načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtvrtá strana trojúhelníku - Ellery Queen

Čtvrtá strana trojúhelníku

Elektronická kniha: Čtvrtá strana trojúhelníku
Autor:

Hrdina řeší za přispění svého otce, vedoucího vyšetřovacího oddělení newyorské policie, složitý příběh odhalení vraha proslulé módní návrhářky. Tato atraktivní žena byla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 220
Rozměr: 20 cm
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil František Jungwirth
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-206-1322-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hrdina řeší za přispění svého otce, vedoucího vyšetřovacího oddělení newyorské policie, složitý příběh odhalení vraha proslulé módní návrhářky. Tato atraktivní žena byla jednoho dne zastřelena ve svém bytě, když z úzkostného strachu z neznámého nebezpečí právě telefonovala o pomoc policii. Nad její smrtí se postupně rozkrývá trojúhelník nejzávažněji podezřelých pachatelů soustřeďující se na členy milionářské rodiny. Román má dobrou zápletku, poutavý děj, svěží dialogy a dává dobře nahlédnout do zákulisí amerického soudnictví a advokátní praxe.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAŠE VOJSKO

2013

Čtvrtá strana

trojúhelníku

Ellery Queen


© 1965 by Ellery Queen

Translation © František Jungwirth

Cover and layout © 2013 by Jind řich Procházka

Czech edition © 2013 by NAŠE VOJSKO, s.r.o.

All rights reserved

ISBN 978-80-206-1388-2


l

5

l

PRVNÍ

STRANA

1

Sheila

To parné, dusné úterý Dane uvažoval, kam má odjet na

víkend. Měl na výběr několik možností. Skupina známých ho pozvala na výlet do Pensylvánie, kde si hodlali

najmout loď a pomalu proplouvat po hladině řekyDelaware okresem Bucks, viděli by tažné lano připojené

k zádi kolového traktoru směřujícího po vlečné stezce

k severu (nebo to bylo k jihu?) a bloumali by podstínovou palubou daleko od dusivého vedra ulic metropole.

Bylo to lákavé pomyšlení projíždět se po řece s břehy

ovroubenými stinnými, zelenými stromy a pak večer

tančit na trávníku, osvětleném svatojanskými muškami

a lampiony.

Jiní přátelé ho zase zvali na Fire Island, kde bylovynikající koupání (Dane velice rád plaval v pěnivémpříboji), a také to nebylo daleko.

Poslední možnost byla vyrazit podél řeky Hudson na sever k jednomu venkovskému sídlu poblíž Rhinebecku. Ovšem, koupat se tam mohl jenom v bazénu (Dane si bazény ošklivil) a musel by si vzít společenský oblek, na druhé straně tam byla znamenitá kuchyně a nepochybně tam najde i několik skvostných žen.

Jedno bylo jisté – ať už se rozhodne pro to či pro ono,


l

6

l

v žádném případě nechtěl zůstat v New Yorku v tom

vražedném horku. Ať se děje, co se děje.

Jenže něco se stalo.

Poněvadž tehdy ještě nevěděl, že jeho otec ... První McKell přijel do Ameriky na začátku druhé poloviny sedmnáctého století, když se New York ještěnazýval Nieuw Amsterdam, protože měl menší neshodu s hlavou svého rodu. Stejně jako poslední holandský gu vernér Peter Stuyvesant tak i tento rozmrzelýutečenec později znepokojeně pozoroval, jak nad městem, které mu poskytlo útočiště, vlaje královská korouhev Stuartovců. Jenže zřejmě ani vévoda z Yorku, pozdější anglic ký král Jakub II., ani jeho kapitáni se nezajímali o ně jakou urážku, co horkokrevný synovec vmetl do tváře hlavě rodu McKellů. Ve skrovném měřítku začal obcho dovat, dovážet a vyvážet zboží. Skotský přistěhovalec se oženil, zplodil potomky a zemřel jako věřící presbyte rián. Rodině odkázal majetek v hodnotě pěti set liber a radu: „Hlídejte si stříbrňáky a nepouštějte je polehoun ku.“ Jeho nejstarší syn si naučení svého otce vzal natolik k srdci, že jaktěživ neutratil jediný stříbrňák. Zůstala po něm šalupa na řece Hudson a tisíc liber v okované rodin né truhlici.

A tak to pokračovalo – každý McKell chtěl všetrnosti a podnikání předčit svého předchůdce. Když vypukla ob čanská válka Jihu proti Severu, vládl rodu JamesMcKell, který dovedl popadnout osud za pačesy. Najal si náhradníka, aby za něj konal vojenskou službu, a sám se stal dodavatelem dřeva z černého ořešáku na výrobu pažeb ručnic pro armádu Unie. Když po záchvatu mrtvice zemřel, zanechal skoro jeden milion dolarů. Jeho syn Taylor neměl možnost prokázat ve válce svůj


l

7

l

patriotismus, a proto vynaložil všechnu energii narozšíření rodinného obchodu cukrem, kávou a tabákem. Byl

natolik prozíravý, že investoval do lodní dopravy v čase,

kdy americké obchodní loďstvo bylo v troskách v důsledku ztrát, které mu způsobili záškodníciKonfederace a konkurence železnic. Zemřel ve vysokém stáří

a za nechal něco přes tři miliony dolarů, mladého syna

jmé nem Ashton a lavici v episkopálním kostele Božího

mi losrdenství v New Yorku.

Ashton McKell měl už padesátku za sebou, když se jeho syn Dane o něm dověděl tu otřesnou novinu.Mnohý Ashtonův vrstevník nedokázal udržet ani majetek, co převzal od předchozí generace, a vinu za své neštěstí svaloval na odborové organizace, na daň z příjmů, na hospodářskou krizi a onoho zrádce své třídy. Ne tak Ash ton McKell. Nebylo mu ještě ani pětadvacet let, když rodinné jmění zvětšil na dvojnásobek a později je roz množil ještě víc. Lodi McKellových paroplavebních li nek brázdily všechna světová moře. McKellovu kávu (pod rozličnými ochrannými známkami) kupovalo víc amerických domácností, než bylo milo konkurenčním fir mám; a tu kávu si konzumenti nejčastěji sladili McKellovým cukrem (v maloobchodě se neprodával). Acigarety, které pak vykouřili, skoro docela jistěobsahovaly pro dukty Národní & Jižní tabákové obchodníspolečnosti (výhradné vlastnictví McKella). Celková hodnota jeho majetku činila osmdesát až sto milionů dolarů; kolik to přesně je, nevěděl ani sám Ashton.

A stále ještě měl ten první šilink, který prvnímu McKellovi v Americe pomohl k výdělku.

„Dane,“ pravila Lutetia McKellová. „Musím ti něco říct o tvém otci.“

Ashton oplýval nezdolnou energií. „Že se mám víc


l

8

l

še třit?“ vyjel jednou na svého doktora. „Kdybych se měl

držet vaší rady, tak střihám kupony už nějakých dvacet

let. A tomu říkáte život?“

Rozvážný, nudný život ukončený dlouhým umíráním – ne, to nebylo jeho přáním. Rád vzpomínal naZacharyho McKella. Starý Zach zavřel oči navěky vedvaadevadesáti, když si sám chystal dříví na zimu, místo toho, aby zaplatil drvoštěpovi fantastickou odměnu jedendolar za sáh.

„K čertu se střídmostí,“ znělo Ashtonovo krédo.Kouřil dvacet doutníků denně, dopřával si bohatou a tučnou stravu, pracoval, bavil se a bojoval do úmoru; vnavigační kabině svého impéria přenesl co nejméně skutečné pravomoci na jiné osoby – dělal to jen v opravdu nezbytných případech.

Dane se zevnějškem podobal svému otci. Měl jeho zardělou pleť, orlí nos, vystouplou bradu a hnědékučeravé vlasy, které ženy rády hladily. Ale zatímco jeho otec zdědil po svých předcích studenou šeď „sychravých a neschůdných Hebrid“, měl syn matčiny světle modré oči. A kruhové svaly u koutků Ashtonových úst byly na Daneově obličeji patrny, jenom když syn dostal jeden ze svých návalů vzteku. „Mami!“ Dane vyskočil ze židle a zatvářil se užasle,třebaže ho (kupodivu) její sdělení vůbec nepřekvapilo. „Víš to zcela jistě? Nemůžu tomu uvěřit.“

Ale věřil tomu. Ashton o svém synovi choval pochybnosti už dlouho. Zrodily se za Daneova dětství. Chlapec, který dává přednost knihám před ragby! Mendelssohnovi před „Mississippi, ty řeko stará“ (a později Mozartovi před


l

9

l

Mendelssohnem)! Jazykům před matematikou!Srovnávací religionistice před ekonomikou! Dějinám starověku před obchodní naukou! Sběratelství mincí před jejich hromaděním! Jakého McKella to jenom zplodil?

Otec si říkal, že všechno to je pouze „přechodné obdo bí“ právě tak jako Daneova neuvěřitelná záliba (v pří slušném věku) v poezii místo v návštěvěnevěstinců. „Vyroste z toho,“ opakoval si Ashton McKell. Když Da ne odešel na soukromou školu, jeho otec bylpřesvědčen, že přípravka ho „změní k lepšímu“. V Grotonu to nevyšlo, ale snad se to povede na Yaleově univerzitě. Osobně měl Ashton za to, že synovi by spíš prospělo, kdyby si odkroutil nějakou dobu u námořní pěchoty, ale o tom se samozřejmě Lutetii ani nemohl zmínitslůvkem, protože zákon o povinné vojenské služběpovažovala za veřejnou urážku všech slušných občanů. A Dane si nadále prosekával vlastní stezku.

Ashton McKell měl sice neblahé tušení, ale to nejhor ší vůbec nepředvídal. Dane byl vyloučen z Yale a pak zmizel. Otec ho nalezl, jak se lopotí pod sálajícím slun cem Severní Karolíny na tabákové plantáži – která navíc ani nepatřila McKellovi! Později nastoupil Dane jako člen posádky na jedné z McKellových nákladních lodí. V Maracaibu zdrhl a byl nalezen o půl rokupozději v Greenwich Village, kde se nakvartýroval k jakési vla saté sajdce se špinavýma nohama a šmouhami od ole jové barvy na nose. Většinu dalšího roku se vozil na va gonech a přespával se somráky: v průběhu tří dalších let dělal statistu v Hollywoodu, hilfáka vlunaarku, s partou mexických nádeníků braceros pomáhal na vini cích, dělal plavčíka v Santa Monice,pracoval na anana sové plantáži na Havajských ostrovech a dělal poskoka jednomu chicagskému kriminálnímu


l

10

l

reportérovi, který často natahoval ráfek a potřeboval

někoho, kdo by ho ochránil, kdyby mu v nějaké temné

uličce chtěli na trhnout žaket nebo dokonce sprovodit

ze světa.

Když se Dane zase objevil doma, vychrtlý a strašně hladový (jeho matka strávila tři báječné měsíce tím, že mu vlastnoručně vyvařovala – tuto službu, jak Ashton suše podotkl, jemu samému nikdy neprokázala), jeho otec pravil: „Už pár set let každý McKell nastupuje vrodinném podniku.“

„Já však tuto tradici poruším,“ odvětil Dane. Bylo to něco podobného, jako kdyby oznámil, že se vydává na cestu do kláštera trapistů v Kentucky, aby tam složil slib věčného mlčení. „Chceš říct, že to neuděláš?“

„Proč bych to měl dělat, táto? Obchod se mi protiví. Každý obchod. Ani tvůj není výjimka. A beztak se bez toho obejdu.“ Dane poněkud zbledl, ale McKellovabrada se umíněně vypínala.

„Co tím k čertu myslíš?“ zvolal Ashton. Jeho výkřik zanikl v tichu.

Alespoň se nechová frivolně, pomyslel si jeho otec. Uvědomuje si, co znamená takový zatracený radikální postoj ... Kdyby se choval lhostejně, Ashton by tochlapci netoleroval.

„Jsem plnoletý,“ řekl Dane. „To neznamená pouze to, že mám právo volit a můžu být přijat do zednářské ló že. Dědeček McKell a dědeček DeWitt na mě pamatova li v poslední vůli. K čemu vůbec potřebuju vést nějakýobchod, táto?“

„Chceš říct, že se celý život budeš vyhýbat práci? Na mou pravdu, Dane, to je laciné – fakticky laciné!“

„Takhle jsem to nemyslel. Hodlám pracovat. Ale je to práce, co jsem si vybral... Vlastně,“ řekl Dane


l

11

l

šleně. „Nevybral jsem si tolik ani já, jako ona si spíšvybrala mne.“

Ashton McKell nebyl živ jen samým chlebem. Byloddaným příslušníkem své církve a starším sboru. Stouplo mu to do hlavy. Polekaně zvolal: „Chceš vstoupit dostavu duchovního?“

„Cože? Kdepak,“ zasmál se Dane. „Budu psát.“

Bylo ticho. Potom Ashton řekl: „Nu, myslím, že ti asi nerozumím. Psát? Psát co?“

Spisovatel?

Ashton sondoval v paměti. Znal vůbec nějakého spiso vatele? Znal někoho, kdo nějakého spisovatele znal? Ano, Lamontova syna Corlisse, jenomže to byl sociali sta. A pak mladého Vanderbilta, Cornelia Vanderbilta – ten neměl ani tuhle omluvu. A... ach ano, přítelky ně jeho zesnulé matky, paní Jonesová, co pod svým dív čím jménem Edith Whartonová psala romány. Jenomže – hrom do toho! – to byla žena.

„Ty budeš tedy psát,“ pravil Ashton zvolna a znovu se otázal: „Co budeš psát?“ a hledal ve své mysli nějakérozumné vysvětlení. Jedno ho napadlo: jeho matka. Matka syna zkazila.

„Beletrii. Hlavně romány,“ odpověděl Dane. „Už jsem se omočil v literatuře – jedna moje povídka bylaotištěna v malém magazínu; domnívám se, že sotva jsi našel asi čas si ji přečíst ve výtisku, co jsem ti poslal.“ Dane se pousmál. „Mám štěstí. Mám dostatečné finanční pro středky, takže můžu psát a nemusím si lámat hlavu sta rostmi, jak zaplatím činži nebo účet za elektřinu –, a když jsme u toho, nemusím honit termíny. Spousta spi sovatelů musí psát věci, které jim nejsou po chuti, jen proto, aby motor nepřestal běžet. Tohle já dělatnemusím –“


l

12

l

„Poněvadž máš peníze, které sis nevydělal,“ řekl jeho otec.

„Přiznal jsem, že mám štěstí, táto. Ale doufám, že tím, že napíšu dobré knihy, dokážu, že mi štěstí bylonakloněno právem.“ Dane si všiml otcova výrazu aobezřetně dodal: „Abys rozuměl, zásobovat lidi cukrem a kávou je také počestné zaměstnání –“

„Děkuji!“ odvětil Ashton sarkasticky. Ale přesto ho to dojalo. Alespoň mě chlapec neobviňuje, že jsemhanebný kapitalistický vykořisťovatel, ani se nevysmívá způsobu, jakým si jeho předkové bezmála tři sta letvydělávali na živobytí, říkal si v duchu.

„Jenomže pro mne to není, tati. Hodlám psát. Chci psát. Musím psát.“

„Tak dobrá,“ odvětil Ashton McKell. „Uvidíme.“ A viděl. Viděl, že to není ani přechodný zájem či záliba, ale opravdu seriózní předmět ctižádosti.

Dane se nastěhoval do vlastního bytu v jednom zdomů, které mu odkázal dědeček Gerard DeWitt. Učinil to tak, aby nikoho neurazil, a po delší dobu neminul ani den, aby se nezastavil doma; ale Ashton věděl, že to Dane nedělá ani tak kvůli tomu, aby ušetřil peníze, ale spíš z ohleduplnosti na city své matky.

Chlapec pracoval do úpadu, to musel jeho otec uznat. Dane si za měsíc dopřál jediný volný víkend; ostatní dny trávil mezi čtyřmi stěnami v zatuchlém kouři z cigaret a jeho psací stroj byl neustále v permanenci. Psal,přepisoval, zahazoval, začínal znova.

Jeho první román Peklo zrána propadl naprosto a do čista. Žádný význačný kritik se o něm nezmínil a ti méně významní jej nemilosrdně ztrhali. Typická noticka v knižní hlídce provinčních novin zněla:


l

13

l

lo zrána je peklo v každé denní době.“ Byl peskován,

že je „Nelso nem Algrenem boháčů“ a „instantnímKerouakem“ či „molem v Steinbeckově bradce“. Jednaliterární kritička („Pročpak nezůstala doma, aby prala

podělané pleny?“ hromoval Ashton McKell) napsala:

„Zřídkakdy tak malý talent vynaložil tolik námahy na

to, aby vytvořil nicot nost.“ Dane, který jako ostřílený

borec přijímal rány v ponurém mlčení, vykřikl, když

recenzi četl. Ale jeho otec (pouze Judith Walshová,

Ashtonova osobní sekre tářka věděla, že obchodní

magnát si předplatil novino vou výstřižkovou službu)

se vztekal a láteřil.

„Nějaký Duxburský zpravodaj! Takový smradlavý plá tek se hodí jedině k balení uzenáčů!“ a tak podobně. Když se vybouřil, dostavila se útěcha. „Aspoň teď užkonečně nechá toho bláznění.“

„Myslíš, Ashtorie?“ otázala se Lutetia. Stalo se toběhem jedné z těch rodinných večeří, kdy se Daneneukázal – v poslední době přicházel méně častěji. Bylozřejmé, že Lutetia neví, zda se má rmoutit kvůli svémusynovi, anebo se těšit kvůli manželovi. Jako obvykle se dlouho rozhodovat nemusela. „Já v to také doufám, drahoušku,“ řekla Lutetia. Pokud seAshton domníval, že Daneovi psaní nesvědčí, pakmanželova slova byla pro ni zákonem.

„Lidi, já vás prostě nechápu.“ Judy Walshová nebyla náhodnou návštěvnicí v domě svého zaměstnavatele. Ashton se totiž neohlížel na pracovní dobu a svésekretářce diktoval dopisy ve své pracovně ještě i popůlnoci, takže Judy často bývala v domě na večeři. Lutetii McKellové zase vyhovovala jiným způsobem. Lutetia postrádala ženskou společnost, třebaže o tom nikdy


l

14

l

na hlas nemluvila. Měla několik neteří, ale přílišemanciovaných, než aby byly podle jejího gusta. A byla tady

Judy, sirotek, vždy vkusně oblečena, schopná, upřímná,

a přesto ne zcela nezávislá, která, stejně jako Lutetia,

hledala ženu, k níž by mohla pociťovat přátelský zájem.

Měla irsky ryšavé vlasy, ohrnutý irský nosík a modrévýrazné irské oči. „Ale pane McKelle.“ Takto zareago vala

Judy na Ashtonovu poznámku. „Že nechá toho bláznění! To zní jako věta z televizního zábavného pořa du.

Copak neznáte Danea natolik, abyste si uvědomil, že

psát nepřestane?“

Ashton něco zamručel do polívky.

Daneův druhý román Lovci lišek utrpěl také neúspěch. The New York Times jej nazvaly: „Faulkner asleé rameno, ve stylu Nové Anglie.“ Týdeník New Yorker napsal (in toto): „První životní zkušenost dospí vajícího mladíka neodpovídala ani zbla jeho představě. Nezralé.“ A Saturday Review o literatuře ...

Dane dál obdělával svou líchu. Ukázalo se, že to je takový ten newyorský srpen, kdy se prakticky vzato mohlo přecházet po opálených alouajících se zádech na Coney Islandu až k dřevěnému chodníku a odtud do vody, aniž se člověk dotklrozpáleného písku. Bylo to údobí, kdy mírumilovní človíčkové, které nikdo jaktěživ neslyšel mluvit zvýšeným hlasem, běhali ulicemi a ohrožovali lidi sekerou... kdy občané New Yorku, kteří neměli klimatizaci, spustiliventilátory a ti, co neměli ani ventilátory, spali na kuchyňsképodlaze před otevřenými dvířky chladniček, takžepřetížené pojistky se spálily a tím se chladničky, ventilátory i klimatizační zařízení vyřadily z provozu.

Vášně přetékaly, gangy mladistvých se rvaly mezi


l

15

l

se bou, manželé mlátili manželky, ženy zas nařezalydětem, kanceláře předčasně končily, v podzemní dráze

se znovu uzákonilo inferno, v těžkém a zalklémvzduchu mnohé srdce začalo vynechávat a nakonec vzdalo

mar ný boj jako krevní pumpa a Lutetia McKellovářekla svému synovi, že se jí jeho otec přiznal: „Je tu jiná

že na.“

„Mami!“ Dane vyskočil ze židle a zatvářil se užasle, třebaže její sdělení ho vůbec nepřekvapilo. „Víš to zcela jistě? Nemůžu tomu uvěřit.“

Ale věřil tomu. Zvláštní. Chvíli předtím, než mu mat ka řekla „Je tu jiná žena“, Dane by pravdivě odvětil, že mu nikdy nepřišlo na mysl, že jeho otec by se mohl do pustit nevěry. Jenže jakmile byla tato slova vyřčena, připadala mu jako nevyhnutelná. Jako většině lidstva tak i Daneovi se jevilo pomyšlení na své rodiče vmilostném objetí nepřístojné: v jeho případě ještěfreudovské důvody komplikoval rozdílný ráz povah otce amatky. Jeho matka byla jako mlž přichycený ke skále adostávala víc, než dávala sama: mohla se pouze podřídit a projevit svou oddanost tím, že se zvedala s přílivem a klesala s odlivem. A Daneovi kdesi hluboko v mozku kmitlo – na celém světě se asi sotva najde horší společnice do postele.

Naopak zase mu připadalo samozřejmé, že jeho otec bude mužem s velkou sexuální aktivitou, což naprosto jistě odpovídá i jeho dalším sklonům a zálibám.Skutečnost, že otec má jinou ženu, ho ani tolik nepřekvapila, spíše to, že sám byl raněn slepotou.

Proč tedy – „Víš to zcela jistě? Nemůžu tomu uvěřit“ – když si tím byl jist od prvního okamžiku.

„Arciže, drahoušku, jsem si tím jista,“ řekla Lutetia. „Něco takového bych si nedovedla vymyslit.“ To asi ne,


l

16

l

myslel si Dane, spíš by sis dovedla představit, že nastřeše našeho domu přistál létající talíř a vystoupili z ně ho

zelení mužíčci. „Ovšem už nějaký čas jsem ... no, měla

jsem jakési podezření, že není všechno v pořád ku.“

„Ale mami, jak jsi to vypátrala?“

Kamejový obličej Lutetie zrůžověl. „Zeptala jsem se ho, co není v pořádku. Už jsem to déle nemohla vydržet, myslet si kdovíco.“

„A co ti odpověděl?“ Tak přece jen máš nějakývnitřní život, pomyslel si Dane. Je to divné, že na to u svých rodičů přichází až v tak pokročilém stadiu hry. Svou matku měl velice rád, ale pochyboval až doposud, že je schopna uvažovat samostatně. Odpověděl: „Je mihrozně líto. Je tu jiná žena.“ „Řekl to takto jakoby nic?“„Drahoušku, ale já se ho tázala.“ „Já vím, ale –! A co jsi mu na to řekla?“ „Co jsem mu mohla říct, Dane? Předtím jsem se ni kdy nedostala do takové situace. Myslím, že jsem odpo věděla: ,Mně je to také líto, ovšem ulevilo se mi, když to teď vím‘, a opravdu jsem pocítila ulehčení.“ „A co potom udělal táta?“ „Přikývl.“

„Přikývl? A to je všechno?“

„To je všechno.“ Když Dane sebou cukl, jeho matka dodala: „Drahoušku, promiň, ale ptal ses mě na to.“ „A tím váš rozhovor skončil?“ „Ano.“

Neuvěřitelné. Jako kdyby slyšel výstup z divadelní hry Noela Cowarda. A nyní si Dane uvědomil ještěněco. V poslední době ho trápila nejasná představa, že matce hrozí něco nepříjemného. Zřejmě se také proto zdráhal odjet z města. V genetické informaci bylaobsažena i matčina závislost na mužských členech rodu. Jak jednou Dane žertem podotkl Judy Walshové, jeho matka patřila k druhu, který ještě docela nevymřel tak


l

17

l

jako holub stěhovavý či papoušek karolínský, nicméně

byl vzácnější než bizon.

Anna Lutetia DeWitt McKellová byla anachronismus. Lutetia se narodila šest let po smrti královny Viktorie a ve svém křehkém těle přenesla až do polovinydvacátého století ducha viktoriánství, které opatrovala jako kněžka vyvolená za strážkyni věčného světla. Je prav da, že jí matka brzy zemřela a děvčátko vychovávalababička ve vysokém tuhém límci – byla rozená Phillipseová a nikomu – zejména ne své vnučce – nedovoli la, aby na to zapomněl. Stará dáma se aspoň duchovně pokládala za dceru Anglie (za Cromwella byli její před kovétoryovci a bojovali za krále) a považovala za uráž ku, když ji někdo nazval anglikánkou. „Jsem anglikán ská katolička, nikoli protestantka,“ odpovídala. Jenže babiččina výchova není dostatečným vysvětlením osob nosti její vnučky. Z otcovy strany zdědila Lutetia hrdost apředsudky holandských osadníků, s nimiž byli před kovéjejího otce pokrevně spřízněni, takže musila vzít zavděk buď ctnostmi holandských měšťanů, anebo viktoriánů – jinou možnost volby neměla.

Ve svém nitru stále považovala za „pochybné“, aby mladí lidé něžného a silného pohlaví byli ponecháni o sa motě: uvolněné společenské mravy dvacátéhostoletí ji pohoršovaly a uváděly do rozpaků. Už saméslovo „pohla ví“ nesměla „dáma“ při rozhovoru s mužem vůbec vypu stit z úst: dalo jí opravdu velikou práci, aby se při rozho voru se svým synem odhodlala pronést slova „jiná žena“. V slovní zásobě Lutetie byla i jiná jemná společenská rozlišení. Kupříkladu Judith Walshová byla „obchodní spolupracovnicí“ jejího manžela (s pocitem duševní ho utrpení byla Lutetia nucenapřiznat, že „hezká mla dá žena“ se zabývá „obchodem“!).


l

18

l

Kdyby se Lute tia musela dívat na Judy jako nazaměstnance, nepo chybně by ji zařadila mezi „služebnictvo“.

A k sloužícím se člověk choval sice korektně, ba s nimi

i někdy laskavě promluvil, ale nikdy s nimi společně

nezasedl k ta buli.

Lutetia DeWittová nabyla patřičného vzdělání vústavech pro výchovu mladých dam, podnikla cestu popevnině s patřičným doprovodem gardedámy, jaktěživa ne přestoupila práh nočního podniku (Lutetia mu říkala „vinárna“, protože takový noční podnik přece nebyl nic jiného než nějaká lepší hospoda). Příležitostně vypila sklenku šery; pivo byla potrava, která se směla pít, když chtěl člověk přibrat na těle, zatímco whisky byl nápoj výhradně pro muže. Denně se aspoň hodinku věno vala „šití“; nikdy to nečinila, když byla přítomna ná vštěva, aby neviděla „šatičky“ určené laickému řádu ses ter,který pomáhal „nešťastným“ mladým ženám.

Byla neuvěřitelná, jak poznamenal Dane při jedné pří ležitosti. „Maminku mám velice rád,“ řekl Judy, „ale když člověk nějakou chvíli stráví v její společnosti,připadá si, jako by se pohyboval na jevišti, kde se zrovna dává nějaká viktoriánská hra.“

„Dane! Jak něco takového můžete říct.“

„Musel jsem s ní žít, Juditko.“

Rozvedené ženy, které se znovu provdaly, žily vcizoložství; dál o tom mluvit bylo zbytečné, leda se ještě mohlo podotknout, že je nám líto jejich nešťastných dí tek.

Viktoriánská výchova se projevovala u Lutetie nejvíc v oblasti pohlaví a manželství. Žena vstupovala domanželství jako panna; jakýkoli jiný případ byl nemyslitel ný. Ani ve snu by ji nenapadlo najít si milence, stejně jako by jí nepřišlo na mysl dát se roztrhat medvědy.


l

19

l

ské postele jí byly stejně cizí jako modlitební ko berečky

či plivátka, zatímco oddělené ložnice v určitých manželských situacích vyhovovaly. Nejasně tušila, že v těch

nezmapovaných mořích, na nichž brázdí manželé,číhají nestvůry – a každá z těchto „prostopášných žen“potřebovala nějakého záletníka: Lutetia to siceneschvalovala, ale tak nějak to přece jen přijímala. V tomto směru

byla bližší smýšlení francouzských mě šťáků nežmentalitě anglických či amerických horních vrstev. Byla ráda,

že má vlastní jmění, byla to příznivá okolnost, protože

měla takto prostředky, aby mohla při spívat na dobročinné účely a dávat osobní dary. Úhrada za vedenídomácnosti a rodinné výdaje zůstaly na sta rost manželovi,

Lutetia nevydala jediný cent a nepode psala jediný šek

a také ji jaktěživo nenapadlo, aby si na to osobovalaprávo jako manželka.

Lutetia McKellová žila tam, kde to její manžel určil, cestovala v době a na místo, které její manžel stanovil, koupila to, co jí řekl, aby nakoupila, a vedla domácnost tak, jak si to on přál. Byla šťastná, když byl manžel spokojený; rmoutila se, když ho viděla rozmrzelého. Ne měla žádné zvláštní touhy nebo přání, které neměl Ashton McKell, a ani jí nijak nechyběly.

Nicméně ... „jiná žena“ ... Ach, ten starý kocour, pomyslel si Dane.

Nejvíc mu bylo líto matky, otce litoval už mnohem mé ně. Ale hlavně matka mu dělala starosti. Jak sevypořádá se situací pro ni naprosto novou a neznámou?

„Předtím jsem se nikdy do takové situace nedostala,“ pravila a stiskla rty, jako kdyby chtěla říct, a proto se něco takového nemělo stát ani teď. Pouze stiskla rty, nic víc – a on věděl, že jenom na tom zůstane. „Já vím, že


l

20

l

muži mají určité, no, pocity, které ženy třeba postrá dají,

a nepochybně někdy nastane situace, kdy se nedo kážou

ovládnout. Jenže, Dane, to se tvému otci ještě ni kdy

předtím nestalo. Já to vím docela jistě.“ Jako kdybyhájila obviněného manžela před soudem. Seděla v křesle

s rukama na klíně a v jejích dětsky modrých očích se

nezatřpytila jediná slza – křehká postava ze středověkého porcelánu.

Neměl jí to udělat, uvažoval Dane. Rozhodně nematce. Naprosto postrádá obranné reflexy. Bez ohledu na různé nedostatky jejich intimního soužití, neměl z ní učinit oběť jedné z nejčastějších manželských tragédií. Nikoli poté, když už hezkou řádku let spolu žijí. Nikoli poté, co si vzal to její maličké viktoriánské já azformoval je tak, aby co nejlépe vyhovovalo jeho představě. Co jí zůstane, když ztratí manžela? Ashton McKell byljediným důvodem jejího bytí. Byla planetou, od níž sezačalo její slunce vzdalovat. Dane cítil, jak se v něm vzmáhá hněv.

Pokusil se na celou věc hledět pod jiným zorným úhlem. Zprvu ji posuzoval převážně mužskýma očima. Představil si, jaké by to bylo, kdyby navštívil otcovský dům a setkal se v něm s nějakou namalovanoučtyřicetiletou blondýnou ... „Dane, představuji ti tvounevlastní matku.“ „Ale, Ashie! Můžeš mi říkat Gladys, Dane.“ Anebo Gertie či Sadie. Dane se otřásl. Proboha, snad je ho otec přece jen neklesl tak hluboko, aby se spustil s nějakou slečnou z vinárny.

„Mami, zmínil se o rozvodu?“

Lutetia na něj s úžasem pohlédla. „Jak ti mohlo něco takového napadnout, Dane? Samozřejmě že o tom se ani slůvkem nezmínil. Ani tvůj otec, ani já jsme o ně čem takovém neuvažovali.“


l

21

l

„Proč ne? Jestli –“

„Lidé v našem společenském postavení se nerozvádějí. A církev rozvod také neuznává. Já se rozhodně neho dlám dát rozvést, a i kdybych přece jen chtěla, tvůj otec by o tom nechtěl ani slyšet.“

To si myslím, komentoval Dane v duchu.Nepřipomínal své matce něco, co sama také dobře věděla – po kud po civilním rozvodu žádný z manželů znovu neuza vře sňatek, nepřestoupí žádné přikázání episkopální cír kve. Ale jak mohla Lutetia strpět cizoložství? Dane se přistihl, že sám se k tomuto odhalení staví staromódně. Anebo to vyvěralo z toho, že se snažil vcítit do postave ní svématky? (A pojednou se celý problém ještě víc zkomplikoval. Začal přemítat o McKellově majetku. Za tím v podstatě pro něj nic neznamenal, nijak horoucně po němnetoužil, rozhodně ho sám ani o cent nerozmnožil; oba dědečkové mu odkázali dost peněz, aby mu sta čily, a sám několikrát odmítl podílet se na správě rodin ného jmění. Ale když teď pomyslel, že valnou jeho část by si nakonec mohla přivlastnit ona „jiná žena“, zmoc nil se ho vztek.)

„Podváděl tě, mami. Jak jen s ním můžeš nadále žít?“

„Překvapuješ mě, Dane. Takhle mluvit o svém otci,“ namítla.

Byla ochotna mu cizoložství odpustit. Odmítá tonoucí žena chytit se záchranného pásu, protože je tento za mazaný od nafty?

Lutetia seděla trpělivě v křesle, které mladý favorit bratra krále Slunce věnoval své favoritce – sedělatrpělivě, aniž tušila, jakou má křeslo historii, a dívala se na olejomalbu fontainebleauské školy, kde ryšavé nymfy skotačily pod temnými stromy ... hleděla nevidoucíma očima na toto místo, kde dříve visel portrét babičky Phillipseové.


l

22

l

„Samosebou že tvému otci bych povolila rozvod, kdyby si to ovšem přál,“ řekla. „Ale jsem přesvědčena, že ani ve snu na něco takového nepomyslel. Žádný McKell se ještě nerozvedl.“

„A proč proboha ti o tom vůbec otec říkal?“ zeptal se Dane popuzeně.

Káravě na syna pohlédla. „Boží jméno nesmíš brát nadarmo, drahoušku.“

„Odpusť, mami. Proč ti to řekl?“

„Tvůj otec nedělá přede mnou s ničím tajnosti.“

Ovládl se a nezalomil rukama nad hlavou, ale poodešel k velikému oknu s výhledem na Park avenue.

Dane se matčiným tvrzením nedal oklamat. Jeho otec měl spoustu tajemství, s nimiž se matce nesvěřoval. A pokud se nehodlal rozvést, bylo to proto, že tu ženu nemiloval. To Danea ještě víc rozhořčilo. Kvůlipřechodné milostné pletce, aby se ten starý kozel párkrátvydováděl s nějakou holkou v posteli – jen proto zarmoutil svou ženu a riskoval pěknou ostudu, jestliže se té aféry domákne bulvární tisk.

Chudák maminka! pomyslel si Dane. Dosud nikdynebyla do nějakého skandálu zatažena, a teď tu byl jeden na spadnutí. Jméno dámy se za jejího života objeví vnovinách pouze třikrát: když se narodí, když uzavřesňatek a když zemře. Lutetia této roztodivné průpovídce bezvýhradně věřila. Copak vůbec netušila hrozícínebezečí? Dane se odvrátil od okna a matce to řekl.

„Myslela jsem na to,“ odvětila Lutetia a kývla. Zdá lo se mu to jen, že v hloubi těch modrých očí zahlédl nějaký zákmit? „A také jsem to tvému otci řekla. On mě ovšem ujistil, že je naprosto vyloučeno, aby na to někdo přišel. Podle všeho se chová velice diskrétně a učinil opatření, aby se zabezpečil, že se o tom nikdo nedoví.“


l

23

l

Bdím nebo sním, říkal si Dane, tohle přece nemůže být sen. Oni dva se baví o tom, jak se sukničkářzabezečil proti prozrazení – a tím to zhaslo! Připadalo mu, že otec je stejně k nevíře jako matka. Anebo si AshtonMcKell natolik zvykl na to, že jeho žena hověla všem jeho rozmarům, že jí pohrdal? Porozuměl jsem vůbec někdy svým rodičům? Dane si položil tuto otázku a mu selkonstatovat, že se vlastně ani nikdy moc nesnažil, aby jim porozuměl.

Věrná Griselda! Hrdinka Studentova vyprávění z Canterburských povídek si u srovnání s jeho matkou vedla rebelantsky. Protože Lutetia zasvětila štěstí svého man žela celý svůj život a její oddanost byla natolik prostomyslná, že dokonce nic nenamítala, když ji zradil jako ženu. Anebo snad na to všechno pohlížím jakodomýšlivý šosák? tázal se Dane v duchu. Právě její pokora uka zuje ušlechtilost matčiny povahy a já ještě nejsem du ševně dost vyspělý, abych to pochopil.

„Mami,“ promluvil něžně. „Kdo je ta žena? Víš to? Řekl ti to otec?“

Poznovu ho udivila. Tato potomkyně prvníchholandských osadníků, „knickerbockerů“, se líbezně pousmála: „Drahoušku, neměla jsem ti to ani říkat. Odpusť mi, že jsem se o tom zmínila. Já vím, že máš plnou hlavuvlastních problémů. Mimochodem, našel jsi nějaké řešení té zápletky v třetí kapitole? Leží mi to celý den v hlavě,“ a ubírala se dál tímto směrem a o nevěře svého muže se už nezmínila ani slůvkem, jako kdyby odložila šití,poněvadž měla na práci něco naléhavějšího.

Budu muset tu ženu vypátrat sám, rozhodl se Dane. Je mi naprosto jasné, že od matky se její jméno nedovím, ač je třeba zná. Asi zase nějaký ten typický viktoriánský rys povahy se v ní projevil – přece si rty „neposkvrní“ jménem té ženštiny.


l

24

l

„Mami, s třetí kapitolou se nějak vypořádám. Ale ještě se tě na něco zeptám, a pak už o tom nebudeme víc mlu vit. Nechceš se ke mně nastěhovat? Za daných okolno stí ...“ Dane měl pocit, že je šlechtic duchem. Nejrozum nější věc, co zatím udělal – má svůj vlastní byt a může projevit velkodušnost.

Matka na něj pohlédla. „Moc ti děkuju, miláčku, ale nepřijmu tvou nabídku.“

„Ty chceš s otcem zůstat pod jednou střechou i po tom, co se stalo?“

„Já nevím, čím je ona,“ odvětila Lutetia McKellová, „jenže já jsem Ashtonova žena a místo ženy je po boku jejího muže. Ne, neodejdu od něho. Za prvé bych ho uči nila nešťastným ...“

Ach, ty opravdu jsi vtělená velkodušnost, říkal si Dane v duchu. Buď mě chceš ukolébat lží, což dámynedělají, anebo spíš obelháváš sama sebe, což je mnohem pravdě podobnější a v souhlase s moderní psychologií. Hrome, stará dáma se přece jen nehodlá vzdát a postaví se na od por!

Dane svou matku políbil a odešel. Musí zjistit, kdo je otcova milenka. Dane dlouho neuvažoval, proč tu ženu musí odhalit; okamžitě ovšem za vrhl myšlenku, že jeho přání je nějak ve spojitosti s Freudovými vývody. Ve skutečnosti myslel na matku. Když si představil, že tato bledá a křehká bytost sechystá do boje proti všem těm silám nestoudnosti, zasmušil se. Dávala se do nerovného zápasu. Musel matce nějak pomoci. (A ublížit svému otci? V té chvíli na tentodůsledek nemyslel.)

Jeden okamžik pojal nápad, že bude jednat bezokolků. Půjde k otci a zeptá se ho přímo: „Jak se jmenuje ta


l

25

l

žena?“ Ale o tom trapném výjevu už dál neuvažoval.

Táta by ho asi chytil za krk a vlastnoručně vyvedl ze

dveří domu (a není strach před tělesným potrestáním

z otcových rukou někde hluboko v tobě skryt, Dane?)

anebo, co by bylo ještě horší, otec by se zhroutil a dal

do pláče. Dane se bál jedné i druhé eventuality. (Otřetí možnosti Dane neuvažoval, že by otec prostěodpověděl: „Do toho ti nic není,“ a změnil téma rozhovoru.) Daneovi nezbývalo tedy nic jiného než sáhnout

ke lsti.

Ashton McKell měl přesný časový rozvrh. Dalo se předem říct, kdy půjde z domu do konceláře a kdy se vrátí, kdy má plánovanou návštěvu svého klubu, kdy bude číst noviny či sebrané spisy Rudyarda Kiplinga. Vracel se v sedm hodin a o osmé se večeřelo – pět dní v týdnu. Pouze o víkendech měl starší McKell vlastní program, ale nikdy se jím netajil.

Kromě ...

Kromě, jak si Dane pojednou uvědomil, kromě svého obyčeje už po několik týdnů – či měsíců? – chodíval otec jeden večer v týdnu mnohem později domů než v obvyklou hodinu. Ve středu. Dane si nevzpomínal, že by jeho matka tyto pozdní příchody nějak komentovala, a když se Dane o tom jednou zmínil, otec stručněodpověděl: „Obchodní záležitost.“

Jaká „obchodní záležitost“ mohla jeho otce zdržet už kolik střed za sebou? Závěr, že ve středu večer mívá Ashton McKell schůzky se svou milenkou, byl nasnadě.

Dnes bylo úterý, ale zítra... Nedá se nic dělat, roz hodl se Dane, na víkend prostě nepojede. Tušil, že ho čekají jiné starosti.

Prohlédl si poznámky k třetí kapitole svéhorozepsaného románu.


l

26

l

Jerry odchází do starého lomu. Setká se s Ellen, dál viz synopsi. Jenže. PROČ tam Jerry jde? Vykoupat se?

V dubnu je na koupání moc brzy. Rybařit? Můžou být v tůni u kamenolomu ryby? Ověřit.

Sešpulil rty. Potom sklonil hlavu a jeho prsty začaly přejíždět po klávesnici psacího stroje.

Ashton McKell odcházel z kanceláře, když starobylé stojací hodiny v jeho svatyni odbily poledne. Judy odcházela o deset minut později a pět minut před jednou seděla zase za svým psacím stolem. Ashton byl zpátky přesně v jednu.

17. srpna, 12.05: „Judy? Tady je Dane McKell. Můžete mi dát tátu?“

„Už odešel, Dane. Nejdou vám pozdě hodinky?“

Odkašlání. „No jo, jasně.“ A potom: „Koukejte, Judy, potřeboval bych s ním odpoledne mluvit, ale nedostanu se tam dřív než po páté. Myslíte, že – ?“

„To je moc pozdě, Dane. Dnes máme středu a pan McKell teď každou středu odchází z kanceláře ve čtyři. Nemůžete to stihnout dřív?“

„Zapomeňte na to, promluvím si s ním tedy později doma. Ani mu neříkejte, že jsem volal. Jak se vám daří, Juditko? Ale radši vás nebudu zdržovat od oběda.“

Judy zavěsila a pomyslela si, že to byla podivnározmluva. Načež pokrčila rameny a šla na oběd. Dávno se vzdala marného úsilí vyznat se v Daneovi McKellovi. A stejně, proč by si kvůli tomu měla lámat hlavu. Sekretářky uloví syna svého šéfa pouze v televizním seriá lu. Dane vyšel ven na prudké srpnové slunce. V půjčovně aut si pronajal dva roky starý model Forda. Jeho červe ný sportovní vůz MG byl příliš nápadný.


l

27

l

Ve čtvrt na čtyři si auto vyzvedl a o půl hodinypozději parkoval před McKellovým palácem. Velicepochyboval, že by se jeho otec vykradl východem z kotelny ane bo některými postranními dveřmi. A skutečně také o několik minut později zastavil na parkovišti veliký bentley, v němž za volantem seděl otcův šofér Ramon.

Dane nastartoval a objel domovní blok. Potom zaarkoval na druhé straně ulice, odkud mohl na bentleye dobře vidět. Ramon si prohlížel dostihové zprávy.

Co tady probůh pohledávám? říkal si Dane v duchu. Co si vlastně myslím? Připusťme, že tu ženu najdu, že ji „demaskuju“ – ale co potom? Jak to prospěje matce?

Byla tu ovšem jedna možnost: snad ona žena vůbec nevěděla, že její amant je ženatý. Dejme tomu, že jíkdovíco napovídal, slíbil jí, že z ní učiní počestnou ženu, a ta naivka to spolkla i s navijákem.

A proč vůbec do toho strkám prsty? uvažovalMcKellův syn a dědic. Nechovám se tak trochu podle?

Jenomže ... Dane pokrčil rameny. Byla to krušnánezbytnost. Musí jméno té ženy zjistit. A potom – potom uvidí, co dělat dál.

Čtyři hodiny deset. Létacími dveřmi McKellova paláce prošel jeho otec. Ramon odložil dostihové zprávy, vystou pil z vozu a otevřel zadní dvířka. Ashton McKell nasedl, Ramon vůz oběhl, nastartoval a bentley se dal do pohy bu.

Dane vyrazil vzápětí po něm.

Veliký vůz zamířil k výpadovce na West Side. Projel kolem náměstí Washington Markét, uháněl dál podél do ků, kde kotvily veliké parníky podobné obludám z kresle ných seriálů. Dane se držel v závěsu. Kam měli namíře no? Přejedou přes Washingtonův most a zastaví v něja kém ošklivém předměstí New Jersey, kde Ashton


l

28

l

McKell pro vdovu nějakého pojišťovacího agenta zařídil

přepy chový byteček? Anebo pojedou nahoru po 72.ulici k něja kému luxusnímu apartmá?

Jenže bentley z výpadovky náhle odbočil, zamířil k východu, přejel nadjezd nad Pátou avenue a pak zabočil na sever. Dane se přestal zabývat zbytečnýmiúvahami – nyní musel dávat pozor, aby druhý vůz neztra til z dohledu. Sledovaný vůz pojednou zastavil před mohutnou dvoupatrovou kamennou stavbou, kterou Dane znal. Vůbec tomu nerozuměl. Pokud se v celém New Yorku našlo nějaké místo, kde se jeho otec nemohl sejít s nějakou ženou, pak to byla tato baštaultrakonzervativní společenské smetánky – Metropolitní kriketový klub.

Kriket už dávno netvořil pracovní náplň klubu,založeného roku 1803 (Dane si maně vzpomněl na román amerického humoristy Roberta Benchleye s případným titulem Rok 1903 – ale co potom?). S kým by takémohli sportovníci hrát? S puberťáky riverdaleské střední školy? Žádné britské mužstvo by se nesnížilo k tomu, aby se s nimi utkalo, a i kdyby se i členové klubu vzmohli na to, aby dali dohromady mužstvo, a sehráli zápas se zápa doindickými přistěhovalci, kteří ve Van Cortlandově par ku stále ještě odbíjeli kriketový míček, dopadlo by to špatně a po této exhibici by je nestačila odvážet sanit ka... Hlavní předností tohoto, stejně jako jiných exklu zivních klubů byla výlučnost. Když Dane vzhlédl k jedno mu oknu, uzřel za ním svého staršího vzdáleného bra trance plukovníka Adolphuse Phillipse. Zdálo se, že vyrů stá z podlahy, v rukou drželrozevřené noviny New York Times a nepochybně huhlavěkomentoval nebezpečný ra dikalismus senátora Barryho Goldwatera.


l

29

l

Bentley popojel a Dane za chvíli zahlédl svého otcevystupovat po vyšlapaném schodišti, jako kdyby dnes bylo úterý či pátek, jeho klubovní dny. Co měl za lubem? Dát si skleničku? Napsat dopis? Někomu zatelefonovat?... Dane se pohodlně usadil za volantem.

Na druhé straně okna, kousek od plukovníkaPhillipse, seděl stříbrovousý dr. MacAnderson, ponořený do studia některé z těch starých knih, v nichž se už téměř půl století pídil po materiálech, které by doložily jeho hypotézu, že „mnoho přimíšeného lidu“, který vyšel z Egypta se syny Izraele, byli vlastně předkové dneš ních Cikánů. Plukovník Phillipse pomalu obrátil stranu, aby nepřehlédl ani jedinou desetinnou tečku při zkou mání posledních prohřešků Ústřednífederální banky. A Dane přemítal o tom, jak dlouho zůstane otec v klu bu.

Najednou sebou škubl. V tom vedru a při pozorování obou lenošně rozjímajících starých mužů v okně úplně zapomněl na to ... Chová se velice diskrétně, řekla jeho matka. Učinil opatření, aby se zabezpečil.

Nepatřila tato zastávka v klubu k „bezpečnostním opatřením“?

Dane rychle objel klub a opravdu, tam před garáží stál prázdný bentley – Ramon byl pryč, dostal zřejmě volno – a zadním východem Daneův otec zrovnavycházel z budovy.

Ashton McKell na sobě už neměl lehký plátěný oděv, zhotovený Sarcym, jeho londýnským krejčím, anistřevíce naražené kopytem do formy (u firmy Mothertwaite, Londýn), ani panamský klobouk z jemného rostlinného pletiva vyrobený na zakázku v Ekvádoru. Oblek, který měl na sobě, Dane nikdy předtím neviděl. A v rucedržel hůlku a černou lékařskou brašnu.


l

30

l

Dane povytáhl obočí. Vyměnil si oblek – že by tohle bylo nějaké „bezpečnostní opatření“? Nezdálo se mu to. Co vůbec měl jeho otec v plánu?

Starší McKell prošel kolem bentleye, potom nasedl do černé limuzíny, nastartoval motor a odjel. Limuzína za mířila na sever, pak na východ, na jih, na západ...Dane pomalu ztrácel přehled, poněvadž měl co dělat, aby vůz před sebou nepustil z očí. Continental měl zadní ok na zakryta záclonkami jako pohřební vůz. U všech všu dy, k čemu?

Vůz zatočil do Ústředního parku a zanedlouhoodbočil na postranní cestu. Dane si marně lámal hlavu, proč to dělá. Aby setřásl pronásledovatele? Ne, to by určitě jel rychleji. Anebo prostě nějak potřeboval zabít čas?

Pojednou limuzína zabrzdila a zastavila. Když Dane projížděl kolem stojícího vozu, uviděl, že jeho otec vy stoupil z prostoru pro řidiče a otevírá zadní dveře karo série. Dane u nejbližší odbočky zastavil, ale motor ne chal běžet. Byl vyveden z míry. Co vůbec jeho otec po hledával na zadních sedadlech? Nikoho nevezl, byl v au tě sám, na to by Dane vsadil krk. Co dělal za těmi okny, zastřenými záclonkami?

Continental projel kolem něho a zamířil k výjezdu z parku. Dane limuzínu sledoval. Několik minut jela na východ, potom ale zabočila do postranní ulice mezi Madisonovou avenue a Ústředním parkem a zastavila před ga ráží. Dane prudce zabrzdil o kousek dál. Viděl, jak z gará že vyšel zřízenec se žlutým lístkem, podal ho řidiči continentalu a kývl. Vzápětí Ashton vystoupil,zastavil kolem projíždějící taxík, nasedl a odjel. Taxíkzastavil na červe nou na rohu Park avenue a Daneův ford se zařadil za ním.


l

31

l

Byl z toho už celý tumpachový. Na taxikářověspolujezdci se mu něco zdálo divné, ale v tu chvíli bynedovedl říct, co se mu nelíbilo.

Na zelenou se taxík rozjel a zabočil do Park avenue. Dane učinil totéž ... Minuli šest nebo osm bloků, když ta xík zajel k okraji vozovky, pasažér vylezl z vozu,zaplatil taxikáři, auto odjelo a cestující, který v něm předtím se děl, si nyní vykračoval po Park avenue.

Dane jel krokem, protože měl v hlavě zmatek. Necelý blok odtud bydleli jeho rodiče. A muž, který z taxíkuvystoupil, nebyl vůbec podobný muži, který continentalem odjel z Kriketového klubu.

Aspoň na první pohled ne. Muž měl dlouhé šedivé vlasy, které mu spadaly na krk, šedivý knír, vandykovskou bradku a brýle. Neznámý člověk.

V jedné ruce držel hůlku, v druhé černou koženou brašnu. Byl oblečen do žlutohnědého kordového obleku, na hlavě měl světle hnědý panamský klobouk a na no hou světle hnědé sandály – tedy stejné, jako jeho otec, když vyšel z klubu. Že by v tom continentalu byl přece jen ještě nějaký jiný muž – muž, co si se starším McKellem vyměnil oblek za zataženými záclonkami vozu v Ústředním parku?

Ale proč? A kdo to mohl být? A potom se Daneovi rozsvítilo.

Neznámý člověk – to byl vlastně jeho otec. Když siodmyslí šaty, knír, bradku a paruku, může se z toho mu že vyklubat pouze a jedině Ashton McKell.

Jeho otec v přestrojení! Zastávky v Ústředním parku využil k tomu, aby se namaskoval.

Dane měl chuť se hlasitě zasmát. Ale na té postavě, která se zvolna šinula po chodníku, bylo něco dojímavého. Propánajána, co jen si to vymyslel? Tohle mají být


l

32

l

„opatření, kterými se zabezpečil“? Vypadal jako komik

ze starého kabaretu.

Konečně zahlédl volné místo, kde mohl zaparkovat. Dane vystoupil a pokračoval ve sledování pěšky.Kabonil se.

Zakrátko se zachmuřil ještě víc.

Převlečený Ashton McKell se neohlížel nalevo ani na pravo, ale pomalu došel ke vchodu jedné budovy na Park avenue a vešel.

Byl to renovovaný starý panský dům, který kdysipatřil povýšeným Huytensům. Stará paní Huytensová jej odkázala „svému miláčkovi a věrnému příteli, Mufíkovi“, a dlouho předtím, než se neteřím zesnulé podařilo zákonnou cestou připravit Muf íka o dědictví, důmznačně zchátral. Daneův dědeček z matčiny strany jej levně koupil v posledních dnech hospodářské deprese apřestavěl na obytný dům. Byly v něm tři byty na dvou spo lu spojených podlažích a nahoře ateliérový byt. Danetento dům důvěrně znal.

V tom domě totiž vyrostl.

Bydleli v něm jeho rodiče. Situace byla jasná, jenže ještě potřeboval vysvětlit jednu a to tu nejdůležitější věc.

Veškerá bezpečnostní opatření, která učinil jeho otec, nasvědčovala tomu, že chce své počínání zahalit v ta jemství. Ve středu odpoledne odvezl šofér staršího McKella jeho bentleyem do Kriketového klubu. Bentley zůstal před garáží klubu, Ramon dostal na pár hodin volno a diskrétně se ztratil. Zatím si Ashton ve svém pokoji v klubu vyměnil oblek. Vykradl se zadnímvýchodem z budovy, nasedl do continentalu a odjel. VÚstředním parku si našel místo, kde nebylo právě moc lidí,


l

33

l

stavil, přesedl do prostoru pro cestující a změnil vzhled.

Potom zajel k nějaké garáži – podle všeho je střídá,pomyslel si Dane –, kde nechal continental a odjel taxí kem

na začátek domovního bloku, na Park avenue, kde stál

McKellův dům. Všechno měl načasováno tak, aby ve šel

do budovy v době, kdy vrátný bývá na večeři – projistotu, aby ho John nepoznal ani v tomhle přestrojení. Při

odchodu z budovy tolik neriskoval, protože John si spíše

všímal příchozích než návštěvníků, kteří odcházeli. Už

to, že Ashton nesl lékařskou brašnu, mu umožňovalo,

že zůstal neviděn asi jako Chestertonův listonoš.

Potom se prostě vrátil do garáže, kde stál continental, dojel do Kriketového klubu – podle všeho se vÚstředním parku zase odlíčil –, v klubu se převlékl dovycházkového obleku a Ramon, který věděl, kdy má zasnastouit do služby, bentleyem odvezl svého zaměstnavatele do mů.

Záhada, kterou musel objasnit, se dala definovatdvěma větami: Kvůli komu tohle všechno Ashton dělal?Koho chodil navštěvovat ve svém vlastním domě?

Dane čekal, až se pod markýzou znovu objevil vysoký vrátný v šedé uniformě.

„Ach, pan Dane,“ řekl vrátný. „Paní McKellová není doma.“

„Johne, nevíš, kam šla anebo kdy asi se vrátí?“

„Odešla se podívat do galerie pana Cohena nanějaké koberce.“ Vrátný jako obvykle změnil pakistánského Mir Khana na pohodlnější newyorskou firmu. „A kdy se vrátí, to nemůžu říct.“

John Leslie byl „Geordie“, čili hovořil seseveroanglickým pří zvukem, míchal do řeči různé irské a skotskéjazykové varianty. Dane jako dospívající mladík vykuřoval zakázané cigarety v Leslieho suterénním bytě a


l

34

l

val tam a přijímal různé vzkazy, které by jeho rodičům

byly sotva po chuti.

„Co dělat,“ odpověděl Dane naoko rozpačitě. Pak se za smál: „Johne, náhodou jsem si všiml, že do domuvešel nějaký člověk, kterého jsem tu ještě dosud neviděl. Zrov na jsi byl na večeři. Šedovlasý s bradkou, obrýlený a nesl lékařskou brašnu. Někdo v domě je nemocný?“

„To bude doktor slečny Greyové,“ řekl John Leslie. „Párkrát jsem ho odsud už viděl vycházet a jednou, když jsem se na něj slečny Greyové zeptal, řekla mi, že je to doktor Stone. Jak jste daleko se svou novou knížkou,pane Dane? Musíte mi říct, až vyjde. Paničce i mně se vaše předešlé knížky náramně líbily.“

„To mě těší, Johne,“ Dane věděl, že obě jeho knihy stojí v Leslieho bytě za vitrínou na čestném místě, hned vedle barevného portrétu anglické královské rodiny. „A mamince se nezmiňuj, že jsem se tu zastavil. Přišlo by jí líto, že jsem ji nestihl doma.“

Dane zamířil k Lexingtonské avenue a tam vešel do bufetu s hrdě hlásající cedulí: Televizi nemáme. Vmístnosti byl příjemný chládek, ucítil vůni sladu, jak se na pořádný lokál patří, a nezaváněly tu sladkokyseléomáčky ke špagetám a krokety. Objednal si džin s tonikem, vypil jej a hned si poručil další. Slečna Greyová. Sheila Greyová. Ona teď byla tou „jinou ženou“. Hluboce jím to otřáslo.

Sheila Greyová patřila k deseti nejlepším v mezinárodní haute couture. A přitom nebyla ani o moc starší než Dane (zrovna tak ve věku, aby mohla být dcerou to ho starého kocoura, pomyslel si). A ve Spojenýchstátech se řadila ke třem nejlepším návrhářkám a nejedna anketa jí dokonce přisoudila první místo. Bydlela vateliérovém bytě.


l

35

l

Dane se pokusil trochu uspořádat myšlenky. Ať už to bylo, co to bylo, rozhodně se nedalo mluvit o nějakém běžném milostném poměru. Ashton McKell si Sheilu Greyovou „nevydržoval“ – mohla si dovolit půl tuctu takových ateliérových bytů –, takže to žádná prodejná láska nebyla. Ale jestli se ti dva měli opravdu rádi? Za mrazilo ho. Chudák maminka, pak jí opravdu není pomo ci!

Celé to divadlo začalo nabývat konečně obrysy. Seženou, jakou byla Sheila Greyová, jste se nemohli scházet v motelu či vzít ji někam na venkov. Finančně bylanarosto nezávislá, a pokud Dane věděl, nebyla provdána. Jestli si s ní chtěl dát milenec schůzku, musel za ní do by tu. A ježto s manželkou bydlel ve stejném domě jako Sheila, musel ji tajně navštěvovat. Ash McKell proto zvolil převlek.

Musel se svíjet jako červ, pomyslel si Dane. Otcův konzervativismus se neustále střetal s jeho touhouužívat radostí života, a proto se Ashton McKell v mnohém ohledu choval paradoxně. Patrně nelibě nesl, že seudělá směšným, ale přesto ovládl techniku herecké masky. Dokázal se opravdu změnit k nepoznání.

Ashton McKell obvykle uspěl ve všem, co si usmyslel. Dane vůbec netušil, že jeho otec ovládá karate. Alejedné noci se do McKellova bytu přikradl lupič a otec mu několika hbitými pohyby rukou přerazil zápěstí a zlomil tři žebra.

Dane objednal třetí džin s tonikem. Cítil, že se v něm zase vzmáhá hněv. Celá situace vypadala komplikovaně, což ovšem vůbec neplatilo o milostných pletkách Ashtona McKella. Udržoval poměr se ženou, kterábydlela o pouhé patro výš než jeho manželka! Bylo tosprosté a vulgární počínání.


l

36

l

Věděla jeho matka vůbec o tom, že její sokyně bydlí nad ní v ateliérovém bytě?

Dane obrátil do sebe drink. Ať už to věděla, činevěděla (kdyby se chtěl sázet, vsadil by na to, že o tomvěděla), v každém případě bylo třeba v tom něco udělat.

Nepokoušel se to nutkání vysvětlit rozumově, stejně tak jako by sotva dovedl rozumově vysvětlit city, které choval k matce. Byla pošetilá, náladová, beznadějně staromódní, nehodila se do dnešní doby ani na místo, kte ré zastávala, a on ji přesto zbožňoval. Důvod jejíexistence byl ohrožen a kdo jiný tu byl, aby jí té hrozby zbavil?

A nyní se do jeho myšlenek vkradl vychytralý plán.

Co má podniknout... přerušit ten milostný poměr, za jisté, jenomže jak? Nebyl to pouhý řečnický obrat, tu otázku si položil, aby našel vhodný modus operandi... a tehdy se vloudil ten plán.

Pod vlivem alkoholu, který odstranil jeho zábrany, Dane poprvé připustil, že chová smíšené pocity. Bylo mu matky líto. Hněval se na svého otce. Ale proč také cítil radost – či spíše samolibost? Dane objednal další džin s tonikem. Odhalit totožnost otcovy milky a místo, kde si dávali dostaveníčko, bylo pro něj hračkou. Hned první jeho po kus byl korunován úspěchem, sice nevelikým, leč Dane se z toho těšil. Všichni si rádi myslíme, jak jsme ušlech tilí, uvažoval, ale ve skutečnosti nás těší naše spoluú čast na nějaké události, nikoli to, že se na ní podílel ta ké někdo jiný.

K samolibosti ještě přistupovalo vzrušení. Tentopocit vyvěral z jeho osobní odezvy na daný problém. Tato si tuace



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist