načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co je štěstí - Adriana Jirkovská

Co je štěstí
-4%
sleva

Elektronická kniha: Co je štěstí
Autor:

Příběh ze života s prvky romantiky. Hlavní hrdinka Ema řeší nesnadnou otázku – touží po dítěti, přestože má jisté zdravotní komplikace a ví, že by to nebylo jednoduché. Ani ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061984
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh ze života s prvky romantiky. Hlavní hrdinka Ema řeší nesnadnou otázku – touží po dítěti, přestože má jisté zdravotní komplikace a ví, že by to nebylo jednoduché. Ani neví, kde sehnat otce. Nebo se má raději zaměřit na svou kariéru? Všichni a všechno kolem ní neustále ovlivňují její rozhodnutí.

Související tituly dle názvu:
Štěstí na míru Štěstí na míru
Toman Ivo
Cena: 139 Kč
Adriana Adriana
Dimova Teodora
Cena: 162 Kč
Štěstí na míru Štěstí na míru
Toman Ivo
Cena: 335 Kč
Hořké zrání Adriana Molea Hořké zrání Adriana Molea
Townsendová Sue
Cena: 207 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

vydáno v říjnu 2016 jako 37. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80

ISBN 978-80

ISBN 978 -

Co je št ěstí

Adriana Jirkovská

1. vydání

íjnu 2016 jako 37. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

80 -88061-96-0 (epub)

80 -88061-97-7 (mobi)

-80-88061-98-4 (pdf)



ÚVOD

Každý v život ě hledáme n ěco jiného a každého d ělá š ťastným n ěco jiného.

Někdo to najde brzy a někdo hledá celý sv ůj život. N ěkdo to ani nevidí,

i když to má p římo p řed sebou a uv ědomí si to, až když to ztratí a je pozd ě.

Co je d ůležit ější kariéra nebo rodina? Peníze nebo št ěstí? Láska nebo

přátelství? Na to bude hrdinka této knížky hledat odpov ědi. Co práv ě ji ud ělá

šťastnou a bez čeho nem ůže žít, to se dozvíte na dalších stránkách.

Doufám, že se vám její p říb ěh bude líbit, a že vám t řeba i pom ůže uv ědomit

si, co je d ůležité práv ě pro Vás.

Přeji hezké čtení

S láskou

Adriana Jirkovská


Věnování

Mojí rodin ě (I té co už se mnou není).

Všechny vás miluji, i když vám to asi ne říkám tak často, jak bych m ěla.


1.KAPITOLA – NAROZENINOVÝ SILVESTR

Tik tak, tik tak. Vte řinová ru čička na nást ěnných hodinách obíhala po řád

dokola a ta minutová se pomalu blížila ke dvanáctce, jejich tikání te ď byl

jediný zvuk, který se rozléhal prázdným bytem. Za pár minut odbije p ůlnoc

a za čne Nový rok. Všude si budou lidé p řipíjet a přát hodn ě št ěstí do nového

roku, jak to o Silvestra bývá.

Stejn ě jako ostatní i Ema sed ěla ve svém k řesle a s p řipravenou sklenkou

šampa ňského a čekala na p ůlnoc. Pro ni to ale nebyl jenom za čátek nového

roku, ale také její narozeniny. Dokázala si tedy živ ě p ředstavit, jak se asi cítí

ti, kdo se nap říklad narodili na Št ědrý den. Byla na tom podobn ě. Všichni si

přáli do nového roku a málokdo si vzpomn ěl, že má narozeniny. Za pár minut

jí dokonce bude p ětadvacet a ona to oslaví sama se sebou.

V duchu odpo čítávala poslední vte řiny roku a pozvedla sklenku. Za oknem

vybuchovaly barevné oh ňostroje a zven čí byly slyšet hlasy plné veselí.

„Všechno nejlepší k narozeninám“, pop řála si a napila se šampa ňského.

Vychutnávala si jeho chu ť v ústech a usoudila, že vybrala dob ře. Už si cht ěla

nalít další skleni čku, když jí zazvonil telefon. P ředem už v ěděla, kdo volá, ani

se neobt ěžovala podívat na display a zvedla p říchozí hovor.

„Ahoj mami.“

„Ahoj zlatí čko, všechno nejlepší do Nového roku a hlavn ě všechno nejlepší

k tvým narozeninám.“

„D ěkuju, máte se dob ře?“

„Jist ě drahoušku a co ty, jsi s kamarády, bavíš se?“

„Ano mami, jsem v pohod ě, vážn ě. Také vám p řeji vše nejlepší do Nového

roku, ale už musím kon čit. Pozdravuj všechny.“ Ukon čila Ema hovor d řív,

než se mohla vyptávat dál a zjistila by, že je její dcera dokonalá lhá řka.

Ema sice lhala, ale říkala si, že to bylo pro dobrou v ěc a to se snad dá

odpustit. Necht ěla, aby si o ní matka d ělala starosti. I když se zrovna te ď

cítila sama víc, než kdy jindy. Do klína jí sko čil její úžasný britský modrý

kocour, kterého pojmenovala Merlin, podle slavného čarod ěje z artušovských


legend. Merlin se jí v klín ě sto čil do klubí čka a spokojen ě vrn ěl, když ho Ema

drbala za ušima. Po řídila si ho p řed dv ěma lety, když se odst ěhovala od

rodi čů , aby nebyla úpln ě sama. První dny to bylo skv ělé, kone čně odešla od

rodi čů , pry č od otcových komentá řů , jenže po pár dnech se za čala cítit

podivn ě smutn ě a osam ěle. Nikdy vlastn ě nebyla takhle sama. Tak si po řídila

ko čku a pozd ěji si dala i inzerát na spolubydlící, kterou se nakonec stala její

kamarádka ze školy. Z roztomilého ko ťátka se z něj stal po řádný mohutný

kocour a její v ěrný spole čník ve chvílích samoty.

Na chvilku ho p řestala drbat, aby si mohla dolít sklenku. Bez spolubydlící, se

kterou tu bydlela ty dva roky co tu je, byt p ůsobil prázdným tichým a až moc

klidným dojmem ve čer i trochu strašidelným, takže Ema vnímala každi čký

zvuk.

Emina kamarádka a zárove ň spolubydlící Sára byla živel. Na první pohled to

prozrazovaly její ohnivé vlasy. Byla o něco vyšší zrzka s postavou modelky.

Všude jí bylo plno. Te ď zrovna řádila s pár kamarády n ěkde na horách. Byla

prost ě velmi spole čenský typ. Kdyby tu byla, ur čit ě by vymyslela n ěco, čím

by Emu rozesmála a zlepšila jí náladu.

Ema byla jejím úplným opakem. Její tmav ě hn ědé vlasy byly skoro černé a se

svou výškou, necelými sto šedesáti centimetry, by jako modelka zcela jist ě

neobstála. A i když se skoro po řád smála, propadala ob čas chmurným

myšlenkám. Nejd ůležit ějším rozdílem potom bylo to, že Ema moc do

spole čnosti nechodila. Ob čas si zašla do kina nebo do divadla, ale nikdy by

nemohla být st ředem pozornosti jako Sára, to by snad ani nep řežila, ale stejn ě

jí to ob čas trochu závid ěla. P řesto všechno si byly blízké jako sestry.

Sára je jediná ček, zato Ema má bratra, o dv ě minuty mladšího. S Filipem si

jako dvoj čata v ětšinou jsou hodn ě blízcí. Stejn ě jako Sára byl n ěkde

s kamarády na horách a pozít ří budou mít den jenom pro sebe a budou slavit.

Tušila, že mu mamka volala hned potom, co domluvila s ní. No a potom co

spolu dotelefonují, zavolá Filip zase jí. Taková je jejich tradice. Jen na to

pomyslela a už jí zvonil telefon. Volal samoz řejm ě Filip. Byl to takový jejich

rituál, od doby kdy byli malí, a přáli si p řesn ě o půlnoci, uplynulo už pár let

a te ď si vždy pop řejí po telefonu, když nejsou spolu.

„Čus ségra, tak jak je? Je to hrozný slavit narozky v tak významnej den.“


Zn ěl vesele a skoro by na n ěm nepoznala, že n ěco pil. Skoro nikdy na n ěm

nepoznala, že n ěco pil, pokud ovšem nep řebral a byl opravdu opilí. V pozadí

potom Ema slyšela hluk okolní oslavy.

„No jo, ale ty si to stejn ě užiješ jako vždycky.“

„To si piš, že jo, na mail jsem ti poslal pár fotek, ale co ty. Jsi v pohod ě?“

„V pohod ě, vážn ě, neskute čně se s Merlinem bavíme.“

Jenom to do řekla, uv ědomila si, že brácha jí to neuv ěř í. Ani sama sob ě

nezn ěla zrovna p řesv ědčiv ě, když to říkala.

„Dob ře, budu p ředstírat, že ti v ěř ím. Tak všechno nejlepší.“

„Tob ě taky, t ěším se, až se uvidíme.“

„Já též, tak se m ěj.“

„Ahoj zítra.“

Rozlou čila se s bratrem a odložila telefon. Dneska už ho pot řebovat nebude.

Přešla k oknu a pozorovala ješt ě pár zbývajících oh ňostroj ů, které

vybuchovali všude venku. Na nebi se st řídali nejr ůzn ější barvy a oza řovali

jinak temnou oblohu. Byla to úžasná podívaná, kterou m ěla Ema odmali čka

moc ráda. Sama si ale troufala akorát tak zapálit prskavku. Takovouhle

podívanou by totiž m ěli d ělat jenom odborníci, kte ří z toho dokážou ud ělat

působivý zážitek. Ona sama byla ráda, že zvládne alespo ň tu prskavku.

Nakonec i oh ňostroje skon čili. Na hodinách svítila jedna hodina ráno. Ema už

byla docela unavená, a zatímco všude jinde zábava ješt ě pokra čovala, ona šla

spát. Čím d řív usne, tím d řív bude další den. Dlouho nemohla usnout,

převalovala se a jenom nad n ěč ím neustále p řemýšlela.

V Krkonošských horách

Filip Král se opravdu skv ěle bavil, jako vždy. M ěl dovolenou a hodlal jí celou

trávit na sjezdovce plné sn ěhu. Stal se z toho každoro ční rituál, od jeho

osmnácti takhle s kamarády vyráží na p ět dní na svahy (bylo jedno na jakých

horách a letos to vyhráli Krkonoše) a slaví spole čně Silvestra i narozeniny,


i když si na n ě nikdo nevzpomene. V hotelové recepci dokonce potkal

sest řinu spolubydlící Sáru, která se sem p řijela také bavit se svojí partou

přátel.

Po časí jim opravdu p řálo a jezdilo se opravdu skv ěle. Bylo tu velké množství

lidí na lyžích i snowboardech. P řekvapiv ě hodn ě lidí m ělo nápad strávit

Silvestra na horách. Filip dával p řednost snowboardu.

Při jednom sjezdu se jen tak tak zastavil p řed jiným snowboardistou, zastavil

tak prudce, že všude létal sníh. V tom snowboardistovi nakonec poznal

sest řinu spolubydlící Sáru. Na o čích m ěla lyža řské brýle a z pod teplé čepice

jí vykukovaly její dlouhé vlasy. Vypadala trochu zaražen ě a vystrašen ě.

Zjevn ě nem ěla daleko ke zhroucení.

„Co se stalo, málem jsem t ě srazil.“ Snažil se nasadit opravdu vst řícný tón.

„To ten sníh, n ějak mi vlétl do obli čeje a já musela zastavit. Omlouvám se.“

„To nic, já se taky omlouvám, ur čit ě jsem t ě vyd ěsil. Co takhle zajít na čaj,

oh řát se?“

„D ěkuju, p ůjdu moc ráda, dneska už m ě na ježd ění p řešla chu ť.“

Šli spolu na čaj do stylové hotelové restaurace a najednou se p řistihl, že se na

ní dívá jinak než jenom na sest řinu spolubydlící. Nikdy se na ní vlastn ě ani

po řádn ě nepodíval, o čividn ě. Setkali se jenom párkrát a během jejich setkání

jí zjevn ě nev ěnoval dost pozornosti. Te ď ho zaujaly hlavn ě ty její rudé vlasy,

když si sundala čepici a rozpustila si je. Byly jako ohnivé plameny. Nejvíc se

mu líbilo, jak se sm ěje jeho vtip ům a měli toho hodn ě spole čného.

V restauraci byla p říjemná atmosféra. Čaj je zah řál zevnit ř a jinak teplo

obstarával krb, ve kterém praskalo ho řící d řevo. Sed ěli spolu pom ěrn ě

dlouho, odešli spolu dokonce na ve čeři a potom do spole čenské místnosti.

Povídali si spolu až do ve čera.

Další den si z něho kamarádi d ělali legraci. Utahovali si z něj, že je po řád

myšlenkami jinde. Cht ěl navíc zase vid ět Sáru. Když s ní nebyl, tak o ní

alespo ň neustále mluvil. Se Sárou se mu moc dob ře povídalo. P řekvapilo ho,


že je sportovn ě založená, když vypadala jako modelka. Taky ho p řekvapilo,

když mu řekla, že je vlastn ě kv ětiná řka. Tolik toho o ní ješt ě nev ěděl.

Silvestrovské oslavy v hotelu byly opravdu velkolepé. Dávali si na nich

každý rok záležet. Ve vyklizené restauraci byl p řipravený DJ s muzikou, nebo

kdo cht ěl, mohl se dívat ve spole čenské místnosti na zábavný po řad na

obrovské plasmové televizi a celý ve čer tu byli obložené stoly a na p ůlnoc

připravený p řípitek.

Filip zase n ějakou náhodou potkal Sáru, náhodou o sebe poslední dobou

neustále zakopávali a vůbec se nedomlouvali a nakonec slavili Silvestrovský

ve čer spole čně. Bavili se spole čně i se svými p řáteli. Báje čně si užívali.

Pár vte řin p řed půlnocí za čal n ěkdo odpo čítávat vte řiny a všichni si stoupnuli

se sklenicemi šampa ňského, které rozdala obsluha. Potom si všichni p řáli

a jak to bývá, lidé se rozd ělili na páry, které si m ěli v ěnovat novoro ční

polibek. Venku bylo slyšet bouchání oh ňostroj ů a přitom se všechno jakoby

zastavilo.

Filipa vyvedlo z míry, když se Sárou stáli a přáli si všechno nejlepší do

Nového roku. Ani nev ěděli jak, stáli proti sob ě a vnímali ten výjime čný

okamžik. Filip si říkal, že tradice se nemají porušovat a pak už v ůbec

nemyslel, naklonil se k Sá ře a políbil jí.

Měl to být jenom oby čejný krátký novoro ční polibek. Jenomže to dopadlo

úpln ě jinak, ani si nepamatoval, kdy se naposledy s někým takhle políbil.

Jako by jím projela elektrická vlna a všechno kolem se zastavilo. Nikdy ho

polibek tolik nerozhodil a navíc mu hned potom zmizela. Trvalo mu n ěkolik

minut, než se z toho vzpamatoval. K návratu na zem mu pomohl i mat čin

telefonát. Hned potom zavolal svojí sest ře-dvoj četi, která zcela jist ě byla

doma sama. N ějak se mu nepoda řilo p řemluvit jí, aby jela s ním a Sá ře z řejm ě

taky ne. V ědě, že je jeho sestra dost uzav řená a samotá řská, ale p řál jí, aby si

život užívala a něco zažila. Jako on. Hned potom si znovu p řehrával poslední

okamžiky a cht ěl zjistit, co ten polibek vlastn ě znamenal, jenomže Sára

nebyla k nalezení a vlastn ě ani neznal číslo jejího pokoje. Nezbývalo mu nic

jiného, než se zam ěstnat n ěč ím jiným, nap říklad jít kone čně spát.


Sára zatím na pokoji nemohla p řijít na to, jak jí proboha napadlo se líbat

s bratrem svojí kamarádky a spolubydlící v jedné osob ě? Nedalo se pop řít, že

je to vážn ě p ěkný chlap, ale jak se k sob ě budou chovat, až se uvidí a že to je

díky Em ě zcela jisté, že se uvidí. Kdyby to bylo tak, že se už nikdy neuvidí,

ale jak p řestojí trapné setkání? P řitom si s takovými v ěcmi nikdy ned ělala

starosti. Jeden polibek sem nebo tam, ani nepo čítala, kolik kluk ů políbila

a hned na n ě zapomn ěla, ale co ud ělá s tímhle. V ěděla od Emy, že to není

zrovna vzor všech ctností a s žádnou mu to moc dlouho nevydrží. Navíc jako

policajt m ěl nejenom nebezpe čné povolání, ale také nedostatek volného času

a pokud ho m ěl, tak ho v ětšinou trávil v posilovn ě nebo s přáteli a známostmi

na jednu noc nebo nejdéle na týden. S takovým si teď rozhodn ě nechce nic

za čínat. Vždy ť ani ona sama zrovna nestojí o nějaký vztah, v ůbec ne o nějaký

lehkovážný, s tím už skon čila.

Budou si to muset n ějak vyjasnit. Hlavn ě už dneska se vrací dom ů. Tím se to

snad všechno uklidní a samo vy řeší. Nebo taky ne.

2.KAPITOLA - VŠECHNO NEJLEPŠÍ A ŠŤASTNÝ NOVÝ

ROK

Ema spala jenom pár hodin, když jí vzbudil p říchod její spolubydlící. Sice se

snažila být opravdu potichu, ale moc se jí to neda řilo. Zvláš ť když vržou

dve ře od sk řín ěk a tak dále. Navíc bylo asi p ůl hodiny p řed polednem a Ema

by už i tak nemohla dál spát. Už n ějakou chvíli se jenom tak p řevalovala ze

strany na stranu, takže se nedalo úpln ě stoprocentn ě říct, že jí vzbudila zrovna

Sára. Ema se tedy vymotala z pe řiny, oblékla se a šla svou kamarádku uvítat.

„Jéj čauky, já t ě vzbudila? Tak to se moc omlouvám. P řeju ti všechno nejlepší

do Nového roku.“ Švito řila Sára vesele a vypadala sv ěže, že by nikdo

nepoznal, že v čerejší noc oslavovala a bavila se až do rána.

„Taky ti p řeju Š ťastný Nový rok a stejn ě už je hodn ě hodin a nemohla jsem

spát. A prozra ď mi, jak to d ěláš, že vypadáš po prohý řené noci tak sv ěže.“

„To nepovím, to je státní tajemství.“ Zasmála se Sára a zmizela v koupeln ě.

Potom se usadily v obýváku s dv ěma hrnky čerstvé kávy a Ema od Sáry

vyzvídala, jak se m ěla na horách. Nemusela ji k tomu moc povzbuzovat. Sára


se v ětšinou velmi rychle rozpovídala a potom nev ěděla kdy skon čit. Em ě to

vůbec nevadilo, ráda kamarádku poslouchala, protože většinou m ěla zábavné

historky a um ěla je skv ěle vypráv ět. Ema tak trochu žila i ze zážitk ů své

kamarádky. Sára dokázala vést monolog t řeba i hodinu v kuse. No a týden na

horách, to musela mít Sára zážitk ů dost na celý zbytek dne.

„Takže ses jako obvykle dob ře bavila.“

„To jo klidn ě bych si to tam prodloužila, byla tam super parta a domluvili

jsme se na p říští rok, škoda, že si nejela.“

„Vždy ť víš, že nelyžuju a jak jsi říkala, byli jste na sjezdovce docela dost.“

„Hmm, máš pravdu a sama by ses na pokoji nudila. Tak m ůžeme vymyslet

něco jiného, vždy ť jsi m ěla narozky ne?“

„Ty oslavíme zítra. Sejdu se s bráchou a potom m ůžeme ud ělat n ějakou menší

oslavu pro nás dv ě. S rodi či to potom oslavíme o víkendu.“

„Kdyby to bylo na m ě, vyrazila bych slavit n ěkam do klubu, ale na to ty nejsi.

Pamatuju si, když jsme n ěkam šly, že jsi byla ráda, když jsme odcházely.“

„Prost ě mi to n ějak nesedí.“

„Vždy ť to nevadí, ale m ěla by sis trošku víc užívat. A už to nebudeme

rozebírat, jestli chceš jenom malou oslavu, pozvi bráchu a oslavíme to jenom

my t ři.“

„Tak jo, zeptám se ho, jestli bude mít čas.“

„Fajn, já zatím dojdu ješt ě n ěco nakoupit, abychom m ěli n ěco dobrého,

myslím, že tady skoro nic není.“

„To jo, myslím, že naše zásoby už jsou na hran ě.“

„Takže nákupy, co m ůže být lepšího?“

„No a dneska budeme jenom relaxovat a odpo čívat. Za pár dní už nám zase

za číná pracovní rutina.“

„S tím nem ůžu nic než souhlasit. M ůžeme si t řeba zavolat pro pizzu a pustit si

nějaký oddechový film.“

„Ur čit ě, ty máš prost ě skv ělý nápady.“

„To mám a ur čit ě bys m ě za nikoho jiného nevym ěnila, ne?“


„Jak t ě to napadlo, vždy ť jsi jako moje sestra.“

„No jenom tak. Já bych t ě taky nevym ěnila, i když m ě n ěkdy trochu štveš.“

„Vážn ě? Kdy jestli se smím ptát.“

Dál se už jenom p řemýšlely nad tím, kdy se t řeba na sebe naštvaly nebo se

hodn ě pohádaly a vyšlo jim, že vlastn ě skoro nikdy. Zbytek dne si užily, nic

ned ělaly a jenom lenošily.

Druhý den se Ema vzbudila velmi brzy. M ěla ješt ě hodn ě času, než bude

muset vyrazit na sch ůzku s bratrem. Uva řila si čaj, pustila zprávy a zjiš ťovala,

jaká je venku zima. Posledních pár dní hrozn ě mrzlo. Podle p ředpov ědi bylo

venku mínus patnáct stup ňů , takže se bude muset po řádn ě obléknout.

Asi t ři čtvrt ě hodiny p ředem se už Ema oblékla, nezapomn ěla na teplé boty

a bundu, čepici, šálu a rukavice a vyrazila ven. Do m ěsta šla p ěšky. Řidi čák si

dělat nehodlala, rad ěji chodila p ěšky. I když dneska by dala p řednost p ěkn ě

vyh řátému autu. Mráz jí totiž štípal do tvá ří a nějakým zp ůsobem se dostal

i skrz její oble čení a byla jí zima.

Kone čně dorazila do kavárny, kde bylo útuln ě a teplo. Usadila se ke stolu

a svlékla si bundu. Sundala si i čepici a ostatní v ěci. M ěla tuhle kavárnu ráda,

bylo to tu hezky za řízené. M ěkká k řesla a dřev ěné stolky. Všechno lad ěné do

žlutooranžové barvy. U prodejního pultu si mohla vybrat z nabídky sladkostí

anebo z nápojového lístku jednu z mnoha druh ů výborné kávy.

Byla tu brzy, vždycky byla radši n ěkde d řív než aby p řišla pozd ě, to m ěla po

mam če. Naopak její bratr m ěl všechno na háku a velmi často se mu stávalo,

že chodil pozd ě. Akorát svojí práci bral dost vážn ě a na sm ěny chodil v čas.

Proto si ješt ě nic neobjednávala a čekala s tím, až dorazí Filip.

Ten dorazil výjime čně brzy, p řesn ě na čas. Vstoupil do dve ří kavárny

a pohledem p řejížd ěl po kolem sedících lidech, aby našel svou sest řičku. Ta

sed ěla u jednoho stolu u okna a čekala na n ěj. P řišel k ní a ona se zvedla ze

židle. Objali se a dal jí pusu na tvá ř. Ema se p řitom musela stoupnout na

špi čky, protože byl asi o dv ě hlavy vyšší než ona. Potom si teprve svlékl

bundu a přisedl si k ní.

„Ahojky, už sis n ěco objednala?“

„Ne ješt ě ne, čekala jsem s tím na tebe. Co se to s tebou stalo, že jsi tak

dochvilný?“


„No, asi už stárnu.“ Odpov ěděl a teatráln ě si povzdechl a up řel na sestru svoje

jasn ě modré o či.

„Tomu nev ěř ím, že by m ůj brat říček kone čně dosp ěl?“

„Z řejm ě, ale nebu ď si tím tak úpln ě jistá, podle n ěkterých studií jsou i dosp ělí

chlapi jako malý kluci.“

„Vždy ť já vím a u tebe se ani nedá čekat nic jiného. Jenom jsi nás všechny

překvapil, když ses dal na policejní dráhu.“

„Každý kluk chce být bu ď voják, hasi č nebo aspo ň polda. Takže to bylo bu ď

anebo.“

„Jasn ě, hlavn ě, že t ě to baví.“

„To jo.“

„A jak sis to užil na horách?“

„Jo, bylo to super, fakt o hodn ě p řicházíš, kdy se nechceš nau čit na lyžích

nebo na snowboardu.“

„A mít po řád n ěco zlomeného? Ne, p ěkn ě d ěkuju.“

„Ale prosím t ě.“

„P řece si pamatuješ jaký je m ůj vztah ke sport ům.“

„To teda jo.“ Zasmál se Filip p ři n ějaké vtipné vzpomínce. „Možná je na čase

s tím n ěco ud ělat, ne?“

„Ne díky, rad ěji všechno sportování nechám na tob ě a Sá ře.“

Do kavárny zrovna vešla n ějaká docela mladá maminka s dv ěma malými

dětmi a Eminy myšlenky odlétly úpln ě n ěkam jinam. Probralo jí až to, když jí

bratr štípnul do ruky, kterou m ěla voln ě položenou na stole.

„C-co je?“

„Jsi v pohod ě? Jsi n ějak mimo, nejsi ve své k ůži, nebo jak bych to popsal

a hlavn ě, v ůbec m ě neposloucháš.“

„To nic není.“

„Nekecej, znám t ě až moc dob ře na to, abych poznal, že t ě n ěco trápí. NO tak.

Máš už domluvenou tu sch ůzku u doktora, je to ono? A máš z toho strach?

Jestli jo, tak já p ůjdu s tebou.“


„Prosím t ě, co bys d ělal u gynekologa? Zvládnu to sama. Skoro na to

nemyslím, ale te ď se mi to jenom p řipomn ělo, protože se to blíží.“

„Tak dob ře, ale kdybys pot řebovala, řekni a půjdu s tebou.“

„Jist ě a zm ěň me už téma. Byl jsi už u rodi čů ?“

„Byl jsem tam, než jsem odjel na hory a půjdu tam stejn ě jako ty až

o víkendu. Pro č se ptáš?“

„Já jenom, jestli jsou rodi če v pohod ě.“

„Jo jsou, už jsou to ale dva roky, a sice to trvalo, ale snad si zvykli, že jsme

pry č.“

„To je dob ře, aspo ň se tolik nehádají kv ůli mn ě.“

„Co to prosím t ě...“

„Ne řeš to, prost ě je to tak lepší. Vždy ť víš, že jsem s tátou moc nevycházela.“

„Vím, ale netušil jsem, že to byl d ůvod, pro č jsi odešla.“

„Byl to hlavní d ůvod, ale to už je te ď jedno. Jenom jsem se bála, že až tam

budou sami, tak se t řeba budou hádat ješt ě víc, nebo naopak spolu nebudou

tak často a odcizí se. A moc často tam nechodím.“

„Nevím, p řipadali mi docela v pohod ě.“ Prohrábl si rukou krátké hn ědé vlasy.

„To jsem si oddychla.“

„S tím si ned ělej starosti Emi, mamka ta ťku srovná.“

„Vždy ť já vím.“

„Tak už na to p řesta ň myslet a hlavn ě se nenervuj.“

„Budu se snažit.“

„A vážn ě, kdybys n ěco pot řebovala, dej mi v ědět.“

„Ano mami. Nebudu ale s tebou probírat t řeba problémy s chlapama, nebo

bys m ěl zájem o nějaké moje historky?“

„Ne-ne díky, radši o tom nechci nic v ědět. Ale ty mi s mými problémy

s holkami pom ůžeš ne?“

„P řeci bych t ě v tom nenechala. Ješt ě jsi s tou Terezou nebo Tá ňou nebo jak

se jmenovala?“


„Ne už dávno ne. Vždy ť víš, že mi to nikdy déle než týden nevydrží. Nejlíp

jedna noc a dost.“

„Mohlo m ě to napadnout. Jeden jako druhej. Jenom si užívat a nevázat se.“

„Au, to bolelo.“ řekl Filip a zatvá řil se ublížen ě.

„A není to pravda? Vždy ť ses sám p řiznal.“

„Dobrá, vzdávám se, možná je to tím, že jsem ješt ě nepotkal tu pravou, která

by byla tak úžasná jako moje skv ělá sest řička.“

„Ale jdi!“ Usmála se na n ěj Ema. „M ěl bys ješt ě čas? Sára mi chce ud ělat

radost a uspo řádat takovou malou oslavu. Bylo by blbý, kdybychom tam byly

jenom mi dv ě, nep ůjdeš taky?“

„No nevím, dv ě na jednoho? To zní jako p řesila. Ale p ůjdu.“

„To jsem ráda, doufám, že máš alespo ň ješt ě pár historek, no i když myslím,

že t ě Sára moc nepustí slovu.“

„Nevadí. Co bych neud ělal pro svojí sest řičku.“

„Díky.“

„Není za č. Asi bychom už m ěli jít.“

„Jo, zaplatíme a půjdeme.“

Filip zavolal na servírku a zaplatil. Potom si vzali svoje v ěci a vyšli ven

z kavárny. Venku zase sn ěžilo a Ema byla ráda, že je tu brácha autem

a nemusela tak jít znovu p ěšky. Autem byli u Emy doma za p ět minut. Sára

už se vrátila z nákupu a slavnostn ě upravila st ůl. Na n ěj dala n ěco sladkého,

slaného, skleni čky a lahev šampa ňského na p řípitek. Sta čila ješt ě zapálit

sví čky na dortu, když v zámku zarachotil klí č a vešla Ema se svým bratrem.

„Všechno nejlepší,“ vesele vyk řikla a objala svojí kamarádku. „Nesmíme

taky zapomenout na tvého bratra, který si na nás udělal čas.“ P řešla

k Filipovi, objala ho a také mu pop řála všechno nejlepší k narozeninám. Ema

tomu nemohla uv ěř it. Sára si s tím dala takovou práci. Když to řekla nahlas,

tak se jí dostalo odpov ědi: od čeho by jinak byli kamarádky? Potom Ema

musela sfouknout sví čky na dortu a rozkrájet ho. Každému nandala na talířek

kousek dortu a Filipa pov ěř ily dívky otev řením šampa ňského. Filip lahev

opatrn ě vzal do ruky a odd ělal zátku. Ema mu hned podala skleni čky, aby


mohl nalít šampa ňské a našt ěstí se nic nevylilo a poté jako jediný chlap

v místnosti pronesl p řípitek.

„Hodn ě zdraví, št ěstí a ať se nám všechno da ří.“ Řekl Filip a všichni t ři si

přiťukli. Skleni čky o sebe krásn ě zazvonily.

Ema si všimla pohled ů mezi bratrem a Sárou. Byla mezi nimi chemie, a ť už si

toho byli v ědomi nebo ne, ona to zaregistrovala. Napadlo jí, že spolu t řeba

něco mají, ale to by jí snad řekli, nebo ne? Taky se jí zdálo, že mají mezi

s sebou n ějaké tajemství, n ěco o čem Ema asi zatím nemá v ědět, proto si toho

rad ěji p řestala všímat a zam ěř ila se na výborný kousek dortu na talí ři.

3. KAPITOLA – ZPÁTKY NA SKOK U RODI ČŮ

Ema se na návšt ěvu u rodi čů musela psychicky p řipravit. Nebylo to jako t řeba

nutná návšt ěva u zuba ře, ale možná n ěco na ten zp ůsob. Vždycky se to

snažila n ějak p řežít a neutrp ět další šrámy na duši. Otec si vždycky našel

něco, čím by jí p řipomn ěl, že je k ni čemu, jak to d ělal vždycky, co si

pamatovala. V hlav ě jí zn ěly jeho neustálé p řipomínky z dob dospívání. Tak

živ ě jako by to bylo v čera:

„Už si to zase ud ělala nap ůl. Musíš to d ělat tak, aby to bylo hotový a ne

jenom tak aby to bylo. To je potom odfláknutá práce. K ni čemu!!!.“ To mu

vadilo, jak zametala nebo že v ůbec umyla nádobí. Nau čila se tedy zametat

zásadn ě tehdy, když nebyl doma.

„Zkus chvilku myslet tím, co máš na hlav ě a ur čit ě na to p řijdeš .“ To jí říkal

vždy, když na n ěco nemohla p řijít sama a nešlo jí to. Nakonec se skoro do

ni čeho nepoušt ěla s tím, že jí to stejn ě nep ůjde. P ředem všechno rad ěji vzdala

a ani se neodhodlala s tím n ěco ud ělat.

„Jestli ti n ěco vadí tak to řekni.“ Sice to tak řekl, ale když m ěla sv ůj názor,

naštval se a ješt ě ho smetl jako otravného brouka. U nich doma prost ě byl

jenom jeho názor ten správný.

„Ty už zase jíš? Nem ěla by sis dávat pozor na váhu a přestat se po řád n ěč ím

cpát?“ „Copak se nechceš líbit jako ostatní holky, copak ti to je jedno ?“

K jejímu vzhledu m ěl p řipomínky skoro obden.


„Co si zas vyvád ěla, jako bys tak mamince říkala, že jí nemáš ráda, p řitom

ona t ě zbož ňuje a ud ělala by pro tebe první poslední.“ Neustále jí p řipomínal,

že toho pro svou maminku ned ělá dost.

„Tak mi odpov ěz normáln ě, nechci žádný ty řečičky okolo, prost ě p řesn ě

odpov ěz.“ Nev ěděla jak mu odpov ědět, aby se mu to líbilo. Jakoby mluvili

každý jiným jazykem, zkrátka se nedokázali domluvit.

„Vždy ť už jsi skoro dosp ělá, copak to nedokážeš pochopit? Chováš se jako

malý dít ě.“

„Jsi po řád jenom u po číta če nebo knížky, nejsi nemocná?“ nebo „Kolik ti

vlastn ě je, babi čko?“

Nebo když cht ěla n ěco říct, mít sv ůj názor, odpov ěděl jí na to :“Ml č, nechci

nic slyšet. Bu ď zticha.“ nebo „Ty tvoje p řipomínky si nech pro sebe“ když

cht ěla upozornit na n ějaký hezký film v televizi.

Jednou m ěla také problém kv ůli zapékaným brambor ům. Ješt ě je p ředtím

ned ělala a ptala se ho, jestli se ho m ůže zeptat, když bude pot řebovat pomoct

a on odpov ěděl, že to p řece zvládne sama. Neodhadla ale množství oleje,

a když jí p řišel zkontrolovat tak jí donutil brambory z plechu sundat a trochu

oleje vylít. Ema v tu chvíli nemyslela a řekla n ěco v tom smyslu, že kdyby jí

poradil, jak ho prosila tak by se to nestalo a už byl ohe ň na st řeše. Nakonec za

Emou p řišel bratr zjiš ťovat, co se stalo, že se táta vzteká a prý se musel hodn ě

držet, aby jí nedal facku. Tu mimochodem dostala dokonce asi v osmnácti.

Nebylo jí dob ře a sed ěla u po číta če. Ta ťka p řišel nahoru a bavily se snad

o krmení psa, kdy ho Ema naposledy krmila. Když mu t řikrát odpov ěděla, že

včera sice ne, ale jinak ho krmí každý den, naposledy tedy p ředev čírem,

dostala od n ěj facku ani nev ěděla pro č.

Z toho všeho potom mezi rodi či vznikaly hádky. Ema byla neš ťastná, když

slyšela jak je táta na maminku protivný a zvyšuje neustále hlas jenom kv ůli

ní. Maminka se jí snažila zastávat, ale otec nikdy nep řipustil jiný názor než

ten sv ůj a neustále aniž si to t řeba uv ědomoval, zra ňoval n ěč í city.

K tomu všemu byla vždycky hrozn ě nešikovná, zakopávala dokonce o svoje

vlastní nohy. M ěla dny, kdy jí zkrátka všechno padalo z ruky, na led ě každý

rok nejmén ě p ětkrát uklouzla a spadla, párkrát se jí dokonce zasekla noha

v blát ě, a když jí cht ěla vytáhnout, tak skon čila na zadku v blát ě nebo šla

zřejm ě zamyšlená a narazila čelem do zna čky.


No a co teprve když jednou u snídan ě prohlásil, že jí asi mrští jejím

minipo číta čem, protože na n ěm prý tráví celé dny. To bylo v dobu, kdy se

pokoušela napsat n ěco smysluplného, jenomže bylo t ěžké najít inspiraci

a přijít s něč ím originálním, když už toho tolik p řečetla, bylo vážn ě t ěžké.

Z toho všeho potom vyplývalo její velmi nízké sebevědomí.

Věděla, že to nemyslel zle, ale ona byla asi moc p řecitliv ělá a všechno si

brala až moc k srdci. Všechny ty jeho p řipomínky. P řipadala si p řitom

k ni čemu a neužite čná. Vždycky to vypadalo, že v ůbec nic ned ělá a mnohdy

měla pocit, že do téhle rodiny snad ani nepat ří. A ť se snažila, jak cht ěla,

nikdy to nebylo dost dobré. Jako by vid ěl jenom to špatné a dobré nikdy.

Nepamatovala si, že by jí n ěkdy pochválil. Kv ůli všemu se hned roz čílil

a hned zvyšoval hlas. Ona se nau čila ml čet a na nic rad ěji neodpovídat,

nedohadovala se s ním, protože v ěděla, že to nemá smysl. Nikdy nevzal jiný

názor než ten sv ůj. Nedokázali najít spole čnou řeč, jako by ona mluvila

jedním jazykem a on jiným. Byl i dost p řísný, ale to mu nevy čítala, vychoval

jí i bratra tak, že z nich vyrostli slušní, dob ře vychovaní lidé. V ěděli co je

dobré a co zlé. Snažili se ve škole, aby m ěli dobré známky, protože to pro

otce bylo to nejd ůležit ější. A podporoval je ve studiu, cht ěl, aby z nich n ěco

bylo.

Byl to jinak vzorný otec. Jenom se víc staral o Filipa a na Em ě vid ěl jenom

chyby, z řejm ě tím, že byla holka. Mamka jí to zas vynahrazovala. S tou si

mohla kdykoliv o čemkoliv popovídat, byla jako její kamarádka. Ema jí

obdivovala za všechno, co dokázala. Byla prost ě úžasná. Kolik toho v život ě

dokázala, byla prost ě neuv ěř itelná a Ema jí naprosto zbož ňovala. M ěla jí moc

ráda. Bylo to alespo ň vyrovnané, mamka stála p ři ní. Kv ůli tomu se ale

i několikrát chytla s otcem. Potom bylo Em ě akorát h ůř , vy čítala si, že se

kv ůli ní rodi če hádají. To potom byla hrozn ě ráda, že má Filipa, ten jí

vždycky ut ěšoval a zvedal jí náladu. A byl v tom vážn ě dobrý.

V takových chvílích byla hrozn ě ráda, že ho má. Samoz řejm ě, že jí ob čas lezl

na nervy a párkrát si vjeli do vlas ů, ale vždycky si to urovnali a bylo všechno

zase tak, jak má být. N ěkdy si říkala, že neví, co by bez n ěho d ělala. Dávali

na sebe vzájemn ě pozor a pomáhali si, když to jeden z nich pot řeboval. Jinak

si nebyli moc podobní. Filip byl spíš povahou jako Sára. Byl živý,

spole čenský, zábavný a zapadl do každé spole čnosti, do které p řišel. Jediné

co mu vy čítala, byli jeho velice krátké známosti. Nikdy s žádnou dlouho

nevydržel. Nejrad ěji m ěl známosti na jednu noc, což Ema z hloubky duše


odsuzovala a snažila se ho p řivést na lepší cestu. Vysv ětlit mu, že to jde

i jinak. Netušila jestli te ď n ěkoho má a po té malé oslav ě nemohla pustit

z hlavy, že si možná něco za čal se Sárou. Jenom doufala, jestli je to pravda,

aby to n ějakým zp ůsobem nezkazil. Na to m ěla jeho i Sáru moc ráda

a doufala v to, že jestli jsou spolu, tak jim to t řeba kone čně vyjde. P řála jim to

a doufala, že se brzy dozví, jak to s nimi vlastn ě je. M ěla by radost za n ě za

oba.

Te ď stála p řed domem, kde vyr ůstala a čekala na bratra, aby p řišli k rodi čů m

spole čně. Byla jí sice trochu zima, ale n ějak to te ď nevnímala. T řásla se

trochu zimou, ale také nervozitou. Nebyla tu nejméně t ři týdny a přemýšlela,

co by zas mohl otec mít proti ní. Jak byla tak zamyšlená, ani si nevšimla, že

už bratr dorazil, zaparkoval a došel až k ní.

Filip sest ře položil ruku na rameno a ta s sebou trhla, z řejm ě byla myšlenkami

jinde a nevšimla si ho.

Ema se na n ěj oto čila. „Panebože, tys m ě ale vylekal.“

„Omlouvám se ti, to jsem opravdu necht ěl.“

„To nic, asi jsem se zamyslela a nevnímala jsem.“

„No jo, ty jsi náš malý snílek nebo malý strašpytel? Po řád se nem ůžu

rozhodnout.“

„Ha – ha. A ty jsi zase náš vtipálek. Tak poj ď, už si ur čit ě říkají, kde jsme tak

dlouho.“ Odpov ěděla na to Rebecca a zahled ěla se na známý d ům. Bílá

omítka, hn ědá okna s kv ětinami v truhlících. K tomu ješt ě malá zahrádka

vedle domu, kde mamka p ěstovala kyti čky a i pár bylinek. Za plotem št ěkal

jejich hlídací pes, velká chlupatá Tibetská doga Max. Ten, když p řišli blíž,

za čal vrt ět ocasem, protože je poznal.

Filip m ěl už v ruce klí če a odemkl vstupní bránu. Max je p řivítal a šel s nimi

podél cesty až k domovním dve řím. Ty se vzáp ětí otev řely a stála v nich

jejich mamka s širokým úsm ěvem ve tvá ři. Vypadala po řád stejn ě, čas jako

by se jí v ůbec netýkal. M ěla pár vrásek kolem úst, ale to bylo tím, jak se

neustále usmívala. Nikdo by jí její v ěk netipoval, jak dob ře vypadala. Ema

doufala, že to snad zd ědila po ní a jednou bude vypadat taky tak dob ře. Bude

mít neustále tolik síly a energie a trp ělivosti. Když žila tolik let s otcem,

musela se opravdu hodn ě obrnit trp ělivostí.


„Vítejte doma, d ěti čky moje.“ P řivítala je a oba pevn ě objala a políbila na

tvá ře.

Bylo trošku zvláštní p řijít do tohohle domu jako host, když tu ješt ě nedávno

normáln ě žili a byl to jejich domov. Boty a bundy si odnesli do kumbálu

a vzali si p řipravené ba čkory.

Než vešli do obývacího pokoje, stiskl ješt ě Filip sest ře ruku, aby jí povzbudil

a dodal trochu odvahy. Pak už stáli uprost řed obýváku a pozdravili se

s otcem, který jako vždy sed ěl na pohovce a sledoval n ěco v televizi.

Filip si p řisedl k němu a Ema šla za mamkou do kuchyn ě, zjistit, jestli

nepot řebuje s něč ím pomoct. Bylo to automatické, zkrátka zvyk, jako by

odtud nikdy neodešla. Pomohla jí ud ělat jednohubky a namazala chlebí čky.

Ostatní hosté, tety a strejdové, m ěli p řijet až za hodinu, takže m ěli dost času.

Když skon čily v kuchyni, vzaly p řipravené tácy a odnesly je do obýváku.

Posadily se na volná místa na pohovce.

„Tak co holky, všechno hotovo?“

„ Samoz řejm ě Filípku, neboj, nenecháme t ě um řít hlady.“

„Ha ha, vážn ě vtipný ségra.“

„Jak bylo na horách brou čku?“

„Super mami, hodn ě sn ěhu a úžasný sjezdovky, taky skv ělá parta, takže jsem

si to užil.“

„To je dob ře. A co ty Em, ty v ůbec nikam nechodíš, jak je to možný. Dokud

jsi mladá, m ěla by sis užívat ne? Vždy ť vy mladí máte tolik možností, tak

pro č po řád jenom sedíš doma. Vždy ť u těch tvých knížek a televize zestárneš

a život ti ute če mezi prsty. V ůbec nežiješ. To já ve tvým v ěku ...“

„Jsem v pohod ě, vážn ě. Moje spolubydlící Sára m ě ob čas n ěkam vytáhne a to

úpln ě sta čí. Jsem spokojená.“

„Možná te ď zlato, ale za pár let, když budeš po řád sama. Jak si chceš n ěkoho

najít. Nebo snad někoho máš?“ P řidala se do hovoru mamka.

„Ne, nikoho nemám.“ Odpov ěděla Ema a trošku se za červenala.

Doufala, že tohle téma už dál nebudou rozebírat. Necht ěla jsem p řed nimi

působit zoufale nebo neš ťastn ě. Rozhodn ě necht ěla, aby v ěděli, že její


deprese z dětství po řád trvají. Vlastn ě ani netušila, jestli o nich rodi če n ěco

věděli. Jestli v ůbec v ěděli, jak se trápí. Když si toho trochu všimli

„To by ses ale nejd řív musela trošku snažit. Nic nezískáš jenom tak. M ěla bys

trochu zhubnout a za čít se o sebe starat.“ Neodpustil si otec.

Ema otev řela pusu, jako že chce n ěco říct, ale nakonec nic ne řekla. Stejn ě by

to k ni čemu nebylo. Otec by jí stejn ě neposlouchal, tak pro č se namáhat. Od

dalších otcových poznámek jí našt ěstí zachránil p říchod prvních host ů.

Vídali se jenom na oslavách narozenin a svátk ů. Jinak moc ne. Ema byla

ráda, že je vidí a alespo ň na n ějakou dobu se rodi če budou zabývat n ěkým

jiným než jí.

„Dáte si ur čit ě všichni kousek dortu.“

„Já ne, d ěkuju.“ Řekla Ema.

To bylo zase n ěco pro jejího otce. Nedalo mu to a musel si zkrátka rýpnout.

„To zase držíš n ějakou dietu nebo co? Není to ale vid ět. Stejn ě to moc dlouho

nevydržíš, vždy ť t ě znám. Nikdy to nevydržíš.“

Díky tati, pomyslela si Ema v duchu a radši šla mamce ješt ě s něč ím pomoct

a po čítala minuty, až bude oslava u konce, aby už z toho zbyla zase jenom

vzpomínka. Necht ěla, aby jí ješt ě otec vy čítal, že s ni čím nepomáhá, jak to

mívá ve zvyku.

Jediné co na tom bylo dobré, byly dárky. Ema milovala dárky. Sama ale

nikdy nev ěděla jaký dárek komu koupit a chodila se radit k mamce. Ta na

takové v ěci m ěla talent a dob ře jí radila. Ema se na ní s výb ěrem dárk ů mohla

vždycky spolehnout.

Potom se už snažila otce nevnímat. Rad ěji se bavila se všemi okolo

a zjiš ťovala co je u nich nového. Tím, že se tak často nevídali, bylo p ři

takových setkáních po řád o čem mluvit. Za to byla Ema moc vd ěč ná.

Dokonce se i smála a to zase díky svému bratrovi, který zajiš ťoval zábavu pro

celou spole čnost. Zrovna vypráv ěl n ějakou zábavnou historku a Ema se

smála, až jí z toho bolelo b řicho. Nakonec ta oslava nebyla tak hrozná, jak se

jí na za čátku zdálo. Alespo ň trochu si to užila i Ema. Taky si dala skleni čku

vína, aby lépe ustála p řípadné další otcovi poznámky.


Zdálo se, že to docela zvládá. Bratr házel r ůzná témata, bavilo se hlavn ě

o něm, o jeho silvestru, kamarádech na horách a v práci, o tom jaká on zažívá

každodenní dobrodružství a o ní se už skoro nikdo nezmi ňoval. Otec si sice

ješt ě párkrát neodpustil n ějakou poznámku jejím sm ěrem, ale Ema už m ěla

asi t řetí skleni čku a úsp ěšn ě se jí da řilo ml čet a nereagovat.

Byla to zase oslava jako jiná, všichni se bavili a Ema to všechno pozorovala.

Vždy byla spíš pozorovatel zven čí. Tak to nebylo jenom v kruhu rodiny

a známých, ale byla taková i ve škole. Bavila se se všemi a přitom vlastn ě

s nikým. Ráda si s někým za čala povídat, když za ní p řišel. No, a když nikdo

nep řišel, tak nic nehrotila a rozhodn ě sama za nikým nešla si povídat. Držela

se stranou.

To jí už z ůstalo, a i když se snažila párkrát se zm ěnit, nikdy se jí to

nepoda řilo. Změnila ú čes i oble čení, ale sebev ědomí si nijak nedokázala

vylepšit. Nejlépe se cítila, když strávila jedny prázdniny v cizin ě, úpln ě sama

bez rodi čů . Musela se spolehnout jenom sama na sebe, všechno si řešit sama.

Procházela se sama, jezdila sama po r ůzných m ěstech jenom s mapou v ruce

a byla št ěstím bez sebe, že to všechno zvládá. Zvládla dokonce i vlakovou

stávku i dot ěrného cizince. Když necht ěla být úpln ě sama, zašla si do kavárny

a pozorovala hukot kolem sebe. Když se potom všem vrátila zpátky dom ů,

zdálo se jí, že to byl jiný sv ět, jiný člov ěk. Jakmile se vrátila zpátky dom ů,

op ět se z ní stala ustrašená nicka, která byla tak nešikovná, že zakopávala

o svoje vlastní nohy a nikdo pomalu nev ěř il, že by n ěco zvládla sama. Jak se

jí v té dob ě stýskalo po cizin ě a volnosti, jakou tam m ěla. Byla daleko od toho

všeho, co ubíjelo její sebev ědomí a snižovalo její osobnost.

Nedokázala s tím ale nic ud ělat. Nemohla jít za rodi či a říct jim, že to oni jsou

příčinou toho jaká je, p říčinou toho že nemá žádné sebev ědomí, protože s ní

jednají tak jak s ní jednají. Pokaždé, když si troufla n ěco říct, jí odpov ěděli,

že p řehání, moc se lituje a hraje si na Popelku. Tak s tím p řestala a doufala, že

až se jednou odst ěhuje, zažije op ět tu volnost a bude svobodn ě dýchat.

Svobodu nakonec dostala a s ní i ze za čátku neustálou osam ělost. Než se k ní

nast ěhovala Sára, byl byt hrozn ě prázdný a Ema m ěla zase deprese z toho, že

je sama a nemá žádné po řádné kamarády. Zatímco bratr si neustále n ěkde se

svojí partou užíval, ona sed ěla sama doma, protože nem ěla nikoho, kdo by

s ní n ěkam vyrazil. Párkrát se odhodlala a vyrazila si na výlet dokonce sama,

ale nebylo to ono. Nebavila se až tolik, jako by se bavila s kamarády, kdyby

nějaké m ěla.


Ne že by nem ěla v ůbec žádné kamarády, ale nem ěla takové ty hodn ě blízké,

se kterými by n ěco podnikala. M ěla nejlepší kamarádku ze základní školy,

kterou už od základní školy nevid ěla. S nejlepší kamarádkou ze st řední školy

se vídala, tak šestkrát do roka, když p řijela na pár dní za rodi či. Když šla na

vysokou školu, tak se odst ěhovala. No a na vysoké m ěla ze za čátku dv ě

kamarádky, se kterými chodila už do t řídy na st řední škole, jenomže je tak

nějak p řebrala úpln ě nová holka a Emu vy řadila ze hry. P řivlastnila si ty dv ě

do té doby Eminy kamarádky a na Emu byla i docela nep říjemná. Najednou

byla Ema jako neviditelná, nejprve jí to hrozn ě trápilo a nakonec se s tím

smí řila.

Nakonec potkala Sáru a to byla te ď její nejbližší kamarádka, která tu pro ni

byla každý den, pokud se tedy nebyla n ěkde bavit. N ěkdy dokonce Emu

přemluvila, aby šla s ní a Ema nem ěla jinou možnost než souhlasit.

4. KAPITOLA - PRVNÍ NÁVŠT ĚVA U DOKTORA

Ema se ráno vzbudila už v půl šesté a přitom nemusela vstávat do práce.

Vzala si volno, kv ůli návšt ěvě u léka ře. P řevracela se na posteli a nemohla

nap ětím už znovu usnout. Rad ěji proto vstala. Pomalu se oblékla a šla si

uva řit kafe. Rad ěji ho uva řila víc, protože jak zná Sáru, ur čit ě si dá kafe taky.

Sára ješt ě spala, m ěly ješt ě dost času. Ema byla objednaná až na p ůl jedenácté

a Sára jí slíbila, že jí tam odveze. Ema totiž nem ěla řidi čák ani auto a tak byla

ráda za svou spolubydlící, která ho m ěla a ob čas jí takhle n ěkam vozila. Ema

jí byla moc vd ěč ná, sama totiž m ěla strach z řízení a z toho d ůvodu nikdy na

řidi čák nemyslela. Sára si stejn ě cht ěla ud ělat výlet do Prahy, hlavn ě na

nákupy. Kolem osmé zazvonil Sá řin budík a tak vstala. Než s ní byla rozumná

řeč, musela si dát hrnek kafe. Potom teprve za čala fungovat.

Ema byla čím dál nervózn ější, a když už byly u auta, zjistila, že si zapomn ěla

kabelku, ve které m ěla všechny d ůležité v ěci a musela se pro ni vrátit. Potom

už nasedla do auta, zapnula bezpe čnostní pás a zhluboka se nadechla. Čeká jí

jedno z nejd ůležit ějších vyšet ření v život ě.

Potom se po sedmi letech op ět ocitla u nejv ětší kapacity v oboru um ělého

oplodn ění v republice. Stála p řed budovou sanatoria, které p řipomínalo spíše


nějaký malý záme ček, uprost řed lesa. Nikoho by nenapadlo, že se nachází

v Praze. Ema vešla dovnit ř, ohlásila se na recepci a potom vyšla po to čitých

schodech do v ěže, kde byla ordinace. Usadila se v kulaté čekárn ě, která m ěla

místo stropu sklen ěnou kopuli, díky které bylo vid ět modré nebe. Krom ě

pohodlných k řesel tu ješt ě byly velké palmy.

Ema nebyla v čekárn ě sama. Na seda čce vedle ní sed ěl mladý manželský pár.

Byli nanejvýš o pět let starší než Ema, víc ur čit ě ne. Žena, hezká blondýnka,

měla ruku položenou vedle sebe na seda čce a muž m ěl svojí dla ň položenou

na té její. Usmívali se na sebe a o n ěč em se spolu tiše bavili. Tvo řili opravdu

moc hezký pár a Ema si p řipadala, že tam je tak trochu navíc. Na d řev ěném

kulatém stolku vedle ní ležely n ějaké časopisy. Jeden si vzala, aby se n ějak

zabavila, než p řijde na řadu. Za čala jím listovat a zjistila, že se zabývá

těhotenstvím. Když o čima p řelétla obálky i těch ostatních časopis ů, byly

všechny na stejné téma. Ema si povzdechla, co jiného asi m ěla čekat?

Vrátila časopis zpátky, zrovna když ze dve ří vyšla usm ěvavá sest řička

a pozvala dovnit ř čekající pár. Jeden pár vyst řídal druhý. Ema tam byla úpln ě

sama a bolestn ě si to teď uv ědomovala. P řed osmi lety tu byla ješt ě s rodi či.

„Tak, bohužel i po t ěch použitých lécích není žádná reakce. Už bylo pozdě.

Vaje čníky už jsou nepoužitelné. D ělohu máte ale dostate čně velkou, takže

nev ěšte hlavu. S darovaným vají čkem m ůžeme provést um ělé oplodn ění

a může mít normální t ěhotenství. Máte i další jiné možnosti. Až budete

rozhodnutá mít miminko, rád vás tu zase uvidím. Budu se na vás t ěšit.“

Vzpomínala si, že byl doktor milý a hodný. Po t ěchto jeho slovech a po

měsíci injekcí do b řicha a používání nep říjemn ě štípacího spreje, které byly

k ni čemu, sed ěla proti n ěmu jako opa řená. Vynutila ze sebe úsm ěv

a rozlou čila se. Když pak dojeli dom ů, zav řela se ve svém pokoji a zhroutila

se na postel. Vybre čela se do polštá ře. P řipadala si k ni čemu, jako by už tak

toho nem ěla dost.

Te ď o sedm let pozd ěji byla rozhodnutá a pot řebovala dojednat podrobnosti

toho všeho. V ěděla, že to nebude bez problém ů. Tehdy jí v ětšinu proplatila

pojiš ťovna, te ď si ale nebyla jistá, jestli to tak bude i tentokrát. Jestli ne, musí

se p řipravit na to, že bude muset zaplatit docela dost pen ěz. Jak si zjiš ťovala,

jednalo se asi o 35 000,- Kč za jeden cyklus (t ři pokusy). Navíc k tomu bude

pot řebovat i partnera a toho nemá. Bez n ěj totiž um ělé oplodn ění není možné.


Jinde ve sv ětě fungují spermabanky i pro svobodné ženy, ale bohužel tady ne.

Takže to bude muset taky n ějak vy řešit. Bude muset najít n ějakého dárce.

Asi po p ůl hodin ě kone čně vyšel ten pár z ordinace a sest řička ve svém

stejnokroji pozvala dovnit ř Emu.

„Dobrý den.“

„Rád vás vidím sle čno Králová.. Naposledy jste tu byla p řed sedmi lety, je to

tak?“ Ozval se veselý hlas pana doktora.

„Ano, tenkrát jsme se pokoušeli o odebrání a zamražení mých vají ček, ale

nepoda řilo se.“

„Chcete tedy ot ěhotn ět pomocí darovaného vají čka?“

„Ano.“

„No a co na to váš p řítel, jak to že, jste tady sama?“

„Já jsem sama, pane doktore, žádného p řítele nemám. To bude asi problém, je

to tak?“

„To ano, to je samoz řejm ě problém, sama jako svobodná um ělé oplodn ění

podstoupit nem ůžete. Budete tedy muset sehnat dárce.“

„Dob ře, a až ho najdu...“

„Až ho seženete, domluvíme se na dalším postupu. Zavoláte a já vás oba

objednám.“

„Ješt ě jsem cht ěla v ědět, jak to bude s pojiš ťovnou?“

„Ano, sepíšeme žádost a příšt ě vám řeknu, jak to dopadlo. Te ď si odložte,

ješt ě si vás pro jistotu vyšet řím.“

Ultrazvuk už Ema zažila n ěkolikrát, takže to pro ní nebylo nic nového.

„Vypadá to v po řádku. Takže se uvidíme za m ěsíc. Zkuste si tedy najít

dárce.“

„Dob ře pane doktore, d ěkuju.“

„Není za č. Zatím na shledanou.“

„Na shledanou.“


Ema vyšla ze dve ří a zhluboka se nadechla. V ěděla to už p ředtím, ale te ď je

to stoprocentní. Jak má ale sehnat n ějakého chlapa, který by byl ochotní

darovat jí sperma jenom tak? Neznala moc muž ů, nem ěla žádného p řítele

a nenapadal jí nikdo, koho by o to mohla požádat. Ke všemu je to hrozn ě

choulostivá a osobní v ěc. Navíc byla sotva schopná mluvit o tom se svojí

rodinu a te ď by m ěla po řádat n ěkoho, dá se říct cizího? Bože, to se d řív

studem propadne do zem ě. Jenomže jestli opravdu chce ot ěhotn ět a to ona

chce, bude to muset skousnout a překonat sama sebe.

Už se rozhodla, uvnit ř cítila, že by bez toho nemohla být. Pot řebovala zaplnit

prázdno uvnit ř. Cítila, že jí jaksi tikají biologické hodiny. Známé kolem ní,

bývalé spoluža čky už bu ď alespo ň jedno dít ě m ěly, anebo byly dokonce

těhotné. Nedávno byla u jedné na návšt ěvě a chovala si v náru čí její m ěsí ční

hol čičku. Byla tak drobounká a roztomilá, p ři pohledu na ní, se Em ě sev řelo

srdce. I když vid ěla jak je kamarádka vy čerpaná, neodradilo jí to. Ema vid ěla

i tu druhou stránku, št ěstí v jejích o čích, když se na dcerku podívala. Když se

malá usmála nebo jí sev řela prst v malinké p ěsti čce. Bylo to tak úžasné. Ema

si byla stoprocentn ě jistá a tak te ď pro to musí ud ělat všechno. Utíkal jí čas,

pokud chce, musí to ud ělat co nejd řív, čím pozd ěji tím menší šance na

úsp ěch.

Vyšla ven z budovy a nadechla se čerstvého vzduchu. Musí zavolat Sá ře,

jestli jí vyzvedne. Musela prohledat celou kabelku, m ěla tam moc v ěcí

a nemohla mezi nimi najít mobilní telefon. Posadila se na lavi čku a za čala

prohledávat vnit řek kabelky, až nakonec telefon p řeci jenom našla. Vyto čila

kamarád čino číslo a čekala, až jí to Sára zvedne.

„Ahoj, tak co už jsi hotová?“ Ptala se docela hlasit ě kamarádka a v pozadí byl

slyšet n ějaký hluk.“

„Ano, už jsem hotová. Kde jsi?“

„Jsem te ď v IKEI, zrovna vycházím ven. Jestli vydražíš tak půl hodiny,

dojedu pro tebe.“

„Dob ře, hlavn ě nejezdi moc rychle.“

„Neboj, za chvilku jsem tam, ju? Tak zatím.“

Sára dorazila, jak slíbila do p ůl hodiny, našt ěstí nikde nebyly žádné zácpy,

jinak by jí to trvalo mnohem déle.

„Tak co?“ Ptala se Emy, když se usadila na sedadlo spolujezdce.“


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist