načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtvrtý den až na věky - Ondřej Neff

Čtvrtý den až na věky

Elektronická kniha: Čtvrtý den až na věky
Autor:

Původní druhá kniha povídek Ondřeje Neffa z roku 1987 vychází od té doby poprvé. Povídky se žánrově pohybují od tvrdé sci-fi přes příběhy ze současnosti s prvky fantastiky až po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0187-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Původní druhá kniha povídek Ondřeje Neffa z roku 1987 vychází od té doby poprvé. Povídky se žánrově pohybují od tvrdé sci-fi přes příběhy ze současnosti s prvky fantastiky až po čistokrevný horor. Ondřej Neff nově povídky opatřil svými komentáři, kde objasňuje dobu vzniku té které povídky a s humorem se ohlíží na žánr sci-fi, který od té doby zaznamenal obrovský boom.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Ondřej Neff, 1987, renewed 2008

Cover and illustration © Jan Souček – heir, 2008

www.albatros.cz

ISBN 978-80-00-01922-2


TVÁŘ (!) ČLOVĚKA (?)

Problém identity a problém umělé inteligence, to byla velká témata

kyberpunku, vůdčího literárního hnutí ve sci-fi začátku osmdesátých

let. Kde se ve stroji zrodí vědomí? Jak se budou chovat stroje,nerozeznatelné od lidské bytosti? To byly otázky, které nás zajímaly

v době, kdy se lidem dostaly do rukou první mikropočítače a věk

informačních technologií se rýsoval na obzoru.

Povídka je o kyborgovi, o bytosti, která je z větší části dokonalý stroj a zbytky lidské identity přebývají v jejím mozku. Právě ten si zapamatoval základní údaje o svém původu a je veden jedinoutouhou, získat lidskou tvář. Neuvědomuje si svoje hranice, meze svých možností. Uvěří na lásku, a to je jeho tragédie. Budoval jsem tuhle povídku podle zásad, které jsem si pro sebe odvodil na základězkušeností z mé první povídkové sbírky Vejce naruby. V osmdesátých létech u nás nevycházelo mnoho akčních povídek a tahle byla jedna z mála, které se to povedlo. Je postavena na dějových zvratech. Lodovic Thomas složí zkoušky, a přesto je určen k likvidaci. Probije se na svobodu a přepadne byt doktorky Dagmar Sakade. Nechá se oklamat? Jak se to vezme, z určitého hlediska mu Dagmar zajistí dobr ýdžob. Jenže on chce mít lidskou tvář, on chce b ýt člověkem a zachová se lidsky, sebedestrukčně. Jako lidská bomba.

Třebaže je téma kyborgické, není to kyberpunková povídka(jakkoli je pravda, že kyberpunk nemá žádná pevná pravidla).Kyberunk je přece jen poněkud dekadentní žánr. Tenhle Lodovic nemá v sobě dekadence, ani co by se za čip vešlo. Vytkl si cíl a jde za ním s razancí buldozeru, v němž usnul řidič s nohou na plynu. To, že poleví v ostražitosti a v podstatě se nechá napálit doktorkou Sakade, to není úkrok z nastoupené cesty. Bytost toužící po lidské tváři musí být schopná lásky a pro Lodovica je cit k Sakade stejně důležitý jako obličej.

Obvykle nacházím chyby v povídkách, které po létech po sobě čtu a pokouším se je rozebrat. Nad touhle povídkou si musím klást otázku, proč v podstatě neměla ve své době úspěch, třebaže na ní

7


žádnou chybu nevidím? Asi proto, že jak Lodovic, tak Dagmar jsou

tak účelní. I ona je zacílen ýsystém. Chce zachránit svůj život, chce

si užít rozkoš z neobvyklého sexu a chce prospět svému kamarádovi

plukovníku Richardu Fobassovi.

Jenom nepočítá s tím, že Lodovic vezme tak vážně ponaučení PAMATUJ, ŽE JSI BOMBA. „Žák-kyborg číslo dvacet jedna hlásí ukončení zkoušek,“ zaštěkal Thomas, pěkně nahlas, řízně, tak jak to má inspektor Bevilaqua rád. Byl nevýslovně š9astný, že má zkoušky za sebou. Ve čtyřech z deseti disciplín dosáhl rekordních výsledků: v silové zkoušce, v rychlosti, obratnosti a motorické reakci. V ostatních šesti stál vysoce nad průměrem. Školní martyrium má za sebou. Bevilaqua mu te? pogratuluje a hlavně – předá mu tvář.

Jedenadvacítka, jako každý žák kyboškoly, dosud neměla tvář. Její karbonitová hlava byla vejčitá, dokonale hladká, bezsebemenší nepravidelnosti. Vypadala jako veliké vejce s otvory pro nozdry a zvukovody. Také ústa měla bezretá, takže jenom vlhké oči připomínaly, že tento divný geometrický útvar jednou nabyde lidské podoby.

Tváře byly uloženy, jak Thoma sdobře věděl, v Bevilaquověkanceláři. Ano, tam vzadu, ve velkém frizoboxu, hned zainspektorovými zády.

Bevilaqua spojil ruce do velikého chlupatého uzlu. Jeho tučná lysá hlava se potila.

„Už jsem dostal hlášení, jedenadvacítko,“ řekl inspektor.„Výsledky máte výborné, ale – bohužel. Zkoušky jste nesložil.“

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se Thomas klidně. Ostatně, nedovedl by se zeptat jinak než klidně. Nebyl už člověkem vpravém slova smyslu. Z někdejšího gravimetrického mechanikaThomase zbyl jen mozek a část míchy. Vše ostatní byl bioplast akarbonit. I v tomto ohledu Thoma sbyl výjimečný: ještě nikdy se nepodařilo vyrobit kyborga, který obsahoval tak málo původních organických dílů.

8


„Nemusíte tomu rozumět,“ řekl Bevilaqua a pomalu rozpletl ten uzel z prstů. Opřel se do křesla, vzdychl a rozhlédl semimoděk po místnosti. Nebylo tam nic, co by si zasloužilo pohled – holé stěny polepené výchovnými plakáty. PAMATUJ, ŽE JSIBOMBA, to byl slogan, který se v rozmanitých obměnách opakoval na každém z nich.

Thomas stál u dveří, ruce na švech štruksových kalhot, hru? vypjatou, a strnule hleděl na inspektora.

Ten si levičkou pohladil vlhkou pleš, pravou rukou se poškrábal na hrudi, pak zajel níž, snad ho svrbělo stehno, ale vzápětí se jeho ruka vynořila nad deskou stolu a třímala v ruce nějaký předmět. Thomas si stačil všimnout, že je to armádní pistole vzor LX-2012, raketová střela sykla v kolejničkách a takřka současně se mu zasekla do hrudi, kde explodovala, ani ne moc, ani málo, přesně tak, jak to pečlivé mozky inženýrů spočítaly.

Stejně bys tomu nerozuměl, pomyslel si Bevilaqua. Výsledky máš sice výborné, chlapče, jenže co naplat, naše přístroje toho vědí o tobě víc, než si uvědomuješ ty sám. Jsi jiný než ostatní.Nemáš zábrany, které kyborg musí mít, jinak by byl nebezpečný. Vytváření zábran – to je smysl naší školy. Kyborg nesmí býtschoen ublížit člověku. Ty by smu a si také neublížil, ale jenom proto, že bys nechtěl. A na to se nemůžeme spolehnout. Proto tě musíme zrušit.

Podle předpisu by měl Bevilaqua zavolat likvidační četu, aby se o jedenadvacítku postarala. Jenže inspektor velice rád likvidoval kyborgy sám. Byla to jeho jediná libůstka, jediná radost, kterou si v neútulném prostředí školy dopřával.

Trefil jedenadvacítku přesně, to věděl moc dobře. V hrudi jí zela veliká díra, docela blízko energobaterie. Počkej, ty chlape, říkávali kolegové, až jednou trefíš toho kyborga do baterky. To teprve uvidíš, co je to bomba! Bevilaqua se jim smál. Nemějte péči, odpovídal, umím střílet. To je jediné, co dovedu pořádně.

Trefil přesně, jenže jedenadvacítka ne a ne jít k zemi.

Kyborg rotoval místností jako roztočený vlček. Bezbarvásyntetická krev a útržky bioplastu odletovaly z otevřené rány azkrápěly plakáty snápi sem PAMATUJ, ŽE JSI BOMBA, a několik

9


kapiček dopadlo i na Bevilaquu, a dokonce i na ocelovou stěnu

frizoboxu, kde jsou uchovány tváře.

Měl bych mu napálit ještě jednu, uvažoval inspektor. Jenže jak? Potvora nepostojí a nepostojí. Příště se budu trefovat do hlavy. Jenže – do hlavy... Tam je lidský mozek, a to člověku přece jenom nedá, cítí se tak nějak hloupě, když se trefuje do člověčiny. Přece jenom jsou tihle kyborgové proti pánubohu!

Kyborg se přibližoval, takže už nebylo zbytí, a Bevilaquanařáhl ruku, zamířil na bělostnou vejčitou hlavu, nová střela vklouzla do kolejek, ale to už byl kyborg tady, jediným úderem ruky odhodil těžký psací stůl, popadl pistoli za hlaveň a prudce trhl.

Bevilaqua jenom pocítil, že mu něco škublo rukou, a bolest si uvědomil až potom, když zahlédl ten podivný zahnědlýpředmět, zaklesnutý do lučíku pistole, a došlo mu, že je to jeho vlastní prst.

Jedenadvacítka se zastavila.

Rána v kyborgově hrudi byla hrozná. Teklo z ní však stále méně krve a na roztřepených okrajích se už matně chvěla krycí mázdra.

Bevilaquovi se rozhoupal žaludek, zatmělo se mu před očima, ale pak ho ovládl spravedlivý hněv.

„Tohle si odskáčeš, jedenadvacítko! Okamžitě mi vra9 zbraň!“

Kyborg ji bez zjevné námahy zlomil a hodil inspektorovi knohám. Prst vyklouzl z lučíku a ležel te? na zemi, ubohý, opuštěný. Kolik kousků mého těla zůstalo tam venku v troskách Koriolanu, uvažoval Thomas. Zbyl ze mě jenom mozek. Ani tvář nemám.

Tvář! Tam uvnitř, ve frizoboxu, bylo několik set tváří, mužských i ženských. O ženskou tvář nestojí, chce mužskou, jakoukoli,třeba tvář malomocného nebo syfilitika, jenom aby měla lidské rysy!

Thomas nenáviděl geometrickou vejčitost své lebky, nenáviděl vlastní strojovou dokonalost, nenáviděl svoji sílu i svůj postřeh. Jak rád by byl na místě inspektora, tlustého, plešatého chlapa, te? navíc zmrzačeného... Je to ale chlap, je to člověk!

„Já vá snechám zrušit, jedenadvacítko,“ za syčel Bevilaqua.

„Už jste se o to pokusil,“ odpověděl Thomas klidně. „Aneříkejte mi jedenadvacítko. Jmenuju se Thomas. Lodovic Thomas.“

10


„Jak to víš?“ lekl se Bevilaqua.

„Pamatuju si to.“

Tak je to přece jenom zmetek, nepovedený kyborg. Správnýkyborg si nepamatuje na svoji lidskou minulost. Tenhle parchant bůhvíjakým zázrakem prošel kontrolou. Proto je jiný, proto si ho všimly senzory, proto nemá zábrany...

Bevilaquou zalomcovala prudká zuřivost. Tak já mám trpět za to, že nějaké hovado ve fabrice nesplnilo svoji povinnost a pustilo šmejd z pásu. Ale já tohle tak nenechám. Já to poženu setsakra vysoko. Já jim tam zatopím, že nebudou vědět, čí jsou.

Kyborg k němu přistoupil.

„Co ještě chceš?“ vyjel na něho inspektor.

„Tvář.“

„Cože?“

„Otevřete frizobox a vydejte mi tvář.“

Bevilaqua se hystericky rozesmál.

„Ty jeden blboune, jaké máš představy! Ty si myslíš, že si tvář nasadíš na tu svou kebuli jako čepici, že mi řekneš pá pá a půjdeš po svých?“

„Otevřete frizobox,“ opakoval Thoma sa popadl in spektora za paži.

Inspektor měl silné paže, svalnaté, ale Thomas cítil, že bydokázal svými prsty rozdrtit všechny ty svaly a kosti jako hrudkutvarohu. Nechtěl to udělat, ale mohl by.

Neuvědomoval si, že právě to ho liší od jiných kyborgů. Ti by prostě něco takového neudělali. Nemohlo by je to napadnout.

„Tvář vám může implantovat jenom odborník ve speciálnílaboratoři. Dobře víte, že z bezpečnostních důvodů takové odborníky ani laboratoř ve škole nemáme. Můžu vám tvář vydat. Jak seodsud dostanete? Sotva vytáhnete paty, pověsí se na vás policie a třeba i armáda!“

Roztřásl ho strach a mimoděk začal Thomasovi vykat.

Kyborg neřekl nic, jenom mu stiskl paži o poznání víc. Vyděšený inspektor se otočil k frizoboxu a zasípěl:

„Otevírám zámek, kód bé ix, dvanáct padesát tři.“

Kyborg, ale ani Bevilaqua si neuvědomili, že bezpečnostnízám>11


ky počítají i stou možno stí, že by mohl někdo nátlakem nutit

autorizovanou osobu, aby zámek otevřela. Nervozita v takovém

případě ovlivní lidský hlas. Právě to se v tomto případě stalo.

„Váš hlas neodpovídá normě,“ ozvalo se ze skrytéhoreproduktoru. „Uvědomuji bezpečnostní službu.“

„Tak vidíš, blbče,“ zaskučel Bevilaqua. „Pus9 mě! Nemá to žádný smysl. Bezpečáci tady budou v minutě.“

Thomas uvolnil stisk.

„Já bych ti to rád otevřel,“ drmolil Bevilaqua. „Jenže vidíš sám, že to nejde. Vy si všichni myslíte, že inspektor je něco jako pánbůh a může všechno. Ale tak to vůbec není. Já jsem jenom kolečko ve stroji a musím poslouchat...“

„Ticho...“ poručil mu kyborg.

Bevilaqua okamžitě poslechl.

Z dálky se ozvalo kolísavé houkání poplachové sirény. Thomas znal dobře to houkání. Bezpečnostní jednotky školy často cvičily. Námětem cvičení zpravidla byla „likvidace asociálního jednání nezvladatelných elementů“. I ta okázalá cvičení patřila k výuce. Připomínala žákům-kyborgům, co by se stalo, kdyby překročili hranice předpisů a regulí.

Kdy sem vojáci přijdou? Za minutu? Za devadesát vteřin?Dozorčí důstojník pečlivě měřil a zaznamenával časy. Jako kdyby šlo o nějakou zkoušku. Také mně zaznamenávali časy. Měl jsem vynikající. Zkoušky jsem složil skvěle.

Jenže te? mi nechtějí vydat tvář.

Připomněl si ránu, která mu vězí v hrudi. Položil si na ni ruku. Pod bříšky prstů ucítil hebký dotyk krycí blány. Rána se dobře hojí. Jsem vynikající stroj.

Jsem stroj.

Žalost i zlost mu sevřely hrdlo. Zaslechl vzdálený dusot lidských nohou. Už se ženou, celá smečka, samopaly v rukou, ukrytí vnerůstřelných krunýřích, podobní robotům, aby – sami bez tváře – zabili bytost bez tváře.

Přistoupil k frizoboxu, objal ho pažemi, snad v první chvíli ani nechtěl udělat to, co vskutku udělal – zhoupl se v kolenou a zvedl tu dvoutunovou skříň o dobrý půlmetr!

12


Podlaha zasténala, když po ní kráčel s boxem v náručí, těžce a hlučně, a vlekl svůj olbřímí náklad ke dveřím. V jedné chvíli si Bevilaqua myslel, že má vyhráno: Thomas prudčeji došlápl apodlaha se pod ním propadla. Noha mu zajela do otvoru až po ohbí kolena a frizobox na ni nalehl plnou vahou. Kyborg sebou zazmítal jako šelma chycená do pasti. Bojoval s nebezpečím krutě a mlčky. Bevilaqua na něho očarovaně hleděl. Chtěl by utéct, dobře siuvědomoval, že k tomu má příležitost, že na něho Thomasnedosáhne. Měl ale pocit, že se ocitl v hrůzném snu, ve kterém se člověku chce utíkat, ale nohy váží víc než cent. Soustře?oval veškerou vůli, aby ze sebe tíživou malátnost setřásl, dokonce i tu hryzavou bolest volal ku pomoci, avšak když se vzpamatoval, bylo už pozdě. Thomasovi se podařilo odsunout kovovou skříň na stranu,jediným škubem vytrhl nohu z pasti i se čtverečním metrem podlahy, a jakmile se Bevilaqua rozběhl ke dveřím, hrábl po něm levou rukou, zasáhl ho předloktím a odhodil nazad, jako by to bylnafukovací balonek. Co se dělo v příštích minutách, Bevilaquaneviděl. Zády se opíral o převržený psací stůl a kašlal a sípěl a z očí se mu valily slzy. Když prozřel, frizobox zakrýval vchod.

„Otevřete ho a vydejte mi tvář,“ opakoval kyborg klidně. Ani po tak nadlidském výkonu nebyl zadýchaný.

Bevilaquovi bylo najednou všechno lhostejné. Tělo ho bolelo na stovce míst a místeček a všechny ty bolesti i bolístky se slévaly do pocitu tupého tlaku kdesi v zátylku. Z dálky slyšel houkánípolašných sirén. Komputer frizoboxu stačil včas upozornitbezpečnostní orgány na přepadení kanceláře inspektora školy. K budově se stahuje kruh tří set mužů vyzbrojených nejmodernějšímiprostředky vojenské techniky. Je jich na tebe příliš mnoho, chlapče. Ano, jsi dobrý, nikdy bych netušil, že kyborg je skutečně schopen takového výkonu. Jenže na implozní bomby, zmrazovače avibrátory jsi krátký.

Zašklebil se. Snad to měl být úsměv.

„Nemůžu otevřít. Utrhl jsi zdroj energie.“

Bevilaqua malátně ukázal na kabel, který čouhal ze stěny vmístech, kde ještě před několika minutami stál frizobox. Zavrtěl hlavou.

13


„Nikdy nebudeš mít svou tvář, jedenadvacítko. Nikdy se odsud nedostaneš. Můžeš mě zabít, ale to na věci nic nezmění. Co ti to pomůže? Slyšíš? Naši chlapci už jsou tady.“

Za dveřmi se ozval hromově silný hlas reproduktoru:

„Ustupte k protější stěně. Až napočítám deset, uvolníme vchod!“

„Frizobox je těžký, ale vibrátor si s ním poradí. Poj? raději sem ke mně, nebo se ti ještě něco stane.“

„To mě dojímá, že se tak staráte,“ podotkl Thomas.

Hla sza dveřmi vzrušeně počítal:

„Šest... sedm...“

„Poj? sem ke mně blíž,“ opakoval Bevilaqua. „Ale co na tom záleží. Táhni třeba k čertu.“

Thomas však neodstoupil od frizoboxu. Naopak, opřel se o skříň dlaněmi a nohama se doslova zabořil do podlahy. Jeho tělovytvořilo oblouk nachýlený v úhlu pětačtyřiceti stupňů.

„Osm... devět... deset!“

Vibrátor na několik sekund zavyl, celá stěna se roztřásla aveliké koláče omítky srachotem padaly na zem. Frizobox po skakoval po podlaze, jako by to bylo zvíře mučené elektrickým šokem, avšak kyborgovy paže ho nemilosrdně tiskly k zárubni dveří.

Pak nastalo ticho. Oblaka bílého prachu se zvedala od podlahy. Thoma suvolnil svůj tlak.

„Přinesou nový vibrátor. Přinesou jich deset nebo sto, když bude potřeba,“ poškleboval se mu Bevilaqua. Chtěl ještě něco uštěpačně podotknout, když tu se stalo něco neočekávaného.

Dveře frizoboxu se otevřely.

Vibrátor zřejmě tak důkladně otřásl vnitřním mechanismem boxu, že poškodil zámek a těžké, supravodivě izolované dveře tiše rozevřely Thomasovi svoji náruč.

V oblacích vápenného prachu se zaleskly ploché krabice stvářemi.

Kyborg na chvilku strnul a pak pomaličku pozvedával ruce, jako by chtěl všechny ty krabice uchvátit v jediném objetí. Brzy se ale ovládl, hrábl rychle dovnitř a vytáhl namátkou jednu jedinou.

Bylo to kovové pouzdro bez viditelného uzávěru anebo pantů, tak přesně opracované, že by se člověk mohl poranit, kdyby po

14


hraně přejel bříškem palce. Nikde nebyl žádný nápis, jen na jedné

z plochých stran byl vyleptán třírozměrný portrét tváře, která byla

uvnitř.

Thomas se na ni zahleděl. Pomalu se obracel a zvolna kráčel k Bevilaquovi, nespouštěje z tváře oči.

„Je to fešák, vi?,“ poznamenal inspektor. „Všichni kyborgové jsou fešáci... pokud ovšem slouží zkoušky. Pak jim tvář odborně implantují... Kdežto ty, kamaráde, se na ni můžeš jenom dívat.“

„Opakujeme uvolňovací operaci,“ ozval se hlas za dveřmi.„Upozorňuji, že opakujeme uvolňovací operaci.“

„Kdo mi může tvář implantovat?“ zeptal se Thomas.

„Kterýkoli autorizovaný biochirurg.“

„Jméno a adresu... Rychle!“

Stál nad Bevilaquou mírně rozkročen, lesklé pouzdro s tváří pod pravou paží. Levici zvolna svíral do pěsti. Inspektor siuvědomil, že snad nevyčerpal veškeré možnosti utrpení, že ten netvor by mohl...

„Ustupte k protější stěně,“ upozorňoval reproduktor.„Zahajujeme odpočítávání. Jedna... dvě...“

„V zásuvce... žluté desky,“ zašeptal Bevilaqua.

Kyborg přistoupil ke stolu, bez viditelné námahy ho postavil na nohy a otevřel zásuvku. Desky ze žlutého plastiku ležely úplně navrchu. Byly řádně ohmatané. Brána do ráje, napadlo Thomase, je pěkně špinavá. Ale to zřejmě patří ke stylu podnikání téhle vypečené firmy.

„Dagmar Sakade...“ četl polohlasně. „To je zvláštní jméno,nemyslíte, Bevilaquo?“

„Má docela dobrou pověst jako biochirurg. Na jménu snad nezáleží.“

Hovořili klidně, neuspěchaně, jako kdyby seděli nad šálkem kávy. Kyborg nedovedl být neklidný. A Bevilaqua? Tomu už bylo všechno jedno. Hla spodporovaný ze silovačem jednotvárněodočítával sekundy.

„Čtyři... pět...“

Thomas sklapl desky a vrátil je do zásuvky. Nemusel sipoznamenat adresu doktorky Sakade. Pamatoval si všechno, co sipa>15


matovat chtěl. Nu, a nic si nechtěl pamatovat tak důkladně anevymazatelně jako adresu doktorky Sakade.

„Budou tady už brzy,“ poznamenal lhostejně.

„Šest... sedm...“

Přistoupil k Bevilaquovi a doširoka roztáhl prsty pravé ruky.

„Vy jediný víte, kterou tvář jsem si vybral,“ řekl takřka omluvně, popadl inspektora za hrdlo a silně je stiskl.

Poslední, co Bevilaqua spatřil, bylo bělostné vejce příšerně ozdobené živoucíma lidskýma očima, okrouhlou nozdrou aštěrbinou úst, ve které se leskly nepřirozeně pravidelné a bílé zuby.

„Osm... devět...“

Poslední číslo zaniklo ve výbuchu vibrační bomby.

Frizobox zprudka padl jako nakopnutá lepenková krabice aocelová dveřní zárubeň se vysypala z hroutícího se zdiva. Pětice mužů v neprůstřelných oděvech vpadla do místnosti, samopalypřipravené k výstřelu, vojáci vypadali docela směšně jako nějakézvětšené hračky pro děti nebo masopustní maškary. Jenom na jejich zbraních nebylo nic pro zasmání.

Byla to sehraná pětice. Jejich pohyby byly strojově přesné.Každý věděl, kam má jít a co má dělat, aby kryl předem stanovený palebný sektor a neohrožoval přitom svého druha. Šlo to těm mládencům jako po drátkách – dva obsadili rohy a další dva kryli velitele skupiny, který zůstal nedaleko dveří. Škoda jen, že vmístnosti nebyl nikdo, kdo by jejich dovednost ocenil. Bevilaqua sice nebyl ještě mrtev, protože život neodchází snedů stojnoupřekotností ani z těla muže s rozdrcenými šíjovými obratli, avšak oči měl nevidomě upřené ke stropu.

Velitel s podezřením hleděl na psací stůl a pokynul levému krajníkovi, aby postoupil kupředu. Ten ale brzy zavrtěl hlavou. Ne, kyborg tady není.

„Záhada zamčeného pokoje, poručíku,“ poznamenal, dávaje najevo znalost klasické literatury.

Poručík chvilku přemýšlel a pak ukázal hlavní samopalu na frizobox:

„Je tady, nikde jinde nemůže být.“

Ano, to bylo jediné pravděpodobné vysvětlení. Padajícífrizo>16


box mohl strhnout kyborga a vmáčknout ho do podlahy jako

bezmocného brouka.

Trvalo to několik minut, než se dostavili dva víceúčeloví roboti a frizobox zvedli. Jenže na tom místě, kde dvoutunová skříňležela, nebyla placka bioplastu a karbonitových vláken, jak vojáci čekali. Nebylo tam nic.

Vlastně ano, něco tam přece jenom bylo: díra, nepravidelný vlom do podlahy.

„Sakra,“ vydechl poručík, „že nám ten parchant vyklouzl tou dírou? Co je to za díru? Kam vede, dokáže mi to někdo říct?“

Láteřil jenom proto, aby uklidnil nervy. Jeho prsty už ale rejdily po klaviatuře terminálu, odřeného častým používáním.

„Databanka připravena,“ zašveholil terminál.

„Blok dvanáct, podzemní, plán inženýrských sítí...“

Takřka okamžitě na miniaturní obrazovce zazářil požadovaný výkres.

„Vidíte?“ zaburácel poručík vítězně. „Tudy vede kanalizace. Databanko? Kritické body kanalizace se zvláštním zřetelem na oblast bloku dvanáct.“

„Požární nádrž číslo sedm. V případě blokády uzávěrů vnějšího okruhu a současného otevření ventilu dva, osmdesát šest a sto dvanáct dojde k zaplavení kanalizace v udané oblasti.“

„Prove?te,“ vyštěkl poručík, vy9ukávaje svůj identifikační index, který ho opravňoval udělovat příkazy všem systémům školyprostřednictvím ústředního počítače.

Takřka okamžitě se ozval táhlý hukot. Stovky tun vody sevyvalily z požární nádrže. Počítač otevíral a zavíral těžké příklopy a ventily a dirigoval příval do míst, kudy prchala jedenadvacítka.

„Jakou má šanci?“ zeptal se poručík terminálu, „jakou šanci má kyborg, který vstoupil do stoky v bodě bé dvanáct třicet čtyři na šest v době sekunda nula minus tři sta sekund až šest set sekund?“

„Voda ho dostihne nejpozději v bodě bé dvanáct třicet čtyři na šestnáct,“ odpověděl terminál.

„Tak jsme ho přece jenom dostali, parchanta,“ poznamenalporučík a unaveně si sňal celohlavovou přilbu. „Te? se musíme postarat o pana Bevilaquu.“

17


Dal několik stručných příkazů robotům. Udělali ze svýchteleskopicky vysouvatelných paží improvizovaná nosítka a drobnými cupitavými krůčky ho odnášeli k resuscitačnímu vozu, který už čekal před budovou. Vojáci se na ně dívali a mysleli na to, s jakými pocity se Bevilaqua bude vracet sem, do kyboškoly, až jeho mozek vyjmou spolu s dalšími použitelnými orgány a vloží ho dobioplastikového těla. Takový je už život, pomyslel si poručík. Z Bevilaqui bude kyborg a já se stanu inspektorem, když pánbůh dá a udělí mi kapičku štěstí.

Doktorka Sakade se dověděla o incidentu v osmé kyboškole ještě večer toho dne, kdy se kyborg číslo jedenadvacet vzbouřil a odmítl se podrobit zrušení. Nebyla tou zprávou o nic vícvzrušena než kterýkoli z jejích dvou set kolegů v zeleném distriktu, kteří zprávu také dostali. Mechanicky poškozený kyborg se ukryl v kanalizaci a zahynul ve vodě. Vrak nebyl ještě nalezen, aleusilovně se po něm pátrá. Zdá se, že poškozený žák-kyborg sepokusil odcizit tvář. Doloženo to však není, protože životní funkce jediného lidského svědka události byly vzbouřenýmžákem-kyborgem přerušeny.

Tak nějak zněla ta zpráva, jedna ze stovek podobných zpráv, které se na informačním displeji toho večera kmitly. Doktorku napadlo jen to, že na té osmé kyboškole mají pěkný svinčík, když tam k podobnému incidentu může dojít, a vůbec, že celékyboškolství je v rukou pitomců, které by bylo třeba vyházet a přeložit ke správě kanalizací a odkalovacích stanic. Také v následujících několika dnech se kratičké informace o neúspěšném pátrání po vraku kyborga dostaly do večerního zpravodajství, ale doktorka Sakade jim nevěnovala už ani špetku pozornosti. Tak se stalo, že když navečer šestého dne od incidentu doktorka Dagmar Sakade stanula tváří v tvář vzbouřenému žákovi-kyborgovi číslojedenadvacet, vůbec ji nenapadlo, že jde o toho kyborga, který zabil inspektora osmičky a proboural se do kanalizace.

Když se toho večera vrátila domů, cítila zvláštní pach, jakousi sychravinu, plíseň, nebo dokonce puch výkalů a splašků. Napadlo ji, že se porouchala klimatizace. Hněvivě otevřela skříňkuovlá>18


dacího panelu a spřekvapením shledala, že klimatizace funguje

správně a že pokud lze věřit zelenkavým číslicím displeje, odsává

vzduch dokonce na plný výkon. Její čidla zřejmě také zachytila

ten puch a řídící centrum se snaží ze všech sil závadu odstranit

nebo alespoň zmírnit. Doktorka zlostně semkla rty aodpochodovala k záchodu. Odpad se zřejmě ucpal. To bude zase nadělení.

Prudce otevřela dveře.

Tam, kde ještě ráno byla porcelánová mísa a růžový chlupatý kobereček na hladkých dlaždičkách, zel v podlaze mokvavý otvor, vydechující odporný puch. Rozbité dlaždice a trosky mísy sekuily u stěn. Vypadalo to, že v kanalizaci vybuchla puma.

„Neotáčejte se, zachovejte klid,“ ozval se za jejími zády tichý hlas.

Jenže doktorka Dagmar Sakade patřila k tomu druhu žen, které se otočí hned, jakmile jim někdo poručí, aby se neotáčely, a neotočila by se jen tehdy, kdyby ji někdo nařídil, aby se otočila. Zřejmě nemohla být jiná. S krásnou a profesionálně úspěšnou ženou je vždycky těžké pořízení.

Otočila se tedy a spatřila žáka-kyborga jedenadvacítku.

Vypadal, jako kdyby vylezl z kanálu, a vskutku z kanálu vylezl. Jeho vejčitá hlava už nebyla bělostná, protože ji pokrývalanepravidelná vrstva nazelenalého slizu: vytvářela na něm plastickou mapu kterési neznámé planety s moři a kontinenty. V rucekřečovitě svíral lesklou kovovou krabici. Upřeně na ni upíral modré oči. Nemrkal. Ostatně ani nemohl mrkat, protože oční víčka,spolu se všemi dalšími náležitostmi lidské tváře, spočívala uvnitř té kovové krabice a čekala, až je nějaký obratný biochirurg spojí spodkladem umělé lebky.

„Pacienti ke mně zpravidla vcházejí dveřmi,“ podotkla Dagmar chladně. „Po dvanácti letech praxe jste jediný, který vylezl zezáchodové mísy. V kyboškole vás naučili podivným způsobům. Kde máte akreditiv, absolvente?“

„Nejsem absolvent,“ řekl Thomas. „Jsem žák-kyborg, číslojedenadvacet na osmičce.“

Teprve te? doktorce svitlo.

„Vy jste utekl a... zabil jste inspektora...“

19


„Nechtěl mi vydat tvář.“

Rychle přelétla pohledem jeho postavu. Nikde neviděla žádnou zbraň, ani za opaskem, ani v záhybech provlhlé haleny. Trochu ji to uklidnilo, ale skutečně jen trochu. Dobře věděla, že příšera, která si dovede prorazit cestu kanalizačním potrubím,nepotřebuje žádnou zbraň. Ne nadarmo se žákům-kyborgům vštěpujezásada PAMATUJ, ŽE JSI BOMBA. Jsou vedeni k mírnosti aškola dělá všechno pro to, aby v nich upevnila a prohloubila složitou sí9 zábran, které jim znemožňují chovat se agresivně. Tenhle žák-kyborg však nevypadá na to, že je mírný a má zábrany.

Navíc strašlivě smrdí.

„Jdi do koupelny. Ne, nejdřív se svlékni, hned tady na místě. Ty svoje hadry ho? tam do té díry,“ ukázala na otevřené dveřezáchodu.

Zaváhal.

„Na co čekáš? Stydíš se svléknout před cizí ženou? Nezapomeň, že jsem lékařka a ty... ty jsi mizerný žák-kyborg, číslojedenadvacet na osmičce.“

„Jmenuju se Thomas,“ řekl kyborg. Levou rukou si rozepínal knoflíky haleny. Krabici však nepouštěl z ruky. Dagmar si toho všimla a ušklíbla se.

„Bojíš se, že ti seberu tvůj poklad, Thomasi? Jsi blázen. Nikdy bych se toho neodvážila. Vím, že bys mě mohl zabít dřív, než bych stačila mrknout. A ty bys to udělal, vi?, Thomasi? Ty nemášzábrany. Jak to, že si říkáš Thomas?“

„Jmenuju se Thomas. Vždycky jsem se tak jmenoval.“

Svlékl halenu a jediným rozmachem ji hodil do otvoru.Samozřejmě se trefil. Kyborg se vždycky trefí.

Dívala se na jeho tělo bez valného zájmu. Kdyby to byl muž, snad by ji vzrušila hru? porostlá řídkou plavou srstí, snad by ocenila jeho svalnatá ramena, možná by ji zaujaly provazce žil vystupující pod kůží nad předloktím. Thoma sale nebyl muž. Byl to kyborg.

Rozepnul si přezku opasku a stáhl ze sebe kalhoty. Poprvé měl neohrabané, až chlapecky legrační pohyby, když tahal svojedlouhé hnáty z mokrých nohavic.

„Měl ses nejdřív zout,“ podotkla. Odkopl plastové tretry a stál

20


tam před ní nahý, jak ho v továrně stvořili, s kovovou krabicí pod

pravou paží. Prohlédla si ho od hlavy k patě.

„Neudělali tě špatně, dali si záležet,“ podotkla. „Jenom s tím přirozením to trochu přehnali. Stačilo by ti poloviční.“

„Jsem přece chlap, ne,“ vyjel na ni nevlídně.

„Jsi kyborg, Thomasi, žádný chlap. Jak to, že víš, jak sesjmenoval? No tak alou, marš do koupelny, smra?ochu, povídat si můžeš i ze sprchy.“

Poslušně se otočil a 9apkal po tlustém koberci opravdu tak, jako by to byl chlapeček, který se právě vrátil z nějakéhoprázdninového tábora, kde se čtrnáct dní nemyl a nepřevlékal, a je právědonucen svou maminkou k důkladně hygienické očistě, jakpodobnému úkonu říkají vojáci. Chlapeček by si však nechal vzít tu krabici. Thoma sji nedal z ruky ani pod sprchou.

Trvalo to dlouho, než přívaly teplé vody, šamponů,koupelových přípravků a voňavek smyly z kyborgova těla poslední stopy po týdenním pobytu v kanálech. Doktorka Sakade byla zvědavá a chtěla vědět o Thomasovi všechno. Zmateně jí vyprávěl, co všechno v posledním týdnu zažil. Jak ho podvedli při zkouškách, které složil výtečně, ale na poslední chvíli mu řekli, že nemá jakési zábrany nebo co, a odmítli mu dát absolutorium a tvář. Nu a pak se mu podařilo na poslední chvíli vlézt do stoky. Chtěli ho vyplavit, darebáci, jenže on, Thomas, má naštěstí tak silnou energobaterii, že bez obtíží vydržel pět dní pod vodou.

„Jaká náhoda tě přivedla ke mně?“ divila se doktorka Sakade.

„Náhoda? Já jsem si našel vaši adresu v seznamu biochirurgů v inspektorově kanceláři!“

„Tak je to tedy! Ještě jednu odpově? chci znát. Jak to, že si říkáš Thomas?“

„Řekl jsem vám to přece už napoprvé. JájsemThomas! Byl jsem mechanik na Koriolanu, měli jsme havárii, přerazilo mě to na dva kusy...“

„Dobrá, dobrá... Každý kyborg byl původně člověk. Jenže kyborg si nesmí pamatovat svou lidskou minulost, rozumíš?“

„Nechápu. Proč bych si ji neměl pamatovat? Rád na nivzpomínám.“

21


„Máš štěstí, že na to ti hlupáci v kyboškole nepřišli dřív. Zrušili by tě natotata. Kyborg slid skou pamětí není ani kyborg, aničlověk. Má fyzické vlastnosti kyborga. Je silný, je rychlý, je obratný. Nedokáže se ale podřídit autoritě. Má svoje já, svoji vůli. Dovede být sobecký a útočný.“

Podala mu velikou froté osušku. Zachumlal se do ní celý, jenom ta vejčitá hlava, te? už zase bělostná, se blyštěla podluminiscenčním stropem. Byla vedle něho maličká – dosahovala mu sotva k ramenům. Drobná, černovlasá, s velikýma tmavýma očima jen nepatrně sešikmenýma. Když mluvila, prudce gestikulovala, jako kdyby předpokládala, že musí spolubesedníka stůj co stůjpřesvědčit. Kdysi znal podobnou dívku. Miloval ji, ale nikdy se mu nepodařilo ji získat. Unikala mu, vysmívala se mu. Zatracený život – tím víc ji miloval!

U dveří zazněl zvonek.

„Co je to? Čekáte nějakou návštěvu?“

Doktorka Sakade zavrtěla hlavou. Uchopil ji za ruku.

„Neotvírejte!“

Přiložila si ukazovák ke rtům.

„Jestli jsou to oni,“ zašeptala, „otevřou si sami.“

„Řeknu jim, že vá szabiju! Neodváží se rozbít dveře.“

„Ty mě nezabiješ,“ řekla mu tiše. Hleděla mu přímo do očí. Měl je bezvýrazné, kulaté jako knoflíky, živočišně chvějivé. Jehopohled se jí ale neprotivil. Ostatně byla specialista, biochirurg...

Pustil ruku, kterou svíral. Na předloktí měla červené otlaky. Jemně si je přejela bříšky prstů levé ruky.

Nevesele se usmála a odběhla do předsíně. Napjatě poslouchal a současně kalkuloval: z koupelny na záchod je to osm kroků... Když vkročím levou nohou, došlápnu pravou nohou na okraj jámy, takže... Budou střílet. Zasáhnou mě? Kdybych se alezmocnil doktorky a vzal ji jako rukojmí... Nemůžu ji vzít do kanálu, to je nesmysl.

Uslyšel cvaknutí dveří.

„Jste doktorka Dagmar Sakade?“

„Podle toho, že si nedovedete přečíst vizitku na dveřích,soudím, že jste pánové od policie.“

22


„Vnější ochrana,“ opravil ji pán od policie. „Můžeme vstoupit?“

„Nemůžete. Ledaže byste měli prokurátorem podepsaný příkaz k zatčení.“

„Nerozumím vám, paní doktorko. Přicházíme ve vašem zájmu. Zjistili jsme, že žák-kyborg jedenadvacítka z osmičky žije. Víme také, že se zmocnil tváře. Určitě se pokusí přimět nějakéhobiochirurga...“

„V zeleném distriktu je nás dvě stě.“

„V tuhle chvíli jsou naši lidé u každého z vašich kolegů, paní doktorko.“

„Je tedy riziko jedna ku dvěma stům, že přijde ke mně?“

„Přesně tak, paní doktorko.“

„Takové riziko docela dobře snesu.“

„Jenže naše povinnost...“

„Vaší povinností je jít do hajzlu, když vám to poručím!“

„Takhle s námi nemluvte,“ zledovatěl mužský hlas.

„Já svámi vůbec nebudu mluvit. Zavolám rovnou plukovníka Fobassu.“

Thomas slyšel, jak mladá žena sňala sluchátko ze zdi a dotkla se tlačítka předvolby.

„Richarde? Tady je Dagmar. Poslyš, miláčku, ve dveřích se tlačí sedm mužských, jsou zpocení v podpaží a mají ploché nohy.Kromě toho s sebou nesou nějaké dělo nebo paprskomet a já sebojím, že mi rozbijí zrcadlo v předsíni. Nemohl bys to zařídit, aby odsud vypadli? Cože? No ovšem, že je všechno v pořádku,pohoda, jako obyčejně... Dobrá, já ti ho předám.“

Pak už Thoma s slyšel jenom:

„Ano. Ano. Ano, pane plukovníku. Ano. Rozkaz, paneplukovníku.“

Zmizeli tak rychle, jak přišli, ti muži spotem v podpaží aplochýma nohama, odnesli to svoje dělo či paprskomet, jímž vážně ohrožovali integritu zrcadla v předsíni doktorky Dagmar Sakade. Zabouchla za nimi dveře a bezpečnostní uzávěr zasyčel, když hydraulicky ovládaná táhla vsouvala ocelové jazyky závor do karbonitových lůžek.

Thoma svyšel z koupelny.

23


Dagmar se opírala zády o dveře. Zprudka oddychovala.

„Myslela jsem, že umřu strachem,“ řekla.

„Proč jsi z nich měla strach?“

„Měla jsem strach o tebe, hlupáčku.“

Žárlivost mu sevřela srdce. Srdce? Neměl žádné srdce, jenom mimořádně silnou energobaterii. Bu? jak bu?, žárlil jako primán v operetě.

„Kdo je ten plukovník?“

„Užitečná známost. Pracuju někdy pro armádu, rozumíš? Pro speciální jednotky.“

„Proč jsi mu říkala miláčku?“

„Měla jsem mu říkat ty lumpe? Ale te? už přestaň hloupě mluvit a poj? ke mně. Chci se přesvědčit, že opravdu nemáš žádné zábrany. Chci vidět, jestli ti toho tvého sportovce neudělali jenom pro parádu. Pomiluj mě te? hned, tady na místě.“

Kombinéza se na ní rozpadla a šelestivě se jí snesla k nohám. Uvolnil osušku. V šeru předsíně se zabělala jeho hru?,poznamenaná tmavou skvrnou v místech, kam před týdnem vnikl projektil Bevilaquovy pistole.

Když k ní přistoupil, uvědomil si, že k tomu, co má v úmyslu učinit a po čem touží, potřebuje obě ruce. Poprvé po sedmi dnech položil kovovou krabici stváří na zem a pu stil ji z ruky. Teprve te? se cítil nahý a strašlivě ohrožený. Potřeboval se někde ukrýt, potřeboval někoho zabít, potřeboval někoho milovat.

Uchopil ji za pa sdo horkých, suchých dlaní, bez námahy jipozvedl a nasadil ji na sebe.

Nešlo to snadno, zdaleka to nešlo snadno. Řečeno technickým slangem, oba systémy, které vstoupily do interakce, bylyrozměrově inkompatibilní, však také první výkřiky, které ze sebeDagmar Sakade vyrazila, rozhodně nebyly známkou blaženství. Ale vše se v dobré obrátilo a odbornice na biochirurgii se brzypřesvědčila zde, v předsíni a později několikrát na posteli v ložnici, že uprchlý kyborg věru nemá jen na parádu onu část svéhobiolastového těla, již ona, Dagmar, posměšně, avšak se sympatií nazývá sportovcem.

***

24


Mají kyborgové potřebu spánku? Ano i ne. Jejich bioplastové tělo nepotřebuje odpočívat. Lidský mozek uzavřený dokarbonitové schránky má ale stejné nároky jako kterýkoli jiný mozek ve schránce kostěné, tím spíš, je-li unaven silnými dojmy. A tak na rozhraní noci a rána usnul i Thomas.

Když se probudil, slunce už stálo vysoko na obloze, jeho paprsky se pracně prodíraly ztmavlými okny. Slastně vdechl vůni dámské ložnice, vůni parfémů, líčidel, hebkého prádla.

A pach kovu.

Prudce se posadil. Pět mužů v neprůstřelných krunýřích na něho mířilo svými samopaly. Thomas si uvědomil, že patří k jiné ozbrojené složce než školní bezpečáci. Mají krunýře barvy žluté, kdežto školní bezpečáci byli oranžoví.

Rozhlédl se kolem sebe, ale Dagmar byla pryč. Ani kovovou schránku s tváří nikde neviděl.

Přetáhl si pokrývku přes klín, aby zakryl svou nahotu. Jeden z ozbrojenců se tomu zasmál, ale Thomas nedokázal rozeznat, který z nich to byl. Celohlavové přilby zakrývaly vojákům tvář.

Dagmar stanula ve dveřích, půvabná, svěží, usměvavá. Přes rameno jí nakukoval muž v modré uniformě. Měl krásnoumužnou tvář, jak si Thomas nenávistně uvědomil.

„Můj miláček se probudil!“ šveholila Dagmar. „Není krásný, Richarde? A jak je výkonný! Po všech stránkách, můžeš mi věřit, vyzkoušela jsem si ho.“

„Ty jedna hnusná děvko, ty jsi mě práskla,“ řekl Thomas.

„Miláček se hněvá,“ konstatovala Dagmar věcně. Chtělavstouit do místnosti, ale důstojník ji zadržel.

„Nesahejte na ni, nebo vám urazím pracku,“ houkl na něho Thomas.

„Zajímavé,“ podotkl důstojník. „Žárlivý kyborg. S takovýmpříadem jsem se ještě nesetkal.“

„Lodovic je mimořádný případ se vším všudy,“ přisvědčilaDagmar. „Budeš mi za něho vděčný. A ty taky, ty jeden nabručený trumbero, mi budeš děkovat, že jsem tě zachránila před policií a ještě jsem ti sehnala místo.“

25


„Zachránila před policií?“ opakoval kyborg nechápavě. „A co tihle...“

„Ozbrojené složky vnější ochrany, pane Thomasi. Protože jste dosud civilista, představím se já: plukovník Richard Fobassa. Budu rád, když se začleníte do mé jednotky, pane Thomasi. Jsem o vašem případu podrobně informován. Vaše minulost... jako člověka mi imponuje, a tím více mě zaujaly výkony, jež jste podal v uplynulých sedmi dnech.“

„To je ten člověk, skterým j si mluvila...“

„Jistě,“ smála se mladá žena. „Jakmile slyšel smluvené heslo pohoda, byl tu jako na koni. Choval se diskrétně, jinak to ani nedovede. Počkal, až se probudíš docela sám od sebe.“

Thomas si ovinul přikrývku kolem pasu a vstal z postele.

„Nezabijete mě?“

Plukovník Fobassa se rozesmál.

„Ale pane Thomasi! Jste především kyborg. Už jste zemřel, takže vá snikdo zabít nemůže, leda snad zrušit, to za prvé. A za druhé – pro mě jste cenný jenom v provozuschopném stavu. Myslíte snad, že bych se osobně obtěžoval, kdybych měl zájem na vaší likvidaci?“

„A tihleti...“ ukázal Thoma sna ozbrojence.

„To je moje osobní stráž. Chlapci, můžete odejít. Pan Thomas se bude chovat rozumně, nemám pravdu?“

Vojáci navyklými pohyby zaklesli samopaly do držáků na zadní pláty krunýře a vypochodovali z místnosti.

„Kde je moje tvář?“ vzpomněl si Thomas.

Te? si všiml, že krabice leží u dveří.

Dagmar ji zvedla a přitiskla si ji k hrudi.

„Představ si,“ řekla plukovníkovi, „že miláček Lodovic ji celý týden nepustil z ruky. Držel ji a držel jako dítě hračku.“

„To dokáže jenom kyborg,“ poznamenal plukovník.

„Kdy mi ji nasadíte?“

Plukovník si vyměnil s lékařkou kratičký pohled. Je už klidný, ptal se plukovník beze slov. Jako beránek, odpověděla lékařka.

„Voják nepotřebuje tvář, Thomasi.“

Poprvé neužil slov „pane Thomasi“. „Ostatně budete sloužit na

26


stanicích vnější ochrany. Tam se bez tváře dobře obejdete. Je vás

tam mnoho takových, jako jste vy. Každý z nich zběhl z kyboškoly,

každý z nich má za sebou zajímavé osudy. Nebudete se mezi nimi

nudit. Jsou to hodnotné kusy.“

Kus jménem Lodovic Thomas upřel na Dagmar svoje uslzené oči. Nervózně se zasmála.

„Richard to stebou my slí dobře, drahý. Věř mu. Tvář by ti jenom překážela. Ostatně, podívej, jak je ošklivá.“

Jediným hmatem otevřela bezpečnostní uzávěr kontejneru avysypala obsah na zem.

Beztvarý rosol dopadl na podlahu, pleskl a pomalu se roztékal. Jeho růžová barva rychle šedivěla, zakrátko zhnědla. Lékařka lhostejně pozorovala tu proměnu. Tahle tvář už byla stejně kničemu, když ji kyborg tahal týden po kanálech.

Uvažovala o tom, jak mu asi je. Nemá asi nejlepší pocity. Tohle je ale rozhodně zdravá lekce. Musí si uvědomit, jak to s ním doopravdy je, a čím dřív dojde k poznání pravdy, tím líp pro něho.

Takový už je život.

Není lehký ani pro člověka, ani pro kyborga.

„Tak vidíš...“ řekl kyborg tiše, dívaje se na zničenou tvář. „Tak vidíš, moje lásko. Já jsem ti tolik věřil, že od tebe dostanu tvář. Dal bych ti za ni srdce.“

Lékařce škublo v koutcích, ale ovládla se, dalo jí to ovšem dost práce. Kyborg řekl něco moc směšného. Nemá přece žádné srdce.

Vzhlédl k ní a řekl prudce:

„A já ti to svoje srdce přece dám.“

Plukovník vykřikl a sevřel lékařku za paži. Kdyby byl kyborgem, stačil by ji strhnout nazad. Jenže plukovník nebyl kyborg. Byl to člověk.

Lodovic Thomas se chytil za hru?, vtlačil prsty mezikarbonitová žebra a jediným trhnutím je odtrhl od sebe. Pak vrazil dlaně do rány až po zápěstí, nahmátl energobaterii a vyrval ji ven.

„Já...“ vykřikl, a to bylo jeho poslední slovo.

Kyborg by neměl říkat „já“, tím méně voják-kyborg, pomyslel si plukovník, a to byla jeho poslední myšlenka. A DagmarSakade, biochirurg v úvazku sil vnější ochrany? Ta si nepomyslela

27


vůbec nic, jen před očima se jí matně mihl vizuální vjem plakátu,

jejž zahlédla na kterési inspekční návštěvě kyboškoly.PAMA

TUJ, ŽE JSI BOMBA, tahle slova na něm byla napsána.

Baterie dopadla na podlahu a vybuchla sprudko stí, kterou bylo

možno očekávat.

28


BROWNŮV POHYB

Jorge Luis Borges patří k autorům, kteří mě silně zasáhli. S jeho

Bábelskou knihovnou jsem se potkal v Labyrintu, v té úžasnésbírce sestavené Adolfem Hoffmeisterem na počátku šedesátých let, bylo

mi sedmnáct, když vyšla, a Bábelskou knihovnu jsem si zamiloval

snad víc než kterýkoli z ostatních skvělých příběhů této knihy.Zaujala i mého otce, kter ýji přečetl a divil se:

„To je zvláštní! VždyD to jsou samí neznámí autoři a píší tak úžasné věci!“

Velká byla naše izolace v té době...

Bábelská knihovna obsahuje vizi imaginárního světa, ve kterém jsou obsaženy knihy sestavené všemi variacemi 23 písmen. Je tonekonečn ýsvět, v němž bloudí knihovníci chtiví najít aspoň jedinou knihu obsahující kloudn ýtext, nebo dokonce knihu knih, ve které jesestaven katalog všech knih shromážděných v této Bábelské knihovně.

Byl bych padl ýna hlavu, kdybych předstíral, že jsem Brownůvpohyb nepsal bez zřetele na Borgesovo mistrovské dílo. Je to parafráze, nebo snad „pocta Mistrovi“, a pohrál jsem si zde i s archaickým, místy artistním literárním stylem. Je to ale i jin ýplán, než pouhézahledění jednoho pošetilého muže do vize, vycházející z představy Brownova pohybu postrkujícího částečky prachu ve vzduchu. Je tu i reflexe nepochopení nefantazijních lidí vůči fantastovi. Jistěpramení z dětských zážitků. Naše rodina žila v nekrutějších dobáchpadesátých let ve vesnici Slapy. Můj otec, spisovatel Vladimír Neff, tam nebyl vystaven žádnému pronásledování, to jistě ne. Ale to absolutní nepochopení ze strany těch poctivých kovozemědělců tam bylo.Jednoho dne přišla za ním deputace.

„Víte, pane Neff, lidi by rádi věděli, co děláte.“

„Co dělám? No, píšu knihy,“ odpověděl jim.

„To my víme,“ řekli oni. „Ale co děláte?“

Necítil k nim žádnou nechuD. Je to jistě těžké pochopit prácispisovatele pro člověka, kter ýje zvykl ý– dejme tomu – orat, a že se to tenkrát ještě dělalo postaru, oralo se pluhem taženým koňmi anebo

29


dokonce kravkou. Ale zase na druhou stranu, literát se může nad tou

mírou nepochopení pozastavit, zadumat, nebo dokonce zasnít.

Což se mi stalo v téhle povídce. Knihovna svěřená péči Jana Kaufmana je umístěna do čtyř sálů rozlehlého žerotínského zámku v B., ozdobených nástropními malbami vlašského manýristy Nicolly Sacchiniho, prosluléhosnahou stejně neúnavnou jako neúspěšnou napodobit obžernouobrazotvornost velkého Arcimbolda, který ani zde, v B., senedokázal odpoutat od klasických regulí, takže jeho dílo, ač umístěné na stropě, jen pramálo povznáší ducha a dnes má nějakou hodnotu, ach, jen proto, že je tolik staré, a dokonce i tato pochybnáhodnota je ještě více zpochybněna, nebo9 Sacchiniho dílo je poškozeno vlhkem, plesnivinou a nešetrnými zásahy mužů devatera řemesel, zejména pak zedníků, elektrikářů a instalatérů, takže například Junona má zvlněnou hru? protknutou kanalizační přípojkou; a snad právě proto bohyně hledí tak melancholicky dolů, na čtyři rozměrná plátna Petra Brandla, znázorňující život v zámecké kuchyni, stáji a čeledníku, na plátna takřka neznámá, jež Brandl namaloval patrně jen pro svou zábavu, takříkajíc bokem, vpřestávkách při práci na oltářním obraze pro přilehlou kapli svatého Jana Křtitele.

Jan Kaufman, muž přeučený, spravuje svazky svezené dozámku v B. ze šesti jiných zámků a šlechtických letních sídel zširokého okolí, díky š9astnému a ve své době i poněkud riskantnímu rozhodnutí kteréhosi činitele, kterému bylo z jakýchsi příčin líto knih, jež byly určeny pro papírnu ve Štětí.

Před dvaadvaceti lety byl sestaven katalog knihovny, ale o jeho dalším osudu nejsou zprávy, takže lze předpokládat, že katalog se ztratil. Jan Kaufman zato uchovává několik šanonů skoresondencí vedenou srozmanitými odbornými in stitucemi vhlavním městě, které se – jak je z korespondence patrno – chystají k důkladné katalogizaci na základě rozsáhlé rešerše v zájmupoz>30


dější exploatace zdejších literárních pokladů, při níž bude využito

nejmodernějších technických prostředků, jako napříkladkomputer sbublinovou pamětí, takže jednou bude možno – obrazně

řečeno – stisknutím knoflíku vyhledat a elektronicky dopravit na

učencův stůl, umístěný řekněme v Prešově, xerograf kterékoli

stránky kterékoli knihy, aniž se řečený učenec bude musetštrapicírovat do B. a tam zdlouhavě vyjednávat sJanem Kaufmanem,

knihovníkem ze staré školy, jehož kvalifikace je – žel –nedostatečná a neodpovídá požadavkům moderní doby. Jenže ty četné

instituce se sídlem v hlavním městě se dosud mezi sebounedohodly, která z nich a za jakých podmínek se ujme tohoodpovědného úkolu, takže o knihovnu se i nadále stará Jan Kaufman,

který zde v létě větrá a v zimě topí, pastičky na myši kladeprůběžně a obča spodniká zápa s sleteckými armádami molů,parazitujících na knižních hřbetech.

Většinu svého času Jan Kaufman tráví sedě na židli svyřezávaným opěradlem, jež je tuze nepohodlné, takže delší dobu na židli dokáže odpočívat jenom člověk se zády znecitlivělými dlouhým cvikem.

Jan Kaufman sedí a dívá se na částečky prachu, kterak tančí v širokém pruhu světla, dopadajícího do největšího sálupřivřenou okenicí. Je jich bezpočet, určitě statisíce, možná miliony. Některé stoupají, jiné klesají, ale většinou jen zmrtvěle ulpívají v prostoru, jsouce nadnášeny molekulami kyslíku, dusíku,kysličníku uhelnatého, nebo9 kamna nejsou právě v nejlepším pořádku. Knihovník na ně hledí upřeně, svelkým zájmem, bez pohnutí, po celé hodiny.

V celém B. si lidé o Janu Kaufmanovi povídají, že je cvok. Knihovník o tom ví, ale nevadí mu to. Pravda, před lety, kdy začal se svým pozorováním, snažil se vysvětlit spoluobčanům účel svého počínání a vedl o něm improvizované přednášky v místnímhostinci Jednota, ale dostalo se mu převážně posměchu, někdyútrpnosti, nikdy však porozumění.

„Vedle nekonečně velkého a nekonečně malého známe ještě nekonečně složité, a ač se to zdá být protismyslné, právě toto třetí nekonečno je větší obou předchozích,“ vykládal Jan Kaufman

31


zdejším traktoristům a ošetřovatelům telat. „Z hlediskafyzikálního i filozofického není ovšem počet částic prachu v pruhu světla

mnou pozorovaném nekonečný, avšak jejich vzájemné vztahy se

mění v čase důsledkem molekulárního pohybu plynných částic

obsažených ve vzduchu, takzvaného Brownova pohybu, podle

Roberta Browna, jemuž se říkalo kníže botaniků a jenž seproslavil tím, že jako první pozoroval roku 1827 pohyb mikroskopických

částic v kapalinách s správně je spojil s pohybem molekul. Prach

se lidskému oku jeví jako souvislá šedá plocha v pruhu světla

pronikajícího škvírou mezi okenicemi, a to má svůj důvod – jeho

částice jsou ve vzduchu rozmístěny víceméně pravidelně. Avšak

pohyb molekul je ustavičný a nekonečně složitý a stejněnekonečně složité jsou vztahy mezi částicemi. V průběhu času se může –

ba musí – stát to, že některé se k sobě přiblíží a jiné vzdálí, takže

ve svém úhrnu vytvoří obraz.“

Při této představě Jan Kaufman růžověl v lících a zvyšoval hlas, to také proto, aby překřičel smíšky, kteří se už začínali ozývat.

„Pozorujte obrázek v novinách. Je také složen z bodů! Jednou nastane okamžik, možná prchavě krátký, kdy se částečky prachu seskupí také do obrazu složeného z bodů. Bude to možná obraz nějakého bezvýznamného výjevu, ale sohledem na nekonečno st možností to stejně pravděpodobně bude i obraz mystéria zminulosti, přítomnosti, ano, i budoucnosti. Mohu spatřit obraz svého zrození anebo požáru této hospody, obraz vraždy Caesarovy,Libuši věštící slávu Prahy anebo tvář obyvatele dálného světa.Může to být obraz výjevu skutečného, nebo neskutečného, takže si lze představit, že vy, pane Znamenáček, se mi ukážete v podobě ženy, zvířete nebo stromu. Mohu spatřit obraz zániku vesmíru, mohu...“

Zbytek výkladu, když Jan Kaufman ve svých opětovanýchpokusech vysvětlit spoluobčanům smysl svého konání dospěl do tohoto bodu, zanikl v tartasu hlasů, protože spoluobčané se začali předhánět v návrzích, co všechno by se mohlo objevit před očima zámeckého knihovníka, a pokud byly právě přítomny děti, které sem přišly se džbánem tatínkovi pro pivo, špicovaly uši, nebo9 mnohé návrhy byly pikantní, zbarvené humoristicky.

32


Časem Jan Kaufman pochopil, že se mu nepodaří překonat hradbu neporozumění, a když se ho někdo zeptal: „tak co, pane Kaufman, jak je to stím vaším nekonečnem, už j ste něco uviděl?“, plaše se usmál, pokrčil rameny a odvětil, že ještě ne, ale že s plynutím času se zvyšuje pravděpodobnost úspěchu, takže jeho naděje vzrůstá, místo aby byla obrušována dosavadnímineúspěchy. Zámek opouštěl jenom za dnů pošmourných a deštivých,tráen představou, že prach, za daných světelných podmínekneviditelný, se možná seskupil do žádané konfigurace právě te?, v tuto chvíli, a že na další příhodný okamžik bude nutno čekat dlouho, předlouho. Ale že to byl člověk v jádře optimistický, dokázal zaplašit chmury a svůj optimismus podpořil i racionální úvahou: prach je ve svém pohybu aktivnější za slunného počasí, protože sluneční energie uvádí molekuly vzduchu do prudšího pohybu, kdežto pod mrakem jsou i molekuly jaksi línější, ospalejší.

Zato za dne slunečného nebylo možno Jana Kaufmana potkat na návsi anebo v zanedbaném zámeckém parku. To bychom ho mohli spatřit, jen kdybychom se tiše vkradli do jeho hájemství a nahlédli mu pře srameno, opatrně, aby ná snikdo ne spatřil, ani on, nebo9 nejsme vybaveni hlavičkovou bumážkou povolující vstup, nebo9 – to se rozumí – jediné opatření, na kterém se shodly všechny ty velevýznamné instituce odpovědné za další osud zdejšíhoknižního pokladu, je přísný zákaz vstupu všem osobám povolaným i nepovolaným bez výjimky, ledaže by o výjimku požádaly.

Zajděme za Janem Kaufmanem třeba dnes, kdy sluncekrásně svítí, jak ostatně v tomto požehnaném viničném kraji bývá zvykem.

Knihovník je strnulý, ruce má složené do klína. Neodvážíme se ani dýchat a postupujeme šourem, majíce nohy opatřenyplstěnými papučemi. Jsme tak blízko, že nás Jan Kaufman musí slyšet, ale on nijak nedává najevo, že by věděl o naší přítomnosti.

Tu si všímáme zvláštního sklonu knihovníkovy hlavy.

Opatrně ho obejdeme a popatříme mu do tváře.

Jan Kaufman hledí kupředu, blaženě se umívá, ale jeho zrak nic nevnímá, nebo9 – jak jsme právě byli pochopili – mysl vyhasla, život z něho unikl.

33




Ondřej Neff

ONDŘEJ NEFF


26. 6. 1945

PhDr. Ondřej Neff alias Aston je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes (založen na jaře 1996, od podzimu 2005 součástí webu Lidovky.cz) a DigiNeff (o digitálním fotografování, 1999).

Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. Je vdovcem (manželka Michaela, roz. Šprachtová, s níž se oženil roku 1969, zemřela 7. srpna 2002 na rakovinu), děti: David (*1970; fotograf deníku Mladá fronta DNES a zpěvák) a Irena (* 1979, zavražděna 23. února 2008 svým manželem).

Ondřej Neff žije od podzimu 2003 s herečkou Ljubou Krbovou, od roku 2005 ve vesnici Zvole (okres Praha-západ). 22. srpna 2008 se s ní oženil.

V roce 1969 vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky (do r. 1968 fakulta, do r. 1965 institut osvěty a novinářství) Univerzity Karlovy v Praze a rok nato získal titul PhDr. V letech 1970-1974 pracoval v propagaci nakladatelství Albatros, v letech 1974-1975 v propagaci obchodního domu Kotva, v letech 1975-1979 Ústředí lidové umělecké výroby (fotograf), v letech 1979-1985 redaktor deníku Mladá fronta, jehož divoké privatizace v roce 1990 se účastnil. Po krátké přestávce na volné noze byl od října 1987 do roku 1989 redaktorem týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen (který se r. 1988 osamostatnil od kulturně-politického týdeníku Tvorba), v letech 1990-1993 šéfredaktorem časopisu Ikarie a 1990-1994 redaktorem deníku Mladá fronta DNES.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist