načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtení o Bohumilu Hrabalovi -- Rukověť otevřeného díla - Annalisa Cosentino; ed.

Čtení o Bohumilu Hrabalovi -- Rukověť otevřeného díla

Elektronická kniha: Čtení o Bohumilu Hrabalovi -- Rukověť otevřeného díla
Autor: ;

Čtení o Bohumilu Hrabalovi přináší kritickou reflexi autorova díla, která je reprezentována hlavně pracemi, jež se věnují obecnějším problémům literární poetiky a snaží se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Institut pro studium literatury
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-9952-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtení o Bohumilu Hrabalovi přináší kritickou reflexi autorova díla, která je reprezentována hlavně pracemi, jež se věnují obecnějším problémům literární poetiky a snaží se Hrabalovy texty i myšlení analyzovat v souvislosti s evropskou kulturní a literární tradicí 20. století. Knihu zahajuje zakladatelský kritický rozbor, který v r. 1956 Hrabalovu psaní věnoval Václav Havel; dále jsou v ní zastoupeny další mezníkové studie (Emanuel Frynta, Jan Lopatka, Josef Zumr, Milan Jankovič), opomenuta nezůstává ani zahraniční reflexe (Giuliana Polenta) a biograficky laděné texty (Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Jan Skácel). Zařazené autorské texty autoreflexivního rázu upozorňují na esejistický prvek jako na relevantní složku spisovatelova díla a na esejistickou kvalitu jeho psaní. Jakkoli byly do antologie vybrány texty především s přihlédnutím k jejich zaměření na širší estetické a literární souvislosti, zaznívá v nich rovněž leccos podstatného o svébytnosti jednotlivých děl Bohumila Hrabala. Tato kniha tedy nakonec předkládá nejen průřez kritickou reflexí Hrabalova díla, ale také hrubou charakteristiku autorovy poetiky v jejím vlastním vývoji. Svazek uzavírají výběrové bibliografické soupisy Hrabalova díla a literatury o něm a rejstříky.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Annalisa Cosentino; ed. - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

annalisa cosentino

ed.

antologie*

b

h

čtení

o bohumilu hrabalovi

Rukověť otevřeného díla


annalisa cosentino

ed.

čtení

O BOHUMILU

HRABALOVI

Rukověť otevřeného díla

antologie*

Foto Milan Jankovič, 1976


5

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR,

Magistrátu hlavního města Prahy a Nadace Český literární fond

Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry

za poskytnutí písma Republic

Recenzoval doc. PhDr. Daniel Vojtěch, Ph.D.

© Institut pro studium literatury, 2016

Texty a ilustrace © autoři / dědicové, 2016

ISBN 978-80-87899-52-6 [tištěná kniha]

ISBN 978-80-87899-53-3 [PDF]

Úvod

annalisa cosentino

Tato antologie sleduje ve  zkratce vývoj kritického uvažování

o  díle Bohumila Hrabala; vybrané texty poukazují na  univerzál­

nost Hrabalovy poetiky a na její sepětí se světovým literárním a fi­

lozofickým pohybem. Kritická reflexe Hrabalova díla je tu tedy re­

prezentována spíš takovými pracemi, které se věnují obecnějším

problémům literární poetiky a snaží se Hrabalovy texty i myšlení

analyzovat v souvislosti s evropskou (nebo jinak řečeno západní)

kulturní a literární tradicí 20. století. Institut pro studium litera­

tury svěřil přípravu tohoto svazku nečeské editorce, jež Hrabalovo

dílo nevnímá jako výraz specificky českého charakteru a jazyka,

nýbrž je přesvědčena, že poetika i  stylistické umění tohoto čes­

kého spisovatele se dotýkají nejpodstatnějších otázek lidského

myšlení a umění, a jsou proto univerzálně sdělné a dokonale pře­

ložitelné. To ostatně dokládají četná vydání jeho děl v různých ja­

zycích, mezinárodní ceny a  uznání, čtenářská přízeň doma i  da­

leko za jeho hranicemi.

Kritickou reflexi Hrabalova díla zahájil dvacetiletý básník

a  esejista Václav Havel studií Nad prózami Bohumila Hrabala

(1956), která figuruje na začátku této antologie ne snad jako histo­

rický mezník, ale především pro svůj zásadní a zakladatelský vý­

znam. Havlova studie totiž přesně popisuje základní rysy Hraba­

lovy poe tiky — jako například ten, který sám Hrabal později nazve

poetikou „konfrontáže“ —, rysy, které následující vývoj Hrabalova

díla vesměs potvrdí. Havel jako první poukazuje na existencialis­

tický rozměr Hrabalova myšlení i  jeho literární obrazotvornosti:

přesně tedy pojmenovává filozofický substrát Hrabalova psaní,

tj. tu velice důležitou složku v celkové stavbě jeho díla, na kterou

se nezřídka nesprávně nahlíželo spíše jako na  důsledek Hraba­

lova různorodého vzdělání a jeho záliby v citacích. Havel hned roz­

poznal v  Hrabalově poetice postavantgardní filiaci, kterou mohl

osobně konstatovat nejen u  Hrabala, ale také u  dalších umělců

z  jeho generace (například u  Jiřího Koláře, který se s  Hrabalem 6 stýkal a také Hrabalovy texty jako první vydal). Velmi věcně zmi­ ňuje Havel na závěr svých úvah paralelu Hašek/Hrabal (tak často opakovanou v  hrabalovské literatuře) s  tím, že jde spíš o  podob­ nost v osudu všech inovátorů, hlavně v oblasti jazyka a stylu, než o  hlubší spřízněnost — zdá se, jako by tušil, že se z  této spíš po­ vrchní podobnosti vyvine mechanický a  postupně stále otřepa­ nější prázdný refrén.

Na avantgardní filiaci — a vůbec tedy na nové estetické zpraco­

vání těch impulsů, které pro současníky avantgard, jako byl Ha­

šek, byly aktuálním a  syrovým, dosud ještě umělecky nepouži­

tým materiálem — navazuje podobným způsobem o pětadvacet let

později Josef Škvorecký ve studii Americké vlivy v díle Bohumila

Hrabala (1981). Otázka světovosti Hrabalova slovesného umění se

v tomto textu, koncipovaném původně jako přednáška pro konfe­

renci v USA, nabízí otevřeně, až programově proti „ruskému pod­

ručí“, v němž tehdy žila česká společnost a kultura — důvody jsou

tu ovšem politické a časové: dovedu si představit, kolikrát musel

Škvorecký v severoamerickém univerzitním prostředí čelit gene­

ralizujícím představám o evropském „východním bloku“. Spřízně­

nost s postavantgardní tradicí vidí Škvorecký mimo jiné v Hraba­

lově zájmu o  „nízké“ žánry a  konkrétně o  americkou grotesku,

jejíž zárodky lze nalézt v  americkém románu 19. století: některé

Hrabalovy postavy jsou přitom bratry „všech těch gumových ně­

mých klaunů, kteří vždycky všechno bez úhony přežili, třebaže se

jim dostalo nejhoršího možného zacházení, jak od lidí, tak od pří­

rodních živlů“ (podobně jako Haškův voják Švejk). Ve  své studii

provádí Škvorecký další důležitou demystifikační operaci tím, že

vzhledem k  západoevropské a  severoamerické literární tradici

mluví o  „složité souvztažnosti“ Hrabalova díla; originální a  silně

osobité Hrabalovy texty, zalidněné četnými postavami z oblasti li­

teratury a filozofie, byly totiž nejednou zkoumány z hlediska vlivů

a přímých filiací, což je ovšem radikální nedorozumění.

Mezníkovou studii ve  vývoji kritického myšlení o  Hrabalově

díle napsal Emanuel Frynta v  polovině šedesátých let, tedy

v  době, kdy se soustavně věnoval také výkladu Haškovy prózy,

hlavně jeho velkému románu. V Náčrtu základů Hrabalovy prózy

(1964), publikovaném jako doslov k  souboru Hrabalových textů

Automat svět (1966), razil Frynta pojem „hospodská historka“ ja­

kožto interpretační klíč k poznání Hrabalova i Haškova díla. Tento

Fryntův nález se dlouho těšil velké popularitě a je dosud nezřídka

považován za důležitý motiv v Hrabalově díle; je však třeba si uvě­

domit, že u Hrabala je tzv. městský folklór jakožto „nízké“ umění

prvkem zprostředkovaným a tedy kulturním a estetickým. Rozbor

„hospodské historky“ poněkud zastínil ještě zajímavější Fryntovo

tvrzení o tom, že „Hrabalova próza přímo exhibičně demonstruje,

že se slovesné umělecké dílo nevytváří z myšlenek, nýbrž ze slov“.

Tato poznámka, jen zdánlivě tautologická, ukazuje cestu mimo

jiné k  odhalování oné mnohokrát postulované, avšak stále neu­

chopitelné analogie s  Haškem: jak Haškovy, tak Hrabalovy po­

stavy jsou vytvářené ze slov, jsou to postavy­vyprávění, „nástroje

jazyka“, jak je sám Bohumil Hrabal charakterizuje v brilantním

hutném textu Pábitelé (1964; další text o pábitelích je z roku 1969),

který chronologicky Fryntovu studii těsně předchází. Zařazení ně­

kolika Hrabalových textů autoreflexivního rázu do  antologie kri­

tiky o Hrabalově díle může být pociťováno jako výstřednost téměř

kanibalská. K  tomuto nekonvenčnímu rozhodnutí mě však vedly

dva dosti pádné důvody.

Za  prvé, vybrané úvahy jsou příklady Hrabalova specifického

nutkání něco blíže vysvětlit. Nejednou přistoupil k  sebereflexiv­

ním úvahám v té chvíli, kdy se literární kritika či veřejnost ocitly

beznadějně daleko od smyslu autorského uměleckého gesta: je to

případ jeho dvou textů o pábiteli, tedy o typu postavy, jejž patrně

není snadné správně uchopit a srozumitelně vyložit. Dále je to pří­

pad nádherné Rukověti pábitelského učně, kterou Hrabal považo­

val za „manifest“ své poetiky a přiložil k velmi diskutovanému roz­

hovoru, zveřejněnému 8.  1. 1975 v  časopise Tvorba (k  rozhovoru

v  tomto svazku viz  poznámky v  textech J. Zumra, S. Rothové či

M. Špirita).

Za  druhé se mi tu zdá na  místě důrazně upozornit na  esejis­

tický prvek jako na relevantní složku Hrabalova díla — a to nejen

kvantitativně: připomínám, že v  řadě Sebraných spisů Bohumila

Hrabala texty vyloženě analytického a  esejistického charakteru

zabírají celé čtyři svazky. Mám tu totiž na  mysli nejenom Hra­

balovu explicitně esejistickou produkci, nýbrž také esejistickou 8 kvalitu jeho psaní. Hrabalovy texty jsou jak známo těžko zařadi­ telné z hlediska žánrové klasifikace, a esejistickou inspiraci nelze popřít například u Něžného barbara (ps. 1973). Celek tří próz ne­ lze definovat jednoznačně: je to takřka milostný román o  hlubo­ kém přátelství a osobní fascinaci; je to biografie; je to zároveň za­ svěcené pojednání o dějinách (nejen) českého výtvarného umění 20. století. Ne náhodou sám autor opatřil Něžného barbara pod­ titulem „pedagogické texty“. Stálé kritické napětí je v  Hrabalově psaní patrné i jinak: dá se říct, že jeho texty jsou permanentní li­ terárně­kritickou a historicko­filozofickou konfrontáží, která kul­ minuje třeba v básnicko­filozofické Příliš hlučné samotě (ps. 1976) či v  lyricko­epické Kouzelné flétně (1989). Dalším důkazem sou­ stavné přítomnosti esejistické složky v Hrabalově díle je analytič­ nost celé poslední fáze Hrabalovy literární práce, zahájené právě Kouzelnou flétnou, kterou spisovatel označil jako „literární publi­ cistiku“ a má tedy až deklarativně blízko k esejistickému žánru.

Na Hrabalovy texty navazuje další (vzhledem k žánru „antolo­

gie kritiky“) poněkud výstřední volba: vedle analytických a sebe­

reflexivních textů obsahuje tato kniha také texty vzpomínkového

a biografického charakteru. Zmínka i úvaha o vzpomínkových tex­

tech se mi tu zdá nevyhnutelná, jelikož biografismus je v  kritic­

kých pracích o Hrabalově díle neobyčejně silně přítomný — prav­

děpodobně proto, že ne vždycky je správně pochopena funkce

biografických prvků v jeho textech samotných: nejednou se živo­

topisná inspirace bohužel považuje za autentický zdroj informací

o životě autora, nadto použitelných i pro výklad jeho díla.

V biograficky laděných textech Josefa Škvoreckého, JanaZábrany a Jana Skácela, které stylisticky přirozeně obstojí jak ve­

dle Hrabalových úryvků, tak vedle analytických textů jiných au­

torů, nejde samozřejmě o  nic takového. V  textu V  knihách jsem

se s  Bohoušem setkával pořád (1997) Škvorecký referuje mimo

jiné o  chvílích, které prožil spolu s  Janem Zábranou u  Jiřího Ko­

láře; tím jeho text v  hutné zkratce přispívá k  rekonstrukci celko­

vého obrazu intelektuálního ovzduší a  prostředí, k  němuž spiso­

vatelé náleželi, byť každý jinak a  po  svém. Jde o  autory, které lze

přes rozdílnost poetik a děl postavit vedle sebe v jakési hrabalov­

ské literárněhistorické konfrontáži. Podobnou sílu má výňatek ze

zalidněných Zábranových deníků: ve vzpomínce nastartované sku­

tečností, že v roce 1976 lidé „div nepřevrhli pulty v knihkupectvích,

když se pokoušeli koupit Hrabalovy Postřižiny“, dokresluje zmrz­

lina Violy Fischerové půvabné pozadí pro vznik jednoho z  nejpů­

sobivějších Hrabalových titulů: Inzerát na dům, ve kterém už nechci

bydlet si jak známo Hrabal vypůjčil z  veršů této spisovatelky. Ko­

nečně Skácelova „malá recenze“ (jedna z  jeho posledních, 1989),

přátelský lyrický dárek B. Hrabalovi k jeho pětasedmdesátým na­

rozeninám, stylizovaná jako jediná dlouhá věta nesená rytmem ve­

lice podobným metrice Rukověti, je zároveň poctou velkému spiso­

vateli, důrazným uznáním dluhu české literatury vůči Hrabalovi.

Kritika i čtenáři Hrabala vesměs uznávali, i když tak silná umě­

lecká osobnost nemohla nevzbudit i  silné antipatie; autor sám

sestavil Morytát, který napsali čtenáři (ps. 1967) z  dopisů chvály

i hany, které dostával. Čím víc je umělec ceněn a milován, tím víc

se od něj očekává. Rozhovorem v Tvorbě Hrabal zklamal skupinu

disidentů, ale již deset let před tím se jeho Ostře sledované vlaky

(1965) nelíbily Janu Lopatkovi, který v poměrně často citované

analýze Tvorba a spisování nepřiznal Vlakům povahu ani hodnotu

experimentu, a  navíc současně upozorňoval na  riziko Hrabalova

stylistického a  tedy uměleckého „ustupování“. Po  Ostře sledovaných vlacích však Hrabal od  literárního experimentování ne­

ustoupil, jak dokazuje následující vývoj jeho tvorby — podle mého

názoru se to nestalo ani v případě Vlaků, kde je „kainovská“, exis­

tencialistická linie autorova filozofického uvažování vedena v his­

torizujícím duchu, aby se později vlévala do metaforičtější podoby

v Legendě o Kainovi (ps. 1967). V Lopatkově textu je však důležité

upozornění na  prvek autocenzury, která přirozeně provází umě­

leckou tvorbu a  psaní jako takové, avšak může být v  kulturním

kontextu podřízeném totalitnímu režimu vystupňována.

V  šedesátých letech Hrabalovu tvorbu recenzovali pochopi­

telně také kritici marxistického založení. Literární historik Miloš

Pohorský v  článku Hrabal šestý (1968), napsaném u  příležitosti

vydání Morytátů a legend, upozorňuje na to, že přes jistou nepře­

hlednost způsobenou nechronologickým publikováním Hrabalo­

vých děl lze charakter spisovatelovy poetiky vždycky jasně rozpo­

znat; dokonce i v knize „znatelně odlišné od předcházejících [...] 10

charakteristické Hrabalovy rysy zůstávají“. Stylistickou červenou

nit v  Hrabalově díle shledává Pohorský ve  „způsobu vyprávění“:

naráží tím na  pábitelskou linii a  nechápe ji jako pseudofolklorní

prvek, nýbrž spíše jako vědomý a  propracovaný kompoziční pro­

středek.

V  sedmdesátých a  osmdesátých letech se v  Československu

mnoho pozoruhodných reflexí Hrabalovy tvorby nepsalo. Do této

antologie, uspořádané chronologicky, se z  těchto dvou dekád —

během kterých Hrabal napsal několik základních knih — dostalo

poměrně málo textů: ze sedmdesátých let jen Hrabalova Rukověť

pábitelského učně (1975). Dva ze  tří příspěvků z  osmdesátých let

jsou exilové: studie J. Škvoreckého, o které už byla řeč, a esej Pro

návrat k Hrabalovi, kterou napsala Susanna Rothová jako doslov

k Prolukám (ps. 1985), vydaným v Torontu v roce 1986. Třetí, roz­

sáhlá studie Josefa Zumra s  názvem Ideová inspirace Bohumila

Hrabala (1989) vyšla samizdatově; v ní se výrazně projevuje auto­

rova nespokojenost se stavem hrabalovské kritiky.

Ve své eseji se S. Rothová zabývá mimo jiné složitými cestami,

po  kterých se Hrabalovy texty dostávaly k  čtenářům přes pře­

kážky, jež kladla cenzura a vůbec nesvoboda v době normalizace.

Tato esej ukazuje však jenom zlomek hluboké analýzy Hrabalova

díla, podepřené přímou znalostí rukopisných materiálů, kterou

S. Rothová prokazuje v zasvěcené monografii o Hrabalově poetice

Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala (1986, česky 1993).

Na  tuto monografii opakovaně navazuje ve  své studii J. Zumr —

spolu s  M. Jankovičem editor přelomového samizdatového sbor­

níku Hrabaliana (1989) —, který si vytknul za  cíl udělat pořádek

v  přinejmenším „chaotické“ literatuře o  B. Hrabalovi. Kvůli ne­

snadnému úkolu působí po pravdě řečeno i Zumrova studie místy

poněkud chaoticky, patří však k  nejvýznamnějším příspěvkům

k rozboru Hrabalovy poetiky: je totiž v češtině prvním soustavněj­

ším pokusem o nástin vývojového rámce Hrabalovy tvorby a sou­

časně pokusem o  celkovou rekapitulaci základních otázek, kte­

rými se analýza Hrabalových děl bude i nadále zabývat. Přes svou

učenost (estetik J. Zumr pojednává mimo jiné o  poměrně složi­

tých filozofických souvislostech) má studie živou dikci, nejednou

prozrazující vyslovenou iritaci: autor se například rozčiluje nad

opakovanou paralelou s Haškem, kterou nazývá „velkým nedoro­

zuměním“, a  vytýká dokonce i  samotnému Hrabalovi, že tomuto

nedorozumění „časem podlehl“.

V letech 1991—1997 vycházely Sebrané spisy Bohumila Hrabala

péčí povolaného redakčního týmu (viz Bibliografii) a díky obětavé

práci vydavatele Václava Kadlece. Hrabalovy texty, jejichž fyzickou

nepřehlednost a z ní plynoucí obtíže pro správné uchopení a po­

chopení vývoje autorské poetiky shledal již Pohorský, byly tedy

konečně dány k  dispozici se základním edičním aparátem. V  de­

vadesátých letech vyšly zásadní články Milana Jankoviče, který

Hrabalovu dílu věnoval řadu studií a  monografii Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, oceněnou v roce 1997 státní cenou za lite­

raturu. Jankovičovy hrabalovské práce jsou zde ukázkově zastou­

peny pouze dvěma studiemi. V již klasické stylistické úvaze Text

jako proud (1990) rozebírá autor proslulé Hrabalovo „psaní prou­

dem“; stylistické a kompoziční stránce Hrabalových textů věnoval

Jankovič soustavnou pozornost a četné detailní rozbory. V rozsáh­

lejší studii Motivy-šifry pozdního Hrabala (2005) podává Jankovič

strhující výklad o  filozofickém podtextu Hrabalovy prózy; vysto­

povává Jaspersovy šifry transcendence a jejich literární transfigu­

race v Hrabalových textech z devadesátých let, tj. v tzv. „literární

publicistice“, která ze strany literární kritiky sklidila nejeden zdr­

ženlivý posudek. Poukazuje tak rovněž na  nepřetržitou tematic­

kou a  motivickou souvztažnost Hrabalovy tvorby, v  níž pozdní

texty nelze tedy číst jinak a odděleně od předchozích.

Hrabalova „nerozlišující pozornost“ získává v jeho pozdním ob­

dobí výraznou filozofickou dimenzi: dalo by se říct, že z literárního

stylistického prostředku se proměnila v nástroj jakéhosi transcen­

dentálního existencialismu: ve svém psaní dává Hrabal vyniknout

absolutní kvalitě nejvšednějších událostí, včetně konkrétních ži­

votních zážitků jedincových, které se tím stanou univerzálními.

Nehojná kritika o Hrabalově básnické tvorbě je tu zastoupena

úryvkem ze studie Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: Pokus o portrét

(2002), psané jako úvod k italskému výboru z Hrabalova díla a vy­

dané pak dvakrát česky. Hrabalovo psaní je tu nahlíženo kompa­

ratisticky: zapojením Hrabalova díla do  mezinárodního kontextu

podtrhuje Pelán jeho univerzálnost.


1312

O pozorné italské recepci Hrabalova díla svědčí studie psycho­

analytičky Giuliany Polentové Sebevražda v hrabalovskémdiskurzu (2005), kde je literární motiv sebevraždy nahlížen z  psycholo­

gického hlediska. Autorka uvažuje mimo jiné o  možném vztahu

Hrabalovy skutečné sebevraždy s jeho psychologickým založením

a filozofickým názorem: jak známo, sebevražda byla znevážena no­

vinářskými domněnkami o pádu z okna při krmení holubů.

Někteří z  autorů, jejichž studie byly zařazeny do  tohoto vý­

boru, přispěli také do sborníku Hrabaliana rediviva (2006), shrnu­

jícím referáty z  mezinárodního sympozia, které se konalo v  roce

2005 v Itálii na univerzitě v Udine; svým názvem navazuje na pů­

vodně samizdatový sborník Hrabaliana z roku 1989. M. Jankovič,

jeden z editorů obou sborníků, píše v úvodu, že italské sympozium

„pootevřelo svým způsobem, totiž úsilím o sepětí několika speci­

fických a  z  různých kulturních kontextů vycházejících pohledů

na Hrabalovy texty, novou stránku hrabalovského bádání“.

Dvě hrabalovské studie M. Špirita — Bohumil Hrabal jako výzva

literární historii a nakladatelům (2003) a Uzavřený text — otevřené

dílo (2005) —, obě vydané původně italsky, obsahují relevantní

úvahy o variantě a variaci, tj. o zásadní složce Hrabalovy poetiky,

která je pro celkový výklad Hrabalova díla neméně podstatná

než Havlem kdysi vypozorovaná konfrontáž. Nadto druhá Špiri­

tova studie (ze sborníku Hrabaliana rediviva) obsahuje podnět­

nou úvahu o otevřenosti Hrabalovy poetiky. V souvislosti s otáz­

kou varianty a variace pojímá Špirit Hrabalovo otevřené dílo v již

tradičním Ecově významu jako otevřené „stále se dějícímu smy­

slu“: zdůrazňuje tedy možnost toto dílo stále nově interpretovat.

K  tomu bych dodala, že Hrabalova poetika variace představuje

rovněž nový a velmi originální typ otevřeného díla: každý Hraba­

lův text je totiž otevřený nejen interpretaci, ale také stále novým

přepracováním, je pokaždé uzavřený a zároveň je na tvůrčí úrovni

stále potenciálně neukončen. Tuto otevřenost, nepochybně spoje­

nou s nemožností vydat každý text hned po jeho napsání, lze po­

dle mého názoru přisoudit politickým okolnostem jenom z nepod­

statné části: v Hrabalově případě má totiž charakter bytostný, je

zřetelným odrazem jeho poetiky.

Konfrontáž Narozeni 1914 — Hrabal a  Kolář (2014) napsal Michael Špirit jako odpověď na otázky položené V. Karlíkem u příle­

žitosti stého výročí narození dvou blízkých a přitom přirozeně roz­

dílných uměleckých osobností. Pro naši antologii toto zasvěcené,

čtivé a vyrovnané kompendium o Hrabalově umělecké dráze, proti

níž Špirit staví zrcadlo poetiky umělce, který Hrabalovi mezi jeho

vrstevníky nejlépe rozuměl, představuje bezesporu nejlepší závěr.

Jakkoli byly do  této antologie vybrány texty především s  při­

hlédnutím k  jejich zaměření na  širší estetické a  literární sou­

vislosti, zaznívá v  nich rovněž leccos podstatného o  svébytnosti

jednotlivých děl Bohumila Hrabala. Tato kniha tedy nakonec před­

kládá nejen průřez kritickou reflexí Hrabalova díla, ale snad také

hrubou charakteristiku autorovy poetiky v jejím vlastním vývoji.14 Nad prózami Bohumila Hrabala VáclaV HaVel Chtěl bych v těchto řádcích říci několik myšlenek o próze Bohumila Hrabala, jak mne napadaly, když jsem měl nedávno příležitost číst některé nové Hrabalovy povídky. Nepůjde tu tedy naprosto o  vě­ deckou monografii, ale pouze o sdělení věcí, jež, myslím, je účelné v kontextu této knížky o Hrabalovi říci.1 Nebudu se přitom zabývat tématy jednotlivých povídek ani jejich pravděpodobností či mož­ ným pochopením (ostatně většina příběhů a postav jsou skutečné), ale pokusím se spíš hledat některé jejich obecnější literární zákoni­ tosti a myšlenková podložení. Nejprve předešlu přibližné konstato­ vání Hrabalova uměleckého typu, potom se pokusím popsat vlastní metody jeho prózy, abych konečně mohl formulovat umělecký názor, jenž je možno za těmito prózami tušit, a jeho literárněhistoric­ kou situovanost. Tyto závěry pak, předpokládám, dosáhnou určité širší možné interpretace vzhledem k  ostatním účastníkům této knížky a k její celkové koncepci. Dokumentovat své vývody budu především povídkami zde publikovanými.

Bohumilu Hrabalovi je nyní 43 let a má za sebou bohatý a roz­ různěný osud. Vystudovav práva, vystřídal množství různých za­ městnání, od  místa u  železnic přes práci v  hutích až po  nynější zaměstnání ve  Sběrných surovinách. Píše už mnoho let, dosud však, mimo malý bibliofilský svazek, neměl příležitost publiko­ vat. Osud, který už sám o sobě dost silně Hrabala vylučuje z před­ stavy průměrného životního příběhu českého spisovatele. A sku­ tečně myslím, že v Hrabalovi jde v podstatě o nový umělecký typ české prózy.

Pokusím se tedy nyní tento typ charakterizovat na základě jeho odrazu v díle, a především na základě osobní znalosti autora. 1 Do samizdatového sborníku Život je všude z roku 1956, kde tato studie vyšla,

zařadili editoři Josef Hiršal a Jiří Kolář mimo jiné pět Hrabalových textů. —

Pozn. ed.


1716

První, co si člověk po  této stránce na  Hrabalovi uvědomí, je

evidentní fakt, že Hrabal není spisovatel, který žije bohatý lidský

osud proto, aby měl z čeho psát, ale že naopak píše proto, že žije

tento osud a  že tento osud mu dává nesčíslná nutkání k  psaní.

Hrabal je obyčejný člověk, který píše, nikoliv spisovatel, který žije

jako obyčejný člověk. Nežije proto, aby psal, ale píše proto, že žije.

A  ztráta kontaktu s  tímto životem by mu byla i  ztrátou potřeby

psát. Tím je dán celkový charakter neliterárnosti a neprofesionálnosti jeho uměleckého typu.

Avšak to je ihned nutné zpřesnit. Neliterárnost jeho typu totiž

naprosto neznamená, jak by snad bylo možno očekávat, umělec­

kou nezáměrnost, samovolnost a spontaneitu projevu, či dokonce

ztrátu moci nad výsledkem díla. Hrabal nedělá umění, jež by ne­

chtělo být uměním, jež by vznikalo z  prosté lidské nutnosti, ne­

konkretizované do  žádného uměleckého názoru. Naopak, stačí

dvakrát si přečíst kteroukoli jeho povídku, aby se člověk přesvěd­

čil, že je velmi rafinovaně konstruována, že je výsledkem promy­

šleného a  přesného uměleckého plánu. Ostatně právě to je dů­

ležité: neliterárnost uměleckého názoru — Hrabal nepřemýšlí,

nekons truuje, neexperimentuje proto, že je prozaikem, literátem,

že se to od něho očekává, ale prostě proto, že ho to baví, že to musí

dělat, že každý den, každá hodina života, každý zážitek, každý lid­

ský hlas, každý nový člověk, prostě všechno jej k tomu nutí. Svět

jako by Hrabalovi říkal: piš o  mně — a  Hrabal tedy píše. Zda mu

za  to někdo dá či nedá titul českého prozaika, českého spisova­

tele, to jej už nezajímá. Hrabal nechce být spisovatelem, chce pro­

stě psát co nejlépe to, čím žije.

Proč to však potřebuje psát? Co jej k tomu žene? Co jej někde

uvnitř odlišuje od ostatních železničářů, hutníků, pomocných děl­

níků, mezi něž patří? Je to, myslím, intenzita, s  kterou svůj život

žije, intenzita, s  kterou nese tento prostý osud železničáře, hut­

níka, dělníka, intenzita, s  kterou vidí svět kolem sebe, s  kterou

promýšlí jeho souvislosti, s kterou se snaží poznat a pochopit ži­

vot kolem sebe. A tato intenzita, kterou můžeme úhrnně označit

intenzitou existence, jej v poslední instanci nutí projadřovat samu

sebe skrze psaní, vidění i život, poznání i chápání světa převádět

do psaného slova.

Souhrnně tedy tu nejde ani o typ spisovatele­diváka, jdoucího

mezi lidi s úmyslem psát o nich, není to typ autora sociálního ro­

mánu, není to rovněž typ autora vylučujícího se extenzitou a oká­

zalou odlišností a výjimečností svého pozemského živobytí z řad

prostých lidí a  negujícího svým životem život jejich, nejde tedy

o  typ prokletého autora, není to konečně ani hemingwayovský

typ umělce, který záměrně a s velkými výdaji vyhledává nebezpečí

a mezní životní situace, aby si v nich ověřoval opravdovost umění.

Je to prostě typ umělce, který se svým vnějším životem nijak ne­

odlišuje od tisíců průměrných lidí, který však všechnu svoji odliš­

nost realizuje toliko v intenzitě, s kterou tento osud nese, a který

všechno lidské a člověčí má v sobě mnohonásobně umocněno jen

velkým neklidem a transcendencí poznání.

Takový, mám za  to, je Hrabalův umělecký typ, a  tedy pohnutky

jeho psaní. Byl zde ovšem tlumočen ve formě sdělení, nikoliv tedy

dokazování literárněkriticky průkazným materiálem. A  tento po­

pis, jako předběžná informace o autorovi, nám pomůže pochopit

i  umělecký smysl jeho prózy, jejž budeme sledovat nejprve roz­

borem jejích metod a potom formulací myšlenkového zdůvodnění

těchto metod.

1. Přečteme­li kteroukoli Hrabalovu povídku, první pocit z ní je,

že tu šlo o dokonalou koncentraci několika, často i velkého počtu,

drsně pravdivých lidských příběhů. Ne však příběhů kterýchkoli,

ale příběhů při své prostotě a  při důmyslně navozené samozřej­

mosti podání vždy nějak osudových, vždy nějak všelidsky zajíma­

vých a závažných. Hrabalovy povídky jsou přeplněny dějem, vždy

zásadním a závažným, otevírajícím poznání vždy nějakého základ­

ního životního či osudově životního příběhu jednoho či více lidí.

A  dramata, rychle otevíraná i  uzavíraná, jsou zároveň vždy, zdá

se mi, v určitém smyslu otřesná, neboť navozují v čtenáři nutnost

okamžitého a hlubokého zamyšlení o základních lidských věcech,

neboť vždy otřesou čtenářovou základní a  nejvnitřnější lidskou

zkušeností, nutíce k jejímu novému prověření. Hrabalovy povídky

jako by dovedly jít vždy tou nejpřímější a nejkratší cestou k věci,

k lidskému jádru, k podstatě. A v každém jejich odstavci jako by 18 šlo o život, toto neustálé napětí je způsobeno mimořádnou ekono­ mikou a  úsporností sdělení. To je takový první povšechný pocit z četby Hrabala.

2. Sdělení samo se vyznačuje několika rysy: především tím,

že vždycky vyjadřuje jenom skutkovou podstatu příběhu, omezu­

jíc maximálně jakékoli komentáře k  ní, jakékoli hodnocení a  tří­

dění do  společenských a  mravních schémat, omezujíc i  popisy

stavů, jež vnější situace navozují, jsouc celkově maximálně kon­

krétní a  jedinečné. A  to se formálně objevuje v  radikálním ome­

zení autorského vyprávění v  třetí osobě, důrazem na přímou řeč

jako součást skutkové podstaty, na dialog a vyprávění postav. Vy­

pravěč se objevuje jen jako nezbytný informátor o reálné základně

přímých řečí či jako nezbytná spojka jednotlivých pasáží, někde

je autorské vyprávění v třetí osobě dokonce úplně potlačeno (celá

povídka Setkání, první polovina Umělých osudů).

3. Osudové příběhy a situace, takto maximálně stručně sdělo­

vané, vždy figurují pochopitelně v nějaké vzájemné literární sou­

vislosti, neboť jich je v  jedné povídce vždy velké množství. Jsou

vlastně stavebnými jednotkami Hrabalovy prózy. A  do  jakých

struktur Hrabalovi nejčastěji srůstají? Jaká je logika jejich kom­

binace?

a) První možností je, řekl bych, souřadné spojení, v němž si jsou

příběhy rovnocenné v  hierarchii významu vzhledem k  celku po­

vídky. Přitom mohou nastat dvě hlavní možnosti:

Příběhy mohou především následovat po  sobě. Potom jejich

reálnou základnou je jednota postavy, jež prochází v povídce z pro­

storu do prostoru a v každém je zapojena buď jako svědek, nebo

jako spoluherec do  dialogu, z  něhož jednotlivé příběhy vyplývají

(nejlepším příkladem toho je povídka Emánek), anebo jednota

místa, kdy prostě více postav je přítomno v témže prostoru a stří­

dají se v uceleném vyprávění jednotlivých příběhů (například po­

vídka Pásek, v  tomto sborníku nepublikovaná, v  níž je scéna od­

počinku v  Poldině huti, při němž se střídají dělníci ve  vyprávění

různých příběhů).

Druhý příklad tohoto souřadného pojení je paralelní rozvoj

dvou či více příběhů, jejich různé prolínání (nejlepší ukázkou je

první polovina Umělých osudů).

b) Druhá možnost je podřadné pojení, v  němž se příběhy mo­

hou rozvíjet v  různých stupních závažnosti a  podrobnosti vzhle­

dem k celku povídky.

To se může realizovat jako prokládání hlavního děje vyprávě­

ním (jedné z  postav) nebo prostým sdělením příběhu podružněj­

šího (například příběh Gastonova bratra vsunutý do  ústředního

příběhu Gastona v povídce Láska).

Jiným příkladem je třetí hladina příběhu, totiž kratší příběh vsu­

nutý do vyprávění obšírnějšího příběhu v nějakém prvotním ději

(to se vyskytuje u próz rozsáhlejších — v Páskovi a rovněžv Majitelce hutí, nejdelší Hrabalově próze mající charakter novely).

A  konečně k  podřadnému řazení lze počítat i  časté prolínání

příběhu s nějakou reálnou hladinou, jež sama o sobě epická není

(například v Emánkovi rozhovor Emánka se stařenou, kdy se pro­

líná její vyprávění s jeho odpověďmi na dotazy o závodní jídelně,

nebo celá povídka Večerní Praha, kde je vyprávěný příběh ne ustále

retardován konkrétní skutečností jízdy na motocyklu, ovšem opět,

jako u Hrabala vždy, v dialogu).

4. S  vyzdvihnutím funkce dialogu stojí v  popředí i  funkce jazyka. Hrabal ji řeší tak, že všechny přímé řeči a někdy i vypravěč­

ská intermezza píše hovorovou řečí, ovšem velmi umně pozdviže­

nou do roviny umění. Dojem z grafické podoby těchto přímých řečí

je přesně týž jako sluchový dojem z hovorové či slangové řeči, při­

čemž ovšem zdaleka nejde o  pouhý záznam této hovorové řeči.

Hrabal totiž dobře cítí, že oko je konzervativnější než ucho a  že

zachování proporcí mezi hladinami jazyka nelze proto dosahovat

mechanickým přepisem textu do hovorové řeči, jenž by nutně mu­

sel působit přehnaně vulgárně. Závažné je i odstínění této řeči pří­

značnými výrazovými osobitostmi jednotlivých postav. (Dobrou

ukázkou důležité funkce této jazykové charakterizace jsou dvě

oblíbená rčení Gastona z povídky Láska, jež dávají teprve celé po­

vídce její charakter a částečně i smysl.)

5. Dalším významným rysem Hrabalových próz je jejich smysl

pro tragickou grotesknost situací. Jde v podstatě o metoduozvláštnění, kdy tragická podstata jevu je ozvláštňována kontrastně po­

pisem jeho groteskní a  často i  humorné vnější tvářnosti. Nikde

se však nestává, že by se humornost vymanila z  této své hlubší 20 funkce a  stala se samoúčelnou. Na  to mají Hrabalovy povídky v sobě příliš kázně.

6. A posledním základním rysem, jenž ostatně se všemi před­

chozími souvisí, vyvrcholuje je určitým způsobem, je celkováreálná symboličnost této prózy. Hovořím výslovně o symboličnostireálné, abych podtrhl, že symboly nejsou do  reality vkládány (že

tedy myšlená nebo možná symbolická interpretace většinou ne­

deformuje realitu ani její skutkové sdělení), ale že z ní samovolně

vyrůstají. Hrabal má totiž mimořádnou schopnost volit ty pří­

běhy z reality, ty situace, jež je možno hluboce symbolicky inter­

pretovat. Přičemž sám se ovšem střeží kdekoliv tuto interpretaci

i  v  nejmenším sám načít, nechávaje ji cele na  vůli čtenáři. (Jako

ukázku bych jmenoval příběh člověka vezoucího sodovky na slav­

nost odhalení pomníku v povídce Emánek, kde dělovými salvami

rozbité sodovky nám mohou navodit dobře symbol rozbíjení pro­

stého lidského živobytí v nedávné době, deformované vnějšností,

bombastičností a okázalou povrchností života.) A pokud přece jen

silové pole, jež symboly v ději kolem sebe vytvářejí, deformuje ně­

jak pravděpodobnost děje a  svádí k  určité hyperbole, je to v  me­

zích možné řemeslně­umělecké deformace tématu. (Taková místa

jsou dost silně v Páskovi, možno je tušit i ve značné nadsázceVečerní Prahy, kde dost svádí k pochybnostem, zda celý dialog by se

skutečně mohl realizovat za jízdy motorky středem města ve ve­

černích hodinách. A  snad v  této souvislosti je možné hovořit

o jednom širším rysu Hrabalových próz, působícím jako mírná de­

formace, totiž o  skutečnosti, že všechny Hrabalovy postavy mají

zvláštní sklon k vyprávění osudových příběhů. Tato deformacepoisu reality však není deformací svědectví o pravdě, které naopak

podporuje, a o něž především, jak ukáži, v podstatě Hrabalovi jde.)

Tento výčet některých, spíš formálních rysů Hrabalových próz ne­

měl svůj účel v touze po literárněkritické důkladnosti, jíž takovýto

esejistický útvar beztak dosáhnout nemůže, ale v  prosté skuteč­

nosti, že všechny mají své filozofické podložení a zdůvodnění a že

hledání tohoto pozadí nám umožní formulovat vlastní umělecký

názor, jejž je možno za Hrabalovými prózami tušit.

Různé kombinace do  různé podrobnosti rozepsaných lidských

příběhů, jež jsem se tu snažil obrysovitě usoustavnit, se v Hraba­

lově próze různě spolu kříží a vzájemně oplodňují (například v po­

vídce Umělé osudy, kde jde o kombinaci dvou příběhů paralelních

s jedním následným), takže výsledná struktura je často dost kom­

plikovaná. Celkový charakter takto dělané prózy působí dojmem

stálého, bohatého a  rozrůzněného konfrontování různých dějů

z reality. Přitom však tento konfrontační charakter se výrazně od­

lišuje od  konfrontační linky v  moderním románu, opsané napří­

klad jmény Joyce a  Sartre. Především jednotou nějaké reálné základny, spojující příběhy do formální jednoty prostoru a času, dále

potom zřejmou snahou, která sice u Sartra už je také, má tam však

naprosto jiný účel i zařazení, aby nešlo o příběhy jen náhodně kon­

frontované, ale o příběhy nějak si obsahově korespondující, výsle­

dek a smysl korespondence může být nejrůznější. (V Páskovi je ně­

kolik příkladů na korespondenci kontrastní, povídka Umělé osudy

konfrontuje příběh redaktora, zpěváka a  holiče pro zřejmý jed­

notný smysl, atd. atd.)

Jaký je myšlenkový podklad tohoto základního systému kon­

frontování a  korespondování? Myslím, že spočívá v  intenzivní

touze navodit co nejpravdivější obraz světa, co nejobjektivnějšísvědectví o něm. Žádná skutečnost, řekneme­li ji samu o sobě, popí­

šeme­li ji sebevěrněji, není totiž ještě pravdou, pravdou se stává

teprve, řekneme­li ji v téže větě s jinou skutečností, v něčem sku­

tečnosti prvé protikladnou. Běžná pravda, kterou si každý do­

káže uvědomit, je vždy jen částí pravdy, pravdou jednostrannou,

zkreslenou, determinovanou perspektivou toho pohledu, jenž ji

odhaluje, skutečná pravda umění, „pravdivější než pravda sama“

ve smyslu Hemingwayova výroku, pravda, kterou si každý běžně

uvědomit neumí a již objevovat je velikým posláním umění, pravda

ne o skutečnosti, ale o osudu, spočívá v ozvláštnění věcí, v jejich

vidění z více stran, v jejich konfrontaci s věcmi jinými, v hledání

vždy té druhé, ne na prvý pohled zřejmé tváře věcí. A jedině tako­

véto hledání druhých stránek věcí zaručuje Hrabalovi skutečné

minimum osobního perspektivního zkreslení reality. A  konfron­

tace, korespondence protikladných pravd jsou nutně metodami,

jež tento minimálně perspektivní pohled zaručují.22

A  Hrabal skutečně sám říká, že člověk se mýlí ve  svých svě­

tových názorech, ale svět, v  němž žije, jeho spodní pravda jako

kontext jednotlivých skutečností, se mýlit nemůže. Člověk, jeho

osobní názor, existenciální (zvlášť potom přímo existenční!) zá­

jem na výsledku umění nutně vnáší do díla perspektivu, zkreslení,

lež. Proto také Hrabal podíl osobního vlivu v díle se snaží omezit

na minimum. A hledá formální metody, jež mu svojí podstatou as­

poň relativně zaručí neperspektivnost, hledá metody srovnávání

pravd. A  říká přímo, že jeho názor na  svět čtenáře nemá zajímat

a také nezajímá, že čtenáře zajímá jen jeho svědectví o světě.

A tento nejzákladnější názor ovšem dává podobu všem jednot­

livým prostředkům jeho umění. Mimo vlastní strukturu příběhů,

i sdělení jich z jejich skutkové podstaty, omezení každého hodno­

cení a výkladu stavů, metoda ozvláštnění, omezení autorského vy­

právění jako už určitého vměšování do  reality, metoda reálných

symbolů, všechno toto jsou zřejmé důsledky touhy vidět do  rea­

lity, do  její spodní substanciální hladiny s  co nejmenším zkresle­

ním. Jako by prostě autor říkal z pozadí svých próz: hle, takový je

svět, v němž žiješ, čtenáři, takoví jsou lidé, kteří tě obklopují, ob­

jektivně jsem tě informoval, a ty si s touto informací už nalož, jak

sám umíš.

A jaký je v kontextu tohoto uměleckého názoru názor na smysl

umění? Jaký má takovéto umění dosah, v čem je jeho stranickost,

jeho pragmatická funkce? Asi v  tom, že pravdivým a  maximálně

objektivním (pravdivým, opakuji znovu, ve smyslu vnitřní „pravé“

pravdy, nikoliv ve smyslu popisu náhodně vnější skutečnosti) svě­

dectvím o světě pomáhá umění v člověku prohlubovat jeho uvědo­

mění světa a tím sebe, pomáhá mu ověřovat a prověřovat všechny

jeho nejhlubší lidské hodnoty, a tímto uvědoměním mu vlastně už

dává svobodu dělat svět lepším, než je. Neboť znalost pravdy, co

nejobsáhlejší a co nejhlubší, jediná dává člověku v uměníperspektivy vést svět k lepšímu. Jedině tak může spisovatel člověku dnes

skutečně posloužit. A nepochopí a neobjeví své skutečné perspek­

tivy ten, kdo se bude snažit je přejímat suchou cestou, totiž už

z  perspektivních děl, předem vykonávajících uvědomovací práci

za  čtenáře, a  v  podstatě tedy náhražkovitých. Neboť perspektiva

přejatá nikdy nemůže zcela nahradit perspektivu vydobytou, per­

spektivu samu sebe neustále rodící z  průkazného svědectví,

v podstatě tedy jedinou perspektivu pravdivou, neboť z pravdy sa­

mozřejmě vzešlou.

Tak přibližně je možno vidět umělecký názor, který je v  po­

zadí Hrabalových próz. Snad je zřejmá jeho podmiňující souvis­

lost s  konkrétními Hrabalovými tvárnými postupy a  jeho souvis­

lost podmíněná s Hrabalovým uměleckým typem, v němž intenzita

života vede k  jeho poznání a  neliterárnost k  omezení všech lite­

rárních konvenčních výkladů světa. A zbývá tedy už jen situovat

tento umělecký názor, či lépe řečeno umělecké úsilí, jehož je tento

názor teoretickým odrazem, literárněhistoricky.

A hledíme­li na Hrabalovy povídky z tohoto hlediska, pak pozná­

váme, že co je především odlišuje od většiny české současné pro­

dukce prozaické, je zřejmě v  české próze naprosto nová celkově

umělecká faktura, nová autentičnost styku s  realitou, nové způ­

soby sdělení. A má­li většina naší současné prozaické tvorby buď

fakturu klasického předmoderního románu, či moderního románu

psychologického, pak Hrabal má výrazně už umělecký postup,

řekl bych, moderněrealistický. Přičemž zřejmá je korespondence

tohoto úsilí s hlavní oblastí, kde se dnes uskutečňuje moderní rea­

lismus v  próze, totiž s  progresivní oblastí prózy americké. Je tím

zaplňována mezera, která v celku českého umění byla, když mo­

derněrealistické tendence počaly nastupovat už dříve v  poezii

a malířství (například ve válečné Skupině 42), nenalezly však za­

tím svůj výraz v próze.

A  tak v  závěru vidíme, že úsilí Bohumila Hrabala (i  několika

jeho přátel) je vysvětlitelné i  v  souvislosti s  obsáhlým světovým

uměleckým prouděním, neboť lze mluvit o  určité volné náleži­

tosti k  nastupujícímu moderněrealistickému umění, do  něhož se

po  epoše diferencovaných směrů „klasického“ moderního umění

v  posledních desetiletích počíná konsolidovat a  ujednocovat lo­

gika uměleckého vývoje. A sledujeme­li cestu prózy od Joyce k He­

mingwayovi či cestu filmu od  Chaplina nebo Carného k  Zavatti­

nimu a De Sicovi, vždy se přesvědčíme, že nám takřka pod rukama 24 probíhá historické přesouvání sil a  že o  konsolidaci a  ujednoco­ vání umění reality v současné době už naprosto nelze mluvit jen jako o  novém moderním směru. A  tyto změny v  umění jsou tak obecné, či, chcete­li, tak speciální, že se uskutečňují dnes v umění obou světových soustav, v každém ovšem po svém.

Při tom všem však zatím jde pouze o  obecnou a  povšechnou

bázi, nikoli tedy o sloh epochy, a z půdy této obecné základny te­

prve vyrůstají osobité a původní umělecké činy. A myslím, že Bohu­

mil Hrabal takovým osobitým a původním uměleckým zjevem je.

Co tedy říci na závěr? Jmenoval bych jednu přibližnou paralelu, to­

tiž paralelu spisovatelského osudu Haškova a  Hrabalova. Stejně

totiž jako kdysi Hašek, obávám se, že i Hrabal dlouho nebude mít

ještě v  oficiální představě o  poměru sil v  české próze místo, jež

mu přísluší, stejně jako Hašek, je nebezpečí, že i Hrabal bude ze

strany oficiálních prozaiků zatlačován do  pozice periferního spi­

sovatele vulgárního čtiva. Ale to je zřejmě vždy osud literatury,

jež svědčí také o nepohodlných a nemilých věcech života a jež je

vůbec jakkoli silná a  původní a  přichází přitom odjinud, než od­

kud bývá dobrá literatura konvenčně očekávána. Ostatně už holý

fakt, že Hrabalovi je už přes čtyřicet, ale nenaskytla se ještě mož­

nost vydat mu knížku, dost průkazně mluví v tomto smyslu. Hra­

bal ovšem není typ Richarda Weinera a nelze říci, že by nebezpečí

nedocenění zrovna dvakrát těžce nesl. Hrabal prostě žije, žije rea­

litou šťastnou i  nešťastnou, píše, píše o  lidském štěstí i  neštěstí,

jistě by byl rád, kdyby lidé mohli číst to, co napíše, avšak v  kaž­

dém případě proto, že nemá náhodou někdy právě možnost tisk­

nout, nepřestane psát nebo nezačne psát jinak. Je to totiž vzácný

typ umělce, který umí psát jen to, co cítí, že musí psát.

Ostatně, pokud jde o Hrabalovu cestu do literatury, snad hraje

svoji úlohu fakt, že na této cestě nejde Hrabal sám, ale že má přá­

tele, kteří v umění vycházejí z podobných pohnutek jako on a sle­

dují i podobný cíl, totiž cíl přesvědčit, že život je bohatý, nelehký,

různý a složitý, vždy jiný, než jaký by se nám právě hodilo, aby byl,

Hrabalovými slovy řečeno, že prostě život je všude.

Život je všude. Almanach z roku 1956, eds. J. Hiršal a J. Kolář, 1957xx → tiskem

Praha—Litomyšl, Paseka 2005, s. 260—269 → též in Haňťa Press, 1991, č. 11,

s. 3—10 → in Spisy Václava Havla sv. 3. Eseje a jiné texty z let 1953—1969.

Ed. J. Šulc. Praha, Torst 1999, s. 102—116

VáclaV HaVel (1936—2011), básník, esejista, dramatik, významná osobnost

v  evropské kultuře a  politice druhé poloviny dvacátého století. O  jeho díle viz

první svazek edice Antologie (Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární

kritiky, ed. M. Špirit, Praha, IPSL 2013), obsahující také detailní bibliografii.26 O pábitelích BoHumil HraBal I Jsou lidé, kteří chodí v příkopech zlatých středních cest, jsou lidé, kteří si pořád osvěžují své rozpálené hlavy v  tříšti vln, jež stále přešplíchávají. Jsou lidé, jejichž kadeř je sežehnutá jiskrou před­ stihu zapalování, jsou lidé, kteří pořád spěchají za  velkou šancí uloženou na obzoru.

Jsou to pábitelé. A pábitelé jsou lidé pábící, a kdo pábí, je pábi­

tel a jeho způsob je pábení.

Tak pábitel je člověk, proti kterému se neustále vzdouvá oceán

dotěrných myšlenek. Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná

říčka v dutině mysli, tu zase se řine ústy ven. Je to pábení, které

jak hořící pochodeň je podáváno štafetou lidského jazyka od  úst

k ústům. Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama

o všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda. Pábitel zpra­

vidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval a  hodně slyšel.

A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem,

se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím. Pábi­

tel, když se nedává do řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává

informace o případech, jejichž význam je zveličen, přesunut, zpře­

házen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové očko in­

spirace. Pábitel je naplněn obdivem k viditelnému světu, takže ten

oceán krásných vidin mu nedává spát. Je tak posedlý vyprávěním,

že to vypadá, jako by jazyk si vybral pábitele, aby jeho ústy spatřil

sebe sama a dokázal si, co dovede. Pábitel dovede ozvláštnit svoje

zprávy nůžkami, dovede přestřihnout hovor v jistou chvíli a navá­

zat na událost překvapivě nesouvisející. Dovede udržet tempera­

turu a temperament textu v napětí, ve kterém se cítí hrdinou.

Tak zatímco moudří a  opatrní se pečlivě dezinfikují, pábitelé

voní člověčinou. Zatímco moudří a  opatrní si věší na  svá křídla

olověná závaží, perutě pábitelů už se vracejí z  výpravy s  ošku­

baným a  popáleným peřím. Tak pábení je vyrovnávka proti ob­

řadnosti vzdělání. Ostatně pravé vzdělání nakonec odolává až

v pábitelích a v pábení. Lao­c’: umění neuměti. Sokrates: vím, že

nic nevím. Mikuláš Kusánský: Docta ignorantia. Erasmus Rotter­

damský: Chvála bláznovství. Atd.

Pábitelé dokazují, že život stojí za to, aby byl žit.

Bohumil Hrabal, Pábitelé, Praha, Mladá fronta 1964 (1. vyd., otištěno na obálce

knihy) → SSBH sv. 12, s. 293—294

BoHumil HraBal (1914—1997) psal nejen beletrii, ale také cenné esejistické

a  kritické texty, nezřídka autoreflexivního rázu. Hrabalovy eseje a  kritiky se

v řadě SSBH nachází hlavně — avšak nejenom — ve svazcích 12 a 15 až 18.

Obálka knihy Pábitelé od Vladimíra

Fuky (Praha, Mladá fronta 1964)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist