načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust - Miloš Bondy

Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust

Elektronická kniha: Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust
Autor:

Miloš Bondy začíná své vzpomínky popisem transportu do Terezína spolu se svými rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 354
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran, 20 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0345-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky lékaře Miloše Bondyho, který během druhé světové války prošel peklem nacistických koncentračních táborů. Miloš Bondy, který pochází z Vinohrad, byl v létě roku 1942 spolu se svými rodiči uvězněn v koncentračním táboře Terezín. V zimě následujícího roku byli všichni převezeni do Osvětimi-Březinky, odkud se jeho rodiče již nevrátili. Bondy prošel několika koncentračními tábory (např. Sachsenhausen nebo Buchenwald). Na jaře 1945 absolvoval pochod smrti z Buchenwaldu do Eisenachu, kde jej zastihl konec války. Po válce se vrátil do Prahy, kde vystudoval lékařství. Součástí knihy jsou fotografie a slovníček táborového slangu.

Popis nakladatele

Miloš Bondy začíná své vzpomínky popisem transportu do Terezína spolu se svými rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře.  Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. Zde velmi živým způsobem popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen poutavým vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především mimořádně cenným osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem.    Miloš Bondy pochází z pražské židovské rodiny obchodního cestujícího. Narodil se v roce 1924 a s rodiči Bohumilem a Kamilou Bondyovými a sestrou Věrou žili na Královských Vinohradech. V Praze studoval gymnázium. Za protektorátu dopadla na jeho rodinu perzekuce židovských obyvatel v rámci norimberských zákonů a posléze „konečného řešení židovské otázky“. V srpnu 1942 byl spolu s rodiči internován v ghettu Terezín, na začátku února 1943 byli transportováni do Osvětimi-Březinky, kde oba jeho rodiče zahynuli. Miloš Bondy věznění v Osvětimi a dalších táborech (Sachsenhausen, Ohrdruf a Buchenwald) přežil, po pochodu smrti se dočkal osvobození v německém Eisenachu. Po válce se vrátil do Prahy, kde dokončil gymnázium a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Pracoval jako lékař v různých nemocnicích a nakonec až do roku 1968 působil na ministerstvu zdravotnictví. Hned po ruské okupaci emigroval s manželkou do Švýcarska, kde pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Prahu s manželkou pravidelně každý rok navštěvují.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miloš Bondy - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Miloš Bondy

Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust

PROSTOR


4


5

PROSTOR | PRaha | 2017

Miloš Bondy

Co odvál

dý M

ane B Jak J se M

přežil

holokaust


6

© Miloš Bondy, 2017

© PROSTOR, 2017

ISBN 9788072603459

Knihu finančně podpořila

Nadace Židovské obce v Praze

a

Česko-německý fond budoucnosti


7

„Co si máme my, křesťané, počít s tímto zavrženým,pro

kletým národem Židů? (...) Chci vám dát dobrou radu.Za

prvé, aby jejich synagogy aneb školy byly podpáleny. (...)

Za další, aby jejich domy byly podobně rozvaleny azni

čeny. (...) Zatřetí, aby jim byly odebrány všechnymodli

tební knihy a talmudisté. (...) Začtvrté, aby jejich rabínům

bylo pod pohrůžkou života zakázáno nadále učiti (...) aby

jim bylo odejmuto právo se volně pohybovat na ulici (...)

aby jim byla zakázána lichva a aby jim byla odebránace

lá jejich hotovost a všechny cennosti ve stříbře a ve zlatě,

všechno, co mají, nám (...) ukradli a uloupili lichvou.“

Martin Luther, O Židech a jejich lŽích

„Jest jenom jedno Německo, nikoliv dvě, nikoliv jedno

zlé a jiné dobré, a Hitler, se vší svou ohavností, nenížád

ná náhoda: nikdy by nebyl možným bez psychologických

podmínek, které je nutno hledati hlouběji než jen v inflaci,

v nezaměstnanosti, v kapitalistické spekulaci

a v politických intrikách.“

thoMas Mann, Utrpení a velikOst mistrů

„Kdesi hluboko v poslední nahodilé antisemitsképo

známce či bezděčně rasistickém výroku je zaklet přízrak

plynové komory či pogromu.“

sLovo vácLava havLa k terezínské pamětní knize,

Praha 1995, str. 7


8


9

OBSah

Úvod // 11

Můj statečný tatínek

Srpen 1942 // 13

Pevnost

Srpen 1942 – leden 1943 // 22

Hrobař // 29

Naše hody // 34

Hodný pan Kauders // 36

Barnabáš // 41

Prodaná nevěsta // 45

Benzin, který nepomohl // 47

Kaluže a reflektory

Únor 1943 // 49

Moje milá maminka // 52

Lorňon tety Anny // 56

Miloši, kde jsi? // 57

Dalli, dalli! // 61

Objetí // 64

Rudoarmějec // 67

Lidské hrozny // 72

Zkušenosti strýce Karla // 76

Jáma // 78

Dny a noci v Březince // 81

Moje podělané spodky // 85

Cesta k životu // 90

Přátelské uvítání // 94

Číslo 99653 // 99

Korespondenční lístek // 102

Tiché lampy // 106

Ševče, drž se svého kopyta! // 109

Silniční válec // 114

Nějakou píseň chci slyšet // 117

Pozdrav z domova // 122

Bordel // 126

Sny // 129

Widi, widi, wam // 132


10

Moji ohniví arabové // 138

Holzhof // 145

Sokol // 149

Cizinecký legionář // 152

Chřtánu smrti natruc // 157

Sandgrube Palitsch // 161

Můj přítel Jirka Vágo // 164

Pokusný králík // 172

Kanada // 181

Rampa // 189

Červený gejzír // 193

Všední dny v Kanadě // 194

Zkorumpovaní vachmani // 202

Moje suvenýry // 205

Stříbrný zvuk dětství // 210

Konjunktura

Jaro–léto 1944 // 213

Skladiště // 216

Pomníky // 219

Zlatá Praha // 223

K novým břehům

Podzim 1944 // 229

Berlín // 235

Idyla v Sachsenhausenu // 237

Slunci vstříc

Zima 1945 // 241

Návštěva u Lipperta // 243

Co všechno se dá pořídit za zlato // 250

Švábská polívčička // 255

Byla to pohádka krásná jen... // 261

Cesta má dál vede bůhví kam...

Počátek dubna 1945 // 271

Buchenwald // 276

A jde se dál! // 286

Pod ochrannými křídly pana generála // 295

Kanon v okně // 303

A good guy from Texas // 308

Šťastné shledání // 313

Sbohem navždy // 322

Všechno spí už, jenom smrt ne... // 326

Smíchov, vystupovat! // 329

Doma // 341

Slovníček táborového slangu // 345

Poznámky redakce // 347

Jmenný rejstřík // 351


11

Úvod

Sepsání vzpomínek na nejstrašnější období mého života,

kdy byla vyvražděna celá moje rodina a já taky jen ovlásek unikl témuž osudu, má značně dlouhou a spletitou

historii. Když jsem se vrátil z posledního z koncentračních

táborů, jimiž jsem prošel, bylo mi jednadvacet let. Začal

jsem žít obyčejný život.

O svých prožitcích v německých koncentrácích jsemzřídkakdy vyprávěl svým kamarádům. Nikdy jsem aninepomyslel na to, že bych svoje vzpomínky měl sepsat, i když byli tací, kteří si mysleli, že bych to měl udělat, a bylomezi nimi dokonce i několik „lidí od pera“.

V roce 1968 jsme po okupaci Československa s mojípaní emigrovali do Švýcarska. Ani tehdy mě nenapadlo psát nějaké vzpomínky. Jenže někdy na začátku sedmdesátých let se v Německu čím dál častěji začal, dokonce i v mé­ diích, ozývat názor, že už je načase přestat si neustálesyat popel na hlavu za to, co se událo za Hitlerovy vlády, a udělat za tím tlustou čáru.

Německo, alespoň to tzv. západní, už v té době bylonarosto demokratickou zemi, ale ta „tlustá čára“ těchněkolika nespokojenců se mi velice nelíbila. Řekl jsem si, že jako jeden z mála přeživších holokaust mám právo a snad i povinnost Němcům připomenout, že ta „tlustá čára“ je vzhledem k historické pravdě o německé vině zavyvraždění mnoha milionů lidí, z toho šesti milionů Židů, nejen nepřípustná, ale i trapná.

Tak jsem začal německy psát svoje vzpomínky naOsvětim, jak byla vyvražděna celá moje rodina, čeho se Němci dopouštěli za Hitlerovy vlády a co si myslím o jejichkolektivní vině. Vzpomínky jsem poslal několika velkýmněmeckým nakladatelstvím. Jen jedno z nich mi odpovědělo, že má o vydání zájem, ale že text částečně proškrtá. Nabídl jsem svoji spolupráci, ale ta byla odmítnuta. Nebylo těžké si domyslet, co asi mělo být z textu vypuštěno, proto jsem od vydání upustil. Ostatní nakladatelství vydání mýchvzpomínek odmítla s odůvodněním, že mají své ediční plány na několik let dopředu zcela naplněny.

Hlavní a vlastně jediný důvod, proč jsem svévzpomínky psal, totiž jako odpověď na snahu vymazat zpovědomí Němců jejich vinu, se tak ukázal být neproveditelný. Jenomže mně přece jenom bylo líto té práce, kterou jsem vynaložil na sepsání německého textu. A tak jsem serozhodl, že ho přeložím do češtiny. Samozřejmě jsemvynechal všechno, co bylo určeno pouze pro německéhočtenáře. Tuto českou verzi jsem pak nabídl v roce 2004 jednak do archivu Židovské obce v Praze a doufal zároveň, že její nakladatelství se ujme jejího vydání. Protože to ale zvážných důvodů nebylo možné, byly alespoň první aposlední kapitola zveřejněny v Židovské ročence.

Několik průklepů svých vzpomínek jsem rozdal svým přátelům. Z českých nakladatelství, kterým jsemvzpomínky nabídl, neprojevilo zájem ani jediné. A tak jsemnakonec ztratil i já sám zájem a pustil jsem to celé z hlavy.

Po dlouhých letech, v roce 2016 projevilo nakladatelství Prostor, z popudu mé dávné kamarádky, filmové režisérky Olgy Sommerové, zájem moje vzpomínky vydat. Velmi mě to překvapilo. Jí, majiteli nakladatelství panu AlešiLedererovi, jeho šéfredaktorovi panu Richardu Štenclovi aredaktorce paní Petře Švehlové tedy patří můj srdečný dík a vděčnost za to, že tyto již zcela zapomenuté vzpomínky spatřily světlo světa.

Miloš Bondy, březen 2017


13

Můj statečný tatínek

Srpen 1942

Tak jsme tu tedy stáli, v té dlouhé frontě před branami

pražského veletržního výstaviště, a čekali. Asi tak před

týdnem jsme totiž dostali pozvání, abychom se prýzúčast

nili transportu do našeho nového působiště, a námnezby

lo než mu vyhovět. Už mnoho měsíců předtím si tatínek

s maminkou lámali hlavu, zda a kdy nás, jako už mnoho

jiných před námi, tohle neštěstí přece jenom potrefí a kdy

tedy budeme muset opustit Prahu a náš milovaný domov.

Naše praktická maminka už dávno předem přemítala, jak

asi dlouho budeme muset žít jinde a co všechno si budeme

muset vzít s sebou, abychom tu dobu, kterou tambude

me muset strávit, přestáli bez větších škod – ovšem pouze

pro případ, že by se ta nepříjemnost vůbec stala skutkem.

Co mě se týče, nebral jsem ta přemítání a obavytatín

ka a maminky příliš na vědomí, protože jsem jednoduše

většinou nebyl doma a rodiče – tatínka už dávno předtím

vyhodili z firmy, kde byl zaměstnán – takhle lamentovali

obyčejně tehdy, když jsem se někde coural. Hlavně mě to

ale zkrátka nudilo, pořád poslouchat ty nářky. A ačkoliv

jsem sám nebyl tak docela bez jistých obav o našibudouc

nost, radši jsem se věnoval svým snům, jimiž jsem oplýval

a z nichž některé se týkaly Blanky anebo také Věry. Abych

tu první z těch dvou oslnil, vyrobil jsem tajně v dílněpa

na Motyčky, kde jsem se učil brašnářskému řemeslu, brož

z kůže, na níž se skvěly iniciály jejího jména. Z kůže! Už

to samotné byla samozřejmě blbina. Když jsem tu brož

ukazoval otci, abych se přesvědčil, zda ji lze považovat


14

za povedenou, jenom pokyvoval hlavou a pravil, zřejmě

v pochybách o mých řemeslnických schopnostech: „Tvoje

starosti na mou hlavu!“

Tak jsem taky zrovna nebyl doma tehdy, když námčeský policajt přinesl hektografovaný lístek s policejnímrazítkem, ono pozvání, v němž jsme byli strohým tónemvyzváni, abychom se toho a toho dne hlásili v bráně číslo tolik a tolik veletržního výstaviště v Praze se zavazadly o váze

nejvýše dvaceti kilogramů. Ačkoliv jsme to museliočekávat každým dnem, trefilo to tátu a zvláště maminku jako

blesk z čistého nebe. Já jsem sice byl taky více méněšokován, ale hlavně z toho, v jakém pláči jsem zastihl rodiče,

když jsem přišel domů. Brečel dokonce i tatínek. Předtím

jsem ho viděl plakat jen jednou; totiž tehdy, když všemi

milovaný a ctěný herec Zdeněk Štěpánek svýmchraplavým hlasem četl v rozhlase, že nás právě začíná obsazovat

německá armáda. Tomu ale už byly dva roky. V těch dvou

letech jsme však pro svou záchranu neudělali téměř vůbec

nic, a když přišla ta pozvánka na veletrh, tak už bylopozdě. To jsme už nemohli dělat nic jiného než poslechnout.

Prostě proto, že kdesi daleko, daleko odsud jakýsi blázen

– říkalo se, že to je čalouník – tohle všechno poručil. Atoho následovali, jak se zdálo, všichni Němci. My jsme byli

jenom maličká hrstka v jejich moři. Nebylo pro nás úniku.

Před námi už stálo ve frontě mnoho, mnoho pozvaných a uvítací ceremoniál daleko vepředu, tam někde za toudoširoka otevřenou branou, se táhl strašně, ale strašněpomalu. Lidé, které potrefilo totéž co nás, si krátili časdiskusemi a polohlasně vyjadřovali svá mínění, co nás asi tak čeká. Mimo mnoho nejrůznějších názorů a domněnek se také šířila takzvaná JPP neboli latrína,* že to byli Němci, * Tak se za německé okupace, v Protektorátu Čechy a Morava, říkalonezaručeným, vymyšleným, většinou „tajným“, velezrádným, a tudíž šeptaným kteří aby zabránili jakékoliv neposlušnosti, nebodokonce odporu, pustili do světa šeptandu, že nás, Židy, které přece oni sami nazývali plutokraty, notorickými povaleči, vykořisťovateli a przniteli árijských dívenek, zasluhujícími nejtvrdší trest, přesto prý čeká v Terezíně, onomposádkovém městě kousek na sever od Prahy, kam transporty doposud jezdily, život sice plný práce a odříkání, ale jinak prý docela snesitelný. Tomu ovšem věřil málokdo. Ono se taky říkalo, že ne všechny transporty musí nutně dojet do Terezína a že snad se jezdí taky někam dál, spíš jakoněkam na východ.

1

Tatínek s maminkou stáli vedle mě; jejich hlavní starost patřila našim posledním pěti švestkám, našim zavazadlům, obsahujícím veškerý náš majetek. Ačkoliv bylo dost teplo, natáhli jsme v temné předtuše na sebe, co jsme jenmohli, několikeré prádlo, teplé šaty a zimník, a to jednakproto, abychom toho zachránili co nejvíc, ale taky abychom byli vyzbrojeni na zimu, kdybychom se snad do té doby, nedej pánbů, nevrátili do našeho domova, který jsme tak horempádem museli opustit. Neboť v tom jsme byli snad všichni zajedno: že totiž tahleta třetí říše, jak Němcinazývali svůj hitlerovský stát, nejpozději do příští zimyzhebne. O to už se naši přátelé, Američani a Rusové, postarají! A jistě taky Angličani a Francouzi, přestože nás vMnichově tak trestuhodně zradili.

Naše nohy byly tou dobou už trochu otlačeny zbrusunovými, ještě neochozenými, a tedy velice nepohodlnýmituristickými botami. Ty nám nechal náš tatínek ušít dlouho předtím, než nebezpečí našeho vyhnání z domova nabylo konkrétní podoby, u jednoho spolehlivého známého ševce, (odtud „šeptanda“) zprávám. JPP znamenalo „jedna paní povídala“,latrína byla zkrácenina z německého Latrinennachricht, tedy šeptanda, kterou se zpravodaj dozvěděl, když seděl na záchodě, tedy na latríně.

u něhož si ještě za lepších časů nechával šít své boty na

míru. A do jejich podrážek dal lstivě schovat několik tisíc

německých marek.

„Kdoví,“ říkal, když ty boty tehdy ukládal do skříně,„možná nám ty peníze pomůžou z nejhoršího, kdybychomodsud opravdu museli.“

A my jsme tedy opravdu museli. Jenže prozatím nám

ty boty spíše vadily. A k tomu ještě ty ruksaky na zádech!

Vypadali jsme jako ubozí štvanci. Vypadali jsme přesně

tak, jak měl tehdy podle německých představ Žid vypadat.

Maminka už dávno nebyla kulaťoučká jako kdysi, když se

nám ještě dařilo docela dobře, moje maminka se svými už

od nepaměti bolavými kotníky se jen s velkou námahou

ještě držela na nohou. A tatínek, vyhublý, bledý a nejistý, už jen stín sebe sama, který přece tehdy, než přišli Němci,

byl statný, sebejistý a veselý pán, idol mého dětství. Měl

velkou starost o maminku, to na něm bylo vidět, neustále

jí dodával odvahu, ačkoliv tu svoji už dávno ztratil.

Široká Veletržní třída před vysokým, tehdy novým,velice moderním Veletržním palácem, po níž se nachodníku táhla dlouhá fronta lidí až k bráně výstaviště sdřevěnými pavilony, byla, nejspíš kvůli našemu transportu,

pro dopravu i pro chodce uzavřena, takže byla, až na nás,

prázdná. Bylo ještě hodně brzy ráno. Za zavřenými okny

měšťanských domů, kolem nichž jsme se táhli, se zazataženými záclonami občas objevovaly někdy škodolibé,někdy lhostejné a často vyjukané obličeje. A měli taky proč být vyjukaní, ti lidé; od nás se lišili jen v tom, že měli přijít na řadu jen o chvíli později než my. Uprostřed ulice stál esesácký oficír, který vypadal přesně tak, jak jsme si my představovali, že má esesácký oficír vypadat, a jak sitehdy asi sami esesáčtí oficíři představovali, že mají vypadat.

Vysoký, štíhlý, ve vypulírovaných holínkách a s jezdeckým bičíkem v ruce, s vepřovým a vyholeným týlem – „vorne

schön und hinten praktisch“,* jak se tomu tehdy i sami

Němci smáli. Zkrátka – nádherný chlapík, vzorový árijec.

Stál tam rozkročen, povznesen nad celým tím hemžením

před sebou a s klidem tomu přihlížel. Věrný předobraz

svého k světovládě předurčeného národa.

Celá přijímací ceremonie zahajující naši záhubu trvala

už nekonečně dlouho. Vypadalo to, jako by se vůbec nic

nedělo. Maminka se už maličko potácela, tak jsme jimuseli, chvilku táta, chvilku já, podpírat, ale moc tonepomáhalo. Jakpak by ne, když spolu s tatínkem, který spíš

zdržoval, než pomáhal, celou noc balili a znovu a znovu

přebalovali kufry a ruksaky, které nám milostivě povolili

vzít si s sebou jakožto příslib pro začátek našeho, údajně

nového, života.

Kolem nás postávalo několik českých policajtů.Nebylo jich moc, ono jich tu taky víc nebylo zapotřebí. Nikdo

z nás přece už nemohl uniknout svému osudu. To seněkterým podařilo tak před dvěma třemi lety, dokud to ještě

jakž takž šlo, ale teď už bylo pozdě. Policajti tu drželi svoji

službu sice s přísným výrazem, ale nikoho si celkemnevšímali. Samí starší chlapi, kteří začali svoji služebnídráhu ještě někdy za Československé republiky a zůstávali

velkou většinou své tehdejší přísaze věrni i za okupace.

Hodně z nich bylo v protiněmeckém odboji a skončili na německém popravišti, hodně jich taky padlo na pražských barikádách za povstání v květnu roku 1945. A jen málo se jich propůjčilo ke kolaboraci s Němci.

To jsem ke svému štěstí zjistil i já, takříkajíc navlastním těle. Stalo se to krátce potom, co jsme si museli na

šaty přišít žlutou Davidovu hvězdu, bez níž jsme na ulici

nesměli udělat ani krok.

2

Bylo mně tehdy kolem šestnácti.

Vypravili jsme se tehdy s kamarádem Pepíkem Gutem do

* „Vpředu pěkné a vzadu praktické.“ hospody, kterou nedávno otevřeli. Byla to jediná hospoda v Praze, kam nebyl Židům vstup zakázán. Hospoda byla prázdná, bylo to někdy odpoledne. Poručili jsme si pivo, hned nato další a pak třetí. Oba jsme samozřejmě nebyli na alkohol zvyklí, a ačkoliv tehdy to pivo bylo hodněslabé, stačily tři půllitry k tomu, aby se nám pořádně zatočila hlava. Když jsme pak vyšli na ulici, zjistili jsme, že svět je nejen krásný, ale že je na něm i veliká legrace. A topřestože náš výhled do budoucna byl všechno jiné než veselý a na našich prsou zářila do pražských ulic svítivě žlutážidovská hvězda. Tak jsme se v nevázaném veselí potáceli k domovu směrem na Královské Vinohrady.

Když jsme se dostali na křižovatku Jindřišské a Panské, spatřil jsem svým poněkud zamlženým zrakem českého policajta. Stál na protilehlém chodníku na rohu u hlavní pošty a koukal po nás. To nám oběma připadalo tak ne­ odolatelně legrační, že jsme se začali přímo svíjet smíchem. Už se stmívalo a po ulicích chodilo plno lidí. Jak tak chodili kolem nás, smáli se nám, a několik se jich dokonce u nás zastavilo. Zjistili, že se vlastně smějeme tomu policajtovi naproti. Byli jsme tak opilí, že jsme si vůbecneuvědomovali, jak se nám může tahle naše bláznivina vymstít. Tomu policajtovi po jisté chvíli zřejmě došla trpělivost a rozběhl se k nám, chytil nás za ramena a vedl nás z toho smějícího

se hloučku lidí pryč. Přešel nás smích, hned jak se k nám

blížil, a když nás odváděl, vystřízlivěli jsme docela. Když

jsme byli dost daleko od čumilů na rohu, zabočil s námi

do tiché ulice. Říkal jsem si, ježišmarjá, on nás teď odvede

na strážnici, z toho bude příšernej binec. Ale on násnajednou strčil do domu, do chodby, tam nás pustil a povídá:

„Vy ste se snad zbláznili, ne? Chcete, aby vás chytilnějakej Němec a abyste skončili někde na gestapu, vypitomci? Koukejte, ať se honem dostanete domů, ale tradá!“

S tím nás nechal stát a vyšel ven na ulici. My tam ještě nějakou chvilku zůstali úplně zkoprnělí, a když nás ten strach trochu přešel, vyplížili jsme se z domovních dveří ven na ulici. A pak nic než rychle domů! Nebýt tehdy toho rozumného českého policajta, tak jsme mohli nejen my, ale i naši rodiče už tehdy, jaksi s předstihem, skončit šeredně.

Tady, před výstavištěm, konali čeští policajti svojipořádkovou službu sice zcela nezúčastněně, ale s přísným výrazem služební horlivosti. Neboť uprostřed ulice stál pořád ještě ten esesácký oficír, pohupuje se v kolenou.Pozoroval náš nekonečný šnečí pochod přísně, ale občas se přece jenom usmíval. Ono to taky bylo k smíchu, to, co tu před sebou viděl. Slunce už vyšlo, bylo čím dál tepleji a my jsme se ve svých teplých zimnících a s ruksaky na zádech přímo topili ve vlastní šťávě. Asi jsme zrovna nevoněli po fialkách, ale to se právě pro Židy patří, tak to má být. Až se tatínek zcela naivně rozzlobil a pravil, že to prýhraničí až s drzostí, jak tu s námi jednají.

„No jo,“ řekl jsem s mohutnou ironií a ukázal na toho esesáka, který byl zrovna v tu chvíli k nám obrácenzády, „to bys měl povídat ne nám, ale támhletomu pánovi!“

Kéž bych byl, já blbec, držel hubu a na nikohoneukazoval! Ale já byl ještě mladý pitomeček, bylo mi šestnáct a v mém pubertálním kokosu háralo příliš často mnoho pitomin, než abych si byl i za této situace vědom jejívážnosti. V tom okamžiku se totiž stalo přesně to, co jsemsamozřejmě nemyslel vážně, když jsem tatínkovi říkal ten nesmysl, aby si stěžoval ne nám, ale tomu esesákovi: tatínek vykročil, aniž nám co řekl, přímo směrem k němu. Bylo to tak nečekané, že než jsem se probral z překvapení, byl už tatínek moc daleko. Ani čeští policajti se nesnažili ho zadržet, a tak se tatínek nezadržitelně blížil k esesákovi.

Do první světové války narukoval můj tatínek – tenkrát zrovna čerstvě ženatý a otec jednoho dítěte, totiž mé sestry Věry – jako prostý vojín do řad c. a k. rakousko­uherské armády. V té válce nedobyl žádné město a ani kousíček nějakého území, nikoho nezabil ani nijak jinak nikomu ne­ ublížil a kdoví, jestli během balkánského tažení měl vůbec kdy v ruce pušku. Nene, můj tatínek byl všechno jiné než válečný hrdina! Nedostal žádné vyznamenání za zásluhy, „Pour le Mérite“, jímž Rakousko­Uhersko odměňovalo své statečné vojáky za jejich služby habsburskému rodu,dokonce i tehdy, když na poli válečném padli. Válečnávyznamenání ostatně mému tatínkovi nic neříkala. Ale když mu o mnoho let později maminka přišívala na kabát žlutou židovskou hvězdu, tak si neodpustil, aby neřekl ten vtip, který tehdy v Praze mezi Židy koloval:

„No tak vidíš, tak jsem nakonec přece jenom dostalvyznamenání! Pour les Sémites!“*

Vojenští páni tenkrát, za první světové války, asinevěděli, co si mají s tatínkem rozumného počít, a tak hoposlali do Albánie a tam mu dali kreslit mapy, a to společně s panem Gutem, taky takovým povedeným vojákem, což byl zase tatínek onoho mého kamaráda, s nímž jsme se opilí tak hloupě smáli českému policajtovi. A tak tamkreslili mapy nejen až do konce té nesmyslné války, ale také až do neslavného konce vlády celé té neohrabanéhabsburské monarchie, která se tak tvrdohlavě bránila nechat si na hlavu vsadit korunu českého království, což se stalo jedním z hlavních důvodů jejího konce.

A tak jsem se nestačil divit, jak tatínek, který přece byl tak dokonalý nevoják, dokázal předstírat skoro perfektní prušácký krok, kterým se na Veletržní třídě zezadu blížil ke svému nepříteli. Oficír stál v tom okamžiku zcelabezstarostně zády k blížícímu se tatínkovi, aniž by tušil, co se za ním děje. Snad nebylo tatínkovo dupání zcela dokonalé * Francouzsky „pro Semity“, tj. pro Židy, parafráze francouzského „Pour le Mérite“ („za zásluhy“). nebo snad bylo málo prušácké, každopádně ale bylo málo slyšitelné. Neboť oficír dlouho nic netušil, dokud tatínek nezastavil svůj pochod těsně za ním, nesundal klobouk a nezařval to, co se naučil v rakousko­uherské armádě, jak oslovovat nadřízeného:

„Melde gehorsamst...“*

To však bylo všechno, dál se nedostal. Neboť oficír,poslušen pudu všech velkých i menších zvířat zachovávat bezpečnostní odstup, se strašlivě lekl. Bleskově se otočil a zasadil tatínkovi těžký direkt rovnou do obličeje. Atenhle direkt byl skutečně hoden reprezentanta panskéhonároda, jakož i jeho nadřazenosti a rozhodnosti! Byl toperfektní knokaut, jak ho tenkrát k radosti Němců předváděl v ringu Max Schmeling. Na něco takového nebyl můjtatínek samozřejmě vůbec připraven a skácel se k zemijako podťatý strom. A jako by toho nebylo dost, tak se oficír nad mým tatínkem rozkročil a pomalu sahal po revolveru. Maminka vytřeštila oči a bledá jako smrt zavyla hrůzou a chtěla se k tatínkovi rozběhnout, aby ho snad nějakzachránila, ale já jsem ji ještě stačil zadržet.

Židé na ulici, policajti a asi i ti lidé za záclonamizadrželi dech; nikdo nemohl mému tatínkovi pomoci a ani to nikdo, mimo mě a maminku nechtěl. Jenomže jak?Nakonec, díkybohu, oficír nevystřelil, protože jistě věděl to, co my ještě nikoliv: že totiž nejenom tento, ale všichni ostatní drzí, svinští Židi svému osudu tak jako tak neujdou. A pak se tatínek, krvácející z nosu, pomalu zvedl, sebral svébrýle, které mu spadly, a šel, v ruce klobouk, pomalu a lehce

se potáceje, zpátky k nám. Můj statečný tatínek!

Když jsme potom po mnoha hodinách v ohromnémveletržním pavilonu konečně seděli na zemi na slamníku,řekla moje, stále ještě se lehce třesoucí maminka: „No, zaplať * „Poslušně hlásím...“ pánbu, že to eště takhle dopadlo a že si snad alespoň tady můžeš bejt jistej, že se ti už nic nestane.“

„Jistej, jistej,“ posmíval se tatínek, „jistý je akorát to, že až umřu, tak že mě spálej.“

Tatínek byl totiž zažraný ateista a rozhodný odpůrcepohřbívání. Ale kolik předvídavosti bylo v tom, co řekl! Ani on, ani my jsme tehdy netušili, jak brzy se splní jehoprorocká slova, která zajisté nebyla nikterak prorockymíněna. Jako mnozí jiní, byli jsme i my pořád ještě optimističtí, ačkoliv Němci nevynechali žádnou příležitost, aby světu znovu a znovu připomínali, jak vážně to míní s„konečným řešením židovské otázky“. Ale my je neposlouchali. Ostatně, optimismus vzniká, jak známo, převážně znedostatku informací.

3

Pevnost

Srpen 1942 – leden 1943

Na severu Čech byla koncem 18. století vybudována hráz

proti stále drzejším Prusům. Byla to pevnost, kterou dal

postavit císař Josef II. a kterou věnoval své matce, všemi

Rakušany milované císařovně Marii Terezii, a proto byla

pojmenovaná Terezín. Vinou nedostatečného využívání, co

se týče válčení, se postupně z Terezína stalo zcela ospalé

posádkové město – a bylo jedno, jestli se tam k smrti nudili,

popíjeli a v soubojích zabíjeli oficíři rakousko­uherští, nebo

důstojníci českoslovenští. Ti se sice už v soubojíchnezabíjeli, ale nudili se a opíjeli se stejně jako jejich předchůdci.

To se však s příchodem Němců zásadně změnilo.Zpočátku sice přesně nevěděli, co si počít s tímhle starýmpevnostním krámem, lépe řečeno, ani se o to valně nestarali. Na bývalé československé hranici přece stál celý řetězpevností, které tam byly s největší péčí postaveny protiočekávanému útoku a které pak taky nebyly k svému účelu použity. Neboť sir Neville Chamberlain, s účinnoupomocí a se souhlasem pánů Daladiera a Mussoliniho,vyměnil s panem Hitlerem svobodné Československo za příslib míru. Pak ale přišla nejvyšší zvířata panské rasy v čele se zastupujícím říšským protektorem, obergruppenführerem SS Reinhardem Heydrichem, na to, že by se celé městoTerezín mohlo věnovat evropskému Židovstvu, čímž by se zabily dvě mouchy jednou ranou: pro celý vůči nám tolik nedůvěřivý svět uděláme z Terezína ghetto, a tohle ghetto bude možno v případě potřeby ukazovat jako výstavníobjekt našich nejlepších úmyslů, jaké vůči Židům chováme.

U Němců, jak známo, nevede od myšlenky k činu dlouhá cesta. Čeští obyvatelé Terezína byli zkrátka vystěhováni, a tak bylo možno okamžitě začít s židovskými transporty. A v jednom z nich jsme se ocitli také my.

Vlak, do něhož jsme na nádraží v Holešovicíchnastupovali, byl sestaven z normálních osobních vagonů. Očekával jsem, že to budou dobytčáky, v důsledku toho, že jsmepřece už dávno nebyli považováni za normální osoby, ale za svině, respektive za dobytek. O tom přece svědčil i úder,

který před Veletržním palácem uštědřil esesák mémutatínkovi. Ale snad se Němci chtěli vyhnout většímurozruchu mezi českým obyvatelstvem protektorátu, a tak snámi prozatím jednali, jako bychom byli lidé. Ačkoliv přece

jen měla naše doprava něco dobytčího v sobě, protože těch

pár vagonů nemohlo v žádném případě stačit protransort dvou tisíc mužů, žen a dětí. Takže jsme byli v těch

osobních vagonech napěchováni jako sardinky. Okna jsme

nesměli otevřít, a tak tam byl za chvilku vzduch podobně

hustý jako v dobytčáku. Ovšem jenom uvnitř, zvenčí to

vypadalo jako normální osobní vlak. Ale úplně normální


24

přece jenom ne, protože stavěl snad u každé meze.Vypadalo to, jako by si musel každého půl kilometru odpočinout.

Těch asi sto kilometrů z Prahy do Bohušovic, jejichžnádraží sloužilo i pro Terezín, jsme jeli celou noc a dorazili jsme tam až druhý den ráno. V Terezíně žádné nádraží nebylo, protože za laskavého císaře Josefa II. ještěnebyly žádné vlaky, a když už byly, tak nebylo postaveno,protože vojáci zrovna tak dobře mohou chodit pěšky. Takže stejně jako oni svá telata

4

na zádech, museli jsme myzase táhnout svoje zavazadla ty dva tři kilometry zBohušovic do Terezína.

Doprovázeli nás tam čeští četníci, kteří se chovali stejně nezúčastněně jako policajti v Praze až na to, že byli těžce ozbrojeni, nesouce na svých ramenou pušky s bajonety. Cesta nás vedla kolem pevnostních zdí z červených cihel, které se nad námi tyčily a tvářily se, jak se mi zdálo,značně odmítavě. A když jsme konečně zabočili do brány a za ní do terezínských ulic, byli jsme přese všechno šťastní, že už je konečně té cesty konec. Byli jsme unaveni jako koně, koupali jsme se v potu a byli jsme akorát tak zralí padnout k zemi, ať už kamkoliv.

Ale tak daleko to ještě dávno nebylo. Nejdřív jsme museli, jak nám řekli, projít jakousi „šlojskou“.* Sloužila k tomu, aby bylo možno zachytit mohutný nával, kterým se Židé pokoušeli natlačit do své nové domoviny. Jejím vlastním účelem, zdá se, ale bylo ony z transportu už úplně zubožené nově příchozí dokonale odlidštit. Naše zavazadla jsmemuseli nechat venku na dvoře, pak nás vedli do nějaké velké místnosti a tam nás registrovali. Za dvěma nebo třemistoly seděli nějací úředníci ghetta a zapisovali si naše jména s číslem našeho transportu do jakýchsi účetních knih. To trvalo hezkých pár hodin, protože těch pár úředníků na * Z německého Schleuse, tedy propust. to množství samozřejmě zdaleka nestačilo. Všichni byli na konci svých sil a každý chtěl pochopitelně mít zápis mezi obyvatele ghetta co nejdřív za sebou a tlačili sebezohledně jeden přes druhého ke stolkům, čímž vznikal tím větší zmatek. Ta „šlojska“ fungovala skutečně jako úzká propust a dělala tak všechnu čest svému označení.

Když jsme pak byli všichni tři s uvítacími formalitami hotovi a směli vstoupit do dveří k velké místnosti, kterou měli ti písaři za svými zády, tak mi skoro spadlo srdce do kalhot. Na poloprázdných slamnících tady ležely a seděly na zemi stovky lidí, samí staří muži a ženy. Byli taknamačkaní, že mezi nimi nebylo ani kousíček místa, kde by si člověk mohl sednout, neřku­li lehnout. A tady prý jsme měli, ví bůh jak dlouho, čekat, než se pro nás najdeněkde v ghettu místo. Bylo to beznadějné. Ale přesto jsem se vydal hledat někde nějaké místečko, zdvedaje nohy jako čáp a překráčel jsem tak až úplně dozadu celý sál, až jsem přece jenom na jeho nejzazším konci našel místo, snad ani ne jeden čtvereční metr velké a bez slamníku.Zamával jsem na rodiče, kteří stáli vpředu u dveří a zoufale se rozhlíželi kolem sebe. Vydali se mým směrem a škobrtali přes všechny ty ležící a sedící lidi ke mně a pak sekonečně mohli usadit, zády se sice mohli opřít o zeď, ale kolena museli skrčit, aby nekopali do našich sousedů. Byli to staří manželé a dozvěděli jsme se od nich, že už tu takhle sedí snad týden, ale že tu jsou i lidé, kteří čekají daleko déle. Věděli to od nějakého svého příbuzného, který je přišel po několika dnech navštívit a prý jim řekl, že ghetto jebeznadějně přeplněno a že rada starších, jakási správní rada ghetta, je naprosto přetížená a zcela bezradná. Že prý se ze šlojsky dostává pořád míň lidí ven a některétransporty se tu ani neohřejí a jedou hned zase dál, prý někam na východ. To se nám tedy otevíraly moc krásné vyhlídky!

A tak, sedíce na zemi jako skrčenci, jsme strávili svoji

první noc v Terezíně. O spaní samozřejmě nemohla být

ani řeč, a tak jsme – to jest táta a já, maminka pořád jenom

plakala – chvílemi zabíjeli čas tím, že jsme zoufalepřetřásali naši beznadějnou situaci a hádali, co nás tu asi čeká

a co by se dalo dělat. Potom začalo pomalu svítat asvětlo, které padalo dovnitř z oken nad námi, osvětlilo celou

tu hrůzu. A najednou jsem uviděl Vláďu, muže mésestry Věry. Stál tam ve vchodu do sálu, rozhlížel se a zřejmě

nás hledal. Byl to přímo zázrak, že nás tu našel. To jsme

si alespoň mysleli.

Vláďa sem s mou sestrou Věrou přišli už hodně dlouho

před námi. Vláďa byl odvezen do Terezína jedním zprvních transportů spolu s jinými mladými Židy, kteří tady

museli zřizovat všechny ubikace a ostatní zařízení. Říkalo

se jim Aufbaukommando, tedy komando výstavby. Byla to

nejtěžší práce ve zcela primitivních podmínkách a hodně

si tady vytrpěli. A když to všechno udělali, mohlo se vesele

začít s evakuací Židů z celé Evropy do tohoto ukázkového

ghetta. Věra pak přijela za nějakou dobu za svým mužem.

Jejich časná deportace do Terezína ale přece jen mělataké nějakou výhodu: stejně jako všichni pionýři všude a za

všech dob, mohli i oni tady, v Terezíně, využít příležitosti

a najít si nějaké více či méně teplé místečko, pokud zásoba

takových teplých místeček stačila. A tak se Vláďa stalspolupracovníkem židovské samosprávy a sestra našla práci

jako pomocnice v kuchyni.

Jak se ukázalo, tak to, že nás Vláďa v té šlojsce takrychle našel, vlastně zase tak velký zázrak nebyl, protože on

a Věra nás tam hledali pokaždé, když mezi spoustoutransortů z celé Evropy dorazil do Terezína transport z Prahy. Když na nás, skrčence, Vláďa od dveří ve šlojsce zamával, tak jsme se pomalu vyhrabali a honem šli za ním. Našel

totiž s pomocí nějakých svých známých ze správy ghet­

ta pro mě a pro tatínka místo, bohužel ale pro každého z nás jinde. Protože právě v té době, když jsme přijeli, byla všechna, i ta nejnemožnější a nejnehostinnější místa

v ghettu obsazena a najít někde jakékoliv místo byloskoro nemožné. Ale v místnosti, kde měla svůj kavalec Věra,

se náhodou zrovna uvolnil kavalec vedle ní, a tak rychle

sehnala nějaké povolení a maminka se k ní mohla díky

téhle šťastné náhodě přistěhovat a vést s ní alespoňjakýsi primitivní způsob rodinného života. Kdežto my statínkem jsme museli žít odděleně jak jeden od druhého, tak

od maminky a Věry.

To se však netýkalo jenom nás. V Terezíně muselimuži a ženy žít odděleně v různých kasárnách. Jenomvýjimečně směly a mohly žít některé rodiny, ponejvíce to byly rodiny vysokých funkcionářů ghetta, ve společnémístnosti. To bylo možné většinou jen mimo kasárna vmalých domcích, z nichž byli vyhnáni jejich češtíobyvatelé. Rozdělení rodin do takzvaných mužských a ženských kasáren by vlastně nebylo bezpodmínečně nutné.Mohly přece zrovna tak dobře žít ve společných kasárnách, aniž by tak vznikla potřeba většího obytného prostoru. Ale to zřejmě byl záměr, roztrhnout rodiny a tím, kevšemu ostatnímu strádání, jim ještě více ztížit život. Časem pak stačila kapacita staré pevnosti stále méně vstřebávat ty spousty Židů, kteří byli sem, do předpeklí konečného řešení, zahnáni, ačkoliv bylo stále více transportůodesíláno přímo směrem na východ. A tak, ve velkýchkasárnách i v ostatních domech a domcích ve městě, žili lidé namačkáni jako herinci.

Můj nový domov byl ve druhém patře starých kasáren, ve větší světnici s třípatrovými pryčnami, kam měkdosi z vedoucích kasáren zavedl. V té světnici, říkalo se jí „štuba“, bylo místo asi tak pro třicet lidí, ale když jsme tam vešli, bylo jich tam jenom pár. Můj průvodce pro mě hledal nějaké prázdné místo, které by podle jeho mínění tady někde mělo být, jenže to vypadalo, že je tu všechno obsazeno. Pak ale nakonec, s přispěním jednoho zobyvatel štuby, přece jenom jedno našel. Bylo úplně nahoře ve třetím poschodí pryčny a až úplně vzadu v rohu. A tak jsem se tam hned vyšplhal, celý šťastný, že mám někde svůj koutek. To jsem ale ještě nevěděl, jaké soužení mě tam čeká. Pěkně jsem si načechral slamník, na něj rozprostřel jednu ze tří škrabavých šedých dek, které mi přineslVláďa, a překřtil ji tak na prostěradlo, a ty ostatní dvě jsem si krásně složil pod hlavu, jak jsem se to naučil v dětství na letních táborech.

A hned první noc jsem zjistil, co to znamenalo, spát tam nahoře. Ten hustý vzduch – to bylo ještě tak tonejpříjemnější, co mě tam potkalo. Daleko horší bylo, že mě začalo svrbět celé tělo, takže jsem se musel neustále a čím dál více škrabat, čímž se to svrbění jen zhoršovalo. Ve svédosavadní nevědomosti a nezkušenosti v těchto věcech jsem svědění připisoval oněm šedivým škrabavým dekám, jimiž jsem byl přikryt, ale když jsem se ráno probudil sčerveně napuchlým obličejem a s rukama a nohama posetýma malými, prudce svědícími puchýřky a boulemi, pochopil jsem, že jejich příčina bude asi jinde než v dekách.Příčinou mé nezkušenosti byla ovšem ta okolnost, že jsem se během celého svého dosavadního života nesetkal sblechami a štěnicemi, neřku­li, že bych je kdy viděl, leda ve školních knížkách. Jenže tady, v naší štubě, se to jimi jen hemžilo. To jsem ovšem nemohl tušit. Teprve mojispoluobyvatelé mi příštího dne vyjevili tuto neradostnouskutečnost. Všichni sice těmi malými zvířátky trpěli taky, nejvíce ale ti, kteří spali v horních patrech, a z těch vůbec nejvíc ten, kdo spal v rohu světnice. A to jsem byl já.

Štěnice jsou, jak jsem je tam poznal, velice vynalézavé bytůstky. Během dne je nelze vidět ani najít, jako byzmizely ze světa. Teprve v temnotách noci vylézají ze svých

29

úkrytů a putují po zdech nahoru, ku stropu. Mají zřejmě

tak citlivé nosánky, že svoji oběť tam dole, pod seboudo

slova vyčmuchají. Pak se totiž spoustějí dolů jako přesně

zacílené bomby a pochutnávají si na svém živiteli.Oby

vatelé dolních pryčen jich byli do značné míry ušetřeni,

zato si mohli tím více užívat přízně těch druhýchmuči

telů, totiž blech. Tito malincí, červenohnědí skokani totiž

milují teplá prkna dřevěných podlah, přesně taková, jaká

byla v naší štubě. Ne tak kámen nebo cihly, to nejsoutak

říkajíc jejich parkety. Ale dřevo, to je jejich! Tak bylioby

vatelé dolních pryčen blíže k blechám, lépe řečeno blechy

k nim. Ale ani my, horňáci, jsme si nemohli stěžovat, tima

lí krvežíznivci nacházeli cestu bez větších obtíží i k nám.

Ty malé, červené puchýřky, jimiž – mimo velké boule po

kousancích štěnic – bylo po třech čtyřech dnech moje tělo

zcela poseto, byly toho nejlepším důkazem.

Hrobař

V prvních dnech po našem příjezdu jsem se mohl po ghettu

volně špacírovat. Buď lágrová byrokracie pracovala takpo

malu, že na mě prozatím zapomněla, nebo pro mě neměli

práci. Do kasáren, kde jsem přespával, jsem chodil jenom

fasovat jídlo, jinak jsem se jen obeznamoval s tím, jak to

v pevnosti chodí, a při tom jsem hledal přátele a známé,

kteří sem přijeli před námi. Tak jsem taky přišel na to, že

zdaleka ne všichni, kdo nastoupili jako my dotransport

ních vagonů na nádraží v Praze­Holešovicích, pak takydo

jeli do Terezína. Nemálo jich zřejmě dojelo úplně jinam.

Kam přesně, to nikdo nevěděl, mluvilo se jenom o jakýchsi

pracovních táborech někde na východě. Přitom bylo dost podivné, že nikdo z nás tehdy nepojal podezření, že by ti, kdo nedojeli do Terezína, mohli být už dávnozamordováni. Na to jsme přišli až později, v Osvětimi.

To, co jsem viděl na ulicích Terezína, na nádvoříchjeho kasáren a na ubikacích, nebylo zrovna povzbuzující. Němci nám sice neslibovali žádnou zahrádku s růžemi, ale něco takového jsem si dosud nedovedl představit ani ve svých nejdivočejších představách. Lidé žili namačkáni do nejužšího možného prostoru. Všude, na ulicích, vedvorech, v ubikacích, všude jich byly zástupy. Ti mladší tím tolik netrpěli, ani já ne, ale pro většinu starších a starých bylo zhola nemožné udržovat sebe a svoje věci vpořádku. Všude to pro ně bylo daleko, do umývárny i na latrínu. A všechno přehlušoval hlad. Nejen u starých, ale u všech, kteří byli odkázáni jenom na lágrové příděly a nemělimožnost zorganizovat* něco k jídlu. Kdyby moje sestra Věra občas nepřinesla z kuchyně nějaké zbytky jídla, kterévyškrabávala z kotlů a kastrolů, měli bychom i my, a hlavně já se svou chlapeckou nenažraností, mnohem větší hlad než ten, který nám i tak dával dost zabrat.

Naše kufry, stejně jako kufry všech, kteří přišli současně s námi, zmizely kdesi v temnotách skladů a objevily seterve mnohem později a ještě jenom zčásti. Naše zavazadla nám dost brzy našel a přinesl Vláďa, který se v tédžungli vyznal a dovedl se v ní pohybovat. A tak nejenže jsme

dostali všechny naše věci, které jsme zapakovali, ale taky

ty keksy, které naše předvídavá matka napekla apřibalila. Ale mnozí už svoje kufry nikdy nespatřili. Jejich obsah

se občas objevil na terezínském černém trhu, ale častěji

zmizel v nenávratnu.

K smrti zesláblí staří lidé dennodenně umírali v houfech, * Organizovat – v koncentrácích užívaný výraz převzatý z němčiny pro ne zcela poctivé obstarávání různých potřeb. jako mouchy na podzim. Pro staré lidi to byla jedinácesta, jak odtud uniknout. Přes mohutné pevnostní šance to nešlo, tam obcházeli čeští četníci, a mimo to bylytuze vysoké na to, aby se přes ně člověk dostal. To by byla bývala snad možnost pro mladé a zdravé a několik málo z nich to skutečně tím či oním způsobem dokázalo. Jiná možnost byla dostat se do transportu a přitom doufat, že tam, kdesi na východě, skutečně jsou pracovnítábory, v nichž se dá přežít. Ale staří a churaví neměli vůbec žádnou šanci. Byla tu sice taky malá nemocnice, jenže ta byla neustále přeplněná. Navíc tu nebyly skoro žádné léky, a tak stačil malý kožní zánět, nachlazení, zlomená noha nebo jakákoliv jiná zkázonosná maličkost a bylkonec. Tady nepomohli ani nejlepší doktoři z celé Evropy, jichž tu bylo taky dost.

Nakonec se v ghettu nahromadilo tolik mrtvol, že nebylo možné tu záplavu zvládnout. Všechna pevnostní kasemata a šance už nestačily všechny ty mrtvé pojmout, a taktěla ležela jen tak venku a to nedělalo zrovna dobrý dojem. Nadto brzy začala ošklivě páchnout až do nebe, takže se to dokonce přestalo líbit i esesákům.

Tak tedy museli být na pomoc úplně vyčerpaným apřetíženým hrobníkům přikomandováni mladí hoši. Mezinimi i já. Když mě poslali na jejich shromaždiště, tak jsem vůbec nevěděl, kam se půjde. Staří lágroví mazáci říkali, že jsem si vlastně vytáhl dobrý los a chechtali se: že prý to bude něco jako učení na zahradníka a že se tam dá všelicos zorganizovat, poněvadž ty plantáže prý jsou za hradbami ghetta. Takových a podobných, chytřejších nebo hloupějších vtípků se tam povídalo moc. Pokoušely sealespoň trochu odlehčit tu příšernou skutečnost. A tak jsem se, ještě nezkušený a důvěřivý, postavil sice bez velkého nadšení, ale s dobrou myslí do řad oněch domnělýchbudoucích zahradníků.

Za pevností byly veliké louky, kam se již předtímpohřbívali mrtví z ghetta. Ale teď byla tlačenice Židů, kteří se chtěli rychle dostat z tohoto světa, příliš velká. A tak nám strčili do rukou rýče, krumpáče a lopaty a poručili nám na té louce kopat dlouhatánské jámy. Čeští četníci, kteří nás tam hlídali, se procházeli kolem a popíjeli ztermosek horký čaj, možná s rumem, aby se zahřáli. To my nepotřebovali, nám bylo teplo až až. Ona to nebyla vůbec lehká práce, a já na takovou dřinu nebyl zvyklý. Půda tam byla těžká, mokrá a jílovitá a počasí bylo všechno jiné než příjemné. Jenže my jsme byli mladí a ještě při síle, a tak jsme to nebrali nijak těžce. Když jsme pak ale v hloubce narazili na spodní vodu, tak to přestávala být legrace.Gumové holínky ani jiné vhodné oblečení nepatřilo do naší výstroje, a tak jsme stáli celý den až po kolena v ledové vodě a šťourali jsme svými rýči kolem sebe do toho jílu pod vodou.

Konečně po mnoha nekonečných dnech byly jámyshledány za natolik dlouhé a hluboké, že bylo možno začítpřivážet sem mrtvé. Byli sem posíláni v jednoduchých rakvích z nehoblovaných prken, jak je to u Židů zvykem. Bylo až

s podivem, že na ty rakve byli Němci ochotni vyplýtvattolik dřeva, když přece bylo možné naházet mrtvoly do jam

jen tak, bez rakví. Od esesáků to přece bylo zcela zřejmé

plýtvání dřevem, když se jednalo pouze o mrtvé Židy. Nám

to ale tenkrát nebylo nijak nápadné, připadalo nám todocela normální, protože jak jinak se přece pochovávají lidé

než v rakvích. Je ale možné, že tenkrát hrála pro Němce

svou roli také ta okolnost, že se snažili světu předstírat,

že to myslí s humánním židovským městem vážně. Akromě toho se Němci nemohli příliš spoléhat na mlčenlivost

českých četníků, neboť ti, stejně jako všichni ostatní Češi,

se zrovna netěšili – a to právem – jejich důvěře. Mohli by

třeba venku vyžvanit něco o tom, jak se tu zachází s Židy,


33

což se jistě taky často dělo. S tím, že nechají Židy pohřbívat

v rakvích, to ale Němci zřejmě dost přehnali. Poněvadž,

kdo už se tenkrát ve světě, o jehož mínění přece snad šlo,

skutečně vážně zajímal o osud Židů?

Jakožto nováčka a taky jednoho z nejmladších měšoupli k té nejnepříjemnější práci. Musel jsem slézt dolů do

jámy a skládat rakve co nejtěsněji k sobě a pak jednu na

druhou. Voda tam ale byla tak hluboká, že se duté rakve

se svým, většinou nepříliš těžkým obsahem podřizovaly

spíše Archimedovu zákonu než mojí vůli a plavaly mi pod

nohama po způsobu benátských gondol, ale zdaleka ne

s jejich, beztak nepříliš vysokou, stabilitou. Tak se stalo,

že jakýsi mladý esesák, který přišel kontrolovat, jakpracujeme, aniž ho někdo z nás včas zpozoroval, se kroutil

smíchem, když mě tam dole uviděl, jak se tam potácím,

stoje na rakvích svých spolutrpitelů. Co nám zbylo jiného,

mně a mým kamarádům hrobníkům, než se smát taky?

Jistě nezpozoroval, že náš smích je hodně křečovitý a že

nás k němu nutil strach z něho. Nakonec se námpodařilo položit dlouhou řadu rakví od začátku do konce téjámy. Už se stmívalo, když jsme kolébající se rakveposypali chlorovým vápnem. Nazítří už pak byla práce mnohem

lehčí, protože druhá vrstva rakví stlačila tu první, a tak to

„legrační“ kolébání ustalo. Tak to šlo den za dnem, zaslunce i za deště. Pro mě, jakožto bývalého gymnazistu a pak

brašnářského učedníka, to byla hodně těžká práce. Hned

první den se mi na doposud měkkých a jemných dlaních udělaly krvavé puchýře. Ale byl jsem ještě kluk, zatím dost silný a nijak choulostivý, a když se časem ty puchýřezměnily v mozoly, tak mi ta těžká práce přestala dělat potíže vůbec. Byla to práce dost děsivá, ale člověk si zvykne.Zvykl jsem si i já. A každý den jsem se hlavně těšil na večer.

Naše hody

V ghettu bylo možno chodit venku do určité večerníhodiny, myslím, že to bylo do devíti, a tak jsme se vždycky

po práci scházeli, táta, já a Vláďa tam, kde bydlelamoje sestra s maminkou. Sedávali jsme na jejich kavalcích

a vychutnávali si ty krátké chvíle, kdy jsme mohli být zase

pospolu. Naše vzájemná láska snad byla ještě větší arozuměli jsme jeden druhému snad víc než doma v Praze.

Tatínek, který, jak se zdálo, po německé okupaci ztratil

úplně svůj humor a vtip a byl těžce depresivní, se tam

překvapivě zotavil a byl skoro takový jako předtím.Občas Věra přinášela z kuchyně misku zbytků brambornebo hrachové kaše, kousek chleba nebo něco jiného.Musím se přiznat, že jsem se často neudržel a nacpal jsem

se těmi pochutinami víc než všichni čtyři mí milídohromady. Bylo mi šestnáct a měl jsem hlad. Daleko řidčeji,

obyčejně jen v neděli, o svátcích nebo o něčíchnarozeninách otevřela matka svůj kufr a strčila každému z nás jeden z těch keksů, které napekla ještě v Praze. Když jsme se tehdy, když ty keksy pekla, smáli jejím starostem, tak nám vždycky říkala: „Jenom počkejte, von vás ten smích přejde, eště budete jednou rádi, že jsem se s těmahlepitomejma keksama mořila!“

Naše milá maminka měla i tentokrát, jako i jindy, pravdu

– a jak! Ty keksy – víc nám jich nedopřála než každému

jeden – nám chutnaly líp než ty nejdražší dorty odMyšáka nebo od Bergera. To byli tehdy známí pražští fajnoví

cukráři. Byly to pravé hody, za něž jsme mohli děkovat

jenom její předvídavosti.

Podobně to ovšem chodilo na kavalcích ostatníchobyvatelek té světnice, k nimž večer taky chodívali jejichmanželé a synové. Vypadalo to, jako by se sem, do Terezína, přestěhovala nějaká pražská kavárna, třeba Bulvárka zVáclaváku, ovšem bez pravého kafe, bez zákusků a taky bez číšníků, bohužel. Povídali jsme si o všem možném, hlavně se ale rozšiřovaly nejnovější zprávy, pocházející vždycky z dobře informovaných pramenů, které však nikdy nesměly být jmenovány. Byly zde oznamovány pohyby front,strategie a taktika Rusů a ostatních spojenců bylypodrobovány kritice a případně vypracovávány lépe, než kdy byly schopny generální štáby armád. Vědělo se tu, kde všude byla proražena německá fronta a kde byli Němci nahlavu poraženi a že třetí říše se musí nejpozději do dvou, do tří měsíců zhroutit. Také docházelo k výměně i jinýchrůzných „latrín“ stejně jako drbů a klepů o paní Kohnové apanu Roubíčkovi, skoro jako v té Bulvárce na Václaváku. Ale právě jenom skoro, protože v kasárnách, kde jsmesedávali, byla pěkná zima, žaludek nám kručel hladem a mnohé a mnozí z oněch paní Kohnových a pánů Roubíčků, o nichž byla řeč, leželi druhého dne venku, na hromadě mrtvých.

Jakožto hrobník jsem pracoval snad dva tři měsíce. Aačkoliv příval mrtvol nikdy neustával, dostal jsem najednou já a ještě pár jiných rozkaz, že se máme věnovat práci na jiném poli, než bylo to za hradbami. Vedli nás zase ven z pevnostní brány a tam nám opět rozdali krumpáče aloaty a rýče. Tenkrát totiž už delší dobu budovaliželezniční přípojku z Bohušovic dovnitř do ghetta a my měli svým dílem přispět k rychlému zakončení této bohulibé stavby. Možná že se tímhle spojením s Bohušovicemi mělo pomoci Židům, aby se nemuseli plahočit se svými zavazadlydlouhé kilometry. Možná ale, že tento záměr nebyl ani takdiktován ohleduplností vůči Židům, jak se na první pohled mohlo zdát, jako spíš snahou nevydávat ty dlouhéprůvody Židů pozornosti světa.

S krumpáčem a lopatou jsem se pak plahočil natomto obecně prospěšném díle do té doby, než se mělo začít

36

s výstavbou úzkokolejky, s jejíž pomocí měl být navršen

násep. K tomu pak bylo potřeba mnoha a mnoha pražců

a ty měly být vyráběny tady, na místě. Proč jsem bylprá

vě já vybrán pro tuto daleko méně namáhavou apříjem

nější práci, jsem netušil a myslel jsem si, že tomupořád

ně napomohl sám milý Pánbůh. Ten to se mnou skutečně

vždycky myslel dobře, jak se ukázalo i později a vlastně až

dodnes. Ale nikoliv jen on sám měl přitom prsty ve hře.

Neboť spolu se mnou byl k této lehké prácinakomando

ván také jistý pan Kauders. A jak se brzy ukázalo, nebylo

nejen jeho, ale ani moje povolání k této práci žádnáná

hoda a milý Pánbůh byl tentokrát ve hře jen v pozadí...

Hodný pan Kauders

Pana Kauderse jsem dobře znal už z Prahy. Když měja

kožto Žida vyrazili z gymnázia, na němž jsem jako takový

samozřejmě nesměl za Protektorátu Čechy a Moravastu

dovat, hledal jsem nějaké učení, poněvadž jako učedník

jsem tehdy ještě pracovat směl. A táta pro mě našel, a to

překvapivě brzo, učení v kožedělné dílně jakéhosi pana

Motyčky v ulici Svatého Ducha, která byla vzadu zastej

nojmenným kostelem na Starém Městě, nedalekostaro

bylé Staronové synagogy a kousek od Španělské synagogy

v bývalém pražském Židovském Městě. Pan Motyčkamo

hl otevřít svoji dílnu vlastně teprve po německé okupaci,

předtím byl zaměstnán kdesi v podobné dílně jako mistr.

Tenkrát, ještě předtím než v Praze začalo vyhánění Židů,

byla hlavně tahle část Prahy Židy přímo přeplněná. K těm

tisícům, kteří tu žili už předtím, za první republiky, přišlo

ještě dalších mnoho tisíc, kteří sem byli vyhnáni Němci z obsazené části republiky, z oněch takzvaných Sudet,spolu s jejich českými obyvateli.

Kde je hodně Židů, tam se, jak známo, obvykle – mimo jiné – daří obchodu. Tak také tehdy v Praze, a to tím spíše, že v té době to se zásobováním obyvatelstva všemimožnými potřebami přestávalo klapat a různého zbožízačínal být nedostatek a bylo povinně obhospodařováno. To se týkalo i kůže. Ohledně kůže byl pan Motyčka, ač Nežid, přímo mistrem v jejím opatřování. Tak se to alespoň na první pohled jevilo. Neboť jeho dílna v žádném ohledunestrádala jejím nedostatkem a my, jeho zaměstnanci, jsme měli pořád co dělat. Zákazníky pana Motyčky bylipražští majitelé obchodů s koženým zbožím, kteří s ním skoro vždycky mohli uzavřít smlouvu o dodávce dámskýchkožených pásků a kabelek, a často dokonce museli o jejich dodávku téměř žebrat, ačkoliv pan Motyčka, odvolávaje se na nedostatek koží, požadoval za své výrobky přímo horentní ceny.

Vítaným, vždy s otevřenou náručí přijímaným a pravou kávou – tehdy již značně luxusní pochoutkou – hoštěným návštěvníkem pana Motyčky býval malý, kulaťoučký a vždy dobře naladěný pán. Byl to pan Kauders. Byl to Žid a na svém kabátě nosil židovskou žlutou Davidovu hvězdu jako tehdy všichni Židé. Přicházel tak dvakrát třikrát za týden, přátelsky pozdravil nás pět zaměstnanců a pak zmizelvzadu, v kanceláři pana Motyčky. Ti dva tam pokaždé zůstali v delším, srdečném a pro obě strany užitečném rozhovoru, jak se to vyjadřuje v diplomatické hantýrce. A když pan Kauders z kanceláře zase vylezl, sáhl občas do své tlusté aktovky a vykouzlil odtud různé pochoutky, třeba štangli salámu, flaštičku moselského nebo konzervu játrovépaštiky, které nám věnoval jakožto uznání za naši snahu, jak s oblibou říkával. To v té době nebyly nijak levné dárky, o to víc, že potraviny byly k získání výhradně na potravinové lístky. My, zaměstnanci pana Motyčky, jsme si těchto gest pana Kauderse i jeho samého pochopitelně velmi cenili. S gustem jsme snědli a vypili všechny ty dárky, a když on i pan Motyčka byli pryč, říkával náš mistr, pan Sidej, kterýžto utekl z Podkarpatské Rusi před Rudou armádou, svou, všechno jiné než perfektní češtinou:

„Mně bude někdo vykladať, že nas pan Kauders krmi kvuli svymu dobrymu srdcu, tomu přece patři celá tadle bouda a ty podarky nam dava jenom proto, abyzmedržali hubu!“

V tom měl bezesporu pravdu.

Jednou, když pan Kauders zase seděl u pana Motyčky v jeho kanceláři, zavolal mě pan Motyčka dovnitř, ukázal na velký balík na svém psacím stole a pravil:

„Todleto doneseš do Karlína, Královská třída tolik a tolik, do druhého patra, do bytu tadydle pana Kauderse. Tady máš na elektriku. A ne abys tam byl dvě hodiny!“

Do ruky mi strčil pár korun. Pan Kauders přitom stál za panem Motyčkou a já si všiml, že se při tom usmívá, ale nějak jako rozpačitě, což jinak nebýval jeho způsobúsměvu. Tak jsem vzal ten balík, byl pořádně těžký a já zjistil, že jsou v něm značně velké kusy kůže. Ale kůže, jak již bylo řečeno, byla tenkrát přísně sledovaný artikl a ve mně okamžitě vzniklo podezření, že jsem se vlastně tímtozpůsobem ocitl ve kšeftu s kontrabandem. A moje podezření se ještě zvětšilo, když mi pan Kauders, kradmo a mohutně mrkaje, strčil do kapsy dvacetikorunu. Vzepřít se tomuto úkolu jsem se nemohl, koneckonců jsem byl jako pouhý učedník, a Žid k tomu, odkázán na dobrou vůli panaMotyčky a těch dvacet korun konečně tenkrát taky nebyla žádná prkotina. Tak jsem sebral ten balík a nastoupil na zadní plošinu posledního vozu tramvaje číslo devatenáct. Tam proto, že jako Žid s židovskou hvězdou na svémkabátu jsem směl používat pouze poslední plošinu pražské tramvaje. A tak jsem jel do Karlína, sledovánpodezřívavými pohledy některých cestujících. Nemohu říci, že bych se při tom byl cítil nějak moc dobře, neboť kdyby bylněkterý z nich gestapák, tak mohlo toto malé dobrodružství skončit taky třeba v Pečkárně, což bylo hlavní sídlopražského gestapa, a těchto mých řádek by nebylo.

Doraziv před dveře bytu pana Kauderse a s ulehčením, že tato má mise tak šťastně skončila, zazvonil jsem ačekal, až mi paní Kaudersová – nebo někdo jiný – otevře. Ale za dveřmi se ozval mužský hlas, který pravilněmecky: „To bude on!“

Zároveň se dveře otevřely a přede mnou stál, ó hrůzo, obrovský – tak mi alespoň připadal – esesák v uniformě, ale v domácích papučích. Já myslel, že mě trefí šlak! Ale místo aby mě na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist