načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství – Amy Sutherland

Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Elektronická kniha: Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství
Autor: Amy Sutherland

– Při přípravě jedné své knihy autorka strávila nějaký čas ve škole pro trenéry zvířat. Zatímco pozorovala studenty, jak cvičí paviány, emu, gepardy a další tvory, osvojila si pár technik, jež se ukázaly jako efektivní i v případě poněkud ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230
+
-
7,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 175
Vydání: Vydání druhé, upravené, v Portále první
Spolupracovali: z anglického originálu What Shamu taught me about life, love, and marriage přeložila Kristýna Kučerová
Skupina třídění: Psychologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1632-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Při přípravě jedné své knihy autorka strávila nějaký čas ve škole pro trenéry zvířat. Zatímco pozorovala studenty, jak cvičí paviány, emu, gepardy a další tvory, osvojila si pár technik, jež se ukázaly jako efektivní i v případě poněkud vyspělejšího zvířete – jejího manžela Scotta. Poté o tom v The New York Times zveřejnila článek, který se na internetu stal nejsledovanějším a nejsdílenějším článkem Timesů v roce 2006. Tento úspěch Amy Sutherlandovou přiměl, aby své poznatky o behaviorálních technikách uplatňovaných u zvířat i lidí rozpracovala v knize. Ta je něčím na pomezí vzpomínek, rádce a příručky o zvířecí psychologii. Díky autorčinu originálnímu a zábavnému pojetí se dozvíme například to, proč odměna funguje lépe než trest nebo co je metoda minimálního posílení. Případně prostě získáme tipy, jak se účinně vypořádat s iritujícím chováním našich blízkých.


Amy Sutherland je známá americká novinářka, která žije v Bostonu a v Portlandu v americkém státě Maine s manželem Scottem a fenkou Penny Jane.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Amy Sutherland - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství










2Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Amy Sutherland

Co mě výcvik zvířat

naučil o životě, lásce

a manželství


3Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Původní anglické vydání:

What Shamu Taught Me about Life, Love, and Marriage:

Lessons for People from Animals and Their Trainers

Copyright © 2008 by Amy Sutherland

All rights reserved

This translation published by arrangement with Random House,

an imprint and a division of Penguin Random House LLC

České vydání:

Translation © Kristýna Kučerová, 2008, 2020

© Portál, s. r. o., Praha 2020

ISBN 978-80-262-1681-0


4Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

1 I lidé jsou zvířata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

2 Výcvik je všechno, co děláte spolu . . . . . . . . . . . . . . . 21

3 Zen a výcvik zvířat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

4 Poznejte svůj živočišný druh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

5 Proč jsem přestala sekýrovat . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

6 Pozitivní posilování – jak na to . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

7 Dětské krůčky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

8 Varianta minimálního posílení . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

9 Radost neslučitelného chování . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

10 Práce s velkými kočkami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

Epilog: Život po Shamu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Slovníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 O autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

5Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Tuto knihu věnuji všem zvířatům,

zejména jednomu lidskému,

za které jsem se provdala – ScottoviCo mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Úvod

Je letní ráno v Maine, já sedím u psacího stolu a slyším, jak

si náš postarší soused až příliš hlasitě odkašlává, když se ve

svém voze valí po příjezdové cestě k domovu. Zakvílí siréna.

Bouchnou dveře od auta. Těch obyčejných, všedních zvuků

si skoro nevšímám, protože mé oči právě sledují neobyčejně poutavý podvodní tanec, který se odehrává na opačné straně

kontinentu. Uprostřed hlubokého bazénu se šplouchá černá postava v neoprenovém obleku; nedovedu rozeznat, je-li to muž, nebo žena. Za ní pluje kosatka dravá. Ocasní ploutev

drží vztyčenou jako plachtu a zřetelné černobílé znaky jejího

těla se zrcadlí na hladině.

Díky webkameře se dívám do třpytivé vody před vá děcího

bazénu Mořského světa v San Diegu. Lépe řečeno, vidím vše,

co se v nádrži se sedmi miliony galony vody děje pod hla

dinou, a je to něco docela jiného, než co můžou při „Shamu

Show“ vidět diváci ze břehu. Já tomu všemu přihlížím „z krabí

perspektivy“. Tam dole je to hodně modrý svět. Studená voda má barvu lapisu, ale její odstíny se vyjasňují a zase tmavnou podle toho, kde zrovna stojí slunce putující po obloze. Kameny na dně bazénu jsou indigově modré jako noční nebe bez hvězd. Na bílém dně jiskří akvamarínové světlo a voda se

líně převaluje sem a tam.

Dokonce i k osatka vrhá modrý stín, když krouží bazénem.

Dnes je ve vodě jen jedna velryba, ale já už tam viděla dvě,

nebo dokonce tři. Viděla jsem i mláďata. Pozorovala jsem je, jak si drbou záda o kameny a vypouštějí bubliny velké jako

7Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

nafukovací balonky. Některá z nich se ráda cachtají na zádech

a vy strkují přitom svá alabastrová bříška. Jedno má na těle

bílou skvrnu ve tvaru ginkgového listu. Když se velryba při

blíží ke kameře a obrazovku zcela zaplní její břicho, jen udi

veně vyjeknu. Mí psi v tu chvíli zvednou hlavy a pohlédnou

na mě chytrýma, zvědavýma očima. Zezdola na mě od svého

psacího stolu zavolá manžel: „Co je?“

Nic se ovšem nevyrovná chvílím, když jsou v bazénu i cvi

čitelé. Jakmile tihle plavci začnou kopat nohama a mávat

rukama, vypadají ve srovnání s baculatými, skoro čtyřtuno

vými velrybami jako ploštice. Nemůžu odtrhnout oči od dvou

tvorů, kteří jsou tolik odlišní, a přesto pracují v dokonalém

tandemu. A tak zůstávám přilepená k obrazovce a pozoruji

velrybu, jak se obrací k plavci a pod chodidla mu zasouvá svůj

široký černý čumák.

Přiznávám, ráda nechávám věci na poslední chvíli. Měla bych

psát – ano, právě tuto knihu. Jenomže tenhle dálkový přenos,

díky němuž můžu sledovat soulad několikatunového zvířete

a maličk ého človíčka, mě nutí k zamyšlení. Připomíná mi, jak

moc jsem se změnila.

Dnes jsem úplně jiný člověk než před třemi lety. Mí přá

telé a r odina si toho možná nevšimli, ale já samu sebe občas

vůbec nepoznávám. Dívám se na svět s větším optimismem.

Méně soudím. Mám mnohem víc trpělivosti a lépe se ovlá

dám. Jsem lepší pozorovatelka. Lépe vycházím s lidmi, ze

jména s manželem. Mám v duši klid, který pramení z pros

tinkého faktu – svět mi dává mnohem větší smysl.

Co tu změnu přivodilo? Psycholog? Kdepak. Pilulky na

štěstí? Ani nápad. Jóga? Ne. Náboženské probuzení? Zase

špatně. Akupunktura? Tak ta už vůbec ne.Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Objevila jsem školu pro cvičitele exotických zvířat a na

psala o ní knihu. To je všechno.

Legrační na tom je, že jsem se vůbec nechtěla měnit.

Změna si ke mně prostě sama našla cestu. Na samém počátku

své novinářské kariéry jsem se naučila, že všechno, o čem píšu, ať už je to pěstování borůvek ve velkém, nebo avant

gardní jazz, se mi nakonec dostane více či méně pod kůži.

Když jsem psala knihu o kuchařských soutěžích v Americe,

netrvalo dlouho a začala jsem poroty zásobovat vlastními re

cepty. Když jsem pracovala na sérii článků o domácím násilí,

zdály se mi v noci děsivé sny. Došla jsem k závěru, že když už jsem tak snadno ovlivnitelný tvor, měla bych se od ošklivých

témat držet dál. Je-li problém složitý, je to v pořádku; pokud mi ovšem přidělává vrásky, ruce pryč.

Kvůli své druhé knize jsem celý rok sledovala studenty

programu výcviku exotických zvířat v Moorpark College, což je vlastně takový Harvard pro cvičitele zvířat. Domů jsem

si odvezla nejen báječně opálenou pleť, nově získanou úctu

k mr chožroutům a hory materiálu pro svou knihu, ale ještě něco navíc, něco, co bych byla vůbec nečekala – úplně nový přístup k životu.

Při práci na knize jsem svým přátelům i příbuzným, kaž

dému, kdo mě vydržel třicet sekund poslouchat, vykládala

o obr ovské moudrosti, již jsem objevila mezi cvičiteli zvířat.

Kamarádi, kteří už zakusili moje nekonečné litanie o tom, jak

do soutěžního guláše nakrájet maso na kostičky – to bylo

tehdy, když jsem psala knížku Cookoff –, jen dobromyslně přikyvovali a obávám se, že si přitom v duchu říkali: „A je to

tady zas.“ Občas mě někdo z nich přerušil, aby se zeptal: „Kdy má ta kniha vyjít?“ v naději, že se termín blíží a já se už brzy pustím do něčeho jiného.Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

Můj manžel, který stejně jako já miluje zvířata a o výcviku

toho ví poměrně dost, byl mnohem vnímavějším poslucha

čem a neutahoval si ze mě, když jsem začala trousit výrazy

jako „neslučitelné chování“ nebo „instinktivní pohyb“. Ale ani

on zprvu nechápal, co mám za lubem. Začala jsem totiž využívat techniky výcviku zvířat na příslušníky vlastního druhu

a nej víc pr ávě na svého pohledného manžela.

Nakonec jsem pro The New York Times napsala sloupek

o t om, jak jsem se začala řídit příkladem cvičitelů a jak se mi díky tomu vylepšilo manželství. K mému velkému překvapení celý svět zbystřil a můj článek zaregistroval. Přátelé mě předtím ignorovali, a teď mě zaplavily žádosti o rozhovor od novinářů z celého světa – z Brazílie, Irska, Španělska i Kanady.

Jenom z A ustrálie mi volali čtyři reportéři. Moje e-mailová

schránka se plnila gratulacemi. Objevila jsem se v pořadu

Today. Ozval se i Hollywood. Můj sloupek se stal nejčastěji

přeposílaným článkem v Timesech a na první příčce se udržel několik týdnů. A nakonec to dopadlo tak, že si ho v roce 2006 po internetu předal největší počet lidí. Když se všechno

zklidnilo, měla jsem dohodnutý film a smlouvu, abych článek

v Timesech rozpracovala do knihy.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někdy něco tako

vého psát. A také mě nikdy nenapadlo, jak mě výcvik zvířat

změní. Nejsem žádná poradkyně, duchovní ani psycholožka.

Jsem novinářka. A můžu nabídnout jen svůj vlastní příběh.

Jako Alenka jsem zabloudila do říše divů, v níž gepardi chodí

na vodítku, hyeny dělají na povel piruetu a paviáni jezdí na

skateboardu. Z té říše jsem se vrátila s novým pohledem na manželství, muže, lidi a život. Možná vám moje zkušenost přinese pár podnětů k zamyšlení, úsměv, kapičku filozofie, radu, jak řešit drobné problémy, které nestojí za to, abyste je Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

tahali k ps ychologovi, ale přesto vás nepřestávají otravovat.

Anebo vás změní od hlavy k patě.

Svět je plný překvapení. A důkaz mám přímo před sebou.

Velryba teď pluje s hlavou pod nohama svého cvičitele.

Plavec udělá rukama tempo do stran a Shamu ho tlačí vodou.

Je to kouzelný pohled, hlavně ve chvíli, kdy duo proplouvá

přímo před kamerou. Cvičitelova hlava rozráží vodu a obje

vuje se v hledáčku jako první. Teď vidím, že je to žena. Plavý

ohon jí splývá na záda. S obličejem obráceným ke mně vypadá jako vyřezaná figura na přídi lodi. Z koutku úst jí uni

kají maličké bublinky. Pak se objeví její natažený, vodorovně plující trup a nohy, stále elegantně rozkročené na čenichu největšího mořského dravce. Dvoutunová hladká Shamu zaplní objektiv a pak zmizí. Ačkoli už je nevidím, vím, co se tam

děje – obě dvě se vynoří nad hladinu jako vodní bohyně a di

váci na stadionu začnou křičet a tleskat a žasnout – stejně

jako já u psacího stolu – nad tím, co se zdá nemožné, a přitom není.Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

První kapitola

I lidé jsou zvířata

Myji nádobí u kuchyňského dřezu a můj podrážděný manžel

mi pochoduje za zády. „Neviděla jsi moje klíče?“ zavrčí, na

zlobeně si odfrkne a vyřítí se z místnosti. Za patami mu běží naše fenka Dixie, vyplašená z toho, jak se její milovaný pání

ček vzteká.

Ještě před časem bych hned za Dixie uháněla já. Zavřela

bych kohoutek, připojila se k lovu na klíče a celou dobu se po

koušela Scotta uklidnit povzbuzujícími větami typu „Neboj,

ony se najdou!“. Občas bych přihodila pár dobře míněných manželčiných rad, že nejlepší je dávat si klíče pořád na stejné místo. Pokud bych byla sama nervózní, nejspíš bych jenom

odsekla: „Uklidni se.“ Bez ohledu na to, co bych udělala, by se

Scott pravděpodobně naštval ještě víc a jedny obyčejné zalo

žené klíče by brzy přerostly v pořádně divokou scénu, v níž

hlavní role ztvárňujeme my dva a naše ubohá nervózní fenka

australského ovčáka. Penny Jane, naše vyrovnaná kříženka border kolie a ještě čehosi, má jako jediná dost rozumu, aby

se držela stranou.

Dnes se ovšem soustředím na mokrý talíř ve svých rukou.

Neotáčím se. Neřeknu ani slovo. Používám techniku, kterou

jsem se naučila od cvičitelů delfínů.

Svého manžela miluji. Má světlou pleť, husté kaštanové vlasy

a tím typickým drsným severským způsobem je velice pohledný. Je sečtělý, má dobrodružného ducha a dokáže báječně napodobit severovermontský přízvuk, čímž mě i po čtrnácti Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

letech manželství pokaždé rozesměje. Máme rádi hodně stejných věcí: psy, jazz, mírně propečené hamburgery, dobrý bourbon, dlouhé procházky, oranžovou barvu. Ale taky mi

dokáže jít pěkně na nervy. Postává za mnou v kuchyni, když

se pokouším soustředit na bublající hrnce, a ptá se mě, jestli už jsem v časopise The New Yorker četla ten či onen článek.

Dojí poslední sušenku v krabici – hlavně ty hutné karame

lové, které nám jeho matka posílá z Minnesoty – a pak řekne:

„Já myslel, že už nechceš.“ Nechává v autě zmuchlané papí

rové kapesníky. Jezdí na červenou a tvrdí, že byla „ještě žlutá“.

Trpí velice prudkými záchvaty partnerské hluchoty, ale ni

kdy nepřeslechne, když si na druhém konci domu mumlám něco sama pro sebe. „Co jsi říkala?“ huláká. „Nic,“ hulákám já. „Cože?“

Tyhle drobné nepříjemnosti nejsou důvodem k rozchodu

či rozvodu, ale když se sečtou všechny dohromady, otupují

mou lásku ke Scottovi. Občas, když se na něj podívám, nevi

dím toho štíhlého chlapce z Minnesoty, kterého jsem zbožňo

vala, ale nahluchlé, pichlavé monstrum, které kolem sebe hází

posmrkané šnuptychly a požírá sušenky. V takových chvílích

to není můj milovaný manžel, ale spíš obrovitá moucha, která mě otravuje, přeletí mi přímo před nosem, přistane na sporáku na hrnci s omáčkou a celý život jenom bzučí a bzučí.

Stejně jako stovky žen přede mnou jsem odmítla vzít na

vědomí hromadu moudrých knih a rozhodla se, že ho změ

ním k lepšímu. Tím, že ho budu sekýrovat, samozřejmě. Jenomže tahle taktika mívá přesně opačný účinek, než po ja

kém toužíme – jeho čtyřiačtyřicítky se nadále vrší u hlavních

dveří, k holiči chodí čím dál méně a pořád vrací do ledničky prázdné krabice od mléka. Zkoušela jsem povzbudivá tvrzení jako „Ty jsi tak pěkný chlap, ale když se neoholíš, vůbec to Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství není vidět“. Výsledkem bývalo několik dalších dní bez žiletky.

Použila jsem diplomatické návrhy typu „Co kdybychom si

slíbili, že už nebudeme nechávat po domě válet smradlavé

oble čení?“ . „Dobře,“ souhlasil dobrosrdečně můj manžel

a bez povšimnutí prošel kolem hromady cyklistických dresů pohozených v ložnici na podlaze.

Jsem moderní žena, a tak jsem se pokoušela být přímo

čará a hlasem neutrálním jako robot ho v autě žádala: „Mohl

bys prosím trochu zpomalit?“ Ani tento přístup nezabral, jeli

kož i v tak prostinké prosbě slyšel můj manžel obvinění, nebo

dokonce rozkaz a sešlápl plynový pedál ještě o kousíček víc.

Když selhalo všechno ostatní, začala jsem ječet a pohádali

jsme se.

Abychom uhladili ostré hrany svého manželství, zašli

jsme do poradny. Poradkyně, drobná, hubená žena, která si psala poznámky do žlutého bloku, vůbec nechápala, co tam

děláme, a opakovaně nám blahopřála, jak skvěle spolu do

kážeme komunikovat. Hodila jsem ručník do ringu. Asi má pravdu – náš svazek je lepší než většina ostatních, takže jsem přestala příležitostným jízlivým poznámkám a hromadícímu

se odporu věnovat pozornost.

Pak se stalo něco kouzelného. Objevila jsem výcvik zvířat.

Do světa výcviku zvířat jsem vkročila poprvé před deseti lety,

kdy jsme si domů přivezli Dixie, dvouměsíční štěně ovčác

kého psa – pět kilo chlupů a energie. Bylo to, jako bychom

v domě odpálili zápalnou láhev. Dixie lítala z pokoje do po

koje a z tlamy jí visela jedna či dvě hračky. Vzdala jsem ranní meditace a zahájila celodenní misi, jejímž cílem bylo ji una

vit – trvala od východu slunce až do setmění. Ještě než jsem

se ráno oblékla nebo si uvařila kávu, musela jsem usednout Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

se zkříženýma nohama na podlahu s koberečkem z umělé

ovčí kůže v ruce a volat „drž ho“. Dixie se vrhla na hadr, za

kousla se a hnědé oči jí plály. Pak jsme se o něj vší silou tahaly. Hrály jsme tu hru tak často, že z koberečku nakonec zbyl

sotva čtvereček látky ztvrdlý zaschlými slinami.

Poprvé v ži votě jsem se naučila pořádně házet míček a po

sléze i létající talíř. Vrhala jsem míčky a talíře a nachodila to

lik kilometrů, že jsem si musela koupit o číslo menší kalhoty.

Dixie se se mnou tahala, zápolila se mnou nebo běhala, anebo

rychle usínala pod stolem, kde ji nikdo nemohl hladit. Když jsme si klekli na všechny čtyři a natáhli se k ní, pokaždé se

zatvářila naštvaně – jako olympionik, kterého vzbudíte, když

odpočívá před závodem –, postavila se a odcupitala z našeho

dosahu. Mazlení bylo podle ní nejspíš jen pro gaučové pejsky.

Myslím, že jsme pro Dixie byli tak trošku zklamáním, asi

jako plebejci pro královskou rodinu, ale přesto jsme byli

dost chytří, abychom věděli, že ovčácké plemeno potřebuje pracovat. A tak jsme začali hledat kurz agility, kde se psi učí probíhat dráhu s roztodivnými překážkami, tunely, skoky

a houpačk ami. V té době jsme v Portlandu ve státě Maine objevili pouze jedinou cvičitelku, která tuhle bláznivou činnost nabízela. Než jsme se ovšem mohli vypravit na dráhu, museli jsme projít základním výcvikem štěňat.

Kdyby byla cvičitelka používala tradiční metody, cu kání

vodítkem a vláčení psa sem a tam, asi by tím všechno skon

čilo. Pro mě má tenhle přístup staré školy jen minimum

kouzla a př edstavivosti. Ale měli jsme štěstí, protože cviči

telka používala progresivní, pozitivní techniky, které vychá

zejí z úplně jiné filozofie. Místo abychom se učili, jak si štěně podřídit a udělat z něho poslušného pejska, jsme se s ním učili komunikovat a spolupracovat. Cvičitelka nás neučila, Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství jak donutit psa sednout, ale spíš jak o psím kamarádovi přemýšlet.

V t om veselém zmatku štěněčího výcviku plného štěkání,

zamotaných vodítek a manželských hádek jsem objevila in

telektuální i osobní výzvu, kterou bych tam nečekala. Našla jsem své nové já, které se dokázalo mnohem lépe ovládat

a opl ývalo mnohem větší dávkou trpělivosti. Naučila jsem se být precizní a všímavá. Naučila jsem se dávat Dixie najevo

spíš to, co od ní chci, než to, co nechci. Naučila jsem se nebrat

si nic osobně, ani když mi v návalu vzrušení roztrhla kraťasy.

A to všechno během šestitýdenního výcvikového kurzu.

Také jsem začala komunikovat s ostatními živočišnými

druhy a kr ása téhle komunikace mi připadala nedocenitelná.

Přihlásila jsem se do dalšího kurzu, pak ještě do jednoho

a zase a znovu. Zaháčkovala jsem se. Tolik, že jsem se ocitla

v P aříži, kde se natáčel film 102 dalmatinů. Měla jsem o něm

napsat článek do časopisu. Každou volnou chvilku jsem tam

trávila s cvičiteli zvířat a povídala si s nimi třeba o tom, jak naučit papouška sedět na hlavě bulmastifa a jak přimět psa,

aby se neoklepal, když mu ptačí křídlo přejede po zádech.

K mému údivu měli všichni cvičitelé vystudovaný výcvik exo

tických zvířat na nějaké vyšší odborné škole u Los Angeles.

Je to ta nejlepší škola, ujišťovali mě. Navíc podobný studijní

program nikde jinde nenabízejí. Když jsem se vrátila domů, naučila jsem Dixie přinášet nedělní New York Times, poznamenala jsem si jméno té školy a papírek založila do šuplíku.

V r oce 2003 jsem začala psát o této škole knihu. Celý rok jsem

pendlovala mezi Maine a Kalifornií, kde jsem sledovala stu

denty programu výcviku exotických zvířat v Moorpark Col

lege. Celé dny jsem tam trávila pozorováním studentů, kteří Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství

dělali zdánlivě nemožné: Učili karakala natáhnout tlapku

a nechat si ostříhat drápy, velblouda házet míč do koše, pa

viána vlézt do přepravní klece a zavřít za sebou dveře. Každý

den se ve výcvikové zoo vyučovalo, třeba jak uchopit hroznýše královského anebo jak mluvit s vlkem. Pozorovala jsem

studenty a vlastně jsem se tak sama stala studentkou. Naučila jsem se nedívat primátům do očí, sebevědomě si vy

kračovat při procházce s pumou a nepřibližovat se k výběhu,

zejména v případě velkých masožravců. Zapamatovala jsem

si, že když na mě mandril Zulu zakývá hlavou, říká mi „vycou

vej“, když paviánka Rosie zamlaská, znamená to „ahoj, kama

rádko“, a k dyž emu Julietta vydává dunivé hrdelní zvuky, je

vystrašená.

Naučila jsem se jazyk cvičitelů. Pochopila jsem, co mají na

mysli, když mluví o „z A do B“ (jak naučit zvíře, aby se pře

sunulo z jednoho místa na druhé) nebo o „zacílení“ (jak přimět zvíře, aby k něčemu přitisklo čenich). Když se mi někdo

svěřil, že se právě „nechal učesat“ od kotula veverkovitého,

věděla jsem, že se posadil k jeho kleci, natáhl ruce a dovolil

opičce, aby mu černými prstíky přejížděla po kůži. Naučila jsem se, že je-li zvíře ve svém výběhu, je to „pozitivní výsle

dek kontroly“ a zkratka OŽ znamená obohacení života, což je v podstat ě cokoli, co činí život zvířete podnětnější: hračka nebo klidně i procházka na vodítku. A jednou z věcí, která

činí život zvířat zajímavější, je právě výcvik. Takže kvůli OŽ

můžete třeba učit zvíře přesun z A do B.

Vstřebávala jsem jejich hlášky jako „vrať se do školky“,

která se používá v případě, že zvíře má potíže se zvládnutím nového cviku a cvičitel se musí vrátit o několik kroků zpět.

„Cvič každé zvíře, jako kdyby to byla kosatka“ znamená, že

je třeba s každým zvířetem pracovat tak, jako byste nebyli



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.