načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtení o T. G. Masarykovi -- Literatura – člověk – svět - Lucie Merhautová; ed.; Luboš Merhaut; ed.

Čtení o T. G. Masarykovi -- Literatura – člověk – svět

Elektronická kniha: Čtení o T. G. Masarykovi -- Literatura – člověk – svět
Autor: ; ; ;

Antologie Čtení o T. G. Masarykovi představuje období 1910–1938, kdy byly identifikovány důležité masarykovské otázky a výzvy. Podtitul Literatura – člověk – svět upozorňuje na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Institut pro studium literatury
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 362
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-9966-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Antologie Čtení o T. G. Masarykovi představuje období 1910–1938, kdy byly identifikovány důležité masarykovské otázky a výzvy. Podtitul Literatura – člověk – svět upozorňuje na komplexnost Masarykova estetického myšlení, na jeho mezioborovou souvztažnost. Široká znalost umění a literatury souvisela s Masarykovou představou vzdělanosti a vycházel z ní zpravidla i ve svých pracích filozofických, sociologických, historických a politických. Chronologicky řazený výběr z obsáhlého materiálu zahrnuje texty různých žánrů a rozmanité povahy, usiluje o reprezentativnost zejména z hlediska tematického a zároveň volbou autorů významných, resp. zastupujících nejzávažnější pohledy a postoje. Propojuje zásadní tematické okruhy (jež charakterizuje úvodní slovo editorů): reflexe Masarykovy estetiky a jejich proměn, jeho osobité kritické a polemické praxe ve vztahu k české a světové literatuře a zejména k některým otázkám literárně-filozofickým a historickým a autorským osobnostem (romantismus, titanismus, realismus, česká otázka a národní obrození, modernost, vztah umění a náboženství, ideál humanitní; Dostojevskij, Goethe aj.). Čtení o T. G. Masarykovi uzavírají výběrové bibliografické soupisy autorova díla a literatury o něm, jmenný a tematický rejstřík, který odkazuje na vybrané motivy, pojmy a fenomény.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lucie Merhautová; ed.; Luboš Merhaut; ed. - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

g

m

antologie*

LUCIE MERHAUTOVÁ

LUBOŠ MERHAUT

eds.

čtení

O t. G. MASARYKOVI

Literatura — člověk — svět

(1910—1938)


Institut pro studium literatury

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.

antologie*


LUCIE MERHAUTOVÁ

LUBOŠ MERHAUT

eds.

čtení

O T. G. MASARYKOVI

Literatura — člověk — svět

(1910—1938)

antologie* TGM 1863, 1876, 1883, 1910, 1917, 1926, 1928, 1934, 1937 (Pestrý týden 12, 19. 10. 1937, zvláštní číslo) Kniha vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 67985921 a vychází s podporou Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva kultury a Státního fondu kutury ČR Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry za poskytnutí písma Republic Recenzovali doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc. Mgr. Jiří Flaišman, Ph.D. © Institut pro studium literatury / Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2017 Texty a ilustrace © autoři / dědicové, 2017 ISBN 978-80-87899-66-3 [IPSL, tištěná kniha] ISBN 978-80-87899-67-0 [IPSL, PDF] ISBN 978-80-87782-72-9 [MÚA]

Úvod

Tomáš Garrigue Masaryk sice nebyl literát či v první řadě lite­

rární kritik a  historik, o  literatuře však často psal, široká zna­

lost umění souvisela s  jeho představou vzdělanosti a  vycházel

z  ní zpravidla i  ve  svých pracích filozofických, sociologických,

historických a politických. Jelikož byl zároveň osobností zasahu­

jící soustavně a výrazně — mnohdy polemicky a s etickým akcen­

tem — do společenského života a posléze se stal reprezentantem

samostatné československé státnosti a  symbolem demokratic­

kého charakteru první republiky, je pochopitelné, že knih a růz­

norodých textů o Masarykovi je obrovské množství; jeho mnoho­

stranného vztahu k literárnímu světu a k uměleckému dění se

týká jejich podstatná část.

Naše čítanka se omezuje na rozmezí let 1910—1938, kdy byla

identifikována důležitá masarykovská témata a byly formulovány

zásadní otázky s nimi spjaté. Podtitul Literatura — člověk — svět

upozorňuje na  komplexnost Masarykova estetického myšlení,

na jeho mezioborovou souvztažnost. Literatura a umění předsta­

vují pro Masaryka fenomény sociální, projevy života v  širokém

slova smyslu. Literární díla zprostředkovávají jedinečné pozná­

vání problémů moderního člověka a jeho světa, osobní estetická

zkušenost je provázána se (sebe)výchovou, s aspekty a funkcemi

společenskými, ve zvrstveném dobovém kontextu, s praktickým,

resp. politickým zacílením či dopadem. Příznačné je, že poezie

přitom není jednoznačně podřizována politice, nýbrž i  politika

představuje v Masarykově chápání básnický výkon, tvořivou čin­

nost propojující aktualitu s vyšším principem a smyslem.

Výběr z  obsáhlého materiálu zahrnuje texty různých žánrů

a rozmanité povahy, usiluje o reprezentativnost zejména z hle­

diska tematického a zároveň volbou autorů významných, resp.

zastupujících nejzávažnější pohledy a  postoje. Vzhledem k  po­

vaze antologie (a možnostem této ediční řady) zařazujeme hlavně

práce méně rozměrné, i v těch došlo často ke krácení. Stranou

nutně zůstaly nejrozsáhlejší zásadní souhrny a studie z daného

období, jež by v  jiné edici zevrubného typu nemohly chybět, 6 nebo by mohly být znovu zpřístupněny samostatně.* V  našem souboru jsou texty uvedeny chronologicky, v  nejjednodušším uspořádání, které umožňuje sledovat věcnou a  názorovou ná­ vaz nost a  odpovídá zmíněné celistvosti Masarykova myš lení, tedy i  tomu, že většina témat a  podstatných otázek se v  lite­ ratuře předmětu objevuje nikoli izolovaně, nýbrž v  určitých dominantách a v propojení s dalšími. Následující přehled výchozí chronologickou linii částečně porušuje ve  prospěch látkových akcentů a řad, naznačuje možné tematické oddíly.

Jednu z  páteřních linií úvah o  Masarykově pojetí literatury

tvoří reflexe základní estetické práce O  studiu děl básnických,

která vznikla v  roce 1884 a  byla znovu zvýznamněna knižním

vydáním v roce 1926. Její cenu připomněl Jindřich Vodák v ob­

sažném sborníku k  Masarykovým šedesátinám (Stará knížka

Masarykova, 1910). Jeho charakteristiky a citované pasáže o je­

dinečnosti, všelidskosti a  završenosti uměleckého poznávání

(ve  srovnání s  vědou) a  o  tvůrčí svobodě i  povinnosti umělce

byly později mnohokrát opakovány. Vodák zdůraznil empirické

zkoumání umělecké výstavby a psychologie děl a upozadění for­

málních kritérií i  vlasteneckých požadavků. Již v  této Masary­

kově rané stati ovšem nalézal výzvu k  umělecké mravní odpo­

vědnosti; v článku Je-li v literatuře Masaryk pouhým etikem (1910)

posléze polemizoval se zjednodušující představou Masaryka jako

toliko moralizujícího literárního kritika. K Masarykově estetické

práci  se opakovaně vracel F. X. Šalda. Ve  stati T. G. Masaryk

v moderní kultuře české (1910) rozlišoval jeho rané a pozdější ná­

zory na umění, přičemž upřednostňoval široce založenou před­

stavu tvořivosti (v citu a vůli) před pozdějším potlačováním intui­

tivní, romantické složky umění i života ve prospěch racionalismu.

Ve studii Masarykův poměr ke krásné literatuře (1925) pak Šalda

* Zvláště — J. Jakubec: Masaryk a česká literatura (1922—23), P. Fraenkl:Masaryk a Vrchlický (1926—28) a Masaryk a moderní titanismus (1932), V. Černý:

Quelques remarques sur la critique masarykienne du titanisme romantique

(1934), M. Weingart: Masarykovo slovanství a slovanská filologie (1935), po­

zornost by si zasloužily i pasáže z monografií J. Herbena (1926—27, 1935) či

Z. Nejedlého (1930—37) nebo práce dalších pilných masarykovských ba­

datelů či glosátorů (např. A. Grunda, J. Hory, J. Laichtera, F. Peroutky,

V. Vaníčka aj.).

zpochybnil empiričnost Masarykovy estetiky a poukázal na její

spekulativní rysy, blízkost k pozdějším názorům B. Croceho i vě­

domou emancipaci od herbartismu ovládajícího dobovou českou

estetiku. Karel Čapek (Z literatury filozofické, 1926) při příleži­

tosti knižního vydání O  studiu děl básnických vyzdvihl opozici

vůči abstraktní estetice, důraz na  jedinečnost uměleckého po­

znání a svézákonnost umělce i romantické kořeny Masarykova

vnímání básnictví, odrážející se například v tezi o nevysvětlitel­

ném původu tvůrčí síly. Masarykovu estetiku podrobně rekapi­

tuloval Karel Svoboda (1938) v jednotlivých fázích (od juveni­

lií k pracím z dvacátých let 20. století) a širších myšlenkových

souvislostech. Svoboda stejně jako další autoři postihl proměnu

Masarykových estetických názorů pod vlivem jeho literárněkri­

tické praxe v časopisech Čas a Naše doba, do značné míry překo­

návající idealistické a subjektivistické východisko a prosazující

především hledisko společenské a mravní. Tyto aspekty a pojetí

kritiky jako tvůrkyně nových životních a národních hodnot po­

jednal Arne Novák v článku Tomáš G. Masaryk jako kritikliterární (1920). Daniel Essertier, filozof spojený s pražským Fran­

couzským institutem, uvažoval o kritickém realismu jako první

fázi Masarykova působení následované „konstruktivním idealis­

mem“, propojením osobité filozofie dějin a životní aktivity (1930).

Takzvané rukopisné boje se staly jedním z hybných momentů

myšlenkového pohybu české společnosti, prosazování svobodné­

ho vědeckého myšlení, kritérií kritičnosti, objektivnosti a pravdi­

vosti. Masarykovo angažmá několikrát rekapituloval JosefHanuš, mj. v bilanci bojů v roce 1886 a v letech následujících (1910).

Arne Novák v souvislosti s Masarykovou aktivizační koncepcí

české historie shrnul jeho pojetí tzv. národního obrození, kri­

ticky se přitom vymezil proti jeho reformační tezi (T. G. Masaryk a jeho názory na národní obrození, 1929). K tomuto tématu se

vztahuje i protiproudá črta Česká otázka (1930) filozofa J. L.Fischera, zvažující mj. působnost masarykovské „destruktivní tra­

dice“ v rea litě první republiky. Otokar Fischer (Malý citát k velké

otázce, 1932) z literárněhistorického hlediska objevně upozornil

na  příbuznost Masarykova propojení české reformační tradice

a procesu národního obrození s výklady Hermanna Hettnera.8

Shrnující pohledy na Masarykův vztah k literatuře a kultuře

poskytuje několik textů: Šalda se v úvaze Masarykova osobnostfilozofická (1920) podobně jako ve výše zmíněných článcích s nad­

hledem i kriticky vyrovnával jak s Masarykovými myšlenkovými

podněty, tak s rozpory, které jej vedly k vyzvedávání tendence,

naukovosti a  moralistních stránek literárních děl. Přehlížení

váhy uměleckého tvaru s odvoláním právě na Šaldu tematizovala

i mladší kritická generace: Pavel Fraenkl v důsažné studiiMasaryk a literatura (1930) mj. charakterizoval přínos i omezení „po­

stavové kritiky“; František Götz ve stati Masaryk a umění (1925)

viděl Masarykovo umělecké nadání a romantickou fantazii coby

předpoklad historicko­filozofických koncepcí; přístup ke  kri­

tice jako k životnímu zápasu, výkonu, jenž jde „vždy na kořen ži­

votní a morální koncepce uměleckého díla“, přirovnal ke Carly­

lovi. Historizující stanovisko představil Emanuel Rádl (Masaryk

o  literatuře, 1935), jenž v  Masarykových stopách podtrhl ohled

na společenský kontext, požadoval literaturu vyhraněněji slou­

žící praxi, „pravý“ objektivismus. Albert Pražák v českosloven­

ské perspektivě mj. přičlenil Masarykův kritický typ k předchůd­

cům a  konzervativním odpůrcům modernismu  konce století,

k  Nerudovi, Tyršovi, Krásnohorské či Hurbanovi Vajanskému

(T. G. Masaryk a  čsl. literatura, 1935). Pro Jindřicha Vodáka

Masaryk jako autorita literární (1937) spíše znamená aktuální

i pro budoucnost podněcující zhodnocení „smělosti, zarývavosti

a předbíhavosti“ jeho literární věrouky.

Vlnu ohlasů v domácím i zahraničním tisku vyvolal spisSvětová revoluce a způsob, jímž v něm autor propojoval roviny lite­

rární a mimoliterární. Pavel Fraenkl (Literárně-filozofické části

Masarykovy Světové revoluce, 1926) důrazně polemizoval s Masa­

rykovým pohledem na francouzský romantismus, založeným kriti­

kou katolicismu. Arne Novák (1926) se zaměřil na zpětnou belet­

rizaci válečných cest a diplomatických jednání, projekci dějinně

filozofických názorů do politických rozhodnutí, na nevyváženost

a tezovitost jednotlivých kulturních črt. Světová revoluce a česká

vydání prvních dvou svazků Ruska a Evropy podnítily studium Ma­

sarykova vztahu k světovým literaturám. Otokar Fischer(Masaryk a  německá literatura, 1930) spatřoval obecné východisko

Masarykova uvažování v  prolínání českého a  rakousko­němec­

kého světa, zabýval se Masarykovým vztahem k Herderovi, Mar­

xovi a především ke Goethovi a k Nietzschovi, jeho inspiračním

vlivem na českou germanistiku (poukazem ke Kleistovi revidoval

Masarykův jednostranně náboženský výklad sebevražednosti).

Karel Polák (Básník a státník, 1932) komplexně, příznačně v prů­

hledech estetických, etických a politických, analyzoval fáze Ma­

sarykova celoživotního zájmu o Goetha, také jako potýkání češ­

ství a němectví a ideálů praktického a uměleckého života. Frank

Tetauer charakterizoval vztah Masaryk a  anglická literatura

(1930) jako „záležitost srdce a temperamentu“, obdobně jako No­

vák nebo Fischer konstatoval hledání distinktivních národně

psychologických rysů v umění prostřednic tvím etických a nábo­

ženských kategorií, zároveň přehlížení určitých literárních řad

a  tradic. Rozsáhlou kapitolu představují studie k  tématu Masaryk a ruská literatura. Jiří Horák (Masaryk a Dostojevskij, 1931)

vycházel z  fundovaného slavistického a  ideově­kontextového

studia, připomněl rovněž Masarykův srovnávací přístup k  nej­

vyhraněnějším formulacím titanismu. J. L. Hromádka spat­

řoval z  hlediska protestantského teologa paralelu mezi myš­

lenkovým a  duchovním zápasem obou osobností (Dostojevskij

a  Masaryk, 1930). Titanismu jako problému literárnímu a  ná­

boženskému se Masaryk podstatně věnoval v  sérii článků Moderní člověk a náboženství. Jan Patočka v reakci na Masarykovy

úvahy a v konfrontaci s podněty Václava Černého a jeho existen­

ciální interpretace francouzských romantiků vyložil Titanismus

(1936) jako problém filozofický. J. L. Fischer ve stati T. G.Masaryk jako myslitel (1937) vykreslil Masaryka jako antropocentristu,

jako „indi vidualistického bohohledače“ usilujícího o  rovnováhu

mezi vědou a náboženstvím, subjektem a světem. Náboženskost

v  Masarykově pojetí literatury (1930) osvětloval i  J. B. Ča -

pek, v rámci svého badatelského zaměření na reformaci pouká­

zal na  to, že literatuře Masaryk přisuzoval takřka pastorační

funkci pro společnost a v umění hledal rovněž „metafyzický do­

kument“, nejen znamení doby a národní duše.

Na další aspekty Masarykova profilu, obrazu a vlivu pouka­

zuje několik různorodých příspěvků: Viktor Dyk (T. G. Masaryk, 10 1910) reprezentuje názorového odpůrce, jemuž dávala v letech předválečných za pravdu většina mladé generace — jak zpětně přiznal Jindřich Vodák (Masaryk jako autorita literární, 1937). Dyk se stavěl proti Masarykovi jako politický aktivista, jako pro­ zaik a obhájce svého díla, zejména románu KonecHackenschmidův; upozornil na Masarykův vliv in negatio i na sklon některých jeho žáků k  neživotné moralistní tezovitosti. Na  druhé straně měl Masaryk — slovy Götzovými — schopnost „dramatizovati český život“. Otokar Fischer v článku Masaryk a drama (1920) uvažoval o jeho vlivech na dramatický žánr, implicitních, pole­ mických, legitimizačních i negujících. Beletristickým projekcím se v obdobné škále věnoval Miloslav Hýsek (Masaryk v našem románě, 1925). Hledisko literární postavy střídá v článku Josefa Kodíčka Masarykovo evropanství (1925) otázka po zdrojích Ma­ sarykovy neobvyklé mýtotvornosti vyvěrající z  osudových ži­ votních náhod a  antinomií myšlenky a  praxe. Masarykovu vý­ lučnost znamenající obtíž pro následovníky vytkl J. L. Fischer v metaforické glose Osamělý balvan (1930). Ferdinand Pujman přiblížil operně dramatizujícím stylem v souvislostech Pansofie (1930) Masarykovo směřování k harmonii fyzického, mimického a  myšlenkového projevu a  působení. Bedřich Markalous vy­ tkl Eidický princip u T. G. Masaryka (1934), ojediněle vyložil syn­ tetičnost Masarykovy osobnosti na základě postižení jeho smys­ lového, především zrakového poznávacího vztahu ke světu. Jan Mukařovský nad Čapkovým Mlčením s T. G. Masarykem upřesnil povahu Masarykova věcného způsobu vyjadřování zaměřeného na  „slovo­věc“ (Postavy a  díla, 1935). V  zamyšlení nad  plastic­ kým portrétem T. G. Masaryka od V. Makovského pak Mukařov­ ský podal pronikavou charakteristiku malířského a sochařského portrétu a proměnlivého významového sjednocování jak v tvůr­ čím aktu, tak v momentu recepce, složil Trojí podobu T. G.Masaryka (1938) a polyperspektivně interpretoval vztah tváře a cha­ rakteru.

Výbor rámují dvě stati — východisko k pochopení Masarykova

úsilí nabízí článek I. A. Bláhy o jeho zvláštním Krásnémindividualismu (1910), který byl na jedné straně výsledkem boje s okolím

o vlastní integritu a vnitřní soulad, na straně druhé utvářel model

socializace moderního subjektu. Soubor uzavírá stále aktuální vý­

zva Jana Patočky a Václava Navrátila z roku 1938 k zamyšlení

nad Masarykovou osobností a k studiu a promýšlení otázek, které

položil; proti zjednodušujícím, čítankovitým čtením nahlíží Masa­

rykův odkaz jako plodnou obtíž a interpretační problém.

Naznačená rozporuplnost je ostatně pro masarykovskou lite­

raturu od počátků dodnes příznačná. Vedle vnějškových nálepek

a klišé je Masarykovo dílo čas od času chápáno ve své znepoko­

jivosti. Jako zneklidňující se může jevit již protichůdnost, v níž

byl Masaryk traktován: jako zrádce a  zaprodanec i  mužný bu­

ditel a národní hrdina, kazatel i učitel, apriorista i vzněcovatel

otázek, bytost neumělecká i estetik a filozofický kritik atp. Roz­

ličné a často protikladné interpretace masarykovských témat —

a  to zvláště ve  výkladu a  hodnocení jejich vnitřní rozpornosti,

její povahy a významu — ukazuje i následující antologie. Na jedné

straně se tu Masaryk jeví ve své rozpolcenosti, v povahové dua­

litě citu a intelektu, v antagonismech útočnosti a normotvorné

tendence, individualisticky založeného kriticismu a intuitivního

i  marného „bohohledačství“. Na  druhé straně je vykládán jako

myslitel dramatického napětí, jenž překonával protiklady smys­

lově romantického a racionálního, tělesného a duševního, ana­

lytického a syntetického, duchovního a prakticky činného, krás­

ného a skutečného. Je nahlížen jako osobnost vůle, upozorňující

na disjunkce a průlomy skepse, aby je překonával prací, hledá­

ním vyššího smyslu; je bořitelem hranic i harmonizátorem víry

a poznání. Je oceňováno právě jeho úsilí syntetizovat smyslové

a  kontemplativní, rozumové a  nadrozumové. Často zmiňovaný

a úhelný protiklad subjektivismu a objektivismu Masaryk sjed­

nocoval v  povznášejících humanitních ideálech. Ztotožňoval

umění a život: „Umění moderní je povýtce sociální, a přímo poli­

tické. [...] Vlastním problémem umění po stránce mravní i umě­

lecké je ideál humanitní“ (Vývoj evropské společnosti v  19. století, 1899).

Mnozí autoři se shodují, že Masaryk měl umění rád a litera­

tura mu byla živým a oživujícím zdrojem poznání i ověřování fi­

lozofických, sociálních, náboženských, etických a  politických

problémů. Že byl duchem kritickým, nezůstával však na  poli 12

Krásný individualismus

INOCENC ARNOŠT BLÁHA

Individualismus oprostil individuum od tlaku a násilí společen­

ských tradic kvůli svobodné práci ve prospěch kolektivního ideá ­

lu společnosti. To jest krásný jeho smysl. Neboť jednotlivec hos ­

podářsky vyčerpaný a  vykořisťovaný byl k  ideálu nové společ­

nosti chladný a lhostejný. Byl­li utlačen politicky, nemohla v něm

vyrůsti nutná pokroková a  mravní tradice, jež je základem bu­

doucí autonomnosti.

Náboženská poslušnost, netolerance a fanatismus, jakož i myš ­

len ková zaostalost a  mravní formalismus budily v  něm nechuť

a nedůvěru vůči svobodnému a ideálnímu stylu nového života.

Dnes už je každý člověk v jistém smyslu individualistou. Není už

možná vláda bez přímé či nepřímé účasti lidu, a pokud ta vláda

je, dává si ji jednotlivec sám; lidé bohatnou individuálním dů­

vtipem; upadá náboženství ve starém slova smyslu, s kolektivní

svojí organizací, a bude­li napříště náboženství existovati, pak je­

dině ve formě náboženství soukromého, individuálního, člověk je

to, co ví, co dovede, co žije.

Krásný individualismus zůstal ovšem majetkem silných. Jen ti

jej pojali jako těžkou a trpělivou životní povinnost, dovedli ho po­

chopit jako novou vědeckou metodu vlastního života, porozuměli

mu ve  smyslu živého vztahu filozofie k  životu. Jim individualis­

mus znamenal ne teorii, ale hlavně praxi. Vypracovat svoji vlastní

osobnost, empiricky zkoumat jeho hodnotu ve vztazích ať k jed­

notlivcům, ať ke společenským celkům užším či širším, učinit tyto

vztahy silné energií vlastního, těžce vybojovaného lidství, učinit

je teplé vroucností vlastního citu. — Tento krásný individualismus

znamenal socializaci vlastního já po všech jeho stránkách.

Ale vedle těchto vzácných a řídkých individualistů, jež spíše

očekáváme, než známe, vyrojila se do současného života řada in­

dividualistů jiných. Přijali z individualismu jen vnějšek. Učinili si

z něho zeď proti ostatnímu světu. Nepěstili své já rozumové a ci­

tové, nýbrž pouze své vlasy, své nehty, své pudy. literární kritiky, míjel se s jedinečností umělecké literatury v čet­ ných aspektech (především ve  schopnosti vidět formové a  es­ tetické kvality), že mnohé přehlížel a  zjednodušoval, nicméně mnohé naopak neopakovatelně vyzvedl. Jak poznamenal Arne Novák, „odborník by uvedl snad celou řadu nedostatků“, doslova omylů, přesto Masaryk provokuje pojetím kritiky jako životní in­ spirace, tvorbou hodnot na  základě četby, požadavkem řešení „světové a životní hádanky“.

Přes různost zacílení vybraných textů antologie připomíná

tradici kritického a oživujícího vztahu k Masarykovu dílu, která

je paralelní k  legitimujícím a  mytizujícím obrazům, jakkoliv

mnohé vznikly příležitostně a zejména po roce 1918 tvořily sou­

část celospolečenských oslav prezidentových narozenin, resp.

reagovaly na jeho úmrtí. Zároveň rozvíjely podnětnost Masary­

kova myšlení, řečeno s  Šaldou, leckdy i  proti němu. Přitom je

množství poznatků představeno jako „poznámky“, náčrty k pro­

blému, který vyžaduje podrobnější studium. Přiznaná fragmen­

tárnost, nezavršenost je také určitým Masarykovým dědictvím.

Postup masarykovského bádání v době první republiky byl sou­

částí rozvoje české vědy, specificky literární historie a jednotli­

vých filologií (bohemistiky, germanistiky, slavistiky, anglistiky

ad.). Přední představitelé těchto oborů začleňovali Masarykovy

osobité kritické analýzy do širších souvislostí estetických, myš­

lenkových, literárně a kulturněhistorických. Impulsy bohatých

předválečných výzkumů byly po Masarykově smrti rozšiřovány

jen omezeně, a to jak z vnějších, společensko­politických příčin,

tak i z důvodů „vnitřních“, pro obtížnost obsáhnout daná témata

v odpovídající komplexnosti v době pokračující oborové speciali­

zace, porozumět netypickému přístupu k literatuře; naše čítanka

chce místo statického emblému zachycovat, co je v něm dyna­

mické, klade otázky, co pobízí k diskusi, provokuje k přemýšlení,

třeba k nesouhlasu a polemice, k domýšlení, co je stále živé...


1514

Vyšli z národa sedláků, dělníků a řemeslníků a vyřkli své po­

hrdlivé: Odi vulgus profanum. Epigonsky a  bezkrevně napodo­

bit cizí bohému, zrazovat lásky, oprostit se od  pravidel, nevy­

konat kus pořádné práce, tomu řekli: umění života. Postavit se

na vysoký koturn l’art pour l’artismu a skončit v „Čertových ko­

pytech“, tomu řekli smysl pro umění.

Povýšili za dogma jen své já instinktivní, to já, v němž žije kus

duše rasy a  starých animálních náklonností. Svůj individualis­

mus pojali čistě spekulativně, pokud jim ještě zbyly schopnosti

ke  spekulování, docela ve  smyslu starých nevědeckých, filozo­

fických škol. Tak se na  nich vymstilo pohrdání přítomností, že

myšlenkově stali se studeným přežitkem středověku. Nic by se

v nich a kolem nich nezměnilo, kdyby se nazvali nominalisty či

averroisty. Nepostavili svůj přijatý názor ve vztah k teplému ži­

votu svého okolí a ustydli bezmocně na svém smutném Simeo­

nově sloupu. Nepochopili, že individuum je něčím jen svým pozi­

tivním vztahem k rodině, společnosti, národu.

Jsou ještě dnes mezi námi. Potkáte tyto individualisty s rozcu­

chanými vlasy, myšlenkami a city za každým pátým kavárenským

stolkem. Existují­li u národů velkých, jest jejich existence odpus­

titelným luxusem, u nás znamenají ucpávání studnic národní síly.

Neboť nevytvořili nic ani v sobě, ani kolem sebe, a když přece při­

cházejí do praktického života, stávají se z těchto radikálů teorie

docela krotcí občané, jdoucí poslušně pode jhem starých, spo­

lečenských tradic. Měli kdysi v  mládí svá dobrodružství lásky,

dobrodružství citu, měli kdysi v mládí svůj individualismus, své

malé, neškodné dobrodružství myšlenky.

Je však krásný individualismus, jenž není revolucí slova, ale

reformací života, individualismus, který se žije. Vydává ovšem

různé ovoce u člověka­básníka, u člověka­sochaře, u člověka­fi­

lozofa. Nejužitečnější u člověka­filozofa.

Masaryk je u nás první filozof krásného individualismu, první

individualista činu, činu, jenž má všecky příznivé vlastnosti so­

cializovat se a  umožnit nový vývoj. Vybojoval sebe sám proti

všem, svojí filozofií přivedenou v úzký vztah k životu, učí vybo­

jovat nové české já, novou českou rodinu, nový český národní

život. Vypracoval v  sobě a  pro všecky české já po  všech jeho

stránkách. Syntetizoval v  sobě českou minulost — Husa s  jeho

náboženskou opravdovostí, Chelčického s  jeho humanitním

ideálem, Komenského s jeho snahami pansofickými, pře loženými

ovšem do 20. století, Havlíčka s jeho neohrožeností činu a odpo­

rem proti mučednictví.

Vybudoval v  sobě harmonického člověka, jemuž jest potře­

bou věda, umění, literatura, filozofie, politika, mravnost i  ná­

boženství. Učinil jej vzorem českého života. Ne tedy formální

esteticismus s mravním bohémstvím, ne náboženský agnosticis­

mus s  praktickým ulpíváním na  pověrách a  fetišismu, ne poli­

tickou práci bez mravní zodpovědnosti — ale všecky stránky ži­

vota v  sobě harmonicky usmířit, je v  sobě promyslit a  procítit

a hlavně — žít. Tím vnesl do českého života osobní opravdovost,

založenou vždy na vědecké metodě. Tak se stal buditelem čes­

kého života individuálního a odtud i rodinného a společenského,

neboť individualismus, jejž on hlásal, nebyl nikdy dostředivý, ale

vždy odstředivý, nebyl nikdy jen kvantitativní, tj. dosažení největ­

šího množství egoistických svobod a výhod, nýbrž i kvalitativní,

tj. na základě těch svobod a výhod zlepšení a zušlechtění svého

já k  vůli společnosti a  pro společnost. Byl to individualismus

TGM v Kyjevě 1917


1716

společenské solidarity. Jím se stal Masaryk urychlujícím momen­

tem v pohybu českého života za ideální dokonalostí. Vybojoval

si sílu, aby ten zrychlující pohyb českému životu mohl sděliti.

Vybojoval si ji, ať už se s  rodiči stěhoval z  jedné slovácké ves­

nice do druhé a učil se poznávat malichernost lokálních tradic

a zvyků, ať už přemýšlením nad sebevraždou panského kočího

na brance zámku čejkovického, ať proti prof. Försterovi, řediteli

Hocheggerovi, ať v  tisíci jiných případech, kdy zápasil o  sebe,

o své já.

[...] Masaryk vybojoval sebe pro sebe, ale vybojoval též sebe

pro svůj národ. Ukázal, že jednotlivec může míti pravdu proti

všem, jako ji měl Rembrandt proti svým současníkům, kteří ho

zneuznávali, jako ji měli Hus a Galileo proti svým soudcům. On

sám celým svým životem a svojí prací jest faktem, jest dokladem

pro sociologický zákon, že svědomí jednotlivce jest čistší a jas­

nější než svědomí sociální, že svědomí jednotlivce rozráží a roz­

ptyluje sociální lži, podrobujíc přísné analýze jejich stáří, jejich

složení, jejich oprávněnost. Neboť svědomí individuální dovede

se povznésti na stanovisko dynamické, svědomí sociální měří vše

jen ze stanoviska statického.

Posuzujeme­li jeho vystoupení v  českých dějinách sociolo­

gicky, můžeme konstatovat všecky jevy, jež provázejí vystoupení

silného individua, předkládajícího davu novou myšlenku a novou

mravnost. Za těch určitých okolností, za nichž Masaryk proti ní

vystoupil, byla česká společnost davem, jehož city a  myšlenky

směřovaly k jednomu cíli. Nic nevadí, že v tom davu jednou byly

i akademické spolky se svým vlasteneckým hlasováním, nic ne­

vadí, že v  něm byli vlastenečtí advokáti, nerozumějící smyslu

slůvka „organon“ z úvodu ke Konkrétné logice. Tato společnost

byla davová. Měla i davovou inteligenci, i davovou citovost, i da­

vovou morálku. Dav nepřemýšlí, nepozoruje, nesoudí. Český dav

také nepřemýšlel, co chce ten člověk svým vystoupením, neviděl

harmonie jeho názoru a života, neviděl, že vše, čeho se ten ka­

cíř dotkl, stalo se životním zlatem, nerozpoznal nespravedlivost

rozsudků jako „rakušáctví“, „zrádce“, „zaprodanectví židům“ atd.

Ukázalo se, že ani český dav nelze vésti rozumem. Neboť nero­

zeznával subjektivní od objektivního, a jedinou skutečností mu

byly obrazy jeho duše a modly staré tradice. Má­li jaké ideje, že

jsou to jen fixní ideje, a že chápe, jak to řekl Clemenceau, jen en

bloc. Ukázalo se, že dav žije jen citem, ale ne citem ušlechtilým

a  osvíceným, nýbrž tím, čemu Masaryk sám řekl alkoholismus

citu. Na tomto citu staví své fikce a iluze a mstí se krvavě na tom,

kdo mu tyto iluze chce bráti.

Osvědčilo se i na českém davu, že podezření je mu hned prav­

dou a počátek odporu že se hned stupňuje k nenávisti. Ukázalo

se, že dějiny jsou mu jen legendou, mýtem. Ukázalo se, že jedi­

nou atmosférou, v níž se davu dobře dýchá, jest netolerance, že

jemu jediným božstvem je veřejné mínění, že jeho náklonnost

ke  lži jeví se nenávistí k  člověku upřímnému. Ukázalo se, že

na jeho straně jsou všichni lidé prostřední. Ale ukázalo se též,

že „inteligence přece jen řídí dav, třebas z velmi daleka“. Neboť

horečka davu pomine, ale Pravda kráčí pevně dále svojí cestou.

Má v sobě něco dobyvatelského, tyranského. A právě tyrany dav

nejvíce miluje. Masaryk nezvítězil nad davem tím, že přišel jako

jeho dobrodinec, nýbrž kategoričností své pravdy. Tak vybojoval

sebe pro národ, pravdou, kterou nalezl, obrodil jeho život. Dnes

jeho pravdy, jeho ideje staly se již citem, stávají se tradicí. Tak je­

dinec myslí za  národ a  racionalizuje národ. Tak jedinec vypra­

covává nejen názor, ale i  city společnosti. Neboť nelze popříti,

že Masaryk dal nový obsah českým citům náboženským, rodin­

ným, českému vlastenectví. Pravdu má Simmel (Soziologie, 483),

že individuum jest jen průchodiskem vývoje společenského a vý­

voj společnosti že jest jen meziinstancí vývoje individuálního.

Společnost se ovšem brání, aby tento vývoj se nedál snadno, ne­

boť pokrok se děje jen lámáním tradic. A brání se společnost tím

více, čím je méně civilizovanou. Dá se vysvětliti jenom nedovzdě­

laností české společnosti, že u nás sváděny krvavé boje, hrani­

čící se ztrátou existence, o věci u národů kulturních samozřejmé.

Souvisí to též s malostí a domáckostí českých poměrů, že otázky

týkající se celého národa, jeho pověr a nepravdy jeho dějin ne­

mohly býti projednány klidnou, veřejnou diskusí bez osobních

hořkostí a  pouličních demonstrací. Ale dnešní vývoj věcí záro­

veň je dokumentem, že mír obhajovaný křečovitě a nespraved­

livě byl jen na povrchu a pod ním že už začínalo zdravé kvašení 18 českých duší. A jestli už něco v české duši vykvasilo, jest to jen zásluhou toho krásného individualismu, znamenajícího pěstění sebe pro ideály společnosti, jehož prvním hlasatelem a vzorem jest u nás Masaryk. T. G. Masarykovi k šedesátým narozeninám (red. E. Beneš, F. Drtina, F. Krejčí a J. Herben, Praha: Grosman a Svoboda, 1910, s. 49—52 → 2., upr. vyd. Praha: Čin, 1930 [jako Masarykův sborník 4], s. 63—67) INOCENC ARNOŠT BLÁHA (1879—1960), sociolog, filozof a  etik, publicis ­ ta, v  mládí též básník a  prozaik; v  letech 1903—21 středoškolský profesor (v  Praze, Novém Městě na  Moravě, Litomyšli a  opět v  Praze), 1922—39 a 1945—50 profesor sociologie na filozofické fakultě brněnské univerzity; před­ stavitel strukturálně funkcionalistické sociologie navazující na masarykovský kritický realis mus a demokratický reformismus, v roce 1925 spoluzaložil Masa­ rykovu sociologickou společnost, 1925—28 byl předsedou znovuobnovené rea­ lis tické strany, redigoval Sociologickou revui v letech 1936—39 (s J. L. Fischerem a E. Chalupným) a 1946—49.

Stará knížka Masarykova

JINdřICH VOdÁk

Mohlo by se říci: knížečka. Byla zcela tenká, o pouhých čtyřia­

třiceti stranách, vyšla před šestadvaceti léty (1884) a jmenuje se

O  studiu děl básnických. Při poměru, v  němž její pisatel octl se

později k Vrchlickému svým rozborem Twardowského v druhém

ročníku Naší doby, je významno, že spisek Masarykův přinesl pů­

vodně Sládkův Lumír; vydání v knížce je „zvláštní otisk z Lumíra

rozmnožený“. Knížka je dnes bohužel rozprodána. Byla o dvě léta

později doplněna pod týmž nadpisem částí druhou, která obsa­

huje Masarykovy známé rozbory básní z Rukopisu královédvor­

ského.

Tož ta tenounká knížka, ještě trochu neobratně a cize psaná,

podává ve  stručném náčrtku Masarykovy názory estetické. Už

tehdy vytkl umění a zvláště literatuře ono vysoké místo, na které

je stavěl pak ve svých klasických studiích o moderním člověku,

an psal v jejich úvodě: „Teologie a filozofie nemají pro nás ceny

menší, ale umění a  zejména umění slovesné mluví k  nám bez­

prostředněji a vší životní plností, kterou se vyznamenává právě

umění.“ V první kapitole O studiu děl básnických řekl přímo, že

„zajisté každý člověk největšího povznesení a snad i největšího

poučení v díle uměleckém nabývá“. Nemohlo být ani jinak. Vždyť

hlavní podstata a záslužnost vší činnosti Masarykovy tkví zrovna

asi v tom, že usiloval vědu jako umění sloučit co nejtěsněji s den­

ním praktickým životem. Věda měla přestat být univerzitním

a odborným předmětem, který se toliko přednesl z katedry a pěs­

tuje na pracovních stolcích učenců; měla nám přejít do krve, stát

se účastnicí a určovatelkou všeho našeho denního myšlení i ko­

nání. A  stejně umění. Nemělo být pokládáno za  nějaký vítaný

předmět zábavy: „tak souditi mohou peněžníci, kteří suchopár

svého počtářství paralyzují návštěvou divadla“. V  umění měli

jsme nalézat vážné „řešení světové a životní hádanky“, bez kte­

rého se prostě neobejdeme, záleží­li nám na  tom, abychom žili

uvědoměle, plně a plodně; při každém kroku, jejž činíme, umění 20 mělo nám osvětlovat svět, v němž žijeme, trudné otázky, na něž narážíme, závazky, jež máme k sobě a k životu.

Namluvilo se u nás o božskosti a svrchovanosti umění! Masa­

ryk ve svém náčrtku empirické estetiky vzletně přidal se k těm,

kdož umělecké poznávání světa kladou těsně vedle poznávání vě­

deckého a na týž stupeň, ne­li vyšší. Jedni, vědci, poznávají svět

ve všeobecných, abstraktních zákonech; druzí, umělci, jej přímo

nazírají, poznávají jej „nazíravostí smyslnou“, v jeho jednotlivých,

konkrétních zjevech, celých původních, jak jsou a žijí. Tím, že toto

své smyslné nazírání dovedou v uměleckém vyjádření pevně za­

chytit, poskytují nám poznání „naprosto správného“, bezpečného

a trvalého; o „geniálním (tj. uměleckém) poznávání“ možno tvr­

dit, že „nepokračuje“ („věčné jaro v umění“): „co Homér, Sofokles,

Dante, Shakespeare, Goethe a všichni ti velikáni poznali, to na­

prosto ustanovili po všecky doby.“ Umělci jsou také Masarykovi,

jenže jemu doopravdy, „géniové bohem mu daní“, jejichž skrání

dotkl se „anděl podivení“, „schránky posvátné“, jichž významu

„náležitě nikdo ani nevystihne“. Masaryk nalézá pro ně slova nad­

šení a podivu, jaká se jeho světlé, zlaté střízlivosti obyčejně nepři­

suzují: pravé dílo umělecké jest mu „velikým milníkem“, jenž stojí

sám o sobě a pro sebe „na té dlouhé křížové cestě lidského lopo­

cení“: studovat dílo umělecké znamenalo mu vyšinout se na sta­

novisko umělcovo a z toho na ně hledět, nikoli ze svého.

Jenže ovšem, Masarykovi jako nic na  světě, tak ani vzneše­

nost poslání uměleckého nebyla pouhou třpytnou, okázalou

frází, kterou se opojuje dětinská ješitnost, aby mohla tím jis­

těji provozovat svoji povrchní, polovičatou hru. Pojem, jejž vy­

slovil o umění a zejména literatuře jakožto umění nejrozsáhlej­

ších prostředků, ten pojem zahrnoval u Masaryka také umělecké

povinnosti, a  to povinnosti, na  něž naši tvořící lidé zhusta ne­

pamatují. Masaryk je nastínil hned v té své estetické knížečce.

Umělec měl být nadán „větší silou, mohutností a jistou ohrom­

ností citů i vůlí“ (platonovskou „božskou mánií“ z Ióna), jeho cit

měl být zdravý, čistý, pravdivý, vážný, vlastnosti, které dávno ne­

jsou tak snadny, za  jaké se pokládají, a  především umělec měl

horlivě dbát důkladného vzdělání. Masaryk vystavil za  příklad

tvůrce, jako byli Lessing, Goethe, Schiller, Dante, Leonardo da

Vinci, Michelangelo, Dürer. Jen tím, že konali „hluboká a daleko­

sáhlá studia vědecká“, že snažili se co nejvíc vědět a znát, jen tím

dosáhli oné výše, na které je zříme: chceme po umělci skutečné

vystižení světa, chceme v pracích jeho vidět a slyšet o něco víc,

než co každý z nás z toho světa vyvidět může sám, a co má pově­

dět umělec, jenž nepoznal, nezkusil, nezažil, neprobádal a neví

ani tolik, co jeho doba? Nesmí stát pod jejím, nýbrž nad ním. Ma­

saryk vztáhl to i na uměleckou formu; ukázal na Dantovi, Balza­

covi, dovodil určitými, praktickými příklady na Goethovi, Schil­

lerovi, jak velikého přemítání, zkoumání, hledání je někdy pro

slovíčko, pro maličkost, u které se my ostatní ani nezastavíme.

Praví umělci přese všecku svou geniálnost pracovali vždy „v potu

tváře“; umění není nic s nebe spadlého, nýbrž „je to poznávání ta­

kové, ve kterém velikého napětí sil je třeba“.

Velké povinnosti, jež Masaryk nutně vložil do  svého vyso­

kého pojmu o  umění a  do  své vřelé úcty k  němu, vynikly ještě

lépe, zřetelněji, naléhavěji a podnětněji v jeho proslulých kapi­

tolách o moderním člověku, náboženství a titanismu u Goetha,

Musseta, Garborga, Wagnera, Dostojevského aj., o naturalismu

u  Zoly, o  básnickém eklektismu u  Vrchlického. Sotva kdo po­

chopí, že ty bohaté kapitoly, ze kterých my všichni v  mladším

Titulní list zvláštního otisku

Masarykovy přednášky

O studiu děl básnických (1884)


2322

pokolení literárním dychtivě jsme se napájeli, s  nimiž jsme

ve svých myšlenkách zápasili, přeli a vyrovnávali se jako s věcí

základního dosahu, že ty kapitoly zůstávají roztroušeny po roč­

nících Naší doby, kde se musejí teprve shledávat a sbírat. Byly

úryvkovité, zběžné, nespořádané, brzy předbíhaly, brzy dělaly

všelijaké skoky, měly své mezery, byly místy v některých větách

a odstavcích příliš úhrnné a souborné, takže na první ráz bylo ne­

snadno přijít jim na kloub; stylistickým metodikem Masaryk ni­

kdy nebyl a ve svých časopiseckých kapitolách byl jím nejméně.

Ale kde jsme se najednou ocitali s literaturou a nad ní! Všecka

jména, která jsme milovali, objevovala se sloučena v jednu dlou­

hou řadu duchů do  věků zamyšlených a  zadívaných a  všecka

stávala se hluboce příbuznými v  nejtěžší, nejchoulostivější zá­

hadě dnešního života, přes kterou není a  nebude lze přejít. Li­

terární umělec povznášel se v nich na kulturního mluvčího prv­

ního řádu, vyjadřoval palčivé mravní bolesti své doby, takové, při

kterých jde o bytí a nebytí, dával výmluvný příklad, jak ty bolesti

nutno potírat, udolávat, jak se s nimi nutno měřit nebo jim hr­

dinně podléhat.

Masaryk podal pomocnou ruku onomu našemu mladšímu po­

kolení literárnímu, které se vzepřelo proti nízké, omezené úrovni

domácí tvorby. Provolal zároveň s ním, ale vyspěleji, zraleji, pře­

svědčeněji a  platněji, že literatura je povinna stát v  čele všech

souvěkých mravních bojů a  duševních snah, že literární umě­

lec je povinen mocně prožít, procítit a také promyslit existenční

mravní utrpení svých vrstevníků. Tu už se nesmělo mluvit do vě­

tru a nazdařbůh, jak to dělali autoři Twardowských: každé slovo,

které básník psal, každá postava, kterou smyslil, nabývaly neoby­

čejného, dalekého významu kulturního, jejž měl zcela podrobně

znát, aby ho mohl dostihnout podle časové potřeby. Běželo o no­

vého člověka proti starému, o hrozné rozpoltění a kolísání mezi

oběma, o zkáznou nejistotu, tápání, tolikeré omyly. Všichni měli

být vážně, s napětím všech sil účastni na zrození nových lidí: Ma­

saryk uměl vidět to úsilí hledání a  rození u  Baudelaira a  Huys­

manse jako u Goetha, u Lenaua a Hauptmanna jako u Musseta;

každého přijímal, kdo uměl pravdivě, ryze se zpovídat a vyznávat

ze své nemoci, ze svých marných zápasů, hříchů a tužeb. Brojil­li

proti čemu, bylo to (v článku o Zolovi) proti polovzdělanosti a di­

letantismu, tam, kde má být „opravdové, přísné a poctivé studium

přírody a člověka“; zavrhoval­li co, byla to modloslužba náhody,

tam, kde má být „přesvědčení o velikolepé zákonnosti všeho ži­

vota a historie“; odmítal­li co, byla to fantastická syntéza vlast­

ních nedoznatků a cizích myšlenek, tam, kde má být „dokonalá

obrazivost“. Žádal „opravdovost, ne zajímavost a  napínavost“,

„pravdu, ne lež“ a nad vše (ve článcích o moderním člověku) žádal

lásku, která jest „objektivismem srdce“ jako jediný správný pod­

klad objektivismu poetického.

Tak tedy teoreticky i praktickými příklady analýzy Masaryk

zdvihal obecné naše ponětí o literárním umění až k vrchní míře

jeho úkolu a odpovědnosti. V jeho stati o eklekticismu Vrchlic­

kého čte se patetický (masarykovsky arci) odstavec o  tom, jak

na ducha snaživého, na člověka s širším rozhledem strašně pů­

sobí naše starovlastenecké literární poměry: „Největší a  nej­

krásnější díla literární, vědecká, filozofická myslivému člověku

jsou nepřístupná, není kritiky, není tradice, není toho literárního

ovzduší, jež člověka vnímavého hned na škamně školy národní

a jistě gymnaziální ovívá, sílí a naplňuje: člověk bažící a hleda­

jící musí ven a  musí ven sám a  sám, musí si proklestit dráhu

pralesem světové literatury, a  tu se pak snadno může státi, že

i silný zemdlí, že se vysílí a že pak již nemá dost čerstvosti, aby si

od anděla, střehoucího s plamenným mečem ráj se stromem vě­

dění a života, vynutil si vstup...“ Od času, kdy stať byla napsána

(1894—95), skličující okolnosti značně se zlepšily. Zlepšily s tím,

že se zlepšily naše pojmy o literatuře. A k tomu, viděli jsme, Ma­

saryk přispěl jako málokdo druhý.

Vskutku dnes, když přehlédneme jeho práci na tom poli, spat­

říme, že není základní otázky, jejíhož jádra by se byl nedotkl

a které by byl v jádře nerozhodl v souhlase s moderními stano­

visky. Otázka o helénismu a vůbec antice vynořila se u nás nut­

kavěji teprve v posledních letech, kdežto Masaryk už ve svých

výkladech goethovských pověděl o ní, že helénismu a antiky ne­

lze dnes obnovit v jejich původním vzezření. Stejně určitě a mo­

derně postavil se záhy k otázkám o národnosti a samostatnosti

v  umění. O  národnosti hned v  knížce O  studiu děl básnických: 24 umělecké dílo musí být všelidské; není vlasteneckého umění ani vlastenecké vědy a, je­li práce umělecká poznáváním, poznání nemůže mít mezí v  nahodilejších útvarech církevních, národ­ nostních, státních, stavových; umělec je toliko přirozeně utkvělý ve svém okolí, přirozeně srostlý s tím, co ho obklopuje nejblíže, se svým lidem. Nečiní ho nesamostatným a nepůvodním, osvo­ juje­li si cizí myšlenky, cizí způsoby práce a  i  cizí práci; záleží však na tom, jak to, co cizího vezme, učiní svým majetkem, jak to zdolá a zpracuje svou vlastní myšlenkou, jak to zařadí do sou­ stavy svých myšlenek: Mácha ve  své tvůrčí myšlence o  padlé dívce byl svůj, třebaže se přichyloval k Byronovi. Čeho by od Ma­ saryka nikdo nečekal, Masaryk v otázce uměleckého realismu — nebyl ani realistou! Umělcovou povinností není nežli vyjadřovat své poznávání, své postřehování světa, a to neznamená napodo­ bit přírodu: co umělec dělá, jest takové, jak se to jemu jeví, jako on to poznal a postřehl. Naturalismu Zolovu Masaryk dokonce až ukřivdil, přes všecko, co se o  tom shodného s  ním napsalo ve Francii i u nás. Ukřivdil mu, poněvadž se ušlechtilost a jem­ nost jeho povahy nedovedla snést s tolikerou nehorázností a hru­ bostí danou v látce románů Zolových.

Literatura krásná jest věru Masarykovi mnoho dlužna, víc,

nežli dovede splatit a ocenit. Ale klíčem ke všemu tomu jest ona

stará tenká knížka, kterou nezdálo se mi nevhodno připomenout

k jeho jubileu. Měli by ji vydat znovu a připojit k ní všecky lite­

rárněkritické jeho stati.

Česká mysl 11, 1910, č. 2/3 (Prof. Dru T. G. Masarykovi k šedesátým naroze­

ninám věnováno. 1850—1910. 7. března), 5. 3., s. 164—168 → T. G. Masarykovi

k šedesátým narozeninám (red. E. Beneš, F. Drtina, F. Krejčí a J. Herben, Praha:

Grosman a Svoboda, 1910, s. 154—157 → 2., upr. vyd. Praha: Čin, 1930 [jakoMasarykův sborník 4], s. 205—209)

JINdřICH VOdÁk (1867—1940), divadelní a literární kritik, esejista a překla­

datel, v  rámci modernistické kritické generace devadesátých let navazoval

na masarykovský realismus; ve 20. letech působil jako oborový rada na mi­

nisterstvu školství a národní osvěty, divadelní a literární produkci soustavně

sledoval v listech Čas, Venkov, České slovo, Národní osvobození aj., v letech

1920—22 redigoval časopis Jeviště (nejprve s O. Fischerem), kde mj. otiskl stať

Nauky Masarykovy vzhledem k divadlu (1920), od roku 1924 byl kulturním re­

ferentem Českého slova; viz další Vodákovy texty v této antologii na s. 33 až

35 a 250—253.

T. G. Masaryk

a rukopisový boj r. 1886 sl.

JOSEF HANUŠ

[...] I  kdyby neměl vlastních pochybností — a  víme, že je měl

(srov. Athenaeum IV, 1886/87, 140) —, musil se účastniti boje,

jenž v podstatě byl v nejedné stránce vyvrcholením snah, před­

stavovaných a propagovaných Athenaeem. Vyslovil to sám Masa­

ryk již v Athenaeu III, 1885/86, 215 sl. Oceňuje etický a kulturní

význam rukopisového boje, Masaryk ukazuje tu, že je to povin­

nost vlastenecká, čest a  pravý prospěch národa odstraniti sa­

moděk památky, jimž cizí odborníci nevěří, stavíce je za příklad

literárních falzifikátů. A se stejným důrazem hájí svobody zdů­

vodněného přesvědčení, ukazuje na význam vědy pro praktický

život a snahy národa, vytýká povinnost národa k učencům a k je­

jich snaze o pravdu, byť i nemilou, objasňuje váhu otázky rukopi­

sové pro český a slovanský jazykozpyt, dějiny literární, kulturní

i  politické a  její význam pedagogický. — Na  nabídku Kvíčalovu

Masaryk přistoupil tudíž tím ochotněji, z motivů vlastních, ideál ­

ních.

Příští číslo Athenaea přinášelo [...] list, vyzývající Gebauera,

aby své námitky podal veřejnosti. List ukazoval na  nesnesitel­

nost a  jistou nečestnost tehdejšího stavu sporů rukopisových

a důrazně hlásal nutnost definitivního vyřízení sporů. Potud, tu­

ším, prozrazoval rozmluvu s Kvíčalou. Dále však mluvil Masaryk

sám, nastiňuje s metodičností sobě vlastní plán diskuse. Dvojího

jest prý potřebí: ohledati okolnosti nálezu a prozkoumati Ruko­

pisy samé. Nejméně průkaznosti čekal od  rozboru estetického

a speciálně kulturněhistorického, ježto kulturní historie je dnes

ještě nejistá učením i metodou. Jisté nebo aspoň velmi pravděpo­

dobné budou moci býti důvody paleografické, ač ovšem bude tu

záležeti na větší menší zkušenosti paleografů. Rozbor chemický

sotva dovede dokázati pravost či nepravost. Nejvíce rozhodne

gramatika, za niž měl promluviti Gebauer...26

Promluvil hned za listem v památném článku Potřeba dalších

zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského, jenž značí

historický mezník nejen ve vývoji Gebauerově, nýbrž i v našem

vývoji vědeckém a kulturním. [...]

Jar. Goll, Jos. Král, A. Seydler, O. Hostinský, J. Polívka, A. Kraus,

E. Kovář (mimo univerzitu Jos. Truhlář) postavili se po bok oběma

kaceřovaným odpůrcům Rukopisů královédvorského a  zeleno­

horského a svou odvahou, již dovede ocenit jen očitý svědek si­

tuace, povzbudili řadu mladších spolupracovníků, M. Opatrného,

J. Vančuru, Jar. Vlčka, J. Peiskera aj. Jejich přispěním, věcným

i mravním, Gebauerův veliký boj o Rukopisy skončil již koncem

r. 1886 vítězstvím.

Masarykova zásluha byla tu z nejvýznamnějších. Kvíčala měl

pravdu, že je k boji jako zrozen. Vzav na sebe návodem Kvíčalo­

vým zahájení diskuse, Masaryk v nejkritičtějších chvílích ukázal

podivuhodnou odvahu, energii, bystrost, duchapřítomnost, orga­

nizoval celý boj, jenž soustředil se v jeho Athenaeu (později také

v nově založeném a Masarykovi stejně blízkém Čase) a jménem

svým kryl všecky, kdo vůči neslýchanému terorismu, zasahují­

címu do nejsoukromějších poměrů osobních a existenčních, ne­

odvažovali se námitky své proti Rukopisům veřejně podepsati.

A  stejně významné byly také Masarykovy věcné příspěvky

k  diskusi, přinášející námitky vlastní i  přejaté, zejména také

z netištěné obrany Vaškovy, starší i nové. [...]

Nové překvapující pohledy do  povahy Rukopisu králové­

dvorského a  zelenohorského a  jmenovitě do  padělatelské dílny

otevřel Masarykův estetický a  sociologický rozbor Rukopisu

krá lo védvorského a zelenohorského. Masarykovy Příspěvky k este -

tickému rozboru RKho a RZho (v Athenaeu III, 1885/86, 275—298)

splnily další požadavek vlastních metodických pravidel. Lyrické

písně Rukopisu královédvorského — zněl rezultát analýzy — ne­

jsou básně lidové, nýbrž pouhé ohlasy slovanských písní lidových,

vytvořené básníkem umělým, jenž neznal dosti prostoty a přes­

nosti lidové mluvy. Básně ty nejsou ani tak krásné, jak se oby­

čejně soudívá. [...]

A stejně vyzněl Masarykův rozbor epických básní Rukopisu

královédvorského a  zelenohorského: básně Rukopisu králové­

dvorského a  zelenohorského nevynikají ani velikostí kompo­

zice celkové, ani básnickou dovedností v jednotlivostech. Nikde

není básnické jasnosti a určitosti, konkrétnosti a pravdy; přirov­

nání jsou pochybena, popisy bojů jsou význačně neurčité, údaje

topografické temné, kompozice není skvělá, invence až chu­

dobná... Ať o této skepsi k básnické ceně Rukopisu královédvor­

ského a zele no hor ského soudil kdo jakkoliv, tolik bylo jisto, že

esteticky básně ty byly přeceňovány — Masaryk vysvětlil příčiny

toho — a že neměly na vývoj básnictví tolik přímého a hlubokého

vlivu, jak často se soudilo.

Ještě významnější byla Masarykova aplikace na  otázku pra­

vosti Rukopisu královédvorského a  zelenohorského: básně Ru­

kopisu královédvorského a  zelenohorského nejsou prostoná­

rodní, nýbrž umělé skladby, vytvořené v témž básnickém kruhu.

Epické básně Rukopisu královédvorského a zelenohorského jsou

básně moderní, o  čemž svědčí neznalost starých poměrů (ano­

nymita bohů, míst, reků; nejasné popisy kulturních momentů),

neznalost bojů a válečných výprav, moderní romantismus a sen­

timentalismus. Co se původce týče, nebylo potřebí velikého bás ­

níka. Básně lyrické dělal někdo jiný než epické (Jaroslav, Čestmír,

TGM 1882


2928

Záboj, Libušin soud), ale byla tu jednotná redakce. Také jsou

stopy zestaročešťování v metrice a v mluvnici. Germanismy ne­

svědčí o původním nečeském složení, nýbrž o nečeském myšlení

a mluvení českými slovy kolem r. 1817. Prodchnuty jsou duchem

vlasteneckým z doby kolem r. 1817, ale ne ryze slovanským. Proto

čím více zhošťujeme se germanizace, tím více prý poznáváme ne­

českost a  neslovanskost Rukopisu královédvorského a  zeleno­

horského.

Metodickým i meritorním pendantem k analýze estetické byl

Masarykův Náčrt sociologického rozboru RZ a RK (Athenaeum III,

1885/86, 406—422; v  novém, rozšířeném zpracování v  Archiv

für slavische Philologie X, 1887, 54—101). Sociologie prokazuje

jasně — formuluje sám Masaryk resumé svého rozboru —, že ob­

sah básní Rukopisu zelenohorského vykazuje hrubé věcné chyby,

že právě důležitější a nejdůležitější pojmy jsou nejasné, neurčité

a vzájemně si odporují. Jmenovitě o zádruze Rukopis zelenohor­

ský mluví nejasně a  zmateně, mylně označuje primogenituru

za právo staroněmecké, nemá správného názoru o staročeském

procesu atd. Z  historického stanoviska sociologický obsah Ru­

kopisu zelenohorského jeví se tudíž jako hrubý anachronismus:

takové sociální poměry, jak líčí je Rukopis zelenohorský, nebyly

ve staré době nikde a jmenovitě nebyly také v Čechách...

Masaryk čelí i námitce, jíž Rukopis zelenohorský často býval

hájen, že prý kolem r. 1818 nikdo nemohl míti právnických vědo­

mostí, předpokládaných Rukopisem zelenohorským. Poukazem

na Dobrovského, Voigta, Hájka, báseň Herderovu, Atalu a Lindo­

vu Záři nad pohanstvem nejen vyvrátil námitku, ale téměř zkon­

struoval obsah Rukopisu zelenohorského. Rukopisu králové­

dvorského Masaryk nerozbíral tak podrobně a  systematicky,

spokojiv se několika námitkami, jež starobylý původ Rukopisu

královédvorského staví do světla stejně nepříznivého: nedosta­

tek mytickosti, neznalost bohů a pohansk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist