načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtrnáctá kolonie - Steve Berry

Čtrnáctá kolonie

Elektronická kniha: Čtrnáctá kolonie
Autor:

- Na Sibiři se scházejí dva muži z protilehlých stran barikády. Měla to být pragmatická schůzka, ale skončila střelbou. A těžce zraněný Cotton Malone teď už ví, že se před ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 576
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The 14th colony ... přeložila Hana Pernicová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8213-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jedenáctá část ze série thrillerů, v nichž je hlavní role svěřena špičkovému kryptologovi Cottonu Maloneovi. Na Sibiři se scházejí dva muži z protilehlých stran barikády. Měla to být pragmatická schůzka, ale skončila střelbou. A těžce zraněný Cotton Malone teď už ví, že se před Alexandrem Zorinem musí mít opravdu na pozoru. Alexandr Zorin je milovníkem starých časů; jeho neotřesitelná loajalita k bývalému Sovětskému svazu se během desetiletí přetavila v nenávist vůči Spojeným státům. A nyní tento muž míří do severní Ameriky, konkrétně do sídla legendami opředeného tajného bratrstva, jehož poradenství využila celá řada amerických prezidentů. A jednou z poskytnutých rad byl i návrh vojenské invaze do Kanady, která se měla stát čtrnáctou kolonií Spojených států. Co by následovalo, kdyby byl tento záměr zveřejněn, je nasnadě... Do inaugurace nového prezidenta USA zbývají už jen hodiny. Zorinův plán je geniálně načasovaný: pokud se mu všechno vydaří, zavládne v Americe totální politický chaos. Dokáže se Malone přesunout z Ruska do Bílého domu dřív, než bude pozdě?

Popis nakladatele

Na Sibiři se scházejí dva muži z protilehlých stran barikády. Měla to být pragmatická schůzka, ale skončila střelbou. A těžce zraněný Cotton Malone teď už ví, že se před Alexandrem Zorinem musí mít opravdu na pozoru.
Alexandr Zorin je milovníkem starých časů; jeho neotřesitelná loajalita k bývalému Sovětskému svazu se během desetiletí přetavila v nenávist vůči Spojeným státům. A nyní tento muž míří do severní Ameriky, konkrétně do sídla legendami opředeného tajného bratrstva, jehož poradenství využila celá řada amerických prezidentů. A jednou z poskytnutých rad byl i návrh vojenské invaze do Kanady, která se měla stát čtrnáctou kolonií Spojených států. Co by následovalo, kdyby byl tento záměr zveřejněn, je nasnadě...
Do inaugurace nového prezidenta USA zbývají už jen hodiny. Zorinův plán je geniálně načasovaný: pokud se mu všechno vydaří, zavládne v Americe totální politický chaos. Dokáže se Malone přesunout z Ruska do Bílého domu dřív, než bude pozdě?

Zařazeno v kategoriích
Steve Berry - další tituly autora:
Lincolnův mýtus Lincolnův mýtus
The Alexandria Link The Alexandria Link
Templářské dědictví Templářské dědictví
 (e-book)
Templářské dědictví, 3. vyd. Templářské dědictví, 3. vyd.
Ztracený řád Ztracený řád
Okamžik pravdy Okamžik pravdy
 
K elektronické knize "Čtrnáctá kolonie" doporučujeme také:
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
O fous líp O fous líp
 (e-book)
Moře pod Oděsou Moře pod Oděsou
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017

ČTRNÁCTÁ

KOLONIE


Copyright © 2016 by Steve Berry

Translation © 2017 by Hana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE 14th COLONY,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 2016,

přeložila Hana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová

Korektura: Iveta Muchová, Milena Nečadová

Obálka: Rajka Marišinská

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v květnu 2017

ISBN 978-80-7498-214-9


Našim Kachňatům:

Larrymu a Sue Begynovým,

Bradovi a Kathleen Charonovým,

Glennovi a Kris Coxovým, Johnu a Esther Garverovým,

Peteru Hedlundovi a Leah Barnaové,

Jamiemu a Colleen Kellyovým,

Marianně McLoughlinové, Terrymu a Lee Morseovým,

Joe Perkovi, Diane a Alexu Sherwoodovým,

Fritzovi a Debi Stroblovým,

Warrenu a Taisley Westonovým



7

PODĚKOVÁNÍ

Upřímně děkuji řediteli vydavatelství Macmillan Johnu Sargentovi, Sally Richardsonové, která šéfuje nakladatelství St. Martin’s Press, a  svému vydavateli Andrewu Martinovi. Rovněž jsem nesmírně zavázán Hectoru DeJeanovi z oddě­ lení propagace, Jeffu Dodesovi a  všem ostatním z  oddělení marketingu a prodeje – především Paulu Hochmanovi a pra­ vé čarodějce v  oboru paperbacků Jen Enderlinové. Děkuji Davidu Rotsteinovi za obálku, Stevenu Seighmanovi za skvě­ lou grafickou úpravu a také Mary Beth Rocheové s jejím tý­ mem z oddělení audia.

Jako vždy se v  úctě skláním před skvělou prací Simona Lipskara.

A díky vám, moje redaktorko Kelley Raglandová.

Zvláštní uznání si zaslouží Meryl Mossová a její vynika­ jící tým zajišťující propagaci (zvláště Deb Zipfová a JeriAnn Gellerová), Jessica Johnsová a Esther Garverová, které pečují o hladký chod společnosti Steve Berry Enterprises, plukov­ ník Barry King za  pomoc ohledně vojenské výzbroje, Hay­ den Bryan z  episkopálního kostela svatého Jana, který mi zprostředkovával kontakty a byl mi průvodcem, a Doug Sco­ field za to, že mě obeznámil s Matem bláznů.

A samozřejmě děkuji své ženě Elizabeth, protože je pro­

stě báječná.

V  roce 2013 jsme s  Elizabeth pro fanoušky uspořádali plavbu po Dunaji. Trochu jsme se báli toho, že budeme osm dní pobývat ve stísněných prostorách malé říční lodi se sku­ pinou úplně cizích lidí. Ta představa by znervóznila asi kaž­ dého. Ale nakonec se z  výletu vyklubal nádherný zážitek a vynesl nám dvacet nových přátel. Tu a tam jsme někde za­ kotvili a zašli si prohlédnout různá místa. Elizabeth vždy krá­ čela v čele s oranžovým pádlem a my se hrnuli v houfu za ní. Brzy jsme jí začali přezdívat Máma Kachna a z nás se tím pá­ dem stala Kachňata. Od té doby jsme skoro ke všem těm dva­ ceti Kachňatům zavítali na návštěvu, k některým i vícekrát. Některé postavy v této knize dokonce nesou jejich jména. Vy, na které se nedostalo, netruchlete – i váš čas přijde.

Takže tuto svoji knihu věnuji Kachňatům.

Já a Elizabeth se mezi ně hrdě počítáme.

Funkční období prezidenta a viceprezidenta

skončí v poledne 20. ledna.

– Ústava USA,

dvacátý dodatek

PROLOG

VATIKáN

PONDěLí 7. čERVNA 1982

Ronald Reagan věděl, že ho sem přivedla ruka Boží. Jak jinak si to vysvětlit? Před dvěma lety se potřetí uchá­ zel o  republikánskou nominaci na  úřad prezidenta a  svedl v  primár kách tvrdý boj s  deseti konkurenty. Vyhrál a  poté v  prezident ských volbách porazil úřadujícího demokratic­ kého pre zi denta Jimmyho Cartera ve čtyřiačtyřiceti státech. Před čtrnácti měsíci na  něj byl spáchán atentát a  on se stal prvním americkým prezidentem, který střelecký útok přežil. A nyní stál zde, v papežově soukromé pracovně ve třetím po­ schodí Apoštolského paláce, a vůdce téměř miliardy katolíků na něj čekal, aby si spolu pohovořili.

Když Reagan vešel, užasl nad střídmým zařízením pra­ covny. Okna, odkud se papež každou neděli modlí společ­ ně s  tisícihlavými davy poutníků na  Svatopetrském náměs­ tí, byla na  ochranu před letním sluncem zatažena těžkými závěsy. Nábytku se uvnitř nacházelo poskrovnu; dominoval prostý dřevěný psací stůl, k jehož delším stranám byla přista­ vena vždy dvě polstrovaná křesla s  vysokými opěradly. Stůl

STEVE BERRY

zel prázdnotou až na  zlaté hodiny, krucifix a  koženou psa­ cí podložku. Na mramorové podlaze pod ním zářil barvami orientální kobereček.

U  stolu stál Jan Pavel II. v  bílé papežské sutaně. Reagan si s ním v posledních měsících tajně vyměnil přinejmenším tucet dopisů. Doručovali si je prostřednictvím zvláštních po­ věřenců a  oba v  nich vyjadřovali obavy z  jaderných zbraní a z  kritické situace ve  východní Evropě. Sověti před sedmi měsíci vyhlásili v Polsku výjimečný stav a uťali veškeré deba­ ty o reformách. Spojené státy zareagovaly vyhlášením sankcí jak proti Sovětskému svazu, tak proti polské loutkové vlá­ dě. Odvetné opatření mělo zůstat v platnosti, dokud nedojde k ukončení výjimečného stavu, propuštění všech politických vězňů a obnovení dialogu. Aby se Reagan Vatikánu zavděčil, zaslal papeži po zvláštní pověřenkyni stohy tajných zpravo­ dajských informací ohledně Polska. Chtěl mít jistotu, že pa­ pež bude plně informován, i když to nejspíš byl i předtím.

Jedno Reagan věděl bezpečně.

Zdrženlivý kněz, který díky svému postavení patřil mezi nejvlivnější lidi světa, sdílel jeho přesvědčení, že se Sovětský svaz zhroutí.

Potřásli si rukou, prohodili pár zdvořilostních frází a za­ pózovali fotografům. Poté mu Jan Pavel pokynul, aby se usa­ dili proti sobě u stolu. Z obrazu na zdi na ně starostlivě shlí­ žela madona. Fotografové a tajemníci vyklidili pole a zavřeli za sebou. Papež a prezident Spojených států poprvé v histo­ rii osaměli. Reagan o  toto mimořádné privilegium požádal a  Jan Pavel nic nenamítal. Na  přípravách soukromého roz­ hovoru se nepodílel žádný personál; potřebné podklady v ti­ chosti vypracovala Reaganova zvláštní pověřenkyně.

Oběma mužům bylo jasné, co je cílem jejich setkání.

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

„Půjdu rovnou k  věci, Vaše Svatosti. Chci ukončit Jalt­ skou dohodu.“

Jan Pavel přikývl. „Já také. Je založena na  nelegitimním konceptu. A  byla to obrovská chyba. Odjakživa věřím, že jaltské dělicí linie je třeba zrušit.“

V  tomhle odhadla Reaganova zvláštní pověřenkyně pa­ peže správně. Schůzka v  Jaltě se uskutečnila v  únoru 1945. Stalin, Roosevelt a Churchill se naposledy společně sešli, aby rozhodli, jak bude vypadat poválečné uspořádání a rozděle­ ní moci v Evropě. Narýsovali hraniční linie – některé podle vlastního uvážení, jiné ve snaze vyjít vstříc Sovětům. K ústup­ kům patřila i dohoda, že Polsko zůstane v sovětské sféře. Sta­ lin přislíbil, že v zemi proběhnou svobodné volby, ale samo­ zřejmě k nim nedošlo a od té doby v zemi vládli komunisté.

„Jalta, to bylo čistě umělé rozdělení,“ pokračoval Jan Pa­ vel. „Mně i miliónům dalších Poláků se hluboce příčilo, že jí naše vlast padla za oběť. V druhé světové válce jsme bojova­ li a  umírali, ale nikdo na  nás nebral ohled. Máme za  sebou čtyřicet let brutální nadvlády, nejprve nacistické a potom so­ větské.“

„Věřím, že cestou k  ukončení Jalty je hnutí Solidarita,“ řekl Reagan.

Díky Solidaritě, odborové organizaci v  gdaňských lodě­ nicích, která se jako vůbec první vymkla zpod kontroly ko­ munistů, vznikla přede dvěma lety v železné oponě trhlina. Nyní Solidarita sdružovala přes devět miliónů Poláků, třeti­ nu pracovníků v  zemi. V  jejím čele stál obyčejný elektrikář Lech Wałęsa. Vydobyla si vliv, moc a popularitu – a to do té míry, že loni v  prosinci vyhlásila vláda stanné právo, aby ji potlačila.

„Dělají chybu, když se snaží Solidaritu rozdrtit,“ konstato­

STEVE BERRY

val Reagan. „Není možné nechat nějakou organizaci šestnáct měsíců existovat, a jakmile se uchytí, zčistajasna změnit kurz a chtít ji postavit mimo zákon. Vláda přecenila svoje síly.“

„Opakovaně se na  polské úřady obracím s  nabídkami,“ odvětil papež. „O budoucnosti Solidarity a ukončení stanné­ ho práva musíme zahájit rozhovory.“

„Proč s nimi vést boj?“

Reagan sledoval, jak papež zareaguje. Jeho zvláštní pově­ řenkyně naléhala, ať tohle téma při rozhovoru nadnese – že to Vatikán zaujme.

Papež se pousmál. „Chápu. Když je necháme být, popudí proti sobě lid ještě víc. Proč jim v tom bránit?“

Reagan přitakal. „Jakákoli akce namířená proti Solidaritě je jako rakovina. Nechme ji bujet. Hnutí Solidarity s každou vládní kritikou sílí. K tomu, aby se udrželo při životě, potře­ buje jedině peníze a Spojené státy jsou připraveny mu je po­ skytnout.“

Papež souhlasně pokýval hlavou a  zřejmě o  Reaganově návrhu uvažoval. Ten dalece překračoval meze ochoty Rea­ ganova politického aparátu. Americké ministerstvo zahrani­ čí tuto taktiku zásadně odmítalo a  tvrdilo, že polský režim je stabilní, pevný a  oblíbený. Podobně hodnotilo i  Moskvu a Sovětský svaz.

Šeredně se ale pletlo.

„Tlak zevnitř každým dnem sílí a  Sověti si s  ním nevě­ dí rady,“ pokračoval Reagan. „Komunismus není stavěný na to, aby čelil odlišným názorům jinak než naháněním stra­ chu a  násilím. Morálku Moskva uznává, jen když prospívá její agendě. Komunisté si pro sebe vyhradili právo na zločin. Právo lhát. Podvádět. Dělat, co se jim zlíbí. Žádný takový re­

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

žim ještě nikdy nepřežil. Nevyhnutelně se zhroutí.“ Odmlčel se a pak dodal: „Ale my to můžeme uspíšit.“

Jan Pavel přikývl. „Strom je prohnilý, stačí jím pořádně zatřást a shnilá jablka opadají. Komunismus je zlo. Upírá li­ dem svobodu.“

Také o tomto papežově názoru se Reagan od své zvláštní pověřenkyně doslechl a doufal, že ho uslyší i na vlastní uši. Ještě nikdy se nestalo, aby papež a prezident společně zosno­ vali podobné spiknutí, a ani jeden z nich se k němu nehod­ lal přiznat. Církev se navenek zříká zasahování do  politiky a krátce předtím to potvrdila, když Jan Pavel pokáral kněze vzdorujícího jeho příkazu vzdát se vládní funkce. To ovšem neznamená, že by byla lhostejná k útlaku, zvlášť když se ode­ hrává v  takové blízkosti. To byl další důkaz zásahu shůry. Vichr dějin se zaměřil na  Polsko právě v  okamžiku, kdy na stolci svatého Petra poprvé po  450 letech neseděl Ital, ale zrovna Polák.

Ani scenárista by to nevymyslel lépe.

Sovětský svaz se ocitl na prahu velké revoluční krize. Rea­ gan ji cítil ve  vzduchu. Ani sovětský lid není imunní vůči revoltě a  Poláci by se mohli stát pákou, která chod událos­ tí uvede do  pohybu. Zní to jako fráze, ale v  tomto případě platila beze zbytku. Padne jedna kostka domina – a padnou všechny. československo, Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko a všechny ostatní sovětské satelity. Celý východní blok. Bu­ dou odpadávat jeden po druhém.

Tak proč do toho domina nešťouchnout?

„Něco vám povím,“ řekl Janu Pavlovi. „Jednou se mě ptali, jak poznám komunistu. Odpověď je snadná. Je to člověk, který čte Marxe a Lenina. Ale jak se pozná antikomunista?“

STEVE BERRY

Udělal pauzu. „Je to člověk, který Marxovi a Leninovi rozu­ mí.“

Papež se zasmál.

Byla to ale pravda.

„Svolil jsem k soukromému rozhovoru,“ řekl papež, „pro­ tože jsem chtěl, abychom si promluvili od srdce. Myslím, že dozrál čas. A tak se vás musím ze všeho nejdříve zeptat, jaké střely s plochou dráhou letu zamýšlíte rozmístit v Evropě. Ří­ díte v Americe dosud nevídanou vlnu přezbrojování a inves­ tujete do ní miliardy dolarů. Vzbuzuje to ve mně obavy.“

Reagana jeho zvláštní pověřenkyně před touto výtkou varovala, takže měl připravenou odpověď. „Na  celém světě byste nenašel člověka, který nenávidí válku a jaderné zbraně víc než já. Mým cílem je mír a  odzbrojení. Ale abych toho do sáhl, musím použít nástroje, které mám k dispozici. Ano, přezbrojujeme armádu. Ale nedělám to kvůli větší síle Ame­ riky – dělám to, abych dohnal Sovětský svaz k bankrotu.“

Neuniklo mu, že Jan Pavel zpozorněl.

„Máte pravdu, stojí nás to miliardy. Jenže Sovětům ne­ zbývá než držet s námi krok a utrácet stejné sumy, ne­li ještě víc. Rozdíl je v tom, že zatímco pro nás jsou ty výdaje dlou­ hodobě udržitelné, pro ně nikoli. Když ve Spojených státech utrácíme na vládní projekty, peníze se nám prostřednictvím mezd a zisku vracejí do ekonomiky. Když utrácejí Sověti, tak svou pokladnu vysávají. Neexistuje tam volný trh. Peníze od­ cházejí, ale nevracejí se. Mzdy jsou stanoveny úředně a zisky jsou regulovány, takže Sověti musejí neustále generovat pe­ níze na  placení účtů. My ty svoje recyklujeme. Nedokážou s  námi držet tempo a  každoročně investovat rubl za  každý náš dolar. Zhroutí se zevnitř.“

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

Papeže to viditelně zaujalo.

„Komunismus nikdy nezískal legitimitu založenou na podpoře veřejnosti. Udržuje se u vlády silou a tu podepírá vy­ voláváním strachu. čas pracuje proti němu a celý svět zrovna tak, protože se změnil. Komunismus není nic než moderní forma nevolnictví – nenacházím na něm oproti kapitalismu žádné výhody. Uvědomujete si, Vaše Svatosti, že v Sovětském svazu vlastní auto ani ne jedna rodina ze sedmi? Když si ně­ kdo chce koupit osobní vůz, čeká na něj deset let. Povězte mi, je možné pokládat takový režim za pevný a stabilní?“

Jan Pavel se usmál. „Stojí na  popraskaných základech. Odjakživa, již od začátku.“

„Rád bych vás ujistil, že nejsem válkychtivý. Americký lid nemá dobyvatelské sklony. Toužíme po trvalém míru.“

Reagan to prohlašoval se vší upřímností. V  kapse saka nosil kartičku s  kódy, jimiž mohl odpálit jaderný arzenál. Před místností stál vojenský přidělenec s  černou koženou brašnou, která obsahovala příslušné zařízení. Spojené stá­ ty celkem vlastnily 23  464 jaderných hlavic, Sovětský svaz 32 049. Reagan je nazýval nástroje armagedonu. Ke zničení celé lidské civilizace by jich stačilo jen pár.

Dal si za cíl, aby k jejich použití nikdy nedošlo.

„Věřím vám,“ pravil papež. „Vaše pověřenkyně se v tomto ohledu vyjádřila velmi přesvědčivě. Je to bystrá žena. Vybral jste si ji dobře.“

Nebyl to Reagan, kdo si ji vybral. Z řad svých atašé na mi­ nisterstvu zahraničí ji zvolil ministr Alexander Haig. Jinak ale měl Jan Pavel pravdu. Byla mladá a inteligentní, měla skvělou intuici a  Reagan se postupně naučil spoléhat na  její úsudek ve všem, co se Vatikánu týkalo.

STEVE BERRY

„Hovoříme­li upřímně,“ řekl, „dovolte mi podotknout, že se podceňujete. I vy umíte zacházet s klamem. Ten kněz, kterého jste tak rozhořčeně pokáral na ranveji v Nikaragui... Přikázal jste mu vzdát se postu ve vládě, a on odmítl. Odmítá dodnes. Něco mi říká, že je dnes vaším špičkovým zdrojem informací o počínání tamní sandinistické vlády. A kdo by ho podezíral – po tak ostré veřejné výtce?“

Jan Pavel to nijak nekomentoval, ale Reagan na  něm vi­ děl, že hádá správně. Sandinisté byli pouhé loutky Sovětů. Reaganovi lidé už pracovali na tom, aby se jich Střední Ame­ rika zbavila, a papež zřejmě také.

„Musíme vést politiku hledící daleko do budoucna,“ pro­ hlásil papež. „Politiku, která zahrnuje celou planetu a klade důraz na spravedlnost, svobodu, lásku a pravdu. Naším cílem musí být za všech okolností mír.“

„Bezesporu. Mám jednu takovou teorii.“ Reagan už do­ spěl k závěru, že je namístě podělit se o ni. „Myslím, že Sověti jsou v podstatě křesťanský národ. Rusové byli křesťany dáv­ no předtím, než se stali komunisty. Pokud se budeme téhle teze držet, myslím, že můžeme docílit toho, aby se miska vah u sovětského lidu přehoupla ve prospěch křesťanství. A jeho dlouho potlačované ideály pak zatlačí komunismus do po­ zadí.“

Měl obavu, aby jeho slova nezněla papeži příliš podbízivě. Díky návštěvám své zvláštní pověřenkyně ve  Vatikánu měl k dispozici podrobné vyhodnocení papežovy osobnosti. Jan Pavel ctil pořádek a bezpečnost a rád jednal na rovinu. Řídil se rozumem, byl přemýšlivý a věcný. Odpuzovala ho mnoho­ značnost, impulzivita a extremismus. Než se rozhodl, vždy si všechno důkladně promyslel. A krajně nesnášel, když se mu lidé vlichocovali tím, co podle nich chce slyšet.

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

„Vy tomu věříte?“ zeptal se papež. „Upřímně? Do hloubi duše? Celým srdcem?“

„Musím přiznat, Vaše Svatosti, že nechodím pravidelně do kostela. Nepovažuji se za hluboce zbožného. Ale jsem du­ chovně založen. Věřím v Boha. A čerpám z toho sílu.“

Nelhal.

„A nás dva spojuje ještě jedno,“ dodal.

Jan Pavel zjevně vytušil, co tím myslí. Předchozího roku v rozmezí dvou měsíců byl na ně oba spáchán atentát. Cel­ kem tři střely vypálené z těsné blízkosti. Všechny jen o vlas minuly jejich aortu, jinak by jim přivodily jistou smrt. Rea­ gan utrpěl zásah do plíce, dvě kulky adresované papeži pro­ létly tělem skrz a  jako zázrakem se vyhnuly životně důleži­ tým orgánům.

„Bůh nás oba zachránil,“ řekl Reagan, „takže je nám do­ přáno uskutečnit, k čemu se chystáme. Jak jinak si to vysvět­ lit?“

Odedávna věřil, že každý člověk má v  životě poslání od Boha a  že je to součást plánu přesahujícího lidský svět. Vě­ děl, že i  papež věří v  sílu symbolických dějů a  v  ruku Boží prozřetelnosti.

„Souhlasím, pane prezidente,“ přitakal papež polohlasně. „Musíme to udělat. Společně.“

„Můj atentátník byl šílenec. Ale ve  vašem případě bych řekl, že za ten útok dlužíte odplatu Sovětům.“

CIA se dozvěděla, že muž, který chtěl Jana Pavla zavraž­ dit, byl napojen na Bulhary a přes ně přímo na Moskvu. Bílý dům poskytl tu informaci Vatikánu. Pravda, chyběl nezpo­ chybnitelný důkaz, ale záměr se nabízel – zničit Solidaritu prostřednictvím likvidace jejího duchovního a  morálního

STEVE BERRY

vůd ce. Sověti si ovšem nemohli dovolit přímo se namočit do spiknutí s  cílem zabít nejvyššího představitele miliardy ka­ tolíků.

Ale prsty v něm měli.

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji,“ ocitoval Jan Pavel z biblického Listu Římanům. „Pomsta by byla dost nekřesťanský počin, nemyslíte?“

Reagan se rozhodl u  Listu Římanům setrvat: „Nechtějte sami odplácet, ale nechte místo pro Boží soud.“

„Ale také: Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím uhlí řeřavé shrneš na jeho hlavu.“

Přesně tak to udělají.

Jan Pavel neboli Karol Wojtyła zažil zvěrstva nacistů. Byl u toho, když Polsko těmi nepředstavitelnými hrůzami trpělo, a pracoval v odboji. Po válce se úporně snažil křížit plány So­ větům, kteří polské utrpení prodlužovali. Byl ve všem všudy pravý hrdina, výjimečný člověk, učený a odvážný.

Dodával lidem sílu.

A  ocitl se ve  správný čas na  správném místě a  se správ­ nou ideou.

„Když mě na Svatopetrském náměstí srazila kulka,“ řekl teď Reaganovi, „měl jsem předtuchu, že dojdu záchrany, a to přesvědčení mě nikdy neopustilo. Ten den zakročila sama Panna Marie a  dovolila mi přežít. Celým srdcem tomu vě­ řím. A kéž mi Bůh odpustí, ale Sovětům odplatu dlužím. Ne­ jen proto, že mě skoro zabili, ale také kvůli tomu, čeho se dopouštěli a stále dopouštějí na mnoha miliónech lidí. Aten­ tátníkovi jsem odpustil. Zašel jsem ho navštívit do cely, po­ modlil se s ním a on oplakal svůj hřích. Nyní je načase, aby i ti, kdo ho vyslali, nahlédli, jak zhřešili.“

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

Reagan z papežova pohledu vyčetl odhodlání a připrave­ nost k  boji. Sám cítil totéž. Bylo mu jedenasedmdesát, ale ještě nikdy se necítil lépe. Po atentátu jako by ho polili živou vodou, připadal si jako znovuzrozený. Věděl, co o něm pro­ hlašují politologové. Od jeho prezidentství se nic moc neče­ kalo. V  posledních desetiletích váha prezidentského úřadu rozdrtila řadu slibných lidí. Kennedy zahynul při atentátu, Johnsona vypudila z úřadu vietnamská válka. Nixon byl do­ nucen rezignovat. Ford vydržel pouhé dva roky a Cartera po­ slali voliči domů po prvním funkčním období. Reagana kri­ tici označovali za lehkomyslného kovboje, zestárlého herce, který spoléhá na druhé, že mu řeknou, co dělat.

Jenže kritici se spletli.

Býval kdysi členem Demokratické strany, ale už dávno přešel k republikánům, takže nezapadal do standardních po­ litických škatulek. Mnozí lidé se ho báli a nedůvěřovali mu. Jiní jím opovrhovali. Stal se ale čtyřicátým prezidentem Spo­ jených států a byl odhodlán setrvat v úřadu dalších sedm let. A mínil ten čas využít za jedním jediným účelem.

Skoncovat s říší zla.

Tak totiž vnímal Sovětský svaz. Kdyby na to byl sám, ne­ dokázal by to. Naštěstí sám nebyl. Měl teď spojence. Spojen­ ce, za nímž stála tisíciletá zkušenost s bojem proti despotům.

„Budu na ně ze své strany vytrvale tlačit,“ oznámil papeži. „Politicky a ekonomicky. A vy dělejte totéž po svém, duchov­ ním povzbuzováním Poláků. Hodila by se další návštěva Pol­ ska, ale ne hned. Asi tak za rok.“

Jan Pavel už svou vlast jednou navštívil, v roce 1979. Na mši na varšavském náměstí Vítězství se shromáždily tři mi­ lióny lidí. Reagan, tehdy uchazeč o Bílý dům, sledoval tu po­

STEVE BERRY

dívanou v  televizi. Viděl, jak muž v  bílém rouchu vystoupil z  papežského letounu a  políbil zem. Živě si vzpomínal, co papež pořád dokola opakoval svým krajanům.

Nebojte se.

A  v  tu chvíli si uvědomil, čeho může tento náboženský vůdce miliardy lidí dosáhnout, obzvlášť když mu patří srdce a  mysl miliónů Poláků. Jan Pavel je jedním z  nich. Naslou­ chají mu. Papež si však nemůže dovolit přímočarost. Poselství z  Říma musí znít hlasem pravdy, lásky a  míru: Bůh existuje a  svobodně ho uctívat je nezadatelným právem každého je­ dince. Moskva bude Jana Pavla napřed ignorovat, ale nakonec zareaguje výhrůžkami. Kontrast mezi těmi dvěma poselství­ mi bude bít do očí. A Amerika mezitím bude povzbuzovat re­ formy ve východním bloku, financovat jeho směřování k vol­ nému trhu a odsouvat Sovětský svaz do izolace ekonomicky i  technologicky. Pomalu, ale jistě ho nasměruje k  bankrotu. Bude brnkat na  strunu strachu a  paranoie, kterou komuni­ smus tak rád vyvolává u ostatních, ale sám si s ní neví rady.

Bude to dokonalá válka na dvou frontách.

Reagan pohlédl na hodinky.

Už spolu hovořili padesát minut.

Oba jasně chápali svůj úkol a  osobní odpovědnost. Na­ dešla chvíle na závěrečné slovo. Reagan vstal a podal papeži přes stůl ruku.

Papež se také zvedl.

„Kéž úspěšně dostojíme své odpovědnosti vůči lidstvu,“ řekl Reagan.

Papež přikývl. Potřásli si rukama.

„Společnými silami,“ uzavřel Reagan, „zlikvidujeme So­ větský svaz.“ SOUČASNOST

JEDNA

JEZERO BAJKAL, SIBIŘ

PáTEK 18. LEDNA

15:00

Trpká zkušenost Cottona Malonea poučila, že ocitnout se uprostřed holé pustiny obvykle znamená potíže.

A dnešek nebyl výjimkou.

Stočil letadlo do  protisměru, aby si ještě jednou obhlédl terén pod sebou, než přistane. Nízko na  západě visel bledý, jakoby kovový kotouč slunce. Led na hladině Bajkalu byl teď v zimě dost silný, aby se po něm dalo jet vozem. Už zahlédl náklaďáky, autobusy i  osobní auta křižující zamrzlý mléčně bílý povrch všemi směry. Stopy jejich kol narýsovaly dočas­ nou silniční síť. Další auta parkovala u děr na rybaření. Ma­ lone si vybavil, že na začátku dvacátého století položili přes zamrzlé jezero dokonce koleje, aby usnadnili zásobování vo­ jáků za rusko­japonské války.

Statistické údaje týkající se Bajkalu jako by pocházely z ji­ ného světa. Jezero vzniklo před třiceti milióny let v příkopo­ vé propadlině, je nejstarší na světě a nachází se v něm pětina celosvětových zásob sladké vody. Ústí do  něj tři stovky řek,

26

STEVE BERRY

ale vodu odvádí pouze jediná. Bajkal je téměř šest set padesát

kilometrů dlouhý a až osmdesát kilometrů široký a jeho nej­

hlubší místo leží více než půldruhého kilometru pod vodou.

Obepínají ho břehy o délce dvou tisíc kilometrů a z křišťálo­

vé hladiny vyčnívá třicet ostrovů. Leží více než tři tisíce ki­

lometrů západně od Pacifiku a pět tisíc kilometrů východně

od Moskvy a na mapě vypadá jako půlměsíc zasazený do Si­

biře, pusté a prázdné čtvrtiny Ruska podél mongolských hra­

nic. Je součástí světového kulturního dědictví. To Malonea

také mírně zneklidnilo, protože i  památkový statut obvykle

věstil potíže.

Vodě i pevnině vládla tvrdou rukou zima. Teploty se po­

hybovaly hluboko pod nulou, všude ležel sníh, ale momentál­

ně naštěstí nechumelilo. Malone se chopil řízení a vyrovnal

let ve  dvou stech metrech. Z  kabinového topení mu dýchal

na  nohy teplý vzduch. Letadlo, které mu poskytly ruské

vzdušné síly, odstartovalo z mrňavého letišťátka poblíž Irkut­

ska. Malone netušil, co je důvodem tak těsné rusko­americké

spolupráce, ale Stephanie Nelleová chtěla, aby toho využil.

Ke vstupu do Ruska se obvykle vyžaduje vízum. V minulosti,

když pracoval jako agent pro Magellan Billet, musel mnoho­

krát použít falešné. I na celnicích bývaly problémy. Tentokrát

se ale žádné papírování nekonalo, v  příjezdu mu nebránil

žádný úřední šiml. Přicestoval do země novou dvousedadlo­

vou verzí ruské stíhačky Suchoj/HAL a přistál na letecké zá­

kladně severně od Irkutska, kde na parkovací ploše postávalo

pětadvacet bombardérů středního doletu Tupolev Tu­22M.

Palivo dočerpal za  letu z  tankovacího letounu Iljušin Il­78.

Na základně už měl připravenou helikoptéru a ta ho dopra­

vila na jih k čekajícímu letadlu.

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

Byl to dvouplošník Antonov An­2, jednomotorový le­ toun se skořepinovou kabinou, do  jejíž zadní části se vejde dvanáct pasažérů. čtyři listy rotoru se prokousávaly mrazi­ vým vzduchem a lehký aluminiový trup se neustále otřásal. Malone tenhle stroj sovětského letectva moc neznal, ale už zjistil, že letí pomalu a spolehlivě a snadno se ovládá. Tenhle konkrétní byl navíc vybaven lyžemi, které umožňovaly od­ startovat na sněhu.

Dokončil obrat a  upravil kurz na  severovýchod, podél hustě zalesněných svahů, ze kterých jako zvířecí tesáky tr­ čela skalnatá bradla a  obří balvany. V  dálce se na  jednom kopci odráželo slunce od stožárů vysokého napětí. Terén na druhém břehu jezera se každou chvilku měnil, rovné holé úseky potečkované skupinkami dřevěných domků se stří­ daly s březovými, jedlovými a modřínovými háji. Nad nimi čněly zasněžené hory. U jednoho skalnatého hřebene Malo­ ne dokonce zahlédl staré dělostřelecké baterie. Měl za úkol prozkoumat shluk budov přiléhající na  východním pobřeží k místu, kde zakončila svou dlouhou pouť z Mongolska řeka Selenga. Její pískem zanesené ústí vytvářelo působivou deltu se spletí kanálů, ostrůvků a zamrzlých rákosin.

„Co vidíš?“ zeptala se ho do sluchátek Stephanie Nelleová.

Komunikační systém Antonova byl propojen s  Malone­ ovým mobilním telefonem, takže spolu mohli mluvit. Jeho bývalá nadřízená monitorovala dění z Washingtonu.

„Fůru ledu. člověk by nevěřil, že něco tak obrovského může tak pevně zamrznout.“

Ledem jako by prosakoval temně modrý opar. Rozvíře­ ný jemný sníh se nad ním ve slunci třpytil jako diamantový prach. Malone nad zkoumaným místem proletěl ještě jednou

STEVE BERRY

a prohlížel si budovy dole. Zatím to tu znal jenom ze satelit­ ních záběrů.

Teď se mu nabízel pohled z ptačí perspektivy.

„Hlavní dům stojí stranou od  vesnice, asi půl kilometru na sever,“ ohlásil.

„Nějaké známky aktivity?“

Domy sroubené z klád vypadaly tiše, jen chuchvalce kou­ ře stoupající z  komínů naznačovaly, že v  nich někdo žije. Shlukly se k sobě jakoby nahodile. Do osady i ven vedla jedi­ ná černá silnice lemovaná sněhem, dominantu tvořil kostel ze žlutých a  růžových prken, se dvěma cibulovitými kupo­ lemi. Osada se tulila ke břehu – od vody ji dělila jen obláz­ ková pláž. Podle Maloneových informací byl východní břeh řidčeji obydlen i navštěvován. Ve zhruba padesáti vesnicích a městečkách tam žilo osmdesát tisíc lidí. Jižní cíp měli zvlášť přes léto v oblibě turisté, ale zbytek pobřeží, táhnoucí se stov­ ky kilometrů, zůstával opuštěný.

A právě proto vznikla osada, kterou měl pod sebou.

Její obyvatelé ji nazývali čajanije neboli „naděje“. Toužili po jediném – aby je svět nechal na pokoji, a ruská vláda jim přes dvacet let vycházela vstříc. Byli Rudá garda, poslední bašta skalního komunismu v novém Rusku.

Maloneovi bylo řečeno, že hlavní dům je někdejší dača. Už od Leninových časů vlastnil každý cti dbalý sovětský vůdce nějaké venkovské sídlo a ti, kdo spravovali provincie daleko na východě, nebyli žádná výjimka. Zdejší dača se uhnízdila na skále ve tvaru velrybího hřbetu, která vybíhala do zamrz­ lého jezera na konci silničky klikatící se lesem zasněžených borovic. A nebyla to žádná dřevěná zahradní chatka. Její ok­ rově žluté průčelí prozrazovalo, že je buď z cihel, nebo z be­

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

tonu. Byla jednopatrová a  měla střechu z  břidlicových ta­ šek. Vedle ní parkovala dvě terénní vozidla. Z komínů domu a jednoho dřevěného přístavku se valil hustý kouř.

Nikde v dohledu nebyla živá duše.

Malone dokončil přelet, zahnul zpátky na západ, nad je­ zero, a ještě jednou se kruhem vracel. Létal hrozně rád a pří­ roda ho obdařila talentem ovládat pohybující se stroje. Brzy využije lyží a přistane na ledu osm kilometrů od městečka Babuškin. Doroluje k  doku, který prý touhle roční dobou lodě nevyužívají a kde na něj má čekat pozemní doprava, aby se mohl vydat na sever na detailnější obhlídku.

Naposledy přeletěl nad osadou a dačou a klesal na závě­ rečné přiblížení k Babuškinu. Vzpomněl si na Velký sibiřský ledový pochod za ruské občanské války. Přes zamrzlý Bajkal se stahovalo třicet tisíc vojáků. Hodně jich zahynulo a jejich těla uvěznil led až do jara, kdy konečně klesla do hlubiny. Ty­ hle končiny jsou surové a kruté. Jakže to kdysi napsal jeden spisovatel? Lhostejné k cizím, mstivé k nepřipraveným.

Docela by tomu věřil.

Vtom ho upoutal záblesk za hustými borovicemi, jejichž tmavozelené větve se ostře vyjímaly na bílém pozadí zasně­ žené země. Zpoza stromů cosi vylétlo a řítilo se to k němu. Zanechávalo to za sebou kouřovou stopu.

Střela?

„Mám problém,“ ohlásil. „Někdo po mně střílí.“

Díky letitým zkušenostem zareagoval automaticky. Za­ hnul ostře doprava dolů a  prudce klesal. Ovládat antonov bylo jako řídit osmnáctikolový kamión. Naklonil nos letadla ještě víc a přešel prakticky do střemhlavého letu. Muž, který mu letadlo předával, ho varoval, ať drží berany hodně pevně,

STEVE BERRY

a měl pravdu – vzpíraly se jako vzteklý býk, až všechny nýty vibrovaly. Střela prosvištěla kolem a  uťala obě levá křídla. Celý trup se otřásl. Malone vyrovnal let a  odhadl škodu. Z nosných ploch zbyl jen potah, kolem roztříštěných konců obnažených vzpěr hvízdal vzduch.

Letadlo okamžitě začalo ztrácet stabilitu.

Rozhoupalo se a Malone měl co dělat, aby ho udržel pod kontrolou. Mířil do ostrého severního protivětru a rychlost klesla na necelých padesát uzlů. Hrozilo, že ji ztratí úplně.

„Co se děje?“ dožadovala se Stephanie.

Berany se dál vzpouzely, ale pevně je svíral a nabíral výš­ ku. Motor řval, jako by kolem projížděla spanilá jízda Pekel­ ných andělů, vrtule se zoufale snažila udržet letoun ve vzdu­ chu.

Vtom se ozvalo lupnutí.

Motor zaškytal.

Malone pochopil, co se stalo. Vrtule už nevydržela nápor.

Kontrolky se rozblikaly.

„Zasáhla mě střela země­vzduch,“ odpověděl Stephanii. „Ztrácím nad letadlem kontrolu a jdu k zemi.“

Motor zhasl.

Všechny přístroje přestaly pracovat.

Kokpit byl vpředu i po stranách prosklený, sedadlo dru­ hého pilota prázdné. Malone se rozhlédl, co má pod sebou. Neviděl nic než modravý led Bajkalského jezera. An­2 se rychle měnil z letadla v třiapůltunovou mrtvou váhu.

Malonea přepadla hrůza. Hlavou mu blesklo: Takhle mám umřít?

DVĚ

WASHINGTON

2:20

Stephanie Nelleová zírala na mikrofon na pracovním sto­ le. Přímé spojení s Cottonovým telefonem umlklo.

„Jsi tam?“ zeptala se znovu.

Odpovědělo jí jen ticho.

V uších jí zněla Cottonova poslední slova.

„Ztrácím nad letadlem kontrolu a jdu k zemi.“

Pohlédla přes stůl na Bruce Litchfielda, dočasně pověře­ ného řízením ministerstva spravedlnosti, a  tudíž ještě dva dny jejího šéfa. „Má potíže. Někdo ho sestřelil střelou země­ ­vzduch.“

Momentálně pracovala z  kanceláře v  budově minister­ stva. Normálně by byla pohodlně uvelebená ve  svém dou­ pěti v ústředí Magellan Billetu v Atlantě. Ale to už teď nešlo a vzhledem k blížící se inauguraci nového prezidenta ji pře­ veleli na sever do Washingtonu.

Dobře věděla proč.

Aby na ni Litchfield mohl dohlížet.

STEVE BERRY

V prosinci opustila úřad Harriett Engleová, třetí minist­

ryně spravedlnosti za prezidentství Dannyho Danielse. Dvě

Danielsova prezidentská období končila. Brzy nastoupí no vý

prezident a  moci nad Bílým domem a  polovinou Kongresu

se ujme druhá strana. Danny dělal, co bylo v jeho silách, aby

dopomohl ke zvolení svému člověku, ale nepodařilo se. Jeho

osobní kouzlo zřejmě platilo výlučně pro něj. Litchfield tady

v tuhle nekřesťanskou hodinu vysedával, protože byl dočas­

ně pověřen řízením ministerstva spravedlnosti – a také zbyt­

ků Magellan Billetu.

Přede dvěma měsíci, den po Díkůvzdání, Stephanii infor­

movali, že je odvolána z řídicí funkce, a nejen to – celý Mage­ llan Billet byl rozpuštěn. Nový ministr spravedlnosti, kterého příští týden potvrdí ve funkci Senát, se nechal slyšet, že po­ dle jeho názoru se činnost Magellan Billetu překrývá s mno­ ha dalšími rozvědnými a kontrarozvědnými zpravodajskými útvary, jimiž se to v okolí vlády jen hemží. Ministerstvo spra­ vedlnosti prý už jeho služby nepotřebuje, takže Billet bude zrušen a jeho agenti převeleni jinam.

„Přenecháme tu věc k  vyřízení Rusům,“ řekl Litchfield.

„Požádali nás o pomoc a vy jste jim vyhověla, takže teď je to jejich problém.“

„To snad nemyslíte vážně. Jde o našeho člověka. Nemůže­

me spoléhat, že se o něj postarají jiní.“

„Ale můžeme. A nezapomeňte, že jste tam Malonea po­

slala bez mého svolení.“

„Požádal mě o to prezident Spojených států.“

Na  Litchfielda to valný dojem neudělalo. „My dva jsme

se spolu dohodli, že přese mě půjdou veškerá operativní roz­

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

hodnutí. Nestalo se. A oba víme proč – protože bych to ne­ povolil.“

„Váš souhlas jsem nepotřebovala.“

„Ale potřebovala. Víte přece, že existuje pracovní doho­ da, že stávající vládní garnitura bude tu novou o všem infor­ movat a že počínaje minulým týdnem budou veškerá opera­ tivní rozhodnutí společná. Informovat novou vládu je můj úkol. Tahle operace však bůhvíproč proběhla jednostranně.“

Litchfield byl kariérním úředníkem ministerstva úcty­ hodných osmnáct let. Daniels ho jmenoval prvním ná­ městkem ministra spravedlnosti, Senát jmenování potvr­ dil a Litchfield ten post zastával pět let. Nový ministr zatím nerozhodl, kdo z nejvyššího vedení si svou pozici udrží. Jak Stephanie věděla, pro Litchfielda byla kariéra nade všechno. A tak když budoucí ministr naznačil, že by se Magellan Bille­ tu rád zbavil, skočil po té příležitosti, aby mu dokázal, že chce kopat za nový tým. Za jiných okolností by Stephanie podob­ né byrokratické zasahování nestrpěla, ale v posledních dnech před inaugurací se ocitla ve vakuu. Její autorita se rozplynula. Heslem dne se stala změna, nikoli zásadovost.

„Snažila jste se tu akci držet pod pokličkou,“ obořil se na  ni Litchfield. „Ale já se o  ní stejně dozvěděl. Proto jsem teď uprostřed noci tady. Ať vám ji Bílý dům odsouhlasil, nebo ne, spadla klec.“

„Radši doufejte, že Cotton z té bryndy nevyvázne,“ varo­ vala ho stejně neformálním tónem.

„Jak tomu mám rozumět?“

„To snad ani nechtějte vědět.“

„Uvědomte Rusy, k  čemu došlo, ať to vyřeší,“ nařídil.

STEVE BERRY

„Vlastně jste mi ani nevysvětlila, proč tam prezident Malo­ nea poslal.“

Ne, nevysvětlila, přestože Litchfield by jistě chápal hod­ notu toho, že někomu poskytli službu. Ve  Washingtonu se tomu říká „půjčka za  oplátku“. Služba vynese protislužbu. Tak to chodilo zvlášť v  letech předtím, než založila Billet. Jejích dvanáct agentů byli samí právníci s  dodatečným vý­ cvikem ve  zpravodajské činnosti a  špionáži. Cottona najala mezi prvními, přetáhla ho od námořnictva a JAGu. Absolvo­ val práva na Georgetownu. Pracoval pro ni dvanáct let, pak odešel předčasně do  výslužby a  přestěhoval se do  Kodaně, kde nyní vlastnil antikvariát. V posledních letech se opako­ vaně stávalo, že ho okolnosti vtáhly zpět do Stephaniina svě­ ta. Nedávno ho začala najímat jako externistu. Dnešní akce, obyčejná průzkumná mise, byla právě takový případ.

Jenže se něco zvrtlo.

„Udělejte, co vám říkám,“ přikázal Litchfield.

To tak. „Bruci, tuhle agenturu vedu ještě dva dny já. Do té doby ji budu řídit podle svého. Jestli se vám to nelíbí, tak mě vyhoďte. Ale budete to muset vysvětlit v Bílém domě.“

Věděla, že si Litchfield nemůže dovolit tu pohrůžku igno­ rovat. Prezidentem byl ještě pořád Danny Daniels a  ten už dlouho využíval Billet jako svou údernou jednotku. Litchfield byl typický washingtonský prodejný ouřada. Měl jediný cíl – přežít a  udržet si židli pod zadkem. Za  jakoukoli cenu. Ste­ phanie s ním v minulosti přišla do kontaktu jen párkrát, ale o jeho oportunismu si cvrlikali vrabci na střeše. Takže si urči­ tě netroufne poměřovat svaly s úřadujícím prezidentem. Ne­ jenže by prohrál, ale vyvolal by nežádoucí pozornost. Jestli se chce stát členem nové vlády, musí napřed přečkat tu starou.

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

„Podívejte, nic ve zlém, ale vaše éra skončila,“ přemlouval ji. „Prezidentova také. Nemůžete prostě oba vyklidit pole? Jistě, Billet řídíte vy. Ale už nemáte agenty, kteří pro vás pra­ covali. Jsou pryč. Zbýváte jen vy. Nemáte co na práci krom nějakého toho úklidu. Běžte domů. Odpočívejte. Užívejte si života.“

Už ji to taky napadlo. Začínala za  Reagana na  minister­ stvu zahraničí, pak přešla do rezortu spravedlnosti, nakonec jí svěřili Magellan Billet. Vedla ho dlouho, ale teď je zřejmě po všem. Od svých zdrojů se dozvěděla, že těch deset milió­ nů ročně, které Billet stál, bude přesměrováno do veřejných služeb, PR a  dalších oblastí, aby si nově obsazené minister­ stvo spravedlnosti vylepšilo pověst. Asi tomu přikládali větší váhu než rozvědné činnosti. Špehování přenechají jiným – CIA, NSA a všemožným dalším písmenkovým agenturám.

„Povězte mi, Bruci, jaké to je, být věčně ten druhý? Nikdy nestát na kapitánském můstku? Pořád dělat druhého důstoj­ níka?“

Zakroutil hlavou. „Vy jste ale stará megera.“

Ušklíbla se. „Megera? Asi ano. Stará? To ne. Jedno ale jsem určitě – ředitelka Magellan Billetu, ještě dva dny. Jsem sice poslední zbylý zaměstnanec, ale pořád tady velím. Takže mě buď vyhoďte, nebo vypadněte.“

Myslela to smrtelně vážně.

A  zvlášť to, že není stará. Až do  dneška její osobní spis neobsahoval žádnou poznámku o věku. Kolonka pro datum narození zela prázdnotou.

Litchfield vstal. „Dobře, Stephanie. Ať je tedy po vašem.“

Propustit ji nemohl a oba to věděli. Ale 20. ledna v pole­ dne už to půjde. Právě proto Cottona pověřila, ať odjede do

STEVE BERRY

Ruska okamžitě, a nežádala o souhlas. Nový ministr sprave­

dlnosti se šeredně mýlil. Ministerstvo Magellan Billet potře­

bovalo. Smyslem Billetu bylo pracovat tam, kam prsty jiných

zpravodajských agentur nedosáhnou. Proto jeho ústředí

sídlilo skoro devět set kilometrů jižně v  Atlantě, daleko od

washingtonské politiky. Tím rozhodnutím, které před lety

učinila, mu zajistila nezávislost a výkonnost. A byla na svůj

odkaz hrdá.

Litchfield odpochodoval, ale v  jednom měl pravdu.

Všichni její agenti byli pryč a kanceláře v Atlantě zavřené.

Neměla v úmyslu převzít jinou funkci v rámci minister­

stva ani se nechat vyhodit. Radši se odporoučí sama. Je na­ čase užívat si penze a najít si jiné koníčky. Ani ji nenapadne vysedávat celé dny doma.

V hlavě se jí s obvyklou uklidňující lehkostí roztočila ko­

lečka. Cotton se dostal do maléru a spoléhat na Rusy nemí­ nila. Od začátku jí nevonělo, že jim má důvěřovat, ale neměla jinou možnost. Cottonovi vysvětlila, co to obnáší za  rizika, a ten ji ujistil, že si na ně dá pozor. Jak to tak vypadalo, mo­ mentálně existovalo jen jedno místo, kam se obrátit o  po­ moc.

Sáhla po mobilu.

A odeslala textovou zprávu.


37

TŘI

VIRGINIE

2:40

Luke Daniels miloval boj, ale o kterém klukovi z Tennes­ see to neplatí? Na střední škole si užil rvaček habaděj, hlavně kvůli holkám, a  v  dalších šesti letech jako ranger u  armády snad ještě víc. Loni si párkrát zabojoval v roli agenta Magel­ lan Billetu, ale těm dnům bohužel odzvonilo. Už obdržel roz­ kaz „vyrazit na pochod“: převeleli ho do Obranné zpravodaj­ ské agentury DIA. Nastupoval v pondělí, den po inauguraci nového prezidenta.

Do té doby měl oficiálně dovolenou.

Přesto byl teď nad ránem tady, přilepený za jiný vůz.

O pomoc ho osobně požádal jeho strýc, dosluhující prezi­ dent Spojených států. Dřív se spolu skoro vůbec nestýkali, ale poslední dobou se snažili vzájemný vztah vylepšit. Upřím­ ně řečeno, Luke byl rád, že může vypomoci. Magellan Billet mu přirostl k srdci a měl rád Stephanii Nelleovou. A teď se po ní vozila banda politiků přesvědčených, že spolkli všech­ nu moudrost světa. Strýc byl na  odchodu do  ústraní, nad

STEVE BERRY

jeho politickou kariérou se pomalu zavírala voda. Zřejmě se ale přece jen vyskytlo ještě něco, ještě jeden problém, který si vyžádal prezidentovu i Stephaniinu pozornost.

Ti dva se mu jako obvykle nenamáhali vysvětlit, proč má to auto sledovat. Jeho terčem byla rodilá Ruska jménem Anja Petrovová, blondýnka s  hezkou postavou, jemnými rysy v oválném obličeji a vysokými lícními kostmi. Měla dlouhé svalnaté nohy tanečnice a  pohybovala se sebejistě a  uvážli­ vě. S oblibou nosila upnuté levisky zastrčené do kotníkových bot. Make­up zásadně nepoužívala, což jí propůjčovalo ná­ dech tvrdosti – možná záměrně. Na Luka udělala velký do­ jem a  mrzelo ho, že se nesetkali za  jiných okolností. Tohle dvoudenní špehování se mu docela zamlouvalo.

Nejspíš měla ráda restaurace Cracker Barrel: dneska do nich zašla dvakrát, na oběd a za pár hodin na večeři. Po jídle odjela do jednoho virginského motelu západně od Washing­ tonu, u mezistátní silnice I­66. Strýc Lukovi poskytl základní informace: že jí je třicet čtyři a je milenkou Alexandra Zori­ na, postaršího bývalého agenta KGB, který v současnosti žije na  jižní Sibiři. Do  minulého týdne po  Zorinovi neštěkl ani pes. Pak cosi vyděsilo jak Rusy, tak strýčka Dannyho natolik, že Luka angažovali coby loveckého ohaře a Cottona Malonea poslali na předsunutou hlídku za oceán.

„Hlavně se nenech načapat,“ varoval prezident. „Drž se jí jako klíště. Na každém kroku. Zvládneš to?“

Jejich vztah byl mírně řečeno vachrlatý, ale Luke musel uznat, že strýc se vyzná. Americe bude chybět a Lukovi zas bude chybět práce u Magellan Billetu. Do DIA se netěšil. Po střední škole se vyhnul vysoké, dal se radši k armádě a nako­ nec zakotvil v Billetu.

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

Ten už ale bohužel patřil minulosti.

Luke se držel za  sledovaným autem o  kilometr zpátky, schválně si nechával velkou mezeru, protože na  mezistátní bylo jiných vozů pomálu a noc byla klidná a jasná. Před půl­ hodinou ještě hlídkoval u motelu. Pak se najednou vynořila Anja se sekerou v  ruce, hupsla do  auta a  vyrazila směrem na západ. Momentálně se nacházeli poblíž Manassasu a Anja hodila před výjezdem blinkr. Sjel z dálnice za ní a uviděl, že zahnula na  jih po  dvouproudé venkovské okresce. Bude jí muset nechat ještě větší náskok, protože tady se na rozdíl od dálnice nevyskytuje nic, co by odvedlo pozornost.

Kam sakra může takhle v noci jet?

A se sekerou?

Napadlo ho, že zavolá strýčkovi Dannymu a probudí ho. Dostal na něj přímé číslo spolu s rozkazem, ať okamžitě ohlá­ sí cokoli neobvyklého, ale zatím si vlastně jen vyrazili na pro­ jížďku na venkov.

Asi po kilometru Anja zase odbočila.

Nikde v dohledu nic nejelo a krajina kolem byla ponoře­ ná do tmy, takže zhasl světla a pomalu dojel k místu, kde An­ jino auto uhnulo pryč z okresky.

Seděl za volantem své chlouby a největšího potěšení. Stří­ brný mustang, rok výroby 1967, věnoval sám sobě jako dá­ rek, když byl ještě u armády. Ustájil ho v garáži u svého wa­ shingtonského bytu a byla to jedna z mála osobních věcí, na kterých doopravdy lpěl. Rád se s ním projížděl ve dnech vol­ na, které Stephanie Nelleová všem svým agentům ordinova­ la jednou za měsíc. Koupil ho za pětadvacet táců od chláp­ ka, který zoufale potřeboval hotovost, a ve srovnání s běžnou tržní cenou to bylo za hubičku. Vůz byl v bezvadném stavu,

STEVE BERRY

měl čtyřstupňovou ruční převodovku a nadupaný motor V8, 320 koní. Se spotřebou to žádná sláva nebyla, ale tuhle ma­ šinu sestrojili lidem pro radost v dobách, kdy galon benzínu stával pětadvacet centů.

Uviděl, že ze silnice odbočuje příjezdovka vyznačená po stranách těžkými kamennými sloupky, do kterých byla zasa­ zena ozdobná brána z  krouceného železa. Její otevřená kří­ dla visela v  pantech nakřivo. Dlážděná cesta se za  ní ztrá­ cela ve tmě mezi stromy. Nepřipadalo v úvahu jet po ní dál, protože netušil, jak je dlouhá a  co ho na  konci čeká. Bude lepší jít po  svých, a  tak zhasl reflektory, popojel jen kousek za bránu a odstavil tam auto mezi stromy. Vystoupil a tiše za­ klapl dvířka. Noc byla studená, ale nemrzlo. Státy u střední­ ho Atlantiku zažívaly neobvykle mírnou zimu, husté sněžení z  posledních let se jim vyhýbalo. Luke byl navíc navlečený v silných manšestrácích, svetru, nepromokavé bundě a ruka­ vicích. V podpažním pouzdru měl svou berettu vyfasovanou v Magellan Billetu. Baterku si nepřivezl, ale přinejhorším si vypomůže mobilem. Jen se ujistil, že vypnul hlasité vyzvá­ nění.

Dal se do poklusu.

Po  pár stovkách metrů se ocitl před temnou masou ne­ úhledného dvoupatrového domu, poslepovaného z různých křídel a přístaveb. Nalevo se táhla travnatá plocha ztuhlá ná­ mrazou. Cosi se tam pohnulo a  Luke spatřil, jak těsně nad trávníkem přeplachtila sova. Oživilo to v něm vzpomínky na dětství, kdy vyrůstal na  venkově v  Tennessee. černá same­ tová obloha byla posetá zářícími hvězdami, jako by ji někdo propíchal špendlíkem. Měsíc dorostl teprve do první čtvrti. Před domem Luke zahlédl zaparkované auto a  u  předních

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

dveří se mihla baterka. Rád by věděl, kdo tu bydlí; nikde ne­ bylo ani stopy po jmenovce, poštovní schránce nebo čemko­ li, co by naznačovalo adresu.

Držel se pod stromy a  plížil se pěšinou mezi dotěrnými šlahouny ostružin. Chlad mu začínal pronikat až na kůži, ale přitom se potil tělesnou námahou a  rostoucím vzrušením. Na průčelí domu napočítal třicet šestnáctitabulkových oken. Za  žádným se nesvítilo. Vtom zaslechl ránu, jako by třeskl kov o  kov, a  zapraštění dřeva. Uskočil za  strom a  vykoukl zpoza kmene. Padesát metrů před ním zmizel světelný kužel baterky v  domě. Tak neomalený vstup ho zarážel, ale když popošel blíž, došlo mu, že dům je zchátralý a opuštěný. Zven­ čí působil viktoriánsky, překládaná prkna se zdála neporuše­ ná, ale rozlézala se po nich plíseň a poznamenalo je počasí. Některá okna v přízemí byla na rozdíl od těch horních zatlu­ čená fošnami, základy obrůstaly křovím a plevelem. O tohle místo se už léta nikdo nestará.

čím dál víc mu vrtalo hlavou, komu to tu asi patří. A proč sem uprostřed noci přijíždí na návštěvu ruská občanka. Exis­ toval jediný způsob, jak to zjistit, a tak vykročil z mlází a za­ mířil k těžkým dřevěným dveřím, kterými se právě vloupala dovnitř.

Připravil si do ruky berettu a vešel. Hlídal si každý krok. Ocitl se v prostorné vstupní hale, na podlaze ještě pořád ležel koberec a zbylo tu i pár kusů nábytku. Do patra se vinulo to­ čité schodiště a za pozotvíranými dveřmi se rýsovaly přilehlé místnosti se zataženými závěsy na  oknech. Malba oprýská­ vala, štuk se drolil, na tapetách naskákaly nesčetné puchýře. Příroda se pomalu zmocňovala toho, co jí kdysi patřilo.

Před Lukem se táhla do nitra domu chodba.

STEVE BERRY

Připadalo mu, jako by stanul v hrobce. Zaposlouchal se.

Vtom se ozvaly nějaké zvuky.

Bouchání.

Někde vzadu v přízemí.

O patnáct metrů dál proťaly chodbu paprsky světla.

Luke se k nim kradl a dával si záležet, aby kamufloval svo­

je kroky randálem z té zadní místnosti. Anja Petrovová oči­

vidně kašlala na to, jestli na sebe upozorní. Nejspíš předpo­

kládala, že široko daleko není ani živáčka. A za normálních

okolností by se nepletla.

Došel k  otevřeným dveřím, kterými padalo do  chodby světlo. Opatrně nakoukl zpoza zárubně dovnitř a spatřil pro­ stornou, dřevem obloženou místnost, která asi bývala stu­ dovnou. U  jedné stěny se tyčila od  podlahy až ke  stropu knihovna, prázdné police v ní porůznu popadaly nebo visely nakřivo. Zalétl pohledem ke stropu. Zdobily ho štukové or­ namenty. Nábytek žádný. Anja se zaměřila na  protější zeď, kde kutala díru do dřevěného obložení. A nebrala si přitom servítky. Sekerou se uměla ohánět jaksepatří. Baterku si od­ ložila na zem, ale na to, aby mohla zhodnotit svoje pokroky, jí ta trocha světla stačila.

Lukovým úkolem bylo pozorovat, ne zasahovat.

Hlavně se nenech načapat.

Mlátila do  zdi dál a  dál, odštípávala kusy dřeva, dokud nevysekala velký otvor. Luke si uvědomil, že to nebyla ob­ vodová zeď, ale přepážka, a že je za ní dutina. Anja vykopla zbytek dřeva, očistila kraje a posvítila si dovnitř baterkou.

Odložila sekeru.

A zmizela v té díře.

ČTYŘI

GIVORS, FRANCIE

8:50

Cassiopeia Vittová si příliš pozdě uvědomila, že je něco v  nepořádku. V  uplynulých dvou dnech její dělníci v  lomu vyvrtali do  vápence řadu otvorů, ne za  pomoci moderních vrtaček, ale tak, jak se to dělalo před osmi sty lety – dlouhým kovovým majzlíkem s hvězdicovitým zakončením, který byl tlustý jako mužský palec. Sekali do skály, pak majzlík pooto­ čili a bušili dál a celý postup nesčetněkrát opakovali, dokud nevysekali díru hlubokou přes deset centimetrů. Otvory byly na šířku dlaně od sebe a jejich řada se v čelní stěně skály táhla na délku deseti metrů. Měřidlo nepoužívali. Jako za starých časů jim místo něj posloužila šňůra s navázanými uzly. Na­ konec do otvorů nalili vodu, zakryli je a nechali vodu zmrz­ nout. Kdyby právě bylo léto, nacpali by do nich dřevo a polé­ vali ho, nebo by štěpili skálu kovovými klíny. Naštěstí teplota klesla natolik, že jim nabídla pomocnou ruku matka pří­ roda.

Lom se nacházel tři kilometry od Cassiopeiina francouz­

STEVE BERRY

ského sídla. Už skoro deset let tady tvrdě dřela, aby vybudo­ vala hrad pomocí nástrojů, materiálů a technik dostupných ve třináctém století. Zakoupila pozemek, na kterém kdysi žil jediný svatořečený francouzský král, Ludvík IX. Stála na něm zřícenina hradu, ale také zámek ze šestnáctého století, který si přestavěla na svůj domov a pojmenovala ho Royal Cham­ pagne podle jízdního regimentu Ludvíka XV.

Symbolem šlechtické moci bývala kamenná věž, a  tak hrad v  Givorsu ve  středověku vybudovali jako pevnost s  hrad bami, příkopy, rohovými strážními baštami a  přede­ vším onou velkou hlavní věží. Teď už tři sta let chátral a pro Cassiopeiu se jeho záchrana stala životním posláním. Okolí stejně jako za středověku i dnes skýtalo bohatě vody, kame­ ne, úrodné půdy, písku i dřeva – všeho, čeho je ke stavbě za­ potřebí. Na  výplatní listině měla lamače, kameníky, tesaře, zedníky, kováře i hrnčíře. Pracovali pro ni šest dní v týdnu, oblečení a vybavení přesně jako jejich kolegové před osmi sty lety. Hrad byl přístupný veřejnosti a peníze za vstupné pomá­ haly hradit náklady, ale většinu prací Cassiopeia financovala ze svých vlastních, nemalých zdrojů. Odhadovala, že potrvá ještě zhruba dvacet let, než bude konečně hotovo.

Lamači obhlédli otvory. Voda v  nich zmrzla na  kámen a skálou se rozbíhala síť drobných prasklin značící, že účelu bylo dosaženo. Skála se tyčila do výše desítek metrů a přední stěnu měla hladkou, nenarušenou puklinami nebo výčnělky. V posledních měsících z ní odspodu postupně odtěžili veš­ kerý použitelný materiál a teď se dostali zhruba do výšky de­ seti metrů. Pohybovali se na nejvyšší plošině lešení zbudova­ ného ze dřeva a lan. Tři dělníci se chopili palic a začali tlouci do nástrojů zvaných chase-masse, které se podobaly kladivu

ČTRNÁCTÁ KOLONIE

s  předním koncem vytvarovaným do  půloblouku s  ostrými hroty. Přikládali je k prasklinám a ty svými údery rozšiřova­ li. Postupovali podél čela skály a  rázové vlny jim pomáhaly štěpit kámen v  místech, kde už působením ledu v  otvorech částečně popukal sám. Byla to pracná technika, to ano, ale fungovala.

Cassiopeia přihlížela, jak dělníci s chase-masse krok za krokem postupují a  kov zvoní o  kov v  téměř melodickém rytmu. Řada dlouhých prasklin naznačovala, že se dílo daří.

„Už se to odlamuje,“ vykřikl varovně jeden lamač.

Pro ostatní to byl signál přestat.

Mlčky stáli a  pozorovali skalní stěnu, která se zvedala dalších dvacet metrů nad jejich hlavy. Zdejší šedobílý vápe­ nec obsahoval hodně magnezia, takže byl mimořádně tvr­ dý a  mimořádně vhodný pro stavební účely. Dole už čekal koňský potah s  fůrou sena, aby odštípnuté kusy velké tak, aby jimi dokázal manipulovat jeden člověk, o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist