načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co skrývá duše -- Skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě - Veeta Wittemannová

Co skrývá duše -- Skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě

Elektronická kniha: Co skrývá duše -- Skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě
Autor:

Autorka přišla při zkoumání vnitřního světa člověka na celou řadu „vnitřních obyvatel“. Považuje lidské Já za nahromadění autonomně jednajících zdrojů vůle. Tímto jsou ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 217
Rozměr: 18 cm
Úprava: xx, 208 stran : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Breath of the absolute
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Lenka Adamcová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-4960-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorka přišla při zkoumání vnitřního světa člověka na celou řadu „vnitřních obyvatel“. Považuje lidské Já za nahromadění autonomně jednajících zdrojů vůle. Tímto jsou konflikty samozřejmě předprogramovány. Protože každý jedinec chce žít a pokud možno zcela svým specifickým způsobem.
V této knize vyprávějí tři ženy, jak s pomocí metody individuální systemiky prozkoumaly svoje vnitřní společenství. Všechny byly překvapeny realitou, že se v jejich vnitřním světě nachází skrytý prostor, do kterého ustoupili ti nejvíce nezávislí a s nejsilnější vůlí, aby jim odtud řídili jejich život. „Skrytí obyvatelé“ už nechtějí žádný kontakt s lidmi a životem, už nikdy nechtějí být zklamáni, nikdy více oběťmi či těmi, kteří prohráli. Setkání s absolutním Ne skrytých obyvatel popisují tyto tři ženy jako existenciální zkušenost, která vedla k obohacení a dalšímu vývoji jejich lidského bytí.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Co skrývá duše Co skrývá duše
Wittemannová Veeta
Cena: 217 Kč
Hvězdy a duše Hvězdy a duše
Hlávková Marie
Cena: 65 Kč
Duše Evropy Duše Evropy
Lobkowicz Mikuláš
Cena: 39 Kč
Fraktúra duše Fraktúra duše
Piljar František
Cena: 273 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CO SKRÝVÁ DUŠE


2013

CO SKRÝVÁ

DUŠE

Skrytí obyvatelé duše

a jak rozhodují o našem životě

VEETA WITTEMANNOVÁ


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Wittemann, Veeta

Co skrývá duše : skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě / Veeta

Wittemannová ; [z německého originálu ... přeložila Michaela Vitíková].

-- 1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2013. -- 217 s.

Název originálu: Geheimen Bewohner der Seele - und wie sie unser Leben bestimmen

ISBN 978-80-87249-60-4

159.923.2 * 159.923.5 * 13 * 128/129 * 159.9 * 2-312.6-584.5 * 615.851

- identita

- rozvoj osobnosti -- duchovní aspekty

- duše-sychologické aspekty

- sebepoznání-sychologické aspekty

- vnitřní konverze

- psychoterapie

- populárně-naučné publikace

- vyprávění

159.92 - Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]

Veeta Wittemannová

Co skrývá duše

Die geheimen Bewohner der Seele

Copyright © Orlanda Verlag, 2011

Translation © Michaela Vitíková, 2013

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2013

ISBN 978-80-87249-60-4




VII

Obsah

Předmluva ........................................................................................ IX

Příběh Anny ....................................................................................... 1

Serius, mistr katastrof 3 – Pěkně v klidu a vyrovnaně 3 – Oněmělá

žena 6 – Žulové zdi také mluví 8 – Muž, který se stará o přežití 13 –

Mě nedostaneš! 16 – Serius Black 20 – Těžkopádná, normální,

odstřižená 24 – Pevně přibitá a vykuchaná 25 – Překvapivý telefonát 34

– Konec samovlády 37 – Červená pohovka 48 – Léčivé uvolnění 50 –

Praxe všedního dne 54 – Obrázek: Povrch a hloubka vnitřního systému

Anny 57 – Současný stav 57

Příběh Gertrud ................................................................................. 59

Prvotřídní služba, opojení a pravda 61 – Moje osobní lži o štěstí 61 –

Vnitřní svět je vlastně firma 65 – Buďte vítáni v centrále prvotřídních

služeb 70 – Úsudky paní Ano 75 – Kamufláž ženy 77 – Lásku si

lze koupit 83 – Dámské opojení 86 – Zlatý padák 89 – Bezpečí

za neprůstřelným sklem 93 – Jsem červ 101 – Yentl a voják 109 –

Upřímná stanoviska 115 – Obrázek: Povrch a hloubka vnitřního

systému Gertrudy 120 – Současný stav 121


VIII

Příběh Wiebke ................................................................................ 123

Země tyranů je vypálena 125 – Moje terapeutka se zbláznila! 125

– Ženské utrpení a sebeodmítání 131 – V líbezné síti Pavouka 134

– Vynuceně volný večer 139 – Pozor, zvoní telefon! 143 – Pomsta

je moje 151 – Vlastně tě nepotřebuji 154 – Jak je to vlastně se

sebeláskou? 159 – Na vlastní udičce 166 – Někdy pomohou

zázraky 170 – Krásná Tyranka a její Bojovník 172 – Oběti vítězí

potají 175 – Ve výtahu 183 – Ranja 186 – Obrázek: Povrch a hloubka

vnitřního systému Wiebke 189 – Současný stav 190

Malý úvod do světa individuální systemiky ..................................... 193

Ve mně je nás mnoho 193 – Vnitřní osoby 194 – Vůle lásky 195 –

Dialog „rovný s rovným“ 196 – Povrch a hloubka vnitřního světa 197

– Pět kontinentů psýché 200

Na závěr ......................................................................................... 204

Poděkování ..................................................................................... 204

Literatura ........................................................................................ 205


Arthovi



XI

Předmluva

Johann Wolfgang Goethe poukázal svojí větou „dvé duší mně, ach, v hrudi

přebývá“ (Faust − překlad Otokar Fischer, Odeon, Praha 1982 − pozn. překl.)

na základní danou skutečnost našeho lidství. Tím, že lidé nejsou stejnorodé

bytosti, dochází k  vnitřním pnutím. Protože tam, kde žijí v  těsném sepjetí

rozdílné duše, je předprogramován konflikt. Goethův povzdech dává tušit,

že jeho dva obyvatelé duše spolu žili ne vždy v  souladu, a  tím mu nadělili

mnohé nesnáze.

Novalis, Goethův současník, došel při svém zkoumání vnitřního světa k  podobným výsledkům. Jemu je připisována věta: „Každý člověk je malá společnost.“ Novalis tedy znal více vnitřních obyvatel, kteří, stejně jako lidé ve vnějším světě, vyvinuli struktury spolužití a vystavěli vnitřní společenství. Také v  psychologii byla zachycena a  zkoumána myšlenka vnitřní plurality. Mezitím existují různé psychoterapeutické školy, které se zabývají vnitřnípluralitou. Všechny považují člověka za multipolární bytost a lidské Já zanahromadění samosprávných sil, které se spolu potýkají.

Tento obraz člověka získává stále větší oblibu u veřejnosti. Můžeme tak slyšet o  vnitřním kritikovi, který chce být uspokojen, o  vnitřních dětech, o  které je třeba pečovat, o  vyšším Já, které by se mělo rozvíjet, o vnitřním „mizerovi“, který musí být přemožen. Čteme o „bohyni v každé ženě“, o  „králi, dobyvateli a  milenci“ v  muži. Ne vždy je vysvětleno, že bohužel jedna část převzala vedení a  nezbývá nic jiného, než ji následovat. Na jiném místě jsme vyzýváni, abychom se chovali jako zprostředkovatel mezi jednotlivými částmi, abychom našli pro všechny co možná nejlepší řešení. XII

Co skrývá duše

To zní přijatelně a je to žádoucí, nakonec chceme přeci žít pospolu, kdykaždý ze sebe vydává to nejlepší, a tím přispívá k blahu ostatních. Přítomnost

mnohých se jeví jako obohacující a  přináší zisk, a  způsob, jakým s  nimi

zacházíme, vypadá jednoduše jako dětská hra. Ale kdo je upřímný, musí

přiznat, že toto harmonické spolubytí nelze tak lehce uskutečnit ve vnějším

světě, natož ve vnitřním.

Proč to tak je, o tom vypráví tato kniha.

Je to velmi osobní, dokonce intimní kniha, která nechce popsat obsahpsychologické metody, nýbrž v první řadě vypráví příběhy: příběhy tří odvážných

žen, které se rozhodly objevit své vnitřní obyvatele. Tyto ženy vypráví svépříběhy samy, a tak můžete, milé čtenářky a čtenáři, sledovat setkání s vnitřními

osobami přímo v subjektivním podání.

Vypravěčky jsou zcela normální ženy: žijí, chodí pravidelně do práce a mají

dobré sociální zázemí. Jak rozdílné jsou jejich životopisy a způsob života, jsou

rozdílné i jejich profese – pracují jako pedagožka, bankéřka, reklamníagentka. Spojuje je stejné úsilí: pracují dlouhou dobu na svém vnitřním vývoji.

Tyto tři ženy se osobně neznají. Žijí kdesi v Německu a začínají náhodně, skoro současně, s  průzkumem svých vnitřních obyvatel. Kupodivu všechny tři nacházejí ve svém vnitřním světě utajený prostor, kam se schovali vnitřní obyvatelé. Tito „skrytí obyvatelé“ se ukrývají před lidmi. Nechtějí už žádný kontakt. Dávají přednost tomu být sami, nepozorováni zbytkem světa. Jejich rozhodnutí je zcela jasné. Jejich „ne, děkuji, beze mě!“ nezvratné.

Pro svá rozhodnutí mají závažné, osobní důvody: někteří jsou zklamaní z toho, že pro jejich chování v tomto světě není místo a že to, co chtějí dávat, je nechtěné. Jiní jsou vyčerpaní z bezcitných mocenských bojů v aréněsebeobhajování. A další zase využívají přednost svého bytí ve stínu, aby tahali za drátky v pozadí.

XIII

PŽedmluva

Žádná ze tří žen neměla za začátku své výzkumné cesty ponětí o tom, že jsou

v  ní tito tajní obyvatelé ukryti. A  žádná nebyla připravena na to, s  jakou

existenciální silou potkají skrytou pravdu ve vlastním nitru a jak s nimi otřese

do základů jejich lidství.

Vyžadovalo odvahu a lásku k pravdě nevnímat se pouze jako oběť vnějších podmínek, ale také jako pachatel. Vyžadovalo sílu a trpělivost přiznat si, že celý život je řízen jedním skrytým obyvatelem a ostatní tím musí trpět. A jako úžasný dar zažily, když skrytí obyvatelé zase objevili vlastní radost a láskuk životu, a tím se, jako by samovolně, rozšířily lidské hranice.

Zkušenost, že konfrontace s „Ne“ skrytých obyvatel spouští léčivý proces obrácení, který nelze uskutečnit pomocí vůle, naučilo všechny tři ženy pokoře k této vnitřní realitě. Prožitek, že v nejtemnějším „Ne“ je skryto zářící „Ano“, a poznatek, že v přiznání individuálního ztroskotání můžeme opět najít lásku k životu, nechají vyústit tato záhadná vyprávění do nadějných příběhů plných transformace. Možná se ptáte: „Podivné, proč zde také není příběh muže?“ „Ano, podivné. Také muži mají tento skrytý prostor a  utajené obyvatele. Ale nenašli se žádní muži, kteří by se odvážili zveřejnit svůj soukromý vnitřní svět. Moje úcta a  můj dík patří těmto třem odvážným ženám. Bez nich by tato kniha neexistovala.

K ochraně a zachování osobních práv všech zúčastněných, kteří jsousoučástí vyprávění, byla změněna jména a biografické skutečnosti.

Pokud při čtení příběhů dostanete chuť dozvědět se něco víc o práci„individuální systemiky“, poslužte si na straně 193, v kapitole: Malý úvod do světa individuální systemiky.

Veeta Wittemannová, červen 2011



Příběh Anny



3

Anna, 45 let, pedagožka, původně žijící sama, nyní v partnerství

Serius, mistr katastrof

Pěkně v klidu a vyrovnaně

„Ty jsi tak pěkně v klidu, tak ve svém středu, je příjemné být ve tvé blízkosti.“

Tuto větu jsem slyšela tak často, že mě nějakým způsobem rozčilovala – samozřejmě jenom v tichosti. Já sebe necítím tak v klidu, nebo lépe řečeno, já si svůj klid nemohu vychutnávat, protože mi pořád něco chybí. Celý svůj život hledám to něco. Co mi vlastně přesně chybí? Co potřebuji, abych mohla být spokojená a  šťastná? Naplňující práci, dobré přátele, finanční nezávislost, šťastné partnerství nebo vlastní rodinu? Něco z toho mám, něco ne.

Moje hledání zůstalo, což se také odráží v  mém pracovním vývoji. Vystudovala jsem tři různá odvětví, stala jsem se zahradnicí, učitelkou gymnastiky a potom vychovatelkou. A nakonec jsem našla povolání,které mi přináší radost, pracuji s dětmi. Ale můj postoj zůstává stejný a jedna otázka je stále otevřená: proč se cítím pořád tak odtažitě, s takovýmodstupem ke všem? Sice mám pár blízkých přátel a také s dětmi vycházím dobře – mají mě rády, přesto se ten vnitřní postoj nemění. Cítím se sama, oddělená od lidí, daleko od zbytku světa.

Proč se mi nevydařilo žádné partnerství? I tehdy, když jsem si myslela, že jsem našla svého prince! Vlastně nic víc si nepřeju toužebněji. Ale je to

4

Co skrývá duše

pokaždé to samé: prožiji krátkou, intenzivní zamilovanost a  pak se vztah

zase potichu a plynule rozpustí. Žádný z mých partnerských vztahůnevy

držel. Až jsem jednoho dne došla ke vzdorovitému rozhodnutí: „To můžu

rovnou zůstat sama!“ To praktikuji již delší dobu, cítím se přitom bezna

dějně, opět se odvážím a  znovu ztroskotám. S  lidmi jsem stále opatrnější

a s muži zejména. Přesněji řečeno, byla jsem vždycky celkem nedůvěřivá. To

byl mimo jiné důvod, proč jsem ve dvaceti začala chodit na terapeuticképo

hovory – dobrovolně, z vlastního popudu. Nějak mi bylo jasné, že se mnou

není cosi v pořádku. Mnoho let jsem se účastnila kurzů sebepoznání a také

dostala odpovědi na své otázky. Vyvíjela jsem se, k tomu vyučovala, stala se

přizpůsobivější, dovedla si poradit v životě, jenom ten neklid zůstal. A místo

toho, abych vstoupila hlouběji dovnitř, pracovala jsem ještě víc a stahovala

jsem se, pěkně potichu, pryč od lidí. Co to se mnou teď je? Co mohu udělat

pro to, abych si lépe rozuměla a něco na tomto stavu změnila?

To, že nemohu najít partnera, není v tom, že nejsou muži. Zcela jistě jsou

k  dispozici. Na seminářích neustále potkávám zajímavé muže a  někteří

o mě opravdu vážně usilují. No vždyť jsem přeci atraktivní a inteligentní

žena, to už jsem se naučila zcela sebevědomě říkat. Nebylo to tak vždycky.

Nemůže to tedy být pouze vnějším světem, že se cítím tak sama. Něco

se mnou není v pořádku. Možná, že bych se měla rozhodnut pro vztah

rázněji. Zrovna tak jako jsem se rozhodla pro práci, kterou jsem chtěla

dělat. Nebo jako se rozhoduji, co podniknu koncem týdne a jaké přátele

si vyberu. V zásadě se svými rozhodnutími nemám žádné problémy. Proč

se mi tedy nedaří to, co si přeji nejvíce?

Zatraceně, ostatní to v partnerství přeci taky nějak zvládají.

Teď, v pětačtyřiceti, jsem konečně našla na tyto otázky odpovědi. Poznala

jsem psychologickou metodu, díky které jsem vyřešila hádanku, kterou

5

PŽíbĚh Anny

jsem byla já sama. Celkem jednoduchým způsobem. Jenom jsem musela

nastavit úhel pohledu trochu jinak a zažila jsem zcela jiný rozměr v pojetí

sebe sama. Nepozorovala jsem pouze své chování, zároveň  tím vyvstala

otázka, kdo ve mně toto chování vytváří. Tak jsem poznala v sobě různé

zdroje vůle, které se starají o  to, že jsem taková, jaká jsem. Potvrdila se

moje intuitivní předtucha, že důvod, proč jsem sama, musí být ve mně.

Za každý stav, ve kterém se nacházíme, za každé chování, které vyvíjíme

– ať se zdá jakkoliv bláznivé, je v nás zodpovědná přinejmenším jedna

vnitřní osoba.

Teď vím, komu se daří hnát mě neustále k  novým vyšším výkonům

a  zcela mě při tom vyždímat, ať už v  práci nebo ve volném čase. Teď

rozumím tomu, kdo je schopný držet krok s muži, např. při svízelných

technických problémech nebo když jde o  to vést poradu, navrhovat

týdenní plány nebo převzít vedení, jakmile se objeví těžké úkoly. Teď

vím, kdo byl u toho, když vařil chladič mého auta a já zůstala  natří

proudové silnici a musela se dostat z levé strany na pravou. Teď už také

vím, kde se bere má síla pracovat s  dětmi. O  prázdninách jsem často

zodpovědná za padesát dětí. Tady se moje klidná povaha hodí.I v nej

větším chaosu jsem chladnokrevná a  rozvážná, umím jasně přemýšlet

a jednat. Je to pro mě zcela normální a samozřejmé, a tak se divím, když

mě za to někdo chválí.

Nikdo ale neví o  tom, jak se mi vede večer, jak jsem unavená a vy

čerpaná a neschopná už ničeho. A že mě po vykonané práci ještě hodiny

napadají věci, které jsem ještě nevyřídila. Někdy pak jdu tancovat, abych

přišla na jiné myšlenky a abych se zase cítila lépe, přinejmenším fyzicky.

Potom tancuji do úplného vyčerpání. To mě přivádí více ke mně, ale zase

mě to vysílí.

Co skrývá duše

A teď už taky vím, kdo celou tu dobu toužil po jiném životě, popartnerském vztahu, vlastních dětech, velké rodině, po živém společenství s lidmi.

Přesto jsem si ve dvaceti, když se pokazila moje první velká láska, přísahala, že už si nikdy nepřipustím k  tělu žádného muže. Opravdu jsem svoji přísahu dodržela třináct let. Třináct let bez jakékoli intimnosti s mužem. Většina žen by to vůbec nevydržela. Teď vím, kdo tu přísahu plnil. Tato osoba by do konce mého života mohla zůstat sama. A ta, která si toužebně přála vztah, mě naštěstí vždy vedla o kousek dál na cestě za poznáním a odpovědí.

To ona udělala rozhodnutí prozkoumat svět mých vnitřních obyvatel.

Oněmělá žena

Hned při prvním sezení jsem zažila stav, který moji známí považují za stav

klidu a vycentrování a který je mi dobře znám jako ztráta řeči. Znám ho

ze svého života až příliš dobře: všichni okolo mě hlasitě mluví a baví se a já

jsem potichu, nezúčastněná, pozoruji, jsem při tom, ale ne docelav centru dění. Moje první roky v bioenergetice, dohromady jich bylo pět, jsem

strávila, aniž bych mluvila. Naštěstí šlo o  cvičení těla, jinak bych nebyla

schopná ze sebe něco vymáčknout. Nemohla jsem nic vyprávět, jakmile si

proti mně sedl terapeut, nastalo prázdno. Pouze rozptýlené vnímání, jinak

ztuhlost. Cviky se staly mojí hlásnou troubou, a  tak jsem mohla aspoň

svůj vztek vymlátit do matrace a pohyby rukou, nohou a různými skřeky

jsem ze sebe něco dostala. To bylo úlevné! Konečně jsem mohla ukázat svůj

vnitřní chaos navenek, beze slov. Proč jsem byla němá, proč mi i po pětiletech bylo zatěžko mluvit o sobě, to jsem bohužel nebyla schopná pochopit.

A nyní, v mé úplně první práci s vnitřními osobami, jsem se zase ocitla ve

své staré známé nemluvnosti. Zdrcující. Mám za sebou 25 let snahy stát


7

PŽíbĚh Anny

se komunikativnější. Teď tady sedím proti Helen, terapeutce, a jsem zase

němá. Helen mě prosí, abych tomuto oněmění dala své místo. Vysvětluje

mi, že oněmění je právě výrazem vnitřní osoby, která tímto stylem„mlu

ví“. Posunu své křeslo pár centimetrů dopředu a teď tady sedím. Helen se

na mě dívá přátelsky a chvíli také mlčí. To je velmi příjemné. Pak řekne

pár vět. Slyším její slova a dál si ji prohlížím. To, že ze mě nic nevychází,

není v tom, že bych se s ní cítila špatně. Právě naopak. Cítím se v bezpečí.

Ale přesto nemůžu mluvit. Necítím žádný podnět, abych mluvila nebo

se Helen na něco zeptala. Jednoduše zůstávám potichu a nehybně sedět.

Prostě tak, jako kdyby to bylo to jediné, co umím.

Občas se divím, že Helen má tolik trpělivosti a zůstává vůči mněpřá

telská a mlčící. Uběhla tak trochu věčnost, pak zase slyším její hlas.Při

tom pro mě není důležité, co říká, ale jak to říká. I když nevydám jediný

tón, poslouchám ji ráda. To mě překvapuje, protože většinou se cítím

v tomto oněmělém stavu s lidmi velmi špatně. A teď tady před ní sedím

zcela uvolněně a cítím se být pochopena. Zvláštní, říká věci, které cítím,

ale které neumím přeměnit do slov. Dotýká se mě, co o mně říká. Cítím

od ní uznání. Nevím, jak to dělá, ale nalézá ta správná slova, kterávyja

dřují právě to, co v tomto němém stavu cítím. Jako překladatelka obléká

moje mlčení do slov. A přesto z mé strany nepřichází žádná reakce. Moje

mlčení a nehybnost zůstávají, i když vnímám, že ona mě vidí a chápe mě.

Vnitřní osoby komunikují, tak jako my ostatní lidé, díky pěti

komunikačním úrovním: tělesné, emocionální, smyslové, jazykové

a energetické.

I  v  dalších sezeních se potkáváme s  touto oněmělou ženou, kterou po

jmenuji jednoduše ONA. Protože se jinak neprojevuje, nenapadá mě jiné

jméno kromě ONA. Ale ONA se od nynějška stane tématem v  mém


8

Co skrývá duše

životě. Pozoruji se ve všední dny a dívám se, kde ONA zrovna je. Někdy

se kvůli tomu musím zastavit a chvíli nic nedělat. To není vůbecjednodu

ché v mém nabitém pracovním programu. Někdy si musím vyvzdorovat

chvíli volna, abych JI vzala v potaz, a rychle poznávám, že ONA nemá

moc co říci, že na její přání a potřeby se vlastně nikdy nikdo neptal. To

cítím, ale přitom ještě není jasno, jaké potřeby by měla. Vlastně tu ženu

v sobě neznám. Znám jenom stav, který z ní vychází: oněmění,nehyb

nost, žádné impulzy spojené s přátelským, teplým, jemným vyzařováním.

ONA sama je někde v nějakém vakuu, nedosažitelná, autistická.

Velmi ráda bych JI poznala hlouběji, ale nejde to. Když ji v dalšíchseze

ních opět vyhledáme, málokdy lze udržet kontakt, odstup zesílí, mlčení se

prohloubí. Víc už ani Helen neumí přeložit. Vypadá to, že vše bylo řečeno.

Sedíme proti sobě, obě němé, nehybné a prázdné. A já se sama sebe ptám,

zda tady takhle nehybně budeme sedět věčně, aniž by se pramálo stalo.

Ale náhle se můj stav mění: stávám se tvrdá a  odmítavá. Přátelský,

teplý kontakt jako by se vypařil. Šíří se ve mně ledové odmítnutí a ledové

mlčení. Beze slov posílám Helen jasné poselství: „Jen sem a ne dál!“Při

tom se ze mě stává kámen. Jako žulová zeď sedím před Helen. S tím jsem

opravdu nepočítala a nemohu zrovna potvrdit, že by se mi to líbilo. Ale

ona prostě existuje, ať chci nebo ne. Prožívám to zcela reálně, vnímám

svoje ztuhlé, jakoby zkamenělé tělo, slyším v sobě myšlenky, cítím svůj

odmítavý postoj a nerozumím vůbec ničemu.

Žulové zdi také mluví

Tak tady sedím a dále mlčím, chladněji, jaksi temněji, skoro zuřivě.Sly

ším v sobě myšlenku: „Stop! Stůj! Tudy ne! Zákaz vstupu! To je hranice!

Sem to bylo povoleno, ale pozor, dál ani krok!“


9

PŽíbĚh Anny

Také Helen ztemněla a vypadá náhle nepřátelsky, hranatě. Můžestále ještě mluvit a překládá, co se děje, energickým tónem. Její hlas má v sobě cosi tvrdého. Díky ní slyším svoje vlastní poselství a cítím, jak zní rozhodně, již skoro agresivně. A já to stěží chápu. Protože normálně jsem já ta poslední, která by lidi odmítala. Především ne ty, které mám ráda. Ale Helen bez pochyb, beze slov, pouze pomocí gest odmítám, držím si od ní odstup a dávám jí na vědomí: „Zůstaň, kde jsi!“

Naštěstí Helen se tím nenechá ani v  nejmenším ovlivnit. Zůstává pro mě neohroženým, mocným protivníkem a dokonce si zcelasvobodně všechno, co vnímá v mém tichém zkamenělém bytí, dovolí vyslovit v „tónu zdi“. „Působíš na mě jako mohutný horský masiv ze šedivé,nerůchodné žuly. Tvé bytí v podobě skály překypuje odhodlanostía silou. Šíří se kolem tebe neživá, kamenná náhorní plošina, ve které nic neroste. A ty sedíš uvnitř a nehýbeš se a nic ze sebe nevydáš. Je pro tebe skutečně velmi důležité, aby tě všichni nechali na pokoji!“

Tyto obrazy se opravdu trefily do černého a pomohly mně uchopit se ve své nehybnosti. A tak pokračuje rozhovor, někdy se oběpropadneme do zkamenělého mlčení, pak se ozve hrubý hlas žulové zdi a já v ní vidím obrysy člověka, který se vyjadřuje silně, přímo a jasně. Jako žulová zeď jsem ve své zkamenělé podobě velmi mocná a jednoznačná. Cítím svoji vůli, kterou nedám za žádnou cenu. Normálně já, Anna, z této vůle nemám nic. Jenom tento klid, ve kterém je také síla. Nyní, s  Helen jako protivníkem, mně to teprve došlo. Jsme si v  naší odhodlanosti a netečnosti rovnocenné. A přeci je tam důležitý rozdíl: já prosazuji svoji vůli pasivně, beze slov, a moje terapeutka svoji aktivně, pomocí slov. Ne, já nic říci nechci. Chci být skálou a opravdu tomyslím vážně: „Už nic necítím, nic nechci, nikoho nepotřebuji, nikdo si mě nemá všimnout, vůbec už tady nejsem!“ V tom je skryta nesmírně silná energie.

Co skrývá duše

Samozřejmě nejsem kámen, to ještě vím. Jsem člověk, který si předsevzal

být kusem žuly, který se vzdal veškerého lidského cítění. A teď jsemrušena v pro mě svatém zkamenělém klidu. Ještě nevím, co si o tom mám

myslet. A ještě také nevím, zda se mi líbí to, co před sebou vidím.

Svítá mi, jak moc jsem ve vlastním životě touto vůlí. Nic se alenedozvím, protože skály o sobě nepřemýšlí. Jsou balvanem a tím to končí. Tak extrémně, jako teď, to prožívám málokdy, když se na to tak dívám,přiadám si asi tak desetkrát více neživá, než jsem zvyklá. Má to zcela jinou intenzitu, než mně důvěrně známý klid. Tento kamenný klid je všechno jiné než uvolňující a nemá nic do činění „s klidem vnitřníhovycentrování“. Přesto, že je mi to celé cizí, cítím, že se děje něco pravdivého. Tomu chci porozumět více do hloubky.

Čím méně vnitřní osoba používá všech pět komunikačních úrovní, tím

méně je dosažitelná. Bohužel neumí si díky tomu uvědomit ani sama sebe

a časem zapomene, kdo vlastně je.

Díky tomu, co píšu do svého deníku, mám určitý důkaz, že moje žulová

zeď je živá bytost. Najednou se objevují věty: „Vypadni! Jdi pryč! Chci

zůstat nerušena! Nech mě tam, kde jsem! Chci svůj klid! Vůbec nemáš

ponětí! Jde o život nebo smrt! Takhle jsem to vytvořila snesitelným! Jdi

pryč, daleko odsud! Nech mě v klidu!“

Číst tyto věty se mě nepříjemně dotýká, a přesto mě magicky přitahují.

Cítím sílu a pravdu, která v nich leží.

Ale čím více se zaměřuji na tuto NE vůli, tím větší je moje vnitřnínapětí. Rozhořívá se ve mně boj mezi oběma obyvateli, kteří spolu v mém životě pravděpodobně již dlouho bojují: jeden se nyní snaží uchopit šanci konečně vstoupit do života a  prožívat blízké vztahy a  druhý zesiluje aktivitu zůstat

11

PŽíbĚh Anny

v  odstupu. Skoro mě to roztrhne. Tuto rozervanost dobře znám. Chtěla

jsem tento stav vždy změnit, a teď je to všechno ještě horší. Je to k uzoufání.

Při vycházce na Schwäbische Alb stojím u jedné propasti a dívám se

dolů. Představuji si, jak by bylo lehké trochu se předklonit, udělat krok

dopředu a veškerý tlak by ze mě spadl. Jednoduše bych z tohoto života

vystoupila a nesmyslnost a vysilující boj by byl v jednom momentěukon

čen. A právě u této propasti, v okamžiku, kdy jsem mohla definitivně říci

NE, jsem zjistila: to není pouze zoufalství, ale také pýcha. Cítím rezolutní

vůli žulové zdi. Tato osoba má sílu vystoupit ze života, má odvahu zemřít.

Zřetelně cítím její vůli po sebeurčení a svobodě. Chce za každýchokol

ností sama rozhodovat, co se má stát a co ne. Neposlouchá žádné příkazy

a nenechá se od nikoho nutit. Pokud to bude nezbytné, rozhodne se pro

smrt. Vyděsí mě moje vlastní sebevražedné myšlenky a odstupuji odpro

pasti. Tak málo mi tedy záleží na životě! Tak moc trvám na své svobodné

vůli, že jsem připravena pro ni zemřít?

Naštěstí se necítím v  sebevražedném ohrožení. V  mém životě je mnoho

vyživujícího a důležitého. Žiji v uspořádaných poměrech, chodím do práce

a mám přátele, se kterými mohu mluvit o svém nitru. A jsemv pravidel

ném kontaktu s Helen. Takže tyto hluboké otřesy, které mi připravuje moje

žulová zeď – člověk, zpracovávám docela dobře. Sice mě to krátkodobě

vychýlí z  rovnováhy, ale zároveň mi to dává příležitost uvědomit si zcela

jasně, jako nikdy předtím, tuto absolutní vůli po sebeurčení. Kdo vlastně

tato žulová zeď je a o co jí jde, leží zatím ale stále ještě ve temnotách.

Můj rozervaný stav pokračuje: někdy bych nejraději utekla sama od sebe

a  vzdala to, pak zase tomu chci všemu rozumět nebo se rozptyluji vše

možnými aktivitami, jen abych mohla zapomenout na existenci tétopo

divné žulové zdi.

12

Co skrývá duše

Obzvlášť těžké je vydržet ono nevědění: nemožnost porozumět, proč

se mi tak vede a  co to má znamenat, bezradně stát vedle a  nemoci nic

dělat. Ať chci nebo ne, musím se přijmout taková, jaká jsem, a  musím

snášet, že nevím, proč jsem žulová zeď.

Když mi Helen říká, že ani ona neví, kdo je tato zeď-člověk a proč seabso

lutně vyhýbá kontaktu, musím definitivně pochovat naději na rychlé řešení.

Trochu mě uklidňují její slova: „Musíme počkat, až tato osoba bude sama

chtít něco ze sebe vydat.“ Uvidíme, jak dlouho to bude trvat. Jakmile tuto

skutečnost přijmu, jsem schopna se vnitřně uklidnit. Dělá mi vlastně dobře,

že vnímám tuto vnitřní osobu a nesnažím se změnit onen neživý stav, který

kvůli ní vzniká. Je mi jasné, že musím mít trpělivost se sebou i s toutopra

cí. A přes všechny potíže, které s sebou přineslo objevování mých skrytých

vnitřních obyvatel, cítím, že jsem na stopě nějaké tajné vnitřní reality, která

mi současně přijde známá. Můj zájem prozkoumat ji je v každém případě

větší než strach z neznámého. A tak si dělám svůj vlastní výzkum. Kdy jsem

úplně zeď? Čím se dostávám do tohoto stavu? Jak se ve stavu zdi cítím? Co

si jako zeď myslím? Co říkám jejím způsobem beze slov?

Tady je jedna velni poučná poznámka z  mého deníku: „Žulové zdi ne

mají potřebu zviditelňovat své NE. Bytí mé zdi tak působí. Většina lidí

si dobrovolně udržuje odstup, když zkamením. Stáhnou se sami od sebe

a nechají mě v klidu. Nikdo si nedovolí vtahovat mě zpět. Vytvářímne

příjemný bezpečný odstup. Působí to jako magické kouzlo.“

Pokud hýbají vnitřní osoby svojí vůlí pouze pomocí energie, jsou

neviditelné. Jsou jako duch, který pohání svůj přízrak, aniž by ho někdo

viděl, slyšel nebo se ho dotknul.

13

PŽíbĚh Anny

Muž, který se stará o přežití

Helen má nesmírnou výdrž a já naštěstí také. Zůstáváme v dalšíchseze

ních u žulové zdi. V určitém slova smyslu ji obléháme. Nejsem nic jiného

než nehybná skála. Helen sedí strnule přede mnou, umíněně, netečně,

takřka s nekonečnou trpělivostí. Jednoduše zůstává sedět, občasokomen

tuje, jak mě vnímá, nebo mě náhle osloví, aniž bych jí odpověděla. Nic se

neděje. Tu a tam k ní pociťuji nesmírný obdiv, protože si se mnou dává

tu práci, že zůstává a nic dalšího ode mě nechce.

Vytrvalost se vyplácí, neboť jako by sama od sebe nastala změna: najednou

se již necítím strnulá, ale jako člověk ve fyzickém těle. Vstanu a postavím se

za svoji židli. Tam stojím rovně a pyšně, jako skála ve vlnobití, která odolá

každé bouři a nepřízni počasí. Nic mě neporazí, nic mnou neotřese. Mám

dostatečný odstup od lidí, bdělou pozornost vůči světu a vše přesněpozo

ruji. Vím, co je třeba dělat, aby život běžel plynule. Jsem si zcela jista silou

svého jednání. Je to tak silný, příjemný a zároveň zásadní stav!

Při rozhovoru s Helen je mi jasné, že tuto mužskou sílu ve svém životě

znám. Tento muž se stará o rázné jednání v mém životě. Často mě moje

přítelkyně obdivují, s  jakou odvahou zvládám ty nejtěžší věci. Vždycky

jsem si myslela, že jsem silná žena, ale teď vím, že tato síla vychází z muže.

Nazvala jsem ho Náčelník. Když při dalším setkání stojím na jeho

místě, objeví se přede mnou obraz: nacházím se sám vysoko v  horách.

Nade mnou obloha ve své nekonečné rozlehlosti, přede mnou širokákra

jina a lidé, na které se dívám. V tom okamžiku vím, že je to můj kmen.

Tento pohled mě dojímá. Stoupá ve mně tichá radost.

Náčelník mluví málo, ale co řekne, má hlavu a patu.

Co skrývá duše

„Stojím tady a všechny mám pod kontrolou, nikdo se neztratí.“Tento výrok odráží jeho velký pocit zodpovědnosti pro lidi, kteří jsou mu svěřeni. Uvědomuji si, že Náčelník se při mé práci s dětmi vyskytujetrvale, např. v kontaktu se Sandrem, chlapcem, který potřebuje extrémně mnoho pozornosti. Byl to Náčelník, který Sandrovi řekl: „Když řeknu ne, znamená to ne, a když řeknu ano, znamená to ano.“ Na to se může Sandro stoprocentně spolehnout. Slovo Náčelníka platí. Sandro si osvojil chování, že tak dlouho fňuká, dokud nedostane, co chce. Vlastně jenejistý a potřebuje hranice, které mu dají oporu. Se mnou zažívá přátelské, podporující ohraničení. Akceptuje moje NE a  je potěšen mým ANO. Náčelníkova autorita a  spolehlivost jsou vlastně tím, co chlapci dodává jistotu a bezpečí. Co Náčelník slíbí, to také dodrží, a je jedno, zda sejedná o dítě, přítele nebo kolegu. Když při příštím sezení opět stojím na jeho místě, znovu ve mně vyvstane obraz: nacházím se se svým kmenem v  bezvýchodné situaci. Obklíčila nás nepřátelská mocnost. Není kam utéct. Před mýma očima je kmen zničen. Vše, pro co žiji, je zničeno. Všichni, za které jsem bylzodpovědný, byli zničeni. Všechny ženy, děti a  staří lidé byli vyhlazeni. Vypadá to, že jsem přežil pouze já. Vší silou se snažím zachovat důstojnost svou a  ostatních. Celou svoji vůli soustředím na to, abych zůstal stát rovně. Zkamením, stávám se skálou, které se druzí mohou držet. I ve smrti je mohu podpořit. Vnímám, jak se od tohoto okamžiku necítím jako člověk a že moje životní vůle zanikla. A náhle také vím, že jsem se potom stáhl do samoty hor. Chtěl jsem jenom být daleko od lidí, hodně daleko. Pro Annu, kterou vnímám, ještě nasazuji síly. Rázně ji podporuji, aby její život fungoval.

Pak opět nastane proměna. Ony obrazy nejen vidím, já je také cítím. Jsem přemožena pocity: vyrazí ze mě nad touto strašnou ztrátou − vztek,

15

PŽíbĚh Anny

bolest a smutek. Padám na podlahu, kroutím se bolestí, válím se, křičím

a  pláču. Trhá mě, když cítím, jak toto dobré společenství bylo zničeno

jednou jedinou ranou. Křičím z největšího zoufalství: „Nemohl jsem nic

dělat! Nemohl jsem vůbec nic dělat! Bylo jich moc!“

Během příštího setkání s Helen je Náčelník touto bolestí znovupřemo

žen. Helen mě žádá, abych se podíval na svůj kmen. Když to udělám,

cítím hlubokou, láskyplnou sounáležitost s těmito lidmi. S tím jsemne

počítal. To důvěrné spojení je stále ještě tady, jako by nikdy nebylo nic

jiného. V  těle a  hluboko v  mé bytosti se šíří příjemné teplo. Stávám se

soucitným a klidnějším a cítím se zase jako člověk mezi lidmi.Dramatic

ká vzpomínka na tuto tragickou příhodu pohasíná. Cítím úlevu, cítím se

očištěn a otevřen životu, otevřen lidem, se kterými žiji.

Možná je to konečně léčivý průlom. Opatrně jedu domů. Je to ale

zvláštní, o několik týdnů později se ve mně i přes toto zklidnění opětvy

nořuje horské, ledové klima. Starý známý neživý postoj mě znovudoho

nil. Jak se to mohlo stát, po všem co Náčelník prožil, protrpěl a pochopil?

Helen mě povzbuzuje, ať se ho zeptám, jestli má něco společného s touto

změnou klimatu. Když ho potkáváme, popírá to a dává nám najevo, že

i jeho se strnutí dotýká. „Zezadu mě dohání silný, ledový vír a zůstávám

nehybný,“ slyšíme z jeho úst. „Tak tam musí být ještě někdo jiný,“ říká

Helen. Sotva dořekla tuto větu, je atmosféra ještě ledovější, skoroarktic

ká, asi taková, jako bychom dosáhli sněhové hranice hor. Ledový vítr nám

dýchá do tváře. Ale ještě dříve než mohu reagovat, mluví Helen někam

dovnitř oné sněhové krajiny, jako by si byla jistá, že se tam někdoschová

vá: „Sice tě nevidím, ale cítím tvůj chladný postoj. Máš velkou moc a vliv,

jinak by nebylo možné zmrazit tohoto silného muže. I ty dáváš přednost

zůstat sám se sebou a  nikomu se neukazovat. Ale my tě pozorujeme.“

Co skrývá duše

Zatímco to říká, přelétne ve zlomku vteřiny přes můj obličej pokřivený

škleb. A pak je zase vše bezvýrazné a strnulé. Helen mě povzbuzuje, abych

se nechala unášet vírem, který mě táhne dozadu. Z místa Náčelníkacouvám až na konec místnosti, dál už to nejde. Tím vstupujeme do hluboce

zamrzlé říše absolutní vůle, kde na nás dýchá její tiché, ledové NE.

Mě nedostaneš!

Nic se nehýbe, prostě vůbec nic. Stojím zde, vyvýšená na židli, odtažená

od zbytku světa a dívám se do dálky, netečná, odvrácená.

Na mysl mi přicházejí mladiství a jejich „fuck-you“ postoj. Alesamozřejmě neřeknu ani slovo. Byl by to jen výraz vzteku, a to už bych ze sebe vydala příliš. Zde není nic! Odsud nic nepřijde!

Tak tam stojím, hodně vysoko, a cítím se mocný. Už nechci mít nicspolečného s těmi lidmi pode mnou. Už nic, opravdu už vůbec nic! Můj pohled míří pryč nad jejich hlavami. Povýšeně se nyní dívám na horizont. Tak je to snesitelné, tak je to dobré. Přítomnost Helen je mi úplně jedno a nějakou Annu neznám. Tady jsem soběstačný, co se děje dole, dole na té malé planetě Zemi, mě nezajímá ani v nejmenším. Helen pokračuje. Napřímo měoslovuje: „Tebe lidi moc nezajímají, dáváš přednost tomu, abys zůstal sám!“

Slyším ji, cítím, že to, co říká, sedí, ale nic se ve mně nepohne, ani mrknutí oka. Můj pohled zůstává strnulý, zaměřený do dálky. Helen zase začíná. Její věty jsou jako šum z dálky. Jako lehký závan větru se táhnou okolo mě. Moje rozhodnutí je pevné: neudělat žádný pohyb, neukázat žádnou reakci, pak se tyto nepříjemné šumy zase ztratí. Dosud jsemnemusel dělat nic, abych si lidi udržel od těla. Vždycky stačilo se na ně jednoduše nedívat, neposlouchat, na nic a  nikoho nereagovat. Ale teď ty otravné šumy nepřestávají. Pole pode mnou je narušené, a to mělehce znervózňuje. Jak si vůbec může dovolit klepat na dveře mé vznešené

17

PŽíbĚh Anny

říše?! Tak tedy ano, když o to tak stojí, měl jsem to hned pochopit: Mě

nedostaneš! Dveře zůstanou zavřené! To samozřejmě neříkám nahlas, ale

hluboce to vnímám a zároveň se děsím toho, že jsem takový.

Jen ti v nás, kteří mají nejsilnější vůli a jsou nejvíce nezávislí, si mohou

dovolit se zcela rozloučit s lidmi a se životem.

Je jasné, že tady se nedostaneme dál ani o  milimetr. O  této osobě nic

nezjistíme. Má své NE nezvratně zafixováno. Je zdrcující, že je ve mně

něco tak absolutního, rozhodného a  zcela skrytého. Skoro to nemohu

unést. Dosud jsem si nedovedla představit, že něco takového může být

v  normálním člověku. Možná v  psychicky narušených lidech ano, ale

v žádném případě ve mně. Je mi trapné, že Helen to o mně ví.

Na druhé straně ale musím přiznat, že toto chování je mi známé:kaž

dé ráno se s ním probouzím. Nejraději bych zůstala ležet a vůbecnevstou

pila do života. Je mi nepříjemné, když je ráno někdo v mé blízkosti. Jak

často jsem se kradla v noci pryč, když jsem byla s nějakým mužem. Mně

samotné to přišlo jaksi legrační a  ptala jsem se svých přátel, jak se jim

vede po společně prožité noci. Většinou se probouzím sama a za nějakou

chvíli jsem připravena fungovat a objevit se ve světě. Za to mohupoděko

vat Náčelníkovi, který se probudí ze své strnulosti a začne pracovní den.

Není lehké pozorovat vnitřní realitu takhle bez příkras. A přijmout ji poto

lika náročných letech snažení o přitakání životu a schopnosti navázat vztah

vyžaduje celou moji pravdomluvnost. Přiznat si, že sama jsem příčinou

svých zcela jasných bariér, kterými trpím, je těžké. Uznat, že jsem absolutní

negativista, že odmítám život a  ještě opovrhuji lidmi, k  tomu potřebuji

veškerou svoji odvahu. Bylo náročné kontrolovat toto opovržení, které se

vždy potichu dralo nahoru. Bylo mi jasné, že není přiměřené, a chtěla jsem

18

Co skrývá duše

se ho zbavit. Ne, nechci, aby to ostatní viděli. Taková v žádném případěne

chci být. To neodpovídá mému obrazu o lidech. Nejraději bych se od toho

teď odplížila a dělala, jako by všechno bylo normální, jako by to, co jsem

prožila, vůbec neexistovalo. Stoupá ve mně myšlenka, že dosud můj život

vlastně fungoval docela dobře. To je ale ten hlavní bod. Navenek jsemfun

govala, fungovala jsem ve světě, ale uvnitř jsem se necítila dobře. Musím si

to přiznat: Jsem nešťastná, opuštěná, neživá a nemohu to popřít. Bohužel!

Po této ledové zkušenosti musím dávat pozor, abych se zcela nepotopila

do víru NE. Následující dny mám velkou chuť jednoduše zůstat ležet

v  posteli a  nic nedělat. Tato osoba ve mně může všechno, o  co jsem se

doposud snažila, poslat k ledu. Jí je můj osobní život naprosto lhostejný.

Já, Anna, musím napnout všechny síly a vzpírat se tomu. Není divu, že

můj životní postoj je námaha.

Teď chci opravdu vědět, co mám společného s tím Yetti ve mně. Zkouším

si představit, jak by žil. Vynořuje se obraz: je sám, vysoko v horách,ne

jsou tam žádní lidé, pouze on a malá, šedivá, kamenná chatka, za nískal

ní stěna ze stejného šedivého kamene. Kdo se pozorně nepodívá, vůbec

si té chatky nevšimne. Splyne se svým skalnatým pozadím. Žije skrovný

život a je s tím zcela srozuměn. Ale já nedokážu cítit, že je spokojený. Je

příliš vážný, šedivý, bez života.

Díky tomuto obrazu si uvědomím životní pocit, který dlouho znám:

smutný, melancholický, skrovný, jakoby neživoucí, dobře známý pocit.

A  jak často jsem si představovala, když mi bylo zatěžko s  lidmi, že si

najdu místo, kde budu žít sama a sama se o sebe postarám. S pár zvířaty

a se psem jako kamarádem. Tato představa byla vždy pro mě záchranou

a uklidňující myšlenkou. Ale zároveň bych byla k smrti nešťastná,kdy

bych měla žít takto izolovaná od zbytku světa.

PŽíbĚh Anny

Tak přesně vše rozpoznat znamená vystřízlivění a zároveň je to úleva. Konečně mohu porozumět mnoha svým stavům, se kterými se celý život potýkám. Konečně chápu, že jsou to vedlejší účinky této schované ne-vůle. Dává to smysl.

Co on říká tomu, že jsem mu na stopě? Nadšení z jeho stranynevnímám. O to víc je zřetelná jeho ledová, smrtelně vážná rozhodnost. A já ji umím přeložit. Dává mi na srozuměnou, že chce zůstat, kde je, sám vysoko v horách.

Vnitřní osoby, které přitakávají a chtějí se podílet na životě, nemohou

vyřešit problém, který vzniká kvůli vnitřním osobám, které říkají NE

a chtějí zůstat samy se sebou.

Je skvělé, že jsem předtím udělala zkušenost s Náčelníkem a jeho žulovou

zdí bytí. To mi dává naději. Když se ze žulových zdí mohou stát lidé,můžeme to v  každém případě zkusit také u  sněžného muže. Ne, nenechám

se zmást jeho odmítavým chováním. A  Helen zřejmě také ne, naopak mi

dodává odvahu, abych se ponořila hlouběji doNEostoje. Říká: „Když se

chceme dostat více do kontaktu s  touto ledovou osobou a  podaří se nám

více se zajímat o její NE, našly jsme zlatý klíč k hlubině tvého vnitřníhosvěta. Její NE brání životu. A dokud ona sama neví, proč tak absolutně říká NE

a kdo vlastně je, nenastanou v tvém životě žádné změny. Její slova mě trochu

utěšují, ale nemohou odstranit můj vnitřní ztrouchnivělý pocit. Nejsem si

jistá, zda chci opravdu vědět ještě něco víc o svém NE. Přesto zůstávám.

Abych mohla dát tomuto ledovému přízraku lidský obličej, hledám pro

svého ledového muže vhodné jméno. Vzpomínám si na postavu z  jedné

dětské knihy, která mě přitahovala. Sirius Black je svéhlavý člověk, který se

zasazuje o dobro, ale ne vždy se drží zákonů. Jednoho dne upadne do léčky


20

Co skrývá duše

a  zemře při tom mnoho nevinných. On sám přežije, ale provinilcům se

podaří vylíčit ho jako původce tohoto hrůzného činu a  je tak odsouzen

a zavřen svými vlastními lidmi. Z posledních sil unikne pokořujícímužaláři. Od té doby se pohybuje jako osamělý bojovník. Chce odhalitnespravedlnost a pomstít, co se přihodilo jemu a jeho přátelům. Sirius Black, hlavní

představitel této knihy, se píše s „i“, můj Serius s „e“. Chci tím podtrhnout

zvláštní vážnost, která z něho vychází. Můj Serius je „seriózní muž“.

Serius Black

Kdo je tento muž, o kterém jsem dosud ani nevěděla, že ve mně existuje?

On sám zatím o sobě nedává žádnou informaci. Mně a mé terapeutce se

vyhýbá.

Trochu světla do tmy vnáší sen: londýnský kapesní zloděj.

Jedu svým autem po Londýně. Parkuji a jdu pěšky na letiště. Doprová­ zí mě muž, ukazuje mi cestu. Poslední část jdeme tunelem. Přicházíme do odbavovací haly a já se ptám na svůj let. Musím ale zaplatit 40 euro, abych se dozvěděla vůbec nějakou informaci. To mi přijde zvláštní, ale poplatek zaplatím. Ještě není jasné, zda dostanu letenku. Pak se vracím zpět na par­ koviště, abych si vyzvedla auto. Chci si ho vzít do letadla. Na zpáteční cestě je tento muž opět po mém boku. Jde velice blízko mě a vytáhne mi při tom peněženku z kapsy. Zpříma se na něho podívám, abych mu dala najevo, že o tom vím. Dělá, jako by se nic nestalo, a strčí mi peněženku zpět do kapsy.

Ve snech se vnitřní osoby ukazují na úrovni symbolů.

Mám v  úmyslu tento sen probrat s  Helen. Jistě mi řekne, co znamená. Místo vysvětlení mě pobízí k  tomu, abych ho prozkoumala sama,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist