E-kniha: Čtení z tváře – Taťána Katyš

z tváře

Taťána Katyš

z tváře

2013

Taťána Katyš: Čtení z tváře

© Taťána Katyš, 2013

Drawings © Anna Krčálová, 2013

Cover and Layout © Václav Sůkal, 2013

Published by Nakladatelství Epocha, 2013

ISBN (e-pub) 978-80-7425-928-9

ISBN (mobi) 978-80-7425-929-6

ISBN (pdf) 978-80-7425-930-2

Děkuji Josefovi a Václavovi a kolektivu Epochy za vydání

a Aničce za kresby.

Tuto knihu věnuji s láskou Ditě.

Obsah

Úvod a historie 9

Tvary obličeje 17

Čelo 22

Obočí 27

Oči 39

Nos 49

Ústa 66

Zuby 75

Tváře 78

Uši 81

Brada 92

Rekapitulace 102

Závěr 111

9

Úvod a historie

Kdo by si nepřál být schopen „odhadnout lidi“ na první

pohled, aby věděl, jsou-li poctiví či nepoctiví, pracovití,

líní, zlí nebo dobří, velkomyslní, chytří nebo tupí. Aniž si

to uvědomíme, snažíme se o to každý den v mezilidském

kontaktu.

Lidská tvář nám může prozradit mnohé o lidské povaze,

v  tváři se zrcadlí aktuální fyzický stav i slabiny a dispo

zice k nemocem, jak tvrdí německý léčitel Kurt Tepper

wein. Každá tvář je originál. Číňané jako první věnovali

pozornost vzhledu. Začali se jím zabývat a studovat ho

přibližně kolem roku 1800 před naším letopočtem; nej

větší důraz kladli na stavbu obličeje. Tvrdili, že zdravý

člověk má viditelné lícní kosti, dobře vyplněná oční víč

ka, výraznou bradu, husté obočí, silný nos a plné tváře.

V  antickém Řecku a Římě bylo čtení z  lidské tváře re

spektovaným oborem. Antičtí učenci jako Aristotelés,

Platón, Hippokratés a Plinius o ní napsali mnoho. Au

tor evoluční teorie Charles Darwin věnoval problematice

čtení z  lidské tváře důkladný výzkum. Lidská tvář byla

a je předmětem bádání v mnohých částech světa, zvláště

v Americe, Kanadě, Japonsku, Německu, Švýcarsku, Bel

gii, Francii a Anglii.

Musíme vzít v  úvahu zvláštnosti jednotlivých ras, které

se objeví v lidské tváři. Jsou to znaky dědičnosti – gene

tika. Znaky, jež jsem shrnula do této knížky, nemohou

platit univerzálně pro všechny druhy ras. Má-li někdo za

10

předky Japonce, pak jistě bude mít úzké oči, ale většina

Japonců má úzké oči a všichni Japonci nemohou mít stej

nou povahu jen díky stejným očím. To bychom museli

v tomto případě sledovat více jedinců japonského půvo

du. Nebo černoši a Evropané mají často dlouhou hlavu,

zatímco Číňané mají hlavu i obličej spíše široké. Kavkaz

ské nosy jsou ve srovnání s negroidními úzké, mají často

široký kořen a dlouhou špičku nosu. Negroidní nosy bý

vají široké, s širokým a plochým kořenem a silnou špič

kou. Zrovna jako „bílé“ rasy těžko rozpoznávají obličeje

Číňanů, Th ajců, Japonců a Korejců, tak naopak asijské

typy těžko rozeznávají tváře „bílé rasy“.

Charles Darwin se v roce 1876 zabýval „heterózou“. To je

biologický jev – křížení „silnějších“ jedinců různých ras.

Ti se nazývají míšenci. A víte, kteří lidé jsou dle americ

kého průzkumu nejatraktivnější? Jsou to právě míšenci.

Každá lidská tvář je jedinečná a jiná. Fascinuje svou ori

ginalitou – právě proto si lidé nechávají malovat své por

tréty, právě proto se fotografují. Prohlížíme-li si portréty

či fotografi e lidí, které známe, i těch, kteří už mezi námi

nejsou, vidíme příběh – ptáme se, jaký ten člověk je, ja

kou má či měl povahu. Udivuje nás krása lidské tváře

nebo její části.

Říkáme si například, jak ta naše babička byla krásná.

Jak nádherné oči měla má matka.

Jak ten náš otec byl pěkný chlap.

A když otevřeme album za rok, za deset let, stále se ko

cháme těmito obrázky, které se nám neomrzí, naopak,

nacházíme v nich nové prvky, kterých jsme si dosud

11

nevšimli. Lidská tvář je stále „otevřená kniha“, stále je

v ní co objevovat. Obzvláště pak u dětí, ty jsou většinou

všechny krásné.

Když je člověk mladý, je to již samo o sobě krásné, pak ve

středním věku je již umění zachovat si krásu, ale i stará

tvář může být nádherná. Odráží se v ní prožitý život. Čím

je člověk starší, tím více jeho tvář zračí charakter, odu

ševnělost, upřímnost, inteligenci, hloupost, nemoc a jiné

vlastnosti člověka, prostě lidská tvář nám napoví, jak se

její majitel dokázal vypořádat se svým životem. Zda se

mohl věnovat tomu, co ho těší, nebo musel stále kličko

vat, aby přežil, či používal intriky a „hloupou mazanost“?

Člověk, který prožil šťastný život, má většinou nádher

nou či přinejmenším zajímavou tvář, z níž na nás „dých

ne“ pohoda a naopak. Být šťastný je dar. Není to výsle

dek, je to stav mysli a těla. Je to vnitřní pocit, který někdo

v sobě má, a jiný ne. Nezávisí na životních podmínkách,

na inteligenci, penězích, ani na jiných okolnostech (ne

myslím tím tragické události či poškozené zdraví, tam je

potom každá rada „drahá“, ale i tak – nastraží-li nám ži

vot překážky a někdy velmi kruté, skoro nezvladatelné, je

třeba se o své štěstí pokusit, usilovat o ně, protože i když

je to možná nesnadné, přesto nic není nemožné). Jistě

jsme si už všimli, že osoba chudá, bez zvláštního vzdělání

se nezřídka umí radovat ze života více než bohatá a vzdě

laná. Tak to prostě je. Nic není podmínkou. Důležité je,

aby člověk byl srovnán sám se sebou, aby si uměl z nepa

trných částeček radostí svého života složit celou mozaiku

„svého“ štěstí.