načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Co skrývá duše -- Skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě - Veeta Wittemannová

  > > > Co skrývá duše  

Elektronická kniha: Co skrývá duše -- Skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě
Autor:

Autorka přišla při zkoumání vnitřního světa člověka na celou řadu „vnitřních obyvatel“. Považuje lidské Já za nahromadění autonomně jednajících zdrojů vůle. Tímto jsou ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  145
+
-
Doporučená cena:  155 Kč
6%
naše sleva
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 217
Rozměr: 18 cm
Úprava: xx, 208 stran : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Breath of the absolute
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Lenka Adamcová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-4960-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorka přišla při zkoumání vnitřního světa člověka na celou řadu „vnitřních obyvatel“. Považuje lidské Já za nahromadění autonomně jednajících zdrojů vůle. Tímto jsou konflikty samozřejmě předprogramovány. Protože každý jedinec chce žít a pokud možno zcela svým specifickým způsobem.
V této knize vyprávějí tři ženy, jak s pomocí metody individuální systemiky prozkoumaly svoje vnitřní společenství. Všechny byly překvapeny realitou, že se v jejich vnitřním světě nachází skrytý prostor, do kterého ustoupili ti nejvíce nezávislí a s nejsilnější vůlí, aby jim odtud řídili jejich život. „Skrytí obyvatelé“ už nechtějí žádný kontakt s lidmi a životem, už nikdy nechtějí být zklamáni, nikdy více oběťmi či těmi, kteří prohráli. Setkání s absolutním Ne skrytých obyvatel popisují tyto tři ženy jako existenciální zkušenost, která vedla k obohacení a dalšímu vývoji jejich lidského bytí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Veeta Wittemannová - další tituly autora:
Co skrývá duše - Skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě Co skrývá duše
Wittemannová, Veeta
Cena: 216 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






CO SKRÝVÁ DUŠE





2013
CO SKRÝVÁ
DUŠE
Skrytí obyvatelé duše
a jak rozhodují o našem životě
VEETA WITTEMANNOVÁ





KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Wittemann, Veeta
Co skrývá duše : skrytí obyvatelé duše a jak rozhodují o našem životě / Veeta
Wittemannová ; [z německého originálu ... přeložila Michaela Vitíková].
-- 1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2013. -- 217 s.
Název originálu: Geheimen Bewohner der Seele - und wie sie unser Leben bestimmen
ISBN 978-80-87249-60-4
159.923.2 * 159.923.5 * 13 * 128/129 * 159.9 * 2-312.6-584.5 * 615.851
- identita
- rozvoj osobnosti -- duchovní aspekty
- duše -- psychologické aspekty
- sebepoznání -- psychologické aspekty
- vnitřní konverze
- psychoterapie
- populárně-naučné publikace
- vyprávění
159.92 - Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]
Veeta Wittemannová
Co skrývá duše
Die geheimen Bewohner der Seele
Copyright © Orlanda Verlag, 2011
Translation © Michaela Vitíková, 2013
Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2013
ISBN 978-80-87249-60-4















VII
Obsah
Předmluva ........................................................................................ IX
Příběh Anny ....................................................................................... 1
Serius, mistr katastrof 3 – Pěkně v klidu a vyrovnaně 3 – Oněmělá
žena 6 – Žulové zdi také mluví 8 – Muž, který se stará o přežití 13 –
Mě nedostaneš! 16 – Serius Black 20 – Těžkopádná, normální,
odstřižená 24 – Pevně přibitá a vykuchaná 25 – Překvapivý telefonát 34
– Konec samovlády 37 – Červená pohovka 48 – Léčivé uvolnění 50 –
Praxe všedního dne 54 – Obrázek: Povrch a hloubka vnitřního systému
Anny 57 – Současný stav 57
Příběh Gertrud ................................................................................. 59
Prvotřídní služba, opojení a pravda 61 – Moje osobní lži o štěstí 61 –
Vnitřní svět je vlastně firma 65 – Buďte vítáni v centrále prvotřídních
služeb 70 – Úsudky paní Ano 75 – Kamufláž ženy 77 – Lásku si
lze koupit 83 – Dámské opojení 86 – Zlatý padák 89 – Bezpečí
za neprůstřelným sklem 93 – Jsem červ 101 – Yentl a voják 109 –
Upřímná stanoviska 115 – Obrázek: Povrch a hloubka vnitřního
systému Gertrudy 120 – Současný stav 121





VIII
Příběh Wiebke ................................................................................ 123
Země tyranů je vypálena 125 – Moje terapeutka se zbláznila! 125
– Ženské utrpení a sebeodmítání 131 – V líbezné síti Pavouka 134
– Vynuceně volný večer 139 – Pozor, zvoní telefon! 143 – Pomsta
je moje 151 – Vlastně tě nepotřebuji 154 – Jak je to vlastně se
sebeláskou? 159 – Na vlastní udičce 166 – Někdy pomohou
zázraky 170 – Krásná Tyranka a její Bojovník 172 – Oběti vítězí
potají 175 – Ve výtahu 183 – Ranja 186 – Obrázek: Povrch a hloubka
vnitřního systému Wiebke 189 – Současný stav 190
Malý úvod do světa individuální systemiky ..................................... 193
Ve mně je nás mnoho 193 – Vnitřní osoby 194 – Vůle lásky 195 –
Dialog „rovný s rovným“ 196 – Povrch a hloubka vnitřního světa 197
– Pět kontinentů psýché 200
Na závěr ......................................................................................... 204
Poděkování ..................................................................................... 204
Literatura ........................................................................................ 205





Arthovi










XI
Předmluva
Johann Wolfgang Goethe poukázal svojí větou „dvé duší mně, ach, v hrudi
přebývá“ (Faust − překlad Otokar Fischer, Odeon, Praha 1982 − pozn. překl.)
na základní danou skutečnost našeho lidství. Tím, že lidé nejsou stejnorodé
bytosti, dochází k  vnitřním pnutím. Protože tam, kde žijí v  těsném sepjetí
rozdílné duše, je předprogramován konflikt. Goethův povzdech dává tušit,
že jeho dva obyvatelé duše spolu žili ne vždy v  souladu, a  tím mu nadělili
mnohé nesnáze.
Novalis, Goethův současník, došel při svém zkoumání vnitřního světa
k  podobným výsledkům. Jemu je připisována věta: „Každý člověk je malá
společnost.“ Novalis tedy znal více vnitřních obyvatel, kteří, stejně jako lidé
ve vnějším světě, vyvinuli struktury spolužití a vystavěli vnitřní společenství.
Také v  psychologii byla zachycena a  zkoumána myšlenka vnitřní plurality.
Mezitím existují různé psychoterapeutické školy, které se zabývají vnitřní plu -
ralitou. Všechny považují člověka za multipolární bytost a lidské Já za
nahromadění samosprávných sil, které se spolu potýkají.
Tento obraz člověka získává stále větší oblibu u veřejnosti. Můžeme tak
slyšet o  vnitřním kritikovi, který chce být uspokojen, o  vnitřních dětech,
o  které je třeba pečovat, o  vyšším Já, které by se mělo rozvíjet, o 
vnitřním „mizerovi“, který musí být přemožen. Čteme o „bohyni v každé ženě“,
o  „králi, dobyvateli a  milenci“ v  muži. Ne vždy je vysvětleno, že bohužel
jedna část převzala vedení a  nezbývá nic jiného, než ji následovat. Na
jiném místě jsme vyzýváni, abychom se chovali jako zprostředkovatel mezi
jednotlivými částmi, abychom našli pro všechny co možná nejlepší řešení.





XII
Co skrývá duše
To zní přijatelně a je to žádoucí, nakonec chceme přeci žít pospolu, kdy ka -
ždý ze sebe vydává to nejlepší, a tím přispívá k blahu ostatních. Přítomnost
mnohých se jeví jako obohacující a  přináší zisk, a  způsob, jakým s  nimi
zacházíme, vypadá jednoduše jako dětská hra. Ale kdo je upřímný, musí
přiznat, že toto harmonické spolubytí nelze tak lehce uskutečnit ve vnějším
světě, natož ve vnitřním.
Proč to tak je, o tom vypráví tato kniha.
Je to velmi osobní, dokonce intimní kniha, která nechce popsat obsah
psychologické metody, nýbrž v první řadě vypráví příběhy: příběhy tří odvážných
žen, které se rozhodly objevit své vnitřní obyvatele. Tyto ženy vypráví své
příběhy samy, a tak můžete, milé čtenářky a čtenáři, sledovat setkání s vnitřními
osobami přímo v subjektivním podání.
Vypravěčky jsou zcela normální ženy: žijí, chodí pravidelně do práce a mají
dobré sociální zázemí. Jak rozdílné jsou jejich životopisy a způsob života, jsou
rozdílné i jejich profese – pracují jako pedagožka, bankéřka, reklamní
agentka. Spojuje je stejné úsilí: pracují dlouhou dobu na svém vnitřním vývoji.
Tyto tři ženy se osobně neznají. Žijí kdesi v Německu a začínají náhodně,
skoro současně, s  průzkumem svých vnitřních obyvatel. Kupodivu všechny
tři nacházejí ve svém vnitřním světě utajený prostor, kam se schovali vnitřní
obyvatelé. Tito „skrytí obyvatelé“ se ukrývají před lidmi. Nechtějí už žádný
kontakt. Dávají přednost tomu být sami, nepozorováni zbytkem světa. Jejich
rozhodnutí je zcela jasné. Jejich „ne, děkuji, beze mě!“ nezvratné.
Pro svá rozhodnutí mají závažné, osobní důvody: někteří jsou zklamaní
z toho, že pro jejich chování v tomto světě není místo a že to, co chtějí dávat,
je nechtěné. Jiní jsou vyčerpaní z bezcitných mocenských bojů v aréně
sebeobhajování. A další zase využívají přednost svého bytí ve stínu, aby tahali za
drátky v pozadí.





XIII
PŽedmluva
Žádná ze tří žen neměla za začátku své výzkumné cesty ponětí o tom, že jsou
v  ní tito tajní obyvatelé ukryti. A  žádná nebyla připravena na to, s  jakou
existenciální silou potkají skrytou pravdu ve vlastním nitru a jak s nimi otřese
do základů jejich lidství.
Vyžadovalo odvahu a lásku k pravdě nevnímat se pouze jako oběť vnějších
podmínek, ale také jako pachatel. Vyžadovalo sílu a trpělivost přiznat si, že
celý život je řízen jedním skrytým obyvatelem a ostatní tím musí trpět. A jako
úžasný dar zažily, když skrytí obyvatelé zase objevili vlastní radost a lásku k ži -
votu, a tím se, jako by samovolně, rozšířily lidské hranice.
Zkušenost, že konfrontace s „Ne“ skrytých obyvatel spouští léčivý proces
obrácení, který nelze uskutečnit pomocí vůle, naučilo všechny tři ženy pokoře
k této vnitřní realitě. Prožitek, že v nejtemnějším „Ne“ je skryto zářící „Ano“,
a poznatek, že v přiznání individuálního ztroskotání můžeme opět najít lásku
k životu, nechají vyústit tato záhadná vyprávění do nadějných příběhů plných
transformace.
Možná se ptáte: „Podivné, proč zde také není příběh muže?“ „Ano,
podivné. Také muži mají tento skrytý prostor a  utajené obyvatele. Ale nenašli se
žádní muži, kteří by se odvážili zveřejnit svůj soukromý vnitřní svět. Moje
úcta a  můj dík patří těmto třem odvážným ženám. Bez nich by tato kniha
neexistovala.
K ochraně a zachování osobních práv všech zúčastněných, kteří jsou
součástí vyprávění, byla změněna jména a biografické skutečnosti.
Pokud při čtení příběhů dostanete chuť dozvědět se něco víc o práci
„individuální systemiky“, poslužte si na straně 193, v kapitole: Malý úvod do světa
individuální systemiky.
Veeta Wittemannová, červen 2011










Příběh Anny










3
Anna, 45 let, pedagožka, původně žijící sama, nyní v partnerství
Serius, mistr katastrof
Pěkně v klidu a vyrovnaně
„Ty jsi tak pěkně v klidu, tak ve svém středu, je příjemné být ve tvé blízkosti.“
Tuto větu jsem slyšela tak často, že mě nějakým způsobem rozčilovala –
samozřejmě jenom v tichosti. Já sebe necítím tak v klidu, nebo lépe řečeno,
já si svůj klid nemohu vychutnávat, protože mi pořád něco chybí.
Celý svůj život hledám to něco. Co mi vlastně přesně chybí? Co potřebuji,
abych mohla být spokojená a  šťastná? Naplňující práci, dobré přátele,
finanční nezávislost, šťastné partnerství nebo vlastní rodinu? Něco z toho
mám, něco ne.
Moje hledání zůstalo, což se také odráží v  mém pracovním vývoji.
Vystudovala jsem tři různá odvětví, stala jsem se zahradnicí, učitelkou
gymnastiky a potom vychovatelkou. A nakonec jsem našla povolání,
které mi přináší radost, pracuji s dětmi. Ale můj postoj zůstává stejný a jedna
otázka je stále otevřená: proč se cítím pořád tak odtažitě, s takovým
odstupem ke všem? Sice mám pár blízkých přátel a také s dětmi vycházím
dobře – mají mě rády, přesto se ten vnitřní postoj nemění. Cítím se sama,
oddělená od lidí, daleko od zbytku světa.
Proč se mi nevydařilo žádné partnerství? I tehdy, když jsem si myslela,
že jsem našla svého prince! Vlastně nic víc si nepřeju toužebněji. Ale je to





4
Co skrývá duše
pokaždé to samé: prožiji krátkou, intenzivní zamilovanost a  pak se vztah
zase potichu a plynule rozpustí. Žádný z mých partnerských vztahů nevy -
držel. Až jsem jednoho dne došla ke vzdorovitému rozhodnutí: „To můžu
rovnou zůstat sama!“ To praktikuji již delší dobu, cítím se přitom
beznadějně, opět se odvážím a  znovu ztroskotám. S  lidmi jsem stále opatrnější
a s muži zejména. Přesněji řečeno, byla jsem vždycky celkem nedůvěřivá. To
byl mimo jiné důvod, proč jsem ve dvaceti začala chodit na terapeutické
pohovory – dobrovolně, z vlastního popudu. Nějak mi bylo jasné, že se mnou
není cosi v pořádku. Mnoho let jsem se účastnila kurzů sebepoznání a také
dostala odpovědi na své otázky. Vyvíjela jsem se, k tomu vyučovala, stala se
přizpůsobivější, dovedla si poradit v životě, jenom ten neklid zůstal. A místo
toho, abych vstoupila hlouběji dovnitř, pracovala jsem ještě víc a stahovala
jsem se, pěkně potichu, pryč od lidí. Co to se mnou teď je? Co mohu udělat
pro to, abych si lépe rozuměla a něco na tomto stavu změnila?
To, že nemohu najít partnera, není v tom, že nejsou muži. Zcela jistě jsou
k  dispozici. Na seminářích neustále potkávám zajímavé muže a  někteří
o mě opravdu vážně usilují. No vždyť jsem přeci atraktivní a inteligentní
žena, to už jsem se naučila zcela sebevědomě říkat. Nebylo to tak vždycky.
Nemůže to tedy být pouze vnějším světem, že se cítím tak sama. Něco
se mnou není v pořádku. Možná, že bych se měla rozhodnut pro vztah
rázněji. Zrovna tak jako jsem se rozhodla pro práci, kterou jsem chtěla
dělat. Nebo jako se rozhoduji, co podniknu koncem týdne a jaké přátele
si vyberu. V zásadě se svými rozhodnutími nemám žádné problémy. Proč
se mi tedy nedaří to, co si přeji nejvíce?
Zatraceně, ostatní to v partnerství přeci taky nějak zvládají.
Teď, v pětačtyřiceti, jsem konečně našla na tyto otázky odpovědi. Poznala
jsem psychologickou metodu, díky které jsem vyřešila hádanku, kterou





5
PŽíbĚh Anny
jsem byla já sama. Celkem jednoduchým způsobem. Jenom jsem musela
nastavit úhel pohledu trochu jinak a zažila jsem zcela jiný rozměr v pojetí
sebe sama. Nepozorovala jsem pouze své chování, zároveň  tím vyvstala
otázka, kdo ve mně toto chování vytváří. Tak jsem poznala v sobě různé
zdroje vůle, které se starají o  to, že jsem taková, jaká jsem. Potvrdila se
moje intuitivní předtucha, že důvod, proč jsem sama, musí být ve mně.
Za každý stav, ve kterém se nacházíme, za každé chování, které vyvíjíme
– ať se zdá jakkoliv bláznivé, je v nás zodpovědná přinejmenším jedna
vnitřní osoba.
Teď vím, komu se daří hnát mě neustále k  novým vyšším výkonům
a  zcela mě při tom vyždímat, ať už v  práci nebo ve volném čase. Teď
rozumím tomu, kdo je schopný držet krok s muži, např. při svízelných
technických problémech nebo když jde o  to vést poradu, navrhovat
týdenní plány nebo převzít vedení, jakmile se objeví těžké úkoly. Teď
vím, kdo byl u toho, když vařil chladič mého auta a já zůstala  na
tříproudové silnici a musela se dostat z levé strany na pravou. Teď už také
vím, kde se bere má síla pracovat s  dětmi. O  prázdninách jsem často
zodpovědná za padesát dětí. Tady se moje klidná povaha hodí.
I v největším chaosu jsem chladnokrevná a  rozvážná, umím jasně přemýšlet
a jednat. Je to pro mě zcela normální a samozřejmé, a tak se divím, když
mě za to někdo chválí.
Nikdo ale neví o  tom, jak se mi vede večer, jak jsem unavená a 
vyčerpaná a neschopná už ničeho. A že mě po vykonané práci ještě hodiny
napadají věci, které jsem ještě nevyřídila. Někdy pak jdu tancovat, abych
přišla na jiné myšlenky a abych se zase cítila lépe, přinejmenším fyzicky.
Potom tancuji do úplného vyčerpání. To mě přivádí více ke mně, ale zase
mě to vysílí.





6
Co skrývá duše
A teď už taky vím, kdo celou tu dobu toužil po jiném životě, po partner -
ském vztahu, vlastních dětech, velké rodině, po živém společenství s lidmi.
Přesto jsem si ve dvaceti, když se pokazila moje první velká láska,
přísahala, že už si nikdy nepřipustím k  tělu žádného muže. Opravdu
jsem svoji přísahu dodržela třináct let. Třináct let bez jakékoli intimnosti
s mužem. Většina žen by to vůbec nevydržela. Teď vím, kdo tu přísahu
plnil. Tato osoba by do konce mého života mohla zůstat sama. A ta, která
si toužebně přála vztah, mě naštěstí vždy vedla o kousek dál na cestě za
poznáním a odpovědí.
To ona udělala rozhodnutí prozkoumat svět mých vnitřních obyvatel.
Oněmělá žena
Hned při prvním sezení jsem zažila stav, který moji známí považují za stav
klidu a vycentrování a který je mi dobře znám jako ztráta řeči. Znám ho
ze svého života až příliš dobře: všichni okolo mě hlasitě mluví a baví se a já
jsem potichu, nezúčastněná, pozoruji, jsem při tom, ale ne docela
v centru dění. Moje první roky v bioenergetice, dohromady jich bylo pět, jsem
strávila, aniž bych mluvila. Naštěstí šlo o  cvičení těla, jinak bych nebyla
schopná ze sebe něco vymáčknout. Nemohla jsem nic vyprávět, jakmile si
proti mně sedl terapeut, nastalo prázdno. Pouze rozptýlené vnímání, jinak
ztuhlost. Cviky se staly mojí hlásnou troubou, a  tak jsem mohla aspoň
svůj vztek vymlátit do matrace a pohyby rukou, nohou a různými skřeky
jsem ze sebe něco dostala. To bylo úlevné! Konečně jsem mohla ukázat svůj
vnitřní chaos navenek, beze slov. Proč jsem byla němá, proč mi i po pěti
letech bylo zatěžko mluvit o sobě, to jsem bohužel nebyla schopná pochopit.
A nyní, v mé úplně první práci s vnitřními osobami, jsem se zase ocitla ve
své staré známé nemluvnosti. Zdrcující. Mám za sebou 25 let snahy stát





7
PŽíbĚh Anny
se komunikativnější. Teď tady sedím proti Helen, terapeutce, a jsem zase
němá. Helen mě prosí, abych tomuto oněmění dala své místo. Vysvětluje
mi, že oněmění je právě výrazem vnitřní osoby, která tímto stylem „mlu -
ví“. Posunu své křeslo pár centimetrů dopředu a teď tady sedím. Helen se
na mě dívá přátelsky a chvíli také mlčí. To je velmi příjemné. Pak řekne
pár vět. Slyším její slova a dál si ji prohlížím. To, že ze mě nic nevychází,
není v tom, že bych se s ní cítila špatně. Právě naopak. Cítím se v bezpečí.
Ale přesto nemůžu mluvit. Necítím žádný podnět, abych mluvila nebo
se Helen na něco zeptala. Jednoduše zůstávám potichu a nehybně sedět.
Prostě tak, jako kdyby to bylo to jediné, co umím.
Občas se divím, že Helen má tolik trpělivosti a zůstává vůči mně
přátelská a mlčící. Uběhla tak trochu věčnost, pak zase slyším její hlas.
Přitom pro mě není důležité, co říká, ale jak to říká. I když nevydám jediný
tón, poslouchám ji ráda. To mě překvapuje, protože většinou se cítím
v tomto oněmělém stavu s lidmi velmi špatně. A teď tady před ní sedím
zcela uvolněně a cítím se být pochopena. Zvláštní, říká věci, které cítím,
ale které neumím přeměnit do slov. Dotýká se mě, co o mně říká. Cítím
od ní uznání. Nevím, jak to dělá, ale nalézá ta správná slova, která
vyjadřují právě to, co v tomto němém stavu cítím. Jako překladatelka obléká
moje mlčení do slov. A přesto z mé strany nepřichází žádná reakce. Moje
mlčení a nehybnost zůstávají, i když vnímám, že ona mě vidí a chápe mě.
Vnitřní osoby komunikují, tak jako my ostatní lidé, díky pěti
komunikačním úrovním: tělesné, emocionální, smyslové, jazykové
a energetické.
I  v  dalších sezeních se potkáváme s  touto oněmělou ženou, kterou
pojmenuji jednoduše ONA. Protože se jinak neprojevuje, nenapadá mě jiné
jméno kromě ONA. Ale ONA se od nynějška stane tématem v  mém





8
Co skrývá duše
životě. Pozoruji se ve všední dny a dívám se, kde ONA zrovna je. Někdy
se kvůli tomu musím zastavit a chvíli nic nedělat. To není vůbec jednodu -
ché v mém nabitém pracovním programu. Někdy si musím vyvzdorovat
chvíli volna, abych JI vzala v potaz, a rychle poznávám, že ONA nemá
moc co říci, že na její přání a potřeby se vlastně nikdy nikdo neptal. To
cítím, ale přitom ještě není jasno, jaké potřeby by měla. Vlastně tu ženu
v sobě neznám. Znám jenom stav, který z ní vychází: oněmění,
nehybnost, žádné impulzy spojené s přátelským, teplým, jemným vyzařováním.
ONA sama je někde v nějakém vakuu, nedosažitelná, autistická.
Velmi ráda bych JI poznala hlouběji, ale nejde to. Když ji v dalších
sezeních opět vyhledáme, málokdy lze udržet kontakt, odstup zesílí, mlčení se
prohloubí. Víc už ani Helen neumí přeložit. Vypadá to, že vše bylo řečeno.
Sedíme proti sobě, obě němé, nehybné a prázdné. A já se sama sebe ptám,
zda tady takhle nehybně budeme sedět věčně, aniž by se pramálo stalo.
Ale náhle se můj stav mění: stávám se tvrdá a  odmítavá. Přátelský,
teplý kontakt jako by se vypařil. Šíří se ve mně ledové odmítnutí a ledové
mlčení. Beze slov posílám Helen jasné poselství: „Jen sem a ne dál!“
Přitom se ze mě stává kámen. Jako žulová zeď sedím před Helen. S tím jsem
opravdu nepočítala a nemohu zrovna potvrdit, že by se mi to líbilo. Ale
ona prostě existuje, ať chci nebo ne. Prožívám to zcela reálně, vnímám
svoje ztuhlé, jakoby zkamenělé tělo, slyším v sobě myšlenky, cítím svůj
odmítavý postoj a nerozumím vůbec ničemu.
Žulové zdi také mluví
Tak tady sedím a dále mlčím, chladněji, jaksi temněji, skoro zuřivě.
Slyším v sobě myšlenku: „Stop! Stůj! Tudy ne! Zákaz vstupu! To je hranice!
Sem to bylo povoleno, ale pozor, dál ani krok!“





9
PŽíbĚh Anny
Také Helen ztemněla a vypadá náhle nepřátelsky, hranatě. Může stá -
le ještě mluvit a překládá, co se děje, energickým tónem. Její hlas má
v sobě cosi tvrdého. Díky ní slyším svoje vlastní poselství a cítím, jak
zní rozhodně, již skoro agresivně. A já to stěží chápu. Protože normálně
jsem já ta poslední, která by lidi odmítala. Především ne ty, které mám
ráda. Ale Helen bez pochyb, beze slov, pouze pomocí gest odmítám,
držím si od ní odstup a dávám jí na vědomí: „Zůstaň, kde jsi!“
Naštěstí Helen se tím nenechá ani v  nejmenším ovlivnit. Zůstává
pro mě neohroženým, mocným protivníkem a dokonce si zcela
svobodně všechno, co vnímá v mém tichém zkamenělém bytí, dovolí vyslovit
v „tónu zdi“. „Působíš na mě jako mohutný horský masiv ze šedivé,
neprůchodné žuly. Tvé bytí v podobě skály překypuje odhodlaností
a silou. Šíří se kolem tebe neživá, kamenná náhorní plošina, ve které nic
neroste. A ty sedíš uvnitř a nehýbeš se a nic ze sebe nevydáš. Je pro tebe
skutečně velmi důležité, aby tě všichni nechali na pokoji!“
Tyto obrazy se opravdu trefily do černého a pomohly mně uchopit
se ve své nehybnosti. A tak pokračuje rozhovor, někdy se obě
propadneme do zkamenělého mlčení, pak se ozve hrubý hlas žulové zdi a já
v ní vidím obrysy člověka, který se vyjadřuje silně, přímo a jasně. Jako
žulová zeď jsem ve své zkamenělé podobě velmi mocná a jednoznačná.
Cítím svoji vůli, kterou nedám za žádnou cenu. Normálně já, Anna,
z této vůle nemám nic. Jenom tento klid, ve kterém je také síla. Nyní,
s  Helen jako protivníkem, mně to teprve došlo. Jsme si v  naší
odhodlanosti a netečnosti rovnocenné. A přeci je tam důležitý rozdíl: já
prosazuji svoji vůli pasivně, beze slov, a moje terapeutka svoji aktivně,
pomocí slov. Ne, já nic říci nechci. Chci být skálou a opravdu to
myslím vážně: „Už nic necítím, nic nechci, nikoho nepotřebuji, nikdo si
mě nemá všimnout, vůbec už tady nejsem!“ V tom je skryta nesmírně
silná energie.





10
Co skrývá duše
Samozřejmě nejsem kámen, to ještě vím. Jsem člověk, který si předsevzal
být kusem žuly, který se vzdal veškerého lidského cítění. A teď jsem ru -
šena v pro mě svatém zkamenělém klidu. Ještě nevím, co si o tom mám
myslet. A ještě také nevím, zda se mi líbí to, co před sebou vidím.
Svítá mi, jak moc jsem ve vlastním životě touto vůlí. Nic se ale
nedozvím, protože skály o sobě nepřemýšlí. Jsou balvanem a tím to končí. Tak
extrémně, jako teď, to prožívám málokdy, když se na to tak dívám,
připadám si asi tak desetkrát více neživá, než jsem zvyklá. Má to zcela jinou
intenzitu, než mně důvěrně známý klid. Tento kamenný klid je všechno
jiné než uvolňující a nemá nic do činění „s klidem vnitřního
vycentrování“. Přesto, že je mi to celé cizí, cítím, že se děje něco pravdivého. Tomu
chci porozumět více do hloubky.
Čím méně vnitřní osoba používá všech pět komunikačních úrovní, tím
méně je dosažitelná. Bohužel neumí si díky tomu uvědomit ani sama sebe
a časem zapomene, kdo vlastně je.
Díky tomu, co píšu do svého deníku, mám určitý důkaz, že moje žulová
zeď je živá bytost. Najednou se objevují věty: „Vypadni! Jdi pryč! Chci
zůstat nerušena! Nech mě tam, kde jsem! Chci svůj klid! Vůbec nemáš
ponětí! Jde o život nebo smrt! Takhle jsem to vytvořila snesitelným! Jdi
pryč, daleko odsud! Nech mě v klidu!“
Číst tyto věty se mě nepříjemně dotýká, a přesto mě magicky přitahují.
Cítím sílu a pravdu, která v nich leží.
Ale čím více se zaměřuji na tuto NE vůli, tím větší je moje vnitřní
napětí. Rozhořívá se ve mně boj mezi oběma obyvateli, kteří spolu v mém životě
pravděpodobně již dlouho bojují: jeden se nyní snaží uchopit šanci konečně
vstoupit do života a  prožívat blízké vztahy a  druhý zesiluje aktivitu zůstat





11
PŽíbĚh Anny
v  odstupu. Skoro mě to roztrhne. Tuto rozervanost dobře znám. Chtěla
jsem tento stav vždy změnit, a teď je to všechno ještě horší. Je to k uzoufání.
Při vycházce na Schwäbische Alb stojím u jedné propasti a dívám se
dolů. Představuji si, jak by bylo lehké trochu se předklonit, udělat krok
dopředu a veškerý tlak by ze mě spadl. Jednoduše bych z tohoto života
vystoupila a nesmyslnost a vysilující boj by byl v jednom momentě ukon -
čen. A právě u této propasti, v okamžiku, kdy jsem mohla definitivně říci
NE, jsem zjistila: to není pouze zoufalství, ale také pýcha. Cítím rezolutní
vůli žulové zdi. Tato osoba má sílu vystoupit ze života, má odvahu zemřít.
Zřetelně cítím její vůli po sebeurčení a svobodě. Chce za každých
okolností sama rozhodovat, co se má stát a co ne. Neposlouchá žádné příkazy
a nenechá se od nikoho nutit. Pokud to bude nezbytné, rozhodne se pro
smrt. Vyděsí mě moje vlastní sebevražedné myšlenky a odstupuji od
propasti. Tak málo mi tedy záleží na životě! Tak moc trvám na své svobodné
vůli, že jsem připravena pro ni zemřít?
Naštěstí se necítím v  sebevražedném ohrožení. V  mém životě je mnoho
vyživujícího a důležitého. Žiji v uspořádaných poměrech, chodím do práce
a mám přátele, se kterými mohu mluvit o svém nitru. A jsem
v pravidelném kontaktu s Helen. Takže tyto hluboké otřesy, které mi připravuje moje
žulová zeď – člověk, zpracovávám docela dobře. Sice mě to krátkodobě
vychýlí z  rovnováhy, ale zároveň mi to dává příležitost uvědomit si zcela
jasně, jako nikdy předtím, tuto absolutní vůli po sebeurčení. Kdo vlastně
tato žulová zeď je a o co jí jde, leží zatím ale stále ještě ve temnotách.
Můj rozervaný stav pokračuje: někdy bych nejraději utekla sama od sebe
a  vzdala to, pak zase tomu chci všemu rozumět nebo se rozptyluji
všemožnými aktivitami, jen abych mohla zapomenout na existenci této
podivné žulové zdi.





12
Co skrývá duše
Obzvlášť těžké je vydržet ono nevědění: nemožnost porozumět, proč
se mi tak vede a  co to má znamenat, bezradně stát vedle a  nemoci nic
dělat. Ať chci nebo ne, musím se přijmout taková, jaká jsem, a  musím
snášet, že nevím, proč jsem žulová zeď.
Když mi Helen říká, že ani ona neví, kdo je tato zeď-člověk a proč se abso -
lutně vyhýbá kontaktu, musím definitivně pochovat naději na rychlé řešení.
Trochu mě uklidňují její slova: „Musíme počkat, až tato osoba bude sama
chtít něco ze sebe vydat.“ Uvidíme, jak dlouho to bude trvat. Jakmile tuto
skutečnost přijmu, jsem schopna se vnitřně uklidnit. Dělá mi vlastně dobře,
že vnímám tuto vnitřní osobu a nesnažím se změnit onen neživý stav, který
kvůli ní vzniká. Je mi jasné, že musím mít trpělivost se sebou i s touto
prací. A přes všechny potíže, které s sebou přineslo objevování mých skrytých
vnitřních obyvatel, cítím, že jsem na stopě nějaké tajné vnitřní reality, která
mi současně přijde známá. Můj zájem prozkoumat ji je v každém případě
větší než strach z neznámého. A tak si dělám svůj vlastní výzkum. Kdy jsem
úplně zeď? Čím se dostávám do tohoto stavu? Jak se ve stavu zdi cítím? Co
si jako zeď myslím? Co říkám jejím způsobem beze slov?
Tady je jedna velni poučná poznámka z  mého deníku: „Žulové zdi
nemají potřebu zviditelňovat své NE. Bytí mé zdi tak působí. Většina lidí
si dobrovolně udržuje odstup, když zkamením. Stáhnou se sami od sebe
a nechají mě v klidu. Nikdo si nedovolí vtahovat mě zpět. Vytvářím
nepříjemný bezpečný odstup. Působí to jako magické kouzlo.“
Pokud hýbají vnitřní osoby svojí vůlí pouze pomocí energie, jsou
neviditelné. Jsou jako duch, který pohání svůj přízrak, aniž by ho někdo
viděl, slyšel nebo se ho dotknul.





13
PŽíbĚh Anny
Muž, který se stará o přežití
Helen má nesmírnou výdrž a já naštěstí také. Zůstáváme v dalších seze -
ních u žulové zdi. V určitém slova smyslu ji obléháme. Nejsem nic jiného
než nehybná skála. Helen sedí strnule přede mnou, umíněně, netečně,
takřka s nekonečnou trpělivostí. Jednoduše zůstává sedět, občas
okomentuje, jak mě vnímá, nebo mě náhle osloví, aniž bych jí odpověděla. Nic se
neděje. Tu a tam k ní pociťuji nesmírný obdiv, protože si se mnou dává
tu práci, že zůstává a nic dalšího ode mě nechce.
Vytrvalost se vyplácí, neboť jako by sama od sebe nastala změna: najednou
se již necítím strnulá, ale jako člověk ve fyzickém těle. Vstanu a postavím se
za svoji židli. Tam stojím rovně a pyšně, jako skála ve vlnobití, která odolá
každé bouři a nepřízni počasí. Nic mě neporazí, nic mnou neotřese. Mám
dostatečný odstup od lidí, bdělou pozornost vůči světu a vše přesně
pozoruji. Vím, co je třeba dělat, aby život běžel plynule. Jsem si zcela jista silou
svého jednání. Je to tak silný, příjemný a zároveň zásadní stav!
Při rozhovoru s Helen je mi jasné, že tuto mužskou sílu ve svém životě
znám. Tento muž se stará o rázné jednání v mém životě. Často mě moje
přítelkyně obdivují, s  jakou odvahou zvládám ty nejtěžší věci. Vždycky
jsem si myslela, že jsem silná žena, ale teď vím, že tato síla vychází z muže.
Nazvala jsem ho Náčelník. Když při dalším setkání stojím na jeho
místě, objeví se přede mnou obraz: nacházím se sám vysoko v  horách.
Nade mnou obloha ve své nekonečné rozlehlosti, přede mnou široká
krajina a lidé, na které se dívám. V tom okamžiku vím, že je to můj kmen.
Tento pohled mě dojímá. Stoupá ve mně tichá radost.
Náčelník mluví málo, ale co řekne, má hlavu a patu.





14
Co skrývá duše
„Stojím tady a všechny mám pod kontrolou, nikdo se neztratí.“ Ten -
to výrok odráží jeho velký pocit zodpovědnosti pro lidi, kteří jsou mu
svěřeni. Uvědomuji si, že Náčelník se při mé práci s dětmi vyskytuje
trvale, např. v kontaktu se Sandrem, chlapcem, který potřebuje extrémně
mnoho pozornosti. Byl to Náčelník, který Sandrovi řekl: „Když řeknu
ne, znamená to ne, a když řeknu ano, znamená to ano.“ Na to se může
Sandro stoprocentně spolehnout. Slovo Náčelníka platí. Sandro si osvojil
chování, že tak dlouho fňuká, dokud nedostane, co chce. Vlastně je
nejistý a potřebuje hranice, které mu dají oporu. Se mnou zažívá přátelské,
podporující ohraničení. Akceptuje moje NE a  je potěšen mým ANO.
Náčelníkova autorita a  spolehlivost jsou vlastně tím, co chlapci dodává
jistotu a bezpečí. Co Náčelník slíbí, to také dodrží, a je jedno, zda se
jedná o dítě, přítele nebo kolegu.
Když při příštím sezení opět stojím na jeho místě, znovu ve mně vyvstane
obraz: nacházím se se svým kmenem v  bezvýchodné situaci. Obklíčila
nás nepřátelská mocnost. Není kam utéct. Před mýma očima je kmen
zničen. Vše, pro co žiji, je zničeno. Všichni, za které jsem byl
zodpovědný, byli zničeni. Všechny ženy, děti a  staří lidé byli vyhlazeni. Vypadá
to, že jsem přežil pouze já. Vší silou se snažím zachovat důstojnost svou
a  ostatních. Celou svoji vůli soustředím na to, abych zůstal stát rovně.
Zkamením, stávám se skálou, které se druzí mohou držet. I ve smrti je
mohu podpořit. Vnímám, jak se od tohoto okamžiku necítím jako člověk
a že moje životní vůle zanikla. A náhle také vím, že jsem se potom stáhl
do samoty hor. Chtěl jsem jenom být daleko od lidí, hodně daleko. Pro
Annu, kterou vnímám, ještě nasazuji síly. Rázně ji podporuji, aby její
život fungoval.
Pak opět nastane proměna. Ony obrazy nejen vidím, já je také cítím.
Jsem přemožena pocity: vyrazí ze mě nad touto strašnou ztrátou − vztek,





15
PŽíbĚh Anny
bolest a smutek. Padám na podlahu, kroutím se bolestí, válím se, křičím
a  pláču. Trhá mě, když cítím, jak toto dobré společenství bylo zničeno
jednou jedinou ranou. Křičím z největšího zoufalství: „Nemohl jsem nic
dělat! Nemohl jsem vůbec nic dělat! Bylo jich moc!“
Během příštího setkání s Helen je Náčelník touto bolestí znovu přemo -
žen. Helen mě žádá, abych se podíval na svůj kmen. Když to udělám,
cítím hlubokou, láskyplnou sounáležitost s těmito lidmi. S tím jsem
nepočítal. To důvěrné spojení je stále ještě tady, jako by nikdy nebylo nic
jiného. V  těle a  hluboko v  mé bytosti se šíří příjemné teplo. Stávám se
soucitným a klidnějším a cítím se zase jako člověk mezi lidmi.
Dramatická vzpomínka na tuto tragickou příhodu pohasíná. Cítím úlevu, cítím se
očištěn a otevřen životu, otevřen lidem, se kterými žiji.
Možná je to konečně léčivý průlom. Opatrně jedu domů. Je to ale
zvláštní, o několik týdnů později se ve mně i přes toto zklidnění opět
vynořuje horské, ledové klima. Starý známý neživý postoj mě znovu
dohonil. Jak se to mohlo stát, po všem co Náčelník prožil, protrpěl a pochopil?
Helen mě povzbuzuje, ať se ho zeptám, jestli má něco společného s touto
změnou klimatu. Když ho potkáváme, popírá to a dává nám najevo, že
i jeho se strnutí dotýká. „Zezadu mě dohání silný, ledový vír a zůstávám
nehybný,“ slyšíme z jeho úst. „Tak tam musí být ještě někdo jiný,“ říká
Helen. Sotva dořekla tuto větu, je atmosféra ještě ledovější, skoro
arktická, asi taková, jako bychom dosáhli sněhové hranice hor. Ledový vítr nám
dýchá do tváře. Ale ještě dříve než mohu reagovat, mluví Helen někam
dovnitř oné sněhové krajiny, jako by si byla jistá, že se tam někdo
schovává: „Sice tě nevidím, ale cítím tvůj chladný postoj. Máš velkou moc a vliv,
jinak by nebylo možné zmrazit tohoto silného muže. I ty dáváš přednost
zůstat sám se sebou a  nikomu se neukazovat. Ale my tě pozorujeme.“





16
Co skrývá duše
Zatímco to říká, přelétne ve zlomku vteřiny přes můj obličej pokřivený
škleb. A pak je zase vše bezvýrazné a strnulé. Helen mě povzbuzuje, abych
se nechala unášet vírem, který mě táhne dozadu. Z místa Náčelníka cou -
vám až na konec místnosti, dál už to nejde. Tím vstupujeme do hluboce
zamrzlé říše absolutní vůle, kde na nás dýchá její tiché, ledové NE.
Mě nedostaneš!
Nic se nehýbe, prostě vůbec nic. Stojím zde, vyvýšená na židli, odtažená
od zbytku světa a dívám se do dálky, netečná, odvrácená.
Na mysl mi přicházejí mladiství a jejich „fuck-you“ postoj. Ale
samozřejmě neřeknu ani slovo. Byl by to jen výraz vzteku, a to už bych ze sebe
vydala příliš. Zde není nic! Odsud nic nepřijde!
Tak tam stojím, hodně vysoko, a cítím se mocný. Už nechci mít nic
společného s těmi lidmi pode mnou. Už nic, opravdu už vůbec nic! Můj pohled
míří pryč nad jejich hlavami. Povýšeně se nyní dívám na horizont. Tak je to
snesitelné, tak je to dobré. Přítomnost Helen je mi úplně jedno a nějakou
Annu neznám. Tady jsem soběstačný, co se děje dole, dole na té malé planetě
Zemi, mě nezajímá ani v nejmenším. Helen pokračuje. Napřímo mě
oslovuje: „Tebe lidi moc nezajímají, dáváš přednost tomu, abys zůstal sám!“
Slyším ji, cítím, že to, co říká, sedí, ale nic se ve mně nepohne, ani
mrknutí oka. Můj pohled zůstává strnulý, zaměřený do dálky. Helen zase
začíná. Její věty jsou jako šum z dálky. Jako lehký závan větru se táhnou
okolo mě. Moje rozhodnutí je pevné: neudělat žádný pohyb, neukázat
žádnou reakci, pak se tyto nepříjemné šumy zase ztratí. Dosud jsem
nemusel dělat nic, abych si lidi udržel od těla. Vždycky stačilo se na ně
jednoduše nedívat, neposlouchat, na nic a  nikoho nereagovat. Ale teď
ty otravné šumy nepřestávají. Pole pode mnou je narušené, a to mě
lehce znervózňuje. Jak si vůbec může dovolit klepat na dveře mé vznešené





17
PŽíbĚh Anny
říše?! Tak tedy ano, když o to tak stojí, měl jsem to hned pochopit: Mě
nedostaneš! Dveře zůstanou zavřené! To samozřejmě neříkám nahlas, ale
hluboce to vnímám a zároveň se děsím toho, že jsem takový.
Jen ti v nás, kteří mají nejsilnější vůli a jsou nejvíce nezávislí, si mohou
dovolit se zcela rozloučit s lidmi a se životem.
Je jasné, že tady se nedostaneme dál ani o  milimetr. O  této osobě nic
nezjistíme. Má své NE nezvratně zafixováno. Je zdrcující, že je ve mně
něco tak absolutního, rozhodného a  zcela skrytého. Skoro to nemohu
unést. Dosud jsem si nedovedla představit, že něco takového může být
v  normálním člověku. Možná v  psychicky narušených lidech ano, ale
v žádném případě ve mně. Je mi trapné, že Helen to o mně ví.
Na druhé straně ale musím přiznat, že toto chování je mi známé: kaž -
dé ráno se s ním probouzím. Nejraději bych zůstala ležet a vůbec
nevstoupila do života. Je mi nepříjemné, když je ráno někdo v mé blízkosti. Jak
často jsem se kradla v noci pryč, když jsem byla s nějakým mužem. Mně
samotné to přišlo jaksi legrační a  ptala jsem se svých přátel, jak se jim
vede po společně prožité noci. Většinou se probouzím sama a za nějakou
chvíli jsem připravena fungovat a objevit se ve světě. Za to mohu
poděkovat Náčelníkovi, který se probudí ze své strnulosti a začne pracovní den.
Není lehké pozorovat vnitřní realitu takhle bez příkras. A přijmout ji po
tolika náročných letech snažení o přitakání životu a schopnosti navázat vztah
vyžaduje celou moji pravdomluvnost. Přiznat si, že sama jsem příčinou
svých zcela jasných bariér, kterými trpím, je těžké. Uznat, že jsem absolutní
negativista, že odmítám život a  ještě opovrhuji lidmi, k  tomu potřebuji
veškerou svoji odvahu. Bylo náročné kontrolovat toto opovržení, které se
vždy potichu dralo nahoru. Bylo mi jasné, že není přiměřené, a chtěla jsem





18
Co skrývá duše
se ho zbavit. Ne, nechci, aby to ostatní viděli. Taková v žádném případě ne -
chci být. To neodpovídá mému obrazu o lidech. Nejraději bych se od toho
teď odplížila a dělala, jako by všechno bylo normální, jako by to, co jsem
prožila, vůbec neexistovalo. Stoupá ve mně myšlenka, že dosud můj život
vlastně fungoval docela dobře. To je ale ten hlavní bod. Navenek jsem
fungovala, fungovala jsem ve světě, ale uvnitř jsem se necítila dobře. Musím si
to přiznat: Jsem nešťastná, opuštěná, neživá a nemohu to popřít. Bohužel!
Po této ledové zkušenosti musím dávat pozor, abych se zcela nepotopila
do víru NE. Následující dny mám velkou chuť jednoduše zůstat ležet
v  posteli a  nic nedělat. Tato osoba ve mně může všechno, o  co jsem se
doposud snažila, poslat k ledu. Jí je můj osobní život naprosto lhostejný.
Já, Anna, musím napnout všechny síly a vzpírat se tomu. Není divu, že
můj životní postoj je námaha.
Teď chci opravdu vědět, co mám společného s tím Yetti ve mně. Zkouším
si představit, jak by žil. Vynořuje se obraz: je sám, vysoko v horách,
nejsou tam žádní lidé, pouze on a malá, šedivá, kamenná chatka, za ní
skalní stěna ze stejného šedivého kamene. Kdo se pozorně nepodívá, vůbec
si té chatky nevšimne. Splyne se svým skalnatým pozadím. Žije skrovný
život a je s tím zcela srozuměn. Ale já nedokážu cítit, že je spokojený. Je
příliš vážný, šedivý, bez života.
Díky tomuto obrazu si uvědomím životní pocit, který dlouho znám:
smutný, melancholický, skrovný, jakoby neživoucí, dobře známý pocit.
A  jak často jsem si představovala, když mi bylo zatěžko s  lidmi, že si
najdu místo, kde budu žít sama a sama se o sebe postarám. S pár zvířaty
a se psem jako kamarádem. Tato představa byla vždy pro mě záchranou
a uklidňující myšlenkou. Ale zároveň bych byla k smrti nešťastná,
kdybych měla žít takto izolovaná od zbytku světa.





19
PŽíbĚh Anny
Tak přesně vše rozpoznat znamená vystřízlivění a zároveň je to úleva.
Konečně mohu porozumět mnoha svým stavům, se kterými se celý život
potýkám. Konečně chápu, že jsou to vedlejší účinky této schované ne -
-vůle. Dává to smysl.
Co on říká tomu, že jsem mu na stopě? Nadšení z jeho strany
nevnímám. O to víc je zřetelná jeho ledová, smrtelně vážná rozhodnost. A já
ji umím přeložit. Dává mi na srozuměnou, že chce zůstat, kde je, sám
vysoko v horách.
Vnitřní osoby, které přitakávají a chtějí se podílet na životě, nemohou
vyřešit problém, který vzniká kvůli vnitřním osobám, které říkají NE
a chtějí zůstat samy se sebou.
Je skvělé, že jsem předtím udělala zkušenost s Náčelníkem a jeho žulovou
zdí bytí. To mi dává naději. Když se ze žulových zdí mohou stát lidé,
můžeme to v  každém případě zkusit také u  sněžného muže. Ne, nenechám
se zmást jeho odmítavým chováním. A  Helen zřejmě také ne, naopak mi
dodává odvahu, abych se ponořila hlouběji do NE-postoje. Říká: „Když se
chceme dostat více do kontaktu s  touto ledovou osobou a  podaří se nám
více se zajímat o její NE, našly jsme zlatý klíč k hlubině tvého vnitřního
světa. Její NE brání životu. A dokud ona sama neví, proč tak absolutně říká NE
a kdo vlastně je, nenastanou v tvém životě žádné změny. Její slova mě trochu
utěšují, ale nemohou odstranit můj vnitřní ztrouchnivělý pocit. Nejsem si
jistá, zda chci opravdu vědět ještě něco víc o svém NE. Přesto zůstávám.
Abych mohla dát tomuto ledovému přízraku lidský obličej, hledám pro
svého ledového muže vhodné jméno. Vzpomínám si na postavu z  jedné
dětské knihy, která mě přitahovala. Sirius Black je svéhlavý člověk, který se
zasazuje o dobro, ale ne vždy se drží zákonů. Jednoho dne upadne do léčky





20
Co skrývá duše
a  zemře při tom mnoho nevinných. On sám přežije, ale provinilcům se
podaří vylíčit ho jako původce tohoto hrůzného činu a  je tak odsouzen
a zavřen svými vlastními lidmi. Z posledních sil unikne pokořujícímu žalá -
ři. Od té doby se pohybuje jako osamělý bojovník. Chce odhalit
nespravedlnost a pomstít, co se přihodilo jemu a jeho přátelům. Sirius Black, hlavní
představitel této knihy, se píše s „i“, můj Serius s „e“. Chci tím podtrhnout
zvláštní vážnost, která z něho vychází. Můj Serius je „seriózní muž“.
Serius Black
Kdo je tento muž, o kterém jsem dosud ani nevěděla, že ve mně existuje?
On sám zatím o sobě nedává žádnou informaci. Mně a mé terapeutce se
vyhýbá.
Trochu světla do tmy vnáší sen: londýnský kapesní zloděj.
Jedu svým autem po Londýně. Parkuji a jdu pěšky na letiště. Doprová­
zí mě muž, ukazuje mi cestu. Poslední část jdeme tunelem. Přicházíme do
odbavovací haly a já se ptám na svůj let. Musím ale zaplatit 40 euro, abych
se dozvěděla vůbec nějakou informaci. To mi přijde zvláštní, ale poplatek
zaplatím. Ještě není jasné, zda dostanu letenku. Pak se vracím zpět na par­
koviště, abych si vyzvedla auto. Chci si ho vzít do letadla. Na zpáteční cestě
je tento muž opět po mém boku. Jde velice blízko mě a vytáhne mi při tom
peněženku z kapsy. Zpříma se na něho podívám, abych mu dala najevo, že
o tom vím. Dělá, jako by se nic nestalo, a strčí mi peněženku zpět do kapsy.
Ve snech se vnitřní osoby ukazují na úrovni symbolů.
Mám v  úmyslu tento sen probrat s  Helen. Jistě mi řekne, co
znamená. Místo vysvětlení mě pobízí k  tomu, abych ho prozkoumala sama,






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist