načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Co přetrvá věky - Nora Roberts

Co přetrvá věky
-12%
sleva

Kniha: Co přetrvá věky
Autor:

Ionu přivede na starý kontinent touha poznat rodný kraj jejích předků. U koní najde nejen nový domov, ale díky svému zaměstnavateli Boylovi brzy zapomene i na bolavé srdce, které si ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  329 Kč 290
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 319
Rozměr: 205mm x 35mm x 32mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Dark witch přeložila Lenka Faltejsková
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-11
EAN: 9788075436481
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ionu přivede na starý kontinent touha poznat rodný kraj jejích předků. U koní najde nejen nový domov, ale díky svému zaměstnavateli Boylovi brzy zapomene i na bolavé srdce, které si s sebou z Ameriky přivezla. Není to ale strach z lásky, který Iona pocítí. Jejím příjezdem se probudí dávné temné prokletí rodu a Ioně nezbývá než bojovat za lásku i za život samotný.

Kniha je zařazena v kategoriích
Nora Roberts - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Co přetrvá věky" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



Když nakládali koně, Brannaugh pohlédla matce do očí. „Rozumím.“

„Já vím.“

„Postarám se, aby se jim nic nestalo. Jestli se ti nepovede Cabhana zničit,

tvé krvi ano. I kdyby to trvalo tisíc let, tvá krev to dokáže.“

„Noc letí, jeďte rychle. Alastar vás tři odnese do nového dne.“ Sorše se chvěly rty, než se zatvrdila. „Naše maličká má ještě jemné srdce.“

„Budu se o ni starat, to ti slibuji.“

„To mi stačí. Tak tedy jeďte, jinak vše vyjde nazmar.“

Brannaugh se vytáhla nahoru za bratra a svou kouzlem uspanou sestru. „Jestli jsem já tvá síla, matko, ty jsi má. A všichni naši potomkové budou znát Sorchu a ctít Temnou čarodějku.“

Upřela uslzené oči před sebe a kopla koně do slabin.

Sorcha se dívala za nimi a vrývala si ten obrázek do paměti, zatímco její

děti odjížděly temným lesem pryč od ní. Vstříc životu.

Když se začalo rozednívat, vytáhla z kapsy lektvar a vypila jej. A čekala,

až přijde on.

Přinesl s sebou mlhu, ale přišel jako muž, přitahován její vůní, její hebkou

pletí. A její mocí, nyní však už jen předstíranou.

„Můj muž je mrtvý,“ pravila bezbarvě.

„Tvůj muž stojí před tebou.“

„Ale ty nejsi muž jako jiní.“

„Jsem lepší než ostatní. Zavolala jsi mě, Sorcho Temná.“

„Já nejsem žena jako ostatní, ale lepší. Je třeba uspokojit touhy. Moc volá po moci. Uděláš mě bohyní, Cabhane?“

Z jeho očí sálala dychtivost a chtíč, a ty oslepují, pomyslela si Sorcha.

„Předvedu ti víc, než si dokážeš představit. Společně budeme mít všechno, budeme všechno. Stačí, když se ke mně připojíš.“

„A co mé děti?“

„Co s nimi?“ Zalétl pohledem k domu. „Kde vůbec jsou?“ chtěl vědět

a chystal se protlačit kolem ní.

Co přetrvá věky




Co p ř e t r v á v ě k y

„Spí. Jsem jejich matka a chci tvé slovo, že jim nic nehrozí. Do té doby

nesmíš vstoupit. Nespojím se s tebou, dokud nebudeš přísahat.“

„Neublížím jim.“ Znovu se usmál. „To ti přísahám.“

Lháři, pomyslela si. Vidím do tvé mysli i do tvého černého srdce.

„Tak pojď a polib mě. Učiň mě svou, jako já učiním svým tebe.“

Chytil ji za ruku, přitáhl k sobě, popadl ji surově za vlasy a zvrátil jí hlavu. Vzápětí už drtil její rty svými.

Sorcha otevřela ústa a se smrtí v srdci dovolila, aby do nich pronikljazykem. Nechala jed působit.

Cabhan se zapotácel, chytil se za hrdlo. „Cos to udělala?“

„Porazila jsem tě. Zničila jsem tě. A posledním dechem tě proklínám. V tento den, než přijde noc, volám svou sílu na pomoc. Shoříš a zemřeš s velkou bolestí, s vědomím, že to já tě porazila lstí. Má krev tu tvou navždy proklíná. Staniž se to, co stát se má.“

Vrhl proti ní všechnu svou moc, i když už mu začínala doutnat a černat

kůže. Sorcha padla, zalitá krví a svíraná agonií, ale udržela se při životě. Jen

aby viděla jeho smrt.

„Všichni, kdo z tebe vzejdou, budou zatraceni,“ vypravila ze sebe, když

z něj vyšlehly plameny a vzduch prořízly jeho výkřiky.

„Má smrt za jeho,“ zašeptala, když z čaroděje zůstala jen hromádkačerného popela. „Tak to má být. Tak je to spravedlivé. Je po všem.“

Konečně se poddala, vypustila svou duši a nechala tělo v hlubokémzeleném lese před chalupou.

Mlha zavířila a v černém popelu se cosi pohnulo.

Hrabství Mayo, 2013

Záblo do morku kostí, fičel studený vítr a z tmavé oblohy se snášelledový déšť.

Takového se Ioně Sheehanové dostalo uvítání v Irsku.

Byla spokojená.

Jak by také ne? Stála u okna, objímala si ramena a dívala se ven do divoké promáčené krajiny. U okna v hradním pokoji, kde stráví dnešní noc. Vpokoji skutečného starého hradu v srdci západního Irska.




Co p ř e t r v á v ě k y

Kdysi zde pracovali její předkové a nejspíš tu i bydleli. Podle všeho, co

se o příbuzných z matčiny strany dozvěděla, skutečně její rodina pocházela

z tohoto úchvatného koutu světa, z té magické části magické země.

Dala v sázku v podstatě vše, co měla, aby sem mohla přijet a najít svékořeny a – jak doufala – spojit se s nimi. A především konečně porozumět.

Spálila mosty a nechala je doutnající za sebou v naději, že postaví nové

a silnější. Takové, které povedou vytouženým směrem.

Když to oznámila matce, setkala se s mírným podrážděním. Matka vlastně

žádné emoce neprožívala naplno, nikdy nebyla pořádně rozčilená, smutná,

veselá ani vášnivá. Jak pro ni muselo být těžké mít dceru, která se do všeho

vrhá s vervou a po hlavě? Otec ji jen nepřítomně pohladil po vlasech jako

obvykle a popřál jí hodně štěstí, jako by byla pouhá náhodná známá.

Iona měla pocit, že pro něj vlastně nikdy víc neznamenala. Babička adědeček z otcovy strany považovali její cestu za velké dobrodružství a dali jí velmi vítaný dárek v podobě šeku.

Byla jim vděčná, ačkoli pro ně platilo, že sejde z očí, sejde z mysli, a za chvíli si na ni nejspíš ani nevzpomenou.

Zato její milovaná babička z matčiny strany jí dala velmi zvláštní dar, s nímž se pojilo mnoho otázek.

A teď je tu, v tomto nádherném koutě hrabství Mayo, obehnaném mořem, stíněném starými stromy, a chce na ně najít odpovědi.

Počká do zítřka, rozkouká se a odpočine si, protože během letu zBaltimoru toho moc nenaspala. Ale mohla by si aspoň vybalit. Na Ashfordském hradě zůstane týden, z praktického hlediska šlo o dost pošetilý výdaj, Iona však velmi toužila zažít ten pocit spojení, který sahal daleko do minulosti.

Otevřela tašky a začala vytahovat oblečení.

Kdysi si přála měřit víc než ubohých sto šedesát centimetrů, mít svůdné

křivky místo hubeného, téměř chlapeckého těla, které jí nadělil osud. Pak si

přestala přát a začala nedostatky kompenzovat zařazením výrazných barev

do svého šatníku a nošením vysokých podpatků.

Iluze, řekla by babička, je stejně dobrá jako skutečnost.

Kdysi také toužila být krásná jako matka, nezbylo však než se spokojit

s tím, že je jen hezká. Uvědomila si, že jedenkrát v životě matku vidělaskutečně zděšenou, to když jí předvedla, jak si nechala ostříhat dlouhé blond

vlasy nakrátko.




Co p ř e t r v á v ě k y

Ještě si na to ani sama nezvykla. Prohrábla si vlasy prsty. Ale ten účes jí sluší, nebo ne? Nezvýrazňuje lícní kosti?

Možná toho impulzivního rozhodnutí trochu litovala; ale takových bylo víc. Přesto teď byla odhodlaná zkoušet nové věci, nový život – to byl její cíl. Už žádné čekání, co se stane, jak ji věčně nabádali rodiče. Teď je teď.

A právě proto nakonec usoudila, že se na vybalování může vykašlat,počká do zítřka. Vždyť co kdyby například zemřela ve spánku?

Vylovila boty do terénu, šátek, nový pršiplášť – růžový –, které si koupila

do Irska. Na hlavu si nasadila růžovo-bíle pruhovanou čepici a nastavilaporuh velké kabelky tak, aby ji mohla mít křížem přes prsa.

Nepřemýšlej, jednej, umiňovala si. S tím opustila hezký teplý pokoj.

Téměř vzápětí špatně zahnula, tím však získala čas chvíli se toulathradními chodbami. Požádala o pokoj v nejstarší části. Tady nebylo vůbec těžké

představit si, jak tu pobíhají sloužící a dámy sedí u vřetene, zatímcoválečníci v zakrvácené zbroji se vracejí z bitvy.

Na průzkum hradu, jeho pozemků a blízké vesnice Cong měla několik

dnů a hodlala je využít.

Především však chtěla najít Temnou čarodějku.

Když vyšla ven, kde fičel vítr a pršelo, usoudila, že pro čarodějky je přímo ideální den.

V kabelce měla mapku, kterou jí nakreslila babička, ale stačila si cestu

zapamatovat. Odvrátila se od vysokých kamenných hradeb a pustila se po

cestě do hlubokého lesa. Míjela tiché zimní zahrady a promáčené louky.

Matně si vzpomněla, že má v kabelce deštník, vytáhla jej a pokračovalapřítmím do lesa.

Nečekala, že tu budou tak vysoké stromy s širokými kmeny apokroucenými větvemi. Pohádkový les, pomyslela si nadšeně, ačkoli už měla mokré boty.

Přes pleskání kapek slyšela sténání větru a hukot jakési řeky někdepoblíž.

Cesty se dělily, ale ona věděla, kterou má jít.

Jednu chvíli se jí zdálo, že se shora ozval nějaký výkřik, na okamžik měladojem, že zahlédla máchání křídel. A náhle jako by všechno utichlo. Cesta sezužovala a stávala se hrbolatější a Ioně bušilo srdce čím dál rychleji a hlasitěji.

Napravo zahlédla vyvrácený strom, jehož kořeny byly vyšší než člověk a širší než rozpětí paží. Vedle stromu se proplétaly šlahouny popínavých



Co p ř e t r v á v ě k y

rostlin, silné jako její zápěstí, a tvořily jakousi stěnu. Ionu to k nim silně

táhlo, pocítila náhlé nutkání odhrnout je a zjistit, co se nachází za nimi.Na

padlo ji, že by se mohla snadno ztratit, obavy se však záhy rozplynuly.

Zkrátka se potřebovala podívat.

Udělala krok vpřed, po něm další. Ucítila pach kouře a koní, vycházel

zpoza zelené stěny. Natáhla ruku, v tu chvíli se však cosi vyřítilo z lesa. Cosi

černého a velkého. Iona klopýtla. Medvěd, napadlo ji.

Deštník jí vypadl z ruky, rychle se rozhlédla po nějaké zbrani – klacku,

kameni – a v tu chvíli spatřila největšího psa, jakého kdy viděla. Díval se

na ni.

Tedy ne medvěd, pomyslela si, ale i tak nebezpečné zvíře, pokud to není

něčí domácí mazlíček.

„Ahoj... pejsku.“

Upíral na ni světle hnědé, téměř zlaté oči. Popošel blíž a chtěl ji očichat.

Pevně doufala, že nebude následovat pořádné hryznutí. A pes náhle dvakrát

hlasitě štěkl a odběhl.

„Tak dobře.“ Předklonila se a popadala dech. „Fajn.“

Další průzkum lesa počká na nějaký hezký slunečný den. Nebo alespoň

jasnější a sušší než dnešní. Sebrala promáčený zablácený deštník apokra

čovala v cestě.

Neměla jsem vyrazit tak zbrkle, říkala si, teď jsem celá mokrá a utahaná.

Měla podřimovat v teplém hotelovém pokoji, za zvuků deště za okny, místo

aby se plahočila v dešti a blátě.

Vzápětí – no výborně – se lesem začala šířit mlha, zalévala lesní půdu

jako přílivová vlna. Houstla a zvuky deště náhle připomínaly hlasy.

Anebo vážně slyším lidi, napadlo Ionu. Hovořící jazykem, jemuž by neměla

rozumět, přesto téměř rozuměla. Zrychlila, zatoužila dostat se z lesa ven.

Výrazně se ochladilo, od úst jí nyní stoupala pára. A přízračné hlasy jako

by ji vybízely: Otoč se. Otoč se.

Ona však, poháněná zarputilostí a úzkostí, pokračovala vpřed, až nakonec

po kluzké rozblácené cestě málem běžela.

A stejně jako před ní pes se konečně dostala z lesa ven.

Hlasy utichly. Zůstal jen obyčejný déšť a vítr. Pěšina vedla na širší cestu

k několika domům, kterým se kouřilo z komína. Za nimi se tyčily nádherné,

mlhou obklopené hory.

„Moc bujná představivost a nevyspání,“ říkala si.



Co p ř e t r v á v ě k y

Zahrádky ještě podřimovaly zimním spánkem, na cestě parkovalyautomobily.

Podle babiččiny mapy už to nebylo daleko. Iona pokračovala po silnici a počítala domy.

Ten, který hledala, stál dál od silnice než ostatní, jako by potřeboval více prostoru. Krásná chalupa s doškovou střechou, modrými zdmi ačervenými dveřmi, vypadala přímo pohádkově – na krátké příjezdové cestě

parkoval stříbrný mini cooper. Chalupa měla tvar písmene L, přední vchod

byl prosklený a klenutý. Dokonce i v zimě stály na schodech květináče

s barevnými maceškami, které obracely své pestré květy vzhůru kzatažené obloze.

Nade dveřmi visela stará dřevěná cedule. Do ní byl vytesán nápis:

TEMNÁ ČARODĚJKA

„Našla jsem ji.“ Iona chvíli jen stála v dešti se zavřenýma očima. Všechno, co za posledních šest týdnů udělala – a možná všechno, co udělala za celý svůj život –, vedlo sem.

Nebyla si jistá, jestli má zkusit hlavní vchod, nebo druhé dveře na delší straně chalupy, kde se, podle babičky, nacházela dílna. Když všakpřistouila blíž, spatřila, že v kuchyni se svítí, viděla police plné barevnýchlahviček a svazků sušených bylin. Hmoždíře, tlouky, misky a... kotlíky?

Jeden stál na sporáku a kouřilo se z něj, u kuchyňského pultu stála žena

a něco drtila.

Ionu napadlo, jak je nespravedlivé, že některé ženy mohou vypadat tak dokonale, přitom bez sebemenšího úsilí. Žena měla tmavé vlasy svázané do sexy uvolněného uzlu, tváře zrůžovělé. Jemné lícní kosti, prorokujícívěčnou krásu, a plné rty nepatrně zvlněné v spokojeném úsměvu.

Jsou to geny, nebo magie? Jenže u někoho jde o jedno a totéž.

Iona sebrala odvahu, odložila deštník a vzala za kliku.

Sotva se jí dotkla, žena vzhlédla. Usmála se na uvítanou, proto se Ionaosmělila, otevřela a vstoupila.

A úsměv povadl. Kouřově šedé oči se upíraly do její tváře s takovoupronikavostí, že se zastavila na prahu.

„Smím dovnitř?“

„Už uvnitř jste.“



Co p ř e t r v á v ě k y

„Já... asi ano. Měla jsem zaklepat, omlouvám se. Bože, tady to tak krásně voní. Rozmarýn, bazalka, levandule a... všechno. Nezlobte se. Vy jste Branna O’Dwyerová?“

„Ano, jsem.“ Žena vzala z pultu utěrku a došla k ní. „A vy jste celápromočená.“

„Promiňte, zmáčím vám podlahu. Šla jsem sem od hradu. Od toho hotelu.

Jsem ubytovaná v Ashfordském hradu.“

„Tak to máte štěstí, je krásný.“

„Je to jako sen, aspoň co jsem si stačila prohlédnout. Právě jsempřijela. Tedy myslím před pár hodinami. Chtěla jsem se hned vypravit za vámi.“

„Proč?“

„No, omlouvám se, ale...“

„Za tak krátkou chvíli už jste se stačila omluvit několikrát.“

„Haha.“ Iona sevřela utěrku v rukou. „Ano, vypadá to tak. Jsem Iona. Iona Sheehanová. Vaše sestřenice. Tedy moje babička Mary KateO’Connorová je sestřenice vaší babičky Ailish, ehm... Ailish Flanneryové. Takže my jsme... vlastně nevím jistě, jak je to u třetího nebo čtvrtého kolene.“

„Sestřenice je sestřenice. Tak si zuj ty zablácené boty a dáme si čaj.“

„Díky. Vím, měla jsem napsat nebo zavolat nebo tak něco, ale bála jsem se, že mě tu nebudete chtít.“

„Ano?“ podivila se Branna a postavila na čaj.

„Zkrátka když už jsem se jednou rozhodla přijet, potřebovala jsem toudělat.“ Nechala zašpiněné boty u dveří, pršiplášť pověsila na věšák. „Vždycky jsem chtěla navštívit Irsko – svoje kořeny –, ale pořád jsem to odkládala. No a pak najednou... prostě jsem tu.“

„Posaď se ke stolu u ohně. Dnes je chladno.“

„To mi povídej! Přísahám, že čím hlouběji jsem byla v lese, tím...

kristepane, to je ten medvěd!“

Zastavila se před ohromným psem, který ležel u krbu. Zvedl hlavu avěnoval jí stejný zkoumavý pohled jako prve v lese. „Tedy chci říct pes. Když

se vynořil z lesa, chvíli jsem myslela, že je to medvěd. Je vážně obrovský.

Je tvůj?“

„Ano, je můj a já jsem jeho. Jmenuje se Kathel. Neublíží ti. Máš ze psů

strach?“

„Ne. Ale je fakt velký. Co je zač?“



Co p ř e t r v á v ě k y

„Myslíš rasu? Jeho otec je irský vlkodav, matka kříženec irského dána a skotského jeleního psa.“

„Vypadá divoce a tak nějak důstojně. Můžu si ho pohladit?“

„To je na něm a na tobě,“ odpověděla Branna a přinesla na stůl konvici

s čajem a sladké sušenky. Víc neřekla. Iona se skrčila a napřáhla k psu ruku,

aby ji mohl očichat, poté jej jemně pohladila po hlavě.

„Ahoj, Kathele. Předtím nebyl čas se představit. Hrozně jsi mě vyděsil.“

Vstala a usmála se na Brannu. „Mám radost, že jsem tě poznala, že jsem

tady. Všechno je trochu šílené a pořád se mi to honí hlavou. Skoro nemůžu

uvěřit, že tu stojím.“

„Tak se posaď a dej si čaj.“

„Vlastně o tobě moc nevím,“ spustila Iona, když se posadila a ohřála si

prochladlé dlaně o hrnek. „Babička mi o vás samozřejmě vyprávěla. O tobě

a o tvém bratrovi.“

„Connorovi.“

„Ano, o Connorovi a ostatních, kdo žijí v Galway a Clare. Chtěla mě sem vzít

už dávno, ale nikdy to nevyšlo. Mí rodiče – nebo hlavně matka – si to nepřáli.

Rozvedli se a člověk pak pendluje mezi nimi. Nakonec se máma znovu vdala

a táta oženil a bylo to divné, protože máma trvala na anulování manželství. Sice

to prý z člověka nedělá nemanželské dítě, ale trochu mi to tak připadá.“

Branna nepatrně povytáhla obočí. „Ano, to asi chápu.“

„No a pak přišla škola a práce, s někým jsem chvíli chodila. Jednou jsem

se na něj podívala a napadlo mě, proč? Vlastně mezi námi nebylo nic, jen

zvyk a pohodlnost, a člověk přece potřebuje víc, nebo ne?“

„Říká se to.“

„Já ano. Potřebovala jsem odjet. Hlavně jsem měla vždycky pocit, že tam nezapadám. Pořád mi na všem něco nesedělo, nezdálo se to správné. A pak se mi začaly zdát sny – nebo spíš jsem si ty sny najednou pamatovala, tak jsem jela navštívit babičku. A věci, které mi vyprávěla, by mi měly připadat šílené, jenže dávaly smysl. Najednou dávalo smysl všechno.

Jsem nervózní a plácám.“ Iona si vzala sušenku a nacpala si ji do pusy. „Moc dobrá. Já se...“

„Hlavně se zase neomlouvej. Radši mi pověz o těch snech.“

„Chce mě zabít.“

„Kdo?“

„Nevím. Nebo jsem nevěděla.



Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. "Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec," říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo.

Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník (Irish Thoroughbred), vyšel v nakl. Silhouette v roce 1981.

Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví.

Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná dcera. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují.

V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování.

Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu.

Dalším jejím velice známým pseudonymem je J.D. Robb, který byl samostatně představen zde. Nora psala také pro magazín příběhy "Melodie of Love" pod pseudonymem Jill March. Ve Velké Británii je známá také jako Sara Hardesty.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist