načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co nám oheň vzal – Mariana Enriquezová

Co nám oheň vzal

Elektronická kniha: Co nám oheň vzal
Autor: Mariana Enriquezová

Leitmotivem povídkového románu talentované argentinské autorky je její odvaha a schopnost mísit motivy zdánlivé obyčejnosti a normálnosti, která ovšem může překročit hranice do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 201
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze španělského originálu Las cosas que perdimos en el fuego ... přeložila Lada Hazaiová
Skupina třídění: Španělská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1777-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Leitmotivem povídkového románu talentované argentinské autorky je její odvaha a schopnost mísit motivy zdánlivé obyčejnosti a normálnosti, která ovšem může překročit hranice do jiných levelů (ne)reality. Stejně jako člověk ukazuje často světu jen velmi malou část ze sebe sama a uvnitř skrývá komplikovaný životní vesmír, tak i realita Mariane Enriquezové je rozsáhlým složitým universem, které se může jevit srozumitelně, ale opak je pravdou. Představitelka tzv. nové argentinské prózy nenechá své čtenáře chladnými a je jedním z autorů schopných zprostředkovat dotek s neuchopitelným během věcí navzdory tomu, jak moc si lidé snaží vsugerovat, že nad životem i světem mají kontrolu. Netradiční moderní povídky zajímavé argentinské autorky balancují na rozhraní žánrů hororového, kriticky-realistického i fantaskního, aby sugestivně a originálně zprostředkovaly atmosféru syrového prostředí buenosaireského předměstí.

Popis nakladatele

Velmi současný mix „špinavého realismu“, fantastična Julia Cortázara a hororu Edgara Allana Poea a Shirley Jacksonové.

 

Povídky argentinské autorky přibližují zemité prostředí buenosaireské metropole i jejích předměstí se vší syrovostí, krutostí i krásou. Jsou zároveň klasické i originální, realistické i fantastické, feministické i anti­-feministické, politické i apolitické, hrůzostrašné i humorné. Autorka v nich mistrně míchá žánry, narativní prostředky, velká témata i drobné motivy a jejich prostřednictvím vytváří nelítostný a současně závratně poutavý obraz skutečnosti, která svádí čtenáře, aby pronikl ještě dál a hlouběji a odhalil její podstatu. Banální každodennost se často a bez varování mění v cosi neznámého a čtenář zjišťuje, že svět kolem něj je pouze slupka složité reality, jejíž některé vrstvy zůstávají skryty a jejich existence se vyjevuje jen v krátkých záblescích. Ženy upalující se na protest proti domácímu násilí, dospívající dívky hnané úzkostí, děti ulice, mladé ženy znuděné manželstvím nebo devítiletý sériový vrah malých dětí, ti všichni jako protagonisté příběhů přispívají ke zneklidňujícímu vědomí přítomnosti jiného řádu v našem známém světě.

-----

Mariana Enriquezová je uhrančivá autorka, kterou je nutné si přečíst. Stejně jako Bolaño se zabývá otázkami života a smrti a její próza vás zasáhne silou nákladního vlaku. „Špinavý kluk“ je jeden z nejpozoruhodnějších a nejstatečnějších příběhů, jaké jsem v posledních letech četl. Celá kniha mi zůstala v hlavě týdny a nově definovala můj vztah k Buenos Aires, městu, které vroucně miluji.  - Dave Eggers, spisovatel

 

Současný Edgar Allan Poe v sukních. Bezelstně a naivně vstoupíte do příběhu, sledujete důvěrně známou rodinnou scenerii. Jenže ona to není důvěrně známá rodinná scenerie. To už jste ale beznadějně pohlceni světem, jehož postavy vám nedovolí odpoutat se od příběhu, a když zmizí mezi stíny, zůstanete otřesení a zmatení. -  Nelleke Geelová,Meridiaan

 

Mariana Enriquezová (nar. 1973) je současná argentinská prozaička a novinářka. Vystudovala žurnalistiku a sociální komunikaci a působí jako zástupkyně šéfredaktora sekce umění a kultury v deníku  Página/12 . Věnuje se především románové a povídkové tvorbě a generačně náleží ke skupině autorů tzv. nové argentinské prózy. Už její první díla vzbudila pozornost nejen v argentinských literárních kruzích a nejnovější soubor povídek  Co nám oheň vzal  (2016) vyvolal obrovský zájem jak mezi čtenáři, tak mezi nakladateli po celém světě.

 

Zařazeno v kategoriích
Mariana Enriquezová - další tituly autora:
Co nám oheň vzal Co nám oheň vzal
Tohle je moře Tohle je moře
 (e-book)
Tohle je moře Tohle je moře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

OHEŇ VZAL

CO NÁM

CO NÁM OHEŇ VZAL

MARIANA

ENRIQUEZOVÁ

MARIANA ENRIQUEZOVÁ

259 Kč

ISBN 978-80-7491-777-6

Mariana Enriquezová je uhrančivá autorka, kterou je nutné si přečíst. Stejně jako Bolaño se zabývá otázkami života a smrti a její próza vás zasáhne silou nákladního vlaku. „Špinavý kluk“ je jeden z nejpozoruhodnějších a nejstatečnějších příběhů, jaké jsem v posledních letech četl. Celá kniha mi zůstala v hlavě týdny a nově defi novala můj vztah k Buenos Aires, městu, které vroucně miluji. Dave Eggers, spisovatel Současný Edgar Allan Poe v sukních. Bezelstně a naivně vstoupíte do příběhu, sledujete důvěrně známou rodinnou scenerii. Jenže ona to není důvěrně známá rodinná scenerie. To už jste ale beznadějně pohlceni světem, jehož postavy vám nedovolí odpoutat se od příběhu, a když zmizí mezi stíny, zůstanete otřesení a zmatení. Nelleke Geelová, Meridiaan

Špinavý kluk

Hostinec

Roky v tahu

Adelin dům

Pavlíček zatloukl hřebíček: vzpomínka na Ušatého

skrčka

Pavučinka

Konec školního roku

Jen holé kosti

Sousední dvorek

Pod černou vodou

Zelená červená žlutá

Co nám oheň vzal



Mariana Enriquezová

Co nám oheň vzal


MARIANA

BRNO

CO NÁM OH EŇ VZAL

ENRIQUEZOVÁ

2016


MARIANA

BRNO

CO NÁM OH EŇ VZAL

ENRIQUEZOVÁ

2016


Las cosas que perdimos en el fuego

Copyright © Mariana Enriquez, 2015

Translation © Lada Hazaiová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-016-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-017-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-018-9 (Formát MobiPocket)


Kdybych se tak mohla vrátit

do dětství — řádit, být otužilá, volná.

Emily Brontëová, Na Větrné hůrce

Jsem ve vlastní mysli.

Jsem zamčená ve špatném domě.

Anne Sextonová, „K roku šílenství“



9

Mí rodiče si myslí, že jsem blázen, když žiju ve čtvrti

Constitución ve vile po prarodičích z otcovy strany, v té

hromadě kamení na ulici Virreyes se železnými dveřmi

natřenými nazeleno, secesními ozdobami a starodávnými

mozaikovými podlahami, které už jsou tak ochozené, že kdyby mě napadlo je navoskovat, mohla bych si z fleku

otevřít bruslařskou dráhu. Ale já ten dům odjakživa milovala. Byla jsem ještě malá, když si ho pronajala advokátní kancelář, ale vzpomínám si, jak mě to mrzelo, protože mi

chyběly ty pokoje s vysokými okny a vnitřní patio, které vypadalo jako tajná zahrada, a jak jsem byla zklamaná,

že už nemůžu svobodně jít dovnitř. Ani děda, zamlklý

muž, který se sotva usmál a nikdy si se mnou nehrál, mi

10

tolik nechyběl. Dokonce jsem ani nebrečela, když umřel.

Víc jsem brečela, když jsme po jeho smrti o dům přišli,

přinejmenším na pár let.

Po advokátech přišli zubaři a nakonec rodina vilu pro

najala jednomu časopisu o cestování, který do dvou let

zkrachoval. Dům byl nádherný a pohodlný a na to, jak byl

starý, byl ve výjimečně dobrém stavu, jenže nikdo, nebo

tedy skoro nikdo, už nechtěl v té čtvrti bydlet. Redakce

onoho časopisu se tam nastěhovala jen proto, že nájem

byl na tehdejší dobu velice nízký. Ale ani to je nezachrá

nilo před rychlým bankrotem, a ještě navíc vybílili kance

láře — odnesli všechny počítače, mikrovlnku, a dokonce

i těžkou kopírku.

Na nádraží ve čtvrti Constitución přijíždějí vlaky z jihu.

V devatenáctém století tady žila laplatská smetánka, proto

tu jsou podobné domy, jako je náš. Ze spousty těch sídel

se staly hotely nebo domovy důchodců, anebo hromada

suti za nádražím ve čtvrti Barracas. V roce 1887 aristo

kratické rodiny utekly před žlutou horečkou na sever

města a zpátky se jich vrátilo málo, vlastně skoro žádná.

A tak si postupem času mohly rodiny bohatých obchod

níků, jako byla ta dědečkova, dovolit koupit kamenné

domy s chrliči a bronzovými klepátky. Ale čtvrť zůstala

poznamenaná útěkem, opuštěností, cejchem čehosi ne

žádoucího.

A je to čím dál tím horší.

Ale pokud se po ní člověk umí pohybovat, pokud poro

zumí její dynamice a rytmu, není nebezpečná. Nebo aspoň

není tolik nebezpečná. Tak třeba vím, že když se v pátek

večer ocitnu poblíž náměstí Garay, můžu se připlést do hádky nejrůznějších stran: drobných překupníků drog na

ulici Ceballos bránících svůj rajón před ostatními dealery

a pronásledujících stálé dlužníky, feťáků, těch vymytých

mozků, co se hned urážejí a šermují láhvemi, anebo opilých, unavených transvestitů, kteří si hlídají svůj flek jako

ostatní. Taky už jsem zjistila, že když jdu pěšky po hlavní

třídě, víc si koleduju, že mě okradou, než když to vezmu

ulicí Solís, a to i přesto, že hlavní je hodně osvětlená, za

tímco na Solís je tma, protože tam je jen pár pouličních lamp a ještě jich je půlka rozbitých. Člověk musí čtvrť

znát, aby měl tyhle vychytávky v malíku. Na hlavní mě

okradli dvakrát, v obou případech to byli kluci, co proběhli kolem mě, v trysku mi vytrhli kabelku a povalili mě

na zem. Poprvé jsem to nahlásila na policii, podruhé už jsem věděla, že je to k ničemu, protože ti puberťáci mají

od policajtů dovoleno krást od hlavní až k nájezdu na

dálnici — tři bloky svobodné zóny — výměnou za všelija

ké kšeftíky, co pro ně dělají. Je pár pravidel, aby se člověk

mohl klidně pohybovat po téhle čtvrti, a já je dokonale

ovládám, i když stát se může kdykoli cokoli, to je jasný.

Jde o to nemít strach, udělat si pár nejnutnějších přátel,

zdravit sousedy, i kdyby to byli kriminálníci — a obzvlášť

pokud to jsou kriminálníci —, chodit suverénně a mít oči

na stopkách.

Mám tuhle čtvrť ráda. Nikdo nechápe proč. Já jo, díky

ní jsem taková víc od rány, hned se nepodělám a víc si

všímám. Když nepočítám slumy na předměstích, už tu

není moc míst jako Constitución. Město je bohatší, vlíd

nější, intenzivnější, větší a pro život snazší, Constitución

rozhodně snadná není, ale zase je krásná, se všemi kdysi

luxusními zákoutími, připomínajícími opuštěné chrámy

znovu osídlené nevěřícími, kteří ani netuší, že mezi těmi

zdmi kdysi zněly chvalozpěvy na prastará božstva.

Spousta lidí taky žije na ulici, i když ne v takové míře

jako na náměstí Congreso, což jsou nějaké dva kilometry

od mého domu, tam to skutečně připomíná tábořiště. Je

přesně naproti parlamentu, hluboce přehlížené, a při

tom tak na očích, že tam každý večer obcházejí skupinky dobrovolníků, kteří dávají obyvatelům najíst, kontrolují

zdravotní stav dětí, v zimě rozdávají deky a v létě čerstvou

vodu. Ve čtvrti Constitución jsou na tom bezdomovci hůř,

pomoc přijde málokdy. Naproti na nároží, kde býval krá

mek s potravinami a teď jsou tam okna i dveře zazděné cihlami, aby se nikdo neusadil uvnitř, žije nějaká holka

se synem. Je těhotná, tipuju, že sotva pár měsíců, ačkoli u těch hle místních matek feťaček člověk nikdy neví, protože jsou jak lunt. Tomu jejímu synovi musí být nějakých

pět let, nechodí do školky, celý den tráví v podzemce a ške

mrá o peníze výměnou za obrázky svatého Expedita. Vím to, protože jsem ho jednou večer, když jsem se vracela

z centra domů, zahlídla ve vagonu. Má znepokojivou metodu: nejdřív nabídne cestujícím obrázky a pak je donutí, aby mu podali ruku, načež následuje krátký, ulepený

stisk. Cestující pocítí odpor i soucit, kluk je totiž špinavý a smrdí, ale nikdy jsem neviděla, že by někdo byl natolik

soucitný, aby ho tamodtud vytáhl, vzal si ho domů, vykou

pal a zavolal na sociálku. Lidi mu potřesou rukou a koupí

si obrázek. Klučina je zamračený a mluví nakřáplým hla

sem. Bývá nastydlý a někdy si dá čouda s jinými kluky

z podzemky nebo ze čtvrti.

Jednou v noci jsme spolu šli od stanice až ke mně domů.

Nemluvil na mě, ale šli jsme společně. Ptala jsem se ho

na hlouposti, jako kolik mu je, jak se jmenuje a tak. Ne

odpovídal. Není to sladké ani přítulné dítě. Ale když jsem došla ke dveřím, tak se se mnou rozloučil.

„Čau sousedko,“ řekl.

„Čau sousede,“ odpověděla jsem.

Špinavý kluk a jeho máma spí na třech matracích, které

jsou tak proleželé, že i když je dali na sebe, mají stejnou

tloušťku jako běžná pružinovka. Matka opatruje pár kousků oblečení v několika černých pytlích na odpadky a kromě

toho má ještě batoh plný dalších věcí, které se mi nikdy

nepodařilo identifikovat. Nehne se z rohu a truchlivým,

monotónním hlasem žebrá o peníze. Ta matka se mi nelíbí.

Jednak proto, že je nezodpovědná, poněvadž kouří crack

a horký popel jí padá na těhotné břicho, a taky jsem nikdy

neviděla, že by se chovala hezky k synovi, ke špinavému klukovi. A ještě něco se mi nelíbí. Zrovna minulé pondělí,

jak bylo to volno, jsem to říkala kamarádce Lale, když mi

u sebe doma stříhala vlasy. Lala je kadeřnice, ale už nějakou dobu nepracuje v žádném salonu. Říká, že nemá ráda

šéfy. V bytě vydělá víc peněz a má větší klid. Jako kadeřnic

tví má ovšem Lalin byt pár nedostatků. Třeba teplá voda, ta

teče nepravidelně, jelikož jí blbne karma, a občas, když

mi oplachuje barvu, mi na hlavu stříkne úplně ledová, až

zaječím. Lala vždycky protočí oči a vysvětlí mi, že všichni

instalatéři ji akorát ošulí, oberou a nikdy se nevrátí. Věřím jí.

„Ta ženská je stvůra, kočko,“ vyjekla a div mi přitom sta

řičkým fénem nespálila kůži na hlavě. Taky mě tahá, jak


14

mi tlustými prsty upravuje prameny vlasů. Už je to hodně

dávno, co se Lala rozhodla, že bude ženská a k tomu Bra

zilka, i když se narodila jako chlap a Uruguayec. Dneska

je nejlepší trans kadeřnice z celé čtvrti a už nešlape. Na

podobování portugalského přízvuku jí pomáhalo, když

ještě balila chlapy na ulici, dneska už to nemá smysl. Jenže

jí to zůstalo, takže občas mluví do telefonu portugalsky,

anebo když se naštve, zvedá ruce ke stropu a prosí o milo -

srdenství nebo pomstu svého osobního oriše, ženské bož

stvo jménem Pomba Gira. Její oltářík stojí v koutě, kde

stříhá vlasy, přesněji řečeno vedle počítače, kde jí celý

den běží chat.

„Takže tobě taky připadá jako zrůda.“

„Běhá mi z ní mráz po zádech, miláčku. Já ti nevim, je

jako prokletá.“

„Co to meleš?“

„Já nemelu. Ale ve čtvrti se říká, že za prachy udělá co

koli, že dokonce chodí na čarodějnický sleziny.“

„Ale prosím tě, Lalo, čarodějnice? Kde by se tu asi tak

vzaly, nesmíš taky hned všemu věřit.“

Lala mě prudce zatáhla za vlasy, skoro bych řekla, že

schválně. Omluvila se. Takže schválně.

„Ty nemáš páru o tom, co se tu dovopravdy děje, kočič

ko. Sice tu bydlíš, ale patříš do jinýho světa.“

Na tom něco bylo, ačkoli jsem to nerada slyšela. Vadi

lo mi, že mě tak bez okolků zařadila — holku ze střední

třídy, která si myslí, kdoví jaká je provokatérka, když se

rozhodla žít v nejnebezpečnější čtvrti Buenos Aires. Po

vzdychla jsem si.


15

„Máš pravdu, Lalo. Já jenom říkám, že žije naproti mýmu baráku a pořád se válí na matracích. Nevytáhne tamodtud paty.“

„Bejváš dlouho v práci, tak co ty víš, co ona v tý době

dělá. A v noci jí přece taky furt nehlídáš. Lidi z týhle čtvr

ti, kočičko, sou pěkně... jak to mám říct? Ani nemrkneš, a už ti jednu natáhnou.“

„Obezřetný?“

„Přesně. Máš slovní zásobu, že by ti jeden moh závidět,

že jo, Sarito? Je to fajnovka.“

Sarita už čtvrt hodiny čekala, až mě Lala dostříhá, ale

nevzrušovala se a v klidu si prohlížela časopisy. Byla to nádherná mladá transvestitka a jejím rajónem byla ulice Solís.

„Řekni jí to, Sarito, řekni jí, cos říkala mně.“

Ale Sarita našpulila rty jako nějaká hvězda němého fil

mu a moc sdílně se netvářila. Tím líp. Neměla jsem chuť

poslouchat strašidelné historky z naší čtvrti, co jsou úplně

neuvěřitelné a věrohodné současně. Mě neděsí, aspoň ne

ve dne. Zato večer, když nespím, snažím se dodělat resty

a doma mám ticho, abych se mohla soustředit, tehdy si občas na ty historky, které šeptem kolují, vzpomenu.

A jdu zkontrolovat, jestli jsou venkovní i balkonové dveře

zamčené. Občas chvíli pozoruju ulici, hlavně nároží, kde

nehybně spí špinavý kluk se svou mámou a vypadají jako

bezejmenní mrtví.

Jednou večer po večeři zadrnčel domovní zvonek. Bylo

mi to divné, v tuhle hodinu ke mně skoro nikdo nechodí.

Kromě Laly, ta se občas v noci cítí sama, tak spolu poslou

cháme tesklivé ranchery a popíjíme whisky. Podívala jsem

se ven oknem, abych zjistila, kdo to je — když totiž v té

hle čtvrti kolem půlnoci zazvoní zvonek, nikdo neotevře dveře jen tak —, a uviděla jsem špinavého kluka. Bě

žela jsem pro klíče a pustila ho dovnitř. Byl ubrečený,

všimla jsem si zřetelných stružek, jak mu slzy tekly po

umouněném obličeji. Vběhl dovnitř, ale přede dveřmi

do jídelny se zarazil, jako by potřeboval dovolení. Nebo jako by měl strach jít dál.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho.

„Máma se nevrátila,“ řekl.

Neměl tak drsný hlas, ale k pětiletému klukovi se ne

hodil.

„Nechala tě samotnýho?“

Přikývl.

„Máš strach?“

„Mám hlad,“ odpověděl. Strach měl taky, ale už byl dost

ostřílený, aby to nepřiznal cizímu člověku, který měl navíc

dům, krásný a veliký dům přímo naproti jeho nocležišti pod širákem.

„Dobře,“ řekla jsem. „Tak pojď dál.“

Byl bos. Když jsem ho naposledy viděla, měl na nohách

poměrně nové tenisky. Že by si je sundal kvůli horku? Nebo mu je snad v noci někdo ukradl? Nechtěla jsem se ptát. Usadila jsem ho na židli v kuchyni a hodila jsem

do trouby kuře s trochou rýže. Než se ohřeje, namazala jsem mu sýr na dobrý domácí chleba. Jedl a přitom se mi velice vážně a klidně koukal do očí. Měl hlad, ale nebyl vyhladovělý.

17

„Kam šla tvoje máma?“

Pokrčil rameny.

„A to takhle mizí často?“

Znovu pokrčil rameny. Popadla mě chuť jím zatřást,

ale pak jsem se zastyděla. Potřeboval, abych mu pomohla,

a ne abych si na něm ukájela svoji morbidní zvědavost. Ale

něčím mě to jeho mlčení štvalo. Chtěla jsem, aby to byl

okouzlující milý chlapeček, a ne tenhle nevlídný špinavý

kluk, který pomalu jedl kuře s rýží, vychutnával si každé

sousto, a když hltavě vypil skleničku koly, říhl si a chtěl dal

ší. Neměla jsem nic, co bych mu dala jako moučník, ale vě

děla jsem, že cukrárna na hlavní třídě bude ještě otevřená,

v létě se prodávalo dokonce i po půlnoci. Zeptala jsem se

ho, jestli tam nechce zajít, a on řekl, že jo, a nasadil přitom

úsměv, který mu úplně změnil tvář. Měl maličké zuby a je

den se mu viklal. Trochu jsem se bála jít ven takhle pozdě,

a navíc na hlavní třídu, ale cukrárna byla neutrální půda,

skoro nikdy tam ke krádežím ani rvačkám nedocházelo.

Peněženku jsem nechala doma, akorát jsem si dala

nějaké peníze do kapsy u kalhot. Když jsme vyšli na ulici,

špinavý kluk mě chytil za ruku, ale neudělal to se stejnou

lhostejností, s jakou zdravil zákazníky v podzemce, když

si od něj kupovali obrázky. Chytil se mě pevně, možná

měl ještě trochu strach. Přešli jsme přes ulici. Matrace, na

kterých spával se svou matkou, byly prázdné. Taky batoh

zmizel. Buď si ho odnesla, nebo ho někdo ukradl, když

ho tam viděl bez dozoru.

K cukrárně to byly tři bloky. Vzali jsme to ulicí Ce

ballos. Je to taková podivná ulička, která mohla být ob

čas v noci tichá a klidná. Byl to rajón nejpovadlejších,

nejobtloustlejších a nejstarších transek. Zalitovala jsem,

že nemám nějaké tenisky, abych je mohla obout špinavé

mu klukovi. Na chodnících se obvykle válely střepy z roz

bitých láhví a já jsem nechtěla, aby se pořezal. Sebejistě

si vykračoval bosky, byl zvyklý. Tu noc jsme cestou přes

ty tři bloky nepotkali žádnou transku, ale viděli jsme

spoustu oltářů. Vzpomněla jsem si, že je osmého ledna,

svátek Malého gauča Gila, lidového svatého z provincie

Corrientes, který se uctívá v celé zemi a zvlášť v chudých

čtvrtích, třebaže oltáře má po celém městě, dokonce i na

hřbitovech. Vypráví se, že Antonia Gila zavraždili jako

zběha koncem devatenáctého století. Zabil ho policajt,

pověsil ho na strom a podřízl ho. Ale než zběhlý gaučo vydechl naposledy, řekl mu: Jestli chceš, aby se tvůj syn

uzdravil, musíš se ke mně modlit. Policajt poslechl, pro

tože jeho syn byl hodně nemocný. A chlapec se uzdravil.

Tehdy policajt sundal Antonia Gila ze stromu, pohřbil ho

a na místě, kde vykrvácel, postavil svatyni, která existuje

dodnes a kam každé léto putují tisíce lidí.

Přistihla jsem se, že příběh o zázračném gaučovi vy

právím špinavému klukovi. Zastavili jsme se před jedním

z oltářů. Stál na něm sádrový svatý oblečený do typické

nebesky modré košile, na krku měl červený šátek, na hlavě

červenou čelenku a na zádech červený kříž. Byly tam vše

lijaké kousky červené látky a malá červená vlajka v barvě krve jako vzpomínka na nespravedlnost a gaučovo pod

říznuté hrdlo. Ale nebylo na tom nic morbidního ani div

ného. Gaučo nosí štěstí, léčí, pomáhá a nežádá na oplátku mnoho — chce úctu a občas nějaký ten hlt alkoholu. Nebo pouť ke svatyni v Mercedes v provincii Corrien tes

19

v padesátistupňovém horku. Zbožní poutníci přicházejí

pěšky nebo přijíždějí v autobusech anebo na koni ze všech

stran, dokonce až z Patagonie. Mihotání svíček rozestavě

ných okolo způsobovalo, že svatý v přítmí mrkal. Zapálila

jsem jednu z těch, které zhasly, a od plamínku si připálila

cigaretu. Špinavý kluk se neklidně rozhlížel.

„Už půjdeme do cukrárny,“ řekla jsem mu. Ale nebylo

to kvůli tomu.

„Gaučo je hodnej,“ hlesl. „Ale ten druhej ne.“

Řekl to potichu, s pohledem upřeným na svíčky.

„Jakej druhej?“ zeptala jsem se.

„Kostlivec,“ odpověděl. „Tam vzadu sou kostlivci.“

„Tam vzadu“ v mluvě čtvrti znamená na druhé straně

nádraží, za nástupišti, tam, kde se koleje a náspy ztrácejí

směrem na jih. Tam se obvykle objevují oltáře méně las

kavých svatých, než je Gauchito Gil. Vím, že Lala nosí na

násep — vždycky ve dne, protože to může být nebezpeč

né — svoje dary pro Pombu Giru, barevné talíře s kuřaty

koupenými v supermarketu, protože sama slepici zabít

nedokáže. A právě ona mi vyprávěla, že „tam vzadu“ je

spousta oltářů San La Muerte, svatého kostlivce, s jeho

červenými a černými svíčkami.

„Ale to není zlej svatej,“ řekla jsem špinavému kluko

vi, který na mě vykulil oči, jako bych mu říkala nějakou

ztřeštěnost. „Je to svatej, kterej dokáže způsobit zlo, když

ho o to požádají, ale většina lidí si nepřeje zlý věci, spíš

prosí o ochranu. Tvoje máma tě bere tam dozadu?“ ze

ptala jsem se.

„Jo, ale někdy tam jdu sám,“ odpověděl a škubl mi ru

kou, abychom už šli.

Bylo hrozné horko. Chodník před cukrárnou byl ule

pený, musela na něm skončit spousta zmrzliny. Pomyslela jsem na bosé nohy špinavého kluka a na všechnu tu

čerstvou špínu, která na nich ulpí. Vběhl dovnitř a svým

stařeckým hlasem si poručil velkou zmrzlinu s příchutí

mléčného karamelu, posypanou čokoládou. Já jsem si

nedala nic. V tom horku jsem neměla na nic chuť, taky jsem netušila, co budu s tím klukem dělat, jestli se jeho

matka nevrátí. Mám ho odvést na policii? Do nemocnice? Nechat ho u sebe, dokud se jeho máma neobjeví? Exis

tovalo v tomhle městě něco jako sociálka? Jo, existovalo,

číslo, na které se v zimě volalo, když nějaký bezdomovec

trpěl příliš velkým chladem. Ale víc jsem o tom nevěděla. Špinavý kluk si olizoval prsty ulepené od zmrzliny a já si

uvědomila, jak málo mi záleží na lidech, i to, jak přiroze

né mi tyhle nešťastné životy připadají.

Když dojedl zmrzlinu, zvedl se z lavičky, na kterou jsme

se usadili, a vyrazil sám směrem k nároží, kde žil s mat

kou, jako bych byla vzduch. Šla jsem za ním. Ulice byla hodně tmavá, vypadl proud, což se za horkých nocí stávalo dost často. V záři reflektorů aut jsem přesto na kluka

dobře viděla. Jeho tělo a úplně černá chodidla osvětlovaly

taky svíčky z improvizovaných oltářů. Celou cestu zpátky

mlčel a za ruku už se mě znovu nechytil.

Na matracích ležela jeho matka. Jako všichni feťáci

měla narušenou termoregulaci, takže si bundu zapnula až ke krku a na hlavě měla kapuci, jako by pršelo.

Obrovské břicho jí koukalo nahé zpod příliš krátkého

trička. Špinavý kluk ji pozdravil a posadil se na matraci. Mlčel.

Zato ona se rozzuřila. Přiběhla ke mně a zavyla, to se

nedá jinak říct, připomínala mi moji fenu, když měla

roz drcenou pánev a šílela bolestí, ale už nenaříkala, jen vrčela.

„Kams ho vodtáhla, ty svině? Cos s nim chtěla dělat?

Nevopovažuj se mýho syna dotknout!“

Stála tak blízko, že jsem viděla každý její zub, krvácejí

cí dásně i rty spálené od dýmky na crack a cítila její dech páchnoucí dehtem.

„Koupila jsem mu zmrzlinu,“ zařvala jsem na ni a ucou

vla, když jsem uviděla, že v ruce drží rozbitou láhev, se kterou se na mě chce vrhnout.

„Táhni, nebo tě kuchnu, ty čubko!“

Špinavý kluk koukal do země, jako by se nechumelilo,

jako by nás neznal, ani svou matku, ani mě. Naštval mě.

Nevděčnej spratek, pomyslela jsem si a dala se na ústup.

Vešla jsem do domu, jak nejrychleji jsem dokázala, i když

se mi klepaly ruce a stálo mě dost úsilí najít klíče. Rozsví

tila jsem všechna světla, v našem bloku naštěstí elektrika fungovala. Dostala jsem strach, že na mě klukova matka

někoho pošle, aby mi dal nakládačku, neměla jsem tuše

ní, co se jí může honit hlavou, jaké má ve čtvrti kámoše,

nic jsem o ní nevěděla. Po chvíli jsem vyšla do prvního patra a špehovala ji z balkonu. Válela se naznak na zemi

a kouřila cigaretu. Vypadalo to, že špinavý kluk spí ved

le ní. Vzala jsem si knížku a sklenici vody a vlezla si do

postele, ale nedokázala jsem se soustředit na čtení ani

na tele vizi. S puštěným větrákem, který jen vířil rozpá

lený vzduch a přehlušoval zvuky z ulice, se horko zdálo

ještě horší.


22

Ráno před odchodem do práce jsem se přinutila na

snídat. Bylo dusno, přitom slunce sotva vyšlo. Když jsem

zavřela dveře, jako první jsem si všimla, že na rohu nejsou

matrace. Po špinavém klukovi a jeho matce jako by se

země slehla, nezůstalo nic, ani taška, skvrna nebo špaček

cigarety. Prostě nic. Jako by tu nikdy nebyli.

Tělo se objevilo týden potom, co zmizeli. Když jsem

se vrátila z práce s nohama napuchlýma horkem a snící

o chládku domu s vysokými stropy a prostornými míst

nostmi, které se ani v tom nejpekelnějším létě ne pře hřá ly,

narazila jsem na šílící sousedy, tři strážníky, žlutou pásku,

kterou bylo obehnané místo, kde došlo ke zločinu, a dav

lidí namačkaných jeden na druhého těsně kolem vyzna

čeného kruhu. Hned jsem poznala Lalu, měla bílé lodičky

na jehlách a zlatý drdol a byla tak nervózní, že si na levé

oko zapomněla nalepit umělé řasy, takže její tvář vypadala

asymetricky, skoro jako by měla jednu stranu ochrnutou.

„Co se stalo?“

„Našli dítě.“

„Mrtvý?“

„Kdyby jen to. Podříznutý. Máš kabelovku, miláčku?“

Lale odstřihli připojení, protože už měsíce nezaplatila.

Zašly jsme ke mně domů, lehly si do postele a koukaly

na telku. Větrák na stropě jsme pustily na takové otáčky,

že to bylo o strach, a balkonové dveře jsme nechaly ote

vřené, co kdybychom zaslechly z ulice něco, co by stálo za

to. Položila jsem na postel tác se džbánem vychlazeného

pomerančového džusu a Lala se zmocnila ovladače. Bylo

zvláštní dívat se na naši čtvrť na obrazovce, poslouchat

oknem novináře pobíhající sem a tam, vyklánět se a vidět


23

přenosové vozy různých televizních stanic. A taky bylo

možná zvláštní, že jsme se rozhodly počkat si na podrob

nosti o zločinu až z televize, ale obě jsme věděly, jak to ve

čtvrti chodí: nikdo ani necekne, rozhodně ne pravdu, při

nejmenším během prvních dní. Ze začátku budou všichni

mlčet jako hrob, protože co kdyby si některý z aktérů činu

zasloužil loajalitu. I kdyby tu hrůzu měl na svědomí jen

nějaký kluk. Nejdřív budou mít pusu na zámek. Teprve

za pár týdnů se začnou šířit zvěsti. Ale teď ještě ne. Teď

byla chvíle pro televizi.

Brzy večer, asi kolem osmé, když jsme s Lalou zahájily

naše dlouhé noční bdění, které začalo pomerančovým džusem, pokračovalo pizzou a pivem a skončilo whisky —

otevřela jsem láhev, co mi dal táta —, byly informace struč

né: na nepoužívaném parkovišti v ulici Solís našli mrtvého

chlapce. S uříznutou hlavou, která ležela vedle těla.

V deset už se vědělo, že hlava byla oholená až na kost

a že se v blízkém okolí nenašly žádné vlasy. Mrtvý měl taky

zašitá víčka a prokousnutý jazyk, ale nevědělo se, jestli

si ho prokousl sám, nebo — a v tu chvíli Lala vykřikla

hrůzou — mu ho prokousl někdo cizí.

Zpravodajské relace přinášely informace až do pozdní

noci, přicházeli noví a noví redaktoři a hlásili se naživo přímo z ulice. Policajti jako obvykle na kameru neříkali

nic, ale čile poskytovali informace tisku.

Do půlnoci se o tělo nikdo nepřihlásil. Taky se už vědělo,

že oběť mučili: na zádech měla plno popálenin od típnu

tých cigaret. Policie měla podezření na pohlavní zneužití, které se potvrdilo kolem druhé ráno, když se na veřejnost dostala první zpráva forenzních znalců.

24

Ale ani tehdy se po těle nikdo nesháněl. Ani jeden pří

buzný. Ani matka, otec nebo sourozenci, tety a strýcové,

bratranci a sestřenice, ani sousedi nebo známí. Nikdo.

Zavražděnému chlapci, jak prohlašovali v televizi, bylo

mezi pěti a sedmi lety, bylo těžké to spočítat, protože byl

špatně živený.

„Chtěla bych ho vidět,“ řekla jsem Lale.

„Ty ses zcvokla, myslíš, že ti ukážou kluka, kterej nemá

hlavu? A proč ho chceš vidět? Ty seš teda morbidní. Vždyc

ky si byla tak trošku zrůda, morbidní hraběnka z paláce

na ulici Virreyes.“

„Víš, Lalo, mně se zdá, že ho znám.“

„Koho znáš? To děcko?“

Přisvědčila jsem a rozbrečela se. Měla jsem už dost

upito, ale byla jsem si jistá, že to bezhlavé dítě je špinavý

kluk. Vyprávěla jsem Lale o našem setkání, o té noci, kdy

u mě zazvonil. Proč jsem ho nehlídala, proč jsem nezjistila,

jak ho dostat od matky, proč jsem ho aspoň nevykoupala!

Vždyť mám krásnou, velkou, starodávnou vanu, kterou

skoro nepoužívám, akorát se v ní vždycky rychle osprchu

ju, pořádnou koupel si dám jen občas, tak proč jsem z něj

aspoň nedostala tu špínu? A třeba mu nekoupila kačenku

a takové ty bublifuky, aby si hrál? Klidně jsem ho nejdřív

mohla vykoupat a pak bychom zašli na zmrzlinu. Jo, bylo

hodně hodin, ale ve městě jsou hypermarkety, které mají

otevřeno celou noc a prodávají i boty, mohla jsem mu

nějaké koupit, jak jsem ho mohla nechat chodit bosého?

V noci, po tmavých ulicích? Neměla jsem dovolit, aby se

vrátil k matce. Když mi vyhrožovala s láhví v ruce, měla

jsem zavolat policajty, aby ji dali za mříže, a já bych zatím

25

zůstala s malým a pomohla mu, aby ho adoptovala nějaká

rodina, která by o něj stála. Ale to já ne. Já jsem se na něj

naštvala, že je nevděčný, protože mě nebránil proti vlast

ní matce! Naštvala jsem se na vystrašeného kluka, syna

feťačky, pětiletého prcka, který žije na ulici!

Který žil na ulici, protože teď je mrtvý, uřízli mu hlavu!

Lala mi pomohla vyzvracet se do záchodu a potom

zašla koupit prášky na bolest hlavy. Zvracela jsem z opi

losti i ze strachu, a taky protože jsem si byla jistá, že to

byl on, špinavý kluk, znásilněný a podřezaný na parkovi

šti bůhví proč.

„Proč mu to udělali, Lalo?“ fňukala jsem schoulená

v jejích silných pažích už zpátky v posteli. Obě jsme po

kuřovaly ranní cigaretu.

„Princezno, já nevím, jestli ten, co ho voddělali, je ten

tvůj kluk, ale pozdějš můžem zajít na prokuraturu, aspoň

budeš mít klid.“

„A půjdeš se mnou?“

„Jasně.“

„Ale proč, Lalo, proč mu udělali něco takovýho?“

Lala típla cigaretu o talíř, který ležel vedle postele, a na

lila si další skleničku whisky. Dolila ji kolou a prstem roz

tančila kostky ledu.

„Já si nemyslím, že to je ten tvůj kluk. Teda ten, co ho

zabili... Pěkně se na něm vyřádili. Je to vzkaz.“

„Jako drogová msta?“

„Takhle zabíjej jenom drogoví bossové.“

Zmlkly jsme. Dostala jsem strach. Byli v naší čtvrti

drogoví bossové? Jako ti, co mě šokovali, když jsem četla

o Mexiku, deset mrtvol bez hlavy visících z mostu, šest hlav vyhozených z auta na schody poslanecké sněmovny,

masový hrob sedmdesáti tří mrtvol, některých bez hlavy, jiných bez rukou? Lala mlčky dokouřila a pak nařídila bu

díka. Rozhodla jsem se, že místo do práce půjdu rovnou

na prokuraturu a povím jim všechno, co vím o špinavém klukovi.

Ráno ještě s bolavou hlavou jsem uvařila kafe pro sebe

i pro Lalu. Poprosila mě, jestli může do koupelny, usly

šela jsem, jak pustila sprchu, a pochopila, že tam stráví

nejmíň hodinu. Znovu jsem zapnula televizi. Ve zprávách

neříkali nic nového. Nic jsem nenašla ani na internetu, který byl obvykle bublající papiňák plný drbů a šílenství.

V ranních zprávách ohlásili, že se objevila žena, která si

přišla vyzvednout tělo popraveného chlapce. Jmenovala se Nora a dostavila se do márnice s novorozencem v náručí

a několika příbuznými. Když jsem uslyšela to „s novo

rozencem“, srdce se mi zastavilo. Takže to určitě byl špi

navý kluk. Matka si tělo nemohla vyzvednout dřív, proto

že — fakt děsivá náhoda — v noci, kdy došlo ke zločinu,

rodila. To dávalo smysl. Špinavý kluk zůstal sám, zatímco jeho matka rodila, takže...

Takže co? Jestli to byl vzkaz nebo pomsta, sotva moh

ly být určené té ubohé holce, co tolik nocí prospala před

mým domem, feťačce, které bylo odhadem něco málo přes dvacet. Možná patřily klukovu tátovi. To bylo ono, byl

to vzkaz pro jeho otce. Ale kdo to mohl být?

Kamery v tu chvíli zešílely, kameramani lítali, novináři

se zalykali, všichni se vrhali na tu ženu vycházející z pro

kuratury a křičeli:

„Noro, Noro, kdo si myslíte, že to Nachitovi udělal?“

„Jmenoval se Nacho,“ zašeptala jsem.

Vtom se přes celou obrazovku objevila Nora, její pláč

a výkřiky. A nebyla to máma špinavého kluka. Byla to úplně jiná žena. Asi třicetiletá, už prošedivělá, snědá a hodně tlustá, nejspíš dost nabrala v těhotenství. Skoro pravý opak matky špinavého kluka.

Nebylo rozumět, co křičí. Hroutila se. Někdo ji zezadu

podpíral, nejspíš sestra. Přepnula jsem na jiný program,

ale všude byla ta křičící žena, až se nějaký policajt postavil mezi její kvílení a mikrofony a objevil se další strážník, aby

ji odvedl. Spousta novinek. Vyprávěla jsem je Lale sedící

na záchodové míse, zatímco se holila, líčila a vyčesávala

si velikánský drdol.

„Jmenuje se Ignacio. Nachito. A rodina ohlásila jeho

zmizení v neděli, ale když viděli v televizi, co se děje, ne

napadlo je, že je to jejich syn, protože ten kluk, Nachito,

zmizel v Castelaru. Jsou z Castelaru.“

„Ale to je děsně daleko! Jak se sem dostal? Brrr, princez no, to je hrůza tohle všechno. Zrušila jsem všechny kšefty, už jsem se rozhodla. Po tomhle se vlasy stříhat nedaj.“

„Má zašitej i pupek.“

„Kdo? To děcko?“

„Jo, a vypadá to, že mu utrhli uši.“

„Miláčku, v týhle čtvrti už nikdo nespí, to ti říkám. By

dlej tu kriminálníci, ale tohle je satanismus.“

„Přesně to samý říkají. Že je to satanský. Ne, satanský ne. Říkají, že je to oběť, obětina pro San La Muerte.“

„Svatá Pombo Giro, svatá Marío Padilho!“

„Včera v noci jsem ti říkala, že mi ten kluk vyprávěl o San

La Muerte. Není to on, Lalo, ale on to věděl.“ Lala si klekla

přede mě a zabodla do mě svoje veliké tmavé oči.

„Princezno, nikomu o tom ani necekneš. Nikomu. Ani

na prokuratuře, ani nikomu jinýmu. Včera jsem byla blá

zen, že jsem tě chtěla nechat jít za soudkyní. Nic takovýho,

budeme mlčet jako hrob, sorry za to slovo.“

Poslechla jsem ji. Měla pravdu. Neměla jsem co říct

ani co vyprávět. Noční procházka s jedním klukem z uli

ce, který zmizel tak, jak obvykle děti z ulice mizely. Jejich

rodiče se přestěhují do jiné čtvrti a vezmou je s sebou.

Děti se přidají k bandě místních zlodějíčků, pouličním

umývačům oken aut nebo k drogovým mulám. Když je

zneužívají k prodeji drog, musí je často střídat. Utáboří se

v nějaké stanici podzemky. Děti z ulice nezůstávají nikdy

na jednom místě, může to nějakou dobu trvat, ale nako

nec stejně zmizí. Taky utíkají od rodičů. Anebo odcházejí, protože se objeví vzdálený strýc, který se slituje a odvede

si je k sobě domů, daleko na jih, do domu na nedlážděné

ulici, kde sdílejí pokojíček s pěti dalšími sourozenci, ale

aspoň mají střechu nad hlavou. Nebylo vůbec divné, že

matka a syn zmizeli ze dne na den. Parkoviště, kde našli

sťatého chlapce, nebylo po cestě, kudy jsme se špinavým

klukem tehdy v noci šli. A to se San La Muerte? Náhoda.

Lala říkala, že tahle čtvrť je plná vyznavačů San La Muer

te, všichni paraguayští přistěhovalci a lidi z Corrientes

tohohle svatého uctívali, ale to z nich ještě nedělalo vrahy. Ona vyznávala Pombu Giru, která vypadá jako ženský

démon s rohy a trojzubcem, a dělalo to z ní snad satan

skou vražedkyni?


29

Jasně že ne.

„Chci, abys pár dní zůstala se mnou, Lalo.“

„Ale to víš, že jo, princezno, sama si nachystám pokoj.“

Dům se Lale strašně líbil. Ráda si nahlas pouštěla hud

bu a pomalu chodila po schodech dolů, v turbanu a s ci

garetou, černá femme fatale, jsem Josephine Bakerová,

říkala a potom fňukala, že je jediná transka z Constitu

ción, která má aspoň matné tušení, kdo byla Josephine

Bakerová, neumíš si představit, jak jsou ty nový holky

blbý, nevzdělaný a dutý jako trubka. Jsou čím dál horší.

Všechno je na prd.

Stálo mě hodně úsilí chodit po čtvrti se stejnou sebejisto -

tou jako dřív. Nachitova vražda měla na celou Constitu -

ción skoro ochromující účinek. V noci nebyly slyšet rvačky,

dealeři se přestěhovali o pár bloků dál na jih. Hemži lo

se to tu policajty, kteří hlídkovali na místě, kde se na

šlo tělo. Což podle slov novinářů i kriminalistů nebylo

místo činu. Někdo ho na to staré parkoviště donesl už

mrtvého.

Na rohu, kde dřív spávali špinavý kluk a jeho matka,

udělali sousedi oltář zasvěcený Podřezánkovi, jak mu pře

zdívali. A dali tam fotku, na které bylo napsáno „sprave

dlnost pro Nachita“. Navzdory zdánlivě dobré vůli vyšet

řovatelé soucitu lidí ze čtvrti tak docela nevěřili. Naopak,

mysleli si, že někoho kryjí. Proto prokuratura nařídila

vyslechnout spoustu nájemníků.

Mě si taky předvolali. Radši jsem Lale nedala vědět, aby

neměla strach. Ji nepozvali. Byl to krátký rozhovor a ne

řekla jsem nic, co by jim mohlo nějak pomoct.


30

Tu noc jsem hluboce spala.

Ne, nic jsem neslyšela.

Jo, ve čtvrti je pár malých kluků.

Ukázali mi Nachitovu fotku. Prohlásila jsem, že jsem

ho nikdy neviděla. Což byla pravda. Byl úplně jiný než klu

ci ze čtvrti: baculatý s důlky ve tvářích a pěkně učesaný

mi vlásky. Nikdy jsem takového (a tuplem usměvavého!)

klučinu v naší čtvrti ani nezahlídla.

Ne, nikdy jsem na ulici ani v žádném domě neviděla

oltáře zasvěcené černé magii. Jen oltáříky s Gauchitem

Gilem. V ulici Ceballos.

Jestli jsem věděla, že Gauchito Gil umřel tak, že ho

podřízli? Ano, celá země tu legendu zná. Já nemyslím, že

to má něco společného s Gauchitem, vy ano?

Ne, jasně, nemusíte mi odpovídat. Jasně, ať je to, jak

chce, já si to nemyslím, ale o rituálech nevím nic.

Pracuju jako grafička. Pro jeden deník. Pro přílohu

Móda a žena. Proč žiju v Constitución? Je to náš rodinný

dům a je krásný, můžete se stavit, až přijedete do čtvrti.

Samozřejmě jim dám vědět, kdybych něco zaslechla,

jistě. Ano, špatně spím, jako všichni. Máme velký strach.

Bylo jasné, že mě nepodezřívají, ale museli si promluvit

se sousedy. Vrátila jsem se domů autobusem, abych ne

musela jít těch pět bloků od podzemky pěšky. Od té vraždy

jsem radši podzemkou nejezdila, protože jsem nechtěla

potkat špinavého kluka. A současně jsem si ho skoro po

sedle, chorobně přála vidět. Navzdory fotkám, navzdory

důkazům — dokonce navzdory fotkám mrtvoly, které

k falešnému pobouření a hrůze čtenářů uveřejnil jeden

deník, načež se několik nákladů se sťatým chlapcem na


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist