načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtvrtá oběť - Peter May

Čtvrtá oběť

Elektronická kniha: Čtvrtá oběť
Autor: Peter May

Druhý případ z řady "čínských thrillerů", v němž americká patoložka a čínský detektiv vyšetřují sérii rituálních vražd. Pekingský tým za vedení zástupce velitele Lia pracuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 405
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The fourth sacrifice ... přeložil Filip Drlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1526-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý případ z řady "čínských thrillerů", v němž americká patoložka a čínský detektiv vyšetřují sérii rituálních vražd. Pekingský tým za vedení zástupce velitele Lia pracuje na případu sériového vraha, který právě připravil o hlavu čtvrtou oběť - Američana čínského původu. Do pátrání se proto zapojuje i americká soudní lékařka Margaret a rozjíždí se složité a nebezpečné vyšetřování, jehož kořeny sahají do doby čínské kulturní revoluce. Při hledání vraha Li a Margaret řeší také své osobní problémy a trosky vzájemného vztahu. Pachatel je identifikován až v šokujícím závěru. Napínavý příběh autor zpestřuje zajímavostmi z dějin a pamětihodností Číny.

Popis nakladatele

Druhý případ detektiva Liho Jena a americké soudní lékařky Margaret Campbellové.

Margaret se opět ocitá v situaci, kdy musí zapojit své jedinečné schopnosti, tentokrát během vyšetřování série rituálních poprav v Pekingu. První tři oběti kdosi omámil drogami, svázal, označil plakátem s přezdívkou a číslem a nakonec zručně sťal. Čtvrtá oběť byla popravena stejně, jenže se jednalo o amerického diplomata čínského původu. Pro všechny je záhadou, proč se Jüan Tchao po několika desítkách let v Americe vrátil do Pekingu, spokojil se s nevýnosným úřednickým postem a pronajal si byt v omšelé části města – především však proč zemřel stejně bizarním způsobem jako další tři Číňané. Li s Margaret jsou pravdě na stopě, ale zároveň se tím nebezpečně přibližují k vrahovi, který je připraven obětovat kohokoliv, aby své tajemství uchránil.

Peter May (nar. 1951) pochází z Glasgow, nyní žije ve Francii. Pracoval jako novinář a televizní scenárista. V současné době se živí jako spisovatel. Celosvětové renomé získal šestidílnou sérií čínských thrillerů s mladým čínským komisařem Li Jenem a americkou soudní lékařkou Margaret Campbellovou. První díl této série, Pán ohně  (1999), byl vydán česky na jaře 2015. Román  Čtvrtá oběť  je jejím pokračováním. Do češtiny byla přeložena také Mayova úspěšná trilogie z ostrova Lewis, zahrnující romány Skála  (2009; česky Host 2013),  Muž z ostrova Lewis  (2012; česky Host 2014) a  Šachové figurky (2013; česky Host 2014). Peter May v současnosti píše sérii  Akta Enzo , odehrávající se ve Francii, jejíž první díl  Výjimeční lidé  (2006) vyšel v Hostu v roce 2015. K vydání připravujeme také autorův román  Ostrov Entry  (2014).

Zařazeno v kategoriích
Peter May - další tituly autora:
Šachové figurky Šachové figurky
Čtvrtá oběť Čtvrtá oběť
Pán ohně Pán ohně
Ostrov Entry Ostrov Entry
Pekingský rozparovač Pekingský rozparovač
 (e-book)
Pekingský rozparovač Pekingský rozparovač
 
K elektronické knize "Čtvrtá oběť" doporučujeme také:
 (e-book)
Pán ohně Pán ohně
 (e-book)
Sál smrti Sál smrti
 (e-book)
Výjimeční lidé -- Akta Enzo I Výjimeční lidé
 (e-book)
Dívka v pavoučí síti Dívka v pavoučí síti
 (e-book)
Kritik Kritik
 (e-book)
Hadohlavec Hadohlavec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PETER

MAY

ČTVRTÁ OBĚŤ

příběh o děsivých vraždách,

které spojuje ještě hrůznější tajemství.

první svazek série čínských thrillerů

Čínský detektiv Li Jen pátrá spolu s americkou soudní

lékařkou Margaret Campbellovou po vrahovi vysoce

postaveného vědce, jehož ohořelá, doutnající mrtvola

byla nalezena v pekingském parku. Té noci, kdy muž

zemřel, došlo k dalším dvěma vraždám, které jsou

s jeho smrtí záhadně spojené. Detektiv Li cítí, že musí

hrát o čas a že mu tentokrát jeho čínská důkladnost

nebude k ničemu. Nakonec neochotně požádá

o pomoc Margaret, zkušenou odbornici na uhořelé

oběti. Od chvíle, kdy se sejdou při pitvě zavražděného

vědce, se jejich osudy neoddělitelně propojí, stejně

jako vraždy, které vyšetřují. Spolu odkrývají jednu

vrstvu případu za druhou a odhalují pravdu, jež

předčí i jejich nejhorší noční můry.

Mayova dechberoucí zápletka dává sílu příběhu,

který uspokojí čtenáře jakožto detektivka, romantické

dobrodružství i fascinující pohled na novou Čínu.

kirkus reviews

Margaret Campbellová je umně vytvořená hrdinka,

mluví na rovinu, je rázná a důvtipná; její společník

Li Jen představuje veškerou grácii čínské kultury

a je vybaven znalostmi o tamní společnosti,

které Margaret tolik chybí.

david pitt, booklist

Intenzivní a úchvatná cesta ulicemi města, která záro

veň odhaluje vrtochy čínského policejního systému.

the good book guide

329 Kč

isbn 978-80-7491-235-1

PETER

MAY

ČTVRTÁ

OBĚŤ

OD AUTORA BESTSELLEROVÉ

TRILOGIE Z OSTROVA LEWIS

ČÍNSKÉ THRILLERY II

HOST

První kapitola

Druhá kapitola

Třetí kapitola

Čtvrtá kapitola

Pátá kapitola

Šestá kapitola

Sedmá kapitola

Osmá kapitola

Devátá kapitola

Desátá kapitola

Jedenáctá kapitola

Dvanáctá kapitola



PETER MAY

ČTVRTÁ OBĚŤ



čínské thrillery ii

brno 2015 PETER M AY

ČTVRTÁ

OBĚŤ

brno 2015

Peter May

The Fourth Sacrifice

Copyright © Peter May, 2000

Translation © Filip Drlík, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) isbn 978-80-7491-613-7 (Formát pdf) isbn 978-80-7491-614-4 (Formát ePub) isbn 978-80-7491-615-1 (Formát MobiPocket) Pro Carol

9

Prolog

Už s naprostou jistotou ví, že umře. Téměř cítí úlevu. Už žádné

další dlouhé, osamělé noci a mučivé sny. Může konečně zapome­

nout na všechny temné pocity, které si nesl životem jako obří zá­

važí na zádech a kvůli nimž se hrbil, potácel a prohýbal v kolenou.

Přestože je smrt blízko, téměř na dosah ruky, strach úplně ne­

zmizel. Jen ustoupil díky účinkům drogy a číhá za hranicí vědomí.

Je si jen matně vědom věcí, které mu v této místnosti dělaly

společnost posledních pár měsíců — poškrábané holé zdi, rezavé

okenní rámy, prádlo schnoucí za dveřmi na proskleném balkoně.

Ve vzduchu je cítit zatuchlý zápach po vaření. Občas se k němu

přimíchá i pach odpadu z kanalizace na ulici o čtyři patra níž,

hlavně když prší, jako právě teď. Slyší klepání deště na okenní

tabulky, které rozostřují světla protějšího bytového domu, stejně

jako teplé slané slzy na jeho tvářích. Teprve teď se poddává zdrcu­

jícímu pocitu smutku. Jaké zoufalství! Jeho život, životy rodičů

a jejich rodičů generace před nimi. Jaký měly význam? Jaký to

mělo smysl?

Cítí, jak ho pár hrubých rukou tlačí na kolena. Přes hlavu mu

dávají šňůru, před očima se mu zableskne bílý plakát s červenými

znaky a zůstane mu viset na krku. Někdo ho tahá za ruce a krou­

tí mu je za záda. Cítí známý jemný povrch hedvábí, které se mu obepíná kolem zápěstí, zakusuje se do nich a zraňuje ho. Sám by

to udělal jemněji. I přes účinky drogy se ho začíná znovu zmoc­ ňovat strach, stoupá mu do krku jako žluč. Zahlédne záblesk světla na tmavém, matném kusu kovu. Ruka mu tlačí hlavu do

předklonu. Nemá smysl odporovat. Nic nemá smysl, ani lítost.

Ale přesto ji cítí, velkou a ohyzdnou lítost, která mu zatemňuje

vědomí a snaží se vydobýt si místo vedle strachu.

Je si vědom postavy napravo od sebe. Na světlém linoleu se

mihne stín zvedané čepele. Polkne a přemýšlí nad tím, jestli ucítí

bolest. Jak dobrý je jeho kat? Potom okamžik uvažuje nad tím, jestli mozek přestane fungovat ihned po oddělení hlavy. Zaslech­

ne švihnutí čepele a prudce se nadechne.

Ne, nebolí to, uvědomuje si. Ještě než vše zahalí tma, místnost

se mu bláznivě roztočí před očima a naskytne se mu pohled na

dva proudy krve tryskající z podivného přízraku vlastního bez­

hlavého těla, které se kácí k zemi. Nikomu to nebude moct říct.

Je toho tolik, co nikomu nebude moct říct.


11

První kaPitola

i

Déšť padal z olověného pekingského nebe jako slzy. Margaret si

říkala, jaká je to ironie, protože její slzy uschly už dávno. Z úkrytu balkonu v šestém patře viděla za korunami stromů v protějším parku matný odraz drobného altánu na deštěm zvlněné

hladině jezera. Kromě rachotu husté dopravy a pokřikování kožešníků dole na ulici se k ní neslo lkaní jednostrunných houslí

a teskný nápěv skladby z pekingské opery, do něhož vdechoval

vášeň hlas jakési ženy.

Margaret se vrátila do hotelového pokoje a přes blůzu si na

táhla lehký kabát. Hotel si vybrala, protože byl poblíž americké

ambasády. Vůbec nešlo o park na druhé straně silnice. Alespoň

si tak své rozhodnutí odůvodňovala. Ale park Ž’-tchan byl to po

slední, co ji pojilo s Lim. Místo, kde smrt člověka poprvé svedla

jejich osudy dohromady a jež je nakonec i rozdělilo. Jen další

selhání v životě, který jí připadal předurčený k nekonečné řadě

zklamání. Zvedla deštník a rázně za sebou zavřela dveře. Koneč

ně se odhodlala dostát rozhodnutí, které tak dlouho oddalovala.

Ve čtvrtém patře do výtahu přistoupila postarší žena s nala

kovanými vlasy barvy mědi. Měla na sobě víc líčidel, než by bylo

12

záhodno. Margaret si všimla, že jí na klopě modrého saka visí

jmenovka. Dot McKinlayová. Žena vypadala překvapeně. Hotel

Ž’-tchan byl z větší části plný bohatých, ale prostoduchých manže

lek ruských obchodníků, které se zoufale snažily utratit své rubly

dřív, než směnný kurz klesne ještě níž. Žena zvedla koutky na

malovaných rtů a vytvarovala ústa do něčeho, co podle všeho po

važovala za úsměv. Přitom odhalila řadu mírně zažloutlých zubů.

„Odkáď sté, děvenko?“ prohlásila nezaměnitelným jižanským

dialektem.*

Margaret poklesla na duchu. „Ze šestého patra,“ odpověděla

a upřeně sledovala číslice nade dveřmi. Přála si, aby se měnily

rychleji.

Dot se však jen zasmála, jako kdyby ji ten vtip opravdu po

bavil. „Mám ráda, dyš maj’ lidi smysl pro humor,“ řekla. „Ste ze

severu, to je jasná věc. My smé z jíhu. Z Louisiany. Dál na jíh už

je jen Mexický záliv.“ Znovu se zasmála, jako by chtěla předvést,

že jižané jsou stejně zábavní jako Američané ze severu. „Říkají

nám Dotiny ‚babky na cestách‘. Byly sme všude. Máme fakt kliku,

že sme si vybraly Čínu, zrovna dyš je ta rýžová krize. Nedělá

se vám z těch nůdlí šoufl?“ Důvěrně se naklonila k Margaret.

„Dyby sém věděla, že je tendle hotel plný Rusáků, zamluvíla bych

nám bydlení jinde.“ Soucitně přikývla. „Ale sém ráda, že máme

na palubě krajanku. I dyš je ze šestého patra.“ Zazubila se. „Co

dybyste s náma večír zašla na drink?“

Margaret se na ženu krátce podívala. „Obávám se, že to ne

bude možné,“ řekla. „Zítra letím domů.“

Dot se zrovna chystala vyjádřit své zklamání, když se dveře

výtahu otevřely v přízemí. Margaret se spěšně prosmýkla kolem

* Pozn. překl.: Nejvýraznějšími rysy dialektu Američanů žijících v jižní

části Spojených států je prodlužování samohlásek, „líný“ projev a obec

ně i polykání některých souhlásek.

skupinky zhruba deseti starších dam se jmenovkami na klopách. Zaslechla, jak je Dot zdraví slovy: „Héj, neuhádnete, koho sém

potkala...“

Ne, pomyslela si Margaret, když se opřela do dveří a vyšla do

teplého deště. To nikdy neuhádnou. Ani za milion let. U brány

stáli dva hlídači a nevraživě pozorovali, jak Margaret vychází

ven a rozevírá deštník. Západní novináři, kteří doufali, že se

jim podaří udělat s ní pár snímků nebo rozhovor, se přestali

srocovat před branou teprve před pár týdny. Hlídači v hnědých uniformách, námezdní síla najatá hotelem, byli nuceni brát své

povinnosti vážně a nemohli jen celý den pokuřovat a tvářit se

důležitě. Neměli Margaret moc v lásce.

Proběhla uličkou mezi stánky nepříliš nadšených prodavačů,

kteří si mysleli, že by mohla být z Ruska a mít zájem o kožešiny

rozvěšené v řadách pod přístřešky. Většina z nich ji však znala a nevěnovala jí větší pozornost. Všichni posedávali se zkřížený

ma nohama na stoličkách, popíjeli studený zelený čaj, kouřili

palčivě páchnoucí cigarety a hlučně plivali na chodník. Všechny

názvy obchodů a restaurací v dohledu byly napsané azbukou. Kdyby na něj všude kolem nehleděly čínské tváře, člověk by si

mohl připadat jako v nějaké ošumělé moskevské čtvrti. Kdosi zapálil koš s uhlím při přípravě časného oběda. Kouř se smísil

s mlhou a deštěm. Margaret se málem připletla do cesty něko

lika cyklistům. Na poslední chvíli ji varovalo drnčení zvonků. Zpoza zmoklých kapucí ji propichovalo několik párů asijských

očí. Chytila se zábradlí na kraji chodníku, protože pocítila leh

kou závrať. Zhluboka se nadechla a uklidnila se. Až do té chvíle

si neuvědomovala, jak těžké to pro ni bude.

Aby ten okamžik oddálila, vzala to cestou přes park. Kdyby

se jí někdo zeptal, jestli se snaží uniknout nevyhnutelnému, po

přela by to. Okamžitě si však uvědomila, jakou udělala chybu.

Vstoupila na místo plné vzpomínek a lítosti. Proběhla kolem


14

hloučku promoklých lidí, kteří pod stromy cvičili taiči, a pak

prošla pod jižní branou. Vydala se opět po zdlouhavé cestě po

dél ulice Kuang-chua a po Hedvábné ulici. Minula novou bu

dovu vízového centra amerického velvyslanectví. Ženy v bílých

rouškách a modrých pracovních pláštích vymetaly mokré listí

z okapů pomocí zastaralých proutěných košťat. Zachmuření

prodavači seděli ve skrytu pod stromy naproti prázdným stán

kům, od jejichž návštěvy turisty odrazoval déšť.

K Margaret přistoupila mladá žena s krátkými vlasy a ob

rátila k ní obličej plný naděje. „Cé-dé lom?“ zeptala se. „Cé-dé

muzika? Dívej, dívej, mám nové.“

Margaret zakroutila hlavou a přidala do kroku. Přišel k ní

vyzáblý mladík v černém obleku a bílé košili bez kravaty. „Měnit

dolar?“

„Ne!“ vyštěkla na něj Margaret a prudce zabočila do ulice

Siou-šuej. Pochopila, že to už nemůže dál odkládat. Prošla

kolem konzulárního oddělení bulharské ambasády, americké

ho obchodního oddělení a zastavila se před branou San Pan,

třetí budovy amerického velvyslanectví. Kancléřství. Otevřela

dveře u brány a stanula tváří v tvář zamračenému čínskému

hlídači.

„Margaret Campbellová,“ řekla. „Mám domluvenou schůzku

s velvyslancem.“

* * *

V prosklené budce za předními dveřmi kancléřství stál mariňák

a sledoval Margaret s pohřebním výrazem. Za dveřmi nalevo se

objevila mladá Asiatka. Ozvalo se dlouhé zabzučení a klapnutí.

Vyšla ven a usmála se na Margaret. „Pojďte dál,“ řekla. Margaret

vešla a zaslechla za sebou dveře zapadnout. Žena jí podala ruku.

„Těší mě. Jsem Sofie Daumová. Postarám se o vás.“


15

„Vážně?“ Margaret jí věnovala podezřívavý pohled. Dívka byla

menšího vzrůstu, měla krátké tmavé vlasy, překrásné šikmé oči,

ostré, ale přitažlivé rysy. Vypadala tak mladě, jako kdyby zrovna

dostudovala střední školu. „Kam se poděl regionální bezpeč

nostní důstojník?“

„Jon Dakers je poslední dobou zavalený prací. Jsem jeho nová

zástupkyně.“

„Nemáte moc asijské jméno na Američanku čínského pů

vodu.“

„Vietnamského původu,“ opravila ji Sofie. „Adoptovala mě

velice starosvětská, dobře situovaná rodina z Kalifornie.“ Ved

la Margaret po schodišti lemovaném obrazy předchozích vel

vyslan ců v Číně. „Nejspíš si říkáte, že na svou práci vypadám

příliš mladě. Myslí si to všichni.“ Snažila se působit nevzrušeně,

ale Margaret v jejím hlase rozpoznala náznak rozmrzelosti.

„Ale vůbec ne,“ řekla Margaret. „Tipovala bych, že byste moh

la být alespoň ve druháku.“ Podívala se na dívku a všimla si, že

jí úsměv na rtech zmrzl. Okamžitě začala litovat své poznámky.

„Omlouvám se. Mám dneska špatný den.“

Sofie se zastavila uprostřed schodiště a otočila se. „Doktor

ko Campbellová,“ řekla vážně, s chladným a tvrdým výrazem,

„snažím se k vám být slušná. Ale je mi dvacet tři let. Mám titul

z krimi nologie a přišla jsem rovnou z odboru bezpečnosti perso

nálu ministerstva obrany. Mám černý pás v taekwondu a mohla

bych vás skopat ze schodů, že byste ani nemrkla. Nejsem zvě

davá na vaše špatné dny, mám dost vlastních.“

„Dobře,“ řekla Margaret a zvedla ruce. „Věřím vám. Podle

všeho máte dost špatných dní na to, abyste si z nich poskládala

celý týden. pms občas bývá pěkné svinstvo.“

Sofii se kupodivu na tváři objevil zdráhavý úsměv. „Jo, dob

ře. Možná že mě to čeká. Ale trápí mě pčs, ne pms. Postčínský

stres. Víte, o čem mluvím? Jsem tu už měsíc a pořád dokola


16

poslouchám, že vypadám jako středoškolačka. Stačí, když mi to

říkají chlapi. Od ženských to fakt slyšet nepotřebuju.“

„A kolika chlápkům jste vyhrožovala, že je skopete ze scho

dů?“

„Asi jen vám,“ řekla Sofie nenuceně.

„Budu to považovat za kompliment.“

Sofie se usmála a potvrdila tím pomyslné příměří. Otevřela

francouzské dveře do přijímací místnosti. Napravo od nich prá

vě telefonovala sekretářka zástupce šéfa diplomatické mise. Stůl

velvyslancovy sekretářky na levé straně byl prázdný. Dotyčná

zrovna přicházela do místnosti z kanceláře svého nadřízeného.

„Dobrý den,“ prohlásila a podala Margaret ruku. „Běžte rov

nou dovnitř. Velvyslanec vás očekává.“

Margaret následovala Sofii do velvyslancovy pracovny. Byla

to velká místnost s vysokým stropem i okny, velikým lakovaným

stolem naproti dveřím a americkou vlajkou na stožáru za ním.

Margaret v kanceláři byla už několikrát, ale pořád ji nepřestá

vala udivovat. Na zdech visely fotografie velvyslance s americ

kým prezidentem a jeho rodinou. Říkalo se, že ti dva byli blízcí

přátelé ještě před tím, než vstoupili do politiky. Stěně vévodila

fotografie z prezidentovy inaugurace. Díval se k nebi a usmíval

se, v mysli vyhlídky na svrchovanou moc. Okamžik, který si

člověk musí vychutnat.

Nalevo stál konferenční stolek a kolem něj několik křesel

a pohovka. Okolní zdi lemovaly obrazy z některé z amerických

galerií a u stěn stály čínské truhly, které velvyslanec používal

jako kartotéky. Velvyslanec vstal společně s dalším, mladším

mužem v dokonale střiženém tmavě modrém obleku, aby po

zdravil hosty.

„Margaret,“ přikývl velvyslanec krátce. Byl to přitažlivý muž

s tmavými vlasy. Téměř dvacet let působil ve funkci senátora,

takže se očividně cítil lépe ve světě vysoké politiky než na takto


17

všední úrovni každodenního života. „Myslím, že s prvním tajem

níkem Stanem Palmerem už se znáte.“

„Jistě,“ odpověděla Margaret. Všichni si potřásli rukama a po

sadili se. Sekretářka přinesla tác s kávou a první tajemník na

plnil šálky.

Velvyslanec se opřel a zvědavě si Margaret prohlédl. Zdála

se mu unavená a vypadala na víc než svých jednatřicet let. Pod

zářivě modrýma očima měla kruhy. Rozpuštěné zlatavé vlasy jí

smutně splývaly z ramenou. Velvyslanec promluvil: „Takže jste

se už rozhodla.“

Margaret přikývla. „Chci letět domů, pane velvyslanče.“

„Kdy?“

„Zítra.“

„To je docela náhlé, nemyslíte?“

„Už nad tím uvažuju nějakou dobu.“

První tajemník se předklonil. „Už jste to řekla Číňanům?“

Zněl povýšeně, téměř nadřazeně.

Margaret zaváhala. „Doufala jsem, že byste to mohli udělat

vy.“

Velvyslanec se zamračil. „Proč? Nastal nějaký problém?“

Margaret zakroutila hlavou. „Ne, já jen... jen už toho mám

dost. Prostě chci jen letět domů.“

„Mohla jste odletět už před deseti týdny. To přece víte.“ Ve

velvyslancově hlase zazněla lehká výtka. „Když jsme zajistili vaše

propuštění.“

„Samozřejmě.“ Margaret přikývla. „Sama jsem se rozhodla

zůstat a spolupracovat s nimi. Myslela jsem si tehdy, že dělám

dobře. Pořád si to myslím. Ale noc co noc sedím sama v hote

lovém pokoji a sleduju cnn. Den co den se dozvídám pořád

dokola staré věci. Už mě to nebaví. Nepředpokládala jsem, že to

bude trvat tak dlouho.“ Odmlčela se. Poprvé ji napadla otřesná

myšlenka. „Můžu svobodně opustit Čínu, že ano?“


18

„Za naši stranu můžu říct, že rozhodně ano.“ Velvyslanec se k ní naklonil a položil jí ruku na rameno. „Udělala jste mnohem

víc, než jste musela, Margaret. Víc, než od vás mohli čekat.“

Obrátil se k prvnímu tajemníkovi. „Stan to Číňanům řekne, že

ano, Stane?“

„Jistě, pane velvyslanče.“

Stan z toho však neměl žádnou radost. Když je vyprovázel

po schodech, prozradil se svým chováním. Nelíbilo se mu, že by

měl dělat poslíčka. Ignoroval Sofii, jako kdyby tam nebyla — zjevně pro něj byla nepodstatná —, a hovořil s Margaret. „Takže...“

prohlásil, „váš čínský policista byl zproštěn všech obvinění.“ Pro

jel si rukou řídnoucí, ale dokonale upravené blond vlasy.

„Vážně?“ odvětila Margaret s předstíraným nezájmem.

„Vy jste to nevěděla?“ zeptal se Stan naoko překvapeně.

„Zaprvé,“ obořila se na něj Margaret, „to není můj čínský policista. A čínské orgány mi nic neřekly.“

„Takže jste s ním vůbec nebyla v kontaktu?“

„Ne. Ani to nemám v úmyslu.“ Nemohla si pomoct, ale v hlase jí zazníval vztek a bolest.

Stan se rychle ujal slova. „Vážně? To jste mě překvapila.“

Usmál se. „Slyšel jsem, že jste si byli... jak to jen říct? Blízcí.“

„Opravdu? Mě zase překvapuje, že muž vašeho postavení mrhá

svým časem na podobné drby — nehledě na jejich věro hodnost.“

„Právě v tom se pletete, Margaret.“ Stan hovořil velice taktně.

„Drby jsou denním chlebem velvyslanectví. Jak bychom jinak

věděli, co se děje? Diplomaté a politici si přece navzájem nikdy

neříkají pravdu.“ Potřásl jí rukou. „Přeji vám šťastnou cestu

domů.“ Potom odkráčel zpět do budovy.

„Debil,“ zamumlala Sofie.

„Ty sis toho taky všimla?“ Margaret se zlomyslně zazubila.

„Kdybych měla tvoje nadání na kopání do zadnic, procvičila bych

si ho na něm.“

19

„Však je taky na jednom z předních míst mého seznamu lidí

k nakopání.“ Obě si vychutnaly okamžik společné dětinské ško

dolibosti. Pro Margaret to představovalo krátkou úlevu, doušek

svěžího vzduchu po celých týdnech a měsících netečnosti.

Mariňák stiskl tlačítko a dveře se s cvaknutím otevřely. Sofie

vyprovodila Margaret na schody. „Počkej,“ řekla, „co děláš dnes

večer?“

„Kromě balení kufrů a sledování cnn?“

„Kromě toho.“

„Nic moc. Ale asi bych se raději měla podívat do diáře, jestli

tam náhodou nemám nějakou společenskou událost. Proč?“

„Večer bude u velvyslance hostina na počest Michaela Zim

mermana.“

„Koho?“

Sofie se zatvářila nechápavě. „Ale no tak, děláš si ze mě leg

raci, že?“ Margaret zakroutila hlavou. Sofie se zeptala: „Ty nevíš,

kdo je Michael Zimmerman?“

Margaret dál kroutila hlavou. „Můžeš se mě zeptat, kolikrát

chceš. Vážně nevím.“

„Kde jsi byla posledních pět let? Copak se nikdy nedíváš na

televizi? Na něco jiného než na zprávy?“

„Už hodně dlouho ne, Sofie.“ Margaret si nedokázala vzpo

menout, kdy sledovala něco jiného než zpravodajství v čínském

hotelovém pokoji. „Tak kdo to je?“

„Jenom ten nejpřitažlivější muž na světě — alespoň podle

ankety Cosmopolitanu.“

„Myslela jsem, že to je Mel Gibson.“

Sofie zakroutila hlavou. „Vážně jsi zaspala dobu.“ Déšť ustal

a ženy se pomalu blížily k vrátnici. „Michael Zimmerman je

archeolog.“

„Archeolog?“ řekla zaraženě Margaret. „To mi nezní moc sexy.

Co je zač? Opravdový Indiana Jones?“

20

Sofie se zasněně usmála. „Nemá do toho daleko. Natočil pro

nbc hromadu dokumentárních seriálů o významných archeo

logických nálezech z celého světa. Má větší sledovanost než

kriminálky.“

Margaret to moc nepřesvědčilo. „Americká veřejnost koneč

ně objevila kulturu. Tak co je na něm tak výjimečného?“

Sofie pokrčila rameny. „Je na něm něco... Nevím, má tako

vé osobní kouzlo.“ Odmlčela se a na chvíli se vážně zamyslela.

„Navíc má parádní zadek.“

Margaret vážně přikývla. „To je na poli kultury nepochybně

obrovská výhoda.“ Vstoupila do strážního domku a vzala si zpát

ky kabelku a deštník. Vyšla na chodník. Sofie ji následovala. Mar

ga ret se zeptala: „Proč pro něj velvyslanec pořádá hostinu?“

„Je to večírek pro filmový štáb. Natáčení začíná zítra u hro

bek dynastie Ming poblíž Pekingu. Nějaký nový dokumentární

seriál o jednom z nejvýznamnějších čínských archeologů. V ži

votě jsem o něm neslyšela. Ale tady má jméno. Číňané se mohli

přetrhnout, aby zařídili natáčení, a tak teď velvyslanec jen dělá,

co musí.“

„A ten seriál bude uvádět Zimmerman?“

„Jo. Natáčí to jeho produkční společnost.“ Sofie se odmlčela.

„Vážně nechceš přijít? Můžu zařídit, aby ti poslali pozvánku do

hotelu.“

Margaret se nad tím na chvíli zamyslela. Moc věcí na sbalení

neměla a cnn a pokojová služba se bez ní nejspíš poslední večer

obejdou. „Dobře,“ řekla. „Proč ne. Můžu omrknout zadek pana

Zimmermana a posoudit, jestli je vážně tak parádní.“

* * *

Margaret se rozloučila se Sofií před konzulárním oddělením

na rohu Hedvábné ulice. Byla Sofii vděčná, že má dost empatie

a nepokládá jí otázky, které jí během posledních deseti týdnů

kladl každý, koho potkala. Protlačila se úzkou uličkou se stánky

s obrovskými rolemi hedvábí a stojany s župany, košilemi a šaty.

Vyšla na šestiproudou třídu Ťien-kuo-men-wej, která přetínala

východní stranu centra jako otevřená rána. Věže ze skla a mra

moru se zde tyčily nad změtí dopravních prostředků a mizely v příkrovu smogu, jež neustále visel nad střechami. Zatočené

čínské římsy shlížely na rozdrolené pozůstatky mizejícího měs

ta — chu­tchungy a s’­che­jüany, v nichž se rodinný život mí

sil s pouličním. Hrozilo, že skutečný Peking zanikne v přívalu

finančních úspěchů vzniklých v důsledku nového zápalu pro

ekonomiku volného trhu.

Neměla žádný plán ani povědomí o tom, kam by měla smě

řovat nebo co by chtěla dělat. Jistě věděla jen to, že se nechce vrátit do hotelového pokoje. Pociťovala touhu, potřebu napo

sledy se ve městě napít; nechat se jím pohltit a zažít jeho bujný,

pulzující život. Srdce se jí stáhlo hroznou úzkostí. Uvědomila

si, že jí bude chybět Peking i všechen jeho hluk, znečištění a příšerná doprava, jeho pokřikující, plivající a zírající obyvatelé, pa

mátky, zvuky i pachy, které se občas nedaly snést. Moc dobře však věděla, že nic z toho nemá význam bez muže, který jí všechno ukázal a naučil ji to milovat.

Proč se ani jednou neozval? Kromě bolesti cítila i obrovský

vztek. Ani jeden telefonát, ani dopis. Nic. Prvnímu tajemníkovi

lhala. O Liho propuštění se doslechla. Během jednoho z nesčet

ných hlášení jí řekli, že byl znovu uveden do funkce. Čekala, že

se jí ozve. To byl také jeden z důvodů, proč se nepokoušela zapo

jit do společenského života na velvyslanectví, i když ji neustále

někam zvali. Místo toho noc co noc čekala v hotelovém pokoji

na telefonát, kterého se nedočkala. Jednou zavolala na sekretariát Oddělení jedna pod Kriminálním oddělením pekingské

městské policie na Tung-č’-men. Anglicky je požádala, jestli by

mohla mluvit se zástupcem velitele oddělení Li Jenem. Na dru

hém konci to způsobilo pozdvižení. Nakonec se jí někdo hodně

lámanou angličtinou zeptal na jméno a potom jí řekl, že zástup

ce velitele oddělení Li Jen právě není k zastižení.

Z mlhy se vynořil autobus číslo čtyři. Margaret se do něj

vmáčkla společně s řadou Číňanů a předala pět fenů průvodčí.

Žena se na ni podezřívavě zamračila. Jang­kuej­c’, cizí ďáblové,

nikdy necestovali autobusem. Margaret si nevšímala tváří, které

se k ní obrátily s nepokrytou zvědavostí, zatímco se držela tyče

nad hlavou a tísnila se mezi těly ostatních. Pomyslela si, jak je to zvláštní, cítit se tak sama ve městě, kde žije jedenáct milio

nů lidí.

Probojovala si cestu ke dveřím a vystoupila hned za hotelem

Beijing, od kterého před jedenácti lety západní novináři sledo

vali tanky vyslané proti demonstrujícím studentům na náměstí

Nebeského klidu. Přešla na opačnou stranu ulice podchodem.

Věděla, že se chová hloupě. Sama si zbytečně přivozovala bolest.

Nohy ji však samy odnesly na roh ulice Čeng-i. Zabočila na stez

ku lemovanou stromy, ukrytou před hlukem dopravy na hlavní třídě. Napravo od ní se za vysokou kamennou zdí na místě bývalého britského velvyslanectví skrýval komplex ministerstva

státní bezpečnosti. O několik desítek metrů dál se nad zelenými

korunami stromů tyčily bytové domy pro policejní důstojníky.

Udělalo se jí zle. Měla pocit, jako kdyby se jí něco zaseklo

v krku. Bez potíží poznala Liho byt ve druhém patře, tři pokoje,

které dřív sdílel se svým strýcem. Usmála se. Vybavila se jí vzpo

mínka na noc, kterou tam spolu strávili, kdy se spolu mohli mi

lovat, ale nedošlo k tomu, protože toho moc vypila. Vzpomněla

si i na chladný, vlhký železniční vagon na jakémsi odstavném

nádraží na severu Číny, kde mu konečně spočinula v náručí, kde

dali průchod své lásce. Když se vrátili do Pekingu, aby vysvětlili,

proč byli zavražděni tři muži, a aby Liho zbavili obvinění, která


23

na něj byla uvalena vyděšenými funkcionáři, Li jí tehdy řekl, aby na něj počkala. Řekl jí, že ji miluje. A ona čekala. A čekala.

Otřela si z tváře slzy a všimla si, že ji, neznámou plavovlasou,

modrookou jang­kuej­c’, zvědavě pozoruje hlídač u brány a nechápe, proč ta žena stojí na chodníku, dívá se na okna cizího domu a pláče. Rychle se otočila. Připadalo jí to zoufalé a hloupé. Byla to historie a ji ráno čeká let domů. V jejím životě bylo to

lik bolesti, že jí ohlížení za minulostí nemohlo přinést žádnou

radost. Mohla jít jen vpřed.

Po protější straně ulice pomalu projíždělo malé červené taxi.

Zavolala, zamávala na něj a rozběhla se k němu. Taxi zastavilo a Margaret se posadila dovnitř. „Ž’­tchan fan­tien,“ řekla řidi

či a chvíli se divila, že jí rozuměl. Hned však opět posmutněla.

Trva lo to dlouho, ale Čína, její jazyk a obyvatelé se jí dostali pod

kůži a do srdce. Zvykla si, ale bylo jí to k ničemu.

Taxi se vydalo zpět k východní třídě Čchang-an. V tom oka

mžiku vyšel z komplexu vysoký Číňan s širokými rameny a krát

kým sestřihem a vedle sebe tlačil kolo. Měl na sobě rozhalenou

bílou košili zastrčenou do kalhot. Na okamžik se zastavil a šátral

po kapsách. Pak se obrátil k hlídači. „Nemáte cigaretu, Fengu?“

Hlídači to bylo nepříjemné. Ostatní důstojníci, kteří tu byd

leli, na něj nikdy nemluvili, natož aby znali jeho jméno.

„Jistě, zástupce velitele oddělení,“ řekl a vytáhl z kapsy skoro

plnou krabičku. „Vezměte si ji celou. Mám jich dost.“

Li si krabičku vzal a usmál se. „Přinesu vám novou, až se

večer vrátím.“

„To není nutné,“ odpověděl hlídač.

Li se znovu usmál. „Ale je. Můj strýc mi vždycky říkal, že muž

s dluhem je muž s břemenem. Na shledanou.“ Zapálil si, a aniž

by cokoliv tušil, tlačil kolo stejným směrem, kterým se vydalo

Margaretino taxi.

ii

Když Margaret prošla bezpečnostní branou objektu I Pan, prv

ní budovy amerického velvyslanectví na ulici Kuang-chua, na západ od parku Ž’-tchan, byla už téměř tma. Na pravé straně

stála hlavní administrativní budova, ve které sídlilo tiskové oddělení a oddělení pro kulturní záležitosti. V jihozápadní části

spodní střechy visel obrovský satelitní talíř. Přímo před Marga

ret se rozkládalo velvyslancovo sídlo, jednoduchá dvojpodlažní

budova se střechou z hnědých tašek. Stála na konci dlážděné

příjezdové cesty, lemované dokonale udržovanými záhony kvě

tin a smutečními vrbami. Vlajka s hvězdami a pruhy se netečně

chvěla v mírném večerním vánku. Už na ulici Margaret zaslechla

od sídla přicházet mdlé zvuky tradiční čínské hudby. Když do

šla k dvojitým rudým dveřím u předního vchodu, zahlédla za

zamřížovaným oknem na pravé straně hudebníky — tři muže a dvě ženy —, kteří hráli na osvětlené terase.

Dovnitř ji uvedl sám velvyslanec, společně se svou man žel

kou — přitažlivou, šarmantní ženou, které mohlo být kolem

pěta padesáti let. Margaret se s ní do té doby neznala, a tak je

vel vyslanec představil.

„Ach ano,“ prohlásila jeho žena a zvědavě se na Margaret

zahleděla. „Vy jste ta rýžová dáma. Tolik jsem toho o vás sly

šela.“

Velvyslanec vycítil Margaretiny rozpaky, a protože si byl nej

spíš vědom její nepředvídatelnosti, rychle ji zavedl do chlad

né vstupní haly s mramorovým dlážděním. Na opačném konci

míst nosti se schodiště pokryté zeleným kobercem vinulo do druhého patra, kde měla pokoje velvyslancova rodina. Nalevo

byla šatna a pokoj pro hosty. Hranatým průchodem napra

vo sem doléhaly alkoholem opojené hlasy zbavené počátečních

zábran. Margaret nepřišla nijak brzy.

V šatně si všimla, že velvyslanec něco spěšně sdělil své ženě.

Možná jí řekl, že na choť diplomata se právě zachovala velice

nediplomaticky. Ať už jí pověděl cokoliv, očividně ji to nijak

nenadchlo. Otočila se a vrátila se ke svým hostům. Velvyslanec však vypadal zcela vyrovnaně. Nabídl Margaret rámě a provedl

ji po huňatých čínských koberečcích v chodbě do dlouhého

sálu plné ho lidí. Cestou minuli místnost po pravé straně, ve

které byly k vidění exempláře přepychového tradičního čín

ského nábytku a nízký stolek zdobený rytinami a vykládaný

perletí. „Naše malá přijímací místnost, speciálně pro Číňany,“

řekl. „Nechávají se rádi obskakovat. Mají pak pocit, že jsou čest

nými hosty.“

Sál tvořil dlouhý obdélníkový prostor s jednou zcela proskle

nou stěnou. Po celé místnosti byly v úhledných skupinkách na

aranžované gauče a křesla. Bílé zdi zdobily hedvábné a papírové

koláže pastelových barev a na všech jako kyvadla visely různě

zbarvené disky, které představovaly starodávné pečetě. Velvy

slanec postřehl, že si je Margaret prohlíží. „Ručně je vytvořili

papírničtí mistři z provincie An-chuej. Dílo Roberta Rauschen

berga.“ Lítostivě se usmál. „Bohužel je máme jen vypůjčené. Jako většinu kousků v tomto domě. Je to součást vládního programu

Umění na ambasádách. Výtečný nápad. Jenom je škoda, že je

musíme vrátit.“ Mávl na číšníka nesoucího tác s nápoji. „Co si

dáte?“

„Vodku s tonikem, ledem a citronem,“ řekla Margaret číšní

kovi. Ten přikývl a vytratil se.

Velvyslanec mezitím vyslal jakési tajné znamení a z davu vy

šla rozesmátá Sofie. „Čau. Jsem ráda, že jsi to stihla.“

„Nechám Sofii, aby vás představila ostatním,“ řekl velvyslanec.

„Musím se zase zamíchat do davu.“ Usmál se, zamával a zmizel.

Margaret se ulevilo. Bylo na něm něco, co ji znepokojovalo. Měla

pocit, že se v její přítomnosti cítí nesvůj.


26

„Máš hlad?“ zeptala se Sofie. Došla na konec místnosti a dal

ším průchodem vstoupila do jídelny, která kolmo navazovala

na hlavní sál a tvořila s ním půdorys ve tvaru písmene T. Před

sešikovanými fotografiemi váz a artefaktů se velice dlouhý stůl

prohýbal pod tíhou salátových mís a táců s různými druhy

studeného masa a horkých ploten s bublajícími čínskými jídly.

Všechno vypadalo velice chutně, ale Margaret neměla na jídlo

ani pomyšlení.

„Možná později,“ řekla a rozhlédla se kolem po číšníkovi,

který jí měl přinést pití. Skupina hostů vyšla otevřenými fran

couzskými okny na terasu, kde hrálo kvinteto. „Co jsou ti lidi

zač?“ Začínala uvažovat, proč vlastně přišla. Neviděla nikoho,

kdo by alespoň vzdáleně odpovídal Sofiinu popisu Michaela

Zimmermana, a rozhodně neměla náladu na společenskou kon

verzaci.

„Á, tamhle je pár důležitých lidí z produkce, zástupci firem,

které sponzorují seriál. A tamhleta skupinka Číňanů...“ kývla

Sofie směrem k hloučku mužů v oblecích, kteří celí nesví stáli

v ústraní a v rukou drželi sklenky vína, jako kdyby nevěděli, co

s nimi mají dělat. „Ti zastupují různé úřady vlády, které zpro

středkovaly natáčení.“

„Promiňte, myslím, že tohle je pro vás.“

Margaret se otočila. Mladý muž v tmavém obleku jí podával

vodku s tonikem. „Aha, díky,“ řekla a vzala si od něj nápoj.

„Bylo mi potěšením,“ prohlásil a naklonil se k Sofii. „Sofie,

myslím, že se po tobě shání velvyslanec.“

Sofie nadskočila. „Vážně?“ Otočila se k Margaret a omluv ně

zvedla obočí. „Hned se vrátím.“ A rychle se vzdálila.

Margaret si dopřála pořádný lok vodky. Trochu ji znepoko

jilo, že mladík pořád stojí u ní.

„Nepřijdou vám tyhle večírky otřesné?“ řekl a zatahal se za

límec, jako kdyby mu připadal nepohodlný.


27

„Jistě,“ řekla s mírným překvapením v hlase Margaret. „Ale

v mém případě si za to můžu sama. Vy za to alespoň dostáváte

zaplaceno.“

Zmateně se na ni zadíval. „Co tím máte na mysli?“

Najednou na ni dolehla tíha pochopení. Zamávala na něj

skleničkou. „No, nejste...? Nepřinesl jste...?“ Neměla odvahu na

to, aby větu dokončila. Muž se zasmál.

„Myslela jste si, že jsem číšník?“ Tvář se mu pobaveně roz

zářila. Podíval se na ni a v tmavých očích mu zajiskřilo.

„Panebože.“ Margaret se na něj nedokázala podívat. „Omlou

vám se.“ Když se ale nakonec odvážila, bylo jí jasné, že se vůbec

neurazil.

„Obávám se, že za dnešní večírek si můžu taky sám, stejně

jako vy.“ Po obou stranách úsměvu se mu ve tvářích udělaly

ďolíčky. Měl husté obočí a lesklé kaštanové vlasy sčesané za uši.

Byl starší, než si Margaret původně myslela. Teď odhadovala, že

mu je pětatřicet, možná čtyřicet let. Ve vlasech měl jen drobný

náznak šedin. „Číšník vás hledal na druhé straně místnosti. Řekl,

že jste se Sofií, tak jsem vzal vaše pití a usoudil jsem, že když

najdu Sofii, najdu i vás. A to se mi povedlo.“

Margaret byla ještě pořád vyvedená z míry trapností svého

faux pas. „Opravdu se omlouvám,“ řekla znovu a nenapadala ji

žádná další slova.

„To nemusíte. Je to jen moje chyba. Tak moc jsem toužil po

setkání se ženou, která chtěla...“ dramaticky se odmlčel, „po

soudit můj zadek, že jsem se úplně zapomněl představit.“

Margaret ucítila, jak se jí do tváří rozlévá ruměnec.

Natáhl k ní ruku. „Michael Zimmerman.“

Byl to jeden z mála okamžiků Margaretina života, kdy se

jí vůbec nedostávalo slov. Potřásla si s ním rukou a připadala

si jako úplný idiot. Jak to, že ví o jejím rozhovoru se Sofií? Jak si

ho mohla splést s číšníkem? V tu chvíli nevěděla, co je trapnější.


28

A navíc se neustále cítila přikovaná na místě jeho usměvavýma

očima. Málem by tam jen mlčky stála a čekala, ale včas se pro

brala. „Po pravdě bych cokoliv vašeho mohla posoudit jen na

pitevním stole.“

„Ach ano,“ odvětil, „Sofie mi to řekla. Oba se zabýváme smrtí,

vy i já.“

„Opravdu?“

„Vy je pitváte, já je vykopávám.“

Margaret na něj vrhla ledový pohled. „Byli jste na mě nachys

taní, že? Sofie u toho ani nebyla, když jsem si objednávala pití.

Co je vlastně zač, vaše mladší sestra?“

„Skoro,“ řekl Michael. „Chodila s mou mladší sestrou do školy.

Je do mě zamilovaná už od doby, kdy jí byly tři a mně patnáct.“

Vzal ze stolu sklenici červeného vína a trošku se napil. „Myslela

si, že potřebujete zvednout náladu.“

„Ale ne, vážně?“ Margaret si nebyla jistá, jestli chce, aby ji

někdo litoval.

„Nemějte jí to za zlé. Je to hodná holka. A chytrá.“ Opět upil

vína. „Jen se jí nechtělo věřit, že nevíte, kdo jsem.“

„A vám nejspíš taky ne. Musela to být rána pro vaše hvězd né

ego, když jste zjistil, že vás někdo nezná.“

„Podívejte,“ zazubil se Michael, „nemusíte na mě být taková.

Řekl jsem, že se téhle klukoviny zúčastním jen za předpokladu,

že budete oslnivě překrásná.“

Margaret se nepřemohla a usmála se. „Aha, vážně?“

„Tak jsem čekal, až přijdete, a...“

„A?“

„Nakonec jsem si řekl, že někdo tak ošklivý určitě potřebuje

zvednout náladu.“

Margaret se zasmála a uvědomila si, že k jejímu překvapení

jí Michael připadá přitažlivý. Znepokojilo ji to. Opravdu ji při

tahoval stejný muž, po kterém šílely čtenářky Cosmopolitanu?


29

To pomyšlení ji naplnilo hrůzou. Uklidnila se však tím, že čte

nářky Cosmopolitanu se s ním nikdy nesetkaly osobně. Nepři

tahoval ji jeho obraz, ale on samotný. Neměla žádné předsudky

týkající se jeho mediální osobnosti. Panebože, vždyť si myslela,

že je číšník! Tak či tak už to bylo dlouho, co s někým mohla

neškodně flirtovat. „Mělo mi to dojít,“ řekla. „Opravdový číšník

by se choval na úrovni.“

„Tím jsem si jistý,“ řekl Michael. „To mi předhazují i kritici.

Nízkou úroveň. Víte, co myslím — takové to snobské elitářství,

které by dokument o archeologii běžně odsoudilo k vysílání na

nějakém neznámém kanálu, co sleduje jen pár lidí.“

„Au,“ řekla Margaret. „Narazila jsem na nějakou bolístku?“

„Ne,“ řekl Michael a usmál se. „Obří zející ránu. Zrovna mě

roznesl na kopytech televizní recenzent z New York Times, který

si myslí, že historii ponižuju na úroveň telenovely.“

„A děláte to?“

„Hm, nejspíš ano,“ přikývl Michael. „Ale tomu chlápkovi ne

došlo, že slušná telenovela je pořád jen dobrý příběh a historie

přímo překypuje dobrými příběhy. Vy jste forenzní patoložka,

že?“ Margaret přikývla. „Takže to sama musíte vědět nejlépe.

Každý zločin má svůj příběh, za kterým stojí mnoho různých

motivů — chamtivost, chtíč, žárlivost... A vy musíte odkrýt

jednotlivé vrstvy, které tento příběh zakrývají. Potom můžete

kousek po kousku poskládat řadu důkazů, které vás nakonec

dovedou k pravdě.“

Margaret se zasmála. „Když to říkáte vy, zní to jako vzrušu

jící práce. Můžu vás ujistit, že je to většinou nuda.“

Najednou byl velmi soustředěný, jako kdyby chtěl popsat

něco, čemu je třeba věnovat plnou pozornost. „Jistě. Je to bo

lestivý, zdlouhavý postup, který vyžaduje nekonečnou trpěli

vost a jasnou představu o tom, kam to celé směřuje. Ale pravda

nikdy není nudná — ta úžasná směsice lidské touhy a slabosti,


30

možná i temnoty, která vede ke spáchání zločinu. Chápete, co tím chci říct?“

Margaret zakroutila hlavou. Netušila, co se jí snaží sdělit.

„Obávám se, že ne.“

„To dělám já,“ pokračoval. „Totéž co vy. To je podstata archeo

logie. Odkrýváme vrstvy, obvykle vrstvy času, abychom odha

lili důkazy, všechna drobná vodítka, která nám historie zane

chala, abychom díky nim nakonec došli k pravdě. Ta může být

opravdu nezvyklá. Může být působivá a dojemná, plná stejných

lidských tužeb, slabostí a temnoty jako zločiny, které vyšetřujete. Proč bych ty příběhy nemohl ukázat lidem? Jsou dob

ré. Dobrý příběh stojí za vyprávění. A když se ho rozhodnete vyprávět, získáte publikum.“ Najednou se zarazil, jako kdyby

ho příval vlastních slov překvapil. Zdálo se, že si není jistý, jak

pokračovat.

Margaret pokrčila rameny. „Takže si kritik z Timesů může

svou recenzi strčit někam?“

Chvíli bylo ticho a potom se Michael rozesmál na celé kolo.

Měl nakažlivý smích. „Proč mě samotného nenapadlo to říct?

Mohl jsem si ušetřit spoustu zbytečného vysvětlování.“

Když to vyslovil, Margaret zachytila záblesk toho, co mu na

obrazovce přinášelo takový úspěch — vášně a osobnosti, díky

které ho lidé chtěli sledovat, vyslechnout si jeho příběh. Margaret si pomyslela, že v životě by takový zápal mohl být únav

ný. Pak si řekla, že by to dost dobře zvládl kompenzovat svým

smyslem pro humor. A taky tím parádním zadkem.

Dopil víno a vzal si další sklenku. Kývl směrem k terase. „Ne

chcete se podívat ven? Skoro se tu nedá dýchat.“

Prošli po černých dlaždicích a vystoupili francouzským ok

nem na terasu. Venku bylo citelně chladněji. Lehký vánek kýval

povadlými větvemi smuteční vrby, která během dne poskyto

vala úkryt před sluncem.

31

„Dnes vyšly dva měsíce,“ řekl Michael. Margaret okamžitě

vzhlédla, ale za tmavým mrakem smogu neviděla nic. Když si

všiml jejího zmatení, usmál se. Kývl směrem na druhou stra

nu terasy, ke kvintetu hudebníků, kteří byli zcela ponoření do

hry, ztracení ve vlastním světě. Naklonil se k ní, jako kdyby s ní

chtěl sdílet nějaké tajemství. „Ty dva nástroje, co připomínají

kytary s kulatými těly — říká se jim žuan nebo také ‚měsíční

kytary‘. Asi vám dojde, proč to tak je.“ Margaret to pochopila.

Venku na terase to bylo zvlášť patrné. Bledé dřevo dokonale

kulatých ozvučných desek zářilo v odraženém světle lamp nad

nimi a nástroje tak připomínaly dva měsíce tančící v rytmu

hudby. Ta analogie se jí líbila. Byla jistým způsobem konejšivá.

Dopila vodku.

„Chcete donést další?“ zeptal se Michael.

„Ne. Jen bych se potom chtěla opít.“ Zamyšleně se odmlčela

a pak rychle dodala: „Navíc tady číšníci za moc nestojí.“

Usmál se, ale neunikl mu smutek, který se před ním snažila

zakrýt. Řekl: „Máte za sebou pár drsných měsíců.“

Vrhla na něj pohled spíše obranný než nepřátelský. „A vy

o tom samozřejmě víte všechno.“

„Ne. Vím jen to, že jste dáma, která vyvěsila na internet po

plašné zprávy o geneticky modifikované rýži.“

„Nebyly to poplašné zprávy,“ vyštěkla.

„Poslyšte,“ řekl a zvedl ruce na svou obranu, „nevím, jak vy,

ale tvrzení, že polovina lidí na světě je v ohrožení, je pro mě

docela poplašné.“

Trochu se uklidnila a pousmála se. „Báli jsme se toho nejhor

šího. Můžete být rád, že to tak nakonec nedopadlo. Ale nesmíme

to podceňovat. Dobře, ten virus nebyl ve všech druzích rýže

a díkybohu se ukázalo, že u spousty z nás se projevila přirozená

imunita, ale i tak jsou pořád ohroženy miliony lidí.“

„Četl jsem, že lék budou mít hotový každou chvíli.“

„Snad se nepletou.“

Nastalo trapné ticho. Potom Michael promluvil: „Takže je to

vaše vina, že všichni musíme jíst tolik nudlí. Musíte být u Číňa

nů velice oblíbená.“

Rozpačitě se usmála. „Ještě pár týdnů a nová úroda bude

sklizená. Jednoduše se vrátili ke staré, přírodní odrůdě. Za rok můžou sklízet třikrát, takže tu svou úžasnou rýži budou mít brzo zpátky.“

Po nějakou dobu jen tiše stáli, zaposlouchaní do podivuhod

né tradiční čínské hudby; kvílení dvoustrunných houslí er hu, mrazivého dechu flétny z fialového bambusu, dvou tančících měsíčních kotoučů a zvonivého zvuku cimbálu. Margaret nevě

děla, co by měla říct. Právě shrnula poslední tři měsíce svého

života v jedné větě a podala je tak, jako kdyby byly úplně nepod

statné. Michael stál tiše vedle ní. Vnímala jeho tělesnost. Divila se, jak je možné, že ji přitahuje, i když se ještě nepřenesla přes

vztah s Lim. To pomyšlení ji trochu vyděsilo. Vzpomněla si na

jednu věc, na kterou lidé často zapomínají — neexistuje nic jako neškodné flirtování.

„Měla bych už jít,“ řekla.

„Vždyť jste zrovna dorazila.“

„Jo, ale je to váš večírek. Nechci si vás nechávat pro sebe.“

„Vy mě pro sebe můžete mít, kdy jen budete chtít.“

Podívala se mu do obličeje a čekala, že uvidí úsměv. On se

však neusmíval. Pocítila v prsou záchvěv strachu, motýla uvěz

něného hned pod kůží. Nato se Michael uvolnil a ona s ním.

„Co kdybyste zítra přišla na naleziště? Děláme pozoruhodné rekonstrukce v hrobkách dynastie Ming. Z Pekingu to je jen hodina cesty.“

„Omlouvám se, ale nemůžu,“ řekla. „Musím chytit ranní let.“

Zamračil se. „Kam letíte?“

„Domů,“ řekla stroze.

33

Vypadal zmateně. „Kde to je?“

„V Chicagu.“

„Kdy se vrátíte?“

„Nikdy,“ odpověděla a definitivnost toho slova ji zasáhla

a probrala jako rána do obličeje. „Opravdu musím odletět.“

„Čau, tak jak to s vámi vypadá?“ Oba se otočili po hlase. Na

terasu přišla Sofie.

„Neřekla jsi mi, že zítra odlétá,“ odpověděl Michael s názna

kem výčitky v hlase. Otočil se k Margaret. „Navíc nás nikdo

řádně nepředstavil.“

„Je to tak možná lepší,“ řekla Margaret. „Když se nikdy nepo

zdravíme, nikdy se nebudeme muset loučit.“ Otočila se k Sofii.

„Díky za pozvání. Bavila jsem se. Ale musím si ještě sbalit věci.“

Přinutila se k úsměvu a kývla jim na pozdrav. Pak se protlačila

mezi hosty v jídelně a rychle přešla celý sál. Vyzvedla si věci

z šatny, spěšně vyběhla z rudých dveří, sešla ze schodů a zmi

zela v chladném večeru.

Na ulici se zastavila, aby popadla dech. Zvuk hudby přicházel

z dálky, stal se jen vzdáleným cinkáním. Opřela se o zeď, aby

znovu získala rovnováhu. Právě proběhlo její první setkání se

skutečným, normálním životem po hodně dlouhé době. Bylo

to na ni příliš intenzivní. Jako první potáhnutí z cigarety po

několika letech odříkání. Uvědomila si, že musí zvolnit.

iii

Slyšel Margaretino volání o pomoc. Dlouhý, naléhavý křik. Ale

neviděl ji — jen mihotavý záblesk světla kdesi v temnotě, která

ho obklopovala jako pavučina a poutala ho do svých ulepených

vláken. Hlas však zněl tak žalostně, až se mu z toho stahovaly

vnitřnosti. Věděl, že se k ní nemůže dostat, že ji nemůže zachrá

nit. Trhl sebou, zničehonic se probudil a vymrštil se do sedu,

zmáčený potem a zamotaný do prostěradla. Do vědomí mu pro

niklo táhlé vyzvánění telefonu v obývacím pokoji. Vyskočil z postele a běžel ho zvednout, aby nevzbudil strýce I-fua. Teprve když byl v půlce chodby, uvědomil si, že strýc je mrtvý. Ta vzpomínka ho zasáhla jako úder na solar plexus, tak bolestivě, až se mu udělalo zle. Málem vykřikl bolestí. Dopotácel se do pokoje a sna

žil se popadnout dech. Ve tmě se mu podařilo převrátit stolek

s telefonem. Přístroj hlučně odskákal po linoleu. Sluchátko vy

padlo z vidlice. Li slyšel, jak z něj vychází zvláštní, zkreslený hlas:

„Wej... wej...“* Nahý Li šátral po podlaze a nakonec v mdlém

světle přicházejícím sem z ulice sluchátko nahmatal. „Li Jen.“

„Zástupce velitele oddělení, u telefonu je strážník z Pej-sin

-čchiao San-tchiao. Došlo k další vraždě.“

Limu se podařilo najít zbytek přístroje a zapnout lampu

vedle pohovky. Posadil se a podíval se na hodinky. Byly čtyři

hodiny ráno. „Další setnutá hlava?“

„Ano, pane.“

„Kde?“

„V bytě na čtvrtém podlaží budovy na ulici Tchuan Ťie Chu

Tung-li číslo sedm ve čtvrti Čchao-jang.“

„Koho tam máme?“

„Detektiv Čchien odešel před pár minutami. Mám pro vás

poslat vůz?“

„Ne, dostanu se tam stejně rychle na kole. Už tam jedu.“

Li zavěsil a chvíli jen seděl a hlasitě oddechoval. Srdce mu

prudce bušilo. Další vražda. Bylo mu zle. Přemýšlel, jestli si vů

bec někdy zvykne na to, že strýc už není na světě. Ten vyrovnaný hlas plný klidu, moudrosti a inteligence. Li věděl, že se mu nikdy nevyrovná. Rázně si promnul obličej, aby zahnal poslední zbytky

* Pozn. překl.: Wej [wéi] je slovo, které se v čínštině při telefonních ho

vorech používá obdobně jako české haló.


35

ospalosti a návaly deprese, které ho přepadaly, kdykoliv pomys

lel na I-fua. Chtěl věřit na duchy. Přál si, aby se I-fu vrátil a strašil

ho nejen v hlavě a vzpomínkách. I tak ale věděl, že určitá část

strýce v něm žije dál. Pořád se mu musel zodpovídat a musel

toho ještě víc dokázat. Kráčet ve stopách jednoho z nejopěvo

vanějších pekingských policistů pro něj bylo těžké i za I-fuova

života. Teď, po jeho smrti, se to zdálo ještě těžší.

Li se vrátil do ložnice, oblékl si džíny, tenisky a bílé tričko. Ze

skříně vytáhl černou koženou bundu. Zkontroloval, jestli u sebe

má cigarety a policejní průkaz v hnědém koženém pouzdře. Za pálil si a po prvním potáhnutí znechuceně zkřivil ústa. Chvíli

váhal a potom vstoupil do strýcova pokoje. Nechal ho ve stejné

podobě, v jaké ho udržoval I-fu, dokud byl naživu. Na komodě

byly rozložené osobní věci a na stěnách visely fotografie; snímek I-fua, když se jako mladý policista v roce 1950 vydal na cestu do

Tibetu; obrázek, na kterém byl I-fu se svou ženou — tetou, kte

rou Li nikdy nepoznal; fotografie I-fua na hostině, kterou pro něj

přichystali před odchodem do důchodu. Rozzářená kulatá tvář

pod záplavou černých kudrnatých vlasů, skelný pohled v jeho

jinak bystrých očích — vypil příliš mnoho piva. Li se usmál a sáhl

na fotografii, jako kdyby se tak strýce mohl dotknout v nějakém

jiném životě. Pod prsty ale ucítil jen chladné, neživé sklo. Rychle

se otočil, zhasl světlo a vyběhl z bytu.

Strážník na noční hlídce kývl na Liho, který vytlačil kolo na

ulici Čeng-i a vydal se na sever k východní třídě Čchang-an. V tu dobu byly silnice docela prázdné, jen občas kolem projel osobní automobil nebo konvoj nákladních aut, která směřovala na jih a přepravovala ze severní části města uhlí. Žádní jiní cyklisté

venku nebyli, a tak měl Li celý cyklistický pruh sám pro sebe.

Opřel se do pedálů a hnal se přes šmouhy světel, které na silnici

přes koruny stromů vrhaly pouliční lampy. Většina neonových

a barevných průčelí nových budov byla tou dobou zhasnutá.

V tu hodinu byla na ulicích Pekingu největší tma. Li zápolil s pří

valem temných myšlenek, které se mu honily hlavou.

Šlo o čtvrté useknutí hlavy v pravděpodobně úplně prvním

případu sériových vražd, které kdy kdo v Pekingu zažil. Jednalo

se o krvavé popravy provedené podle téhož bizarního rituálu,

tak chladnokrevné a dokonale připravené, až z toho policistům

běhal mráz po zádech. Li se snažil z hlavy vypudit scénu, kterou

měl brzy spatřit. Během své kariéry viděl mnoho obětí vražd

i všech možných nehod, ale ještě nikdy takové množství krve.

Jen stěží dokázal uvěřit, že jí člověk může mít v těle tolik. A úči

nek byl o to mocnější, když byla čerstvě okysličená a měla zářivě

rudou barvu.

Li projel pod nadjezdem druhého okruhu a pokračoval na

východ kolem budovy citic a Světového obchodního centra.

Potom na třetím okruhu opět zabočil na sever. Za pár hodin se

město probudí a cyklistické pruhy se naplní ospalými cyklisty,

kteří budou spěchat do práce. Doprava začne houstnout a ko

lem osmé se všechny tepny ucpou a provoz na nich se úplně zastaví. Nekonečné řady otrávených řidičů budou troubit jako

o závod a hlasitě túrovat motory odkašlávající špinavé, nekata

lyzované zplodiny do ovzduší, které už je samo o sobě jedova

té. Jízda na kole po Pekingu už dávno přestala být radostnou

záležitostí.

Třetí okruh byl však ještě pořád prázdný, kam až Li dohlédl.

Zdálo se mu, jako by byl ve městě úplně sám, dokud nezabočil

na východ do stromy lemované ulice Tchuan Ťie Chu Tung-li. Zhruba dvě stě metrů před ním stálo na chodníku před budo

vou číslo sedm několik set lidí kolem šiku policejních aut a do

dávek patřících forenznímu oddělení. Byli to obyvatelé okolních domů, které probudilo kvílení policejních sirén a sanitky. Rychle

na sebe něco hodili, někteří si ani nepřezuli pantofle a shlukli

se kolem aut. Rozespale sledovali všechno dění a snažili se zjis

37

tit, co se přihodilo. Několik desítek policistů mělo na starost

kontrolu davu — ti právě vztyčovali dočasné zábrany. Z okolí

neustále přicházeli další a další lidé. Li se musel protlačit až

k zábranám a nesmlouvavý mladý strážník ho nechtěl pustit,

dokud mu Li neukázal pr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist