načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ctnosti králů - Liu Ken

Ctnosti králů

Elektronická kniha: Ctnosti králů
Autor:

- První kniha fantasy série Dynastie Pampelišek. - Císař Mapidéré sjednotil sedm království Dary pod jednu vlajku. Nyní však leží na smrtelné posteli, poddaní jsou vyčerpaní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 617
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The grace of kings ... přeložil Milan Pohl
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7100-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První kniha fantasy série Dynastie Pampelišek.

Císař Mapidéré sjednotil sedm království Dary pod jednu vlajku. Nyní však leží na smrtelné posteli, poddaní jsou vyčerpaní císařovými velikášskými stavebními projekty a jeho poradci usilují jen o vlastní zisky. Lidé v celé říši trpí, a dokon­ce i sami boho­vé jsou neklidní.

Kuni Garu, vychytralý, charisma­tický povaleč, a Mata Zyndu, syn popraveného vévody, který se touží pomstít, vedou každý svou vlastní vzpouru proti císařské krutovládě.

Při té příležitosti se setkají a společně se připojí k povstání, které se snaží císaře svrhnout. Na své cestě za slávou, mocí a ctí se stanou svědky střetu armád, spatří flotily vzducholodí, setkají se s obřími šupinatými vel­­ryba­­mi a proměňujícími se bohy. Jejich nepravděpodobné přátelství významně změní rovnováhu moci v Daře. Ale za jakou cenu?

Ken Liu (nar. 1976) je americký spisovatel a překladatel. Za povídku Papírový zvěřinec získal ceny Nebula, Hugo a World Fantasy Award, knižně vyšla v jeho stejnojmenné sbírce povídek v březnu 2016. Z čínštiny přeložil do angličtiny román slavného čínského spisovatele Lioua Cch’-sina Problém tří těles (2014; česky Host 2017), ověnčený cenou Hugo. Jeho debutový román Ctnosti králů (2015) je prvním dílem silkpunkové epické fantasy série, za nějž získal cenu Locus v kategorii nejlepší prvotina a byl nominován na cenu Nebula. Druhý díl The Wall of Storms vyšel v USA na podzim 2016.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KEN LIU

H

O

S

T

Román vycházející z jiných

než západních tradic

může epickou fantasy jen

obohatit. Liuova ambiciózní

kniha spojuje mytologii,

historii, vojenskou taktiku

a technologické vynálezy.

KIRKUS REVIEWS

DYNASTIE

PAMPELIŠEK

1

Poznámka k výslovnosti Pod jediným nebem Kapitola první Atentátník Kapitola druhá Mata Zyndu Proroctví ryby Kapitola třetí Kuni Garu Kapitola čtvrtá Džia Matizová Kapitola pátá Smrt císaře Kapitola šestá Pracovní četa Kapitola sedmá Matova chrabrost Kapitola osmá Kuniho volba Kapitola devátá Císař Eriši Kapitola desátá Regent Kapitola jedenáctá Kastelán

KEN LIU

DYNASTIE

PAMPELIŠEK

1

KEN LIU

BRNO 2017

DYNASTIE

PAMPELIŠEK

1 Copyright © 2015 by Ken Liu

Illustrations © Ivan Galdík

Map © 2015 by Robert Lazzaretti

Translation © Milan Pohl, 2017

Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-317-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-318-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-319-7 (Formát MobiPocket)

Mé babičce, která mi představila

velké hrdiny dynastie Chan.

Nikdy nezapomenu na společná

odpoledne, kdy jsme poslouchali

vypravěče pching-šu v rádiu.

A Lise, která spatřila Daru

dříve než já.

9

Poznámka

k výslovnosti

Mnoho jmen a názvů v Daře pochází z klasické anojštiny. Přepis

jmen z klasické anojštiny v této knize nepoužívá dvojhlásky; každá

samohláska se vyslovuje samostatně. Například jméno „Réfiroa“ má

čtyři zřetelně oddělené slabiky: „Ré-fi-ro-a“. Podobně „Na-aroénna“

má pět slabik: „Na-a-ro-én-na“.

Hláska ç se vždy vyslovuje jako ç ve francouzštině.

Hláska g se vždy vyslovuje tvrdě jako ve slově „gambit“.

Hláska ü se vždy vyslovuje jako ü v němčině nebo v čínském

pchin-jinu.

Jiná jména mají odlišný původ a obsahují hlásky či slabiky, které

se v klasické anojštině neobjevují, jako například xa ve jméně „Xana“

nebo ha ve jméně „Haan“. I v těchto případech se však každá samo

hláska vyslovuje samostatně. Jméno „Haan“ má tedy rovněž dvě sla

biky.

Pod

jediným

nebem

Pod

jediným

nebem

Pod

jediným

nebem

Pod

jediným

nebem

Pod

jediným

nebem

13

KAPITOLA PRVNÍ

Atentátník

ZUDI: SEDMÝ MĚSÍC ČTRNÁCTÉHO ROKU

VLÁDY JEDINÉHO JASNÉHO NEBE

Na jasné západní obloze visel bílý pták. Nehýbal se, jen občas mávl

křídly.

Možná to byl dravec, který vylétl z hnízda na vznešených vrchol

cích pohoří Er-Mé několik kilometrů odtud a vydal se hledat kořist.

Ten den však lovu nepřál. Jeho obvyklou říši, vyprahlou část Porin

ských plání, totiž ovládli lidé.

Po obou stranách široké silnice vedoucí ze Zudi stály tisíce diváků.

Ptáka si nevšímaly; přišly kvůli císařskému průvodu.

Lidé vydechli úžasem, když jim nad hlavami prolétla flotila

obrov ských císařských vzducholodí, plynule přecházejících z jed

né elegantní formace do druhé. Civěli v uctivém tichu, když se před

nimi valily těžké bojové vozy s mohutnými katapulty, z nichž vise

ly veliké tlusté praky z býčích šlach. Velebili císařovu předvídavost

a velko rysost, když jeho strojníci kropili zástupy parfémovanou vo

dou z povozů s ledem, chladnou a osvěžující v horkém slunci a praš

ném vzduchu severní Kokru. Jásali a tleskali nejlepším tanečnicím,

14

jež mohlo šest podrobených tirských států nabídnout: pěti stům pa

nen z Façy, svůdně se vlnících v závojovém tanci, jímž se kdysi mohl

kochat pouze královský dvůr v Boamě; čtyřem stům šermířů z Ko

kru, kteří svými vířícími čepelemi spřádali chryzantémy chladné

ho světla, v nichž se snoubila vojenská sláva s poetickým půvabem;

tuctům majestátních, důstojných slonů z divokého, řídce osídleného

ostrova Ékofi, vyzdobených barvami Sedmi států — největšího sam

ce samozřejmě halila bílá vlajka Xany, zatímco ostatní nesli duhové

barvy podrobených zemí.

Sloni táhli pohyblivou plošinu, na níž stálo dvě stě nejlepších zpě

váků a zpěvaček ze všech ostrovů Dary — pěvecký sbor, jaký by před

xanským záborem nikdy nemohl existovat. Zpívali novou píseň slo

ženou velkým císařským učencem Lügem Krupem k oslavě císařské

výpravy po ostrovech:

K severu: štědrá Faça, zelená jak oči laskavého Rufiza,

pastviny, jež líbá vlahý déšť, rozeklané vrchy v mlžném závoji.

Vedle pohyblivé plošiny kráčeli vojáci a házeli do davu nejrůznější

tretky: ozdobné xanské uzlíky z barevných šňůrek představujících

Sedm států. Tvary uzlíků měly připomínat logogramy pro „blaho

byt“ a „štěstí“. Diváci se hrnuli jeden přes druhého, nebo se dokonce

prali, aby ukořistili památku na tento vzrušující den.

K jihu: jímavá Kokru, bledá i tmavá se svými hrady,

poli čiroku a rýže,

rudá pro válečnou slávu, bílá jak pyšná Rapa,

černá jak truchlivá Kana.

Po tomto dvojverší o své domovině zajásaly davy obzvlášť hlasitě.

K západu: zlatistá Amu, klenot Tututiky,

zářivý půvab, dvé modrých jezer mezi skvostnými městy.

K východu: vábivý Gan, kde blyští se Tazuovy obchody a sázky,

bohatý jak dary moře, vznešený jak vrstvená šedá roucha učenců.

15

Za zpěváky kráčeli další vojáci a drželi dlouhé hedvábné praporce

se složitými vyšívanými výjevy zobrazujícími nádheru a divy Sed

mi států: měsíční svit třpytící se na zasněženém vrcholku hory

Kidži; hejna rybek blyštící se za úsvitu v jezeře Tututika; hřbety velryb

a krubenů prorážejících hladinu u pobřeží Vlčí tlapy; jásající zástupy

lemující široké ulice v hlavním městě Panu; vážné učence rozmlou

vající o politice před moudrým, vševědoucím císařem...

K severozápadu: slovutný Haan, sídlo vědění,

sleduje křivolaké stezky bohů na žlutém krunýři Luthově.

Uprostřed: úchvatná Rima s prastarými stromy a lesy,

jimiž pronikají sluneční paprsky, ostré jak Fithowéův černý meč.

Po každém dvojverší volaly zástupy spolu se zpěváky refrén:

Skláníme se, skláníme před Vládcem vzduchu, před Zenitem,

před Xanou,

proč vzdorovat, proč odporovat Pánu Kidžimu, když bitva ta je

předem prohranou?

V davu nejspíš byli tací, kteří před pouhými deseti patnácti lety sku

tečně pozvedli zbraně proti xanským dobyvatelům. Pokud však

projevili nespokojenost s podlézavými verši, jejich reptání zaniklo

v hlasitém, zaníceném zpěvu mužů a žen stojících kolem nich. Hyp

notické skandování mělo svou vlastní moc, jako by pouhým opako

váním získávala slova na síle, stávala se pravdivějšími.

Zatím je však podívaná zdaleka neuspokojila. Ještě neviděli srdce

průvodu: samotného císaře.

Bílý pták klesl níž. Zdálo se, že má křídla dlouhá a široká jako lo

patky zudijských větrných mlýnů, které čerpaly vodu z hlubokých

studní a odváděly ji do domů zámožných měšťanů — moc velká na

to, aby se jednalo o běžného orla nebo supa. Několik diváků vzhlédlo

a přemítalo, jestli by to nemohl být veliký mingénský sokol. Možná

ho císařovi sokolníci odvezli více než tisíc kilometrů od jeho domo

va na dalekém ostrově Rui a pak ho vypustili, aby ohromili zástupy.

16

Císařský zvěd ukrytý v davu však na ptáka pohlédl a svraštil čelo.

Pak se otočil a začal se prodírat davem k provizorní vyhlídkové plo

šině, na níž se shromáždili místní hodnostáři.

Očekávání diváků ještě vzrostlo, když mezi nimi prošly císařské

stráže. Pochodovaly jako šiky mechanických mužů: oči upřené pří

mo před sebe, nohy a paže kmitající v dokonalé souhře, loutky vede

né jediným párem rukou. Jejich kázeň a spořádanost ostře kontras

tovala s rozevlátými tanečnicemi, které šly před nimi.

Po chvíli ticha dav spokojeně zaryčel. Co na tom, že právě tato

armáda zmasakrovala vojáky jejich země a potupila jejich starou

šlechtu. Diváci chtěli zkrátka podívanou a lesklou zbroj a vojenskou

nádheru milovali.

Pták se snesl ještě níž.

„S dovolením! S dovolením!“

Dva čtrnáctiletí kluci si razili cestu tlačenicí jako hříbata klusa

jící polem cukrové třtiny.

Kluk vepředu — Kuni Garu — měl dlouhé rovné černé vlasy, které

nosil svázané do drdůlku na temeni hlavy po způsobu žáků ze sou kro

mých akademií. Byl podsaditý; ne snad tlustý, ale svalnatý, se silný

mi pažemi a stehny. V podlouhlých úzkých očích — jaké měla většina

lidí z Kokru — mu svítila chytrost hraničící s prohnaností. Na divá

ky nebral ohledy; prostě je lokty odstrkoval stranou a tlačil se vpřed.

Táhla se za ním ulička pohmožděných žeber a vzteklých nadávek.

Kluk vzadu — Rin Koda — byl nervózní čahoun. Spěchal za svým

kamarádem jako racek, který letí vzdušnou brázdou za lodí, a tlume

ně se omlouval rozzuřeným mužům a ženám kolem nich.

„Nestačilo by, kdybychom si stoupli někam dozadu, Kuni?“ ozval

se Rin. „Vážně si myslím, že tohle není dobrý nápad.“

„Tak nemysli,“ na to Kuni. „S tebou je ten problém, že moc mys­

líš. Prostě jednej.“

„Mistr Loing tvrdí, že bohové chtějí, abychom se vždycky napřed

zamysleli, než začneme jednat.“ Rin se přikrčil a uhnul, když za nimi

další chlap vychrlil nadávku a pak se po nich ohnal pěstí.

„Nikdo neví, co bohové chtějí.“ Kuni se neohlédl a dál se hrnul

vpřed. „Ani mistr Loing.“

17

Konečně se protlačili hustým davem až k silnici. Bílé čáry nakres

lené křídou na zemi ukazovaly, jak daleko smějí diváci stát.

„Tak tomu říkám výhled,“ prohlásil Kuni. Zhluboka oddechoval

a lačnýma očima přejížděl po majestátním průvodu. Když se kolem

něj provlnil poslední houf polonahých tanečnic z Façy, hlasitě hvízdl.

„Musím uznat, že být císařem má něco do sebe.“

„Přestaň s takovými řečmi! Chceš jít do vězení?“ Rin se nervózně

rozhlédl, jestli jim někdo nevěnuje pozornost. Kuni měl ve zvyku ří

kat pobuřující věci, které by se daly snadno vykládat jako zrada.

„Tak co říkáš? Že je to lepší než sedět ve třídě, rýt do vosku logo

gramy a učit se nazpaměť Pojednání o mravních vztazích Kona Fidži

ho?“ Kuni vzal Rina kolem ramen. „Přiznej se. Jsi rád, že jsi šel se

mnou.“

Mistr Loing jim vysvětlil, že svou školu nezavře ani kvůli průvodu,

protože císař by si nepřál, aby děti přerušovaly své studium. Rin měl

však podezření, že skutečným důvodem bylo to, že mistr Loing ne

schvaloval císařovu politiku. Spousta lidí v Zudi měla na císaře slo

žité názory.

„S tímhle by mistr Loing rozhodně nesouhlasil,“ prohlásil Rin, ale

ani on nedokázal odtrhnout oči od závojových tanečnic.

Kuni se zasmál. „Mistr nás tak jako tak seřeže rákoskou, že

jsme se na tři dny ulili ze školy. Můžeme si za tu bolest aspoň trochu

užít.“

„Jenomže ty si pokaždé vymyslíš nějakou chytrou výmluvu, takže

se ti nic nestane, zatímco já slíznu dvojnásobný výprask!“

Dav začal jásat ještě hlasitěji.

Na vrcholu Trůnní pagody seděl na měkkých hedvábných polštá

řích císař v poloze thakrido, s nohama nataženýma před sebou. Se

dět tímto způsobem na veřejnosti bylo dovoleno jedině císaři, jelikož

všichni ostatní měli nižší společenské postavení než on.

Trůnní pagoda byla pětiposchoďová stavba z bambusu a hedvábí,

vztyčená na plošině z dvaceti silných bambusových tyčí — deseti

na délku a deseti na šířku —, kterou neslo na ramenou sto mužů

s obnaženou hrudí a pažemi. Kůži měli naolejovanou, aby se leskla

na slunci.

18

Spodní čtyři patra Trůnní pagody byla plná složitých mecha

nických modelů připomínajících propracované šperky. Jejich po

hyby znázorňovaly Čtyři vesmírné říše: Svět ohně hluboko pod

zemí — obývaný démony, kteří těžili zlato a diamanty; potom Svět

vody — plný ryb, hadů a světélkujících medúz; pak Svět země,

v němž žili lidé — ostrovy plovoucí na čtyřech mořích; a nad tím

vším Svět vzduchu — říši ptáků a duchů.

Císař Mapidéré byl oděn do roucha z blyštivého hedvábí. Jeho pře

krásná koruna se třpytila zlatem a drahými kameny a byla osazena

skvostnou soškou krubena, šupinaté velryby vládnoucí Čtyřem po

kojným mořím, s rohem vyrobeným z nejčistší slonoviny, jaká se

dala získat jedině z klů mladých slonů, a s očima tvořenýma dvěma

těžkými černými diamanty — největšími diamanty v celé Daře, zís

kanými z klenotnice Kokru, když ji Xana před patnácti lety dobyla.

Císař si jednou rukou zaclonil oči a zamžoural na blížící se siluetu

velikého ptáka.

„Co je to?“ přemítal nahlas.

Císařský zvěd u paty pomalu se pohybující Trůnní pagody sdělil

kapitánovi císařských stráží, že hodnostáři ze Zudi všichni do jedno

ho tvrdí, že nic podobného, jako je ten divný pták, ještě nikdy nevi

děli. Kapitán šeptem vydal několik rozkazů a císařské stráže, nejelit

nější vojáci v celé Daře, se semkly těsně kolem nosičů pagody.

Císař nespouštěl pohled z velikého ptáka, pomalu a vytrvale

plachtícího k průvodu. Jedenkrát mávl křídly a císaři — který musel

napínat uši, aby přes hlučný, rozvášněný dav vůbec něco zaslechl —

připadalo, že vydal až děsivě lidský výkřik.

Císařská výprava po ostrovech už trvala déle než osm měsíců. Cí

sař Mapidéré dokonale chápal, že je nutné podrobenému obyvatel

stvu názorně připomínat sílu a moc Xany, ale začínala ho zmáhat

únava. Toužil se vrátit do Panu, Neposkvrněného města, svého no

vého sídla, kde se mohl těšit ze svého akvária a zoologické zahra

dy plné zvířat ze všech koutů Dary — včetně několika exotických

exemplářů, které dostal darem od pirátů plavících se daleko za obzor.

Chtěl jíst pokrmy připravené jeho oblíbeným kuchařem, a ne pra

podivné speciality každého kraje, který navštívil. Nejspíš se jedna

lo o nejvybranější pochoutky, jež mu mohlo panstvo každého města nabídnout, bylo však únavné muset pokaždé čekat, až se jeho ochutnávači přesvědčí, že nejsou otrávené, a jídlo bylo nevyhnutelně příliš mastné nebo příliš kořeněné a podráždilo mu žaludek.

Ale především se nudil. Stovky večerních recepcí pořádaných

místními hodnostáři a funkcionáři mu splývaly do jediného nekonečného marastu. Ať se hnul, kam chtěl, přísahy oddanosti a prohlá

šení podřízenosti zněly všude stejně. Často měl pocit, jako by sám

seděl v prázdném divadle a každý večer kolem něj probíhalo totéž představení s různými herci odříkávajícími v různých kulisách ty

též repliky.

Císař se předklonil: ten divný pták byl tím nejzajímavějším, co se

mu v poslední době přihodilo.

Pták přiletěl blíž a Mapidéré rozeznal další podrobnosti. Vlastně...

to vůbec nebyl pták.

Zdálo se, že je to veliký dětský drak vyrobený z papíru, hedvá

bí a bambusu, ale bez šňůry, která by ho poutala k zemi. A pod dra

kem — šálil ho snad zrak? — visela lidská postava.

„Podivuhodné,“ řekl si císař.

Kapitán císařských stráží vyběhl po křehkém točitém schodišti

uvnitř pagody. Schody bral po dvou nebo po třech. „Réngo, měli by

chom provést preventivní opatření.“

Císař kývl.

Nosiči položili Trůnní pagodu na zem. Císařské stráže přestaly

mašírovat vpřed. Kolem pagody zaujali postavení lučištníci. U její paty se shromáždili štítonoši a ze svých velikých, vzájemně se pře

krývajících pavéz vytvořili dočasný bunkr, jehož střecha a stěny připomínaly želví krunýř. Císař zahýbal nohama, aby si ve ztuhlých svalech obnovil krevní oběh, a chystal se vstát.

Diváci vytušili, že toto není plánovaná součást programu. Zaklá

něli hlavy a dívali se směrem, kterým mířily šípy založené v tětivách.

Podivný plachtící stroj byl už jen pár set metrů daleko.

Muž visící z draka zatáhl za několik šňůrek, které se mu kývaly

u hlavy. Drak najednou složil křídla a začal střemhlav klesat k Trůnní pagodě. Zbývající vzdálenost překonal během pouhých několika

vteřin. Muž ze sebe vyrazil táhlý pronikavý výkřik. Když ho diváci

uslyšeli, navzdory horku se zachvěli.

20

„Smrt Xaně a Mapidérému! Ať žije velký Haan!“

Než mohl někdo zareagovat, letec vypálil na Trůnní pagodu ohni

vou kouli. Císař zíral na blížící se střelu, ale byl tak ohromený, že se

nedokázal pohnout.

„Réngo!“ Kapitán císařských stráží byl ve vteřině u císaře. Jednou

rukou shodil starce z trůnu, potom hekl námahou a druhou rukou

zvedl trůn z těžkého pozlaceného habrového dřeva jako obrovskou

pavézu. Střela na stolci vybuchla a rozprskla se na několik ohni

vých kusů, které se odrazily od trůnu a popadaly na zem. Druhot

né výbuchy metaly na všechny strany syčící, hořící koule olejnatého

dehtu a všechno, čeho se úlomky dotkly, okamžitě vzplanulo. Vojáci

a tanečnice, kterým na tělech a tvářích ulpěla hořící tekutina, se roz

křičeli a okamžitě je obalily plameny.

Těžký trůn sice císaře i kapitána císařských stráží ochránil před

hlavním náporem prvního výbuchu, ale několik ohnivých jazy

ků přece jen sežehlo kapitánovi většinu vlasů a pravou stranu tvá

ře i pravou paži měl ošklivě popálenou. Císař byl sice v šoku, vy vázl

však bez zranění.

Kapitán odhodil trůn, s tváří staženou bolestí se naklonil přes bok

pagody a křikl dolů na šokované lučištníky: „No tak, střílejte!“

Proklel se za důraz na bezpodmínečnou kázeň, kterou svým mu

žům vštěpoval a která nyní vedla k tomu, že se soustředili spíše na

poslouchání rozkazů než na samostatné jednání a rozhodování. Od

posledního pokusu o zavraždění císaře však uběhla dlouhá doba

a všichni podlehli klamnému pocitu bezpečí. Umínil si, že dohléd

ne na zlepšení jejich výcviku — pokud mu po tomto fiasku zůstane

hlava na krku.

Lučištníci vypustili salvu šípů. Atentátník zatáhl za šňůrky na

drakovi, složil křídla a prudce zatočil, aby se jim vyhnul. Vystřelené

šípy padaly z nebe jako černý déšť.

Tisíce diváků a tanečnic propadly zoufalému chaosu ječícího, pa

nikařícího davu.

„Já ti říkal, že to není dobrý nápad!“ Rin se horečně rozhlížel kolem

sebe a hledal, kam se schovat. Vyjekl a uskočil před padajícím šípem.

Vedle něj leželi dva mrtví muži se šípy trčícími ze zad. „Neměl jsem ti

21

pomáhat, neměl jsem tvým rodičům lhát, že je škola zavřená. Kvůli

tobě se pořád dostávám do malérů! Musíme utéct!“

„Když zkusíš utéct, zakopneš v tlačenici a ušlapou tě,“ prohlásil

Kuni. „A navíc, copak si chceš tohle nechat ujít?“

„Ach bohové, všichni tady umřeme!“ Z nebe se zřítil další šíp a za

bodl se do země sotva půl kroku od nich. Kolem nich se s křikem

a probodnutými těly hroutili další lidé.

„Ještě nejsme mrtví.“ Kuni vyběhl na silnici a vrátil se s velkým ští

tem, který upustil jeden z vojáků.

„K zemi!“ zařval, strhl Rina do dřepu a zvedl jim štít nad hlavy. Do

štítu bouchl šíp.

„Paní Rapo a Paní Kano, ch-chr-chraňte mě!“ mumlal Rin s pev

ně zavřenými víčky. „Jestli to přežiju, slibuju, že budu poslouchat

mámu a už nikdy nepůjdu za školu a budu poslouchat pradávné mu

drce a držet se dál od vykutálených kamarádů, co mě chtějí svést na

scestí...“

Ale Kuni už vykukoval zpoza štítu.

Letec zavěšený pod drakem prudce pokrčil a natáhl nohy, což ved

lo k tomu, že jeho stroj několikrát rychle mávl křídly. Drak se obrá

til přímo k obloze a nabíral výšku. Letec přitáhl otěže, opsal sevřený

oblouk a zahájil další nálet na Trůnní pagodu.

Císař se mezitím vzpamatoval z prvotního šoku a nechával se vést

dolů po točitých schodech. Byl však teprve v polovině sestupu, lape

ný mezi Světem země a Světem ohně.

„Réngo, prosím odpusťte mi!“ Kapitán císařských stráží se sehnul,

zvedl císaře, vystrčil ho z pagody a pak ho pustil.

Vojáci už dole pod ním napnuli dlouhý obdélník pevné látky. Cí

sař se do ní zřítil, několikrát se s ní zhoupl nahoru a dolů, ale zdálo

se, že je nezraněn.

Než císaře chvatně zavedli pod ochrannou hradbu překrývajících

se štítů, Kuni ho na kratičký okamžik zahlédl. Roky alchymistických

procedur, které podstoupil v naději, že mu prodlouží život, si na jeho

těle vybraly krutou daň. Císaři bylo teprve padesát pět let, ale vypa

dal o třicet let starší. Kuniho však ze všeho nejvíc ohromily starcovy

zapadlé oči vykukující z vrásčité tváře — oči, ve kterých se na oka

mžik objevilo překvapení a strach.

22

Kuni za sebou zaslechl svištění klesajícího draka, znělo to, jako

když se párá hrubá látka. „K zemi!“ Přitlačil Rina na zem, pak ho

zalehl a přetáhl si přes hlavu štít. „Dělej, že jsi želva.“

Rin se pod Kunim pokoušel zavrtat do hlíny. „Kéž by se tu tak

objevil nějaký příkop, kam bych si zalezl.“

Na Trůnní pagodě vybuchla další koule hořícího dehtu. Několik

kusů zasáhlo horní stranu provizorního bunkru a syčící dehet za

čal zatékat do škvír mezi štíty. Vojáci pod pavézami vykřikli bolestí,

drže li však pozice. Na pokyn důstojníků všichni najednou zvedli

a naklonili štíty, shodili z nich hořící dehet, jako když krokodýl za

třese šupinami, aby ze sebe oklepal nadbytečnou vodu.

„Myslím, že už nám nic nehrozí,“ řekl Kuni. Odstrčil štít a svalil

se z Rina.

Rin se pomalu posadil a nechápavě kamaráda sledoval. Kuni se

kutálel po zemi, jako by se válel ve sněhu. Jak může mít Kuni v tako­

vouhle chvíli náladu na hraní?

Pak si všiml, že Kunimu stoupá z šatů kouř. Vyjekl, přiskočil

k němu a honem mu pomáhal oheň uhasit: pleskal dlouhými ruká

vy do objemného roucha, které měl Kuni na sobě.

„Díky, Rine,“ řekl Kuni. Zvedl se do sedu a chtěl se usmát, ale po

tom zkřivil tvář.

Rin si ho prohlédl: na zádech mu přistálo několik kapek hořící

ho oleje. Doutnajícími dírami v rouchu Rin viděl, že Kuniho kůže je

popálená a řine se z ní krev.

„Ach bohové! Bolí to?“

„Jenom trochu,“ řekl Kuni.

„Kdybys mě nezalehl...“ Rin polkl. „Kuni Garu, jsi opravdový ka

marád.“

„Ále, to nic,“ mávl Kuni rukou. „Jak říkal mudrc Kon Fidži: člověk

by měl být — au! — vždycky připravený vrazit si nůž do žeber, po

kud by tím pomohl příteli.“ Snažil se, aby to znělo nonšalantně, ale

hlas se mu chvěl bolestí. „Vidíš? Mistr Loing mě přece jenom něco

naučil.“

„Tak tohle sis zapamatoval? Ale to neříkal Kon Fidži. Říkal to lap

ka, který s Konem Fidžim diskutoval.“

„Kdo tvrdí, že lapkové nemůžou mít dobré vlastnosti?“

23

Přerušil je zvuk pleskajících křídel. Chlapci vzhlédli. Drak poma

lu a vznešeně, jako albatros obracející se nad mořem, zamával křídly,

vystoupal výš, velkým obloukem se otočil a zahájil třetí bombový ná

let na Trůnní pagodu. Bylo zřejmé, že letec slábne, tentokrát nedoká

zal vystoupat zdaleka tak vysoko. Drak se ocitl velice nízko nad zemí.

Několika lučištníkům se podařilo do křídel velikého draka pro

střelit díry, a pár šípů dokonce zasáhlo i samotného letce. Zdálo se

však, že jeho silná kožená zbroj je něčím vyztužená, a šípy se v ní jen

na chvíli zasekly a pak od ní neškodně odpadly.

Znovu sbalil křídla svého stroje a zrychlil směrem k Trůnní pago

dě, jako když se ledňáček vrhá za rybou.

Lučištníci pokračovali v palbě na atentátníka, ale on držel směr

a krupobití šípů si nevšímal. Na stěnách Trůnní pagody vybuchova

ly hořící střely. Během pár vteřin se konstrukce z bambusu a hed vábí

proměnila v ohnivou věž.

Jenže císař už se nacházel v bezpečí pod pavézami štítonošů a kaž

dým okamžikem se k němu stahovali další a další lučištníci. Atentát

ník pochopil, že mu kořist unikla.

Místo aby se pokusil o další bombový nálet, obrátil svého draka

k jihu, pryč od průvodu, a z posledních sil prudce kopl nohama, aby

nabral výšku.

„Má namířeno do Zudi,“ poznamenal Rin. „Myslíš, že mu pomáhal

někdo, koho známe?“

Kuni zavrtěl hlavou. Drak prolétl přímo nad ním a Rinem a na

chvíli zastínil prudkou záři slunce. Chlapec si všiml, že letec je mla

dý, ještě mu nebylo ani třicet. Měl tmavou kůži a dlouhé končetiny

jako lidé z Haanu na severu. Letec obrátil pohled k zemi a na zlomek

vteřiny se jím zaklesl do Kuniho. Z divoké cílevědomosti a zuřivého

odhodlání v těch jasně zelených očích Kunimu poskočilo srdce.

„Vyděsil císaře,“ řekl Kuni jakoby sám pro sebe. „Císař je přece je

nom člověk.“ Tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu.

Než mohl Rin svého kamaráda napomenout, ať nemluví tak na

hlas, padl na ně velký černý stín. Chlapci vzhlédli a spatřili další dů

vod, proč letec na drakovi zahájil ústup.

Nad hlavami jim plulo šest vznešených vzducholodí, chlou

ba císařských leteckých sil. Každá z nich byla dlouhá asi sto metrů.

24

Vzducholodě původně letěly v čele císařského průvodu, jednak aby

obhlížely terén, jednak aby ohromovaly diváky. Chvíli trvalo, než se

veslařům podařilo lodě obrátit a vyrazit císaři na pomoc.

Drak bez šňůry byl čím dál menší. Vzducholodě se těžkopádně

plavily za prchajícím atentátníkem, jejich veliká opeřená vesla tlouk

la do vzduchu jako křídla vypasené husy, která se pokouší vzlétnout.

Letec už byl moc daleko na to, aby ho mohli ohrozit lukostřelci na

vzducholodích nebo bojoví bambusoví draci na šňůrách. Než se do

stanou do Zudi, obratný atentátník dávno přistane a zmizí v jeho

uličkách.

Císař se choulil v tmavých stínech pod příkrovem štítů. Zuřil, i když

navenek se tvářil klidně. Nejednalo se o první a jistě ani poslední po

kus o jeho zavraždění, ale ještě nikdy se nestalo, že by chybělo tak

málo.

„Najděte ho!“ přikázal nesmiřitelným hlasem bez emocí. „Přiveď

te mi ho, i kdybyste měli zbořit všechny domy v Zudi a spálit sídla

všech šlechticů v Haanu!“

25

KAPITOLA DRUHÁ

Mata Zyndu

FARUN NA OSTROVECH TUNOA:

DEVÁTÝ MĚSÍC ČTRNÁCTÉHO ROKU VLÁDY

JEDINÉHO JASNÉHO NEBE

Jen málokdo by hádal, že muž, který se tyčil nad hlučným davem na

kraji náměstí ve Farunu, je teprve čtrnáctiletý chlapec. Strkající se

měšťané si od Matovy svalnaté postavy, vysoké hodně přes dva met

ry, udržovali uctivý odstup.

„Bojí se tě,“ řekl Finn Zyndu, chlapcův strýc, s pýchou v hlase.

Zvedl pohled k Matově tváři a vzdychl. „Kéž by tě dnes viděli tvůj

otec a dědeček.“

Mata Zyndu přikývl, ale nic neříkal. Rozhlížel se po pohupujících

se hlavách shromážděných lidí jako jeřáb mezi jespáky. Většina lidí

v Kokru měla hnědé oči, ty Matovy však byly černé jako uhel. V kaž

dém oku měl dvě panenky, které zářily slabým světlem. Takové oči

byly vzácné a mnozí se domnívali, že existují pouze v bájích.

Díky očím s dvojitými panenkami viděl lépe a dál než většina lidí.

Přelétl jimi obzor a pohled mu utkvěl na štíhlé tmavé kamenné věži

za severním okrajem města. Stála u moře jako dýka zabodnutá do

26

kamenité pláže. Mata pod jejím vrcholkem rozeznával velká klenutá

okna s rámy zdobenými složitými řezbami Dvou havranů, černého

a bílého, jejichž zobáky se stýkaly na vrcholu každého oblouku a pod

píraly kamennou chryzantému s tisícem okvětních lístků.

Jednalo se o hlavní věž starého hradu, v němž kdysi sídlil klan Zyn

du. Nyní však patřil Datunu Zatomovi, veliteli xanské posádky, jež

střežila Farun. Mata Zyndu nesnášel pomyšlení na to, jak obyčejný

plebejec vysedává v prastarých, bájemi opředených síních, které po

právu náležely jeho rodině. Zatoma nebyl dokonce ani válečník, jen

nějaký písař.

Mata se přinutil vrátit do přítomnosti. Sklonil se a pošeptal Finno

vi: „Chci jít blíž.“

Císařský průvod právě dorazil do Tunoa po moři z jižní části Velké

ho ostrova. Proslýchalo se, že císař poblíž města Zudi na Velkém ost

rově přežil pokus o atentát. Když Mata a Finn vykročili vpřed, dav se

před Matou tiše a hladce rozestoupil jako mořské vlny před lodní přídí.

Zastavili se těsně před první řadou a Mata se přikrčil do výšky

svého strýce, aby k sobě nepřitahoval pozornost císařských stráží.

„Už jsou tady!“ zajásaly zástupy, když se z mraků vynořily vzducho

lodě a nad obzorem vykoukla špička Trůnní pagody.

Zatímco měšťané tleskali překrásným tanečnicím a provolávali

slávu chrabrým vojákům, Mata Zyndu měl oči jen pro císaře Mapi

dérého. Konečně spočine pohledem na tváři nepřítele.

Na vrcholu pagody nyní stáli v kruhu vojáci s tasenými meči

a šípy založenými v tětivách. Císař seděl mezi nimi a divákům se jen

tu a tam podařilo zahlédnout jeho tvář.

Mata si představoval starého muže, zpohodlnělého a změkčilého,

ale skrz hradbu vojáků jako skrz závoj rozeznal vyzáblou postavu

s tvrdýma, bezvýraznýma očima.

Jak je tam nahoře v tom svém přepychu osamělý.

A jaký má strach.

Finn a Mata se po sobě podívali. V očích toho druhého spatřili tu

též směsici zármutku a doutnající nenávisti. Finn nemusel nic říkat,

Mata od svého strýce slyšel každý den v životě stejné slovo:

Nezapomeň.

27

V dobách, kdy byl císař Mapidéré pořád ještě mladým králem Xany

a kdy xanská armáda drtila vojenské síly Šesti států na zemi, na

moři i na nebi, mu stál v cestě jediný muž: Dazu Zyndu, vévoda z Tu

noa a maršál Kokru.

Zynduové pocházeli z dlouhé linie slavných kokruských voje

vůdců, ale Dazu byl zamlada hubený a churavý. Jeho otec a děd se

rozhodli poslat ho na sever, daleko od rodového léna na ostrovech

Tunoa, aby ho na mlžných ostrovech zvaných Bourčí vajíčka na dru

hém konci Dary cvičil legendární mistr meče jménem Médo.

Médo na chlapce pohlédl a pravil: „Jsem moc starý a ty moc malý.

Posledního žáka jsem učil před mnoha lety. Nech mě na pokoji.“

Dazu však neodešel. Deset dní a deset nocí klečel před Médovým

domem, nechtěl jíst ani pít, srkal jen dešťovou vodu. Jedenáctého

dne se Dazu zhroutil na zem. Chlapcovo odhodlání starého mistra

obměkčilo a Médo ho přijal za svého žáka.

Ale místo aby ho učil bojovat s mečem, chtěl po něm, aby pásl jeho

stádečko dobytka. Dazu si nestěžoval. V chladných skalnatých ho

rách chodil za stádem, odháněl vlky číhající v mlhách a za nocí se

choulil zimou mezi bučícími kravami.

Když se na jaře narodilo další tele, Médo mu poručil, aby ho každý

den nosil zpátky do domu na vážení, jinak by se tele mohlo poranit

o ostré kamení. Znamenalo to ujít denně mnoho kilometrů. Zprvu to

šlo snadno, ale jak tele nabíralo na váze, cesta byla čím dál obtížnější.

„Tele už chodí docela dobře,“ prohlásil Dazu. „Přestalo zakopávat.“

„Ale já jsem ti řekl, abys ho sem přinesl,“ napomenul ho učitel. „Vo

ják se musí ze všeho nejdřív naučit poslouchat rozkazy.“

Tele bylo každým dnem o něco těžší a Dazu se musel snažit

víc a víc. Když konečně doklopýtal na statek, zhroutil se vyčerpáním

a tele mu vyskočilo z náruče, celé šťastné, že může jít po svých a ko

nečně se protáhnout.

Když přešla další zima, Médo mu podal dřevěný meč a vyzval ho,

ať co nejprudčeji zaútočí na cvičného panáka. Dazu znechuceně po

hlédl na hrubou zbraň bez pořádného ostří, poslušně však máchl

mečem.

Dřevěný panák se rozpadl, přeseknutý na dvě poloviny. Dazu

užasle pohlédl na meč ve své ruce.

28

„Mečem to není,“ řekl učitel. „Kdy ses na sebe naposledy podíval?“

A přivedl Dazua před naleštěný štít.

Mladík se v odrazu málem nepoznal. Jeho ramena vyplňovala ce

lou šířku zrcadla. Paže a stehna měl dvakrát silnější, než si pamato

val, a nad úzkým pasem se mu zvedala mohutná hruď.

„Velký válečník nevěří svým zbraním, ale sám sobě. Když budeš

mít tu pravou sílu, dokážeš zasadit smrtící úder i stéblem trávy. Teď

jsi konečně připravený se ode mě učit. Ale nejprve běž poděkovat

teleti, že ti dalo sílu.“

Dazu Zyndu neměl v boji sobě rovného. Zatímco armády ostatních

tirských států padaly před zuřivými xanskými hordami jako třísky,

muži z Kokru pod vedením vévody Zyndua odráželi xanské útoky,

jako když přehrada zadržuje rozběsněnou povodeň.

Jelikož vévoda Zyndu čelil veliké přesile, poslal své vojáky do stra

tegicky rozmístěných pevností a městských posádek napříč celou

Kokru. Při každém xanském vpádu svým mužům poručil, aby zů

stali za hradbami jako želva v krunýři, a nevšímali si posměšků xan

ských velitelů.

Kdykoli se však armáda Xany pokusila tyto dobře bráněné pev

nosti a města obejít, obránci se vyvalili ze svých tvrzí jako dravé

murény vyplouvající z tajných puklin a divoce zaútočili zezadu, aby

odřízli xanské vojáky od zásobování. Velký xanský generál Gotha

Tonjeti měl sice k dispozici mnohem více mužů a lepší výzbroj než

vévoda Zyndu, avšak Zynduova taktika ho brzdila a bránila mu v dal

ším postupu.

Tonjeti nazýval Zyndua „Vousatou želvou“. Myslel to jako urážku,

ale Dazu se tomu smál a nosil tu přezdívku jako odznak cti.

Když Tonjeti nedokázal zvítězit na bojišti, uchýlil se k intrikám.

V Çaruze, hlavním městě Kokru, začal šířit zvěsti o Zynduově cti

žádosti.

„Proč vévoda Zyndu na Xanu nezaútočí, proč se jen schovává za

kamennými hradbami?“ šeptali si lidé. „Je zřejmé, že xanská ar

máda se s vojenskou silou Kokru nemůže měřit, a vévoda přesto

váhá a nevyžene dobyvatele z našich polí. Možná že má vévoda taj

nou dohodu s Gothou Tonjetim a Tonjeti své útoky jen předstírá. Co když se spikli, že svrhnou krále a vévodu Zyndua dosadí na trůn

místo něj?“

Krále Kokru to znepokojilo a nařídil vévodovi Zynduovi opustit

obranná postavení a střetnout se s Tonjetim na bojišti. Dazu Zyndu

mu vysvětloval, že by to byla chyba, jeho námitky však panovníkovo podezření jenom posílily.

Vévoda Zyndu neměl na vybranou. Navlékl si zbroj a v čele svých

mužů vyrazil do útoku. Tonjetiho jednotky se před hrozivými kokruskými válečníky rozpouštěly jako vosk. Xanští vojáci ustupovali a ustupovali, až propadli naprostému zmatku.

Vévoda pronásledoval poraženého Tonjetiho do hlubokého údolí

a tam mu xanský generál zmizel v temném lese. Ze svahů se náhle

začali valit xanští vojáci, bylo jich pětkrát víc než mužů, které měl

s sebou Zyndu. Přepadli ho a odřízli mu ústupovou cestu. V tu chvíli

Zyndu pochopil, že se nechal přelstít a že mu nezbývá než se vzdát.

Dazu Zyndu vyjednal svým vojákům bezpečí v zajateckých tábo

rech a pak si vzal život, protože s hanbou své kapitulace nedokázal

žít. Gotha Tonjeti svůj slib porušil a všechny zbývající kokruské vojá

ky nechal zaživa pohřbít.

Çaruza padla o tři dny později.

Mapidéré se rozhodl udělat z klanu Zyndu, který mu tak dlou

ho vzdoroval, exemplární příklad. Každý muž do třetího kolene byl

usmrcen a všechny ženy prodány do indigových domů. Vévodův nejstarší syn Širu byl v Çaruze zaživa stažen z kůže a Tonjetiho vojsko nutilo občany hlavního města, aby jeho popravu sledovali a potom

jedli kousky jeho masa a stvrdili tak svou oddanost Xaně. Dazuova

dcera Soto se společně se svým služebnictvem zabarikádovala na ro

dovém venkovském sídle a raději ho zapálila, aby unikla mnohem

horšímu osudu, který by ji čekal. Plameny zuřily celý den a celou noc,

jako by sama bohyně Kana dávala najevo svůj zármutek, a žár byl tak prudký, že po Soto nezbyly v troskách ani kosti.

Vévodův nejmladší syn, třináctiletý Finn, se vyhnul zajetí díky

tomu, že se celé dny skrýval v bludišti tmavých skladišť a tunelů ve sklepeních rodového hradu Zynduů. Nakonec ho však Tonjetiho vo

jáci chytili, když se pokoušel proplížit do kuchyně pro trochu vody.

Vojáci odvlekli mladíka před velkého generála.


30

Tonjeti pohlédl na chlapce klečícího před ním, chvějícího se

a vzlykajícího strachem, a zasmál se.

„Styděl bych se tě zabít,“ zahřměl svým hlubokým hlasem. „Scho

vával ses jako králík, místo abys bojoval jako vlk. Co na to řeknou

tvůj otec a bratr, až se s nimi setkáš v zásvětí? Nejsi ani z desetiny

tak statečný jako tvoje sestra. Naložím s tebou jako s dítětem tvého

bratra, protože se oba chováte stejně.“

Tonjeti navzdory Mapidérého rozkazům Širuova novorozeného

syna ušetřil. „Šlechtici se musejí chovat lépe než plebejci,“ prohla

šoval. „I ve válce.“

A tak Tonjetiho vojáci Finna propustili a zahanbený chlapec klopý

tal z rodového hradu pouze s Matou, maličkým synem svého bratra,

v náručí. Oloupili ho o jeho titul, domov i klan. Život v pohodlí a pře

pychu se rozplynul jako sen. Co si jen počne?

Za branou hradu zvedl Finn ze země červenou vlajku, kterou ně

kdo upustil: ožehlou, špinavou, ale pořád ještě s vyšívanou zlatou

chryzantémou, znakem klanu Zyndu. Zavinul do ní Matu, byť mu

skýtala jen chabou ochranu před mrazivým zimním vzduchem, pak

odhrnul růžek látky a pod ním se ukázala Matova tvářička.

Maličký Mata zamrkal a upřel pohled na strýce. V každém černém

oku měl dvě panenky, které slabě zářily.

Finn se prudce nadechl. Mezi pradávnými Anojci se tradovalo, že

lidé s dvojitými panenkami se těší mimořádné přízni bohů. Větši

na takových dětí byla od narození slepá. Sám Finn byl také ještě dítě

a plačícímu balíčku, v němž se skrýval jeho novorozený synovec, ni

kdy nevěnoval zvláštní pozornost. Že je Mata jiný než většina lidí, si

uvědomil teprve až teď.

Finn mávl nemluvněti rukou před tvářičkou, protože si nebyl jis

tý, jestli hošík není slepý. Mata se za rukou nepodíval, ale pak se oto

čil a upřel pohled do Finnových očí.

Velice vzácně se stávalo, že lidé s dvojitými panenkami měli zrak

jako ostříž, a říkalo se, že v takovém případě jsou jim souzeny veli

ké činy.

Finnovi se ulevilo. Přitiskl si dítě ke hrudi, k bušícímu srdci, a po

chvíli mu z očí skanula na Matovu tvářičku slza horká jako krev. Ne

mluvně se rozplakalo.


31

Finn se sehnul a dotkl se svým čelem chlapcova. Hošíka to uklidnilo. „Teď máme jenom jeden druhého,“ zašeptal Finn. „Nedovol, aby

to, co se naší rodině stalo, upadlo v zapomnění. Nezapomeň.“

Zdálo se, že tomu hošík rozumí. Vyprostil ručičky z vlajky, do které byl zavinutý, zvedl je k Finnovi a zaťal pěstičky.

Finn obrátil tvář k obloze a zasmál se do padajícího sněhu. Opatrně zakryl chlapcův obličej vlajkou a vykročil pryč od hradu.

Matovo zamračení připomínalo Finnovi vážnou tvář zadumaného

vévody Zyndua. Matův úsměv byl kopií úsměvu Soto, Finnovy mrt

vé sestry, když běhala v dětství po zahradě. Matova spící tvář vyzařo

vala stejný klid a pokoj jako kdysi tvář Finnova staršího bratra Širua,

který Finna pokaždé nabádal k větší trpělivosti.

Když Finn hleděl na Matu, chápal, proč ho bohyně ušetřily. Ho

šík byl posledním a nejzářivějším květem chryzantémy na vrchol

ku vznešeného stromu tvořeného mnoha generacemi klanu Zyndu.

Finn přísahal Kaně a Rapě, božským dvojčatům Kokru, že udělá vše,

co bude v jeho silách, aby Matu opatroval a chránil.

Jeho srdce bude ledové a jeho krev horká, jako je Rapa mrazivá

a Kana ohnivá. Kvůli Matovi se naučí být tvrdý a ostrý, nikoli změk

čilý a rozmazlený. Pro pomstu se dokonce i králík dokáže stát vlkem.

Finn nějakou dobu přežíval díky almužnám od loajalistů, kteří soucítili s klanem Zyndu. Potom zabil dva zloděje, kteří vyspávali na poli, sebral jejich lup a investoval ho do malé farmy za Farunem.

Tam učil Matu rybařit, lovit a bojovat s mečem, ale nejprve se to mu

sel nepříjemnou metodou pokus-omyl naučit sám. Když poprvé zastřelil jelena, při pohledu na krev se pozvracel; když se poprvé rozmáchl mečem, málem si usekl vlastní nohu. Zas a znovu se proklínal

za to, v jakém žil pohodlí a přepychu a že se nenaučil nic užitečného.

Než mu bylo pětadvacet, vlasy mu zešedivěly pod tíhou odpověd

nosti, kterou na sebe vzal. Za nocí často sedával před chatrčí, v níž spal jeho malý synovec. Pronásledovaly ho vzpomínky na jeho vlastní slabost před mnoha lety. Dumal nad tím, jestli dělá nebo je vůbec schopen dělat všechno pro to, aby Matu vyslal na správnou cestu, aby mu předával odvahu a sílu, a především touhu po slávě, na kterou měl chlapec dědičné právo.

32

Dazu a Širu si nepřáli, aby křehký Finn kráčel po válečné stezce.

Probouzeli v něm lásku k literatuře a umění — a kam ho přivedla?

Když ho rodina potřebovala, byl Finn bezmocný, vyklubal se z něj

zbabělec, který zahanbil rodinné jméno.

A tak zapudil vzpomínky na Širuova laskavá slova a Dazuovu vlíd

nost. Místo toho dal Matovi takové dětství, jaké by nejspíš chtěli sami

pro sebe. Když si Mata ublížil jako občas každé dítě, Finn si zakázal

poskytovat mu jakoukoli útěchu, dokud se Mata nenaučí, že pláč je

zbytečný. Když se Mata popral s jiným klukem ve městě, Finn trval

na tom, že by měl ve rvačce pokračovat, dokud druhého kluka ne

přepere. Nikdy mu netoleroval sebemenší známku slabosti a naučil

Matu vítat každý konflikt jako příležitost, jak se osvědčit.

Během let obalil své od přírody laskavé srdce tolika vrstvami přís

ných úkolů, které si stanovil, že už ani sám nevěděl, kde končí rodin

ná legenda a začíná jeho vlastní život.

Jednou se však pětiletý Mata ocitl ve spárech nemoci, která ho

ohrožovala na životě, a tehdy v tvrdém krunýři svého strýce za hlédl

trhlinu.

Mata se probudil z horečnatého spánku a spatřil, že strýc pláče.

Nic takového ještě nikdy neviděl a myslel si, že se mu to jenom zdá.

Finn ho pevně objal — další zcela neznámý projev citů — a dlouze

děkoval Kaně a Rapě. „Jsi Zyndu,“ řekl jako už mnohokrát. „Jsi silněj

ší než všichni ostatní.“ Ale pak zvláštním něžným hlasem dodal: „Jsi

všechno, co mám.“

Mata si na svého pravého otce nevzpomínal a jeho otcem, jeho

vzorem se stal Finn. Od Finna se dozvěděl, že jméno Zyndu je po

svátné. V žilách jim kolovala vznešená krev prosycená slávou, krev

požehnaná bohy, krev prolitá císařem, krev, kterou bylo třeba po

mstít.

Finn a Mata chodili do města prodávat svou úrodu a kůže ulove

ných zvířat. Finn hledal zbylé učence, rodinné přátele a známé. Ně

kolik jich ukrývalo staré knihy zakázané císařem, psané ve starých

logogramech, jaké se používaly jen v Kokru. Finn si je půjčoval nebo

vyměňoval za zboží a učil Matu číst a psát.

Z těchto knih i zpaměti vyprávěl Finn Matovi příběhy a báje o vo

jenské minulosti Kokru a slavných dějinách klanu Zyndu. Mata snil o tom, že napodobí svého dědečka, že bude tak udatný jako on. Jedl

pouze maso a koupal se jen ve studené vodě. Protože neměl tele, kte

ré by mohl nosit, nabídl rybářům v přístavu, že jim bude každý den

pomáhat s vykládáním úlovků — a ještě si přitom vydělal pár měďá

ků. Dával do váčků kamení a přivazoval si je ke kotníkům a zápěstím,

aby musel při každém kroku vynaložit větší sílu. Pokud někam ved

ly dvě cesty, vybral si tu delší a náročnější. Pokud existovaly dva způ

soby, jak něco udělat, zvolil obtížnější a namáhavější metodu. Než

mu bylo dvanáct, dokázal zvednout nad hlavu i velký kotel před chrámem ve Farunu.

Mata neměl mnoho času na hraní, a tak ani nezískal žádné sku

tečné přátele. Cenil si výsady vznešeného a prastarého učení, které

mu se těšil díky tvrdé práci svého strýce. Poezie mu však přišla jen

málo užitečná. Miloval knihy o dějinách a vojenské strategii. Díky

nim se dozvídal o zlatém věku, který již pominul, a uvědomil si, že

Xana spáchala i jiné hříchy než ty, jichž se dopustila na jeho rodině.

„Mapidérého dobyvačné tažení narušilo základy samotného světa,“

říkal mu zas a znovu Finn.

Původ starého tirského systému se ztrácel v šeru dávnověku. Le

gendy pravily, že Darské ostrovy kdysi dávno osídlili lidé, kteří si ří

kali Anojci, uprchlíci ze zatopeného světadílu daleko za mořem na

západě. Jakmile porazili barbary, kteří na ostrovech žili původně —

a s nimiž se částečně smísili —, okamžitě začali bojovat sami mezi

sebou. Jejich potomci se po mnoha generacích a mnoha válkách rozdělili na několik různých států.

Někteří učenci tvrdili, že velký dávný anojský zákonodárce Arua

no vytvořil tirský systém proto, aby zastavil chaotické války mezi

jednotlivými státy. Slovo tiro z klasické anojštiny znamenalo doslova

„druh“ a nejdůležitějším principem tirského systému byl předpoklad,

že všechny tirské státy jsou si rovny; žádný stát neměl nad jiným

pravomoc. Státy se mohly proti jinému státu spojit jedině v případě, že tento stát spáchal hřích, který urážel bohy. Vůdce dočasného

spojenectví pak získal titul princeps, první tiro mezi sobě rovnými.

Sedm států existovalo bok po boku více než tisíc let, a nebýt tyra

na ze Xany, jejich soužití by přetrvalo další tisíciletí. Králové tirských

států byli svrchovanými světskými panovníky, kotvami, z nichž viselo sedm souběžných Velkých řetězů bytí. Udělovali léna šlech

ticům a ti na svých územích udržovali pořádek a spravovali je jako

miniaturní tirské státy. Každý sedlák platil daně svému pánovi, ten

zase svému a tak dále, vzhůru po řetězu až k samotnému králi.

Moudrost tirského systému byla zřejmá, neboť zrcadlila svět pří

rody. V prastarých darských lesích stál každý veliký strom nezávisle na ostatních stejně jako tirské státy. Každý strom však tvoři

ly větve a každou větev listy, stejně jako každý král čerpal sílu ze

svých šlechticů a každý šlechtic ze svých rolníků. Totéž platilo

o jednotlivých Darských ostrovech: každý se skládal ze zátok a zá

livů, ostrůvků a lagun. Systém nezávislých říší složených ze svých

miniaturních kopií se dal najít v korálových útesech, hejnech ryb, vlnících se lesech mořských chaluh, krystalech minerálů, anatomii

zvířat.

Jednalo se o nejhlubší řád vesmíru, velikou síť — podobnou předi

vu hrubých tkanin, které spřádali kokruští tkalci — tvořenou vodo

rovnými čarami vzájemné úcty mezi sobě rovnými a svislými čara

mi sestupných závazků a vzestupných povinností, v níž každý znal

své místo.

Císař Mapidéré to všechno smetl jako armády Šesti států, jako

spadané listí na podzim. Pár starých šlechticů, kteří se včas vzdali,

si smělo ponechat své prázdné tituly, někdy dokonce i hrady a pení

ze, ale tím to končilo. Jejich země už nebyly jejich, protože veškerá

půda teď patřila Xanské říši, samotnému císaři. Místo toho, aby v kaž dém panství vydával zákony jeho vlastní vládce, nyní všem ost

rovům vládl jediný zákon.

Místo aby učenci každého tirského státu používali při psaní své

vlastní sady logogramů a řadili zyndarská písmena svým vlastním

způsobem, v souladu s místními tradicemi a dějinami, museli nyní

všichni psát po xanském způsobu. Místo aby si každý tirský stát ur

čoval svou vlastní soustavu měrných a váhových jednotek, svůj vlast

ní způsob vnímání a posuzování světa, museli nyní všichni stavět

své silnice tak, aby byly široké jako vozy z Neposkvrněného měs

ta, a bedny musely být přesně tak velké, aby se daly naskládat jedna

vedle druhé na palubu lodí z přístavu Krifi, bývalého hlavního měs

ta Xany.


35

Všechny zdroje oddanosti, všechna místní poddanská pouta byla

nahrazena oddaností císaři. Namísto souběžných řetězů věrnos

ti, ukutých jednotlivými šlechtici, vybudoval císař pyramidu mali

cherných úředníků — plebejců, kteří uměli sotva napsat jiné logo

gramy než ty v jejich vlastních jménech a kteří si museli všechno

hláskovat v zyndarských písmenech. Místo aby císař vládl s pomocí

těch nejlepších, rozhodl se povýšit zbabělce, lakomce, hlupáky a spo

dinu.

Starý spořádaný způsob života v tomto novém světě zanikl. Nikdo

nevěděl, kam vlastně patří. Plebejci žili v hradech, zatímco šlechtici se choulili v chatrčích, do nichž táhlo a zatékalo. Hříchy císaře Mapi

dérého byly proti přírodě, proti skrytému řádu samotného vesmíru.

Když průvod zmizel v dálce, zástupy se pozvolna rozptýlily. Občané

se museli vrátit ke starostem každodenního života: sklízení úrody,

hlídání ovcí, lovení ryb.

Mata s Finnem se však na náměstí ještě chvíli zdrželi.

„Provolávají slávu člověku, který zavraždil jejich otce a dědy,“ řekl

tiše Finn. Pak si odplivl.

Mata se rozhlížel po odcházejících mužích a ženách. Byli jako pí

sek a bahno zvířené mořem. Pokud byste do poháru nabrali mořskou vodu, byla by plná zmateně kroužících částeček zakrývajících světlo. Ale pokud byste trpělivě počkali, špína a kal by nakonec kles

ly na dno, kam patřily, a čistá voda by propustila vznešené a jasné světlo.

Mata Zyndu byl přesvědčený o tom, že jeho osudem je obnovit po

řádek a čistotu, jako když tíha dějin stahuje všechno a všechny na je

jich náležité místo.

Proroctví

ryby

Proroctví

ryby

Proroctví

ryby

39

KAPITOLA TŘETÍ

Kuni Garu

O SEDM LET POZDĚJI

ZUDI: PÁTÝ MĚSÍC JEDNADVACÁTÉHO ROKU

VLÁDY JEDINÉHO JASNÉHO NEBE

V Zudi se o Kunim Garuovi vyprávělo mnoho příběhů.

Mladík byl synem prostých rolníků, kteří si dělali velké naděje, že

to jejich děti někam dotáhnou — naděje, které se Kunimu dařilo zas

a znovu mařit.

Jistě, u Kuniho se v dětství objevovaly záblesky geniality — než

mu bylo pět, dokázal přečíst a napsat tři sta různých logogramů. Ku

ni ho matka Naré dennodenně vzdávala díky Kaně i Rapě a pořád

všem svým kamarádkám říkala, jak je její chlapec chytrý. Kuniho

otec Féso byl přesvědčený o tom, že syn má před sebou budoucnost

vzdělance, který rodině přinese čest a uznání, a tak ho za nemalé pe

níze poslal studovat na soukromou akademii Tuma Loinga, slovut

ného místního učence, který před Sjednocením sloužil králi Kokru

jako ministr zemědělství.

Jenže Garu a jeho kamarád Rin Koda se ulévali ze školy, kdykoli

mohli, a raději chodili na ryby. Když Kuniho načapali, nezbedník se

40

mistru Loingovi hluboce a květnatě omlouval, přesvědčoval ho, že

ho to opravdu mrzí a vezme si z toho ponaučení. Zanedlouho však

s Rinem vymýšlel další lumpárny, odmlouval učiteli, hlasitě nesou

hlasil s jeho výkladem klasických děl a upozorňoval na chyby v jeho

argumentaci, až Loingovi konečně došla trpělivost a vyloučil ho ze

školy — a s ním i chudáka Rina Kodu, protože Rin dělal pokaždé to

co Kuni.

Kuniho to netrápilo. Rád pil, rád mluvil a rád se pral a brzy se

v Zudi sblížil s nejrůznějšími pochybnými existencemi: zloději,

gangstery, výběrčími daní, xanskými vojáky z posádky, holkami

z indigových domů, bohatými mladými muži, kteří neměli na prá

ci nic lepšího než postávat celý den na nárožích a vyhledávat potíže.

Pokud jste dýchali, měli peníze na to, abyste mu koupili pití, a rádi

jste poslouchali oplzlé vtipy a klepy, Kuni Garu byl vaším nejlepším

přítelem.

Rodina Garuových se pokoušela vést mladíka k tomu, aby si našel

placenou práci. Kuniho starší bratr Kado brzy poslechl své kupec

ké instinkty a stal se místním obchodníkem s dámskými šaty. Na

jal Kuniho jako prodavače. Kuni však projevoval nechuť klanět se zá

kazníkům a smát se jejich hloupým vtipům, a když se pokusil uvést

do praxe bláznivý nápad, že najme děvčata z indigových domů jako

„modelky“ pro předvádění šatů, Kado neměl na vybranou a musel

ho vyhodit.

„Zvedlo by to prodeje!“ bránil se Kuni. „Jakmile by boháči viděli ty

šaty na svých oblíbených milenkách, určitě by je chtěli koupit pro

svoje manželky.“

„Copak vůbec nebereš ohled na pověst své rodiny?“ Kado popadl

skládací metr a vyhnal jím Kuniho na ulici.

Když bylo Kunimu sedmnáct, jeho otec už měl plné zuby toho, jak

se líný mladík každý večer vrací domů opilý a ptá se, kde je večeře.

Nepustil ho do domu a řekl mu, ať si najde jiné bydlení a zamyslí se

nad tím, jak promarňuje svůj život a láme srdce své matce. Naré pla

kala a plakala, den co den chodila do chrámu Kany a Rapy, modlila

se k bohyním, aby její děťátko poslaly na správnou cestu.

Kadovi se nakonec mladšího bratra zželelo a vzal ho k sobě. Ka

dova žena Tete však manželovu velkorysost nesdílela. Zvykla si po

41

dávat večeři brzy, dlouho předtím, než se Kuni vracel domů. A když

ve vstupní hale zaslechla jeho kroky, začala hlasitě bušit do prázd

ných hrnců v umyvadle a dávat mu tak najevo, že jídlo už není.

Kuni rychle pochopil, co se mu Tete snaží naznačit. Měl sice hroší

kůži — jinak by to ani nešlo, vzhledem k tomu, s jakými přáteli se

stýkal —, ale přesto se zastyděl, že ho švagrová vidí jenom jako vy

žírku, kterého nechce živit. Odstěhoval se, spal na rohožích u svých

přátel, a když zjistil, že už není vítán, přesunul se zase o dům dál.

Přesouval se často.

Vůně smažených plněných taštiček a zázvorového octa. Bublání tep

lého i studeného piva čepovaného do sklenic.

„... a tak povídám: ‚Ale vždyť tvůj manžel není doma!‘ A ona se za

smála a řekla: ‚Právě proto musíš honem dovnitř!‘“

„Kuni Garu!“ Vdova Wasu, majitelka hospody U Báječného soudku,

se pokusila upoutat pozornost mladíka vyprávějícího historky upro

střed hloučku hostů.

„Ano, má paní?“ Kuni natáhl dlouhou paži a objal Wasu kolem ra

men. Vlepil jí na tvář vlhký mlaskavý polibek. Bylo jí přes čtyřicet

a smířila se s tím, že začíná elegantně stárnout. Na rozdíl od provo

zovatelek jiných putyk na sebe neplácala pudr ani r



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist