načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Co má společného malá nožka s Kamasutrou - Olina Táborská

  > > > > > Co má společného malá nožka s Kamasutrou  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Co má společného malá nožka s Kamasutrou
Autor:

Skutečný příběh lásky ve zralém věku Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 236
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0650-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Skutečný příběh lásky ve zralém věku

Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní…

Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způsobem. Každý ze své pozice je odhodlaný vidět pravdu o tom druhém, ale nikoli o sobě, každý ze svého pohledu popisuje jejich postupné sbližování a odcizování, hlavně však smiřování se s tím, jak jsou jim všechny manažerské schopnosti na nic. Během měsíce a půl prožijí tolik, co jiný pár za celý život. Je to jak na horské dráze a nechybí ani drama, v němž jde o život.

Zátěž minulých zkušeností táhne oba ke dnu a málem se na vlnách jejich vztahové epizody neudrží ani jeden z nich. Oba vědí, že nestačí chtít a receptem není ani postel, kde to ti dva jedině zvládají (až záviděníhodně). Na jejich mindráky platí něco zcela jiného a ve společnosti, v níž se pohybují, mnohdy příliš vzácného – otevřenost.

Zařazeno v kategoriích
Olina Táborská - další tituly autora:
Hlas pro vraha Hlas pro vraha
Táborská, Olina
Cena: 84 Kč
Hlas pro vraha Hlas pro vraha
Táborská, Olina
Cena: 177 Kč
Co má společného malá nožka s Kamasutrou Co má společného malá nožka s Kamasutrou
Táborská, Olina
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Co má společného malá
nožka s Kamasutrou
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Olina Táborská
Co má společného malá nožka s Kamasutrou – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Tuto knížku věnuju
všem ženám a mužům,
kteří hledají svoji druhou polovinu.
Nehrajte žádné hry a buďte sví!










Kus života čekáte na něco, co už ani nedo -
kážete pojmenovat, protože se z čekání stal
pouhý zvyk, a pak vás to úplně zaskočí. Léta
představ, co bude, až to přijde, jako by
neexistovala. Všechno se odehrává bez možnosti mít
události pod dozorem. Rozum, inteligence jsou
vám jakoby přítěží. Víte, co dělat, ale je to jak
při živelní pohromě. O tom, zda se zachráníte,
rozhoduje osud.










9
IRENA
Kdyby šlo paměť lidského hardwaru vyměnit, jak to jde
u počítače! Nechat tam jen ty vzpomínky, o které stojím,
aby mi otisk v mozku jak varovný majáček hned
nepřipomínal každou otřesnou událost. Když se manžel zabil,
bylo mi šestadvacet, našim dvojčatům sedm. Až po letech
dáte za pravdu všem, kdo vás utěšovali slovy: Život jde
dál, čas je nejlepší lékař, čas je milosrdný... Ohladí
každou bolest jak voda oblázek, i když otisk zůstává. Pak
stačí situace a majáček už bliká. Anebo moje máti. Je tak
pesimistická! „Irenko, my jsme smolná rodina, raději se
s tím smiř.“
Mlčím, ale uvnitř vzdoruju. Já se nechci smířit. Nejsem
indická vdova, neupálili mě se Zdeňkem na hranici, mám
právo žít!
Jednou jsem to řekla nahlas. Její zděšení jako by zvěs­
tovalo válku. Nemůžu za to, že ona nedokáže vyjít z
provinčního kruhu malého města. Ať si tam dožije, ale
vtahovat se do něj nenechám. Vím, co teď musím. Musím se
zbavit toho strachu, který na mě máma odmalička
přenášela. Odříkávám si, že už NEBUDU: Vzorná. Poslušná.
Přizpůsobivá. Slušná. Ohleduplná. Knižní hrdinka.
BUDU: Otevřená, sebevědomá, upřímná. Svá.
Jak jen táta dokázal žít s ní čtvrt století a mít ji pořád
rád (já ji také miluju, ale...) Možná mu její ustrašenost





10
vyhovovala, připadal si vedle ní silný... Hlavně si vždy­
cky dělal, co chtěl, zatímco ona se mu jen přizpůsobovala,
odečítala mu z očí, kmitala. Dnes už vím, že nežila svůj
život, ale jeho.
Táta od ní odešel. Žije s přítelkyní. Ještě nás s
mamkou podržel v krizi po Zdeňkově smrti. Nezazlívám mu
odchod, pro mě je pořád tátou, kdykoli ho potřebuju.
Takových příležitostí ubývá – jemu je sedmdesát, mně
už bylo čtyřicet. Někdy mám dokonce pocit, že začíná
vzhlížet on ke mně.
Zato máma! Považuje naši rodinu za prototyp
smůly. „Dcera vdova, manžel si našel rajdu, za co? Za co?“
fňuká.
Mám chuť s ní zatřást a zařvat: Mami, tvůj zeť se zabil,
protože si myslel, že je králem sjezdovek. A kdoví, zda
se nepřeváděl na svahu před nějakou studentkou.
Nejvíc chybí mně, proč z toho děláš svoji osobní tragédii?
Můj chlap je mrtvý, ale tvůj tě opustil! A víš proč?
Protože bys mohla být prezidentkou neštastných! Jo, mohla
bys založit světový svaz lidí, předurčených vlastní vůlí
a povahou k osobnímu neštěstí, protože tě baví se v ublí­
ženosti šťourat, rozedírat tu hnisavou ránu, jen aby se
náhodou nezahojila...
Vím, že to neudělám. Mám ji ráda a vděčím jí za moc.
Hlavně za pomoc s dětmi poté, co mi jeden telefonát
z Krkonoš změnil život. Od té doby mám v hlavě ten
majáček. Ale já ho tam už nechci, chci sakra žít, protože
jsem ve věku, kdy se některé mé kolegyně teprve
rozhodují, zda pokračovat v kariéře nebo konečně založit
rodinu! Nejsem stará a nemám odžito. Ještě můžu být jiná.
Odvážnější. Otevřenější. Nezávislejší.
Dokážu to? Ve skutečnosti jsem srab. Asi jsem se mámě





11
opravdu povedla dle jejích představ, takže si někdy připa -
dám jak balíček, který by mohly nabízet hypermarkety
se sloganem: Dva v jednom. V práci jsem jak táta, umím
se prosadit, jít si za svým, v osobním životě
připomínám mámu. V následujícím příběhu jsem pochopila, o co
v životě jde. Být tím, kým opravdu jsem.
PETR
Někdy mám pocit, že nenávidím všechny ženy. Říkám
si: Obejdeš se bez nich. Vyspat se s nimi a adié! Jen si je
nepřipustit k tělu. Jsou jak pijavice, přisají se a nezbavíš
se jich.
Ha ha ha... Nezbavíš se jich, to si trochu fandím, zatím
se ta jedna jediná, kterou jsem si vzal, zbavila mne. To
jsem ale ještě nebyl ředitelem fabriky. Vzala si a opustila
obyčejného inženýra. Technokrata, to zdůrazňuju. Na tom
si dokonce zakládám. Obor, v němž je mi dobře. Všechno
se dá odhadnout, změřit. Žádné překvapení ani zklamání.
Leda bych se přepočítal, ale pak jde o moji chybu.
Nikdy jsem si s ženskými nerozuměl. Nerozumím si
ani s vlastní sestrou, starší o dva roky. Máloco nás přinutí
přiznat si příbuzenství. Od té doby, co se o to už nemůžou
snažit rodiče, nepočítám­li jejich narozeniny a svátky
Dušiček, kdy se s Blankou a její rodinou setkám aspoň
u jejich hrobu, jsme vůči sobě cizejší než pivní kamarádi.
I ti si toho povědí víc a s upřímnějším nasazením.
Od puberty jsem silněji vnímal spíš hloupější holky
a představa, jak se k nim prodírám křovím plytkosti, mě
spolehlivě od všech pokusů odrazovala, byť se mi některá





z nich i líbila. No a ty, které jsem naopak detekoval víc
rozumem, zas nestály o mne. Jak prosté!
Ne že bych byl Quasimodo nebo asociální tupec. Soudě
podle toho, jak se mi dnes derou do postele, jsem pro ně
sexy, ale s výhradami, s výhradami.
Chlapče, jen si nalej čistého vína, sexy je hlavně tvoje
ředitelská kancelář a tvůj barák za městem.
Prostě nejsem blbý, asi tak. Když mi Věra postavila
kufry za dveře (nikdy mi neřekla pravý důvod, jen že mě
nesnáší), odstěhoval jsem se do podnájmu a zařekl se, že
tohle už mi nikdy žádná neudělá. Od toho okamžiku jsem
makal jak irský osadník v Americe. Neexistovalo nic
kromě vidiny, že to už budu jen já, kdo ukazuje palcem
nahoru nebo dolů. Podřídil jsem veškerý svůj potenciál tomuto
cíli a jediní, kdo mě dokázali na chvíli odpoutat od úsilí
ukázat ženě, koho odkopla, byly a jsou stále naše děti.
Jako otec jsem neselhal. Na to jsem hrdý.
Děcka už studují, já si žiju ve vlastním domě
obklopeném zahradou, na jakou by byl pyšný i zahradní
architekt Pražského hradu, a když chci, nejsem sám ani v noci.
Tím, že nemám postele vedle sebe, dávám najevo
nahodilým návštěvnicím, jak moc toužím po jejich každodenní
přítomnosti ve svém hájemství. Nijak, dámy, nijak...
Tak tomu bylo do předloňských Vánoc. Pak jsem potkal
Irenu. Nechápu, jak se jí zpočátku dařilo vyvrátit
všechny mé dosavadní vzorce. Najednou nefungovaly. Málem
jsem kvůli ní ty postele srazil...
Netvrdím, že bych to s ní definitivně zamáznul... Sice
jsem pro to udělal takřka maximum, ale zdá se mi, že
pořád ještě není všechno prohráno. No nic, ještě si to
zrekapituluju a uvidím...





13
Začalo to příjemnou adventní tradicí před dvěma lety
IRENA
Prodíraly jsme se s Ivou přelidněnou metropolí. Ještě že je
tak vysoká, napadlo mě, když ji dav ode mne několikrát
oddělil a musela jsem hledat její pestrobarevnou čepici
s obrovskou bambulí, hitem roku.
Najednou se růžová bambule přestala hýbat. Iva se
zastavila a zbrzdila proud lidí mířících stejným směrem.
„Jak tady v tom mumraji můžeš žít?“ zakřičela a
zastavila se, takže rozdělila dav na dva proudy, které ji musely
obejít.
„Proč sem v tuhle dobu jezdíš?“ zeptala jsem se,
jakmile jsem se k ní konečně prodrala.
Právě jsme opouštěly Tesco na Národní třídě – dnes se
to jmenuje My, ale říkáme dál Tesco.
„Už si chci koupit jen panáka,“ pronesla zbytečně,
rituál byl jasný od chvíle, kdy jsme se dopoledne sešly.
Naše adventní a nákupní setkávání – Iva vždycky
nakupuje, i když tvrdí, že přijela jen za mnou – pokaždé
končí v kavárně, kde si slibujeme, že příště si uděláme čas
dřív...
„Zahni doleva,“ musela jsem zavelet, přičemž jsem ji
už zase dobíhala; má mnohem delší krok než já, takže
se mi zase ztrácela v lidské řece, v níž se mísily různé
jazyky. Občany starších ročníků možná těšilo, že už těm
cizincům zase rozumí, protože začínala převládat ruština.





14
Ozývala se spolu s jinými jazyky i v kavárně Louvre, kam
jsme úspěšně dorazily, aniž bychom se ještě hledaly.
„Hele, jeden volný,“ ukázala Iva a zrychlila krok, aby
poslední neobsazený stůl uchránila před dalšími hosty.
Než se posadila, rozložila kolem sebe všechno, co
nakoupila. Obsadila balíčky a taškami dvě volné židle,
přes opěradlo jedné pověsila černo­růžovou bundu.
„Vezmu ti ji do šatny,“ nabídla jsem se, ale odmítla. Svůj
dlouhý kabát jsem tedy odevzdala šatnářce; proč se má válet
po zemi? Svěřila jsem jí i dnešní nákup a vrátila se k Ivě,
která seděla v noblesní kavárně Louvre jak v hospodě.
Dlouhé nohy v kozačkách po kolena natažené až k mé
židli, sama pohodlně rozvalená na té své.
„Promiň,“ omluvila se a nohy natáhla do uličky. Málem
o ně zakopl číšník, jehož jsme se vzápětí zeptaly, jaké tu
mají bílé víno.
Iva nasadila svůj nejšarmantnější úsměv. „Daly
bychom si nějaké lepší,“ řekla. Umí být okouzlující.
Mladík, připomínající robustní postavou, velkým
nosem a také účesem francouzského herce Depardieua, si
rozpačitě otřel ruce o naškrobenou fialovou zástěru,
ladící tu s potahy sedadel, a taktně se podíval na ty nákupy.
Decentně kývl hlavou směrem k šatně, ale Iva jen mávla
rukou a usmála se na něj.
„Depardieu“ – jak jsme mu pak říkaly, začal bez
úsměvu vyjmenovávat položky z vinného lístku. Ze seznamu,
který se stejně nedal zapamatovat, se nám nejvíc
zamlouval Mistellet de Muscat. Tedy hlavně Ivě.
„Tohle nám přineste,“ pravila šelmovsky a já si
neodpustila rýpnutí, jen co odešel splnit naši objednávku: „Ty
si ho snad udobřuješ? Tak drahé víno!“
„Trochu,“ mrkla na mě okem dnes šedomodrým. Má





15
oči neurčité barvy, ani modré, ani šedé, ale umí mást
kombinací stínů, tentokrát šedo ­růžových. Já před
růžovou prchám, Iva s ní umí zacházet. Ačkoli před dvěma
lety překročila čtyřicítku, vypadá mladší. Je sportovní
typ. Moje máti tvrdí, že má tváře krev a mlíko. A proč by
ne? Je pořád na vzduchu se svými klienty. Jednou u moře,
jindy na horách. Podle ní je to lepší než jakákoli
kosmetika. Taky se nebojí barev ani módy. Já ano. Jsem
konzervativní. V oblékání, chování... I ve výběru vín.
Tahle lahev, nebyla to ani sedmička, je v Louvru dost
drahá záležitost i na nás dvě, slušně vydělávající
manažerky. Tak se dnes říká těm, kdo šéfují; sobě nebo někomu...
„Budou Vánoce, a to si i jiní lidé dopřejou něco
neobvyklého. Někteří se kvůli tomu i zadluží,“ prohlásila Iva
nad cenou lahve s úsměvem plným dokonalého
chrupu. Její manžel i syn jsou zubní lékaři. Pro upřesnění –
exmanžel.
Vyznáme se ve víně lépe než v NICH (mužích). Kromě
toho, že má Iva cestovní kancelář, je také sommeliérka
a pořádá výlety za vínem.
Natáhla ke mně ruku se sklenkou a pronesla: „Tak
šťastné a veselé.“
Venku tma, zato v secesní kavárně bylo světla z
křišťálových lustrů až až. Rozhlédla jsem se po přeplněné hale.
Využili služeb šatny, napadlo mě při zjištění, že pouze
naše volné židle vypadají jak němí sluhové.
„Kdyby to viděl Karel Čapek,“ utrousila jsem s
pohledem na ty její věci.
„Nebo Albert Einstein, ten tu prý taky vysedával,“
dodala a osušila si zpocené čelo papírovým kapesníkem.
„Vedro, vedro, dědečku,“ zacitovala z Mrazíka.





16
Iva je poněkud výstřední. Krásou i výškou
stoosmdesát centimetrů. Znám ji léta, těžko se mi popisuje, jak
vypadá... Pravidelnost, žádné vady ani anomálie... Může
mezi lidi i bez make­upu. Ale když si tu práci dá... „Mí
klienti padají do mdlob,“ glosovala by. „Mí zazobaní, ale
prťaví klienti.“
Podle mé máti jsme jak to slavné dánské filmové duo
z němé éry Pat a Patachon. Nad dotazem, která je jako
Pat a která jako Patachon, mávne rukou a zabrlá, že jsem
detailistka. Nedokáže přiznat, že to neví. Já se svými sto
šedesáti čtyřmi centimetry jsem vedle Ivy Pat.
Mohly bychom sepsat životopis té druhé a nespletly
bychom se. Víme, jak šel čas. Nemusíme se vidět často,
ale když se to podaří, jako bychom v rozhovoru navázaly
na něco, co bylo řečeno před okamžikem. Jsme ve věku,
kdy si rozumíme víc s přáteli než se sourozenci. S nimi
se vídáme na rodinných akcích, výjimečně jen tak, bez
důvodu, i když s bratrem nemám žádné rozepře, stejně
jako Iva se svou sestrou. Víc společného máme teď s
přáteli; až zestárneme, třeba se zase vrátí sourozenecké
porozumění z dob mládí. Nebo až tu nebudou rodiče. To se
k sobě sourozenci většinou zase vracejí.
S Ivou o sobě víme všechno od dob studia na vysoké.
Když jsme po celodenní švatnici po pražských obchodech
usedly v Louvru k vínu, neexcelovaly v našem rozhovoru
děti, moje dvojčata a Ivy syn Kuba. Už vyrostly a vedly
si tak, že se matky mohly bavit o jiných záležitostech.
Poslední dobou se silněji prosazovalo téma Iviny
cestovky pod vlivem krize a mých časopisů, krizi zcela
ignorujících, protože čtenářky si dovedou i v těch nejhorších
časech vyšetřit na něco, co jim – vedle televizních seriá­
lů – imaginárně zpestřuje život. Taky si toho v redakci





17
považujeme, a běda když některá redaktorka vyšle něco
hanlivého na adresu čtenářek žijících v zapadlých místech
vlasti. To se vážně naštvu a řeknu něco o úctě k těm, co
nám umožňují tak nenáročné a příjemné živobytí.
Však si ze mne kolegyně dělají legraci, obzvláště když
občas jedné intelektuálce napíchnu na nástěnku vytištěný
mail od věrné odběratelky našich žvástů se slovy: „Pro
tuhle paní píšeš, jasný? Své akademické kecy si nech pro
své Sisify.“
Jo, jo, i s tím občas bojuju, že do ryze ženských
časopisů tahle dáma cpe články svých přátel z Klubu
skeptiků a nebere na vědomí, že čtenářky chtějí naději, a ne
zlomyslnou pravdu.
Iva mi rozumí a nic nevyčítá. Čte odborné časopisy a jeden
zpravodajský deník. Já jí naše výtvory nevnucuju, ona ví,
že mě to dobře živí a nemusím soupeřit s kolegy o místo
na stránce deníků jako kdysi. Umím to, co dělám, nejlépe,
a už nemám dilema, proč psát třeba o tom, jak hubnout
do plavek. Když to po mně chtěl vedoucí rubriky zvané
domácí v jednom z tehdy tří vlivných deníků, považovala
jsem to za primitivní téma. „Jo, a na fotce bude Agáta,“
dodal. Kolegové se škodolibě smáli, zatímco já musela
hledat ve fotobance Agátu Hanychovou v plavkách.
„Na tohle jsem nemusela mít vysokou,“ zuřila jsem,
stejně jako když mě nutili dělat hyenu při různých
neštěstích. Snad nejhorší zážitek mám z toho, jak mě vedoucí
zpravodajství hnal dělat reportáž s lidmi, jimž právě spadl
barák. Praskl a půlka ho odpadla... „Emoce, Irčo, hlavně
emoce,“ vyprovázel mě k výtahu a mně se dělalo špatně,
protože na takovou práci nemám žaludek. A bylo to horší
a horší, už jsem si připadala jak v bulváru.





18
Jednou jsem měla sobotní službu a musela přetrpět
předávání Lvů za nejlepší film v Lucerně. Větší nudu jsem
nezažila, připadalo mi, že hůř ztrácet čas snad ani nelze...
Tenkrát jsem se rozhodla, že když už se mám zabývat
psaním o ničem, budu to dělat raději v ženských časopisech.
No, je to pryč a já se vážně nemám zle, a navíc ani zdaleka
nevyčerpávám svůj potenciál jako v těch denících.
I tuto záležitost jsme s Ivou několikrát rozebraly do
nejmenších detailů a jednou provždy uzavřely, stejně jako
kapitolu MUŽI. Mimochodem, jen pokrytci tvrdí, že se
úspěšné ženy o chlapech nebaví. To asi platí jen pro
šťastně vdané. Ale ty ostatní, a my s Ivou jsme přesvěčeny,
že je nás většina, se o nich bavíme a rády. Akorát jsme
se dohodly, že nebudeme jedna druhou nutit poznat naše
příležitostné partnery a že na to dojde až poté, kdy jim
bude slušet přívlastek „pravý“. Tento výraz jsme přiřadily
k pokleslému umění. Pravda, občas se objevuje i v
článcích mých časopisů...
„Stačil by myšlenkově velkorysý a se smyslem pro hu­
mor,“ vtrhla Iva do mé přemítavé pauzy mezi doušky
luxusního vína.
„Chceš říct, že je to tak těžké?“
Nemusela odpovídat, víme o sobě všechno. I to, že je
to těžké. Jsou ženy, pro něž je snadnější založit a vést
úspěšný časopis, řídit společnost, třeba cestovku, než
potkat svoji druhou polovici. Těch rozhovorů s
úspěšnými manažerkami, podnikatelkami, co jsem uveřejnila, než
jsem se stala jednou z nich, ale žádný návod z toho
nevzešel. Ani pro čtenářky, ani pro mě. Pak už mě to nebavilo;
skončila jsem se sérií rozhovorů o tom, jak všechny
dokázaly vybudovat firmu, mají dost peněz, můžou si jezdit po





19
světě, nakupovat, co se jim líbí, trávit eurovíkendy, kde se
jim zachce, ale buď samotné, nebo ve společnosti kama -
rádek, kterých ubývá a ubývá...
Nebo s mužem, který se k nim nehodí. A ony k němu.
S Ivou jsme si také zůstaly; s rancem svých více či méně
dramatických zkušeností ze soužití s muži. Já o manžela
přišla tím nejhorším způsobem, jaký existuje, Iva tím
nejbanálnějším – přistižením při nevěře. Ale je to tak
dávno, že se o tom už ani nebavíme, obzvláště ne v Louvru
u lahve olepené vinařskými medailemi.
Tahle dobrota se mi zdála být nejlepší tečkou za
příjemným dnem. Sotva jsme vypily první lahev, objednala
jsem druhou.
„Neblbni, musím na autobus,“ namítla Iva a
načechrala si „vrabčáka“ na hlavě. Zrovna jí by dlouhé vlasy tak
slušely, když je vysoká, ale ona tvrdí, že „dlouhé vlasy
na babě po čtyřicítce jsou absolutní zoufalost stejně jako
barvení šedin“. Jak je vysoká, prý vidí u druhých i
milimetrové odrosty. „Divím se chlapům, že se nechají takhle
blamovat. Je to podvod,“ říká drsně.
„Promiň, ty jsi výjimka,“ dodá vždy ironicky, protože
ví, že se barvím. Ví také, že mi její řeči nevadí. Já zase
vím, že to tak nemyslí. Ráda vydává soudy, ale je to
trochu póza. Zakrývá tím svou dobromyslnou povahu.
„Neboj, vyprovodím tě,“ řekla jsem zbytečně.
Zasmála se a opět nabídla přiťuknutí. „Budeme se
navzájem podpírat.“
Za chvíli už se nám trošku motaly jazyky a řeč
zacházela do větší intimity – výhoda cizojazyčné metropole.
Vedle u stolu se mluvilo italsky...





20
Iva stačila sledovat čas, takže jsme nakonec v patřičném
předstihu zaplatily, tedy já jsem zaplatila a chvíli se s ní
dohadovala, že nechci peníze „aspoň za jednu lahev“.
Konečně to uznala. „Příště platím já,“ řekla, posbírala
nákupy a zamířila k východu. Když míjela bar, popřála
„Depardieuovi“ šťastné a veselé Vánoce. Udiveně koukal,
vždyť byl teprve první adventní týden.
„No co, uvidí mě tu až za rok,“ chechtala se u šatny,
v níž jsem si vyzvedávala své věci.
Iva mi pomohla do kabátu, já jí zase odebrala něco
balíčků a vydaly jsme se k metru. Asi za patnáct minut
už jsme se řadily do fronty podmračených lidí na
autobusovém nádraží Florenc. Zima se předváděla
mrazivými štípanci na nezakrytých částech našich těl, a tak se
všichni choulili do límců a šál; i muž, který stál kousek
před námi. Iva se s ním znala. Pozdravili se a on kývl
hlavou i směrem ke mně. Už trochu prošedivělý, jediný bez
pokrývky hlavy, s bříškem, které mu nezakryla ani zimní
bunda; nohy malinko do o, sportovní a sexy.
Nevím, co mě to napadlo; takové slovo jsem měla
v pomyslně zakázaném šuplíku po rozchodu s Otou,
jediným mužem od smrti manžela, s nímž jsem zkusila žít.
Náš pokus spojit neslučitelné nemohl vyjít.
Že bych o to zase stála, mi připomněl až teď ten
kudrnatý muž. Civěla jsem na jeho kučery nápadněji, než jsem
chtěla. Bylo to oboustranné. On si zase prohlížel mě, také
nápadněji, než chtěl.
Přijel autobus. Když nastupoval, ještě se na schůdkách
zastavil, otočil se a naposled jako by ke mně vyslal
vyzývavý pohled. To už věděl, že nepojedu, poodešla jsem,
abych nepřekážela cestujícím.
Sedl si k oknu a pořád mě pozoroval. No, občas se jako-





21
by podíval jinam, snažil se dělat dojem, že na mě nehledí,
ale hleděl. Zase jsem si připadala svůdná; i díky tomu,
že jsem se zrovna dnes oblékla jako dáma. Skoro jsem
nedýchala ve snaze udržet dojem štíhlého pasu a až teď
jsem si přestala nadávat, co to bylo za nápad jít nakupovat
v kozačkách na podpatcích. Potvrdil mi to i jeho oceňující
pohled... A také lechtivý.
Vtom si k němu přisedla Iva, zamávala mi bambulatou
čepicí v ruce a byli pryč.
Ještě chvíli jsem stála na zastávce a uvědomovala si,
že se právě něco stalo. Cosi mi říkalo, že nezůstane jen
u pocitu, že se mi Iva brzy ozve, a když ne, postarám se,
aby mi o něm všechno vyklopila.
PETR
Poprvé v životě jsem byl rád, že se mi podělal auťák.
Netušil jsem, jaké to bude mít následky. Stalo se předloni
začátkem prosince. Nepamatuju si, který den to byl v kalendáři,
snad středa. Měl jsem v Praze jednání. Blížily se Vánoce,
krajská komora chtěla vydat poslední číslo bulletinu trochu
svátečněji než jindy. Jsem členem představenstva, a tak mi
nezbylo než tam jet autobusem. Dal bych nevím co za to,
kdybych jet nemusel. Celý den nestál za nic. Nesnáším
vlezlé počasí kolem nuly, to raději ať pořádně mrzne. Ten
den bylo hnusně, až večer začalo přituhovat. Pražané jako
by se všichni rozhodli vyjít ven, nedalo se místy vůbec
procházet. Říkal jsem si, jak je mi dobře v malém městě,
a těšil jsem se, až budu zase doma. Jednání se natáhlo.
Skončilo v hospodě a já jsem odjížděl posledním autobu-





22
sem. Chvíli jsem na něj musel počkat, nemám praxi v
chození na jakékoli nádraží. Je mi osmačtyřicet a poslední
čtvrtstoletí jsem jezdil veřejnou dopravou vzácně.
Teď mám služební opel. Už je to stará šunka, druhým
rokem přesvědčuju německého majitele fabriky, že
potřebuju nové auto. On jen přikyvuje, ale se svolením otálí. Je
to škrob. „Vedu mu fabriku s tak nízkou režií a ani pořádné
auto si nemůžu dovolit,“ brblal jsem ten den, vlastně večer,
kdy jsem se na Florenci choulil do límce bundy a litoval,
že nemám šálu a beranici. V autě nic takového
nepotřebuju; kdo na to má myslet, když se mu vůz posere?
Lidé na zastávce měli stejně blbou náladu jako já. Když
přišly ty dvě, Iva s Irenou, ale tenkrát jsem ještě nevěděl,
jak se blondýnka jmenuje, znal jsem jen Ivu, nemohl jsem
si jich nevšimnout. Jedna vysoká, hubená, druhá malá –
v tom dlouhém hábitu se nedalo poznat víc... Chichotaly
se nahlas, očividně měly trošku v hlavě, ale bylo to milé.
Nemotaly se, neblábolily, to ne, spravily mi náladu svěžím
závanem, který s sebou přinesly.
Přijel autobus a já nastoupil. Blondýna poodešla, aby
mohli lidé dovnitř. Pochopil jsem, že Ivu jen doprovází.
Tak jsem zabral sedadlo na pravé straně, abych na ni mohl
ještě chvíli civět, a držel jsem místo Ivě. Sice jsme se nijak
zvlášť neznali, ale byl jsem zvědavý.
Když si Iva přisedla, přistoupila ta druhá blíž k
autobusu. Holky si zamávaly a pak už jsem viděl jen její záda.
„Kamarádka?“ zeptal jsem se.
„Jo, dlouholetá.“
Následovalo pár tichých vteřin, protože jsme si nějak
nemohli vybavit, zda si tykáme či vykáme. Iva má
cestovku, byl jsem s ní na Krétě. Asi jsme si tam začali tykat...
Nebo ne? přemýšlel jsem usilovně.





23
„Copak že jedete autobusem?“ zachránila mě.
Ochotně jsem ji zasvětil do situace: „Ale, klekl mi vůz.
Moc se mi to nehodí, zrovna když mám takových pochů -
zek v Praze. A co vy, že se vám chce...“
„Nechtělo by se, nebýt Ireny,“ řekla a já se konečně
dozvěděl, jak se to zjevení jmenuje.
Čekal jsem, zda bude Iva pokračovat, cítil jsem
zvláštní touhu, aby tomu tak bylo. Měl jsem na jazyku desítky
otázek. Jako by to věděla, spustila: „Scházíme se každý
rok začátkem prosince, pak už to nemá cenu, však jste to
dnes viděl, rok od roku začínají šílet dřív.“
„Taky mi vadí tolik lidí. Nejraději bych Vánoce zrušil.
Od té doby, co jsou děti velké, už mě to nebere. Stejně
je tráví s matkou. Tak mě to ani moc nevzrušuje,“ slyšel
jsem sám sebe a divil se, kde se ve mně vzala potřeba
sdílnosti. Já, takový pavouk...
Myslím, že jsem celkem pokrytecky Ivě naznačoval,
že nejsem zadaný. A že jsem to neudělal kvůli ní, je na
mne příliš vysoká a... exkluzivní. Nešla mi z mysli ta její
kamarádka.
To se mi ještě nestalo. Ne takhle spontánně a také...
Ehm, fyzicky, slušně řečeno. Od rozvodu jsem na něco
takového nebyl naladěn. Užil jsem si se ženou její
hysterie, až jsem jeden čas tvrdil, že budu do smrti sám. Ale
samozřejmě jsem nebyl, občas se zadařil nějaký flirt, na
ředitele ženské letí. Nikdy z toho ale nic nebylo, zdálo se
mi, že každá z těch, co mi věnovaly pozornost, by
obrátila, kdybych byl řadovým pracovníkem.
Zatímco jsem se analyzoval, ukládala Iva kolem sebe
a nad nás nespočet balíčků.
„Koukám, nakupovala jste dárky.“
„Využila jsem toho, jsem tu od rána.“





24
„Já taky,“ zabručel jsem.
Teplo v autobusu mě uspávalo. Sundal jsem bundu
a pověsil ji. Po chvilce podřimování jsem to nakonec
nevydržel: „Kolegyně?“
„Ne, studovaly jsme spolu,“ odpověděla a zavrtěla se,
aby našla pohodlnou polohu. Ani jsem se nepodivil, jak
ví, o kom je řeč.
„Tak to jste stejně staré, že?“ vyjelo ze mne dřív, než
jsem si stačil uvědomit, jak jsem neomalený. Však se taky
usmála, ale neodpověděla. Naivní není.
„Jakou?“ pokračoval jsem ve výslechu.
„Novinařinu.“
„Ale vy přece...,“ koktal jsem.
„Já ne, nějak to nevycházelo, ale nestěžuju si. Irena
jo,“ řekla a hledala polohu pro své dlouhé nohy, zatímco
já si její slova přeložil tak, že Irena novinářka je, Iva ne
a nevadí jí to. Mně trochu jo, novináře moc rád nemám,
připadají mi povrchní a namyšlení. Aspoň ti, kteří se na
mě občas obracejí se stupidními dotazy. Tedy až na
jednoho z Hospodářek, který ví, o čem píše, uvažoval jsem
a pak položil další otázku: „Kde pracuje?“
„Je šéfredaktorkou,“ řekla. Neunikl mi hrdý tón v
hlase. Pomyslel jsem si, že jsou to asi fakt dobré kámošky.
„Tak? A jak to všechno stíhá? Rodinu...“
Ty pokrytče. Proč se jí rovnou nezeptáš, jestli je volná?
Iva jako by znala pravidla hry, prozradila víc: „Už má
velké děti a o nikoho jiného se starat nemusí. Jako já.“
Takže je volná, zajásal jsem. Málem jsem to vyřkl
nahlas. Sakra, proč mi to dělá takovou radost?
„Tak to jsme tři,“ prohlásil jsem, a teprve pak jsem si
vzpomněl, že už jsem jí to jednou naznačil.
Všimla si, jak mi záleží na tom, aby věděla...





25
„Je to bezva ženská...“
„A ještě je hezká,“ dodal jsem. Oba jsme se rozesmáli.
Konverzací jsme si zpříjemnili hodinovou cestu. Musel
jsem využít poslední minuty a také sebrat odvahu, abych
ji požádal o Irenin telefon. Ani nemrkla a napsala mi ho
na svoji navštívenku. Mohl jsem si myslet, že je pěkná
kuplířka, ale nemyslel jsem si to. Po dlouhé době mě těšil
svět. Co se žen týče, dalo by se říci, že jsem měl právě
bobříka.
Přitom jsem nevěděl, jestli mi to její číslo k něčemu
bude. Vlastně jsme se jen setkali pohledy, byla to
vteřinka... Sakra příjemná... To se mi nestalo, ani
nepamatuju. V jejím pohledu bylo něco slibného, utěšoval jsem
se, zatímco Iva právě říkala, že Irenu bude varovat. A že
mi dá vědět, můžu­li to číslo použít. To už jsme stáli na
stanici. Podali jsme si ruce a dohodli se, že si u ní na léto
objednám zájezd.
Noc pokročila a přituhlo. Spěchal jsem z nevlídného
nádraží. Zajímalo by mě, zda jsou tak hnusná i v jiných
městech. I když to naše bylo jen spoře osvětlené a já ani
nejsem žádný estét, nešlo nevnímat tu odlidštěnou neútul­
nost zvýrazněnou ještě ohavným graffiti na všech
možných plochách. S odporem vůči prostředí, které díky autu
naštěstí často nemusím, jsem schoulil ramena, jako by mě
to mělo zahřát, a s rukama v kapse bundy, kde jsem cítil
Ivaninu vizitku, vyrazil. První cigaretu jsem si zapálil,
jen co jsem se vymotal z autobusáku, druhou jsem připálil
od té první. Kouřil jsem za chůze a představoval si Irenu.
Vybavovala se mi její tvář. Připadala mi něžná, měla,
aspoň jsem si to tak pamatoval, jemné rysy, jestli se to dalo
poznat v té polotmě, kdy jsem si ji moc prohlížet nemohl.
Navíc měla kabát až na zem. Tuhle módu nechápu. Proč





26
si baby skrývají nohy? Snad je nemá křivé? lekl jsem se
na moment.
Mám to od autobusu dost daleko, postavil jsem si barák
takřka za městem. Jindy bych zuřil, že musím ještě tolik
šlapat, než se dostanu do tepla, tentokrát mi to nevadilo.
Zapálil jsem si ještě jednu cigaretu a šel.
Kdo ví, jaká je, běželo mi hlavou.
Doma mi výjimečně nevadila samota. Jindy mě všech -
ny úkony nutné předtím, než si jde jeden lehnout, štvou,
ale ten večer jsem je nevnímal. Dokonce jako bych si na
nich dal víc záležet. I zuby jsem si čistil déle a už jsem
si nešel zapálit poslední cigaretu před spaním. Něco se
změnilo, to jsem tušil.
IRENA
Z autobusového nádraží jsem k metru skoro utíkala.
Každý se snažil uniknout do tepla. Několik lidí jsem zahlédla
v kavárně nové haly Student Agency. Mě hřálo pomyšlení
na neznámého muže, ačkoli jsem se ještě před několika
dny přesvědčovala, že chvíli pobudu jen se sebou. Při
vzpomínce na to, jak mi na lednici pod magnetkami
přibývají vstupenky pro jednoho do divadel a na koncerty,
jsem si rozverně řekla, že je třeba vrátím nebo
přikoupím další.
To v případě, že by... No, raději jsem to dál nechtěla
domýšlet. Necítila jsem se jako hlavní hrdinka příběhu
z mých časopisů.
Těšila jsem se hlavně na teplo bytu, který jsem sdílela
se synem Radkem. Za uměním se mnou nechodí. Nemu-





27
sí klasiku, já zas jeho psychedelickou hudba zvanou psy ­
trans. Jinak máme normální vztah – jeden druhého
necháváme žít. Především já jsem si musela přestat namlouvat,
že kluk žijící v paneláku bez táty musí za každou cenu
vyvíjet nějakou „užitečnou“ aktivitu, aby nebyl
změkčilý. Radek částečně změkčilý je. Vyčítá mi to jak máti,
tak otec a jeden čas, dokud jsem jim to dovolila, i tchán
s tchyní.
Vztah s nimi ochladl za pár let od úmrtí jejich syna.
Dokud je děti na slovo poslouchaly, zvali je aspoň na
týden v zimě a v létě k sobě do podhůří Krkonoš.
Později své příbuzenství projevovali pouze obálkami s penězi
o Vánocích a narozeninách dvojčat.
Oba jsou kantoři, stejně jako jejich syn, kterého jsem
poznala na horách, kde jsem ovšem byla výjimečně.
Nejsem na sport. Tenkrát mě tam vzali kamarádi, někdo
slavil narozeniny na lyžích. Nepamatuju si, jaké dary si
odvezl domů on, já si přivezla lásku ke středoškolskému
učiteli matematiky a tělocviku, z níž byla do roka svatba,
do dvou let dvojčata.
Jak Karolína s Radkem rostli, začínali mít názor a z to­
ho vznikala nedorozumění se Zdeňkovými rodiči. Jako by
svá vnoučata chtěli mít taková, jaká byla, dokud jejich syn
žil. Někdy mě napadla otázka, zda by se tak nemotorně
pedagogicky choval i Zdeněk, kdyby tu byl. Ale asi ne – je
rozdíl vidět je dvakrát do roka anebo denně.
Karolína brzy uměla víc jazyků než oni, místo na lyžích
jezdila na prkně, což tchána štvalo, ale aspoň u nich občas
bydlela, hlavně v zimní sezoně. S Radkem ztratili kontakt,
jakmile ho začaly víc bavit počítače. Tím to ovšem
vyhrával u mě. Dělalo mu dobře, že ho potřebuju, obzvlášť od





28
té doby, kdy jsem se vrátila do bytu, kde syn do té doby
víceméně kraloval, zatímco já se snažila zabydlet v Oto -
vě vile za Prahou.
Byl to první a nevydařený pokus o vztah od ztráty
Zdeňka. Za mnoho a mnoho let. To „mnoho a mnoho“
jsem používala vůči výhradám máti, že se vůbec o něco
takového pokouším, „když jsem přece jednoho manžela
už měla“. Až na to, že když jsem ji do Otovy
prvorepublikové vily jednou pozvala, změnila názor. „Irenko, snad
bys to přece jen mohla zkusit,“ podlézala svému rádoby
novému zeti. Návratem do panelákového tři plus jedna
jsem zkazila plány jim oběma.
No, nešlo to s ním, navzdory možnosti bydlet ve vile.
To je také mátin výraz. Pro mě dům, barák. Všechno bych
vydržela: leštit starožitný nábytek, ale tak, abych se ho
skoro nedotýkala, „je přece z minulého století“. Vařit
převážně klasiku, neexperimentovat a stravovat se jen doma
(abych mohla dokázat, jaká jsem hospodyňka). Žehlit
úplně všechno, což jsem předtím nedělala roky a nedělám
zase. V autě dávat pozor, abych tam nejedla, nedrobila,
nerozsedla podruhé Otovy brýle, ležící na sedadle vedle
řidiče, kam jsem jednou žuchla, aniž bych dávala pozor...
Zpozorněli jsme oba, jen co to křuplo. Vzhledem k tomu,
co jsem musela vytrpět celou cestu, mám od té doby tik
před každým nastupováním do auta.
Také jsem si od té doby pamatovala, že mám tlustou
prdel a že Ota umí tohle slovo použít. Divím se, že neřekl
prdelku – rád zdrobňoval.
To všechno jsem ráda oželela včetně rutinního
sobotního dopoledního nákupu v hypermarketu. „Je to tam
levné a všechno pohromadě,“ mínil Ota. K smíchu mi byl
páteční bezmasý den – pro mě by mohl být bez masa kaž-





29
dý den. I sex bych mohla častěji. Navíc to bylo to jediné,
co jsem mohla ovlivnit – a jak na potvoru jsem to
nedělala v souladu s Otovými představami. Ale to až později,
zpočátku jsem prý byla pěkná dračice, říkal. Jenže tehdy
jsme se při předehře nebavili o tom, co uvařím nebo co
jsme zapomněli koupit.
Tehdy jsme mysleli, tedy aspoň já, že když jsme se
seznámili v divadle, budeme mít co sdílet. Do divadla
přišel sám. Nechtěl nechat propadnout vstupenku. S tou
druhou se nedostavila dáma v kloboučku, jak jsem
říkala své předchůdkyni, jejímž vychvalováním mě
pomyslně mlátil přes hlavu, když jsem se začala vymykat jeho
představám o mně. A tak roztomile jsme se seznámili. Na
předvánočním baletu v Národním divadle. Přišel na
Louskáčka pozdě (marně čekal na přítelkyni, která ho tímto
gestem navždy a bez vysvětlení opustila). S omluvami
se prodíral ke svému sedadlu přes nás ostatní. U mě se
musel zastavit, na moment jsme byli neoddělitelní
kvůli flitru na mých šatech, který se zachytil o knoflíkovou
dírku jeho rozepnutého saka. I přes rozpaky jsme si
stihli „hluboce“ pohlédnout do očí a o přestávce si u džusu
vyměnit telefonní čísla.
Netrvalo dlouho a Velikonoce jsme slavili všichni u něj,
i když mi vadila zarámovaná svatební fotka jeho rodičů
nad našimi postelemi. Přesto bych asi všechno skousla,
ale jeho „bylas?“ po každém milování, i tehdy, když jsem
fakt „byla“, mě za čas otrávilo. Ztratila jsem chuť nejen na
sex, ale na cokoli sdíleného společně s Otou. Každý jsme
chtěli všechno dělat jinak.
Postupem času jsem už jen prodlužovala stále častější
pobyty ve svém bytě a hledala výmluvy, proč tam musím,
proč na tak dlouho, až jsem se jednou rozhodla opustit





30
výhody bydlení na venkově kousek od Prahy, jistý vztah
a jistou kvalitu oceňovanou nejen mojí máti, ale i ve
vydavatelství, kde jsem pracovala. Vrátila jsem se do
panelákového bytu, který jsme před dvaceti lety pořídili s otcem
Radka a Karolíny.
Chodili do první třídy, když se jejich táta zabil na lyžích
při pobytu na horách se studenty. Abych zvládla obě role
doma i v práci, musela jsem zredukovat život na splnění
toho nejnutnějšího a na pokus tu a tam se pořádně vyspat.
Jít večer někam jinam než na povinnou společenskou akci
mi připadalo jako svatokrádež. Tyhle roky jsem neznala
nic příjemnějšího než večer, kdy nikam nemusím a můžu
se doma válet odlíčená, v pohodlném pyžamu.
Epizoda s Otou byla po mnoha letech prvním pokusem
rozšířit běh života o další rozměr. Věřila jsem, že když
jsou děti velké, můžu si vybudovat nový vztah. No,
nepovedlo se. Sešly se dva nesmiřitelné světy. Jeden tradiční,
maloměstský, druhý neuspořádaný, jak mi Ota vyčítal,
a také prý bohémský.
Na fotkách v albu jsem zaznamenala, že je Otova
exmanželka spíš můj typ než typ ženy jeho snů. Také má
„prdel“. A obléká se podobně jak já, pohodlně. Zato její
nástupkyně, ta, co nepřišla do divadla, prý byla „dáma“.
Co to někteří muži mají pořád s představami víly v
klobouku, na podpatcích, v úzkých sukních,
nepřipouštějících někam přijít včas, protože zrovna tento druh oblečení
ani nedovolí běhat? A cupitat jak gejša odmítám.
Tohle soužití mě nijak výrazně nepoznamenalo,
dokonce se někdy usměju při vzpomínce na naše nedorozumění,
pocházející jen z toho, že jsme chtěli budovat vztah bez
lásky. Ovšem když si vzpomenu na okamžik, kdy jsem si
dovolila sundat fotku Otových rodičů, ještě teď se usmí-





31
vám. Na náš rostoucí nesoulad neměla asistence předků
a později jejich absence v ložnici žádný vliv.
S dcerou Karolínou jsme se v našem bytě vystřídaly.
Já se vrátila i s novým notebookem, přičemž se mi Radek
stal na krátký čas nepostradatelným, a protože ho baví
opravovat a tunit počítače, prominul matce vpád do
svého ráje. Jeho sestra, učitelka jazyků, se odstěhovala za
přítelem do centra Prahy. Zasnoubili se a chtěli žít spolu.
Kvůli němu nechala vysokou, prý se její obor dá
vystudovat i dálkově. Ještě že Jirku potkala v posledním ročníku
bakalářského studia. Vida, jak dokáže láska zatočit s prio­
ritami dosud ambiciózní a rádoby nezávislé studentky.
Magistru si prý dodělá až pak, protože teď si chce
prožít KONEČNĚ lásku se vším všudy. Moc jsem
neprotestovala. Mužské vzory jsem jí nemohla zprostředkovat.
Nebýt dědů a strejdy Milana, což je můj bratr, který se
z pohledu máti povedl, hrozilo, že bude považovat život
převzdělané single za ideál. Asi jsem jí byla dost
odstrašujícím příkladem, protože ona nejenže nechala školu, aby
mohla „budovat vztah“, ona se dokonce se svým klukem
zasnoubila.
Na jejich zásnubách jsem byla s Otou. Žertovalo se tam
o naší brzké svatbě. Nechali jsme společnost, ať si to
myslí. Já věděla, že se Ota ženit nemíní, protože má majetek,
Ota věděl, že se ženit nemíní, protože má majetek.
Společné bydlení si ale vynutil. I po odchodu jeho
ex­manželky za jiným mužem hledal ženu „do baráku“ a hučel do
mě tak dlouho, až jsem si sbalila výbavu.
Nedala jsem to, jak řekla Karolína, když jsem ji v bytě
střídala. Jen co zmizely její plakáty, učebnice, šanony
s kurzy a v bytě zase byly vidět jednotlivé povrchy
nábytku, začaly se tam opět vyjímat mnou oživené kytky.





32
Ještě předtím, než odešla, řekla Kája bráchovi, ať ten koš
v kuchyni vyprazdňuje co nejčastěji, že na tom nepro -
dělá. Slyšela jsem je. „Hele, udělej jí to k vůli, víš, že
je pro ni pořádek number one. Neumí žít, ale je to naše
matka.“
Vzhledem k tomu, že její rada na Radka zabrala,
odpustila jsem jí moji charakteristiku. Dokonce jsem od té doby
Radkovi tolerovala to, co dřív Karolíně ne. Jde o spoustu
zvláštností, jako je hlasitá hudba a vůbec zvuky, jimž oba
říkají hudba. Naučila jsem se ji nevnímat. Nechtěla jsem
se už s nikým hádat.
Myslím, že se Radek nad mým návratem zaradoval až
za čas, protože ne všechno se pro něj změnilo k lepšímu.
Jídelníček ano a to zajisté vyvážilo nedostatek
prostoru pro jeho zálibu udělat si z celého bytu skříň a koš na
prádlo zároveň. Jen co se mu namísto čínských polévek,
smažených brambůrků, hamburgerů a grilovaných kuřat
začaly na talíři objevovat matčiny experimenty,
soustředil se víc na to, co vskutku je koš na prádlo a co skříně –
ačkoli, pravda, ty si ještě občas pletl s podlahou svého
pokoje.
Zkrátka, do našeho bytu jsem se těšila vždycky a
tentokrát mimořádně. Jednak mi už byla pořádná zima, jednak
jsem ten prosincový den byla z domu od rána.
Mobil poprvé zazvonil ve výtahu. Ztratila jsem však
spojení. Když jsem vyšla na chodbu, ozval se znovu.
„Dlouho jsme se neslyšely, viď?“ řekla jsem místo
pozdravu.
„Podívejme, nejsi náhodou v pohotovosti?“ zasmála
se Iva tomu, že jsem hned vzala hovor; jindy mi to trvá
déle.





33
Spočítala jsem si, jak dlouho jí cesta potrvá. Mně met -
ro na Florenci ujelo a s přestupem na Můstku mi
nezbylo než čekat na další soupravu a na Smíchově mrznout
ještě dvacet minut, než přijela tramvaj, takže jsem byla
doma zároveň s Ivou. Obě jsme na to potřebovaly skoro
hodinu. Pochopitelně volala, hned jak vystoupila z
autobusu.
„Měla bych být?“ škádlila jsem ji i sebe.
„Jsi zvědavá?“ dráždila mě.
„Že se ptáš,“ řekla jsem do mobilu přidržovaného
ramenem ve snaze otevřít dveře.
Povedlo se. Potichu jsem je zavřela a vešla. Radek už
spal, rozepla jsem a odkopla kozačky a s telefonem u ucha
šla do obýváku a posadila se do křesla. Slastně blažené
bylo nejen teplo v bytě, ale především obsah toho, co mi
Iva sdělovala.
„Představ si, jaká je to náhoda. On už nejel autobusem
roky, ale má auto v opravně,“ začala si mě vychutnávat.
Dopřála jsem jí to, dokonce jsem přihrála: „Kdo je to,
on?“
„No, Petr přece, nedělej, že nevíš, o kom mluvím, proč
bych ti asi volala o půlnoci?“
„Tak spusť, stejně jsem tušila, že zavoláš, a kdyby ne,
nedovolila bych ti usnout.“
„Ptal se, kolik ti je...“
„Doufám, žes mu to neřekla!“
„Samo. Ale vše ostatní jo.“
Chvíli bylo ticho, do kterého vpadla opět Iva: „Iri, dala
jsem mu tvoje číslo, nevadí? Kdybys věděla, jak vyzvídal,
kdo jsi, co jsi, co tvůj manžel...“
Zná mě dobře, ale ne dost. Netušila, do čeho se to s
její pomocí vrhám. Po zklamání z Oty, který mi poslední





34
dobou několikrát za večer a opakově během víkendu
připomínal, že už mi táhne na padesát, ačkoli mi bylo dvaa­
čtyřicet, bych byla vděčná za zájem chlapa třeba i méně
přitažlivého, než je Petr.
„Hele, je to muž pro tebe. Tady je to pan Někdo, vykašli
se už na ty namyšlené Pražáky,“ lobbovala Iva. Obě jsme
věděly, že žádní, ani namyšlení, Pražáci nejsou. Že je jen
uražený Ota.
„Tohle je chlap upřímný, pracovitý, vážený...“
varovala mě vzápětí, snad aby mi dala na vědomí, že v tomto
případě je patriotka. „Mohli byste si rozumět, ty jsi také
workoholička.“
Nenaštvala mě. Já jsem si ten hovor jednoduše užívala.
Sundala jsem sako, pak se mi podařilo během telefonátu
vysoukat se ze sukně. Jen ve spodním prádle, usazená
v křesle, jsem si prohlížela nohy, opřené o desku stolku.
Musím zhubnut v pase a v bocích, uvědomila jsem si,
když mi pohled zajel ke kritickým místům postavy.
„Irčo, posloucháš mě?“
„Jo, a děláš mi tak dobře!“
„Tak odpověz, budeš na něj hodná? Je to ředitel zdejší
fabriky. Je rozvedený. Byl s námi vloni na Krétě. Sám.
A jak jsem si stačila všimnout, žádnou domorodku tam
nesbalil.“
„A proč jsi ho neklofla ty?“
„Asi nestojí o babu, která na něj kouká z ptačí
perspektivy,“ řekla pobaveně.
Mohla jsem se smát i já – neurazila by se. Petrovi do
její výšky chybělo asi deset centimetrů. Aspoň se mi to
tak zdálo v té tmě na Florenci. Výjimečně jsem jí
nezáviděla, že může jíst, kdy chce a co chce; cpát se sachrem,
mrkváčem, cheescakem a chlebem se sádlem – což já si





35
musím odpírat. Vždycky jí říkám, že mít takové jistoty,
jako má ona, v genech, je mé největší hobby jídlo.
Moje geny jsou stále připraveny ukázat mi, jak nemám
dělat to, co moje máti, tety a strejdové – pokud nechci
vypadat jako oni. A tak už několik let netuším, zda je
šlehačka vůbec cosi k jídlu, a na obalech od sádla, škvarků,
klobás či tlačenky, oblíbená jídla mých blízkých, vidím
namalovanou lebkou se zkříženými hnáty. Jsem
nesmlouvavá, vím, že povolit jen trochu, budu bez místa. Dělat
v ženských časopisech, hlásat konzumní pravdy a
podporovat reklamní báje o tom, jak vypadá dokonalost,
znamená jedno: nežrat, jinak letím. Stačila první návštěva
anorektických kolegyň ze zahraničních redakcí našeho
vydavatelství, abych si to jednou provždy zafixovala do
paměti. Jestli mě někdo pozoruje na rautech, musí si
myslet, že jsem ten nejskromnější člověk v místnosti, a netuší,
že jsem ten nejsmutnější. Nejen kvůli nudě podobných
akcí, ale i proto, že se musím tak hlídat. Což se mi za
tuto cenu daří.
Ale v tom pase musím fakt shodit, řekla jsem si.
Iva mě chvíli nechala zažít její zprávy a pak téma pro
ten večer, vlastně noc, ukončila prosbou: „Doufám, že
budu první informovaná.“
„To víš, že jo,“ slíbila jsem a popřála jí dobrou noc.
Tušila jsem, že moje bude jiná než ty předešlé. Nic jsem sice
neměla jistého, ale těšila mě právě ta slibná nejistota.
V mém věku, usmála jsem se ještě v polospánku a
rozhodla se, že si už nikdy nepřipomenu tuto příšernou
Otovu repliku. Když už mě nedokázal přimět, abych u něj
zůstala, připomínal mi stále častěji, že nemládnu a že mě
nikdo nebude chtít. Opakoval to, aniž věděl, že totéž
slyším i od matky.





36
„Bože, děkuji ti za to, že jsi mi dal odvahu odejít od
něj,“ byla moje poslední souvislá myšlenka před usnutím.
Ráno musím zavolat Ivě, zapomněla jsem se jí zeptat, zda
Petr bydlí sám nebo s dětmi.
PETR
Ve čtvrtek ráno mi po dlouhé době připadalo, že postele do
„L“ v mé nové ložnici působí chladně. I okna bez záclon
a strop zatím bez lustru. Není kdy, vymlouval jsem se už
několik týdnů při pomyšlení na nutnost doplnit zařízení
baráku o drobnosti, které to tu zútulní. Není kdy a není
důvod, namlouval jsem sobě i dceři Magdě, kterou baví
hrát si na interiérovou architektu. Slíbil jsem jí, že ji vezmu
s sebou, až budu chtít dokoupit poslední krámy, které ten
barák „prostě potřebuje“, jak Magda zdůrazňuje.
„Tati, že to tak máš schválně, aby se ti tu žádná
nezabydlela,“ vyhrkla nedávno, kdy se u mne zastavila na
večeři. Málem jsem se zadusil uzeným kuřecím stehnem.
Vážně mě dostala. Jen jsem si pomyslel, že si vybrala
sakra správné studium – byla ve druháku na psychologii.
Musím si před ní dávat pozor, napadlo mě to ráno, kdy
jsem si dokázal představit, že je tu Irena a já srážím
postele k sobě.
Ranní rituál doma jsem urychlil, jen abych už mohl
sedět v práci za stolem. Tam je mi nejlépe, tam mám klid,
pohodlí; když něco potřebuju, stačí říct sekretářce.
Cestou do fabriky jsem nestihl zaznamenat, že na pár
vteřin vyšlo slunko, ale recepční mi to poreferoval. Byl
neobvykle žoviální, jako bych na něj přenesl svou náladu.





37
Jeho: „Zdravíčko, pane řediteli, to máme hezky, že?“ mě
pobavilo. „Jo, to máme,“ odpověděl jsem s myšlenkami
na to, co jsem se chystal udělat, jakmile budu za svým
stolem. Mimořádně lehce jsem vyběhl schody do patra
a odemkl kancelář. Sekretářka tu ještě nebyla, tak jsem
si udělal s pomocí kávovaru rovnou dvě kávy, i když od
ní požaduju zásadně turka. Ve své velké a pohodlné
kanceláři jsem zamířil rovnou ke stolu. Než jsem zaneřádil
popelem z první cigarety čistý skleněný popelník,
zablyštěl se v odlesku paprsku, které slunko skutečně vyslalo.
Pak jsem vypil jedno kafe na ex a vyndal mobil. Podíval
jsem se na hodiny na zdi a uvědomil si, že jsem blázen.
Bylo moc brzy. Hodil jsem do sebe druhé kafe a zapálil
si další cigaretu. Pak jsem spustil počítač a dal si hodinu,
kdy na své soukromé záležitosti ani nepomyslím.
Mezitím přišla sekretářka a podivila se, co tu dělám. Přinesla
mi turka a s pozvednutým obočím, naštěstí beze slova,
odnesla oba prázdné hrnky a vysypala popelník. Dřív mi
kázala o škodlivosti tabáku a pití velkého množství kafe
s lógrem, už si to nedovolí.
Tentokrát jako by ji instinkt varoval, nekárala mě. Když
jsem uznal, že už se to hodí, zavolal jsem Ivě.
„Tak co?“ zeptal jsem se a celý se přitom zpotil trémou.
Její odpověď mi zněla jak vrnění dobře seřízeného
motoru: „Jo, klidně jí zavolejte.“
Vydechl jsem si a děkoval jí. „Máte to u mě, koupím
si u vás zájezd.“
Ne jeden, ale rovnou dva někam daleko, ať na tom
vydělá, předsevzal jsem si velkoryse a pak už jsem jen
odkládal okamžik, kdy zavolám Ireně. Nejraději bych to
udělal hned, ale vím, že novináři nezačínají tak brzy ráno
jako my, dělný lid. Běžně chodím do kanceláře na osmou.





38
Dělníci dělají od šesti, to je tam už výrobák. Já pak ve
fabrice trčím do večera, Karel má doma děcka, je rád, že
může dřív odejít.
Zavadil jsem pohledem o kalendář na stole. Velkým
písmem jsem tam měl napsáno: VYZVEDNOUT AUŤÁK.
Ještě včera bych se nemohl dočkat okamžiku, kdy si ho
odvezu. Teď jsem měl jen pocit vděku za to, že se mi ta
rachotina sesypala.
Vzápětí jsem se opět podíval na hodiny a požádal
sekretářku, aby mi pár minut nepřepojovala hovory.
Najednou jsem znejistěl.
Co když si to všechno od včerejška jen namlouváš?
Začal jsem si přivolávat situace, v nichž jsem se
přesvědčoval, že se vlastně bez bab obejdu. Nakonec jsem to její
číslo dal do kontaktů a zmáčkl tlačítko.
IRENA
Zavolal druhý den. Zrovna jsem měla v redakci
poradu. Před svátky bývá frmol, připravovali jsme rozšířené
vydání. Tolik inzerce jako před Vánocemi není v
žádném jiném ročním období. Stejně jsou to vyhozené
peníze. Málokdo nakupuje dárky na poslední chvíli. Také si
nemyslím, že lidé čekají na inzeráty v časopisech. Ale
pro mě a moje redaktorky to znamenalo v lednu něco
navíc k výplatě. Kvůli tiskárně byly zkrácené uzávěrky;
tiskaři si brali volno až do Nového roku, takže jsme se
nezastavili.
Mobil zavrněl, zrovna když jsem se snažila
děvčatům vysvětlit, že musí odevzdat články i fotky skutečně





39
o týden dřív. Chtěla jsem poradu rychle ukončit, přesto
jsem nedokázala Petra odbýt. Trapně jsem vyběhla na
chodbu a vykoktala, že se zrovna radím, zda by nemohl
zavolat za půl hodiny. Jeho odpověď mi podlomila kolena.
„Dnes budu mít auto, mám přijet?“
Lekla jsem se a chtěla ukončit hovor, který přestával
být kontrolovatelný: „Dnes ne, ale...“ Co říct, aby se ne­
urazil? přemýšlela jsem rozpačitě.
V telefonu ticho – napjaté. „Do­dohodneme se za
chvíli, ano?“ vykoktala jsem.
Jsi na mě moc rychlý, pomyslela jsem si. Nebo jsem si
snad chtěla vychutnat namlouvání? V tomhle věku?
Kuš! Zahnala jsem Otův obraz, který se mi zjevil,
a pomyslně jsem si vynadala, jak mě ten jeho strašák
s věkem pořád bere. Kolegyni Mirce chyběl rok do
čtyřicítky a ještě nebyla rozhodnuta, zda chce nebo nechce
mít dítě, a já abych si připadala jak babička?
Mně se zdál můj věk jako nejlepší z nejlepších. Tělo
mi sloužilo, děti mě nepotřebovaly, měla jsem peníze –
kdy jsem na tom byla podobně? Když si jen vzpomenu,
jak stará jsem se cítila ve třiceti... Děti v pubertě,
věčný strach, že noviny, kde jsem pracovala, zase zkrachují,
málo peněz, ceny šly nahoru...
Poradu jsem k potěše děvčat hnala k závěru, a jen co jsem
skončila, zazvonil mobil.
„Tak jak to vypadá s dnešním setkáním?“
Nejraději bych mu řekla, že na mne musí pomaleji.
Stačil kvalt s Otou... Také se už rozblikal majáček v mé hlavě.
To už tu bylo, buď ve střehu!
Budu!
Uhrála jsem ještě pět večerů.





40
Cosi mi tu nesedělo. Asi jeho nátlak. Poučená Otou,
jak špatné je, když přestanu být za sebe, jsem dokázala
odložit schůzku s Petrem o týden, v němž jsme stejně měli
v redakci nejvíc práce.
Radostí nad tím, jak jsem to zvládla, jsem se třikrát
otočila na židli a vydala se ke kávovaru do kuchyňky.
Tam jsem nastavila tlačítko na nejsilnější espresso,
dosypala kávu, přivoněla k zrnkům a jako vždy sledovala
proces mletí včetně přípravy nápoje. Vyslala jsem vděčný
pozdrav vydavatelům do Berlína za tuhle milou pozornost
a pak už jsem usedla k počítači, abych všechno, co na mě
v něm ten den čekalo, správně zredigovala.
To jsem si nařídila udělat i s myšlenkami na včerejší
nečekané oční intermezzo na Florenci a dnešním
navázáním na něj v podobě nového životního opusu. Těšila jsem
se na to, co přijde, ale nehodlala se tomu moc poddávat.
PETR
Vzala to! Všechno, co jsem si v hlavě sumíroval, jak
začnu, jak se omluvím, jak jí to vysvětlím, se mi náhle
vypařilo z hlavy. Rovnou jsem ji pozval na rande.
Uslyšel jsem její srdečný smích a přestal jsem si dělat
vrásky, jak to vypadá. Omluvila se, že má poradu, zda bych
jí nezavolal za půl hodiny. Ještě že nemohla vidět, jak
jsem se začervenal. Nesnáším, když mě někdo otravuje
při poradě. Vynucená půlhodina se mi zdála strašně
dlouhá. Požádal jsem paní Mílu, ať ještě nepřepojuje hovory,
a představoval jsem si, co Ireně řeknu. Přesně na minutu
jsem opět zmáčkl tlačítko a zopakoval pozvání na schůz-





41
ku ještě ten večer. Nenechala se vyvést z míry a
usmlouvala to na středu příštího týdne. Ne na víkend, což mě
udivilo. Prý má nabitý program...
Byla neoblomná. Sakra, to je baba!
Tak jsem souhlasil a pak jsme si hezky popovídali, ale
vůbec nevím, o čem. Nic si z toho rozhovoru nepamatuju.
Blahořečil jsem pak tomu krámu, který jsem si měl
odpoledne jít vyzvednout z autoservisu.
Kdyby tak sekretářka uměla číst myšlenky! Připadal
jsem si, jako bych to nebyl já, kdo si dovolil tolik
bezstarostnosti. U mě skutečně nezvyk. Když jsem se uklidnil
a zapsal si do diáře příští středu jako den D, otevřel jsem
dveře do sekretariátu a začal úřadovat.
„Jak bylo v Praze?“ zeptala se konečně paní Míla.
„Blaze,“ odpověděl jsem jako vždycky. Byla to naše
hra. Zdvořilý dotaz, stejně ji odpověď nezajímala. Měla
své starosti. Nemocné rodiče, starala se o ně na střídačku
se sestrou. Hodná. Elegantní dáma, ale popsat ji
nedokážu. Je vidět, že ji jako potenciální milenku nevnímám.
Na její spolehlivost bych však mohl sázet. A pak


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist