načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co oči nevidí -- a jiné povídky - Jakub Bouda

Co oči nevidí -- a jiné povídky

Elektronická kniha: Co oči nevidí -- a jiné povídky
Autor:

Druhá kniha povídek není tématicky zaměřená jako autorova prvotina Bumerang. Přesto povídky nepostrádají klasické rysy, jako je černý, někdy až nemístný humor, násilí a krev. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jakub Bouda
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 115
Rozměr: 18 cm
Vydání: V Tiskárně K & B vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-254-4791-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhá kniha povídek není tématicky zaměřená jako autorova prvotina Bumerang. Přesto povídky nepostrádají klasické rysy, jako je černý, někdy až nemístný humor, násilí a krev. Zvláštní kombinací těchto prvků vznikla kniha, která vás přes svou brutalitu dožene k smíchu. Díky tomu můžete nahlížet do světa sériových vrahů, nebo se zúčastnit soubojů mezi nebem a peklem, aniž byste utráceli za tvrdé drogy.

Zařazeno v kategoriích
Jakub Bouda - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jakub Bouda

Co oči nevidí...

www.tiskarnakb.cz

2009


Co oči nevidí

Byli jsme vrhnuti do toho světa.

Nejprve otcem, následně matkou.

Každý z nás je vítězem.

Bohužel se nás nikdo neobtěžoval informovat, že šlo pouze o rozběh.

A tak běžíme o život znovu. Paradoxně se nikomu

nechce doběhnout do cílové rovinky apřetrhnout pásku, aby viděl nadšené ovace fanoušků.

Je spousta věcí, které nevidíme na první pohled.

A spousta těch, které vidět nechceme.

Ale i tak Vám přeji hodně štěstí.

Věnováno Jendovi, vítězi ostravského rozběhu. © Jakub Bouda, 2009 © TISKÁRNA K&B, 2009 ISBN 978-80-254-4791-8

Co oči nevidí

Byli jsme vrhnuti do toho světa.

Nejprve otcem, následně matkou.

Každý z nás je vítězem.

Bohužel se nás nikdo neobtěžoval informovat, že šlo pouze o rozběh.

A tak běžíme o život znovu. Paradoxně se nikomu

nechce doběhnout do cílové rovinky apřetrhnout pásku, aby viděl nadšené ovace fanoušků.

Je spousta věcí, které nevidíme na první pohled.

A spousta těch, které vidět nechceme.

Ale i tak Vám přeji hodně štěstí.

Věnováno Jendovi, vítězi ostravského rozběhu. © Jakub Bouda, 2009 © TISKÁRNA K&B, 2009 ISBN 978-80-254-4791-8 5

Co oči nevidí

Láskyplně jí koukal do očí. Chvíle romantiky kazil snad jen

fakt, že její oči spočívaly v jeho dlani. Neměly už tu správnou

jiskru, tak je opláchl destilovanou vodou a uložil do sklenice

s gelem. Ta připomínala svým obsahem nakládané cibulky.

Třílitrové.

Pak se vrátil k tělu. Přes hlavu si natáhl gumovou zástěru

a nasadil si ještě jedny rukavice. Nový, nedávno zakoupený

elektrický nůž tiše vrčel a prokousával se měkkou tkání. Nebyl

to zrovna nejlepší model, ale potřeboval přesně tenhle typ.

Ruce oddělil v loktech a chystal se na kolena. U druhého se

mu nůž zasekl do kloubu. Snažil se ho vyrvat ven, ale nešlo

to. Přepnul na maximální výkon. Jak zabral, vypadl mu nůž

z ruky na zem. Tam sebou škubal jako chcípající had. Chvilku

mu trvalo, než mu došlo, že bude jednodušší nůž předzvednutím vytáhnout ze zásuvky. Styděl se, jak je hloupý.Nahromaděný vztek si vybil na torzu těla. Když se uklidnil, byly

okolní igelity v nachové barvě.

Odstranil veškeré maso z kostí a nakrmil mlýnek. Kosti

naházel do sudu s octem. Ty rozemele později, až změknou.

Zatím namleté maso a vnitřnosti nasáčkoval. Později ho zase

po troškách spláchne. O zbytek se postará fauna z kanalizace.

Ztrhal igelity a naházel je do kotle. Koukal do plamenů,

jak krásně syčí. Nakonec přiživil nenasytné plameny izakrvavenou zástěrou a rukavicemi. Poslední stopy krve zahnala

wapka do kanálku. Sbalil tašku a položil ji do kufru auta.

***

Na policejní stanici vládl chaos. Dozorčí se snažil před

vstupem do budovy udržet novináře, kteří pásli po dalších

podrobnostech. Nicméně, ti rychlejší z nich už sklízeli své

ovoce několik hodin. Náčelník smutně pokuřoval z fajfky

a znovu a znovu se díval na ranní výtisk. Fotografie hlavy na

titulní straně mu vracela prázdný pohled.

„Vlasák a Pačes. Máte se hlásit u starýho. Hned. A vypadá

děsně nenaloženě.“

O chvilku později již do šéfovy kanceláře vstupovaladvojice holohlavých detektivů.

„Kde jste! Sháním se po vás už půl hodiny.“

„Byli jsme na snídani,“ řekl Pačes.

„No tak to jste mě uklidnili. Já myslel, že jste byli u holiče.“

„Nebude to tak špatný, když má ještě náladu na srandičky,“

pomyslel si Vlasák.

„Pánové se cpou někde koblihama a my tu zatím máme

další hlavu.“

„Kde byla tentokrát?“ zeptal se Vlasák.

„Nechal ji v nádražní hale. A ty hyeny novinářský tam zase

byly rychleji než naši.“

„No vono to bude tim šéfe, že my za takovýhle oznámení

nedáváme odměnu.“

„No já vám řeknu tolik mládenci. Tohle je už šestej případ.

Vy máte štěstí, že nejsme v Americe. Tam by nás už dávno

nakopli a převzala by to FBI. Takže abych vás trochumotivoval, chtěl sem vám oznámit, že jestli to do tejdne nevyřešíte,

nebudeme mluvit vůbec vo žádnejch odměnách. A co víc,

volal mi ředitelskej. A budou padat hlavy.“

„Jako by se stalo,“ pomyslel si Pačes.

„Ty vole Jirko, to si dělá prdel ne? Děláme na tom půl

roku a von řekne do tejdne vyřešit. Já už čtyři měsíce skoro

nespim.“

„No to víš, starej. To má z tý televize. Samá legrace. Von je

takovej fórézní detektiv.“

„Ale v něčem má pravdu. Šest mladejch holek za šest

měsíců, to je hukot. Po městě nám pobíhá masovej vrah.“

„Sériovej.“


4 5

Co oči nevidí

Láskyplně jí koukal do očí. Chvíle romantiky kazil snad jen

fakt, že její oči spočívaly v jeho dlani. Neměly už tu správnou

jiskru, tak je opláchl destilovanou vodou a uložil do sklenice

s gelem. Ta připomínala svým obsahem nakládané cibulky.

Třílitrové.

Pak se vrátil k tělu. Přes hlavu si natáhl gumovou zástěru

a nasadil si ještě jedny rukavice. Nový, nedávno zakoupený

elektrický nůž tiše vrčel a prokousával se měkkou tkání. Nebyl

to zrovna nejlepší model, ale potřeboval přesně tenhle typ.

Ruce oddělil v loktech a chystal se na kolena. U druhého se

mu nůž zasekl do kloubu. Snažil se ho vyrvat ven, ale nešlo

to. Přepnul na maximální výkon. Jak zabral, vypadl mu nůž

z ruky na zem. Tam sebou škubal jako chcípající had. Chvilku

mu trvalo, než mu došlo, že bude jednodušší nůž předzvednutím vytáhnout ze zásuvky. Styděl se, jak je hloupý.Nahromaděný vztek si vybil na torzu těla. Když se uklidnil, byly

okolní igelity v nachové barvě.

Odstranil veškeré maso z kostí a nakrmil mlýnek. Kosti

naházel do sudu s octem. Ty rozemele později, až změknou.

Zatím namleté maso a vnitřnosti nasáčkoval. Později ho zase

po troškách spláchne. O zbytek se postará fauna z kanalizace.

Ztrhal igelity a naházel je do kotle. Koukal do plamenů,

jak krásně syčí. Nakonec přiživil nenasytné plameny izakrvavenou zástěrou a rukavicemi. Poslední stopy krve zahnala

wapka do kanálku. Sbalil tašku a položil ji do kufru auta.

***

Na policejní stanici vládl chaos. Dozorčí se snažil před

vstupem do budovy udržet novináře, kteří pásli po dalších

podrobnostech. Nicméně, ti rychlejší z nich už sklízeli své

ovoce několik hodin. Náčelník smutně pokuřoval z fajfky

a znovu a znovu se díval na ranní výtisk. Fotografie hlavy na

titulní straně mu vracela prázdný pohled.

„Vlasák a Pačes. Máte se hlásit u starýho. Hned. A vypadá

děsně nenaloženě.“

O chvilku později již do šéfovy kanceláře vstupovaladvojice holohlavých detektivů.

„Kde jste! Sháním se po vás už půl hodiny.“

„Byli jsme na snídani,“ řekl Pačes.

„No tak to jste mě uklidnili. Já myslel, že jste byli u holiče.“

„Nebude to tak špatný, když má ještě náladu na srandičky,“

pomyslel si Vlasák.

„Pánové se cpou někde koblihama a my tu zatím máme

další hlavu.“

„Kde byla tentokrát?“ zeptal se Vlasák.

„Nechal ji v nádražní hale. A ty hyeny novinářský tam zase

byly rychleji než naši.“

„No vono to bude tim šéfe, že my za takovýhle oznámení

nedáváme odměnu.“

„No já vám řeknu tolik mládenci. Tohle je už šestej případ.

Vy máte štěstí, že nejsme v Americe. Tam by nás už dávno

nakopli a převzala by to FBI. Takže abych vás trochumotivoval, chtěl sem vám oznámit, že jestli to do tejdne nevyřešíte,

nebudeme mluvit vůbec vo žádnejch odměnách. A co víc,

volal mi ředitelskej. A budou padat hlavy.“

„Jako by se stalo,“ pomyslel si Pačes.

„Ty vole Jirko, to si dělá prdel ne? Děláme na tom půl

roku a von řekne do tejdne vyřešit. Já už čtyři měsíce skoro

nespim.“

„No to víš, starej. To má z tý televize. Samá legrace. Von je

takovej fórézní detektiv.“

„Ale v něčem má pravdu. Šest mladejch holek za šest

měsíců, to je hukot. Po městě nám pobíhá masovej vrah.“

„Sériovej.“


6 7

„Co?“

„Pam sériovej. Masovej je, když zabije víc lidí na jednom

místě.“

„Aha. No to je jedno. Je to magor. By mě zajímalo, jak ho

máme chytit.“

„No budem to muset podrobnějc rozebrat. Nebudeme

přece čekat, až udělá nějakou evidentní chybu.“

„Jasně, ale kde chceš začít?“

„Podle statistik je průměrný věk sériového vraha při první

vraždě 27 let.“

„Podle statistik. S tim běž do prdele. Podle statistik měla

letos Sparta vyhrát titul.“

„A?“

„No zlatý voči, hošane.“

„Vidíš, další věc. Sbírá oční bulvy. Všechny nalezené hlavy

byly s vyloupnutýma očima.“

„Co s tim jako kurva dělá? Nějakej vykulenej náhrdelník?“

„To netušim. Ale je to stopa.“

„To je stopa jak stehno. Podle toho tvýho profilu bych to

moh bejt klidně i já.“

„Promiň, ale nemoh. Sérioví vrazi se obvykle pyšnívyso

kou inteligencí.“

„Di se vycpat.“

***

Pačes s Vlasákem procházeli kolem domů ve staré

zástavbě. Od rozpálené dlažby se téměř neslyšněodrá

žely zvuky dvou párů dopadajících polobotek. Pačes

vytáhl z kapsy u saka cigarety a nabídl Vlasákovi. Ten

s díky odmítl. Pačes se krátce poklepal po kapsách, než

našel zapalovač. Chvilku mu trvalo, než se ten koru

nový křáp podařilo přemluvit ke spolupráci, alenako

nec si přece jen mohl dovolit vypustit do chladnoucího

večerního vzduchu doušek nikotinu. Ulice byly tiché.

A nebylo divu. Zpráva o poslední šesté oběti se šířila

městem jako nákaza cholery. Kdo nemusel, nepouštěl se

za tmy do ulic. Za křižovatkou ale město přece jen trochu

ožilo. K detektivům se donesl zvuk harmoniky a křaplavý

hlas jejího majitele.

„...nedbaje pohlavků

cumlal jí bradavku

a pak jí ke vší té hrůze,

zírajíc do očí

zuřivě utrhal

knoflíky na její blůze...

Co oči nevidí, to srdce nebolí,

tohle si má milá pamatuj...“

„Á starej Sámer zase vyvádí.“

„A jakej má pěknej song. Řek bych, že si z nás dělá kozy už

i ten nemytej pošuk.“

„Bude hůř, kamaráde. Jestli toho úchyla brzo nechytnem,

rozšíří si repertoár ještě o písničku o starých oslech.“

„Přiznam se ti, že jsem úplně bezradnej. Nemáme vůbec

nic. Prověřili jsme těch prvních pět holek. Nemají vůbec nic

společného. Neznali jedna druhou, žádná společná škola,

práce, prostě nic. Ani barvu vlasů. Neexistuje žádnej klíč.“

„Musí něco existovat. Pojď. Skočíme někam na dvě, a pak

se vrátíme do kanclu a projdeme to ještě jednou. Nebosto

krát, když to bude třeba.

***

Martina Rusnáková byla mladá dáma s více než kyprou

postavou. Právě počítala tržbu, když na zamčené dveře někdo

zaťukal klíčem. Trochu v ní hrklo, ale když zvedla hlavu, vrátil


6 7

„Co?“

„Pam sériovej. Masovej je, když zabije víc lidí na jednom

místě.“

„Aha. No to je jedno. Je to magor. By mě zajímalo, jak ho

máme chytit.“

„No budem to muset podrobnějc rozebrat. Nebudeme

přece čekat, až udělá nějakou evidentní chybu.“

„Jasně, ale kde chceš začít?“

„Podle statistik je průměrný věk sériového vraha při první

vraždě 27 let.“

„Podle statistik. S tim běž do prdele. Podle statistik měla

letos Sparta vyhrát titul.“

„A?“

„No zlatý voči, hošane.“

„Vidíš, další věc. Sbírá oční bulvy. Všechny nalezené hlavy

byly s vyloupnutýma očima.“

„Co s tim jako kurva dělá? Nějakej vykulenej náhrdelník?“

„To netušim. Ale je to stopa.“

„To je stopa jak stehno. Podle toho tvýho profilu bych to

moh bejt klidně i já.“

„Promiň, ale nemoh. Sérioví vrazi se obvykle pyšnívyso

kou inteligencí.“

„Di se vycpat.“

***

Pačes s Vlasákem procházeli kolem domů ve staré

zástavbě. Od rozpálené dlažby se téměř neslyšněodrá

žely zvuky dvou párů dopadajících polobotek. Pačes

vytáhl z kapsy u saka cigarety a nabídl Vlasákovi. Ten

s díky odmítl. Pačes se krátce poklepal po kapsách, než

našel zapalovač. Chvilku mu trvalo, než se ten koru

nový křáp podařilo přemluvit ke spolupráci, alenako

nec si přece jen mohl dovolit vypustit do chladnoucího

večerního vzduchu doušek nikotinu. Ulice byly tiché.

A nebylo divu. Zpráva o poslední šesté oběti se šířila

městem jako nákaza cholery. Kdo nemusel, nepouštěl se

za tmy do ulic. Za křižovatkou ale město přece jen trochu

ožilo. K detektivům se donesl zvuk harmoniky a křaplavý

hlas jejího majitele.

„...nedbaje pohlavků

cumlal jí bradavku

a pak jí ke vší té hrůze,

zírajíc do očí

zuřivě utrhal

knoflíky na její blůze...

Co oči nevidí, to srdce nebolí,

tohle si má milá pamatuj...“

„Á starej Sámer zase vyvádí.“

„A jakej má pěknej song. Řek bych, že si z nás dělá kozy už

i ten nemytej pošuk.“

„Bude hůř, kamaráde. Jestli toho úchyla brzo nechytnem,

rozšíří si repertoár ještě o písničku o starých oslech.“

„Přiznam se ti, že jsem úplně bezradnej. Nemáme vůbec

nic. Prověřili jsme těch prvních pět holek. Nemají vůbec nic

společného. Neznali jedna druhou, žádná společná škola,

práce, prostě nic. Ani barvu vlasů. Neexistuje žádnej klíč.“

„Musí něco existovat. Pojď. Skočíme někam na dvě, a pak

se vrátíme do kanclu a projdeme to ještě jednou. Nebosto

krát, když to bude třeba.

***

Martina Rusnáková byla mladá dáma s více než kyprou

postavou. Právě počítala tržbu, když na zamčené dveře někdo

zaťukal klíčem. Trochu v ní hrklo, ale když zvedla hlavu, vrátil


8 9

se jí klid. Propiskou si poznamenala na papírek mezisoučet

a šla otevřít.

„Ahoj Petře. Vyděsil si mě. Mám teď děsnej strach.“

„No proto jsem tady. Říkal jsem si, že bys možná chtěla

doprovodit domů.“

„To seš hodnej.“

Martina dopočítala tržbu, peníze vložila do plátěného

sáčku, a ten zmizel v otvoru trezoru. Petr si zatím prohlížel

jeden z časopisů. Na obálce samozřejmě byla událost číslo

jedna posledních týdnů.

Martina zamkla obchod a Petr jí pomohl zatáhnout roletu.

Pak se vydali k Martininu domu.

„Můžeme jít přes park. Sama bych nešla, ale když mám

dnes takový doprovod,“ řekla Martina a zavěsila se Petrovi

pod paži.

V parku nebyla živá duše. Mihotavé světlo lamp chabě

osvětlovalo pískový chodníček a několik posprejovaných

laviček. A přece. Naproti nim se blížila vrávoravým během

postava. Její němá ústa se v návalu hrůzy otvírala a zavírala,

ale sevřené hrdlo nebylo schopno vydat jedinou hlásku.

Petr se postavil před Martinu a rozevřel pojistku napouzdru s nožem. Když se postava přiblížila na pouhé dva metry,

poznal Petr opilého harmonikáře. Pojistka cvakla zpět, a ruce

jen tak tak zachytily hroutící se tělo. Když popadl roztřesený

Sámer dech, dostal ze sebe jen dvě slova.

„Tam.

Hlava.“

Petr hodil Martině svůj mobil. „Volej poldy. Zůstaňte tady

a počkejte na mě. Skočim se tam mrknout.“

Petr odběhl. Po dvou stech metrech zpozorněl a zpomalil. Na zemi ležela harmonika, kterou tu upustilvystrašený pobuda. Uprostřed cesty byla zapíchnutá silná větev,

zakončená děsivou dekorací. Petrovi se zvedl žaludek, alepřekonal to. Snažil se proniknout očima skrz stíny, které házelo

světlo lamp, ale nikoho neviděl.

„Co by tu taky dělal.“ Napadlo Petra. „Už je dávno pryč.“

Ještě jednou se pro jistotu rozhlédl a sáhl po noži. Nebyl tam.

„Musel jsem blbě zapnout tu přezku. Určitě mi vypadl, jak

jsem běžel. Z myšlenek ho vytrhl zvuk policejní sirény.Vzpomněl si na Martinu. Vyběhl zpátky. Na cestě málem zakopl

o ležícího Sámera. Z hlavy mu tekla krev a jen vleže sténal.

„Kde je Martina?“ řval Petr a třásl otřesenýmharmonikářem. „Tak kde je?“

Vstal a rozhlížel se kolem. „Martino. Martinooo!“ Nic.

Žádná odpověď. Po Martině ani vidu ani slechu. Jen na zemi

ležel Petrův mobil. O kus dál i vystřelovací nůž. „Doprdele.

Martinooooo!“

***

“Takže nám to povězte ještě jednou, pane Navrátile,“

obrátil se na Petra poručík Vlasák. Petr zvedl hlavu z dlaní

a unaveně s ní potřásl.

„Přiběh k nám ten špindíra. Blekotal něco o hlavě. Sou

toho plný noviny, proto sem taky Martinu doprovázel. Nechal

jsem je tam, že se skočim mrknout, jestli si nevymejšlí.Namazanej byl pěkně. Ale nekecal. Asi dvě stě metrů od místa, kde

k nám doběhl, stál ten šílenej totem. Martina musela volat

k vám, dal jsem jí svůj telefon. Když jsem slyšel houkačky,

běžel jsem zpátky, ale to už tam ležel jen ten dědek s rozbitou

hlavou. Můžete se ho zeptat.“

„To můžeme. Jenže nám asi nic neřekne a pochybuju, že

umí psát.“

Petr oblažil druhého poručíka nechápavým pohledem.

„Volali z nemocnice,“ řekl Pačes.


8 9

se jí klid. Propiskou si poznamenala na papírek mezisoučet

a šla otevřít.

„Ahoj Petře. Vyděsil si mě. Mám teď děsnej strach.“

„No proto jsem tady. Říkal jsem si, že bys možná chtěla

doprovodit domů.“

„To seš hodnej.“

Martina dopočítala tržbu, peníze vložila do plátěného

sáčku, a ten zmizel v otvoru trezoru. Petr si zatím prohlížel

jeden z časopisů. Na obálce samozřejmě byla událost číslo

jedna posledních týdnů.

Martina zamkla obchod a Petr jí pomohl zatáhnout roletu.

Pak se vydali k Martininu domu.

„Můžeme jít přes park. Sama bych nešla, ale když mám

dnes takový doprovod,“ řekla Martina a zavěsila se Petrovi

pod paži.

V parku nebyla živá duše. Mihotavé světlo lamp chabě

osvětlovalo pískový chodníček a několik posprejovaných

laviček. A přece. Naproti nim se blížila vrávoravým během

postava. Její němá ústa se v návalu hrůzy otvírala a zavírala,

ale sevřené hrdlo nebylo schopno vydat jedinou hlásku.

Petr se postavil před Martinu a rozevřel pojistku napouzdru s nožem. Když se postava přiblížila na pouhé dva metry,

poznal Petr opilého harmonikáře. Pojistka cvakla zpět, a ruce

jen tak tak zachytily hroutící se tělo. Když popadl roztřesený

Sámer dech, dostal ze sebe jen dvě slova.

„Tam.

Hlava.“

Petr hodil Martině svůj mobil. „Volej poldy. Zůstaňte tady

a počkejte na mě. Skočim se tam mrknout.“

Petr odběhl. Po dvou stech metrech zpozorněl a zpomalil. Na zemi ležela harmonika, kterou tu upustilvystrašený pobuda. Uprostřed cesty byla zapíchnutá silná větev,

zakončená děsivou dekorací. Petrovi se zvedl žaludek, alepřekonal to. Snažil se proniknout očima skrz stíny, které házelo

světlo lamp, ale nikoho neviděl.

„Co by tu taky dělal.“ Napadlo Petra. „Už je dávno pryč.“

Ještě jednou se pro jistotu rozhlédl a sáhl po noži. Nebyl tam.

„Musel jsem blbě zapnout tu přezku. Určitě mi vypadl, jak

jsem běžel. Z myšlenek ho vytrhl zvuk policejní sirény.Vzpomněl si na Martinu. Vyběhl zpátky. Na cestě málem zakopl

o ležícího Sámera. Z hlavy mu tekla krev a jen vleže sténal.

„Kde je Martina?“ řval Petr a třásl otřesenýmharmonikářem. „Tak kde je?“

Vstal a rozhlížel se kolem. „Martino. Martinooo!“ Nic.

Žádná odpověď. Po Martině ani vidu ani slechu. Jen na zemi

ležel Petrův mobil. O kus dál i vystřelovací nůž. „Doprdele.

Martinooooo!“

***

“Takže nám to povězte ještě jednou, pane Navrátile,“

obrátil se na Petra poručík Vlasák. Petr zvedl hlavu z dlaní

a unaveně s ní potřásl.

„Přiběh k nám ten špindíra. Blekotal něco o hlavě. Sou

toho plný noviny, proto sem taky Martinu doprovázel. Nechal

jsem je tam, že se skočim mrknout, jestli si nevymejšlí.Namazanej byl pěkně. Ale nekecal. Asi dvě stě metrů od místa, kde

k nám doběhl, stál ten šílenej totem. Martina musela volat

k vám, dal jsem jí svůj telefon. Když jsem slyšel houkačky,

běžel jsem zpátky, ale to už tam ležel jen ten dědek s rozbitou

hlavou. Můžete se ho zeptat.“

„To můžeme. Jenže nám asi nic neřekne a pochybuju, že

umí psát.“

Petr oblažil druhého poručíka nechápavým pohledem.

„Volali z nemocnice,“ řekl Pačes.


10 11

„Má vyříznutej jazyk. Né že by mi chyběl ten jeho zpěv, ale

dostat z něj výpověď teď bude o něco těžší.“

„Jak to mohl proboha stihnout? Nebyl jsem pryč ani 3

minuty.“

„A to je právě ta věc,“ řekl Pačes, „o které si s vámi musíme

pořádně promluvit. Tohle je vaše, že ano?“

Petr vrhl vyděšený pohled na zakrvácený nůž v igelitu.

„Ale já jsem nic neudělal.“ Vzdechl Petr.

„To zjistíme pane Navrátile velice rychle. A řeknu vám

na rovinu, nevypadá to s váma moc dobře. Tu vaší Martinu

nikdo neviděl, až na toho somráka. A jak sem řek, moc sdílnej

teď nebude. Takže nám ještě nadiktujte jméno a bydliště vaší,

řekněme domnělé přítelkyně, a my si to pro jistotu ověříme.

A mezitím přijměte, prosím, pozvání na čaj v našem útulném

pokoji pro hosty.“

„Jestli to dobře chápu, jsem obviněn?“ zeptal se Petr.

„Prozatím pouze zadržen,“ odvětil Pačes. „Na dobu nezbytně

nutnou ke zjištění okolností a zajištění stop. Pokud jste v tom

nevinně, můžete jít za pár hodin domů. Pokud ne, bude krok

k vašemu obvinění velice rychlý. Na to můžete dát krk.“

***

Martinu probudila ostrá bolest v hlavě. Na jazyku měla

sladkou pachuť a ostrá vůně octa jí vháněla do úst sliny. Zvedl

se jí žaludek. Omamný prostředek v kombinaci s otřesem

mozku poslal obsah žaludku do ústní dutiny. Šťávy ovšem

narazily na překážku v podobě lepící pásky a putovaly zpět.

Celý proces se opakoval a Martina se začala dusit. Panicky

sebou házela ve snaze se zvednout, ale přikurtovanékonče

tiny jí to znemožňovaly. Když už ji opouštěly síly a upadala do

mdlob, někdo jí pásku sundal. Pak slyšela z dálky hlas.

„Ještě ne. Ještě není tvůj čas.“

***

Pačese vytrhl ze spaní telefon. Unaveně zvedl hlavu, setřel

si z tváře slinu a zvedl sluchátko. Druhou rukou se snažil

vyleštit mastnou skvrnu na skleněné desce stolu.

„Pačes, slyšim.“

„To sem já,“ ozval se na druhém konci Vlasák. „Tak ten

mladej je z toho, zdá se, venku. Ta holka Rusnákovánedo

razila domů. A z laborky volali, že na noži jsou sice jen jeho

otisky, ale překrytý nějakou srágorou. Jak udělaj rozbor,řek

nou nám, co to je.“

„Tak to sme v pěkný kaši. Víš co to znamená?“

„Vim. Sedm hlav a další na cestě. Du je ještě do laborky

popohnat. Tohle by mohlo bejt něco, čeho se dá chytit. Třeba

to ještě stihnem.“

Pačes zavěsil a vztekle nakopnul skartovačku. Proužky

papírů zasypaly podlahu. „Až toho hajzla chytim, nebudežád

nej soud třeba. Vyléčim ho jeho medicínou a nacpu mu jeho

vlastní voči do prdele. Sakra!“

***

„Zdravím všechny posluchače u přijímačů. Pomalu nám

končí noční šou Romana Kýni, což je má skromná maličkost.

S potěšením musím konstatovat, že za poslední týdny nám

roste počet posluchačů a čím dál víc vás i volá sem k nám,

do rádia Sever. Zlé jazyky sice tvrdí, že je to vinoubrutál

ních událostí posledních dnů, a většina z vás se bojívystr

čit rypáček ze dveří, ale já si myslím, že to je hlavně proto,

co vám hrajem. A abych nezdržoval, máme tady pro vás na

závěr jednu vymazlenou věc na přání a jsou to ... ano, jsou to

Ovečky a ostatní a jejich zbrusu nový song Sergej z posledního

alba Prý Madonna. Takže já se loučím a po písničce už na vás

čeká můj kolega Martin Sedláček.“


10 11

„Má vyříznutej jazyk. Né že by mi chyběl ten jeho zpěv, ale

dostat z něj výpověď teď bude o něco těžší.“

„Jak to mohl proboha stihnout? Nebyl jsem pryč ani 3

minuty.“

„A to je právě ta věc,“ řekl Pačes, „o které si s vámi musíme

pořádně promluvit. Tohle je vaše, že ano?“

Petr vrhl vyděšený pohled na zakrvácený nůž v igelitu.

„Ale já jsem nic neudělal.“ Vzdechl Petr.

„To zjistíme pane Navrátile velice rychle. A řeknu vám

na rovinu, nevypadá to s váma moc dobře. Tu vaší Martinu

nikdo neviděl, až na toho somráka. A jak sem řek, moc sdílnej

teď nebude. Takže nám ještě nadiktujte jméno a bydliště vaší,

řekněme domnělé přítelkyně, a my si to pro jistotu ověříme.

A mezitím přijměte, prosím, pozvání na čaj v našem útulném

pokoji pro hosty.“

„Jestli to dobře chápu, jsem obviněn?“ zeptal se Petr.

„Prozatím pouze zadržen,“ odvětil Pačes. „Na dobu nezbytně

nutnou ke zjištění okolností a zajištění stop. Pokud jste v tom

nevinně, můžete jít za pár hodin domů. Pokud ne, bude krok

k vašemu obvinění velice rychlý. Na to můžete dát krk.“

***

Martinu probudila ostrá bolest v hlavě. Na jazyku měla

sladkou pachuť a ostrá vůně octa jí vháněla do úst sliny. Zvedl

se jí žaludek. Omamný prostředek v kombinaci s otřesem

mozku poslal obsah žaludku do ústní dutiny. Šťávy ovšem

narazily na překážku v podobě lepící pásky a putovaly zpět.

Celý proces se opakoval a Martina se začala dusit. Panicky

sebou házela ve snaze se zvednout, ale přikurtovanékonče

tiny jí to znemožňovaly. Když už ji opouštěly síly a upadala do

mdlob, někdo jí pásku sundal. Pak slyšela z dálky hlas.

„Ještě ne. Ještě není tvůj čas.“

***

Pačese vytrhl ze spaní telefon. Unaveně zvedl hlavu, setřel

si z tváře slinu a zvedl sluchátko. Druhou rukou se snažil

vyleštit mastnou skvrnu na skleněné desce stolu.

„Pačes, slyšim.“

„To sem já,“ ozval se na druhém konci Vlasák. „Tak ten

mladej je z toho, zdá se, venku. Ta holka Rusnákovánedo

razila domů. A z laborky volali, že na noži jsou sice jen jeho

otisky, ale překrytý nějakou srágorou. Jak udělaj rozbor,řek

nou nám, co to je.“

„Tak to sme v pěkný kaši. Víš co to znamená?“

„Vim. Sedm hlav a další na cestě. Du je ještě do laborky

popohnat. Tohle by mohlo bejt něco, čeho se dá chytit. Třeba

to ještě stihnem.“

Pačes zavěsil a vztekle nakopnul skartovačku. Proužky

papírů zasypaly podlahu. „Až toho hajzla chytim, nebudežád

nej soud třeba. Vyléčim ho jeho medicínou a nacpu mu jeho

vlastní voči do prdele. Sakra!“

***

„Zdravím všechny posluchače u přijímačů. Pomalu nám

končí noční šou Romana Kýni, což je má skromná maličkost.

S potěšením musím konstatovat, že za poslední týdny nám

roste počet posluchačů a čím dál víc vás i volá sem k nám,

do rádia Sever. Zlé jazyky sice tvrdí, že je to vinoubrutál

ních událostí posledních dnů, a většina z vás se bojívystr

čit rypáček ze dveří, ale já si myslím, že to je hlavně proto,

co vám hrajem. A abych nezdržoval, máme tady pro vás na

závěr jednu vymazlenou věc na přání a jsou to ... ano, jsou to

Ovečky a ostatní a jejich zbrusu nový song Sergej z posledního

alba Prý Madonna. Takže já se loučím a po písničce už na vás

čeká můj kolega Martin Sedláček.“


12 13

Roman zapnul Ovečky a nasoukal se do mikiny. Martin,

který sypal jakýsi kávový extrakt do hrnku, se zeptal.

„Dáš si se mnou ještě kafe?“

„Kdepak kámo. Musim letět. Mam jednu rozdělanou

buchtu, tak musim zavěsit, než to vodpíská.“

„Chápu. Tak zlom vaz.“

Za Romanem zaklaply dveře. Martin si zalil kafe azabru

čel. „To je stejně kanec.“

***

Když se Martina podruhé probrala, bylo jí líp. Hlava jí sice

ještě pekelně bolela, ale žaludek už se neozýval. Pomalu si

zvykala na tmu. Snažila se zachytit očima obrysy předmětů,

aby zjistila, kde asi je. Neviděla však nic, co by jí pomohlo.

V místnosti bylo ticho, až na slabé hučení.

„Možná kotel,“ napadlo ji. Pak bouchly dveře a nad hlavou

se jí rozsvítilo světlo. Stowattová záře ji bodla do očí jako

jehly.

„Zlato, sem doma.“

V mozku jí explodovala čistá a nefalšovaná hrůza. Teď

neviděla nic. Slyšela jen kroky a tiché pohvizdování. Pak něco

mlasklo, jako když prudce stáhnete prezervativ. A znovu. Pak

ucítila na kůži kov. Krční tepna napnutá k prasknutí dávala

jasně najevo, že nebýt pásky přes pusu, šlo by o bubínky.

Pomalu z ní odstřihával oblečení a každým pórem vnímal

její děs. Když došlo na spodní prádlo, na okamžik zastavil.

Zamyslel se, jestli někdy slyšela o žiletce. Ale poslední dobou

nebylo na výběr. Z celého seznamu, který si pořídil, byla tahle

krasotinka jediná k zastižení. Město žilo v panice a výběr začal

být velice omezený. Ale nevadí. Nějak si poradí.

Rozmíchal mýdlo na holení a nanesl jí ho na slabiny.Mar

tina sebou cukala, co jí síly stačily.

„Moc sebou neházej, kotě. Obřízka teď zrovna neni

v módě.“

Přemýšlela, jestli ten hlas odněkud zná. Bohužel nebyla ve

stavu, aby mohla dojít k nějakému závěru.

Když pochopila, co se děje, přestala sebou škubat. Zdálo

se mu, že leží zbytečně klidně a vyprchávalo z něj vzrušení.

Tak ji trochu řízl. Vypnula tělo do luku. Olámané nehty na

promodralých rukou nadělaly z igelitu výstelku do balíku. To

bylo to, co potřeboval. Přestal se starat o neholené ohambí

a přejel jí břitvou po prsou.

„Sou pravý? No jakpak ne. Tobě asi dárkovej šek do salonu

krásy nikdo nevěnoval, co?“

Břitva zajela pod tukem obrostlá ňadra.

„Uvidíš, jaká budeš kočka, až doděláme tu liposukci.“

Rozřezával jí kůži na břiše, kousek po kousku. Martina

šílela bolestí. Házela sebou, a do zápěstí a kotníků se jízadí

raly kožené přezky. Síly jí rychle ubývaly spolu s krví, která

prýštila z několika otevřených ran. Věděla, že z tohohlenevy

vázne, a tak si jen přála, aby byl konec, který ne a ne přijít.

Náhle jí rozevřel bolestí sevřené víčko. Do oka jí bodala šílená

záře reflektoru.

„Krásně zelený. To už se moc nevidí,“ prohodil trýznitel.

Do důlku se jí zabořilo něco kovově chladného. Cítila

hrozný tlak a řezavou bolest. Nakonec omdlela.

Všiml si toho a na okamžik přestal. Kazila mu zábavu. Má

bojovat o život a ne si tu omdlít jako dámička. Místností se

rozlila vůně čpavku. Přivedl ji k vědomí a dokončil amputaci

druhého oka. Znovu omdlela, ale to už ji nekřísil. Opláchl

obě bulvy a uložil je do gelu k ostatním. Pak jí ostříhal a na

kůži oholil vlasy. Usmíval se při představě, co na to řeknou

pánové z policie. Samozřejmě věděl, kdo po něm jde. Hlavu

jako vždy oddělil od těla. Tentokrát ale nepoužil elektrický

nůž. Odřezal měkké tkáně spolu se svalovinou a páteř zlomil

prudkým trhnutím o kraj stolu. To křupnutí ho vzrušilo. Cítil,


12 13

Roman zapnul Ovečky a nasoukal se do mikiny. Martin,

který sypal jakýsi kávový extrakt do hrnku, se zeptal.

„Dáš si se mnou ještě kafe?“

„Kdepak kámo. Musim letět. Mam jednu rozdělanou

buchtu, tak musim zavěsit, než to vodpíská.“

„Chápu. Tak zlom vaz.“

Za Romanem zaklaply dveře. Martin si zalil kafe azabru

čel. „To je stejně kanec.“

***

Když se Martina podruhé probrala, bylo jí líp. Hlava jí sice

ještě pekelně bolela, ale žaludek už se neozýval. Pomalu si

zvykala na tmu. Snažila se zachytit očima obrysy předmětů,

aby zjistila, kde asi je. Neviděla však nic, co by jí pomohlo.

V místnosti bylo ticho, až na slabé hučení.

„Možná kotel,“ napadlo ji. Pak bouchly dveře a nad hlavou

se jí rozsvítilo světlo. Stowattová záře ji bodla do očí jako

jehly.

„Zlato, sem doma.“

V mozku jí explodovala čistá a nefalšovaná hrůza. Teď

neviděla nic. Slyšela jen kroky a tiché pohvizdování. Pak něco

mlasklo, jako když prudce stáhnete prezervativ. A znovu. Pak

ucítila na kůži kov. Krční tepna napnutá k prasknutí dávala

jasně najevo, že nebýt pásky přes pusu, šlo by o bubínky.

Pomalu z ní odstřihával oblečení a každým pórem vnímal

její děs. Když došlo na spodní prádlo, na okamžik zastavil.

Zamyslel se, jestli někdy slyšela o žiletce. Ale poslední dobou

nebylo na výběr. Z celého seznamu, který si pořídil, byla tahle

krasotinka jediná k zastižení. Město žilo v panice a výběr začal

být velice omezený. Ale nevadí. Nějak si poradí.

Rozmíchal mýdlo na holení a nanesl jí ho na slabiny.Mar

tina sebou cukala, co jí síly stačily.

„Moc sebou neházej, kotě. Obřízka teď zrovna neni

v módě.“

Přemýšlela, jestli ten hlas odněkud zná. Bohužel nebyla ve

stavu, aby mohla dojít k nějakému závěru.

Když pochopila, co se děje, přestala sebou škubat. Zdálo

se mu, že leží zbytečně klidně a vyprchávalo z něj vzrušení.

Tak ji trochu řízl. Vypnula tělo do luku. Olámané nehty na

promodralých rukou nadělaly z igelitu výstelku do balíku. To

bylo to, co potřeboval. Přestal se starat o neholené ohambí

a přejel jí břitvou po prsou.

„Sou pravý? No jakpak ne. Tobě asi dárkovej šek do salonu

krásy nikdo nevěnoval, co?“

Břitva zajela pod tukem obrostlá ňadra.

„Uvidíš, jaká budeš kočka, až doděláme tu liposukci.“

Rozřezával jí kůži na břiše, kousek po kousku. Martina

šílela bolestí. Házela sebou, a do zápěstí a kotníků se jízadí

raly kožené přezky. Síly jí rychle ubývaly spolu s krví, která

prýštila z několika otevřených ran. Věděla, že z tohohlenevy

vázne, a tak si jen přála, aby byl konec, který ne a ne přijít.

Náhle jí rozevřel bolestí sevřené víčko. Do oka jí bodala šílená

záře reflektoru.

„Krásně zelený. To už se moc nevidí,“ prohodil trýznitel.

Do důlku se jí zabořilo něco kovově chladného. Cítila

hrozný tlak a řezavou bolest. Nakonec omdlela.

Všiml si toho a na okamžik přestal. Kazila mu zábavu. Má

bojovat o život a ne si tu omdlít jako dámička. Místností se

rozlila vůně čpavku. Přivedl ji k vědomí a dokončil amputaci

druhého oka. Znovu omdlela, ale to už ji nekřísil. Opláchl

obě bulvy a uložil je do gelu k ostatním. Pak jí ostříhal a na

kůži oholil vlasy. Usmíval se při představě, co na to řeknou

pánové z policie. Samozřejmě věděl, kdo po něm jde. Hlavu

jako vždy oddělil od těla. Tentokrát ale nepoužil elektrický

nůž. Odřezal měkké tkáně spolu se svalovinou a páteř zlomil

prudkým trhnutím o kraj stolu. To křupnutí ho vzrušilo. Cítil,


14 15

jak dosáhl ejakulace. Sedl si na kraj stolu a dal sičtvrthodino

vou pauzu. Pak se vrhl do úklidu.

***

„Nazdar chlapi. Ježiši, vy vypadáte děsně. Spali jste vůbec?“

zajímala se mladá policistka.

„Ani ne, co nám neseš?“ zeptal se unaveně Pačes sedící

nad mapou se špendlíky. Vlasák nevypadal o moc lépe. Lepící

poznámkové lístečky měl i na saku.

„Máme další hlavu. A tohle vám posílá laborka.“

„Nějak zkracuje intervaly,“ prohodil Pačes, zatímcolisto

val laboratorní zprávou. „Hele Jirko, podle chemiků byl na

tom noži prášek, jaký se používá při výrobě chirurgických

rukavic. Zesílených. Běžně používané v každé nemocnici. To

nám moc nepomůže. Ale Navrátila můžeme pustit.“

„Vezmem ho s sebou. Mohl by identifikovat tuRusnáko

vou, pokud je ta hlava její.“ Vlasák se otočil na policistku.

„Kde ji našli?“

„Na koupališti. Je tam hlídka, čekají na vás. Víc nevim.“

„Na kterym koupališti?“ zeptal se Pačes. „Na termálku?“

„Ne, na Stalingradský.“

„Logicky. Tam není v noci ostraha.“

***

Z místa činu odjížděla kvapem sanitka.

„Ho to sebralo co?“ prohodil Pačes a zvedl se z pokleku.

„A divíš se?“ houkl směrem k Pačesovi Vlasák a dálštu

doval holou hlavu pověšenou na provaze u ruských kuželek.

„Panáček si z nás dělá srandu. To nevypadá, že by zkracoval

časy mezi vraždama, protože je šílenej. Spíš ho to koukam,

začalo pořádně bavit.“

„Poručík Vlasák?“ Ozvalo se jim za zády.

„Osobně, co je?“

„Tohle bylo přišpendlený na vrátnici. Našli to technici a je

na tom vaše jméno. Tak jsem vám to přines.“

„No aspoň že máte rukavice, když už po tom šmatláte.“

„Na co čekáte?“ zeptal se strážníka Vlasák.

„No jestli to rozbalíte,“ odpověděl mladý strážmistr.

„Do toho vám nic neni. Mažte si zase stoupnout někam,

kde je vás třeba. Rozlepit obálku umim i bez asistence.“

Vlasák ještě chvilku počkal, než se zklamaný strážmistr

dostatečně vzdálil. Pak opatrně rozbalil obálku a vyndal list

papíru.

„Parchant jeden,“ ujelo mu a podal lístek Pačesovi, který se

snažil z jeho tváře vyčíst, co se děje. Ten lístek obrátil v ruce

a četl si stručný vzkaz.

NEVĚŠTE HLAVY. UDĚLAL SEM TO ZA VÁS.

HAHAHA.

„Prisambohu, že ho pověsim za vejce do průvanu!“ zařval

Pačes, který byl bez sebe vzteky.

„Klid vole. Přesně tohle chce. Hrát si s náma jako s míčem.

A nedal bych moc za to, že nás odněkud pozoruje. Tak se,

prosim tě, ovládej.“

Pačes se dvakrát zhluboka nadechnul, a pak už zas klidně

řekl technikovi, kterého mávnutím ruky přivolal: „Vodvezte

to, ať na to ty lidi nečuměj.“

***

Na stanici na ně čekal velitel s mladým mužem v džínách

a roláku. „Tak mládenci, tohle je pan Lím. V Praze jim došla

trpělivost, tak vám poslali experta.“ Vlasák se podíval na

chlápka s rozevlátými vlasy a týdenním strništěm.


14 15

jak dosáhl ejakulace. Sedl si na kraj stolu a dal sičtvrthodino

vou pauzu. Pak se vrhl do úklidu.

***

„Nazdar chlapi. Ježiši, vy vypadáte děsně. Spali jste vůbec?“

zajímala se mladá policistka.

„Ani ne, co nám neseš?“ zeptal se unaveně Pačes sedící

nad mapou se špendlíky. Vlasák nevypadal o moc lépe. Lepící

poznámkové lístečky měl i na saku.

„Máme další hlavu. A tohle vám posílá laborka.“

„Nějak zkracuje intervaly,“ prohodil Pačes, zatímcolisto

val laboratorní zprávou. „Hele Jirko, podle chemiků byl na

tom noži prášek, jaký se používá při výrobě chirurgických

rukavic. Zesílených. Běžně používané v každé nemocnici. To

nám moc nepomůže. Ale Navrátila můžeme pustit.“

„Vezmem ho s sebou. Mohl by identifikovat tuRusnáko

vou, pokud je ta hlava její.“ Vlasák se otočil na policistku.

„Kde ji našli?“

„Na koupališti. Je tam hlídka, čekají na vás. Víc nevim.“

„Na kterym koupališti?“ zeptal se Pačes. „Na termálku?“

„Ne, na Stalingradský.“

„Logicky. Tam není v noci ostraha.“

***

Z místa činu odjížděla kvapem sanitka.

„Ho to sebralo co?“ prohodil Pačes a zvedl se z pokleku.

„A divíš se?“ houkl směrem k Pačesovi Vlasák a dálštu

doval holou hlavu pověšenou na provaze u ruských kuželek.

„Panáček si z nás dělá srandu. To nevypadá, že by zkracoval

časy mezi vraždama, protože je šílenej. Spíš ho to koukam,

začalo pořádně bavit.“

„Poručík Vlasák?“ Ozvalo se jim za zády.

„Osobně, co je?“

„Tohle bylo přišpendlený na vrátnici. Našli to technici a je

na tom vaše jméno. Tak jsem vám to přines.“

„No aspoň že máte rukavice, když už po tom šmatláte.“

„Na co čekáte?“ zeptal se strážníka Vlasák.

„No jestli to rozbalíte,“ odpověděl mladý strážmistr.

„Do toho vám nic neni. Mažte si zase stoupnout někam,

kde je vás třeba. Rozlepit obálku umim i bez asistence.“

Vlasák ještě chvilku počkal, než se zklamaný strážmistr

dostatečně vzdálil. Pak opatrně rozbalil obálku a vyndal list

papíru.

„Parchant jeden,“ ujelo mu a podal lístek Pačesovi, který se

snažil z jeho tváře vyčíst, co se děje. Ten lístek obrátil v ruce

a četl si stručný vzkaz.

NEVĚŠTE HLAVY. UDĚLAL SEM TO ZA VÁS.

HAHAHA.

„Prisambohu, že ho pověsim za vejce do průvanu!“ zařval

Pačes, který byl bez sebe vzteky.

„Klid vole. Přesně tohle chce. Hrát si s náma jako s míčem.

A nedal bych moc za to, že nás odněkud pozoruje. Tak se,

prosim tě, ovládej.“

Pačes se dvakrát zhluboka nadechnul, a pak už zas klidně

řekl technikovi, kterého mávnutím ruky přivolal: „Vodvezte

to, ať na to ty lidi nečuměj.“

***

Na stanici na ně čekal velitel s mladým mužem v džínách

a roláku. „Tak mládenci, tohle je pan Lím. V Praze jim došla

trpělivost, tak vám poslali experta.“ Vlasák se podíval na

chlápka s rozevlátými vlasy a týdenním strništěm.


16 17

„Vypadá spíš jako nějakej rocker,“ pomyslel si. Nahlas

však řekl jen zdvořilostní „Tak vítejte.“

***

Roman otevřel oči a nasál vůni z kuchyně.

„Lívanečky? Káva? To voní dobře.“ Vyskočil z postele

a hrnul se k postavě v kuchyni, které ze zástěry koukala malá

prdýlka. Neodpustil si malé plácnutí, zazubil se, zeptal se:

„To vaříš pro mě?“

Pavel se otočil, odhalil v úsměvu perfektní zuby a odpověděl.

„A pro koho myslíš, ty kocoure? A vobleč se, nestydo,

nebo to připálim.“

***

Lím se zastavil ve dveřích kanceláře a zíral na hromady

papírků, přetékající popelníky a hromady rozličného nepořádku.

„Tady to vypadá. Tomu já řikám profesionální brajgl.“

Vlasák se podíval na Pačese a zakoulel očima. Lím ten

pohled zachytil, a povídá. „Hele chlapi. Mě je naprosto jasný,

jak jste šťastný, že mě tu máte. Takže se to pokusíme co nevíc

zkrátit, abychom si navzájem neotravovali život. Já tadyzku

sím projet všechny záznamy, co jste si udělali, a vy se běžte

zatím vyspat. Vypadáte, že to potřebujete, a v tomhle stavu

stejně nic kloudnýho nevymyslíte.“

Vlasák šáhnul do kapsy a podal Límovi vizitku.

„Čísla na nás sou u dozorčího, ale tady máš pro jistotu.“

„Jasně, kdyby hořelo, zavolám.“

***

Martin hodil tašku na zadní sedadlo a nastartoval. Cestu do

rádia měl kolem Romanova domu, tak ho napadlo, že se pro

něj zastaví. Musí ještě napsat harmonogram na příští týden,

tak si aspoň poslechne, jak se mu zadařilo s tou buchtou.

Když parkoval, zahlédl Romana, jak stojí u domu s nějakym

floutkem. To, co uviděl, mu ale vyrazilo dech. Roman tomu

hejskovi mlasknul hubana.

„Tě prkno, tak von je buzna,“ ulevil si Martin. Nastartoval,

hodil blinkr a do rádia jel radši sám. „Nebudu jim přece kazit

„romantiku“.

***

Lím se prokousával poznámkami. Vypadalo to, že oběti

skutečně nic nespojovalo. Promnul si unavené oči a protáhl se.

Tak ještě poslední možnost. Telefony. Spojil se s operačním

důstojníkem a požádal ho, aby zajistil telefonní čísla obětí. Za

dvacet minut měl na stole pět telefonních čísel. Ostatní oběti

bohužel mobil neměly. Obvolal operátory a nechal si nafaxovat

výpisy hovorů za poslední rok. Po hodině to vzdal, a všechny

operátory obvolal ještě jednou. Tentokrát dorazily výpisy

v elektronické formě. Vyhledávání bylo o něco rychlejší.

Nad ránem měl jedno společné číslo. Odchozí. Všechny

ty ženské volaly do místního rádia. To mohla být náhoda, ale

za pokus to stálo. Na stole našel Vlasákovu vizitku a než sjel

výtahem do přízemí, vytáhnul ho z postele.

***

„Líme bez urážky. To je výstřel na slepo. V tom rádiu dělá

patnáct lidí. Do rádia dneska volá kde kdo. Chce to nějakej

plán. To neni jen tam tak vletět, a všechno to zatknout. Co

když tam zrovna nebude?“

„Máte pravdu. Ať tam někdo zajde a zajistí rozpis směn.

Podle časů volání zjistíme, kdo tam seděl. Pak si jednoho po

druhým prověříme.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist