načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Co je štěstí - Adriana Jirkovská

  > > Co je štěstí  

Elektronická kniha: Co je štěstí
Autor:

Příběh ze života s prvky romantiky. Hlavní hrdinka Ema řeší nesnadnou otázku – touží po dítěti, přestože má jisté zdravotní komplikace a ví, že by to nebylo jednoduché. Ani ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  84
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  90 Kč
7%
naše sleva
2,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-6198-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh ze života s prvky romantiky. Hlavní hrdinka Ema řeší nesnadnou otázku – touží po dítěti, přestože má jisté zdravotní komplikace a ví, že by to nebylo jednoduché. Ani neví, kde sehnat otce. Nebo se má raději zaměřit na svou kariéru? Všichni a všechno kolem ní neustále ovlivňují její rozhodnutí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky










vydáno v říjnu 2016 jako 37. publikace
vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)
ISBN 978-80
ISBN 978-80
ISBN 978-

















Co je št ěstí
Adriana Jirkovská
1. vydání
íjnu 2016 jako 37. publikace
vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)
80-88061-96-0 (epub)
80-88061-97-7 (mobi)
-80-88061-98-4 (pdf)

















ÚVOD
Každý v život ě hledáme n ěco jiného a každého d ělá š ťastným n ěco jiného.
Někdo to najde brzy a někdo hledá celý sv ůj život. N ěkdo to ani nevidí,
i když to má přímo p řed sebou a uv ědomí si to, až když to ztratí a je pozd ě.
Co je důležit ější kariéra nebo rodina? Peníze nebo št ěstí? Láska nebo
přátelství? Na to bude hrdinka této knížky hledat odpov ědi. Co práv ě ji ud ělá
šťastnou a bez čeho nem ůže žít, to se dozvíte na dalších stránkách.
Doufám, že se vám její příb ěh bude líbit, a že vám t řeba i pom ůže uv ědomit
si, co je důležité práv ě pro Vás.

Přeji hezké čtení

S láskou

Adriana Jirkovská





V ěnování


Mojí rodin ě (I té co už se mnou není).

Všechny vás miluji, i když vám to asi neříkám tak často, jak bych m ěla.





1.KAPITOLA – NAROZENINOVÝ SILVESTR
Tik tak, tik tak. Vteřinová ru čička na nást ěnných hodinách obíhala po řád
dokola a ta minutová se pomalu blížila ke dvanáctce, jejich tikání te ď byl
jediný zvuk, který se rozléhal prázdným bytem. Za pár minut odbije p ůlnoc
a začne Nový rok. Všude si budou lidé p řipíjet a přát hodn ě št ěstí do nového
roku, jak to o Silvestra bývá.
Stejně jako ostatní i Ema sed ěla ve svém k řesle a s p řipravenou sklenkou
šampaňského a čekala na p ůlnoc. Pro ni to ale nebyl jenom za čátek nového
roku, ale také její narozeniny. Dokázala si tedy živ ě p ředstavit, jak se asi cítí
ti, kdo se například narodili na Št ědrý den. Byla na tom podobn ě. Všichni si
přáli do nového roku a málokdo si vzpomn ěl, že má narozeniny. Za pár minut
jí dokonce bude pětadvacet a ona to oslaví sama se sebou.
V duchu odpočítávala poslední vte řiny roku a pozvedla sklenku. Za oknem
vybuchovaly barevné ohňostroje a zven čí byly slyšet hlasy plné veselí.
„Všechno nejlepší k narozeninám“, popřála si a napila se šampa ňského.
Vychutnávala si jeho chuť v ústech a usoudila, že vybrala dob ře. Už si cht ěla
nalít další skleničku, když jí zazvonil telefon. P ředem už v ěděla, kdo volá, ani
se neobtěžovala podívat na display a zvedla p říchozí hovor.
„Ahoj mami.“
„Ahoj zlatíčko, všechno nejlepší do Nového roku a hlavn ě všechno nejlepší
k tvým narozeninám.“
„Děkuju, máte se dob ře?“
„Jistě drahoušku a co ty, jsi s kamarády, bavíš se?“
„Ano mami, jsem v pohodě, vážn ě. Také vám p řeji vše nejlepší do Nového
roku, ale už musím končit. Pozdravuj všechny.“ Ukon čila Ema hovor d řív,
než se mohla vyptávat dál a zjistila by, že je její dcera dokonalá lhá řka.
Ema sice lhala, ale říkala si, že to bylo pro dobrou v ěc a to se snad dá
odpustit. Nechtěla, aby si o ní matka d ělala starosti. I když se zrovna te ď
cítila sama víc, než kdy jindy. Do klína jí skočil její úžasný britský modrý
kocour, kterého pojmenovala Merlin, podle slavného čarod ěje z artušovských





legend. Merlin se jí v klín ě sto čil do klubí čka a spokojen ě vrn ěl, když ho Ema
drbala za ušima. Pořídila si ho p řed dv ěma lety, když se odst ěhovala od
rodičů , aby nebyla úpln ě sama. První dny to bylo skv ělé, kone čně odešla od
rodičů , pry č od otcových komentá řů , jenže po pár dnech se za čala cítit
podivně smutn ě a osam ěle. Nikdy vlastn ě nebyla takhle sama. Tak si po řídila
kočku a pozd ěji si dala i inzerát na spolubydlící, kterou se nakonec stala její
kamarádka ze školy. Z roztomilého koťátka se z něj stal po řádný mohutný
kocour a její věrný spole čník ve chvílích samoty.
Na chvilku ho přestala drbat, aby si mohla dolít sklenku. Bez spolubydlící, se
kterou tu bydlela ty dva roky co tu je, byt působil prázdným tichým a až moc
klidným dojmem večer i trochu strašidelným, takže Ema vnímala každi čký
zvuk.
Emina kamarádka a zároveň spolubydlící Sára byla živel. Na první pohled to
prozrazovaly její ohnivé vlasy. Byla o něco vyšší zrzka s postavou modelky.
Všude jí bylo plno. Teď zrovna řádila s pár kamarády n ěkde na horách. Byla
prostě velmi spole čenský typ. Kdyby tu byla, ur čit ě by vymyslela n ěco, čím
by Emu rozesmála a zlepšila jí náladu.
Ema byla jejím úplným opakem. Její tmavě hn ědé vlasy byly skoro černé a se
svou výškou, necelými sto šedesáti centimetry, by jako modelka zcela jist ě
neobstála. A i když se skoro pořád smála, propadala ob čas chmurným
myšlenkám. Nejdůležit ějším rozdílem potom bylo to, že Ema moc do
společnosti nechodila. Ob čas si zašla do kina nebo do divadla, ale nikdy by
nemohla být středem pozornosti jako Sára, to by snad ani nep řežila, ale stejn ě
jí to občas trochu závid ěla. P řesto všechno si byly blízké jako sestry.
Sára je jedináček, zato Ema má bratra, o dv ě minuty mladšího. S Filipem si
jako dvojčata v ětšinou jsou hodn ě blízcí. Stejn ě jako Sára byl n ěkde
s kamarády na horách a pozítří budou mít den jenom pro sebe a budou slavit.
Tušila, že mu mamka volala hned potom, co domluvila s ní. No a potom co
spolu dotelefonují, zavolá Filip zase jí. Taková je jejich tradice. Jen na to
pomyslela a už jí zvonil telefon. Volal samozřejm ě Filip. Byl to takový jejich
rituál, od doby kdy byli malí, a přáli si p řesn ě o půlnoci, uplynulo už pár let
a teď si vždy pop řejí po telefonu, když nejsou spolu.
„Čus ségra, tak jak je? Je to hrozný slavit narozky v tak významnej den.“





Zn ěl vesele a skoro by na n ěm nepoznala, že n ěco pil. Skoro nikdy na n ěm
nepoznala, že něco pil, pokud ovšem nep řebral a byl opravdu opilí. V pozadí
potom Ema slyšela hluk okolní oslavy.
„No jo, ale ty si to stejně užiješ jako vždycky.“
„To si piš, že jo, na mail jsem ti poslal pár fotek, ale co ty. Jsi v pohod ě?“
„V pohodě, vážn ě, neskute čně se s Merlinem bavíme.“
Jenom to dořekla, uv ědomila si, že brácha jí to neuv ěř í. Ani sama sob ě
nezněla zrovna p řesv ědčiv ě, když to říkala.
„Dobře, budu p ředstírat, že ti v ěř ím. Tak všechno nejlepší.“
„Tobě taky, t ěším se, až se uvidíme.“
„Já též, tak se měj.“
„Ahoj zítra.“
Rozloučila se s bratrem a odložila telefon. Dneska už ho pot řebovat nebude.
Přešla k oknu a pozorovala ješt ě pár zbývajících oh ňostroj ů, které
vybuchovali všude venku. Na nebi se střídali nejr ůzn ější barvy a oza řovali
jinak temnou oblohu. Byla to úžasná podívaná, kterou m ěla Ema odmali čka
moc ráda. Sama si ale troufala akorát tak zapálit prskavku. Takovouhle
podívanou by totiž měli d ělat jenom odborníci, kte ří z toho dokážou ud ělat
působivý zážitek. Ona sama byla ráda, že zvládne alespo ň tu prskavku.

Nakonec i ohňostroje skon čili. Na hodinách svítila jedna hodina ráno. Ema už
byla docela unavená, a zatímco všude jinde zábava ješt ě pokra čovala, ona šla
spát. Čím d řív usne, tím d řív bude další den. Dlouho nemohla usnout,
převalovala se a jenom nad n ěč ím neustále p řemýšlela.
V Krkonošských horách
Filip Král se opravdu skvěle bavil, jako vždy. M ěl dovolenou a hodlal jí celou
trávit na sjezdovce plné sněhu. Stal se z toho každoro ční rituál, od jeho
osmnácti takhle s kamarády vyráží na pět dní na svahy (bylo jedno na jakých
horách a letos to vyhráli Krkonoše) a slaví společně Silvestra i narozeniny,





i když si na n ě nikdo nevzpomene. V hotelové recepci dokonce potkal
sestřinu spolubydlící Sáru, která se sem p řijela také bavit se svojí partou
přátel.

Počasí jim opravdu p řálo a jezdilo se opravdu skv ěle. Bylo tu velké množství
lidí na lyžích i snowboardech. Překvapiv ě hodn ě lidí m ělo nápad strávit
Silvestra na horách. Filip dával přednost snowboardu.
Při jednom sjezdu se jen tak tak zastavil p řed jiným snowboardistou, zastavil
tak prudce, že všude létal sníh. V tom snowboardistovi nakonec poznal
sestřinu spolubydlící Sáru. Na o čích m ěla lyža řské brýle a z pod teplé čepice
jí vykukovaly její dlouhé vlasy. Vypadala trochu zaražen ě a vystrašen ě.
Zjevně nem ěla daleko ke zhroucení.

„Co se stalo, málem jsem tě srazil.“ Snažil se nasadit opravdu vst řícný tón.
„To ten sníh, nějak mi vlétl do obli čeje a já musela zastavit. Omlouvám se.“
„To nic, já se taky omlouvám, určit ě jsem t ě vyd ěsil. Co takhle zajít na čaj,
ohřát se?“
„Děkuju, p ůjdu moc ráda, dneska už m ě na ježd ění p řešla chu ť.“

Šli spolu na čaj do stylové hotelové restaurace a najednou se p řistihl, že se na
ní dívá jinak než jenom na sestřinu spolubydlící. Nikdy se na ní vlastn ě ani
pořádn ě nepodíval, o čividn ě. Setkali se jenom párkrát a během jejich setkání
jí zjevně nev ěnoval dost pozornosti. Te ď ho zaujaly hlavn ě ty její rudé vlasy,
když si sundala čepici a rozpustila si je. Byly jako ohnivé plameny. Nejvíc se
mu líbilo, jak se směje jeho vtip ům a měli toho hodn ě spole čného.
V restauraci byla příjemná atmosféra. Čaj je zah řál zevnit ř a jinak teplo
obstarával krb, ve kterém praskalo hořící d řevo. Sed ěli spolu pom ěrn ě
dlouho, odešli spolu dokonce na večeři a potom do spole čenské místnosti.
Povídali si spolu až do večera.
Další den si z něho kamarádi d ělali legraci. Utahovali si z něj, že je po řád
myšlenkami jinde. Chtěl navíc zase vid ět Sáru. Když s ní nebyl, tak o ní
alespoň neustále mluvil. Se Sárou se mu moc dob ře povídalo. P řekvapilo ho,





že je sportovn ě založená, když vypadala jako modelka. Taky ho p řekvapilo,
když mu řekla, že je vlastn ě kv ětiná řka. Tolik toho o ní ješt ě nev ěděl.
Silvestrovské oslavy v hotelu byly opravdu velkolepé. Dávali si na nich
každý rok záležet. Ve vyklizené restauraci byl připravený DJ s muzikou, nebo
kdo chtěl, mohl se dívat ve spole čenské místnosti na zábavný po řad na
obrovské plasmové televizi a celý večer tu byli obložené stoly a na p ůlnoc
připravený p řípitek.
Filip zase nějakou náhodou potkal Sáru, náhodou o sebe poslední dobou
neustále zakopávali a vůbec se nedomlouvali a nakonec slavili Silvestrovský
večer spole čně. Bavili se spole čně i se svými p řáteli. Báje čně si užívali.
Pár vteřin p řed půlnocí za čal n ěkdo odpo čítávat vte řiny a všichni si stoupnuli
se sklenicemi šampaňského, které rozdala obsluha. Potom si všichni p řáli
a jak to bývá, lidé se rozdělili na páry, které si m ěli v ěnovat novoro ční
polibek. Venku bylo slyšet bouchání ohňostroj ů a přitom se všechno jakoby
zastavilo.

Filipa vyvedlo z míry, když se Sárou stáli a přáli si všechno nejlepší do
Nového roku. Ani nevěděli jak, stáli proti sob ě a vnímali ten výjime čný
okamžik. Filip si říkal, že tradice se nemají porušovat a pak už v ůbec
nemyslel, naklonil se k Sáře a políbil jí.

Měl to být jenom oby čejný krátký novoro ční polibek. Jenomže to dopadlo
úplně jinak, ani si nepamatoval, kdy se naposledy s někým takhle políbil.
Jako by jím projela elektrická vlna a všechno kolem se zastavilo. Nikdy ho
polibek tolik nerozhodil a navíc mu hned potom zmizela. Trvalo mu n ěkolik
minut, než se z toho vzpamatoval. K návratu na zem mu pomohl i mat čin
telefonát. Hned potom zavolal svojí sestře-dvoj četi, která zcela jist ě byla
doma sama. Nějak se mu nepoda řilo p řemluvit jí, aby jela s ním a Sá ře z řejm ě
taky ne. Vědě, že je jeho sestra dost uzav řená a samotá řská, ale p řál jí, aby si
život užívala a něco zažila. Jako on. Hned potom si znovu p řehrával poslední
okamžiky a chtěl zjistit, co ten polibek vlastn ě znamenal, jenomže Sára
nebyla k nalezení a vlastně ani neznal číslo jejího pokoje. Nezbývalo mu nic
jiného, než se zaměstnat n ěč ím jiným, nap říklad jít kone čně spát.






Sára zatím na pokoji nemohla p řijít na to, jak jí proboha napadlo se líbat
s bratrem svojí kamarádky a spolubydlící v jedné osob ě? Nedalo se pop řít, že
je to vážně p ěkný chlap, ale jak se k sob ě budou chovat, až se uvidí a že to je
díky Emě zcela jisté, že se uvidí. Kdyby to bylo tak, že se už nikdy neuvidí,
ale jak přestojí trapné setkání? P řitom si s takovými v ěcmi nikdy ned ělala
starosti. Jeden polibek sem nebo tam, ani nepočítala, kolik kluk ů políbila
a hned na ně zapomn ěla, ale co ud ělá s tímhle. V ěděla od Emy, že to není
zrovna vzor všech ctností a s žádnou mu to moc dlouho nevydrží. Navíc jako
policajt měl nejenom nebezpe čné povolání, ale také nedostatek volného času
a pokud ho měl, tak ho v ětšinou trávil v posilovn ě nebo s přáteli a známostmi
na jednu noc nebo nejdéle na týden. S takovým si teď rozhodn ě nechce nic
začínat. Vždy ť ani ona sama zrovna nestojí o nějaký vztah, v ůbec ne o nějaký
lehkovážný, s tím už skončila.
Budou si to muset nějak vyjasnit. Hlavn ě už dneska se vrací dom ů. Tím se to
snad všechno uklidní a samo vyřeší. Nebo taky ne.
2.KAPITOLA - VŠECHNO NEJLEPŠÍ A ŠŤASTNÝ NOVÝ
ROK
Ema spala jenom pár hodin, když jí vzbudil příchod její spolubydlící. Sice se
snažila být opravdu potichu, ale moc se jí to nedařilo. Zvláš ť když vržou
dveře od sk řín ěk a tak dále. Navíc bylo asi p ůl hodiny p řed polednem a Ema
by už i tak nemohla dál spát. Už nějakou chvíli se jenom tak p řevalovala ze
strany na stranu, takže se nedalo úplně stoprocentn ě říct, že jí vzbudila zrovna
Sára. Ema se tedy vymotala z peřiny, oblékla se a šla svou kamarádku uvítat.
„Jéj čauky, já t ě vzbudila? Tak to se moc omlouvám. P řeju ti všechno nejlepší
do Nového roku.“ Švitořila Sára vesele a vypadala sv ěže, že by nikdo
nepoznal, že včerejší noc oslavovala a bavila se až do rána.
„Taky ti přeju Š ťastný Nový rok a stejn ě už je hodn ě hodin a nemohla jsem
spát. A prozraď mi, jak to d ěláš, že vypadáš po prohý řené noci tak sv ěže.“
„To nepovím, to je státní tajemství.“ Zasmála se Sára a zmizela v koupeln ě.
Potom se usadily v obýváku s dvěma hrnky čerstvé kávy a Ema od Sáry
vyzvídala, jak se měla na horách. Nemusela ji k tomu moc povzbuzovat. Sára





se v ětšinou velmi rychle rozpovídala a potom nev ěděla kdy skon čit. Em ě to
vůbec nevadilo, ráda kamarádku poslouchala, protože většinou m ěla zábavné
historky a uměla je skv ěle vypráv ět. Ema tak trochu žila i ze zážitk ů své
kamarádky. Sára dokázala vést monolog třeba i hodinu v kuse. No a týden na
horách, to musela mít Sára zážitků dost na celý zbytek dne.
„Takže ses jako obvykle dobře bavila.“
„To jo klidně bych si to tam prodloužila, byla tam super parta a domluvili
jsme se na příští rok, škoda, že si nejela.“
„Vždyť víš, že nelyžuju a jak jsi říkala, byli jste na sjezdovce docela dost.“
„Hmm, máš pravdu a sama by ses na pokoji nudila. Tak m ůžeme vymyslet
něco jiného, vždy ť jsi m ěla narozky ne?“
„Ty oslavíme zítra. Sejdu se s bráchou a potom m ůžeme ud ělat n ějakou menší
oslavu pro nás dvě. S rodi či to potom oslavíme o víkendu.“
„Kdyby to bylo na mě, vyrazila bych slavit n ěkam do klubu, ale na to ty nejsi.
Pamatuju si, když jsme někam šly, že jsi byla ráda, když jsme odcházely.“
„Prostě mi to n ějak nesedí.“
„Vždyť to nevadí, ale m ěla by sis trošku víc užívat. A už to nebudeme
rozebírat, jestli chceš jenom malou oslavu, pozvi bráchu a oslavíme to jenom
my tři.“
„Tak jo, zeptám se ho, jestli bude mít čas.“
„Fajn, já zatím dojdu ještě n ěco nakoupit, abychom m ěli n ěco dobrého,
myslím, že tady skoro nic není.“
„To jo, myslím, že naše zásoby už jsou na hraně.“
„Takže nákupy, co může být lepšího?“
„No a dneska budeme jenom relaxovat a odpo čívat. Za pár dní už nám zase
začíná pracovní rutina.“
„S tím nemůžu nic než souhlasit. M ůžeme si t řeba zavolat pro pizzu a pustit si
nějaký oddechový film.“
„Určit ě, ty máš prost ě skv ělý nápady.“
„To mám a určit ě bys m ě za nikoho jiného nevym ěnila, ne?“





„Jak t ě to napadlo, vždy ť jsi jako moje sestra.“
„No jenom tak. Já bych tě taky nevym ěnila, i když m ě n ěkdy trochu štveš.“
„Vážně? Kdy jestli se smím ptát.“
Dál se už jenom přemýšlely nad tím, kdy se t řeba na sebe naštvaly nebo se
hodně pohádaly a vyšlo jim, že vlastn ě skoro nikdy. Zbytek dne si užily, nic
nedělaly a jenom lenošily.
Druhý den se Ema vzbudila velmi brzy. M ěla ješt ě hodn ě času, než bude
muset vyrazit na schůzku s bratrem. Uva řila si čaj, pustila zprávy a zjiš ťovala,
jaká je venku zima. Posledních pár dní hrozně mrzlo. Podle p ředpov ědi bylo
venku mínus patnáct stupňů , takže se bude muset po řádn ě obléknout.
Asi tři čtvrt ě hodiny p ředem se už Ema oblékla, nezapomn ěla na teplé boty
a bundu, čepici, šálu a rukavice a vyrazila ven. Do m ěsta šla p ěšky. Řidi čák si
dělat nehodlala, rad ěji chodila p ěšky. I když dneska by dala p řednost p ěkn ě
vyhřátému autu. Mráz jí totiž štípal do tvá ří a nějakým zp ůsobem se dostal
i skrz její oblečení a byla jí zima.
Konečně dorazila do kavárny, kde bylo útuln ě a teplo. Usadila se ke stolu
a svlékla si bundu. Sundala si i čepici a ostatní v ěci. M ěla tuhle kavárnu ráda,
bylo to tu hezky zařízené. M ěkká k řesla a dřev ěné stolky. Všechno lad ěné do
žlutooranžové barvy. U prodejního pultu si mohla vybrat z nabídky sladkostí
anebo z nápojového lístku jednu z mnoha druhů výborné kávy.
Byla tu brzy, vždycky byla radši někde d řív než aby p řišla pozd ě, to m ěla po
mamče. Naopak její bratr m ěl všechno na háku a velmi často se mu stávalo,
že chodil pozdě. Akorát svojí práci bral dost vážn ě a na sm ěny chodil v čas.
Proto si ještě nic neobjednávala a čekala s tím, až dorazí Filip.
Ten dorazil výjimečně brzy, p řesn ě na čas. Vstoupil do dve ří kavárny
a pohledem přejížd ěl po kolem sedících lidech, aby našel svou sest řičku. Ta
seděla u jednoho stolu u okna a čekala na n ěj. P řišel k ní a ona se zvedla ze
židle. Objali se a dal jí pusu na tvář. Ema se p řitom musela stoupnout na
špičky, protože byl asi o dv ě hlavy vyšší než ona. Potom si teprve svlékl
bundu a přisedl si k ní.
„Ahojky, už sis něco objednala?“
„Ne ještě ne, čekala jsem s tím na tebe. Co se to s tebou stalo, že jsi tak
dochvilný?“





„No, asi už stárnu.“ Odpov ěděl a teatráln ě si povzdechl a up řel na sestru svoje
jasně modré o či.
„Tomu nevěř ím, že by m ůj brat říček kone čně dosp ěl?“
„Zřejm ě, ale nebu ď si tím tak úpln ě jistá, podle n ěkterých studií jsou i dosp ělí
chlapi jako malý kluci.“
„Vždyť já vím a u tebe se ani nedá čekat nic jiného. Jenom jsi nás všechny
překvapil, když ses dal na policejní dráhu.“
„Každý kluk chce být buď voják, hasi č nebo aspo ň polda. Takže to bylo bu ď
anebo.“
„Jasně, hlavn ě, že t ě to baví.“
„To jo.“
„A jak sis to užil na horách?“
„Jo, bylo to super, fakt o hodn ě p řicházíš, kdy se nechceš nau čit na lyžích
nebo na snowboardu.“
„A mít pořád n ěco zlomeného? Ne, p ěkn ě d ěkuju.“
„Ale prosím tě.“
„Přece si pamatuješ jaký je m ůj vztah ke sport ům.“
„To teda jo.“ Zasmál se Filip při n ějaké vtipné vzpomínce. „Možná je na čase
s tím něco ud ělat, ne?“
„Ne díky, raději všechno sportování nechám na tob ě a Sá ře.“
Do kavárny zrovna vešla nějaká docela mladá maminka s dv ěma malými
dětmi a Eminy myšlenky odlétly úpln ě n ěkam jinam. Probralo jí až to, když jí
bratr štípnul do ruky, kterou měla voln ě položenou na stole.
„C-co je?“
„Jsi v pohodě? Jsi n ějak mimo, nejsi ve své k ůži, nebo jak bych to popsal
a hlavně, v ůbec m ě neposloucháš.“
„To nic není.“
„Nekecej, znám tě až moc dob ře na to, abych poznal, že t ě n ěco trápí. NO tak.
Máš už domluvenou tu schůzku u doktora, je to ono? A máš z toho strach?
Jestli jo, tak já půjdu s tebou.“





„Prosím t ě, co bys d ělal u gynekologa? Zvládnu to sama. Skoro na to
nemyslím, ale teď se mi to jenom p řipomn ělo, protože se to blíží.“
„Tak dobře, ale kdybys pot řebovala, řekni a půjdu s tebou.“
„Jistě a zm ěň me už téma. Byl jsi už u rodi čů ?“
„Byl jsem tam, než jsem odjel na hory a p ůjdu tam stejn ě jako ty až
o víkendu. Proč se ptáš?“
„Já jenom, jestli jsou rodiče v pohod ě.“
„Jo jsou, už jsou to ale dva roky, a sice to trvalo , ale snad si zvykli, že jsme
pryč.“
„To je dob ře, aspo ň se tolik nehádají kv ůli mn ě.“
„Co to prosím tě...“
„Neřeš to, prost ě je to tak lepší. Vždy ť víš, že jsem s tátou moc nevycházela.“
„Vím, ale netušil jsem, že to byl důvod, pro č jsi odešla.“
„Byl to hlavní důvod, ale to už je te ď jedno. Jenom jsem se bála, že až tam
budou sami, tak se třeba budou hádat ješt ě víc, nebo naopak spolu nebudou
tak často a odcizí se. A moc často tam nechodím.“
„Nevím, připadali mi docela v pohod ě.“ Prohrábl si rukou krátké hn ědé vlasy.
„To jsem si oddychla.“
„S tím si nedělej starosti Emi, mamka ta ťku srovná.“
„Vždyť já vím.“
„Tak už na to přesta ň myslet a hlavn ě se nenervuj.“
„Budu se snažit.“
„A vážně, kdybys n ěco pot řebovala, dej mi v ědět.“
„Ano mami. Nebudu ale s tebou probírat třeba problémy s chlapama, nebo
bys měl zájem o nějaké moje historky?“
„Ne-ne díky, radši o tom nechci nic v ědět. Ale ty mi s mými problémy
s holkami pomůžeš ne?“
„Přeci bych t ě v tom nenechala. Ješt ě jsi s tou Terezou nebo Tá ňou nebo jak
se jmenovala?“





„Ne už dávno ne. Vždy ť víš, že mi to nikdy déle než týden nevydrží. Nejlíp
jedna noc a dost.“
„Mohlo mě to napadnout. Jeden jako druhej. Jenom si užívat a nevázat se.“
„Au, to bolelo.“ řekl Filip a zatvá řil se ublížen ě.
„A není to pravda? Vždyť ses sám p řiznal.“
„Dobrá, vzdávám se, možná je to tím, že jsem ješt ě nepotkal tu pravou, která
by byla tak úžasná jako moje skvělá sest řička.“
„Ale jdi!“ Usmála se na něj Ema. „M ěl bys ješt ě čas? Sára mi chce ud ělat
radost a uspořádat takovou malou oslavu. Bylo by blbý, kdybychom tam byly
jenom mi dvě, nep ůjdeš taky?“
„No nevím, dvě na jednoho? To zní jako p řesila. Ale p ůjdu.“
„To jsem ráda, doufám, že máš alespoň ješt ě pár historek, no i když myslím,
že tě Sára moc nepustí slovu.“
„Nevadí. Co bych neudělal pro svojí sest řičku.“
„Díky.“
„Není zač. Asi bychom už m ěli jít.“
„Jo, zaplatíme a půjdeme.“
Filip zavolal na servírku a zaplatil. Potom si vzal i svoje v ěci a vyšli ven
z kavárny. Venku zase sněžilo a Ema byla ráda, že je tu brácha autem
a nemusela tak jít znovu pěšky. Autem byli u Emy doma za p ět minut. Sára
už se vrátila z nákupu a slavnostně upravila st ůl. Na n ěj dala n ěco sladkého,
slaného, skleničky a lahev šampa ňského na p řípitek. Sta čila ješt ě zapálit
svíčky na dortu, když v zámku zarachotil klí č a vešla Ema se svým bratrem.
„Všechno nejlepší,“ vesele vykřikla a objala svojí kamarádku. „Nesmíme
taky zapomenout na tvého bratra, který si na nás udělal čas.“ P řešla
k Filipovi, objala ho a také mu popřála všechno nejlepší k narozeninám. Ema
tomu nemohla uvěř it. Sára si s tím dala takovou práci. Když to řekla nahlas,
tak se jí dostalo odpovědi: od čeho by jinak byli kamarádky? Potom Ema
musela sfouknout svíčky na dortu a rozkrájet ho. Každému nandala na talířek
kousek dortu a Filipa pověř ily dívky otev řením šampa ňského. Filip lahev
opatrně vzal do ruky a odd ělal zátku. Ema mu hned podala skleni čky, aby





mohl nalít šampa ňské a našt ěstí se nic nevylilo a poté jako jediný chlap
v místnosti pronesl přípitek.
„Hodně zdraví, št ěstí a ať se nám všechno da ří.“ Řekl Filip a všichni t ři si
přiťukli. Skleni čky o sebe krásn ě zazvonily.
Ema si všimla pohledů mezi bratrem a Sárou. Byla mezi nimi chemie, a ť už si
toho byli vědomi nebo ne, ona to zaregistrovala. Napadlo jí, že spolu t řeba
něco mají, ale to by jí snad řekli, nebo ne? Taky se jí zdálo, že mají mezi
s sebou nějaké tajemství, n ěco o čem Ema asi zatím nemá v ědět, proto si toho
raději p řestala všímat a zam ěř ila se na výborný kousek dortu na talí ři.
3. KAPITOLA – ZPÁTKY NA SKOK U RODI ČŮ
Ema se na návštěvu u rodi čů musela psychicky p řipravit. Nebylo to jako t řeba
nutná návštěva u zuba ře, ale možná n ěco na ten zp ůsob. Vždycky se to
snažila nějak p řežít a neutrp ět další šrámy na duši. Otec si vždycky našel
něco, čím by jí p řipomn ěl, že je k ni čemu, jak to d ělal vždycky, co si
pamatovala. V hlavě jí zn ěly jeho neustálé p řipomínky z dob dospívání. Tak
živě jako by to bylo v čera:
„Už si to zase udělala nap ůl. Musíš to d ělat tak, aby to bylo hotový a ne
jenom tak aby to bylo. To je potom odfláknutá práce. K ni čemu!!!.“ To mu
vadilo, jak zametala nebo že vůbec umyla nádobí. Nau čila se tedy zametat
zásadně tehdy, když nebyl doma.
„Zkus chvilku myslet tím, co máš na hlav ě a ur čit ě na to p řijdeš .“ To jí říkal
vždy, když na něco nemohla p řijít sama a nešlo jí to. Nakonec se skoro do
ničeho nepoušt ěla s tím, že jí to stejn ě nep ůjde. P ředem všechno rad ěji vzdala
a ani se neodhodlala s tím něco ud ělat.
„Jestli ti něco vadí tak to řekni.“ Sice to tak řekl, ale když m ěla sv ůj názor,
naštval se a ještě ho smetl jako otravného brouka. U nich doma prost ě byl
jenom jeho názor ten správný.
„Ty už zase jíš? Neměla by sis dávat pozor na váhu a přestat se po řád n ěč ím
cpát?“ „Copak se nechceš líbit jako ostatní holky, copak ti to je jedno ?“
K jejímu vzhledu měl p řipomínky skoro obden.





„Co si zas vyvád ěla, jako bys tak mamince říkala, že jí nemáš ráda, p řitom
ona tě zbož ňuje a ud ělala by pro tebe první poslední.“ Neustále jí p řipomínal,
že toho pro svou maminku nedělá dost.
„Tak mi odpověz normáln ě, nechci žádný ty řečičky okolo, prost ě p řesn ě
odpověz.“ Nev ěděla jak mu odpov ědět, aby se mu to líbilo. Jakoby mluvili
každý jiným jazykem, zkrátka se nedokázali domluvit.
„Vždyť už jsi skoro dosp ělá, copak to nedokážeš pochopit? Chováš se jako
malý dítě.“
„Jsi pořád jenom u po číta če nebo knížky, nejsi nemocná?“ nebo „Kolik ti
vlastně je, babi čko?“
Nebo když chtěla n ěco říct, mít sv ůj názor, odpov ěděl jí na to :“Ml č, nechci
nic slyšet. Buď zticha.“ nebo „Ty tvoje p řipomínky si nech pro sebe“ když
chtěla upozornit na n ějaký hezký film v televizi.
Jednou měla také problém kv ůli zapékaným brambor ům. Ješt ě je p ředtím
nedělala a ptala se ho, jestli se ho m ůže zeptat, když bude pot řebovat pomoct
a on odpověděl, že to p řece zvládne sama. Neodhadla ale množství oleje,
a když jí přišel zkontrolovat tak jí donutil brambory z plechu sundat a trochu
oleje vylít. Ema v tu chvíli nemyslela a řekla n ěco v tom smyslu, že kdyby jí
poradil, jak ho prosila tak by se to nestalo a už byl ohe ň na st řeše. Nakonec za
Emou přišel bratr zjiš ťovat, co se stalo, že se táta vzteká a prý se musel hodn ě
držet, aby jí nedal facku. Tu mimochodem dostala dokonce asi v osmnácti.
Nebylo jí dobře a sed ěla u po číta če. Ta ťka p řišel nahoru a bavily se snad
o krmení psa, kdy ho Ema naposledy krmila. Když mu t řikrát odpov ěděla, že
včera sice ne, ale jinak ho krmí každý den, naposledy tedy p ředev čírem,
dostala od něj facku ani nev ěděla pro č.
Z toho všeho potom mezi rodiči vznikaly hádky. Ema byla neš ťastná, když
slyšela jak je táta na maminku protivný a zvyšuje neustále hlas jenom kv ůli
ní. Maminka se jí snažila zastávat, ale otec nikdy nep řipustil jiný názor než
ten svůj a neustále aniž si to t řeba uv ědomoval, zra ňoval n ěč í city.
K tomu všemu byla vždycky hrozně nešikovná, zakopávala dokonce o svoje
vlastní nohy. Měla dny, kdy jí zkrátka všechno padalo z ruky, na led ě každý
rok nejméně p ětkrát uklouzla a spadla, párkrát se jí dokonce zasekla noha
v blátě, a když jí cht ěla vytáhnout, tak skon čila na zadku v blát ě nebo šla
zřejm ě zamyšlená a narazila čelem do zna čky.





No a co teprve když jednou u snídan ě prohlásil, že jí asi mrští jejím
minipočíta čem, protože na n ěm prý tráví celé dny. To bylo v dobu, kdy se
pokoušela napsat něco smysluplného, jenomže bylo t ěžké najít inspiraci
a přijít s něč ím originálním, když už toho tolik p řečetla, bylo vážn ě t ěžké.
Z toho všeho potom vyplývalo její velmi nízké sebevědomí.
Věděla, že to nemyslel zle, ale ona byla asi moc p řecitliv ělá a všechno si
brala až moc k srdci. Všechny ty jeho připomínky. P řipadala si p řitom
k ničemu a neužite čná. Vždycky to vypadalo, že v ůbec nic ned ělá a mnohdy
měla pocit, že do téhle rodiny snad ani nepat ří. A ť se snažila, jak cht ěla,
nikdy to nebylo dost dobré. Jako by viděl jenom to špatné a dobré nikdy.
Nepamatovala si, že by jí někdy pochválil. Kv ůli všemu se hned roz čílil
a hned zvyšoval hlas. Ona se naučila ml čet a na nic rad ěji neodpovídat,
nedohadovala se s ním, protože věděla, že to nemá smysl. Nikdy nevzal jiný
názor než ten svůj. Nedokázali najít spole čnou řeč, jako by ona mluvila
jedním jazykem a on jiným. Byl i dost přísný, ale to mu nevy čítala, vychoval
jí i bratra tak, že z nich vyrostli slušní, dobře vychovaní lidé. V ěděli co je
dobré a co zlé. Snažili se ve škole, aby měli dobré známky, protože to pro
otce bylo to nejdůležit ější. A podporoval je ve studiu, cht ěl, aby z nich n ěco
bylo.
Byl to jinak vzorný otec. Jenom se víc staral o Filipa a na Em ě vid ěl jenom
chyby, zřejm ě tím, že byla holka. Mamka jí to zas vynahrazovala. S tou si
mohla kdykoliv o čemkoliv popovídat, byla jako její kamarádka. Ema jí
obdivovala za všechno, co dokázala. Byla prostě úžasná. Kolik toho v život ě
dokázala, byla prostě neuv ěř itelná a Ema jí naprosto zbož ňovala. M ěla jí moc
ráda. Bylo to alespoň vyrovnané, mamka stála p ři ní. Kv ůli tomu se ale
i několikrát chytla s otcem. Potom bylo Em ě akorát h ůř , vy čítala si, že se
kvůli ní rodi če hádají. To potom byla hrozn ě ráda, že má Filipa, ten jí
vždycky utěšoval a zvedal jí náladu. A byl v tom vážn ě dobrý.
V takových chvílích byla hrozně ráda, že ho má. Samoz řejm ě, že jí ob čas lezl
na nervy a párkrát si vjeli do vlasů, ale vždycky si to urovnali a bylo všechno
zase tak, jak má být. Někdy si říkala, že neví, co by bez n ěho d ělala. Dávali
na sebe vzájemně pozor a pomáhali si, když to jeden z nich pot řeboval. Jinak
si nebyli moc podobní. Filip byl spíš povahou jako Sára. Byl živý,
společenský, zábavný a zapadl do každé spole čnosti, do které p řišel. Jediné
co mu vyčítala, byli jeho velice krátké známosti. Nikdy s žádnou dlouho
nevydržel. Nejraději m ěl známosti na jednu noc, což Ema z hloubky duše





odsuzovala a snažila se ho p řivést na lepší cestu. Vysv ětlit mu, že to jde
i jinak. Netušila jestli teď n ěkoho má a po té malé oslav ě nemohla pustit
z hlavy, že si možná něco za čal se Sárou. Jenom doufala, jestli je to pravda,
aby to nějakým zp ůsobem nezkazil. Na to m ěla jeho i Sáru moc ráda
a doufala v to, že jestli jsou spolu, tak jim to třeba kone čně vyjde. P řála jim to
a doufala, že se brzy dozví, jak to s nimi vlastně je. M ěla by radost za n ě za
oba.
Teď stála p řed domem, kde vyr ůstala a čekala na bratra, aby p řišli k rodi čů m
společně. Byla jí sice trochu zima, ale n ějak to te ď nevnímala. T řásla se
trochu zimou, ale také nervozitou. Nebyla tu nejméně t ři týdny a přemýšlela,
co by zas mohl otec mít proti ní. Jak byla tak zamyšlená, ani si nevšimla, že
už bratr dorazil, zaparkoval a došel až k ní.
Filip sestře položil ruku na rameno a ta s sebou trhla, z řejm ě byla myšlenkami
jinde a nevšimla si ho.
Ema se na něj oto čila. „Panebože, tys m ě ale vylekal.“
„Omlouvám se ti, to jsem opravdu nechtěl.“
„To nic, asi jsem se zamyslela a nevnímala jsem.“
„No jo, ty jsi náš malý snílek nebo malý strašpytel ? Po řád se nem ůžu
rozhodnout.“
„Ha – ha. A ty jsi zase náš vtipálek. Tak pojď, už si ur čit ě říkají, kde jsme tak
dlouho.“ Odpověděla na to Rebecca a zahled ěla se na známý d ům. Bílá
omítka, hnědá okna s kv ětinami v truhlících. K tomu ješt ě malá zahrádka
vedle domu, kde mamka pěstovala kyti čky a i pár bylinek. Za plotem št ěkal
jejich hlídací pes, velká chlupatá Tibetská doga Max. Ten, když p řišli blíž,
začal vrt ět ocasem, protože je poznal.
Filip měl už v ruce klí če a odemkl vstupní bránu. Max je p řivítal a šel s nimi
podél cesty až k domovním dveřím. Ty se vzáp ětí otev řely a stála v nich
jejich mamka s širokým úsměvem ve tvá ři. Vypadala po řád stejn ě, čas jako
by se jí vůbec netýkal. M ěla pár vrásek kolem úst, ale to bylo tím, jak se
neustále usmívala. Nikdo by jí její věk netipoval, jak dob ře vypadala. Ema
doufala, že to snad zdědila po ní a jednou bude vypadat taky tak dob ře. Bude
mít neustále tolik síly a energie a trpělivosti. Když žila tolik let s otcem,
musela se opravdu hodně obrnit trp ělivostí.





„Vítejte doma, d ěti čky moje.“ P řivítala je a oba pevn ě objala a políbila na
tváře.
Bylo trošku zvláštní p řijít do tohohle domu jako host, když tu ješt ě nedávno
normálně žili a byl to jejich domov. Boty a bundy si odnesli do kumbálu
a vzali si připravené ba čkory.
Než vešli do obývacího pokoje, stiskl ješt ě Filip sest ře ruku, aby jí povzbudil
a dodal trochu odvahy. Pak už stáli uprostřed obýváku a pozdravili se
s otcem, který jako vždy seděl na pohovce a sledoval n ěco v televizi.
Filip si přisedl k němu a Ema šla za mamkou do kuchyn ě, zjistit, jestli
nepotřebuje s něč ím pomoct. Bylo to automatické, zkrátka zvyk, jako by
odtud nikdy neodešla. Pomohla jí udělat jednohubky a namazala chlebí čky.
Ostatní hosté, tety a strejdové, měli p řijet až za hodinu, takže m ěli dost času.
Když skončily v kuchyni, vzaly p řipravené tácy a odnesly je do obýváku.
Posadily se na volná místa na pohovce.
„Tak co holky, všechno hotovo?“
„ Samozřejm ě Filípku, neboj, nenecháme t ě um řít hlady.“
„Ha ha, vážně vtipný ségra.“
„Jak bylo na horách broučku?“
„Super mami, hodně sn ěhu a úžasný sjezdovky, taky skv ělá parta, takže jsem
si to užil.“
„To je dobře. A co ty Em, ty v ůbec nikam nechodíš, jak je to možný. Dokud
jsi mladá, měla by sis užívat ne? Vždy ť vy mladí máte tolik možností, tak
proč po řád jenom sedíš doma. Vždy ť u těch tvých knížek a televize zestárneš
a život ti uteče mezi prsty. V ůbec nežiješ. To já ve tvým v ěku ...“
„Jsem v pohodě, vážn ě. Moje spolubydlící Sára m ě ob čas n ěkam vytáhne a to
úplně sta čí. Jsem spokojená.“
„Možná teď zlato, ale za pár let, když budeš po řád sama. Jak si chceš n ěkoho
najít. Nebo snad někoho máš?“ P řidala se do hovoru mamka.
„Ne, nikoho nemám.“ Odpověděla Ema a trošku se za červenala.
Doufala, že tohle téma už dál nebudou rozebírat. Necht ěla jsem p řed nimi
působit zoufale nebo neš ťastn ě. Rozhodn ě necht ěla, aby v ěděli, že její





deprese z d ětství po řád trvají. Vlastn ě ani netušila, jestli o nich rodi če n ěco
věděli. Jestli v ůbec v ěděli, jak se trápí. Když si toho trochu všimli
„To by ses ale nejdřív musela trošku snažit. Nic nezískáš jenom tak. M ěla bys
trochu zhubnout a začít se o sebe starat.“ Neodpustil si otec.
Ema otevřela pusu, jako že chce n ěco říct, ale nakonec nic ne řekla. Stejn ě by
to k ničemu nebylo. Otec by jí stejn ě neposlouchal, tak pro č se namáhat. Od
dalších otcových poznámek jí naštěstí zachránil p říchod prvních host ů.
Vídali se jenom na oslavách narozenin a svátků. Jinak moc ne. Ema byla
ráda, že je vidí a alespoň na n ějakou dobu se rodi če budou zabývat n ěkým
jiným než jí.
„Dáte si určit ě všichni kousek dortu.“
„Já ne, děkuju.“ Řekla Ema.
To bylo zase něco pro jejího otce. Nedalo mu to a musel si zkrátka rýpnout.
„To zase držíš nějakou dietu nebo co? Není to ale vid ět. Stejn ě to moc dlouho
nevydržíš, vždyť t ě znám. Nikdy to nevydržíš.“
Díky tati, pomyslela si Ema v duchu a radši šla mam ce ješt ě s něč ím pomoct
a počítala minuty, až bude oslava u konce, aby už z toho zbyla zase jenom
vzpomínka. Nechtěla, aby jí ješt ě otec vy čítal, že s ni čím nepomáhá, jak to
mívá ve zvyku.
Jediné co na tom bylo dobré, byly dárky. Ema milovala dárky. Sama ale
nikdy nevěděla jaký dárek komu koupit a chodila se radit k mamce. Ta na
takové věci m ěla talent a dob ře jí radila. Ema se na ní s výb ěrem dárk ů mohla
vždycky spolehnout.
Potom se už snažila otce nevnímat. Raději se bavila se všemi okolo
a zjišťovala co je u nich nového. Tím, že se tak často nevídali, bylo p ři
takových setkáních pořád o čem mluvit. Za to byla Ema moc vd ěč ná.
Dokonce se i smála a to zase díky svému bratrovi, který zajiš ťoval zábavu pro
celou společnost. Zrovna vypráv ěl n ějakou zábavnou historku a Ema se
smála, až jí z toho bolelo břicho. Nakonec ta oslava nebyla tak hrozná, jak se
jí na začátku zdálo. Alespo ň trochu si to užila i Ema. Taky si dala skleni čku
vína, aby lépe ustála případné další otcovi poznámky.





Zdálo se, že to docela zvládá. Bratr házel r ůzná témata, bavilo se hlavn ě
o něm, o jeho silvestru, kamarádech na horách a v práci, o tom jaká on zažívá
každodenní dobrodružství a o ní se už skoro nikdo nezmi ňoval. Otec si sice
ještě párkrát neodpustil n ějakou poznámku jejím sm ěrem, ale Ema už m ěla
asi třetí skleni čku a úsp ěšn ě se jí da řilo ml čet a nereagovat.
Byla to zase oslava jako jiná, všichni se bavili a Ema to všechno pozorovala.
Vždy byla spíš pozorovatel zvenčí. Tak to nebylo jenom v kruhu rodiny
a známých, ale byla taková i ve škole. Bavila se se všemi a přitom vlastn ě
s nikým. Ráda si s někým za čala povídat, když za ní p řišel. No, a když nikdo
nepřišel, tak nic nehrotila a rozhodn ě sama za nikým nešla si povídat. Držela
se stranou.
To jí už zůstalo, a i když se snažila párkrát se zm ěnit, nikdy se jí to
nepodařilo. Změnila ú čes i oble čení, ale sebev ědomí si nijak nedokázala
vylepšit. Nejlépe se cítila, když strávila jedny prázdniny v cizin ě, úpln ě sama
bez rodičů . Musela se spolehnout jenom sama na sebe, všechno si řešit sama.
Procházela se sama, jezdila sama po různých m ěstech jenom s mapou v ruce
a byla štěstím bez sebe, že to všechno zvládá. Zvládla dokonce i vlakovou
stávku i dotěrného cizince. Když necht ěla být úpln ě sama, zašla si do kavárny
a pozorovala hukot kolem sebe. Když se potom všem vrátila zpátky dom ů,
zdálo se jí, že to byl jiný svět, jiný člov ěk. Jakmile se vrátila zpátky dom ů,
opět se z ní stala ustrašená nicka, která byla tak nešikovná, že zakopávala
o svoje vlastní nohy a nikdo pomalu nevěř il, že by n ěco zvládla sama. Jak se
jí v té době stýskalo po cizin ě a volnosti, jakou tam m ěla. Byla daleko od toho
všeho, co ubíjelo její sebevědomí a snižovalo její osobnost.
Nedokázala s tím ale nic udělat. Nemohla jít za rodi či a říct jim, že to oni jsou
příčinou toho jaká je, p říčinou toho že nemá žádné sebev ědomí, protože s ní
jednají tak jak s ní jednají. Pokaždé, když si troufla n ěco říct, jí odpov ěděli,
že přehání, moc se lituje a hraje si na Popelku. Tak s tím p řestala a doufala, že
až se jednou odstěhuje, zažije op ět tu volnost a bude svobodn ě dýchat.
Svobodu nakonec dostala a s ní i ze začátku neustálou osam ělost. Než se k ní
nastěhovala Sára, byl byt hrozn ě prázdný a Ema m ěla zase deprese z toho, že
je sama a nemá žádné pořádné kamarády. Zatímco bratr si neustále n ěkde se
svojí partou užíval, ona seděla sama doma, protože nem ěla nikoho, kdo by
s ní někam vyrazil. Párkrát se odhodlala a vyrazila si na výlet dokonce sama,
ale nebylo to ono. Nebavila se až tolik, jako by se bavila s kamarády, kdyby
nějaké m ěla.





Ne že by nem ěla v ůbec žádné kamarády, ale nem ěla takové ty hodn ě blízké,
se kterými by něco podnikala. M ěla nejlepší kamarádku ze základní školy,
kterou už od základní školy neviděla. S nejlepší kamarádkou ze st řední školy
se vídala, tak šestkrát do roka, když přijela na pár dní za rodi či. Když šla na
vysokou školu, tak se odstěhovala. No a na vysoké m ěla ze za čátku dv ě
kamarádky, se kterými chodila už do třídy na st řední škole, jenomže je tak
nějak p řebrala úpln ě nová holka a Emu vy řadila ze hry. P řivlastnila si ty dv ě
do té doby Eminy kamarádky a na Emu byla i docela nep říjemná. Najednou
byla Ema jako neviditelná, nejprve jí to hrozně trápilo a nakonec se s tím
smířila.
Nakonec potkala Sáru a to byla te ď její nejbližší kamarádka, která tu pro ni
byla každý den, pokud se tedy nebyla někde bavit. N ěkdy dokonce Emu
přemluvila, aby šla s ní a Ema nem ěla jinou možnost než souhlasit.
4. KAPITOLA - PRVNÍ NÁVŠT ĚVA U DOKTORA
Ema se ráno vzbudila už v půl šesté a přitom nemusela vstávat do práce.
Vzala si volno, kvůli návšt ěvě u léka ře. P řevracela se na posteli a nemohla
napětím už znovu usnout. Rad ěji proto vstala. Pomalu se oblékla a šla si
uvařit kafe. Rad ěji ho uva řila víc, protože jak zná Sáru, ur čit ě si dá kafe taky.
Sára ještě spala, m ěly ješt ě dost času. Ema byla objednaná až na p ůl jedenácté
a Sára jí slíbila, že jí tam odveze. Ema totiž neměla řidi čák ani auto a tak byla
ráda za svou spolubydlící, která ho měla a ob čas jí takhle n ěkam vozila. Ema
jí byla moc vděč ná, sama totiž m ěla strach z řízení a z toho d ůvodu nikdy na
řidi čák nemyslela. Sára si stejn ě cht ěla ud ělat výlet do Prahy, hlavn ě na
nákupy. Kolem osmé zazvonil Sářin budík a tak vstala. Než s ní byla rozumná
řeč, musela si dát hrnek kafe. Potom teprve za čala fungovat.
Ema byla čím dál nervózn ější, a když už byly u auta, zjistila, že si zapomn ěla
kabelku, ve které měla všechny d ůležité v ěci a musela se pro ni vrátit. Potom
už nasedla do auta, zapnula bezpečnostní pás a zhluboka se nadechla. Čeká jí
jedno z nejdůležit ějších vyšet ření v život ě.
Potom se po sedmi letech opět ocitla u nejv ětší kapacity v oboru um ělého
oplodnění v republice. Stála p řed budovou sanatoria, které p řipomínalo spíše





n ějaký malý záme ček, uprost řed lesa. Nikoho by nenapadlo, že se nachází
v Praze. Ema vešla dovnitř, ohlásila se na recepci a potom vyšla po to čitých
schodech do věže, kde byla ordinace. Usadila se v kulaté čekárn ě, která m ěla
místo stropu skleněnou kopuli, díky které bylo vid ět modré nebe. Krom ě
pohodlných křesel tu ješt ě byly velké palmy.
Ema nebyla v čekárn ě sama. Na seda čce vedle ní sed ěl mladý manželský pár.
Byli nanejvýš o pět let starší než Ema, víc ur čit ě ne. Žena, hezká blondýnka,
měla ruku položenou vedle sebe na seda čce a muž m ěl svojí dla ň položenou
na té její. Usmívali se na sebe a o něč em se spolu tiše bavili. Tvo řili opravdu
moc hezký pár a Ema si připadala, že tam je tak trochu navíc. Na d řev ěném
kulatém stolku vedle ní ležely nějaké časopisy. Jeden si vzala, aby se n ějak
zabavila, než přijde na řadu. Za čala jím listovat a zjistila, že se zabývá
těhotenstvím. Když o čima p řelétla obálky i těch ostatních časopis ů, byly
všechny na stejné téma. Ema si povzdechla, co jiného asi m ěla čekat?
Vrátila časopis zpátky, zrovna když ze dve ří vyšla usm ěvavá sest řička
a pozvala dovnitř čekající pár. Jeden pár vyst řídal druhý. Ema tam byla úpln ě
sama a bolestně si to teď uv ědomovala. P řed osmi lety tu byla ješt ě s rodi či.
„Tak, bohužel i po těch použitých lécích není žádná reakce. Už bylo pozdě.
Vaječníky už jsou nepoužitelné. D ělohu máte ale dostate čně velkou, takže
nevěšte hlavu. S darovaným vají čkem m ůžeme provést um ělé oplodn ění
a může mít normální t ěhotenství. Máte i další jiné možnosti. Až budete
rozhodnutá mít miminko, rád vás tu zase uvidím. Budu se na vás t ěšit.“

Vzpomínala si, že byl doktor milý a hodný. Po těchto jeho slovech a po
měsíci injekcí do b řicha a používání nep říjemn ě štípacího spreje, které byly
k ničemu, sed ěla proti n ěmu jako opa řená. Vynutila ze sebe úsm ěv
a rozloučila se. Když pak dojeli dom ů, zav řela se ve svém pokoji a zhroutila
se na postel. Vybrečela se do polštá ře. P řipadala si k ni čemu, jako by už tak
toho neměla dost.
Teď o sedm let pozd ěji byla rozhodnutá a pot řebovala dojednat podrobnosti
toho všeho. Věděla, že to nebude bez problém ů. Tehdy jí v ětšinu proplatila
pojišťovna, te ď si ale nebyla jistá, jestli to tak bude i tentokrát. Jestli ne, musí
se připravit na to, že bude muset zaplatit docela dost pen ěz. Jak si zjiš ťovala,
jednalo se asi o 35 000,- Kč za jeden cyklus (t ři pokusy). Navíc k tomu bude
potřebovat i partnera a toho nemá. Bez n ěj totiž um ělé oplodn ění není možné.





Jinde ve sv ětě fungují spermabanky i pro svobodné ženy, ale bohužel tady ne.
Takže to bude muset taky nějak vy řešit. Bude muset najít n ějakého dárce.
Asi po půl hodin ě kone čně vyšel ten pár z ordinace a sest řička ve svém
stejnokroji pozvala dovnitř Emu.
„Dobrý den.“
„Rád vás vidím slečno Králová.. Naposledy jste tu byla p řed sedmi lety, je to
tak?“ Ozval se veselý hlas pana doktora.
„Ano, tenkrát jsme se pokoušeli o odebrání a zamražení mých vají ček, ale
nepodařilo se.“
„Chcete tedy otěhotn ět pomocí darovaného vají čka?“
„Ano.“
„No a co na to váš přítel, jak to že, jste tady sama?“
„Já jsem sama, pane doktore, žádného přítele nemám. To bude asi problém, je
to tak?“
„To ano, to je samozřejm ě problém, sama jako svobodná um ělé oplodn ění
podstoupit nemůžete. Budete tedy muset sehnat dárce.“
„Dobře, a až ho najdu...“
„Až ho seženete, domluvíme se na dalším postupu. Za voláte a já vás oba
objednám.“
„Ještě jsem cht ěla v ědět, jak to bude s pojiš ťovnou?“
„Ano, sepíšeme žádost a příšt ě vám řeknu, jak to dopadlo. Te ď si odložte,
ještě si vás pro jistotu vyšet řím.“
Ultrazvuk už Ema zažila několikrát, takže to pro ní nebylo nic nového.
„Vypadá to v pořádku. Takže se uvidíme za m ěsíc. Zkuste si tedy najít
dárce.“
„Dobře pane doktore, d ěkuju.“
„Není zač. Zatím na shledanou.“
„Na shledanou.“





Ema vyšla ze dve ří a zhluboka se nadechla. V ěděla to už p ředtím, ale te ď je
to stoprocentní. Jak má ale sehnat nějakého chlapa, který by byl ochotní
darovat jí sperma jenom tak? Neznala moc mužů, nem ěla žádného p řítele
a nenapadal jí nikdo, koho by o to mohla požádat. Ke všemu je to hrozn ě
choulostivá a osobní věc. Navíc byla sotva schopná mluvit o tom se svojí
rodinu a teď by m ěla po řádat n ěkoho, dá se říct cizího? Bože, to se d řív
studem propadne do země. Jenomže jestli opravdu chce ot ěhotn ět a to ona
chce, bude to muset skousnout a překonat sama sebe.
Už se rozhodla, uvnitř cítila, že by bez toho nemohla být. Pot řebovala zaplnit
prázdno uvnitř. Cítila, že jí jaksi tikají biologické hodiny. Známé kolem ní,
bývalé spolužačky už bu ď alespo ň jedno dít ě m ěly, anebo byly dokonce
těhotné. Nedávno byla u jedné na návšt ěvě a chovala si v náru čí její m ěsí ční
holčičku. Byla tak drobounká a roztomilá, p ři pohledu na ní, se Em ě sev řelo
srdce. I když viděla jak je kamarádka vy čerpaná, neodradilo jí to. Ema vid ěla
i tu druhou stránku, štěstí v jejích o čích, když se na dcerku podívala. Když se
malá usmála nebo jí sevřela prst v malinké p ěsti čce. Bylo to tak úžasné. Ema
si byla stoprocentně jistá a tak te ď pro to musí ud ělat všechno. Utíkal jí čas,
pokud chce, musí to udělat co nejd řív, čím pozd ěji tím menší šance na
úspěch.
Vyšla ven z budovy a nadechla se čerstvého vzduchu. Musí zavolat Sá ře,
jestli jí vyzvedne. Musela prohledat celou kabelku, m ěla tam moc v ěcí
a nemohla mezi nimi najít mobilní telefon. Posadila se na lavi čku a za čala
prohledávat vnitřek kabelky, až nakonec telefon p řeci jenom našla. Vyto čila
kamarádčino číslo a čekala, až jí to Sára zvedne.
„Ahoj, tak co už jsi hotová?“ Ptala se docela hlasi t ě kamarádka a v pozadí byl
slyšet nějaký hluk.“
„Ano, už jsem hotová. Kde jsi?“
„Jsem teď v IKEI, zrovna vycházím ven. Jestli vydražíš tak půl hodiny,
dojedu pro tebe.“
„Dobře, hlavn ě nejezdi moc rychle.“
„Neboj, za chvilku jsem tam, ju? Tak zatím.“
Sára dorazila, jak slíbila do půl hodiny, našt ěstí nikde nebyly žádné zácpy,
jinak by jí to trvalo mnohem déle.
„Tak co?“ Ptala se Emy, když se usadila na sedadlo spolujezdce.“





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.