načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čmelák – Láskyplné povídky – Halina Pawlowská

Čmelák - Láskyplné povídky

Elektronická kniha: Čmelák
Autor: Halina Pawlowská
Podnázev: Láskyplné povídky

Nejlepší optimistické povídky o lásce od Haliny Pawlowské - o tom, jak ženy milují muže, muži ženy, jak milujeme děti, jak se nesnášíme a jak nám nezbývá než se všemu zasmát, protože nic jiného nám stejně nepomůže! Nakladatelská anotace. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 332
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1801-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nejlepší optimistické povídky o lásce od Haliny Pawlowské - o tom, jak ženy milují muže, muži ženy, jak milujeme děti, jak se nesnášíme a jak nám nezbývá než se všemu zasmát, protože nic jiného nám stejně nepomůže!

Popis nakladatele

Krém tě vrásek nezbaví, když tě láska nebaví! Nejlepší optimistické povídky o lásce od Haliny Pawlowské – o tom, jak ženy milují muže, muži ženy, jak milujeme děti, jak se nesnášíme a jak nám nezbývá než se všemu zasmát, protože nic jiného nám stejně nepomůže!

(láskyplné povídky)
Zařazeno v kategoriích
Halina Pawlowská - další tituly autora:
Až se mě dcera zeptá Až se mě dcera zeptá
 (e-book)
Ulovila jsem ho v buši Ulovila jsem ho v buši
 (e-book)
Jak blbá, tak široká Jak blbá, tak široká
 (e-book)
Tři metry vášně Tři metry vášně
Takhle jsem si to teda nepředstavovala Takhle jsem si to teda nepředstavovala
Čmelák - Láskyplné povídky Čmelák
 
K elektronické knize "Čmelák - Láskyplné povídky" doporučujeme také:
 (e-book)
Foukneš do pěny Foukneš do pěny
 (e-book)
Nikdo není doma Nikdo není doma
 (e-book)
Plachetnice na vinětách Plachetnice na vinětách
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čmelák

Láskyplné povídky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Halina Pawlowská

Čmelák - Láskyplné povídky – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2020


© Halina Pawlowská, 2020

Illustrations © Erika Bornová, 2020

ISBN tištěné verze 978-80-267-1801-7

ISBN e-knihy 978-80-267-1824-6 (1. zveřejnění, 2020)


5

Čmelák

Jsem úplně upracovaná, díky tomu, že jsem si

dala předsevzetí, že každý den musím napsat,

co mne potkalo doma v preventivní koronavi

rové karanténě veselého. Tvůrčí pnutí mne ale

zpomaluje v nekonečných, a přitom nezbytných

činnostech, jako je vaření, praní a utírání pra

chu a vytírání podlahy. To úplně nesnáším! Zla

té špinavé nádobí! Notabene když stačí ho jen

naskládat do myčky, i když... jen si tak představ

te, kolik toho nádobí je, když je nás doma sedm.

Vlastně jen šest. Má sestřenice odjela na Ukra

jinu. Říkám „sestřenice“, ale sestřenicí vlastně

není, protože můj tatínek byl nejmladší z osm

nácti dětí a její prapradědeček byl jeho nej

starší bratr. Jmenoval se stejně jako můj otec.

Taky Vasil. Myslela jsem si dlouho, že babička

s dědečkem byli z plození svých dětí tak vyčer

paní, že na to, že už mají jednoho Vasila doma,

prostě zapomněli.


6

Když jsem ale navštívila tátovo rodiště, tak mi tam místní pop prozradil, že rodiče dávali jména podle svatých, kteří byli patrony pro určité dny, a že se běžně stávalo, že se některé děti v jedné rodině jmenovaly stejně. Že hlavně záleželo na jejich dalších jménech. Můj tatínek měl další jméno László, protože se narodil, když Zakarpatská Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a taky se jmenoval Džmyl. Což v ukrajinštině znamená čmelák. A proč vlastně teď takhle vzpomínám? Protože jsem právě mluvila s kurýrem, který nám přiváží jídlo. Telefonoval mi, mluvil nesmírně seriózně, ale měla jsem pocit, že lehce potlačuje smích. Říkal mi, že zřejmě úplně nepochopil mou poznámku u objednávky a že prostě neví, jak mi má potraviny předat.

„Co se vám nezdá?“ zeptala jsem se ho po dráž - děně.

„No... zajímalo by mne, jak si to představujete...,“ řekl.

„Představuju si, že mi předáte objednané zboží přesně podle pokynů,“ řekla jsem upjatě.

„No právě! A vy jste přesně napsala: Zazvoňte na třetí zvonek, otevřte branku a bzučte! No... a já si nejsem úplně jistý, jakým způsobem a jak dlouho mám bzučet!“

No... máme doma telefon se bzučákem, používáme ho, když chceme někomu otevřít, ale když jsem psala své instrukce, bylo jasné, že už je toho na mou stařeckou hlavu nějak moc.

Ale zasmála jsem se a ten upracovaný kurýr se taky zasmál a řekl mi, že mou poznámku na objednávce četl nahlas všem ve skladě a že těm přepracovaným lidem udělal hezký den. Možná že ne celý, ale aspoň chvilku. A o to přece jde, abychom aspoň chvilku každý den dokázali zapomenout na všechny katastrofy a na tvář se nám vloudil přinejmenším úsměv. Jak by řekl můj oblíbený Murphy: „Když se budete usmívat, neznamená to, že to bude všechno lepší, ale vy... vy budete vypadat líp!“

Protože platí, že:

Ani izolace nemusí být bez legrace! P. S. Myslíte, že je v tomto mini příběhu málo lásky? Ale není! Má babička s dědečkem byli svoji od svých sedmnácti až do své smrti. Můj tatínek říkal, že je ale nikdy neslyšel spolu mluvit. Že ve dne jen mlčky pracovali a v noci se asi tiše milovali.

To naši spolu konverzovali. Věta, kterou můj táta – čmelák – mé mámě nejčastěji říkal, zněla: „Ticho buď!“

A máma na to vždy elegantně pravila: „Ty nemluv! Stejně tě nikdo neposlouchá!“

No... a žili spolu šťastně víc jak šedesát let.

8

I se šedinou na skráni

buď prostě k sežrání!

Byla jsem unavená, úplně atypicky jsem se odpo

ledne na chvíli natáhla. Manžel přišel a lehl si ve

dle mě a dal mi ruku pod hlavu a chvíli jsme tak

tiše a spokojeně leželi. Ta nečekaná chvilka sou

znění mě tak zmohla, že jsem se zeptala: „Budeš

mě mít rád i starou a nemocnou?“

Pohladil mě: „Jasně že tě mám rád i takovou!“

Proč jsem se neoběsila

Já jsem se nikdy nechtěla oběsit. Připadalo mi to takové neestetické. Z filmů jsem znala ty vyhřezlé fialové jazyky, rýhy na krku a oběšence, kteří se po přeříznutí provazu odporně zhroutí do navěky nepoužitelné hromádky. Já jsem se chtěla utopit!

Chtěla jsem se utopit a plout po proudu řeky třeba až do moře. Chtěla jsem elegantně zmizet a zároveň doufat, že mne po smrti budou kolébat konejšivé vlny.

Za mým neštěstím byla (pochopitelně) láska! Milovala jsem Jeníka. On mne taky miloval. Zdála jsem se mu nejkrásnější dívkou, kterou kdy potkal. Díval se na mne očima, ve kterých byl nejen obdiv k mé dokonalosti, ale taky údiv, že právě jemu tenhle drahocenný poklad spadl do klína. Milovali jsme se do svatby, milovali jsme se po svatbě, milovali jsme se hezky asi osm let. Pak Jeník potkal Druhou Osudovou Ženu! V té době

11

mi bylo třicet dva a měla jsem dvě děti a kru

hy pod očima a o deset kilo víc než před svat

bou. JÍ bylo dvacet jedna, neměla kruhy, nemě

la děti a vážila tolik jako já, když mi bylo čtrnáct.

Jeník měl v očích údiv, že takovýhle poklad se

jím nechá líbat a že právě jemu říká věty typu:

„Jsem na starší kluky...“ (Jeníkovi bylo třicet čtyři)

a „... připadám si s tebou taková bezpečná...“ Já

jsem si tedy bezpečná nepřipadala. Potkala jsem

je. Byla to jedna z největších ran v mém životě.

On se totiž na tu mladou krasavici díval tak zami

lovaně, že mi pukalo srdce.

Šla jsem proto k Vltavě. (Vždycky jsme bydleli

blízko.) Dívala jsem se na vodu. Byla kalná, šedi

vá a jistě chladná. Stála jsem na úplném okraji

a slzy mi proudily po tvářích. Chtěla jsem skočit,

chtěla jsem skončit se svým zoufalstvím. Litovala

jsem své rodiče, své děti, Jeníka i sebe. A pak až

úplně ke břehu připlulo asi sto labutí. Byly špina

vé a šedé jako Vltava. Největší labuťák vylétl na

břeh a natáhl po mně krk. Labutě byly nesmírně

agresivní. Obklopily nábřeží tak, že se tam pros

tě nedalo skočit. Odháněla jsem je vztekle, mož

ná že jsem do toho něžného zvířete, které mne

tahalo za nohavici, i kopla. A takhle se z mé lítosti

stal vztek. Šla jsem pryč. V pekárně jsem si kou

pila koláč, dětem jsem koupila čokoládové bon

bony a Jeníkovi jsem řekla rázně: „Hele, seber se

12

a jdi za tou svou krasavicí!“ A on se sebral a šel.

Byl u té své krasavice tři dny... Je mi dnes čtyři

cet. Jeník se na mne dívá s láskou i údivem, že

mu tako výhle poklad (já) spadl do náruče. Labu

tě krmit nikdy nechodíme. A přitom... zasloužily

by si to.

Mějte se dobře a nevěšejte se. Nikdo a nic za

to nestojí!

P. S. Jinak mám zvířata dost ráda.

13

Život je správnej

Má dcera tuhle přišla domů a na tváři měla

nepříčetný úsměv. „Co se stalo?“ zeptala jsem

se. Zavýskla štěstím. „Potkala jsem kluky! Hez

ký kluky!“ Mé dceři je třináct. Dlouho stojí před

zrcadlem, je pološílená z toho, že má pupínek

pod loktem, a na krku nosí buď obrovské žluté

srdce, anebo hliníkovou židovskou hvězdu. Má

dcera si myslí, že jsem chudinka, co má už všech

no hezké za sebou. Má dcera má pravdu. Tenhle

týden byl hrozný. Praskla mi ztvrdlá kůže na cho

didle, starosta rozhodl, že se před naší chalupou

postaví bytovka, dědeček bojoval s kýlou a já ne

ustále potkávala lidi, kteří se se mnou nechtěli

bavit a já s nimi taky ne.

Pak byla sobota a vysvitlo slunce. Stálo vyso

ko a vzduch byl tak svěží a ostrý, že se zdálo, že

vane z Alp anebo snad přímo od moře. Po Karlově

náměstí šel mladík. Byl hrozně vysoký a hubený,

měl tašku od luxu, batoh a zlomenou nohu. Nemohl zvládnout obrubník, kymácel se, klopýtal a štěně v tašce od luxu kňučelo, protože si připadalo jako na houpačce na matějské. Pomohla jsem tomu mladíkovi. Bylo mu asi o deset let míň než mně. Vzala jsem mu tašku se psem, batoh a nabídla jsem mu své pevné rameno. Šli jsme spolu přes křižovatku a on se usmíval jako muž, který vždycky v historii byl křehký a zranitelný, a já šla pevně jako žena, která už od pradávna hlídala oheň a svým silným tělem dá vala budoucnost pokolením.

Pak mne pozval na kávu a já šla. A pak mi ten chlapec, protože byl romantický, koupil tři balonky, a ony, protože jsem nešikovná, ulétly a pomalu pluly nad Karlovým náměstím. A ten chlapec, protože byl mladý, tak po mně chtěl mé telefonní číslo, a já, protože už jednu lásku mám, jsem mu dala falešné a pak jsem šla domů a na tváři jsem měla nepříčetný úsměv.

„Co je?“ zeptala se mne dcera. „Potkala jsem kluka!“ vypískla jsem štěstím. „Hezkého kluka!“ A najednou má dcera prohlédla. A i já v jejích očích, přes všechna ta moje léta, přes všechny ty moje zákazy diskoték a časopisů jako Bravo a nekoupených bot, které stojí přes dva tisíce, i já jsem náhle byla plnohodnotným člověkem! Má dcera se mne lehce dotkla:

„Život je, mami, správnej, viď...“

Má prasklá pata se mi vůbec nehojí, základy k bytovce před chalupou se už začaly kopat, dědeček šel na operaci a lidí, kteří se nechtějí bavit se mnou a já s nimi, je čím dál víc.

Příkývla jsem: „Je. Správnej...“

Z téhle historky vyplývá jen jedno: Pomáhejte mužům v nesnázích!

16

Moje maminka

byla pašerák

Přijeli k nám Ukrajinci z Ukrajiny. Byli ověšeni

obrovskými neforemnými brašnami a z nejtaj

nějších koutů svého těla tahali peníze, které unik

ly bedlivé prohlídce celníků. Ukrajinci tu nakupo

vali jako zběsilí. Pro děti oblečení do školy, pro

babičky kašmírové šátky, pro muže nové džíny

a koženkové bundy, pro ženy sametové sukně

a bolerka a pro všechny levné, tvrdé boty. Ukra

jinci hystericky pobíhali od obchodních domů po

„levná oblečení“, nakukovali do košů s výprode

jem a nábožně obcházeli stánky, u kterých plaše

oslovovali Vietnamce. Ukrajinci si pořídili plné

kufry, plné tašky, které svázali kabelem, a plné

balíky, z kterých vykukovaly podivné kusy podiv

ných látek. Pak se Ukrajinci začali třást. Hrůzou.

Čekal je totiž hraniční přechod. Ukrajinci do pru

hovaných běhounů začali balit kašmír, džíny si

oblékli na sebe hned troje najednou, u zahranič

ních bund trhali značky výrobců a rukávy svetrů

17

obalili popelem a z večerních šatů uhnětli rane

ček, který vypadal jak hadr na podlahu. Ukrajinci

měli v očích běs. Ve svém strachu byli politování

hodní, nedůstojní a „maličcí“. Dívala jsem se na

ně s nadhledem. Naše země má bezvízový styk

téměř s celým světem a většina pracovníků na

celnicích při pohledu na naši státní značku jen

přezíravě mávne rukou. Ve své svobodě a jisto

tě nám dnes lidská ubohost připadá jaksi nepat

řičná. Kom plikace s podplácením na přechodu je

nesmírně vzdálená a náš postoj je postojem těch,

co na zámku zapomněli, že přišli z podzámčí.

A přitom... v dějinách světa i v běhu našich životů

to přece není tak dávno! Ještě před chvilkou jsme

plenili východoněmecká města! Boty salamand

ry jsme mazaly bahnem, aby vypadaly ošoupaně,

výrobky pro domácnost jsme za šupovaly hluboko

pod sedadla autobusů a rozkládaly nad nimi svoje

široké sukně, pod své volné šaty jsme strkaly prá

dlo pro kojence a předstíraly tak nejvyšší stupeň

těhotenství... Nedávno jsme měly marky zastrče

né v podprsenkách a na hranicích byla v našich

očích hrůza, bezmocnost a provinilost. Buďme

dnes milosrdní! Spravedliví! Potírejme vekslácké

pašeráky a mějme přitom tolerantnost a vřelost

v srdci k matkám, které chtějí pro sebe i svou

rodinu „to lepší“. Chtěly to přece i naše maminky.

I ta moje. Jela tehdy z Drážďan do Prahy. Koupi

18

la pro svá vnoučata šest párů zimních bot. Kou

pila pro snachu k Vánocům kráječ na chleba. Na

hranicích se zmítala v poryvech špatného svědo

mí. Botičky zastrkala do krabice s kráječem a na

celníka upřela své těkavé oči. Okamžitě přitáhly

jeho pozornost. Ukázal přísně na krabici nad její

hlavou: „Co je to?“ Maminka se zachvěla hrůzou.

Koktavě vyjekla. „To je... to je... kráječ na boty!“

19

Mějte přítelkyni Janu

Ve třetím ročníku gymnázia jsme dostali slohový

úkol. Jeho téma bylo „Úvaha o samotě“. Uvažova

la jsem tehdy 45 minut a zcela nekompromisně,

což ostatně odpovídalo mému mladému věku,

jsem dospěla k závěru, že „samota je strašlivá

propast, a pozor na každého, kdo do ní spadl, aby

nás tam taky nezatáhl...“ Třídní učitelka se tehdy

zhrozila mého egoismu a přinutila mne jako na

pranýři číst svou úvahu před celou třídou. Všich

ni se v odporu odvraceli od mého charakteru

a říkali lítostivě, že nechápu, že každý osamělý

je strašlivý chudák.

Jsem už mnohem starší. Prohlédla jsem. Vím,

že každý osamělý je strašný chudák, taky ovšem

vím, že hodně z osamělých si za svou samotu

může samo. A nemusí to být zrovna devianti, co

trhají mouchám křidýlka, kočkám ocasy a co przní

nezletilé holčičky... Ne! Opuštění mohou být ti, co

v chvatu doby, v hektičnosti podnikání, v kariéře, manželství, rodičovství a ve své slávě zapomněli na své přátele. Zapomněli do nich „investovat“, zapomněli na chvilky, kdy se jen tak sedí a klábosí, kdy se vzájemně cítí pouto sounáležitosti, pochopení a lásky...

A to je pak zlé. Pak totiž nikdo takový nemůže mít přítelkyně, jako mám já. Nemůže mít Dášu, která vždycky pohotově upeče koláč a pohladí čokoládou, kávou a provoněnou kuchyní mou rozbolavělou duši, nemůže mít Šárku, která si v nekonečné dálce Ameriky nechá vyrobit razítko „Jsi úžasná“, kterým mi v dopisech připomíná nesmyslnost mých komplexů, nemůže mít Vlastu, která kdykoliv vyrazí kamkoliv, aby se mnou vypila litry alkoholu až do milosrdného zapomnění, a nemůže mít Janu, která kdysi v nejbouřlivějších momentech mého zmítajícího se manželství přijela uprostřed noci se srolovaným kobercem a zeptala se: „Kde je?“ Myslela tím mrtvolu mého muže. Byla totiž přesvědčená, že jsem ho zavraždila, a přišla stopy mého zločinu rafinovaně zlikvidovat.

Neplýtvejte svou energií v byznysu, v tran - sakcích a v s. r. o. Myslete na hezké lidské vztahy. Nikdy nevíte, kdy budete přítelkyni Janu potřebovat.

21

A takhle to pořád

nějak chodí

Život má zběsilé tempo, obchody zanikají během

nocí, hospody mění své názvy během minut

a šéfové vstávají ze svých překocených židlí dřív,

než se stačili pohodlně usadit. A pěšáci, v každé

době malí, houževnatí a první na řadě, hledají

svá optimální políčka. Taky jsem šla hledat. Po ně

kolika chybných tazích jsem se náhle ocitla v na -

kladatelství světově prestižního časopisu. Chys

tala jsem si řeč. Poučena, že skromnost musí jít

stranou, chtěla jsem ohromit svými zkušenostmi,

úspěchy, talentem a bys t rostí. Měla jsem na sobě

bílou (bílou!, většinou nosím černou, ale v sou

ladu s jisk řivým zahraničím jsem pohotově změ

nila barvy) pelerínu a vážila jsem osmdesát kilo.

Uvedli mne do velké místnosti. Bylo v ní asi sedm

lidí a měli zaneprázdněně skloněné hlavy. Byli to

důležití lidé. Výtvarníci, šéfredaktoři, zpravoda

jové, vydavatelé a finan čníci. Pokynuli mi jemně

a ukázali na malé křesílko. Bylo čalouněné a leh

22

ké. Ostýchavě jsem si sedla jen na krajíček, na špi

čičku. Křesílko na okamžik strnulo, zaváhalo a pak

mne vyhodilo ze svého polstrování. Křesílko bylo

totiž navyklé na jinou tonáž a na jiné těžiště. Pod

kleslo proto na svých vratkých nožkách, zhroutilo

se a srazilo mne k zemi. Pak mi uvízlo na zádech

jako nedůstojná čepička (anebo hrb). Měla jsem

na sobě pelerínu (bílou!) a válela jsem se po pod

laze jako člověk ve stanu, kterému někdo zevnitř

podtrhl tyč. Má bílá pelerína mi zamotala ruce,

nosem jsem ryla v linoleu a koulela se ze strany

na stranu. Všichni ti důležití lidé zmlkli. Fascino

vaně mne sledovali. Byla jsem zrudlá námahou,

křesílko jsem skopávala ze hřbetu a snažila se vy

prostit aspoň jednu ruku. S funěním jsem se vze

přela na kolena. Ozval se zvuk praskající látky,

mé pelerínové švy se násilně doširoka otevřely

a já vstala. Už ne v bílé peleríně. V šedém, roz

trhaném hadru, v punčochách, na kterých tek

la oka, a s nosem, z kterého kapala krev. V ten

moment jsem si všimla, že jsem křesílku ulomila

nohu. Ležela diskrétně stranou. Všichni ti důležití

lidé zapomněli dýchat. Neoprašovala jsem se. Jen

jsem se plaše usmála a řekla jsem mile: „Good

bye!“ Nikdo mi neodpověděl. Ticho bylo abso

lutní. Vyřítila jsem se na chodbu a šla volně asi

dvacet metrů. Potom jsem se zastavila a začala

se otřásat strašlivým smíchem. Kvílela jsem a po

23

obličeji jsem si rozmazávala špinavé slzy. V kře

čích jsem se plazila po zdi. Takhle mne uviděl šéf

redaktor. Počkal, až přestanu prskat, a vážně mi

podal ruku. Právě mne přijal do svého prestižní

ho časopisu. Včera jsem náhodou zjistila, že můj

nový šéf byl kdysi dávno cirkusový klaun.

Mám rovné zuby

Tehdy, a už je to docela dávno, jsem nepokazila úplně všechno, šlo mi ale o hodně. Chtěla jsem totiž navázat perspektivní vztah!

Právě jsem ukončila vysokou školu. Byla jsem vzdělaná a měla jsem předkus.

Taky jsem byla osamocená. Má první láska už měla dceru, má druhá láska se zamilovala do herečky z Plzně a má nejlepší přítelkyně emigrovala do Ameriky. Můj tatínek hrál závodně šachy. Jeho partnerem byl doktor Černý. Filozof z Akademie. Tatínek se s ním neseznámil nejslavněji. Stál tehdy v akademické hale a byl tak rozrušen tou posvátnou půdou, že si neustále opakoval: „Nesmím zapomenout jeho jméno – dr. Černý, dr. Černý, dr. Černý...“ Dr. Černý se pak objevil v chodbě a tatínek se k němu vrhl s napřaženou rukou: „Moc mě těší. Jsem dr. Černý!“

Dr. Černý byl krásný. Bylo mu asi pětatřicet, byl v rozvodovém řízení a byl plachý. Dívali jsme se po sobě a v našich pohledech byla něha, a někdy, to když dr. Černý nad otcem při šachové partii vyhrával, i tajená vášeň.

Jediným problémem našeho vztahu bylo, že jsme se vždycky viděli za roztržité exis ten - ce mého tatínka a za iritující zvědavosti mé maminky. K tomu, aby mne dr. Černý pozval na schůzku, čas neuzrál. Vzala jsem proto věci do svých rukou. Číhala jsem na doktora před Akademií, procházela jsem se před jeho bytem a jednou jsem se dokonce potulovala i blízko soudu, kde měl poslední rozvodové stání. Osud nám nepřál. Nikdy jsme se nepotkali. Pak mi přítelkyně z Ameriky zařídila zubaře v Německu. Nasadil mi roztomilá stříbrná rovnátka. Měla jsem jich plná ústa a jela jsem s nimi v pražském metru. Byl večer. Nástupiště bylo prázdné a já ležérně mířila k východu. Svůj trpký život jsem si sladila hnědými karamelkami. Po eskalátoru přijížděl ON. Dr. Černý. (Pětatřicetiletý, rozvedený, plachý.) Kýžený okamžik byl konečně tady.

Dr. Černý jen taktak, že nerozpřáhl náruč. Jen taktak, že jsem se k němu nerozběhla úprkem. Náhle jsem se prudce zarazila. Rovnátka. Na pevných drátcích ve svých ústech jsem ucítila obrovské chuchvalce přilepených karamel. Jazykem jsem jezdila jak šílená. Sliny mi kapaly na zem. Beznadějné! K dr. Černému jsem se rychle otočila zády. Zbaběle jsem prchla.

Pak už jsem dr. Černého nikdy neviděla. V šachovém klubu ale hrál dál. Mému otci se vyhýbal a můj tatínek tvrdil: „Ten chlap neumí prohrávat. Vždyť já mu dal jen jednou mat!“

Dnes jsou mé zuby docela rovné, mám dceru a můj tchán je z Plzně.

27

Velice fekální historka

Jeden můj kamarád pracuje ve velké reklamní

agentuře. Je dokonce jejím šéfem a je velice ele

gantní. Nosí obleky minimálně od Bosse, nosí boty

minimálně od Stefaniho a nosí aktovky z jemné

kůže, které jsou plné smluv, šeků a někdy i peněz.

Můj kamarád běžně cestuje po celém světě, blb

ne hlavy klientům a ke každému se chová s onou

zvláštní směsicí zdvořilosti, odtažitosti a žoviál

nosti, která patří k jistému postavení, k poměrně

dobrému zdraví a k prosperující rodině.

Tak tenhle můj přítel pil se mnou kávu v malém

baru na Jungmannově náměstí. Do baru vstou

pila čtyřicetiletá dáma. Měla plášť s liškou, měla

náušnice od Diora a pleť si jistě ošetřovala těmi

nejdražšími kosmetickými přípravky. Ta dáma

s mým přítelem na sebe pohlédli a v ten okamžik

dáma zrudla a můj kamarád zbělel. V další oka

mžik dáma couvla, zamotala se do sametu u dve

ří a vrhla se ven, ještě v další okamžik se mému

28

známému na čele za třpytily kapky potu a ještě

o něco později, když z dámy zbyl v místnosti jen

chlad ze sychravého nebe, můj přítel ztěžkle vy

dechl. „Radši jsem měl tehdy umřít.“ Můj kama

rád trochu koktal. A tak až za další chvíli jsem si

vyposlechla tuhle velice fekální příhodu.

Stala se asi před dvaceti lety. Jemu. Jmeno

val se Štěpán – bylo mu dvacet dva, jí – jmeno

vala se Irena – bylo dvacet jedna. Mezi nimi byl

vztah. Nelze říci, že to byla láska až za hrob. Byl to

raný vztah jiskřivé hravosti, který může nastat po

měsíčním koketování na chodbě fakulty. Po koke

tování následovaly polibky v průjezdu, jedenkrát

sex na koleji a pak návštěva Štěpána u Ireniných

rodičů. Byl pátek večer. Štěpán se měl jít předsta

vit. Štěpán povečeřel sekanou v menze a pak si

dal pár piv v hospodě, která se jmenovala Špitál

ka. Pak Štěpán vyrazil k Irenině bytu. Bydlela blíz

ko Hradčan. V maličkém bytě, který Irenčin tatí

nek svérázně přestavoval v naději, že z něj udělá

byt mnohem větší. Už v momentě, kdy Štěpán

zazvonil, cítil, že něco není úplně v pořádku. Jeho

střeva bublala. Jeho střeva jako by vemlouva

vě promlouvala, aby jim věnoval pozornost. Ště

pán odvážně vstoupil do předsíně. Přesně v ten

okamžik se střeva rozhodla zachovat radikálně

ji. Štěpán rozčileně vyjekl: „Záchod! Kde máte

záchod?!“ Irena si příchod vyvoleného představovala jinak, přesto Štěpána rychle uvedla do kuchyně. Zde – poměrně nelogicky přímo proti jídelnímu stolu – byly kýžené dveře. Štěpán za ně ulehčeně zaplul. Ulehčeně se posadil a ulehčeně konal. Bylo mu docela dobře. Střeva se ukázňovala a ukázňovala a Štěpán najednou uslyšel silný mužský hlas: „Ježíšikriste, tohle se nedá vydržet! Otevřete okno!“ Štěpán zděšeně vzhlédl. Otevřel okno do světlíku. Seděl dál. A zase slyšel: „Je vůbec zdravej?“ Štěpán se rozhodl prokázat, že je zdravý. Byl ostatně s činností u konce. Trochu si upravil límeček, rozhlédl se a strnul. V místnůstce nebyl toaletní papír.

„Co tam tak dlouho dělá?!“ rozhořčoval se v kuchyni tatínek. „Měli jsme večeřet, teď mě tedy přešla chuť...“ Štěpán se zoufalstvím potil. Napadlo ho, že mu pomohou trenýrky. Použil je místo papíru. Spláchl.

Nic. Nestalo se nic. Bavlna trenýrek vytvořila v míse nekompromisní špunt. Štěpán zoufale tahal řetízek splachovadla a pak se staly tři věci najednou: Řetízek zůstal Štěpánovi v ruce, z mísy se vyvalila voda i s obsahem a valila se a valila a valila a tekla v litrech a hektolitrech a na podlaze se rozlévalo páchnoucí moře a kaluž se rozlévala pod dveřmi, a Štěpán je rozrazil a nedíval se napravo ani nalevo, jen běžel ven. A běžel a běžel a běžel, až doběhl domů do Záběhlic. Pak

30

se nechal Štěpán z přírodovědecké fakulty přeřa

dit na fakultu matematicko-fyzikální a Irenku už

nikdy neviděl. Až teď. V malém bistru na Jung

mannově náměstí. Tvář se mu perlila a z Irenky

zbyl v místnosti jen chlad sychravého dne... A to

je konec. Co jsem mohla říct příteli, který vydě

lává v dolarech, který má vlastní domek na Bar

badosu a který má svou... minulost. Snad jen...

že čas je milosrdný. Občas.

31

Potřebuji pohled

zakalený láskou

Jsem typ ženy, co okouzluje úsměvem, očima, vti

pem (cha), co nosí kilometry široké peleríny a cítí

se skvěle v ruské trojce, přikrytá koňskou hou

ní (to znám z literatury a vždycky se mi to moc

líbilo!). Co rozhodně nejsem – typ ženy, která se

lidstvu předvádí v plavkách! Okamžiky, kdy se

v horku ocitnu s někým, na kom mi záleží, blízko

řeky, rybníka, moře, považuji od dětství za velice

nebezpečné. Vloni jsem dostala odměnu. Odjela

jsem na Kanárské ostrovy. Každý den jsem chodi

la dvanáct kilometrů, abych byla na pláži sama.

V neděli večer si mne všiml Angličan. V pondělí

večer se na mne usmál, v úterý večer jsem na něj

počkala v hale, ve středu večer si se mnou poví

dal o Evropském společenství, ve čtvrtek večer

si se mnou domluvil schůzku na pátek. Horečně

jsem zorganizovala výlet do hor. Bylo tam pade

sát stupňů Celsia a domorodci nám ukazovali,

jak se metr pod povrchem vaří láva. My jsme

32

se vařili na povrchu a v sobotu jsem pro jistotu

odešla dvacet kilometrů do skal. V neděli jsem

nemohla vůbec chodit, v pondělí jsem se skrýva

la v pokoji a v úterý jsem se v pět ráno opatrně

vyplížila k hotelovému bazénu. Lehla jsem si úpl

ně nenápadně do poslední řady lehátek. Velice

nenápadně jsem tam ležela. V poledne se teplota

vyšplhala na bod varu, musela jsem jít plavat. Šla

jsem takové ty nesmírně malé decentní krůčky

a tvářila jsem se, že jsem jen přelud, který vyvo

lávají sluneční paprsky. Po dvou hodinách v chló

ru jsem musela vylézt. Velice nenápadně jsem

šla zpátky. Vtom se do mne opřel vítr. Vyrval mi

z rukou můj igelitový pytlíček. Začal ho honit mezi

lehátky. V tom pytlíčku jsem měla tři sta němec

kých marek. Natáhla jsem se po něm. Pytlíček

odlétl. O metr. Zase jsem se natáhla (nenápadně,

v plavkách!), zase odlétl, skočila jsem, o dva met

ry... Běhala jsem kolem bazénu jako šílená, dělala

jsem obrovské čapí kroky, chňapala jsem a rafi

novaně číhala, vyskakovala jsem a cupitala a vítr

si hrál s mými úsporami a děti výskaly a mladíci

se sázeli, jestli chytí nebo nechytí, a všichni lidi,

kteří obvykle velice decentně vystavovali svá těla

slunci, řvali smíchy. Pak na pytlíček dupla veliká

noha. Igeliťáček byl můj. Ulehčeně jsem zvedla

oči. Ano! V očích měl anglický klid, cukal mu ale

pravý koutek.

33

Angličan pak ležel vedle hubené Němky a poví

dali si o Evropském společenství. Čekám na pod

zim. Najdu si jiného Angličana. A zaseju. V zimě

začnu pučet, na jaře kvést a v létě už anglický

pohled, milosrdně zakalený láskou, vydrží všech

no!



Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská – Halina Pawlowská – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.