načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Conan a dračí studna - Christopher Blanc

Conan a dračí studna

Elektronická kniha: Conan a dračí studna
Autor:

Krvavou bohyni Kámalí zklamala kouzla, přivolává si tedy na pomoc cech vrahů. Jejich intriky jsou v boji s Conanem účinnější než síla temných mágů. Neohrožený barbar se chytí do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6% 80%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 227
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Conan and the well of dragon
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Břetislav Čenda
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Brána, 2010
ISBN: 978-80-724-3449-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další příběh fantasy cyklu zachycuje nová neobyčejná dobrodružství nepřemožitelného barbara Conana. Pověstný bojovník Conan a jeho věrní přátelé, černý kormidelník Kudru a bývalý pouliční akrobat Dakša, společně s několika námořníky z plachetnice Mořský pták sice přežijí nelítostný střet s přesilou vojáků z válečných lodí, které proti nim vyslal nenávistný a pomstychtivý Muttalamman, vládce království Rádžastán, ale na ostrůvku Dračí studna je čeká další těžký boj s drakem. Trojice hrdinů po dramatickém útěku z vězení najde útočiště v Ghokarně, království bojovných žen, kde uplatní svou odvahu a pomůže princezně Ravaně, nástupkyni trůnu po zemřelé matce, získat královskou korunu. V tajném chrámu na vrcholu hory podstoupí Conan rozhodující zápas s krvavou bohyní Kámalí, usilující o jeho život s pomocí bezcitných zabijáků z cechu vrahů.

Popis nakladatele

Krvavou bohyni Kámalí zklamala kouzla, přivolává si tedy na pomoc cech vrahů. Jejich intriky jsou v boji s Conanem účinnější než síla temných mágů. Neohrožený barbar se chytí do připravené pasti. S několika námořníky se zachraňuje na ostrůvku, kde jediný zdroj pitné vody nenese jméno Dračí studna náhodou… Boj s drakem přežila jen hrstka námořníků, další zemřeli v otevřeném člunu cestou do Rádžastánu. Tam ovšem na Conana, Kudrua a Dakšu čeká další boj. Aby vysvobodil své přátele, barbar smrtelně urazí krále Rádžastánu. Na útěku mu pak pomohou lidé z Ghokarny, království bojovných žen. Není to ovšem zadarmo. Conan a jeho druhové musí nasednout na koně s planoucími hřívami a zvítězit v souboji s mlžnými jezdci. Jedině tak se jim podaří získat pro mladou královnu Ravanu korunu i lásku

Zařazeno v kategoriích
Christopher Blanc - další tituly autora:
Conan a dračí studna Conan a dračí studna
 (e-book)
Conan a prokletá koruna Conan a prokletá koruna
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A DRAČÍ STUDNA

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA

Christopher Blanc


Název originálu:

CONAN AND THE WELL OF DRAGON

Copyright © 2009 by Christopher Blanc

Copyright © 2010 for the Czech translation by Břetislav Čenda

Copyright © 2010 for Cover by Zdeněk Doležal

Copyright © 2010 for the Czech edition by Nakladatelství Brána

ISBN 978-80-7243-449-7


5

Prolog

Miras se lehce vyhoupnul na mohutnou kamennou zeď. To, že se tyčila do výšky desíti stop, mohlo muže aspirujícího na titul mistra v cechu vrahů zastavit stejně málo, jako stráže procházející v pravidelných intervalech kolem. Tyhle směšné překážky by snad mohly odradit lupiče, nebo zastavit útočící jednotku, ale jemu rozhodně problémy nedělaly.

Jeho hubené tělo dokázalo mnohem víc, než by kdokoli od toho ošklivého a vyzáblého mladíka očekával. Každý učeň tajného a velmi obávaného společenstva vrahů musel umět doslova vylétnout po kolmých hladkých stěnách, schovat se v každé škvíře, a i za cenu vlastního života dokončit přidělený úkol, spolek selhání neodpouštěl.

Jen jeden z dvaceti přežil všechny tři učňovské roky, ale to Temnému pánovi, jak se velmistrovi uctivě říkalo, ani v nejmenším nevadilo. Mladých schopných mužů i žen žil v chudých čtvrtích Rádžastánu nadbytek. Cech vrahů si měl z čeho vybírat.

Jen málokdo z vytipovaných měl tak málo rozumu, aby odmítl, když mu zástupce cechu předložil tak velkorysou nabídku. Když to přece jen někdo udělal, většinou ani nestihnul litovat své hlouposti. Zbývalo mu jen pár sekund života, než mu školený vrah vrazil do srdce nůž, nebo ho zabil nějakým jiným ze sto dvaceti sedmi doporučených způsobů.

Nikdo živý se v celém Rádžastánu nemohl chlubit, že zná někoho z cechu vrahů osobně. Vraždy se kdysi objednávaly vhozením lístku s desíti zlaťáky do zvláštní nádoby v chrámu bohyně Kámalí. Nikdo ve městě nebyl tak chudý ani šílený, aby si do ní sáhnul pro lehce přístupné zlato. Ani rozboření chrámů krvavé bohyně na věci nic nezměnilo, jen nádoba teď stála v chrámu Hajagrivy, boha prolité krve.

Když se Temný pán rozhodl žadateli vyhovět, objevil se u něj v domě dopis s požadovanou sumou. Žadatel jen poslal příslušnou částku na uvedenou adresu. O víc se starat nemusel, jeho nepřítel během měsíce zemřel.

Nebyly třeba žádné smlouvy, záruky se neposkytovaly ani nepožadovaly. Temný pán si dokonce často ani nedal tu práci, aby doručené zlato přepočítal. Obchody s cechem vrahů nutily lidi k úzkostlivé poctivosti.

Vyškolení vrahové měli málokdy ctižádost postupovat v hierarchii cechu k titulu mistra, ačkoliv jen mistr se mohl stát Temným pánem. Tady byla úmrtnost ještě větší než při učení. Dobře vycvičeným mužům i ženám, cech vrahů byl proslulý rovnoprávností svých členů, stačilo bez otázek splnit přidělené úkoly, aby měli zajištěný bezpečný a blahobytný život. Cech na svých lidech skutečně nešetřil.

Jenže Mirasovi nikdy nestačilo to, co ostatním lidem. On i jeho sestra Myra chtěli vždy patřit k nejlepším. Proto oba dnes skládali společně s dalšími pěti mistrovskou zkoušku. Každý si vytáhnul z ruky Temného pána lísteček se jménem své budoucí oběti. Na splnění úkolu dostali jen deset hodin, buď zabijí, nebo zemřou.

Miras si dokonce dovolil ztratit chvíli vzácného času úvahami, proč se představený cechu rozhodl uspořádat takové představení. Vždyť i v rozlehlém a nebezpečném Rádžastánu vyvolá pět vražd slušné pozdvižení, ale nebylo na něm, aby zpochybňoval plány Temného pána. On jen měl dnes v noci zabít Dareka, předního dvořana krále Muttalammana.

V podstatě ho vůbec nezajímalo, kdo si velmožovu smrt objednal. Na dvoře vládly intriky a tiché mocenské boje. Zaplatit mlčenlivému cechu vrahů patřilo k oblíbeným způsobům, jak odstranit nepříjemného soka v souboji o královu přízeň.

Jediné co Miras musel brát v úvahu, byl majetek oběti. Čím bohatší muž, tím důmyslněji a nákladněji se mohl chránit před útoky na vlastní život, proto vrah prostě neseskočil do zahrady na druhé straně. Místo toho se celým tělem přitiskl k vrcholu zdi a opatrně zkoumal terén.

Houstnoucí šero ho zakrývalo před zvědavými pohledy hlídek, ale zároveň mu ztěžovalo pátrání. Kolem druhé strany palácové hradby nikdo nechodil. Miras neviděl jediného strážce, ani služebníka, veškerý život se odehrával hlouběji v nádherně udržované zahradě.

Proč se dvořané ani sluhové vznešeného Dareka neprocházejí hned vedle venkovní zdi paláce, to vrah dokázal pochopit, ale nepřítomnost stráží ho překvapovala. Proč tady nejsou, objednal si snad bohatý velmož služby dražší, ale spolehlivější?

K životu v Rádžastánu kouzla patřila. Ve městě stály desítky chrámů nejrůznějších bohů, žily v nich tisíce kněží a všichni ovládali nějaký druh magie. Za peníze se dala koupit i přízeň vyhnané krvavé bohyně, její následovníci vládli kouzly, která museli brát v úvahu i příslušníci ctihodného cechu vrahů.

Muž na zdi napnul všechny smysly. Viděl, cítil i slyšel mnohem víc, než je v možnostech běžných lidí.

Mezi zdí a prvními stromy nerostlo ani stéblo trávy, zem tady zahradníci posypali pečlivě uhrabaným pískem. Je to záměr mistra zahradníka, nebo bezpečnostní opatření, aby neopatrní sluhové nevstoupili do zakázaných míst?

Jeho námaha byla odměněna. Malý kousíček od posledních stromů ležela maličká zuhelnatělá hromádka, na stéblech trávy rostoucích vedle písku se zachytilo několik zrzavých chlupů. Mladý vrah si lehce domyslel celý příběh, neopatrná veverka zřejmě upustila na písek šišku a vrátila se pro lákavé sousto. Kouzlo aktivované dotykem ji okamžitě spálilo na uhel.

Miras pocítil k nešťastnému zvířátku prchavou vděčnost. Její smrt mu prozradila, jaké nebezpečí na něj číhá, On její chybu nezopakuje.

Zůstal nehybně ležet, dokud kolem neprošly hlídky při pravidelné obchůzce. Pak se obratně postavil, zeď nebyla nahoře širší než lidská dlaň, ale mladý vrah se už procházel po krkolomnějších chodníčcích. Lehce doběhl o pár stop dál, kde blízko zdi rostl strom s rozložitými větvemi. Přes jednu z nich přehodil tenký, ale pevný kožený řemínek, který měl obtočený kolem pasu, a zhoupnul se do koruny.

Dostal se do zahrady, ale zdaleka neměl vyhráno. Vyšplhal se výš do větví, aby obhlédl terén. Hustá koruna ho dokonale kryla, výhled se mu ale vůbec nelíbil. Za pásem stromů se skrývala další zeď, za ní pás nízké trávy, po níž pobíhalo několik velkých psů. Psí výběh byl od vlastního zámeckého parku oddělen hustým živým plotem z keřů tak pichlavých, že se psi ani nesnažili ho podhrabat.

Chráněný bohatou korunou se Miras pomalu svlékl. Nespěchal, další akce musela počkat, až se úplně setmí.

Šaty si složil do malého ranečku, přidal zbraně, pak uzlík pečlivě zavázal. V ruce si nechal jen malou lahvičku s hnědou páchnoucí tekutinou. Důkladně si jí natřel celé tělo, užitečný řemínek si opět ovinul kolem pasu a chystal se skočit ke psům.

Rozzuřená smečka už na něj čekala. Na otvírající se strašlivé psí tlamy, ze kterých nevycházel žádný zvuk, byl strašlivý pohled. Mladý vrah se ale nad dalším drahým kouzlem jen spokojeně usmál. Bohatý velmož nelitoval peněz pro své pohodlí a některý z kněží si určitě nechal dobře zaplatit za to, aby magicky přeťal Darekově smečce hlasivky. Štěkot tak pána a jeho hosty neobtěžoval, i když divokost ostrých hlídacích psů tím neutrpěla.

Miras by ochotně potřásl neznámému čaroději pravicí. Jeho kouzlo mu usnadnilo úkol. Divoce štěkající smečka by nejspíš už dávno přitáhla pozornost velmožových ozbrojenců k jeho stromu. Z tichých mord jim kapala pěna, ostré tesáky cvakaly naprázdno. Tichých psů si nikdo nevšímal, i když vyskakovali vysoko a třásli se zuřivostí v marné námaze dosáhnout na vetřelce na stromě za zdí.

Jenže páchnoucí obsah lahvičky dokázal zázraky, psí zuřivost pod jeho závany jihla. Když mladý vrah seskočil mezi smečku a klidně si lehl do trávy, psí zabijáci očichali jeho nahé tělo a pak ho přivítali jako dlouho ztraceného přítele.

Miras se zvedl bez jediného prudšího pohybu, přátelsky poplácal pár psů po hlavě, ale pohyboval se velmi pomalu, dokud o něj smečka neztratila zájem a neodběhla jinam. Teprve pak se pomocí svého užitečného řemenu přehoupnul přes pichlavý živý plot. Konečně se dostal do vnitřních prostor paláce.

Teprve tady se znovu oblékl, ale zápachu se zbavit nemohl. Na jedinou prchavou vteřinu si dopřál potěšení soukromé myšlenky. Představoval si, jak jeho oběť urazí, když ji života zbaví smrdící vrah, ale okamžitě svou mysl zase ukáznil. Jen naprosté soustředění na úkol pomáhá vrahům přežít.

Zahradní slavnost byla v plném proudu, nádherným parkem se procházely desítky hostů, stoly s hedvábnými ubrusy se prohýbaly pod tíhou lahodných jídel, krásné mladé otrokyně se proplétaly se zlatými džbány v rukou mezi hosty a ochotně doplňovaly číše nejvzácnějšími víny.

Miras se vyšvihl do větví vysokého stromu, aby mohl dění pod sebou nerušeně pozorovat. Nemohl se jít zeptat služebnictva, kde je zrovna teď pán domu, musel si to zjistit sám. Naštěstí to nebylo těžké, tlustá, honosně oblečená postava pana Dareka připomínala zlatou kouli, která se pomalu valila mezi hosty. Svého pána doprovázeli dva mohutní černoši v uniformách Darekových osobních strážců. Velmož rozdával úsměvy na všechny strany a přijímal lichotky. Zahradní slavnost se mimořádně vydařila.

Králův oblíbený dvořan se cítil bezpečný, na jeho slavnost nesměl nikdo přijít ozbrojený. Dokonce i ti nejvznešenější museli své vojáky nechat před bránou, jen krále by směla doprovázet jeho garda, ale král Muttalamman se dnes ke svému věrnému služebníkovi na návštěvu nechystal.

Miras sledoval pohledem tlustého velmože až ke stinnému jezírku překlenutému ozdobnými můstky. Teprve tam mu zmizel v půvabně vyřezávaném pavilonku. Miras v duchu sprostě zaklel.

Není problém zabít kohokoliv, když člověku nezáleží na vlastním životě. Stačí se k němu přitočit v davu a vrazit mu nůž do srdce. Členové cechu vrahů dokázali pro splnění úkolu obětovat svůj život bez mrknutí oka, ale Mirasovi stále ještě zbývalo několik hodin. Byl chytrý a hnala ho ctižádost, mrtví muži se nestávají mistry svého řemesla.

Miras se naposledy rozhlédl ze svého stromu, pak tiše seskočil, několika kroky se dostal za záda neopatrnému otrokovi a jediným hmatem ho zabil. Muž si svou smrt ani neuvědomil, tak byla rychlá.

Pod ochranou okrasného keře Miras na sebe natáhnul jeho šaty a vmísil se mezi hosty. Během chvíle už s podnosem plným lahůdek v ruce mířil k pavilonku nad vodou. Bez potíží přešel klenutý můstek, došel až ke dveřím, než narazil na prvního ze strážců.

„Co sem lezeš, otroku?“ zavrčel na něj černoch nepřívětivě. „Pán nechce být rušen.“

„Nezlobte se, pane,“ mladý vrah přesně napodobil zmateného služebníka, „přikázali mi procházet mezi hosty a nabízet občerstvení. Když pán nemá zájem, tak si vezměte vy, přece to neponesu zpátky. Zkuste tyhle košíčky s mandlovou paštikou, ty všichni chválí.“

Položil tác na malou lavičku a sklonil se k němu. Černoch ho bez špetky podezření napodobil. Miras ho zabil holýma rukama všem hostům na očích, přesto si nikdo ničeho nevšiml. V dalším okamžiku už uctivý služebník pohodlně usadil mrtvého strážce na lavičku, zvedl podnos a nesl ho do pavilonku. Bez překážek prošel otevřenými dveřmi a pečlivě za sebou spustil mušelínový závěs.

Jemná látka sice dokázala jen stěží nahradit bytelné dveře, ale Mirase dělily jen hodiny od titulu Mistr vrah. První prudce vržený nůž se zarazil do oka druhého strážce, druhý do srdce mladé dívky hrající na loutnu.

Upuštěný nástroj vydal při pádu smutný dlouhý tón, což byl jediný zvuk prozrazující Mirasovu přítomnost. Hubený muž přiskočil k loži, velmož se na něm mazlil s mladinkou dívkou. Zvedl hlavu, oči se mu rozšířily leknutím, ale zemřel dřív, než stačil vykřiknout. Vrah mu úderem hrany ruky srazil vaz.

Nahé dívence nemohlo být víc než deset let. Strach a obludná váha mrtvého těla ji drtily tak, že ani nekřičela. Nepokoušela se uhnout smrtelné ráně, jen její vyděšené veliké oči se prosebně dívaly na ošklivého muže.

Vrah ji zabil téměř ohleduplně. Cech za sebou nikdy nenechával živé svědky. Pak sebral ze stolu odložený podnos, zkoumavě si ho prohlédl a okusil několik zvláště lákavých kousků. Potom se beze spěchu vydal na zpáteční cestu.

Myra se v sále vmísila do houfu krásných žen, kterých se kolem urozeného a do morku kostí zkaženého Šatry točilo vždycky celé klubko. Tahle dlouhonohá příslušnice cechu vrahů byla stejně krásná, jako její bratr Miras ošklivý. Už dávno se naučila používat svou krásu jako další zbraň.

Do zámku pána, za jehož smrt dostal cech zaplaceno, se dostala snadno. Přes průhledné hedvábné roucho si přehodila sametový plášť a branou prošla ve stejnou chvíli jako známá kurtizána Rudra. Držela se na okraji jejího doprovodu tak, aby si stráže v bráně mysleli, že patří ke kurtizáně. Ostatním její sebevědomá chůze napovídala, že je tady doma.

Za pár okamžiků odložila i plášť, do vnitřních prostor paláce už procházela jako jedna z mnoha polonahých krásek pozvaných k pánovu potěšení. Nedá se sice tvrdit, že by si jí stráž nevšímala, ale veškerou pozornost věnovala jejímu nádherně tvarovanému tělu. Neměli ani důvod ji zastavit a prohlédnout, i když jim to bylo líto. Pod průsvitnými závoji, které krasavici halily jen velmi nedostatečně, by se stěží schovala jakákoli zbraň.

Myra nespěchala, poskytla strážným dost času, aby se pohledem mohli potěšit na jejích oblých hýždích i dlouhých stehnech. Její vlastní tvář byla pod vrstvou líčidel ukryta stejně dobře jako pod závojem. Ostatně, který muž by pozoroval obličej ženy, která nese pod průsvitnými závoji na prodej své vlastní nádherné tělo?

I zkušená pozorovatelka potřebovala čas, aby zjistila, že Šatra v sále vlastně vůbec není. Myra se nenápadně posouvala od jednoho hloučku klevetících krasavic k druhému, za chvíli už věděla všechno, co potřebovala. Ze stolu s hudebními nástroji vzala dva stříbrné zvonky a zamířila k nenápadným dveřím.

„Hej, krasavice, kampak jdeš?“

„Zatančit zvonkový tanec do pánovy ložnice, volali mě tam.“

„Ukaž, co neseš?“

Strážní v pánově blízkosti se chovali mnohem podezřívavěji než ti venkovní. Myra jim s podlézavým úsměvem ukázala oba zvonky.

Nástroj si vybírala velmi pečlivě, do loutny i lyry by se s dávkou obratnosti dala nějaká dýka ukrýt, ale nikdo neschová nic nebezpečného do dvou malých stříbrných zvonků. A strážci před Šatrovou ložnicí to věděli.

„Tak běž,“ pustili ji vzápětí dál. „Už tam přišly dvě před tebou, dnes má náš pán v posteli přímo tlačenici.“

Příliš mnoho lidí se Myře vůbec nehodilo do plánu, ale nemohla si vybírat. Pootevřela zlacené dveře a vklouzla mezi těžké závěsy. Tam ji čekalo další nemilé překvapení. Mezi dveřmi a závěsy stáli další dva strážci. Neviděli sice, co se v pánově posteli odehrává, ale rozhodně všechno slyšeli.

Myra se musela rozhodnout okamžitě. Předstírala uklouznutí, upadla na jednoho z ozbrojených mužů, a když ji s úsměvem chytil do náruče, zlomila mu vaz.

Myra nepotřebovala žádné ostří, aby byla smrtelně nebezpečná. Dokázala bojovat s každou zbraní, ale nejvíc trénovala tiché zabíjení holýma rukama. Vždyť její krása jí otevírala úplně jiné dveře, než ostatním příslušníkům cechu. Mrtvolu od sebe prudce odstrčila, jako by jí muž osahával na nepatřičných místech.

„Tiše, tropíte moc hluku,“ napomenul je druhý strážce, „pán nemá vyrušování rád.“

V tu chvíli už Myra směřovala do jeho náruče. Zemřel dřív, než se první mrtvola svezla na podlahu. Dívka je oba zamotala do závěsů a odsunula stranou. Měla volnou cestu do ložnice.

Myra vraždila tiše, přesto zabití dvou lidí nějaký hluk natropit prostě musí. Opatrně vykoukla skulinou v závěsech, ale společnost na lůžku si ničeho nevšimla, pan Šatra měl opravdu velmi exotické chutě.

Dívka se vůbec nesnažila skrývat, ale stejně si ji nikdo nevšímal, když přicházela k loži. Jedna z žen měla tvář zabořenou do polštářů, veškeré dění i pozornost přitahovala její zadní část. Myře stačil okamžik, aby ji neslyšně poslala mezi mrtvé, druhá žena ani Šatra si nějaké změny nevšimli, dokud Myra nestála přímo před nimi.

„Rudra říkala, že s touhle moc zábavy neužijete, vznešený pane,“ opovržlivě šťouchla prstem do čerstvě zavražděné ženy, „prý každou chvíli omdlévá. Nechcete to zkusit raději se mnou?“

Velmož si zkušeným okem prohlédl její tvary, pak opovržlivě skopnul z lůžka domněle omdlelou a kývnul na usmívající se Myru.

„Tebe, holka, ještě neznám. Kdo jsi?“

„Přišla jsem s Rudrou, vznešený pane, posoudíte sám, jestli umím něco neobvyklého,“ odpověděla přesně podle pravdy Myra, nechala spadnout své závoje a připojila se ke klubku nahých údů na prostorném lůžku. Jen o dalším dění měla úplně jiné představy než překvapený velmož.

Myra neměla ráda muže, jejich upachtěné úsilí se jí hnusilo. Pro zdar akce sice dokázala předstírat ledacos, ale tady si nehodlala dělat problémy. Přesným kopancem omráčila druhou souložnici a vrhla se na Šatru jako lavina. Jenže místo vášnivých doteků mu její náruč nesla smrt. Zemřel dřív, než pochopil, co se děje.

Vražedkyně se postavila na nohy, ani se při tom vraždění nezadýchala. Pak zkušeným stiskem zardousila omráčenou ženu. Ověřila si, jestli jsou všichni v ložnici skutečně mrtví, pak si zase oblékla své průsvitné hadříky a vyšla ven.

Jen pro jistotu na zpáteční cestě zabila oba zbývající strážce. Byla to přece její mistrovská akce a bratrstvo vrahů kladlo na srdce i učňům, aby za sebou nezanechávali svědky.

Dům Temného pána by nikomu nezasvěcenému nepřipadal nápadný. Solidní měšťanský dům ve slušné čtvrti obklopovala veliká, nepříliš udržovaná zahrada.

Pán, kterého sousedé občas viděli vycházet a zase se vracet, měl ustálené zvyky kupce na odpočinku. Nezval si hlučnou společnost, nechodila za ním povětrná děvčata, prostě se jevil jako naprosto nezajímavý stařík.

Nikoho ani nenapadlo, že právě v jeho hlavě zrají téměř všechny smrtící plány. Ten nenápadný dům byl tajným centrem vražedného bratrstva a jeho nezajímavý obyvatel nesl už celé roky titul Temného pána.

Bratrstvu patřilo i několik okolních domů, Miras se sem dostal bezpečnou podzemní cestou a o pár minut později dorazila stejnou cestou i jeho sestra Myra. Usadili se, nabídli si lehké občerstvení a čekali, kdo další z uchazečů o mistrovskou hodnost se vrátí. Trpělivost je jednou z hlavních ctností vražedného bratrstva.

Kromě nich a Temného pána sedělo u stolu všech pět mistrů jejich úctyhodného cechu. Ti společně s velmistrem tvořili radu, dnes do ní automaticky přibyli i Miras a jeho sestra.

„Ti, kteří si objednali smrt Šatry a Dareka mohou být spokojeni, Miras i Myra odvedli skvělou práci,“ zhodnotil jeden z mistrů.

„To je pravda, bratře, ale obávám se, že objednavatelé spokojeni nejsou, i když práce byla skutečně odvedena skvěle,“ usmál se široce velmistr. „Každý z nich si totiž objednal smrt toho druhého. Soupeřili spolu o královu přízeň. Nebyl důvod jim nevyhovět oběma, peníze složili ve zlatě a spolek si je poctivě vydělal.

Myře taky proletělo hlavou, jak málo bude kterýkoli z těch pánů někomu chybět, ale nedala ani v nejmenším najevo, nač myslí. Zesměšnila by se. Vždyť už od prvních lekcí se budoucí vrahové učili své oběti nehodnotit. Světce i pederasta museli umět zabít stejně odborně a nezaujatě.

Za pár hodin se znoční práce vrátil ještě Tapas. Vrátil se, ale přinesl si hlubokou ránu v boku, jeho oběť stačila vytáhnout ukrytou dýku. Ohlásil splnění úkolu, uklonil se a odešel. Na místo u stolu mistrů nárok nezískal. Ostatní dva se nevrátili vůbec.

Dál už nebylo nač čekat. Miras i Myra si potřebovali jít odpočinout, přesto se velmistr sezení rady ještě ukončit nechystal.

„Dnes v noci musíme vyřešit ještě jeden úkol, bratři. Za tři týdny uplyne sto let od chvíle, kdy se naposledy někdo z mistrů našeho cechu odebral do chrámu Krvavé paní. Je čas splnit svou povinnost.“

„Nikdy jsem o takové povinnosti neslyšel,“ podivil se mistr Kamsa.

„Nikdo o ní neslyšel, Kamso. Velmistři si ale předávají tajné záznamy, aby tahle povinnost k bohyni Kámalí neupadla v zapomenutí. Cech vrahů sice neužívá kouzla, přízeň Krvavé paní ale potřebuje. Je to nebezpečná výprava, jenže i kdyby všichni tři mistři v chrámu zemřeli, není to velká cena za dalších sto let přízně.“

„Pověz nám, co o tom říkají tvé záznamy, Temný pane,“ požádala Myra uctivě. Stále ještě si velice vážila toho, že smí sedět s mistry u jedného stolu.

„Nic moc nepovídají, nejmladší z mistrů,“ usmál se vůdce vrahů na svou oblíbenou žákyni. „Ti, kteří se vrátili, nám zanechali jen velmi málo záznamů, ale i z těch útržků se dá ledacos zjistit. Jednou za sto let Kámalí svolává zástupce všech vražených bratrstev, která ji uctívají. Ve skrytém chrámu Krvavé paní nedaleko hranic Ghokarny se sejdou členové vraždících cechů z celé Hyrkánie, objeví se i lidé z Turanu, Vendhye, Iranistánu, možná i z daleké Khitáje. Ovšem jen málo z těch, kdo se vydají na cestu, do chrámu skutečně dorazí a ještě méně se z něj vrátí.“

„To je ta cesta tak obtížná?“

„Cesta jistě namáhavá a nebezpečná je, ale to není její hlavní obtíž.“

„Tak už nás nenapínej, velmistře,“ požádal svého představeného trošku dotčeně Kamsa. „Řekni nám rovnou, kteří z nás se do chrámu veliké Kámalí vydají, a co je tam čeká?“

„Je to jen oběť, kterou musí každé bratrstvo vrahů jednou za sto let přinést, nebo je v tom něco víc?“ zajímal se Miras.

„Mnohem víc, mladý mistře vrahu. A teď, když dovolíte, vám povím všechno, co vím. O účast na výpravě budeme losovat. Kdo si vytáhne obálku s bílou kartičkou, zůstane v Rádžastánu, ti tři s červenou kartou půjdou do chrámu krvavé Kámalí. Já si vezmu tu obálku, která na mě zbude, abyste mě nepodezírali z podvodu, i když si nemyslím, že by někdo z nás podvodem riskoval hněv bohyně. Budeme nejdřív losovat, nebo mám povídat o cestě a chrámu?“

„Nejdřív si odbudeme losování,“ rozhodl Kamsa i za ostatní, „ať víme, na čem jsme.“

Obálku s červenou kartou si vytáhl Miras, Myra a trošku překvapivě i Temný pán.

„Tušil jsem to,“ povzdechl si velmistr, „už tři noci se mi zdálo, jak kráčím ke Krvavé paní. Dokud se někdo z nás nevrátí, Kamso, budeš velmistrem ty. Ten, kdo přežije a vrátí se, tě pak vystřídá v křesle Temného pána. Možná se z nás nevrátí nikdo, ale to už záleží na přání bohyně Kámalí.“

„Oč na té výpravě vlastně půjde?“ zeptal se Miras vážně.

„Kdo bude v chrámu o příštím úplňku, ten uvidí na vlastní oči strašlivou bohyni Kámalí a dostane od ní úkol. Když se mu ho podaří splnit, bude mít až do konce svého dlouhého života zajištěnou její přízeň. To je víc, než mohou tvrdit její kněží.“

„Proč se lidé z chrámu nevrací? To jsou ty úkoly tak těžké?“

„Jaké úkoly dává bohyně svým vyvoleným, to nikdo neví, Myro, ale jaké asi úkoly se dávají mistrům vrahům? Problém je, že už na cestě nás budou chtít ostatní poutníci zabít. V chrámu se pak rozhoří úplné vražedné běsnění. Každý se bude snažit zabít co nejvíc konkurentů, aby bohyně promluvila právě k němu. Podle starých záznamů je to puzení velmi mocné, nedá se mu odolat, i lidé z jednoho cechu se bez váhání zabijí navzájem.“

„To v tom chrámu vládnou tak silná kouzla?“

„Tam ne, Mirasi, v tomhle chrámu nemůžou kouzlit ani sami bohové, je to jediné takové místo na světě. Kouzlo ale bude spočívat na celém okolí i na nás. My si ho přineseme dovnitř, než vyprchá, vyjde měsíc a těm, co přežijí, se zjeví bohyně.“

„Jak ten chrám najdeme, velmistře? Máš mapu?“

„Už nejsem Temný pán, Mirasi, cestou mi říkej Savaro.“

„Jak si přeješ, Savaro. Znáš cestu k tomu chrámu?“

„Není příliš složitá, Mirasi, vede pořád proti proudu řeky Gaurí. Dorazíme k místům prvního kataraktu a tam, kde řeka přestává být splavná, vystoupíme na její levý břeh. Opatrně se budeme držet cesty vedoucí kolem hranic království Ghokarna. Půjdeme tak dlouho, dokud proti sobě neuvidíme dvě vysoké hory se seříznutými vrcholy. Chrám bohyně je na vrcholu té vlevo.“

„Máte štěstí, že nemusíte vstoupit do království Ghokarna, z toho hnízda bojovných žen se málokdo vrací.“

„My budeme mít dost starostí, Kamso, i bez narušení hranice království bojovnic. Jsme všichni školení vrazi, mistři svého řemesla. Zabíjíme chladně a s rozmyslem, zabíjení nás neplní temnou rozkoší, netoužíme se koupat v krvi zavražděných, ale už cestou se naše myšlení začne měnit. Jídlo, pití i spánek pro nás přestanou být důležité, budeme toužit jen po prolévání krve. Budeme žít jen proto, abychom zabíjeli.“

„Tomu můžu jen těžko uvěřit, velmistře. Známe se přece už téměř dvacet let. Kdybychom si u tebe někdy všimli touhy po krvi, nezvolili bychom tě Temným pánem.“

„Říkám, že se budeme měnit každým krokem ke chrámu bohyně. Někde na hranicích Ghokarny se z nás stanou vraždící monstra. Nemusí se nám to líbit, ale los nás vybral. Zítra se vydáme na cestu.“

Tři na první pohled naprosto neškodní poutníci skutečně další den zrána hledali loď, která by je vzala až k prvnímu kataraktu. Každé ráno z Rádžastánu vyplouvalo mnoho lodí nahoru proti proudu řeky Gaurí, ale ne všechny mířily až k prvnímu ze stupňovitých vodopádů, přehrazujícímu pohodlnou plavbu po mohutné řece.

Po dlouhém dohadování nakonec zazvonil Savara těžkým měšcem zlata. Kupec, který si pro sebe najal jednu z dlouhých veslic, se rozhodl, že vlastně tolik nespěchá. S klením nechal vynést svůj náklad, aby starému muži a jeho průvodcům uvolnil místo v lodi.

Kapitánovi bylo celkem jedno, koho veze, jen když dostane zaplaceno. Znovu zacinkalo zlato, veslaři se chopili vesel a dlouhá loď se zařadila na své místo v zástupu veslic. Kousek nad Rádžastánem piráti často přepadali osamělé lodě, proto tudy veslice proplouvaly v početných konvojích.

Všichni kapitáni byli odhodlaní zapojit se do boje, kdyby byla napadena třeba jen jedna jediná loď. Rozhodně to nedělali z lásky ani ze stavovské soudržnosti, ale lodi, která by nebojovala za druhé, by příště nikdo nepřišel na pomoc, kdyby se sama ocitla v nouzi.

Savara, Miras a Myra se ani neobtěžovali sháněním nějakého zboží, aby mohli předstírat, že jsou kupci. Oznámili jen kapitánovi, kam chtějí jet, koupili si místo v lodi a o to, co si o nich lodníci myslí, se nezajímali.

Savara i Miras měli sice u boku připnuté meče, jak kázal zvyk, přesto nepůsobili nijak nebezpečně. Půvabná Myra vypadala jako nevinnost sama. Nikdo by nehádal, že by v několika minutách sami dokázali vybít celou posádku, i když by si k tomu těžko vybrali zbraň tak těžkopádnou jako je meč, přestože s ním dokázali mistrně zacházet.

První týden na lodi se nic zajímavého nepřihodilo. Piráti se neobjevili, nebezpečná místa zůstala daleko vzadu. Lodě se ke konvoji přidávaly a zase se odpojovaly, když dosáhly cíle své cesty. Cestující nejvíc ohrožovala nuda.

Jen Myra musela rozbít několika veslařům hlavy, aby si odvykli pokládat své pracky na její zadek. Dávala si dobrý pozor, aby nikomu vážně neublížila, proto musela jednomu zvláště nechápavému chlapovi poskytnout stejnou lekci podruhé, aby ho ujistila, že poprvé opravdu nespadl do vody náhodou.

Když si zjednala dostatečný respekt, odložila ženské šaty a cestovala v přiléhavých kalhotách a krátkém kabátku. Přesto nikdo nezahlédl žádný z jejich šesti nožů, které neodkládala ani při spaní.

Noci byly vlhké, dusné a horké. Když nad okolní džunglí zrovna neležely mraky, svítily na nebi pouze hvězdy. Ubývající srpek měsíce lidé zahlédli jen málokdy, pak zmizel úplně. Temné noci ale brzy vystřídalo kruté světlo úzkého vražedného srpku měsíce.

Tu noc, kdy se mladý měsíc objevil poprvé, Myra pocítila strašlivou touhu zabíjet. Kdyby se jí v tu chvíli některý z lodníků dotkl třeba jen omylem, neskončil by v řece, ale na zemi s podříznutým hrdlem. Ještě nikdy Myra tolik netoužila po krvi. Zabíjela vždy se zvláštním uspokojením, ale to nemělo nic společného s touhle živočišnou touhou.

Její druzi na tom nebyli o nic lépe, i jich se zmocňovala vůle bohyně Kámalí. Vychytralý zákeřný Savara cítil stejné nutkání. Udělalo by mu radost, kdyby mohl zabít kohokoliv, třeba i Myru nebo jejího bratra.

Miras potlačoval stejné nutkání jako ostatní, kdyby se mu naskytla příležitost, s radostí by zabil i svou sestru, ačkoliv k ní jako k jedinému člověku cítil lehkou náklonnost.

„Vím, co cítíte, mladí mistři,“ oslovil je Savara, když měsíc zakryly husté mraky a oni zase mohli uvažovat. „I mnou zmítá touha zabíjet. Vím, že v příštích nocích téhle potřebě nedokážeme odolat, musíme to tedy zařídit tak, abychom se nepovraždili vzájemně.“

„Jak to chceš provést, Savaro? Až příště uvidím měsíc, budu muset někoho zabít, nemyslím, že bych se dokázal ovládnout.“

„Všichni na tom budeme stejně, Mirasi. Proto musíme už dnes v noci provést určitý obřad. Já jsem měl proti vám jistou výhodu. Podrobně jsem studoval staré svitky a jeden z těch, kteří se vrátili, se o něm zmiňuje.“

„O jaký obřad jde?“

Myra se třásla netrpělivostí, ten žvanivý stařec ji nevýslovně popouzel, kdyby se jí dotkl jen jediný paprsek měsíce, zabila by ho, i kdyby přitom měla zemřít.

Savara se od ní musel odvrátit. Polil si hlavu vodou, aby překonal puzení zabít oba otravné sourozence. Na chvíli mu to pomohlo.

„Ochlaďte si hlavy,“ doporučil jim, než se vydal nasbírat pár větví na malý ohýnek.

Myra i Miras přišli za ním za malou chvíli, i jim z vlasů kapala voda, ale v očích jim stále planula touha po krvi.

„Musíme uspokojit Krvavou paní i svou touhu po krvi. Jestli se nám to nepodaří, podřízneme se dřív, než se nám podaří zabít ostatní vrahy. Pokuste se chvíli ovládat, vezměte nože a řízněte mě každý do jedné ruky. Má krev musí skanout do ohně, jako dar pro strašlivou Kámalí.“

Velmistr cechu vrahů nebyl žádný zbabělec, ale ještě nikdy neudělal nic tak odvážného. Sourozencům planulo v očích vražedné šílenství, přesto se jim podařilo ovládnout se a splnit jeho přání. Oheň zapraskal a vysoko vzplanul, když do něj skanula krev starého muže.

„Teď já,“ pochopila Myra Savarův záměr a nastavila každému noži jednu ruku.

I její krev stekla do magicky planoucího ohně. Poslední roztáhnul ruce Miras. Velmistrův plán se osvědčil. Vrahové prolili navzájem svou krev a jejich vzájemná nenávist zmizela. Touha zabíjet ale zůstala.

„Ve veslicích v konvoji jede spousta podivných cestujících, určitě se právě podřezávají mezi sebou, půjdu jim v tom pomoci,“ prohlásila Myra s úsměvem.

„Je tady mnoho lodí, nestihla bys je obejít všechny.“

„Tvůj bratr má pravdu, Myro, nemůžeme nikoho ošidit. Půjdeme všichni. Ať naše nože prolévají krev pro slávu veliké Kámalí. Nezapomeňte se dobře očistit, než se vrátíte. Nechci, aby kapitán uviděl někoho z nás zkrvaveného.“

„Máš pravdu, Savaro,“ souhlasila Myra, „ale šaty se perou těžce.“

Před očima obou mužů se svlékla. Nahá, jen ve vysokých botách na krásně tvarovaných nohách zmizela v džungli. Své nože odnesla s sebou.

Miras i Savaro okamžitě napodobili její příklad. Každý se vydal na jinou stranu. Rozlehlé tábořiště mnoha posádek dlouhých říčních člunů čekala první z krvavých nocí.

S přibývajícím měsícem se všech vrahů zmocňovalo čím dál větší šílenství. Takovou cestu nezažili ani nejzkušenější lodníci. Pět nocí prožili v džungli pod dorůstajícím měsícem a každé ráno našli nejméně desítku zkrvavených těl.

Většina mrtvol na sobě neměla ani nitku. Ve městech lupiči své oběti často svlékli i z košile, ale tady kolem nich ležela neprostupná džungle. Kdo byli ti podivní loupežníci? Jak se dověděli, kde budou lodě tábořit?

Veslaři se střídali na hlídkách, ale zabitých cestujících neubývalo. Divili se, když se jejich magické amulety ani nezachvěly. Strážní nikoho neviděli, nic neslyšeli, přesto se občas našly dokonce i jejich mrtvoly s podříznutými krky. Ve vzduchu nepoletovala žádná kouzla, přesto každou noc mizeli další cestující.

Zvláštní bylo i to, že nikdo z těch, co zatím přežívali, se ničemu nedivil. Chovali se naprosto klidně. Nikdo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist