načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co přede mnou tajíš? – Linda Howard

Co přede mnou tajíš?

Elektronická kniha: Co přede mnou tajíš?
Autor: Linda Howard

Isabeau Bo Maranová je šéfkou policie v horském městečku, vede spokojený život, jenže ten končí, když se na jejím prahu objeví Morgan Yancy. Bo o žádného muže nestojí - zvlášť ne o přitažlivého potížistu, jehož se někdo usilovně snaží ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 390
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3429-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Isabeau Bo Maranová je šéfkou policie v horském městečku, vede spokojený život, jenže ten končí, když se na jejím prahu objeví Morgan Yancy. Bo o žádného muže nestojí - zvlášť ne o přitažlivého potížistu, jehož se někdo usilovně snaží zlikvidovat. Past, kterou Morgan nastraží na své pronásledovatele, může stát život nejen jeho, ale i Bo. Psychothriller známé americké autorky romantických příběhů zachycuje v akci policejní šéfku v poklidném horském městečku, které zkříží cestu sympatický muž, jenž se ocitne v ohrožení života.

Popis nakladatele

Isabeau Bo Maranová je šéfkou policie v horském městečku, vede spokojený život, jenže ten končí, když se na jejím prahu objeví Morgan Yancy. Bo o žádného muže nestojí – zvlášť ne o přitažlivého potížistu, jehož se někdo usilovně snaží zlikvidovat. Past, kterou Morgan nastraží na své pronásledovatele, může stát život nejen jeho, ale i Bo.

Zařazeno v kategoriích
Linda Howard - další tituly autora:
Nebezpečné vyhlídky paperback Nebezpečné vyhlídky paperback
Cizí tvář paperback Cizí tvář paperback
Co přede mnou tajíš? Co přede mnou tajíš?
 (e-book)
Nečekej slitování Nečekej slitování
Nezvěstná Nezvěstná
 (e-book)
Nezvěstná Nezvěstná
 
K elektronické knize "Co přede mnou tajíš?" doporučujeme také:
 (e-book)
Zemřeš v další kapitole Zemřeš v další kapitole
 (e-book)
Do vody Do vody
 (e-book)
Úkol pro šaška Úkol pro šaška
 (e-book)
Případy Kim Stoneové 1: Němý křik Případy Kim Stoneové 1: Němý křik
 (e-book)
Zmizelý Zmizelý
 (e-book)
Lhostejné srdce Lhostejné srdce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Linda Howington, 2016

Translation © Jan Mrlík, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Přeloženo z anglického originálu TRoubLEMAkER vydaného

nakladatelstvím HarperCollins Publishers, 195 broadway, New York,

NY 10007, uSA

Redakční úprava Vlasta kohoutová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISbN 978-80-7543-392-3 (pdf)

Tato kniha je fiktivním dílem. Postavy, události i rozhovory

jsou výsledkem autorčiny představivosti a nelze je považovat za reálné.

Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi nebo osobami,

ať živými či mrtvými, je čistě náhodná.


Všem milovaným pejskům,

kteří mi obohatili život.


7

Kapitola 1

Poblíž Washingtonu, D. C.

U

kázal se jeden z těch jasných dnů na počátku března, kdy si

myslíte, že už přišlo jaro, přestože víte, že ta svinská zima

se ještě nechystá povolit své sevření a definitivně odtáhnout. Morgan Yancy stejně někdy ztrácel přehled, jaké roční období vlastně je; musel se nad tím trochu zamyslet – na které polokouli se vůbec nachází, severní, nebo jižní? Jeho povolání vyžadovalo, aby na vyzvání okamžitě odcestoval do těch nejhorších Zapadákovů, takže se mu mohlo stát, že letěl z Arktidy do pouště v Iráku a odtud do Jižní Ameriky, prostě do míst, kde bylo třeba uplatnit jeho vlohy.

Před šestatřiceti hodinami dorazil do malého bytu v obytném domě, který se v nynější době vydává za domov; prvních čtyřiadvacet hodin prospal, a když se probudil, zjistil, že se mu promíchaly dny a noci. Nestalo se to poprvé, a nebude to naposled. Zůstal tedy chvíli vzhůru, natřel si okoralé suchary burákovým máslem, přioblékl se, uběhl v setmělém městě sedm mil, aby se unavil, a potom se znovu svalil do postele.

Když se probudil, venku nastalo jaro – nebo něco, co se mu aspoň vzdáleně podobalo.

Dal si studenou sprchu, aby vysmýčil z hlavy zbytek pavučin, pak prozkoumal chladničku a zjistil, že v posledním sáčku mleté kávy zbývá tak zrovna na půlku konvice. Zaplať pánbu. Otevřel krabici s mlékem, čichl k němu, zamrkal a vylil je do výlevky. Našel v ledničce jakýsi sýr porostlý zelenými vousy, tak ho taky vyhodil. Už se to nedalo přehlížet – nezbývá, než aby tentokrát nakoupil nějaké jídlo. Bez sýra a mléka se mohl obejít, jakmile však člověk nemá kafe, to je dost riskantní. Až se divil, jak mohl bez kávy přežít celé dny a týdny, kdy pil, co bylo po ruce; když se ale ocitl doma, tak měl zatracenou chuť na dobré kafe.

Jasně zářící slunce ho vylákalo na terásku o velikosti poštovní známky. S šálkem kávy v ruce vyšel ven a zvažoval situaci.

Počasí hodnotil jako dokonalé: vzduch zůstával ještě dost chladný, ale nestudil, takže se i bez bundy cítil příjemně. Lehký větřík posunoval po obloze několik mráčků připomínajících kosmetické vatové tampony.

Ale co, hergot – život je někdy pořádně tvrdý. Neměl na vybranou: musí vyrazit na ryby. Kdyby dopustil, aby takového dne, jako stvořeného k rybaření, nevytáhl loď na vodu, připravil by se o pocit chlapské svobody.

Kromě toho starý Žralok potřeboval občas vyfouknout pavouky z motoru. Když pobýval doma, dopřával mu dobrou údržbu, ale motor už alespoň pět měsíců pořádně neběžel; přitom ho napadlo, že právě po takovou dobu se doma nezdržel déle než jeden den v kuse. Nic naplat – jeho tým za sebou měl vyčerpávající období.

Z kapsáčů vylovil mobilní telefon a zavolal Kodaka, kamaráda ze svého globálního ofenzivního týmu. Ten chlapík se ve skutečnosti jmenoval Tyler Gordon, ale když má člověk fotografickou paměť, jak mu chcete říkat jinak než „Kodak“?

Kodak zněl v telefonu poněkud nejistě a kvákavě, ale na tom nebylo nic zvláštního, když se uváží, že byl v poslední akci s Morganem. „Jo? Co se děje?“ Kvůli chrapotu a stavu na hranici vědomí mu bylo sotva rozumět.

„Rybaření. Beru Žraloka na vodu. Nechceš se přidat?“

„Do hajzlu, ty nikdy nespíš?“

„Spal jsem. Chrněl jsem skoro celé dva dny. A co ty k čertu děláš?“

„Někdy nespím. Ale teď zrovna spím. Teda spal jsem.“ Telefon přenesl zvuk mohutného zívnutí. „Tak dobrou zábavu, brácho, ale já do toho nejdu. Jak dlouho chceš zůstat venku?“

„Dokud se nesetmí, tak nějak.“ Právě tohle mohl čekat – Kodak je nadržený jako pes, tak to jednoduše je. Myslí hlavně na to, aby si zašoustal ještě dřív, než vpraví do žaludku nějaké slušné jídlo. Ne že by Morgan nemyslel na to, že by si rád zašpásoval s nějakou ženskou, ale to mohlo přijít až po jídle, a stejně ten nápad nedovedl dál než právě jen k úvodní myšlence.

Ozvalo se další zívnutí. „Tentokrát to vynechám. Později se ozvu.“ Spojení se přerušilo, Kodak vypnul telefon.

Morgan pokrčil rameny a zasunul mobil zpátky do kapsy. No tak dnes pojede na ryby sám. Nevadilo mu to. Většinou naopak dával samotě přednost. Slunce, vítr, voda, požehnaná samota – nic nemohlo být báječnějšího, zvlášť když se vzpamatovával po akci.

Během pěti minut vypil dost kávy na to, aby se zmátořil, natáhl si tričko, ponožky a boty a za chviličku seděl v autě a ujížděl k marině. Snídani ošidil a pořídil ji při průjezdu rychlým občerstvením, ale co – jako by po většinu dní během života nejedl podobné blafy. Jestli si chce zdravotní policie stěžovat na tohle jídlo, měla by si zajet do některé z těch prdelí světa, jaké poznal on; potom by možná měla větší pochopení pro chutný blaf.

Marina, kde měl zakotveného Žraloka, zaujímala pořádný kus zvetšelého, vybydleného říčního břehu směrem po proudu, ale jemu se tam líbilo, protože přístav nebyl příliš velký, a tak by si snáz všiml nějakých nových lodí nebo podezřelých aut na parkovišti. Kdyby byl schopen vyzvedávat si loď v alespoň trochu pravidelných intervalech, mohl by lépe kontrolovat přístav a jeho okolí, zatím zde však neměl žádné potíže – ani neznal důvod, proč by nějaké měl mít –, a navíc měl čich na vytipování aut, která se do daného prostředí jaksi nehodila. Dnes si nevšiml ničeho zvláštního, i když mu nebylo líto projet všechny uličky na parkovišti, než auto odstavil. Žádný vůz neparkoval předkem ven z řady, nestálo tu ani jedno auto z půjčovny a nevšiml si ničeho jinak podezřelého.

Zacouval s vozem na místo, vystoupil a zamkl dvířka, načež ještě zkontroloval, jsou-li skutečně zamčená. Takový postup byl jeho druhou přirozeností – znovu prověřoval všechno, co mělo nějakou souvislost s bezpečností. Když zastrčil klíč do visacího zámku na bráně uzavírající příchod k dokům, z boudy vzdálené asi třicet metrů vystrčil hlavu vlastník přístaviště, starý Brawley, a křikl: „Dlouho jste tu nebyl, co? Dneska je ideální den na rybaření.“

„To doufám,“ odpověděl Morgan dost hlasitě, aby ho Brawley mohl slyšet.

„Máte namířeno ven do zálivu?“

„Myslím, že dnes tak daleko ne.“ Do Chesapeakské zátoky to měl po proudu Potomaku dobrých čtyřicet mil, a většinu času na rybaření by promarnil cestou tam a zpátky.

„Chyťte jednu i pro mě,“ zavolal na něho Brawley, než se ztratil zpátky ve své boudě. Přes okno Morgan viděl, jak se chopil telefonu, starobylého přístroje ještě se sluchátkem na šňůře, který tam byl zřejmě od doby, kdy marinu postavili. Sevřel sluchátko mezi hlavou a ramenem a vytáčel číslo. Takových telefonů se dnes už moc nevidí.

Morgan za sebou zaklapl visací zámek a zamířil ke skluzu, který si pronajal pod jménem Ivan Smith; to si vybral, protože se mu líbilo – Ivan znamenalo v ruštině „John“. Kruci, je přece v District of Columbia, kde si přibližně půlka obyvatel myslí, že druhá půlka používá pseudonymy.

Zkoumavě prohlížel všechny lodě, které míjel, a hledal na nich cokoli nezvyklého – nešlo mu ani tak o samotná plavidla, protože v takovém malém, zapadlém přístavu jako tenhle se většinou lodi měnily jen zřídka, ale spíš o jejich vybavení, například anténní systém výkonné radiostanice na nějaké vyřazené lodi, nebo o lidi, kteří sem nepatřili, například proto, že nosili boty s vysokou podešví nebo měli zbraň, zkrátka cokoli v tomto smyslu.

Nic. Přístav vypadal právě tak, jak vypadat měl. Pach linoucí se z řeky, šplouchání vody o lodní boky, skřípání různých zaří

zení v doku, mírné kolébání lodí – to všechno jako by ho hla

dilo po duši a cítil, jak se neustále naplněná zásobárna napětí

v jeho nitru trošku vyprazdňuje. S příchylností k vodě se ne

pochybně už narodil. Jednou si jeho parťák v týmu všiml, že

něco dělá levou rukou, a zeptal se ho, jestli dokáže užívat obou

rukou stejně dobře, na což jejich instruktor, který stál neda


11

leko, odpověděl: „To ne, ale je obojživelník.“ A nebyl daleko od pravdy – kdyby Morganovi voperovali žábry, udělali by mu tím náramnou radost.

Vyrůstal v okolí Pensacoly, a pokud si vzpomínal, po celý život považoval oceán za součást sebe sama. Potomac měl ovšem k Mexickému zálivu velice daleko, ale byla to přece jen voda. K čertu, s nadšením by třeba pádloval v kánoi kolem břehů jezera, tedy aspoň nějakou dobu; pak by ho posedlo svědění po akci. Pokud šlo o vyvolání záplavy adrenalinu, nic se nevyrovnalo tomu, když člověk nechal něco vybuchnout nebo po někom střílel.

Vylezl na palubu Žraloka a užíval si pocit, že je v důvěrně známém prostředí. Protože sice vodu miloval, ale měl k ní také náležitou úctu, zkontroloval množství paliva i oleje, baterii, vysílačku a pumpu k odčerpávání vody z lodi. Z uzamčeného skladu vyzvedl své rybářské náčiní a prohlédl je. Ujistil se, že s sebou má mobilní telefon, přestože zatraceně dobře věděl, že ho dával do kapsy; totéž se týkalo kapesního nože, pistole v pouzdře, které se mu opíralo o kříž, záložní zbraně na pravém kotníku a její záložní zbraně na dně krabice s rybářským náčiním. Všechno v pořádku.

Odvázal Žraloka od vývaziště, vklouzl na sedadlo a otočil klíčkem zapalování a nastartoval; spolehlivý motor okamžitě naskočil. Nasadil si čapku štítkem dozadu, vycouval od lodního skluzu a otočil kormidelním kolem směrem k volné vodě. Na zčeřené hladině se odrážela modrá obloha a pod člunem ubíhaly za záď šedozelené hlubiny řeky. Cítil každý ráz vlny a plácnutí trupu o hladinu, ale jak nabral rychlost, pohyb lodi se zklidnil.

Páni, tohle byl přece život! Ještě kdyby se mu podařilo vytáhnout nějakou rybu – když kvůli ničemu jinému, tak aby měl příležitost se chlubit a omazat svůj úspěšný lov Kodakovi o hubu –, mohl by se dnešek zařadit k těm zatraceně dobrým dnům.

Přestože si vyjel rybařit, nedokázal se zbavit návyků, které se do něho vryly během šestnácti let intenzivního výcviku i skutečných bojů, podporovaných prostým dravčím instinktem. Kdyby se nenaučil, jak přežít, nedožil by se čtyřiatřiceti. Na vodě zůstával stejně obezřetný, jako když procházel parkoviště – neustále otáčel hlavou sem a tam a zkoumal všechno, co se dělo po obou bocích člunu. Registroval každé plavidlo na hladině, kolik a jakých lidí je na jeho palubě, co dělají, jak rychle plují a jakým směrem. Neušlo by mu, kdyby si ho někdo pozorněji všímal, což ale skoro nikoho nenapadlo, protože na Žralokovi bylo sotva co k vidění.

Provoz na řece byl docela silný, což neočekával, protože byl všední den – snad. Skoro jistě věděl, že je dnes... středa? Čtvrtek? Zatraceně. Jestli je pátek, tak naprosto ztratil pojem o čase. Přesunovat se z jedné časové zóny do druhé byla jedna věc, když však člověk několikrát po sobě překoná pozpátku mezinárodní datovou hranici, všechno jako by se pro něho stalo zónou soumraku, protože zítřek se stane včerejškem a dnešek ještě nenastal. Natáhl si pohodlně nohy, vylovil z kapsy na stehně telefon a mrkl na displej, aby se přesvědčil, co je vlastně za den. Čtvrtek. Dobře. Je v balíku a po dlouhé misi nic víc nežádal.

Potomac je velikánská řeka, místy široká až jedenáct mil, a valí se na jihovýchod do Chesapeakské zátoky. Nemělo být složité vyhýbat se ostatním plavidlům, ale vypadalo to, jako by většina lidí dnes neměla ani potuchy, jaká platí pravidla pro jízdu na silnici – v tomto případě po řece. Čluny se řítily nejrůznějšími směry, hnaly se těsně před příděmi jiných plavidel a někdy je záměrně zalévaly rozráženou vodou. Idioti navlečení v neoprenových kombinézách a sedlající vodní skútry se vrhali sem a tam, zepředu zezadu, očividně nedbajíce na topografii řeky ani na to, jestli čluny, které svou jízdou ohrožují, mají možnost se jim vyhnout, nebo do nich narazí. Jen zázrakem ti cvoci ještě nikoho netrefili. Když ho takový blbec dvakrát těsně minul, přestože se kýlem člunu ploužil skoro v bahně, vzdal to a zamířil do středu řeky. K čertu se vším – jen ať se mu všichni pěkně vyhnou. Možná si vyslouží nepřátelské pohledy a nějakou tu kletbu, ale aspoň nebude hrozit, že mu někdo rozpáře bok Žraloka.

Plul tedy uprostřed řeky, místo aby se držel při jejím pravém břehu, a zrovna se zahleděl na velký motorový člun s kabinou, zakotvený zhruba sto metrů vlevo od něho. Ostřížím zrakem zahlédl, jak se ve slunci zatřpytila čupřina stříbřitě bílých vlasů, když vítr dotyčnému sfoukl z hlavy kapuci černé pláštěnky. Na palubě se pohybovali jen dva lidé, někdo v modré košili a ten druhý v černé pláštěnce. Záblesk stříbrných vlasů rozechvěl příslušnou strunu jeho paměti, a tak z náhlého popudu otočil kormidelním kolem Žraloka směrem k jachtě. Pokud je člověk se stříbřitě bílými vlasy ten, kdo si myslí, že asi je, chtěl se ujistit, že je všechno v pořádku.

Do trupu lodi bušily prořezávané vlny; když doplul blíž, viděl, že osoba v modré košili odchází do podpalubí. Potom na něho žena – byla to totiž žena – s bílou čupřinou zeširoka a nadšeně zamávala, aby ho přilákala k jejich lodi, takže se ujistil, že hádal správně.

Zamával jí v odpověď a za chviličku už ubral plyn a přirazil se Žralokem k boku velkého člunu; zastavil motor, a aby udržel svou loď vedle jachty, ponořil do vody vrtuli poháněnou elektromotorem, jíž využíval při rybaření. „Zdravím vás, kongresmanko,“ pozdravil Joan Kingsleyovou, která už po dvanáct období působila ve Sněmovně reprezentantů a stála v čele sněmovního výboru pro ozbrojené služby. Poprvé se jejich cesty zkřížily při oné pamětihodné události, kdy ve Venezuele unesli syna Kingsleyové a Morganův tým dostal za úkol jej osvobodit. Kongresmanka Kingsleyová trvala na tom, že osobně poděkuje všem mužům, kteří měli podíl na záchraně jejího syna, a dokonce pro ně v jednom soukromém podniku uspořádala velkolepé grilování. Normálně by nikdo k takové akci nedostal souhlas, ale protože působila právě v tomto sněmovním výboru, zařídila si výjimku. Není prostě možné ignorovat někoho, kdo drží v rukou šňůrky od pytlíku s penězi; Axel MacNamara, šéf skupiny globálních ofenzivních týmů, to věděl velmi dobře, a tak dal své svolení.

Morgana překvapilo, že se mu kongresmanka zamlouvala. Jistě, šlo o političku a dávala si náramný pozor, ale zapůsobila na něho tím, že kromě projevů vděčnosti se navíc chovala skutečně vlídně. Nešetřila vřelými, otevřenými úsměvy a zdálo se, že se všemi jedná stejně. Za manžela měla washingtonského právníka, také docela přátelského, ale na rozdíl od ní jeho přátelství působilo poněkud vykalkulovaně. No ovšem, u všech čertů, byl to přece právník z Washingtonu, tak co jiného mohl člověk čekat?

„Hned jsem vás nepoznala,“ řekla s úsměvem, nakloněná k němu přes zábradlí lodi. „Divila jsem se, kdo se to na nás tak řítí.“

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vystrašit.“

„Nevystrašil jste mě,“ odpověděla a zasmála se. „Mám přece větší loď než vy.“

„Ano, paní kongresmanko, to nepochybně,“ odpověděl nesoustředěně a pátravě si prohlížel celou loď. Měl pocit, že je všechno v pořádku, a protože na palubě už nebyl nikdo další, klidně by mu mohla dát nějaké znamení, kdyby hrozily nějaké potíže.

Zastávala v Kongresu významnou pozici; možná by se měla víc starat o svou bezpečnost, ale o tom ji nehodlal poučovat. Spokojil se s tím, že nehrozí žádný malér, a právě o tom se chtěl ujistit.

„Pojďte na palubu a dejte si s námi drink,“ pozvala ho. „Zrovna si s mužem dopřáváme den odpočinku.“ Obrátila se, protože z kabiny vystoupil člověk v modré košili. „Dexi, to je Morgan Yancy.“

„Ano, poznal jsem ho.“ Dexter Kingsley zamířil k zábradlí a přitom si zapínal košili oblečenou přes bílé tričko. V pravidelně opáleném obličeji mu seděl profesionální úsměv – podle kvality opálení si je buď pořídil samoopalovacím krémem, nebo trávil dost času v soláriu. „Dnes je výborné počasí na vyjížďku po řece. Napijete se s námi?“ Pozval ho stejně jako jeho manželka, ale jeho slovům nějak chyběla poctivost.

Morgan ani náhodou nehodlal pozvání přijmout. Vyhovoval mu krátký zdvořilý rozhovor, a víc nechtěl, i kdyby ho nelákala vyhlídka na rybaření. „Děkuji, ale mám namířeno na jedno své rybářské místečko. Když jsem zahlédl kongresmanku, jen jsem ji chtěl pozdravit.“ Vytáhl pomocný motor z vody a naklonil se, aby se mohl opřít o bok větší lodi. Odstrčil se stranou a pak se usadil do sedačky. „Přeju vám pěkný den.“

„I vám,“ odpověděla kongresmanka Kingsleyová, s úsměvem mu zamávala a obrátila se zády k zábradlí.

Morgan otočil spínacím klíčkem, silný motor se zaburácením ožil. Pak na volnoběh odplul o kousek dál, aby jim vlnou od přídě příliš nerozhoupal loď. Pozvedl hlavu proti větru a nechal se naplno oblažit společným působením řeky a volného času. Na parkovací místo před domem zajížděl už za tmy, bylo po půl desáté. Dost pozdě zakotvil Žraloka, pak čistil rybářské náčiní a musel je ještě zamknout do skladu, než zamířil k domovu. Krátce se zastavil v obchodu s potravinami, aby nakoupil to nejnutnější. Soukal se zpoza volantu s plastovými taškami zavěšenými na prstech. Dálkovým ovládáním auto zamkl.

Zdejší obytné domy tu stály nejméně třicet let, šest řad dvoupodlažních cihlových budov s prvky z oblázkového betonu. Domníval se, že tehdy se to považovalo za moderní a úhledné, a snad tomu tak před třiceti lety opravdu bylo, jenže dnes působily domy ohyzdně. Každý přízemní byt se pyšnil maličkou verandou jako ten jeho, a lidé bydlící v prvním patře zase měli balkonky, jež se mu zdály naprosto k ničemu, ale během léta se na nich hojně grilovalo a podobně.

Plastové tašky mu s šustěním narážely do levé nohy a s každým krokem mu připomínaly, proč tak nenávidí nakoupí potravin. Pokaždé si přece říkal, že dozadu do auta hodí batoh a nechá ho tam, aby v něm odnesl to málo jídla, které nakupoval, ale nezdržoval se doma tak často, aby si tenhle návyk vypěstoval, a tak znovu batoh nevzal. Skoro také zapomněl, že mu doma nezůstala žádná káva, ale naštěstí zahlédl vývěsní štít obchodu s potravinami, a tak prudce odbočil na parkoviště, že ani neměl čas zapnout blinkr a vysloužil si několik vzteklých zatroubení. Ale nemohl si pomoct, kávu nutně potřeboval.

Pohled na jeho dům mu částečně blokoval jakýsi opěrný betonový sloup a vysoké křoví, což mu šlo hodně na nervy, ale sdružení majitelů domů vylučovalo možnost, že by se měla odstranit jakákoli součást tradičního okolí domu nebo porazit stromy poskytující stín jen proto, že se mu nelíbily. Nemohl jim vysvětlovat, že křovisko nabízí příležitost k nastrojení léčky, protože civilisty takové blbosti prostě nezajímaly, a tak se s tím musel vyrovnat. Ne že by měl důvod nějak zvlášť se obávat – úroveň zločinnosti v těchto končinách zůstávala velmi nízká, a to bylo jedním z důvodů, proč byty v těchto domech kupovaly mladé rodiny, které tvořily většinu zdejších obyvatel.

Ale i tak – zvyk je železná košile a nemohl ignorovat pravidla pochycená při výcviku, který mu zabral polovinu života. Aby nemusel procházet slepým místem, vybočil vždycky autem daleko do ulice a přijížděl k domu kolmo. Po okolí nejezdilo mnoho aut, a tak většinou nemusel čekat, než nějaké přejede.

Ovšem přestože přicházel přímo, ta cesta se mu nezamlouvala. Stávalo se, zrovna jako dnes, že se mu líbila ještě méně než obvykle, aniž by dokázal říct proč. A ani nemusel, protože ho prostě varoval instinkt.

Zastavil se.

Někdy... právě jako teď.

Náhlý příval bdělosti působil jako elektrický šok a všechny jeho smysly zabraly plnou silou. Instinktivně přesunul pravou ruku k pistoli v pouzdře vzadu na opasku, zároveň se snažil zachytit v křoví jakýkoli pohyb, který tam nepatřil, cokoli, co mohlo mít na svědomí, že se mu naráz zježily vlasy na zátylku. Nic sice neviděl, ale všechny jeho smysly jako by řvaly na poplach. Něco tam přece bylo, i když to nemuselo zrovna znamenat nebezpečí...

Ještě než stačil tu myšlenku úplně zformulovat, stín u křoviska se nepatrně pohnul, cosi černého na černém pozadí. Organismus mu zalila další dávka adrenalinu a Morgan zareagoval bez přemýšlení, nacvičenými reflexy – upustil plastové tašky a vrhl se vlevo, aby mu pravačka zůstala volná k vytasení zbraně.

Jeho tělo ještě letělo vzduchem, když zahlédl slabý záblesk a do prsou jako by ho udeřila těžká palice.

Vynořily se mu dvě vzdálené, ale jasné myšlenky: Tlumič. Podzvuková munice.

Dopadl na zem, což mu přivodilo otřes téměř stejně krutý jako zásah do hrudníku. Podvolil se setrvačnému pohybu, takže se tělo překulilo stranou, ale v té chvíli už sevřel v dlani pažbu pistole, jako by ruka a zbraň patřily k sobě a tvořily jeden funkční celek. Jedna část jeho mozku mu říkala, že byl zasažen, a těžce zasažen, ale zbývající mozková kapacita se neúprosně soustředila na situaci a vedla ho k tomu, co musel udělat. Vystřelil do místa, kde zahlédl pohyb, a do noci zaznělo ostré prásknutí. Věděl však, že jenom hloupý amatér by po výstřelu zůstal na svém místě, a tak podruhé zamířil stranou od křoví, na sotva viditelný černý stín, a znovu stiskl spoušť.

Jeho mysl se odřízla od šokujících vln bolesti, které se mu valily tělem, protože to byl jediný způsob, jak mohl dál fungovat. Myšlenky mu zběsile vířily hlavou, jak analyzoval pravděpodobnosti, úhly střelby, volil nejlepší z možností, a zatím adrenalin přemáhal tělo poničené zásahem a nutil je k pohybu. Ani si neuvědomoval, že se hýbe, ale překulil se za hydrant, což mu došlo až ve chvíli, kdy se za ním kryl. Sloupek hydrantu neposkytoval bůhvíjaké bezpečí, ale aspoň něco.

Vidění mu selhávalo, všechno se na něho řítilo, aby se vzápětí zase stáhlo zpět, jako by se před ním vzedmula neviditelná vzduchová vlna. Periferním viděním zaregistroval, že se rozsvítila světla ve vchodu do domu, sousedé odhrnovali záclony, aby se podívali, co se to sakra děje. Prudce pomrkával a snažil se zaostřit pohled. Ano – ve světle se ukázal nejasný obrys muže a Morgan vypálil třetí ránu, přičemž si ohlídal zvednutí hlavně při zpětném rázu. Tmavá postava se zhroutila k zemi a zůstala ležet.

Proboha, rána v prsou příšerně bolí. Do hajzlu. Tohle mu určitě zmrší tetování.

Vidění se mu znovu rozkolísalo, ale zuřivě se snažil ovládnout a zbraní stále mířil na útočníka ležícího na zemi. Nehybný přece neznamená vyřazený z boje. Když povolí, zahalí ho temnota a ten chlap by mohl ještě vstát a dokončit úkol. Mrtví se nepočítají, pokud není jejich smrt potvrzena, a on teď nemohl potvrdit ani prd.

Někdo otevřel dveře, lidé na sebe křičeli. Zvuky vnímal podivně zkreslené a vzdálené, světla kalněla. Zdálo se mu, že slábnoucím zrakem zahlédl nějakého odvážného člověka, který vyšel ven, aby se podíval, proč se střílelo. Připlouvala k němu různá slova a některá prosákla až do jeho vědomí.

„Shawne! Jsi cvok nebo co?“ volal ženský hlas, vystrašený a současně nazlobený.

„Zavolej policajty,“ přikázal muž – možná Shawn, možná někdo jiný.

„Už jsem to udělal,“ ozval se třetí hlas.

„Co se to tady děje, do prdele?“

Přidával se další hluk a zněly nové hlasy a lidé se k němu začali přibližovat, napřed opatrně, potom s větší odvahou, když se nic nedělo. Morgan se pokusil zavolat, něco říct, ztropit nějaký hluk, ale nic z toho nedokázal. Cítil, jak se mu zadrhává dech a vzdálená bolest se plíží blíž jako přílivová vlna, jež se ho chystá pohltit.

Tohle by mohl být můj konec, pomyslel si, ale cítil se příliš unavený, aby ho to nějak moc zajímalo. Snažil se ovládat dech, protože ten sípavý zvuk už slyšel i dřív, a nikdy to nevěstilo nic dobrého. Nemusím se snažit příliš dlouho, možná tak půlhodinku, říkal si, pokud ti lidé kolem hejbnou zadkem a dopraví mě do nemocnice. Jenže půlhodina mu připadala jako věčnost, když si vůbec nebyl jistý, zda to zvládne ještě další minutu.

Hlavu si položil na betonový chodník a pocítil chlad dlažby. Ruka mu spočívala na mrtvé zimní trávě lemující chodník a zachytil vzdálenou myšlenku, že je velice příjemné dotýkat se země. Kdyby záleželo jen na něm, tak by to nechal být a vzdal by to, protože takový konec není vůbec zlý, když pomyslí na krutější způsoby, jak by mohl sejít ze světa.

Ale k čertu, byl obrovsky nasranej, protože když umře, nedozví se, kdo ho zabil a – což je důležitější – proč.

Někdo se nad ním sklonil, nejasný obrys, který se rozostřil a odplynul. Musí poslat varování MacNamarovi, a posledním dechem stačil zašeptat: „Léčka.“

Kapitola 2

J

eho vědomí – i bezvědomí – se chovaly zvláštně, přechá

zely od jednoho stavu ke druhému bez zřejmé demarkační

čáry a bez toho, že by tento proces mohl nějak ovládat. Občas vyplul několik stupňů nad totální nicotu k nejasnému a vzdálenému pocitu, že je, a ke stejně nejistému a vzdálenému uvědomění černé nicoty, ba pochopení, co se za ní skrývá, takže oba stavy dokázal rozlišit. Pak se ponořil zpět do černoty, kde nevnímal nic, dokud ho další vlna vědomí nevynesla vzhůru jako nějakou trosku v moři.

Jednou zaregistroval spoustu světel, teplo a příjemný pocit, ale i to vše zmizelo.

Nejsem mrtvý.

Morganova první souvislá myšlenka. Nicméně si občas uvědomoval i další věci: bolest, hluk, nerozluštitelné hlasy – které někdy téměř poznával – a rovněž otravné pípání, a nic z toho podle něj nemělo žádný smysl. Prostě to kolem něho existovalo, kdesi v dálce, jako malá tečka světla, ústí hluboké temné studny viděné z jejího dna. Tu a tam ovšem vyplulo vědomí na povrch do té míry, že si uvědomoval význam bolesti, kterou cítil, i hluku v okolí: byl naživu.

Čas pro něho pozbyl význam. Lidé na něho mluvili. Nemohl jim odpovědět, ani když jim porozuměl, a oni si to zřejmě uvědomovali. Pečovali o jeho tělo, prováděli s ním různé věci a vysvětlovali mu každý úkon, který právě absolvoval. Někdy mu to bylo lhostejné, častokrát ovšem ne, protože, krucinál, některé věci by se s chlapem dělat neměly. Ale na jeho mínění nezáleželo. Vykonávali to, kvůli čemu tam byli, a tím to haslo.

Nemohl se hýbat; nejenže zřejmě nebyl pohybu schopen, ale ani ho nezajímalo, že by se o to mohl pokusit. Už jen to, že existoval, ho krajně vyčerpávalo. Plíce pumpovaly vzduch v podivném rytmu, který nemohl ovládat, v hrdle měl zastrčenou trubku, a občas ho napadlo, že být naživu není ten úplně nejlepší nápad.

Nemohl ovšem ovlivnit ani svou smrt. Kdyby dostal na vybranou, možná by se rozhodl zůstat hezky ve tmě, protože kdykoli se vynořil z bezvědomí, okamžitě ho zfackovala svinská zasraná bolest, a tak mu připadalo docela snadné zůstat tam dole. Kdyby mohl, nakopal by té prašivé bolesti prdel, ale ona vyhrávala v každé bitvě. Jindy zase vnímal bolest jako něco vzdáleného, jako by ho před ní chránila vrstva vaty, ale utrpení tam stále někde číhalo. Konečně se těžkopádně dopracoval k názoru, že ta vrstva vaty jsou ve skutečnosti drogy... možná.

Proti bolesti se mohl bránit jedinou zbraní – paličatostí. Nerad prohrával. Prohry absolutně nesnášel. Pozůstatek vůle, jakási čistá zatvrzelá urputnost, ho přiměl, aby se na bolest soustředil, udělal si z ní terč, svého protivníka, a schraňoval proti ní další dávky nenávisti. Mohlo ho to sice srazit na kolena, ale ani zaboha by se nevzdal. I když měl dojem, že nezvládá víc než skučet v bolestech – kdyby vůbec byl schopen skučet –, stejně bojoval o návrat vědomí, o každý ždibek zlepšení.

Vzato zcela jednoduše, boj byl něco, v čem se vyznal, byl bojovník, a tak se pral se vším kolem. Nezápolil jen o návrat vědomí; zápasil s trubkou zasunutou do krku a zabraňující mu mluvit, rval se s jehlami zaraženými v pažích, které mu – jak si to aspoň představoval – bránily v pohybu. Oni – bezejmenní oni – ho bez meškání připoutali, aby nemohl pohnout jediným svalem, ba ani hlavou.

K bolesti se přidala zuřivost. Posedl ho tak divoký vztek, až si myslel, že vybuchne, a ještě horší bylo, že nekonečnou zuřivost, do níž ho přiváděla absolutní bezmoc, nemohl nijak vyjádřit, ačkoli mu rozpalovala celé tělo a deformovala každou myšlenku.

Potom, zcela vyčerpaný, usnul – nebo se propadl zpátky do bezvědomí. Možná šlo o totéž. On sám si byl jistý jen v tom, že žádný rozdíl nepoznával.

Jednoho dne otevřel oči a podařilo se mu zaostřit pohled – opravdu zaostřit – na ženu středního věku, jež stála vedle lůžka a pohrávala si s hadičkami vybíhajícími z četných plastových sáčků zavěšených na kovovém stromku. Poprvé se mu v hlavě vynořila myšlenka „nemocnice“, což znamenalo, že všechno to mučení, které musel snášet, ve skutečnosti byla lékařská péče, ale to na jeho pocitech nic neměnilo. Vložil do pohledu upřeného na ženu všechno nepřátelství.

„No ahoj,“ řekla s úsměvem. „Jak se dnes máme?“

Kdyby mohl mluvit, pověděl by jí zcela přesně, jak se má, a nebyl by to žádný krasomluvný projev.

Připadalo mu, že ta žena přesně ví, nač zrovna myslí, protože se usmála ještě víc a poklepala mu na rameno. „Ta trubka půjde už brzy ven, a pak mi o tom všem můžete popovídat.“

Zkusil jí říct hned, co měl na srdci, ale nesvedl víc než jakési chabé chrochtavé zvuky, a pak se ještě víc ponížil tím, že zase rychle usnul.

Jakmile se vzbudil příště, okamžitě věděl, kde se nachází... tedy víceméně věděl. Mohl hýbat jen očima, protože, do prdele práce, se jinak nemohl ani hnout, ale přece jen něco ze svého okolí zahlédl. Vidění měl stále poněkud rozmazané, jeho pozorovací schopnosti a umění analyzovat, co viděl, však odpovídaly náročnému výcviku, takže po neurčité době dospěl poněkud mátožně k závěru, že sice leží na nemocničním lůžku s bočnicemi po obou stranách, ale určitě se nachází v nějakém jiném zařízení než v nemocnici. Například jeho pokoj byl vymalovaný modrou barvou, na oknech visely záclony a dovnitř se vcházelo normálními dveřmi s normální klikou, nikoli nezvykle širokými dveřmi, jaké bývají u nemocničních pokojů. A tak usuzoval, že jde o obyčejnou ložnici, do které však nacpali asi tunu lékařských přístrojů a rozestavili je, jak to šlo.

A pak tu byly sestry, které ho ošetřovaly – čert je vem, sadistky! Někdy přicházely v barevných uniformách, někdy je ale neměly. Žena středního věku, jež stála u jeho postele při minulém probuzení, nosila vždycky džíny, svetr a tenisky, jako by zrovna přijela z nějaké farmy. Někdy zahlédl pootevřenými dveřmi, že venku před jeho pokojem stojí nějaký ozbrojenec, ale nikoho z lidí kolem nepoznával.

Všechny myšlenky měl jakoby zakalené a s pamětí na tom byl ještě hůř. Při několikerém probuzení ho navštívila nejistá vzpomínka na Axela MacNamaru, který mu velmi naléhavě kladl nějaké otázky – ovšem MacNamara se nikdy neptal jinak. Morgan však nedokázal nic lepšího než mrkat očima a několikrát si vůbec nebyl jistý, proč sakra mrká, takže MacNamara nakonec odešel.

Pozvolna se probojovával mlhou sedativ a následků zranění, ale v nitru mu stále dřímala hluboká a zřetelná nenávist. Když byl schopen uvažovat, vzpomněl si, co se přihodilo, ačkoli se mu léčka nějak pomíchala s tím, co následovalo, a někdy by nejradši sestry zastřelil, kdyby měl v ruce zbraň. Nedokázal formulovat všechny důsledky zákeřného napadení, nepochyboval ale, že musely být vážné, a byť byl sebevíc nesoustředěný a bezmocný, stále si zatvrzele umiňoval, že přijde na to, kdo mu tohle udělal a jaký sledoval cíl. Naivnější a chráněný člověk by si mohl myslet, že jim šlo jen o to ho zabít, ale Morgan se rozloučil s naivitou už někdy ve třech letech, a „chráněný“ nebylo v popisu jeho pracovního zařazení. Jeho usmrcení muselo tvořit jen součást rozsáhlejšího plánu – otázka zněla, jaký byl ten plán a kdo za ním stál.

Tohle si mohl myslet, nedokázal však komunikovat natolik, aby své myšlenky někomu sdělil. Bezmocnost mu šla tak na nervy, že kdyby byl schopen se pohybovat, udělal by z pokoje kůlničku na dříví, jenže tak, jak byl přikurtovaný, nemohl ani stisknout tlačítko k přivolání sestry – pokud by ji chtěl přivolat, o což však nestál, protože kdykoli se objevily, prováděly s ním věci, které se mu nelíbily.

Nicméně když se jednoho dne probudil, měl pocit, jako by se někam posunul. Netušil kam, ale současně cítil, že se jeho tělo rozhodlo zůstat naživu. Lékařský personál musel dojít ke shodnému závěru, pokud šlo o jeho fyzický stav. Přibližně o hodinu později se u jeho lůžka objevil lékař – tedy on aspoň usuzoval, že ten chlap je doktor, ale možná ho sebrali někde na ulici, protože měl džíny a flanelovou košili – a vesele mu oznámil: „Tak vám vytáhneme tu trubku z krku, abyste mohl mluvit, pít a jíst. Cítíte se na to? Zakašlete, půjde to snadněji.“

V jedné vteřině se Morgan těšil, že mu vytáhnou tu věc z hrdla, ale v té následující se jeho tělo hrubě vzbouřilo proti tomu, co se s ním dělalo. Do prdele! To jediné, co by zákrok usnadnilo, by bylo bezvědomí. Měl pocit, že mu s trubkou vytahují i plíce a hrudník rvou na poloviny. Vidění se mu zakalilo, pak všechno zčernalo, jeho tělo se mimovolně vzepjalo do oblouku, a kdyby mohl, tak by tomu zkurvysynovi dal pěkně do těla, protože jestli tohle mělo být „snadnější“, tak „těžší“ by většinu lidí zabilo.

Pak se trubice konečně ocitla venku a mohl dýchat sám; v reakci na zákrok se třásl jako osika a byl celý zmáčený potem, ale aspoň mohl mluvit – tedy jakž takž. No, spíš teoreticky. Hrdlo měl jakoby rozedřené skelným papírem a vnitřek úst na tom nebyl o nic lépe. Teprve na třetí pokus se mu podařilo chraplavě, skoro nesrozumitelně zakrákat první slovo.

„Vodu.“

„Samozřejmě.“ Usmívající se žena s vlasy barvy pepře a soli nalila do šálku trochu vody a do úst mu vložila slámku, takže se mu podařilo dopravit trochu vody do bolavého jícnu. Jako by cítil, jak tkáně v ústech vstřebávají vlhkost, a lačně polkl další dva doušky, pak ale žena šálek odložila.

Sebral síly k dalším slovům. „Už ne... drogy.“ Potřeboval mít čistou hlavu. Nebyl si jistý, proč vlastně, ale k této žádosti ho vedly všechny instinkty.

„Nehrajte na nás drsného chlapa,“ odpověděla, pořád ještě s úsměvem. „Bolest vyvolá ve vašem těle stres a ten pak zpomaluje hojení. Domluvíme se na tom, že každý den tuhle věc znovu zvážíme, ano?“

Což znamenalo, že mu budou dál dávat utišující prostředky, ať s tím bude souhlasit, nebo ne. Pochyboval, zda by v normální nemocnici jeho přání takhle ignorovali, jenže tohle očividně nebyla běžná nemocnice. Udělají všechno, o čem si budou myslet, že je třeba, a on se s tím prostě musí smířit. Ani se neobtěžovali s nějakým balamucením. Jinak si ho ale hleděli, protože, zatraceně, znovu usnul.

Po probuzení zjistil, že je u něho Axel MacNamara.

Jeho návštěvu museli zorganizovat na dobu, kdy poleví účinek drog, které mu dávali, protože Morgan se cítil přinejmenším napůl při smyslech. No jo – MacNamara vždycky na takovéhle věci myslel. Ten všivák všechno plánoval, snad i to, jak dlouho žvýká sousto jídla.

Morgan by nemohl tvrdit, že má čistou hlavu, i když duševní mlha už pomalu ustupovala. Myšlení mu fungovalo natolik, že si uvědomoval matný pocit strachu, který nedokázal analyzovat – k čertu, vždyť ho sotva vnímal. Cvičil se v tom, jak si strachu nevšímat a místo něho spustit na přepínači „boj, nebo útěk“ signál „poplach“. Teď se však bál, aniž by věděl čeho. Nakonec se mohlo stát, že otupělý mozek a pocit odpojení od všeho vyjma bolesti mu mohly zůstat natrvalo. Zranění třeba bylo tak rozsáhlé, že se nedá úplně vyhojit. Takže mohl přejít do zcela nové reality. Ale to asi ne. Sám vnímal, jak se postupně jeho stav zlepšuje, i když od stupně „skoro mrtvý“ po stupeň „fakt na hovno“ nebylo nějak zvlášť daleko.

Aby nedal najevo svou tíseň, řekl MacNamarovi „ahoj“, a pak se zamračil, protože to zaznělo jaksi rozbředle, tiše a chabě. Zkusil se pootočit, aby dosáhl na plastový pohárek na otočném stolku vedle lůžka, a tu zjistil, že je pořád ještě přikurtovaný a že odeznění účinku léků tlumících bolest také znamená, že jeho prostřelené a zalátané tělo bude důrazně protestovat proti sebemenšímu pohybu. Bolest a bezmocnost ho znovu pořádně naštvaly.

„Dej pryč... ty posraný... popruhy,“ zakrákal zlostně, a tedy přece jen hlasitěji.

Axel se ani nehnul. „Aby sis zase vytrhal všechny kapačky?“

Ta myšlenka zněla lákavě, ale věděl, že pak by ho okamžitě znovu připoutali. A chtěl své tělo ovládat.

„Ne,“ slíbil otráveně.

MacNamara popruhy zručně uvolnil a potom stiskl tlačítko, jímž se pozvedal podhlavník lůžka. Morgana na chviličku zmátla závrať, ale zhluboka se nadechoval a donutil se nedat najevo ani stín ostudné slabosti, tím méně omdlít. Takovou hanbu by nepřežil.

„Můžeš odpovídat na otázky?“ zeptal se MacNamara typickým prudkým způsobem – žádné marnění času na nějaké lichotky, ba ani na otázku, jak se Morgan cítí.

Morgan se pokusil přimět zakalené oči k ostrému pohledu, hlavně proto, že v té době se jeho normální nálada rovnala hlubokému, rozjitřenému vzteku. „Ptej se,“ řekl a znovu – tentokrát úspěšně – sáhl po kelímku z pěnového plastu s nadějí, že v něm bude nějaká voda. Ten prostý pohyb vyvolal okamžitou mučivou bolest, jako by mu někdo roztínal hrudník sekerou. Zaťal zuby a dál natahoval ruku, jednak proto, že se ani za nic nechtěl nechat odradit bolestí, a jednak proto, že se opravdu toužil napít.

Kdokoli jiný by mu kelímek podal, ale MacNamara nikoli. Zrovna v této situaci Morgan oceňoval jeho nedostatek soucitu, protože to chtěl dokázat sám. Sevřel kelímek v roztřesené ruce a zvedl jej. Uvnitř skutečně bylo několik centimetrů vody a všechnu ji vypil, načež nejistě vrátil kelímek na stolek. Padl do polštáře vyčerpaný, jako by právě uběhl dvacet mil.

„Pamatuješ si, co se stalo?“

„Jo.“ Možná měl uvažování trochu zastřené, ale amnézií netrpěl.

MacNamara si přitáhl židli a složil se na ni. Byl tak hubený, až to hraničilo s vychrtlostí, maličko nad průměrnou výšku, ale každý na první pohled viděl, že se v jeho útlé postavě skrývá velká síla. Prudký, bezohledný chlap, právě takový, jaký byl zapotřebí ke krytí zad lidem z GO týmů.

„Víš, kdo tě střelil?“

„Ne.“ Morgan se nadechl. „Ty to víš?“

„Byl to ruský gangster.“

Morgan zamrkal, naprosto vyvedený z míry. Rus? Gangster? Co to má sakra znamenat? Nikdy neměl s ruskou mafií nic společného. „Nekecáš?“

„Nekecám.“

„Já neznám... nikoho z ruské mafie.“ Napřed chtěl říct, že nezná žádného Rusa, ale vzpomněl si, že jich vlastně zná docela dost – ovšem nikdo z nich neměl s mafií nic společného.

„Jak se jmenuje?“

„Albert Rykov. Jmenoval. Je po smrti.“

Dobře, pomyslel si Morgan. K lidem, kteří po něm stří

leli, neměl příliš soucitu... vlastně vůbec žádný. „Nikdy jsem


27

o něm neslyšel.“ Zvolna mu připlynula váhavá myšlenka. „Co když šel po někom jiném?“

„Ne.“ Axel tu možnost striktně odmítl. Nebyl na něm znát ani stín nejistoty.

„Proč by po mně šla ruská mafie?“ To přece nedávalo vůbec žádný smysl. Přejel si dlaní po tváři a cítil, jak mu drhne o strniště, i když si matně vzpomínal, že ho jedna ze sester tu a tam oholila... snad. Pak se šokovaně zahleděl na vlastní ruku, hubeňoučkou, ba skoro průsvitnou, vůbec ne takovou, jak své ruce znal, i když rostla na konci jeho vlastní paže... která se ovšem taky zdála nenormálně hubená. Chviličku musel zápolit s pocitem zvláštního odcizení a přinutit se, aby se jeho myšlenky vrátily zpátky k předmětu hovoru. O čem že to mluvili? Aha – o Rusech.

„To nebyla věc ruské mafie. Rykov k ní sice patřil, ale zdá se, že šlo o nezávislou akci. Najal si ho na to někdo zvenčí.“

V tom případě se nabízel nespočet možností, i když pořád nemohl přijít na to, proč by ho někdo chtěl dát zabít, takže ve hře vlastně zůstávalo obyvatelstvo celého světa.

„Pověz mi důkladně o všem, co se s tebou dělo po tom, co ses vrátil do Států,“ vybídl ho Axel, opřel se v židli a založil ruce na prsou.

„Podal jsem hlášení...“ Uvědomil si, že to už se ví, protože Axel musel udělat všechnu papírovou robotu. „... no, někde u MacDonalda jsem si koupil něco k jídlu, odjel domů, dal si sprchu a zalezl do postele. Spal jsem celých čtyřiadvacet hodin. Pak jsem dal do pořádku vybavení, šel si za tmy zaběhat, vrátil jsem se a znovu usnul.“ Jeho prostá oznámení přerušovaly pauzy nutné k tomu, aby se vydýchal.

„Došlo k něčemu u MacDonalda? Nebo při běhání? S kým jsi mluvil?“

„Ne, ne a s nikým jiným než s pokladním, který mi přes okýnko podával do auta to, co jsem si objednal.“

„Toho pokladního jsi poznal?“

„Ne, prostě takovej kluk.“

„Viděl jsi něco zvláštního uvnitř v restauraci?“

„Ne.“ Tím si byl jistý, protože si přesně vzpomínal, jak ho tehdy znervózňoval omezený rozhled. Po misi vždycky nějakou dobu trvalo, než se zbavil vnitřního tlaku a vymanil se z bojového módu.

„Co dál?“

Morgan vydechl a pokusil se zužitkovat rychle se tenčící zásoby energie – ne že by jí na začátku rozhovoru měl na rozdávání. Zůstával stále tak slabý, že ani nepoznával vlastní tělo, a to ho rozptylovalo možná víc, než se dalo přičítat medikamentům. „Když jsem vstal, chtěl jsem si vyjet na ryby. Volal jsem Kodakovi, ale ten už měl něco jiného, tak jsem šel sám.“

Axel přikývl. Morgan pochopil, že o tom už věděl, stejně jako věděl o tom, že podával hlášení. „Mluvil jsi s někým?“

„S kongresmankou Kingsleyovou a jejím manželem. Potkal jsem je na řece.“

„Byl s nimi ještě někdo další?“

„Ne, byli na lodi sami.“

„Ještě někdo?“

„S nikým už jsem nemluvil.“ Tu se v něm zavrtěla další vzpomínka. „Jo, Brawley – ten majitel mariny – mi řekl ahoj.“

Axel byl mistr v rozlišování jemných nuancí různých výrazů. „A dál?“

Dokud Morgan neslyšel to „a dál“, vůbec si neuvědomoval, že bylo nějaké „a dál“. Zhluboka se nadechl, ale zarazil se, když se mu do hrudi zařízl příval bolesti. „Mohla to být náhoda, ale když jsme spolu prohodili těch pár slov, telefonoval.“

„Jak dlouho potom?“

„Okamžitě.“

„Mobilní telefon?“ Kdyby Brawley volal z mobilu, Axel měl možnost kontrolovat provoz vysílačů mobilního signálu a při daném čase by dokázal vystopovat možné příjemce hovoru.

„Ne.“ Morgan si v paměti velmi podrobně vybavil ten starobylý telefon se sluchátkem na šňůře. „Volal z pevné linky.“

„Do hajzlu!“ Axel neskrýval zklamání. Získat nějaké informace nebylo ani v této situaci nemožné, ale bude to vyžadovat soudní příkaz. Při telefonátu z mobilu by jim technické prostředky umožnily tento zádrhel obejít.

Avšak bez ohledu na telefonát nedokázal Morgan připadnout na způsob, jak by se mohl Brawley dozvědět, kde bydlí, nebo – což bylo ještě důležitější – jaký důvod by ho mohl vést k účasti na přepadení.

Těžce na něho doléhala námaha z toho, že seděl a odpovídal na otázky. Už mu nezbývalo mnoho šťávy. „Žádný důvod,“ zamumlal a nechal hlavu dopadnout na polštář. Oči se mu samovolně zavřely, ale zabojoval a ještě je otevřel.

„Cože?“ zeptal se Axel.

Morgan na něho zaostřil pohled a pracně sebral myšlenky. „Brawley neměl žádný důvod,“ řekl nakonec, či si aspoň myslel, že to řekl. Ale třeba mu už ústa nesloužila. Znovu zavřel oči. Bylo mu všechno jedno, protože se kolem něho stahovala temnota, až ho celého pohltila, aniž by proti tomu mohl něco podniknout. Když se s Axelem viděli podruhé, Morgan už se dokázal posadit vlastními silami. Od jeho postřelení uběhly tři týdny; věděl to, protože se na to zeptal. A posadit se nebylo to jediné, co svedl. Během posledních dní dvakrát denně zvládl několik kroků po malé ložnici, podpíraný z obou stran ošetřovatelkami, aby se nezhroutil na podlahu. Už také mohl jíst kašovitou stravu a nikdy v životě nebyl tak vděčný za šťouchané brambory nebo ovesnou kaši. Tu vlastně ani neměl rád. Řekli mu, že další den dostane vajíčka. Když požádal, aby mu k nim dali i steak, vysmáli se mu. Obě ošetřovatelky tak okamžitě obsadily přední místa v žebříčku nejprotivnějších sester, které o něho pečovaly.

Ještě horší však bylo, že je začínal mít rád.

Neměl přesnou představu, kolik dní uplynulo od poslední Axelovy návštěvy, ale odhadoval, že mohlo jít asi o týden. Překvapovalo ho, že se Axel neobjevil každý den, aby z něho doloval další podrobnosti.

Axelovo neustálé šťourání v detailech bylo někdy protivné jak osina v zadku, teď by je ale Morgan uvítal, protože chtěl dostat toho prašivého hajzla, který na něho nastražil léčku. To bylo Axelovi podobné, že zrovna teď za ním přestal chodit.

„No to je dost,“ řekl mu Morgan místo pozdravu.

„Měl jsem dost práce s vyhledáváním podrobností a jejich zpracováním.“

„Jaké podrobnosti? Jaké zpracování?“

„Kvůli tomu jsem tady, abych ti všechno pověděl,“ odsekl Axel a s žuchnutím usedl do křesílka pro návštěvy.

Že se na něho Axel osopil, to bylo dobré znamení; kdyby se snažil mluvit laskavě – s důrazem na „snažil“, protože se mu to nikdy nedařilo –, pak by Morgana začalo trápit podezření, že jeho léčení neprobíhá tak dobře, jak naznačovalo těch několik kroků po pokoji a šťouchané brambory.

„No tak spusť.“

„Vyčmuchali tě podle registrace tvého člunu. Zjistili jsme, že se někdo napíchl na státní registry a z tvého registračního formuláře vytáhl, co se dalo.“

Něco na tom se Morganovi nezdálo. „Jako poštovní adresu používám jen schránku na poště.“

„Ano, ale ve formuláři bylo i číslo tvého řidičáku z Virginie a číslo sociálního pojištění. Oba údaje vystopovali a tak se dostali k tvé adrese.“

„Zůstává velký otazník – proč?“

„Jo, ale má to ještě jeden háček, a mnohem závažnější.“

Působilo až legračně, že Axel mohl mít něco za ještě závažnější, než že někdo zaútočil na příslušníka jeho operativní skupiny. Ovšem on se věnoval globálním problémům, a tak měl nejspíš pravdu; to mu Morgan nehodlal brát.

„Když tě z ulice odvezli do nemocnice, nevěděli jsme, co se děje, jestli se jedná o organizovaný útok proti příslušníkům GO týmů, nebo jestli může dojít k dalšímu útoku osobně proti tobě. Nacpal jsem do špitálu moře chlapů, aby ti hlídali zadek, ale logisticky to byla noční můra – mraky schodišť a výtahů, spousta lidí procházejících dovnitř a ven. Jakmile tě aspoň trochu stabilizovali, nechal jsem tě naložit a převézt sem. Já jediný vím, kde teď jsi.“

„Akorát lidi, kteří mě sem převezli.“

„Přepravní družstvo jsem třikrát vyměnil.“

Ano, to byl celý Axel, paranoidní a opatrný až k zešílení. „Dobrá, takže v čem je ten ještě horší háček?“

„Po tom, co jsem tě nechal převézt, někdo hacknul soubory týkající se globálních ofenzivních týmů.“

A sakra. Morgan se zamračil a trávil novou informaci. Ten, kdo se ho pokusil zabít, po něm stále ještě jde, jasná věc. Ale stejně jasné bylo i to, že ať za tím stojí kdo chce, velmi dobře ví, co dělá.

„Právě tohle narušení bezpečnosti mi dělá ze všeho největší starosti,“ pokračoval Axel a Morgan se nevesele zašklebil. Ano, ztráta jednoho z mužů si v jeho žebříčku závažných problémů nepochybně stojí daleko níž. „Když jsme tě převezli, rozhlásil jsem, že máš určité potíže s pamětí, ale uzdravuješ se a lékaři nevidí důvod, proč by sis neměl znovu vybavit všechny vzpomínky.“

To bylo hodně chladnokrevné, dokonce i na Axela. Morgan zavrčel: „No kruci, proč jste mi rovnou nenamalovali na záda terč?“

„Ty už ho přece máš,“ připomněl mu Axel. „Můj úkol je zjistit, kdo a proč to udělal. Pokud někomu nešoustáš manželku, pak zůstává silná pravděpodobnost, že se to týká tvé práce.“

„Pokud jde o domácí frontu, tam jsem čistý.“

„No tak to má co dělat s GO týmy.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout. Ale přesto... Morgan zavrtěl hlavou: „Ale proč?“

„Kdybych tohle dokázal zjistit, tak bych taky věděl kdo. A naopak. Teď nutně potřebuji něco, co mi naznačí správný směr.“

„A co máš v plánu?“ Axel měl totiž vždycky nějaký plán; Morganovi se ten plán nemusel líbit, ale nepochybně existoval.

Axel odpověděl: „Místo tvého pobytu podřídím takovému utajení, že kdokoli by tě chtěl objevit, bude se bezpečnostními opatřeními, které jsem nastražil, muset doslova prokopat, a tím spustí poplach. Nemůžu to ale udělat příliš snadné, protože kdyby tu past náš člověk prokoukl, nezakousl by se.“

„A to je všechno? Co budu zatím dělat já?“ Morgan měl na mysli další náplň kromě snažení, aby dokázal v jednom kuse chodit déle než třicet vteřin.

Na Axelově obličeji se zjevilo něco, co se nedalo nazvat jinak než opravdu zlomyslný úsměv. „Pošlu tě ke své někdejší nevlastní sestře.“

Morgan sice čekal všechno možné, tohle ale ne. „Cože?“

Axel ochotně svá slova jedno po druhém zopakoval.

„Ty do toho zatáhneš civilisty?“ To Morgana vyděsilo nejvíc. Globální ofenzivní týmy se zabývaly věcmi, které se udržovaly mimo povědomí normálních občanů, i když pro ně samozřejmě pracovali lidé z podpůrného civilního personálu, ti ale museli podepsat závazek mlčenlivosti o všem, co se ve svém zaměstnání dozvědí. Ale záměrně vystavovat nevinné lidi ohrožení, to se opravdu nikdy nedělalo.

„Nečekám, že by došlo k nějakým problémům. Postaral jsem se o zběžný průzkum a pár věcí jsem zařídil. Není důvod, aby se do toho pletli jiní civilisté, ona ti jen poskytne místo, kde můžeš bydlet.“

„A bývalá nevlastní sestra s tím souhlasí?“

„Bude,“ přikývl Axel bezstarostně. „Jakmile dojde k vyhlášení poplachu, hned tam vlítneme my.“

„Poplach ti neřekne, kdo za tím je.“

„Dá mi ale určitý směr, a vůbec nejlepší bude, že mi to umožní rozmístit nějaké lidi, aby zachytili každou hrozbu, která by na tebe směřovala.“

„Jak to chceš sakra udělat?“

Axel vypočítával své důvody: „Je to maličké město, tak malé, že si tam všimnou každého cizince. Leží celkem blízko D. C., v Západní Virginii, a to znamená žádná letiště, nejezdí tam ani autobusové a vlakové spoje. Kdyby se za tebou někdo vypravil, tak jedině po silnici, a počet tamních silnic, které budu muset hlídat, je velice omezený.“ Odmlčel se a pak si spokojeně vzdychl, jinak se to nazvat nedalo. „A nejlepší na tom je, že bude totálně nasraná.“ Axel MacNamara zvysoka kašlal na většinu lidí a věcí, na co ale nekašlal, to byla jeho vlast a operativci z GO týmů, jimž velel. Při každé misi, na kterou vyráželi, riskovali životy, a on si toho nejen vážil, ale zapřísahal se, jak profesionálně, tak osobně, že pro ně udělá všechno bez ohledu na souvislosti. Někdy se rval zuby nehty, aby dostali to nejlepší dostupné vybavení, někdy uhlazoval politické cestičky, někdy vybrušoval a uváděl do pohybu jisté události, aby se spojité podrobnosti deformovaly, nebo zcela skryly. Oni odváděli práci, kterou jim uložil, a když se začalo koulet hovno z vršku, chtěl, aby se zastavilo o lidi, jichž se to týkalo, ne o muže, které považoval za svoje.

Všeobecně politiky nenáviděl, ovšem choval se stejně jako

mnozí z nich a už z povahy své práce s nimi musel spolupracovat. Nevedl si příliš dobře v planém žvanění, ale právě to se jakýmsi zvláštním způsobem obrátilo v jeho prospěch, protože získal pověst člověka, který nikomu neleze do zadku, a tak se stal cenným hráčem při politických jednáních – jako by všechno, co řekne, sedělo.

Přitom nešlo o nic víc než o haldu blbostí, ale stejně se do

té hry zapojil.

Situace kolem Morgana Yancyho mu dělala velké starosti –

ne proto, že byl v sázce Morganův život a těžce by nesl, kdyby

měl přijít o tak zkušeného operativce, ale protože se nějaký

hacker naboural do souborů týkajících se globálních ofenziv

ních týmů. Jejich akce podléhaly nejvyššímu utajení a z poli

tického hlediska byly extrémně citlivé.

Musel postupovat velmi obezřetně; kdyby se tomu zpro

nevěřil, mohl by vyplašit lovnou zvěř. Ale kdyby zachovával

přemrštěnou opatrnost, mohl by někdo dojít k nesprávným

závěrům a návnadu ignorovat. Proto tu a tam utrousil ždibek nějaké informace, ovšem nikdy příliš mnoho naráz, a jindy zase neřekl vůbec nic.

Několik dní po rozhovoru s Morganem a hrubém naplá

nování celé akce se mu podařilo vetřít na jednu nekonečnou

party, jaké se v D. C. pořádaly, jíž se účastnila i kongresmanka

Joan Kingsleyová. Její manžel Dexter nebyl přítomen, ale tato

dáma proplouvala společenskými vodami hlavního města tak

dlouho, že všechno dokonale zvládala i sama. Jak už to u poli

tiků bývá, šlo o velmi příjemnou ženu – dokonce tak připadala

i jemu, přestože jemu se nelíbil nikdo. Toleroval ji s nepoměrně

menším sebezapřením než spoustu jiných, i když nikdy neza

pomínal, že Kingsleyová je především politička, a teprve pak jeho spojenec, přestože Morganův tým zachránil jejímu synovi kejhák. Vděčnost v D. C. nezacházela příliš daleko.

Ona i její manžel se nevyhnutelně ocitli na seznamu podezřelých. Kritického dne se s Morganem setkali. Možná že ona je čistá a Kingsley není, nebo naopak. Nebo jsou oba čistí nebo oba do té věci zapletení – nedopřál jim to dobrodiní, že by o nich pochyboval, protože to nevěděl, a tak je měl oba za viníky. Kromě toho kongresmanka disponovala nespočtem kontaktů a dálnicemi plnými informací, které k ní přilétaly i odcházely, což obojí jemu chybělo. Představovala tudíž vhodný průchod, jímž hodlal rozšířit to, co rozšířit chtěl.

Neoslovil ji, ačkoli mu nedělalo žádné potíže objevit její sněhobílou hřívu. Zkušeně kroužila po místnosti, s každým si popovídala a obdařila ho vřelým úsměvem, jímž téměř všechny potěšila. Axel byl vůči šarmu kongresmanky Kingsleyové imunní. Do každého dne vstupoval s přesvědčením, že většina lidí nemá za lubem nic dobrého a ostatní na to prostě ještě nepřišli.

V jedné chvíli ji ztratil z dohledu, i když si dával velký pozor, aby si nepovšimla, že ji sleduje, ale zhruba po deseti minutách se znovu objevila s čerstvě nanesenou rtěnkou, takže podle jeho mínění si jen zašla na toaletu. Také se ovšem mohla sejít s milencem, vyměnit informaci nebo uskutečnit soukromý telefonát. Protože neměl žádný důkaz o opaku, spokojil se s teorií o návštěvě toalety.

Strávili na večírku přibližně půldruhé hodiny, než se jejich okružní trasy proťaly a konečně na sebe narazili. Pozvedl směrem k ní sklenku namísto pozdravu, ale nepřerušil svůj rozhovor s asistentem jakéhosi senátora, ačkoli ho ten člověk ukrutně nudil a nejradši by tomu nadutému floutkovi nacpal do krku pár pořádně špinavých ponožek. Ale ať si k němu dáma přijde sama. On sám nikoho neoslovoval.

Konečně se senátorův asistent odmlčel, aby odložil prázdnou sklenku na podnos v rukou procházejícího číšníka. Kongresmanka Kingsleyová hladce připlula k nim a zaševelila: „Ahoj Karle, ahoj Axele.“

„Kongresmanko,“ uklonil se jí Axel dvorně a pobaveně přihlížel, jak senátorův asistent zápasí se svým egem a hierarchickými pravidly dodržovanými na Kapitolském kopci. Kongresmanka byla významnou osobností, ale Karl pohlížel na Sněmovnu reprezentantů jako na podřízenou Senátu, takže jeho pozice prvního asistenta senátora měla být vyšší než její. Nakonec jeho ego dřeplo na zadek před tím nešťastným faktem, že kongresmanka Kingsleyová byla do funkce zvolena, a několikrát po sobě, zatímco on byl najatý asistent a k ničemu ho nezvolili.

„Kongresmanko Kingsleyová,“ zamumlal Karl nakonec a pozdravil ji označením funkce, zatímco ona jeho oslovila křestním jménem. To jsou panečku problémy, usmál se Axel v duchu.

Věnovala Karlovi jeden ze svých úsměvů a pravila: „Omluvíte nás? Ráda bych si s Axelem promluvila o několika drobnostech.“

S tím nemohl Karl dělat nic lepšího než zamumlat: „Samozřejmě,“ a odebrat se ke všem čertům. Axel upil ze své skleničky – perlivou vodu s ledem, protože když se člověk brodí bazénem plným žraloků, potřebuje mít všech pět pohromadě. Pak čekal, až kongresmanka zakormidluje rozhovor tím směrem, o který měla zájem, zatímco on jí naslouchal s mírně tázavým výrazem v obličeji.

„Zaslechla j



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.