načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém -- Básník ve sporech o životnost díla - Michal Topor; ed.

Čtení o Jaroslavu Vrchlickém -- Básník ve sporech o životnost díla
-11%
sleva

Elektronická kniha: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém -- Básník ve sporech o životnost díla
Autor: ;

Kniha ukazuje básníka Jaroslava Vrchlického z perspektivy tázání po životnosti díla, jak byla sledována v kritické rozpravě v prvních čtyřiceti letech 20. století – zčásti už za ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Institut pro studium literatury
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 181
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-9901-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Antologie prostřednictvím řady studií nahlíží rozpravy o díle Jaroslava Vrchlického za uplynulých sto padesát let. Jedná se o texty, které podrývají význam slovutného básníka (Viktor Dyk, J. S. Machar), tak texty, které usilují o jeho kritickou rehabilitaci a vyzdvižení estetických hodnot (Arnošt Procházka, Josef Hora, Emanuel Chalupný). Zhodnocení a recepci díla Jaroslava Vrchlického v literárněhistorickém kontextu představují studie v závěru antologie (Jindřicha Vodáka, Pavla Fraenkla, Vojtěcha Jiráta a dalších autorů). - Výběrový soupis textů 1877 - 2012. Rejstřík. Kritická rozprava významných českých autorů a literárních vědců nad životností básnického díla Jaroslava Vrchlického, jehož dílo bylo od 70. let 19. století předmětem oslavného kultu, na druhé straně paradoxně odmítané nastupující generací básníků.

Popis nakladatele

Kniha ukazuje básníka Jaroslava Vrchlického z perspektivy tázání po životnosti díla, jak byla sledována v kritické rozpravě v prvních čtyřiceti letech 20. století – zčásti už za života autorova. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém je uvedeno studií, která provádí po debatách o básníkově tvorbě od sedmdesátých let 19. století až po poválečnou literárněhistorickou produkci (často schematizující začleňování básníkova odkazu do aktuálního kánonu) a moderní básnické výbory z jeho díla. Antologie přináší jak texty podrývající roli a význam Jaroslava Vrchlického pro „dnešek“ (Viktor Dyk, J. S. Machar), tak pokusy o jeho kritickou rehabilitaci, vyzdvižení živých uměleckých hodnot jeho díla (Arnošt Procházka, Arne Novák, Josef Hora). Zastoupeny jsou rovněž hlasy odmítající pietní přístup k mrtvému klasikovi a požadující kritický, velmi výběrový přístup k jeho dílu, jenž by napomohl oživení mizivého zájmu o básníka (F. X. Šalda, Pavel Eisner, S. K. Neumann). Antologie zahrnuje konečně i zhodnocení díla Jaroslava Vrchlického v jeho lyrických vrcholech (Pavel Fraenkl) i jako celku (F. X. Šalda, Vojtěch Jirát) v širších souvislostech literárněhistorických. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém ukazuje na sporech o odkaz nejproduktivnějšího a nejctěnějšího českého básníka možné příčiny skutečnosti, že Vrchlický nebyl za svého života ani po něm přijímán širokými vrstvami, nebyl čten (populární komedie Noc na Karlštejně představuje přitom v jeho jinak vesměs náročně koncipovaném díle výjimku). Z jeho rozsáhlého lyrického, epického a dramatického díla jsou jako živé vybírány jen básnické zlomky, což však historický význam Jaroslava Vrchlického v dějinách české literatury nijak neumenšuje. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém tak naznačuje cestu k poznání básníka, jehož nelze minout. Úvodní studie editora Michala Topora představuje literárněkritickou i literárněhistorickou recepci díla Jaroslava Vrchlického od doby jeho působení až do dnešních dnů. Kniha zahrnuje obsáhlou chronologicky pořádanou bibliografii literatury o Jaroslavu Vrchlickém. Antologii připravil a bibliografii sestavil Michal Topor.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Michal Topor; ed. - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

j

v

michal topor

ed.

čtení

o jaroslavu vrchlickém

Básník ve sporech o životnost dílaantologie

*


michal topor

ed.

čtení

o jaroslavu

vrchlickém

Básník ve sporech o životnost díla

Jaroslav Vrchlický ve své pracovně

antologie*


5

Úvod

michal topor

„A varuji před absolutizováním dočasných

polemických front v literární historii“

Oldřich Králík: F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický.

Příspěvek k velkému tématu (1967)

Úkolem antologie je ukázat rozpravu o  Jaroslavu Vrchlickém

jako souhru dvojího časování, dvou hledisek — hlediska„přítomnosti“ (a  jejích „potřeb“) a  hlediska odstupu, úkolu dějepisného,

a  to v  rozmezí let 1903—1942. Dílo Jaroslava Vrchlického bylo

bohatě doprovázeno dílčími soudy (nejednou prostě oslavnými),

komentáři, polemikami, vysvětlováno, zapojováno do  časových

i  literárně-dějinných rámců již od  poloviny sedmdesátých let

19. století, kdy například Jan Neruda nad Vrchlického prvotinou,

knihou Z  hlubin, prohlásil „Lyrik to moderní“ a  vypočetl kvality

(včetně problematických rysů) debutantova básnického výkonu

(Národní listy, 5. 3. 1875).

Antologie vyjímá z  takřka stopadesátileté rozpravy užší epochu, ohraničenou jednak prvními roky 20. století, v  nichž již

samo — pokračující — dílo J. Vrchlického nebylo eminentnímpodnětem a  záminkou k  veřejnému sváru, jednak lety čtyřicátými,

ve kterých se dovršuje a současně rozpadá či vytrácí (také vlivem

redukce veřejného, publikačního prostoru) kriticko-historická

perspektiva tázání, s  naléhavostí vystavěná a  rozvíjená generací

kritiků Šaldovy generace a jejich bezprostředních pokračovatelů,

žáků. Stranou výboru proto zůstaly jak poválečné výkony začleňování Vrchlického „odkazu“ do aktuálního kánonu za pomocipanujících schémat a emblémů, tak i poválečná produkceliterárněhistorická (byť nezřídka pozoruhodná, objevná), unikající často

z  dosahu antologie již svou rozměrnou analyticko-dokladovou

aparaturou.

Následující řádky mohou leda naznačit celek soudů a debat o  Jaroslavu Vrchlickém. Koncem sedmdesátých let prodělal Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Na grafické úpravě a předtiskovém zpracování antologie se podíleli studenti Střední průmyslové školy grafické v Praze v rámci projektu CZ.2.17/3.1.00/34166 (OPPA) Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry za poskytnutí písma Republic Recenzovala doc. Mgr. Libuše Heczková, Ph. D. © Institut pro studium literatury, 2014 Texty a ilustrace © autoři / dědicové, 2014 ISBN 978-80-87899-01-4 [tištěná kniha] ISBN 978-80-87899-18-2 [PDF]6

oživovalo a rýsovalo, v řadě erupcí, českou literární (uměleckou,

intelektuální) scénu druhé poloviny devadesátých let. F. X. Šalda

pokračoval v  odsouvání Vrchlického mezi beznadějné: v  září

1896, nad knihou Písně poutníka, vystavil Vrchlického jako „obratného pána“, diletanta, eklektika úpadkového typu, k jehožrysům patří „duševní nedostatečnost, lhostejnost, nepevnost, kolísavost, sofistika“.

Ojedinělým pokusem o  prolomení pokračujícího míjení mezi

„mladými“ a Vrchlickým, který mezitím utužil svou vazbu k spolku

Máj, byl fejeton Jaroslava Hilberta, otištěný v  listopadu 1896

ve  Volných směrech. Vyčetl „našim estetickým metařům“, že si

z  kopání do  Vrchlického učinili zábavný sport, vedený pod hvězdou boje za nové umění — Hilbert proti tomu postavil láskua obdiv, jež podle něho dosud část mladých k  „velkému předchůdci“

pociťuje. Hilbertův text pochopitelně nezůstal bez odezvy. JiříKarásek ze Lvovic nadepsal svou poznámku „Boj o mrtvolu“a přihlásil se ke  „stanovisku našich starých polemik“, konstatuje:

„P.  Vrchlický klidí, co zasil“. Čas označil Hilbertovu „uměleckou

duši“ za „hodně konzervativní a zpátečnickou“, Česká stráž se jej

jala poučovat, že povinností mladých je bojovat proti svýmpředchůdcům (v zájmu pokroku), ať si krev stříká.

F. V. Krejčí reagoval na  Hilbertův „prudký výkřik“ vážnějším

zamyšlením, jež zčásti — v otázce „Vrchlického člověka“ —Hilbertovi přisvědčilo: „Nedá se upříti, že se o knihách Vrchlickéhonasalo dosti věcí, které veřejně směřovaly k osobnímu jeho zranění.

Stalo se dokonce mlčky přijatým dogmatem mezi mladými, že se

nesmí o Vrchlickém psát klidně, bez ostnitých narážek na jehopoměr k mladým — kdo toho neučinil, tomu z některých stranvytýkána hned kompromisnost a poklonkářství“. Jinak ovšem ve věci

poezie: „rozluka v uměleckém nazírání p. Vrchlického a násmladších je neodčinitelna“ (Rozhledy, 15. 11. 1896).

Rozprava o  Vrchlickém v  dalších letech spočívala buď v uctivém vítání jeho nových počinů, nebo jejich nepříliš vzrušenéregistraci: karty byly rozdány, a objevuje-li se Vrchlického jménov nějaké polemické výměně, potom leda jako náboj v  řežích, v  nichž

si účty vyřizují jeho nedávní protivníci — jako v  létě 1900 v Šaldově při s Karáskem či v souvislosti s prvními bilancemi uplynulé Vrchlický první výrazný střet, související s širší rozepří mj.o „národní“ (národně angažované a  z  české básnické tradice pramenící), resp. „kosmopolitní“ směřování v  českém krásném písemnictví. Za iniciační text střetu bývá považována pasáž, již Eliška Krásnohorská ve  stati Obraz novějšího básnictví českého (Časois Českého muzea, 1877) věnovala právě kritice díla J. Vrchlického. Díky otupení hrotů mezi příslušníky obou „táborů“a nastolené spolupráci v  průběhu první poloviny let osmdesátých mohl Vrchlický stoupat do  pozice reprezentativního poety, zprostředkovatele dotud nevídaných básnických hodnot (v  překladech a  profilech) a  patrona mladých kandidátů parnasu — nikoli však nerušeně. Zejména zevrubně rozborná, drobnohlednápuristicko-formalistní („estetická“) píle referentů brněnských listů Hlídkaliterární a Literární listy komplikovala hvězdnou pozici básníka.

V roce 1887 T. G. Masaryk v Čase, uplatňuje nárok realismu

v  pojímání historické látky, označil Vrchlického drama Exulanti

za „čirý anachronismus“, symptomatický „pro naši dobu, pro naše

básnictví a jmenovitě pro divadlo, pro naše divadelní obecenstvo

a  pro naši — kritiku“. Masarykovo propojení konkrétního básníkova díla (a jeho anachroničnosti) se vkusem určitého obecenstva

stojí na  počátku identifikace Vrchlického osobnosti s  estetikou

a  politikou vyhasínající liberálně-měšťanské éry. Tak se Vrchlickému učila rozumět skupina mladých literátů, kteří svou prestiž

spojili s deklaracemi nové estetické citlivosti a kritickébezohlednosti. Zprvu hledali svůj jazyk v listech moravských, po bokukritiků-kantorů, a  v  úvodu devadesátých let jejich analytická ostří

pozvolna protínala i dílo a jméno básníka, k němuž je snad ještě

nedávno předtím vábil obdiv.

Prahem k  razantní roztržce mezi Vrchlickým a modernistickou částí mládeže se stal článek Josefa Svatopluka Machara

o Hálkovi, který vyšel v říjnu 1894 v Masarykově revui Naše doba.

Vrchlického angažmá v následné polemice (proti Macharovunekolegiálnímu tónu) přispělo k  další polarizaci scény a  Vrchlický

se, de facto definitivně, ocitl mezi „starými“, na rubu společenství

„mladých“, jehož křehkost se ovšem projevila hned o několikměsíců později, v rozepřích spojených s manifestem Česká moderna

(Rozhledy, říjen 1895). Právě napětí mezi adepty „modernosti“


98

prales osvobozující svou září“ (Lidové noviny, 10. 9. 1912). Právě

Arne Novák se v  následných letech snad nejvýrazněji — vedle

členů Společnosti Jaroslava Vrchlického, jež od roku 1915v nepravidelných odstupech vydávala Sborník Jaroslava Vrchlického —pokoušel zvrátit ústup Vrchlického ze záře „vítězného slunce“, ztotožněné ovšem s kritickou, odbornou reflexí, potažmo čtenářským

zájmem: poprvé článkem Návrat k Jaroslavu Vrchlickému(publikovaným v říjnu 1917 v týdeníku Národ), počínajícím slovy o „tichu,

které se u nás až děsivě rozkládá kolem jeho jedinečného zjevu“.

V  článku Deset let, jejž o  pět let později otiskl v  Lidových novinách, konstatoval Novák prostě: „s  hluchými jest těžká řeč“.

Šalda se vehementně přihlásil o slovo a jeho soud vyhánělVrchlického z přítomnosti — polemicky vůči snaze Novákově,„krocanímu horlení takového katedrového reka z  brněnské filosofické

fakulty“ (Ještě Vrchlický, Tribuna, 1. 10. 1922). I v textechnavazujících Šalda rozhodně vylučoval Vrchlického dílo z  živé tradice:

„pochybuji, že bude moci býti kdy naší moderní tradicí Vrchlický,

poněvadž není v  něm nových forem života, nových forem lásky,

družnosti, lidské vroucnosti a zjemnělého bratrství. (...) Masaryk

kdysi to jasně poznal a  vyznal a  vhodil do  těchto právě českých

temnot svou jasně hořící louč; jak jest možné, že jest v těchtootázkách ještě tolik temna i dnes?“ (Tribuna, 12. 11. 1922).

Viktor Dyk tehdy převedl spor na osobní rovinu, zpochybňuje

integritu Šaldova postoje: „Komunistické nadšení vdovce po duchu vyprchá, jako vyprchaly jeho předešlé záchvaty (...) Šalda

není, nebyl a  nebude socialista; Šalda je, cokoli chcete, a  v podstatě ubohé nic“ (Lumír, 29. 3. 1923). „Problém Vrchlický“ se tu ne

poprvé a  nikoli naposled proměnil v  instrument vyřizování starých nebo nových účtů, přičemž právě poukaz k  nepevnosti názoru a vypočítavosti protivníka patřil ke stěžejní výzbroji.

Z  roku 1925 naše antologie prostředkuje text jediný — úvahu

Pavla Eisnera, iniciovanou rozšířenou reedicí překladovéhovýboru Friedricha Adlera z básní J. Vrchlického (Lipsko 1925): Eisner

volá po odlišném, novém výboru jako jediné šanci, jak Vrchlického

vrátit životu, po  „lékaři, který by amputoval choré údy, chtěje

zachránit život“. V  roce 1926 Arne Novák psal o  „tažení“ proti

Vrchlickému, otiskujeme také reakce Emanuela Chalupného dekády. F. V. Krejčí v  prosinci 1901 reagoval na  slova o „kritickém vandalismu“, jimiž časopis Zvon doprovodil jeho stať Deset let mladé literatury, ohrazením: „Ostatně mohla i při všíbezohlednosti svého tónu mladá kritika panu Vrchlickému více prospěti než všecka monotónní a  uspávající vůně kadidla, jehož se mu dostávalo z kruhů, dnes Zvonu blízkých“ (F. V. Krejčí: Deset let prospané literatury, Rozhledy, 28. 12. 1901).

I  nastupující kritická generace (Sekanina, Šimek, Sezima, Novák, Theer, Pražák ad.) se nutně učila rozumět dílu Vrchlického

ve stínu nevraživostí let minulých, ale také navzdory nim, po svém.

Tak Karel Toman v únoru 1903 v Moderním životě poznamenal:

„my, generace ‚nejmladší‘ — abychom užili toho slova, jež hází se

nám pod nohy — jsme už daleko oněch bouřlivých dob. Setkáváme

se toliko s následky. Nám nebylo přímo ublíženo, my nebylizataženi v boj, ale cítíme neméně trpce toto rozdvojení, ten despekt“ —

vyslovil „uznání a úctu“ k „velké záslužné práci“ básníkově.

Úvod roku 1903 stál ve  znamení oslav básníkových padesátin. Prvním textem, který výrazně narušil uctivou dikci jubilejních

projevů, byl článek Viktora Dyka, otištěný v  týdeníku Přehled

— jeho pokusem o  pojmenování základů komplikované, nesamozřejmé pozice J. Vrchlického v síťoví českého veřejného životaotevíráme tuto antologii. Veřejné pobouření však vyvolal především

Ludvík Lošťák, jenž pod pseudonymem Long Tom v Rozhledech

parodicky psal o  „oslavě papírové pyramidy“. V  našem výboru

na Dykův text navazuje výpad S. K. Neumanna (1907), kterývybaven silně časovou (politickou) fakturou vyměřil znovu, a velice

razantně, odmítavě, Vrchlického roli.

Smrt Jaroslava Vrchlického v září 1912 přiměla aktéryněkdejších rozepří i  mladší literáty k  nové konfrontaci s  fenoménem

Vrchlický. F. V. Krejčí mu věnoval knižní monografii (1913).Z mohutného okruhu projevů reagujících takřka bezprostředně na fakt

básníkova úmrtí, přináší antologie trojici textů: J. S. Machara,

F. X. Šaldy a Arnošta Procházky, jako výsek z polyfonie, jíždominoval dojem, vyslovený Arne Novákem: „A  div všech divů, roste

a  roste, zatímco se od  něho vzdalujeme“. Tak jako mnoho jiných

tehdy věřil, že smrt je — paradoxně — vykročením k „věčnémuživotu“ díla: „vychází v dáli vítězné slunce věčného života a zalévá


1110

Událostí počátku let čtyřicátých byl 13. svazek knižní řady

Národní klenotnice, reedice sbírek Strom života a  Meč Damoklův

(1941) — s předmluvou Františka Halase, vyznívající v prorocké

dikci: „Roztroušená nádhera jeho díla bude snesena a  nad základy české básnické modernosti, jím položené, vztyčí se kopule

z mramorů a kovů, které leštil a ryl on, třebaže dostavovat budou

jiní.“ V září 1942 se ve Smetanově síni pražského Obecního domu

uskutečnila jubilejní slavnost, za  účasti „zástupce kulturně politického oddělení úřadu říšského protektora“ a  vyztužená projevem ministra lidové osvěty a  školství Emanuela Moravce, který

ovšem využil příležitosti především ke kritice charakteru „oněch

českých kruhů, které se vydávaly za strážce české kulturya za rerezentanty českého světa“, jmenovitě F. X. Šaldy (Národní práce,

14. 9. 1942). Téhož roku vydala Společnost Jaroslava Vrchlického

poslední (devatenáctý) svazek svých sborníků; jeho součástí byl

také text Vojtěcha Jiráta Jaroslav Vrchlický a požadavek dne,pronikavě vykreslující komplikovanost Vrchlického poměru k nárokům jeho „doby“ jako směs přitakání a  odporu. Jirátovým panoramatickým záběrem duchovních tendencí devatenáctého století

a  místa Jaroslava Vrchlického v jejich středu náš soubor uzavíráme.

Poválečná reflexe díla Jaroslava Vrchlického, rozprostřená

do sérií jubilejních textů různé úrovně, dílčích i zevrubnějšíchanalýz a edičních počinů, skýtá řadu pozoruhodných uzlů. KdyžOldřich Králík v  září 1947 zkoumal, z  perspektivy „doby dvouletek“,

aktuální vztah k dílu Vrchlického, psal o rozpacích a bezradnosti,

sycené do  značné míry autoritativní tradicí odmítání počínající

v  letech devadesátých: „...pro přicházející pokolení byl vyřízen.

Dodnes na jeho tvorbě lpí etikety, které byly raženy předpůlstoletím, mechaničnost, planá virtuozita, diletantství a verbalismus.

Strašným polemickým náporem bylo rozleptáno úctyhodné dílo

J. Vrchlického, znechuceno citlivějším čtenářům na dlouhádesetiletí, ani dnes není onen cejch vymazán“ (Osvobozený Našinec,

7. 9. 1947).

V  únoru 1952 Vítězslav Nezval doprovodil předmluvou Seifertův výbor z  básnického díla Vrchlického; označil Vrchlického za  „zjev tak mimořádné velikosti“, že dosud není „změřen a F. X. Šaldy. Šalda i v dalších letech traktoval Vrchlického jako čelního reprezentanta určité linie dějin českého básnictví, varoval před každou jubilejní rétorikou sugerující potřebnost navazování na tuto linii: „Dnešek volá po zcela nových formáchvýrazových, které si musí básník ukout z  tlaku chvíle a  její nutnosti a stvořit si novou funkční hodnotu“ (Dva básnické osudy: JosefVáclav Sládek a Jaroslav Vrchlický, Šaldův zápisník, září 1932).

Jan Mukařovský, vůdčí člen Pražského lingvistického kroužku,

tvůrce strukturalisticky založeného dějepisu literatury, ve  stati

O  rytmu v  moderním českém básnictví konstatoval cézuru mezi

básnictvím Vrchlického (a  Čechovy) éry a  poetikou „moderní“:

„Pro generaci, která čtla Vrchlického a  Čecha, byl rytmus prostě ozdobným svátečním šatem jazykového projevu. Byl úpravný

a plynul nepřerušeným tokem. Povaha dnešního rytmu je jiná:neklouže po povrchu, je těsně spjat s významovou výstavboubásnického díla, kterou současně organizuje i rozrušuje“ (Čin, 7. 6. 1934),

v Poznámkách k  sociologii básnického jazyka vysvětloval výsadní

roli „větné melodie (intonace)“ v  básnické řeči Jaroslava Vrchlického a Svatopluka Čecha — vedle poukazu k její spjatostis dobovým politickým řečnictvím — „vývojovou nutností“, jež prý „kázala

paralyzovat nějakým způsobem automatickou pravidelnost metrické osnovy, k  níž počala směřovat již poezie májovců a  kterou

do důsledků rozvedlo právě pokolení Ruchu“ (Slovo a slovesnost,

1935). Vrchlického texty se Mukařovskému staly materiálem,

na němž dokládal určitý (generačně vedený) model dějin českéliteratury (stať Obecné zásady a vývoj novočeského verše, 1934).

Literárněhistorický odstup byl vlastní také různě zaměřeným

komparatistickým sondám, zkoumajícím Vrchlického role prostředníka, překladatele, případně určité téma procházející jehodílem (stati Josefa Bukáčka, Vítězslava Tichého aj.). Otázky po vztahu

mezi Vrchlickým a přítomností byly i nadále probouzeny jubilei —

sborník Živý Vrchlický (1937) si vepsal úkol doložit, resp. dotázat

životnost Vrchlického díla dokonce do svého štítu. Závěr třicátých

let přinesl smrt několika výrazných osobností, jež po  dlouhá léta

— nejednou vyhroceně polemicky — ovlivňovaly debatuo Vrchlickém: v dubnu 1937 zemřel Šalda, v září téhož roku Masaryk, v roce

následném Otokar Fischer, v listopadu 1939 Arne Novák.


1312

Intimní lyriky, již pro Českou knižnici připravili Milada Chlíbcová,

Miroslav Červenka a Jiří Kudrnáč (2000).

Vrchlický se po  roce 1945 pozvolna proměnil v  dokonalý fakt

historický, předmět jubilejních shrnutí a  sporadických, více či

méně nápaditých badatelských sond — k těm nejnápaditějšímpatří jistě texty Alexandra Sticha z  první poloviny osmdesátých

let; podstatnou ukázku odborné reflexe díla Jaroslava Vrchlického

přinesl sborník Kapitel zur Poetik: Vrchlický und der tschechische

Symbolismus z roku 2003 (konference proběhla v prosinci 1997). a  stráven. Hle, nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v  Čechách, strom přeplněný oslnivým ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti — a jeho ovoce je neotrháno, nepřebráno, náš lid jeneochutnal, naši básníci šli kolem něho dalekou oklikou“.

Závěr plá

vírou v  blahodárnost podmínek zajištěných panujícím režimem:

v nových poměrech se prý čtenáři konečně naučí Vrchlickéhomilovat. Také Milan Jungmann konstatoval: „básníkův jásavý zpěv

lásky k životu a k lidem se může naplno rozeznít teprve dnes, kdy

už je u nás člověk opravdu svobodný“ (Rudé právo, 9. 9. 1952).

V jubilejním textu Miroslava Ivanova je režimní kód doveden

k banálnímu holdu těm partiím básníkova díla, „kde zpívá o lásce

k  životu, k  ženě, přírodě, věří v  krásný zítřek, kde se zpovídá

z lásky k lidu a rodné zemi“ (Literární noviny, 14. 2. 1953). Poučení

marxismem-leninismem přimělo také Julia Dolanského vykládat Vrchlického pozici z rozporu mezi básníkem a buržoazníspolečností a ocenit Vrchlického práci, tam kde „ve jménu lásky mezi

lidmi a krásy nového života pokynul k budoucnosti, kde se začíná

opravdová a nejslavnější epopej lidstva, svět socialismua komunismu, svět trvalého míru a štěstí všech“ (Rudé právo, 17. 2. 1953).

Ahistoricky schematizující či idylizující výklady Vrchlického

díla (s  jedinou, ale o  to výraznější trhlinou v  práci Karla Krejčího, publikované v  roce 1953) našly svůj diferencující, zasvěcený protipól teprve na prahu let šedesátých — jednak v kapitole,

již Zdeněk Pešat napsal pro třetí svazek Dějin české literatury

(1961), jednak ve studiích Jiřího Brabce. Titíž stáli poté u nových

pokusů o životodárný výbor z básnického díla J. Vrchlického — Jiří

Brabec spolu s Josefem Bruknerem uspořádali knihu Host na zemi

(1966), Zdeněk Pešat sestavil knihu Básní (1973); antologii zhodnocující Vrchlického básnické formální mistrovství (bohatství

rea lizovaných žánrů) počátkem osmdesátých let přichystal Rudolf Havel (Zahrada slov). Ediční práce představovala paralelní

příležitost k  vytrvalému a  systematickému studiu Vrchlického

díla — v  tom ohledu je třeba zmínit projekt Básnického díla Jaroslava Vrchlického, který v  letech 1948—1963 pod redakčním dohledem Alberta Pražáka a za účasti Vítězslava Tichého, KarlaPoláka a Josefa Moravce vydal na dvacet svazků, a edici Vrchlického


I. Hlasy distance


17

K jubileu Jar. Vrchlického

viktor dyk

Novinář (v extázi): Píseň! Lyrika! Epika! Komedie! Tragédie! Ženy!

j. hilbert: 16. únor 1903, oslavná scéna

Goethe: Jménem světové literatury, jíž otevřel nový svět,

že uvedl ji do své otčiny, pozdravuji básníka. Překladateli

sterých děl: Sláva!

tamže

Nepoložil jsem bez úmyslu oba tyto citáty před své glosy: ilustrují

dobře dva důvody, jež u Vrchlického podněcují k entuziasmu jeho

ctitele amerikánského ducha, kteréž ironizuje Hilbert:mnohotvárnost jeho žánrů a početnost jeho děl. Tito velkoindustrielní počítají

en gros: dílo? Nikoliv: sterá díla, záplava, množství — nikolivhodnota a váha. Je to veliké ponížení, kterého se může dostatiněkomu; zasluhuje ho jubilár?

*

Především bych si položil předběžnou otázku: podnikne jediný

z těch nesčetných, kdož budou oslavovati nebo i odsuzovatiVrchlického u příležitosti jeho padesátiletí, podnikne jediný obtížnou

a ohromnou práci revize díla jeho? „Tisíce vzruchů, milionylidských ozvuků“, jak počítá velkoindustrielní v scéně oslavné?Knihy se kupí, záplava knih — obětuje se někdo, aby na základě této

lektury napsal drobný, objektivní článek? Věc je ta: našel by sevelmi pravděpodobně, kdyby bylo přesvědčení, že Vrchlického nutno

číst celého, že každá kniha jeho je doplňkem jeho fyziognomie,jedním z článků jeho vývoje.

Neexistuje, žel, toto přesvědčení.

Autor, u něhož axiomatem přijatým jest, že nemusí být celý čten, aby byl celý posouzen, autor, u něhož se nevěří v sečleněnía vnitřní spojitost jeho děl, jest jistě zajímavým zjevem. Je něco fatálního v této zajímavosti. A uvážíme-li vše blíže, jest to i něco smutného. Cos horečného je v činnosti Vrchlického. Od díla k dílu, od překladu

Jaroslav Vrchlický v Bystré u Poličky, září 1906


1918

heroické sebeobětování. Neúnavné úsilí učiniti verš český lehkým

a pružným, rozmnožiti rozsah a pestrost české literatury,zvednouti její nivó — to vše by neslo se za velkým cílem.

*

Pak by nebylo možno nezastaviti se s údivem nad tragickýmzjevem sebeobětování. Jistě je mnoho síly a schopnostiu Vrchlického; je v něm mnoho osobitosti. Jeho poezie, smyslná a hravá, jeojedinělým zjevem u nás, jichž literatura byla vždy příliš spirituální,

jestliže nevyznělo vše tak plně, jak mohlo vyznít, že není tón jeho

čistý, a význam nepopřený — není to jen oním úsilím? Nebylopohodlnější uchýliti se do sebe, čekati, až se formy vyhraní, až dílo

bude dobudováno?

Pomalu roste dílo; od práce stále výše, od práce k práci více se

nalézati. Máme svůj sloh, máme svou krásu, — nebyla by tokrásná existence silného ducha? Ale to „dohoniti Evropu!“ nedopřává

klidu. — — Je nutno chrlit stále knihy, není ticha, není oddechu —.

Je nutno mluviti řečí bohů; jaká pýcha a energie mluvíz Vrchlického mladosti! Odvaha provésti veliký úkol, sebevědomí, které ani

okamžik neváhá: „dohoníme Evropu!“

*

Což však, jestli jsme ji nedohonili? Jestli to heslo se stalo otravným

a rozkladným? Což zavinil-li náš neblahý a nezkrocený chvat zkázu

plodů, jež mohly dozrát? Od díla k dílu, od překladu k překladu,žasne náš Amerikán: jaké cifry! Díla, na něž jiný spotřeboval desítiletí,

jež jindy jsou plodem života, Mistr provádí lehce, hravě, jakomimochodem, za několik měsíců, neděl. Jak snadno doháníme Evropu!

Ale dohonili jsme ji skutečně? „Díla, jež bývají jindy plodem celého

života“, ...nemá ten dithyrambický obdiv něco vyčítavého proMistra? Dílo celého života — jak hravě a mimochodem jsme jeprovedli my —. A tak se stane, že kterýs autor věnuje Mistru knihus nadisem, jenž může býti ironií: K žatvě dozrálo. Dozrálo skutečně?

Stane se pak, že jsme snížili úctu k práci. Že jsme zmenšilisvědomitost literární. Že jsme svým chvatem zamezili díla pomalejší...

a lepší, že jsme otvírali nové obzory nedobrými překlady. Stane se,

že vyvrátili jsme krásnou a ušlechtilou víru, že tvorba je něconamáhavého, lopotného, že vyžaduje úzkostlivého svědomí, že jenutná souvislost mezi životem a dílem, že jedna práce má vyrůstati k překladu, bez ustání, vytrvale! Jako by autora ovládala jedinámyšlénka, dokázati totiž, že dovede všechno. Vy chcete bizarní,těžké formy? Ovládnu je. Vy chcete virtuozitu: Mám ji. Vy chcete stále nové? Budu se měniti. Jste unaveni lyrikou? Oh, zde epika, mnoho epiky! Že nejsem dramatickým? Budu psáti dramata. Chceteveselohry? Nic snazšího. Jsem rétorikem? Hle, zde náladová čísla! Jsem komplikovaným a rafinovaným? Zde prostota národní písně. Jsem internacionální? Hle, patriotická Múza. Jsem epigonem kultury francouzské? Což nepojal jsem mlhy Anglie? Dovedu vše, předvedu vše, přeložím Goetha, Lingga, i Saluse, Huga, Baudelairai Rostanda, díla věčná i obchodní brak, Božskou komedii a Tři mušketýry. Všechno..., co se vám líbí.

Tato ohebnost, tato dovednost je svůdná a lákavá. A právě táž

ohebnost a dovednost dovede ubíjeti. — — Virtuozita nastoupí

na místo umění; díla už nerostou bezprostředně a těžce z života

— nýbrž z božských vrtochů dovedného virtuóza, toužícíhoskvíti se svou technikou.

*

Jdeme-li hlouběji, můžeme dva výklady horečnosti té tvorbynalézti. Prvý byl by osobní —. Mohli bychom předpokládati, že autor

není dost sebou jist. Že v něm jsou pochybnosti o jeho síle. Že jeho

rychlé a různotvárné tvoření má umlčeti pochyby, přesvědčiti nejen

ty, kterým imponují cifry, ale také autora. Kdo by chtěl takvykládat, má pro sebe nesčíslné invektivy Vrchlického vůči kritice, jeho

nervozitu v tom směru, jeho stálé rozčilení. — A díval by se tudíž

na Vrchlického jako na autora, jenž nedovedl se nalézti, a těká sem

tam bez klidu, jenž je pravým dítětem povrchní a kolísavé doby —

Bylo by možno i vyšší interpretaci nalézti. Věřme v ni v zájmuautorově. Možno se dívati na chvatnou a horečnou jeho činnost jako

na poslední ozvuk idejí buditelů, ono trudné a tragické heslo těch,

kdož budili lid, ztrativší dvě století kulturního vývoje:

„Dohoniti Evropu.“

Dohonit Evropu. Uvésti kulturu českou na výši soudobékultury. Dostihnouti ji v umění a vědě.

Z toho hlediska vzrůstala by osobnost Vrchlického... a jehoveliká a mnohotvárná činnost, kde vlastní individualita nevyžita plně,

nýbrž smíšena s všemožnými vlivy a elementy, ta připadala by jako


2120

Jaroslav Vrchlický

s. k. neumann

Boj o všeobecné hlasovací právo — jemuž ostatně přeji všechen

zdar, protože tato etapa našeho politického života musí býtiprodělána a — překonána — vyvolal u nás dva celkem dosti trapnézjevy, dva politické fetišismy, dvojí zaslepenost.

Na jedné straně je to fetišism vládní volební opravya ministerstva Beckova: na vše, co přímo nenapomáhá dnes vládní politice,

hledí přes rameno a vše, co tuto politiku ať z jakýchkolivěkdůvodů podporuje, přijímáno je s otevřenou náručí.

Na druhé straně je to fetišism historického státního práva a —

královského hradu pražského, směšně malicherný v detailech

a jako celek uměle vyhnaný v jednostrannost opravdu zarážející.

Mezi fetišismem oportunním a radikálním vrávorá našepolitika tak málo racionelní a — kulturní.

Maličkým, ale karakteristickým dokumentem této situace jepříad Jaroslava Vrchlického. Básník dal se pohnouti k tomu, žev panské sněmovně promluvil pro všeobecné hlasovací právo. Jeho řeč,

kterou ani nemohl udati celou, nebyla ničím pozoruhodnáa neměla pražádného vlivu na osud volební předlohy. Panská sněmovna

postavila si na okamžik hlavu, aby mohla své hlasování propředlohu dobře prodati, to bylo vše. Docela všední politický manévr,jehož vývoj řeč básníkova ani neuspíšila, ani nezadržela.

Ale nedůtklivý státoprávní fetišism byl pobouřen. Ústy dr. Cho-

ce odsoudil Vrchlického. Básník nerozumí prý politice.

Nu, tolik jako poslanec Choc rozumí jí snad přece. Pro jeho řeč

nebude Vrchlického jistě žádný rozumný člověk kaceřovat.

Ale gestem Vrchlického nedá se také žádný rozumný člověkzaslepit. Vidí se v pohostinném vystoupení básníkověv parlamentě hluboký obrat v jeho smýšlení, přechod od staročechůk mladočechům, kdožví co všechno ještě. A pokrokoví fetišisté volební

opravy jsou nadšeni také. Zapomněli na vše z básníkovy minulosti

i na to, že byl a jest hlavním sloupem našeho literárníhoreakcionářství, že drží všemi silami klenbu, která dusí — dnes opět víc než

jindy — náš literární život. z druhé, a tvořiti harmonický ve svých disharmoniích celek.Vyváží ukázání naší dovednosti, mnohost našich prací, květy na tolika luzích utržené tuto nepochybnou ztrátu? Quod licet Jovi, licet bovi. Po Vrchlickém je možný Emanuel šlechtic z Lešehradu.

*

Ten opojený sebou duch, pracovník plný radosti své práce, tenlyrik, takové barvitosti a ohně, autor Satanelly, Vittorie Colonny,Dojmů a rozmarů, duch bujný a přelétavý nezaslouží lacinou mincifrázovité pochvaly. Kolik viny nese český vzduch na defektech jeho?

Vzpomeňme na úžasnou omezenost poměrů, na šosáckého,hanebně měšťáckého ducha naší literatury, na celé to prostředíneschopných a nadutých... Vzpomeňme si na útoky, na intriky, na pomluvy,

které Vrchlického uvítaly. Na práci, která zaniká bez ozvěny.Na generace, které šly kolem nás a odchází kamsi jinam. Ten životstvořený pro slunné, rozkošné — ten život plný smyslného kultu forem,

hry, barev, lesku — měl za úděl skončiti v české banalitě — v šedé

melancholii a v moudrosti umdlených. A počíná sepřizpůsobovati, žel. Existuje větší literární tragedie? Vrchlický jako obhájceprostřednosti, jako advokát českého měšťáctví, jako druh protzů,parvenu a šarlatánů? Odříznutý od mladých — obsypaný poklonami,

jimž věřiti nelze, chladem, který se cítí? Nyní přijdou tivelkoindustrielní se svými superlativy a ciframi — jak žalostný úkaz!

K takovým koncům dovedla tedy dovednost velikého ducha! Tak

tesklivě a morózně vyznělo ono „dohánění Evropy“. Únavaa moróznost dýše z posledních knih jubilantových. Časem jako by blýsklo

duší poznání marnosti všeho... života... umění... všeho; k takovým

koncům dospěl talent, jemuž česká literatura děkuje za takmnohé a jehož z tak mnohého musí obžalovati. Je to scéna, která musí

otřásti duchem každého, kdo myslil trochu o tom — —

Ještě ty oslavy, ovace, superlativy... a ještě ten hrot uvnitř!

Vestigia terrent!

Přehled 1, 1903, č. 11, 14. 2., s. 181—182

viktor dyk (1877—1931), básník, prozaik a  dramatik, spolupracující v  prvních

letech své literární kariéry především s  redakcí Moderní revue; jako literární

kritik se výrazněji začal profilovat v 1903 příspěvky pro týdeník Přehled, od 1907

redakčně vedl Lumír, 1910—1914 státoprávně pokrokový list Samostatnost.


2322

Pokrokoví lidé — s Právem lidu i Osvětou lidu v čele — řadí se

do šiku, aby utvořili pomocnou falangu „české lásky“.

Jaká to ironie! Což jste oslepli, že nevidíte šedé bezbarvosti těch

deseti liter, což jste ohluchli, že neslyšíte poťouchlého akcentu

dvou slov? Česká láska! Jaký to v ústech Vrchlického mocnýsynonym české literární — a nejen literární — prostřednosti a korupce!

Když jsem přečetl Vrchlického „kus autobiografie“ a viděl, jaká

slepota ranila české lidi, chtěl jsem z plných plic vykřiknouti:Starče, je nejvyšší čas, abys mlčel! Ale, což nejsou šediny tohotobásníka nešťastné! A nebyla to „česká láska“, jež zničila život básníka,

který mohl být světlým géniem našeho národa a nakonec ztratil

i svůj talent? Což nebyla to „česká láska“, která z tohoto chrámu

Múzy učinila brloh triviálnosti a korupce?

A proto: Zabte „českou lásku“! A buďte hrdi a žárlivi na to,abyste stáli na straně „české nenávisti“, na straně všeho toho, cočeskou literaturu může učinit kýženou světu a učiní z nás národopravdu kulturní.

Moravský kraj 12, 1907, č. 4, 10. 1., s. 2—3 → S. K. N.: Stati a projevy 2,

ed. Z. Trochová, Praha, Odeon 1966, s. 405—407

stanislav k. neumann (1875—1947), básník a  literární i  výtvarný kritik,

spolupracující zprvu zejména s  redakcemi časopisů Niva a  Moderní revue,

v  letech 1897—1905 vedl a  vydával anarchistický list Nový kult. V  roce 1905

přesídlil na  Moravu; od  1907 hojně mj. publikoval v  brněnském deníku Lidové

noviny. Chuť k  experimentu, projevující se mj. výraznou proměnlivostí básnické

dikce, po  první světové válce utlumilo programové ztotožnění s  tendenčním,

radikálně levicovým pojetím umění. 1929 byl Neumann vyloučen z Komunistické

strany Československa.

A to se stalo právě ve chvíli, kdy jiný básník, čistějšía statečnější, pokrokovější a češtější, kdy Machar napsal svou zdrcujícíobžalobu literární společnosti, jejíž duší je právě Vrchlický...

V novoročním čísle Národních listů uveřejnil JaroslavVrchlický Kus autobiografie, úžasně triviální povídání o české Láscea české Nenávisti, jež „stopovaly jeho dráhu životní“. Konečný hrot této

prózy namířen je proti těm, kdož básníkovu řeč v panskésněmovně odsuzovali.

Pokroková veřejnost anebo lépe řečeno jen naši fetišistéoportunní zajásali. Dr. Choc dostal řádný výprask od „prvního našeho

básníka“!

Jaký je to nebezpečný blud! Dr. Choc a naši státoprávnífetišisté jsou jistě poslední z těch, proti nimž namířen je „opravduposlední barevný střep“ Jaroslava Vrchlického, o jehož hrany ostatně

nikdo se nepořeže, protože „střep“ není ani z křišťálu, ani z kovu,

ale z nějaké ošumělé alegorické dekorace plátěné nebo papírové.

Ano, naši státoprávníci jsou poslední v řadě těch, jež básníkzahrnuje ve svůj pojem „české nenávisti“, který ode dneška měl by

se státi bitevní parolou české literární poctivosti, českéholiterárního mládí, české literární pravdy.

„Česká nenávist“, to je neodvislá literární kritika, kteráukázala, jak Jaroslav Vrchlický svůj talent promarnil ať již vinou svojí

nebo vinou českých poměrů. Která ukázala, jak jeho talent zvrhl se

na chrlivý reprodukční stroj a jak jeho lyrika i epika ztratilaosobitost. „Česká nenávist“, to je poctivá literární mládež, kteráneopěvovala nadšenými superlativy všeho, co vyšlo z dobrovolněštvavého básníkova péra nebo z ruky jeho prázdných a plochých milců.

Která neklaněla se kvantu, „papírové pyramidě“, ale váží siv umění jen kvality. „Česká nenávist“, to je Machar a všichni ti, kteřívystupovali proti znemravňování české literatury, jež dělo seVrchlickým anebo pod jeho patronátem, proti nestoudnému odměňování

devótních literárních žabařů a nul, proti podplácení milcůa literární kamarily, proti umlčování nových talentů a kulturních činů.

Proti literární poctivosti vyjel Vrchlický na alegorickém šimlu

a — pokrokoví lidé si to pochvalují, protože náhodou měl býtizasažen i dr. Choc.


II. Posmrtné masky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist