načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Co je, oč tu běží - Ladislav Muška

Co je, oč tu běží

Elektronická kniha: Co je, oč tu běží
Autor:

Jaké to je být mladý, pohledný a svobodný (rozvedený) doktor a pracovat ve zdravotním středisku malého městečka? Buďte si jisti, že na vás budou všechny místní svobodné (rozvedené) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  60
+
-
2
boky za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 40
Rozměr: 21 cm
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-705-5202-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jaké to je být mladý, pohledný a svobodný (rozvedený) doktor a pracovat ve zdravotním středisku malého městečka? Buďte si jisti, že na vás budou všechny místní svobodné (rozvedené) ženy pořádat doslova hon! To je hlavní námět "minirománu" Ladislava Mušky, který s humorem sobě vlastním nechává svého hlavního hrdinu řešit, jak unikat ke svým oblíbeným lipanům z nastražených pastí důvtipných slečen a dam, které by ho chtěly znovu spoutat chomoutem manželství...

Zařazeno v kategoriích
Ladislav Muška - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ladislav Muška

CO JE, OČ TU BĚŽÍ

(miniromán)

2015


Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena

nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Ladislav Muška

Co je, oč tu běŽí

Sazba: Dušan Žárský

obálka: jana Vienerová

V elektronické podobě první vydání

Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz

v roce 2015

ISbN 978-80-86725-49-9


4

I.

tuhle příhodu před sebou vidím jako by se udála včera,přestože od ní uplynulo... kolik vlastně, dvanáct, čtrnáct let? ten den jsme rybařili jako každé dopoledne (rybařina je to, oč tu běží), po obědě se bratranec ota uvolil dovést mě do zámku. Předtím mi vypravoval, že ve zdi poskládané z pískovcových placáků, která odděluje zámek od lesoparku, žijí maličké černé zmije. jedna kousla kastelánova vlčáka Cézara do kulek, týden ležel na nádvoří a zved se jen, aby se napil z kašny, a tím se vyléčil. ota to věděl od kastelánova syna bohouše, pozvraceli se spolu po láhvi rybízového vína, což je neobyčejně sblížilo.

Zmije mě zajímaly; nejen ryby, ale všichni tvorové včetně ježků, myší a brouků mě zajímali, se zmijí jsem se dosud nesetkal a chtěl jsem. ota ne že by se bál, že ho zmije taky uštkne do kulek, ale nechtělo se mu, od strýcovy chalupy bylo k zámku dost daleko, ale když jsem nedal pokoj, řekl no tak pojď.

Zámek zaujímá skoro celou horní půlku náměstí městečka; tehdy to pro mě ještě nebylo naše nebo dokonce moje městečko. Nezajímal jsem se o to, že je postaven ve stylu saské renesance, šlo mi jen o ty zmije. bylo pondělí, kdy jsou památky zavřeny a nemíří k nim zájezdy sloužící ke kulturnímu vyžití pracujících.

Hlavní brána byla zamčená, nenápadná dvířka vedle nich nikoliv.

Vešli jsme na dlážděné boční nádvoříčko.

Na kamenné obrubě kašny (pamatuju se dokonce, ževodotrysk stříkal přerušovaně) seděly tři čtrnáctky, jedna drobná, druhá vysoká a třetí buchta (dnes bych jí řek, koukej držet dietu, holka, až ti bude čtyřicet, neprojdeš dveřma). oblečeny byly letně, ovšem v intencích socialistického názoru na letní oblečení

mladých dívek, i ostříhány byly podle požadavků doby. Z výrazu

ve tvářích se dalo vyčíst, že hovoří o nějakých důležitých věcech.

Proti nim stála naopak dlouhovlasá holčička, tak asiabsolventka druhé třídy základní školy, odezírala jim z úst a vychovávala se, protože čtrnáctileté dívky se přece baví pouze na výchovně nezávadná témata, že? Nicméně ona jediná nám hlasitě

a vesele odpověděla na naše Ahoj. Dívky po nás natočilyksichtíky a zase se pohrdavě odvrátily, aby daly najevo, že pro ně jsme

akorát vyčouhlí kluci, i když ota půjde po prázdninách nastrojárnu a já za rok na medicínu, jestli mi dá soudruh ředitelgymnázia doporučení, což asi nedá, protože můj otec kdysi podepsal protest proti vstupu spřátelených armád a táhlo se to s ním pořád. Prostě jsme nebyli v jejich dimenzi; ve svých dnešních letech bych zas pro ně byl stařec.

K nádvoří přiléhala bokem budova o něco novější než zámek,

průčelím otočená do náměstí a nějak se mi sem nehodila. Zeptal

jsem se oty, co je to za barák.

„Ále, to je bejvalá míčovna,“ odmávl to rukou.

„Dneska je to píčovna,“ zahlásila holčička radostně.

ty tři dívky by to jistě neřekly, byly už slečny, aspoň seslečnami cítily, a ty si mohou takové obscénní pojmenování jenom

myslet, ona byla ještě dítě, tak si to mohla dovolit. Slečny se

pohoršily, vstaly a uraženě odcházely, buchta děvenku pokárala:

„ No Kristýno...!“

„Co má bejt, dyť je to pravda,“ bránila se Kristýna. Po jejich

odchodu je ohodnotila: „jsou to čůzy!“

Že mě tenkrát nenapadlo zeptat se, kdepak jsi, holčičko,získala tak pozoruhodnou slovní zásobu? Cestou ke zdi, kde žijí zmije,

jsem se od oty dozvěděl, že bývalé míčovně se teď říká jinak,

protože ji přestavěli na internát pro učnice z místních textilek.


6

Zmije buďto chrápaly nebo šly někam jinam kousat psy doku

lek. Ze škvír mezi kameny jsem klacejčkem nevyšťouralžád

nou.


7

II.

tohle sem jaksi objektivně nepatří, kvůli mému autoportrétu

však asi ano. Když jsem se díky strýci otovi, vysokémupartajní

mu funkcionáři, na medicínu přec jen dostal (argumentoval mou

matkou, vzornou pracovnicí potravinářského průmyslu), zeptal

jsem se docenta Frajtáka, jestli je možné, aby se již na plod

v matčině lůně přenášely její vjemy, docela se rozčílil.

„Heleďte, jányš, nepleťte do marxistické lékařské vědy nějaké

freudovské bláboly!“

Docent Frajták (říkali jsme mu přescent, vážil kolemstodva

ceti kil) studoval v Moskvě a naučil se tam, co učil nás, totiž prd;

Frajták byl blbec. tutéž otázku jsem položil profesoru Dumalovi,

někdejšímu proslulému chirurgovi a nyní odborníkovi namorav

ská vína. Chvíli na mě pomžikával.

„Víš co, miláčku, vyser se na mě a nech mě v klidu spát,“

odpověděl vlídně.

Víc jsem se nikoho neptal, byl jsem sám pro sebe příkladem.

Stěhovali jsme se z předměstí malého města do centra města

krajského v době, kdy matka byla v pátém měsíci těhotenství. jí

a mně v ní předtím štěbetala do snu líbezná říčka oleška, v níž

jiskřili pstruzi, a ta jiskra přeskočila na mne, byla ve mně v době,

kdy jsem si začal uvědomovat, že jsem, a už jako kluk jsem se

toulal s prutem kolem krušnohorských potoků.

otec se po svém vyloučení z partaje zasunul do sebe a tiše

pracoval v chemičce v cechu kyselin, kde předtím mistroval,

matku naopak povýšili ve výrobě jedlých olejů v tukovýchzávo

dech a tím rozbili náš rodinný život. Doma bylo dusno, rád jsem

odjížděl na prázdniny do strýcovy chalupy.


8

tenkrát ještě chalupy nebyly masovou záležitostí, pořizovali

si je funkcionáři, a strýc oto velké zvíře v krajském Kremlu byl.

Krom toho byl myslivec toho typu, který střelí po všem, co mu

přijde do cesty. jeho chalupa nad městečkem jeslením už byla

skoro v lese, který ji obklopoval ze tří stran. Srnčí a mufloní zvěř

se pásla pod okny, teta si k zahradě vyžádala plot, protožedivočáci jí zryli zahradu i se zeleninou a kytičkama.

Spolu se stejnou vášní postiženým bratrancem otou jsme se

věnovali rybaření. Údolím protékala řeka jeslenka skombinovanou rybí osádkou – v tůních nad jezy se dal ulovit kapr, v mělkých proudech žili velcí mazaní pstruzi. A seznámil jsem

se tam s rybou svého života; možná to zní nadneseně, ale lipan

pro mě takovou rybou je.

ulovené ryby posloužily stejně jako (nepříliš časté avíceméně pytlácké) úlovky strýcovy k tomu, aby při víkendových

návštěvách velmi vysokých stranických představitelůvyšlapávaly strýcovi cestičku k postům ústředním. o tom jsme sbratrancem otou nepřemýšleli. Nebavilo nás dřepět u tůně a čekat

na kapra. Svlečeni do trenýrek a v keckách na nohou jsme se

brodili proudnými úseky řeky a radovali se nad každýmpstruhem, kterého se nám na náš primitivní vercajk podařilo ulovit;

přelstít lipana jsme ještě nedokázali.

Dnes, jako zdejší (a sledovaný!) lékař bych si to nemohldovolit. Přijedu k řece autem, obouvám vysoké brodicí boty a mám

dokonalé rybářské vybavení. S lipany, těmi nádhernými rybami,

které se zpoza trsu lakušníku vynořují po plovoucí potravě apředvedou při tom barevný hřbetní praporec, jsme uzavřeli dohodu.

oni mi budou brát mou umělou mušku a já je budu šetrně pouštět

zpátky, když se napřed pokochám jejich duhovými řádkovanými

šupinkami. Dělám to nejen proto, že už jich v řece není tolik jako

kdysi. Lipani jsou moje láska.

III.

S láskou k lidským tvorům opačného pohlaví jsem to měltrochu komplikovanější. Žil jsem ve staromódní představě, žejejímu důkazu musí cit zvaný láska předcházet. už na gymplu se mi

dostalo ponaučení, že k tomu onen cit není třeba.

Vyprovázel jsem po třídním večírku spolužačku Veroniku

do osady pod Střížovickým vrchem a ona mi mezi zahrádkami

takzvaně dala. Vyhrkl jsem, že ji miluju a ona odpověděla: „Co

blbneš?“ Když jsem se pak asi po týdnu domáhal opakování,

vysmála se mi: „Co bys eště nechtěl?!“ jeden spolužák šel kolem,

když jsem do ní hučel na školní chodbě a zakřenil se. od něho

jsem se dozvěděl, že Veronika dá každýmu, ale jen jednou.

takových spolužaček jsem do maturity poznal několik, některá

dala i víckrát.

Na fakultě všeobecného lékařství pod střechou slavné alma

mater jsem zezačátku vedl odříkavý život, octl jsem se mezi

synáčky a dceruškami (s nafrněným nosánkem) z pražských funkcionářských rodin (na jednu stranu to byla výhoda, bydleli doma a já jsem dostal nedostatkové ubytování na koleji). Peněz od rodičů jsem dostával jen tak tak, matka se jakž takž smířila s tím, že študuju na doktora a ne na politického pracovníka,tátovi to bylo jedno. Můj spolubydlící Honza pocházel ze Šumavy a byl na tom podobně. Na to, abychom sbalili někde na parketu

lepší holku a dělali před ní granda, nebylo pomyšlení. jen občas

jsme vyrazili na půllitřík někam na stojáka, protože i pivo ve

vnitřní Praze bylo drahé.

Situace se zlepšila, když jsme začali chodit na praxi došpitálu. Sestřičky, hlavně takové přes čtyřicet, si s pacienty začínat


10

nesměly, na mediky se zákaz nevztahoval. byly zkušené, věděly,

co chtějí i co dělá dobře mužskému a já jsem z toho mezikošťaty a kbelíky v kamrlíku uklízeček začal mít potěšení. Nebýt toho,

bylo by pro mě tohle předlouhé studium bez zážitků.

jako čerstvý nositel titulu MuDr. jsem se stal účastníkem

socialistické vymoženosti zvané umístěnka. V praxi seprojevovala tak, že pro pražské doktůrky, kteří měli vlivné funkcionářské

tatínky, byla uchystána místa v pražských špitálech, zatímco nám

„venkovanům“ byl určen zase venkov. Mně se dostalo té výsady,

že když jsem pocházel ze severu čech, dostal jsem umístěnku

opět na sever, a to do okresní nemocnice v D., vlastně nikoli

přímo do špitálu, ale na jeho záchranku.

odbyl jsem si fázi, kdy jsem se cítil jako spasitel lidstva

a hned nato jako naprostá nula a začal brát své povolání bez

emocí, což je asi to, oč v něm běží. Vozil jsem se sanitkou aresuscitoval infarkty – bylo jich dost, jestli za tím byla všeobecně

pociťovaná podivnost doby – fixoval jsem zlomeniny a snažil se

vdechnout jiskřičku života mladým řidičům rozflákaným při

havárce. Lékař si má udržet od pacienta odstup, ale bylo mi třeba

líto krásný holky, která už nebude chodit. Dokonce jsem vsanitce odrodil. Naučil jsem se mlčet, když řidič a saniťák eda věděl

všecko líp než já.

Neuměl bych odpovědět na otázku, jestli mě práce těší nebo

baví a jestli právě na tomto postu chci zůstat až do penze, dělal

jsem ji. utíkal jsem jinam až po krachu mého manželství.


11

IV.

Stalo se někdy po pěti letech mé služby na záchrance. Naženě

ní jsem nemyslel, sexuálně jsem nestrádal, do mého lékařského

pokojíku v suterénu občas zašla žákyňka ze zdravotní školy,zvě

davá na to, jaký je to s doktorem. Alice přišla na dispečink

z interny, vyměnily si místa s Kamilou, která se tu cítilapodce

něná. Pravý důvod té výměny jsem neznal, i když jsem zaslechl,

že to Alice táhne s primářem oravou z interny.

Alici mohlo být dost přes čtyřicet, byla takzvaně sexy,kouka

lo jí to z očí, když se od telefonu a obrazovky s plánem města

ohlédla se zavrtěním zadečku v otáčecím křesílku. Poprvé mě

pěkně sjela, když jsem vyslovil uznání, že je to nejkrásnější

prdelka v celém špitále. Z výrazně řezaného obličeje podzápla

vou tiziánových vlasů šlehl posměšný pohled a hlas kousl:

„Co vy, doktůrku, víte o prdelkách v nemocnici?!“

„t ak tedy, jestli dovolíte, hezounkej zadeček.“

„No, takovou poklonu beru,“ zasmála se a poprvé si mězkou

mavě prohlédla.

občas jsem se na dispečinku stavoval a vedli jsme s Alicí

dvojsmyslné řečičky, ji to bavilo, mě taky, víc jsem si netroufal.

Pak jednou zvedla ten parádní zadeček, doslova mi skočila do

náruče a přitiskla se klínem.

„Martínku, zachraň mě?“ zaštkala. „ty jedinej mě můžeš

zachránit před ním!“

Nevadilo mi, že je o tolik starší než já (konečně některéherec

ké hvězdy si dnes pořizují daleko mladší zajíčky), byla tooprav

dová ženská. Matce jsem o věkovém rozdílu nepověděl, když

jsem za ní zajel, abych jí oznámil, že se budu ženit.


12

„je to dobrá soudružka?“ zajímala se. „Aby nedemonstrovala

jako ta dnešní mládež...“

Na svatbu nepřijela, táta nemohl, po operaci a ozářkách ležel

na onkologii a já jsem se zděsil; celý šedivý, ztratil čtvrtinu váhy.

„užij si, chlapče, dokud to jde,“ mluvil sotva slyšitelně. „Než

tě dožene věk a třeba se sestřičkou rakovinou...“

Svatba se konala na Národním výboru, Alici šla za svědka

kamarádka Kamila, mně šofér eda, na oběd nás zavezl dorestaurace Střelnice. Alice se chovala uvolněně, dokonce chtěla něco zpívat, lila do sebe víno a házela panáky becherovky, opila se tak, že jí bylo špatně, vrávorající jsem ji dovedl na toaletu, nezvládla to, potřísnila si tmavošedý kostýmek a neměla sílu se očistit.

ožralé ženské se mi hnusí, ale byla to moje žena. Na těch pár

kroků do nemocnice jsem zavolal taxík. Polooblečená padla

na postel v mém lékařském pokoji a usnula, ze spánkuvykřikovala nějaká mužská jména, moje mezi nimi nebylo. takže to byla

má svatební noc.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist