načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Čtenáři z Broken Wheel doporučují - Katarina Bivaldová

  > > > > Čtenáři z Broken Wheel doporučují  

Elektronická kniha: Čtenáři z Broken Wheel doporučují
Autor:

Úžasný feel-good román o lásce ke knihám a o tom, co všechno se může stát, když máte opravdové přátele. Dvě zcela rozdílné ženy, osmadvacetiletá Sara Lindqvistová ze ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 395
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Läsarna i Broken Wheel rekommenderar ... přeložila Martina Kašparová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1528-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úžasný feel-good román o lásce ke knihám a o tom, co všechno se může stát, když máte opravdové přátele. Dvě zcela rozdílné ženy, osmadvacetiletá Sara Lindqvistová ze švédského Haninge a pětašedesátiletá Amy Harrisová z amerického Broken Wheel, si dopisují. Po dvou letech vzájemného vyměňování dopisů, knih a myšlenek o literatuře i životě se Sara rozhodne, že Amy navštíví. Když však konečně dorazí, Amy je po smrti. Sara se ocitá sama v ospalém městečku mezi kukuřičnými poli. Pochopitelně jsou tam ale všichni ti, o nichž jí Amy v dopisech vyprávěla. Svérázní obyvatelé Broken Wheel se o zmatenou turistku ochotně postarají, Sara zůstává a poprvé v životě nachází skutečné přátele (nejen pana Darcyho a Bridget Jonesovou). S jejich pomocí otevírá knihkupectví, kde nabízí knihy po zesnulé Amy. Sara i město ožívají, vznikají nové, nečekané páry a ani Sara, ani obyvatelé Broken Wheel se neodvažují pomyslet na chvíli, kdy se Sara bude muset vrátit domů do Švédska. Sařino dvouměsíční vízum co nevidět vyprší, a tak se její novopečení přátelé rozhodnou vzít celou záležitost do vlastních rukou… ----- Příběh o komunitě a o tom, jaké to je být potřebný a cítit sounáležitost… Čtení plné hřejivosti, pohody a soucitu. - Independent Naprostá bomba ve feel-good žánru. Bivaldová humorně píše o požitku z četby, o lidech z postupně zanikajícího maloměsta a samozřejmě také o rodící se lásce. Sama autorka pracovala v knihkupectví, takže dobře ví, jak ve čtenářích vzbudit  zájem. - Femina Při čtení mě napadla podobnost s  Čokoládou . Fantastická knížka — vtipná, hřejivá a velice filmová.

Zařazeno v kategoriích
Katarina Bivaldová - další tituly autora:
Čtenáři z Broken Wheel doporučují Čtenáři z Broken Wheel doporučují
Bivaldová, Katarina
Cena: 279 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Katarina Bivaldová
Čtenáři
z Broken
Wheel
doporučují
Katarina
Bivaldová
Čtenáři
z Broken
Wheel
doporučují
Katarina Bivaldová (nar. )
vyrůstala obklopená knihami, pracovala
na půl úvazku v knihkupectví a v
současnosti bydlí kousek od Stockholmu
společně se svou sestrou, kterou by ráda
přesvědčila o tom, že do koupelny by se
určitě ještě nějaká ta knihovnička vešla.
Pořád se nerozhodla, jestli jsou lepší lidé,
nebo knihy. Její debutový román Čtenáři
z Broken Wheel doporučují (‹Œ) vychází
v pětadvaceti zemích.
Příběh o komunitě a o tom, jaké to je být potřebný a cítit
sounáležitost... Čtení plné hřejivosti, pohody a soucitu.
Independent
Naprostá bomba ve feel-good žánru. Bivaldová humorně píše
o požitku z četby, o lidech z postupně zanikajícího maloměsta
a samozřejmě také o rodící se lásce. Sama autorka pracovala
v knihkupectví, takže dobře ví, jak ve čtenářích vzbudit zájem.
Femina
Při čtení mě napadla podobnost s Čokoládou.
Fantastická knížka — vtipná, hřejivá a velice –lmová.
Vynikající debut!
Go’kväll, 
‹ Kč
š›œž Ÿ-Œ-Ÿ¡-¢‹-¡
Úžasný feel-good román
o lásce ke knihám a o tom,
co všechno se může stát,
když máte opravdové
přátele
Dvě zcela rozdílné ženy, osmadvacetiletá
Sara Lindqvistová ze švédského Haninge
a pětašedesátiletá Amy Harrisová z
amerického Broken Wheel, si dopisují. Po dvou
letech vzájemného vyměňování dopisů,
knih a myšlenek o literatuře i životě se
Sara rozhodne, že Amy navštíví. Když však
konečně dorazí, Amy je po smrti.
Sara se ocitá sama v ospalém městečku
mezi kukuřičnými poli. Pochopitelně jsou
tam ale všichni ti, o nichž jí Amy v
dopisech vyprávěla. Svérázní obyvatelé Broken
Wheel se o zmatenou turistku ochotně
postarají, Sara zůstává a poprvé v životě
nachází skutečné přátele (nejen pana
Darcyho a Bridget Jonesovou). S jejich
pomocí otevírá knihkupectví, kde nabízí
knihy po zesnulé Amy.
Sara i město ožívají, vznikají nové,
nečekané páry a ani Sara, ani obyvatelé Broken
Wheel se neodvažují pomyslet na chvíli,
kdy se Sara bude muset vrátit domů
do Švédska. Sařino dvouměsíční vízum
co nevidět vyprší, a tak se její novopečení
přátelé rozhodnou vzít celou záležitost
do vlastních rukou...
Foto © Helén Karlssonová
Čtenáři z Broken Wheel doporučují
Knihy versus život — 1:0
Brokenwheelský zpravodaj
Panuje přesvědčení,
že ocitne-li se v Iowě
švédská turistka,
určitě přijela lovit muže
Asfalt a beton
Turistka v jejich městě
Knihy a lidé
Útěcha u Bridget Jonesové
Služby a protislužby
Knihkupectví v jejich středu
Georgeova teorie
hospodářské krize
Caroline zodpovídá za sbírku.
Už zase.
Jinačí obchod
Vymírající město
Foxovy knihy
Číst, nebo nečíst — to je,
oč tu běží
O romantice
(knihy versus život — 2:0)
Totální nasazení stromů
Co ukrývá jméno?
Čtenáři z Broken Wheel doporučují





7
Sara Lindqvistová
Kornvägen 7, 1. patro
136 38 Haninge
Švédsko
Broken Wheel, Iowa, 15. dubna 2009
Milá Saro,
doufám, že Ti Staromódní dívka od Louisy May Alcottové udělá
radost. Je to okouzlující příběh, přestože moralizuje možná o něco
otevřeněji než Malé ženy.
Co se týče platby, nemusíš si dělat starosti; už hezkou řádku let
mi tu leželo pár výtisků navíc. Je báječné, že ta kniha našla nový
domov a navíc se přitom proletěla až do Evropy. Já jsem sice ve
Švédsku nikdy nebyla, ale jsem si jistá, že je to nádherná země.
Není zvláštní, že se některé knihy podívají dál než jejich majitel?
Vlastně nevím, jestli by mě to mělo těšit, nebo spíš zneklidňovat.
S přátelským pozdravem
Amy Harrisová





8
Knihy versus život — 1:0
Neznámá žena na hlavní ulici v Hope vypadala tak obyčejně, že
to bylo málem až pobuřující. Útlá, nezajímavá postava oblečená
v podzimním kabátu, příliš teplém a šedivém pro tohle roční ob -
dobí. Na zemi vedle ní ležel batoh a o hubenou nohu měla opřený
obrovitánský kufr. Místní obyvatelé, kteří se náhodou stali svědky
jejího příjezdu, se nedokázali ubránit pocitu, že dbát tak málo
o svůj vzhled je neslušné. Jako by se na ně tahle žena ani trochu
nesnažila udělat dobrý dojem.
Měla neurčitě hnědé vlasy, ani úplně světlé, ani tmavé. Byly
nedbale stažené sponkou dozadu a spadaly jí přes ramena v
neposlušných loknách. Namísto obličeje bylo vidět jen Staromódní
dívku Louisy May Alcottové.
A skutečně: jako by ji ani v nejmenším nezajímalo, že je v Hope.
Jako by se tam prostě ocitla, jen tak zničehonic, s knížkou,
zavazadly, neupravenými vlasy a vším tím ostatním — stejně tak dobře
mohla být v jakémkoli jiném městě. Stála na jedné z
nejkrásnějších ulic okresu Cedar, dost možná na nejkrásnější ulici v celé jižní
Iowě, ale jediné, co vnímala, byla ta kniha.
Naprosto lhostejná nicméně také jistě nebyla. Čas od času
vykoukla přes okraj knihy dvojice velkých šedých očí, jako
když psoun v prérii vystrkuje hlavu, aby zjistil, jestli je vzduch
čistý.
Mírně sklonila knížku, pohled jí nejprve vystřelil doleva a pak,
aniž pohnula hlavou, se přesunul úplně doprava. Potom opět
zdvihla knihu a podle všeho se znovu ponořila do vyprá vění.
Ve skutečnosti si už Sara stihla zapamatovat téměř každičký detail
téhle ulice. Dokonce i s knihou před obličejem by dokázala vylíčit,
jak se poslední paprsky zapadajícího slunce třpytí v nablýskaných





9
městských džípech, jak i koruny stromů působí upraveně a uspo -
řádaně nebo že je laminátová vývěsní tabule padesát metrů
vzdáleného kadeřnictví pruhovaná ve vlastenecké červeno-bílo-modré
kombinaci. Nad tím vším se vznášela odporná vůně čerstvě
upečeného jablečného koláče. Linula se z kavárny za Sařinými zády,
v níž několik žen středního věku s neskrývanou nechutí
pozorovalo, jak si Sara čte. Alespoň tak to Saře připadalo. Kdykoli zvedla
oči od knihy, svraštily obočí a lehce potřásly hlavou, jako by tím,
že si četla na chodníku, porušovala nějaké nepsané pravidlo
společenského chování.
Sara znovu vytáhla mobilní telefon a vytočila poslední volané
číslo. Vyzváněcí tón se ozval celkem devětkrát, pak zavěsila.
Amy Harrisová měla malé zpoždění. Určitě pro to existovalo
nějaké rozumné vysvětlení. Možná píchlá pneumatika. Nebo jí
došel benzin. To se pak celkem lehce stane, že člověk dorazí —
Sara se opět podívala na displej telefonu — o dvě hodiny a třicet
sedm minut později.
Nervózní nebyla, zatím ještě ne. Amy Harrisová psala
skutečné dopisy na zcela nefalšovaný, staromódní dopisní papír, silný,
se smetanovým nádechem. Bylo naprosto vyloučené, aby někdo,
kdo píše dopisy na opravdový, smetanově zbarvený dopisní papír,
nechal svého přítele napospas v cizím městě, případně se z něj
vyklubal psychopatický masový vrah se sexuálně-sadistickými
sklony; ať si Sařina máma říká, co chce.
„Promiňte, drahoušku.“
Najednou se vedle Sary zjevila neznámá žena. Dívala se
takovým tím falešně trpělivým pohledem, který lidé zpravidla nasadí,
když vám stejnou otázku kladou už poněkolikáté.
„Nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptala se žena. Na boku
si přidržovala hnědou papírovou tašku s potravinami, u jejíhož
okraje se ležérně převalovala plechovka rajčatové polévky značky
Hunt’s.
„Ne, díky,“ řekla Sara. „Na někoho čekám.“





10
„Samozřejmě.“ Mluvila pobaveně shovívavým tónem. Ženy na
zahrádce kavárny celý rozhovor se zájmem sledovaly. „Jste v Hope
poprvé?“
„Jedu do Broken Wheel.“
Možná to tak jen vypadalo, ale ženu tahle odpověď zjevně
neuspokojila. Konzerva s polévkou nebezpečně poskočila. Po chvíli
žena řekla: „Obávám se, že Broken Wheel není tak úplně město.
Někoho tam znáte?“
„Budu bydlet u Amy Harrisové.“
Ticho.
„Určitě už je na cestě,“ dodala Sara.
„Spíš mi připadá, že vás tu nechali, drahoušku.“ Zadívala se na
Saru plná očekávání. „Tak šup. Koukejte jí zavolat.“
Sara znovu neochotně vytáhla telefon a pokoušela se
neodtahovat, když se jí ta cizí žena nalepila tváří k uchu, aby mohla
poslouchat, jak to na druhém konci vyzvání.
„Tak se mi zdá, že to nezvedá.“ Sara zastrčila telefon zpátky do
kapsy a žena se mírně narovnala. „Co tam budete dělat?“
„Jedu tam na prázdniny. Pronajala jsem si u ní pokoj.“
„A teď vás nechali tady. Tomu říkám pěkný začátek. Doufám,
že jste neplatila nic předem.“ Žena si přehodila tašku s jídlem na
druhou ruku a luskla prsty směrem k zahrádce kavárny. „Hanku,“
houkla na jediného muže. „Odvez tady slečnu do Broken Wheel.“
„Ještě jsem nedopil kafe.“
„Tak si ho vem s sebou.“
Muž něco zavrčel, ale poslušně se zvedl a zmizel v nitru
kavárny.
„Na vašem místě,“ obrátila se žena zpátky na Saru, „bych ty
peníze jen tak z ruky nedávala. Zaplatila bych až těsně před
odjezdem. A do té doby bych si je někam pořádně schovala.“ Hlavou
u toho pokyvovala tak vehementně, až plechovka s rajčatovou
polévkou nadskakovala. „Neříkám, že všichni v Broken Wheel jsou
zloději,“ dodala na vysvětlenou. „Ale jako my rozhodně nejsou.“





11
Hank se objevil s novou dávkou kávy v papírovém kelímku,
Sařin kufr a batoh se přesunuly na zadní sedadlo jeho auta. Saru
přátelsky, ale nekompromisně posadili dopředu.
„Zavez ji tam, Hanku,“ řekla žena a volnou rukou dvakrát po -
klepala na střechu auta. Naklonila se k otevřenému okénku.
„Kdybyste si to náhodou rozmyslela, vždycky se sem můžete
vrátit.“
„Takže Broken Wheel,“ řekl Hank nezúčastněně.
Sara spojila ruce nad knihou a snažila se vypadat uvolněně.
V autě to bylo cítit levnou vodou po holení a drahou, tmavě
praženou kávou.
„Co tam budete dělat?“
„Číst.“
Kroutil hlavou.
„Jedu tam na prázdniny,“ upřesnila.
„To se ještě uvidí,“ řekl Hank zlověstně.
Výhled z okénka se jí proměňoval před očima. Travnaté
plochy přešly v pole, nablýskaná auta zmizela a upravené domky
nahradila mohutná hradba kukuřice tyčící se po obou stranách
silnice. Ta pokračovala stále rovně, až to člověka unavovalo. Tu
a tam ji přetnula jiná, stejně dokonale rovná cesta, jako by se
po těch ohromných polích někdo jednoho dne rozhlédl a
prošpikoval je silnicemi jako podle pravítka. A proč to tak vlastně
neudělat, pomyslela si Sara. Postupně ovšem vedlejších cest
ubývalo, až se zdálo, že jediná věc kolem jsou kilometry a kilometry
kukuřice.
„Z města už toho asi moc nezbylo,“ řekl Hank. „Vyrůstal tam
jeden můj kamarád. Teď prodává pojištění v Des Moines.“
Nevěděla, co na to říct. „To je fajn,“ zkusila.
„Vede se mu dobře,“ přizvukoval jí muž. „Mnohem líp, než
kdyby měl rodinnou farmu v Broken Wheel, o tom žádná.“
Potom už neřekl nic.





12
Sara se naklonila k okénku, jako by pátrala po místu z Amy -
iných dopisů. O Broken Wheel toho slyšela tolik, až měla
skoro pocit, že každou chvíli přijede na motorové nákladní tříkolce
slečna Annie nebo se u okraje silnice zničehonic objeví Jimmy
mávající posledním číslem svých novin. Na okamžik je téměř
viděla před sebou, ale pak se jejich obraz rozostřil a rozplynul se
v prachu za autem. Vedle silnice se vynořila polorozpadlá stodola,
hned vzápětí už ji však opět pohltilo kukuřičné pole, jako by snad
ani neexistovala. Byla to jediná budova, kterou Sara za poslední
čtvrthodinu viděla.
Bude město vypadat tak, jak si ho představovala? Teď, když
ho měla konečně spatřit, zapomněla dokonce i na své rozrušení
z toho, že Amy nezvedá telefon.
Při příjezdu do Broken Wheel by ovšem to městečko málem
přehlédla, kdyby Hank nezpomalil. Zjevilo se zčistajasna vedle
široké, téměř tříproudé silnice. Budovy byly tak nízké, že se ve
všem tom asfaltu div neztrácely.
Hlavní ulici tvořilo několik málo domů po obou stranách
silnice. Ve většině z nich bylo zhasnuto, očividně se nevyužívaly a v
posledních odpoledních paprscích slunce působily šedě a depresivně.
Řada obchodů měla rozbitá nebo zabedněná okna, ale jedna
restaurace s rychlým občerstvením byla stále ještě otevřená.
„Takže co chcete dělat?“ zeptal se Hank lhostejně. „Mám vás
odvízt zpátky?“
Rozhlédla se kolem. Restaurace měla stoprocentně otevřeno.
Tlumeně tam svítil červený neonový nápis Rychlé občerstvení
a u stolu úplně u okna seděl osamocený muž. Zavrtěla hlavou.
„Jak chcete,“ pronesl stejným tónem, jako by říkal: Ale můžete
si za to sama.
Vystoupila z auta, otevřela zadní dveře a s knížkou v měkké
vazbě sevřenou v podpaží vytáhla svá zavazadla. Jakmile
zabouchla dveře, Hank se rozjel. U jediného semaforu ve městě auto
prudce obrátil do protisměru.





13
Semafor visel z drátu uprostřed ulice a svítila na něm
červená.
Sara stála před restaurací, kufr opřený o nohu, batoh přehozený
přes rameno, knížku v náručí.
To bude dobré, opakovala si sama pro sebe. Všechno dobře
dopadne. Žádné katastrofy... Opravila se: žádné totální katastrofy
nehrozí, dokud má člověk knížky a peníze. Měla s sebou dost
peněz na to, aby se v případě nutnosti ubytovala v hostelu. Až na
to, že si byla takřka jistá, že v Broken Wheel žádný hostel není.
Strčila do dveří — autentických saloonových dveří, jaký
absurdní detail — a vešla. Restaurace zela prázdnotou, vyjma muže
u okna a ženy za pultem. Muž byl hubený, ale svalnatý a jeho
řeč těla i celkové vyzařování jako by se omlouvaly za to, že vůbec
existuje. Když Sara vstoupila, ani nezvedl hlavu, jen v rukou dál
otáčel šálek s kávou, pomalu ze strany na stranu.
Žena oproti tomu okamžitě soustředila veškerou pozornost
ke dveřím. Vážila přinejmenším sto padesát kilo a mohutnými
pažemi spočívala na vysokém pultu před sebou. Ten buď
vyrobili speciálně pro ni, nebo už tam pracovala tak dlouho, že se mu
přizpůsobila. Byl z tmavého dřeva a vypadal spíš jako z nějakého
baru. Namísto pivních tácků tam však stál nerezový stojan na
ubrousky a vedle ležely laminované jídelní lístky se stylizovanými
obrázky všech nabízených druhů mastných pokrmů.
Žena si zapálila cigaretu se stejnou samozřejmostí, jako by byla
jen prodloužením jejího těla.
„Ty budeš ta turistka,“ odtušila. Cigaretový kouř uhodil Saru
přímo do obličeje.
„Sara.“
„Na příjezd sis vybrala sakra blbej den.“
„Nevíte, kde bydlí Amy Harrisová?“
Žena přikývla. „Sakra blbej.“ Z cigarety odpadla trocha popela
a přistála na pultu.





14
„Já jsem Grace,“ představila se žena. „Ve skutečnosti se ale
jmenuju Madeleine. Ale říkat mi tak není zrovna dobrej nápad.“
Saru ani nenapadlo, aby jí nějak říkala.
„Takže jseš tady.“
Saru přepadl silný pocit, že Grace, která se Grace vlastně ne -
jmenuje, si ten okamžik vychutnává. Schválně ho protahovala.
Třikrát si sama pro sebe kývla, zhluboka potáhla z cigarety a kouř
pomalu vypouštěla koutkem úst. Potom se nahnula přes pult.
„Amy je mrtvá,“ řekla.
Amyinu smrt bude mít Sara ve vzpomínkách už navždy spojenou
s příliš ostrým světlem zářivek, cigaretovým kouřem a pachem
jídla; ovšem v danou chvíli to díky těmto vjemům působilo jen
neskutečně. Stála v restauraci s rychlým občerstvením v jednom
americkém maloměstě a právě jí sdělili, že žena, s níž se dosud
nesetkala, je po smrti. Celá ta situace se až příliš podobala snu,
než aby naháněla hrůzu, a na noční můru byla až příliš podivná.
„Mrtvá?“ vypadlo ze Sary — neobyčejně hloupý komentář, i na
její vkus. Ztěžka dosedla na barovou stoličku. Netušila, co si teď
počne. Vzpomněla si na ženu v Hope a přemýšlela, jestli se tam
přece jen neměla vrátit.
Amy nemůže být mrtvá, uvažovala Sara. Byla to moje
kamarádka. Měla přece ráda knížky, proboha!
To, co Sara cítila, nebyl smutek, ale připomnělo jí to pomíjivost
života a pocit surreálna ještě zesílil. Přijela ze Švédska do Iowy, aby
si odpočinula od života, aby mu unikla, ale rozhodně ne pro to,
aby se setkala se smrtí.
Jak Amy zemřela? Jedna její část se chtěla zeptat, druhá to
nechtěla vědět.
Než se stačila rozhodnout, Grace pokračovala: „Pohřeb je
nejspíš ještě v plným proudu. V dnešní době už to nejsou zrovna moc
slavnostní akce. Podle mýho tam je až moc náboženskýho
tlachání. Když mi umřela babička, to bylo něco jinýho.“ Podívala se





15
na hodiny. „Ale ty už bys měla vyrazit. Někdo z těch, co ji znali
líp, už určitě bude vědět, co s tebou. Snažím se nenechat se
zatahovat do problémů tohohle města a ty jseš teď každopádně
jeden z nich.“
Típla cigaretu. „Georgi, odvezeš tady Saru k Amy domů?“
Muž u okna zvedl hlavu. Na okamžik vypadal stejně
ochromeně, jako se cítila Sara. Potom vstal a Sařina zavazadla napůl
odnesl, napůl odtáhl k autu.
Když se Sara chystala vyjít ven za ním, Grace ji popadla za
loket. „To je chudáček George,“ řekla a kývla směrem k jeho
zádům.
Dům Amy Harrisové byl dost velký na to, aby se kuchyně a
obývací pokoj v přízemí mohly zdát poměrně prostorné, ale zároveň
dost malý na to, aby mu skupinka, která se tu po pohřbu
shromáždila, propůjčila dojem zaplněnosti. Na stole a kuchyňské lince
ležely zapékací nádoby s jídlem a někdo tam postavil i mísy se
salátem a chléb a do skleniček zastrčil příbory a ubrousky.
Sara dostala jídlo na papírovém talířku a pak ji nechali
víceméně v klidu. George měla stále ještě po boku — tahle
nečekaná známka loajality ji dojala. Nepůsobil nijak zvlášť statečně, ani
v po rovnání s ní, ale šel s ní dovnitř a teď tam obcházel stejně
váhavě jako ona.
V potemnělé předsíni stála tmavá komoda, kam kdosi umístil
zarámovanou fotografii nějaké ženy — Sara předpokládala, že to
je Amy — a dva stojánky s omšelými vlaječkami, tou americkou
a vlajkou státu Iowa. „Své svobody si ceníme a svá práva si
uchováme,“ hlásala ta druhá zlatě vyšitými písmeny, ovšem červená
barva byla vybledlá a jeden z okrajů už se začínal třepit.
Žena na fotografii byla Saře zcela neznámá. Mohlo jí být
tak dvacet, vlasy měla stažené do dvou tenkých copů a
usmívala se naprosto běžným, strnulým fotoaparátovým úsměvem jako
tisíce jiných. Možná měla něco v očích, jakýsi záblesk smíchu





16
vypovídající o tom, že si je moc dobře vědomá legračnosti toho
všeho — Sara to znala z jejích dopisů. Víc toho nebylo.
Chtěla natáhnout ruku a fotografie se dotknout, ale připadalo
jí to příliš troufalé. Namísto toho zůstala stát v oné temné před -
síni a obezřetně balancovala s papírovým talířkem a knihou. Její
zavazadla někam zmizela, ale Sara neměla sílu se tím
znepokojovat.
Ještě před třemi týdny jí Amy připadala tak blízká, že byla
připravená s ní dva měsíce bydlet, ale teď se zdálo, jako by všechny
stopy jejich přátelství umřely společně s ní. Sara si nikdy
nemyslela, že spřátelit se můžou jen lidé, kteří se už setkali — řadu
nejhodnotnějších vztahů měla s osobami, které ani
neexistovaly —, ale zničehonic jí připadalo falešné a bezmála neuctivé
lpět na představě, že jedna pro druhou do jisté míry něco
znamenaly.
Kolem Sary se mezi místnostmi pohybovali lidé, pomalu a
nerozhodně, jako by přemýšleli, co tam sakra dělají, což bylo
prakticky totéž, co se honilo hlavou Saře. Přesto nepůsobili šokovaně.
Nevypadali překvapeně. Nikdo neplakal.
Většina z nich si Saru zvědavě prohlížela, ale cosi, možná úcta
k situaci, v níž se momentálně nacházeli, jim zabránila jít se jí
zeptat přímo. A tak kolem ní jen kroužili, a kdykoli se s ní střetli
pohledem, usmáli se.
Z davu se najednou zhmotnila žena a odchytila Saru v
předsíni, přesně mezi obývacím pokojem a kuchyní.
„Caroline Rohdeová.“
Měla vojenské držení těla i podání ruky.
Byla mnohem krásnější, než si ji Sara představovala. Se svýma
hlubokýma mandlovýma očima a ostře řezanými rysy působila
úplně jako nějaká socha. Pod stropním osvětlením byla její pleť
nad vystouplými lícními kostmi téměř zářivě bílá. V hustých
vlasech se jí leskly šedivé pramínky, připomínající nejvíc ze všeho
tekuté stříbro.





17
Kolem krku si uvázala černý šátek z jemného, chladivého
hedvábí, který by na komkoli jiném vypadal nepatřičně, a to i na po -
hřbu, ale na ní působil nadčasově a málem přitažlivě.
Její věk nešlo dost dobře odhadnout, ale měla vyzařování
někoho, kdo nikdy nebyl doopravdy mladý. Saru přepadl silný pocit,
že Caroline Rohdeová mládí moc v lásce nemá.
Když Caroline hovořila, všichni kolem zmlkli, a její hlas
odpovídal jejímu charismatu: byl rozhodný, rázný, rovnou k věci.
Možná se v něm skrýval i náznak vlídného úsměvu, ale ten nikdy
nedoputoval ke koutkům úst. Nanejvýš z něj Caroline ztuhly
vrásky kolem rtů.
„Amy se zmínila, že přijedeš,“ řekla. „Netvrdím, že mi to přišlo
jako dobrý nápad, ale nic mi do toho nebylo.“
Po chvíli dodala: „Možná jsem to neměla říkat ani tobě, ale
jistě mi dáš za pravdu, že to vedlo k takové... nepraktické
situaci.“
„Nepraktické,“ zopakovala Sara. Nechápala ovšem, jak mohla
Amy vědět, že zemře.
Ostatní se shlukli kolem nich v prořídlém půlkruhu, takže
najednou všichni stáli za Caroline, otočení na Saru, jako by byla
nějaký hostující cirkus.
„Nevěděli jsme, jak tě kontaktovat, když Amy... odešla. A teď
jsi tady,“ shrnula Caroline. „No, uvidíme, co s tebou provedeme.“
„Budu potřebovat nějaké ubytování,“ ozvala se Sara. Všichni
se naklonili, aby slyšeli, co říká.
„Ubytování?“ podivila se Caroline. „Ubytuješ se pochopitelně
tady! Dům je přece prázdný, no ne?“
„Ale...“
Na Saru se vlídně usmál muž s kolárkem a k tomu bohužel
dodal: „Co se téhle věci týče, Amy nám obzvlášť kladla na srdce,
abychom ti vyřídili, že se nic nezměnilo.“
Nic se nezměnilo? Sara nevěděla, jestli se zbláznila Amy, kněz,
nebo celé Broken Wheel.





18
„Samozřejmě je tu pokoj pro hosty,“ řekla Caroline. „Dnes
v noci se vyspi tam, pak se uvidí, co s tebou uděláme.“
Kněz přikývl a tím bylo víceméně rozhodnuto: Sara bude by -
dlet sama v opuštěném domě Amy Harrisové.
Vystoupali s ní do horního patra. Caroline šla úplně první,
jako armádní velitel do války, Sara těsně za ní a hned nato George
coby posila v podobě tichého stínu. Za nimi následovala většina
ostatních hostů. Někdo jí odnesl zavazadla; Sara nevěděla kdo,
ale když došla k malému pokojíku, její batoh i kufr se tam jako
zázrakem objevily.
„Postaráme se o to, abys měla všechno, co budeš potřebovat,“
řekla Caroline ve dveřích, vůbec ne nevlídně. Potom odsud ostatní
vyhnala, a než za sebou zavřela dveře, lehce na Saru mávla.
Sara dosedla na postel, zničehonic opět sama, v ruce ještě
pořád svírala papírový talířek plný jídla a na přehozu vedle ní ležela
osamělá, opuštěná kniha.
Zatraceně, pomyslela si.





19
Sara Lindqvistová
Kornvägen 7, 1. patro
136 38 Haninge
Švédsko
Broken Wheel, Iowa, 3. června 2009
Milá Saro,
velice Ti děkuji za tak milý dárek! Možná to není kniha, kterou
bych si sama koupila, a právě proto z ní mám takovou radost. To
je ale děsivý příběh! Netušila jsem, že se ve Švédsku dějí takové
věci. I když vlastně nevím, proč by neměly. Podle mě je v malých
městech mnohem víc násilí, sexu a skandálů než ve
velkoměstech, a pokud to platí pro města, platí to nejspíš i pro malé země,
ne? Je to předpokládám proto, že tam k sobě lidé mají blíž. Tady
v Broken Wheel jsme svůj příděl skandálů rozhodně dostali.
Žádnou Lisbeth Salanderovou tu ovšem nemáme. Pozoru hodná
žena. Jak jsem pochopila, ten příběh má ještě další dva díly. Byla
bys tak hodná a poslala mi je? Nebudu moct klidně spát, dokud se
nedozvím, jak to dopadlo s ní a samozřejmě také s tím přehnaně
nadšeným mladým panem Blomkvistem.
Ty knihy Ti pochopitelně zaplatím. Jako první splátku posílám
Jako zabít ptáčka od Harper Leeové — tedy maloměsto, vraždy
a sex.
S přátelským pozdravem
Amy Harrisová





20
Brokenwheelský zpravodaj
Máte čtyři nové zprávy. Přijato v nula pět třináct.
„Zlatíčko! Tady máma. Cože? No jo. A samozřejmě i táta. Prá -
vě jsme se vrátili od Anderse a Gunnel. Těch, co bydleli vedle nás
a pak se přestěhovali do té naprosto úžasné vily v Tyresö, však víš.
Jak se máš ty? Už jsi na místě? Jaké to v tom zapadákově je? Není
ta Amy naprostý šílenec? Povedlo se ti nastoupit do správného
autobusu? Vážně nechápu, proč jsi musela jet zrovna na...“
Přijato v nula pět patnáct. Matka mluvila dál, jako by ji nic
ne přerušilo:
„...na venkov. Moment, ještě jsem nedomluvila. No jo, tvůj otec
ti prostě nutně potřebuje něco říct, i když já jsem ještě zdaleka
neskončila.“
Krátká odmlka, vážné odkašlání.
„Saro! Doufám, že jen nesedíš někde vevnitř s knížkou. Musíš
se odvážit vyjít ven mezi lidi. Máš fantastickou příležitost
cestovat. Vzpomínám si, když jsme s tvou matkou...“
Přijato v nula pět osmnáct.
„Co je to s tím záznamníkem? Proč mě nenechá domluvit? No
jo, tak se zatím měj. Počkej. Tvoje matka ti chce ještě něco říct.“
„Víš, že kdyby sis to rozmyslela, můžeš vždycky odjet do New
Yorku. Nebo do Los Angeles. A neplať nic předem.“
Záznam se opět přerušil a další zpráva byla nahraná až o tři
hodiny později. Znovu Sařina matka:
„Saro! Proč to nezvedáš, když ti voláme? Není Amy masový
vrah? Já přece vím, jak to ve Státech chodí. Jestli někde ležíš roz -
čtvrcená, nikdy ti to neodpustím. Jestli se nám okamžitě neozveš,
zavolám CIA.“ V pozadí znělo otcovo mumlání. „FBI. To je jedno.“
Když se jim Sara konečně dovolala, matka byla pořád ještě
v ráži.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.