načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Člověk a jeho postavení ve světě – MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

Člověk a jeho postavení ve světě

Elektronická kniha: Člověk a jeho postavení ve světě
Autor: MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

Psychologická a filozofická antropologie se zabývá podstatou člověka, jeho postavením ve světě, smyslem lidského bytí. Postmoderní člověk je viděn jako svobodná, nezávislá bytost s libovolným chováním. Ovšem cena za svobodu je dosti vysoká ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2006
Počet stran: 266
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: s příspěvky Anny Hogenové, Jaroslava Koti a Jana Sokola
Skupina třídění: Filozofie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Triton, 2006
ISBN: 978-80-725-4861-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologická a filozofická antropologie se zabývá podstatou člověka, jeho postavením ve světě, smyslem lidského bytí. Postmoderní člověk je viděn jako svobodná, nezávislá bytost s libovolným chováním. Ovšem cena za svobodu je dosti vysoká - naprostá volnost vede ve svých důsledcích ke ztrátě opěrných bodů, absenci řádu a rozpadu hodnot, což má za následek znejistění člověka, navození pocitu odcizení sobě samotnému i ostatním. Po tomto úvodu autor zkoumá a hledá východiska související s postavením člověka ve světě. Zabývá se smyslem života, etickými principy a etikou pro 21. století, psychologií náboženství. Ve svých úvahách a filozoficko-psychologických rozborech klade důraz na lásku, vztahovost a vzájemnost, dialog a senzibilitu namísto imperativů. Hlavní text doplňují přednášky autora, tematicky velmi pestré (psychoterapie, umění a imaginace, mužství a ženství, krize autority v postmoderní společnosti atd.), a příspěvky třech českých filozofů (A. Hogenové, J. Koti a J. Sokola). Úvahy o člověku a jeho postavení v postmoderním světě 21. století, pojaté z hlediska psychologické a filozofické antropologie.

Popis nakladatele

Současný proces globalizace otvírá i nabízí nejrůznější alternativní způsoby bytí, spolužití, uvažování i politického jednání. Postmoderní postoj znamená nic nehodnotit coby správnější, pravdivější či morálnější. Přitom se v současné době jedná o stále naléhavější nutnost správně a odpovědně se rozhodovat a chovat a nenechávat narůstat globální problémy týkající se přelidnění, úbytku nerostných zdrojů, ničení přírody, nezaměstnanosti a migrace, konfliktů mezi bohatými a chudými, náboženskými a etnickými společenstvími apod.

Tento nový (další) stupeň znejistění člověka již tak vrženého do světa bez spolehlivých opěrných bodů (instinktů) mnohdy přesahuje jeho kapacitu vše zpracovat. Pohodlnější je tuto nejistotu emočně „přeznámkovat“ na pocit svobody, libovůle a nezávaznosti. I některé směry současné psychoterapie sugerují, že je možné takové převyprávění vlastního života, které nás zbaví konfliktů či špatného svědomí.


Je opravdu všechno – podstata člověka, láska, věrnost, odpovědnost, trestný čin, etika a smysl života – pouhý relativní, individuální konstrukt skutečnosti, či existují jisté konstanty, jejichž respektování teprve činí život naplněným? Těmito i dalšími otázkami se zabývá kniha lékaře a filosofa Jana Poněšického, psychoanalytika, který čerpá jak z vlastních niterných prožitků, tak ze zkušeností z psychoterapeutické praxe. Tzv. postmodernu nechápe jako konec historie, jako terminální relativizaci dosavadního pojetí života, hodnot a světa, nýbrž jako krizi, boření starého, na jehož troskách může vyrůst něco nového. Naše dnešní situace vyžaduje vytvoření adekvátnějšího společensko-politického povědomí ve směru decentrace od člověka k jeho prostředí, k partnerství s přírodou, k odpovědnosti za stav naší planety a životy budoucích generací a ke smíření se s neustále novými výzvami , které před nás další vývoj na zemi bude klást i nadále. Výsledný postoj nazývá autor „novou skromností“, neboť se nejedná jen o mezilidskou ctnost, nýbrž o dobrovolné vzdání se nejrůznějších nároků na pozadí vědomí globálního stavu veškerého lidstva a naší země.

(filozofické otázky - psychologické odpovědi)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
MUDr.; PhDr. Jan Poněšický - další tituly autora:
 (e-book)
Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění
 (e-book)
Úvod do moderní psychoanalýzy Úvod do moderní psychoanalýzy
 (e-book)
Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky
 (e-book)
Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky -- 2. doplněné vydání Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky
Revmatologie v obrazech Revmatologie v obrazech
 (e-book)
Fenomén ženství a mužství -- psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy Fenomén ženství a mužství
 (e-book)
Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání) Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání)
 (e-book)
Neurózy, psychosmatická onemocnění a psychoterapie Neurózy, psychosmatická onemocnění a psychoterapie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Věnováno spoluzakladatelům a docentům Pražské psychoterapeutické

fakulty Jaroslavu Skálovi, Jiřímu Růžičkovi a nedávno zesnulému Antonínu

Šimkovi.

Motto:

Proto je třeba neustále udržovat v bdělém stavu to, co je v člověku velké,

a obracet člověka k jeho velikosti. Neboť to podstatné, z čeho je člověk živ,

nepramení z věcí, nýbrž z uzlu, který věci svazuje.

Antoine de Saint-Exupéry

Triton - kniha Filosofické otázk2 2Triton - kniha Filosofické otázk2 2 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


Člověk a jeho postavení ve světě

Filozofi cké otázky – psychologické odpovědi

Jan Poněšický

s příspěvky

Anny Hogenové

Jaroslava Koti

a Jana Sokola

Triton - kniha Filosofické otázk3 3Triton - kniha Filosofické otázk3 3 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


Triton - kniha Filosofické otázk4 4Triton - kniha Filosofické otázk4 4 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


titulní list

Triton - kniha Filosofické otázk5 5Triton - kniha Filosofické otázk5 5 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


MUDr. PhDr. Jan Poněšický a kol.

Člověk a jeho postavení ve světě

Filozofi cké otázky – psychologické odpovědi

© Jan Poněšický, 2006

© TRITON, 2006

Cover © Renata Brtnická, 2006

Illustrations © Ludmila Klein-Poněšická, 2006

ISBN 80-7254-861-1

Triton - kniha Filosofické otázk6 6Triton - kniha Filosofické otázk6 6 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1. Podstata člověka a jeho postavení ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1 Historický úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.2 Postmoderní člověk v dnešním světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

1.3 Výhledy: Konstruktivní skepse – odvaha a vztahovost . . . . . . . 27

1.4 Obecná charakteristika člověka, antropologické konstanty . . . 32 2. O smyslu života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 3. Etika a lidské hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 3.1 Historický úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

3.2 Etické principy a jejich vytváření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

3.3 Jednání a lidské hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 3.4 Kritický rozbor etických principů chování a hodnotových

orientací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

3.5 Etika pro jednadvacáté století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 4. Psychologie náboženství a víry a orientace člověka ve světě . . . . . 88

4.1 Člověk a Bůh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

4.2 Cesta poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

4.3 Lidské potřeby, víra a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 5 Závěr a výhled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 6. Vybrané přednášky z let 2004–2006

6.1 Psychoterapie: mezioborová věda (a umění) sui generis . . . . 112

Triton - kniha Filosofické otázk7 7Triton - kniha Filosofické otázk7 7 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


6.2 Strukturální a funkční aspekt osobnosti a jejích poruch . . . . 119

6.3 Proces změny během psychoterapie (a i mimo ni) . . . . . . . . 126 6.4 Srovnání fenomenologicko-antropologického

(daseinsanalytického) versus psychoanalytického a vývojově

psychologického pojetí psychosomatiky a psychoterapie . . . 140

6.5 Různost psychoterapeutických přístupů . . . . . . . . . . . . . . . . 151

6.6 Mužství a ženství, genderová závist a identita . . . . . . . . . . . 155

6.7 Postmoderní společnost a krize autority . . . . . . . . . . . . . . . . 160

6.8 O imaginaci a umění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 7. Příspěvky českých fi lozofů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

7.1 Anna Hogenová: Postmoderna a fenomenologie. . . . . . . . . 178

7.2 Jaroslav Koťa: Svět a horizont našeho života . . . . . . . . . . . . 205

7.3 Jan Sokol: Etika a čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 8. Doslov – Psychoanalýza a intersubjektivita . . . . . . . . . . . . . . . . . 262

Triton - kniha Filosofické otázk8 8Triton - kniha Filosofické otázk8 8 10.11.2006 14:55:3610.11.2006 14:55:36


9

ÚVOD

Touto knihou si patrně znepřátelím jak teology, tak i fi lozofy. Empirické

vědy, a tou se stala i psychologie, si dělají nárok na pochopení světa

a místa člověka v něm, čímž nutí teology i fi lozofy k ústupu, k hledání

oblastí, které lze zatím považovat za vědecky nedostupné či alespoň nevy

vratitelné, aby se nedostali do rozporu s uvažováním emancipovaného

racionálního člověka naší doby. To se týká zvláště ontologie, resp. meta

fyziky, otázek prvotní příčiny či fi nality lidského i společenského vývoje,

podstaty a postavení člověka ve stále se měnícím světě – i když se i zde

o tato témata dělí s psychologií, sociologií, ekonomikou či politologií.

Naproti tomu další tradiční oblasti fi lozofi e – teorie poznání, fi lozofi cká

antropologie a etika – se stále více stávají doménou sociálních psycho

logů, neurovědců, ale i biologů a kybernetiků. Postulát, že existenci Boha

nelze vyvrátit, spočívá v domněnce, že religiózní sféra není a nemůže být

lidskou záležitostí (konstrukcí), neboť Boží podstata se projevuje jen

nepřímo ve stvoření a jeho působení (podle židovsko-křesťanské tradice

zjevení). Naproti tomu sekulární kulturní proud Boha relativizuje coby

konstrukt lidské fantazie (přání, úzkostí atd.), který uspokojuje naše

základní, humánní potřeby řádu, porozumění, naděje (jež umírá

poslední), spoluúčasti na vlastním osudu a útěchy. Sigmund Freud dopo

ručuje přenechat posledně jmenované potřeby fi lozofi i a umění, zatímco

na prvé dvě se má zaměřit věda. „Náš Bůh Logos není možná tak vše

mocný a může splnit jen část toho, co slibovali jeho předchůdci. Když to

nazřeme, tak se před tím skloníme. Přesto neztratíme zájem o svět a život

v něm, neboť můžeme s jistotou tvrdit, že nám vědecký pokrok umož

ňuje poznat něco z reality světa, což stupňuje naši moc nad ním a dává

spolehlivější vodítko, jak žít, nežli náboženství“ (1927, str. 323–380).

Freud se zde nachází v jistém protikladu ke svému vlastnímu psychoana

lytickému důrazu na nevědomé, iracionální pohnutky našeho jednání –

Triton - kniha Filosofické otázk9 9Triton - kniha Filosofické otázk9 9 10.11.2006 14:55:3710.11.2006 14:55:37


10

zřejmě se zde mísí jeho racionálně-realistický životně-fi lozofi cký názor

s mytologickými či mystickými elementy, jak je to ještě zřejmější v analy

tické psychologii C. G. Junga. Nicméně Freud pokračuje: „Na jedné

straně zdůrazňujeme chabou sílu lidského intelektu ve srovnání s pudo

vou výbavou člověka; přesto má v sobě tato slabost něco zvláštního: hlas

našeho rozumu je sice tichý, avšak neustane znít dříve, nežli si vynutí naši

pozornost. Na primát našeho intelektu si budeme muset počkat ještě

velmi, velmi dlouho, zatím leží v nekonečné dálce před námi.“ Naproti

tomu teologové i mnozí fi lozofové považují tyto a podobné názory za

neúměrné psychologizování (Löwith) a vytýkají jim redukci na pouze

racionální vysvětlení, které neodpovídá na základní otázky: Když je Homo

sapiens tak rozumná bytost, proč je tak nerozumný? Když toho tolik

víme, proč i potom máme tendenci spíše v něco věřit, jako by ono vědění

nestačilo? Jaký je smysl utrpení? A tak dále. Filozof a teolog O. Pfi ster,

Freudův přítel, poukazuje na objektivistickou redukci, na omezení jeho

myšlení, a píše: „Čisté poznatky jsou dle mé zkušenosti pouhou fi kcí,

a když se podíváme na historii vědy, tak seznáme, jak pochybné bylo

poznávání takzvané objektivní skutečnosti. Tato směs iluze a pravdy, kte

rou nazýváme naší zkušeností, vychází z našich subjektivních premis.“

I u novověké vědy se tudíž jedná o absolutní hodnotový předsudek, jehož

kořeny lze též vystopovat v křesťansko-antické tradici posuzování (inter

pretaci) pravdy a etiky. I mnozí vědci, teoretici poznání (např. Wittgen

stein) a samozřejmě i psychologové a neurologové uznávají, že některé

zážitky jsou prostřednictvím řeči (racionální logikou) jen defi citně zpro

středkovatelné a sdělitelné. To potvrzuje i psychoanalýza např. svým kon

ceptem primárních a sekundárních (iracionálních a vědomých) procesů

(působením pudu smrti, archetypů či potlačené agresivity), které ovliv

ňují naše myšlení – avšak zároveň vkládá naději do emancipace, sebepo

znání – což zatím nepřineslo očekávané výsledky. Člověk je vždy uzavřen

do určité dějinné epochy a je těžko si představit, jak na nás budou pohlížet

obyvatelé naší planety za 500 až 1000 let. Asi nepochopí, proč jsme se

zabývali jen vlastním, individuálním prospěchem, vedli nesmyslné války

a nebyli burcováni existenčně daleko důležitějšími problémy týkajícími

Triton - kniha Filosofické otázk10 10Triton - kniha Filosofické otázk10 10 10.11.2006 14:55:3710.11.2006 14:55:37


11

se přelidnění, drancování přírodního bohatství naší země, šířením pouště,

kácením pralesů apod. Podobně dnes sotva chápeme, proč se antičtí

humanističtí fi lozofové energicky nebouřili proti otrokářskému řádu –

zdálo se jim to tehdy samozřejmé. Teprve pozvolna se prosazovala před

stava rovnosti všech lidí – v současné době jde navíc o šíření tolerance.

Jaký nový princip by mohl uchránit lidstvo dalších katastrof, se dá těžko

odhadnout; podle mého názoru je to realistický a zároveň hluboký vztah

ke všemu, co na nás působí, skromnost proti dosavadní dobyvačnosti,

myšlení na budoucnost oproti zásadě „carpe diem“, sepětí se zemí i lidská

vzájemnost oproti pokračujícímu individualismu – tedy spíše tzv. ženský

princip. V dnešní epoše víry ve všemocnost vědy by bylo přinejmenším

třeba, aby se různorodé vědy o člověku otevřely vzájemné výměně. Často

se stává, že neznalost sousední vědní disciplíny vede ke zbytečně poma

lému formulování hypotéz, které již byly z jiného zorného úhlu zkou

mány. Tak např. byla teprve nedávno neurofyziology vyslovena a ověřena

domněnka nevědomých psychických procesů v mozku, ač byla již dávno

předtím empiricky verifi kována psychoanalytickou praxí (a opět nego

vána mnohými fi lozofi ckými směry, např. fenomenologií a z ní vycháze

jící daseinsanalýzy). Ale i lékař Sigmund Freud si povšiml významu nevě

domí a jeho vlivu na normální patologické chování teprve mnoho let

poté, co na něj důrazně upozorňovali četní fi lozofové, počínaje Platonem

a konče Hartmannem, Schopenhauerem a Nietzschem. Doufám, že pří

liš nepobouřím ještě zbytek tolerantnějších fi lozofů, když zde vyslovím

myšlenku, že jich většina vytváří své teorie od „zeleného stolu“, na základě

studia, přemýšlení a pouze vlastní životní zkušenosti. Nechci tím snižovat

cenu sokratovské kontemplace, ale přesto vidím jistou výhodu psycho

analytiků v jejich důsledné cvičné analýze, jež slouží prozkoumání jejich

vlastní subjektivity a tím je – alespoň do jisté míry – uvaruje od zaujatosti

a jednostrannosti. Samozřejmě by se dalo namítnout, že i fi lozofi cká díla,

vzniklá z popudu zvládnutí osobní problematiky – jako u Nietzscheho,

který zdůrazňoval vůli k moci, neboť se obával bezmoci a závislosti –

mohou přinést nové podněty a pohledy. Další výhodou psychoterapeuta

je bohatá znalost a schopnost vcítění se do lidských osudů, pohled do

Triton - kniha Filosofické otázk11 11Triton - kniha Filosofické otázk11 11 10.11.2006 14:55:3710.11.2006 14:55:37


12

hlubin lidské duše i podmínek, jež vedou jak ke katastrofám, tak

i k úzdravě a plnému životu, což je jedno z možných kritérií lidsky prav

divého úsudku o tom, co je lidské a správné. Zde se jedná jak o racio

nální, tak i o antilogické (von Weizsäcker, 1957) emočně vztahové

poznání spoluúčasti, o společnou zkušenost setkávání, a tudíž o porozu

mění a vytváření nového. Jde mi o to, co zdůrazňuje např. i Erazim Kohák

(1999): o orientaci ve stále se měnícím světě, jež bere v úvahu nereduko

vatelného člověka, který tento svět humánně, to jest nejen racionálně

-kauzálně, nýbrž i emocionálně, smysluplně a hodnotově uspořádává

(str. 47). Jde o poznání, jak se nám svět předrefl ektivně předkládá, očiš

těn od předsudků (fenomenologická redukce podle Husserla), o „svět

našeho života“ – a proto považuji hledání antropologických konstant za

důležité: vždyť i Jan Patočka (Praha 2004, str. 314) konstatuje, že fi lozofi e

„dosud neumí určit s přesvědčivou jasností místo, kde sídlí svoboda,

autonomie, původní pramen člověka“. Právě o to jde i tzv. analytickým

psychoterapeutickým směrům; o komplexní mezilidskou zkušenost, cha

rakterizovanou snahou o co nejzazší vzájemné otvírání se (jak ji defi nuje

prezident Mezinárodní psychoanalytické asociace O. Renik, 1993). Pře

sto se po třicetileté praxi domnívám, že jsme vždy jen na cestě, že se

konečného čistého já (Epoché Edmunda Husserla) či pravého „já“ (Win

nicott, 1998) nikdy nedobereme; vždy zůstane více či méně kontamino

váno dosavadními životními zkušenostmi, vlivem okolí i doby, ve které

žijeme. I v psychoterapii jde o pojmenování zážitků, nikoli o pravdu

(Lorenzer, 1976). To však neznamená libovolnost, ba právě naopak:

dosavadní subjektivní zkušenosti jsou verifi kovány na pozadí autenticky

se odvíjejícího vztahu. Půjde tudíž vždy jen o lidské a zároveň individu

ální poznání, a tím i o odvahu se přesto rozhodovat a jednat na pozadí

existenciální nejistoty. Tuto myšlenku se budu snažit rozvinout z různých

zorných úhlů: poznatelnosti světa, víry, etiky, smyslu života, charakteris

tiky člověka a jeho postavení ve světě. G. Roth (2003) nabádá ke skrom

nosti, i co se týče posuzování vědeckosti (to se týká samozřejmě i předklá

dané knihy): „Co je věda, určují vědci sami svou činností, již nazývají

vědeckou ... v té míře, jak se vyvíjí lidské myšlení a jednání, se mění

Triton - kniha Filosofické otázk12 12Triton - kniha Filosofické otázk12 12 10.11.2006 14:55:3710.11.2006 14:55:37


13

i pojem vědecké činnosti; mnoho z toho, co dříve platilo za vědecké,

nesplňuje dnešní vědecká kritéria, a za sto let budeme mít pravděpo

dobně opět zcela nové pojetí vědy“. Tento autor se domnívá, že bude

v budoucnu možno překlenout rozdíl mezi přírodovědeckým poznáním

a hermeneutickým pochopením, jež je na místě zvláště tam, kde se jedná

o etická, estetická, životopisná, historická a společensko-politická témata.

Předkládaná kniha se snaží poskytnout alternativu k postmoderní skepsi

a relativitě všech hodnot. Tato i některá jiná základní témata se v jednot

livých kapitolách pod odlišným zorným úhlem opakují, resp. prolínají,

zvláště pak téma lidské subjektivity, základních lidských potřeb, vědomí

a svobody, interpersonality a smysluplnosti života. Jakýsi sjednocující

aspekt si lze vypůjčit již od Aristotela, který poukazuje na to, že jakýkoli

jev, tedy i člověk, má svou příčinnost (kauzalitu), svou cílesměrnost

a vývoj (fi nalitu) a – grafi cky znázorněno na kolmé ose k tomu – svůj

substrát (hmotu či energii), a svou formu – a právě to poslední se v laby

rintu nejrůznějších životních forem rozmělňuje – jako by v člověku nee

xistoval žádný řád, který je nutno respektovat. Kapitoly na sebe jen volně

navazují, takže je lze číst bez problémů v libovolném pořadí. Přednášky

na konci knihy týkající se psychoterapie a psychosomatiky byly vybrány

s ohledem na jistou příbuznost k problematice, o níž je v této knize

pojednáváno.

Triton - kniha Filosofické otázk13 13Triton - kniha Filosofické otázk13 13 10.11.2006 14:55:3710.11.2006 14:55:37


Triton - kniha Filosofické otázk14 14Triton - kniha Filosofické otázk14 14 10.11.2006 14:55:3710.11.2006 14:55:37


15

1. PODSTATA ČLOVĚKA A JEHO POSTAVENÍ

VE SVĚTĚ

1.1 HISTORICKÝ ÚVOD

Obvyklý historický úvod k psychologické antropologii omezím poukázá

ním na několik myšlenek, které zůstávají dodnes aktuální či problema

tické. Filozofové se například stále zabývají otázkou, zda existuje nějaký

řád světa, jakož i lidského bytí, jež se uskutečňuje v člověku. Platon

zastává názor, že to podstatné je duše, duchovní principy „vězněné“ v lid

ském těle, jež se jeví jako cesty k harmonii mezi rozumem, vůlí (odvahou)

a pudy. Téměř identicky jako o 2000 let později Sigmund Freud charak

terizoval tuto duši v člověku modelem káry s jedním kočím (který před

stavuje bezmocný rozum) a dvěma okřídlenými koňmi, z nichž jeden je

dobrý a poslušný (sepětí rozumu a vůle) a druhý reprezentuje iracionální

žádostivosti a táhne kočár do propasti. Další platonská myšlenka, kte

rou později rozpracoval v panteistické podobě Baruch Spinoza, považuje

člověka za mikrokosmos, v němž je vše obsaženo. „Bůh stvořil člověka

k obrazu svému“ a s ním i svět okolo nás, vybavil nás rozumem, a tudíž

i sebepoznáním. A tak se mu poznáním zákonitostí, jež panují v něm i ve

světě, můžeme přiblížit. Tím zdůvodňovaly jisté náboženské řády zájem

o vzdělanost a vědu. Spinoza navazoval též na Augustina, jenž spatřoval

úkol člověka v cestě k němu samému, k jeho podstatě a smyslu bytí,

čímž nalezne i Boha. Člověka viděl jako bytost mezi nebeským světem

a tělesností, s možností religiózní seberealizace. Člověk je mu materi

álním rozpětím (emanací) Boha, tudíž: to, co chce člověk, chce i Bůh,

boží i přírodní zákony jsou jedno. Jednalo se o tzv. druhý obrat k člověku

(po řeckých fi lozofech). Teprve opět renesance je charakterizována tře

tím obratem k člověku, humanismem, hlásajíc, že „nikoliv Bůh, nýbrž

Triton - kniha Filosofické otázk15 15Triton - kniha Filosofické otázk15 15 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


16

člověk je svůj vlastní sochař“ (J. Pico de la Mirandola), či podle Nicolase Cusana: „Člověk je Bůh, je-li tvůrčí.“

Naproti tomu Platonův žák Aristoteles odmítl idealistický názor ve prospěch realismu a empirie, identity tělesna a duševna. Člověk je tím, čím se vyznačuje; obrazně řečeno, vydává-li hudbu, pak je klavírem. Ve svém chování se člověk tělesní, zasahuje do přírody svou rukou a rozumem. Lidské vlastnosti nejsou charakteristiky duše člověka, nýbrž abstrakce toho, jak jedná. Na to navázala stoa myšlenkou univerzálního determinismu. Zákonitosti panující ve světě je třeba uznat i v lidském životě (odkud je jen krůček k ideji tzv. přirozeného práva). V novověku pokračuje tento myšlenkový proud ve formě materialismu, resp. dualismu (od Descarta až ke Kantovi a dále v přírodních vědách). Samozřejmě se fi lozofové liší podle svého založení v tom, zda je takto přírodovědně pojatý člověk dobrý (a civilizace jej udělala špatným – Rousseauem počínaje a Frommem a Marxem konče), či zda je ve své přirozenosti zlý (vlčího charakteru – Hobbes), a proto potřebuje smluvní zákony. Descartes to vyřešil elegantně: Člověk je ve skutečnosti stroj, a zároveň je ve svých vědomě myšlenkových aktech svobodný. Toto myslící „já“ zprostředkuje jistotu a objektivitu, jejímiž kritérii (poznání) se tím stává logická struktura – matematika (dosud byla realita obrazem světa ve vlastní duši). Též Imannuel Kant prohlašuje, že duchovní život nepodléhá přírodním zákonům, naopak kauzalita (jakož i prostorovost a časovost) je vnášena člověkem do okolního světa. To znamená, že vše je lidská projekce tří složek: rozumu, citu a vůle. Od naprostého subjektivismu a solipsismu se Kant distancuje prohlášením, že existují „věci o sobě“, jež jsou sice nepoznatelné ve své objektivní takovosti, avšak poznatelné skrze naše lidské smysly a kognici v perspektivě lidské významovosti (použitelnosti).

Různí fi lozofové, kteří se pokoušeli charakterizovat lidskou psychiku, kladou důraz na odlišné strukturující mohutnosti: na rozum (Kant), cit a nevědomí (Schelling, Leibniz, Hartmann) v konfl iktu s vědomím, na naše aktivní „já“ (Fichte) či vůli (Schopenhauer a Nietzsche). Již zde jsou vidět počátky dnes tak rozšířeného konstruktivismu. Tak prohlašoval předchůdce Kanta, Christian Wolff , že fi lozofi e je teorií možností,

Triton - kniha Filosofické otázk16 16Triton - kniha Filosofické otázk16 16 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


17

možných světů. Jeho pozdější kolega (též matematik) Leibniz zdůrazňuje antropologický princip modelování reality tak, aby se vyplnily všechny „mezery“ (princip kontinuity a identity). Přesto se fenomenologové v nové době snažili podržet skutečný svět, dobrat se k fundamentálním fenoménům bytí, ať již kognitivní fenomenologickou redukcí (Husserl), citovým, bezprostředním prožíváním světa (Scheler) či autentickým stykem v průběhu praktického konání (Heidegger – čtvrtý obrat k subjektu, včetně existencialismu).

Dalším principem, který zastává v moderní době evolucionistická psychologie, je představa vývoje v součinnosti s přizpůsobováním se životnímu prostředí, od tělesné a refl exně nervové úrovně až po vědomou racionální adaptaci a asimilaci (Darwin, Spenser, Piaget). Podle Hegela jde rozvoj osobnosti, vývoj, stále dál, stále k vyšším syntézám, až k ideálu absolutního ducha. Předjímá i některé psychoanalytické myšlenky: identita vzniká ohraničením se od neidentického, sebevědomí skrze reakce a hodnocení ostatních lidí, člověk žije v neustálé interakci s druhými, což vede ke krajním mocenským konstelacím mezi vládnoucími a ovládanými. Mezi lidmi i uvnitř nich existuje neustálé konfl iktní napětí, jež je hnacím motorem vývoje. Teze a antiteze vede k revoluci, syntéze a novému opětnému rozdělení. Obecně lze na tomto pozadí defi novat i psychoterapii jako vznik společného obrazu světa ze dvou původně rozdílných mínění, odlišných pohledů a významovostí týkajících se životní problematiky i vzniku symptomu. Toto neustálé střetávání s přírodou i s lidmi (čímž je i práce) vede k pokroku a ke zlidštění. V ten věří i zakladatel psychologie (nepočítáme-li Nietzscheho) Dilthey. Ve svém díle Hermeneutika (1900) však podtrhuje i význam porozumění. Co (kdo) je člověk, se dozvíme z jeho životní historie vcítěním do jeho postojů a názorů. I v psychoterapii jde o poznání, interakci i porozumění, o součinnost rozumu, citu, vůle a jednání.

Naproti tomu existencialisté jsou skeptičtější. Již jejich předchůdce, žijící na prahu novověku, Nikolaus Cusanus, prohlašoval, že není ve světě i v člověku žádného centra, žádný jistý opěrný bod. Odtud pramení úzkost coby pozadí lidského bytí, neboť nelze nalézt podstatu či

Triton - kniha Filosofické otázk17 17Triton - kniha Filosofické otázk17 17 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


18

vysvětlení lidského života, jež se redukuje na pouhý fakt bytí, existence,

vědomí o něčem (moderně: stavy vědomí, stavy já). „Pozdní“ Husserl

považuje za základní antropologickou konstantu „strukturující ur-ego“,

lidskou intencionalitu na pozadí úzkosti z ničeho, či jak říká Heidegger

„Nichtigkeit der Welt“. Fenomenologové zdůrazňují lidský intencionální

svět a sepětí s ním v bytí, kterému jde o toto bytí (Dasein – seiendes, dem

es um sein Sein geht), což představuje základní modus člověka. A dále

Husserl: „Jedinec (lidská subjektivita) je (intencionální) způsob vnímání

a konstituce světa.“ (1954, český překlad str. 199) Bytí o sobě je neustálé

vznikání nové subjektivity, je procesem vytváření sebe i světa (str. 294).

Osobní lidský život probíhá ve stupních sebeujasňování a odpovědnosti

za sebe až k uvědomělému uchopení ideje autonomie, vůle a pospolitého

rozumu“ (str. 292).

Člověk sám musí dát svému životu smysl, ač zůstává v nejistotě; je

tím, co ze sebe udělá. Lidským pra-afektem je absurdita a úzkost (Jaspers:

„člověk v síťovině volby možností“; Heidegger: „život je možností být“;

Patočka: „život v autenticitě“). Toto fenomenologické pojetí subjektu

není v rozporu s individuální a intersubjektivní psychologií, spíše ji jen

rozšiřuje o další neredukovatelné danosti lidského bytí ve světě: k němu

se člověk vztahuje nejenom pudově, citově a kognitivně, nýbrž i intenci

onálně a smysluplně; otevírá se a hledá pravdu, přičemž vždy volí mezi

různými možnostmi, s břemenem odpovědnosti za svůj život a svědo

mím na pozadí jeho celku a konečnosti. Jedním styčným bodem a cílem

je osvobození se od naivity (Husserl, str. 265), což znamená od subjek

tivní zaujatosti (převzatých vztahových vzorců vnímání a chování), což

vede k poznání pravého bytí, lidí i světa. Podobně jako v zen-buddhismu

je opětné (nové) navazování vztahovosti vnímáno nikoliv jako determi

nistické opakování původní vázanosti, nýbrž jako dar a obohacování

(str. 287). Tuto českou fi lozofi ckou tradici od Husserla až k Patočkovi,

Kohákovi a Sokolovi lze podle mého názoru obohatit psychoanalytickými

poznatky taktéž českého rodáka Sigmunda Freuda a jeho následovníků.

Triton - kniha Filosofické otázk18 18Triton - kniha Filosofické otázk18 18 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


19

1.2 POSTMODERNÍ ČLOVĚK V DNEŠNÍM SVĚTĚ

Jak Erich Fromm, tak i Heidegger, Patočka a Sokol vidí člověka jako

jedince, který se odcizil přírodě a vlastní přirozenosti, stal se svobodným

a nezávislým, ale zároveň znovu hledá spojení se světem i se sebou. Dru

hou stránkou svobody je možnost libovolného chování, a tím i ztráty

spolehlivých vodítek, hranic jednání a zakořeněnosti; s tím souvisí

uvědomění si své jinakosti i fundamentální cizosti ostatních. Pozadím

pobytu člověka zde na Zemi je omezená doba jeho života, smrt, úzkost

i nejistota ohledně toho, co bude následovat. A tak stojí ve své vrženosti

bez jistých opěrných bodů, vystaven vlivu okolí, ať je to určitý společen

ský řád (Fromm) či to, co se má a co se nosí (Heidegger). Freud a Jung

k tomu přidávají vliv nevědomí a formujících výchovných, často kon

fl iktních vlivů a traumat. Útěchu poskytují humanističtí psychologové,

kteří zdůrazňují pozitivní vliv individuální seberealizace, působení psy

chosomatické a spirituální energie, což vede k produktivnímu vývoji,

ke konstruktivnímu a smysluplnému mezilidskému jednání. Přesto je

i tento vývojový kompas (emoční vybavení, nadání atd.) poměrně vágní

a jeho konkretizaci lze chápat jako existenciální lidský úkol a úděl. Podle

Fromma (1967) se jedná o překlenutí lidské odcizenosti tvorbou spoleh

livých vztahů, o jejich svobodné a individuální utváření, což poskytuje

důvěru a bezpečí. Patočka zdůrazňuje též nutnost vytváření vztahovosti

a vřazení se do celku na pozadí hrozby bezvztahovosti, jež odporuje lid

ství. Jednoduché náhražky spolehlivosti a stability ve vztazích jsou podle

Fromma jak jejich mocenské ovládání či kontrola, tak i přizpůsobení se

a závislost. Moderní variantou byl v 2. polovině 20. stol. člověk, který se

přizpůsobuje nabídce a poptávce, čímž je stále „in“, a o to opírá svou jis

totu – tzv. tržní charakter. Jak vypadá dnešní postavení člověka ve světě,

čeho se obává, co mu schází, jak na to reaguje, existuje typ postmoder

ního člověka? Zajisté je přání po znovuzískání sounáležitosti něco pod

statného, zvláště uvážíme-li, že člověk je evolučně tvor typicky sociální.

Na druhé straně je však jeho výsadou ona svoboda, schopnost volního

jednání. To mu umožňuje přímý pohled do nejisté budoucnosti, snášení

Triton - kniha Filosofické otázk19 19Triton - kniha Filosofické otázk19 19 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


20

vlastní osamělosti a – v optimálním případě – mu to dodává odvahu

k realistickému úsudku, včetně skromnosti a přiznání si své bezvýznam

nosti na pozadí věčnosti.

Typickým problémem postmoderního člověka není tolik vydanost

vnitřním i zevním podmínkám jeho života, konfl iktovost. Dnes je, zjed

nodušeně řečeno, dovoleno vše. A právě to (tento extrém) se stává no

vým problémem: je to ztráta řádu, ztracenost a bezradnost v globálním

světě, ve kterém člověk spatřuje z daleko větší blízkosti, než tomu bylo

kdy dříve, nejrůznější alternativní způsoby života. A tak udělá „z nouze

ctnost“: novým řešením, jak nabýt jistoty, je přesvědčení o oprávněnosti

libovůle, jistota, že je vlastně vše možné, že nemusí o žádném svém jed

nání pochybovat. Tedy: pohodlná libovůle namísto nejistoty, namísto

úzkosti ze svobody, jak nazval svou prvou knihu Erich Fromm. Vrženost

do svobody totiž znamená věčné rozhodování se mezi různými alternati

vami a jejich důsledky. Člověk je vystaven nutnosti stát za svou cestou či za

svým jednotlivým činem a převzít za to odpovědnost, včetně nemožnosti

přesně odhadnout, jak vše opravdu dopadne. A když tím bude někomu

ublíženo, když se ukáže jeho chování jako nespravedlivé, pak je nutno

se omluvit, hledat možnost to napravit, a není-li to možné, měl by být

člověk připraven nést za to odpovědnost či unést i stud, že něco neuvážil,

neprohlédl, neměl k tomu odvahu. Zde může jít i o provinění na sobě

samém, na své bezúhonnosti, na své sebeúctě, nebo se jedná o promar

nění šance chovat se podle svého přesvědčení, rozhodnout se pro něco

důležitého, byť s rizikem nejistoty (nebo konfl iktu). Tato odpovědnost

se zdá být mnohým v situaci relativizování jakékoliv správnosti v jednání

zbytečná. Navíc se člověk cítí v dnešním globalizovaném světě daleko

více vystaven všemožným vlivům, které působí na jeho jednání, a hledis

kům, jež nejrůznějším způsobem posuzují jeho výsledky. I budoucnost

je ve stále se rychleji měnícím světě nejistá. A tudíž i tak prostá otázka,

jako zda se má mladý člověk pilně učit a studovat, je jednou zpochyb

něna předpověďmi o počtu akademiků, kteří budou zapotřebí v určitém

oboru, jindy je některý studijní směr spojován se znečištěním prostředí,

s návykem (na počítač), se zdravotními potížemi atd.

Triton - kniha Filosofické otázk20 20Triton - kniha Filosofické otázk20 20 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


21

Ve dřívějších, menších společenstvích se člověk spíše sám sebe ptal, k čemu se hodí, co by bylo správné, a názory na to hledal v bezprostředním styku s rodinou či přáteli; svět jej tolik nebombardoval protichůdnými a stále častěji i katastrofi ckými zprávami. To nabývá v globálním světě nové dimenze, neboť dnes lze sotva nalézt jistotu ve starém slova smyslu na pozadí ztracenosti v celém světě, s kterým jsme stále intenzivněji konfrontováni. Stejně tak se naše odpovědnost vztahuje nejen na naši rodinu, přátele či práci, nýbrž na celý svět, na životní prostředí, bídu v rozvojových zemích, ve kterých jsme kolonizací zničili původním obyvatelům jejich přirozený svět, na nezaměstnanost, války – to vše přesahuje naše dosavadní možnosti opravdového uvědomění a psychického zpracování, natož řešení. Odtud ona reakce libovůle s důrazem na vlastní konstruování vnitřní i zevní reality, na zcela nezávislý životní názor. To je zapříčiněno i ztrátou referenční skupiny, resp. obce, ve které existovaly subjektivně důležité potvrzující i korektivní zpětné vazby, jež zamezily onu dnešní záměnu svobody a odpovědnosti za libovůli. Člověk se již tolik nezabývá svojí – třeba i tržní – hodnotou, nýbrž bere život jako jeden velký happening a neguje přitom vzájemnou existenciální „dospělou závislost“ (Riedl, 1992), týkající se například důvěry, spolehlivosti, lásky a uznání. Ale i postmodernímu jedinci jde svým způsobem o znovudosahování spolučlověčenství (kterému lze obecně rozumět jako domlouvání se na společné formě i obsahu komunikace, vzájemnosti, společných hodnotách) – to se však často děje formou bezbřehé tolerance, postoje „laissez faire“, kdy je ve vztahu akceptováno jakékoliv jednání. Vzdáváme se tím nároku na závazné, obětavé či jinou námahu vyžadující vztahové chování. Očekáváme pak jen spontánnost a nezávaznost v meziosobním životě, resp. utilitaristické dohody v profesionálním prostředí.

Ona existenciální vrženost člověka do potenciální naprosté svobody, zejména v mezilidském styku, spojená s úzkostí a nejistotou, je zde protiobsazena opakem, spokojeností a přesvědčením, že nikdo nemá právo cokoliv předpisovat, moralizovat či usměrňovat, zvláště zastává-li tento názor například i představitel státu. Oproti dřívějšku, kde šlo mnoha generacím včetně fi lozofů o osvobození člověka od zevního útlaku i od

Triton - kniha Filosofické otázk21 21Triton - kniha Filosofické otázk21 21 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


22

vnitřních omezení, jde dnes – i na půdě psychopatologie – o příliš mnoho svobody, o anomii, resp. absenci řádu. Tehdy, na pozadí příliš rigidních životních zásad, se zdál naprostý opak tolik atraktivní, i když svou neznámostí zároveň znejisťující. Dnes se setkáváme spíše s opakem. V poslední době se musí zabývat psychoterapeuti stále méně problémy, jak osvobodit člověka z pout úzkosti a zábran, a stále častěji – i ve výchovných zařízeních – jde spíše o to, jak etablovat usměrňující, sebeřídící jáské principy ve formě životních zásad smysluplného vedení života, které zahrnuje i námahu, odříkání, konfrontaci, cílesměrnost a respekt k druhým.

Naopak je snadnější nechat chodu věcí nerušený průběh, což je i určitý druh rezignace. Člověk se vyhne odpovědnosti, a protože nemá ideály, nemusí cítit vinu ani stud za to, že se jim zpronevěřil. Zbaví se špatného svědomí, hlasu, jež nás nabádá k odpovědnému uchopení svého jedinečného života. Avšak i tato rezignace je těžko snesitelná, a tak ji člověk, aby neupadl do deprese, opět emočně i významově přemění, přeorientuje do oprávněnosti fl exibilně se přizpůsobovat měnícím se životním podmínkám. Tato postmoderní fl exibilita má dvě formy: aktivní a pasivní. V té aktivní jde o honbu za okamžitým úspěchem, o zážitky, o neustálé navazování i rozvazování vztahů, event. i stimulaci virtuálním světem techniky, počítačů, her a podobně. Tímto duchem doby se nechávají ovlivňovat i někteří psychoterapeuti, kteří nabízí stále nové zážitkové formy; jde o to nadchnout pacienta, odpoutat jej od všednosti jeho života. Druhá forma znamená spíše pasivní podléhání všemožným vlivům, módě, názorům bez ohledu na jejich hodnoty či vzájemnou kongruenci (sladitelnost). V psychoterapii jde pak o narativní či eklektický přístup, o podřízenost metody spokojenosti pacienta. Flexibilita zdánlivě řeší i rozpor mezi dvěma rozporuplnými požadavky naší doby: prosadit se a zároveň se přizpůsobit, například v zaměstnání. V roli jakési štiky je oboje možné, slučitelné.

Zatímco Frommovi šlo o to, nepodřizovat se tržnímu diktátu nabídky a poptávky a chovat se podle vlastního humanistického svědomí, žít produktivním životem s cílem seberealizace, problematika postmoderního člověka se posunula ke skepsi, zda lze takovýto ideál – zvláště u převážné

Triton - kniha Filosofické otázk22 22Triton - kniha Filosofické otázk22 22 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


23

většiny lidstva – dosáhnout, ve skepsi v dobro člověka a jeho zdokona

lování. Již Imannuel Kant prohlašoval, že z tak hrubého dřeva, z jakého

je člověk udělán, nemůže být nikdy vytesáno nic zcela rovného. Bolivij

ský myslitel Nicolás Goméz Dávila, jehož fi lozofi e boří lidské iluze, iro

nicky dodává: „Idea svobodného rozvinutí osobnosti je vynikající, dokud

nenarazíme na individuum, jehož osobnost se plně seberealizovala.“ Jeho

dílo je plné útoků na idealizovaný i odidealizovaný svět, na jeho údaj

nou nivelizaci nenachází žádný lék. Všechno dosavadní úsilí vymýtit zlo,

nemoci a nejistoty nevedlo k větší pohodě, spíše k jejímu opaku.

Proti propadnutí se do rezignace nepomáhá ani kompenzatorní veli

kášské zbožňování vědy coby zachránkyně lidstva a nositelky jeho hrdosti

nad podmaněním přírody. Více by pomohlo realistické přiznání si vlastní

nedostatečnosti, jež nemusí malému Davidovi ubírat na sebevědomí ve

srovnání s mocným Goliášem. Davidova síla byla v jeho přesvědčení,

v boji proti bezpráví; podobně je tomu v nesčetných pohádkách. Dobro

a zlo, život a smrt, úspěch a neúspěch, agrese i láska, to vše jsou jen

póly na opačných stranách spojitého spektra; jedno neexistuje bez dru

hého. Takovýto svět a člověka v něm je třeba přijmout a podle toho se

zařídit, místo abychom se marně snažili to negativní, jež se stejně vždy

vrací zadními vrátky v ještě zhoubnější podobě, vymýtit. Tuto naději,

iluzi moderny, je nutno pohřbít. Její cíle byly zajisté vznešené: splynutí

s ideou, se svým pravým já, s bližním v lásce, s národem, celkem, pono

ření se do vědeckého, uměleckého či religiózního vytržení, víra v určitý

společenský řád, ve vědecký pokrok; v realističtější formě šlo o přátelství,

smysluplnou práci a spolupráci a tím o překlenutí odcizení, vrženosti

do světa. Zároveň šlo o seberealizaci, autenticitu, což vyžadovalo stateč

nost, sílu já, hrdinství. Zdá se, že mnohé z toho se časem kompromi

tovalo, zklamalo. Avšak diagnóza jakéhosi úpadku a dekadence hodnot

je příliš levná, jednoduchá – spíše jde o jejich deformaci – neboť touha

po individuálnosti i sounáležitosti je člověku vlastní. Atmosféra skepse,

rezignace a libovůle modifi kuje individuační tendenci směrem k chlad

nému prosazení se bez ohledu na morálku a u méně úspěšných směrem

k dokazování si vlastní síly a moci. Spolulidské potřeby na sebe berou

Triton - kniha Filosofické otázk23 23Triton - kniha Filosofické otázk23 23 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


24

formu nezávazných známostí za účelem prospěchu či publicity bez snahy

někomu opravdu naslouchat, něco pro druhé obětovat. Tyto životní

formy se odlišují od dřívějších tím, že k jejich realizaci není třeba aktiv

ního, humanisticky orientovaného „já“, nýbrž se řídí právě se hodícími

pohnutkami, okamžitými výhodami apod. Chybí akceptance nutnosti

podřídit krátkodobé zisky dlouhodobým cílům – v osobním životě, ve

vztazích i v politice. V tomto duchu přibývá agrese, nikoliv proto, že

by si lidé více záviděli, chtěli více moci či peněz či byli více frustrováni

a vykořisťováni nežli v minulých staletích, nýbrž proto, že odpadávají

zábrany, respekt k okolnímu životu. Člověk odhodil společností vnuco

vané normy chování, aniž by na jejich místo dosadil vlastní řád. Zde

se paradoxně dotýkáme novodobé, do značné míry nevědomé frustrace,

tudíž chybění opěrného bodu, něčeho trvalého, obecně platné pravdy.

Ač to postmoderní člověk hodil přes palubu, přece tím trpí – marným

voláním „ontologického svědomí“ po smysluplném, resp. správném žití,

jak to chápal Jan Patočka. K tomu je však již dnešní člověk hluchý, a tak

se alespoň přiklání k různým sektám, drogovým subkulturám či hledá

náhražku v kvantitě zážitků, ve smyslové stimulaci sexualitou, silovou

agresí, slávou a mocí; to vše je podporováno akčními fi lmy a počítačo

vými hrami ve fi ktivní realitě. Agrese zde stojí ve službách sebepotvrzení,

touhy po dobrodružství a po experimentování. Zároveň je možné agresí

vše znejisťující zničit – čímž je však i svoboda, odpovědnost, vcítění se

do sebe i do druhých, vlastní svědomí. V dnešním komplikovaném světě

jde často i o nastolování zjednodušeného, černobílého vidění světa, což je

spojeno s agresí na jedné straně a primitivní idealizací na straně druhé.

Tudíž: doposud charakterizovali myslitelé moderního člověka jeho

existenciální (danou) vržeností do světa a způsoby, jak se s ní vyrovnal

– pojednávali o úzkosti, nicotnosti, postoji tváří v tvář skutečnosti koneč

nosti života (Sartre, 1976); to vše motivuje člověka k hledání podstatných

životních hodnot, k odpovědnosti za uskutečňování svého života, event.

i za běh světa. Dnešní zásadní změna záleží v tendenci vzdát se tohoto

nároku, neboť globalizovaný svět je příliš komplexní, rozmanitý, nesou

rodý, obrovský. Reakce na to je přitakání nejisté orientaci bez snahy nalé

Triton - kniha Filosofické otázk24 24Triton - kniha Filosofické otázk24 24 10.11.2006 14:55:3810.11.2006 14:55:38


25

zat pravdu či trvalé hodnoty, za které stojí žít, případně i zemřít. Vždyť

i svoboda přináší v mnohých zemích chaos, kriminalitu a ještě větší

nespravedlnosti. Východiskem je postoj bez odpovědnosti, kdy nikdo

nemůže tvrdit, které chování je správné a které chybné. Odhadnout

následky v našem mnohovrstevném světě je též velmi těžké. Tak napří

klad interrupci lze hodnotit různě podle výzkumů, jaké má následky na

nechtěné dítě, zda se jedná o svobodnou matku či například drogově

závislou ženu, na pozadí hrozícího přelidnění, navíc rozdílně v různých

zemích a kulturách.

Další změna: ve 2. polovině 20. století bylo odcizení chápáno jako

vzdálení se lidsky přirozenému způsobu žití včetně práce, jež se – napří

klad při obsluze běžícího pásu – vzdálila uspokojení z výroby smyslu

plných předmětů denní potřeby. Člověk se stával pasivním článkem

mohutného společensko-ekonomického soustrojí. Dnešní nová kva

lita odcizení znamená vědomé odmítnutí osobně-emočních, vzájemně

odpovědných pout mezi lidmi. Duch svobody, džin puštěný z dosud

uzavřené láhve, působí téměř jako droga, na kterou nejsme připraveni,

která produkuje stále egocentričtější individualismus. Z biologicko-soci

álního hlediska přežití jde o postupnou sebevraždu. Současný proces

odcizování je jak reakcí, tak i obranou proti nebývalému přílivu infor

mací, zpráv z celého světa. Stále více a více pracovních činností je infor

mačního charakteru, vyžaduje neustálou spolupráci či přizpůsobování se,

a i v soukromém životě se mnozí z nás stali otroky mobilů a počítačů.

Reakcí na odcizení je opět personifi kace společenského života; volby roz

hoduje více image, identifi kace s lídrem, nežli politický program. Stejně

tak mají masy lidí potřebu osobního styku s hvězdami sportovního či

kulturního nebe, jiní vytvářejí osobní vztah k národu či ideologii. Další

způsob „pseudosubjektivity“ je touha po slávě a obdivu, po silných zážit

cích (drogy), po kvantitě erotických kontaktů, hledání náhražky života

v sektách, psychoterapiích apod.. Zdá se, že postupná ztráta sebe- i spo

lucítění, jež šlo ruku v ruce se vzrůstajícím (zprvu zdravým) individualis

mem, je důsledkem jeho přeměny v egocentrismus, což má výše uvedené

neblahé následky. Těsně předtím, nežli překročily míru snesitelnosti, to

Triton - kniha Filosofické otázk25 25Triton - kniha Filosofické otázk25 25 10.11.2006 14:55:3910.11.2006 14:55:39


26

bylo „přeznámkováno“ (významově pozměněno) na osvobození se od

závislosti na lidech. Závazné mezilidské vztahy a situace jsou prožívány

jako hra (Baudrillard, 1994); nutnost čelit přizpůsobení se společen

ským a profesionálním tlakům je považována za zbytečnou ve prospěch

mnohočetné identity, to jest představy, že člověk existuje ve vzájemně

nezávislých aktech chování a že přesvědčení o jakémsi skutečném jádru

osobnosti je pouhý konstrukt. Závěr, že lidský jedinec je strukturou

protínajících se vztahů (Šavlík, 2006), lze chápat i jako útěk od vlastní

zodpovědnosti, resp. od prožitkové jsoucnosti svého aktivního činného

a svobodného „já“. Jistě, tento koncept člověka jeví povrchní podobnost

s moudrostí východních fi lozofi í, avšak tam vede cesta k nirváně (jaké

musi rozpuštění určitého obrazu o sobě i o světě) skrze tvrdou práci na

vlastním přejatém i transcendentálním „já“. V našem případě jde spíše

o to, že se lidé nechtějí zabývat konsekvencemi přizpůsobování měnícím

se životním podmínkám; nechtějí zkoumat pevnost svého charakteru.

Výsledné proplouvání, deformace našeho „já“, resp. jeho „specializace“,

chce být vnímáno jako svobodná volba. Podobné přeznámkování vidíme

i v umění: zatímco surrealisté se potýkali s roztříštěností či průhledností

člověka, zobrazuje dnešní tzv. fantastické umění nesourodý svět jako líbi

vou harmonii. A i v psychoterapii se prosazuje pozitivní a narativní směr,

jenž se snaží opět „přeznámkovat“ frustrující situace do pozitivní podoby,

resp. převyprávět nenaplněný život tak, aby přesto působil uspokojivým

dojmem, alespoň jako hrdinství malého člověka, jak to zdůrazňuje i sou

časný český prezident Václav Klaus.

Touha po individuálním vedení vlastního života, po tom dodat životu

specifi cky lidskou formu a smysl, jakož i tendence po harmonii a přizpů

sobení, jsou člověku vlastní a projevují se ve všech životních fázích, jakož

i v procesu vzniku řeči a výstavbě (symbolizaci) reality včetně představy

naší osobnosti. Vše, co na nás působí, je určitým způsobem v naší mysli

reprezentováno (kódováno) s příslušným kognitivním, emocionálním

i behaviorálním doprovodem (tendencí na vše jistým způsobem reagovat),

a to podle našich potřeb, zkušeností i toho, jak nám naše okolí zprostřed

kovalo významovost světa i sebe sama. Takto je formována naše představa

Triton - kniha Filosofické otázk26 26Triton - kniha Filosofické otázk26 26 10.11.2006 14:55:3910.11.2006 14:55:39


27

světa, kterou tak dlouho považujeme za reálnou, dokud nám vyhovuje,

tedy dokud je v souladu s našimi zkušenostmi a znalostmi. Teprve dosta

tečně zřetelná inkongruence mezi vlastním pojetím a reakcemi okolí či

mezi výsledky vlastního chování a anticipovaným očekáváním může vést

ke korektivní konstrukci světa v našem stále jen subjektivně omezeném

vědomí. V dnešní době je to jistě komplikováno nejrůznějšími variantami

skutečnosti, které nám předkládají média – a které opět mohou vést jak

k hledání „pravdy“, tak i k dezorientaci a rezignaci či k výběru takového

výkladu událostí, jež nám nejlépe vyhovuje, tj. zapadá do dosavadního

obrazu světa. Vytváření naší identity je úzce spojeno s přebíráním obrazu

o sobě podle toho, jaký obraz si o nás dělá, resp. dělala naše matka, jak

na nás reagovala a co očekávala, což se na ní zcela závislé dítě snaží splnit.

Tak má naše identita od samého počátku motivačně-vztahový charakter,

člověk je ze své podstaty sociální tvor. Zároveň se snaží ovlivnit druhého,

aby ho bral takového, jaký skutečně je, a tudíž dosáhl harmonizace své

vrozené individuality s očekáváním okolí. Takto ideálně se to nikdy zcela

nepodaří, a tudíž je člověk poháněn dvěma více či méně rozdílnými tou

hami: uskutečnit dosud nežitý život a zároveň dosáhnout harmonie při

způsobením se očekávání okolí. Je to opět varianta na téma konfl iktu či

vzájemné komplementarity mezi individuací (separací) na jedné straně

a touze po harmonii (vztahovosti) na straně druhé. Jde o to se této výzvě

stále znovu vystavovat v osobním i společenském životě. Sem se hodí

i pojem „umění žít“.

1.3 VÝHLEDY: KONSTRUKTIVNÍ SKEPSE – ODVAHA

A VZTAHOVOST

Domnívám se, že otázka, zda existuje něco trvalého, obecně platného,

týkajícího se orientace člověka v životě (podle Koháka jde o hlavní úkol

fi lozofi e; 2004, str. 13), je i nadále aktuální a oprávněná. Podívejme se

Triton - kniha Filosofické otázk27 27Triton - kniha Filosofické otázk27 27 10.11.2006 14:55:3910.11.2006 14:55:39




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.