načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtení o Elišce Krásnohorské -- V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu - Libuše Heczková; ed.

Čtení o Elišce Krásnohorské -- V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu

Elektronická kniha: Čtení o Elišce Krásnohorské -- V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu
Autor: ;

Čtení o Elišce Krásnohorské črtá příběh utváření obrazu kritičky, básnířky a emancipační aktivistky Elišky Krásnohorské, a to ve čtyřech obdobích jejího života: ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Institut pro studium literatury
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 193
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-9928-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace o životě a tvorbě Elišky Krásnohorské. Kniha zachycuje její polemiky a emancipační aktivity.

Popis nakladatele

Čtení o Elišce Krásnohorské črtá příběh utváření obrazu kritičky, básnířky a emancipační aktivistky Elišky Krásnohorské, a to ve čtyřech obdobích jejího života: chronologicky pořádaný výbor z recenzí, článků, polemik, zpráv a kritik sleduje tuto jedinou básnířku „vyššího slohu“ od raných libret a sbírek básní, přes smetanovská libreta, soustavnou činnost literárněkritickou, vrcholné překlady poezie až k pozdním sbírkám a hlavně k ženským feministickým vzdělávacím a politickým snahám. Antologie zaznamenává nejen básnické a kritické polemiky při prosazování moderního pojetí literatury a překladu, ale i osobní, často genderově podmíněné útoky. Kniha zprostředkovává reakce na autorčinu literární a hudební tvorbu (Otakar Hostinský, Josef Durdík, Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Jan E. Kosina), reflektuje rozsáhlé literární spory Elišky Krásnohorské a jejich překonávání očima jejích protivníků (J. V. Sládek, J. Vrchlický, Jan Herben, J. S. Machar, T. G. Masaryk) i obhájců (Primus Sobotka, T. Nováková). Náhledy na Krásnohorskou formovala také její zakládající aktivita v oblasti ženského vzdělávání, zvláště založení dívčího gymnázia Minerva v Praze (K. S. Sokol, V. Kellner). Předmluva editorky zasazuje uváděné texty do literárněhistorických souvislostí a představuje Krásnohorskou jako všestrannou a významnou osobnost české kultury a společnosti 19. století. Další relevantní informace přinášejí medailonky osobností zastoupených v antologii. Knihu uzavírá výběrová bibliografie jednak autorská, zachycující knižní publikace a publicistiku, kritickou a feministickou činnost E. Krásnohorské, a jednak bibliografie odkazová, shromažďující ve výběru literaturu o ní.

Předmětná hesla
Krásnohorská, Eliška, 1847-1926
* 19.-20. století
* 1869-1922
Česká literatura -- 19.-20. století
Literární kritika -- Česko -- 19.-20. století
Interpretace a přijetí literárního díla -- Česko -- 19.-20. století
Literatura a kultura -- Česko -- 19.-20. století
Literatura a společnost -- Česko -- 19.-20. století
Feminismus a literatura -- Česko -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Libuše Heczková; ed. - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

libuše heczková

ed.

čtení

o elišce krásnohorské

V bojích o Smetanu, Hálka a Minervuantologie*

e

k


libuše heczková

ed.

čtení

o elišce

krásnohorské

V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu

antologie*


5

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

a Magistrátu hlavního města Prahy

Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry

za poskytnutí písma Republic

recenzovala PhDr. eva kalivodová, Ph.D.

© Institut pro studium literatury, 2015

Texty a ilustrace © autoři / dědicové, 2015

isBn 978-80-87899-28-1 [tištěná kniha]

isBn 978-80-87899-40-3 [PDF]

Úvod

libuše heczková

„Eliška Krásnohorská, která sama v sobě uvolnila dotud zamčené

zdroje ženiných mohutností a  jako organizátorka otevřela mlad­

ším ženám nové možnosti projevu a osudu, byla připravena jedno­

stranným rozvojem svého intelektu a své vůle o onen dar vnitřní

melodie právě ženské, která pokaždé jinak zpívá z děl B. Němcové

a  K. Světlé, jejích předchůdkyň, a  T. Novákové a  R.  Svobodové

z  následovnic: jak těžko asi sama nesla tuto ztrátu, ona jediná

česká lyrická poetka vyššího slohu!

Nebyla připravena ještě o  více? Její mladistvé verše touží po

pevném stisknutí oddaného ramene rytířského muže; její knihy

pro mládež nejsou jenom vyslovenou pedagogikou, nýbrž i kusem

rezignované zpovědi srdce, jež snilo o dětských hlavičkách; nejpl­

nější postava z  jejích libret, panna Róza z Tajemství, teple lidsky

prozrazuje důvěřivé naděje dívky ještě stárnoucí.“

Tak oslavil Arne Novák roku 1922 čerstvou doktorku honoris

causa na Karlově univerzitě, tehdy pětasedmdesátiletou Elišku

Krásnohorskou. Ani při tak slavnostní příležitosti se nezdržel na­

rážek na osobní život Krásnohorské, neopomněl připomenout ši­

rokému čtenářstvu Lidových novin (článek Magistra in artibus,

uzavírající tuto antologii, vyšel v  den Krásnohorské narozenin,

18. listopadu), že tato uznávaná žena je ženou jaksi málo, ovšem

někdy jí naopak její ženství nedovoluje být skutečnou básnířkou

a  umělkyní. Tento osten, tato výhrada provázela Elišku Krásno­

horskou téměř celý její tvůrčí život a také její druhý život v české

paměti až dodnes.

Často Elišku Krásnohorskou zařazujeme do mlhavé množiny

nepříliš úspěšných vlasteneckých básníků bránících se moderní

kultuře, chápeme ji jako jakousi nepříliš schopnou libretistku

Bedřicha Smetany a  bojovnou emancipistku, pannu Orleánskou.

Nevlídný literárněhistorický obraz má dlouhé kořeny; vlivné dě­

dictví nám zanechal právě literární historik Arne Novák, následov­

ník generace devadesátých let 19. století, která si z Krásnohorské 6 vytvořila ve svých nelítostných polemikách oblíbený terč i proto, že polemizovat s  touto neženskou ženou mělo svůj bojový pů­ vab, neboť ona jim oplácela podobnou ironií a břeskným vtipem. Chtěla jsem proto Čtení o  Elišce Krásnohorské pojmout jako pří­ běh svobodné mysli, inteligence, imaginace a  služby a  také jako příběh zápasů, politiky a předsudků. Příběh, který mne zajímá již mnoho let a který je pro mne obdivuhodně živý právě svými pole­ mikami, boji a kriticismem.

V  textech předkládané antologie se čtenář nedočte, jak Krás­

nohorská odpovídala na invektivy a jak prosazovala pevně a snad

i bezostyšně svoje náhledy, svoji pravdu; je to příběh utváření je­

jího obrazu, výbor z recenzí, článků, polemik, zpráv a kritik chro­

nologicky sledující tuto jedinou básnířku „vyššího slohu“ od ra­

ných libret a  sbírek básní, přes smetanovská libreta, vrcholné

překlady poezie k pozdním sbírkám a hlavně k ženským feminis­

tickým vzdělávacím a  politickým snahám. Sleduje ji jako jednu

z nejvýraznějších kritiček druhé poloviny 19. století (jiné kritičky

sice vlastně nebylo, ale zachovávávám toto generické femininum

i  kvůli tomu, že oponenti i  spolupracovníci Krásnohorské pro ni

užívali pojmenování slečna­kritik). Místo Elišky Krásnohorské je

v  české kritice srovnatelné s  kritiky, jako byl její oponent Arne

Novák, je jednou z jejích zakladatelských osobností. A reakce na

její kritickou činnost rozhodně nebyly vždy přívětivé, ba naopak.

Snad tak i díky antologii vystane dramatický literární a společen­

ský život jedné ženy 19. století, která si jej vybrala a zformovala —

a to bylo v této době vzácné — sama.

Předkládaná knížka nemá komplikované členění: zařazené

texty postupují v  rytmu tvůrčího životaběhu, který začala Krás­

nohorská v  Plzni jako nadšená vlastenka a  amatérská hudeb­

nice a který skončil udělením čestného doktorátu Karlovy univer­

zity, tak, aby bylo zřetelné, jak se její různorodé aktivity prolínaly

a vrstvily. Přetištěné texty dokumentují, jak Krásnohorskou viděli

její současníci. Články jsou chronologicky uspořádány do čtyř ča­

sových hnízd, která na závěr doplňujeme poměrně rozměrnou bi­

bliografií autorskou a odkazovou. Bibliografie nechávají ještě zře­

telněji vyniknout polemickému a kritickému charakteru básnířky.

Krásnohorské coby vychovatelky a  autorky úspěšných knih pro

mládež se tato antologie dotýká jen okrajově. Stejně tak už neposti­

huje její „cenné paměti, v nichž Krásnohorská vedle obrazu vlast­

ního života snesla množství dobových dokumentů a řadu portrétů

z  uměleckého života, a  to neobyčejně plasticky a  s  velkým smy­

slem pro realistický obraz“ (tak o  nich psal Zdeněk Pešat v  před­

mluvě k Výboru z díla E. Krásnohorské, vydaném v roce 1956).

I. VýjImečný talent pod patronací (1869—1879)

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, se na­

rodila 18.  listopadu roku 1847. Pocházela ze vzdělané, leč nebo­

haté pražské rodiny, ale byla vlastně autodidakt. Její směřování

určovali její starší bratři — hudebník Jindřich a malíř Adolf — a je­

jich umělečtí přátelé. Od mládí trpěla těžkou chorobou kloubů,

nemoci ji významně omezovaly celý život a nakonec vedly ke spo­

lečenské uzavřenosti. Připoutaly ji ke psaní a také byly závažnou

příčinou toho, že se Krásnohorská nevdala a  veškerou svoji sílu

a talent napřela směrem k národní společnosti.

Díky bratrovi se setkala také s mladými, talentovanými hudeb­

ními skladateli Karlem Bendlem a  Hynkem Pallou, svým budou­

cím švagrem. Pro ně začala záhy skládat libreta k operám, tehdy

nejprogresivnějšímu modernímu hudebnímu útvaru. První libreto

napsala již jako dvacetiletá pro Bendlovu operu Lejla. Se „svým“

nejvýznamnějším skladatelem Bedřichem Smetanou se setkala

osobně již na rozhraní let 1863 a  1864 v  jeho hudebním ústavu:

Krásnohorská docházela do tamního ženského sboru a  již jako

šestnáctileté jí Smetana svěřil překlady Schumannových písní.

První verše otiskla roku 1863 v  časopisu Lumír, který v  té době

vedl její básnický vzor Vítězslav Hálek.

V  roce 1867 se s  rodinou přestěhovala do Plzně, kde působili

bratři Krásnohorské; jejího odchodu z Prahy nejvíce litovala Karo­

lina Světlá, která si v Elišce vyhlédla svoji spolupracovnici. V Plzni

pak Krásnohorská zažila první neúspěšnou divadelní premiéru

své veselohry Tajemný milovník, napsala zde několik raných libret,

překládala texty pro sbory a psala vlastní básně. Karolina Světlá

se však svého záměru nevzdávala, a tak připoutávala stále mladou 8 básnířku k  aktivitám pražského ženského hnutí. Za plzeňského pobytu vydala Krásnohorská svoji první básnickou sbírku Z máje žití (1871), kterou podpořily hvězdy tehdejšího literárního nebe Ví­ tězslav Hálek, Karolina Světlá a Jan Neruda. Na základě úspěchu tohoto díla, které všestranně kriticky zhodnotila jiná významná fi­ gura uměleckého života, estetik a pozdější profesor pražské uni­ verzity Josef Durdík, získala básnířka stipendium spolku Svatobor (založeného o  desetiletí dříve na podporu českého písemnictví a českých spisovatelů) na cestu po Šumavě. Své zkušenosti z cest vtělila ve svoji nejlepší básnickou sbírku Ze Šumavy, kterou psala již v době zhoršující se nemoci (vydána 1873). Kromě sbírkyK slovanskému jihu z roku 1880 poezie pozdějších sbírek již nedosáhla tak výrazných úspěchů, jakkoliv mnohé její básně jsou vtipné, po­ lemické a ironické — takové, jakými podle vzpomínek již jako ško­ lačka zaujala Františka Ladislava Riegra.

V  roce 1874 se Krásnohorská na naléhání Karoliny Světlé

(vztah Světlé a Krásnohorské zachycuje rozsáhlá korespondence)

přestěhovala do Prahy a začala se angažovat v Ženském výrobním

spolku českém, založeném právě Světlou, její sestrou Sofií Podlip­

skou a  dalšími významnými pražskými ženami na podporu chu­

dých žen a zvláště výchovy mladých dívek. Od roku 1875 do roku

1891 byla tajemnicí spolku a v letech 1891 až 1910 jeho předsed­

kyní. Převzala také tiskový orgán spolku — Ženské listy — a pře­

tvořila si jej v literární časopis, kde započala svoji podivuhodnou

kritickou kariéru.

Kritika Krásnohorské se formovala pod několikerými vlivy  —

předně to byl básník Hálek, dále mladý wagnerián Otakar Hos­

tinský  — a  již zmíněný Josef Durdík, jehož zásady, poetické, es­

tetické i  kritické, Krásnohorská bezvýhradně přijala. Z  těchto

sta novisek se kriticky stavěla i k poezii V. Hálka, kterou jinak mi­

lovala a obhajovala. Do období před rokem 1880 spadá také vět­

šina libret, která Krásnohorská psala pro již zmíněné skladatele

Karla Bendla, Hynka Pallu, Bedřicha Smetanu a pro Zdeňka Fibi­

cha. Na obhajobu svého libreta Eliška Krásnohorská také prvně

vystoupila polemicky; nikoliv jako zhrzená mladá básnířka, ale

jako argumentačně přesná a myslivá teoretička. Její reakce Český

básník a  hudební drama pro progresivní Hudební listy (v  redakci

wagneriána Ludevíta Procházky) tak nebyla jen odpovědí na ura­

ženou a urážlivou recenzi opery Břetislav od hudebního pedagoga,

teoretika a skladatele Augusta Wilhelma Ambrose, ale také úva­

hou o libretech nové národní opery a apologií kritiky a kritického

myšlení.

Na počátku sedmdesátých let mladá hudebnice a básnířka pro­

mýšlela problém vztahu slova a hudby, který byl vyvolán Wagne­

rovými požadavky na nové hudební drama. Svým textem O české

deklamaci hudební rozvíjela obecné zásady mladého estetika, wag­

nerovce Otakara Hostinského, čímž zasáhla do ostrých českých

debat o  wagnerismu. V  tomto článku založila i  svoji vlastní lib­

retistickou cestu, která vycházela z  požadavku dokonalého pro­

pojení básnického slova a hudby. Lyričnost a zpěvnost se jí staly

klíčovými vlastnostmi české hudby a básnictví, duchem českého

jazyka. V  tom smyslu přijala Eliška Krásnohorská za své jak zá­

sady estetika Josefa Durdíka, tak hlouběji romantickou představu

o českém národě opřenou o jazyk. Krásnohorská pochopila wag­

nerovské požadavky na národní hudební drama tak, že má být vý­

razem národní povahy; drama je vsazené do národního jazyka, do

jeho těla, dechu: rytmu, zvuku. Proto byl pro ni problém dekla­

mace, tedy i jazyka v hudbě kruciální. Básnické a překladatelské

počátky tak nejsou srozumitelné bez ohledu na libreta a  diskusi

o wagnerovské opeře. Lyričnost libret se však dočkala neporozu­

mění. I  Otakar Hostinský doporučoval Smetanovi dramatičtější

náměty a  změnu libretisty, skepse vůči Krásnohorské­libretistce

zesílila po neúspěšném a odbytém provedení Čertovy stěny v Ná­

rodním divadle v roce 1882.

II. za národní kulturu (1879—1890)

Počátek kritické činnosti Elišky Krásnohorské souvisel úzce s ná­

stupem básnické lumírovské generace. V  časopise Ženské listy,

který převzala v  roce 1874, se záhy objevily břitké, inteligentní

a někdy ne zcela uctivé kritiky tvorby Jaroslava Vrchlického(Z hlubin, 1875), Julia Zeyera (Ondřej Černyšev, 1876) a dalších mladých

básníků. Tyto kritiky byly natolik výjimečné, že jejich autorce bylo 10 již roku 1877 nabídnuto Josefem Emlerem, redaktorem Časopisu českého muzea (neboli Muzejníku), referovat o  české literatuře právě zde (v  témže roce tu vyšla obsáhlá dvojdílná studie Obraz novějšího básnictví českého).

Krásnohorská nepsala o  mladé básnické generaci náhodně,

od samého počátku šlo o  programovou literární kritiku. „Samo­

statnost kritiky nemůže jinak nežli býti literatuře na prospěch,“

napsala v roce 1879 pro Muzejník v syntetickém článku O našich

poměrech uměleckých. Tato premisa ale nebyla lumírovskou gene­

rací sdílena. Střet na sebe nedal dlouho čekat, začal se vyhrocovat

článkem Soběslava Pinkase v Revue Slave z dubna 1879, který se

kriticky vyjádřil k poezii Vítězslava Hálka. Krásnohorská na Pin­

kasův článek, jehož autorství se navíc zpochybňovalo (bylo přisu­

zováno J. Vrchlickému), reagovala obhajobou zemřelého „starého“

básníka nejprve v Ženských listech (Vítězslav Hálek — po smrtiodsouzen) a  posléze na půdě Umělecké besedy přednáškou nazva­

nou O Hálkovi slovo včas (květen a červenec 1879). Její názory li­

terární odbor Umělecké besedy pod vedením Rudolfa Pokorného

přijal za vlastní. Spor dále vyhrotily Národní listy ústy redaktora

Ferdinanda Schulze a v odpovědích na Schulzovy invektivy Josef

Václav Sládek na straně Lumíra článkem Kritika a kritikářství ur­

čeným všem nepřátelům Vrchlického. Jak na ten čas vzpomínala

Krásnohorská: „...o  mně  — nevím proč a  kým  — roznášely se po­

mluvy báječné, jako bych lumírovce dravě pojídala aspoň k  ve­

čeři.“

Krásnohorská nebyla ale v této době již nevýznamnou figurou.

Patřila k nejtalentovanějším básníkům své generace, byla úspěš­

nou libretistkou, platnou členkou Umělecké besedy, vyprofilova­

nou literární kritičkou a  liberálně nacionální feministkou, sta­

vějící nové a  nesnadné cíle českým ženám (především v  oblasti

vzdělávání). O  tom svědčí oslavný článek Jana Evangelisty Ko­

siny z roku 1879 a podpora její činnosti ze strany Karoliny Světlé

či Jana Nerudy, jenž se v roce 1880 svým článkem pokusil smířit

vzniklý spor mezi představiteli časopisu Lumír (tedy J. V. Sládkem

a  J. Vrchlickým) a  Uměleckou besedou, časopisem Osvěta a  Ná­

rodními listy (reprezentovanými Eliškou Krásnohorskou, Ferdi­

nandem Schulzem, Rudolfem Pokorným) o dvojí pojetí národní li­

teratury, ve který se tehdejší spor o Hálka rozrostl.

Svoji národní koncepci však Krásnohorská nerealizovala jen

kriticky, v  roce 1880 její poezie vrcholí sbírkou K  slovanskému

jihu. Předzpěv k této „jihoslovanské“ sbírce „byl také příčinou, že

zvláště v bojích s lumírovci mnozí Krásnohorské předhazovali, že

odmítá šmahem všechno, co není národní nebo alespoň slovan­

ské“ (předmluva Z. Pešata k Výboru z  díla Elišky Krásnohorské).

Krásnohorskou ale nezajímal jen vnější ideologický rys národ­

ního, již od počátku ji orientovala hlavně estetická národní svébyt­

nost, národní „duch“; proto se snadno vyrovnala s wagnerovskými

požadavky na národní operu a také si osvojila Byronovu koncepci

poezie, kterou považovala za „přirozeně“ anglickou a v tomto smy­

slu inspirativní pro hledání přirozeného českého verše.

Podobně interpretovala i hrdinskou poezii Adama Mickiewicze

či Alexandra Puškina; usilovala o převedení těchto největších ná­

rodních básníků do češtiny, čímž zamýšlela mj. i potvrdit velikost

češtiny a české kultury. Na překladu Mickiewiczova Pana Tadeáše

pracovala již od poloviny sedmdesátých let a  dokončila jej roku

1882; ještě delší dobu se vyrovnávala se slavnou Byronovou poé­

mou Childe Haroldova pouť, překlad vyšel až roku 1890. Veršovaný

Childe Harold patřil k vrcholům českého překladu druhé poloviny

19. století a současně k vrcholům básnické tvorby Krásnohorské.

Krásnohorská v osmdesátých letech však zažila také několik pro­

blematických neúspěchů, byla kritizována za své libreto Čertovy

stěny, a to i přesto, že za neúspěch mohlo spíše extrémně špatné

první provedení opery i  zásahy samotného Smetany do libreta.

Také se nešťastně zapletla do sporů o  pravost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Tímto obdobím zároveň vrcholí její

boj za vzdělávání žen (které vnímala jako nutný předpoklad osvo­

bození ženy, tak aby se stala smysluplným článkem národní spo­

lečnosti).

III. nemoderní polItIcká slečna (1890—1897)

V  devadesátých letech kulminovaly snahy Elišky Krásnohorské

v ženském hnutí. Její liberální feminismus, založený na svobodné

vůli a  vytrvalosti, nakonec sklidil úspěch. V  roce 1890 bylo zís­

káno povolení otevřít dívčí gymnázium Minerva, a tím také otevřít 12 ženám cestu na univerzitu. České mužské pokrokové studentstvo vítalo tento krok jako jeden z  nejvýznamnějších úspěchů české společnosti. V  boji za ženské vzdělávání za Eliškou Krásnohor­ skou stál i její protivník z bojů o rukopisy T. G. Masaryk. Literární generace devadesátých let, tedy F. X. Šalda, Jiří Karásek, Josef S. Machar a  další, sice neupírala Krásnohorské zásluhy o  ženské hnutí, ale v  otázkách uměleckých viděla Krásnohorskou na dru­ hém břehu: její básnické snahy se jim zdály zastaralé, její kritika sice zábavná, ale poněkud starobylá, staromódní a  hlavně ste­ rilní a její liberální emancipační neerotický obraz ženy považovali za vyčpělou neplodnou „krásnohorštinu“. Rozpor s mladou gene­ rací se nejprve odrazil ve sporu o umělecký realismus, který vedla Krásnohorská s  pozoruhodným moravským kritikem Leandrem Čechem a  s  realistickým časopisem Čas  — tedy hlavně s  Janem Herbenem a H. G. Schauerem. Krásnohorské vztah k realismu ne­ byl jednoznačně odmítavý (pozoruhodná je její studie o  Gabriele Preissové), její realismus byl však idealistický.

Na počátku devadesátých let se Eliška Krásnohorská ocitla

ještě jednou v  táboře s  mladými  — a  to ve  společném ohrazení

se proti klerikálnímu napadení Jana Nerudy ze strany časopisu

Vlasť. Krásnohorská se pochopitelně angažovala také v  Národo­

pisné výstavě, jíž v roce 1895 kulminovalo národní pojetí kultury,

ale to již českou společností začala probíhat zásadní proměna za­

počatá v osmdesátých letech boji o pravost rukopisů. Procházka

a Karásek založili Moderní revui, v Chrudimi se zrodila další rea­

listická platforma  — Rozhledy  — a  na podporu svého pojetí vědy

a  společnosti založil T. G. Masaryk (společně s  Macharem) Naši

dobu podle vzoru vídeňské Die Zeit. J. S. Machar v ní 20. října 1894

publikoval neuctivý článek o Vítězslavu Hálkovi, který započal „li­

terární revoluci“, jak ji nazvali její odpůrci: článek se tak rozrostl

v rozsáhlý a dosti nelítostný spor, probíhající v mnoha časopisech

i v denním tisku, který přesáhl hranice literatury, vyprofiloval ce­

lou mladou básnickou a  kritickou generaci a  vyvrcholil Manifestem české moderny.

Krásnohorská, která se kvůli Hálkovi již jednou dostala do

křížku s  talentovanými mladíky, se v  časopisu Osvěta a  v  Národ­

ních listech chvílemi odiózního sporu aktivně účastnila rovněž.

Kromě polemických statí právě v  této době napsala druhou ze

svých rozsáhlých syntetických studií o literatuře — České básnictví

posledních dvou desítiletí (1895 a 1896), která definitivně propojila

předcházející literární generace, generaci Vrchlického a  Sládka

a generaci spjatou s časopisem Osvěta a almanachem Ruch.

Modernisté Krásnohorskou neuznávali jako básnířku, její po­

slední básnické knihy se staly terčem nevybíravého posměchu; po

vydání překladů Mickiewicze a Byrona ji sice uznali jako překla­

datelku, ale nikoliv bez výhrad. Mezi všemi dramatickými spory

devadesátých let tento konflikt rozhodně nebyl nepodstatný. Jak

píše Jiří Karásek ze Lvovic: „Zajímavá otázka vynořila se nedávno

stranou nechutných polemik, otázka, jak překládati.“

Sporů ovšem nezůstalo ušetřeno ani rozvíjející se ženské

hnutí, které se začalo názorově rozrůzňovat. V  roce 1897 se po

průtazích uskutečnil I. sjezd žen českoslovanských, vznikly dva

nové časopisy: pokrokový Ženský obzor, založený studenty, a libe­

rální a politický Ženský svět, vedený Terézou Novákovou. Eliška

Krásnohorská tak oslavovala „padesáté výročí svého panenství“

(jak bezskrupulózně napsal „přítel“ žen S. K. Neumann do Nového

kultu) nadmíru živě.

IV. tIchým zásluhám (1897—1922)

Takto Krásnohorská pojmenovávala své výroční články o  spolu­

pracovnicích z ženských spolků. Zásluhy samotné Krásnohorské

ovšem tak tiché nebyly. Na přelomu století se však Krásnohor­

ská poněkud stáhla do ústraní  — dle jejích vlastních vzpomínek

to byla jednak reakce na spor s mladou generací a za druhé násle­

dek toho, že se její nemoci velmi zhoršily. Vedení Ženských listů

se sice vzdala až v roce 1911, ale dlouhodobě ji zastupovala Krista

Nevšímalová. Stejně tak omezila svoji činnost v  Ženském výrob­

ním spolku. Její spory s  mladší generací neutuchaly, posléze do­

staly nový, reflexivní ráz. Mladá generace literárních historiků

hodnotila celé literární působení Krásnohorské velmi negativně.

Sama Krásnohorská k  tomu přispívala svými nevybíravými

kritikami. Ještě v  roce 1908 se dočkal Arne Novák ironického 14 zhodnocení jako historik i  jako feminista. Arne Novák a  Albert Pražák, podpořeni kritiky devadesátých let, pak vytvořili z Krás­ nohorské reakční kritičku, druhořadý básnický talent, ideolo­ gický a idealistický, viděli v ní podivný, antiženský typ, zcela pro­ tikladný ideálu ženy erotické a  estetické, který tato generace obdivovala ve spisovatelce Růženě Svobodové nebo Teréze Nová­ kové. V  této době se s  Krásnohorskou naopak sbližoval J. S. Ma­ char, v roce 1907 ji smířlivě oslovil Lístkem jubilejním a zcela nad­ šeně, až devótně oslavil roku 1917.

Na počátku století jásala celá česká společnost nad prvními

promocemi žen na Karlo­Ferdinandově univerzitě. Byly jedno­

značně hodnoceny jako završení snah Elišky Krásnohorské. Ale

ženské hnutí i snahy o vzdělanost se proměnily a rozrůznily. Krás­

nohorská považovala některé kroky předních českých feminis­

tek za nešťastné a vlastně je pociťovala jako zradu. Ženské hnutí

v  této době směřovalo k  přímé politické angažovanosti a  odklá­

nělo se od vzdělanostního liberálního modelu. Na druhou stranu

muselo ve svém celku liberální ženské hnutí čelit vzrůstající kri­

tice a  konkurenci ze strany katolického ženského hnutí i  v  žen­

ském vzdělávání a emancipačních snahách.

Na konci 19. a samém počátku 20. století Krásnohorská hojně

psala četbu pro dívky, stala se vlastně českou zakladatelkou

žánru (sérií románků o Svéhlavičce, svými převody románů a  je­

jich samostatným pokračováním), čímž si modernisty také nijak

zvlášť nezískala. Přestože to byla didaktická a líbivá četba, přese

všechnu měšťanskou stereotypnost rozvíjela dívčí vůli, samostat­

nost a touhu po vzdělání.

Roku 1904 uvedl Karel Kovařovic nově Smetanovy opery a opět

se otevřela diskuse o  libretech Krásnohorské. Závažnější revizi

vztahu Smetana a Krásnohorská přinesl až Zdeněk Nejedlý v roce

1922, poté co nahlédl do dopisů se Smetanou — a posléze hlavně

Mirko Očadlík, když se pokusil v  roce 1940 rekonstruovat jejich

vzájemnou korespondenci, jejíž smetanovskou část Krásnohorská

z úcty ke Smetanovi spálila.

Za první světové války se Krásnohorská ještě jednou angažo­

vala — podepsala manifest Věrni zůstaneme a po válce byla vyzna­

menána T. G. Masarykem za zásluhy. Završením společenského

uznání za jejího života bylo udělení čestného doktorátu na Kar­

lově univerzitě. Když roku 1926 „stařičká“ básnířka zemřela,

nekrology se objevily ve všech novinách a  ve všech časopisech,

bez ohledu na názorovou a politickou orientaci.

I. Výjimečný talent

pod patronací

1869–1879

Nežádám, aby [kritika] častovala básníky libret cukrovinkami

pochvaly, obalenými co nejšetrněji libozvučnými frázemi, ani aby

i výtky podávala pocukrované; není vůbec ani úkolem kritiky,

aby hanila neb chválila — tu radost ať ponechá obecenstvu!

Kritika má úlohu jinou: poučovat a vzdělávat! A jakož všecko

předcházející i následující jest řečeno jen vztahem k mladému,

teprv se vyvinujícímu umění domácímu, pravím v tomtéž smyslu,

že i kritika naše domácí ještě jest mláda a nevyvinuta, že

i ona, mající poučovat, ještě sama učit se musí, ba že ještě ani

nepochopila důležitého úkolu svého! [...] Pohodlný to náhled, že

jen umění má tvořit nové formy a klestit nové dráhy, kritika že

jen se dívá a posuzuje útvary již hotové; pravé to zpátečnictví,

vykazující kritice neplodnou úlohu, registrovat archiv minulosti;

náhled to vetchý a přežilý! Kritika naše potřebuje obživující

reformy, vykazující jí úkol pro pokrok a budoucnost umění. Nutno,

by se vyšinula na tvůrčí výši ne-li umění, tedy vědy; ano, i ona

má tvořit z toho, co viděla a posoudila, nové soustavy názorové,

pravidla estetická.

Eliška krásnohorská, ČEský básník a hudEbní drama (1870)

19

Bendlova opera lejla

oTAkAR hoSTiNSkÝ

Měli jsme v posledním čase vítanou příležitost promluviti o Sme­

tanově Prodané nevěstě a  o  Šeborově Drahomíře; těšíme se, že

dnes v  těchto úvahách o  našich původních operách pokračo­

vati můžeme, a  sice referátem o  Bendlově Lejle. Děj této opery,

chvalně známou spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou dle Bul­

wera dramatizovaný, jest velmi zajímavý a  napíná od začátku až

ku konci. Dosti zdařilou osnovu dramatu nechceme zde probírati

dopodrobna; jeden moment zdá se nám ale zvláště v  našich po­

měrech povšimnutí hodným. V Lejle jest totiž jedna osoba docela

zbytečná, jelikož vlastně ani k ději ničím nepřispívá, ani svou po­

vahou nás nepoutá: kralevic Juan, jenž mládím a poměrem svým

k Lejle ovšem požaduje být tenorem, a tak důležitou sílu pro nic

a za nic absorbuje, již — alespoň v nynějším stavu našeho perso­

nálu — pak při Muzovi pohřešujeme. První tenorovou úlohou měl

by býti pouze Muza a Juan mohl by docela odpadnouti; tím by se

provedení opery též velice usnadnilo — ovšem ohled to, který sice

tvůrčí činnosti umělcově nikdy nesmí vnucovati jakákoliv pouta,

který ale přece uvážení zasluhuje, pakli se shoduje s  čistě umě­

leckými zájmy díla samého; a Lejla by vyloučením oné zbytečné

osoby jen získala. Jedna z nejlepších stránek libreta a největší zá­

sluha naší spisovatelky chová bohužel v  sobě již zárodek hlavní

vady celé opery. Dikce a forma jest naveskrz ušlechtilá a krásná,

někdy i tak nadšeně poetická, že mnohé místo má svou více méně

samostatnou cenu i co lyrická báseň; toto šťastné nadání svedlo

ale Elišku Krásnohorskou k  přílišnému rozpřádání situací a  tak

bohatému vyvinování okamžitých citů, že namnoze lyrický živel

nad dramatickým vrch obdržel; nejpatrněji se to jeví v  prvních

scénách prvního jednání, v  nichž se ovšem nejpůvabnější místa

textu nacházejí. Z této příčiny mohlo by se libreto Lejly pro mno­

hého pouze dramaticky nadaného skladatele státi osudným; avšak

K. Bendl, jehož písně a sbory patří mezi nejkrásnější a nejoblíbe­

nější plody moderní naší hudby, vládne všemi lyrickými formami 20 skladby hudební tak, že se úplně postaviti mohl na stanovisko, na němž stojí text. Uznáváme, že této shodě tendencí spisova­ telky a  skladatele děkovat musíme za mnohou krásnou jednotli­ vost, vcelku však stanovisko to neschvalujeme, poněvadž převaha lyrického živlu nad volnou dramatickou deklamací hudebnímu dramatu na újmu býti musí. A kdyby byly ony jednotlivosti sebe­ rozkošnější, nemohli bychom přece jinak, než nazvati toto dílo věncem z pouhých květů, jenž se nedostatkem zeleného listí stává příliš těžkým a  pádným. Důkladná teoretická i praktická zkuše­ nost hudební jeví se patrně v  celé Lejle, rovněž tak v  melodicko­ ­harmonické stránce partitury jako v instrumentaci; jedno z jejích nejskvělejších čísel je bez odporu finále 1. jednání. Ale rozhodnou charakterističnost nenacházíme v Bendlově skladbě v té míře, jak bychom si přáli a  jak i  text netoliko dovoluje, ale sám též žádá. Velmi zdařilá jest v tomto ohledu zajisté postava Almamena, která svou originálností již v  libretu zajímá; co do instrumentace jest situace šťastně vylíčená ku příkladu  v  prvních výstupech opery a  mimo jiné menší momenty vyniká hlavně čtvrté jednání věr­ nou charakteristikou a  dramatickou živostí. Čeho však v  hudbě té nejvíce postrádáme, jest principiálně a  důsledně provedený kontrast obou živlů maurického a křesťanského, k němuž pouka­ zuje již předmluva textu, jenž se ovšem sám poněkud spoluviní­ kem tohoto nedostatku tím stává, že nám tyto živly předvádí kaž­ dý o sobě, a teprve v posledním jednání — po katastrofě, změnivší již původní ráz povahy maurické — oba pospolu. Zkrátka: nejpřed­ nější zásluha Bendlova čelí k čistě hudební stránce Lejly, jejíž ne­ popíratelné krásy jí čestného místa v našem repertoáru pojišťují. Pan Barcal, jenž patří mezi nejpilnější síly našeho personálu, zvo­ lil si úlohu Muzy pro svůj příjem a přečetné obecenstvo přijalo ho velmi lichotně a poctilo mnohými věnci. Úloha tato zdá se nám ale převyšovati jeho síly a těšíme se, že p. beneficiant to sám poněkud uznává; neboť v  prvním jednání se co možná šetřil, aby později tím snadněji mohl působiti svým hlavně ve středních polohách sympatickým hlasem a krásným svým mezza voce; bohužel trpěl mnohý moment 1. jednání tímto hověním, zato však se p.  Barca­ lovi tím lépe podařily lyrické momenty 2. a 4. jednání. Sl. Rastel­ liová nemohla nás titulní úlohou svou právě uspokojiti; již hlas její

jest příliš ostrý a pichlavý a slečna libuje si příliš v silném a plném

zpěvu, jenž onu vadu orgánu zdvojnásobňuje, než aby se mohla

nazvati vzornou reprezentantkou něžné Lejly; vůbec by se mohla

tato úloha u  nás mnohem lépe obsaditi. Zoraida sl.  Sákové byla

velmi zdařilá. Almamen jest jedna z  nejlepších úloh páně Paleč­

kových a  působí vždy mocně; pan Lev (Boabdil) zpíval árii svou

v  2. jednání se znamenitým úspěchem; nevděčnou úlohu Juana

provedl p.  Lukes jako pravý umělec. Z  menších úloh jmenujeme

především chvalně sl.  Hanušovou (Abatyše), pak pány Šebestu

(Král Ferdinand) a p. Doubravského (Vyvolavač). Celé představení

bylo precizní a  korektní, až na některé poklesky ve sboru dívek

v Alhambře. Operu řídil p. kapelník Smetana; nepřítomný p. skla­

datel byl se sólisty volán, ve jménu jeho děkoval ale p. beneficiant.

Dalibor 8, 1869, č. 7, 1. 3., s. 54—55; podepsáno O. H.

oTakar hosTinský (1847—1910), estetik, pedagog, hudební, literární a výtvarný

kritik a  teoretik. Hostinský jakožto jeden z  obhájců a  propagátorů díla B. Sme­

tany a Z. Fibicha se v recenzích věnuje libretům Krásnohorské vcelku povšechně

(např. recenze Tajemství in Osvěta 9, č. 3/1879 nebo recenze Blaníku in Národní

listy 21, č. 297/1881 a následně též Zlatá Praha 11, č. 22/1893—1894). V textu o ob­

noveném uvedení Blaníku operu charakterizuje jako hlásící se ke „stanovisku mo­

dernímu, tj. wagnerovskému“, zatímco o libretu se vyjadřuje zdráhavě, jeho „četné

slabé stránky“ vyvažují jen „přednosti“ plynoucí ze srovnání s dobovou produkcí.

Hostinský se s Krásnohorskou setkal i ve sporech o realismus. V reakci na jeho

klíčový text O  realismu uměleckém (Květy, 1890) Krásnohorská v  článku Poezie

a pravdivost (Květy, 1891) tvrdí: „Umění, které by přestávalo na pouhé pravdivosti,

vedlo by ku zkáze vkusu, ku zdivočení potřeb duševních, ku zvrácení a zničení sa­

mého pojmu umění, ale zvláště k úplnému odumření poezie.“ Zjevně se zde pro­

jevuje kontrast mezi novými uměleckými a filosofickými tendencemi a tradičním

chápáním smyslu umění.22 první provozování Bendlovy opery Břetislav AuGuST WilhelM AMbRoS V prvním rozkvětu se nalézající česká opera utvořila sobě v krát­ kém čase svou vlastní literaturu i  svůj vlastní repertoár pro­ středky i  silami domácími. Věc ta byla ovšem jen za tou výmin­ kou možna, že se vyskytlo naštěstí několik mladších výtečných talentů, kteřížto s  chutí, pílí i  láskou oboru tomuto se věnovali; jsou to Smetana, Bendl, Šebor.

Viděti to však i  na dílech samých, že tvůrcové jejich s  celou

duší k věci lnuli, i dostalo se jim takto jistého rázu svěžesti a pů­

vodnosti, který je skorem vesměs velmi vábnými činí.

Neváhám ani dost málo řaditi Smetanovu Prodanou nevěstu

mezi nejlepší komické opery, co čistý, z  českého zpěvu národ­

ního vypěstovaný květ umělecký, a  jaký rozhodný úspěch měla

Lejla, první to dílo talentu tak milováníhodného, jakým jest Bendl,

jest dosud v čerstvé paměti. Bendl podal nám nyní druhou operu,

svého to Břetislava, a i tenkráte jest výsledek skvělý. Můžeme sobě

nyní na základě těchto dvou operistických prací o Bendlově umě­

lecké povaze určitý pojem učiniti.

Jest on zajisté hudebník výtečně vzdělaný, jemně i něžně poci­

ťující; melodie jeho jest ušlechtilá (motivu triviálního nenalezne

ani nejpřísnější kritikus s  lucernou); povždy plna citu, byť by jí

tu a  tam výraznější tvářnosti přáti bylo; skladatel sám libuje si

právě v melodickém směru v jakési lyrické rozjímavosti, v jakémsi

způsobu sentimentálního blouznění, který ač sám o  sobě vábný

a milo váníhodný, pro skladatele dramatického přec je poněkud po­

vážlivý. Neboť jakkoli výtečně působí tam, kde text knihy s  tím

souhlasí, rovněž tak jsou tu místa, kde by tvrdých, jadrných zvuků

třeba bylo zeslabiti a rozestříti vůbec nad celkem jakýsi druh stej­

nobarevného nádechu, který nadále poněkud unavuje. Operní

skladatel musí býti stůj co stůj Proteem a musí býti s to vmysliti se

do nejprotivnějších sobě povah a útvarů. Mozartův Don Giovanni

zůstane v ohledu tom nejvyšším dosavadním vzorem.

Bendlovi nejsou dále (a k chvále jeho budiž to řečeno) moderní

znamenité snahy na poli hudby dramatické nikterak cizí. Richard

Wagner působil naň patrně; avšak nota bene toliko v  dobrém

smyslu. Jemným taktem dovede Bendl velmi dobře co oprávněno

a života schopno z nové školy vybrati a stejně jemným taktem do­

vede to i zužitkovati. Z prvního aktu Břetislava ovívá nás bez nej­

menší reminiscence vůně upomínající na Lohengrina, tj. na Wag­

nerovo nejčistší, nejkrásnější a  nejpoetičtější dílo, způsobem co

nejšťastnějším.

[...]

Libreto k Lejle sestavila mu mladistvá prý dosud básnířka, slečna

Eliška Krásnohorská, dle povídky Washington Irvingovy zdařile

a působivě; za text k Břetislavovi děkuje téže spisovatelce. Úloha

této byla tentokráte mnohem nesnadnější, jelikož jí historie na

místě Irvingem samým již umělecky zaokrouhlené a  upravené

látky takřka jen surový materiál podávala. Byla by ovšem na Eber­

tovu známém dramatu co na vzoru jakémsi seznati mohla, jakého

poetického útvaru romantická historie českého prince s neteří cí­

saře německého (řekl bych skoro výhradně) připouští, leč slečna

Krásnohorská pohrdla snad zúmyslně všelikou na to upomínkou.

Praví se, že mají dámy v poezii tatáž privilegia jako při hře v ku­

želky; totiž že se jim žádná chyba k zlému nepočítá, a co vskutku

udělají, to že platí dvojnásobně. Bylo by to tudíž negalantní chtíti

nový tento operní text mladé dámy na soud postaviti. Přesto ne­

může vzdor oné výsadě krásného pohlaví zůstati zatajeno, že způ­

sobem nanejvýš nefortelným zájem celého děje již zpředu celkem

rozdělen jest. Jest únos Jitčin, čili spor bratří Oldřicha a Jaromíra

věcí hlavní? Obě tyto hlavní páky jsou tak jednostejně v  pohyb

uvedeny, že každá z nich za hlavní děj aneb za pouhou epizodu po­

kládána býti může, dle toho, jak na věc hledíme. Přitom jest vše na

nejužší míru a na nejzběžnější kresbu náčrtkovou omezeno; o mo­

tivování jakémsi, o skutečné souvislosti děje takřka ani památky.

Zcela vlastním vynálezem slečniným jest páže Ervín, který však

způsobem dosti povážlivým na Gounodova Siebla aneb i na Brac­

kenburga (v Egmontu) upomíná. O  mnohém, co na papíře velmi

dobře vyhlíželo, dostalo se as slečně při provedení živým, názor­

ným dramatickým představením ne právě příjemného objasnění. 24 Či by ji nebylo napadlo, jaký účinek to as má, pustí­li se od hlavy až k patě obrněný Otta se slaboučkým hochem v souboj a poraní­ ­li jej, místo co by jej zcela jednoduše přítomnými rytíři neb zbroj­ noši dal před bránu vystrčiti? Když pak se o dva akty později ta­ táž historka opakuje, přičemž je Oldřich soupeřem, který ubohého mladíka definitivně zapíchne? Kdo ubohého panoška vidí, musí jej míti za polštář na jehly, do něhož se bez okolků bodá a píchá. A co máme tomu říci, nechá­li sbor na smrt zraněného na zemi le­ žeti a odtáhne­li chladně a bezcitně, aby spanilý Ervín své vidění odzpívati a  zemříti mohl? Nenapadlo ji, kterak Jaromír, přišedší přec k  císařskému dvoru jedině proto, aby tam hledal útočiště a ochrany, falckrabího ani dost málo si nevšímaje, ihned synovce svého Břetislava přepadá se slovy „tebe hledám“ atd. a teprv když byli oba ne právě krátký dvojzpěv odzpívali, Otta k  slovu se do­ stane?1 Nepocítila­li vinu toho opomenutí, že přísahou svou vá­ zaný Břetislav nikterak nevyjadřuje kolizi mezi láskou synovskou a uloženým mu mlčením? Že se únosu Jitčinu nikdo ani slovíčkem neprotiví, neřkuli aby se proto válkou hrozilo?

Břetislav přijde, vidí, unese, a tím je vše v pořádku. Necítila­li

spisovatelka smutný, deprimující účinek svého pátého aktu? Ol­

dřich odchází ve čtvrtém čerstev a zdráv; v pátém odhaluje nám

ho zvedající se opona v rakvi nadobro mrtvého. Nesmíme se ptáti

proč — je Oldřich zajisté člověkem smrtelným; všichni jeho před­

kové z  rodu Přemyslova zemřelí jsou  svého času a nástupcové

jeho též; proč by neměl on sám také zemříti? Také k  otázce ne

zcela ne oprávněné, v  jaké vnitřní souvislosti nalézá se truchlivý

tento případ s ostatním dějem dramatu, zůstane spisovatelka od­

pověď nejspíše dlužna. Oslepený Jaromír potácí se k  rakvi a  od­

pouští bratru svému; to je historické; avšak ne všechno, co stojí

v Hájkově kronice, hodí se samo sebou již také k dílu uměleckému,

aniž je k účelu oprávněno. Účastníme se s velikou zevrubností při

exe quiích vznešeného nebožtíka vojvody, Jaromír odpouští, lid

holduje novému vládci Břetislavu; — toť pátý akt!

Jakých obrovských obtíží konečně dikce spisovatelčina jakož

i  způsob jejího veršování skladateli způsobily, bude Karel Bendl

sám věděti.

1 Že rytíři a zbrojnoši do kláštera i z kláštera pobíhají, jako by to byla nějaká če­

kárna na nádraží, budiž poetické licenci prominuto.

Vydejme mu svědectví, že k  hudebnímu zpracování předlože­

ného libreta přikročil s pílí, svědomitostí a láskou, za které se mu

dostalo té odměny, že nás na nejednom místě opravdu povznáší

a rozehřívá.

Břetislavova „elegie“, která se od výrazu smutku rychlým ob­

ratem tak krásně k rekovnosti povznáší, aby po opětném něžném

lkaní v nábožném skončila unešení, jest tak krásná jako akt druhý,

kde již pokynutí, jak Břetislav manům svým dává, s povzbuzujícím

pizzicatem v průvodu způsobem nejšťastnějším působí, dvojzpěv

pak Břetislava s  Jitkou uchvacující akcenty pravého citu i  vášně

jeví. Čarokrásná jest Ervínova romance o  „růži, slunci a  slavíku“

(šťastný to zároveň a poetický moment spisovatelčin). Kouzlo pak

nejzbožnějšího posvátného nadšení vznáší se nad večerní modlit­

bou panen klášterních. V třetím aktu klesá zajímavost až k scéně

holdovní, která skvělé momenty poskytuje. Čtvrtý akt jest ob­

zvláště ve velikém ensemblu výtečně komponován; stupňování

veskrze dobře vypočtené rovněž obsahuje Ervínova poslední vize

v hudební části, obzvláště v jemné barvitosti instrumentální velmi

krásný efekt, efekt to, který nám dovoluje zapomenouti na to, že

ubohý páže s  posledními svými momenty nemůže se dostati ani

ku konci, v  čemž má ostatně v  Donizettiho Edgaru věrného spo­

jence. Velikolepý jest smuteční pochod tvořící úvod k aktu posled­

nímu; rovněž činí sbor lidu a mezitím zaznívající miserere mnichů

Titulní stránka libreta k opeře

Karla Bendla, uvedené poprvé již

v roce 1868 (druhé, přepracované

vydání je z roku 1875)


2726

nanejvýš vážný, takřka obrovský dojem, leč právě snad pro tuto

velikou hudební pravdu vystupuje nedramatičnost posledního

aktu způsobem velmi trapným najevo.

Sáhne­li velenadaný Bendl opět k nějakému libretu, pak nechť

si je pročte ne jednou, nýbrž třikráte a sedmkráte nejprv, nežli

své amen vysloví. C. M. Weber byl naproti básnířce Euryanthy

zcela nemilosrdným a vyškrtl z Kindova libreta k „střelci kouzel­

níku“ zdlouhavý výstup Agathy s  Eremitou bez milosti. Spisova­

tel mu toho sic nikdy neodpustil, avšak potomstvo dalo sklada­

teli za pravdu.

Operní libreto musí být přinejmenším souvislým dramatem,

nemá­li skladatel jako onen římský švec učící straku mluvit s  lí­

tostí zvolati: „Oleum et operam perdidi!“

Při Břetislavu stěží se as totéž stane; kryje hudba sdostatek

veliké vady a  nedostatky libreta, takže je s  to je nad vodou udr­

žeti. Básnířka pak nechť při příští práci své zkouší přísněji své síly

a těží ze zkušeností, jakýchž tentokráte — má­li oči otevřeny — na­

býti musila.

Hudební listy 1, 1870, č. 31, 28. 9., s. 241—243; podepsáno Dr. A. W. Ambros

auGusT WilhElm ambros (1816—1876), historik hudby, hudební kritik a teore­

tik, skladatel, první mimořádný profesor hudební vědy na dvojjazyčné Karlo­Fer­

dinadově univerzitě. Autor operních libret.

z máje žití.

Básně elišky krásnohorské

JoSeF DuRDÍk

I moje mínění jest, že potkáváme se tenkráte s rozhodným talen­

tem. A  jestliže se pouštím v  podrobnější rozbor, budiž on dokla­

dem vysloveného mínění toho. Všednímu zjevu literárnímu stačí

opět jen všední oznámení, hlubší úvaha vymáhá více píle a péče,

kterou radostně věnovat můžeme jen něčemu znamenitějšímu.

Nechat podané plody na se působit a dojem pak lahodnými slovy

vyjádřit, ano o  básních napsat opět báseň, může arci spisovateli

lichotit, ba lichotívá obyčejně nejvíc  — ale kritika to není. Nevy­

lučuje sice vřelého tónu, ale za ním musí se krýt výsledek chlad­

ného, rozbíravého posouzení. Mám za to, že lichotivého o Máji žití

se vyslovilo dost; však nemusím se omlouvat, proč píšu úvahu

opět o témž Máji.

Látka básní těchto dá se snadno vytknout. Opakuji ona krásná

slova: Bůh, vlast, svoboda, jaro, noc, láska, radost a  nadšenost.

Zúmysla nechci se o látce dál rozhovořit; vždyť jen jediného slova

z uvedených bylo by dost, aby se jím rozezvučelo naladěné srdce

lidské. Nevytýkám látce, že by byla příliš širá, ani opak; zde má

básník úplnou volnost. Též nebudu se dotýkat žádných reminis­

cencí; vím předobře, že nelze vystříhat se jich a  že přerozmani­

tými cestkami vluzují se v  mysl mladého začátečníka, jakož že

i spisy velkých uznaných básníků nejsou jich prosty. Nechci také

všeobecného úsudku vysloviti; musel bych vzápětí všeobecně do­

kazovat a v tomto oboru takovýto všeobecný důkaz místa nemá.

Mimoto sbírku posuzovat jedním rázem vždycky těžko jest; ne­

tvoří takého celku jako jednotné dílo umělecké, obsahuje plody

z rozličných period a činí na různé jednotlivce nejrůznější dojem.

Proto počínám jednotlivými básněmi, případem konkrétním  —

— tímto způsobem se člověk vyhne nejsnadněji lehko vzniklému

podezření o jakési subjektivnosti a ukládá každé metakritice touž

povinnost jako sobě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist