načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co nevíš - Joan Chaneyová

Co nevíš
-11%
sleva

Elektronická kniha: Co nevíš
Autor:

Zničil život každému, kdo se ocitl v jeho blízkosti...

Co nevíš

Před sedmi lety se detektivům Paulu Hoskinsovi a jeho kolegovi ... (celý popis)

Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6124-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zničil život každému, kdo se ocitl v jeho blízkosti...

Co nevíš

Před sedmi lety se detektivům Paulu Hoskinsovi a jeho kolegovi Ralphu Lorenovi podařilo vyřešit jeden z největších případů sériových vražd v zemi za posledních deset let.

V suterénu domu Jackyho Seevera vykopali jedenatřicet těl. Seever byl přitom úspěšný podnikatel a oblíbený člověk, veřejnost ho považovala za bezúhonného občana. Teď sedí ve vězení a čeká na rozsudek smrti. Seeverova manželka Glorie tvrdila, že o zločinech svého muže nic nevěděla, že je překvapená stejně jako ostatní. Teď se snaží přežít, avšak nedokáže uniknout před pohrdáním a odsouzením okolí.

Novinářka Sammie Petersonová, si na tomto případu vybudovala kariéru, kterou však už nedokázala znovu nastartovat. O práci reportérky přišla a prodává kosmetiku v nákupním centru. Detektiv Hoskins byl za nepřiměřené chování přeložen a pracuje na odložených případech.

Když se objeví nová série vražd, policie zjistí, že oběti jsou spojené se Seerverem. Hoskins je znovu povolán k případu, který mu dodnes nedá spát, Glorie se proti své vůli znovu ocitá pod drobnohledem veřejnosti a Sammie si uvědomí, že má šanci získat zpět svůj ztracený život.

Má ale člověk, který se dostane do těsné blízkosti bestiálního vraha, ještě šanci žít jako dřív?

O autorce

JoAnn Chaneyová absolvovala kurz kreativního psaní UC Riverside’s Palm Desert MFA programme. Žije v Coloradu se svou rodinou. Román Co nevíš je její úspěšný knižní debut.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Original title: WHAT YOU DON ́T KNOW

Copyright © 2017 by JoAnn Chaney

Published by arrangement with Flatiron Books. All rights reserved.

Cover images © Arina P Habich, hxdbzxy/Shutterstock

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2017

Translation © Alena Peisertová, 2017

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Odpovědný redaktor Ladislav Niklíček.

První elektronické vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události

jsou buď výsledkem autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně,

a proto jakákoli podobnost se skutečnými živými či mrtvými osobami,

obchodními společnostmi, událostmi či místy je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována,

ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem,

ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou

nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-754-6150-6 (pdf)


Mamince a tatínkovi,

kteří mi vždycky říkali,

že bych měla psát.


TAM

DOLE


HOSKINS

19. prosince 2008

Jako by to byl záběr z filmu: dva muži vystupující ze starého hně

dého vozu, oblečeni v levných oblecích a ještě levnějších botách.

Jeden z nich má klobouk, černé panama, což mu dodává vzhled

mafiána z dvacátých let. Ale žádná prohibice, žádné Miami; tohle

je Denver v roce 2008, venku je zima a člověk v panamáku vypadá

jako blázen, ale neřekli byste mu to, pokud byste nechtěli, aby vás

nakopal do zadku. Možná že ten chlapík vypadá jako blázen, ale

je to taky drsňák, což poznáte, když se vám podaří podívat se mu

do očí. Možná byste řekli, že mu ten klobouk dala nějaká žena

a vystřelila si z něj, když mu napovídala, že v něm vypadá hezky

a sympaticky, ale kdepak. Ten člověk se jmenuje Ralph Loren, což

zní jako špatný vtip, ale ne, nikdo si neodváží vystřelit z detektiva

Lorena, nikdo, ani hezká, vnadná dívka. Loren nemá smysl pro

humor – ani divný, ani škodolibý; zkrátka žádný. Narodil se bez

této schopnosti. Život je těžký, když v něm chybí smích, ale stěží

můžete postrádat něco, co jste nikdy neměli. Alespoň se to říká.

Ale přejděme k  druhému muži, k  tomu, jenž vystupuje

z vozu na straně spolujezdce, vysoký chlap s širokými rameny

a bradkou, která začíná šedivět. Muž obejde auto, nenamáhá se

vyhnout špinavému sněhu navršenému na obrubníku a šlápne

přímo do něj. Později toho bude litovat, až se vrátí v mokrých

ponožkách a  s  mrznoucími prsty na  nohou ke  svému stolu.

Paul Hoskins patří k  lidem, kteří si nelámou hlavu tím, co

udělají, a později litují svých rozhodnutí. Vždycky takový byl


a vždycky bude, do skonání světa, amen.

„Jdeme na to?“ řekne Hoskins s pohledem upřeným na dům, kam mají namířeno. Je rozlehlý, cihlový, spíš vysoký než široký, vepředu má  velký arkýř. Nic tradičního, není to dům, který obvykle vídáte v  Denveru. Není to dům, který jako mnoho jiných vyrostl v osmdesátých letech pro davy lidí, kteří se sem hrnuli – hlavně z Kalifornie, což vám dojde, když slyšíte, jak místní mluví, a vidíte, jak řídí, – tenhle nevypadá levně, rozhodně ne tak levně jako další příbytky v ulici. Kolem budovy jsou v elegantních seskupeních rozmístěné stromy a  keře. Listí na  nich je teď suché a hnědé, větve obtížené barevnými vánočními světly. Za domem je umělé jezírko s molem z plochých prken a loďkou pro dva. V jezírku jsou ryby a žáby, ale vodní hladina je nyní pokryta tenkou vrstvou ledu. Hoskins přemýšlí, jak to tam asi vypadá na  jaře, když všechno kolem ožije. „Jdeme pro toho darebáka?“

Loren si povzdychne, sáhne pod sako a uvolní pistoli, aby se k ní mohl rychle dostat, kdyby bylo třeba. Ti dva jsou policajti, detektivové, parťáci; pracují spolu už dlouho a ještě nějakou dobu to tak bude, ačkoli se nemají nijak zvlášť v lásce. Ale táhnou to spolu, protože se jim v práci daří, klape jim to, a to se nestává tak často, jak by si člověk přál. Dobrá spolupráce je jako dobré manželství, a jak mnozí vědí, dobré manželství je vzácné.

Ale i v nejlepším manželství se to někdy zvrtne.

„Zatracená práce,“ lamentuje Loren. „Příšerná díra. Kéž bych už sem nikdy nemusel.“

Kráčejí po příjezdové cestě, z níž kluk od sousedů za deset babek pečlivě odmetl sníh, až k  předním dveřím. Jsou velké a  masivní, dubové, odrážející matné temné světlo. Je brzy ráno, před sedmou, všude panuje klid. V domě se zdá být tma a  ticho, ale Hoskins ucítí jemnou vůni čerstvě uvařené kávy a zakručí mu v žaludku.

„Připravený?“ zeptá se Loren.

„Jo.“

„Jo?“ řekne Loren uštěpačně. „A  co tvůj pupek? Hroznej zvuk. Nejradši bych ti jednu vrazil.“

Hoskins neodpoví. Je na podobné kecy za těch deset let zvyklý. Zjistil, že nejlepší je neodpovídat. Bezpečnější. Loren se naváží do každého, kdo se namane, ale sám to nebere. Naposledy to bouchlo před třemi lety, když Hoskins utrousil neuctivou poznámku o Lorenově matce – je to tak, když chceš nějakého chlápka nasrat, jdi po jeho mámě, i když ji neznáš, i když je třeba mrtvá – a Loren mu přerazil nos. Bylo z toho vyšetřování a důtka. Několik sezení u policejního psychologa. Ale stejně je přinutili, aby spolu pracovali dál. Jestli se Hoskins něco o svém parťákovi dozvěděl, tak to bylo tohle: je lepší být zticha. Ne že by se Lorena bál, ne že by mu ve rvačce nestačil, ale než aby došlo na pěstní souboj s boxerem navlečeným přes klouby (Hoskins se už od devíti let domníval, že podobné řeči takhle končí), je lepší nemluvit. Otec mu často říkal, aby držel hubu, a měl pravdu: ticho často věci usnadní a zjednoduší.

Loren zvoní, tiskne palcem svítící knoflík tak silně, až mu kloub na  prstu zbělá, a  hned nato začne klepat na  dveře. Loren není trpělivý muž. Připomíná hrnec vroucí vody, která co nevidět přeteče na sporák, nebo přefouknutý balon. Jeho pěsti narážejí do dveří a vydávají silný dutý zvuk, při němž se Hoskinsovi rozbuší srdce. Ale nic neříká.

Trvá to chvilku – třicet sekund, možná několik minut, kdo ví – než se dveře otevřou. Hoskins myslel, že by Jacky Seever v tuto časnou hodinu mohl být v županu nebo mít na sobě jen spodky, v rozkroku zažloutlé, ale on má jako vždy oblek. Seever patří mezi ty, kteří i trávník kolem domu sečou v obleku; on v těch zatracených hadrech snad i spí. Trojdílné obleky, všechny v neměnných odstínech břidlicové šedi či tmavé modři, kalhoty, sako a vesta se stříbrnými hodinkami vykukujícími z kapsičky. Ty obleky jsou skvěle ušité a drahé; díky nim vypadá Seever jako světák, a Hoskins ho nenávidí. Nikdy si něco takového kvůli mizernému platu policisty nemohl dovolit, ale to není jediný důvod. Seeverovy obleky a jeho nehty, pečlivě ostříhané a  naleštěné, a  vlasy s  pěšinkou na  pravé straně, nalakované tak, že jsou tuhé jako beton. A ty brýle – proboha, kovové obroučky a v nich samozabarvovací skla, která na ostrém světle ztmavnou – ty zatracené brýle Hoskins nenávidí nejvíc. Každý, kdo dobrovolně nosí tyhle brýle, je kretén. Hoskins vyrostl v chudých poměrech; získal přirozený odpor k chlápkům, kteří se naparují jako pávi a mávají roličkami bankovek. Seever k nim patří, protože má prachy. Ale je ještě horší než had v trávě. Jak falešnej niklák, řekl by Hoskinsův táta. Nebo latinsky humus levákus.

„Pánové?“ řekne Seever. Chce, aby ho všichni oslovovali Jacky, ale Hoskins by to nikdy neudělal. Pro něj bude tenhle mizera vždycky jen Seever. „Je brzy, viďte? Mohu pro vás něco udělat?“

„Hele, tlouštíku,“ řekne Loren mírně a udělá krok, aby Seever musel couvnout a  udělat jim místo. Seever je malý; nezabránil by jim vejít do domu, ani kdyby chtěl. „Vy víte, proč jsme t ady.“

Na  Seeverově vestě jsou stopy moučkového cukru, mezi prsty zbytky jahodového želé. Jaká nedbalost. V  posledních dnech jí víc a  častěji. Sledovali, jak Seever mizí v  restauracích a  prodejnách u  benzinek a  vychází s  plastikovými krabičkami teplých jídel a plechovkami dietní koly. Seever jí, když je ve stresu. Jakmile si uvědomil, že jej policie nepřetržitě sleduje a snaží se ho dostat, přestal se ovládat. Za minulý týden přibral. Břicho se mu nad páskem kalhot mírně dme, tvídovou vestu stěží dopne. Jeho obleček by lépe padl někomu štíhJOANN CHANEYOVÁ lejšímu, možná slušel před časem i jemu, ale teď ne. Ani košile nedokáže zcela zakrýt spodní část břicha s  tuhými černými chlupy a rudými striemi.

Hoskins následuje parťáka do domu. Zastaví se a strčí Seeverovi do  rukou kus papíru. Povolení k  domovní prohlídce. Stojí tam, že jde o marihuanu, ale oni kašlou na nějaké drogy. Bylo by jim jedno, kdyby byly z  trávy i  cihly v  jeho kuchyňské zdi. Potřebovali jen najít způsob, jak se dostat do  Seeverova domu. Týdny jezdili a snažili se nachytat Seevera při něčem jiném, než že se přejídá nebo škrábe na zadku. Tohle je to nejlepší, co jim mohl soudce Vasquez dát. To nejlepší, co by jim dal jakýkoli soudce, protože žádný z  nich neměl Lorena rád. Loren na to kašlal, což někdy všechno ještě zhoršovalo, a tak to byl Hoskins, kdo o povolení k domovní prohlídce zažádal, kdo musel nasadit úsměv a objasnit situaci, Hoskins musel škemrat o pomoc. Ale takhle to zkrátka s Lorenem je a vždycky bylo. Loren něco za každou cenu chce, a někdo jiný to pro něj získá.

„Tráva?“ řekne Seever, držící povolení mezi ukazováčkem a palcem, jako by štítivě. Na první pohled to vypadá, že drží útržek použitého toaletního papíru. Čte, směje se, vydává zvuk, který připomíná tříštící se sklo. „Dobře víte, že tady nic takového nenajdete.“

„V pořádku,“ ozve se Loren. Usmívá se, přesněji řečeno cení zuby, takže vypadá spíš jako vzteklý pes než člověk. „Mám pocit, že najdeme, co hledáme.“

Seever zavře přední dveře, studené ranní světlo zůstane venku a Hoskins chvíli nic nevidí. To není dobré. Žaluzie jsou zatažené, interiér domu je tmavý. Jeho oči ještě neměly dost času, aby se přizpůsobily. Přemítá, jestli to Seever ví, jestli využije této zvláštní chvíle k tomu, aby si zachránil kůži, aby zabil ty dva policajty, kteří ho chtějí na zbytek života strčit za mříže. CO NEVÍŠ Ale Seever se ani nehne, jen stojí u  dveří, paže svěšené, protože, ať dělá nebo říká cokoli, je to zbabělec.

„Kde chcete začít?“ zeptá se. Je milý, lhostejný. „Nahoře? Gloria je o víkendu u své matky, tak můžete –“

„Pod domem,“ řekne Loren. „Chci to tam vidět.“ Ale sklep je zatopený, plný zapáchající vody, neidentifikovatelných kousků a olejových skvrn. Hoskins stojí nad pojistkami v prádelně a pozoruje odraz tří postav v černé vodě, mávne rukou a jeho dvojče tam dole udělá totéž.

„Čerpadlo se porouchalo,“ řekne Seever. Usmívá se. Hoskinsovi se zdá, že potutelně. Jako by se mu podařilo všechny doběhnout. „Musím objednat instalatéra, ale pořád nemám č a s .“

Loren přiloží ruku k ústům a odkašle si. Je nastydlý a nemůže se kašle zbavit, ne v  tomto ročním období, když navíc stále trčí venku, vysedává v  autě, sleduje Seevera a  číhá na tuhle chvíli. Hoskins a Seever trpělivě čekají. Loren si otře ústa starým kapesníkem, který vytáhl z kapsy.

„Myslíte, že jste chytrý, viďte?“ řekne Loren. „Myslíte, že jste na všechny vyzrál, ale mě neoblbnete.“

„O  co jde?“ podiví se Seever, ale pohledem těká po  místnosti. Začíná vypadat jako pes zahnaný do kouta, oči do široka otevřené, vyděšený. A to je teprve začátek.

„Ten odtok se musí uvolnit,“ řekne Loren. Sundá si klobouk a  podá ho Hoskinsovi. Potom kabát. Pak strčí prsty do  uzlu na  kravatě a  trhnutím ji uvolní. „Máte štěstí, vím, jak na  to. Můj otec byl instalatér, brával mě s sebou, když ho někam zavol a l i .“

„Někoho seženu...“ JOANN CHANEYOVÁ

„Blbost, udělám to hned,“ trvá na svém Loren, protože ví, co tam dole je, pod těmi prkny zaplavenými vodou. Všichni to vědí. „Ušetříte peníze, když nebudete muset nikoho volat. Kromě toho nemám naspěch. A co ty, Paulie? Máš něco?“

„Kdepak.“

„A  vy, Seevere?“ Loren má na  předních zubech černé skvrnky. Zrníčka mleté kávy nebo pepře. „Nemáte nějaké rande?“

Seever zavrtí hlavou. Jeho potutelný úsměv je pryč.

„Výborně,“ řekne Loren. Sehne se, rozváže si boty a sundá je. V levé ponožce má díru, velký palec čouhá ven. Odkopne boty stranou, jedna z nich narazí do boku pračky. Pak si sedne, natáhne nohy nad čtvercový otvor v podlaze a pomalu se ponoří do zatuchlé vody. „Spravím to rychle, a potom počkáme, až to odteče. Možná byste mi mohl nabídnout trochu toho kafe, Seevere. Bylo by to fajn.“ Ten dům Hoskinse znervózňuje, ačkoli nejdřív neví proč. Mohl by to být ten podivný, vlhký pach, který útočí na jeho nos, ač ho překrývá vůně vánočního stromku a  vanilkových svíček, nebo hromada skleněných květinových váz, vyrovnaných v  rohu garáže téměř až ke  stopu, zaprášených a  špinavých. Nakonec Hoskins dojde k  názoru, že to jsou ty fotografie, které ho vyvádějí z  míry ze všeho nejvíc. Fotky jsou všude, matné, zarámované, většinou je na nich Seever. Jeho ženu není na fotografiích moc vidět – spíš je autorkou těch snímků. Mačká spoušť, aby zachytila manžela v  mnoha pozicích. Kdyby měli děti, nebo alespoň psy, možná by to bylo jiné. Ale takhle je tu Seever ve slunečních brýlích, v rukou drží lesklého pstruha. Seever v Disney Worldu, stojící nemotorně ve stínu obrovského stříbrného golfového míčku. Seever ve  Velkém kaňonu, na  mostě Golden Gate. Vždy poblíž CO NEVÍŠ nějaké zajímavé památky. To Hoskinse znervózňuje, Seeverův obličej rozmístěný po celém domě, jeho prasečí očka sledující každého, kdo projde kolem.

V  koupelně, když si utírá ruce do  směšného ubrousku a  snaží se vyhnout výšivce ve  tvaru růží, si Hoskins všimne fotografie opřené o  nádrž u  toalety. Kdo by se chtěl dívat na fotku, zatímco sedí na záchodě a ulevuje si?

Je to samozřejmě Seeverova fotografie. Tentokrát pózuje před svým domem, za  sebou má cihlovou zeď a  velký arkýř, cedulka s číslem domu je přibita vedle dveří. Usmívá se, paže široce roztažené, ruka v bílé rukavici třímá kytici rudých karafiátů.

Je převlečený za klauna.

„Rád navštěvuji děti v nemocnici,“ řekl mu Seever před několika týdny, než začal být nervózní, když ještě fakt, že jej sledují dva policisti, považoval za vtip. Viděl, jak parkují, jak jej sledují, a přiloudal se k nim na kus řeči o počasí nebo o tom, jak se povede v příští sezóně klubu Broncos. Tenkrát ho sledovali k jedné z restaurací, které vlastní, a on je pozval dovnitř, na oběd. Seděli v boxu, Hoskins a Loren na jedné straně, Seever na druhé. Dali si sekanou s hráškem, jablečný koláč a kávu. „Rozesmát ty děti – to mi dělá dobře.“

Věděli všechno o  jeho práci dobrovolníka; sledovali ho v nemocnici, jak chodí do pokojů, kde leží děti a čekají, až jim bude líp, nebo se jejich mizerné životy alespoň prodlouží. Vyhublé děti bez vlasů, děti popálené, zbité, i děti, které si zlomily nohu, když se poflakovaly po venku. Nejdřív byli přesvědčeni, že Seever je kromě jiného zvrhlík, pedofil, ale nebyl. Ty děti ho měly rády, odváděl dobrou práci. Seever byl magor, zmetek v mnoha ohledech, ale na děti byl hodný. Zdál se být téměř normální, když byl ve svém kostýmu, pobíhal sem a tam, držel JOANN CHANEYOVÁ se za nos a mával nafukovacími zvířátky.

„Proč klaun, Seevere?“ zeptal se Loren a  nasypal lžičku cukru do kávy. Zdálo se, že je tím zcela vyveden z míry. „Většina dětí se podobných věcí bojí.“

„To není pravda,“ bránil se Seever. Horní knoflík na košili měl rozepnutý a Hoskins viděl, že mu na krku visí zlatý křížek. „Děti klauny milují.“

„Nejsem si tím jistý.“

„Ale každý miluje klauna,“ řekl Seever a zamrkal. „Je to přítel všech. Víte, myslím si, že klaunovi by prošla i vražda.“ Trvá čtyři hodiny, než voda odteče. Ve  chvíli, kdy je vidět mokrá, špinavá podlaha, pošlou dolů laboratorního technika. Má na  sobě plastovou kombinézu, masku a  žluté rukavice. V  ruce drží malou lopatku, podobnou té, kterou sázíte květiny na zahradě.

Ale on nesází květiny. Ani nehledá marihuanu.

Není dole ani deset minut, když horečně zavolá. Tentokrát jde dolů Hoskins. Vyhrne si nohavice a kolébá se jako kachna k technikovi, který je v nejvzdálenějším rohu.

„Smrdí to tu,“ říká technik. „Ať se nepozvracíte. Aspoň ne h ne d t ady.“

Opravdu to příšerně páchne. Hoskinsovi se vybaví vzpomínka, jak jeho exmanželka zahodila kus syrového vepřového masa do odpadků. Prohlásila, že to maso se začíná kazit a že ho nebudou jíst. Popelnice stála na slunci několik dnů, maso se kazilo a kazilo a naplnilo okolí pachem, který zvedal žaludek a dováděl psy k šílenství.

„Co je to?“ ptá se Hoskins.

Technik ukáže na zem, na drn – v místě, kde tu špínu odhrCO NEVÍŠ nul. Je tu kus látky. Modrobílý flanel. Zřejmě tričko. Větší část je ještě uvězněná v zemi, není vidět. Vedle látky, částečně zabalená, leží paže. Shnilá tak, že Hoskins místy vidí kost, ale stále je tu ještě maso, zčernalá potrhaná kůže, na  okrajích zkroucená, jako papír, který ožehl oheň.

„Je to tady!“ vykřikne Hoskins a  stáhne se. Ten zápach je silný, velmi silný. Začíná mu být špatně. „Našli jsme to.“

Nad hlavou slyší kroky, nohy dupající po podlaze. Bolestný výkřik, potom mluví Loren. Hoskins neví, co říká, ale poznává ten hlas, povědomý hlas svého parťáka. A  potom ještě jeden hlas, silnější než Lorenův. Seever. Křičí. JOANN CHANEYOVÁ

SAMMIE

29. prosince 2008 Jednu věc se Sammie Petersonová za ta léta naučila. Všichni si myslí, že když je holka hezká, je taky pitomá.

Ví, že o ní si to myslí taky. Pozná to, když se na ty chlapy podívá. Jako by měli u hlav bubliny, stačí si jen přečíst, co je v nich napsáno. Kopou ve  sklepě a  přizvali ji, aby si mohla obhlédnout místo činu a  přesně je popsat v  novinových článcích. Nelíbí se jí tam. Prostor pod domem je velmi malý a stísněný, přestože vytrhali skoro všechna prkna a odstěhovali pračku a sušičku. Sklepní prostor se tak vlastně stal součástí domu. Muži mohou stát vzpřímeně, ruce v bok nebo zkřížené na prsou, a zkoumat, co tam Seever zanechal. Vidí, že se přece jen odvážila sejít do  sklepa, cítí jejich pohledy na  zadku, na  prsou, na  ústech, ale rozhodně ne v očích. Slyší, jak mluví, a třebaže se nezmiňují o ní, šeptají, když si jdou ven zakouřit nebo míří ke svým vozům. Nemají ji rádi, nejen proto, že je z Postu – žádný policajt nemá rád zvědavé novináře – ale taky kvůli Hoskinsovi. Jsou před lidmi opatrní, chovají se, jako by se skoro neznali, nedotýkají se jeden druhého, nemluví spolu, i když by to třeba někdy šlo, ale stejně to o nich všichni vědí.

„Řekls to někomu?“ zeptala se přednedávnem. Leželi v posteli, televize byla zapnutá, ale bez zvuku. Líbilo se jí mít zapnutou televizi, když se milovali. Líbil se jí pokoj plný mihotavého televizního světla. „Myslím o nás.“

„Proč bych to dělal, děvče?“ podivil se. „Do  toho nikomu nic není.“

„Mám pocit, jako by to lidi věděli.“CO NEVÍŠ

„Jako kdo?“

„Jako všichni.“

„No jo, to asi Loren,“ řekl Hoskins a  usmál se. Ale v  tom úsměvu nebylo nic laskavého, nic povědomého. Hoskins byl dobrej chlap, a tenhle úsměv se k němu nehodil. Pak Sammie mrkla a bylo to pryč. „Ten pacholek ví všechno, a neumí držet jazyk za zuby.“

„ Mož ná .“

„To je v  pohodě,“ řekl a  sáhl po  sklenici vody na  nočním stolku. Kéž by mu viděla do obličeje. „Nedělej si starosti.“

Nedělá si starosti, pokud nepomyslí, co bude, až to o  Hoskinsovi zjistí manžel. Ne že by se Deana bála, že by snad mohl něco provést, ale nechce ho ranit, nechce se mu dívat do tváře, až na to přijde. Štve ji, že to vědí všichni. Je jí jasné, co říkají, slyšela je.

Coura.

Děvka.

Lidi si myslí, že spí s Hoskinsem, aby se dostala do Seeverova domu, aby měla informace o  vyšetřování z  první ruky, aby o něm mohla psát do Postu a dělat z nich blázny. Protože přesně tohle sdělovací prostředky dělají. Všichni mají Hoskinse rádi, myslí si, že je dobrej chlap, ale nejsou blázni. Vědí přesně, o co jde. Vidí, že ho využívá. Je dobrá, ale mohla by být lepší. Spí s ním, aby se prosadila, říkají si. Šoustá s ním kvůli tomu případu.

A je to pravda. Alespoň zčásti.

Ale Sammie by to nepřiznala, ani kdyby jí přiložili pistoli k hlavě. Není na to moc pyšná, že dovolí Hoskinsovi, aby se jí dotýkal, že se před ním předvádí, a pak jde domů a lže manželovi jen proto, aby byla lepší než ostatní novináři, aby urvala pořádné sousto. Lidi netuší, jaké je to být v redakci místních novin. Den za  dnem. Recenze nudných knížek, články o výstavě psích mazlíčků. A přitom by chtěla napsat něco pořádného. Něco jiného. Ale když editor rozděluje zajímavá témata, vždycky ji přeskočí a ona znovu píše o pletařském klubu v Highlands Ranch, který rozdává přikrývky bezdomovcům, nebo o psu s protézou. Celý život si přála být reportérkou, myslela, že to bude úžasné, že dosáhne skvělého úspěchu, a když získala místo v Postu, byla přesvědčena, že má cíl na  dosah. Teď už to bude jednoduché. Ale nic v životě není jednoduché. Musí být trpělivá a  čekat. Když se naskytla příležitost, chopila se jí.

Ale stejně ji uvádí do rozpaků, že se o ní mluví, že jí nadávají a chovají se k ní chladně. Přece jen dělá svou práci, jak nejlépe umí. A  jestli k  tomu patří i  sex? Kdyby byla muž, nikdo by se o to nestaral. Možná by jí ještě pogratulovali, dali metál. Její vztah k  Hoskinsovi jí umožňuje každé ráno proniknout za  policejní zátarasy, zatímco ostatní novináři zůstávají trčet venku, daleko od Seeverova domu. Stojí na ulici s notebooky, magnetofony, kamerami. Někteří mají dokonce přívěsy, skládací stolky a termosky s horkou kávou a studené koblihy. Jsou tam žurnalisté známých jmen z New Yorku nebo L. A., na prostranstvích u  domů si postavili stany, vysedávají v  nich celé dny a čekají, že se něco stane. Sammie slyšela, že někteří sousedé vybírají od novinářů poplatky za to, že se usadili na jejich pozemcích, že používají jejich toalety. Ona je míjí, ví, co se děje uvnitř, už má v hlavě článek o dalším těle, které vynášejí v černém pytli z domu.

Ještě něco se Sammie naučila: když už se rozhodnete s někým spát, zjistěte si, jestli je dost důležitý.

Muži, kteří vykopávají jedno tělo za  druhým, stále mluví šeptem, Sammie stále píše články a  stále si to rozdává s  Ho

skinsem. A tak pořád dokola.

Je zvláštní být v Seeverově domě, mezi jeho fotografiemi, vidět

utěrky, které jeho žena sundala z  háčku vedle kuchyňského

dřezu, než musela dům opustit, a keramický vánoční stromek

uprostřed jídelního stolu. Jedna plastová svíčka je našikmo.

Ale možná je to zvláštní jen pro ni, protože pro Seevera před

lety pracovala. Je to celá věčnost; bylo to dřív, než vystudovala,

získala místo v  novinách, vdala se. Dělala servírku v  Don’s

Café, v jedné z restaurací, které Seever vlastnil. Už tam praco

vala asi měsíc, když uviděla Seevera poprvé. Zastavil se tam,

jen aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Měl na sobě drahý

tvídový oblek, jeho nehty byly čisté a naleštěné. Býval to ten

krát hezký muž s hlubokýma tmavě hnědýma očima a výraz

nými rty. Ale už tehdy si Sammie všimla, že má trochu roztře

senou bradu i celé tělo a sklony k obezitě. Byl ten typ. Seever

ji poprvé nic neřekl – objevil se v  době polední špičky a  ne

byl čas seznamovat se s  někým, kdo pobíhá mezi stoly a  ku

chyní s  podnosy kuřecích řízků, kukuřičné kaše, brambor

a proskurníku.

Ve skutečnosti se s ním seznámila až při druhém setkání.

Potřásla si s  ním rukou a  představila se. Seever měl na  sobě

klaunský oblek, aby pobavil děti v restauraci. Předváděl bláz

nivé tanečky a  legrační nafukovací zvířátka. Vypadal jako

moula; většině mužů by to asi vadilo, ale jeho to zjevně bavilo.

Tak to bylo. Měl radost, že se děti smějí a tleskají, že si z něj dě

lají legraci. Jedna holčička odstrčila talíř s lívanci a šla se See

verem tančit. Roztočil ji jako baletku, až se jí zvedla sukýnka.

Holčička se smála, že sotva popadala dech. Sammie sledovala,

jak dovádějí, spolu s návštěvníky restaurace, v jedné ruce šá

lek kávy, na tváři úsměv. I ostatní se usmívali, ale Seever oslo

19CO NEVÍŠ JOANN CHANEYOVÁ vil jen ji, když dotančil, protože si všiml jejího pohledu – jistě, vždycky si všeho všímal, byť jen koutkem oka.

„Máte ráda děti?“ zeptal se. Přistoupil k  ní, zatímco uklízela stůl v boxu. Sklonil se, sebral z lavice brčko a podal jí ho.

„Nemám ráda, když ječí,“ odpověděla s úsměvem. „Ale váš taneček s tou dívenkou byl roztomilý.“

„Samantha, viďte?“

„Všichni mi říkají Sammie.“

„To je hezké.“

Pak pro ni udělal z  růžových balonků psa. Moc se to psu nepodobalo, byly to zkrátka dva růžové balonky. Ale neřekla mu to. Odpoledne, než odešel, jí dal žlutou kopretinu, kterou měl zastrčenou v klopě.

Hoskins jí řekl, že Seever už tehdy zabíjel, ale pracoval opatrně, nespěchal, vybíral si oběti, které nikdo nepostrádal, které s ním nemohly být nijak spojovány. Bylo to jiné než v pozdějších letech, kdy Seever začal být líný a ledabylý, kdy si myslel, že je neporazitelný. Nechal Carrie Simmsovou utéct a pravda začala vycházet najevo. Sammie si občas láme hlavu, nač Seever myslel, když jí dal tu kopretinu, zda ji chtěl vzít do svého domu, svázat, mučit a nakonec zabít, jako to udělal s mnoha jinými. Ale když o Seeverovi přemýšlí teď – o Seeverovi, kterého znala, toho chlapíka v  drahém obleku, s  dokonalým úsměvem – nedokáže si představit, že by někoho zabil; nedokáže si to představit, i když se živí psaním a o spisovatelích se říká, že mají bujnou fantazii. Samozřejmě ví, jako každý druhý, že na  ni léta působí televize a  filmy a  knihy a  že největší bídák nebývá zpočátku podezřelý, vypadá jako neviňátko, stále se směje, je vstřícný k ženám, a rozhodně není hrubý.

Z prostoru pod domem zatím vyprostili sedm těl – pět žen a dva muže – a všichni doufali, že sedmička je šťastné číslo a že CO NEVÍŠ by to mohl být konec. Že už kromě špíny a červů nic nenajdou. Oběť číslo sedm vytáhli předevčírem, prameny zrzavých vlasů ještě držely na rozpadající se lebce, pankáčská košile plandala na hubeném těle. Později se dozvědí, že ten kluk se jmenoval Kenny Fitz, že utekl z  domova jako mnohokrát předtím, ale tentokrát už se nevrátil. Později dostane Sammie od Kennyho matky chlapcovu fotografii, aby ji v Postu otiskli spolu s článkem. Sammie se na ni nebude moct ani podívat. Ta fotka představuje pohled do  minulosti, na  usmívající se dítě, které jednoho dne narazilo na chlápka v tvídovém obleku. Bude si přát, aby dokázala vrátit čas a varovat ho, říct mu, aby šel domů, dal mámě pusu a  srovnal se. Ale nejde to, a  tak doufá, že Kenny Fitz nevěděl, co přijde nakonec, že nebyl vyděšený, když mu Seever omotal prodlužovačku kolem krku a utáhl ji. Doufá, že Kenny v posledních chvílích myslel na něco hezkého. Na maminku. Nebo na  psa, kterého opustil a  který stále odpočívá v jeho prázdné posteli, čenichá a naprázdno mává packami.

„O to dítě se starali. Milovali ho. Víš, jak to vím?“ řekl Hoskins poté, co chlapcovo tělo nacpali do plastového pytle a odvezli je dřív, než zjistili, kdo to je. Hoskins moc nejedl a skoro nespal, viděla to na jeho obličeji, prozrazovaly to tmavé kruhy pod očima. „Ty jeho zuby. Měl je v pořádku. Plomby, rovnátka. To není zadarmo. Někdo za to zaplatil. Ten, kdo ho miloval.“ Další den najdou osmé tělo. Sammie je v kuchyni, nalévá si šálek kávy a  poslouchá, jak si jeden z  techniků stěžuje na  svou práci.

„Když smrkám, jdou ze mě jen ty černý sračky. Tam dole je to odporný. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“

„To je mi líto,“ říká Sammie. Už ani neví, kolikrát za den to opakuje. „Je to hrůza.“ JOANN CHANEYOVÁ

„O tomhle byste měla psát. Jak odporný to tam dole je. Je to jak noční můra, a já se nemůžu probudit.“

Zjistila, brzy poté, co začala každý den chodit do Seeverova domu, že je nejlepší, když ty chlapy nechá lamentovat. Nejdřív se je snažila přesvědčovat, poukazovat na to, že dělají svou práci, že jsou placeni za  to, aby dřepěli pod domem a  vyhrabávali mrtvá těla. Nikdo nečeká, že to budou dělat zadarmo. Ale ti muži zuřili, když říkala podobné věci, a tak držela pusu a tvářila se soucitně a provinile, když došlo na stížnosti. Bylo to lepší.

„Už to brzy skončí,“ říká.

„Doufám, kurva, že jo.“

Někdo ve sklepním prostoru vykřikne. Sammie nerozumí, co říká, ale poleká se, trhne sebou a  narazí bokem do  pultu. Určitě tam bude mít modřinu. Ignoruje bolest a  nahlédne do prádelny, kde je hlouček mužů. Jsou rozčílení, plácají si dlaněmi, mávají pěstmi.

„Našli další tělo,“ říká technik, který jí kouká přes rameno. Jeho dech páchne jako vlhká lepenka. „Do prdele, je to tak. Je jich tam víc.“

Sammie se pomalu otočí a jde zpátky do kuchyně. Káva se vylila – vůbec si nepamatuje, že by se to stalo – a hrnek se líně koulí po pultu sem a tam, jako by jím pohyboval nějaký duch. Vezme roli papírových utěrek, sehne se ke  kachlíčkové  podlaze, snažíc nevnímat vzrušený hovor ve  vedlejší místnosti, a dotkne se louže, z níž stále uniká pára.CO NEVÍŠ

HOSKINS

5. ledna 2009 V Seeverově domě pracuje skupina specialistů, kopou ve sklepním prostoru a sepisují vše, co vytáhnou ze země. Je to zdlouhavá práce, nevděčná. Zatím našli jedenáct těl, a  to prozkoumali jen jeden roh místnosti, několik stop čtverečních. Nazývají to kvadrant jedna. Devět obětí jsou ženy a na jednu z  nich se hodí popis dívky, která zmizela roku 1988 ve  Fort Collins. Před dvaceti lety, uvažuje Hoskins. Kolik lidí mohl Seever za dvacet let zabít?

„Nikoho jsem nezabil,“ tvrdí Seever. Ti tři jsou pohromadě. Hoskins, Loren a Seever. Rodinka, říká si Hoskins, nikdo nechybí. Sedí ve  výslechové místnosti. Je těsná, klaustrofobní. Ventilátor vhání dovnitř buď horký, nebo studený vzduch, teplota není nikdy příjemná. „Všechno je to jeden velký omyl.“

„Takže těch jedenáct těl, které jsme vytáhli zpod vašeho domu, je jen výplod mé fantazie?“ ptá se Loren. Sedí proti Seeverovi u malého kovového stolku, před sebou má šálek kávy. Seeverovi nic nenabídl. Hoskins je u  dveří, paže založené na  prsou. Neustále myslí na  poslední oběť, kterou vyprostili. Měla provázek omotaný kolem zápěstí a na krku šátek, jedním koncem nacpaný do  úst. Udusila se, řekl koroner, cucala cíp šátku a on jí zapadl do krku. Zabil ji hedvábný šátek potištěný rudými květy vlčích máků.

„To je všechno, co jste našli?“ vyzvídá Seever. Pokud jde o  jeho obhajobu, souhlasil, že s  nimi bude mluvit bez právníka. Není hloupý, jen šílený. JOANN CHANEYOVÁ

„Je jich tam víc?“

„Ó ano, jistě.“

„Kolik toho tam dole ještě najdeme?“

„ Nic .“

„Kolik jste jich zabil?“

„V š e c h n y.“

Hoskins si přejíždí prsty po rtech. Jsou suché, rozpraskané. Jeho ruce voní jako mýdlo na nádražních záchodcích – levně, obyčejně, ale povědomě. Tohle není první Seeverův výslech, a nebude poslední. Zdaleka ne. Je to licoměrný hajzl, baví ho souboj, rád si s  nimi pohrává. Mluví v  kruzích, někdy říká pravdu, ale většinou jsou to lži, kecy vymyšlené pro vlastní pobavení. Jacky Seever sedí za mřížemi, je vinen, nikdo s kouskem zdravého rozumu v hlavě si nemůže myslet nic jiného – ale on je uvolněný, vlasy odhrnuté z  čela, ulízané, jako by je měl napomádované, ležérní úsměv na tváři, jako by ho nic netrápilo. Jako by očekával, že brzy půjde domů, posadí se na kuchyňskou židli a pustí se do oběda.

„Co jste udělal s  jejich prsty?“ zeptá se Loren. Je to dobrá otázka, opodstatněná, neboť každé oběti, kterou vynesli ze sklepení, chyběl alespoň jeden prst. Na  levé ruce, na  pravé ruce, různě. Seever, zdá se, nebyl vybíravý. Detail, který nezveřejnili. Hoskins to utajil i  před Sammie, protože by to při první příležitosti pustila do  tisku. Možná je do  Sammie zamilovaný, ale to ještě neznamená, že je idiot. Sammie si myslí, že lidi by měli vědět všechno, že by se nic nemělo zatajovat – ovšem ne kvůli obecnému blahu, ale kvůli ní. Předhodila by podrobnosti o chybějících prstech čtenářům, naservírovala by jim to jako číšník, který přinese ke stolu stříbrný podnos a pak teatrálně zvedne poklop.

„Prsty?“

„Přesně tak, netvařte se jako hňup. Používal jste ty prsty k  nějakým zvrhlým výstřednostem? Zdá se, že dáváte přednost prostředníčkům – strkáte si je do  zadku? Dělá vám to dobře?“

Seever se usmívá. Rád mluví, občas nezavře pusu, ale Hoskins má pocit, že se stejně nikdy nedozví pravdu, a možná že na tom ani nezáleží.

„Mám dotaz,“ řekne Hoskins. Je to poprvé, co se ozval, protože většinou vede výslech Loren; je v tom lepší, ví, nač se ptát. Hoskins je tam spíš do  počtu, pomůže, když je třeba, zafunguje jako svědek, kdyby se něco zvrtlo. Dohlíží na Lorena, aby se choval slušně.

„Jaký dotaz?“ řekne Seever. Jeho oči jsou zelenohnědé, v levém oku pod zorničkou má světlou skvrnku.

„Proč jste je všechny pohřbil ve sklepení?“ ptá se Hoskins. Jestli ten výslech brzy neskončí, jestli se nedostane z téhle místnosti, udělá se mu zle. Cítí se podobně jako v márnici, když se díval na  oběti, na  mrtvá těla ležící na  kovových stolech s  vyvýšenými okraji, které bezpečně zachytí krev nebo jinou tekutinu unikající z těl. „Proč jste si je nechal u sebe?“

Seever zamrká.

Je to otázka za  milion dolarů. Sammie se na  to zeptala Hoskinse předešlého večera, v jeho posteli. Měla mezi stehny misku sušeného ovoce, oříšků a  semínek. Nesnášel, když v  posteli nacházel slunečnicová semínka a podobné dobroty, ale nechal ji být.

„Kdyby si Seever nenechal ty lidi – ty mrtvé lidi...“

„Oběti,“ opravil ji. „Nebo zesnulé. Tak jim říkáme.“

„Proč je všechny pohřbil pod svým domem? Nemá přece žádné rozumné vysvětlení, jak se tam dostali. Nikdo si nemůže myslet, že je nevinný.“

„Nesnaží se nikoho přesvědčit, že je nevinný,“ řekl Hoskins. „Nic nepopírá.“

Sammie měla na  sobě jednu z  jeho košil, límec se svezl ke straně a odkryl rameno. Hoskins jí přejel prsty po hrudi až do  svůdné prohlubně mezi prsy. Zavřela oči, zaklonila hlavu a odhalila nádhernou linii krku. Často uvažoval o tom, co si Sammie myslí.

„Chodil jste někdy tam dolů, abyste je navštívil?“ ptá se Hoskins nevinně. V uších mu hučí a má pocit, jako by se na Seevera díval dalekohledem, ale z opačné strany. Seever se zdá být tak vzdálený a malý, přestože sedí na druhé straně stolu, jen tři stopy daleko, ale Hoskins má pocit, že kdyby se pokusil na něj zaútočit, jeho pěst by naprázdno projela vzduchem. „Byl jste tam dole, užíval jste si to, smál jste se a onanoval?“

Seever polkne, vydá chrčivý zvuk. Pak se odvrátí.

„Jak jste to dělal?“ zeptá se Loren. Hoskins slyší netrpělivost v jeho hlase, skrytou agresi. Seever to možná neslyší, ale on s  Lorenem posledních deset let nepracoval, neodhadoval jeho náladu, jako zkoušíte teplotu vody, než vlezete do  vany. „Kde jste na ně narazil?“

Seever se předkloní, lokty položí na stůl. Má na sobě oranžovou kombinézu, jakou nosí všichni vězni, na  prsou je špinavá, upatlaná od zbytků jídla. Seever býval puntičkář, pokud šlo o jeho oblečení, a najednou je to všechno v hajzlu. Vězení není nic pro hezké hochy. Vzepře se na  loktech. Zdá se, že si chce povídat. Hoskins očekává, že zas bude lhát, hrát si s nimi, vytahovat se, ale ne, dojde na pravdu.

„Všude možně, kdekoli,“ řekne Seever. „Nikoho jsem nenapadl. Šli se mnou, protože chtěli.“

„Aha,“ odpoví Loren. „Chcete mi namluvit, že chtěli, abyste je svázal a zabil?“

Seever neodpoví, jen se směje, ten pichlavý smích proniká 26 JOANN CHANEYOVÁCO NEVÍŠ až do morku kostí a nelze se ho zbavit. V Lorenovi to vře. Mluvili o tom později se šéfem, o tom, že se smál, smál se jako šílenec a Loren už to nevydržel. Ale Hoskins ví, že to není jen ten smích. Sedm týdnů Seevera sledovali, čekali, až udělá chybu, a konečně ho zavřeli.

Nejdřív je k němu zavedl anonymní telefonát; nějaká žena jim udala Seeverovo jméno a adresu, řekla, že provádí něco nekalého, že viděla, jak do  jeho domu přicházejí lidé, ale nikdy už nevyjdou ven. A  tak ho začali sledovat, jak jde do  práce, do  baru a  domů. Civěli na  něj dalekohledem, zatímco seděl na víku vany a stříhal si nehty nad záchodovou mísou. Začali sledovat Seevera, protože neměli nikoho jiného, žádné stopy, a museli něco dělat; město volalo po vysvětlení. Za posledních sedm let bylo nahlášeno zmizení třiadvaceti osob jen v kampusu Denver-Metro. Lidé se stále ztrácejí, ale ne takhle, žádní svědci, žádná těla. Začaly se rojit řeči o sektách a satanistech, o bílém otroctví. I Hoskins to slyšel a smál se, protože mu to přišlo hloupé. Musí být nějaké vysvětlení ohledně těch zmizelých lidí, říkal si. Něco normálního a rozumného.

Tak začali sledovat Seevera, kvůli tomu telefonátu. Mohli kdykoli přestat, ale bylo tu něco, co je za ním hnalo dál. Seever byl divný, bylo na něm něco špatného. Byl to Loren, kdo s tím přišel, kdo řekl, že Seever něco skrývá, něco nedobrého. Nebyl si jistý, že je za  všemi těmi zmizelými lidmi, ale s  tím chlápkem něco nebylo v pořádku. Lorenovi se dalo věřit, měl na podobné věci nos, uměl lidi odhadnout. Lorenovi se Seever nelíbil, nelíbilo se mu, jak podává ruku, ten nepříjemně dlouhý upocený stisk, nelíbilo se mu, jak si geluje vlasy, až na nich zůstanou viditelné stopy po zubech hřebenu. Loren chtěl Seevera za  něco sbalit, za cokoli, ani by to nemuselo být nic velkého, protože chtěl vidět, jak se kroutí, chtěl se mu vysmát do obliJOANN CHANEYOVÁ čeje, až ho strčí do cely v jeho nóbl oblečku a nechají ho spát na kavalci a srát do mísy bez prkýnka. No, mohli ho kdykoli zavřít pro opilství – Seever nasával po barech skoro každý večer, než zamířil domů, mohli ho kdykoli zastavit u krajnice – ale Hoskins donutil Lorena, aby počkal.

„Já nevím,“ řekl. Obvykle to byl on, kdo se bez velkého rozmýšlení hrnul dopředu – jako beran, nedívej se, jestli jsi přecitlivělý – ale tentokrát to bylo jiné, dotíraly na něj drobné pochybnosti, svrběly ho prsty, zpomal, říkaly, počkej. Dívej se. Jestli Seever jede v  něčem velkém – a  Hoskins byl po  dlouhém sledování přesvědčený, že ano – všechno bude v háji, když po něm vyjedou moc brzy. Seever měl peníze, měl přátele; byl oblíbený. Mohli na něj zamávat odznaky, ale pak by se museli stáhnout, protože by začal vykřikovat, že ho obtěžují, že policie dychtí po  krvi nevinného občana, a  oni by ho už nikdy za nic jiného nedostali. „Bylo by lepší vyčkat.“

„To jsou kecy,“ řekl Loren a  sevřel pevně volant. Seděli v jeho autě, parkovali před jednou ze Seeverových restaurací, sledovali siluety lidí míhajících se za  sklem, jak jedí, smějí se nebo jen tak lelkují. „Mohli bychom ho mít dneska večer za katrem.“

„Ale pak se nedostaneme do jeho domu,“ poznamenal Hoskins. Poklepával prsty na palubní desku a zíral na bílé pruhy namalované na  asfaltu, jako by se nudil. „Řekněme, že má na svědomí ty zmizelé lidi. Nikdy se to nedozvíme, když se nedostaneme na jeho pozemek. Budeme za debily, kteří si nechali toho hajzla proklouznout mezi prsty.“

Loren se nerad podřizoval, nelíbilo se mu, když mu někdo říkal, co má dělat. Hoskins to pochopil brzy poté, co se z nich stali parťáci. Loren se řídil tím, co považoval za svůj nápad, a tak s ním Hoskins tu hru hrál; tahal za nitky, ale musel to dělat jemně, opaCO NEVÍŠ trně. Žádný z Lorenových parťáků na to nepřišel; Loren je všechny převálcoval, nikdo nevydržel, až Hoskins. Partnerství mezi dvěma pitbully neexistuje – jeden z nich musí fungovat jako vodítko.

A tak Loren uvažoval, celý den si s tím lámal hlavu, potom šel za velitelem Blackem a řekl, že o tom přemýšlel a že se rozhodl vyčkat, dál Seevera sledovat a zvolit vhodnou chvíli, kdy k  němu vtrhnou a  sbalí ho. Šéf souhlasil a  dal jim víc času. Později budou lidé Lorenovi gratulovat, že byl prozíravý, že věděl, kdy se stáhnout, že měl tak dobré instinkty, a  Loren je při tom nechá. Hoskins nebyl naštvaný – tak už to s Lorenem bylo, dalo se to čekat. Sláva nebyla pro Hoskinse až tak důležitá, zajímaly ho výsledky. Účel světí prostředky, nebo, jak říkal jeho táta, je jedno, co strčíš do  pusy, nakonec je z  toho stejné hovno.

Buď stvašně, stvašně potichu, šišlal Loren šeptem, když v  noci parkovali proti Seeverově domu a  snažili se neusnout. Lovíme kválíky.

Nejdřív to byla legrace, později už ani ne.

Sedm týdnů si hráli na  Elmera Fudda, sedm týdnů pozorovali Seevera, jak se cpe, jak se šourá před dům, aby si ze schránky vyzvedl poštu, jak si povídá se sousedy, kteří ho zřejmě měli rádi, kterým připadal jako prima chlap. K ničemu to nevedlo. Loren byl vemlouvavý, ale nemohl velitele přesvědčit, aby jim dával víc času donekonečna. Potřebovali průlom. A on skutečně přišel: devatenáctiletá dívka Carrie Simmsová, jediná osoba, které se podařilo uniknout ze sklepení.

Ale těch sedm týdnů, než Simmsová dorazila na  policejní stanici, padesát hodin týdně, někdy i víc... Byly chvíle, kdy se Hoskinsovi zdálo, že k němu Seever vlezl do postele a horkou rukou mu sahá na  zadek a  na  péro, a  ať se Hoskins sebevíc brání, nemůže se ho zbavit. Seever se jim zavrtal do hlav jako JOANN CHANEYOVÁ parazit a  Hoskins věděl, že tohle je pravý důvod, proč Loren vyskočil ze židle a dal Seeverovi ránu pěstí přímo do obličeje. Nos je na placku a krev stříká na všechny strany. Loren to neudělal proto, že je Seever vrah – už chytili spousty vrahů, kteří dělali hrozné věci svým ženám a dětem i naprosto cizím lidem – ale proto, že Seever je jako refrén děsivé písně, který se donekonečna opakuje. Jako odporné sousto, jež uvízlo v krku, a vy se ho nemůžete zbavit. Krvavá skvrna na koberci, která nikdy nezmizí.

Hoskins popadne Lorena za košili a strhne ho zpátky. Nemotorně klopýtají, Seever ječí, jednou rukou si drží krvácející nos a civí přímo na Hoskinse, protože Loren je mimo, má zavřené oči, rty se mu pohybují, počítá pomalu od deseti k jedné, jak mu to poradil policejní psycholog pro případ, že by se přestal ovládat.

„Nikdy to neskočí!“ řve Seever. Trochu huhňá, jelikož má ústa plná krve, která se hrne ze rtů k límci kombinézy, ale Hoskins mu rozumí velmi dobře. „Nikdy to neskončí!“CO NEVÍŠ

SAMMIE

21. února 2009 Jednatřicet. Tolik těl našli, když rozkopali celé sklepení, rozorali zahradu za domem a betonovou podlahu v garáži rozbili na kusy a vyvezli.

„Nenávidím toho bastarda,“ řekne Hoskins. Je unavený, pod očima má kruhy. Už strávil se Seeverem spoustu času, hodiny a  hodiny výslechů, otázek, jen oni dva, protože Seever už v  Lorenově přítomnosti nehodlal mluvit. Hoskins jí toho moc neprozradil, ale Sammie ví, že mu Seever řekl, kde v garáži se má kopat, a oni tam potom našli kostru. Pak ho odvedli do  domu, aby jim ukázal, kde na  zahradě pohřbil další tělo. „Kdybych s  tím hajzlem měl strávit ještě jednu jedinou minut u , z e ší l í m .“

Nic na to neříká, protože se jí Seever vždycky líbil, stále nemůže uvěřit, že je vrah. Ale nikdy nevíte, čeho je člověk schopen, pomyslí si. Jako její manžel. Dean není hloupý; ví, že se něco děje, sleduje ji. Už jí nevěří, a to ji štve, i když by nemělo. Nebo mělo? Co vlastně Sammie provádí – jemu, jejich manželství. A  Hoskinsovi. Nemůže zapomenout na  Hoskinse, který je většinu dní unavený a  podrážděný, nemívá náladu na  sex, ale stále na  ní visí. Je typem muže, který ve  svém životě potřebuje ženu. Kdyby se bývali potkali dřív, možná by skončila s  ním, ne s  Deanem, ale tyhle úvahy nejsou k  ničemu. Proč se jí do úvah o životě pořád pletou chlapi? Vždycky nějakého měla, od chvíle, kdy v sedmé třídě dostala první pusu. Možná je jako Hoskins – nemůže žít bez partnera. Ale ona nemá jedJOANN CHANEYOVÁ noho muže, má dva a něco s tím bude muset udělat, dřív nebo později, je to jen otázka času. Dean jí klade otázky a Hoskins na ni tlačí, aby zažádala o rozvod a nastěhovala se k němu. Ale jí se to nechce řešit, nechce nikoho ranit. A  je to tak špatné? Poprvé v životě nic nechce, byla by spokojená, kdyby to tak zůstalo. Jenže Hoskins se nevzdává, tvrdí, že potkal někoho jiného, a to je vážné.

„Jak se jmenuje?“ zeptá se Sammie. Nenapadlo ji, že se to vyvine takhle. Měla to být ona, kdo se s ním rozejde, tak si to vždycky představovala. Ne takhle, u oběda. Vedle u stolu sedí dvojice. Jedí tiše a poslouchají. Nebudou slzy ani pláč; Hoskins vybral skvělé místo, aby unikl ve zdraví. Bez nějaké scény.

„To není důležité.“

„Pro mě ano.“ Ale proč by to mělo být důležité? říká si. Nečekala na  to, na  šanci vyklouznout hladce z  tohohle vztahu a vrátit se do manželského přístavu? Není důvod, proč v tom pokračovat. Není důvod, proč se vracet do  Seeverova domu; budou jiné příběhy, je čas jít dál.

„Nechceš, abych se vídal s jinou ženou?“ usměje se Hoskins. „Ty jdeš domů za manželem, ale já bych neměl mít přítelkyni?“

„To jsem neřekla. Jen chci znát její jméno.“

„Jestli mě chceš ještě vidět, nastěhuj se ke  mně. Odejdi od něj.“

„Nemůžu to udělat. Víš, že to nemůžu udělat.“

„Ale ano, můžeš. Sbal si tašku a odejdi. Koupím ti všechno, co potřebuješ.“ Tak tohle je Hoskins, řekne si. Chce být hrdina. Jako by žil na Divokém Západě, nosil bílý kovbojský klobouk a ona ležela spoutaná na kolejích. „Postarám se o tebe.“

Sammie si nemyslí, že by tu byla jiná žena. Nemůže být. Hoskins byl v posledních měsících s ní nebo se Seeverem. Neměl čas scházet se s někým dalším. Vymyslel si to, aby žárlila a opustila Deana. Hoskins se chce usadit, před časem jí to říkal. Uvažuje, proč vždycky narazí na podobné muže, celý život to tak je – potkává muže, kteří chtějí víc, než jim může dát. Kde jsou ti chlapi, kteří nechtějí nic než sex, trochu zábavy, a pak zas jdou?

„Musím jít,“ řekne, stáhne ubrousek z  klína a  odloží jej na salát, chřup, zapraskají lístky salátu.

„Poslouchalas, co jsem ti říkal?“ ptá se Hoskins.

„Jo.“

„A?“

„ Ne v í m .“

„Co nevíš?“

„ Ne v í m .“

„Co to znamená?“ řekne. „Skončilas se mnou?“

„ Ne .“

„Tak od něj odejdi. Pojď ke mně.“

„ Nemů ž u .“

„Nerozumím.“ A nebudeš rozumět, pomyslí si Sammie. On neví, jaké to je být vdaná za  milého, hodného muže, s  nímž je většinou šťastná, a k tomu mít Hoskinse, kterého by mohla milovat, ale nemůže opustit Deana, protože ta volba by byla nevratná, a co kdyby se ukázalo, že byla špatná? Už by se to nedalo vzít zpátky. Je uprostřed, v bezpečí. Má svůj koláč a ukusuje z  něj, jak by řekla její matka, kdyby věděla, oč jde. Ale matka by umřela, kdyby to zjistila. Umřela by hanbou. Už se nemůžu ukázat v kostele, to by řekla. Má dcera je děvka, a já se nedostanu do  nebe. „Dostalas, co jsi chtěla, viď? Dostalas dobrý příběh, dostáváš lepší práci. Hotovo?“

„Ne.“ Zavrtí hlavou a  kousne se do  bříška palce, ale je pravda, že dostává lepší práci, když Dan Corbin konečně usoudil, že je seriózní novinářka. Volají jí reportéři z jiných novin JOANN CHANEYOVÁ a doufají, že z ní dostanou nějaké informace, žádají o kontakty, zdroje, a  přitom to není tak dávno, kdy redakce obvolávala ona. Vděčí za  to Hoskinsovi, ale je tu něco, co někde uvnitř ní ztvrdne, když na to pomyslí. Je skrblík, zdráhá se čehokoli vzdát, aby mohla splatit dluh. Zvlášť když ví zcela přesně, co Hoskins chce – chce ji. „Tak to není.“

„Lžeš, abys dostala všechno, co chceš,“ řekne Hoskins, zprudka vstane a převrhne sklenici. Voda teče po stole, vrhne se k nim číšník, který chce pomoct, snaží se zachránit jídlo, ale zdá se, jako by se to všechno stalo jinde a  jindy. „Bože, jsi odporná d ě v k a .“

Později doma bude Sammie plakat nad tím, co Hoskins řekl. Nejde o to, že ji označil za lhářku, protože ona je lhářka, už to ví. Kdo není? Ale odporná? Není odporná. Celý život jí všichni říkají, jak je hezká, krásná. Patří to k ní; je to součástí její identity jako otisky prstů, jako piha na  pravém boku. Její krása byla něčím, s čím vždycky počítala, východisko z nouze, když všechno ostatní selhalo. Nikdo jí nikdy neřekl, že je odporná. To bolí, i když připouští, že má Hoskins pravdu, že je odporná. A všichni to vidí, ale tvrdí jí opak. Jinak si to nedokáže vysvětlit.

„Nikdy to neskončí,“ říká Hoskins bezvýrazně, nedívá se na ni, ale přes její rameno, a to ji zraňuje – kdyby nebyli na veřejnosti, kdyby na ně nezírala dvojice od vedlejšího stolu, která se ani nesnaží předstírat, že má na  práci něco jiného, kdyby se k jejich stolu nevrhnul číšník a nesnažil se utřít, co se dalo, možná by začala ječet. Protože tohle nejsou Hoskinsova slova. Patří Seeverovi a Seever to řekl, byl to jeho obrat, opakoval ho při každé příležitosti. „Nikdy to neskončí.“

Potom Hoskins odchází. Otočí se a vyjde z restaurace do vlahého odpoledne. Dvojice se honem vrátí k jídlu, číšník pečlivě

35CO NEVÍŠ

utírá stůl. Všichni mají spoustu práce, jen aby se na ni nemuseli

dívat. Postupujte, prosím, dámy a pánové, není tu nic k vidění. Sam

mie si připadá jako zpráskaný pes, jako by ji omráčili. Kéž by

se na ni někdo podíval, třeba soucitně, ale ne. Je to, jako kdyby

tam nebyla. JOANN CHANEYOVÁ

GLORIA

17. března 2009 V  úterý vždycky chodí do  krámu, naplní lednici plastovými krabicemi se zeleným salátem, odstředěným mlékem a  mletou kávou. Ještě si nezvykla nakupovat jen pro jednoho – je zvláštní nekupovat potraviny, které obvykle jedl Jacky, brambory, různé druhy sýrů a  galony zmrzliny. A  červené maso. Gloria teď maso skoro nejí. Někdy úplně zapomene jíst, a když si jde ráno do  kuchyně pro šálek horkého čaje, uvědomí si, že za  celý předešlý den nic nesnědla. Vždycky ji to překvapí, na jídlo by člověk neměl zapomínat. Snaží se toho nakupovat méně, a  stejně občas něco vyhodí, shnilé listy salátu ze dna lednice, zkyslé mléko.

Je úterý, ale ona nejde koupit jídlo. Místo toho míří domů, k  velkému domu na  severovýchodním rohu Sycamore Street, k  cihlové stavbě na  pozemku o  rozloze čtvrt akru se vzrostlým jehličnanem u hlavního vchodu. Ten strom stál celé jmění a  jeho kořeny místy prorostly do  základů a  kanalizace, ale ona kdysi řekla Jackymu, že chce žít v  domě s  velkým stromem u dveří. Uložil tu informaci, nechal si ji na pozdější dobu. Jacky měl vždycky dobrou paměť, pokud šlo o podobné věci, a  miloval překvapení, a  ona byla překvapená, když ten dům koupil, a ještě víc překvapená byla, když ji týden poté, co se nastěhovali, vzbudili muži, kteří před domem sázeli ten strom. Jacky ji rád činil šťastnou, říkal, že je to hlavní manželova role. Rozesmát svou choť.

„Lituju každé chvíle, kdy jsem tě rozplakal,“ řekl týden před tím, než jej zavřeli. Balila se, pečlivě skládala oblečení a rolovala ponožky, aby je zastrčila do bot, které už ležely v otevřeném kufru. Během manželství hodně cestovali a ona se stala expertem na  balení. Toaletní potřeby do  speciálních sáčků – gallon freezer – pro případ, že by v letadle dělaly neplechu, což se může stát, když letíte do  Denveru. Krabička na  šperky s  přihrádkami, aby se náhrdelníky nezamotaly do  sebe. Ponožky zastrčené do bot, aby se ušetřilo místo.

„Cos říkal?“ Měla plné ruce práce, nechtěla na nic zapomenout. Chystala se na výlet se svou matkou, podívat se na slavný oblouk v  St. Louis nebo ještě dál, do  Chicaga. Ten výlet byl Jackyho nápad. Později si uvědomila, že byl tak neoblomný ohledně její cesty, neboť tušil, co se bude dít, a  nechtěl, aby byla u jeho zatčení. „Promiň, neposlouchala jsem.“

„Lituju každé chvíle, kdy jsem tě rozplakal,“ opakoval Jacky pomalu. Seděl v křesle u okna a pozoroval jejich tichou ulici. Na  rohu parkovalo auto, na  stejném místě jako každý den v  uplynulých týdnech. Gloria viděla rameno muže sedícího za volantem, prsty bubnující na palubní desku. Jackymu o  tom autě a  mužích, kteří jsou stále poblíž, nic neřekla. Ale bylo jí jasné, že to ví a že to jsou policisté. Poznala to podle oblečení, podle toho, jak odvraceli pohled, když jela kolem. Jejich manželství trvalo téměř třicet let, ale Jacky si stále myslel, že je netečná, že si nevšímá nepatrných detailů. Žertovali o tom a ona s ním souhlasila, ale těch policajtů si všimla. Záludné oči, saka, dostatečně volná, aby zakryla jejich zbraně – věděla, že se něco děje.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se, ale on jí neopověděl. Jacky se tak někdy choval, přešel od jedné věci k druhé, než měla čas se chytit. Ignoroval její otázku a pomáhal jí balit. Nevzpomněla si na to, dokud jí nezavolal z vězení. Opravdu po svatbě často JOANN CHANEYOVÁ plakala, ale poté, co Jackyho zavřeli, neuronila ani slzu.

Ale ten dům. Její dům. Jacky ho koupil, protože jeho restaurace prosperovaly. Řekl, že je to investice do budoucna, že bydlet v nájmu je totéž jako házet peníze do záchodu. Zpočátku ten dům nevypadal moc lákavě – špinavé koberce, laciné papírové tapety, pavouci po všech koutech – ale Jacky řekl, že je to její práce, dát ten dům do pořádku, pozvat řemeslníky a uklízeče, nakoupit nábytek, záclony a  doplňky. Načechrat jejich hnízdo, tak tomu Jacky říkal. Gloria si myslela, že prožijí zbytek života v tomhle domě, že konečně budou mít děti a zestárnou tam. Budou si stěžovat, že je dům patrový, protože je začnou bolet kolena, a  budou mluvit o  prodeji, tak to mělo být – měli mluvit. Ale nic z toho se nestalo. Nikdy neměli dítě, ať se o to snažili sebevíc, ať navštívili kdoví kolik doktorů. Teď je tu, je jí čtyřicet devět, bydlí v bytě s humpoláckým nábytkem, zatímco její manžel sedí ve vězení a její krásný dům je prázdný. Není to život, jaký si představovala, ale tak to je a nic se na tom nedá změnit.

Už nikdy v  tom domě nebude žít, říká policie. Mnoho let plánovala, nosila domů vzorky látek, pozorně procházela obchody s  nábytkem. Bolí ji pomyšlení, že už nikdy nebude mít vánočně vyzdobený domov s  jídelnou přeplněnou přáteli a  příbuznými, patná



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist