načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co jsme si neřekli – Rory Dunlop

Co jsme si neřekli

Elektronická kniha: Co jsme si neřekli
Autor: Rory Dunlop

Beletriestická prvotina současného anglického autora je psychologický, ale zároveň i temně humorným příběh jedné manželské krize. Po dvou letech bolestného odloučení si Jack a Laura smluví schůzku. Jack je připraven a ochoten odpustit. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8% 75%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 344
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu What we didn’t say ... přeložila Květa Palowská
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8209-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Beletriestická prvotina současného anglického autora je psychologický, ale zároveň i temně humorným příběh jedné manželské krize. Po dvou letech bolestného odloučení si Jack a Laura smluví schůzku. Jack je připraven a ochoten odpustit. Laura však nejeví sebemenší ochotu se za cokoli omlouvat. Jack jí pošle svůj deník, který si začal psát po jejím odchodu. Laura jeho zápisky doplní o pár vlastních postřehů a důvodů, proč udělala to či ono. Už si navzájem sdělili všechno. Tedy s výjimkou toho, co bylo (a je) nejdůležitější. Rory Dunlop je nesmírně vnímavým pozorovatelem. Ve svém románu Co jsme si neřekli postihuje se suchým sarkasmem i s hlubokým porozuměním mnohdy nepřekonatelnou propast mezi slovy a pocity. S využitím nakladatelské anotace.

Popis nakladatele

Po dvou letech bolestného odloučení si Jack a Laura smluví schůzku. Jack je připraven a ochoten odpustit.
Laura však nejeví sebemenší ochotu se za cokoli omlouvat.
Jack jí pošle svůj deník, který si začal psát po jejím odchodu.
Laura jeho zápisky doplní o pár vlastních postřehů a důvodů, proč udělala to či ono.
Už si navzájem sdělili všechno. Tedy s výjimkou toho, co bylo (a je) nejdůležitější.
Rory Dunlop je nesmírně vnímavým pozorovatelem. Ve svém románu Co jsme si neřekli postihuje se suchým sarkasmem i s hlubokým porozuměním mnohdy nepřekonatelnou propast mezi slovy a pocity.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2016 by Rory Dunlop

Translation © 2017 by Květa Palowská

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu WHAT WE DIDN’T SAY,

vydaného nakladatelstvím Twenty7 Books, Londýn 2016,

přeložila Květa Palowská

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Hana Pušová

Sazba písmem Minion Pro a grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v dubnu 2017

ISBN 978-80-7498-210-1


Věnováno Lice, Mary, Connie, mámě a tátovi



Hle, jde Londýnem, aby řekl Clarisse, jak jen to dokáže: miluji tě. A člověk to nikdy neřekne, myslil si. Jednak otálí, jednak se stydí...

Richard vešel, podával jí květiny... růže, rudé a bílé růže. (Ale nedokázal se přinutit a říci jí, že ji miluje; nedokázal to říci.)

To je milé, řekla a vzala od něj květiny.

Musí jít, řekl a povstal. Ale na chvíli zůstal stát, jako by se chystal něco říci; copak? Divila se. Proč? Vždyť jsou tu růže.

„Nějaký výbor?“ zeptala se, když otevřel dveře.

„Arménci,“ řekl; nebo možná: „Albánci.“

Virginia Woolfová: Paní Dallowayová



9

Milý Michaeli,

shromáždila jsem tyhle písemnosti, protože chci, abys

pochopil některé věci o mně a o tátovi. Mrzí mě, že jsme

ti je nevysvětlili dříve, ale mysleli jsme si, že bychom

měli počkat, až ti bude osmnáct. Nejjednodušší způsob

je nechat tě zkrátka přečíst si, co jsem vytiskla – několik

e-mailů, deník tvého otce (s mými komentáři) a naše

dopisy tobě.

Až začneš číst, možná se podivíš, proč musíš vědět

o zdarech i nezdarech, které potkaly naše manželství

předtím, než ses narodil, ale pokračuj a pochopíš.

A neměj strach – není to jediný dárek!

S láskou

máma



1. část



13

Od: Laura Fergusonová

Odesláno: 3. března 2011, 16:06

Komu: Jack Randall

Předmět: Zavolej mi!

Jacku,

já vím, jak to muselo vypadat, ale všechno je jinak,

přísahám. Omlouvám se, jestli jsem řekla něco ošklivého,

ale neviděla jsem tě dva roky a pak se najednou bez

varování objevíš. Byla jsem v šoku a nedokázala rozumně

uvažovat. Prosím, dej mi příležitost vysvětlit, jak se věci

mají. Zavolám ti znovu odpoledne.

Laura


14

Od: Laura Fergusonová

Odesláno: 3.března 2011, 19:54

Komu: Jack Randall

Předmět: Re: Zavolej mi!

Napsala jsem ti spoustu textovek a telefonovala tolikrát,

že si začínám připadat směšně. Můžeme si prosím

promluvit? Člověk snadno špatně pochopí, jakým tónem

je psaný e-mail, nemyslíš? Uklidnilo by mě, kdybych

slyšela tvůj hlas, i když se na mě zlobíš.

L.


15

Od: Laura Fergusonová

Odesláno: 4. března 2011, 2:23

Komu: Jack Randall

Předmět: Re: re: Zavolej mi!

Jacku,

už mi to leze krkem. Zrovna teď nemám další stres

zapotřebí. Natrápila jsem se dost i předtím. Jestli chceš,

abychom si promluvili jako dospělí lidé, v pořádku, zavolej

mi, ale doprošovat už se tě nebudu. Tohle je poslední

e-mail, který ti posílám.

Sbohem,

Laura


16

Od: Laura Fergusonová

Odesláno: 4. března 2011, 6:45

Komu: Jack Randall

Předmět: Re: re: re: Zavolej mi!

Ach, Jacku, neudělal jsi žádnou hloupost, že ne? Víš, jakou

mám o tebe starost. Dej mi zkrátka vědět, že jsi v pořádku,

i když mě nenávidíš. L.


17

Od: Jack Randall

Odesláno: 4. března 2011, 10:31

Komu: Laura Randallová

Předmět: Re: re: re: re: Zavolej mi!

Štrasburský deník

Milá Lauro,

není pravda, že tě nenávidím, a „neprovedl jsem žádnou

hloupost“, ať už tím myslíš cokoli. Nechtěl jsem s tebou

zkrátka mluvit. Určitě bys uměla vysvětlit tu šťastnou

malou epizodu, ke které jsem se nachomýtl, a jsem

přesvědčený, že by to všechno dokonale dávalo smysl,

ale už mě nebaví být za hlupáka. Netvrdím, že jsi lhářka.

Troufám si říct, že většina z toho, co jsi mi řekla, je pravda,

ale příběh nikdy není celý, viď?

Nechci, aby moje poslední zpráva vyzněla rozhořčeně.

Pořád tě miluji a vždy ti budu přát jen to nejlepší. Připojuji

něco, co jsem napsal – nazval jsem to Štrasburský deník,


18

ale upřímně řečeno, týká se spíš našeho rozchodu než

toho, jak od té doby žiju. Psal jsem ho pro sebe – vnímal

jsem to jako způsob, jak se vyrovnat s několika předchozími

roky – ale rád bych, aby sis moje zápisky přečetla, protože

po dvaceti společných letech je toho tolik, co jsme si

neřekli!

Někdy zase napíšu, ale hned tak to nebude. Když jsem

se vrátil do Londýna, abych se s tebou setkal, byl jsem

celý rozrušený a plný naděje. Dej mi čas, abych se s tím

vyrovnal.

Tvůj manžel

Jack

RORY DUNLOP


19

Od: Laura Fergusonová

Odesláno: 4. března 2011, 23:47

Komu: Jack Randall

Předmět: Re: re: re: re: re: Zavolej mi!

[Redigovaný] Štrasburský deník – 1. část

Nejmilejší Jacku,

přečetla jsem tvůj deník a nevím, jestli se mám smát nebo

plakat – tolik věcí jsi špatně pochopil! Ke konci jsem se

ještě nedostala – cítím se už trochu unavená a rozrušená

– ale během čtení jsem přidala pár komentářů a oprav.

Přečti si je, prosím. Chci, abys náš rozchod vnímal jako

celou řadu nepochopení a nedorozumění. Zřejmě je už

pozdě, abychom předchozí dva roky znovu otevírali, ale

není důvod, abychom se nevídali alespoň jako přátelé.

Chybíš mi, Jacku, a myslím si, že i ty mě postrádáš. Tak mi

zavolej.

Laura



21

[EDitOvaNý] ŠtRasbURský

DENík – 1. část

1

V současné době žiju ve Štrasburku – městě kýčovité, přesycující krásy; perníkových chaloupek; změti suvenýrů a rezavých stojanů s  fotografiemi; s pomalu tekoucími kanály a línými labutěmi. Když vyjde slunce, je dost teplo, aby si člověk připadal jako na jaře. S  přicházejícím večerem se ale po zdech začínají plazit stíny, teplota klesá a z halasících ulic s okny domů vyzdobenými truhlíky s květinami mizí hluk.

Večer je všude ticho a chlad zalézá pod kůži. Jen osamělost dlážděná kulatými kameny a studená obloha.

Já obývám jeden z bytů v bloku nad nákupním centrem Place des Halles. Žádného souseda jsem zatím nepotkal, kromě statného muže ve středních letech, který bydlí vedle. Vídám ho každou chvíli cestou k výtahu nebo zpátky, vždy má na sobě oblek a doprovází ho mops, pyšně poskakuje po pánově boku jako milenka vedle gangstera. Často k panu Mopsovi svou nijak vynikající šroubovanou francouzštinou prohodím, že jeho pes je nádherný, ale upřímně řečeno, když vidím zmačkaný obličejík toho ubohého tvora nebo

RORY DUNLOP

zaslechnu jeho žalostné funivé pokusy o nadechnutí, cítím směs lítosti a odporu. Pokaždé, když psovi složím poklonu, pan Mops se na mě zasvěceně usměje, jako kdyby s respektem bral na vědomí dalšího znalce.

Můj byt je moderní a funkční; každý centimetr má své využití. Elektrické rolety v  ložnici a v  obývacím pokoji lze přimět, aby se skřípající, vrzající neochotou odhalily špičatou věž katedrály vysoko nad terakotovým rumištěm střech. Někdy ležím hodiny v posteli, kouřím cigarety, pozoruju ten výhled a dumám nad minulostí, přítomností a (když se odvážím) nad budoucností.

Mnohokrát jsem si představoval, že se vracím domů, ale nejsem připravený. Moje kariéra je v troskách a pověst zničená, ale to mi v návratu nebrání. Nedokážu se smířit s tím, že bych vídal Lauru s jiným mužem. Lepší je žít v jiné zemi, kde nehrozí, že bych na ni narazil nebo potkal někoho, kdo ji zná. Všechno jsem s hrůzou snášel, ale je těžké vidět, co dalšího jsem ještě mohl udělat. Nejspíš jsem zkrátka mohl celou věc ignorovat. Předstírat, že jsem si ničeho nevšiml. Nebo jí dát požehnání. Žít v  otevřeném vztahu, jak vždycky chtěla. Jenomže já mám dojem, že bych tak žít nedokázal, neustále čekat na další ponížení, dusit vztek a skrývat bolest. Sedět doma sám a přemítat, kdy se vrátí a jestli se mám zeptat, kde byla. Raději vím, že nepřijde.

[Jacku, ty hlupáku, já jsem nikdy nechtěla otevřený

vztah! Dvacet let jsem ti byla věrná. Nikdy jsem neměla

ani nejmenší zájem o nikoho jiného.

Myslím, že vím, odkud vítr fouká. Jde o tu příhodu

s  Juliánem, o které jsem ti vyprávěla, viď? Jak nechal

23

CO JSME SI NEěEKLI

svou ženu jít domů s jiným mužem, když je viděl flirto­

vat na večírku. Nevykládala jsem ti tu historku, protože

jsem chtěla, abys udělal totéž! Byly to jen drby. Kdybys

Juliána znal, pochopil bys, proč mě to tak pobavilo. On

vypadá tak úřednicky! Denně nosí do práce oblek od Sa­

vile Row – košili má vždycky absolutně čistou a na tváři

ani známky po strništi! A jeho žena je taková ta stydli­

vá drobná bytost v perlách a kašmíru, která mluví tak

tiše, že ji člověk sotva slyší. Na firemním večírku jsem

z ní nikdy nedostala víc než dvě slova. Usedlejší pár si

neumíš představit.

Takže jestli z mého hlasu zazněl obdiv (čemuž nevě­

řím), pak jen proto, že mám ráda, když mě lidé překva­

pí. Zapomínáš, že já jsem na rozdíl od tebe nikdy ne­

považovala sex za něco zvlášť důležitýho. Proto nejspíš

nejsem žárlivá jako ty. Kdyby ses párkrát ocitl v posteli

s tou svou ex (jak se jmenuje – ta, co má oči moc blízko

u sebe jako pavián?), mně by to nevadilo.] 2

Jsou čtyři hodiny odpoledne a sedím venku u kovového stolku na Place du Marché Gayot.

Tohle náměstí jsem objevil náhodou, když jsem se snažil uniknout davům před katedrálou. Kráčel jsem po Rue des Frères a čirou náhodou jsem pohlédl doprava. Otevřenými okny kavárny jsem zahlédl nádvoří, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Vrátil jsem se a našel v  kamenných zdech lemujících silnici průchod.

Uprostřed dlážděného náměstí nepochopitelně trůní balvan velikosti člověka. Ze všech stran staré dřevěné domy s  průčelími zdobenými šikmými fošnami. Mezi kavárnami a restauracemi jsou roztroušené stromy a slunečníky, poskytující rovnováhu světla a stínu. Nic tu není úplně rovné – chatrné kovové židle sedí v podivných úhlech na zvlněné podlaze a stoly se viklají, když člověk posune sklenku s pitím.

Moje kavárna je poslední místo, kam svítí slunce, a z toho důvodu se těší největšímu zájmu odpoledne. Servírka má ble

CO JSME SI NEěEKLI

dou pleť a tmavé vlnité vlasy smotané nad ušima do dvou uzlů. Když mě obsluhovala včera, všiml jsem si, že má na vnitřní straně paže tetování – čínské znaky vedoucí k namodralému zápěstí. Těžko říct, jestli mě poznává. Během posledního měsíce jsem tu byl téměř každý den, takže by mohla, ale zřejmě má v hlavě jiné věci – mluvili jsme spolu sice mockrát, ale nikdy mi nepohlédla do očí.

Kolem domů se rozléhá nepřetržité brebentění jako v divadle před začátkem představení.

Dosud jsem se tou záležitostí odmítal podrobně zabývat. Zabalil jsem minulost do bublinkové fólie několika neurčitých vět typu „Co se stalo, stalo se“ nebo „Je to, jak to je“. Vím jako kdokoli jiný, že sám sobě lžu – že žal je mnohem škodlivější, když není oplakávaný. Viděl jsem hodně pacientů, kteří používali stejnou obranu, se stejným účinkem.

Kdyby tohle byla terapie, začal bych se svou matkou, ale s  tím jsem skončil. Nemůžu napsat nic, o čem bych už nemluvil a co bych už nerozebíral, a nemám sílu dál vířit vodu. Nevěřím, že je možné vinit ze všeho rodiče. Představa, že kritizuji matku za všechny svoje chyby, když mi věnovala víc lásky a pozornosti, než se většině lidí dostane od obou rodičů dohromady, je nemyslitelná. Jestli je to obrana, pak taková, kterou já nikdy nezbořím. Je to podpůrná zeď mojí osobnosti. Ne, pokud je možné někomu dávat vinu, pak mně a Lauře a samozřejmě Zacu Fordovi.

[A Klaudii. Hlavně Klaudii. Vlastně téměř výhradně

jí.]

RORY DUNLOP

Teď je těžké vzpomenout si, jaký býval můj život. Připa

dám si jako probuzený ze snu – vnímám prázdno, ale nedo

kážu si vybavit, co chybí. Strávil jsem s  Laurou tisíce dnů,

přesto jich dokážu vylovit z paměti jen pár.

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ji poprvé uviděl – černovlasou vysokoškolačku, udýchanou, jak právě vyběhla do schodů a celá rozpálená vlastní krásou se usmívala nějakému skrytému vtipu; k hrudi přitisknutý žlutý blok; poskakovala po učebně jako kolouch. Během celého prvního semináře se usmívala, a když odešla, její záhadný úsměv zůstal.

[Pamatuješ, čemu jsem se smála? Dovol, abych ti

zmíněný první seminář popsala.

Přihlásila jsem se na přednáškový kurs Freud a li

terární kritika (aniž bych o jednom či druhém něco vě­

děla nebo se o téma zajímala), a jdu pozdě. Nahoře na

schodech stojí Karolína (Na tu si určitě vzpomínáš!),

vyzývavě mrká a vystrkuje výstřih na Neila, oblečený­

ho jako drogový dealer, v  širokých džínách a baseba­

llový čepici, třebaže všichni víme, že skončil ve West­

minsteru.

Ze dveří vycházejí dvě zrzavý holky, zírají si vzájem­

ně do očí a smějou se.

„Dále,“ ozve se sebejistý, panovačný hlas. Má ven­

kovský přízvuk, jako by jižan předstíral, že je z  Man­

chesteru.

Na druhém konci starodávného stolu sedí tenhle ne­

zvykle vypadající muž. Svým způsobem pohledný, ale

první, čeho si všimnu, jsou rezavohnědé vlasy, které se

mu vznášejí nad hlavou jako afro. Košili má samý flek,

CO JSME SI NEěEKLI

okraj límce otřepený. Jeho obličej je jemný a hranatý jako tvář kočky a má nejsvětlejší, nejmírnější, nejmod­ řejší oči, jaké jsem kdy viděla.

„Posaďte se. Posaďte se.“ Chvějí se mu rty, nebo je to tím světlem v  očích, zkrátka vypadá, jako kdyby se chystal říct vtip. Hodí každému knihu, chňapneme po ní, než sklouzne ze stolu. „Tohle,“ prohlásí, „je Oidipus Tyrannus v  překladu Roberta Faglese, vydal Penguin. Koupil jsem každému jeden výtisk. Najděte si stranu číslo jedna, scénickou poznámku nahoře. Četl někdo z vás originál?“

„Ne,“ hlesne Karolína smutným, zajíkavým hlasem. V tu chvíli úplně zapomněla na Neila. Obrátila si žid­ li tak, aby seděla přímo tváří v tvář flirtujícímu učiteli, a vypnula prsa, aby měl lepší výhled.

„Naštěstí pro vás,“ poznamená vyučující. „Já se mu­ sel rok učit starořečtinu, abych tuhle zatracenou věc do­ kázal přečíst v  originále! Jednu věc, a možná jedinou, jsem se ale v  každém případě naučil, a sice, že v  řec­ ké tragédii žádné scénické poznámky nejsou. Takže to, co nacházíme tady na první stránce nahoře, vytvořil Robert Fagles. Čtěte,“ řekne, dívá se na mě a potlačuje úsměv.

„Dveře jsou otevřené. Oidipus předstoupí, vzneše­ ný, až na zrádné kulhání...“ Zvednu hlavu a nejistě se usměju, protože jsem nepochopila vtip.

„Rozumíte, Bob Fagles si jednoduše řekl, co já vlast­ ně o tom chlápkovi Oidipovi vím? Za á. Byl to král. Za bé. Měl oteklou nohu. A tak si Bob dal dvě a dvě dohromady. Jenomže já si myslím, že Bob režírovat

RORY DUNLOP

moc neuměl. Předvést tohle není tak jednoduché. Po­

dívejte se.“

A pan Flirťák vyskočí ze židle, zvedne bradu a vypne

hruď. Ukloní se a pomalu se vydá po místnosti, maje­

státně kyne rukou, nadutě pokyvuje a rychle mrkne na

Karolíniny kozy a celou dobu za sebou táhne nohu jako

zombie. Když pan Flirťák dojde na druhý konec míst­

nosti, Neil se řehtá tak, až sjede na podlahu. Dokonce

i Karolína si po rozpačitém váhání dovolí několik proni­

kavých uchichtnutí.

Na konci první hodiny jsem do toho zábavného

muže, který rád flirtuje, i do jeho falešného přízvuku

byla zamilovaná. Nebyl jako špatně naložení, zamlklí

kluci, se kterými jsem chodila předtím. Ti by dali pěstí

každému, kdo by se jim odvážil smát. Usilovně jsem se

snažila získat pochvalu dotyčného, odvrátit alespoň na

pár okamžiků pohled těch jeho úžasně něžných očí od

Karolíniných prsou.

Chudáku Jacku! Studentka, která se na konci se­

mestru objevila u tvých dveří, nebyla ta pravá, viď?]

Jenomže už je to tak dávno, že to ve skutečnosti není Laura, jen polovičatá představa dívky, která dospěla v Lauru. Tehdy jsem do ní byl zamilovaný, ale později, když jsem ji znal, nebo jsem si to alespoň myslel, jsem ji opravdu miloval. Ze dnů složené roky, které spojují dívku Lauru se ženou Laurou, jsou nenávratně pryč. Obrovská bílá masa strachu a lítosti mi znemožňuje pohyb a odrazí každý můj pokus chňapnout po vzpomínce.

Chci pochopit, kde se stala chyba, ale myšlenky se ztráce

CO JSME SI NEěEKLI

jí jako zhasínající ohňostroje. Neviditelný štít odporu chrání nějakou pravdu, kterou nechci uznat. Možná se stydím za to, jak jsem Lauru získal – starší učitel a žačka bez otce.

[Já nebyla bez otce! Táta sice od nás odešel, ale po­

řád se s  ním občas vídám. Nechyběl skoro na žádné

mojí narozeninové oslavě. A ty jsi o pouhých osm let

starší než já! Vážně věříš tomuhle psychoblábolu? Já

ne. Něco ti povím. Víš, na co s  oblibou vzpomínám?

Týká se to naší první společné dovolené – v New Yor­

ku.

Přiznám, že když jsme opustili Londýn, byla jsem

ještě pod tvým vlivem. Já v té době měla práci a tys byl

student, nebo alespoň zaučující se psychoterapeut, ale

já k  tobě pořád vzhlížela, jako bys byl můj učitel, vá­

žila jsem si každé tvé lakonické poznámky a lámala si

hlavu nad každým zachmuřeným tichem, kdykoli ses

odmlčel. A když jsme na letišti JFK vystoupili do hrad­

by vlahého ovzduší a houkajících aut, nejprve jsem po­

hlédla na tebe, v  přesvědčení, že budeš vědět, co dál.

Dokonce si pamatuju, co jsi říkal, když jsme se drželi

za ruce na odřených kožených sedadlech vzadu v taxí­

ku, uvěznění v dopravní zácpě na Queensboro Bridge.

Pronesl jsi, že město, které vidíme z  mostu, „je město

viděné poprvé, ve všech jeho bouřlivých příslibech ta­

jemství a krásy na světě“. Cítila jsem k  tobě obrovský

respekt, dokud jsi mi neřekl, že autorem oněch slov je

F. Scott Fitzgerald. Ale pamatuješ si ten následující den?

Připomenu ti ho.

Central Park za mrazivého podzimu. Skály se třpytí,


30

RORY DUNLOP

listí je kaštanově hnědé. Navrhuju projížďku na kole. Ty, symbol sebejistého, moudrého stařešiny, chvíli váháš. Co se stalo? uvažuju. Řekla jsem nějakou hloupost? Nemů­ žeme si pronajmout kola?

„Mám dojem, že jsem viděla pár kol k pronájmu po­ blíž umělého kluziště,“ dodám.

„Ale tam se nám asi nebude chtít vracet, nebo jo?“ řekneš zachmuřeně.

„Jdeme,“ hlesnu nesměle. „Bude to legrace.“

„Dobře,“ prohlásíš mužně a odhodlaně.

Nechápu, proč se tváříš tak vážně, když nám vousatý cyklista v kulichu ukazuje, jak funguje zámek a stojan. Vypadáš pohledně a mladě, jak tam tak stojíš v zářivé červené helmě a špulíš rty, když platím za dvě hodiny.

„Takže je to normální kolo?“ řekneš. „Žádný neob­ vyklý prvky? Člověk zkrátka šlape a nic víc?“

Chudák cyklista je z  tvých otázek celý rozpačitý. A pak se zhluboka nadechneš a opřeš se do jedné šlap­ ky. Tváříš se tak zkušeně a důstojně, když kroužíš po­ malým, sestupným obloukem. A když nakonec spad­ neš a uhodíš se do ramene, pořád pevně svíráš řídítka, jako bys do poslední chvíle doufal, že třeba zastaví tvůj pád.

Když jsi ke mně se zaraženým výrazem a helmou na stranu vzhlédl, byl jsi jiný člověk. Došlo mi, že jsem se v souvislosti s tebou v mnoha věcech spletla. Když jsi ve společnosti mých přátel studentů mlčel, nechoval ses tak proto, že bys byl na naše řeči příliš chytrý a dospělý, ale proto, že sis připadal trapně a nepatřičně. Tvůj hlas byl vždycky tak klidný a rozhodný, až jsem si myslela, že se

CO JSME SI NEěEKLI

nikdy nemýlíš a máš všechno pod kontrolou. Když jsem si

uvědomila, že je všechno jinak, nemilovala jsem tě o nic

míň. Dalo by se říct, že to byla chvíle, kdy jsem přestala

mít ráda idol, který jsem si vysnila, a začala tě milovat

takového, jaký opravdu jsi.

Takže jestli jsem v  tobě někdy viděla postavu otce,

ta představa se rozbila na kusy před patnácti lety na

newyorském chodníku. A taky dobře. Ani náhodou jsem

nechtěla, abys mi nahradil otce, já si přála, abys byl jeho

opakem – táta se ke mně choval hezky, ale mámu trápil

běháním za ženskýma a pitím.]

Nemůže to být pouhé ztotožnění. Laura mě milovala dlouho potom, co jsem ji přestal učit. Celou dobu říkávala, jaké máme štěstí a jak je ráda. Ještě před třemi lety cestou na večeři na oslavu výročí našeho vztahu mě přinutila, abych si sedl na chodník pod pouliční lampou a díval se jí do očí, zatímco mi vykládala, jak mě miluje. Tehdy mi to připadalo zvláštní. Řekl jsem, že ji samozřejmě taky miluju, ale měl jsem plnou hlavu jiných věcí, například jak dlouho mě bude nutit, abych tam seděl, jestli nepřijdeme o rezervaci a co bychom řekli, kdyby šel kolem někdo, koho známe, a jestli až si stoupnu, budu mít na kalhotách flek. Teď na tu příhodu vzpomínám rád, a o to nejspíš šlo. Protože když vám někdo skoro každý den říká, že vás miluje, přestanete to vnímat jako něco mimořádného. Já vím, že chtěla, abych se vyjadřoval působivěji, ale moje láska k ní byla tak zjevná, že nebylo potřeba, abych o ní řečnil, natož opakovaně. Je to, jako když stoupáte na vrchol hory. Výhled vás už tolik netěší, když musíte každých pět minut zastavovat a mluvit o něm.

RORY DUNLOP

[Přiměla jsem tě, aby sis sedl a díval se na mě, pro­

tože když člověk má něco, jako jsme měli my, je příliš

snadné brát to jako samozřejmost. Vztah není jako vy­

hlídka, protože dva lidé, kteří stojí vedle sebe, ji mohou

vidět velmi rozdílně. Chtěla jsem od tebe ujištění, že

mě miluješ tolik jako já tebe. Říkával jsi, že jsem nejis­

tá, protože jsem si nebyla jistá rodičovskou láskou (což

mimochodem není pravda), tak proč jsi mě neujišťoval

svojí?]

Jasně že jsme se jako každá dvojice dohadovali o triviál ních věcech, jako například, jak často chodíme na večeři a kam bychom měli vyrazit na dovolenou, ale Lauřina špatná nálada nikdy netrvala dlouho. A třebaže jsme netrávili dovolené v Mexiku nebo v Thajsku, nacházela na nich něco, co jí i mně dělalo radost. Lauřina nálada totiž byla jako papírový drak. Já držel provázek – a ona většinu času létala nade mnou, nadzvedávala mě spolu se sebou, ale každou chvíli spadla na zem a já pak spěchal rozmotávat překřížené šňůrky a běhal jsem a tahal a poskakoval, dokud se neocitla znovu ve vzduchu.

[Proč jsi musel zůstávat při zemi? A ty hádky mi ne­

připadaly triviální. Kdybychom se k sobě vrátili (a ne­

říkám, že to uděláme, nebo že to dokonce chci), hranice

našeho světa už nesmí určovat EasyJet!]

Ne, ne. Milovala mě upřímně. Alespoň dokud se neobjevil Zac Ford. Možná úplně všechno nebyla jeho vina – nejspíš se nesnažil záměrně zničit moje manželství a kariéru, ale kdyby ho Laura nikdy nepotkala; kdyby nepřišel na křest

CO JSME SI NEěEKLI

mojí knihy; kdyby nevyšel nahoru po schodech a nepřipletl se do mého světa – se svým radioaktivním opálením, vyboulenými svaly a řasami nabarvenými maskarou, s  chlapskou změkčilostí jako nějaký postmoderní padouch Bond...

Co tam vůbec dělal? V  tabulkách v  Excelu, které jsme s Kristýnou nervózně procházeli sem a tam, jeho jméno uvedeno nebylo. Kvůli zdraví a bezpečnosti se do prostor nad restaurací Princess Victoria nesmělo vměstnat víc než třicet lidí. Přátel (označeni zeleně), bývalých kolegů (červeně) a rodinných příslušníků (žlutě) bylo šedesát. Několik týdnů jsme sháněli odpovědi, obvolávali náhradníky a kontrolovali závazná přijetí účasti, až jsme díky vytrvalosti, debatovávání a diplomacii dali dohromady potvrzený seznam třiceti lidí.

Do začátku oslavy zbývala půlhodina a přítomno bylo deset hostů.

„Mám hrůzu z proslovu,“ řekl jsem.

„Všechno dobře dopadne,“ ujistila mě Laura, „když chceš, umíš skvěle mluvit před publikem. Zkrátka předstírej, že v obecenstvu sedí hezké vysokoškolačky s hlubokými výstřihy.“

„Ohromně vtipný!“ poznamenal jsem. „Z publika ani tak strach nemám; spíš mě děsí, že nebudu mít ke komu mluvit!“

„Jen se neboj. Napíšu článek, a podám situaci tak, jako bys řečnil k našlapaný Albert Hall!“

„Ne, nedělej to,“ požádal jsem ji. „Všichni vědí, že jsi moje žena.“

„To myslíš vážně?“

„Ano, nevypadalo by to dobře. S ohledem na tvou novinářskou bezúhonnost.“

RORY DUNLOP

„Novinářská bezúhonnost? Děláš si legraci? Jediným důvodem, proč většina z nás pro ten časopis ještě pracuje, je fakt, že když uděláme nějaké akci reklamu, dostaneme volňásky!“

Přišla Kristýna a postavila se vedle nás. Vypadala až znepokojivě hubená – paže měla kost a kůži a všiml jsem si vystouplých lopatek. Napadlo mě, jestli se tak trestá za to, že žije sama. Seznámili jsme se na vysoké a za celou dobu, co jsem ji znal, měla jen jeden vztah. O záhadě, proč si tak inteligentní a přitažlivá žena nemůže někoho najít, se často debatovalo v její nepřítomnosti, ale nikdy, když byla u toho.

[To si myslíš jen ty. My ostatní jsme viděli, co bilo

do očí – že byla zamilovaná do tebe. Mezi mými přáteli

byla známá jako Camilla Parker Bowlesová.]

„Ahoj, Kristýno,“ pozdravil jsem. „Právě jsem s  Laurou mluvil o proslovu.“

„Výborně. Zrovna jsem chtěla navrhnout, že bychom mohli začít.“

„Te ď ? “

„Jasně, ono obecně bývá považováno za dobrý nápad pronést řeč na začátku oslavy,“ podotkla Kristýna, „dřív než lidi začnou odcházet.“

„Počkejme ještě,“ dodal jsem, „na hosty, co přijdou pozdě.“ „Hmm... tak jo,“ řekla a zatvářila se nervózně. „Ale ne moc dlouho.“

Odkud by bylo nejlepší mluvit? Ať jsem se obrátil kamkoli, vždycky jsem měl za sebou lidi a před sebou prázdná místa.

CO JSME SI NEěEKLI

„Kristýna má nejspíš pravdu,“ řekla Laura, „a měl bys akci zahájit.“

„Hmm, možná, ale není tady Adam a...“

„Jestli chceš čekat na Adama, budeš tu do zavíračky...“ „On přijde... Kdo je to?“ vybafl jsem, když schody pod námi zavrzaly. Objevila se Fordova hlava s vlasy sčesanými v proužcích dozadu jako tahy štětce. Na sobě měl jasně červenou koženou bundu zapnutou na zip a připomínal někoho mezi cyklistou a pozérem. Nahoře na schodech se zastavil a samolibě se rozhlédl po místnosti, jako kdyby prostředí odpovídalo jeho nevalnému očekávání. Když uviděl Lauru, zarazil se. „Kdo je to?“ zeptal jsem se znovu.

„Tak jo,“ prohodila Laura, jako by mě vůbec neslyšela. „Hodně štěstí!“ Letmo mě políbila.

Díval jsem se za ní, jak míří ke schodům, a vtom mi kdosi poklepal na rameno. Otočil jsem se. „Adame! Tak jsi přece přišel!“

„Samozřejmě!“ Očividně se snažil hodit se do gala, ale na rameni saka měl rozpáraný šev, a jak se chtěl oholit, všechno jenom zhoršil, protože pod spodním rtem nechal ostrůvek strniště a na krku měl skvrny od krve. „Dorazil jsem před deseti minutami. Odchytila mě tvoje kamarádka Kristýna. Hmm, totiž... povídala, že prý potřebuješ brzy začít s proslovem.“

Adam stál se sklopenýma očima, rozpačitý, že mi říká, co mám dělat, byť jen jako zprostředkovatel.

„Já vím,“ prohlásil jsem, „ale přijdou ještě další lidi!“ Přikývl a já se polekal, že jsem na něj spustil příliš zostra. Chtěl jsem mu říct, jak mě dojalo, že to dokázal – věděl jsem, že má panickou hrůzu i z  menších shromáždění, než je tohle. „Díky, že sis dal tu práci.“

RORY DUNLOP

„Co tím chceš říct?“ Adam sklouzl pohledem na svou vybledlou kravatu. „Omlouvám se. Nemohl jsem najít novou.“

„To jsem nemyslel...“ Schody znovu zavrzaly. Pohlédl jsem dolů a uviděl Andreu. Stála zaraženě na prostředním schodu jako při dětské hře na hudební sochy.

Škubla sebou a pohlédla mi do očí. „Promiň, Jacku, na koupání musím být zpátky. Je to nejdůležitější část dne. Luca mě zabije, jestli se opozdím. Laura slíbila, že mi pošle výtisk.“

„V pořádku, Kristýno,“ řekl jsem, „jsem připravený.“

Kristýna držela v ruce mikrofon.

„Děkuji vám všem.“ Většina hlasů neztichla. Kristýna si odkašlala. „Děkuji... díky moc, že jste přišli. Je mi obrovským potěšením a ctí přivítat vás tady a představit autora. Ale dříve než o něm povím pár slov, zmíním, že výtisky Freuda a Holmese mám s sebou, tamhle u stánku, a pokud si knihu zakoupíte dnes, dostanete pětadvacetiprocentní slevu. Musíte ovšem platit hotově, protože jsem si zapomněla vzít terminál. Zkrátka a dobře, Jack je můj kamarád už od vysoké, a tak nejsem nestranná, ale nejde jen o mě, všichni ve Wildebore a Fisheru jsou šťastní, že se mohou podílet na vydání této knihy. Věřte mi, že je velmi náročné najít autora, který je inteligentní a zároveň laskavý a schopný proniknout do podstaty věci. A ani kniha není špatná!“ Kristýna se zasmála. „Tak nebo tak,“ pokračovala, „teď bez dalších okolků předávám slovo Jacku Randallovi!“

Rozpačitý potlesk.

„Děkuji vám,“ řekl jsem, vzal mikrofon a přihrbený jednou rukou na koleně rozkládal text, „mnohokrát...“ Mikrofon byl příliš hlasitý, a tak jsem ho vypnul. „...že jste přišli.

CO JSME SI NEěEKLI

Slyšíte mě?“ Ticho. „Vaše mlčení považuju za souhlas. V každém případě jsem chtěl říct, že jsem opravdu dojatý a vděčný, že jste si našli čas. Myslel jsem si, že bych vám mohl zhruba dvacet minut vykládat o ústředním tématu knihy – jak vnímám Freuda spíš jako literárního detektiva než vědce. Pak jsem si ale řekl, že nejlepším poděkováním bude, když NEBUDU mluvit o hlavním tématu knihy.“ Rozpačitý smích. „Moji přátelé mezi vámi už to slyšeli mockrát a vy ostatní, když prozradím nejlepší špeky, knihu si nekoupíte.“ Jeden člověk se zasmál. Několik dalších zašoupalo nohama po podlaze. Zvedl jsem hlavu. Muž v červené kůži stál vedle Laury a cosi jí šeptal do ucha. Usmála se a přikývla, aniž se k němu otočila.

„Takže,“ řekl jsem a přeskočil následující dva odstavce, „přejdu rovnou k  poděkování. Zaprvé patří Kristýně, mojí nakladatelce, za to, že projektu věřila. Bůh ví, že je to víra nepodložená důkazy. Nejdříve jsem si říkal, proč zatím nikoho nenapadlo tuhle knihu napsat. Po sedmém přepisování a dvou letech práce jsem si uvědomil, že spoustu lidí napadlo tuhle knihu napsat, ale měli dost rozumu, aby to nedělali.“ Ticho přerušil Lauřin přidušený smích. Červená kůže se nesmála. Zasunul jsem řeč zpátky do kapsy. „Za druhé děkuji své ženě Lauře, bez jejíž lásky a podpory by tahle kniha byla dokončena za poloviční dobu.“ Lauřiny bystré oči se na mě smějí. „Pardon, to je vtip P. G. Wodehouse. Po pravdě řečeno, Lauro, bez tebe bych tu knihu vůbec nenapsal. Freud řekl, že práce a láska jsou jediné, na čem záleží. Jsem šťastný člověk, protože mám obojí.“ Laura mi poslala vzdušný polibek.

S divoce tlukoucím srdcem jsem podal mikrofon Kristýně. Mám to za sebou, díkybohu, pomyslel jsem si.

RORY DUNLOP

Kristýna mi vrátila mikrofon a zašeptala: „Podepisování.“

„Cože? Aha, promiňte, chtěl jsem dodat, že kdybyste někdo chtěl, rád vám knihu podepíšu. Budu sedět v  koženém křesle tamhle v koutě.“

Nechtěl jsem přemýšlet o poloprázdné místnosti, a tak jsem se díval před sebe na rozzářeného červenolícího muže s  pleší oblečeného v  tvídovém saku, který stál přímo přede mnou a nadšeně tleskal. Kdo to je? Na seznamu nebyl, nebo ano?

„Byl jsi úžasný!“ prohlásila Laura a políbila mě na krk.

„Ne. Byl jsem příšerný,“ namítl jsem.

[Vážně jsi byl úžasný. Pamatuji si, že se smála spous­

ta lidí, nejen já. Byl jsi tak zábavný a milý, a tolik ses

podceňoval! Když stojíš před lidmi, přepadne tě ta tvoje

okouzlující nesmělost. Kdyby tvoje kniha měla pořádnou

reklamu a na křest přišlo víc lidí, určitě by byla úspěšná.

Ne že by i tak nebyla. Ale víš, jak to myslím.]

„Prosím,“ pokračoval jsem, „přiměj někoho, ať si přijde nechat podepsat knihu. Zaplať jim. Pohroz jim. Je mi to jedno. Jen nechci celý večer sedět sám v křesle. Bylo by to příliš trapný.“

„Pche,“ odfrkla Laura. „Žádný strach. Budou stát ve frontě.“

„Neřekl bych, že je tady dost lidí na to, aby vytvořili frontu.“

Uvelebil jsem se v  ušáku zdobeném černými knoflíky

a zkontroloval telefon. Nikdo nepřicházel, a tak jsem vstal

a sháněl se po pití. S odzátkovanou lahví bílého v jedné ruce


39

CO JSME SI NEěEKLI

a dvěma sklenkami v druhé jsem upíral pohled na křeslo. Co je trapnější, stát opodál a čekat, než se posadím, nebo se posadit a čekat? Stát sám u křesla a neposadit se vypadá divně. Ale co když nikdo nepřijde? Kdybych si sedl a vstal potřetí, vypadal bych divně a netrpělivě. Musím stát poblíž křesla? Najít mě by nebylo zase tak těžké. Nemohl bych se zkrátka procházet kolem a povídat si s  lidmi? Nebo bych tím budil dojem, že na ně naléhám?

Laura ke mně přišla v  doprovodu onoho staršího muže z první řady. Pořád jen zářil.

„Skvělá řeč!“ prohlásil a podal mi výtisk mojí knihy.

„Děkuji.“ Usedl jsem, otevřel knihu na první straně a vzhlédl. Čekal, co udělám. Probůh, blesklo mi hlavou, já ho znám. Ale kdo to je? Profesor na vysoké? Nějaký známý Lauřiných rodičů?

„Rád se s vámi setkávám,“ řekl jsem. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Přesně tak,“ odvětil.

„Až příliš dlouho,“ dodal jsem.

„Ano.“

„Kdy naposledy?“

„Nemám tušení, ale už je to určitě pár let.“ Nastalo ticho a já se snažil zachytit Lauřin pohled. „Rád bych, abyste mi napsal věnování,“ pokračoval.

„Aha, ano, samozřejmě.“ Vykulil jsem na Lauru oči a pohodil hlavou k muži. „Věnování. Komu to má být?“

„Přímo mně,“ odpověděl.

„A co byste rád, abych napsal?“ zeptal jsem se.

„Cokoli chcete. Nechám to na vás.“

Předstíral jsem, že přemýšlím. Když sklonil hlavu, vytřeštil

RORY DUNLOP

jsem oči na Lauru a dloubl prstem do svého jména na titulní straně. Přemáhala smích. Měl bych se ho zeptat, jak se jeho jméno hláskuje? A co když se jmenuje Ben?

„Hmm, moje první věnování,“ řekl jsem.

Laura se postavila za něj a naznačovala mi cosi sevřenou pěstí a otevřenou pusou. Zamračil jsem se. Udělala to znovu a ukázala na svoji pěst. Pokrčil jsem rameny. Ledabyle a trochu vystrašeně jsem načmáral klikyhák a doufal, že bude přičítán mému nepěknému rukopisu.

„Děkuji,“ řekl dotyčný a sotva pohlédl úkosem na stránku, zarazil se. „Co tam stojí?“

„Napsal jsem: ,Dobrá práce!‘“

„Aha,“ řekl a pořád se neměl k odchodu, jako kdyby si nebyl jistý, jestli se nemá ještě na něco zeptat. „Tak tedy děkuji.“

„Kdo to sakra byl?“ zašeptal jsem, když odešel.

„Michael Towne, můj děda,“ řekla Laura.

„Michael? A proč jsi mi naznačovala kouření?“

Laura vybuchla smíchy. „To nebylo kouření, ty idiote, to byl mikrofon! Neboli mik-ráč. Myslela jsem si, že by tě v té souvislosti mohlo napadnout oslovení ,Milý Mikeu‘.“

„Z téhle situace budu mít noční můru!“ zabručel jsem. ,Můžeš prosím stát přede mnou a každýmu se představit, abych slyšel jejich jména?“

„Dobře.“

„Ahoj!“ pozdravila Laura a přehnaně se uklonila zmatenému Adamovi. „Já jsem Laura, autorova manželka. Jak se jmenujete?“

„Adamovi ne!“ vybafl jsem. „Lidem, který bych si třeba nemusel pamatovat!“

Víno chutnalo mdle a sklenky byly malé, a tak jsem si

CO JSME SI NEěEKLI

průběžně doléval. Vedl jsem krátké rozhovory, a ke každému, kdo se přiblížil, jsem se snažil prohodit něco vtipného nebo neotřelého. Červená kůže nepřišla. Dotyčný se nepřetržitě zdržoval na protější straně místnosti a zdálo se, že ani jednou nepohlédl mým směrem.

Konečně jsme s Laurou osaměli. Šla na malou a já se opřel v křesle, zavřel jsem oči a odpočíval.

„Jacku, Jacku, je čas jít!“

Otevřel jsem oči. Židle spočívaly na stolech a světlo bylo příliš ostré.

V  taxíku jsem usínal a budil se, vzpomínky se mísily se sny. Muž v  červené kůži se nade mnou skláněl a zíral jako do hrobu.

„Kdo byl ten chlápek?“ zeptal jsem se.

„Cože?“

„Ten chlápek, co ses s ním bavila na oslavě.“

„Který?“

„Ten mladý v kožený bundě, já ho nezval.“

„A jo, Zac Ford,“ řekla. „Je malíř. Vyprávěla jsem mu o tobě. Má kamarádku, která potřebuje navštívit psychoterapeuta, tak jsem tě doporučila.“

„Ale proč tam byl? Kdo ho pozval?“

Laura cosi zamumlala, znělo to jako „nemám potuchy“. Byl jsem příliš unavený a dál se nevyptával.

Klaudie, mladá žena, která mě přišla navštívit, nebyla ani tak Zacova „kamarádka“ jako spíš přítelkyně, nebo přinejmenším jedna z  nich. Samozřejmě jsem ji měl odkázat na kolegu – což jsem obvykle v případě přítelkyní přátel dělával – ale přijal jsem ji, protože jsem byl bez pacientů a bez peněz.

RORY DUNLOP

Věděl jsem, že je to chyba, ale netušil jsem, jak zásadní. Moje motivy nebyly úplně sobecké – Klaudie měla vážné problémy a já jí chtěl pomoci.

[To jistě, nepochybně. Ale víš určitě, že jsi rozpoznal

všechny motivy pro to, abys přijal za pacientku sexem

posedlou modelku?]

Většina mých pacientů zapadala do jedné ze dvou kategorií: ohrožení muži a znuděné ženy. Ohrožený muž býval obvykle zaměstnaný na významném místě a styděl se, že musí k terapeutovi. Pořád se snažil prokazovat, že má nade mnou převahu – například přicházel pozdě, jen aby mi předvedl, že má na práci důležitější věci. A když jsem učinil nějaký návrh nebo vyvodil spojitost, která ho nenapadla, říkával něco jako: „Nejsem si jistý, jestli má tohle pro mě cenu.“ Pořád řeč peněz. Žádal mě, abych opakoval, co jsem řekl, nebo tvrdil, že se nevyjadřuji dost jasně. Připomínal, kolik mi platí, a nadhazoval, jestli za své peníze dostává odpovídající služby. Získat si jeho důvěru bylo velmi složité. A dokonce ještě těžší bylo zachovat si profesionální odstup a přimět se pečovat o člověka, který mě nutil, abych si připadal podřízeně a záviděl mu.

Znuděná žena byla stejně složitá. Typicky mívala poměrně nevýznamný problém (nespavost, klaustrofobie, nervozita atd.), který léta terapie nevyléčila. Když člověk důkladně pátral, našel v životě dotyčné trhlinu. Vzdala se kariéry, aby se mohla starat o děti, které jsou teď ve škole. Manžel trávil hodně času v zaměstnání nebo ji opustil. Pacientka nechtěla léčbu, ale poradce – osobu, které by si bez pocitu viny stěžo

CO JSME SI NEěEKLI

vala na manžela, který ji zanedbává, nebo na nevděčné děti. Nikdy nedošlo k  žádnému posunu, a dotyčná dokonce ani neprojevila touhu něco změnit, vždy šlo jen o stagnující rozmrzelost, a bylo těžké poznat, co jiného dělat než sedět a naslouchat a dívat se na hodiny.

Klaudie byla jiná. Půvabná žena, věk něco málo přes dvacet [kolem pětatřiceti], podvyživená tak, že přestala menstruovat. Paže měla vyhublé na kost a v obličeji ztrhaný výraz, jako kdyby pořád špulila rty. Potřebovala okamžitou pomoc.

Při každém sezení mluvila o Fordovi. Když byla dobře naložená, vyjadřovala se o něm jako o zachránci – o úžasném a nadaném člověku, který stál po jejím boku, když bylo potřeba. Hlasem chraplavým vzrušením líčila, jak vypadal v džínsách, oblečený jen do půl těla. Jindy byl Ford chladný, ješitný a krutý, falešný playboy, co ji podvedl a přiměl k potratu, který nechtěla. Kdykoli se o něm zmínila, necítil jsem se dobře – ztratil jsem náladu a často se přistihl, jak zatínám zuby nebo se vrtím na židli. Zčásti jsem si to zavinil sám. Neměl jsem Klaudii přijímat. Terapie měla od začátku vadu. Jak jsem mohl vystupovat objektivně vůči Fordovi, když mě doporučil on, a navíc platil moje účty? Negativní emoce, které mě zaplavily pokaždé, když se o Fordovi zmínila, však byly příliš živé na to, aby šlo o pouhou provinilost. Jako bych na něj žárlil, ale důvody jsem nebyl schopen vypátrat. Když Klaudie přestala docházet, ulevilo se mi. Myslel jsem si, že Forda můžu definitivně pustit z hlavy. Chyba.

O Klaudii jsem znovu slyšel zhruba rok po její poslední návštěvě. Byla sobota. Laura se převalovala v posteli, já ležel

RORY DUNLOP

klidně a užíval si ničím nerušený klid. Léta manželství naše těla sesynchronizovala, ale já jsem vstával pomaleji, a tak jsem často předstíral, že spím.

[To je vtip? Já se vždycky budila před tebou. Nevšiml

sis toho, protože jsi spal.]

„Jsi vzhůru?“ řekla Laura. Neodpověděl jsem. „Jsi vzhůru?“ zeptala se hlasitěji.

„Teď už jo.“

„Promiň,“ omluvila se, „nemůžu spát.“

„Protože pořád mluvíš.“

Laura se rozesmála. Ležel jsem se zavřenýma očima, poslouchal její přidušené pochechtávání a cítil se šťastný a plný života.

„Co chceš dnes dělat?“ zeptala se.

„Být s tebou.“

„Ale no tak! Co ještě?“

„Rád bych masáž.“

„Ani náhodou.“

„A co když připravím palačinky?“

„Tak dobře. Pět minut.“

Obrátil jsem se na břicho a Laura zlehka přitiskla palce k mým zádům. Byla špatná masérka, ale mě bavilo, když se o mě starala. Tlak palců ještě víc povolil, až na jedné straně zad ustal.

„Díváš se na telefon?“ zeptal jsem se a zakroutil hlavou.

„Že bychom šli do kina?“ řekla.

„Za to si vyberu nastavený čas jako ve fotbale.“

„Co třeba zajít na film Smrt pana Lazaresca?“

CO JSME SI NEěEKLI

„Jasně,“ prohodil jsem, „klidně můžeme strávit zatím nejhezčí den v roce vysedáváním v temné místnosti a sledováním filmu o smrti v komunistickém Rumunsku.“

„V pořádku. Takže co chceš dělat?“

„Na tuhle otázku ti odpovím, až můj nastavený čas skončí.“

„Aha.“ Několikrát přitiskla dlaně k mým zádům a vyskočila. „Hotovo! No tak?“

„Co kdybychom šli na procházku do parku a krmili kachny?“ navrhl jsem.

„Tam jsme šli minulý víkend.“

„Já vím, a bylo to fajn.“

„Bylo to fajn, ale nemůže to být naše nejoblíbenější činnost,“ řekla. „Tenhle koníček je pro starý lidi s igelitkama!“

Toho rána bylo všechno správně – dlažba chladná, ale ne tak, aby studila pod chodidly, metla na šlehání nekapala, v těstu neplavaly žmolky a palačinky šly snadno a rychle obracet a přistávaly na pánvi. Když člověk nemá děti, přemítal jsem, existují jisté útěchy. My jsme si mohli dopřát tahle lenivá víkendová rána a dělat si, co nás napadne. Naši známí byli tou dobou už několik hodin vzhůru, unavení a podráždění se dohadovali, na kom je řada, aby vyměnil plenky, načež udoláni ustavičným sekýrováním vyráželi na další výlet na hřiště. Uvažoval jsem, jestli mám svoje myšlenky sdělit Lauře. Bylo to nebezpečné téma.

Když jsem se s pořádným stohem palačinek vrátil do pokoje, Laura upřeně sledovala iPhone a přejížděla po displeji nehtem. Položil jsem talíř na noční stolek.

Líně se obrátila. „Díky, zlatíčko,“ řekla, když jsem si vlezl pod deku.

RORY DUNLOP

„Rádo se stalo. Oplátkou pro mě můžeš udělat jen jedinou věc.“

„Ano?“ řekla a usmívala se očima.

Vypískla, když jsem se snažil zahřát si chodidlo na vnitřní straně jejího stehna.

„No tak! Já ti to přece dovolím vždycky!“ namítl jsem, když mě odstrčila.

Sklonil jsem hlavu k její hrudi a políbil ji na krk. Přitiskla se ke mně bradou. Položil jsem ruku na její bok.

„A co palačinky?“ prohodila.

„Do háje s nimi!“

„Pověz mi něco hezkýho,“ řekla a blýsklo jí v očích.

Opřel jsem se o loket a vtom jí zazvonil telefon. Odvrátila se ode mě, zvedla ho a vzápětí zatajila dech.

„To neuhodneš!“ vyjekla.

„Co?“ Snažil jsem se předstírat, že nejsem rozmrzelý.

„Jsme pozvaný na oslavu!“

„No ne!“ Naklonil jsem se k ní, ale než jsem ji stačil políbit, odvrátila se a vyťukala cosi na displeji.

„Chceš vědět, čí je to párty?“ zeptala se.

„Povídej.“

„Zaca Forda! Skvělý, ne?“

„Zaca Forda?“ Uvolnil jsem paži zpod jejích zad a posadil se. „A proč nás zve na oslavu?“

„Je to důležitý? Má vernisáž!“

„Kdy?“

„Ve čtvrtek večer. Performance se bude konat nejspíš v galerii!“

„Hmm...“

„Moc nadšeně se netváříš,“ podotkla zachmuřeně.

CO JSME SI NEěEKLI

„Ale vůbec ne, mám radost. Já jen... čtvrtek...“

„Kontrolovala jsem to,“ řekla a rozzářila se. „Ten večer máme oba volno.“

„Bylo by to úžasné,“ řekl jsem vlídně, „ale opravdu si nemyslím, že můžeme jít, vzhledem k  tomu, že Klaudie byla moje pacientka a...“

Laura na mě ostražitě pohlédla. „Říkals, že se Klaudie ani neukázala.“

„Ne, krátce ke mně chodila. Byla mojí pacientkou tři měsíce a pak přestala docházet. A už je to bezmála rok. Nemůžeme jít na společenskou událost, když je pravděpodobné, že se tam setkám s bývalou pacientkou. Nejspíš by měla pocit, že mi musí povědět, proč přestala chodit. A možná by se dokonce chtěla vrátit. Je to... zkrátka příliš trapný!“

Telefon se ozval znovu a Laura se usmála. „Klaudie nepřijde,“ oznámila mi.

„Jak to víš?“

„Zac mi to právě řekl.“

„Můžeš mi laskavě celou věc vysvětlit?“ začal jsem. „Zac Ford, muž, kterého jsi zatím potkala jen jednou, a to víc než před rokem na křtu mojí knihy, kde se objevil z neznámých důvodů, ti zčistajasna pošle textovku, ve který žadoní, prosím, přijď na můj večírek, právě jsem se rozešel s přítelkyní?“

„Ona nikdy nebyla jeho přítelkyní,“ řekla Laura.

„Jak to víš?“

„No, někdo mi to řekl. Něco v tom smyslu. Na tom nezáleží. Podstatný je, že jsem předpokládala tvoje obavy stran Klaudiiny přítomnosti, a tak jsem se Zaca zeptala, jestli dotyčná přijde, a on řekl ne.“

„Opravdu?“

RORY DUNLOP

„Opravdu.“

„Hmm.“

„Takže půjdeme?“ zeptala se.

„Nevím. Totiž, doktor říkal, že bych se neměl přepínat. A proto bychom možná měli tentokrát zůstat doma. Půjdeme příště.“

„Ale vždyť to bylo před dvěma lety,“ řekla.

[Tohle bych nikdy neřekla a mrzí mě, že si to myslíš.

Vždycky jsem si kvůli tvému zdraví dělala větší starosti

než ty. Copak si nevzpomínáš? Musela jsem tě prosit,

abys na tu operaci šel. Tys pořád říkal, že není žádný

spěch, je to jen rakovina prostaty, může trvat dvacet let,

než to bude nebezpečné, jsou tu vedlejší účinky, měli

bychom se pořád snažit a tak dál. Nemohla jsem spát,

tolik jsem se bála. Nad radou doktora Kumara bych ni­

kdy nemávla rukou.]

„Je to teprve osmnáct měsíců,“ řekl jsem, „a to není po velké operaci zase tak dlouho.“

„Dobře, zlatíčko, v pořádku,“ řekla. „Já půjdu a ty zkrátka zůstaneš doma.“

„Cože?“

„Můžeš si objednat jídlo, sledovat fotbal, popíjet pivo, jít spát, co jen budeš chtít. Pozvi Adama. Budete se dobře bavit. Večírky jsi stejně nikdy neměl rád.“

„Chceš říct, že půjdeš beze mě?“ řekl jsem.

„A proč ne? Užiju si příjemný večer. Nebo mi snad nevěříš?“ Zatvářila se podrážděně.

Zarazil jsem se. Bývaly doby, a nebylo to zase tak dáv

CO JSME SI NEěEKLI

no, kdy jsme s Laurou dělali všechno společně. Třeba jsme se pohádali kvůli tomu, co by to mělo být, ale ať to bylo cokoli, byli jsme spolu. Laura dokonce plakala, když jsem nešel na její firemní večírek.

[Neplakala jsem proto, žes nešel na můj firem­

ní večírek, ale proto, že jsem byla unavená a nastydlá

a možná trochu opilá, a ty ses tak opozdil, když jsi mě

přijel vyzvednout, že mě vrátný přinutil, abych čekala

venku. A taky nechápu, proč se Adam tehdy pro jednou

nemohl vzchopit. Později, když jsem seděla s Adamovou

matkou vzadu v  autě, a tys pro něj šel do nemocnice,

připadala jsem si hrozně. Zmínila jsem se ti někdy, co

říkala? Když jsi vystoupil, seděly jsme chvíli beze slova.

Myslela jsem si, že na mě třeba zapomněla, ale pak se ke

mně obrátila a řekla: „On je jako doktor, že? Působí tak

uklidňujícícím dojmem.“]

„Netvrdím, že ti nevěřím. Jen říkám... To je jedno. Třeba budu mít ve čtvrtek lepší náladu.“

„Takže půjdeme?“ Vrátil se jí dívčí temperament.

„Dobře,“ řekl jsem. Zavýskla a políbila mě na tvář. Zaváhal jsem v obavě, abych jí nezkalil radost, ale pak jsem se přece jen zeptal: „Tys mu na křtu mojí knihy dala svoje telefonní číslo?“

„Komu?“ Sklopila oči k telefonu.

„Fordovi.“

„Ale no tak, Jacku!“ obrátila se ke mně. „Víš přece, že nemusíš žárlit. Jen jsme si pět minut povídali. Vždyť jsem ti to už říkala, já tě před ním akorát vychválila, jaký jsi skvělý,

RORY DUNLOP

nejlepší terapeut v Londýně!“ Mlčel jsem a Laura pokračovala vlídnějším tónem. „Zlato, bude to zábava. Je to už hrozně dávno, kdy jsme si spolu naposledy vyšli!“

„Vždyť jsme si vyšli v neděli.“

„To byl jenom hospodský kvíz. To se nepočítá.“

[Děláš ze mě nějakou hloupou fanynku! Hotový hol­

čičí pištění při představě večírku Zaca Forda! Bylo mi

devětatřicet, ne třináct! Nechtěla jsem jít na Zacovu pár­

ty, protože byl pohledný nebo slavný. Měla jsem zkrátka

chuť jít na večírek, na jakýkoli. Nezapomeň, že jsem tě

poznala, když jsem byla na vysoký. Tys strávil většinu let

mezi dvacítkou a třicítkou jako single – spal jsi s opičím

ksichtem a se všemi těmi svědomitými holkami ostříha­

nými nakrátko. Já jsem tahle léta strávila s tebou. Ráda,

samozřejmě, ale taky jsem o některý věci přišla. Nemys­

lím tím náhodný sex, ten mě nezajímá. Ale neprožila

jsem období, kdy bych byla svobodná, dělala si, co chci

a kdy chci, aniž bych se před někým ospravedlňovala.

Rozuměj mi dobře. Ne že bych nebyla tak, jak jsme

žili, šťastná – byla. Nevadil mi hospodský kvíz, jakkoli

bych si večer, kdy si vyrazíme do města, představova­

la jinak, a Adama mám opravdu ráda, i když nadobro

uvízl v osmdesátých letech, kdy prožíval pubertu. Chtěla

jsem se jen stýkat i s jinými lidmi. A neříkám tím „stý­

kat“ ve smyslu „spát s nimi“. Chtěla jsem si jen rozšířit

obzor y.

Občas, když jsme byli jen spolu, připadala jsem si

osamělá. Jednou jsem ti to řekla, ale urazil ses. Do­

vol, abych ti tu věc vysvětlila znovu. Prohlašoval jsi, že

51

CO JSME SI NEěEKLI

vztah s  rodiči určuje náš charakter. Moje nejšťastnější

vzpomínky z  dětství jsou ty rané, kdy s  námi ještě žil

táta. Každý večer vodil domů návštěvy: spisovatele, na­

kladatele, novináře, hospodský vypravěče, kamarády ze

školy, který náhodou potkal na ulici. My s Andreou jsme

mu sedávaly na klíně a poslouchaly smích a pokřiková­

ní, aniž jsme něčemu rozuměly. Tohle mi chybělo. Ne­

chtěla jsem říct, že jsem s tebou nebyla šťastná. Jen to,

že být s tebou nebylo jako být s ostatními lidmi, protože

tys nepatřil k ostatním. Byl jsi mojí součástí.]



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.