načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Co má společného malá nožka s Kamasutrou - Olina Táborská

  > > > > Co má společného malá nožka s Kamasutrou  
-15%
sleva

Kniha: Co má společného malá nožka s Kamasutrou
Autor:

Skutečný příběh lásky ve zralém věku Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 211
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-07-27
Počet stran: 240
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 236 stran
Vydání: Vydání první
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Téma: romány pro ženy
Doporučená novinka pro týden: 2016-31
ISBN: 9788026706502
EAN: 9788026706502
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Skutečný příběh lásky ve zralém věku Příběh dvou čtyřicátníků, Ireny a Petra, které zcela nečekaně zasáhne vzájemný cit. Oba jsou velmi zranitelní a zároveň ochotní ještě jednou podstoupit martyrium lásky. Oba úspěšní, jeden pro druhého dostatečně atraktivní… Jak to, že ani tohle nestačí na udržení vztahu?, diví se zakrátko, každý svým osobitým způsobem. Každý ze své pozice je odhodlaný vidět pravdu o tom druhém, ale nikoli o sobě, každý ze svého pohledu popisuje jejich postupné sbližování a odcizování, hlavně však smiřování se s tím, jak jsou jim všechny manažerské schopnosti na nic. Během měsíce a půl prožijí tolik, co jiný pár za celý život. Je to jak na horské dráze a nechybí ani drama, v němž jde o život. Zátěž minulých zkušeností táhne oba ke dnu a málem se na vlnách jejich vztahové epizody neudrží ani jeden z nich. Oba vědí, že nestačí chtít a receptem není ani postel, kde to ti dva jedině zvládají (až záviděníhodně). Na jejich mindráky platí něco zcela jiného a ve společnosti, v níž se pohybují, mnohdy příliš vzácného – otevřenost.

Kniha je zařazena v kategoriích
Olina Táborská - další tituly autora:
Hlas pro vraha Hlas pro vraha
Táborská, Olina
Cena: 84 Kč
Hlas pro vraha Hlas pro vraha
Táborská, Olina
Cena: 177 Kč
Co má společného malá nožka s Kamasutrou Co má společného malá nožka s Kamasutrou
Táborská, Olina
Cena: 121 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
IRENA
Kdyby šlo pam ěť lidského hardwaru vyměnit, jak to jde
u počítače! Nechat tam jen ty vzpomínky, o které stojím,
aby mi otisk v mozku jak varovný majáček hned
nepřipomínal každou otřesnou událost. Když se manžel zabil,
bylo mi šestadvacet, našim dvojčatům sedm. Až po letech
dáte za pravdu všem, kdo vás utěšovali slovy: Život jde
dál, čas je nejlepší lékař, čas je milosrdný... Ohladí
každou bolest jak voda oblázek, i když otisk zůstává. Pak
stačí situace a majáček už bliká. Anebo moje máti. Je tak
pesimistická! „Irenko, my jsme smolná rodina, raději se
s tím smiř.“
Mlčím, ale uvnitř vzdor uju. Já se nechci smířit. Nejsem
indická vdova, neupálili mě se Zdeňkem na hranici, mám
právo žít!
Jednou jsem to řekla nahlas. Její zděšení jako by
zvěstovalo válku. Nemůžu za to, že ona nedokáže vyjít z
provinčního kruhu malého města. Ať si tam dožije, ale
vtahovat se do něj nenechám. Vím, co teď musím. Musím se
zbavit toho strachu, který na mě máma odmalička
přenášela. Odříkávám si, že už NEBUDU: Vzorná. Poslušná.
Přizpůsobivá. Slušná. Ohleduplná. Knižní hrdinka.
BUDU: Otevřená, sebevědomá, upřímná. Svá.
Jak jen táta dokázal žít s ní čtvrt století a mít ji pořád
rád (já ji také miluju, ale...) Možná mu její ustrašenost





10
vyhovovala, p řipadal si vedle ní silný... Hlavně si
vždycky dělal, co chtěl, zatímco ona se mu jen přizpůsobovala,
odečítala mu z očí, kmitala. Dnes už vím, že nežila svůj
život, ale jeho.
Táta od ní odešel. Žije s přítelkyní. Ještě nás s
mamkou podržel v krizi po Zdeňkově smrti. Nezazlívám mu
odchod, pro mě je pořád tátou, kdykoli ho potřebuju.
Ta kov ých příležitostí ubývá – jemu je sedmdesát, mně
už bylo čtyřicet. Někdy mám dokonce pocit, že začíná
vzhlížet on ke mně.
Zato máma! Považuje naši rodinu za prototyp sm
ůly. „Dcera vdova, manžel si našel rajdu, za co? Za co?“
fňuká.
Mám chu ť s ní zatřást a zařvat: Mami, tvůj zeť se zabil,
protože si myslel, že je králem sjezdovek. A kdoví, zda
se nepřeváděl na svahu před nějakou studentkou.
Nejvíc chybí mně, proč z toho děláš svoji osobní tragédii?
Můj chlap je mrtvý, ale tvůj tě opustil! A víš proč?
Protože bys mohla být prezidentkou neštastných! Jo, mohla
bys založit světový svaz lidí, předurčených vlastní vůlí
a povahou k osobnímu neštěstí, protože tě baví se v
ublíženosti šťourat, rozedírat tu hnisavou ránu, jen aby se
náhodou nezahojila...
Vím, že to neudělám. Mám ji ráda a vděčím jí za moc.
Hlavně za pomoc s dětmi poté, co mi jeden telefonát
z Krkonoš změnil život. Od té doby mám v hlavě ten
majáček. Ale já ho tam už nechci, chci sakra žít, protože
jsem ve věku, kdy se některé mé kolegyně teprve
rozhodují, zda pokračovat v kariéře nebo konečně založit
rodinu! Nejsem stará a nemám odžito. Ještě můžu být jiná.
Odvážnější. Otevřenější. Nezávislejší.
Dokážu to? Ve skutečnosti jsem srab. Asi jsem se mámě





11
opravdu povedla dle jejích p ředstav, takže si někdy
připadám jak balíček, který by mohly nabízet hypermarkety
se sloganem: Dva v jednom. V práci jsem jak táta, umím
se prosadit, jít si za svým, v osobním životě
připomínám mámu. V následujícím příběhu jsem pochopila, o co
v životě jde. Být tím, kým opravdu jsem.
PETR
Někdy mám pocit, že nenávidím všechny ženy. Říkám
si: Obejdeš se bez nich. Vyspat se s nimi a adié! Jen si je
nepřipustit k tělu. Jsou jak pijavice, přisají se a nezbavíš
se jich.
Ha ha ha... Nezbavíš se jich, to si trochu fandím, zatím
se ta jedna jediná, kterou jsem si vzal, zbavila mne. To
jsem ale ještě nebyl ředitelem fabriky. Vzala si a opustila
obyčejného inženýra. Technokrata, to zdůrazňuju. Na tom
si dokonce zakládám. Obor, v němž je mi dobře. Všechno
se dá odhadnout, změřit. Žádné překvapení ani zklamání.
Leda bych se přepočítal, ale pak jde o moji chybu.
Nikdy jsem si s ženskými nerozuměl. Nerozumím si
ani s vlastní sestrou, starší o dva roky. Máloco nás přinutí
přiznat si příbuzenství. Od té doby, co se o to už nemůžou
snažit rodiče, nepočítám-li jejich narozeniny a svátky
Dušiček, kdy se s Blankou a její rodinou setkám aspoň
u jejich hrobu, jsme vůči sobě cizejší než pivní kamarádi.
I ti si toho povědí víc a s upřímnějším nasazením.
Od puberty jsem silněji vnímal spíš hloupější holky
a představa, jak se k nim prodírám křovím plytkosti, mě
spolehlivě od všech pokusů odrazovala, byť se mi některá





z nich i líbila. No a ty, které jsem naopak detekoval víc
rozumem, zas nestály o mne. Jak prosté!
Ne že bych byl Quasimodo nebo asociální tupec. Soud ě
podle toho, jak se mi dnes derou do postele, jsem pro ně
sexy, ale s výhradami, s výhradami.
Chlapče, jen si nalej čistého vína, sexy je hlavně tvoje
ředitelská kancelář a tvůj barák za městem.
Prostě nejsem blbý, asi tak. Když mi Věra postavila
kufry za dveře (nikdy mi neřekla pravý důvod, jen že mě
nesnáší), odstěhoval jsem se do podnájmu a zařekl se, že
tohle už mi nikdy žádná neudělá. Od toho okamžiku jsem
makal jak irský osadník v Americe. Neexistovalo nic
kromě vidiny, že to už budu jen já, kdo ukazuje palcem
nahoru nebo dolů. Podřídil jsem veškerý svůj potenciál tomuto
cíli a jediní, kdo mě dokázali na chvíli odpoutat od úsilí
ukázat ženě, koho odkopla, byly a jsou stále naše děti.
Jako otec jsem neselhal. Na to jsem hrdý.
Děcka už studují, já si žiju ve vlastním domě
obklopeném zahradou, na jakou by byl pyšný i zahradní
architekt Pražského hradu, a když chci, nejsem sám ani v noci.
Tím, že nemám postele vedle sebe, dávám najevo
nahodilým návštěvnicím, jak moc toužím po jejich každodenní
přítomnosti ve svém hájemství. Nijak, dámy, nijak...
Tak tomu bylo do předloňských Vánoc. Pak jsem potkal
Irenu. Nechápu, jak se jí zpočátku dařilo vyvrátit
všechny mé dosavadní vzorce. Najednou nefungovaly. Málem
jsem kvůli ní ty postele srazil...
Netvrdím, že bych to s ní defi nitivně zamáznul... Sice
jsem pro to udělal takřka maximum, ale zdá se mi, že
pořád ještě není všechno prohráno. No nic, ještě si to
zrekapituluju a uvidím...





13
Za čalo to příjemnou adventní tradicí před dvěma lety
IRENA
Prodíraly jsme se s Ivou přelidněnou metropolí. Ještě že je
tak vysoká, napadlo mě, když ji dav ode mne několikrát
oddělil a musela jsem hledat její pestrobarevnou čepici
s obrovskou bambulí, hitem roku.
Najednou se růžová bambule přestala hýbat. Iva se
zastavila a zbrzdila proud lidí mířících stejným směrem.
„Jak tady v tom mumraji můžeš žít?“ zakřičela a
zastavila se, takže rozdělila dav na dva proudy, které ji musely
obejít.
„Proč sem v tuhle dobu jezdíš?“ zeptala jsem se,
jakmile jsem se k ní konečně prodrala.
Právě jsme opouštěly Tesco na Národní třídě – dnes se
to jmenuje My, ale říkáme dál Tesco.
„Už si chci koupit jen panáka,“ pronesla zbyte čně,
rituál byl jasný od chvíle, kdy jsme se dopoledne sešly.
Naše adventní a nákupní setkávání – Iva vždycky
nakupuje, i když tvrdí, že přijela jen za mnou – pokaždé
končí v kavárně, kde si slibujeme, že příště si uděláme čas
dřív...
„Zahni doleva,“ musela jsem zavelet, p řičemž jsem ji
už zase dobíhala; má mnohem delší krok než já, takže
se mi zase ztrácela v lidské řece, v níž se mísily různé
jazyky. Občany starších ročníků možná těšilo, že už těm
cizincům zase rozumí, protože začínala převládat ruština.





14
Ozývala se spolu s jinými jazyky i v kavárn ě Louvre, kam
jsme úspěšně dorazily, aniž bychom se ještě hledaly.
„Hele, jeden volný,“ ukázala Iva a zrychlila krok, aby
poslední neobsazený stůl uchránila před dalšími hosty.
Než se posadila, rozložila kolem sebe všechno, co
nakoupila. Obsadila balíčky a taškami dvě volné židle,
přes opěradlo jedné pověsila černo-růžovou bundu.
„Vezmu ti ji do šatny,“ nabídla jsem se, ale odmítla. Svůj
dlouhý kabát jsem tedy odevzdala šatnářce; proč se má válet
po zemi? Svěřila jsem jí i dnešní nákup a vrátila se k Ivě,
která seděla v noblesní kavárně Louvre jak v hospodě.
Dlouhé nohy v kozačkách po kolena natažené až k mé
židli, sama pohodlně rozvalená na té své.
„Promiň,“ omluvila se a nohy natáhla do uličky. Málem
o ně zakopl číšník, jehož jsme se vzápětí zeptaly, jaké tu
mají bílé víno.
Iva nasadila svůj nejšarmantnější úsměv. „ D a ly
bychom si nějaké lepší,“ řekla. Umí být okouzlující.
Mladík, připomínající robustní postavou, velkým
nosem a také účesem francouzského herce Depardieua, si
rozpačitě otřel ruce o naškrobenou fi alovou zástěru,
ladící tu s potahy sedadel, a taktně se podíval na ty nákupy.
Decentně kývl hlavou směrem k šatně, ale Iva jen mávla
rukou a usmála se na něj.
„Depardieu“ – jak jsme mu pak říkaly, začal bez
úsměvu vyjmenovávat položky z vinného lístku. Ze seznamu,
který se stejně nedal zapamatovat, se nám nejvíc
zamlouval Mistellet de Muscat. Tedy hlavně Ivě.
„Tohle nám přineste,“ pravila šelmovsky a já si
neodpustila rýpnutí, jen co odešel splnit naši objednávku: „Ty
si ho snad udobřuješ? Tak drahé víno!“
„Trochu,“ mrkla na mě okem dnes šedomodrým. Má





15
o či neurčité barvy, ani modré, ani šedé, ale umí mást
kombinací stínů, tentokrát šedo-růžových. Já před
růžovou prchám, Iva s ní umí zacházet. Ačkoli před dvěma
lety překročila čtyřicítku, vypadá mladší. Je sportovní
typ. Moje máti tvrdí, že má tváře krev a mlíko. A proč by
ne? Je pořád na vzduchu se svými klienty. Jednou u moře,
jindy na horách. Podle ní je to lepší než jakákoli
kosmetika. Taky se nebojí barev ani módy. Já ano. Jsem
konzervativní. V oblékání, chování... I ve výběru vín.
Tahle lahev, nebyla to ani sedmička, je v Louvru dost
drahá záležitost i na nás dvě, slušně vydělávající
manažerky. Tak se dnes říká těm, kdo šéfují; sobě nebo někomu...
„Budou Vánoce, a to si i jiní lidé dopřejou něco
neobvyklého. Někteří se kvůli tomu i zadluží,“ prohlásila Iva
nad cenou lahve s úsměvem plným dokonalého
chrupu. Její manžel i syn jsou zubní lékaři. Pro upřesnění –
exmanžel.
Vyznáme se ve víně lépe než v NICH (mužích). Kromě
toho, že má Iva cestovní kancelář, je také sommeliérka
a pořádá výlety za vínem.
Natáhla ke mně ruku se sklenkou a pronesla: „Tak
šťastné a veselé.“
Venku tma, zato v secesní kavárn ě bylo světla z
křišťálových lustrů až až. Rozhlédla jsem se po přeplněné hale.
Využili služeb šatny, napadlo mě při zjištění, že pouze
naše volné židle vypadají jak němí sluhové.
„Kdyby to viděl Karel Čapek,“ utrousila jsem s
pohledem na ty její věci.
„Nebo Albert Einstein, ten tu prý taky vysedával,“
dodala a osušila si zpocené čelo papírovým kapesníkem.
„Vedro, vedro, dědečku,“ zacitovala z Mrazíka.





16
Iva je pon ěkud výstřední. Krásou i výškou
stoosmdesát centimetrů. Znám ji léta, těžko se mi popisuje, jak
vypadá... Pravidelnost, žádné vady ani anomálie... Může
mezi lidi i bez make-upu. Ale když si tu práci dá... „Mí
klienti padají do mdlob,“ glosovala by. „Mí zazobaní, ale
prťaví klienti.“
Podle mé máti jsme jak to slavné dánské fi lmové duo
z němé éry Pat a Patachon. Nad dotazem, která je jako
Pat a která jako Patachon, mávne rukou a zabrlá, že jsem
detailistka. Nedokáže přiznat, že to neví. Já se svými sto
šedesáti čtyřmi centimetry jsem vedle Ivy Pat.
Mohly bychom sepsat životopis té druhé a nespletly
bychom se. Víme, jak šel čas. Nemusíme se vidět často,
ale když se to podaří, jako bychom v rozhovoru navázaly
na něco, co bylo řečeno před okamžikem. Jsme ve věku,
kdy si rozumíme víc s přáteli než se sourozenci. S nimi
se vídáme na rodinných akcích, výjimečně jen tak, bez
důvodu, i když s bratrem nemám žádné rozepře, stejně
jako Iva se svou sestrou. Víc společného máme teď s
přáteli; až zestárneme, třeba se zase vrátí sourozenecké
porozumění z dob mládí. Nebo až tu nebudou rodiče. To se
k sobě sourozenci většinou zase vracejí.
S Ivou o sobě víme všechno od dob studia na vysoké.
Když jsme po celodenní švatnici po pražských obchodech
usedly v Louvru k vínu, neexcelovaly v našem rozhovoru
děti, moje dvojčata a Ivy syn Kuba. Už vyrostly a vedly
si tak, že se matky mohly bavit o jiných záležitostech.
Poslední dobou se silněji prosazovalo téma Iviny
cestovky pod vlivem krize a mých časopisů, krizi zcela
ignorujících, protože čtenářky si dovedou i v těch nejhorších
časech vyšetřit na něco, co jim – vedle televizních
seriálů – imaginárně zpestřuje život. Taky si toho v redakci





17
považujeme, a b ěda když některá redaktorka vyšle něco
hanlivého na adresu čtenářek žijících v zapadlých místech
vlasti. To se vážně naštvu a řeknu něco o úctě k těm, co
nám umožňují tak nenáročné a příjemné živobytí.
Však si ze mne kolegyně dělají legraci, obzvláště když
občas jedné intelektuálce napíchnu na nástěnku vytištěný
mail od věrné odběratelky našich žvástů se slovy: „Pro
tuhle paní píšeš, jasný? Své akademické kecy si nech pro
své Sisify.“
Jo, jo, i s tím občas bojuju, že do ryze ženských
časopisů tahle dáma cpe články svých přátel z Klubu
skeptiků a nebere na vědomí, že čtenářky chtějí naději, a ne
zlomyslnou pravdu.
Iva mi rozumí a nic nevyčítá. Čte odborné časopisy a jeden
zpravodajský deník. Já jí naše výtvor y nevnucuju, ona ví,
že mě to dobře živí a nemusím soupeřit s kolegy o místo
na stránce deníků jako kdysi. Umím to, co dělám, nejlépe,
a už nemám dilema, proč psát třeba o tom, jak hubnout
do plavek. Když to po mně chtěl vedoucí rubriky zvané
domácí v jednom z tehdy tří vlivných deníků, považovala
jsem to za primitivní téma. „Jo, a na fotce bude Agáta,“
dodal. Kolegové se škodolibě smáli, zatímco já musela
hledat ve fotobance Agátu Hanychovou v plavkách.
„Na tohle jsem nemusela mít vysokou,“ zuřila jsem,
stejně jako když mě nutili dělat hyenu při různých
neštěstích. Snad nejhorší zážitek mám z toho, jak mě vedoucí
zpravodajství hnal dělat reportáž s lidmi, jimž právě spadl
barák. Praskl a půlka ho odpadla... „Emoce, Irčo, hlavně
emoce,“ vyprovázel mě k výtahu a mně se dělalo špatně,
protože na takovou práci nemám žaludek. A bylo to horší
a horší, už jsem si připadala jak v bulváru.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist