načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Co viděl pes - Malcolm Gladwell

Elektronická kniha: Co viděl pes
Autor:

Nahlédněte do hlavy někoho jiného Malcolm Gladwell se ve své novinové tvorbě zabývá nejrůznějšími tématy, od sociologie až po nové technologie, a čtivě a lehce přibližuje ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  187
+
-
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 350
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: What the dog saw
Spolupracovali: překlad Libuše Mohelská
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0293-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nahlédněte do hlavy někoho jiného

Malcolm Gladwell se ve své novinové tvorbě zabývá nejrůznějšími tématy, od sociologie až po nové technologie, a čtivě a lehce přibližuje výsledky výzkumů z neotřelých úhlů pohledu.

Kniha Co viděl pes shrnuje jeho eseje pro časopis New Yorker napsané v letech 1996 až 2009. Ve směsici témat, od zdánlivě výstředních jako barvení vlasů nebo konkurence na poli hořčice a kečupu přes titulní psí psychologii nebo pád Enronu až po ta nejzávažnější jako bezdomovectví nebo interpretace mamografických snímků, se snaží nahlížet na svět očima svých protagonistů a dojít k hlubšímu poznání o tom, jak uvažujeme.

Zařazeno v kategoriích
Malcolm Gladwell - další tituly autora:
Mžik. Jak myslet bez přemýšlení -- Jak myslet bez přemýšlení Mžik. Jak myslet bez přemýšlení
Gladwell, Malcolm
Cena: 265 Kč
David a Goliáš David a Goliáš
Gladwell, Malcolm
Cena: 296 Kč
Co viděl pes Co viděl pes
Gladwell, Malcolm
Cena: 313 Kč
Mžik Mžik
Gladwell, Malcolm
Cena: 254 Kč
Bod zlomu Bod zlomu
Gladwell, Malcolm
Cena: 254 Kč
Bod zlomu Bod zlomu
Gladwell, Malcolm
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Malcolm Gladwell
Co viděl pes
A JINÁ DOBRODRUŽSTVÍ
BizBooks
Brno
2014





Co viděl pes
a jiná dobrodružství
Malcolm Gladwell
Překlad: Libuše Mohelská
Obálka: Petr Gremlica
Odpovědná redaktorka: Martina Rybičková
Technický redaktor: Jiří Matoušek
Authorized translation from the English language edition What the Dog Saw.
Copyright © 2009 by Malcolm Gladwell
Translation © Libuše Mohelská, 2014
Objednávky knih:
www.albatrosmedia.cz
eshop@albatrosmedia.cz
bezplatná linka 800 555 513
ISBN 978-80-265-0293-7
Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2014 ve společnosti Albatros Media a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 867.
© Albatros Media a. s. Všechna práva vy hrazena. Žádná část této publikace nesmí
být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli
způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.
1. vydání





Henrymu a Davidovi










5
Obsah
Předmluva
ČÁST PRVNÍ
VÁŠNIVCI, PRŮKOPNÍCI A DALŠÍ DRUHY
MENŠÍCH GÉNIŮ
Prezentátor
Ron Popeil a dobytí americké kuchyně 17
Kečupová záhada
Hořčice dnes dostanete desítky druhů.
Proč je kečup pořád stejný? 40
Vybouchnout
Jak Nassim Taleb proměnil neodvratnost katastrofy
v investiční strategii 55
Přiznat barvu
Barva na vlasy a skrytá histor ie poválečné Ameriky 75
Chyba Johna Rocka
Co vynálezce antikoncepční pilulky nevěděl o ženském zdraví 95
Co viděl pes
Cesar Millan a autorita v pohybu 116





Co viděl pes
6
ČÁST DRUHÁ
TEORIE, PŘEDPOVĚDI A DIAGNÓZY
Otevřená tajemství
Enron, zpravodajské služby a nebezpečí příliš mnoha informací 137
Milionový Murray
Proč se problémy jako bezdomovectví možná snáz vyřeší, než zvládají
158
Problém s obrázky
Mamografi e, vzdušné síly a limity dívání se 175
Něco vypůjčeného
Mělo by vám obvinění z plagiátorství zničit život? 194
Dvě a dvě dohromady
Paradoxy reformy zpravodajských služeb 213
Umění prohry
Proč se někdo zalekne a jiný zpanikaří 228
Vý buch
Kdo nese vinu za katastrofu, jakou bylo ztroskotání Challengeru?
Nikdo, a měli bychom si na to raději zvyknout 242





Obsah
7
ČÁST TŘETÍ
OSOBNOST, CHARAKTER A INTELIGENCE
Pozdní hvězdy
Proč klademe rovnítko mezi génia a předčasnou vyspělost? 255
Kdo uspěje nejspíš
Jak nabírat lidi, když nedokážeme říct,
kdo se na to místo hodí? 271
Nebezpečné mysli
Profi lování pachatelů snadno a rychle 288
Mýtus o talentu
Jsou chytří přeceňovaní? 306
Síť pro nové kluky
O čem ve skutečnosti vypovídají pracovní pohovory? 321
Potížisti
Co nás mohou pitbulové naučit o zločinu 337










Předmluva
1.
Když jsem byl malý, rád jsem se vkrádal do  tátovy pracovny a  listoval
papíry, které měl na stole. Otec je matematik. Psal tužkou
na milimetrový papír – dlouhé řady úhledně zapsaných čísel a výpočtů. Sedával jsem
na krajíčku jeho židle a prohlížel jeden papír za druhým, zmatený
a užaslý. Za  prvé mi přišlo neuvěřitelné, že mu za  popisování papírů jakousi
hatmatilkou někdo platí. Navíc se mi ale nedařilo zpracovat fakt, že někdo,
koho mám tolik rád, se den co den noří do své vlastní hlavy a tam provádí
věci, kterým ani maličko nerozumím.
Později jsem se dozvěděl, že psychologové podobné úvahy znají a mají
pro ně termín problém jiných myslí. Roční batole si myslí, že když má rádo
kukuřičné křupky, mají je rádi i máma s tátou: zatím si neumí představit, že
v jeho hlavě se děje něco jiného než v hlavách ostatních. Myšlenkový skok
k pochopení, že máma a táta nemusejí kukuřičné křupky nutně taky
zbožňovat, je jeden z  velkých kognitivních milníků ve  vývoji lidského jedince.
Malé děti objev, že okolo nich existují i další mozky, které fungují jinak než
ten jejich, doslova uchvacuje. A pravda je, že nepřestává fascinovat ani nás
dospělé. (Proč umí dvouleté dítě být tak nesnesitelné? Protože
systematicky ověřuje kouzelnou a pro něj zcela novou představu, že něco, co ho těší,
nemusí příliš těšit jeho rodiče.) Co chceme vědět jako první, když se někde
ve  společnosti setkáme s  někým, o  kom víme, že je lékařem? Neptáme se:
„Co děláte?“ Tak nějak víme, co lékař zhruba dělá. Místo toho chceme
vědět, jaké to je být celý den s nemocnými lidmi. Zajímá nás, jaké pocity lékař
při své práci má, protože jsme si vcelku jisti, že je to něco úplně jiného než
sedět celý den u počítače, učit děti nebo prodávat auta. Podobné otázky ne-





Co viděl pes
10
jsou hloupé ani samozřejmé. Zvědavost, jak vypadá vnitřní život jiných lidí
v jejich každodenní práci, je jeden ze základních lidských podnětů. Stejný
podnět dal ostatně vzniknout i knize, kterou držíte v rukou.
2.
Všechny články v  knize Co viděl pes byly původně psány pro časopis
Th e New Yorker, jehož stálým přispěvatelem jsem od roku 1996.
Z nesčetných článků, které jsem v tom období napsal, jsou tohle moje
nejoblíbenější. Seskupil jsem je do  tří kategorií. První se věnuje lidem, kteří jsou
něčím posedlí, a těm, kterým rád říkám menší géniové. Nemohou se
zařadit po  bok Alberta Einsteina, Winstona Churchilla, Nelsona Mandely
a dalších výjimečných architektů světa, ve kterém žijeme. Jsou to géniové
jako Ron Popeil, který prodával kuchyňského robota Chop-o-Matic,
a copywriterka Shirley Polykoff ová se svou slavnou otázkou „Barví si je, nebo
nebarví? To ví jistě jen její kadeřník.“ Druhá část se soustřeďuje na teorie,
tedy na  způsoby, jak si uspořádáváme zkušenosti. Jak máme přemýšlet
o  bezdomovectví, o  fi nančních skandálech nebo o  katastrofách, jako je
ztroskotání raketoplánu Challenger? Třetí část se zamýšlí nad
předpověďmi, které vyslovujeme o  ostatních. Jak víme, zda je někdo špatný nebo
chytrý nebo schopný něco zvládnout opravdu dobře? Jak uvidíte,
k přesnosti takových úsudků jsem poněkud skeptický.
V těch nejlepších článcích nejde o to, co bychom si měli myslet. Mým
cílem bylo spíš popsat, co si lidé, kteří přemýšlejí o bezdomovectví, kečupu
nebo fi nančních skandálech, o  bezdomovectví, kečupu nebo fi nančních
skandálech opravdu myslí. Sám nevím, jaký závěr si udělat o ztroskotání
Challengeru. Je to pro mě nesrozumitelné stejně jako úhledně zapsané
neproniknutelné řady číslic a výpočtů na milimetrovém papíře. Ale co když
se na tento problém podíváme očima někoho jiného, zevnitř jeho hlavy?
V knize najdete třeba článek, ve kterém se snažím pochopit rozdíl mezi
zaleknutím se a zpanikařením. K jeho napsání mě inspirovala smrtelná
letecká nehoda Johna F. Kennedyho mladšího v červenci 1999. Jako začína-





Předmluva
11
jící pilot v nepříznivém počasí „ztratil horizont“ (jak piloti říkají) a letadlo
začalo prudce klesat a točit se ve spirálách. Abych pochopil, co prožíval,
vzlétl jsem s  pilotem ve  stejném typu letadla jako Kennedy za  stejného
počasí a požádal jsem ho, aby s námi provedl podobnou vývrtku. Nebyl
to žádný trik. Byla to nutnost. Chtěl jsem pochopit, jaký to byl pocit
havarovat s letadlem tímto způsobem, protože když si chcete takovou nehodu
vysvětlit, jednoduše nestačí jen vědět, co Kennedy udělal. Článek
„Problém s obrázky“ pojednává o tom, jak se vyznat v obrazech ze satelitů, jako
jsou třeba ty, o kterých se Bushova administrativa domnívala, že zachycují
Husajnovy zbraně hromadného ničení. Začal jsem se tím tématem
zabývat, protože jsem strávil jedno odpoledne s  radiologem. Společně jsme
prohlíželi mamogramy, když najednou – bez zřejmého podnětu – zmínil,
jak si představuje, že potíže, jaké v jeho oboru mají s interpretací rentgenu
prsu, se hodně podobají problémům, s nimiž se potýká CIA při čtení
satelitních snímků. Mě zajímalo, co se děje v jeho hlavě, a on by zase rád věděl,
co se děje v  hlavách specialistů CIA. Vzpomínám si, že se se mnou v  tu
chvíli všechno zatočilo. Pak je tu článek, po kterém je tahle kniha
pojmenována. Je to profi l Cesara Millana, přezdívaného zaříkávač psů. Millan
dokáže dotykem ruky zklidnit i ta nejzuřivější a nejneklidnější zvířata. Co
se mu přitom děje v hlavě? Tato otázka mě k napsání článku inspirovala.
Ale v polovině práce na něm mi došlo, že můžu otázku položit ještě
příhodněji: Když Millan provádí svoje kouzla, co probíhá hlavou tomu psovi?
To je to, co bychom opravdu chtěli vědět – co vidí pes.
3.
Otázka, kterou dostávám nejčastěji, zní: Odkud berete nápady? Pořád
jsem se na  ni nenaučil odpovědět dobře. Obvykle vágně poznamenám
něco o tom, jak mi různí lidé vyprávějí různé věci, nebo jak mi můj
redaktor Henry dal knížku, která mě přiměla k zamyšlení, nebo řeknu, že si to
zkrátka nepamatuju. Když jsem dával dohromady tenhle výbor, říkal jsem
si, že tu odpověď zkusím jednou provždy vymyslet. V knížce najdete třeba





Co viděl pes
12
dlouhý a poněkud výstřední článek o tom, proč nikdy nikdo nepřišel
s kečupem, který by konkuroval značce Heinz. (Jak se cítíme, když si dáváme
kečup?) Tenhle nápad pochází od  mého kamaráda Davea, který pracuje
v  potravinářství. Tu a  tam spolu zajdeme na  oběd a  on je prostě člověk,
který o  takových věcech přemýšlí. (Má mimochodem i  pár fascinujících
teorií o  melounech, ale ty si nechávám na  později.) Další článek
nazvaný „Přiznat barvu“ je o průkopnicích na trhu s barvami na vlasy. Tímhle
tématem jsem se začal zabývat, protože mě nějak napadlo, že by mohlo
být zajímavé napsat něco o  šampónech. (Myslím, že jsem zoufale hledal
téma.) O mnoho rozhovorů později se jedna popuzená dáma z reklamní
agentury divila: „Proč pro všechno na  světě píšete o  šampónech? Barvy
na vlasy jsou mnohem zajímavější.“ A je to tak.
Trik při hledání nápadů spočívá v tom, že sám sebe přesvědčíte, že
všichni a všechno mají nějaký příběh. Říkám trik, ale možná bych měl říct výzva,
protože to vůbec není lehké. Náš lidský instinkt nám ostatně velí
předpokládat, že většina věcí není zvlášť zajímavá. Přepínáme mezi televizními kanály
a vyzkoušíme jich deset, než si jeden vybereme. V knihkupectví
prolistujeme dvacet románů, než najdeme ten, který bychom chtěli. Filtrujeme
a děláme žebříčky a hodnotíme. Nic jiného nám nezbývá. Nabídka je příliš
široká. Když ale chcete být publicistou, musíte s tímhle instinktem každý den
bojovat. Šampón se nezdá moc zajímavý? To tedy ne, musí být, a jestli není,
musím věřit, že mě nakonec dovede k něčemu, co zajímavé je. (Posouzení,
jestli mám v tomhle případ pravdu, nechám na vás.)
Dalším trikem při hledání nápadů je rozpoznat rozdíl mezi mocí
a věděním. Jen málo z lidí, s nimiž se v téhle knize setkáte, patří
k mocným nebo slavným. Právě to jsem měl na  mysli, když jsem říkal, že mě
zajímají menší géniové. Když hledáte příběh, nezačnete odshora. Začnete
uprostřed, protože ti uprostřed na světě odvádějí skutečnou práci.
Kamarád Dave, který mě poučil o  kečupu, je právě takový chlápek uprostřed.
Na  kečupu sám pracoval. Díky tomu o  něm něco ví. Lidé nahoře si
hlídají (a oprávněně), co říkají, protože musejí chránit své postavení a prá-





Předmluva
13
va. A  kdo se hlídá, moc zajímavého nenabídne. V  článku „Prezentátor“
poznáte Arnolda Morrise, který mi jednoho letního dne ve  své kuchyni
v Jersey Shore předváděl kráječ zeleniny Dial-O-Matic: „Pojďte blíž,
přátelé. Ukážu vám ten nejúžasnější kráječ, jaký jste v  životě viděli,“ začal.
Vzal balíček grilovacího koření a použil ho jako pomůcku. „Podívejte se
na tohle!“ Pozdvihl koření, jako by předváděl vázu od Tiff anyho.
Pozdvihl koření, jako by předváděl vázu od Tiff anyho. Takhle se hledají příběhy:
v něčí kuchyni v Jersey Shore.
4.
Když jsem vyrůstal, nikdy jsem nechtěl být spisovatelem. Chtěl jsem být
právníkem a  v  posledním roce na  vysoké jsem se pak rozhodl, že půjdu
do  reklamy. Ucházel jsem se o  práci v  osmnácti reklamních agenturách
v Torontu a obdržel osmnáct odmítnutí, které jsem si připevnil na stěnu,
jedno vedle druhého. (Dodnes je někde mám.) Přemýšlel jsem o  dalším
studiu, ale neměl jsem na to dost dobré známky. Přihlásil jsem se na roční
stipendium v  exotické zemi, nepřijali mě. Nakonec jsem skončil u 
psaní z toho jednoduchého důvodu, že mi trvalo věčnost připustit, že psaní
může být práce. Práce je něco seriózního a skličujícího. Psaní byla zábava.
Po škole jsem půl roku pracoval v Indianě v malém časopise s názvem
American Spectator. Pak jsem se přestěhoval do  Washingtonu, kde jsem
byl pár let na volné noze, až jsem se uchytil v deníku Washington Post –
a odtud jsem přišel do New Yorkeru. Celou tu dobu mě psaní nepřestalo
bavit a já doufám, že tenhle radostný duch je z článků v této knize znát.
Nic mě nefrustruje víc, než když si někdo něco přečte – ode mě nebo
někoho jiného – a  naštvaně řekne: „Já to neberu.“ Proč se zlobí? Dobré
psaní nestojí ani nepadá se silou své schopnosti přesvědčit. Určitě to
neplatí o psaní, jaké najdete v téhle knize. Stojí a padá se silou své schopnosti
zapojit čtenáře, přinutit je přemýšlet, dát jim nahlédnout do něčí hlavy –
i když třeba dojdou k závěru, že se jim v té hlavě moc nelíbí. Nazval jsem
ty články dobrodružstvími, protože právě tím mají být. Užijte si je.










Část první
vášnivci, průkopníci a další
druhy menších géniů
„Pro červa v křenu je křen celý svět.“










17
Prezentátor
ron popeil a dobytí americké kuchyně
1.
Neobyčejný příběh trouby Ronco Showtime Rotisserie & BBQ začíná
u  Nathana Morrise, syna ševce a  židovského kantora Kidderse Morrise,
který přišel ze Staré země v 80. letech 19. století a usadil se v Asbury
Parku v  New Jersey. Nathan Morris byl prezentátor. Pracoval na  plážových
promenádách, v  dolarových obchodech a  na  venkovských trzích podél
pobřeží Atlantiku, kde prodával kuchyňské pomocníky od  fi rmy Acme
Metal z Newarku. Začátkem 40. let založil Nathan společnost N. K. Morris
Manufacturing – k  jejím slavným výrobkům patří tvořítko na  sendviče
KwiKi-Pi a  kráječ na  zeleninu Morris Metric Slicer – a  možná proto, že
vládla hospodářská krize a pracovní vyhlídky byly chmurné, nebo možná
proto, že Nathan Morris ukazoval ve  své nové profesi takový zářný
příklad, následovali ho příbuzní do fi rmy jeden za druhým. Jeho synové
Lester Morris a Arnold („Kudla“) Morris se stali prezentátory. Pomohl
s etablováním i svému švagrovi Irvingu Rosenbloomovi, který později na Long
Islandu zbohatl na  plastovém zboží. Nabízel mimo jiné tak skvělé ruční
struhadlo, že mu Nathan vzdal poctu svým struhadlem Dutch Kitchen
Shredder Grater. Uzavřel partnerství se svým bratrem Alem, jehož synové
také prezentovali na promenádách, a s vyčouhlým Irem jménem Ed
McMahon. Pak, jednoho léta těsně před válkou, vzal Nathan do  učení
svého synovce Samuela Jacoba Popeila. S. J., jak mu říkali, načerpal od strý-





Co viděl pes
18
ce Nathana tolik inspirace, že založil fi rmu Popeil Brothers se sídlem
v Chicagu a přinesl světu kráječe zeleniny Dial-O-Matic, Chop-O-Matic
a Veg-O-Matic. S. J. Popeil měl dva syny. Ten starší, Jerry, zemřel mladý.
Toho mladšího zná každý Američan, který kdy sledoval pozdně noční
teleshopping. Jmenuje se Ron Popeil.
V poválečných letech udělalo z kuchyně středobod své kariéry
spousta lidí. Třeba Klinghoff erovi z  New Yorku. Jeden z  nich, Leon, tragicky
zahynul v roce 1985 při únosu lodi Achille Lauro, když ho palestinští
teroristé strčili na invalidním vozíku přes palubu. Počátkem 50. let vyrobili
Roto-Broil 400, jeden z prvních domácích grilů, který prezentoval i Lester
Morris. Pak tu byl Lewis Salton, jenž unikl nacistům s anglickou poštovní
známkou ze sbírky svého otce, kterou proměnil za továrnu na kuchyňské
pomocníky v  Bronxu. Zrodil se v  ní ohřívač Salton Hotray, jakýsi
předchůdce mikrovlnné trouby, a dnes společnost Salton, Inc., prodává
elektrický gril George Foreman.
Ale klanu Morrisových a  Popeilových se žádný z  rivalů nevyrovnal.
Byli první rodinou americké kuchyně. Ženili se s  krásnými ženami,
bohatli, kradli si navzájem nápady a  v noci místo spaní vymýšleli způsob,
jak nakrájet cibuli tak, abyste ronili jen a pouze slzy radosti. Byli
přesvědčení, že oddělovat vývoj produktů od  marketingu, jak to dělala většina
jejich současníků, je chyba. Pro ně to bylo nerozlišitelné: objekt, který se
prodává nejlíp, je ten, co se prodává sám. Byli to kurážní, brilantní muži.
A Ron Popeil z nich byl nejbrilantnější a nejkurážnější. Byl v rodině
Josefem, kterého otec vyhnal do divočiny, jen aby se vrátil a vydělal víc peněz
než všichni jeho příbuzní dohromady. Byl průkopníkem, který
přenášel tajemství prezentátorů z  plážových promenád na  televizní
obrazovku. A ze všech kuchyňských přístrojů z pantheonu impéria Morrisových
a Popeilových neměl žádný tak důvtipný design a tak široký zásah
a žádný tak dokonale neztělesňoval rodinné přesvědčení o  vztahu prezentace
a prezentovaného objektu jako trouba Ronco Showtime Rotisserie & BBQ,





Prezentátor
19
kterou šlo koupit za čtyři splátky po  39,95 dolarech a je to možná – za ty
peníze – nejúžasnější kuchyňský přístroj všech dob.
2.
Ron Popeil je pohledný muž, s rozložitou hrudí a rameny, lví hlavou
a možná až příliš výraznými rysy. Je mu kolem pětašedesátky a  žije v  Beverly
Hills, asi v  půli Coldwater Canyonu, v  rozlehlém bungalovu, za  kterým
roste pár avokádovníků a  zeleninová zahrada. Na  poměry Beverly Hills
má Popeil zvyky ze staré školy. Sám si nosí nákupy. Jídá ve fastfoodovém
řetězci Denny’s. Obléká tepláky a trička. Až dvakrát denně ho potkáte, jak
nakupuje maso nebo ryby v  některém z  místních obchodů – nejčastěji
v diskontním Costcu, které si oblíbil, protože půl kila kuřecího tady stojí
99 centů, zatímco v běžných supermarketech je to 1,49 dolaru. S nákupem
se vrací do  své kuchyně, prostorné místnosti s  výhledem na  kaňon, kde
je připravena škála mechanických pomocníků, sbírka patnácti set lahví
olivového oleje a v rohu visí olejomalba, která ho zachycuje spolu
s čtvrtou ženou Robin (v  minulosti působila jako modelka pro prádlo značky
Frederick’s of Hollywood) a  jejich malou dcerkou Contessou. Na  papíře
Popeil vlastní společnost Ronco Inventions, která v  kalifornském
Chatsworthu zaměstnává dvě stě lidí a má tu několik skladů. Srdcem Ronca ale
ve skutečnosti je Ron, jenž pracuje z domova, a velká část klíčových hráčů
jsou jeho kamarádi, kteří také pracují z domova a občas se sejdou u Rona
v kuchyni, kde hostitel uvaří polévku a uspořádá poradu.
V posledních třiceti letech vynalezl Ron řádku kuchyňských přístrojů,
mimo jiné sušičku Ronco Electric Food Dehydrator nebo automatický
výrobník těstovin a  klobás, jehož tlačné ložisko je z  materiálu
používaného v neprůstřelném skle. Pracuje vytrvale, nechává se při tom vést
záblesky inspirace. V  srpnu 2000 ho třeba zničehonic napadlo, jaký
výrobek by měl následovat po  troubě Showtime Rotisserie. Se svou pravou
rukou Alanem Backusem pracoval na obalovacím stroji, který by vzal až
pět kilo kuřecích křidélek, žampionů, krevet nebo rybích fi letů a  udělal





Co viděl pes
20
všechnu práci – vajíčka, mouka, strouhanka – během pár minut, aniž
by se kuchař nebo stroj umazal. „Alan se vydal do Koreje, odkud máme
velké objednávky,“ vysvětloval Ron nedávno nad obědem (dal si středně
propečený hamburger s hranolky) ve VIP boxu nedaleko dveří v salonku
Polo Lounge hotelu Beverly Hills. „Tak jsem mu zavolal. Vzbudil jsem
ho, protože tam byly dvě hodiny ráno. A tohle jsem mu řekl: ‚Alane, stop.
Obalovací stroj nech být. Vrátím se k němu později. Máme jiný projekt,
který musí přijít na řadu dřív.‘ “ Tím projektem, který ho inspiroval, bylo
zařízení umožňující udit maso v interiéru, aniž by při tom vznikaly pachy
nasycující vzduch a prosakující do nábytku. Ron měl jednu interiérovou
udírnu na verandě – pracoval na ní před rokem a vypadala „jako
z komiksu Rubeho Goldberga“ – a z náhlého popudu v ní udělal kuře. „To kuře
bylo tak skvělé, že jsem si řekl,“ volnou levou rukou udeřil Ron do stolu:
„Tohle je ten nejlepší kuřecí sendvič, jaký jsem v životě měl.“ Obrátil se
ke mně: „Kolikrát jste měl sendvič s uzeným krůtím? Možná míváte
sendvič s uzeným krůtím nebo kuřecím jednou za půl roku. Jednou! Kolikrát
jste měl uzeného lososa? Á. Víckrát. Řekněme, že si uzeného lososa dáte
jako předkrm nebo malé jídlo jednou za čtvrt roku. Vepřová žebírka?
Záleží na tom, v jaké restauraci si je objednáte. Uzená klobása, to je totéž. Tu
a tam si dáte uzené,“ naklonil se ke mně a zdůraznil svá slova dloubnutím
do paže, „ale já vím jedno, Malcolme. Nemáte udírnu.“
Nápad na  Showtime přišel podobně. Asi před čtyřmi lety byl Ron
v  Costcu a  najednou ho zaujalo, kolik zákazníků čeká ve  frontě na  kuře
ze zdejších grilů. Tu a tam si dali grilované kuře, ale jedno Ron věděl jistě:
neměli grilovací troubu. Když přišel domů, hned volal Backusovi.
Společně koupili skleněné akvárium, motorek, ohřívací prvek, napichovací jehlu
a  pár dalších dílů a  začali kutit. Ron chtěl přístroj dost velký na 
sedmikilovou krůtu, ale dost malý, aby se vešel na  běžnou kuchyňskou linku.
Neměl mít termostat, protože termostaty jsou poruchové, a  to, jak
neustále zapínají a vypínají ohřev, navíc znemožňuje vytvoření rovnoměrné,
křupavé kůžičky, která byla podle Rona zásadní. Grilovací jehla se musela





Prezentátor
21
otáčet okolo vodorovné osy, nikoli okolo svislé, protože při úpravě
kuřete nebo kusu hovězího nastojato by horní část byla vysušená a  všechna
šťáva by stekla dolů. Roderick Dorman, právník, který Ronovi pomáhá
sjednat patenty, vzpomíná, že při svých návštěvách v Coldwater Canyonu
vídal na  kuchyňské lince pět nebo šest prototypů vyrovnaných do  řady.
V  každém z  nich Ron udělal kuře, aby mohl porovnat konzistenci masa
a zhnědnutí kůžičky. Pak dumal třeba nad tím, jestli existuje způsob, jak
by šlo jehněčím kebabem, když se blíží k ohřívacímu prvku, otáčet tak, aby
byl zvenku i zevnitř stejně propečený. Když Ron skončil, byla pro
Showtime vytvořena dvacítka patentových přihlášek. Trouba byla vybavena
nejvýkonnějším motorem ve své třídě. Měla odkapávací podnos opatřený
nepřilnavou keramickou vrstvou, kterou šlo snadno vyčistit, a fungovala
i poté, co jste ji desetkrát za sebou z metrové výšky upustili na betonový
nebo kamenný povrch. Pro Rona tak bylo naprosto jednoznačné, že upeče
to nejlepší kuře, jaké v životě měl.
V  té době natočil Ron s  troubou Showtime dvacet osm a  půl
minuty dlouhý teleshoppingový pořad. Natáčel se živě před publikem ve 
studiu a poprvé se vysílal 8. srpna 1998. Od té doby se pořád promítá, často
pozdě nad ránem nebo na  obskurních kabelových stanicích, mezi
radami jak zbohatnout a bůhvíkolikátou reprízou nekonečného seriálu Th
ree’s Company. Reakce diváků zůstává nadšená a v příštích třech letech by
celkové tržby za  Showtime měly překonat hranici miliardy dolarů. Ron
Popeil přitom neměl žádné výzkumy trhu, vývojářské týmy, poradce pro
PR, reklamní agentury z Madison Avenue ani podnikové poradce.
Nevyužil jedinou skupinovou diskusi s potenciálními zákazníky. Zvolil
strategii, jakou Morrisovi a Popeilovi uplatňují prakticky v celém tomto století
a  o  které všichni experti tvrdí, že v  moderní ekonomice ji nejde použít.
Ve své kuchyni si vysnil ideálního pomocníka a pak se osobně vydal
předvést ho lidem.





Co viděl pes
22
3.
Nathan Morris, prastrýc Rona Popeila, vypadal jako Cary Grant. Nosil
slamák. Hrál na ukulele, jezdil v kabrioletu a skládal klavírní melodie. Svou
fi rmu řídil z nízké nabílené budovy s malým přístavkem na Ridge Avenue
poblíž Asbury Parku, kde se věnoval průkopnickým pokusům s tefl onem.
Měl své výstřednosti, například si vyvinul fobii z cestování mimo
domovskou čtvrť bez lékařského doprovodu. Vedl spory s  bratrem Alem, který
se nakonec dopálil tak, že odešel do Atlantic City, a potom se synovcem
S. J. Popeilem, který podle Nathana nebyl dostatečně vděčný za  to, jak
mu umožnil v  podnikání s  kuchyňskými pomocníky začít. Tento
druhý nesvár vyvrcholil soudní konfrontací ohledně S. J. Popeilova kráječe
Chop-O-Matic se skládanou čepelí ve tvaru W, která se otáčela s využitím
zvláštního spojkového mechanismu. Chop-O-Matic byl skvělý na výrobu
zelného salátu coleslaw nebo sekaných jater. Když Morris uvedl nápadně
podobný produkt pod názvem Roto-Chop, S. J. Popeil pohnal strýce před
soud kvůli porušení patentu. (Samotný Chop-O-Matic byl ovšem zřejmě
inspirován švýcarským robotem Blitzhacker a S. J. později o patent
ve sporu se Švýcary přišel.)
Oba se střetli v květnu 1958 v Trentonu, v soudní síni natřískané členy
rodiny Morrisových a Popeilových. Když proces začal, čelil Nathan Morris
na lavici obžalovaných křížovému výslechu, ve kterém se mu právníci jeho
synovce snažili ukázat, že je pouhý šejdíř a  plagiátor. V  klíčovém
okamžiku se do výslechu zničehonic vložil soudce. „Ukazováček pravé ruky
namířil na Morrise,“ vzpomíná Jack Dominik, Popeilův dlouholetý
patentový zástupce, „a na to, co řekl, nikdy v životě nezapomenu. ‚Vás já znám!
Vy jste prezentátor! Viděl jsem vás na promenádě!‘ A Morris namířil
ukazováčkem na soudce a zařval: ‚Ne! Já jsem výrobce. Jsem vážený výrobce
a  pracuji s  těmi nejvýznačnějšími poradci!‘ “ (Nathan Morris měl podle
Dominika ve zvyku označovat jako význačné všechny svoje
spolupracovníky.) „V tom okamžiku,“ pokračuje Dominik, „začal strýček Nat rudnout
a soudce rudl ještě víc, takže byla vyhlášena přestávka.“ Co se stalo poz-





Prezentátor
23
ději, nejlépe popisuje Dominikův nepublikovaný rukopis Th e Inventions
of Samuel Joseph Popeil by Jack E. Dominik – His Patent Lawyer (Vynálezy
Samuela Josepha Popeila od Jacka E. Dominika, jeho patentového
zástupce). Nathan Morris utrpěl náhlé srdeční selhání a  S. J. ochromily pocity
viny. „Následovaly vzlyky,“ píše Dominik. „Dostavily se výčitky. Dalšího
dne byla v případu uzavřena dohoda. Zotavení strýčka Nata z včerejšího
infarktu se blížilo zázraku.“
Nathan Morris byl showman, tak jako tolik jeho příbuzných, a 
prezentace zboží byla především show. Říká se, že Nathanův synovec Archie
(„Předváděč předváděčů“) Morris jednou během dlouhého odpoledne
prodal dobře oblečenému gentlemanovi celou řádku kuchyňských
pomocníků. Poté sledoval, jak se muž na  odchodu zastavil, nahlédl do  své
tašky a  celou ji vyhodil do  popelnice opodál. Tak dobří Morrisovi byli.
„Moji bratranci by vám prodali prázdnou krabici,“ tvrdí Ron.
Posledním členem klanu Morrisových, který je aktivní jako
prezentátor, je Arnold („Kudla“) Morris, který si přezdívku vysloužil svou
mimořádnou dovedností s nožem Sharpkut, předchůdcem nožů Ginsu, rovněž
prodávaných na prezentacích. Tenhle rozverný muž s kulatou tváří a pár
chomáči šedých vlasů nedávno oslavil sedmdesátku. Jeho podpisem je
pohyb, jakým poté, co nakrájí rajče na úhledné, pravidelné plátky,
jednotlivé kousky zručně vyskládá do vyrovnané řádky na čepeli nože. Dnes žije
ve čtvrti Ocean Township, pár mil od Asbury Parku, s Phyllis, která je jeho
ženou už devětadvacet let a  které říká (se stejným neodolatelným
přesvědčením, s jakým by mohl popisovat třeba kvality nože Feather Touch
Knife) „nejkrásnější děvče v Asbury Parku“. Jednoho nedávného
dopoledne se ve své pracovně pustil do prezentace kráječe Dial-O-Matic, který
S. J. Popeil vyrobil před nějakými čtyřiceti lety.
„Přistupte blíž, přátelé. Předvedu vám ten nejúžasnější krájecí stroj,
jaký jste kdy viděli,“ začal. Opodál sedící Phyllis se dmula pýchou. Jako
pomůcku si vzal balíček grilovacího koření, které Ron Popeil prodává
spolu s  troubou Showtime Rotisserie: „Podívejte se na  tohle!“ Zdvihl sáček





Co viděl pes
24
do vzduchu, jako by předváděl vázu od Tiff anyho. Pohovořil
o dokonalosti stroje při krájení brambor, cibule a pak rajčat. Jeho hlas, báječný nástroj
modulovaný rytmy Jersey Shore, nabyl zpěvavé kvality: „Kolik z vás krájí
rajčata takhle? Pícháte do  nich. Bodáte do  nich. Šťáva vám teče po 
rukách. S kráječem Dial-O-Matic se to dělá trošku jinak. Dáte rajče do stroje
a zavrtíte s ním,“ pantomimicky napodobil, jak rajče uložil do lůžka
přístroje. „Tím rajčetem! Madam! Tím rajčetem! Čím víc vrtíte, tím víc toho
dostanete. To rajče myslím, vážená dámo! Dostanete dokonalé plátky,
ani semínko nepřišlo nazmar. Sám ale Dial-O-Matic nejraději používám
na coleslaw. Moje tchýně vždycky vzala hlávku zelí a pustila se do ní.“
Zaútočil na imaginární zelí několika divokými bodnutími. „Vždycky jsem si
říkal, jestli nespáchá sebevraždu. Páni, jak já jsem se modlil – tedy aby jí
to neuklouzlo! Nevyložte si to špatně. Svoji tchyni mám moc rád. To s její
dcerou si nevím rady. Takže vezmete zelí. Překrojíte ho napůl. Zelí,
zelíčko. Dokonalý salátek. Hotová zelná sláma...“
Byl to kabaretní monolog, až na  to, že Arnold své publikum jen
nebavil: prodával. „Můžete vzít prezentátora a  udělat z  něj skvělého herce,
ale ne vždycky uděláte z herce skvělého prezentátora,“ tvrdí. Prezentátor
vás musí přimět k  potlesku a  k  tomu, abyste vytáhli peněženku. Musí
umět zvládnout to, čemu se v prezentátorské hantýrce říká „obrat“ –
nebezpečný a zlomový okamžik, kdy se z baviče stává obchodníkem. Když
se z davu padesáti lidí přihlásí pětadvacet, kteří chtějí koupit, opravdový
prezentátor prodá jen dvacítce z  nich. Zbývajícím pěti řekne: „Počkejte!
Chci vám ukázat ještě něco!“ A začne s předváděčkou znovu, s mírnými
obměnami, a oněch pět nebo šest diváků se stane jádrem nového
hloučku. Nově příchozí je obklopí a oni jsou tak nažhavení, aby už už zaplatili
a  vydali se za  svým, že znovu spustí prodejní horečku. Zvládnout obrat
vyžaduje umění pracovat s  očekáváními. To proto měl Arnold na  svém
stánku vždycky vábivě naaranžovaný ananas. „Už čtyřicet let lidem
slibuju, že jim ukážu, jak se ananas krájí, ale nikdy jsem ho nenakrojil,“
vypráví. „U  mého kamaráda prezentátora to došlo až do  bodu, kdy si pořídil





Prezentátor
25
ananas z plastu. Proč byste ho krájeli? Stál pár babek. A když do něj
zakrojíte, lidi odejdou.“ Arnold popisuje, jak si jednou najal pár mužů, aby pro
něj předváděli kráječ zeleniny na trhu v Danbury v Connecticutu, a jejich
apatický přístup ho otrávil natolik, že se prezentace ujal sám. Všichni, jak
říká, čekali, až selže: s tímto konkrétním kráječem nikdy předtím
nepracoval a zeleninu taky pěkně masakroval. Přesto od jediné skupinky vybral
200 dolarů. „Měli oči navrch hlavy,“ vzpomíná Arnold. „Nechápali: ‚Vždyť
vy ani nevíte, jak se s  tím přístrojem zachází.‘ ‚Ale jednu věc umím líp
než vy,‘ opáčil jsem. ‚A co to je?‘ ptali se. Odpověděl jsem: ‚Vím, jak si říct
o peníze.‘ A to je tajemství celého tohohle oboru.“
4.
Ron Popeil začal prezentovat kuchyňské pomocníky svého otce na bleším
trhu na Maxwell Street v Chicagu, v polovině 50. let. Bylo mu třináct.
Každé ráno dorazil na trh v pět ráno a připravil si po pětadvaceti kilech cibule,
zelí a mrkve a padesát kilo brambor. Prodával od šesti do čtyř odpoledne
a  za  den přinesl až 500 dolarů. Když mu bylo ke  dvacítce, začal putovat
po větších trzích, a pak získal prvotřídní prostor v obchodě Woolworth’s
v  chicagské obchodní čtvrti Loop, což tehdy byla pobočka Woolworth’s
s největším objemem tržeb v zemi. Vydělával prodejem kráječů
Chop-O-Matic a  Dial-O-Matic víc než vedoucí obchodu. Večeřel v  elegantní
restauraci Pump Room, nosil rolexky a spával v hotelových apartmá za 150
dolarů na noc. Fotografi e z té doby zachycují hezkého mladíka s hustými
tmavými vlasy, modrozelenýma očima a smyslnými rty. Když se o pár let
později přesunul do vlastní kanceláře na Michigan Avenue, říkali mu Paul
Newman z  mrakodrapu Playboy Building. Mel Korey, Ronův kamarád
z vysoké školy a jeho první obchodní partner, vzpomíná, jak se šel
podívat na Ronovu prezentaci kráječe Chop-O-Matic do Woolworth’s na State
Street. „Byl okouzlující,“ líčí Korey. „Některé sekretářky z okolních
kanceláří si brávaly oběd do Woolworth’s, aby se na něj mohly koukat. Když
dospěl k  obratu, lidi k  němu běželi s  peněženkami.“ Před několika lety





Co viděl pes
26
se Ronův přítel Steve Wynn, zakladatel řetězce hotelových kasin Mirage
Resorts, vydal navštívit do  vězení po dnikatelského magnáta Michaela
Milkena. Byli poblíž televize, kde zrovna běžel Ronův teleshopping
a přišla chvíle, kdy prezentoval cenu. Ten postup je prověřený prezentacemi
na promenádách: „Nezaplatíte dvě stě dolarů, nezaplatíte ani sto osmdesát
dolarů, ani sto sedmdesát, dokonce ani sto šedesát...“ Je to standardní
prezentační trik: zní to dramaticky jen proto, že počáteční cena je
nasazena nesmyslně vysoko. Na Ronově provedení ale bylo cosi
neodolatelného. Jak se dostával stále níž, Wynn a Milken – kteří o ziskových maržích
nejspíš věděli tolik, co každý Američan – jednohlasně vykřikli: „Zastav,
Rone! Dost!“
Byl Ron nejlepší? Jediný pokus tuhle otázku jednou provždy vyřešit
proběhl před nějakými čtyřiceti lety, kdy Ron a  Arnold předváděli sadu
nožů na výstavě Eastern States Exposition v Západním Springfi eldu
v Massachusetts. Byl tam ještě třetí muž, Frosty Wishon, který si také zasloužil
pověst legendy. „Frosty byl dobře oblečený, výmluvný muž a dobrý
prodejce,“ popisuje Ron. „Byl ale přesvědčený, že je nejlepší. Tak jsem řekl:
‚Dobrá, chlapi, máme tu desetidenní akci, jedenáct, možná dvanáct hodin
denně. Vystřídáme se a  srovnáme, kolik jsme toho prodali.‘ “ Do 
rodinných pověstí Morrisových a  Popeilových vešla tahle událost jako
„přestřelka“ a její výsledek si všichni pamatují. Ron překonal Arnolda, ale jen
o  vlásek, ne víc než o  pár set dolarů. Frosty Wishon ovšem prodal jen
polovinu toho, co jeho rivalové. „Nedokážete si představit, pod jakým
tlakem Frosty byl,“ pokračuje Ron. „Na konci akce ke mně přišel a povídá:
‚Rone, s tebou už nikdy v životě nedělám.‘ “
Frosty Wishon byl bezpochyby okouzlující a přesvědčivý muž, myslel
si ale, že to stačí – že pravidla předváděček jsou stejná jako pravidla
reklamy, která se zaštiťuje celebritou. Když Michael Jordan prezentuje
hamburgery od  McDonalda, je hvězdou Michael Jordan. Když ale Ron Popeil
nebo Arnold Morris prezentují Chop-O-Matic, mají dar udělat hvězdu
z kráječe. Je to přece inovace. Představuje odlišný způsob, jak nakrájet ci-





Prezentátor
27
buli nadrobno a  nasekat játra. Od  z ákazníků vyžaduje, aby přehodnotili
svůj přístup ke kuchyňským pracím. Jako většina velkých inovací je
vlastně narušením rutiny. A jak přesvědčíte lidi, aby si narušili život? Ne
pouhým vlichocováním nebo upřímností a ne tím, že jste slavní nebo krásní.
Musíte nový vynález zákazníkům objasnit – ne jednou nebo dvakrát, ale
spíš třikrát nebo čtyřikrát, pokaždé trochu jinak. Musíte jim ukázat, jak
přesně funguje a proč funguje, nechat je koukat vám pod ruce, když v něm
sekáte játra, potom jim vysvětlíte, jak přesně zapadne do jejich
osvědčených postupů, a nakonec jim prodáte paradoxní skutečnost, že jakkoli
revoluční pomocník to je, jeho použití není nijak složité. Před třiceti lety
přišly na  trh videorekordéry. Také šlo o  produkt měnící pravidla: jeho
účelem mělo být umožnit nahrávání televizních pořadů tak, aby člověk už
nebyl vázán televizním programem. Videorekordéry sice zanedlouho byly
všudypřítomné, ale k  tomuto účelu se využívaly jen zřídka. To proto, že
videorekordér se nikdy neprodával na prezentacích: nikdo smysl přístroje
americkým spotřebitelům neobjasnil – ne jednou nebo dvakrát, ale spíš
třikrát nebo čtyřikrát – a  nikdo jim neukázal, jak přesně funguje a  proč
funguje, jak přesně zapadne do  jejich osvědčených postupů. Žádné ruce
je krok za  krokem neprovedly jeho ovládáním. Výrobci videorekordérů
se spokojili s  tím, že vám s  úsměvem a  poklepáním na  rameno předali
krabici a  přihodili návod k  ovládání. Každý prezentátor by vám řekl, že
tohle nestačí.
Jednou, když jsem seděl na  vysoké stoličce v  kuchyni u  Rona doma
v  Coldwater Canyonu, ukázal mi, v  čem spočívá umění prezentace.
Vyprávěl, jak nedávno povečeřel s hercem Ronem Silverem, který v novém
fi lmu o procesu s O. J. Simpsonem hraje Ronova přítele Roberta Shapira.
„Ronovi Silverovi oholili vzadu hlavu, takže tam teď má lysinku, protože
takovou měl i Bob Shapiro,“ vypráví Ron. „Tak mu říkám: ‚Musíte si
pořídit GLH.‘ “ GLH je jeden z Ronových starších produktů, sprej, který
zhušťuje vlasy a  kryje lysá místa. „Říkám mu: ‚Budete vypadat dobře. A  než
půjdete na scénu, zkrátka ho smyjete šampónem.‘ “





Co viděl pes
28
Průměrný prodejce by tady skončil. Ta historka byla jen tak na okraj.
Probírali jsme troubu Showtime Rotisserie, na kuchyňské lince za námi se
v jedné troubě opékalo kuře a v druhé vepřová žebírka. Na stole se právě
činil Ronův strojek na  těstoviny a  Ron restoval trochu česneku do 
lehkého oběda, který nám chystal. Ale teď, když mi pověděl o  GLH, bylo
nemyslitelné, aby mi neukázal, jaké zázraky dokáže. Rychle přešel ke stolu
na  druhé straně místnosti a  při tom hovořil. „Lidé se mě vždycky ptají:
‚Rone, proč se to jmenuje GLH?‘ To jsem vymyslel. Great-Looking Hair,
vlasy v dokonalé formě.“ Vzal do ruky sprej. „Vyrábíme ho v devíti
různých barvách. Tohle je stříbročerná.“ Popadl ruční zrcátko a nasměroval
si ho na hlavu tak, aby viděl na svoji lysinku. „Tak, první, co udělám, je,
že sprej nastříkám tam, kde to nepotřebuju.“ Zatřásl nádobkou a aniž by
na  okamžik přestal mluvit, začal sprej aplikovat na  temeno hlavy. „Pak
přejdu do problematického místa.“ Ukázal na lysinu. „Přímo sem. Takhle.
Teď to nechám zaschnout. Polovinu úspěchu tvoří pořádné
prokartáčování.“ Začal účes s vervou kartáčovat, a najednou vypadal, jako by měl hlavu
plnou vlasů. „Páni,“ řekl jsem. Ron se rozzářil. „A  vy mi řeknete Páni.
To řekne každý. Páni. To říkají ti, kdo tohle používají. Páni. Když půjdu
ven,“ chytil mě za paži a vytáhl na verandu, „a budu na prudkém slunci
nebo denním světle, nikdo nepozná, že mám vzadu na  hlavě pořádnou
pleš. Opravdu to vypadá jako vlasy, ale vlasy to nejsou. Je to výjimečný
výrobek. Neuvěřitelná věc. Vymyje se to jakýmkoli šamponem. Víte, kdo
by tohle měl používat? Al Gore. Chcete si sáhnout?“ Ron ke mně naklonil
hlavu. Už jsem řekl „Páni“ a prohlédl si jeho vlasy v místnosti i venku, ale
prezentátor v Ronovi Popeilovi nebyl spokojený. Musel jsem mu sáhnout
na hlavu. Tak jsem to udělal. Na omak to bylo úplně jako opravdové vlasy.
5.
Ron Popeil toho zdědil víc než jen prezentátorskou tradici Nathana
Morrise. Byl právoplatným synem S. J. Popeila a to také vysvětluje hodně
z úspěchu trouby Showtime Rotisserie. S. J. měl desetipokojový byt vyso-





Prezentátor
29
ko v  mrakodrapu Drake Towers, téměř na  konci prestižní chicagské
třídy přezdívané Magnifi cent Mile. Jezdil v  limuzíně Cadillac s  telefonem
ve voze, což byla tehdy rarita a on se tím rád chlubil („Volám vám z auta“).
Nosíval obleky s vestičkou a s chutí hrál na klavír. Kouřil doutníky, hodně
se mračil a  když mluvil, vydával legrační chrochtavé zvuky. Peníze měl
v obligacích americké vlády. Svou fi lozofi i vyjadřoval v epigramech.
Svému právníkovi řekl: „Když vás zatlačí dost daleko, suďte se,“ svému
synovi: „Nejde o  to, kolik utratíš, jde o  to, kolik vyděláš.“ A  designérovi,
který zapochyboval o užitečnosti jednoho z Popeilových největších hitů,
kompaktní sady rybářských pomůcek Pocket Fisherman: „To se nemá
používat, to se má rozdávat jako dárek.“ V  roce 1974 si Samuelova druhá
manželka Eloise usmyslela, že ho nechá zabít. Najala si na  to dva muže
– jeden z  nich byl znám pod příhodnou přezdívkou Loupač. Žila v  té
době na  Popeilových pozemcích v  Newport Beach spolu se dvěma
dcerami a přítelem, sedmatřicetiletým mechanikem. Když se během procesu
s Eloise Samuela na tohoto mechanika ptali, odpověděl: „Byl jsem docela
rád, že mě jí zbavil.“ To byl S. J. ve vrcholné formě. Ovšem jedenáct
měsíců nato, když se Eloise dostala z vězení, si ji Samuel znovu vzal. I tohle byl
S. J. ve vrcholné formě. Jak to vyjádřil jeho bývalý kolega: „Byl to zvláštní
pavouk.“
S. J. Popeil byl kutil. Někdy se vzbudil uprostřed noci a začal si chvatně
črtat skici do bloku, který měl na nočním stolku. Na celé hodiny zmizel
v  kuchyni, vyrobil tam obrovský nepořádek a  vyšel ven s  nepřítomným
výrazem na tváři. Rád stával za svými mechaniky a nahlížel jim přes
rameno, jak sestavují některý z  jeho prototypů. Na  přelomu 40. a  50. let
pracoval téměř výhradně s plastem a vytvářel novou interpretaci
základních kuchyňských pomůcek s jemným modernistickým šmrncem. „Bratři
Popeilovi jsou autory těchhle krásných plastových sít na mouku,“ ukazuje
Tim Samuelson, kurátor Chicagské historické společnosti a přední
autorita, pokud jde o  odkaz Popeilových. „Používali kontrastní barvy nebo
kombinaci neprůhledného plastu s průsvitným.“ Samuelsona začaly věci





Co viděl pes
30
od  Popeilových fascinovat, když si pořídil jejich originální koblihovač
z červeného a bílého plastu, který měl podle něj „krásné křivky“. Při
přípravě salátů ve své kuchyni ve věžáku poblíž Hyde Parku dodnes
používá kráječ Chop-O-Matic. „Jejich věci vždycky měly nějakou jedinečnou
vychytávku,“ vysvětluje Samuelson. „Vezměte si Popeilovu automatickou
obracečku vajec. Vypadá jako normální obracečka, ale když stisknete
rukojeť, její lopatka se natočí přesně tak, abyste mohli obrátit smažené
vajíčko.“
Walter Herbst, designér, jehož fi rma pro bratry Popeilovy mnoho let
pracovala, tvrdí, že Samuelovým stylem bylo „přijít s uceleným tématem.
Obvykle se s  něčím objevil hned ráno. Mohlo to být něco jako,“ Herbst
napodobí Samuelův chraplavý hlas, „‚Potřebujeme nějak vylepšit
krouhání zelí.‘ Byla to vášeň, čirá a naprostá vášeň. Jednou ráno si musel dát
k  snídani grapefruit, protože si mě hned po  příchodu do  práce zavolal
a povídá: ‚Potřebujeme lepší způsob, jak krájet grapefruit!‘ “ Přišli
s nápadem na okrajovací nůž se dvěma čepelemi položenými kousek od sebe tak,
že umožňovaly blanku kryjící dílek grapefruitu odkrojit z obou stran
najednou. „O pár bloků dál byl malý obchod s potravinami,“ vypráví Herbst.
„S. J. tam poslal řidiče pro grepy. Kolik? Šest. No, během pár týdnů bylo
z šesti dvanáct a z dvanácti dvacet, a najednou jsme krájeli třicet až
čtyřicet grapefruitů denně. Netuším, jestli se v těch potravinách někdy
dozvěděli, o co šlo.“
Nejvydařenějším vynálezem S. J. Popeila byl bezpochyby Veg-O-Matic.
Na trh přišel v roce 1960 a byl to v podstatě kuchyňský robot, jen bez
motoru. Srdcem zařízení bylo několik štíhlých, ostrých čepelí natažených jako
kytarové struny mezi dvěma kovovými kroužky potaženými tefl onem.
Ty byly vyrobeny ve  Woodstocku v Illinois ze speciální jakosti hliníku.
Když se kroužky zarovnaly nad sebou tak, že čepele vedly paralelně,
nakrájel přístroj brambor nebo cibuli na dokonalé plátky. Pokud se horním
kroužkem pootočilo, vytvořily čepele mřížku a  nakrájely brambor nebo
cibuli na kostičky. Kroužky byly uloženy v elegantním plastovém přístro-





Prezentátor
31
ji vybaveném pístem, který zeleninu protlačil skrz čepele. Z technického
hlediska Veg-O-Matic triumfoval: metoda vytvoření dostatečně silných
čepelí, které zvládaly nápor zeleniny, obdržela americký patent.
Z pohledu marketingu ale představoval problém. Doposud Samuelovy výrobky
prodávali prezentátoři vybavení horou zeleniny, s kterou zvládli celý den
předvádění. Ale Veg-O-Matic byl příliš dobrý. Za jedinou minutu dokázal
podle výpočtů bratří Popeilových vyrobit 120 dílků vejce, 300 okurkových
plátků, 1150 tenkých bramborových nudliček nebo 3000 kostiček cibule.
Zásobu zeleniny dříve určenou na  den rozkrájel během několika minut.
Prezentátoři už si nemohli dovolit předvádět jen pro stovku lidí,
potřebovali přístroj nabídnout statisícovému publiku. Veg-O-Matic se musel
prodávat v  televizi – a  jedním z  prvních prezentátorů, kteří tuto skutečnost
pochopili, byl Ron Popeil.
V  létě 1964, těsně po  uvedení Veg-O-Matiku, spojil Ron Popeil síly
s Melem Koreym ve společnosti Ronco. Za pět set dolarů natočili
na Veg-O-Matic reklamu – přímočarou prezentaci zestručněnou na dvě minuty –
a z Chicaga zamířili do okolních měst na Středozápadě. Obvolávali místní
obchodní domy a přesvědčovali je, aby Veg-O-Matic umístili
do garantovaného prodeje – to, co obchod neprodal, mohl vrátit. Pak navštívili
místní televizní stanici, koupili na dva nebo tři týdny ten nejlevnější vysílací
čas, jaký našli, a modlili se, aby to stačilo na přitáhnutí návštěvníků
do obchodu. „Velkoobchodní cena Veg-O-Matiku byla 3,42 dolaru,“ počítá
Korey. „Prodávaly se za  9,95 dolaru a  obchodům jsme je dodávali za  7,46
dolaru, takže jsme měli čtyři dolary na hraní. Když jsem utratil sto dolarů
za  prostor v  televizi, potřeboval jsem prodat pětadvacet Veg-O-Matiků,
abych se dostal na nulu.“ V té době bylo jasné, že televizi můžete k prodeji
kuchyňských výrobků použít, pokud jste kolos jako Procter & Gamble.
Nebylo tak jasné, že to bude fungovat, jste-li Mel Korey a Ron Popeil,
dvojice prezentátorů na  prahu dvacítky prodávajících kombinovaný kráječ,
o kterém nikdy nikdo neslyšel. Byla to riskantní sázka a k úžasu mladých
podnikatelů se vyplatila. „V  Butte v  Montaně byl obchod Hennessy’s,“





Co viděl pes
32
vzpomíná Korey dál na první nepravděpodobné roky. „Lidi tam tehdy
ještě nosili námořnické kabáty. Ve městě byl bar vedle baru. Stálo tam jen pár
třípodlažních budov. Žilo tam sedmadvacet tisíc lidí a vysílala jediná
televizní stanice. Vzal jsem Veg-O-Matic a vydal se s ním do obchodu. Prý, že
vezmou karton, že tam moc lidí nechodí. Vyrazil jsem do televize, byla to
příšerná díra. Jediný prodejce byl už téměř hluchý a slepý. Tak jsem
naplánoval rozpis. Za pět týdnů jsem zaplatil tři sta padesát dolarů. Došel jsem
k závěru, že když prodáme 174 přístrojů, tedy šest kartonů, budu
spokojený. Vrátil jsem se do Chicaga, a jednou ráno přijdu do kanceláře a zvoní
telefon. ‚Máme vyprodáno. Pošlete nám dalších šest kartonů
s Veg-O-Matiky.‘ Za týden, v pondělí, zase zvoní telefon. Znovu Butte: ‚Chybí nám sto
padesát kusů.‘ Posílám dalších šest kartonů. Když v  následujících dnech
zazvonil telefon, koukli jsme na sebe a někdo řekl: ‚Butte, Montana.‘ “
Ještě dnes, po desítkách let, tomu Korey nemůže uvěřit. „Kolik domácností
v tom městě celkem je? Pár tisíc? Nakonec jsme za pět týdnů prodali dva
a půl tisíce Veg-O-Matiků!“
Proč se Veg-O-Matic tak dobře prodával? Američané bezpochyby
prahli po  nějakém lepším způsobu krájení zeleniny. Ale bylo za  tím víc:
Veg-O-Matic představoval dokonalé spojení média (televize) a  sdělení
(kuchyňský přístroj). V tom podstatném smyslu byl Veg-O-Matic
naprosto transparentní. Vzali jste bramboru, protlačili přes tefl onem potažené
kroužky a ejhle, měli jste hranolky. Nemuseli jste mačkat žádná tlačítka,
nebyly tu žádné skryté součásti, které by vás od  používání odstrašovaly:
během představení Veg-O-Matiku ve  dvouminutovém spotu jste mohli
rozptýlit veškeré obavy z  nové nepřátelské technologie. Mohli jste totiž
na  přístroj zaměřit kameru a  přimět tak diváky, aby prodávanému
produktu věnovali plnou pozornost. Televize ještě zefektivnila to, o  co
nejlepší prezentátoři usilovali na předváděčkách – postavit výrobek do role
hvězdy.





Prezentátor
33
6.
Ron Popeil na  tuto lekci nikdy nezapomněl. Jeho teleshoppingové video
propagující troubu Showtime Rotisserie neotevírá pohled na něj, ale série
záběrů na  maso a  drůbež, jak se otáčejí v  přístroji a  téměř obscénně se
lesknou. Hlas komentátora každý záběr popisuje: „chutné tříkilové kuře“,
„šťavnatá mladá kachna“, „pečená vepřová kotleta, na  kterou se
sbíhají sliny“... Až poté uvidíme Rona v  džínách a  sportovním saku. Hovoří
o problémech běžných grilů – kolik se s nimi nadělá nepořádku a jak je
to nepříjemné. Udeří do  dveří trouby Showtime kladivem, aby
předvedl jejich pevnost. Zručně sváže kuře, nabodne ho na patentovanou
napichovací jehlu se dvěma hroty a vloží do trouby. Pak celý proces zopakuje
s dalšími dvěma kuřaty, s fi lety z lososa ochucenými citronem a koprem
a s vepřovým žebírkem. Kamera při tom celou dobu zabírá jeho ruce,
které neustávají v  pohybu a  elegantně ovládají přístroj Showtime, zatímco
Ronův uklidňující hlas provádí diváky krok za krokem: „Teď to kuře jen
takhle vsunu sem. Jde to velice jednoduše. Takhle ho uchytím. A teď bych
sem rád přidal nějaké bylinky a koření. A pak stačí kuře zasunout zpátky.
Takhle zavřu skleněná dvířka. Nastavím čas, něco málo přes hodinu...
A teď už na ně můžu na pár chvil zapomenout.“
Proč to tak skvěle funguje? Protože trouba Showtime – tak jako
předtím Veg-O-Matic – byla navržena pro roli hvězdy. Od  samého začátku
trval Ron na  tom, aby dvířka tvořil čirý skleněný panel skloněný
dozadu tak, aby dovnitř propustil co nejvíce světla, takže bude dobře vidět
na  kuře nebo vepřová žebírka otáčející se uvnitř. Alan Backus popisuje,
že po  uvedení první verze trouby začal Ron zuřivě bádat nad kvalitou
a rovnoměrným propečením a dospěl k přesvědčení, že rychlost otáčení
napichovací jehly není optimální. Původní přístroj se pohyboval rychlostí
čtyř otáček za  minutu. Ron ve  své kuchyni zorganizoval srovnávací test.
Různými rychlostmi griloval jedno kuře za druhým, až určil, že
nejvhodnější rychlost je šest otáček za minutu. Člověk si dokáže představit
jasnookého experta s titulem MBA, jak drží svazek zpráv z diskusních skupin





Co viděl pes
34
a  vysvětluje, že Ronco ve  skutečnosti prodává pohodlí a  zdravý životní
styl a  že je bláznovství investovat stovky tisíc dolarů do  změn ve  výrobě
v honbě za ještě zlatavější kůrčičkou. Ron ale chápal, že dokonalá kůrčička
je důležitá ze stejného důvodu jako zešikmená skleněná dvířka: protože
design výrobku musí v každém ohledu podporovat efektivitu jeho
výkonu a  možnost předvést ho během ukázkové produkce. Čím lépe trouba
vypadá na jevišti, tím snazší je pro prezentátora zvládnout obrat a říct si
o peníze.
Jinak řečeno, kdyby měl Ron na  s tarosti uvedení videorekordéru,
neprodával by ho jen tak v  nějakém teleshoppingu. Zároveň by přístroj
upravil tak, aby byl pro teleshopping přizpůsobený. Ukazatel času by
proto třeba nebyl digitální. (Nešťastně blikající hodiny na  videu, které jsme
nenastavili, se příznačně staly symbolem frustrace.) Videokazeta by se
nezasouvala za umně skrytá dvířka, naopak, byla by zřetelně vidět, tak jako
kuře v troubě, takže byste při nahrávání mohli sledovat, jak se cívka
odvíjí. Přístroj by se neovládal pomocí nenápadných tlačítek, nýbrž velkými
ovladači, které by při stisknutí vydávaly uklidňující klapnutí. Jednotlivé
kroky nahrávacího procesu by se poznaly podle velké, jasné číslice tak,
abyste mohli přístroj nastavit a zapomenout na něj. A měl by
videorekordér podobu elegantně minimalistické černé skříňky? Jistěže ne. Termín
„černá skříňka“ je v  naší kultuře synonymem nesrozumitelnosti.
Videorekordér od Rona by byl z červenobílého plastu v kombinaci
neprůhledného s průsvitným nebo možná z hliníku v prvotřídní jakosti natřeného
některou výraznou základní barvou. A dával by se nahoru na televizi, ne
pod ni, aby si ho sousedi nebo přátelé okamžitě všimli a vykřikli: „Páni, vy
máte ten nový Tape-O-Matic od Ronca!“
7.
Ron Popeil neměl šť


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist