načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co nedělat, když jste neviditelní - Ross Welford

Co nedělat, když jste neviditelní
-11%
sleva

Elektronická kniha: Co nedělat, když jste neviditelní
Autor:

Tahle neviditelná holka si získá vaše srdce!. Ethel už na akné vyzkoušela leccos. Marně. Když se jí dostane pod ruku podivná čínská medicína, která slibuje zaručený účinek, hned ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 349
Úprava: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu What not to do if you turn invisible přeložila Zuzana Mazancová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3464-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tahle neviditelná holka si získá vaše srdce!.

Ethel už na akné vyzkoušela leccos. Marně. Když se jí dostane pod ruku podivná čínská medicína, která slibuje zaručený účinek, hned po ní skočí. Bohužel v kombinaci s návštěvou solária dojde k tomu, že se Ethel stane neviditelnou. Zpočátku to je docela legrace. Jenže jak má udržet svůj stav v tajnosti? Dokáže najít lék na neviditelnost? A když už je v tom hledání: odhalí pravdu o tom, kdo byli její rodiče, které nikdy nepoznala?

Zařazeno v kategoriích
Ross Welford - další tituly autora:
Co nedělat, když jste neviditelní Co nedělat, když jste neviditelní
The 1,000-year-old Boy The 1,000-year-old Boy
 (e-book)
Čo nerobiť, keď sa stanete neviditeľnými Čo nerobiť, keď sa stanete neviditeľnými
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Co (ne)dělat, když jste

neviditelní

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Ross Welford

Co (ne)dělat, když jste neviditelní – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



ROSS WELFORD


Mamce, s láskou



Část první



9

Ještě než jsem usnula, viděla jsem sama sebe. Byla jsem vidět

a věděla jsem, kdo jsem.

To bylo předtím.



11

Nebyla jsem si jistá, co mě vlastně probudilo – jestli záře UV trubic v soláriu, nebo Lady, jak strkala do misky se žrádlem u dveří mezi chodbou a garáží.

Nafialovělá světla zářila tolik, že i když jsem pevně zavřela oči, pořád mě oslepovala.

Spala jsem?

Proč se neozval časovač?

Jak dlouho už tu jsem?

Všechny tyhle otázky však přehlušoval hlavní problém, a to byla moje žízeň. Jazyk se mi ani nelepil na patro, jen mi o něj dřel. Našla jsem dostatek slin aspoň na to, abych ho přiměla fungovat.

Zvedla jsem poklop solária a přehodila jsem nohy přes okraj. Na místě, kde jsem ležela, zůstal malý rybníček potu – perspira­ ce, řekla by babi. Světla mě pořád oslepovala a s námahou jsem mrkala, ale – a to bylo divné – nezdálo se, že by mrkání cokoliv ztmavovalo, přestože mi před očima vyskakovaly fleky a záblesky.

Nahmatala jsem vypínač na boku solária a světla zhasla.

Teď to bylo lepší, ale jen trochu. Pořád jsem se cítila příšerně. Pociťovala jsem bodavou bolest hlavy a na chvíli jsem se posadila.

Měla jsem časovač nejdřív vyzkoušet. Když jsem se podíva­ la na staré digitální hodiny na stěně garáže, čas na nich přesko­ čil z 11:04 na 11:05.

Kristepane.

Ležela jsem pod těmi světly asi tak hodinu a půl. Vítej, spá­ lená kůže! Bledá pleť, zrzavé vlasy (vlastně měděné), zhoršující se akné a teď ještě vážné spálení – to je tedy kombinace.

Zírala jsem před sebe a nechávala jsem oči, aby si zvykly na prašné šero garáže. Byl tam srolovaný starý koberec z chodby, moje dětské kolo, které jsme z nějakého důvodu ještě nevyho­ dili, několik lepenkových krabic s oblečením pro charitu a kap­ kami deště skrápěné úzké okno ve dveřích, které vedly do za­ hrady za domem.

Od mého probuzení uplynulo asi dvacet, možná i třicet vteřin.

Vtom mi zazvonil telefon. Shlédla jsem na něj na podlahu garáže a viděla jsem, že je to Elliot hňup Boyd, což pochopitel­ ně není jeho celé jméno. Neměla jsem moc náladu s ním mlu­ vit, a tak jsem se sehnula dolů, abych mobil přepnula do tiché­ ho režimu a nechala hovor spadnout do hlasové schránky.

Byl to okamžik, který si budu navždy pamatovat.

Tak divný a děsivý okamžik, že je celkem těžké ho popsat, ale dám do toho všechno.

Víte, nejdřív jsem si ani nevšimla, že jsem se stala úplně ne­ viditelnou.

A pak jsem si toho všimla. Sehnout se, zvednout zvonící telefon, najít tlačítko tichého re­ žimu, vypnout ho a zírat na displej, zatímco mi vibroval v ruce a pak přestal... to všechno bylo tak naprosto normální a všed­ ní, až mi připadalo, že můj mozek prostě doplnil chybějící věci.

Chybějící věci, jako byla moje ruka a prsty.

Bylo to tak trochu, jako když se díváte na kreslený film. Kaž­ dý ví, že kreslený film, nebo vlastně jakýkoli film, je ve skuteč­ nosti sled nehybných obrázků. Když je sledujete rychle po sobě, váš mozek zaplní mezery, takže to nevypadá trhaně.

Myslím, že právě to můj mozek a oči udělaly v těch dvou nebo třech vteřinách, které mi zabralo vypnutí telefonu. „Vidě­ ly“ moji ruku jednoduše proto, že čekaly, že ji tam uvidí.

Ale ne nadlouho.

Zamrkala jsem a podívala se dolů na svůj telefon ležící na podlaze. Potom jsem se podívala na svou ruku. Vlastně jsem držela ruku před obličejem a pak jsem ji otočila.

Nebyla tam.

Fajn, na chvíli se zastavte. Podržte si skutečně ruku před ob­ ličejem. Já počkám.

Je tam, nebo ne? Vaše ruka? Jasně že je.

Teď ji otočte a prohlédněte si druhou stranu. Právě to jsem dělala před pár vteřinami, jen s tím rozdílem, že moje ruka tam nebyla.

Kapitola první


14

V téhle fázi jsem nebyla vyděšená nebo tak něco. Spíš zmatená.

Pomyslela jsem si: „To je zvláštní. Udělalo mi to solárium něco s hlavou? Třeba ještě napůl spím nebo se mi něco zdá nebo mám halucinace nebo tak něco?“

Podívala jsem se dolů na své nohy. Ani ty tam nebyly, i když jsem se jich mohla dotknout. Mohla jsem se dotknout obličeje. Mohla jsem se dotknout každého kousku sebe a cítila jsem ho, ale prostě jsem ho neviděla.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a jen se znovu a znovu dívala tam, kde bych měla být. Bylo to několik vteřin, nejspíš ani ne celá minuta. Hlavou mi běžely věci jako: už se to někdy stalo? Je to vůbec normální? Je to kvůli mým očím – oslepilo mě dočasně to silné UV světlo? Až na to, že jiné věci jsem vi­ děla – jen sebe ne.

Teď už jsem byla vyděšená a trochu se mi zrychlil dech. Stoupla jsem si a šla k plechovému dřezu v rohu garáže, kde bylo zrcadlo.

V tu chvíli jsem vykřikla. Jen jednou a trochu – ve skuteč­ nosti jsem spíš hekla.

Představte si, jestli můžete, že stojíte před zrcadlem a vůbec nic nevidíte. Váš obličej se na vás nedívá zpátky. Vidíte akorát místnost za sebou. Nebo v tomhle případě garáž.

Po tom heknutí jsem si uvědomila, co se stalo. Zavrtěla jsem hlavou, usmála se a dokonce jsem se trochu zahihňala. Řekla jsem si: „Fajn, takže se ti to musí zdát.“ A páni, to byl ale živý sen! Vypadal opravdu skutečně. Znáte ty sny, o kterých víte, že jsou sny, ještě když se vám zdají? Tenhle ne! Tenhle sen byl nejskutečnější, jaký jsem kdy měla, a začínala jsem si mys­ let, že je to celkem dobrá zábava. Přesto jsem si prošla kontrolní seznam „Zdá se mi to?“ Mrkala jsem, štípala se, ří­ kala jsem si: „Probuď se, Ethel, je to jen sen.“

Až na to, že když jsem s tím byla hotová, byla jsem pořád tady, v garáži. To je ale vytrvalý sen! A tak jsem to udělala všechno znovu, a pak ještě jednou.

Ne, není to sen.

Rozhodně to není sen. Právě v tu chvíli jsem se přestala usmívat.

Pevně jsem zavřela oči a nic se nestalo. Totiž, cítila jsem, jak se mi víčka svírají, ale pořád jsem viděla. Viděla jsem vnitřek garáže, i když jsem věděla, že mám oči pevně zavřené – vlastně křečovitě zavřené.

Zakryla jsem si oči rukama a pořád jsem všechno viděla.

V žaludku mi to škubalo strachy, hrůzou a zděšením, což je příšerná kombinace, když to všechno přijde najednou. Bez varování jsem se vyzvracela do dřezu, ale neviděla jsem nic vyjít. Slyšela jsem, jak to cáká. Cítila jsem horké zvratky v puse. Potom, za vteřinu nebo dvě, jsem uviděla, jak se zhmotnily – napůl strávené kukuřičné lupínky, které jsem předtím snědla.

Pustila jsem kohoutek, abych je spláchla. Strčila jsem ruku do proudu vody a voda dostala tvar. Ohromeně jsem zí­ rala na to, jak zvedám plnou dlaň k žíznivým ústům a přede mnou se objevil tenhle kus vody připomínající bublinu. Vy­ sála jsem ji a pak jsem se znovu podívala do zrcadla – moje rty byly na vteřinu téměř vidět tam, kde se jich dotkla voda, a já jsem rozeznala tekutinu, jen když mi začala stékat kr­ kem, a pak byla pryč.

Popadla mě hrůza silnější než cokoliv, co jsem kdy předtím cítila.

Stála jsem před zrcadlem, neviditelnýma rukama svírala okraje umyvadla, mozek se mi málem zavařil úsilím zpracovat tuhle... tuhle... podivnost a pak jsem udělala to, co by udělal každý.

Co byste udělali vy.

Zakřičela jsem o pomoc.

„Babi! BABI! BABI!“

17

VAROVÁNÍ

Budu vám vyprávět, jak jsem se stala neviditelnou, a taky,

jak jsem objevila spoustu dalších věcí.

Ale než to udělám, potřebujete znát trochu toho, čemu

můj učitel pan Parker říká „pozadí“. Věci, které vedly

k tomu, že jsem se stala neviditelnou. Vydržte pár kapitol.

Vezmu to stručně a pak budeme zpátky v garáži a já budu

neviditelná.

První věc, kterou bych nicméně měla udělat, než budu po­

kračovat, je varovat vás – nejsem žádná „rebelka“.

Říkám to jen pro případ, že doufáte, že budu jedno z těch

troufalých děcek, které se neustále dostávají do potíží

a jsou „oprsklé“ na dospělé.

Tedy pokud si nemyslíte, že stát se neviditelným rovná se

dostat se do potíží.

Pokud jde o ten den, kdy jsem byla hrubá na paní Aber­

crombieovou – to byla nehoda, jak už jsem tisíckrát řekla.

Chtěla jsem říct, že je „babka“, což je, uznávám, samo

o sobě dost drzé, ale ne tak drzé, jako to slovo, které jsem

omylem použila a které se s tím rýmuje. Způsobilo mi to

SPOUSTU potíží s babi. Paní Abercrombieová si dodnes

myslí, že jsem strašně drzá holka, i když se to stalo před

více než třemi lety a navíc jsem jí napsala omluvný dopis

na babiččině nejlepším dopisním papíře.

18

(Vím, že je pořád naštvaná, protože její pes Geoffrey na

mě vždycky vrčí. Geoffrey sice vrčí na všechny, ale paní

Abercrombieová mu pořád říká: „Přestaň, Geoffrey“ –

kromě toho, když vrčí na mě.)

Každopádně ve škole obvykle sedím tiše vzadu, hledím si

svého, starám se o své věci a moje taktika je „la la la, ne­

chte mě na pokoji a já nechám na pokoji vás“.

Ale víte, co říkají dospělí, aby vypadali chytře: „Ach, však

víte – vždycky jsou to ty tiché děti, viďte?“

To jsem já. „Tiché dítě“. Tak tiché, že jsem skoro neviditelná.

Což, když se nad tím zamyslíte, je celkem legrační. Jak daleko se chcete vrátit?

Podle mě to všechno začalo tou pizzou. Právě to mě tak roz­ rušilo, že jsem tak trochu přišla o rozum, a nakonec jsem přišla o mnohem víc.

Stalo se to takhle.

Když jsem vešla do třídy, Jarrow Knightová – kdo jiný? – zařvala: „Dovážka pizzy!“ a prakticky všichni se zasmáli. Ne­ byl to úplně hlasitý smích, spíš přidušené zachichotání. Větši­ na lidí v mé třídě není doopravdy krutá.

Nejdřív mi to nedošlo. Neměla jsem ani ponětí, že to má něco společného se mnou. Vlastně jsem si myslela, že to je ně­ jaký vtip, uprostřed něhož jsem vešla dovnitř, a tak jsem se taky trochu zasmála, jako když se nechcete cítit mimo.

Když se na to dívám zpátky, muselo to vypadat divně.

Potom, o několik dní později, okolo mě procházela Jarrow, její bratr a pár dalších, když jsem mluvila s holkami před che­ mickými laborkami, a Jarrow polohlasně řekla: „Tys objednal margheritu, Jezi?“ a pak si plácli, zatímco Kirsten a Katie sklo­ pily zrak.

Chápete to? Pořád mě bolí na to vzpomínat. (Bolesti a vzpo­ mínání bude celkem dost, takže si na to taky můžeme zvyk­ nout.)

„Dovážka pizzy“ je narážka na můj obličej.

Kapitola druhá


20

„Ksicht jako pizza“ = akné. Tedy pupínky a beďary a boláky

a celá ta uhrovitost. Chápete to, že jo? Tu narážku, ne akné.

Můj obličej údajně připomíná povrch pizzy. K popukání.

Nicméně nepřipomíná. Tak strašné to není.

Akné ve dvanácti letech? Já vím, je to celkem brzo. Dokon­

ce i doktor Kemp řekl, že jsem „na časnějším konci spektra“, ale není to „abnormální“. Ne, „abnormální“ si schováme pro akné jako takové, které je „spíše u vážnějšího konce spektra“. To je milý výraz, kterým rodinný doktor myslí: „Prokrista, máš to opravdu ošklivé.“

Ušetřím vás detailů. Možná při čtení jíte a detaily jsou tro­

chu nechutné.

Takže, to se stalo asi před třemi měsíci. Díky těm slovům

„ksicht jako pizza“ jsem si uvědomila pár věcí:

1. Moje snaha být ve škole nenápadná se setkala jen s ome­

zeným úspěchem. Holku s akné zná každý. Až do té chví­

le byl terčem většiny krutých narážek Elliot Boyd, což mi

připadalo v pohodě. Až na to, že teď jsem byla cílem i já.

2. Upřímně si myslím, že někteří lidé se domnívají, že akné

může člověk chytit. Chci říct, nejsem nějaká nešťastnice,

která tráví celé dny osamělá, obklopená lidmi, co se jí vy­

smívají. Problém je jen v tom, že celá ta záležitost s „nej­

lepšími kamarády“ trvá déle, než jsem čekala, a říkám si,

není příčinou právě akné? Babi říká: „Buď prostě sama

sebou“, což zní jako dobrá rada. Řekla bych, že to je dob­

rá rada, pokud máte rozumnou představu o tom, kdo

jste – a tu já mám. Nebo jsem aspoň měla, než se všechno

začalo sypat. Babi taky říká: „Když chceš dobrého kama­

ráda, pak buď dobrou kamarádkou.“ Takových mouder

má plno. Někdy si myslím, že je sbírá. Potíž s tímhle je

ta, že v mém okolí je zjevný nedostatek lidí, kterým bych

mohla být kamarádkou.

3. Jarrow Knightová je naprosto příšerná. To není úplně no­

vé odhalení, ale společně s bratrem­dvojčetem jsou oba

čirý jed.

4. Musím musím musím se svou pletí něco udělat.

Moje akné začalo zhruba před rokem jediným maličkým pu­ pínkem na čele. Ráda si říkám, že ten pupínek vyslala Armá­ da akné dopředu jako zvěda. Podal hlášení Pupínkovému ve­ litelství a během několika týdnů se na mém obličeji utábořil celý pluk černých teček a nic, co jsem dělala, je nedokázalo odrazit.

A potom začala Armáda akné kolonizovat další části mého těla. Můj krk začal hostit malou četu boláků, které jsou ve sku­ tečnosti velké, lesklé a bolestivé. Na hrudi se mi usadila rota černých teček, které tu a tam přerostly v bílé pupínky plné hni­ su, a mé nohy do dvou měsíců zabrala expediční jednotka.

Nejhorší ale je, že babi mě nebere vůbec vážně, a to mě do­ hání k šílenství.

„Pupínky, zlato? Ty chudinko. Já jsem taky měla pupínky a tvoje mamka taky. Je to jenom takové období. Z toho vyrosteš.“

Už před tím incidentem s pizzou škola začala být mnohem méně zábavná než dřív. Byla to jen shoda náhod, ale ve stejnou chvíli, kdy se tohle všechno dělo, se Flora McStayová – což byla nejspíš moje nejlepší kamarádka – přestěhovala do Singa­ puru a Kirsten Olenovou přesunuli do jiné třídy a ona se zača­ la bavit s dvojčaty Knightovými.

K těm se vrátím později.

Jde o to, že jsem potřebovala plán, jak se zbavit akné, a tak do mého života vstoupilo to solárium a čínská medicína.

Stát se neviditelnou ovšem nebylo součástí plánu. To by se rozhodně nacházelo „na nejzazším konci spektra“.

A jeho součástí nebylo ani – tentokrát to musím říct – do­ stat se o jediný kousek blíž, než je nezbytně nutné, k Elliotu Boydovi. Takže vám pořád vysvětluju pozadí a vy jste pořád tady, což je fajn.

Elliot Boyd, hm? Je známý jako „Smradlliot“ Boyd, protože někdo kdysi takhle zavtipkoval a nějak se ho to drží, stejně jako se ho prý drží jeho pach.

Kluk, kterého nikdo nemá rád.

Je to kvůli jeho výšce? Jeho váze? Jeho vlasům? Jeho přízvuku?

Nebo opravdu kvůli tomu, že smrdí?

Mohlo by to být kvůli čemukoliv z toho a taky kvůli vše­ mu. Je to pořádný hromotluk, stejně vysoký jako někteří z uči­ telů, má veliké břicho a bradu s blonďatým chmýřím, o němž si podle mě myslí, že maskuje druhou bradu pod ním.

Pokud jde o jeho zápach, zdá se, že nesmrdí tak strašně. Já přesto dělám, co můžu, a jednoduše se mu vyhýbám, abych si nemusela potvrzovat obecně rozšířený názor, že s mýdlem a deodorantem si nerozumí.

Myslím, že lidem jde na nervy jeho chování. Je přehnaně se­ bevědomý, průbojný, namyšlený, hlasitý a – tohle je můj favo­ rit – „nadutý“. S tím slovem přišel pan Parker a on to se slovy opravdu umí.

Ale víte co? Myslím, že to je jen proto, že je z Londýna. Na­ mouduši. Lidem se zprotivil jednoho dne, když začal nadávat na Newcastle United (fandí Arsenalu, nebo to aspoň tvrdí).

Kapitola třetí


24

Tady u nás, pokud nemáte opravdu dobrou výmluvu, jste fa­ noušci Newcastlu. Nebo možná Sunderlandu nebo Middles­ broughu. Ale rozhodně ne londýnského fotbalového týmu – ani pokud se ukáže, že jste skutečně z Londýna.

Boyd do naší třídy nastoupil první den v osmé třídě. Nikdo ho neznal, takže by si člověk myslel, že se bude chovat aspoň trochu nenápadně, ale on ne. Podle mě si myslel, že to, co udě­ lal první den, je vtipné – víte, chovat se troufale a trochu drze, ale ostatním to tak nepřipadalo.

Pan Parker, kromě toho, že nás má na fyziku, je taky náš třídní učitel, který vede třídní knihu a tak. Zatleskal a odkašlal si: „Vy šťastlivci, vítejte zpátky v nejlepším chrámu učenosti na severovýchodě. Doufám, že jste všichni strávili poklidné prázd­ niny. Znamenitě.“

Takhle pan Parker mluví často. Je to bývalý herec a nosí kravatu, která mu – překvapivě – celkem sekne.

„Máme ve třídě nový přírůstek!“ pokračoval. „Až ze slun­ ného Londýna... Děkuji, pane Knighte, bučí jen zvířata... Prosím, zatleskejte panu Elliotu Boydovi!“

V tuhle chvíli třída, která tuhle rutinu už předtím několi­ krát zažila, když nastoupili noví žáci, obvykle na podnět pana Parkera zatleskala a nový žák se tvářil strašně stydlivě a trochu se usmíval a zčervenal a tím to skončilo. Elliot Boyd se ale oka­ mžitě postavil a zvedl obě ruce do vzduchu ve vítězoslavném gestu a nahlas pronesl: „Ar­se­nal! Ar­se­nal!“, což potlesk na­ prosto udusilo. Aby situaci ještě zhoršil, svým nejlepším lon­ dýnským přízvukem dodal: „Cože? Vy jste nikdy neslyšeli o opravdovým fotbalovým týmu?“

„Páni,“ pomyslela jsem si tehdy, „to je nejlepší způsob, jak se okamžitě stát neoblíbeným, Elliote Boyde!“

Od té chvíle se alespoň polovina třídy rozhodla, že ho ne­ návidí.

Přesto se nezdálo, že by ho to zarazilo, naopak to ani trochu neobrousilo jeho ostré lokty. Elliot Boyd byl jako jeden z těch velkých chundelatých psů, kteří v parku přiskakují k jiným, menším psům a děsí je.

A co je horší, tehdy se začal po vyučování ochomýtat okolo mojí skříňky, jako kdybychom – jen proto, že máme společnou část cesty domů – měli být automaticky kamarádi.

To těžko.

Dál bych si ho nevšímala, jenže se měl stát součástí toho, co se přihodilo a jak jsem se stala neviditelnou.

26

VĚCI, CO JSEM ZKUSILA PROTI AKNÉ

1. Staré dobré mýdlo a vodu. To byl první návrh, s nímž

přišla babi. „U mě to fungovalo,“ řekla. A já jsem se

musela držet, abych neodpověděla: „Jo, ale to bylo

v temném věku dvacátého století.“ Léčba starým dob­

rým mýdlem a vodou se kromě toho zakládá na myš­

lence, že si lidé nemyjí obličej, a to není pravda.

2. Čisticí přípravky a ubrousky. Způsobí jen to, že moje

pupínky září na opravdu čistém obličeji jako majáky.

Někdy si říkám, jestli je to naopak nezhoršuje.

3. Vynechání tuků. To byl příšerný měsíc. Tahle teorie

se zakládá na tom, že mám někdy dost mastnou pleť

(a to je jen velmi skromné vyjádření, stačí zarámovat

a pověsit ho na zeď). Takže když nebudu jíst máslo

ani sýr ani mléko ani smažená jídla ani salátové dre­

sinky ani – jak se ukázalo – vůbec nic chutného, ne­

budu mít mastnou pleť. Nefungovalo to. A navíc jsem

měla hlad.

4. Česnek a med. Každé ráno nasekejte tři stroužky čes­

neku a smíchejte je s velkou lžící tekutého medu. Ne­

chutné. A k ničemu.

5. Krém na pupínky. Tahle léčba spočívala v tom, že jsem

si na noc mazala obličej krémem. Kupodivu je to cel­

kem mastný krém, člověk by řekl, že celou situaci ještě

zhorší, ale nezhoršil. Ale ani nezlepšil. 6. Starý dobrý čerstvý vzduch. Další z rad mojí babi. Jde

ruku v ruce se starým dobrým mýdlem a vodou. Jedi­

ný, kdo z ní měl nějaký prospěch, byla naše Lady, kte­

ré se zhruba na měsíc dostalo častějších procházek,

než jsem si všimla, že s mým obličejem to nic neuděla­

lo. Promiň, Lady.

7. Homeopatie. V řetězci Holland & Barrett prodávají

asi pět homeopatických přípravků, u kterých píšou, že

fungují na akné. Na mě žádný z nich nefungoval. 8. Kopřivový čaj. Chutná stejně hnusně, jako to zní.

Vlastně ještě hůř.

9. Vitamín B5. Všude na internetu o něm píšou jako

o „zázračném léku“. Dál.

10. Antibiotika. Ta mi doktor Kemp nakonec doporučil

při mé druhé prohlídce, když jsem mu ukázala výše

uvedený seznam. Jednu tabletku Septrinu a velkým

výsledkem byl... úplně nulový rozdíl.

11. Zatím poslední pokus – Dr. Čchang a Jeho tak čistá pleť.

Zakoupeno přes internet. Babi říkala, že vypadá pode­

zřele a odmítla mi ho koupit, tak jsem se musela uchýlit

ke lsti. Doktor Čchang hraje stejně jako Elliot Boyd dů­

ležitou roli v tom, jak jsem se stala neviditelnou. Babi mi řekla, že mamka měla akné, když byla v mém věku, ale že z ní přesto vyrostla „tak krásná mladá dáma“.

To vyrostla. Na fotce v mém pokoji má kratší, nazrzle blond vlasy a ty obrovské, posmutnělé oči. Někdy mě to přivádí k myšlence, že věděla, že zemře mladá, ale pak se podívám na jiné fotky, na kterých se směje, a pomyslím si, že ve skutečnos­ ti nebyla vůbec smutná. Jen, nevím, trochu... nevyrovnaná?

Sotva si na ni vzpomínám, pokud si říkáte, jestli mě to roz­ rušuje. Umřela, když mi byly tři. Rakovina.

Můj táta už byl tou dobou pryč. Odešel, zmizel. „A zaplať pánbůh, že je pryč,“ usoudila babi. Stěží dokáže vyslovit jeho jméno (což je Richard, ačkoliv mně připadá spíš jako Rick). Je­ diná jeho fotka, kterou mám, je zrnitá momentka pořízená krátce po mém narození. Mamka mě na ní drží a táta se vedle ní usmívá. Je vyhublý, má vousy, vlasy delší než mamka a černé brýle jako nějaká rocková hvězda.

„Do porodnice dorazil opilý,“ řekla babi během jednoho z našich (velmi) příležitostných rozhovorů na tohle téma. „To byl jeho obvyklý stav.“

Mamka a táta nebyli manželé, když jsem se narodila, ale vzali se později. Dostala jsem mamčino příjmení, Leather­ headová, které má i babi. Je uvedené v mém rodném listě:

Kapitola čtvrtá


29

Den narození: 29. července

Místo narození: Nemocnice svaté Marie, Londýn

Jméno matky: Lisa Anne Leatherheadová

Povolání: učitelka

Jméno otce: Richard Michael Malcolm

Povolání: student A tak dále.

Povím vám stručnou verzi. Je to stejně prakticky všechno, co se ke mně kdy dostalo. Babi o tom nerada mluví, protože ji to myslím příliš rozrušuje.

Babi se přestěhovala do Londýna, když byla malá, a vyrostla tam. S dědou se rozešli někdy v osmdesátých letech a on teď žije ve Skotsku se svou druhou ženou (Morag? Nevzpomínám si). Když jsem se narodila, mamce bylo dvacet tři. Rodinu s tátou neplánovali. Jak říká babi – já jsem se prostě nějak přihodila.

Táta zmizel, když jsem byla malá. Nebylo to zmizení, které by vyžadovalo práci policie nebo tak něco. Nebyla to žádná zá­ hada. Prostě „odešel ze scény“ a naposledy o něm podle babi bylo slyšet v Austrálii.

My o něm naposledy mluvily před pár týdny.

Vždycky, když přijdu ze školy, pijeme s babi čaj, pokaždé od mých zhruba sedmi let. Já vím, většina sedmiletých dětí pije džus nebo mléko, ale já ne. Čaj a koláč nebo sušenky. A žádný z těch vašich hrnků – čaj je v opravdové konvici, s porceláno­ vými šálky a podšálky a navíc s cukřenkou, ačkoliv ani jedna nesladíme. Je to jen pro efekt. Zpočátku mi čaj moc nechutnal. Byl příliš horký. Ale teď ho miluju.

Ve škole jsme v hodině občanky s panem Parkerem mluvili o profesích. Seděla jsem vzadu a byla zticha jako vždy, když přišla řeč na to, co dělají čí rodiče a jak lidi občas pokračují v profesi svých rodičů. O svém tátovi jsem podle svého rodné­ ho listu věděla jedině to, že byl „student“.

Den nebo dva jsem plánovala, jak to nadhodit. Když babi nalévala čaj, zeptala jsem se jí, proč táta zmizel, abych se dosta­ la k tomu, proč studoval.

Místo aby mi babi přímo odpověděla, řekla: „Tvůj otec vedl velmi nespoutaný život, Ethel.“

Přikývla jsem, aniž bych tomu doopravdy rozuměla.

„Hodně pil. Příliš často riskoval. Mám za to, že chtěl žít bez odpovědnosti.“

„P... proč?“

„To opravdu nevím, zlato. Myslím, že to bylo kvůli sla­ bosti ducha. Byl slabý a nezodpovědný. Někteří muži nejsou připravení zvládnout nároky otcovství,“ řekla babi. Brýle jí sklouzly po nose, a když mluvila, podívala se na mě přes jejich horní okraj. „Myslím, že tvůj otec byl možná jedním z nich.“

Nikdy se nedostala blíž k tomu, aby o něm řekla něco hezkého. Bylo nezvyklé, aby se o něm zmínila, aniž by pou­ žila taky slova „opilý“ a „dětinský“. Vždycky jí ztuhnou ra­ mena, semkne rty a vám je jasné, že by radši mluvila o čem­ koliv jiném.

Nikdy jsme se nedostaly k tomu, co studoval, protože babi změnila téma a vyprávěla mi, jak ráno sprdla kluka, který měl v metru nohy položené na sedadlech.

Takže teď žijeme s babi samy dvě tam, kde se narodila, na větrném severovýchodním pobřeží v městečku jménem Whitley Bay. Podle babi však nebydlíme ve Whitley Bay – bydlíme v Monkseatonu, což je trochu víc nóbl část, o níž by většina lidí řekla, že začíná o tři nebo čtyři ulice víc na západ. Pro mě je to pořád Whitley Bay. Takže teď žijeme spokojeně ve stejném domě, ale očividně v různých městech.

No, říkám samy dvě. Ale je tady taky prababi, mamka mojí babi. Je jí něco málo pod sto let a je „duchem nepřítomná“, jak říká babi, ale nemyslí to zle. Před lety měla mrtvici, což zname­ ná, že vám začne krvácet mozek. Vyskytly se „komplikace“ a nikdy se z toho pořádně nedostala.

Prababi bydlí v domově důchodců Priory View v Tyne­ mouthu, asi dvě míle odtud. Nikdy toho moc neřekne. Když jsem ji navštívila posledně, moje pupínky vypadaly strašně, ale ona vyndala zpod přikrývky svou drobnou ručku a pohladila mě po obličeji. Potom otevřela pusu, aby něco řekla, ale nic se neozvalo.

Někdy si říkám, co by se stalo, kdyby něco řekla. Změnilo by to to, co se stalo pak? Šel se mnou. Už zase. Ten týden už potřetí.

Bylo to jen pár dní předtím, než jsem se stala neviditelnou, takže už jsme skoro zpátky.

„Jak se vede, Effow?“ zeptal se. „Máš namířeno domů? Pů­ jdou s tebou, jo?“

Ne že by mi dal na výběr. Objevil se zrovna ve chvíli, kdy jsem zavírala skříňku, jako kdyby si na mě počkal.

(Mimochodem, vyhledala jsem si slovo „nadutý“. Zname­ ná to „zahleděný do sebe“ a to Elliota Boyda naprosto vysti­ huje. Vadí mi na něm spousta dalších věcí. Jedna z nich je „Effel“ nebo, jak říká on, „Effow“. Vím, že je to jen jeho pří­ zvukem, ale když už jsem dostala jméno, které bylo moderní před sto lety, bylo by fajn, kdyby ho lidi alespoň správně vy­ slovovali.)

Takže jsme šli domů a Elliot Boyd téměř bez přestání pro­ bíral své současné oblíbené téma – maják ve Whitley Bay. As­ poň to byla změna ve srovnání s jeho pokusy ukázat mi karetní triky, kterými byl posedlý minulý měsíc.

Maják stojí na konci pláže. Kromě toho, že se objevuje na pohlednicích, nedělá nic. Nerozsvěcí se, ani nic jiného, a to Elliota opravdu dožírá. (A jenom jeho, pokud je mi známo.)

Dozvěděla jsem se, aniž bych to kdy chtěla vědět, že:

Kapitola pátá


33

1. Byl postaven v roce osmnáct set něco, ale maják tu stával

v podstatě odjakživa.

2. Kdysi to byl nejzářivější maják v Británii. Předpoklá­

dám, že to je celkem zajímavé.

3. Můžete se dostat nahoru zadními dveřmi, které se nikdy

nezamykají. Na jeho nadšení je něco dojemného. Je to nejspíš tím, že Elliot není odsud. Pro všechny ostatní je to prostě opuštěný maják na konci pláže, chápete? Prostě tam... stojí.

Pro Elliota Boyda je to ale způsob, jak se zalíbit ostatním.

Zdá se mi, že jenom předstírá nezájem o to, co si o něm ostatní myslí. Ve skrytu duše mu na tom ale hodně záleží a doufá, že by si je mohl získat, když se bude zajímat o něco tak místního.

Samozřejmě se můžu plést.

Možná, že:

a) je to jen nudný šprt. Nebo

b) se snaží svým neustálým plkáním něco skrýt. Všimla

jsem si, že nikdy nemluví o sobě ani o svých rodičích –

vždycky mluví o něčem. Možná se pletu. Je to jen tušení.

Brzy to vyzkouším – zeptám se ho na něco ohledně jeho

rodiny a uvidím, jak zareaguje. Každopádně jsem tak nějak vypla a nechala jsem ho žvanit, protože jsme se blížili k obchodu, který stál po pravé straně a o který jsem se už pár týdnů zajímala.

Whitley Road je dlouhá ulice s poloprázdnými kavárnami,

dobročinnými obchody, nehtovými studii (podle babi „dost or­ dinérními“) a dvěma solárii – jednoho vedle druhého: Geordie Bronze a Soláriem Whitley Bay, které vyhrává v soutěži o nej­ méně nápaditý název provozovny v celé ulici.

Dívala jsem se do výlohy solária Geordie Bronze. Byl tam velký, rukou psaný nápis „FINÁLNÍ VÝPRODEJ“, a pokud by se provozovny uměly usmívat, jeho konkurence hned vedle by nepochybně měla samolibý úsměv přes celou tvář.

Neměla jsem prostě to srdce Elliotu Boydovi říct, aby sklapnul/ šel pryč/přestal mě otravovat s tím majákem a nějakým svým plánem, ale přála jsem si, aby s tím přestal. Koho to zajímá?

„Vážně, Effow, nebylo by to těžký! Dát dohromady pár lidí, udělat jednoduchý webovky s kampaní a tak. Nazvali bysme ji ‚Rozžehni světlo‘ – znáš tu písničku?“

Dal se do zpěvu. Na ulici a ne zrovna potichu.

„Rozžehni světlo, dnes večer tě potřebuju, lásko! Na na něco něco... potřebuju, lásko!“

Lidi se po něm otáčeli.

„Je to dominanta, že jo? Měl by zářit a vysílat do světa svě­ telný znamení. K čemu tady jinak je?“

A tak pokračoval dál. Před několika dny přednesl při tříd­ nické hodině referát „Fakta o majácích“. Nikdo mu nevěnoval velkou pozornost. Obecný názor byl ten, že je blázen.

V soláriu Geordie Bronze byla většina světel zhasnutá, ale na recepci seděla žena a četla si časopis.

„Jdu dovnitř,“ řekla jsem a udělala krok směrem k recepci. „Nemusíš čekat.“

„To je v pohodě, Eff. Počkám tady na tebe. Tam chodí... však víš, chodí tam holky, že jo?“

Chápala jsem, co má na mysli. Solária, stejně jako nehtová studia a kadeřnictví, nejsou přirozené místo výskytu náctile­ tých kluků.

Pokud jde o mě, oslovování cizích lidí je jedna z věcí, které jsou podle babi opravdu důležité. Nikdy neřekla, že stydlivost považuje za „ordinérní“, protože takový blázen není, ale roz­ hodně si myslí, že by se jí člověk „neměl poddávat“.

„Každý starší deseti let,“ řekla mi v den mých desátých na­ rozenin, „by měl umět držet hlavu zpříma a mluvit zřetelně, a pokud to umíš, jsi každému rovna.“

Takže jsem narovnala záda a otevřela dveře, nad kterými zacinkal zvonek. Když jsem vešla dovnitř, dívka na recepci vzhlédla od časopisu. Měla platinově blond prodloužené vlasy a žvýkala žvýkačku. Na sobě měla bělavou tuniku se zapíná­ ním na knoflíky na boku, jaké nosí dentální hygienistky, a díky její barvě vypadal její opálený obličej ještě tmavší.

Usmála jsem se a přistoupila jsem k jejímu stolu.

„Dobrý den,“ řekla jsem. (Babi mimochodem při prvním setkání vždycky doporučuje říct „Těší mě“, ale jí je přes šedesát a mně ne.)

Podle jmenovky na tunice se jmenovala Linda. Linda na můj pozdrav odpověděla pokývnutím a na vteřinu přestala žvýkat.

„Všimla jsem si, že prodáváte vybavení,“ pokračovala jsem.

Přikývla. „Jo.“

Následovala krátká konverzace, během níž jsem se dozvě­ děla, že na prodej jsou tři vertikální solária, protože solárium Geordie Bronze vedlo „cenovou válku“ s vedlejším salónem a prohrálo. Proto ukončilo svou činnost nebo tak něco.

Solária mohla být moje za „dva litry za kus“. Dva tisíce liber.

„Aha,“ řekla jsem. „Tak děkuji.“ Otočila jsem se k odchodu.

„Počkej, zlato,“ řekla Linda. „To je jako pro tebe?“

„Hmm... jo.“

„Je to na...?“ A udělala rukou okolo svého obličeje jakýsi krouživý pohyb, který znamenal: „Je to na tvoje pupínky?“

Přikývla jsem a pomyslela si: „To je ale drzost!“

Trochu se pousmála a až tehdy jsem si všimla, že pod sil­ ným make­upem a opálením má tváře poseté dírkami jako slupka grepu.

Jizvy po akné.

„Ach, zlatíčko. Máš to ale ošklivý, viď? Měla jsem to samý, když mi bylo zhruba tolik co tobě.“ Odmlčela se, potom se na mě znovu podívala, hlavu nakloněnou ke straně, a dodala: „Mezi náma... tak strašný jako ty ne.“

Ježíš, dík.

Pokynula mi, abych šla za ní do zadní části provozovny, kde stáhla plachtu z dlouhého bílého solária a zvedla víko.

Předpokládám, že už jste solárium někdy viděli. Lehnete si do něj, víko stáhnete dolů a jako byste byli uzavření v obřím sendvičovači. Nad vámi i pod vámi se rozzáří UV trubice a to je zhruba všechno.

„Je ošuntělý a starý,“ řekla Linda a mnula škrábanec na víku. „Ale pořád funguje. Jenom už nemáme povolený ho dál komerčně používat. Nový předpisy. Ani ho nemůžem prodat. Zítra poputuje na skládku.“

Stručně řečeno, dala mi ho zadarmo (jo, fakt!) a o pět mi­ nut později jsme ho s Elliotem Boydem nesli každý za jeden konec po Whitley Road.

Uprostřed cesty domů jsme se zastavili, abychom si odpoči­ nuli. Elliot supěl mnohem víc než já.

„Nikdy jsem se neopaloval,“ řekl. „Ani jsem nikdy nebyl v zahraničí.“

Jestli se snažil naznačit, že by rád přišel k nám solárium vy­ zkoušet, pak jsem byla připravená předstírat, že jsem ho nepo­ chopila. Nebude přece mít tu drzost, aby se zeptal přímo.

„Říkal jsem si, když už ti ho pomáhám odnýst domů, ne­ mohl bych se u vás někdy stavit a vyzkoušet ho?“

Hmm. Jak mazané. Zjistila jsem, že ho rozhodně nedokážu odmítnout. Bylo by to trochu neslušné a on měl takovou radost, dál žvanil – navrhoval, kdy by se u nás mohl zastavit, a těšil se, jak bude opálený – a já jsem prostě vypla a vlekla tu věc po chodníku.

O patnáct propocených minut později jsem vyklidila místo v garáži. Solárium jsem postavila na výšku a přikryla ho plach­ tou. Celkem splynulo se starou skříní, hromadou krabic a dal­ ším harampádím, určeným pro dobročinný bazar.

Babi a Lady byly venku. A my vlastně garáž nepoužíváme k ničemu jinému než ke skladování věcí. Vzhledem k tomu, že babi do garáže sotva kdy vkročí, pomyslela jsem si, že z toho možná vyváznu, když jí o soláriu prostě vůbec neřeknu. Po­ slední věc, po které jsem toužila, bylo, aby mi solárium zakáza­ la použít, buď proto, že je „ordinérní“, nebo nebezpečné, nebo spotřebuje příliš mnoho elektřiny, nebo... Nevím. Babi je ně­ kdy divná. Člověk nikdy neví.

Boyd měl rudý obličej a potil se.

„Hezky se opálíš,“ řekl.

Snažil se udržovat konverzaci a bylo od něj pěkné, že mi se so­ láriem pomohl, tak jsem odvětila: „Jo. Ehm... díky za, však víš...“

Nastala jedna z těch trapných tichých chvilek a pak jsem pronesla: „Tááákže, ehm... Měla bych, však víš... ehm...“

A on řekl: „Fajn, ehm... Budu... však víš... ehm... Zatím čau.“

A bylo to. Byl pryč.

Právě když se babi vracela, snažila jsem se nepozvracet při polykání své denní dávky přípravku Dr. Čchang a Jeho tak čis­ tá pleť (už uplynuly tři týdny bez jakékoliv známky zlepšení).

„Ahoj, babi!“ řekla jsem, když vešla do kuchyně.

Babi na mě pohlédla s výrazem, který mohl snadno značit podezření. Chovala jsem se příliš nadšeně? Ale možná jsem nad tím jen moc přemýšlela.

Později jsem si vzpomněla na Elliotův zpocený kulatý obli­ čej a napadlo mě, že jsem u něj byla velice blízko a nesmrděl. Následujícího dne, v sobotu, jsem pochopitelně strašně toužila vyzkoušet solárium, ale nemohla jsem, protože prababi měla sté narozeniny a u ní v domově důchodců se konala menší oslava.

Říkám „oslava“, jako kdyby to měla být nějaká divoká záleži­ tost, ale to samozřejmě nebyla, jelikož babi a já jsme asi tak jediní příbuzní, které prababi má. Byl tam dort, pár lidí z kostela, ostat­ ní obyvatelé a zaměstnanci Priory View, a to je asi tak všechno.

Prababi je v tomhle domově důchodců, co si pamatuju. Když se babi přestěhovala zpátky na severovýchod, prababi ješ­ tě bydlela sama ve velkém starém domě v Culvercotu. Praděda umřel dávno předtím. Pak prababi upadla u sebe v kuchyni. (Babi vždycky říká, že „klopýtla“, což mi připadá divné. Já ni­ kdy „neklopýtnu“. Když upadnu, prostě „upadnu“.)

Dům se prodal a udělaly se z něj byty a babi se přestěhovala sem. Domov důchodců má výhled na malou pláž a rozpadlý starý klášter na vrcholu útesu.

Je tady velice ticho a velice teplo. Jakmile vejdete do velkých hlavních dveří, chladný přímořský vánek venku vystřídá příval horkého, dusného vzduchu, který je cítit extrémně čistě a záro­ veň i trochu špinavě. Vůně čistoty pochází z dezinfekce a leš­ těnky na dřevo a osvěžovačů vzduchu a ta méně čistá je cítit po školních obědech a dalších věcech, které nedokážu identifiko­ vat, a pravděpodobně ani nechci.

Kapitola šestá


40

Pokoj prababi se nachází v chodbě s tlustým kobercem. Dveře byly pootevřené. Zevnitř jsem slyšela, jak na ni hlasitě mluví veselá sestra s místním přízvukem.

„Táák, Lizzie, zlatíčko. Máte tu návštěvu, vy naše šťastná oslavenkyně. Teďkonc se chovejte slušně, jo? Já na vás dohlídnu!“

Když sestra vycházela z pokoje, mrkla na nás a mně opět ne­ šlo na rozum, proč na ni mluví takhle. Chtěla jsem jít za sestrou a říct jí: „Je jí sto! Proč s ní mluvíte, jako kdyby jí bylo šest?“

Ale to samozřejmě nikdy neudělám.

Prababi se jmenuje Elizabeth C. Freemanová. Babi personá­ lu řekla, že jí nikdy nikdo neříkal Lizzie a že by byla radši, aby jí říkali paní Freemanová, ale podle mě si pomysleli, že se cho­ vá nafoukaně.

Vím, že by mi nemělo vadit chodit za prababi, ale vadí mi to. Není to kvůli ní. Prababi je milá a nevinná stará paní. To, co mi vadí, jsem já. Nesnáším skutečnost, že chodit za ní beru jako povinnost, že mě to nudí, že se cítím nesvá.

Tentokrát to bylo o to horší, že tenhle den měl být výjimeč­ ný. Sto let? To je celkem parádní. Přála jsem si, abych z toho byla víc nadšená.

Pak babi začala mluvit. Skoro vždycky vede monolog, proto­ že prababi odpovídá velmi zřídka a radši se dívá z okna a přiky­ vuje, občas se trochu pousměje. Někdy dokonce usne. Ve vel­ kém křesle vypadala maličká. Byla podepřená polštáři a zpod vlněné deky vykukovala její malá hlava s jemnými bílými vlasy.

„Tak mami, jak se ti vede? Byla jsi dneska na procházce? Je tam dneska celkem větrno, viď, Ethel?“

„Jo, je tam vichr.“

Obvykle se po mně nechce, abych toho moc říkala, a já pros­ tě sedím na židli u okna, pozoruju vlny a dívám se, jak na hodinách vedle její postele odtikávají minuty. Čas od času se vlo­ žím do rozhovoru a někdy sedím u prababi a držím ji za hubenou ruku, což se jí myslím líbí, protože odpovídá slabým stisknutím.

Tentokrát to probíhalo v podstatě stejně, až na konec, kdy se stalo něco zvláštního.

Po pár minutách klábosení babi pronesla něco o ohřátí ro­ lek s párkem a šla za personálem do kuchyně, aby to zařídila. Tehdy se ke mně prababi otočila a na okamžik se zdálo, že její slzící šedé oči zbystřily a že se na mě pozorně dívá. Nejdřív jsem si pomyslela, že se dívá na moje pupínky, a poposedla jsem si, abych se mohla odtáhnout, ale ona mě chytila za ruku o něco pevněji, a tak jsem zůstala na místě. Uvědomila jsem si, že nezkoumá moji pleť. Místo toho se mi dívala přímo do očí a k mému překvapení ze sebe vypravila celou větu.

„Kolik ti je, zlati?“

(„Zlati“ mi říká prababi. Je to starý severoanglický láskypl­ ný výraz. Mám za to, že prababi je jediná žijící osoba, která ho používá. Nikdy mi neříká Ethel. Jen „zlati“.)

Dostala ze sebe ta slova jako velice rychlé zaskřehotání – bylo to poprvé za celé dopoledne, co na nás prababi promluvila.

„Je mi skoro třináct, prababi.“

Lehce přikývla. Babi se mezitím vrátila do místnosti, ale prababi si jí nevšimla.

Prababi řekla: „Tiger.“

Jen to: „Tiger,“ tedy tygr.

A potom s obrovským úsilím dodala: „Pss­kat.“

Trochu jsem se naklonila a zeptala se: „Co prosím?“

Znovu řekla, trošku zřetelněji: „Tiger. Pussycat.“ Tygr. Ko­ čička.

Ukázala na mě a slabě se usmála.

Podívala jsem se na babi a viděla jsem, jak její tvář zbledla. Myslím doopravdy – barva se jí vytratila z obličeje. A potom, jako kdyby nachytala sama sebe, začala být strašně hlasitá, strašně čilá a říkala: „Dobrá, oslava za chvíli začne. Dáme tě do kupy, ano, mami? Řekla jsem jim, že nechceme ty rolky s pár­ kem hned teď...“ A tak dále. Dlouhý horlivý monolog, jehož účelem bylo zcela zjevně odpoutat pozornost od toho, co praba­ bi právě řekla.

Neměla jsem tušení, co to všechno znamená. Ani páru. Tygr? Kočička? Nebo řekla něco jiného? Fakt je, že prababi je sto let a ne všechno u ní funguje tak, jak by mělo, ale není do­ opravdy senilní. Otočila hlavu k babi. Pohled měla pořád stejně intenzivní a na jedinou chviličku mi připadalo, že se dívám na člověka, který je o polovinu mladší.

„Třináct,“ zopakovala. Nic z toho mi nedocházelo, ale ne­ chala bych to plavat, kdyby se babi nezačala najednou chovat tak rázně a věcně.

„No ano, že roste rychle, mami?“ odpověděla s trochu nu­ ceným úsměvem. „Jak to všechno utíká, co? Propána, podívej­ te se na hodiny! Měly bychom jít do společenské místnosti. Ostatní na nás budou čekat.“

43

PŘIZNÁNÍ

S návštěvami prababi je ještě jedna potíž, dokonce i při tak

šťastné příležitosti, jako jsou narozeniny. Ze starých lidí je

mi smutno.

Je to asi takhle: já rostu, ale oni už měli všechno za sebou

před lety a teď se zmenšují. Všechno se dělá za ně, pro ně,

a nemají doopravdy možnost o ničem rozhodovat, úplně

jako malé děti.

Je tady jeden muž, který je strašně starý a strašně hluchý

a zaměstnanci na něj musí křičet, aby je slyšel. Křičí tolik, že

je slyší i všichni ostatní, což je trochu legrační a trochu ne.

„HEJ, STANLEY! VIDÍM, ŽE JSTE SE DNESKA RÁNO

VYPRÁZDNIL!“ zakřičela jednou jedna ze sester. „TO JE

SKVĚLÉ! ČEKAL JSTE NA TO CELÝ TÝDEN, VIĎTE?“

Chudák starý Stanley. Usmál se na mě, když jsem prochá­

zela okolo jeho pokoje – dveře jsou vždycky otevřené.

(Vlastně je tu otevřená většina dveří a člověk si nemůže

pomoct, aby se nepodíval dovnitř. Je to trochu jako být

v přetopené zoo.) Když se usmál, vypadal najednou asi

o sedmdesát let mladší a mě to taky přinutilo se usmát, ale

potom jsem znovu pocítila smutek a vinu, protože proč

bych měla mít radost z toho, že vypadá mladě?

Co je špatného na tom, když je člověk starý? Jedna ze zaměstnankyň odvezla prababi, babi odcupitala za ní a já jsem zůstala sama a zírala na moře.

Něco tam chybělo. Někdo chyběl.

Moje mamka. Měla tady být. Čtyři generace žen v rodině a jedna z nich – moje mamka – zůstala mimo.

Kolik si toho pamatujete z dob, kdy jste byli maličcí? Tedy než vám byly řekněme čtyři roky?

Babi říká, že si jen stěží něco pamatuje.

Představuju si to takhle: vaše paměť je jako velký džbán, který se postupně pořád víc naplňuje. Když se dostanete do věku, v jakém je babi, vaše paměť už je celkem plná, takže se musíte začít zbavovat vzpomínek, abyste udělali prostor, a nej­ jednodušší je zbavit se těch nejstarších.

Pro mě jsou ale vzpomínky z dob, kdy jsem byla mrňavá, jediné, co mi zbylo po mamce. Plus malá sbírka suvenýrů, což je vlastně jen lepenková krabice s víkem.

To nejdůležitější uvnitř je tričko. To uvidím pokaždé, když krabici otevřu, protože je to ten největší předmět. Černé tričko bez vzoru. Patřilo mamce a já ji z něj pořád cítím.

A když otevřu krabici, která je většinu času v mojí skříni, vyndám tričko, přidržím si ho u nosu a zavřu oči. Nasávám jeho vůni, pokouším se vzpomenout si na mamku a snažím se nebýt smutná.

Kapitola sedmá


45

Vůně je teď stejně jako vzpomínky opravdu slabá. Je to směs pižmového parfému a pracího prášku a potu, ale čistého potu – ne jako ten sýrovitý pach, který lidi přisuzujou Elliotu Boydo­ vi, ale který jsem z něj nikdy necítila. Je to jednoduše vůně člo­ věka. Mého člověka, mojí mamky. Nejsilnější je v podpaží trička, což zní odporně, ale tak to není. Jednoho dne ta vůně dočista zmizí. To mě trochu děsí.

Je tam taky přání pro mě k narozeninám a rýmovačku na něm znám zpaměti.

První rok na světě slavíš,

beruško má milá,

posílám ti přání zdraví,

abys šťastná byla.

A úhledným zaobleným písmem je tam ručně dopsáno: Mojí Boo všechno nejlepší k prvním narozeninám přeje maminka.

Boo byla přezdívka, kterou mi mamka říkala. Babi mi vy­ světlila, že ji nechce používat, protože měla zvláštní význam pro mě a pro mamku, a to je bezva. Je to, jako kdybychom s mamkou měly tajemství, něco, co sdílíme jen my dvě.

Na tom přání je hezké to, že nasálo maličkatou část vůně z trička, takže kromě toho, že je cítit papírem, voní taky po mamce.

Nad tímhle jsem přemýšlela, když jsem seděla v pokoji prababi, a vtom moje úvahy přerušila babi.

„Jdeš za námi, Ethel, nebo tady budeš snít s otevřenýma očima? A proč ten nešťastný obličej? Je to oslava!“

Vezmu to stručně, protože byla asi tak zábavná, jak byste čekali... kromě další divné věci, která se stala ke konci.

46

OSLAVA PRABABI

Hosté:

Asi dvacet lidí. Kromě mě a ošetřovatelky jménem Chasti­

ty byli všichni ostatní náležitě dospělí nebo staří.

Co jsem měla na sobě:

Šeříkové šaty s květinami a ladící čelenku. Babi si myslela,

že vypadám půvabně. Já ne. Dívky, které vypadají jako já,

by měly mít dovoleno nosit jen džíny a trička, dokud celé

to neohrabané, vychrtlé, poďobané období neskončí.

Takhle jsem vypadala jako komiksová verze ošklivé dívky

v pěkných šatech.

Co jsem řekla:

„Dobrý den, díky, že jste přišli... Ano, je mi skoro tři­

náct... Ne, ještě jsem se nerozhodla, z čeho budu dělat zá­

věrečné zkoušky... Ne, [falešný stydlivý úsměv] kluka ješ­

tě nemám...“ (Můžu se v tuhle chvíli jen zeptat: proč si

staří lidé myslí, že se vás můžou vyptávat na kluky a tak?

Je to nějaké právo, které získáte, jakmile dosáhnete sedm­

desátky?)

Co jsem dělala:

Roznášela jsem jídlo. Babi se mě předtím zeptala, co by

měla podávat, ale mnou navrhované želé bonbóny a chipsy

47

nebyly vzaty v úvahu. Místo nich tam byly olivy, švestky

obalené v kouscích slaniny (ble – čí nápad tohle byl?)

a prťavé okurkové sendviče. Šance na to, že mi něco z toho

proklouzne do žaludku, se blížily nule.

Co dělala prababi:

Seděla uprostřed místnosti, trochu nepřítomně se usmívala

a přikyvovala, když k ní všichni přicházeli a blahopřáli jí.

Říkala jsem si, že není „úplně duchem přítomná“ a neuvě­

domuje si, co se děje. Jak se ukázalo, v tomhle jsem se mýlila.

Fotografie:

Fotograf z deníku Whitley News Guardian mě a babi

a prababi vyfotil s velikánským dortem. Místo velkého fo­

toaparátu s bleskem, který dělá prásk!, měl maličký digitál.

Byla jsem trochu zklamaná – když se přece máte objevit

v místních novinách, mělo by to být dramatické, jako výji­

mečná chvíle, chápete? (Pozor, ironie: náhodou se ukáže, že

ta fotografie bude nakonec mít velmi dramatické následky.) Paní Abercrombieová na oslavu nicméně přišla s Geoffreyem, svým třínohým jorkširským teriérem, který jako obvykle mr­ zutě vrčel a kroutil se – a ohledně tohohle mám novou teorii. Myslím, že takhle nevrlý je proto, že ho paní Abercrombieová nikdy nenechá proběhnout. Neustále ho drží v jedné ruce. Já bych teda byla otrávená, kdybych byla navždy přitisknutá na ohromnou hruď paní Abercrombieové.

Babi to slušelo. „Učiněný obrázek,“ jak prohlásil reverend Henry Robinson.

Usrkovala ze sklenice perlivé vody a lehce se usmívala, kdy­ koliv na ni někdo promluvil, což je zhruba její největší projev spokojenosti. Směje se málokdy – „Dámy se nechechtají, Ethel. I u muže je to dost hrozné. U dámy je to mimořádně nemístné.“

(Osobně mám ale vlastní vysvětlení a nemá nic společného s „nemístností“. V hloubi duše si myslím, že babi je kvůli něče­ mu smutná. Ne kvůli mně, ne kvůli prababi, ale kvůli něčemu jinému. Mohlo by to být prostě kvůli mamce, ale já myslím, že je to něco dalšího.)

Farář odešel jako poslední. Zahrál na klavír „Hodně štěstí, zdraví“ a potom zpaměti nějakou klasickou skladbu a všichni tleskali. Starý Stanley tleskal velice nadšeně a volal: „Bravo! Bravo!“, dokud ho jedna ze sester neutišila jako zlobivé dítě, což podle mě bylo trochu drzé.

Kapitola osmá


49

Když reverend Robinson odešel a zůstaly jsme tam jen já, babi a prababi, ošetřovatelky se pustily do úklidu. Babi vypa­ dala nervózně.

„Božínku, podívej, kolik je hodin, mami! To byla ale slezi­ na!“ „Slezina“ je slovo, které používá babi a znamená „oslava“, ale tohle byla jen odpolední oslava. Myslím, že čím je člověk starší, tím se oslavy konají dříve a dříve.

Upřímně řečeno, i kdybych už netušila, že se něco děje, ne­ povedené předstírání babi by mě varovalo. Nemohla se dočkat, až budeme pryč. Nicméně se zdálo, že poznámka „podívej, ko­ lik je hodin“ měla na prababi účinek, jako když zhasnete svět­ lo. Do tváře se jí vrátil nepřítomný pohled spolu s neustálým přikyvováním a to bylo všechno.

No, skoro všechno.

Když jsem se nakláněla, abych prababi políbila na tvář, do ucha mi zašeptala: „Vrať se, zlati.“

„To víš, že ano,“ odpověděla jsem. „Brzy zase přijdeme.“

Prababi pohlédla na babi, která už byla na půl cesty ke dve­ řím, a ze způsobu, jakým to udělala, jsem okamžitě vyčetla, co tím myslí.

„Vrať se bez ní“ – to tím myslela.

To je ta divná věc, o které jsem vám říkala. Tohle a celá ta záležitost s tygrem.

Co se to vlastně dělo? A ať to bylo cokoli, proč to babi tak znepokojovalo? Jely jsme domů. Byly to dvě míle, během kterých jsem se babi mohla zeptat: „Co měla prababi na mysli, když řekla ‚tygr‘ a ‚kočička‘, babi?“

Až na to, že jsem se zeptat nemohla, protože od chvíle, kdy jsme se ocitly samy v autě, babi téměř bez přestání tlachala. Což mohla být záměrná snaha zabránit mi v tom, abych polo­ žila otázku, kterou jsem strašně chtěla položit.

Reverend Henry Robinson tohle, paní Abercrombieová tamto, rolky s párkem nedostatečně prohřáté, i když jsem je o to požádala, krásná angličtina, kterou mluvila ‚ta milá ci­ zinka‘ (Chastity), dokonce i vzor na koberci (‚myslím, že kroužky na koberci jsou jen trošku ordinérní‘) a tak dále... a dále.

Namouduši si myslím, že se ani nezastavila, aby se na­ dechla.

Dneska nebudu mít příležitost solárium vyzkoušet, to jsem věděla. Potřebovala jsem chvíli, kdy bude babi na delší dobu pryč, a ta měla nastat následujícího dne, kdy bude mít babi plno práce s kostelem a jedním ze svých výborů.

Dopoledne budu mít pro sebe. Takže i když jsem byla tro­ chu zmatená kvůli tomu, co se dělo s prababi a babi, zároveň jsem se těšila, protože jsem velice brzy měla dostat možnost vy­ zkoušet svou nejnovější bojovou taktiku proti akné.

Kapitola devátá


51

Solária mimochodem zcela jistě spadají do kategorie věcí,

které by babi popsala jako „dost ordinérní“. Existuje spousta

věcí, o nichž si babi myslí, že jsou „dost ordinérní“:

• Solária, jak už jsem řekla. Vlastně jakýkoli druh falešné­

ho opálení. • Očividně koberce s kroužky. Ale jen „lehce“. • Tetování a náušnice jinde než v uších. • Propíchnuté uši, pokud je vám méně než šestnáct. • Děti pojmenované po místech, mezi něž definitivně spa­

dají Jarrow a Jesmond Knightovi. Brooklyn Beckham

sem nepatří, protože babi jednou potkala Davida Beck­

hama na nějaké charitativní akci a očividně se choval

jako „opravdový gentleman“. A hezky voněl. • Designoví psi. V podstatě cokoli s přívlastkem „designo­

vý“, tedy džíny, kuchyně, kabelky a tak dále. • Většina lidí v televizi. • Závěsné květináče. • A pokud máte v úmyslu protočit nad timhle seznamem pa­

nenky, pak vězte, že protáčení panenek je taky ordinérní.

Říkám vám, mohla bych pokračovat – tenhle seznam by vydal

na celou knihu, a to jsem ještě nezačala s věcmi, které nejsou

„dost ordinérní“, ale „strašlivě ordinérní“. Tady jsou dnešní tři

hlavní „strašlivě ordinérní“ věci:

• Jedení na ulici. • Všechny televizní pořady během dne a lidé, kteří se přes

den dívají na televizi, a většina pořadů, které neběží na

BBC, hlavně na kanálech Sky.

• Fotbal (kromě Davida Beckhama, z výše uvedených dů­

vodů).

„Ordinérní“ tady mimochodem neznamená „běžný“. Zname­ ná to „nedostatečně kultivovaný“ a nesmí se to zaměnit s „ne­ vkusným“, s čímž babi obvykle nemá problém, ačkoliv rozlišení může být nejasné.

Hudební soutěž Eurovize je podle babi nevkusná, ale zbož­ ňuje ji. Soutěž X Factor je ordinérní a nepustila by si ji.

Fotbal je ordinérní, jak jsem řekla. Rugby je nevkusné.

Chcete něco dalšího? Fajn. Ryby s hranolky s sebou = ne­ vkusné, a tedy přijatelné, což je obrovská úleva, protože je mi­ luju. Hamburger s hranolky (nebo ještě hůř, hranolkama) = or­ dinérní. A Burger King je ordinérnější než McDonald’s.

Já vím, je obtížné se v tom vyznat.

Krkání babi říká „říhání“. Tvrdí, že je to zároveň nevkusné a „strašlivě ordinérní“, takže bůhví co by řekla na to, co teď přijde. Pokud jste jako babi a krkání vás naprosto děsí, pak bys­ te měli následující kapitolu přeskočit.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist