentura prý dostala jedinečnou šanci. Mají připravit excelentní slogan pro veletrh Pohřebních služeb v Mnichově.

„Mnichov? To je zrada! Ano, pamatujeme si to z hodin dějepisu – Mnichovská zrada,“ namítají někteří.

„Klid, přátelé, nechme minulost spát, nevytahujte na mne

14


15

pistole hysterické historie. Opravdu, jde o úžasnou zakázku,

odměna pro agenturu se pohybuje v sedmimístném čísle

v eurech! Pamatujte si, ne v korunách, nýbrž v eurech!

Odměna pro úspěšného autora bude šestimístná, opět

zdůrazňuji – v eurech, ale nápad musí být bombou!“

Najednou se probudili i ti nejotrlejší ospalci, jako by je někdo pokropil živou vodou plnou mincí, stříhali jedním okem a mrkali druhým uchem. „Kdyby firmě na účet přibyl jeden milion eur, to by při dnešních kurzech překračovalo dvacet sedm milionů korun, jako firma bychom byli za vodou!“ pokračuje Ota. „Na každého je pamatováno bohatými prémiemi! Stačí objevit jediný křiklavý kouzelný slogan.“

Jak ten líný dobytek správně motivovat? ptal se Ota sám sebe. Byl přece suverén, génius moci a řeči. Přesto cítil, že v posledních týdnech zeslábl, připadal si jako moucha v zimě, a proto by nejspíš měl pokračovat jen direktivně. „Ve středu v poledne budu mít na svém stole od každého z vás zalepenou obálku nejméně s jedním geniálním sloganem. Jasné?!“

Ota nikdy přímo nevyhrožoval, teď si ale všichni uvědomili, že jim opravdu teče do bot. Někteří po chvíli skutečně našlápli v botách minerální vodu. I přes hrozící rýmičku se nikdo kapalinu neodvážil vylít, natož vypít.

„Do německého ústředí posílám návrhy ve čtvrtek. S výsledky individuálního brainstormingu i názorem či rozhodnutím vedení vás seznámím v pátek.“ Nato Ota lišácky mrkl. „Věřím, že moje sobotní oslava mýchabrahámovin na mém hotelu Rampouch v mých Krušných horách bude pro všechny pozvané zasloužená. Nepochybuji, že všechno zvládneme.“

Ota se za chvilku obrátil do pravého rohu místnosti.Většina přítomných si teprve až teď všimla nevýrazného vysokého muže, stojícího tam jako socha. Odhadovali, že by mu mohlo být kolem šedesáti let. Vynikal zastaralým účesem, krátce zastřižené vlasy, natažené dozadu a lesknoucí se pomádou, dělila pěšinka. Co nikdo nepřehlédl, do dálky mu svítily ze smrtelně bledé tváře nezvykle velké černé oči.

„To je pan Erik Kramer, zástupce naší německé mateřské společnosti,“ dodal na vysvětlenou Ota. Po chvilce váhání se tiše zeptal. „Pane Kramere, budete chtít promluvit k našim zaměstnancům?“

Erik Kramer se ani nepohnul, tvářil se neutrálně, až mrtvě, jak spadané listí. Potom jakoby se zpožděním se trošku rozsvítil, hýbl rukou lehce před tělem. Vyklopýtalo z něj několik vět upozorňujících na složitost doby, závěrečná slova vyřkl až příliš hlasitě. „To je ta bída – dřív člověkzvolna klesal ke dnu, ale vždycky ještě byla možnost sevyšvihnout – ale dnes se za každou výpovědí šklebí propast věčné nezaměstnanosti.“ Po tomto zdánlivém varování se odmlčel.

Ota rychle přešlápl z nohy na nohu, chvilku počkal, musel si být jistý, že Kramer opravdu řekl vše, co chtěl i nechtěl, pak pokřižoval auditorium a prohlásil, že není všem světlým dnům konec. Aby zastavil hráz dotazům, raději položil otázku předem. „Chce se někdo na něco zeptat?“ Většinou raději diktoval, než by diskutoval, ale Kramer mu svou přítomností svazoval ruce. Ota přesně nevěděl, co se z Němce vyklube, a proto nehodlal ohrožovat svoji pozici.

Neklidné ticho ovládlo zasedací místnost, od podlahy přes zdi až po strop. Přítomní se ošívali po všech částech těla, jako kdyby je přepadlo hejno blech, ale nikdo z nich nenašel odvahu vypustit jakékoliv rozhodné slovo.

Všechny šokoval Petr Uzlík, který se nečekaně zvedl. Nikdo nepamatoval, že by se on k něčemu kdy vyjadřoval. Oči spolupracovníků ho propalovaly otazníky. Petr nasadil

16


krunýř ohnivzdornosti a pronesl jedinou krátkou větu:

„Není čas na gesta.“

Po nekonečné minutě ticha, kdy všichni čekali, co bude následovat, Ota kývl hlavou: „Ano, souhlasím.“

Vtom okamžiku se ve dveřích zasedačky zjevila dlouhovlasá Otova asistentka Veronika s tácem, na němž vynikaly rakvičky se šlehačkou v průhledných ozdobných krabičkách. Začala je všem přítomným rozdávat.

Ota překvapením zalapal hladově po dechu, dlaně namířil k tácu, jako by dorty hodlal nahrnout k sobě. Když i jemu Veronika nabídla rakvičku, přiškrceným šeptem ji vyděsil. „Tohle jsme si nedomluvili, Verčo! Firma se finančně škrtí a ty takto rozhazuješ?! Strhnu ti to z platu, a z těch peněz tě nechám ostříhat dohola!“ Ota by potřeboval odletět do věčné a nekonečně bohaté finanční říše, kde by se nemusel každý měsíc těžce strachovat o peníze, ještě několik let totiž musí splácet hypotéku na svoji extravagantní vilu.

„Já to myslela dobře,“ hodlá se rozbrečet Veronika. „Chtěla jsem jen lidi motivovat.“

Já ji snad ty dorty nacpu do chřtánu, nebo níž, dopředu či dozadu! rozhořel se Ota. Nicméně představa ostříhané hlavy Veroniky ho příjemně nažhavila, a to nejen v hlavě, ale i v kalhotách. Obrátil se s úsměvem anděla k zaměstnancům a prohlásil: „Děkuji Veronice za zajímavý motivační podnět, nepochybuji, že přispěje k nastartování vašíkreativity. Nicméně, jak řekl Petr: Není čas na gesta, takže serozejdeme a vrhneme do plnění úkolu. Nezapomeňte: Život je boj.“

Zasedací místnost se bleskově vypustila, jak rybník s bojácnými vánočními kapry.

Ota prosmejčil pohledem celou místnost, zhluboka se nadechl, zprudka vydechl, několikrát dechové cvičení opakoval, pak potichu zvolal: „Jdi na to!“

17


Chodba firmy potemněla a zela prázdnotou,zaměstnanci se poukrývali ve svých kancelářích a báli se vystrčit třeba jen bradu. Vzali má slova vážně! zaradoval se Ota. Přísnost musí být! Sem tam se bleskově mihnul stín u automatu na kávu, po krátkém zavrčení přístroje se vzápětí bytostvypařila a ve vzduchu po ní zůstala pouze lahodná vůně nápoje.

Erik Kramer se pohyboval po firmě, v kancelářích sezjevoval a mizel jako duch. Objevoval se nečekaně a náhle, a to všude. Zaměstnanci se ovšem brzy dovtípili, že to nedělá z důvodů, aby jim škodil, takže na něj nemluvili, a onvětšinou jen zíral, občas něco chytrého prohodil, čímž se mezi všemi rodila harmonická symbióza.

Ota se rozhodl povzbudit nejbližší kamarády, protože věděl, že jestli má někdo firmu zachránit vytvořením vítězného sloganu, budou to právě oni.

V rohu největší kanceláře, kterou obývali především Petr a Jan, se v koutku na židli krčil Jiří. Hodlal se zrovna tak zvaně hodit do stavu alfa, aby mohl meditovat, protoupínal zarytě pohled na popraskanou zeď. Ještě dřív, než se mu podařilo ulétnout do změněného stavu vědomí, stáhl ho Ota na zem.

„Jirko, ty máš schopnosti vidět jiné reality, máš dar dívat se do jiných dimenzí, to jsou jako paralelní světy...“ vtíral se nenápadně Ota. „Mohl bys zkusit kyvadlo... Jen tak projistotu, jestli úkol zvládneme, nebo ne?“

Jiří nasadil tvář zlechtaného mučedníka.

„Příliš moc bereš, málo dáváš,“ říká Ota k Jirkovi. „Myslíš si, že ty nejsi OK, ostatní nejsou OK. To, že jsi externista, neznamená, že se tě naše existenční problémy netýkají a že si budeš plout na palubě první třídy bez zodpovědnosti. Paušálně ti měsíčně platíme dost vysokou částku, nebo ne?!“ zaútočil náhle Ota.

Bez dalšího vyzvání Jiří z kapsy džín vytáhl siderickékyvad>18


lo. Šlo o jeho zlatý snubní prsten zavěšený na stříbrném

řetízku. Přivřel oči, zavrtal se vnitřním zrakem do sebe, pak

podržel kyvadlo dlouze v dlani. Něco si šeptal, snad se

modlil. Uchopil konec řetízku palcem a ukazováčkem, loket

opřel o stůl, pak kyvadlo rozpohyboval, nahoru a dolů,

následně do stran. Potom v duchu oslovil vyšší mocnosti.

„Tak dělej!“ posmíval se Petr, který Jirku pozoroval schovaný za monitorem.

„Buď zticha!“ zasyčel jasnovidec Jiří. „Kdybych nedodržel správný postup, mohl bych nejenže dostat nepravdivé výsledky, ale přivodit i nenadálé neštěstí. Včera mi zničehonic u kamarádky začal hořet závěs, přitom v širém okolí nebyla jediná svíčka, cigareta, prostě nic hořícího, a minulý týden, když do mě šťouchla manželka, popadaly nám v obýváku všechny obrazy.“

Petr vyprskl na monitor, Ota a Honza však Jirkovo počínání sledovali se zaujetím.

Po pěti minutách Jiří hlasitě vydechl. „Můžeš být klidný, slogan bude nalezen, eura poputují v plné výši k nám.“

„Výborně,“ Ota si trochu povyskočil, v očích mu zaplála jistota, ještě se nestalo, že by se Jirka ve svých předpovědích zmýlil. Někdy sice výsledky přišly později, jindy zase nečekaně z jiné světové strany, ale co bylo důležité, pokaždé se vyplnily.

„Hele, Oto, něco za něco,“ vzepjal se najednou Jiří kprosbě. Potřebuje sehnat z televize Hvězda dramaturga Václava Vrbu. „Pomoz mi. Ty se s ním znáš. Mám v kupě scénář na celovečerní dokument s názvem – Praha, magický střed Světa. Průvodce po Matičce bude dělat Michaela. Moje Michaela.“

Ota si projel rukama skrz prořídlé krátké vlasy. Hodil okem do kouta, krucinál, Jirka a jeho dokumentární filmy! A ještě do toho zatahuje krasavici Míšu! Potřebuji takovéhlekom>19


plikace?! Zamyslel se. „Víš co, Jirko,“ rozjíždí nenápadně

právě vyklíčenou myšlenku, „jak jsi řekl: něco za něco. Zítra

už tu nebude Veronika, promění se v plešatou asistentku,

její místo se uvolní, takže...“ Nedořečeností si vychutnával

svůj úder: „Co kdyby na její místo nastoupila tvoje dcera

Dominika? Má přece volno.“

Jiří nejdřív zamrzl, pak se roztočil jako káča, chvíli mutrvalo, než se zastavil čelem k Otovi. Dusil se, zrudl, zmodral, nikoho ani ve snu nenapadlo podat mu pomocný dech. Rozběhl se po místnosti a mával rukama jako dravec. „Já tě znám, Oto, ty ji zneužiješ hned dopoledne! – Vždyť ty vojedeš každou sukni...“ Hlas mu sice poklesl do kolen, ale prozrazoval falešný náběh k pláči.

Ota zakmital ukazováčkem. „Nezapomeň... pamatuj... ve hře je Michaela, tvoje Michaela...“

Kouzelný šém z Golemovy hlavy by neuklidnil Jiříhorychleji. Zaklonil čelo, pohled zvedl ke stropu, zavřel oči a roztřásl se představami, co všechno bude moci s Michaelou při i po natáčení prožívat. „Slib mi, co –přísahej, že se jí ani nedotkneš.“ Bylo zřejmé, že Jiří chce dohrát hru starostlivého otce do konce. „Nezapomeň, je věřící, pobožná, chodí do kostela. A ještě je panna!“

„Fuj,“ zašklebil se Ota, „s pannami je hrozně moc práce. Copak já, zanedlouho padesátiletý kmet, mám čas někoho sexuálně zaučovat? Klidně ti odpřísáhnu, že se jí ani nedotknu.“

Jiří pozorně mapoval Otovu tvář, s výsledkem byl víc než spokojen. Ota se v duchu pousmál, velmi dobře věděl, proč podobný slib mohl ze sebe tak lehce vypustit. Jehotajemství se ale nikdo nesmí dozvědět! „Domluveni?!“ a oba si plácli. „Do čtvrtka tě Vrbovi naservíruji v televizi.“

Po úspěšném vyjednávání se Jiří vytratil z kanceláře. Určitě letí za svojí lehkonohou múzou Michaelou! Ota neměl čas

20


na delší úvahy, hned se vrhl na Jana Rubika. Ten ťukal

pravou rukou něco do počítače, levou čmáral rozsáhlé

poznámky do bloku, přitom ještě tiše mluvil do mobilu

opřeného ramenem o hlavu.

„Honzo,“ šeptem ho vyrušil Ota. „Potřeboval bych, abys hlavně ty mákl. Příliš moc dáváš, málo bereš. Myslíš si, že nejsi OK, ostatní jsou OK. Přesto nepochybuji o tom, že jsi z nás nejlepší, ty na to doopravdy máš, takže jsi moje nejdůležitější záchrana, či pojistka.“

„Zajistím,“ odpověděl Jan, a dál klidně krmil myšlenkami počítač, blok i mobil.

„Na čem vůbec tak intenzivně děláš?“ neodolal Ota otázce.

Jan drmolí: „Na počítači tvořím reklamu pro podnik vyrábějící gumové panenky pro děvčátka. Do bloku si píšu poznámky ke komunikační strategii nedaleké nemocnice, chtějí vylepšit vztah s veřejností, umírá jim tam moc lidí. Nezvyklým se jeví, že kampaň připravuji s patoložkou. Jmenuje se Jana Veselá, je to chytrá a bojovná ženská,akorát má furt studené ruce, pořád pitvá nebožtíky tahané z chladničky. Přes mobil mluvím s tchýní, dostávám pokyny, kam mám zajít kosit trávu coby vhodné krmivo pro její králíky.“

„Jak to všechno stihneš?“ žasne Ota.

„Ztěžka. Nahodím vyšší výkonnostní mód a ono se to poddá. Člověk a jeho tělo si zvyknou skoro na všechno. Mnohdy i na šibenici.“

Ota mávne rozpačitě rukou. Potom se obrací na Petra Uzlíka: „Hele, ty se neschovávej!“

Informační mág se snažil splynout s monitorem, ale po chvíli, když se přesvědčil, že ho obrazovka vsákla jen napůl, tak to vzdal. Vykukovala mu jenom hlava.

„Petře, znám tvoje silné stránky: Nic nebereš, nic nedáváš.

21


Podle tebe jsi ty OK, ostatní nejsou OK. Doporučuju: projeď

mi weby světa, a to v čase od mamutí minulosti dostagnující současnosti a zkus vyšpiónit vhodný nápad.“ Po chvilce

dodává: „Nezapomeň, že ti na dnešek nabízím u sebe

dlouho slibované překvapení, to už je pořádná motivace!“

„Tvoje vyjádření není sice přísně exaktní, nicméně pochopil jsem jej, respektuji a ponořím se do toho.Vyluxuju nejen celý internet, ale i knihy, noviny, časopisy. Však já něco objevím! Zvlášť kvůli tomu večeru...“ promluvila Petrova hlava, která vzápětí zmizela zase za monitorem. Vypadalo to ovšem tak, jako by si ho obrazovka v soběrozustila.

Ota si vesele mlaskl, věděl, že popostrčil nejdůležitější personální figury firmy správným směrem, tudíž nepochyboval, že se dočká úspěšného konce. Ostatně siderické kyvadlo se vyslovilo jasně. Život je o rovnováze. Směřuji k ní každým výdechem. Myslím si, že já jsem OK, ostatní jsou OK. Proto jsem tam, kde jsem, proto všechno zvládnu. Není třeba se ničeho bát!

„Jen si nic nepřipouštět,“ radil mu Erik Kramer. „Co sipřiustíš, to si chceš udržet. A udržet si nemůžeš nic.“

V předpokoji své kanceláře Ota nezapomněl podrbat dlouhé blonďaté vlasy Veroniky. „Zítra nastoupíš s plešatou hlavou, pak odpochoduješ. Hm, takže dneska můžeš odejít dřív, ať stihneš kadeřnici.“

„Myslela jsem, že si děláš legraci,“ namítá asistentka.

„Veroniko, trest je třeba přijmout, ať už je jakýkoliv. Navíc – o vlasech já nežertuju. To bys měla vědět,“ a Ota si prohrábne řídkou hlavu s vysokým čelem.

Do obličeje Veroniky se vryla stará kůra stromu. Ota cítil, jak uvnitř soptí, dobře ji znal, po všech stránkách.

„Jak oslavíme vaše narozeniny, pane řediteli?“ Veronika přesedlala na formální notu.

22


„Vaším zkrácením vlasů na ježka.“

„Pak bych vás ale mohla píchat,“ namítla.

„Aspoň jednou bys to oddřela za mne,“ triumfoval Ota.

Po chvilce přemítání na ni zamrkal a vesele jí sdělil, že odchází do terénu. Veronika byla už dávno vševědoucí, ztratila iluze a přesně věděla, že za terénem se neskrývágolfový green s obtloustlými manažery, nýbrž postelové hrátky s frontou milenek.

Ota se nikdy nevytahoval, toliko výjimečně, třeba když jedl italskou zmrzlinu. Ve vztazích s druhým pohlavím to ze všech kamarádů dotáhl nejdál, žádná žena či dívka mu neodolala, odvážně to vždy prohlašoval, a kupodivu vrealitě to skutečně platilo: jeho počet stálých partnerek se v současné době vyšplhal na číslo třicet.

Svět se točí na pyji rozkoše, pohrával si se slovy Ota. V pohodě, jak často sám říkával, obhospodařoval třicet klínů v měsíci. Nejvíc se znavil v únoru, protože v posledních dnech daného měsíce musel zvýšit svoji výkonnost na dvě až tři slabší pohlaví denně, obšťastnění tolika přítelkyň se stalo hodně náročné a vzhledem k blížící se padesátce ho to už trochu zmáhalo. Modlil se za každý přestupní rok a za měsíce s jedenatřiceti dny, kdy si alespoň jeden den tak zvaně odfrkl.

Venku na Otu zaútočilo ostré neúnavné slunce, nemilosrdně propalovalo karosérie aut, které obsadily obě strany dlouhé ulice, rodila se prasátka rozbíhající se na různé strany. Vrcholícího léta si Ota nevšímal, pro přírodu neměl tolik pochopení. Řídil se vyzkoušenou zásadou: Za slunce si nic nekoupím.

Zapátral po svém červeném ferrari.

Svoje auto zbožňoval. V tomto konkrétním případě ho mrzelo jediné, že vlastně jakoby nebylo pohlavně vyhraněné. To ferrari! Co to je?! Proklínal již stokrát tento

23


střední rod. I když, a tím se často utěšoval, rod mužský by

byl mnohem horší, vždyť pokaždé, když se s vozítkem

laskal, by si připadal jako homosexuál.

Co, co, co se tam děje u jeho miláčka?! U vozu sezastavila mladá maminka s asi tříletým klučíkem. Čipera se nejspíš vracel z pískoviště, v rukách držel kbelíček a lopatičku, a díky těmto nebezpečným nástrojům naskákala Otovy na zádech husí kůže. Lopatička se totiž v rukách fracka počala měnit v ukazovátko, s nímž se nebezpečně přibližoval k supervozu.

„Jedeš od toho!“ zařval Ota tak hlasitě, až se na konci ulice rozezněl špatně nastavený alarm u jednoho automobilu.

Rozběhl se a skočil po dítěti, zatřásl jím. Klučík však prokázal statečnost. „Máte nádhelné autíčko.“

Šlehnutím biče z Oty zloba vyvanula. Dokonce se i usmál. „To je Ferrari 458 Italia Spider. Podívej na ty křivky,“ z kapsy vytáhl bílý kapesník a něžně pohladil tělo auta.

„Je krásné, inteligentní, charakterní, prakticky dokonalé, ztělesňuje všechno, o čem kdy chlap může snít,“ rozplýval se Ota. Vzal chlapečka do náruče a naklonil se s ním u zadní části auta nad skleněný kryt motoru.

„Júúú,“ zahučel kluk.

„To je, co?!“ Ota si spokojeně odfoukl. „Osmiválcový motor má objem čtyři celé tři desetiny litru, vychází z nich výkon čtyři sta devadesát koní, maximální rychlost přes tři sta deset kilometrů v hodině...“

Oslavnou Otovu ódu přerušil chlapeček prostou otázkou: „A svezeš mě?“

Otovo nitro zchladlo. „Na to jsi ještě moc malý.“ Popostrčil dítě k matce. Neodolal, vycvičeným okem se podíval pod šaty mladé maminky a jsa spokojen s mírami prsou i boků, lehkovážně prohodil: „No... Svedl, co to říkám, svezl bych vás. Máte nějaký telefon?“

24


Do ženy vstoupilo sluníčko, odkudsi vykouzlila papír i tužku, načmárala několik číslic. „Nechcete být jeho tatínkem?“ zeptala se bezelstně. „Vy dětem určitě rozumíte...“

Bože můj, jak se Ota polekal! Bleskově skočil do vozu, ženě ledabyle pokynul, rozeřval motor a vyrazil, až pneumatiky zaječely. V první zatáčce vyhodil lístek s telefonním číslem. „Já ti dám tatínka, ty ďáblice!“ mumlal.

O dětech Ota příliš nepřemýšlel, popravdě řečeno, nikdy s nimi nepočítal, alespoň sebe si nedokázal představit v roli otce každodenně vychovávajícího nějaké parchanty. Přesto rozsévání svých genů pečlivě monitoroval, vedl si o nich dokonalou statistiku. Málokdy se miloval s pánskouochranou, její používání při aktu považoval za hřích, kamarádům říkával: Milovat se s gumou, to je jako jíst jablko v igelitu.

Když Ota zaparkoval a opouštěl ferrari před činžovním domem, dlouho se rozhlížel, pátraje po všem, co by mohlo ohrozit zdraví jeho čtyřkolového miláčka.

Vchodové dveře si otevřel klíčem z buclatého svazku, pohvizduje si, vykráčel do druhého patra, kde zazvonil na jedno z mnohých dveří.

Otevřela žena v červeném županu. „Oto, co má tato přepadovka znamenat, vždyť není dvacátého?!“ Ze sotva znatelného trhnutí těla bylo zřejmé, že paní překvapení nepředstírá.

Ota ji uchopil do náruče a vkráčel s ní do bytu i s botami.

„Co blázníš?“ pěstmi jej zlehka tluče do prsou. Otovy kroky ale nezastaví, jako by na metr věděl, kam přesně zamířit. V obývacím pokoji položí ženu jemně do velkého křesla, sám se posadí opodál na široký gauč.

„Ivanko, já vím, že není dvacátého,“ spustí Ota.„Potřebuju si s tebou o něčem vážném promluvit. – Víš co, udělej kafe, a ty si k tomu můžeš dát tohle,“ a odkudsi vykouzlil

25


krabičku s rakvičkou, kterou ráno převzal z rukou asistentky

Veroniky.

„Co moje linie?“ pýří se Ivana.

„Tys přece dokonalá,“ chlácholí ji Ota.

„Lháři!“ Žena si natřese župan, jakoby ukrývalaneviditelná kila. Potom vyskočí. „Kdepak káva!“ Vrhne se k Otovi, rozepne spodní část šatu a s roztaženýma nohama si mu sedne na klín. „Nemám kalhotky,“ řekne.

„Ne, ne, ne, lásko,“ brání se Ota. Zlehka odtlačí ženinu ruku, snažící se rozepnout mu poklopec.

Ivana se zamračí.

„Co bys řekla zvláštní masáži?“ Ota se napřímí a protáhne, zlehka se jazykem dotkne jejího ucha. Žena zavrní blahem. Počet polibků vzroste, Ota je usazuje, zdá se, velmi přesně, Ivana vzdychá, roztřese se.

„Ty ďáble, ty víš, jak mě udělat. Jsem mokrá, jdu se opláchnout.“

Ota si lehl šikmo na gauč, nohy ponechal na koberci. Zavřel oči, bože můj, přemítal, mě ty baby jednou zabijou. Teď ale musím tahat za jiné nitky.

Jakmile se Ivana vrátila, Ota se raději hned posadil, nerad by zavdal příčinu pro další sexuální útok. A ještě než žena otevřela ústa, pustil se do vysvětlování situace ve firmě.

„Tak moc po tobě nechci, prostě Honzu bys měla chvilku hýčkat,“ vyzval Ivanu.

Zlostně po něm sekla pohledem. Než mohla spustit proud výčitek, na konferenčním stolku začal pochodovat mobilní telefon. Podívala se, kdo volá. „My o čertu, a čert na drátě!“ řekla pohrdlivě, a myslela tím manžela.

Ota si nečekaně klekl a šoupavými pohyby se vydal k ní. Sklonil se k jejím nohám, a protože neměla ponožky, zlehka začal cucat její pravý palec. Ivana zakňourala, zachvěla se a pomalu sáhla po telefonu.

26


„Ano, miláčku,“ do slůvka položila něžnost vyvolanou Otovým laskáním. „Co máš nakoupit, až půjdeš domů? Vůbec nic,“ teď se ale zašklebila, „já večeři připravím sama.“ Dál už neměla sílu, zavěsila a vrhla se na Otu. „Musím si s ním aspoň pohrát!“ ječí.

„Není dvacátého,“ brání se Ota a odstrkuje ji. „Konec konců, musím už jít.“

„Počkej, chlapečku, a co mi dáš za tu službu?!“ zvýšila hlas Ivana.

„Na podzim spolu sjedeme do Paříže, slíbil jsem ti víkend ve Versailles, a to splním,“ přísahá Ota.

Zdá se, že oba vědí, oč se jedná, Ota i Ivanazaznamenávají v souboji každý ze svého pohledu vítězství.

Ještě při nastupování do auta Ota nezapomnělnenápadně zamávat do oken domu.

Jel opatrně, cítil se unaveně, krátká návštěva upila z poháru jeho energie. Několikrát se musel štípnout, aby se probral, řídil jaksi podvědomě, a to si jeho ferrari nezaslouží.

Dlouho objížděl vysoký panelák, než našel vhodné místo k zaparkování. Několik minut setrval i za rohem domu, aby se přesvědčil, že nikdo neusiluje o to ublížit jehočtyřkolovému krasavci.

Dveře do panelového domu byly rozbité, chodbu počmárali amatérští malíři, z koutů čpěl zápach rozkládající se moči. V mezipatře se téměř srazil s drobným Vietnamcem, který se bojácně přilepil ke zdi. Otu míjel způsobem, aby ho měl stále na očích a co nejdál od sebe.

„Fujtajblový barák,“ prohlásil Ota, když ťukal na dveře, které postrádaly jmenovku. Hledat zvonek se nenamáhal, dobře věděl, že je dlouhodobě rozbitý.

„Odstup, satane! Panenko Maria, ochraňuj mne!“ řekla žena, když otevřela dveře. Na sobě měla volné černé šaty,

27


halenka byla upjatá až ke krku jako u jeptišek, sukně svou

délkou schovávala každý kousek nohou.

„Takhle se vítá milovaná návštěva, Johanko?“ téměř šeptá Ota. „Neboj se, vím, že není konec měsíce. Ani se tě nedotknu.“

V kuchyni si Johana ztěžka sedla na židli, podepřela si hlavu rukama, zavřela oči, pokouší se uniknout situaci.

Ota k ní přisedne, uvolní a přitáhne si Johaniny ruce, lehounce je sevře a pokládá na ně několik motýlích polibků. „Když se tě dotknu, prochází mnou boží světlo. Miluju tě, já za to nemůžu, je to silnější než já, to nejde porazit. Jsi můj anděl, bez tebe by se svět pro mne stal peklem.“

„Opravdu si nevymýšlíš?“ s kapkou nedůvěry po něm pokukuje Johana.

„Myslím stále jenom na tebe, jsi sluncem v mých černých dnech.“

Johana se pokřižuje pohybem voňavé růže ve větru, na krku si z pod límečku halenky vytáhne křížek a několikrát jej dlouze políbí. „Bůh mi neodpustí moje hříchy.“

„Mýlíš se,“ říká Ota. „I bůh musí někdy spát, nebo být prostě hluchý.“

„Ještě si dělej legraci!“ V koutcích Johaniných očí se objevily slzy.

„Myslím si, že Bůh nás má rád takové, jací jsme, vždyť nás stvořil k obrazu svému,“ řekl Ota. Ta žena ale dokáže sevřít srdce do kleští, a vůbec to není nějaký sentimentální úlet! Vedle ní se vždy cítí lehký a čistý, a lepší! Obraz sněhuláka symbolizující jeho základní krédo: Život je boj pokaždé spolehlivě roztává. Kolikrát si už opakoval sentenci: Slabosti, tvé jméno je žena! Já tu Johanku snad svým způsobem fakt miluju?! Hm, alespoň pár minut?! Žít se s ní ale nedá.

Pojďme z oblak zpátky na zem, plísní sebe Ota v duchu.

28


Duše mi hypotéku nesplatí! Klidnými slovy zasvětí Johanu

do situace vládnoucí ve firmě. Přirozeně poskytuje jenom

fakta, která plně podporují jeho pojetí událostí.

„O Jirku se starám, jak nejlíp umím,“ vysvětluje Johana. „Teď ale věčně jen medituje. Není křesťan, posedla ho východní filozofie. A víš vůbec, kolik času a peněz už nechal u svých guru?!“ Odmlčí se.

„Oto, já už se s tebou nemohu milovat,“ vyhrkne zničeho nic Johana. „Tolikaleté hřešení musí přestat, Bůh přece všechno vidí,“ drásá slova skrz zaťaté rty. „Skončím v pekle, budu se smažit v kotli, nebo mne manžel upálí na hranici jako Johanku z Arku.“

Ota ji lehce pohladil po ramenou. „Uklidni se. Zaplatil jsem ti odpustky na sto let dopředu. A manželovi jsem ukradl sirky.“

Jana lehký tón nevnímá. „To je ale nemorální!“ brání se vážně. „Vždyť já nejsem víry katolické, nýbrž husitské, my jsme vždy byli proti odpustkům. Chudák Hus, až mne na onom světě uvidí... Co mu řeknu?“

„Neboj se, v říjnu pojedeme do Vatikánu, u papeže mám už skoro všechno domluvené. Tam uvidíš teprve zázraky, nebe se ti otevře a všechny hříchy odplaví božská energie.“

„Myslíš?“ upne se na něj s nadějí Johana.

„Nepochybuj. – Promiň, ale ještě něco bych potřeboval. Mohla bys přesvědčit Dominiku, aby ke mně nastoupila aspoň na měsíc jako asistentka?“

„To by neměl být problém, má právě studijní volno,alespoň si budete chvíli nablízku.“ Johana se pousměje. „Díky bohu, jí nemůžeš ublížit, jako jediná je před tebou v bezpečí.“

Na potemnělé chodbě, plné nepříjemných pachů, se dlouze loučili. V Otovi se znovu vzedmula kladná energie. Něco prostě zase musel říct! „Když se mě dotknou tvé ruce,

29




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist