načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čtenáři z Broken Wheel doporučují – Katarina Bivaldová

Čtenáři z Broken Wheel doporučují

Elektronická kniha: Čtenáři z Broken Wheel doporučují
Autor: Katarina Bivaldová

Sympatický debutový román švédské autorky si ihned získal čtenářskou pozornost. Hřejivý příběh o lásce ke knihám, která může otevřít cestu k přátelství s lidmi. Velmi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 395
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Läsarna i Broken Wheel rekommenderar ... přeložila Martina Kašparová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1528-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sympatický debutový román švédské autorky si ihned získal čtenářskou pozornost. Hřejivý příběh o lásce ke knihám, která může otevřít cestu k přátelství s lidmi. Velmi příjemný román o vztazích mezi lidmi, o literatuře a základních kamenech života. Dvě rozdílné ženy, mladá Švédka Sara a pětašedesátiletá Amy z amerického Broken Wheel najdou zálibu a porozumění ve vzájemném dopisování. Po dvou letech souznění duší prostřednictvím dopisů se Sara rozhodne, že Amy v Americe navštíví. Přijíždí však bohužel pozdě, neboť Amy zemřela. I když se Sara ocitá ve zcela neznámém prostředí a mezi cizími lidmi, vlastně to není tak úplně pravda, neboť jednotlivé nuance města i jeho obyvatel přece zná z velmi přesných postřehů Amy. Broken Wheel se cizinky ujme a Sara možná nečekaně najde opravdové přátele i novou životní náplň.

Popis nakladatele

Úžasný feel-good román o lásce ke knihám a o tom, co všechno se může stát, když máte opravdové přátele.

Dvě zcela rozdílné ženy, osmadvacetiletá Sara Lindqvistová ze švédského Haninge a pětašedesátiletá Amy Harrisová z amerického Broken Wheel, si dopisují. Po dvou letech vzájemného vyměňování dopisů, knih a myšlenek o literatuře i životě se Sara rozhodne, že Amy navštíví. Když však konečně dorazí, Amy je po smrti.

Sara se ocitá sama v ospalém městečku mezi kukuřičnými poli. Pochopitelně jsou tam ale všichni ti, o nichž jí Amy v dopisech vyprávěla. Svérázní obyvatelé Broken Wheel se o zmatenou turistku ochotně postarají, Sara zůstává a poprvé v životě nachází skutečné přátele (nejen pana Darcyho a Bridget Jonesovou). S jejich pomocí otevírá knihkupectví, kde nabízí knihy po zesnulé Amy.

Sara i město ožívají, vznikají nové, nečekané páry a ani Sara, ani obyvatelé Broken Wheel se neodvažují pomyslet na chvíli, kdy se Sara bude muset vrátit domů do Švédska. Sařino dvouměsíční vízum co nevidět vyprší, a tak se její novopečení přátelé rozhodnou vzít celou záležitost do vlastních rukou…

-----

Příběh o komunitě a o tom, jaké to je být potřebný a cítit sounáležitost… Čtení plné hřejivosti, pohody a soucitu. - Independent

Naprostá bomba ve feel-good žánru. Bivaldová humorně píše o požitku z četby, o lidech z postupně zanikajícího maloměsta a samozřejmě také o rodící se lásce. Sama autorka pracovala v knihkupectví, takže dobře ví, jak ve čtenářích vzbudit  zájem. - Femina

Při čtení mě napadla podobnost s  Čokoládou . Fantastická knížka — vtipná, hřejivá a velice filmová. Vynikající debut! - Go’kväll, SVT

Zařazeno v kategoriích
Katarina Bivaldová - další tituly autora:
Čtenáři z Broken Wheel doporučují Čtenáři z Broken Wheel doporučují
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Katarina Bivaldová

Čtenáři

z Broken

Wheel

doporučují

Katarina

Bivaldová

Čtenáři

z Broken

Wheel

doporučují

Katarina Bivaldová (nar. )

vyrůstala obklopená knihami, pracovala

na půl úvazku v knihkupectví a v sou

časnosti bydlí kousek od Stockholmu

společně se svou sestrou, kterou by ráda

přesvědčila o tom, že do koupelny by se

určitě ještě nějaká ta knihovnička vešla.

Pořád se nerozhodla, jestli jsou lepší lidé,

nebo knihy. Její debutový román Čtenáři

z Broken Wheel doporučují (‹Œ) vychází

v pětadvaceti zemích.

Příběh o komunitě a o tom, jaké to je být potřebný a cítit

sounáležitost... Čtení plné hřejivosti, pohody a soucitu.

Independent

Naprostá bomba ve feel-good žánru. Bivaldová humorně píše

o požitku z četby, o lidech z postupně zanikajícího maloměsta

a samozřejmě také o rodící se lásce. Sama autorka pracovala

v knihkupectví, takže dobře ví, jak ve čtenářích vzbudit zájem.

Femina

Při čtení mě napadla podobnost s Čokoládou.

Fantastická knížka — vtipná, hřejivá a velice –lmová.

Vynikající debut!

Go’kväll, 

‹ Kč

š›œž Ÿ-Œ-Ÿ¡-¢‹-¡

Úžasný feel-good román

o lásce ke knihám a o tom,

co všechno se může stát,

když máte opravdové

přátele

Dvě zcela rozdílné ženy, osmadvacetiletá

Sara Lindqvistová ze švédského Haninge

a pětašedesátiletá Amy Harrisová z ame

rického Broken Wheel, si dopisují. Po dvou

letech vzájemného vyměňování dopisů,

knih a myšlenek o literatuře i životě se

Sara rozhodne, že Amy navštíví. Když však

konečně dorazí, Amy je po smrti.

Sara se ocitá sama v ospalém městečku

mezi kukuřičnými poli. Pochopitelně jsou

tam ale všichni ti, o nichž jí Amy v dopi

sech vyprávěla. Svérázní obyvatelé Broken

Wheel se o zmatenou turistku ochotně

postarají, Sara zůstává a poprvé v životě

nachází skutečné přátele (nejen pana

Darcyho a Bridget Jonesovou). S jejich

pomocí otevírá knihkupectví, kde nabízí

knihy po zesnulé Amy.

Sara i město ožívají, vznikají nové, neče

kané páry a ani Sara, ani obyvatelé Broken

Wheel se neodvažují pomyslet na chvíli,

kdy se Sara bude muset vrátit domů

do Švédska. Sařino dvouměsíční vízum

co nevidět vyprší, a tak se její novopečení

přátelé rozhodnou vzít celou záležitost

do vlastních rukou...

Foto © Helén Karlssonová

Čtenáři z Broken Wheel doporučují

Knihy versus život — 1:0

Brokenwheelský zpravodaj

Panuje přesvědčení,

že ocitne-li se v Iowě

švédská turistka,

určitě přijela lovit muže

Asfalt a beton

Turistka v jejich městě

Knihy a lidé

Útěcha u Bridget Jonesové

Služby a protislužby

Knihkupectví v jejich středu

Georgeova teorie

hospodářské krize

Caroline zodpovídá za sbírku.

Už zase.

Jinačí obchod

Vymírající město

Foxovy knihy

Číst, nebo nečíst — to je,

oč tu běží

O romantice

(knihy versus život — 2:0)

Totální nasazení stromů

Co ukrývá jméno?

Čtenáři z Broken Wheel doporučují



Katarina Bivaldová

Čtenáři z Broken Wheel

doporučují



Čtenáři

z Broken

Wheel

doporučují

Katarina Bivaldová

Br no 2016


Copyright © Katarina Bivald, 2013

First published by Forum Bokförlag, Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement with Bonnier

Rights, Stockholm, Sweden and plima d.o.o.

Cover images © Shutterstock

Translation © Martina Kašparová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-806-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-807-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-808-7 (Formát MobiPocket)


7

Sara Lindqvistová

Kornvägen 7, 1. patro

136 38 Haninge

Švédsko

Broken Wheel, Iowa, 15. dubna 2009

Milá Saro,

doufám, že Ti Staromódní dívka od Louisy May Alcottové udělá

radost. Je to okouzlující příběh, přestože moralizuje možná o něco

otevřeněji než Malé ženy.

Co se týče platby, nemusíš si dělat starosti; už hezkou řádku let

mi tu leželo pár výtisků navíc. Je báječné, že ta kniha našla nový

domov a navíc se přitom proletěla až do Evropy. Já jsem sice ve

Švédsku nikdy nebyla, ale jsem si jistá, že je to nádherná země.

Není zvláštní, že se některé knihy podívají dál než jejich majitel?

Vlastně nevím, jestli by mě to mělo těšit, nebo spíš zneklidňovat.

S přátelským pozdravem

Amy Harrisová


8

Knihy versus život — 1:0

Neznámá žena na hlavní ulici v Hope vypadala tak obyčejně, že

to bylo málem až pobuřující. Útlá, nezajímavá postava oblečená

v podzimním kabátu, příliš teplém a šedivém pro tohle roční ob

dobí. Na zemi vedle ní ležel batoh a o hubenou nohu měla opřený

obrovitánský kufr. Místní obyvatelé, kteří se náhodou stali svědky

jejího příjezdu, se nedokázali ubránit pocitu, že dbát tak málo

o svůj vzhled je neslušné. Jako by se na ně tahle žena ani trochu

nesnažila udělat dobrý dojem.

Měla neurčitě hnědé vlasy, ani úplně světlé, ani tmavé. Byly

nedbale stažené sponkou dozadu a spadaly jí přes ramena v ne

poslušných loknách. Namísto obličeje bylo vidět jen Staromódní

dívku Louisy May Alcottové.

A skutečně: jako by ji ani v nejmenším nezajímalo, že je v Hope.

Jako by se tam prostě ocitla, jen tak zničehonic, s knížkou, zavaza

dly, neupravenými vlasy a vším tím ostatním — stejně tak dobře

mohla být v jakémkoli jiném městě. Stála na jedné z nejkrásněj

ších ulic okresu Cedar, dost možná na nejkrásnější ulici v celé jižní

Iowě, ale jediné, co vnímala, byla ta kniha.

Naprosto lhostejná nicméně také jistě nebyla. Čas od času

vykoukla přes okraj knihy dvojice velkých šedých očí, jako

když psoun v prérii vystrkuje hlavu, aby zjistil, jestli je vzduch

čistý.

Mírně sklonila knížku, pohled jí nejprve vystřelil doleva a pak,

aniž pohnula hlavou, se přesunul úplně doprava. Potom opět

zdvihla knihu a podle všeho se znovu ponořila do vyprá vění.

Ve skutečnosti si už Sara stihla zapamatovat téměř každičký detail

téhle ulice. Dokonce i s knihou před obličejem by dokázala vylíčit,

jak se poslední paprsky zapadajícího slunce třpytí v nablýskaných


9

městských džípech, jak i koruny stromů působí upraveně a uspo

řádaně nebo že je laminátová vývěsní tabule padesát metrů vzdá

leného kadeřnictví pruhovaná ve vlastenecké červeno-bílo-modré kombinaci. Nad tím vším se vznášela odporná vůně čerstvě upe

čeného jablečného koláče. Linula se z kavárny za Sařinými zády,

v níž několik žen středního věku s neskrývanou nechutí pozorovalo, jak si Sara čte. Alespoň tak to Saře připadalo. Kdykoli zvedla

oči od knihy, svraštily obočí a lehce potřásly hlavou, jako by tím,

že si četla na chodníku, porušovala nějaké nepsané pravidlo spo

lečenského chování.

Sara znovu vytáhla mobilní telefon a vytočila poslední volané

číslo. Vyzváněcí tón se ozval celkem devětkrát, pak zavěsila.

Amy Harrisová měla malé zpoždění. Určitě pro to existovalo

nějaké rozumné vysvětlení. Možná píchlá pneumatika. Nebo jí došel benzin. To se pak celkem lehce stane, že člověk dorazí —

Sara se opět podívala na displej telefonu — o dvě hodiny a třicet

sedm minut později.

Nervózní nebyla, zatím ještě ne. Amy Harrisová psala skuteč

né dopisy na zcela nefalšovaný, staromódní dopisní papír, silný,

se smetanovým nádechem. Bylo naprosto vyloučené, aby někdo, kdo píše dopisy na opravdový, smetanově zbarvený dopisní papír, nechal svého přítele napospas v cizím městě, případně se z něj vyklubal psychopatický masový vrah se sexuálně-sadistickými

sklony; ať si Sařina máma říká, co chce.

„Promiňte, drahoušku.“

Najednou se vedle Sary zjevila neznámá žena. Dívala se tako

vým tím falešně trpělivým pohledem, který lidé zpravidla nasadí, když vám stejnou otázku kladou už poněkolikáté.

„Nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptala se žena. Na boku

si přidržovala hnědou papírovou tašku s potravinami, u jejíhož

okraje se ležérně převalovala plechovka rajčatové polévky značky

Hunt’s.

„Ne, díky,“ řekla Sara. „Na někoho čekám.“


10

„Samozřejmě.“ Mluvila pobaveně shovívavým tónem. Ženy na

zahrádce kavárny celý rozhovor se zájmem sledovaly. „Jste v Hope

poprvé?“

„Jedu do Broken Wheel.“

Možná to tak jen vypadalo, ale ženu tahle odpověď zjevně ne

uspokojila. Konzerva s polévkou nebezpečně poskočila. Po chvíli

žena řekla: „Obávám se, že Broken Wheel není tak úplně město.

Někoho tam znáte?“

„Budu bydlet u Amy Harrisové.“

Ticho.

„Určitě už je na cestě,“ dodala Sara.

„Spíš mi připadá, že vás tu nechali, drahoušku.“ Zadívala se na

Saru plná očekávání. „Tak šup. Koukejte jí zavolat.“

Sara znovu neochotně vytáhla telefon a pokoušela se neod

tahovat, když se jí ta cizí žena nalepila tváří k uchu, aby mohla

poslouchat, jak to na druhém konci vyzvání.

„Tak se mi zdá, že to nezvedá.“ Sara zastrčila telefon zpátky do kapsy a žena se mírně narovnala. „Co tam budete dělat?“

„Jedu tam na prázdniny. Pronajala jsem si u ní pokoj.“

„A teď vás nechali tady. Tomu říkám pěkný začátek. Doufám,

že jste neplatila nic předem.“ Žena si přehodila tašku s jídlem na

druhou ruku a luskla prsty směrem k zahrádce kavárny. „Hanku,“ houkla na jediného muže. „Odvez tady slečnu do Broken Wheel.“

„Ještě jsem nedopil kafe.“

„Tak si ho vem s sebou.“

Muž něco zavrčel, ale poslušně se zvedl a zmizel v nitru ka

várny.

„Na vašem místě,“ obrátila se žena zpátky na Saru, „bych ty peníze jen tak z ruky nedávala. Zaplatila bych až těsně před odjezdem. A do té doby bych si je někam pořádně schovala.“ Hlavou

u toho pokyvovala tak vehementně, až plechovka s rajčatovou po

lévkou nadskakovala. „Neříkám, že všichni v Broken Wheel jsou

zloději,“ dodala na vysvětlenou. „Ale jako my rozhodně nejsou.“


11

Hank se objevil s novou dávkou kávy v papírovém kelímku,

Sařin kufr a batoh se přesunuly na zadní sedadlo jeho auta. Saru

přátelsky, ale nekompromisně posadili dopředu.

„Zavez ji tam, Hanku,“ řekla žena a volnou rukou dvakrát poklepala na střechu auta. Naklonila se k otevřenému okénku.

„Kdybyste si to náhodou rozmyslela, vždycky se sem můžete vrátit.“

„Takže Broken Wheel,“ řekl Hank nezúčastněně.

Sara spojila ruce nad knihou a snažila se vypadat uvolněně.

V autě to bylo cítit levnou vodou po holení a drahou, tmavě pra

ženou kávou.

„Co tam budete dělat?“

„Číst.“

Kroutil hlavou.

„Jedu tam na prázdniny,“ upřesnila.

„To se ještě uvidí,“ řekl Hank zlověstně.

Výhled z okénka se jí proměňoval před očima. Travnaté plo

chy přešly v pole, nablýskaná auta zmizela a upravené domky nahradila mohutná hradba kukuřice tyčící se po obou stranách

silnice. Ta pokračovala stále rovně, až to člověka unavovalo. Tu

a tam ji přetnula jiná, stejně dokonale rovná cesta, jako by se

po těch ohromných polích někdo jednoho dne rozhlédl a pro

špikoval je silnicemi jako podle pravítka. A proč to tak vlastně

neudělat, pomyslela si Sara. Postupně ovšem vedlejších cest ubývalo, až se zdálo, že jediná věc kolem jsou kilometry a kilometry kukuřice.

„Z města už toho asi moc nezbylo,“ řekl Hank. „Vyrůstal tam jeden můj kamarád. Teď prodává pojištění v Des Moines.“

Nevěděla, co na to říct. „To je fajn,“ zkusila.

„Vede se mu dobře,“ přizvukoval jí muž. „Mnohem líp, než kdyby měl rodinnou farmu v Broken Wheel, o tom žádná.“

Potom už neřekl nic.


12

Sara se naklonila k okénku, jako by pátrala po místu z Amy

iných dopisů. O Broken Wheel toho slyšela tolik, až měla skoro pocit, že každou chvíli přijede na motorové nákladní tříkolce

slečna Annie nebo se u okraje silnice zničehonic objeví Jimmy mávající posledním číslem svých novin. Na okamžik je téměř viděla před sebou, ale pak se jejich obraz rozostřil a rozplynul se v prachu za autem. Vedle silnice se vynořila polorozpadlá stodola, hned vzápětí už ji však opět pohltilo kukuřičné pole, jako by snad

ani neexistovala. Byla to jediná budova, kterou Sara za poslední

čtvrthodinu viděla.

Bude město vypadat tak, jak si ho představovala? Teď, když

ho měla konečně spatřit, zapomněla dokonce i na své rozrušení

z toho, že Amy nezvedá telefon.

Při příjezdu do Broken Wheel by ovšem to městečko málem

přehlédla, kdyby Hank nezpomalil. Zjevilo se zčistajasna vedle

široké, téměř tříproudé silnice. Budovy byly tak nízké, že se ve

všem tom asfaltu div neztrácely.

Hlavní ulici tvořilo několik málo domů po obou stranách silni

ce. Ve většině z nich bylo zhasnuto, očividně se nevyužívaly a v po

sledních odpoledních paprscích slunce působily šedě a depresivně.

Řada obchodů měla rozbitá nebo zabedněná okna, ale jedna re

staurace s rychlým občerstvením byla stále ještě otevřená.

„Takže co chcete dělat?“ zeptal se Hank lhostejně. „Mám vás

odvízt zpátky?“

Rozhlédla se kolem. Restaurace měla stoprocentně otevřeno.

Tlumeně tam svítil červený neonový nápis Rychlé občerstvení

a u stolu úplně u okna seděl osamocený muž. Zavrtěla hlavou.

„Jak chcete,“ pronesl stejným tónem, jako by říkal: Ale můžete

si za to sama.

Vystoupila z auta, otevřela zadní dveře a s knížkou v měkké

vazbě sevřenou v podpaží vytáhla svá zavazadla. Jakmile zabouchla dveře, Hank se rozjel. U jediného semaforu ve městě auto prudce obrátil do protisměru.

Semafor visel z drátu uprostřed ulice a svítila na něm čer

vená.

Sara stála před restaurací, kufr opřený o nohu, batoh přehozený

přes rameno, knížku v náručí.

To bude dobré, opakovala si sama pro sebe. Všechno dobře

dopadne. Žádné katastrofy... Opravila se: žádné totální katastrofy nehrozí, dokud má člověk knížky a peníze. Měla s sebou dost peněz na to, aby se v případě nutnosti ubytovala v hostelu. Až na

to, že si byla takřka jistá, že v Broken Wheel žádný hostel není.

Strčila do dveří — autentických saloonových dveří, jaký ab

surdní detail — a vešla. Restaurace zela prázdnotou, vyjma muže

u okna a ženy za pultem. Muž byl hubený, ale svalnatý a jeho

řeč těla i celkové vyzařování jako by se omlouvaly za to, že vůbec

existuje. Když Sara vstoupila, ani nezvedl hlavu, jen v rukou dál otáčel šálek s kávou, pomalu ze strany na stranu.

Žena oproti tomu okamžitě soustředila veškerou pozornost

ke dveřím. Vážila přinejmenším sto padesát kilo a mohutnými pažemi spočívala na vysokém pultu před sebou. Ten buď vyrobili speciálně pro ni, nebo už tam pracovala tak dlouho, že se mu přizpůsobila. Byl z tmavého dřeva a vypadal spíš jako z nějakého

baru. Namísto pivních tácků tam však stál nerezový stojan na

ubrousky a vedle ležely laminované jídelní lístky se stylizovanými

obrázky všech nabízených druhů mastných pokrmů.

Žena si zapálila cigaretu se stejnou samozřejmostí, jako by byla

jen prodloužením jejího těla.

„Ty budeš ta turistka,“ odtušila. Cigaretový kouř uhodil Saru

přímo do obličeje.

„Sara.“

„Na příjezd sis vybrala sakra blbej den.“

„Nevíte, kde bydlí Amy Harrisová?“

Žena přikývla. „Sakra blbej.“ Z cigarety odpadla trocha popela

a přistála na pultu.

„Já jsem Grace,“ představila se žena. „Ve skutečnosti se ale jme

nuju Madeleine. Ale říkat mi tak není zrovna dobrej nápad.“

Saru ani nenapadlo, aby jí nějak říkala.

„Takže jseš tady.“

Saru přepadl silný pocit, že Grace, která se Grace vlastně ne

jmenuje, si ten okamžik vychutnává. Schválně ho protahovala. Třikrát si sama pro sebe kývla, zhluboka potáhla z cigarety a kouř pomalu vypouštěla koutkem úst. Potom se nahnula přes pult.

„Amy je mrtvá,“ řekla.

Amyinu smrt bude mít Sara ve vzpomínkách už navždy spojenou

s příliš ostrým světlem zářivek, cigaretovým kouřem a pachem jídla; ovšem v danou chvíli to díky těmto vjemům působilo jen neskutečně. Stála v restauraci s rychlým občerstvením v jednom

americkém maloměstě a právě jí sdělili, že žena, s níž se dosud nesetkala, je po smrti. Celá ta situace se až příliš podobala snu, než aby naháněla hrůzu, a na noční můru byla až příliš podivná.

„Mrtvá?“ vypadlo ze Sary — neobyčejně hloupý komentář, i na

její vkus. Ztěžka dosedla na barovou stoličku. Netušila, co si teď počne. Vzpomněla si na ženu v Hope a přemýšlela, jestli se tam přece jen neměla vrátit.

Amy nemůže být mrtvá, uvažovala Sara. Byla to moje kama

rádka. Měla přece ráda knížky, proboha!

To, co Sara cítila, nebyl smutek, ale připomnělo jí to pomíjivost

života a pocit surreálna ještě zesílil. Přijela ze Švédska do Iowy, aby

si odpočinula od života, aby mu unikla, ale rozhodně ne pro to,

aby se setkala se smrtí.

Jak Amy zemřela? Jedna její část se chtěla zeptat, druhá to

nechtěla vědět.

Než se stačila rozhodnout, Grace pokračovala: „Pohřeb je nej

spíš ještě v plným proudu. V dnešní době už to nejsou zrovna moc

slavnostní akce. Podle mýho tam je až moc náboženskýho tlachání. Když mi umřela babička, to bylo něco jinýho.“ Podívala se na hodiny. „Ale ty už bys měla vyrazit. Někdo z těch, co ji znali líp, už určitě bude vědět, co s tebou. Snažím se nenechat se za

tahovat do problémů tohohle města a ty jseš teď každopádně je

den z nich.“

Típla cigaretu. „Georgi, odvezeš tady Saru k Amy domů?“

Muž u okna zvedl hlavu. Na okamžik vypadal stejně ochro

meně, jako se cítila Sara. Potom vstal a Sařina zavazadla napůl

odnesl, napůl odtáhl k autu.

Když se Sara chystala vyjít ven za ním, Grace ji popadla za

loket. „To je chudáček George,“ řekla a kývla směrem k jeho

zádům.

Dům Amy Harrisové byl dost velký na to, aby se kuchyně a obý

vací pokoj v přízemí mohly zdát poměrně prostorné, ale zároveň dost malý na to, aby mu skupinka, která se tu po pohřbu shromáždila, propůjčila dojem zaplněnosti. Na stole a kuchyňské lince ležely zapékací nádoby s jídlem a někdo tam postavil i mísy se

salátem a chléb a do skleniček zastrčil příbory a ubrousky.

Sara dostala jídlo na papírovém talířku a pak ji nechali více

méně v klidu. George měla stále ještě po boku — tahle nečekaná známka loajality ji dojala. Nepůsobil nijak zvlášť statečně, ani v po rovnání s ní, ale šel s ní dovnitř a teď tam obcházel stejně váhavě jako ona.

V potemnělé předsíni stála tmavá komoda, kam kdosi umístil

zarámovanou fotografii nějaké ženy — Sara předpokládala, že to

je Amy — a dva stojánky s omšelými vlaječkami, tou americkou

a vlajkou státu Iowa. „Své svobody si ceníme a svá práva si uchováme,“ hlásala ta druhá zlatě vyšitými písmeny, ovšem červená

barva byla vybledlá a jeden z okrajů už se začínal třepit.

Žena na fotografii byla Saře zcela neznámá. Mohlo jí být

tak dvacet, vlasy měla stažené do dvou tenkých copů a usmíva

la se naprosto běžným, strnulým fotoaparátovým úsměvem jako

tisíce jiných. Možná měla něco v očích, jakýsi záblesk smíchu


16

vypovídající o tom, že si je moc dobře vědomá legračnosti toho všeho — Sara to znala z jejích dopisů. Víc toho nebylo.

Chtěla natáhnout ruku a fotografie se dotknout, ale připadalo

jí to příliš troufalé. Namísto toho zůstala stát v oné temné před

síni a obezřetně balancovala s papírovým talířkem a knihou. Její

zavazadla někam zmizela, ale Sara neměla sílu se tím znepoko

jovat.

Ještě před třemi týdny jí Amy připadala tak blízká, že byla

připravená s ní dva měsíce bydlet, ale teď se zdálo, jako by všechny

stopy jejich přátelství umřely společně s ní. Sara si nikdy nemyslela, že spřátelit se můžou jen lidé, kteří se už setkali — řadu nejhodnotnějších vztahů měla s osobami, které ani neexistovaly —, ale zničehonic jí připadalo falešné a bezmála neuctivé lpět na představě, že jedna pro druhou do jisté míry něco znamenaly.

Kolem Sary se mezi místnostmi pohybovali lidé, pomalu a ne

rozhodně, jako by přemýšleli, co tam sakra dělají, což bylo prak

ticky totéž, co se honilo hlavou Saře. Přesto nepůsobili šokovaně.

Nevypadali překvapeně. Nikdo neplakal.

Většina z nich si Saru zvědavě prohlížela, ale cosi, možná úcta

k situaci, v níž se momentálně nacházeli, jim zabránila jít se jí

zeptat přímo. A tak kolem ní jen kroužili, a kdykoli se s ní střetli

pohledem, usmáli se.

Z davu se najednou zhmotnila žena a odchytila Saru v před

síni, přesně mezi obývacím pokojem a kuchyní.

„Caroline Rohdeová.“

Měla vojenské držení těla i podání ruky.

Byla mnohem krásnější, než si ji Sara představovala. Se svýma

hlubokýma mandlovýma očima a ostře řezanými rysy působila

úplně jako nějaká socha. Pod stropním osvětlením byla její pleť nad vystouplými lícními kostmi téměř zářivě bílá. V hustých vla

sech se jí leskly šedivé pramínky, připomínající nejvíc ze všeho

tekuté stříbro.


17

Kolem krku si uvázala černý šátek z jemného, chladivého hed

vábí, který by na komkoli jiném vypadal nepatřičně, a to i na pohřbu, ale na ní působil nadčasově a málem přitažlivě.

Její věk nešlo dost dobře odhadnout, ale měla vyzařování ně

koho, kdo nikdy nebyl doopravdy mladý. Saru přepadl silný pocit,

že Caroline Rohdeová mládí moc v lásce nemá.

Když Caroline hovořila, všichni kolem zmlkli, a její hlas od

povídal jejímu charismatu: byl rozhodný, rázný, rovnou k věci.

Možná se v něm skrýval i náznak vlídného úsměvu, ale ten nikdy

nedoputoval ke koutkům úst. Nanejvýš z něj Caroline ztuhly vrásky kolem rtů.

„Amy se zmínila, že přijedeš,“ řekla. „Netvrdím, že mi to přišlo jako dobrý nápad, ale nic mi do toho nebylo.“

Po chvíli dodala: „Možná jsem to neměla říkat ani tobě, ale

jistě mi dáš za pravdu, že to vedlo k takové... nepraktické si

tuaci.“

„Nepraktické,“ zopakovala Sara. Nechápala ovšem, jak mohla

Amy vědět, že zemře.

Ostatní se shlukli kolem nich v prořídlém půlkruhu, takže

najednou všichni stáli za Caroline, otočení na Saru, jako by byla nějaký hostující cirkus.

„Nevěděli jsme, jak tě kontaktovat, když Amy... odešla. A teď jsi tady,“ shrnula Caroline. „No, uvidíme, co s tebou provedeme.“

„Budu potřebovat nějaké ubytování,“ ozvala se Sara. Všichni

se naklonili, aby slyšeli, co říká.

„Ubytování?“ podivila se Caroline. „Ubytuješ se pochopitelně

tady! Dům je přece prázdný, no ne?“

„Ale...“

Na Saru se vlídně usmál muž s kolárkem a k tomu bohužel

dodal: „Co se téhle věci týče, Amy nám obzvlášť kladla na srdce,

abychom ti vyřídili, že se nic nezměnilo.“

Nic se nezměnilo? Sara nevěděla, jestli se zbláznila Amy, kněz,

nebo celé Broken Wheel.

18

„Samozřejmě je tu pokoj pro hosty,“ řekla Caroline. „Dnes

v noci se vyspi tam, pak se uvidí, co s tebou uděláme.“

Kněz přikývl a tím bylo víceméně rozhodnuto: Sara bude by

dlet sama v opuštěném domě Amy Harrisové.

Vystoupali s ní do horního patra. Caroline šla úplně první,

jako armádní velitel do války, Sara těsně za ní a hned nato George

coby posila v podobě tichého stínu. Za nimi následovala většina

ostatních hostů. Někdo jí odnesl zavazadla; Sara nevěděla kdo,

ale když došla k malému pokojíku, její batoh i kufr se tam jako

zázrakem objevily.

„Postaráme se o to, abys měla všechno, co budeš potřebovat,“

řekla Caroline ve dveřích, vůbec ne nevlídně. Potom odsud ostatní

vyhnala, a než za sebou zavřela dveře, lehce na Saru mávla.

Sara dosedla na postel, zničehonic opět sama, v ruce ještě po

řád svírala papírový talířek plný jídla a na přehozu vedle ní ležela

osamělá, opuštěná kniha.

Zatraceně, pomyslela si.

19

Sara Lindqvistová

Kornvägen 7, 1. patro

136 38 Haninge

Švédsko

Broken Wheel, Iowa, 3. června 2009

Milá Saro,

velice Ti děkuji za tak milý dárek! Možná to není kniha, kterou

bych si sama koupila, a právě proto z ní mám takovou radost. To

je ale děsivý příběh! Netušila jsem, že se ve Švédsku dějí takové

věci. I když vlastně nevím, proč by neměly. Podle mě je v malých

městech mnohem víc násilí, sexu a skandálů než ve velkoměs

tech, a pokud to platí pro města, platí to nejspíš i pro malé země,

ne? Je to předpokládám proto, že tam k sobě lidé mají blíž. Tady

v Broken Wheel jsme svůj příděl skandálů rozhodně dostali.

Žádnou Lisbeth Salanderovou tu ovšem nemáme. Pozoru hodná

žena. Jak jsem pochopila, ten příběh má ještě další dva díly. Byla

bys tak hodná a poslala mi je? Nebudu moct klidně spát, dokud se

nedozvím, jak to dopadlo s ní a samozřejmě také s tím přehnaně

nadšeným mladým panem Blomkvistem.

Ty knihy Ti pochopitelně zaplatím. Jako první splátku posílám

Jako zabít ptáčka od Harper Leeové — tedy maloměsto, vraždy

a sex.

S přátelským pozdravem

Amy Harrisová

20

Brokenwheelský zpravodaj

Máte čtyři nové zprávy. Přijato v nula pět třináct.

„Zlatíčko! Tady máma. Cože? No jo. A samozřejmě i táta. Prá

vě jsme se vrátili od Anderse a Gunnel. Těch, co bydleli vedle nás

a pak se přestěhovali do té naprosto úžasné vily v Tyresö, však víš.

Jak se máš ty? Už jsi na místě? Jaké to v tom zapadákově je? Není

ta Amy naprostý šílenec? Povedlo se ti nastoupit do správného

autobusu? Vážně nechápu, proč jsi musela jet zrovna na...“

Přijato v nula pět patnáct. Matka mluvila dál, jako by ji nic

ne přerušilo:

„...na venkov. Moment, ještě jsem nedomluvila. No jo, tvůj otec

ti prostě nutně potřebuje něco říct, i když já jsem ještě zdaleka

neskončila.“

Krátká odmlka, vážné odkašlání.

„Saro! Doufám, že jen nesedíš někde vevnitř s knížkou. Musíš

se odvážit vyjít ven mezi lidi. Máš fantastickou příležitost cesto

vat. Vzpomínám si, když jsme s tvou matkou...“

Přijato v nula pět osmnáct.

„Co je to s tím záznamníkem? Proč mě nenechá domluvit? No

jo, tak se zatím měj. Počkej. Tvoje matka ti chce ještě něco říct.“

„Víš, že kdyby sis to rozmyslela, můžeš vždycky odjet do New

Yorku. Nebo do Los Angeles. A neplať nic předem.“

Záznam se opět přerušil a další zpráva byla nahraná až o tři

hodiny později. Znovu Sařina matka:

„Saro! Proč to nezvedáš, když ti voláme? Není Amy masový

vrah? Já přece vím, jak to ve Státech chodí. Jestli někde ležíš roz

čtvrcená, nikdy ti to neodpustím. Jestli se nám okamžitě neozveš,

zavolám CIA.“ V pozadí znělo otcovo mumlání. „FBI. To je jedno.“

Když se jim Sara konečně dovolala, matka byla pořád ještě

v ráži.

„To s tím maloměstem se mi ani trochu nelíbí,“ řekla. Tenhle rozhovor neprobíhal poprvé.

Sara si promnula čelo a svalila se zpátky na postel. Pokoj, kde

se právě nacházela, byl malý, asi tak tři krát pět metrů. Kromě

postele tam bylo křeslo, přímo pod oknem, noční stolek a malý prádelník. Jinak nic. Světlé květované tapety vypadaly jako přinejmenším pár desítek let staré. Závěsy měly úplně jiný květinový vzor a zdálo se, že je tam někdo pověsil těsně před Sařiným příjezdem. Určitě byly o dobrých deset centimetrů kratší, než vyžadovalo okno.

„Maloměsta jsou tak... nudná. Mohla jsi jet kamkoli jinam na světě.“

Taková ironie. Matka do Sary neustále hučela, ať vyrazí někam

na cesty, a když to pak konečně udělala, matka se tvářila, jako že

by bylo lepší, kdyby Sara zůstala doma v Haninge.

„A stačí málo a hned se tam něco semele. Kdo ví, co se tam

schovává za šílence?“

Nebylo jasné, co z toho je horší — jestli nuda, nebo nebez

pečí, že člověk narazí na některého ze všech těch choromyslných masových vrahů skrývajících se v každičké stodole. Matčina slova vyvolala v Saře vzpomínku.

„To proto, že tady k sobě lidé mají blíž,“ řekla.

„Upřímně, Saro, co ty víš o lidech? Kdybys pořád jen neležela v knížkách...“

I tuhle debatu už vedly mnohokrát.

Možná nebylo zase tak divné, že matka svou nejstarší dceru

považovala za zatěžkávací zkoušku. Sařina mladší sestra Josefin pracovala jako právnička u oblastního soudu v Södertälje. Zanedlouho se z ní měla stát advokátka, což bylo společensky přija

telné povolání, vykonávané v drahých, padnoucích kostýmcích.

Oproti tomu Sara: knihkupectví. V nákupním centru na předměstí.

To bylo jen o něco málo lepší než být nezaměstnanou bývalou

prodavačkou v knihkupectví jako teď. A když už se konečně vydala do zahraničí, tak do zapadlé díry na americkém venkově, kde měla

bydlet u jakési postarší dámy.

Saře bylo v podstatě jedno, že ji matka tak nepokrytě pokládá

za nezajímavou. V tom měla totiž pravdu. Sara za celý svůj život

nepodnikla nic, co by jen trochu zavánělo dobrodružstvím. Mat

činy neustálé slovní útoky vůči Amy jí ovšem začaly lézt na nervy

ještě před odjezdem a teď, s oním nešťastným pohřbem dosud v živé paměti, měly za následek, že na všechny matčiny komentáře

odpovídala úsečně a jednoslabičně.

Sařina matka zjevně vycítila, že zašla příliš daleko, protože

prohlásila: „No, alespoň neležíš někde rozčtvrcená.“ Tón jejího hlasu byl tak neskrývaně pesimistický, že ani nemusela dodávat

zatím. „Tak jaká je ta Amy? Chová se k tobě hezky?“

„Amy je...“ Sara se zarazila. „Je milá.“

Amy byla milá. Jenom k tomu navíc byla i mrtvá.

Sara se vyplížila z pokoje a kradla se tmou jako nějaký nervózní

zloděj. Z jejího pokoje se dalo jít úzkou chodbou až do koupelny

a Amyina pokoje. Upozornila ji na něj Caroline, když jí včera

ukazovala cestu k pokoji pro hosty. Sara v rychlosti prošla kolem

a snažila se nedívat na nekompromisně zavřené dveře. Přemýšlela, jestli je kdy někdo znovu otevře. Ona na to rozhodně neměla ani pomyšlení.

U schodiště se zastavila a zaposlouchala se. Potom po scho

dech pomalu sešla do přízemí.

Před každou další místností váhala a pootevřenými dveřmi

ostražitě nakoukla dovnitř. Vlastně ani nevěděla, co očekává. Několik obyvatel městečka schovaných za pohovkou v obývacím pokoji? Amyiny rozzuřené příbuzné v předsíni, kteří by ji vinili

z toho, že bydlí v jejím domě a neplatí nájem? Nebo Amyina

ducha v kuchyni? Jenže všechno bylo jen prázdné a opuštěné.

Sara bloumala po domě, rukou přejížděla po plochách, kte

rých se Amy dotýkala, v pokojích, kde Amy žila. Klid v domě

Saru děsil a drobné momentky strnulého každodenního života ji

zaskočily, když to nejméně čekala.

V kuchyni někdo připravil rychlovarnou konvici, sklenici s Nes

café a lahev mléka. Zbyl tam i chléb ze včerejška, a když Sara

otevřela lednici, objevila hory jídla pečlivě překryté potravinovou fólií a označené názvem pokrmu a včerejším datem.

Vzala si suchý chléb, zapnula konvici a pak se znovu vydala do

patra, aby se osprchovala. Vlastní sprcha byla staromódní zařízení nad malou oválnou vanou. Sara si sundala veškeré oblečení, srovna la ho do úhledné hromádky a tu odložila na otlučenou stoličku v rohu přímo proti záchodu. Doufala, že tam oblečení zůstane suché, ale

odtok ani sprchový závěs nijak zvlášť důvěryhodně nevypadaly.

Z potrubí se ozval skučivý, tklivý zvuk a voda nebyla teplejší

než lehce vlažná.

Takhle by to ale být nemělo, pomyslela si Sara. Kolem hlavy měla

omotaný ručník, který našla v koupelně, zrovna si vybalila své věci

a vrátila se do kuchyně. Kromě pokoje pro hosty, kde spala, zatím ještě v žádné místnosti nestrávila víc než dvacet minut. Připadalo jí svým způsobem jistější se neustále pohybovat.

Vybalování jako takové jí zabralo třináct minut, takže teď bylo

půl jedenácté a ona neměla vůbec nic na práci. Venku už začínalo

být parno. Otevřenými dveřmi do kuchyně pronikala vůně suché

zeminy a dusivé zeleně. Sváděla boj s pachem zatuchliny, dřeva

a starých koberců uvnitř domu.

Sara dosedla na kuchyňskou židli a hledala nějakou známku

toho, že tu Amy skutečně bydlela, ale jediné, co viděla, byla odřená

dvířka skříněk a uschlé rostliny v květináčích na okně.

Tohle mělo být její dobrodružství. Měla tu sedět společně

s Amy, možná dokonce na stejných židlích, probírat s ní knížky, město a lidi, které Amy znala, a mělo to být příjemné.

„Amy,“ řekla Sara, „cos mi to sakra provedla? Měly z nás přece

být opravdové kamarádky.“

U dveří z kuchyně na verandu stály dva páry gumových holí

nek rozdílné velikosti. Tráva na zahradě byla vysoká a zežloutlá

od letního slunce, sama zahrada už dávno divoce zarostla. Dost velkou část nejspíš přes všechnu tu trávu nebylo vidět, ale Sara rozeznala dvě pokroucené jabloně, které podle všeho už léta nikdo neprořezal, malý plácek s divoce rostoucím kořením až nápadně připomínajícím plevel a dvojici obrovitých rajčatových keřů.

Vrátila se dovnitř a celou hodinu strávila tím, že rozmisťovala

své knihy všude možně po domě ve snaze ho zútulnit. Jenže třináct knih ani zdaleka nevydalo do všech místností.

Doma měla téměř dva tisíce knih a tři kamarády. Pokud se

ovšem bývalí kolegové z knihkupectví dali považovat za kamarády.

V knihkupectví začala Sara pracovat v sedmnácti; nejprve oko

lo Vánoc, v období velkých únorových slev a o letních prázdninách, později na plný úvazek. A už tam zůstala. Půl hodiny od místa, kde se narodila. Zajímavější už to nikdy nebylo.

Jedna kolegyně z knihkupectví kdysi prohlásila, že všechna

vyprávění začínají něčím příchodem nebo něčím odchodem. Do

Josephssonova knihkupectví nikdy nikdo nechodil, a do Sařina

dvoupokojového bytu v Haninge už vůbec ne. Vyjma dopisů krásně psaných rukou. V jednu chvíli by Sara přísahala, že ty dopisy

s sebou přinášejí kousek Iowy, slabý, avšak nezaměnitelný závan dobrodružství, možností, jiného, mnohem nadčasovějšího života.

Když se sem ovšem konečně dostala, cítila jen zatuchlé dřevo

a staré koberce.

„Koukej se vzchopit, Saro,“ okřikla se. Bylo uklidňující slyšet

lidský hlas, přestože patřil jí samé. Kromě něj jí v uších zněly už jen přerostlé větve stromů bušící do okna v horním patře a potru

bí, které občas bezdůvodně zarachotilo.

Jak může někdo urazit tisíce kilometrů a po příjezdu do cíle

přesto zůstat stejným člověkem? Tomu Sara nerozuměla.

Samozřejmě kromě toho, že teď měla třináct knih a žádné

kamarády.

„Koukej se vzchopit,“ zopakovala, ale tentokrát to moc sebe

jistě neznělo.

Podle Sary byla většina těch, kteří si na ni vůbec kdy vzpomněli,

přesvědčená o tom, že se s pomocí knih schovává před životem.

A nejspíš to byla pravda. Sara už v posledních ročnících zá

kladní školy zjistila, že jen málokdo si všimne člověka ukrytého

za obálkou knihy. Tu a tam se od knížky musela odtrhnout, aby

se přikrčila před letícím pravítkem nebo učebnicí, ale obvykle ty předměty neházeli konkrétně na ni a ve většině případů se v knize

ani neztratila. Zatímco ostatní ze třídy šikanovali druhé nebo někdo šikanoval je, vyrývali do lavic nesmyslné znaky nebo si vzájemně čmárali na skříňky, Sara zažívala bouřlivou vášeň, smrt,

smích, vzdálené krajiny, dávno minulé časy. Ostatní možná trčeli v omšelé škole v Haninge, ale ona byla japonská gejša, spolu s po

slední čínskou císařovnou bloudila klaustrofobicky uzavřenými místnostmi v Zakázaném městě, vyrůstala na Zelených vršcích

spolu s Annou a ostatními, prožila si svou porci vražd a milovala

a ztrácela společně s klasiky.

Knihy tvořily její ochrannou zeď, to ano, ale nejenom. Chrá

nily ji před okolním světem, ale okolní svět zároveň přeměňovaly v jakousi nezřetelnou kulisu pro skutečná dobrodružství v jejím vlastním životě.

Člověk by si mohl myslet, že deset let v knihkupectví něco

z toho magického lesku knih utlumí, jenže Sara byla přesvědčená

o opaku. Na každou knihu teď měla dvě vzpomínky: jak ji prodává a jak ji čte. Vždy během každoročních únorových slev prodala nepřeberné množství knih od Terryho Pratchetta, až pak nakonec před pár lety kapitulovala, jednu si přečetla, a seznámila se tak

s jedním z nejúžasnějších a samozřejmě také nejspolehlivějších

spisovatelů dnešní doby. Pamatovala si, jak jí kdysi v létě připadalo, že neprodává nic jiného než knihu Ully-Carin Lindquistové

Veslovat bez vesel, a jak ji tři roky nato četla za letních večerů.


26

Pamatovala si, že na obalu v tlumených zemitých barvách připo

mínajících letní večer těsně po západu slunce byla tmavá silueta,

že sama knížka byla malá a útlá a že všichni, kdo si ji koupili,

měli potřebu ji komentovat. „To je ta moderátorka z televize“, „ta

televizní hlasatelka, co umřela“, „v televizi byla vážně dobrá“, jako

by jim určitým způsobem zlomilo srdce, že někdo z televize může

zemřít. Podle Sary to byla jedna z těch knih, která lidi dojme, ještě

než ji vůbec začnou číst.

Nanosila víc komínků knih Lizy Marklundové, než si vůbec

chtěla připustit, sérii s agentem Hamiltonem od Jana Guilloua prodávala přinejmenším ve třech různých brožovaných vydáních

a viděla zrod, růst a nekonečné pokračování zázraku švédské de

tektivky. Ani pořádně nezaznamenala, kdy se objevila Camilla

Läckbergová, ale všimla si jí v měkké vazbě. Tak to Sara měla

často.

Prodala bezpochyby desetitisíce, možná statisíce knih, ale ne

mělo smysl se je snažit počítat. Pokud by v průběhu těch let náhodou přemýšlela o své budoucnosti, nejspíš by hádala, že v tom knihkupectví zestárne, bude postupem času šedší a zaprášeněj

ší jako neprodané knihy v malém skladu nebo kopírovací papír

v roli a náplně do propisek, které nejdou na odbyt po celou věčnost, a poté se stáhne do ústraní s penzí sestávající převážně z knih, jež si za ta léta nakoupila s využitím zaměstnanecké slevy.

Jenže Josephssonovo knihkupectví zavřelo, Sara zůstala bez

práce a teď se ocitla sama ve Spojených státech.

Na vjezdu k domu zastavilo auto a Sara byla za to rozptýlení té

měř vděčná. Z auta vystoupil kněz, který byl na pohřbu, a zatímco kráčel k domu, vyzkoušela Sara v zrcadle v předsíni tři různé

úsměvy.

„Buď prostě normální, Saro,“ poručila svému odrazu v zrcadle,

ale žena zírající na ni vytřeštěnýma očima vypadala bohužel spíš jako k smrti vyděšená myš s turbanem. Pohybovala se po domě víc než hodinu a úplně si zapomněla sundat ručník omotaný kolem hlavy.

Kněz byl už skoro na verandě, a tak Sara odhodila ručník do

šatníku, pokusila se rozčesat si vlasy prsty a vyšla ven.

Úsměv, Saro, připomněla si.

Kněz působil stejně nervózně, jako se cítila ona sama. Bílý ko

lárek měl být dostatečným zdrojem jisté důstojnosti, avšak dojem kazily knězovy neposedně trčící řídké vlasy a levná oranžová pro

šívaná bunda oblečená přes košili. Bunda vypadala jako pořízená

ve slevě nějakého diskontního obchodu s textilem v osmdesátých letech.

„Amyina smrt město hluboce zasáhla,“ řekl. Zastavil se před verandou, jednou nohou šlápl na spodní schod, jako by se neuměl rozhodnout, jestli se chystá vyjít nahoru, nebo odejít. „Opravdu hluboce.“

„To ano,“ řekla. „Jak... jak zemřela?“

Možná byla drzost se na to ptát, ale Sara si uvědomila, že by

to vlastně chtěla vědět. Kněz však zamumlal jen něco o nemoci.

Takže to nebyla nehoda. Amyina smrt ovšem i tak musela být

náhlá. Teprve před třemi týdny jí totiž Sara zaslala veškeré podrobnosti o své cestě a neobdržela jinou odpověď, než že ji vy

zvednou v Hope.

Přemýšlela, jestli by knězi neměla nabídnout kávu. Jaké zákony

pohostinnosti vlastně platí v případě, že jste neplatícím hostem v domě mrtvé ženy? To jí připomnělo:

„Dost dobře nevím, kam mám jít,“ řekla.

„Kam máš jít?“ Kněz vypadal ještě nervóznější, pokud to vů

bec bylo možné. Sundal nohu ze schodu. „Vždyť bydlíš tady, ne?“

Když viděl, že to na ni nijak neúčinkuje, dodal: „Víš, Amy jsme

měli všichni moc rádi. Je hezké vidět, že její dům nezůstal pustý

a prázdný. Když už jsme u toho, nepotřebuješ něco? Jídla máš

dost?“

„Odhadem na několik týdnů.“

28

„Dobrá, dobrá. Něco jiného? Asi budeš potřebovat auto, co?“

„Nemám řidičák.“

Překvapeně sebou trhl. „Aha, jistě. No, a, hm... Budu si o tom

muset promluvit s Caroline.“ Po tomhle závěru se mu zjevně

ule vilo, a než se Sara stihla rozhodnout, jestli mu nabídne kávu,

rozloučil se s ní.

Když se objevil další host, na otázku ohledně kávy Sara stále ještě

neznala odpověď. Protentokrát to však nehrálo roli.

Paní Jennifer — „říkej mi Jen“ — Hobsonová byla americká

žena v domácnosti hodná úřadu viceprezidenta. Měla dokonale

upravené tmavé vlasy, které jako by samy od sebe stály, a lehce

šílený úsměv někoho, kdo se často stýká s malými dětmi. Na

pochodovala rovnou do kuchyně, zapnula rychlovarnou konvici

a odměřila si dvě lžičky instantní kávy.

„Jsem odpovědná redaktorka Brokenwheelského zpravodaje,“

pro hlásila, zatímco rámusila kávovými šálky a lžičkami.

Otevřela spodní skříňku a našla v ní cukr. Když se skláněla,

vlasy se jí pohupovaly kolem hlavy. „Píšeme o všech velkých míst

ních událostech. Před pár lety jsme tu měli jednoho návštěvníka

z Jersey. Nějakého mladíka na volné noze. Chtěl se tu najít, ale

po pouhých dvou týdnech se přestěhoval do Hope a odmítl mi

poskytnout rozhovor.“

Těžko říct, co bylo horší — jestli přestěhovat se do Hope, nebo

neposkytnout rozhovor.

„Jedna moje kamarádka ze Spenceru si sestavovala rodokmen,“

řekla přes rameno. „Pocházím ze Spenceru. Sem jsem se přestě

hovala po svatbě.“

V obličeji teď měla cosi zarputilého.

„No, takže kamarádka si sestavovala rodokmen. Zjistila, že má

příbuzné ve Švédsku. Měla z toho velkou radost. Mnohem lepší,

než kdyby byli z Irska nebo Německa, což jsem jí řekla taky. Od

tamtud mají příbuzné všichni. Ale Švédsko je o dost exotičtější.“

Podívala se na Saru a vzápětí chvatně zavrtěla hlavou, patrně

ze zoufalství nad tím, že Sara je tak obyčejná.

„Jak se jmenuješ příjmením? Třeba jste příbuzné. Už se staly i divnější věci, a tolik obyvatel snad ve Švédsku nežije, ne?“

„Devět milionů.“

„Máte tam duby?“

„Duby?“

„Symbol státu Iowa. Máme tu úžasné duby.“

„No, ano... duby máme.“

„Neměla bys třeba nějaké malé prohlášení, o které by ses s námi chtěla podělit?“

Žádné takové prohlášení Sara neměla.

„Vůbec nic? Nějaký malinký pozdrav? Co třeba první dojmy

z města?“

„Zatím jsem byla jen v restauraci s hamburgery.“

„Tak se mi zdá, že budu muset prostě něco sepsat,“ brumlala

si Jen pod vousy. „Jsem přesvědčená, že až tohle město poznáš,

budeš ho zbožňovat.“

„A neboj,“ dodala. „V tom článku se budeš vyjadřovat pěkně.

Jen co přijdu na to, co budeš říkat.“


30

Sara Lindqvistová

Kornvägen 7, 1. patro

136 38 Haninge

Švédsko

Broken Wheel, Iowa, 23. srpna 2009

Milá Saro,

jsem vážně ráda, že se Ti román Harper Leeové líbil. Na ten pře

klad názvu do švédštiny nemám vlastně žádný názor, ale je možné,

že Smrtelný hřích zní trochu jako nějaká laciná tuctová detektivka.

To víš ovšem lépe než já.

Protože se Ti líbilo Jako zabít ptáčka, posílám Ti ještě Černo­

bílý svět od Kathryn Stockettové. Obě knihy v každém případě

pojednávají o rasismu. Vím, že se najdou tací, co pochybují, že

rasismus představuje pořád tak zásadní problém, ale podle mě si

to myslí jen lidé ve středním věku, kteří věří tomu, že svět je teď

automaticky lepší jen proto, že právě oni zestárli natolik, aby ho

mohli řídit, aniž se ovšem kdokoli z nich alespoň nepatrně zasadil

o jeho zlepšení. To je jedna z mála věcí, které mě stále ještě rozči

lují. Prý mě rozčilují až příliš, tvrdí můj dobrý přítel John, černoch,

už dávno ne ve středním věku, a prohlašuje, že všechno se výraz

ně zlepšilo. Přinejmenším v Broken Wheel, dodává. Na nějaké

přílišné zevšeobecňování přitom Johna moc neužije. Nemíním

souhlasit, že to něco vypovídá o světě celkově — spíš o tom, že

místní si na Johna už zvykli. Je to jediný černoch ve městě; krom

toho provozuje jediný obchod, kde se ještě pořád prodává mléko,

takže nevím, jak by ho lidé mohli nemít rádi. Podle mě není

možné si ho nezamilovat, ale s tím zase nesouhlasí on.

S přátelským pozdravem

Amy Harrisová


31

Panuje přesvědčení,

že ocitne-li se v Iowě

švédská turistka,

určitě přijela lovit muže

V Broken Wheel, na druhé straně ulice viděno od Grace, se na

cházel starý biograf. Byl postavený v klasickém stylu padesátých

let, což dané straně hlavní ulice dodávalo jistou vznešenost, ovšem

v tom biografu se už hodně dávno přestaly promítat jakékoli nové

filmy, a před několika lety se tam filmy přestaly promítat docela.

Rozbil se projektor. V současnosti se prostor využíval pouze na

schůze městské rady.

Označovat skupinku lidí, kteří se tam scházeli, za městskou

radu bylo jako označovat ten biograf za biograf — vypovídalo to

mnohem víc o tom, čím bývali kdysi, než čím byli dnes. Dřív se

konaly volby a stát se členem městské rady bylo otázkou prestiže.

V těch dobách byly ještě k dispozici nějaké peníze a probíhaly

ostré hádky, za co by se měly utratit. Jestli za nové lavičky před

některým z kostelů, nebo za nové veřejné osvětlení. Jakou bar

vu by ty lavičky měly mít, nebo jaký typ pouličních lamp zvolit.

Hádky, zda biograf představuje pýchu města, nebo zkázu mládeže.

Teď to byla jen nepatrná hrstka lidí toužících se stále ještě za

pojovat do dění ve městě, ale peníze, které by bylo třeba utratit,

už patřily minulosti.

Přesto se dál scházeli — sedávali v jediném promítacím sále,

na sedačkách v první řadě — každý druhý čtvrtek.

Caroline Rohdeová pozorovala s jistou sklíčeností Jenino horlivé

gestikulování na malém pódiu před něčím, co kdysi bývalo pro

mítací plátno.


32

„Turistka!“ vykřikla Jen a Caroline potlačila náhlou potřebu

promasírovat si spánky.

Nedávná vlna turismu v městečku byla jediným bodem jedná

ní a Caroline ho už teď měla upřímně plné zuby.

Stýskalo se jí po Amy Harrisové. Caroline věděla, že ji samu

lidé vnímají jako příliš bezcitnou, až moc vážnou v záležitostech

ohledně Boha a Ježíše a obecně řečeno příliš nudnou. Zároveň však věděla, že města potřebují někoho, kdo na ně bude dohlížet

a navíc jim pomáhat, někoho, kdo ví, co je správné, a někoho, kdo ví, co je dobré. Když byla Amy ještě naživu, fungovalo to, ale teď

si Caroline připadala značně osaměle a neschopně.

Nikdy neuměla pomáhat druhým tak jako Amy, která zjevně

dokázala přesně vycítit, co lidé potřebují slyšet. Caroline věděla pouze to, co by lidé měli slyšet. A to bylo jen zřídkakdy totéž.

Jenže obojí bylo potřeba. A teď na to Caroline byla sama

a musela se postarat o tuhle turistku, která se rozklepala, jakmile na ni člověk promluvil.

Caroline měla na srdci pár věcí, které chtěla Amy říct. Ať od

počívá v pokoji, pochopitelně.

Což klidně mohla, protože to Caroline zůstala tady, aby obsta

rala všechnu tu práci. Od ostatních členů městské rady se pomoci rozhodně nedočká.

Teď tam byli tři. Jen Hobsonová se podle Caroline účastnila

proto, že snila o tom, jak Broken Wheel přemění ve stylu Hope na oblíbenou křižovatku pro lidi střední třídy. Jen byla původem

z místa, které často označovala za příjemné, pěkné předměstí

Spenceru v severozápadní Iowě. Caroline se nedokázala zbavit

myšlenky, že by nebyla žádná škoda, kdyby tam Jen zůstala. Jenin muž pocházel z Broken Wheel a byl tak milý, jak jen se dalo

očekávat od někoho z rodu Hobsonů — inteligencí zrovna nevynikali, ale Caroline nikdy neodsuzovala lidi za něco, co nemohli

ovlivnit. Beztak se vždy našel dostatek vědomých hříchů, na které

se mohla zaměřit. Měla neodbytné podezření, že Jen chápe přesun do Broken Wheel jako své osobní selhání. Rozčilovalo ji to. Ne

uměla si přestavit, že má Spencer něco, co v Broken Wheel není.

Jistě, tohle město mělo své chyby a nedostatky a sama Caroline

neváhala na ně upozornit, ale že by se tu někdo cizí povýšeně rozhlížel a chtěl něco měnit... Zavrtěla hlavou. Jen tu žila pouhých deset let.

Caroline ovšem musela uznat, že se Jen rozhodně nebojí za

pojit. Kdyby však Jen měla stejně soudnosti jako energie, dokázala

by toho uskutečnit podstatně víc. V současnosti byla odpovědnou redaktorkou, jedinou novinářkou a hlavním zdrojem novinek

zpravodaje o Broken Wheel. Nebo možná blogu o Broken Wheel.

Caroline se nikdy nepokoušela zjistit, co přesně takový blog je.

V každém případě si však byla jistá, že z toho nemůže vzejít nic

dobrého. Pokud jí bylo známo, jediní, kdo četl zpravodaj, byli Jenini příbuzní a všichni sídlili ve Spenceru. Nikdo z nich ovšem neprojevil zájem se do Broken Wheel přestěhovat, ať už kvůli, nebo navzdory zpravodaji.

Ani ostatní členy městské rady neměla Caroline o moc radě

ji. Jedním z nich byl Andy, poslední z rodiny Walshových, kdo

zůstal ve městě. Caroline ze srdce nesnášela jeho otce, Andrewa

Walshe staršího, a byla víceméně připravená toho Andymu

hodně odpustit jen proto, že nebyl jako on. Ale všechno má své meze.

Andy provozoval The Square, jediný bar ve městě, a to spo

lečně se svým až příliš dobrým kamarádem Carlem, a jeden čas dokonce bydlel v dalekém Denveru. Na klepy si Caroline obvykle nepotrpěla, ale na druhou stranu nebyl důvod, aby k nim někdo dával podnět tím, že se vrátí z Denveru a otevře si bar... s dobrým

kamarádem.

Dnes měl Andy na sobě výrazně modré džíny, kostkovanou

košili a pásek s přezkou vážící podle všeho stejně jako jeho kov

bojské boty. Celkem mu to slušelo, ale oblečení až moc zářilo novotou. V Carolininých očích se nejvíc podobal nějakému nedávno přistěhovalému turistovi z východního pobřeží, přestože jeho rodina žila v Broken Wheel po celé generace.

„Turistka v Broken Wheel,“ řekl, vstal a přidal se k Jen na pódiu.

„Je zvláštní,“ přizvukovala mu, „že jich nemáme víc.“

„Zase tak zvláštní to není,“ vpadla jí do řeči Caroline. Kurzivou mluvila často. „Navíc turistka bez řidičáku.“

Seděla na pohodlné, vypolstrované sedačce. Od promítání

posledního filmu uběhlo už dvanáct let, ale v biografu byla stále ještě slabě cítit pražená kukuřice, rozpuštěné máslo a staré látky. V Caroline ta vůně nevyvolala žádné vzpomínky na minulá

setkání, ale ohromilo ji, že látka sedaček je pořád v tak dobrém

stavu.

„Musíme vymyslet, co by tu mohla dělat,“ řekla Jen. „Musí se

bavit!“

„Ale čím?“ zeptal se Andy. „To je ten problém.“

„Tak především výlety. Všechna ta krásná příroda. Duby!“

„A kukuřice,“ utrousila Caroline suše. Duby měla ráda stejně jako ostatní — dokonce byla předsedkyní Spolku pro ochranu dubů —, ale žádné turistické lákadlo to nebylo.

„Nejen kukuřice,“ řekl Andy. „Taky sója.“

„Možná by ji mohl vozit Tom,“ navrhla Jen, jako by ji to napadlo zrovna teď. „Pokud nebude v práci, samozřejmě.“

Caroline zavřela oči. Jenin nevinný tón ji neobelstil. Pane bože,

pomyslela si. Ta holka tady není ani dva dny a Jen už by na oltář

turismu obětovala místní staré mládence. No dobře, aby bylo spra

vedlnosti učiněno zadost, možná byla obětí i ta žena. Ani místní

staří mládenci totiž nepředstavovali zrovna turistic kou atrakci.

Protentokrát se zdálo, že Andy a Jen nejsou naladění na stej

nou vlnovou délku. „Tom?“ zeptal se hloupě, ačkoli každému mu

selo být jasné, kam tím Jen míří.

Jen ovšem váhala. „Ano, Tom,“ řekla. „Přemýšlela jsem, jestli

by si třeba nemohli... být sympatičtí?“ Upřela pohled někam nad


35

Carolininu hlavu. „Nemyslíš, že takový letní románek by byl přes

ně to pravé, aby se jí tu líbilo?“

Andy se zasmál. „No tak proč ne? Balení holek Tomovi nikdy

moc nešlo. A tahle Sara by podle všeho taky potřebovala popo

strčit. Můžu si s Tomem promluvit a připravit ho na jeho úkol.“

Tak daleko ale Jen zjevně zajít nechtěla. „Spíš jsem myslela,

jestli by nebylo lepší to nechat rozvinout tak nějak postupně...“

„Lepší by bylo nenechat to rozvinout vůbec,“ řekla Caroline.

Pokud znala Jen dobře, bylo jí jasné, že se nespokojí s prostým let

ním románkem, což už samo o sobě bylo hrozné. Pravděpodobně

už snila o svatbě a populačním přírůstku, možná nejednom, a speciálních číslech zpravodaje o svatbách, porodech a křtech, která by po sobě následovala s minimálními časovými rozestupy.

„Každopádně můžeme Toma poprosit, aby ji vozil,“ navrhla Jen.

„Může ji vozit George,“ řekla Caroline. „A dostat za to zapla

ceno. Samozřejmě jen symbolicky. Můžeme vyhlásit sbírku.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist