načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co si pamatuju – Věra Dvořáková

Co si pamatuju

Elektronická kniha: Co si pamatuju
Autor: Věra Dvořáková

Autorka v knize zachytila svůj osobní život, život své rodiny, své přátele a další lidi, s nimiž se setkala. Přibližuje své dětství v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia, nuceně přerušená po Únoru 1948, manželství s básníkem a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  164
+
-
5,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 272
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Lingvistika. Jazyky
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-4253-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka v knize zachytila svůj osobní život, život své rodiny, své přátele a další lidi, s nimiž se setkala. Přibližuje své dětství v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia, nuceně přerušená po Únoru 1948, manželství s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem. Dotýká se rovněž své překladatelské práce, účasti v samizdatu a života disentu v době normalizace. Významnou roli ve vzpomínkovém textu tvoří pasáže o přátelstvích a kontaktech se zajímavými osobnostmi českého literárního a kulturního života druhé poloviny 20. století.

Popis nakladatele

Knihu Co si pamatuju napsala Věra Dvořáková na výzvu nakladatelství Triáda, aby pojednala o svém životě, o rodině, přátelích a o lidech, s nimiž se setkala. Vzpomínky autorka nejprve vyprávěla a na základě zvukového záznamu posléze v průběhu několika let přepisovala a upravovala do podoby, již autorizovala krátce před svou smrtí.
V knize zachytila své dětství a mládí, prožité v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia na Filosofické fakultě University Karlovy, nedobrovolně přerušená po komunistickém puči, zakládání rodiny a společný život s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem, svůj nejbližší přátelský vztah s Annou Hrubínovou (provdanou Beranovou), který ukončila tragická smrt přítelkyně, přibývající překladatelské příležitosti v průběhu šedesátých let či svou účast na samizdatu v letech tzv. normalizace. Paměti Věry Dvořákové poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí.
Cennou součástí knihy jsou četné pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech, kromě jiných s Emanuelem Fryntou, Petrem Koptou, Miloslavem Žilinou, Janem Zábranou, Františkem Jungwirthem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Zdeňkem Urbánkem, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Chalupeckým, Josefem Vohryzkem, Olgou a Vladimírem Kafkovými, Josefem a Jiřinou Topolovými, Olgou a Václavem Havlovými či Františkem a Helenou Černými.
Kniha také uveřejňuje na bezmála třiceti stranách bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů. Ty poprvé soustavně mapují rozsah zprostředkující práce Věry Dvořákové na poli francouzské literární kultury.

Předmětná hesla
Dvořáková, Věra, 1927-2019
PřekladatelkyČesko – 20.-21. století
PřekladatelkyPřátelé a spolupracovníci
Kultura a společnostČesko – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Věra Dvořáková - další tituly autora:
Slavistické reminiscence -- Výbor z textů Jiřího Fraňka Slavistické reminiscence
Celým srdcem -- Úvahy o budoucnosti křesťanství v našem světě Celým srdcem
Co si pamatuju Co si pamatuju
 (audio-kniha)
Kameny chrámu Kameny chrámu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Věra Dvořáková


Co si pamatuju


Věra Dvořáková

Co si pamatuju

Tr iáda 2019


Držitelé práv k fotografiím:

Archiv rodiny Dvořákových

Literární archiv Památníku národního písemnictví,

fond Fotoarchiv – 139 dole, 140 dole

Karel Cudlín – obálka, 237

© Věra Dvořáková – heirs, 2019

Bibliography © Kateřina Kovaříková, Andrea Pišanová,

Leona Špetová a Michael Špirit, 2019

Photography on cover

© Karel Cudlín, Revolver Revue, 2018

ISBN 978 - 80 -7474 -253 - 8

ISBN (PDF) 978 - 80 -7474 -284 -2

ISBN (ePub) 978 - 80 -7474 -285 -9

ISBN (mobi) 978 - 80 -7474 -286 - 6


Mým dětem




Manželé Dvořákovi na cestě do Říčan na koupaliště


Holešovice


Kde jste dnes, bratři, s nimiž jsem celá ta léta,

s duší tak podivuhodně plnou a nemaje žádných

jiných přání, žil v nevýslovných radostech. Žil

v radostech a tak dlouhý čas jako pak už nikdy.

Max Brod, Život plný bojů


15Když jsme před časem s jedněmi přáteli zabrousili ve společných

vzpomínkách až k času našich prvních bližších styků, řekla jsem, jak přesně dosud v duchu vidím ten den, kdy mě ve svém červeném autíčku očekávali u stanice autobusu, abych cestou k nim snad někde mezi vilkami Krocínky nezabloudila, protože předtím jsem u nich byla jen jednou, tehdy ještě s manželem. Ale vyvedli mě z omylu: v životě neměli jiné auto než tmavošedého trabanta. Přesto mi tu červenou karoserii, parkující při kraji silnice u travnatého příkopu, z hlavy nevymazali. Ošidnost vzpomínek...

Narodila jsem se v Praze-Holešovicích, přesněji řečeno v dnes už neexistující porodnici na ostrově Štvanice, kterému se tehdy říkalo Velké Benátky. Bydleli jsme přímo nad Vltavou, v místech mezi ulicemi Přívozní a Okružní (dnešní Jankovcovou), kde několik průmyslových staveb vytvářelo něco jako malé náměstíčko. Jeho nejmasivnější částí byla dlouhá budova obilného skladiště s dvoupatrovou obytnou přístavbou, velikým dvorem s několika nízkými dílnami, vzadu se zahradou a vpředu s vraty, domkem vrátného, dalšími vraty a vedle nich v předním rohu s malým domkem, kde jsme měli v prvním patře jednopokojový byt. Ze dvou pokojových oken jsme viděli (nebo viděly mé dětské oči) především velké hodiny na věži protější Zátkovy sodovkárny, příjemné světlé stavby ve starším stylu, kam jsem občas vídala vjíždět koňský potah s vozem naloženým dlouhými kvádry ledu, vysekanými ze zamrzlé Vltavy. Utěšený pohled nabízela dlouhá řada stromů, které vlevo od „Zátků“ lemovaly nízkou zídku nad přístavem, vedoucí až k Libeňskému mostu. Zídku uzavíral poslední a největší z několika Františkem Sanderem projektovaných červenobílých celních domků, které se svým jakoby hrázděným vzhledem představovaly v holešovické tovární periferii překvapivě idylický a půvabný prvek – a dobře si, myslím, odpovídaly i s jinou, dnes už z velké části zmizelou rázovitou architekturou starých Holešovic, budovami pražských jatek nebo holešovického pivovaru. Vedle celního domku pak už pokračovala jen Vltava, nad níž vedla jedna cesta po náspu a jedna trochu širší rovnou pod naším oknem a podél ohrady, jež z vnějšku lemovala skladištní dílny a zahradu na jejich konci a vyúsťovala kousek před starým trojským mostem, u přívozu provozovaného panem Frolíkem. Pan Frolík byl také rybář, možná poslední představitel někdejší rybářské vesnice, která v tom severním ohybu Vltavy kdysi stála a jejíž drobné pozůstatky u vltavského pobřeží blízko elektrárny – jako hostinec U Zeleného stromu na jakémsi zbytku někdejší návsi nebo uličku nízkých domků pod Zátorami – jsem sama ještě zažila. S Frolíkovou dcerkou, jmenovala se myslím Tonička, jsem chodila do obecné školy. Kapry, pro něž se k nim o Vánocích chodilo, připravoval

16 její tatínek o život na velikém pařezu vedle svého domku. Vzpo

mínám si na ten pařez právě pro tu jeho obrovitost, musel to být

kdysi mohutný strom a dost možná ještě starší než původní ry

bářská osada. Na Vltavu a její protější břeh – návrší s novou bu

dovou Nemocnice Na Bulovce – jsme měli krásný výhled z ku

chyňského okna – a také občas na letadla, zřejmě z kbelského

letiště. Nejspíš mám tu vzpomínku ze dnů nějakých leteckých slav

ností, protože v duchu vidím lopinky a podobné akrobacie, a do

konce také vzducholoď, plující nad Vltavou asi tak právě ve výš

ce protějšího návrší. Tu stačil tenkrát tatínek zachytit na snímku,

mám ho v rodinném albu (a nejsem si jistá, zdali si ve skutečnos

ti nevzpomínám právě jen na tuhle fotografii). Druhé kuchyňské

okno vedlo do dvora – běhali tam dva hlídací psi, kočky – tatín

kem krmené a mazlené, maminkou spíš nemilované a vyháněné

z domu –, vjížděli tam koně s různými náklady. Venku před areá

lem, mezi vrátnicí a druhými, neužívanými vraty – do nichž ale

pořád ještě vedly z přístavu koleje, notně už zarostlé trávou –

stála nízká zídka. Před ní byl – nevím vlastně proč, nikdo tudy

nechodil, jen já jsem si tam hrávala s míčem „školku“ nebo ping

-pong o zídku – kousek typicky pražského, do vzorku vydlážděné

ho chodníku a před ním vybíhal do „náměstíčka“ docela rozlehlý

trávník, zdá se mi, že nikým nepěstěný, a přesto nikdy nepřerost

lý (ale také nikdy uschlý, vždycky zelený). Naproti dvoru a budo

vě skladiště pak lemovala Okružní třídu dlouhá dřevěná ohrada,

která myslím pokračovala až k Osadní ulici a z druhé strany, na

proti „Zátkům“, k parčíku u Masarykovy školy. Co bylo za ní, ne

vím, nikdy mě nenapadlo se na to zeptat, pro mne patřila k pro

středí se stejnou samozřejmostí jako všechno ostatní, jako staré

holešovické domy nebo i právě vzniklé novostavby jako třeba teh

dejší trojský most nebo už zcela moderní Elektrické podniky či

budova Nemocnice Na Bulovce, zrozené víceméně ve stejném ro

ce se mnou.

Areál skladiště patřil jednotě hospodářských družstev, název

jejího obchodního ústředí, Kooperativa, ve velikých písmenech

také hned padl do oka každému, kdo do těch míst přicházel. Ne

vím už, byl-li to nápis přímo na zdi, nebo na nějakém štítu nebo

plakátu, ale vidím ho jako dnes. Kooperativa byla součástí agrár

ní strany a jejím starostou byl ing. Ferdinand Klindera, významný

předválečný průkopník družstevního zemědělství, autor odbor

ných publikací na družstevní téma a celkově zřejmě člověk znač

ného vzdělání a osobních kvalit. To všechno jsem ovšem tehdy

nevěděla, pro mne a naši rodinu to byl prostě „pan starosta“,

tatínkův zaměstnavatel. Otec byl jeho osobním šoférem. Na foto

grafiích vidím tatínkovo první auto, malou černou „žehličku“.

Sama se ale pamatuju až na ladu, temně červené auto už aero

dynamického tvaru, možná dokonce šestisedadlové – zdá se mi,

že dvě sedačky se sklápěly od opěradel předních sedadel naproti

dvěma zadním. Myslím si, že jsem na jedné z těch sedaček sama

17přinejmenším jednou seděla a kamsi se s tatínkem vezla. Když to

tiž starosta Klindera auto delší dobu nepotřeboval – jezdil občas

mimo republiku a nevozil ho vždycky otec –, mohli jsme je ně

kdy použít my a vyjet si na výlet. Soudím z toho, že vztahy mezi

tatínkem a jeho zaměstnavatelem byly tehdy opravdu dobré, otec

byl ostatně asi vzorný zaměstnanec. Nejenže se o auto sám staral

i jako automechanik – v garáži, jež byla v přízemí domu, trávil

prakticky všechen volný čas –, ale také byl zaměstnavateli k dis

pozici v kteroukoli denní i noční dobu. Nepochybně právě díky

tomu jsme už tenkrát měli v bytě telefon, pro rodinu jako my

vymoženost v těch časech zcela neobvyklou. Ale nebyla to vymo

ženost jediná, otec všechny technické novinky miloval a taky se

v nich myslím vyznal, měli jsme, možná jako jedni z prvních,

ledničku, vzpomínám si na různé typy radiopřijímačů, od malé,

nahoře oblé dřevěné bedýnky se zelenou látkovou výplní, až po

pozdější modernější a zvukově dokonalejší výrobky – u nichž mu

sela být za války vždycky někde zastrčena výhrůžná cedulka „Po

slech cizího rozhlasu se trestá smrtí!“; také gramofony se u nás

vystřídaly v různých provedeních, počínaje tím nejstarším s veli

kou kovovou troubou (vidím ji na staré fotografii z prázdnin, kde

se okolo ní vedle tatínka a mě asi tak tříleté seskupilo několik

naslouchajících vesničanů). Díky těmhle otcovým zálibám, jimiž

možná trochu kompenzoval své nesplněné ambice, které původ

ně směřovaly k letectví (což mu ale prý jeho maminka ze samého

strachu rozmluvila a přiměla ho vyučit se cukrářem), jsem od

dětství měla možnost poslouchat písničky V + W. Těm jsem sice

v některých případech tak úplně nerozuměla, ale „strejčka Jacka,

když narodil se...“ mi mohli pouštět pořád dokola; a myslím si,

že právě Ježkova skvělá hudba možná tehdy položila počátky mé

pozdější a dodnes trvající obliby dobrého jazzu. Dalším tatínko

vým koníčkem byl fotografický aparát. Vystřídal jich několik

a všechno si dělal sám, vyvolávání, zvětšování, leštění, zkoušel

i něco s barvou. Byla to vždycky veliká akce v pečlivě zhasnuté

koupelně, při níž jsem později občas asistovala. Krásné černobílé

snímky z tatínkova voigtländeru s vysunovací komorou mám do

konce i v albu své vlastní rodiny, protože ještě i po tatínkově

smrti sloužil doslova do roztrhání těla, dokud látková komora

nezpuchřela. Když už jsem se tak rozpovídala o svém otci, do

dám ještě, že to byl, kromě svých koníčků, i člověk se značným

zájmem o veřejné dění a také dost společenský. Rád se bavil,

měl staršího bratra a sestru, s nimiž se pravidelně vídal, a hlavně

je zvával s jejich rodinami k nám domů na různé rodinné oslavy.

Pohoštění dobrým jídlem nebyl u nás problém, mívali jsme na

stole i takové pochoutky jako bažanty nebo koroptve – zřejmě

tatínkovu výslužku z honů, kam vozíval svého šéfa a někdy i jeho

přátele či spolupracovníky, většinou z kruhů prvorepublikové

agrární nebo lidové strany. (Proto u nás doma také často zazníva

la jména jako Ladislav Feierabend, Malypetr, páter Plojhar apod.,

18 přestože otec sám byl přesvědčený sociální demokrat a samo

zřejmě, jako asi velká část národa, ctitel Masaryka a později i Be

neše.) Zvláštní oslava se konávala na přelomu března a dubna.

Spojovaly se tak zřejmě narozeniny obou rodičů a tatínek při té

příležitosti oživoval své cukrářské umění a vyráběl doma zmrzli

nu, dokonce i celé zmrzlinové dorty prokládané kousky ovoce.

Předcházela tomu vždycky dost složitá práce s velikou mísou na

plněnou nasekaným ledem a do ní vloženou menší nádobou, kte

rou se muselo nepřetržitě otáčet a ze stran soustavně odškrabo

vat a míchat namrzlou směs, až vznikl hladký a pevný zmrzlinový

krém. Pro mne byly tatínkovy narozeniny významné hlavně doho

dou (nevím, jak jsem k ní rodiče dokázala přimět), že totiž od to

ho dne, ať bude svítit sluníčko, nebo třeba mrznout, jen to pra

ští, budu prostě až do zimy nosit podkolenky. Důležitá nebyla

ani tak ta holá kolena, ale možnost zbavit se konečně jedné pří

šerné součásti oblečení, totiž bavlněných, do proužku tkaných

dlouhých punčoch, jejichž okamžitě vytlačená kolena měnila kaž

dou holčičku v žalostného nebožáčka, stydícího se za svůj vlastní

vzhled. Cukrář se v tatínkovi probouzel také o Vánocích, kdy vy

ráběl krásné barevné, někdy čokoládou polévané fondánové bon

bony anebo věnečky, které jsme věšeli na stromeček. Výrobní

postup byl ještě složitější než u zmrzliny, ale protože tohle není

kuchařská kniha, nechám to být.

Kde se spolu moji rodiče seznámili, vím z maminčina vyprá

vění. Ona sama pocházela z Černošic, z velkého statku, který mi

vždycky ukazovala, když jsme spolu později jezdívaly na zbraslav

ský hřbitov na Havlíně navštívit babiččin hrob. Statek ležel malý

kousek nad černošickým nádražím, v té době měl ovšem už dáv

no jiného majitele. Na babičku z matčiny strany se ještě pamatu

ji, zemřela, když mi bylo sedm let, a bydlela k stáru v Holešovi

cích jako my, měla malý byt v přízemí v Přístavní ulici, v jehož

přední místnosti provozovala mandl. Mám v paměti obrázek, jak

stojím v malé kuchyňce, babička sahá nahoru do starobylé bílé

kredence pro velikou plechovku v barvě mědi a podává mi z ní

vylouděnou kostku cukru. Na babičku z tatínkovy strany už si

tak dobře nevzpomínám, pamatuju si jen na jakýsi zešeřelý po

koj, kde ležela na posteli, a trochu i na pohřeb, kdy mi bylo asi

tak pět let a nejspíš jsem ani příliš nechápala, oč běží. V paměti

mi utkvěla jen červeň brokátu či sametu, zlato jakýchsi ozdob

a – něco pro mne nevídaného a zcela nesrozumitelného – slzy

na tatínkově tváři. Kdybych jména těch dvou babiček nevídala

na náhrobcích, ani bych je nejspíš neznala, doma jsme je rozlišo

vali podle vlasů: maminčina matka byla pro nás „bílá babička“

a tatínkova „černá babička“; to se stalo pro nás děti i pro rodiče

souslovím tak ustáleným, že se z něho křestní jména zcela vytra

tila. Z dědečků jsem nepoznala ani jednoho, oba zemřeli ještě

před mým narozením. „Bílá babička“ se jmenovala Josefa Žáková

a byla dcerou krupaře z Lipan. Na její sňatek se zámožným stat

19kářem Antonínem Vodvářkou se prý ze strany manželova příbu

zenstva pohlíželo s nevolí, navíc i proto, že šlo o bratrance a ses

třenici. Rod Vodvářků měl zřejmě ve zbraslavském kraji dosti

dávné kořeny. Z dokladů, které jsem objevila při vyklízení bytu

po jedné tetě, maminčině sestře Marii, se mi povedlo sestavit je

ho rodokmen až někam do poloviny osmnáctého století. (Papíry

tam, už bez přesných dat, končily u jmen manželů Martin Vod

vářka a Rosina Dworzak. Z hloubi času tak ke mně překvapivě

připlulo stejné jméno, jaké jsem později přijala od svého manže

la z Vysočiny.) Babičce ostatně to spojení zřejmě mnoho štěstí

nepřineslo. Měli s dědečkem tři děti, dvě dcery a syna, mamin

ka byla nejstarší. O svém otci, mém dědečkovi, mluvila vždycky

s hořkostí, byl totiž velký milovník hostince a karet a ona jako už

dospívající děvče myslím bolestně nesla zhoršující se vztah mezi

rodiči. Také se statkem to začalo jít od desíti k pěti, až ho děde

ček nakonec musel prodat a stal se na Zbraslavi šafářem. Když

jsem jako malá někdy provázela maminku na Havlín, kde ležela

její maminka, vždycky mi z parníku ukazovala domek na zbraslav

ském nábřeží kousek od parníkového nástupiště, kde tehdy byd

leli. Byl dobře poznatelný podle sošky Panny Marie ve štítě. Ráda

také vzpomínala na své a sestřiny jízdy parníkem do pražské ško

ly. Bylo to něco podobného, jako bývala rodinná škola, jmeno

valo se to Ženský výrobní spolek, žákyněmi nazývaný „vejrobák“.

Bývaly to zřejmě jízdy veselé, provázívala je při nich skupina zbra

slavských chlapců, kteří také studovali v Praze. Byl prý mezi nimi

i Jaromír Vejvoda, budoucí autor slavné polky Škoda lásky, která

se za války ve změněné anglické verzi stala široce oblíbenou písní

amerických a anglických vojáků.

Ze Zbraslavi pak dědeček přešel, patrně už po válce, šafá

řovat do Prahy, na žižkovskou Pražačku. Tehdy to byla ještě hos

podářská usedlost, jedna z mnoha jiných, jaké tehdy ještě při

okrajích Prahy existovaly. Tady se moji rodiče poznali. Maminka

vzpomínala, jak z okna v patře vídala tatínka vjíždět do dvora –

zřejmě v té původní „žehličce“ – a jak se po sobě s tím mladým

černovlasým šoférem trochu italského typu časem začali dívat, až

z toho byla svatba. Nevím, zdali se konala ještě na Pražačce, nebo

už v Holešovicích. Jak ale dokládá staré album, kde na tatínkovy

fotografie z italské fronty (i tam se vyskytuje za volantem vojen

ského auta) plynule navazují rodinné fotografie s prvním bato

látkem, sestra Milena se zřejmě narodila už v tom našem domku

u Vltavy. Takže se tam rodiče v každém případě přestěhovali

nejpozději v roce 1922. Tatínek z Itálie nepocházel, ocitl se tam

jen za první světové války jako voják, ale částečně italské kořeny

měl. Narodil se v Přelouči, kde měla babička (ta „černá“) u ná

draží hostinec. Jeho otec v době mého narození už nežil a tatí

nek o něm ostatně nikdy ani nemluvil, a když jsme se někdy se

sestrou pokoušely dovědět o tomhle dědečkovi něco víc, odbý

val to vždycky jen žertem. Dědeček Batista – proto také to v Če

20 chách neobvyklé jméno – byl totiž nemanželské dítě, narodil se

jakési italské dívce, která sloužila ve Vídni. Taková věc se za dob

mých rodičů považovala ne-li přímo za těžký hřích, tedy v kaž

dém případě za těžkou ostudu. Patrně proto, aby se ta skvrna

snáz unesla, se v rodině tradovalo, že pravděpodobným zplodi

telem byl – kdo jiný než dívčin zaměstnavatel – jistý baron Wie

sner, což ale bylo zase ožehavé vůbec zmiňovat v době německé

okupace, protože to by pak tatínek byl měl z části neárijský pů

vod, a tak se nejspíš i z tohoto důvodu po žádných dokladech

raději nikdy nepídil. Kam se v tom všem poděla jeho babička, ta

italská dívka jménem Battisti, po našem Batistová, nemám potu

chy, nikdy jsem o ní v rodině nezaslechla ani sebemenší zmínku.

Tatínkovi rodiče si to italské jméno sice trochu počeštili, ale pro

mne by byli udělali dobrou věc, kdyby si je byli raději rovnou

přeložili. (Mohla jsem se jmenovat třeba Kmentová, nebo do

konce Křtitelová.) Neobvyklost italského jména mi totiž, hlavně

v dětství, hodně vadila. Když jsem je někdy musela vyslovit, stáva

lo se občas, že hned následovala otázka: „Ty nejsi Češka?“ nebo

„Odkud je tatínek?“ a podobně. (Naposledy mi ji položil ještě

na fakultě i pan profesor Václav Černý, když jsem u něho poprvé

kolokvovala.) Bylo mi zkrátka hrozně nepříjemné čímkoli se vy

mykat, posilovalo to jakýsi můj základní pocit, který možná vzni

kl se vstupem do školy, do prvních sociálních vztahů, totiž pocit,

že „nevím, kam patřím“. Nebyla jsem dítě z dělnického prostře

dí či z „chudiny“, jak se to tehdy chápalo – tahle sociální vrstva

měla v těch holešovických končinách pro sebe vyhrazenou (nebo

tam byla možná druhými jen situována a odkazována) uličku za

divadlem Uranie, které se říkalo „Veselá bída“. Životní styl naší

rodiny odpovídal spíš střední vrstvě, ale když jsem dívky z tako

vých rodin začala ve škole poznávat, přece jen jsem zase cítila

rozdíly, plynoucí z jiného postavení i úrovně vzdělání a celkového

způsobu života jejich rodičů – úředníků, lékařů, inženýrů. Tahle

má výrazná a pro mne nepříjemná citlivost na třídní rozdíly se

přitom jistě nevyvinula z nějakého mého dětinského rozumování,

ale musela pocházet z nějaké zkušenosti. Vzpomínám si v té sou

vislosti na jednu scénu ze školy, mohlo mi být tak devět deset let.

Bylo to někdy v prosinci, obchody se skvěly mikulášskou a vánoč

ní výzdobou (nejvíc se pamatuju na pozlacené mikulášské metly,

ozdobené červenými mašlemi a posázené bonbony v lesklém sta

niolu – kam se poděly?). Jedna naše spolužačka – jmenovala se

Alice Ehrmannová, a pamatuji-li si to dobře, jejím rodičům patřil

hotel Morávek na dnešním Ortenově náměstí, který dnes nese

hloupý název Plaza – přinesla ten den do školy kufr se svým ob

nošeným šatstvem. Naše uctívaná paní učitelka povolala na stu

pínek jinou žačku, pocházející z „Veselé bídy“ – dívku jménem

Máňa Kárníková, která se mi vždycky líbila, cítila jsem v ní jakýsi

zvláštní jemný půvab a byla bych se s ní ráda přátelila, ale nedo

šlo na to –, a před celou třídou jí začala ty sukně, šaty a kabáty

21po bohatší spolužačce zkoušet, jak jí „padnou“. Po téhle nesko

nalé trapnosti se mé, do té doby spíš jen matné vědomí třídních

rozdílů krásně zocelilo. A po dlouhých letech mě spolu s jinými,

nejspíš méně trapnými, a proto časem zapomenutými zkušenost

mi přivedlo k nutnosti připustit si fakt, že komunistickým reži

mem pak s takovým cynismem využitý, zneužitý a zfalšovaný po

jem „třídní společnost“ má svůj nepochybný historický základ

a že svědectvím toho byla přese všechny své klady i první republi

ka. Nemyslím si, že má skrytá dětská nejistota a sociální rozpači

tost byla něco obzvlášť neobvyklého; podobné bolesti a problémy,

o nichž jeho blízcí často nemají ani potuchy, nejspíš prožívá kdek

teré dítě. Ale provázely mě ty pocity dost dlouho, ještě i v prv

ních letech na střední škole. Vzpomínám si, jak mě o prázdninách

před nástupem do primy jedna má spolužačka, Milena Pávová,

pozvala, abych s ní jela na nějaký den k jejím rodičům do prázd

ninové vily, kterou měli u Jičína. Pávovým patřila v Osadní ulici

malá továrna, nevím už na co, snad na nějaké drobné zboží. Dnes

v jejích přestavěných prostorách sídlí galerie DOX. V té letní vile

nás tenkrát přivítala celá parta Mileniných bratranců a sestřenic,

mladších i starších, než jsem byla já. Všichni včetně rodičů ke

mně byli jistě velmi milí, určitě mi tam nikdo nedával najevo ně

jakou svrchovanost, děti mě hned zahrnuly do svých her – nebo

spíš sportování. V tom byli všichni neobyčejně zdatní, v cyklistice,

v tenise – jenže já jsem tehdy vlastní kolo neměla, jezdila jsem jen

jakžtakž, a tenis byl pro mne vůbec neznámá věc. A tak jsem ve

všem zůstávala pozadu a nedokázala si nic pořádně užít, ani nové

kamarády, ani celé to pěkné prostředí, laskavost Mileniných rodi

čů, vlastní pokojík, komfort, jaký jsem doma neznala. To všechno

mě tak stísňovalo, že jsem si po týdnu přes všechno přemlouvání,

abych ještě zůstala, vymyslela nějaký nutný důvod, proč to není

možné, a s velikou úlevou, jako by mě vypustili z vězení, prchala

odtud ke svému skrovnému domovu a svým osamělým hrám na

trávníku před domem. Mám dojem, že tenhle – dalo by se to asi

nazvat sociální – mindrák zvolna pominul až s postupným dospí

váním, kdy jsem se od utkvělé pozornosti k sobě samé díky někte

rým zájmům víc otevřela ostatnímu světu. Nepříjemný problém

se „zařazením“ ve skutečnosti pak přešel spíš v užitečnou potřebu

hledat „své místo na světě“ čili v určité sebepoznávání a také na

cházení svých vlastních možností i hranic.

Osamělost mých her venku před domem plynula samozřej

mě z toho, že v blízkém okolí žádné jiné děti v mém věku nebyly,

jen samí zaměstnanci – přístavu, Zátkovy továrny, skladiště a dí

len. Měla jsem sice sestru, ale o pět let starší, takže hry spočívaly

spíš v potyčkách a společné zájmy jsme začaly nacházet až v do

spívání. Také syn a dcera rodiny, jež bydlela v přízemí pod námi

vedle garáže – jmenovali se Mercovi nebo snad Märzovi –, byli už

větší, starší i než má sestra. Vlastně jsme se s nimi vůbec nestýka

ly, nebo jen v době, kdy i oni byli ještě malí – protože na nějaké

22 hry v dětském společenství se přece jen matně pamatuji: na „Pan

čáp ztratil čepičku“, „Všechno lítá, co peří má“, „Jede paní z Frý

dlantu“ nebo na slepou bábu. Vzpomínám si taky na jednu hru

s míčem, kdy si děti mezi sebou rozdělily jména různých států,

pokud je znaly, a kdy potom ke konci ten, kdo hru vedl, po odří

kání nějakého textu, který už jsem zapomněla, postavil míč do

některého místa a vykřikl: „Přijde na to, vezme si to... Polák! Ne

bo... Němec!“ A ten vyvolaný měl v chumlu ostatních dětí popad

nout míč jako první. Když se mu to povedlo, vedl hru zase on.

I mezi námi dětmi se při téhle hře prosazoval klasický český ata

vismus: nikdo nikdy nechtěl být Němcem, a když to „na něj pad

lo“, ostatní se potom při pranici o míč na něj vrhali zuřivěji než

na jiné „národnosti“. Ale možná to v té době – první půlce třicá

tých let – už také byla určitá z rodin přejatá reakce na rodící se

hitlerismus v sousedním Německu. Tyhle společné hry ale, zdá

se mi, pominuly, když jsem začala chodit do školy (Masarykovy,

na nynějším Ortenově náměstí, typické prvorepublikové stavby

o dvou částech, chlapecké a dívčí). To už se vidím na trávníku

a chodníčku před domem jen sama se švihadlem nebo s míčem

a mám dojem, že jsem si v té osamělosti docela spokojeně vysta

čila. Samota mě zřejmě pudila i k různému dětskému „dumání

o životě“. Pamatuju se, že jsem při tom ve své devíti- nebo deseti

leté hlavě dospěla ke dvěma představám: ta jedna byla, že to, co

žijeme, se nám jen zdá a že se z toho jednou probudíme do ně

jakého jiného života; a ta druhá, že nás možná někdo jiný vodí

a hraje s námi divadlo. Obě tyhle dětské představy mi dnes ve

skutečnosti připadají jako určitá předzvěst tušení „jiné dimenze“

či prostě vědomí tajemnosti světa, které ve mně v průběhu mno

ha dalších let vykrystalizovalo a stalo se mou náboženskou jisto

tou. Tenkrát jsem samozřejmě ze svých dětských myšlenek nic

dalšího nevyvozovala ani se k nim myslím nepojila žádná emoce,

prostě jsem jen takové a podobné věci nějaký čas přemílala v hla

vě – nejspíš asi do doby, než se s nástupem do školy objevila jiná

a konkrétnější témata. Jít se svými dětskými myšlenkami za rodi

či mě nikdy nenapadlo, ti pro mne, mám dojem, představovali

prostě jen instituci, určující, co se má, či nemá, smí, či nesmí,

ale svůj vnitřní svět jsem s jakousi samozřejmostí – byť ne takhle

uváženě – považovala čistě za svou vlastní věc a možná to ani ne

bylo tak úplně bezděčné. Jako ještě hodně malá jsem zdědila po

sestře jednu hračku, kterou jsem nesmírně milovala. Byla to sada

venkovských domečků, z nichž se dal sestavit docela i kousek ves

ničky, i s kostelíkem a sem tam zahrádkami s plaňkovým plotem

a stromy. Byly k tomu i maličké figurky lidí, a když se trochu

poztrácely, nahrazovala jsem je figurkami od Člověče nezlob se.

Figurkám jsem dávala jména podle toho, jestli byly hodné, nebo

zlé (ta nejprotivnější se, nevím proč, vždycky jmenovala Jarmila),

a vymýšlela pro ně různé dění – jak se v domečcích navštěvují,

jak si spolu povídají a podobně. A jak jsem si při tom sama na

23hlas všelijak žvatlala, maminka mě jednou zarazila slovy: „Pro

sím tě, co to povídáš!“ Nevím, co jsem zrovna povídala, asi něja

kou opravdovou hloupost, ale sklapla jsem a od té doby jsem si

už vždycky hrála s pusou na zámek. Od maminky to asi nebyl

psychologicky ten nejšťastnější krok, ale pro mne byl naopak

docela užitečný, myslím si, že ta chvíle – mohly mi být tak tři

roky – možná odstartovala mé sebeuvědomování a vůbec uvě

domování si druhých lidí, světa, lidských vztahů a koneckonců

i samu schopnost myšlení. A právě tehdy možná ve mně začal

vznikat i ten pocit – který ovšem takhle formuluju až dnes, a to

s vědomím, nakolik byl možná klamný –, že pokud jde o mou

zvědavost na svět a vůbec otázky podobného druhu, není proč

obracet se s nimi na rodiče. To neznamenalo, že bych je neměla

ráda nebo si jich dost nevážila, prostě jsem tak – spíš jen pod

vědomě – hodnotila povahu a situaci rodiny. Rodiče se starali

a zajímali především o ty nejbližší konkrétní věci – pro maminku

to bylo vaření, úklid, chod domácnosti a jako záliba, ale vlastně

i potřeba, šití a nejrůznější ruční práce (dokonce i včetně palič

kování krajek, byla v tom ohromně šikovná). Ráda si připomínala

slova své tchyně, která ji chválívala jako „ženu vhodnou do kočá

ru i do vozu“. A tatínek měl zase své zaměstnání, své milované

auto a ostatní své oblíbené strojky a přístroje. O knihách, kultuře

nebo nějakých duchovnějších tématech se u nás nehovořilo na

prosto nikdy. A do doby Mnichova příliš ani o politice, i když

na Hitlerovo mnohahodinové řečnění vysílané z rádia si dobře

vzpomínám a myslím si, že kdyby byl otec měl s kým, asi by si

byl v těch stále hrozivějších třicátých letech o politické situaci

rád pohovořil. Už proto, že žil v určité rozpolcenosti, která mu

přes všechnu lidskou slušnost zaměstnavatele nemusela být vždyc

ky příjemná (a dokonce se později ukázala jako nepěkně osud

ná, ale to vypovím v další kapitole): ačkoli byl přesvědčený soci

ální demokrat, ve skutečnosti se po celou dobu první republiky

pohyboval v ideovém prostředí představitelů agrární, případně

lidové strany.

Pokud šlo o knížky, rodiče měli sice knihovnu a v ní Ottova

a Vilímkova lidová vydání českých klasiků jako Klostermanna,

Raise nebo Jiráska, stála v ní i řada Tří mušketýrů v pěkné červe

né kožené vazbě se zlatými nápisy (po deseti, po dvaceti atd. le

tech), Dáma s kaméliemi Dumase mladšího a ještě jiné věci, ale

pokud jsem viděla číst tatínka, tak nejčastěji nějaký rodokaps,

a maminku, zvláště v jejích pozdějších letech, ponořenou hlavně

do humorného seriálu Popelky Biliánové Do panského stavu.

Abych jí ale zase tak příliš nekřivdila: měla na tu dobu docela

slušné vzdělání, po základní škole navštěvovala již zmíněný „vej

robák“, což byla patrně některá z odboček toho prvního, zalo

ženého v prapočátcích emancipačního hnutí Karolinou Světlou,

a občas četla ráda také Klostermanna. A s tatínkem jsme někdy

po večerech četli společně dobrodružnou knížku, která se jmeno

24 vala Vlčák Kazan. Já sama jsem ale měla po několik let s četbou

problém. Ne se čtením jako takovým, tomu jsem se naučila od

sestry asi tak v pěti šesti letech, ale s náplní četby. Nevěděla

jsem, kam se vrtnout, jaké knížky číst, aby se mi to líbilo. K Muš

ketýrům jsem zasedla s nadšením někdy ve dvanácti letech a pře

četla pak všechny díly nejmíň dvakrát dokola, ale předtím to byla

potíž. Od spolužaček na obecné škole jsem si začala vypůjčovat

dívčí románky spisovatelky Hüttlové, četbu psanou opravdu pro

děti v mém věku, a vzpomínám si, jak jsem se vždycky těšila, až

si půjčím další. Něco jsem patrně našla i ve školní knihovně, jed

nou jsem odtud měla půjčenou knížku se zvláštním příběhem

o chlapci, který se narodil ve vodní říši, ale žil potom normálně

v našem světě, a po tom dřívějším životě se mu pořád stýskalo.

Možná tenhle motiv, na který si vzpomínám, byl v celém tom pří

běhu jen jedním z prvků, ale na mě tehdy zapůsobil takovou poe

tickou silou, že jsem to potom dlouho nosila v hlavě a pořád na

to vzpomínala. Bohužel mě při mé tehdejší čtenářské nezkuše

nosti vůbec nenapadlo půjčit si tu nezapomenutelnou knížku

znovu a podívat se aspoň na jméno jejího autora, abych se k ní

případně mohla někdy vrátit.

Velkou radostí mou i sestřinou byly tehdy dětské časopisy.

Maminka pro ně chodila vždycky jednou za týden do trafiky,

sestře přinášela Malého čtenáře a mně Srdíčko, časopis hlavně

obrázkový, ale i s drobnými příběhy anebo veršíky, asi od kdo

víjakých autorů, pamatuju si z nich jediné – nejspíš nejčastější –

jméno: Schweigstill. Sestra Milena byla možná ještě zapálenější

čtenářka než já, obě jsme později často slýchaly: „Už v tom za

se ležíte“, „Už zase ty knížky“... Obecné škole však kromě toho

zvláštního hypnotického příběhu o vodním chlapci vděčím ještě

za jeden objev. Ročník, do kterého jsem po svém šestém roce na

stoupila, byl pokusný. Zkoušela se v něm takzvaná „globální me

toda“ (běžně se říkalo „globálka“). Týkalo se to zřejmě především

čtení, vzpomínám si, že se začínalo jakýmisi kolečky, čtverečky

a různými drobnými tvary a předměty, s jakými se, myslím, setká

vají dnes děti v mateřských školách. Protože schopnost čtení jsem

si do školy už přinesla, nedokážu úspěšnost té metody posoudit.

Ale jiné byly i učebnice, nejenže jsme vůbec neměly slabikář –

cílem „globálky“ zřejmě bylo naučit děti číst rovnou celá slova –,

ale později, možná od druhé nebo třetí třídy, jsme měly takzva

nou „První knihu“, „Druhou knihu“ a „Třetí knihu“, což byly sou

bory textů – veršů a ukázek z prózy – vybraných zřejmě už z hod

notné literatury. V jedné z těchhle knížek jsem objevila příběh

o malém chlapečkovi, který se v džungli přibatolil do vlčího pele

chu, a celá okouzlená jsem se té krátké ukázky nemohla nabažit.

Ani tentokrát jsem se však nepojistila do budoucna tím, že bych

si všimla autorova jména – možná že v té knížce ani nestálo –,

a teprve po letech, když jsem hledala četbu pro své vlastní malé

děti, vzpomněla jsem si na tuhle půvabnou ukázku a Mauglího

25příběh z Kiplingovy Knihy džunglí se pak stal na několik let naší

společnou rodinnou četbou, která nás provázela hlavně ve vlaku

při různých delších cestách a výletech. Často jsme si z ní opako

vali různé „hlášky“ a ještě v pozdějších letech, když jsme si někdy

vyšli celá rodina třeba na houby, nás manžel, poztrácené v lese,

sháněl vždycky dohromady kiplingovským voláním: „Ó, vlci!“

Další rovinou, jež v naší rodině skoro úplně chyběla, bylo

náboženství. Otec byl „bez vyznání“, ale zdali to znamenalo čirý

ateismus, nevím. Když nás děti, a vlastně i maminku, která byla

myslím původně katolička, přihlásil do masarykovské Církve čes

koslovenské husitské, byl to u něho nejspíš hlavně vlastenecký

krok (a i tak učiněný asi po určitém váhání, protože pokřtěna

jsem byla až v pěti letech, sestra v deseti). Na druhou stranu si

přesto jakýsi řád, či alespoň jakési mravní hodnoty od příslušnos

ti ke křesťanské církvi zřejmě sliboval, protože dost bedlivě dbal

na to, abychom se sestrou pravidelně docházely do letenského

Husova sboru na nedělní bohoslužbu. Horlivost jsme v tom ne

projevovaly jedna ani druhá, sestra myslím byla a celý život zůsta

la po téhle stránce zcela lhostejná, já jako o dost mladší jsem si

tenkrát ještě nedovolovala rodiče formálně v něčem neposlech

nout. Bohoslužba mi ale nedávala vůbec nic, nevěděla jsem, proč

tam stojím ani co to znamená, a s náboženskou výukou ve škole

to bylo stejné. Zůstala mi z ní všehovšudy představa o hodném

kudrnatém chlapečkovi Ježíškovi, zcela oddělená od Kristova pů

sobení a Ukřižování. O tom jsem se možná také něco dověděla,

ale nad tajemstvím Kříže a Zmrtvýchvstání zcela převážila plápo

lající hranice Jana Husa. To bylo konkrétní, představitelné téma

a v těch pro mne úplně zapomenutých hodinách náboženství

nejspíš i téma nejvíc připomínané. Pokud jsem měla nějaký vzor,

alespoň v dětství, protože na nějaký pozdější si nedokážu vzpo

menout, byl to Mistr Jan, hrdina, který dokázal kvůli pravdě pře

konat bolest. Připomínala jsem si ho totiž hlavně v okamžicích

na zubařském křesle, když se ozvala hrůzyplná vrtačka, ale stačila

k tomu i pouhá cesta jen na kontrolu, jak mi dokládá z paměti

vyvstalý obrázek. V něm jdu s maminkou právě za takovým cílem

přes Staroměstské náměstí – kde tehdy ještě jezdila tramvaj –

a v duchu si plná strachu opakuju: „Mistr Jan Hus musel vydržet

víc!“ Dokonce ani Vánoce jsem si myslím nespojovala nijak kon

krétně s Ježíšovým narozením, betlém jsme doma nestavěli a ne

vzpomínám si ani, že by mě rodiče byli vodili dívat se na jesličky

v kostelích. I když termín „Ježíšek“ a „na Ježíška“ se samozřejmě

používal, ale označoval se tím hlavně den, kdy bude doma stro

meček a pod ním dárky. Ale něco tajemného pro mne Štědrý

den v mém raném dětství přesto měl, možná to byla poezie toho

dne, všech těch příprav, domácího ovzduší, nevím, v každém pří

padě to bylo zřejmě velmi silné. Stalo se totiž, že jednou, krátce

před Štědrým dnem, museli rodiče někam odejít a nechali nás se

sestrou chvíli doma samotné. Jen se za nimi zavřely dveře, vzala

26 mě sestra za ruku (z jiných souvislostí soudím, že jí tenkrát bylo

necelých deset let, mně tedy čtyři a půl) a se slovy „Pojď, něco

ti ukážu“ mě vedla do pokoje, otevřela skříň a ukázala mi tam

uschovanou hromádku balíčků ve vánočním papíru, připrave

ných pod stromeček. Myslela to jistě dobře, chtěla mě jen pře

kvapit a nečekala, jaký šok mi způsobí. Místo překvapení jsem

propukla v tak neutišitelný pláč, že mi vydržel až do návratu ro

dičů. Všechno tak vyšlo najevo a sestra za to sklidila – ne sice

výprask (rodiče nás nikdy neuhodili), ale – pořádné vyhubování.

Nevím, zdali tak docela právem, přece jen byla také ještě dítě.

Až na tohle jedno předčasné rozčarování pro mne ale starší sest

ra v té době znamenala samé výhody. Od ní jsem se naučila číst,

z jejích knížek jsem si četla první pohádky, od ní jsem se naučila

i recitovat básničky. Vzpomínám si zvlášť na jednu, která vyprávě

la v dlouhé řadě čtyřverší příběh o princi, jak osvobodil z dlou

hého zakletí princeznu vězněnou zlým čarodějem. Princeznovský

příběh mě tak okouzloval, že jsem ho brzy uměla nazpaměť a vy

rukovala s ním pak i při nástupu do školy, když se paní učitelka

zeptala, kdo umí nějakou básničku. Má řada vlasteneckých slok –

bylo jich snad osm nebo deset – ji tak ohromila, že mě vzápětí

poslala představit se s tím i do ostatních tříd. Že ve skutečnosti

přednáším alegorii o vytvoření československé republiky prezi

dentem Masarykem, mi tenkrát samozřejmě ani na vteřinku ne

došlo. Od sestry Milenky jsem také později poprvé slyšela fasci

nující verše z Nezvalova Edisona nebo milostné tirády rytíře Des

Grieux z Burianovy slavné inscenace Manon Lescaut v předvá

lečném Déčku. (Něžné oslovení Milenka mi teď skočilo do pera

zcela přirozeně proto, že její jméno jsem byla celý život zvyklá

zdrobňovat, stejně jako jsme v dětství rodičům neřekli jinak než

„tatíčku“ a „mamičko“ – nevím, zdali to byla nějaká tehdejší mó

da, nebo snad nějaký pozůstatek rodových tradic z té či oné stra

ny.) S rodiči jsem se jako dítě ocitla v divadle všehovšudy třikrát

nebo čtyřikrát. Poprvé to byla Jiráskova obligátní Lucerna ve Sta

vovském, podruhé v holešovické Uranii jakási opereta, jmenova

lo se to Dům u tří děvčátek a zůstala mi z toho vzpomínka na

spoustu všelijakých sladkých mašliček a růžového oblečení. Dale

ko výraznější vzpomínku mám zato na předchozí oběd v idylické

zahradní restauraci u divadla, kde nám naservírovali nezapome

nutelně dobrou bílou polévku. Taky mě myslím jednou vzali do

Národního divadla na nějaký balet, mám dojem, že to bylo Z po

hádky do pohádky a že mě to dost okouzlilo. Čtvrtá návštěva

byla o něco později a jen s tatínkem. A to u Vlasty Buriana ve

Vodičkově ulici. Tatínek Buriana miloval a vzal mě s sebou jistě

v domnění, že mě představení bude bavit. Jenže já jsem v něja

kých svých jedenácti letech nedokázala mistrovství skvělého ko

mika poznat, a tak jsem jen rozpačitě koukala na ten děj, slepe

ný jen kvůli němu (jak vím dnes), který mi připadal jaksi divně

hloupý, a dokonce jsem se až trochu styděla – i za tatínka, že se

27mu to líbí. Ale možná že háček byl ve mně samotné, že mi totiž

v těch dětských letech naprosto chyběl smysl pro humor. Dobře

si vzpomínám, jak mě nejen nudily, ale docela až zlobily disney

ovské grotesky, které tehdy běžely v kinech skoro před každým

filmem, ta všelijak pokroucená zvířátka, prasátka, kačer Donald,

Pepek námořník atd. Neuměla jsem nejspíš pochopit vtip děje

a viděla jen protivně zkarikované pohyby a tvary. Podobně mi

v dětství, a nejen v dětství, ale ještě dlouho potom, chyběl i širší

smysl pro hudbu, přestože jsem docela ráda zpívala – ne ovšem

čistě. Tu schopnost, zděděnou zřejmě po mamince, měla naopak

sestra, zpívala velice pěkně, často s maminkou v dvouhlase – ma

minčin čisťounký, jemný soprán v árii z Rusalky mám dodnes

v uších. Mou zálibou byl pohyb, čili když hudba, tak rytmická,

taneční, a některé sporty, plavání, bruslení – to vůbec nejvíc.

Bruslila jsem i se svými dětmi, a později dokonce ještě i s první

mi vnoučaty. Jako malá jsem velice toužila chodit do rytmiky,

ale v té věci byl tatínek neoblomný: rytmika, a také lyžování, byly

podle něho činnosti „jen pro pány“. Nemyslím si, že důvod byl

v nějaké jeho předpojatosti nebo snad myšlence, že „na to ne

máme“, ale žili jsme příliš na očích jeho zaměstnavatele (starosta

Klindera bydlel také v areálu družstva, v obytném domě přileh

lém ke skladišti, jen přes dvůr od nás), a tak možná považoval za

moudré držet se své úrovně a nesmazávat nějakými „panskostmi“

třídní rozdíly. Místo rytmiky jsem tedy chodila do Sokola a měla

jsem ty dva večery v týdnu hodně ráda. Začínalo se vždycky zpě

vem a pochodováním ve dvojstupu kolem tělocvičny, pak násle

dovalo cvičení mně nejmilejší, prostná s klavírem – aspoň malý

kousek rytmiky. Potom seřazení do družstev a nářadí, ale to už

mě tak netěšilo, přestože jsem byla celkem obratná. Družstva to

tiž nejprve mezi sebou vždycky závodila, a soutěžení jsem nemě

la – a dodnes nemám – ráda. Viděla jsem vždycky dopředu, jak

se všechny budeme honit, aby naše družstvo bylo první, a nikdo

si nic doopravdy neužije. Možná i trochu proto jsem měla nej

radši kruhy a kolovadla, s těmi se soutěžit v rychlosti nedalo. Do

holešovické sokolovny v ulici U Průhonu to od nás bylo o kou

sek dál než do Masarykovy školy, ale i tam jsem chodila většinou

sama, i v zimě, za tmy, osamělými místy kolem dlouhé ohrady

a pustými ulicemi podél několika domovních bloků. Svět byl ten

krát bezpečnější, nebo se tak alespoň zdál, ale je také pravda,

že jsem při večerním návratu ze Sokola často potkávala strážníka,

a leckdy zahlédla někde na vzdálenějším rohu ještě dalšího. Než

Němci na začátku války Sokol zrušili, stačila jsem ještě dorůst

mezi mladší dorostenky a zúčastnit se v létě roku 38, krátce před

Mnichovem, nezapomenutelného posledního sletu, provázeného

vzrušeným vlastenectvím, plynoucím z vědomí národního ohro

žení. Něco z té vzrušené nálady jsem si tehdy patrně už uvědo

movala, ale nám mladším dorostenkám, pořád ještě z velké části

dětem, ji koneckonců připomínala i naše bílá, červená a modrá

28 trička, z nichž jsme v závěru skladby skloněním k zemi vytvořily

na stadionu obrovskou československou vlajku. Přesto si myslím,

že jsem tenkrát všechno spíš jen viděla, než prožívala, a že ve

skutečnosti jsem měla hlavně starost, jak se ve zmatku strahov

ského zákulisí neztratit, jak najít svou šatnu, svou skupinu cviče

nek a podobně (včetně pocitu, že se na stadionu – naštěstí v po

sledních řadách – nepatřičně skvěju bílým obvazem na koleni,

které jsem si těsně před nástupem rozbila hloupou neposednos

tí). Když mluvím o excitovaném ovzduší posledního sokolského

sletu, jsou to nepochybně vzpomínky dodatečně zprostředkované

dospělými nebo jinou cestou, tiskem, fotografiemi. Zaručeně au

tentická je vzpomínka na zmatek, veliký ruch, spoustu lidí a roz

bité koleno. Emoce dospělých, pokud se mě přímo netýkaly, mě

v dětství prostě míjely, tak jak je to asi u většiny dětí. Například

rok předtím pohřeb prezidenta Masaryka. Vzpomínám si, jak

jsem ten den ještě za tmy, možná někdy uprostřed noci, přišla

s rodiči na Klárov, jak jsme tam pak v davu lidí, my v první řadě,

dlouho čekali, já chvílemi na skládací židličce, kterou jsme si

s sebou přinesli. Už za světla pak hledím na jedoucí koně, rakev,

pokrytou jistě vlajkou, ale já to vidím v duchu všechno černé

a jen v takové kratičké momentce. Hlavně však vnímám pláč

okolo sebe, slzy dospělých mě zarážejí a uvádějí trochu v rozpa

ky, sama ale nepláču ani nejsem nijak dojatá. Vím dobře ze školy

i z domova, kdo byl TGM, co znamenal pro republiku i jak byl

milován a ctěn, ale vím to jen rozumem. Větším zážitkem, oprav

du zážitkem, pro mne byla chvíle, když jsem prezidenta Masaryka

jednou spatřila vyjet na koni z ohybu té stromy lemované silnice

podél přístavu, která vedla od nás k Libeňskému mostu. Byla

jsem ještě hodně malá, hrála si na trávníku a on jel na koni kou

sek ode mne a já jsem už tehdy věděla, kdo to je, a jak jsem tak

stála a hleděla na něj, zvedl ruku k čapce a zasalutoval mi. Jistě

měl nějaký doprovod, asi sotva by jel sám, ale v té vzpomínce ho

vždycky vidím jen samotného, jak jede na bílém koni, nebo mož

ná i sám v bílém obleku jako nějaký princ z pohádky, a skoro

bych přísahala, že to tak opravdu bylo. A nějaká emoce v tom

z mé strany asi taky byla, když si to tak jasně pamatuji, ale právě

že jen radostná. Možná že dítě ty horší či smutnější vzpomínky

z paměti vytěsňuje, stejně jako se to často děje dospělým, ale spíš

si myslím, že dítě má hodně co dělat především samo se sebou,

se svým vlastním vývojem a problémy, a že trvá nějakou dobu –

kratší nebo třeba i dlouhou, podle povahy a situace –, než v sobě

udělá místo i pro starosti a bolesti druhých. Tím pak začíná zrát

a otvírat se světu. Dítě, a ještě i mladý člověk do nějakých možná

osmnácti dvaceti let, je podle mne značně uzavřená bytost. Nadar

mo se maturitě neříká „zkouška zralosti“. Teprve až tady někde,

s nabýváním nových poznatků a zkušeností, ale i nových lidských

vazeb a s určitým uvolněním pouta k rodičům, většinou začíná ta

druhá, závaznější forma života.

29A tím se vlastně ještě jednou na chvilku vracím k sestře Mile

ně. Právě ona mi totiž kromě jiného prorazila i cestu na gymnázi

um. Rodiče, a hlavně tatínek, protože ten v takových věcech roz

hodoval, měli o nás v tradicích svých rodin představu, že se dáme

na nějaké řemeslo, nejspíš na švadleny. Šít jsme se sice obě brzy

naučily od maminky, která z toho svého „vejrobáku“ měla i výuční

list, a byly jsme na to docela i šikovné, ale bavily nás a zajímaly

docela jiné věci. Dokonce jsme se i pokoušely psát společně něco

jako román. Bůhví, odkud se v nás takové ambice vzaly. A když

sestra chodila už do třetí měšťanky, jednou se stalo – relata refero,

tak se to potom v rodině tradovalo –, že si otce zavolali do školy,

přivedli ho k zavřeným dveřím jedné třídy a řekli mu: „Poslou

chejte!“ A když si vyslechl, jak tam sestra v zastoupení učitelky

podává ze stupínku výklad jakéhosi předmětu, následovalo: „To

hle děvče přece nemůže skončit na měšťance, měli byste ji dát

na studia.“ To tatínka přesvědčilo a sestra ještě v tom roce pře

šla na letenské gymnázium – nazývané „Skuherák“ podle ulice

Skuherského, vedoucí dolů od kina Oko, v níž stálo. Dnes je to

ulice Pplk. Sochora. Pro mne pak už byl přestup z páté obecné

do primy na Letné docela hladký a samozřejmý. Ale to už byl

rok 38, a než nadobro opustím naši předválečnou holešovickou

idylu, připomíná se mi ještě jedna její nezapomenutelná a od ní

neoddělitelná stránka: naše prázdniny.

Starosta Klindera měl letní vilu v obci Křivoklát, kousek pod

hradem, a tak se tatínek, ještě před mým narozením, rozhlížel

po okolí, zdali by tam někde nenašel pro rodinu letní byt. Obje

vil ho v Branově, obci nad Berounkou kousek od Křivoklátu,

dnes dobře známé z půvabných vyprávění Oty Pavla. Všechna ta

místa, Proškův domek v Luhu, přívoz do Nezabudic, hostinec

U Rozvědčíka, brod pod Višňovou, mlýn u jezu na Berounce pod

Branovem, Čechovu vilu na protější stráni, to všechno mám ze

svého prvorepublikového dětství dodnes v paměti a setkání s Pav

lovými skvělými „branovskými“ povídkami v šedesátých letech

pro mne bylo, jako když ke mně nějakým zázrakem přiletí zpět

dětství. A přilétla s ním tehdy i jedna kratičká vzpomínka, nebo

spíš obrázek, který by jinak byl asi zůstal navždy zasutý: mezi

travnatou plochou u jezu, kde jsme sedávali mezi ostatními bra

novskými letními hosty – bývaly to tak dvě tři rodiny a pár dětí

ze vsi –, a Proškovými v Luhu vedla mezi stromy, kousek po vyso

kém břehu Berounky a kousek pod skalou spadající až do řeky,

nedlouhá pěšina. Na ní vidím pobíhat tři (nebo dva?) polonahé

opálené chlapečky v trenýrkách, každého v ruce s rybářským, ale

krátkým, nejspíš podomácku zhotoveným prutem. Bratři Pavlové.

Je to doba někdy krátce před válkou, je mi asi tak deset let, ti

chlapci jsou zřejmě o něco mladší. Vídali jsme je tam asi častěji,

ale ani my děti jsme se s nimi nijak blíž nestýkaly – tím, že žili

u Prošků, byli trochu mimo ves, ale zároveň zase nějak víc jako

vesničtí kluci, kdežto my jsme byli „letňáci“, Pražáci střední vrst



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.