načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Clařino tajemství – Francoise Bourdinová

Clařino tajemství

Elektronická kniha: Clařino tajemství
Autor: Francoise Bourdinová

– Jedné noci v červenci 1945 probudí Claru Morvanovou výstřel – její starší syn Édouard umírá. Clara tuší, co se přihodilo, ale připadá jí, že na pravdě tolik nezáleží. Především chce chránit své blízké, kteří jsou stále naživu – mladšího ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 341
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Daniela Marešová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0681-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedné noci v červenci 1945 probudí Claru Morvanovou výstřel – její starší syn Édouard umírá. Clara tuší, co se přihodilo, ale připadá jí, že na pravdě tolik nezáleží. Především chce chránit své blízké, kteří jsou stále naživu – mladšího syna Charlese a vnoučata. Rozhodne se tedy mlčet a prohlásí Édouardovu smrt za sebevraždu. Charles bojoval ve válce a po návratu zjistil, že jeho milovaná žena Judith a jejich dcerka zemřely v koncentračním táboře. Od té doby je z něj jen stín bývalého veselého a pohledného muže. Clara si myslí, že musí zachovat strašné tajemství, ale netuší, že to je začátek velkého dramatu.

Zařazeno v kategoriích
Francoise Bourdinová - další tituly autora:
Clařino tajemství Clařino tajemství
Clařino dědictví Clařino dědictví
 
K elektronické knize "Clařino tajemství" doporučujeme také:
 (e-book)
Slon pro Karla Velikého Slon pro Karla Velikého
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Clařino tajemství

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Françoise Bourdin

Clařino tajemství – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

CLAŘINO

TAJEMSTVÍ

CLAŘINO

TAJEMSTVÍ

CLAŘINO

TAJEMSTVÍ

román


Přeložila Daniela Marešová


Mé matce Geori Boué,

jejíž silný charakter a nevšední temperament

mi vnukly postavu Clary.

S hlubokým obdivem a především nesmírnou něhou.



~ 7 ~

1

Vallongue, 1945 Ozvala se rána, která k ní dolehla i přes silné zdi, a Clara nadskočila. Po hmatu hledala hrušku vypínače visícího u čela postele a horečně ho stiskla. Místností se vzápě­ tí rozlilo světlo a z temnoty se vynořilo důvěrně známé vybavení: dvě lenošky potažené hedvábím v barvě slonové kosti a kulatý stůl s dlouhým ubrusem, těžké damaško­ vé závěsy a sekretář, kde vyřizovala veškerou korespon­ denci.

Clara v polosedě chvíli ostražitě naslouchala, ale v do­ mě znovu zavládlo ticho. Byla si jistá, že se jí to nezdálo, a proto si chvatně oblékla župan a spěchala ke dveřím. By­ la to víc než předtucha, byla to téměř jistota, že ji čeká tragédie, hrůza, až odhalí to, čeho se obávala tak dlouho, že už si zvykla na život plný úzkosti. Věděla, že jednoho dne, jedné noci bude čelit tomu nejhoršímu, a ta osudná chvíle právě nastala.

Na schodišti ji ovládla nevolnost a málem si to rozmys­ lela, ale přesto pomalu, krok za krokem s rukama kře­ čovitě svírajícíma kovové zábradlí scházela dolů. Teď si nemohla dovolit žádnou slabost. Srdce to vydrží, musí, už není čas vracet se pro léky. Ostatně ty pilulky byly zbyteč­ né, nebyla nemocná, léčila se jen, aby měla klid od rodiny. Válečná léta byla těžká, a to nejen kvůli nedostatku potra­ vin. Hodně toho vytrpěli z mnoha důvodů.

Velkou halu osvětlovaly noční lampy, které jako každý

~ 8 ~

večer, než šla spát, sama rozsvítila. Do bosých nohou ji studila ledová dlažba. Musela se zhluboka nadechnout, aby sebrala odvahu a zamířila ke dveřím Édouardovy pra­ covny. Vešla bez zaklepání.

Nejdříve spatřila Charlese, který stál bez hnutí upro­ střed místnosti. Téměř současně si všimla Édouarda zhrou­ ceného na opěradle, obličej celý od krve, skelný pohled, byl téměř k nepoznání. Vedle kalamáře ležel revolver.

„Bože,“ pronesla téměř neslyšně, „on to udělal!“

Její vzdech připomínal ochraptělý vzlyk, zoufale se snažila ovládnout slova a pohyby. Ten šok byl příliš silný i na ni. Přesto, když se Charles pohnul, zvedla rozhodně ruku, aby ho zarazila.

„Je tu nějaký dopis?“ zamumlala. „Něco, co by vysvět­ lovalo...“

Překonala prostor, který ji dělil od mladšího syna, a zhroutila se mu do náruče v absurdní naději, že ji utěší.

„Mami,“ zašeptal, „poslouchej mě.“

Objal matku kolem krku tak, aby jí zabránil v pohledu na Édouarda, ale s překvapivou silou se mu vymanila.

„Ne, k tomu není co dodat, mlč, Charlesi, prosím tě, mlč!“

Její autorita byla neotřesitelná, věděla to a dívala se na něj, jak tam bezmocně stojí.

„Tvůj bratr byl v poslední době velmi sklíčený, stále se tu zavíral...,“ pokračovala naléhavě. „Madeleine se z toho málem zbláznila a děti taky. Jenže ani já, ani nikdo jiný mu nemohl pomoci, tušil jsi to, možná je to tak nako­ n e c l e p š í .“

„Poslouchej mě,“ požádal ji znovu vážným hlasem.

Nevěnovala mu pozornost, dál rozvíjela své úvahy a s obavami myslela na Édouardovy děti. Ani jediná slza však její smutek neprozradila. Vždycky se chovala jako hla­

~ 9 ~

va rodiny a byla to výjimečná žena, na to by neměl zapo­ mínat. I když trpěla sebevíc, byla s to všemu neochvějně čelit. A teď neměla na výběr.

Energicky Charlese odstrčila a obrátila se ke stolu. Nej­ strašnější byla přítomnost důstojnického revolveru, kte­ rý patřil manželovi. Připomínal jinou válku, tu Velkou, kam ho povolali bez ohledu na věk – v závěru na frontu posílali děti i veterány –, kde bojoval jako hrdina a nako­ nec zahynul na poli slávy jako řada jiných, a ona ovdově­ la. Ano, zbraň, kterou jí předali posmrtně za jeho účast v boji spolu s vyznamenáními. Vojenská medaile, válečný kříž s vavřínovou ratolestí a vděk vlasti. Chudák Henri! Že zbraň, kterou se Édouard zabil, patřila zrovna jemu, bylo děsivé. O to víc, že celou německou okupaci byl revolver pečlivě uschován spolu s loveckými puškami v nejzazším koutě posledního sklepa za sudy a pytli s uhlím. Po osvo­ bození je ze sklepa přinesl sám Édouard.

Pohledem jen lehce zavadila o zhroucené tělo staršího syna, nechtěla si do paměti vrýt ten nesnesitelný obraz. A přece to bylo v řádu věcí, vždycky to věděla, mohla to předvídat. Ale určitě se tomu nedalo zabránit.

„Mami...,“ ozval se za ní Charles.

Natáhla ruku, uchopila revolver, s odporem si ho pro­ hlédla a pak ho pohodila na okraj stolu.

„Zavoláš četníky,“ pronesla, aniž se otočila. „Tvůj bratr byl věřící člověk, doufám, že farář bude souhlasit...“

Kněze přesvědčí snadno, o tom nepochybovala, i když sebevražda bránu do ráje neotvírá. Édouard už tak trpěl dost, byla toho svědkem, za své chyby teď zaplatil a církev mu bude muset dát rozhřešení. Nepřichází v úvahu, že by ho zavrhla, a ona na to osobně dohlédne.

Vyčkávala, jak se Charles zachová. Nedívala se na něj, ale byla si jistá, že se nakonec pohne, protože telefon byl

~ 10 ~

v hale. Čekala, všechny svaly křečovitě napjaté, dokud nezaslechla, jak jde ke dveřím. K politování byl především on, což si uvědomovala velmi jasně, přesto na to nemůže brát ohled, rozhodně ne teď.

Jakmile odešel, nemusela se už snažit zadržet slzy, kte­ ré ji pálily v očích. Měla pocit, že se hroutí, zmenšuje, cosi ji stahuje k zemi.

„Miláčku, můj ubohý miláčku,“ šeptala.

Prsty se neobratně dotkla Édouardových vlasů, aby ho naposledy pohladila. Vždycky byl až na druhém místě, čehož teď náhle hořce litovala. Kdyby ho milovala víc, mohla by ho ochránit před jeho démony? Ne, asi ne, ostatně láska a něha mu nechyběly, Henri jej od naroze­ ní naprosto zbožňoval.

Charlesův tlumený hlas, když mluvil nejspíš se spo­ jovatelkou, ji vrátil do přítomnosti. Kdo půjde nahoru a vzbudí Madeleine, aby jí oznámil, že její manžel si prá­ vě prohnal hlavou kulku? Že je od nynějška vdova jako její tchyně, byť ne tak úctyhodná, a že je odsouzená nosit smutek a sama vychovávat své tři děti? Ostatně ne tak docela sama. Kolem chudáka Madeleine se pevně semkne rodina. Édouard se soucitu nedočká.

„Četníci jsou na cestě. Mami, opravdu s tebou musím m l u v i t .“

Vůbec neslyšela, že Charles vešel do místnosti, strnule se obrátila vytržená z bolestných myšlenek, do kterých se proti své vůli zabrala.

„A já zase musím mluvit s Madeleine,“ odpověděla příkře.

Možná by měla počkat do svítání a v samotě svého pokoje se konečně poddat zármutku. Třeba tu možnost už nikdy mít nebude. Vzchopila se a přistoupila k synovi stojícímu ve dveřích.

~ 11 ~

„Zavři ty dveře,“ řekla mu stroze, „není tu žádné di­ v a d l o.“

Vytušila, že je zmatený její tvrdostí, způsobem, jakým vzala věci do svých rukou. To on byl přece zvyklý tu velet, byl důstojník, i když byl zajatcem v pracovním táboře a potom v jakési ponuré pevnosti, odkud se vrátil před pouhými dvěma měsíci.

„Potřebuju koňak,“ rozhodla.

Nesmlouvavě ho uchopila za zápěstí a odvedla ho do knihovny. V krbu zbylo jen pár řeřavých uhlíků a v noci bylo chladno. Když jí Charles podával sklenku do poloviny naplněnou jantarovou tekutinou, z jejíž vůně se jí zvedal žaludek, přinutila se podívat se mu do očí. Ačkoli byl straš­ ně vyhublý, byl stále velmi hezký, stejně elegantní a nobles­ ní jako před válkou. Édouard mu vždycky všechno záviděl. Vzhled, odvahu, inteligenci – kromě dalších věcí.

„Nejdůležitější, Charlesi, je rodina. Souhlasíš?“

Hleděl na ni svýma šedýma očima s tím nepřítomným výrazem, který už dobře znala. Nejvyšší daň válce a nacis­ tickému šílenství zaplatil, bohužel, právě on.

„Mysli na děti,“ naléhala. „Na ty svoje a teď i na Édouar­ dovy. Všichni se o ně postaráme, ano? Dokud tady budu, udělám, co bude třeba. A ty taky. Ať chceš, nebo nechceš, Charlesi!“

Na chvíli okna ozářily reflektory auta. Po osvobození už závěsy nezatahovali, jako by se chtěli pomstít za roky zatemňování. Clara spěšně prohodila: „Myslela jsem, že tragédiím je konec, ale ne!“

Plynový motor venku ztichl a potom se ozval zvuk dveří u auta. Pak nastalo ticho přerušované jen pohyby kyvadla starých hodin. Charles stále hleděl na matku.

„Víš,“ vysvětlovala mu pomalu, „je to skutečné prokle­ t í ...“

~ 12 ~

Odhodlala se vypustit to slovo, s námahou se nadech­ la a rozčíleně potřásla hlavou. Teď ji čekali četníci, dok­ tor, kněz, vdova, musela hlídat Charlese, který se mohl každou chvíli zhroutit, musela se pokusit zachránit, co zbylo z rodiny Morvanů. Édouarda bude oplakávat poz­ ději. A znovu spolkla slzy, které ji dusily, a když zazvonil zvonek u dveří, odhodlaně zvedla hlavu.

~~~

Édouardova sebevražda se dala vysvětlit jednoduše. Vál­ ku prožil jako vyděděnec, neschopný se jí jakýmkoliv způ­ sobem zúčastnit. Zdravotní postižení měl od dětství, kdy po pádu ze schodů a neúspěšné operaci kolena zůsta­ la noha nepohyblivá, a protože vytrvale odmítal chodit o holi, jeho kulhání se lety zhoršovalo. Nešlo o skutečnou invaliditu, nicméně na vojnu nebyl odveden a nakonec byl vojenské povinnosti zcela zproštěn.

Clara si tu nehodu dlouho vyčítala. Pro nedostatek pozornosti nebo dokonce i zájmu. Bohužel, když byli synové malí, každodenně se musela potýkat se svou sla­ bostí pro mladšího syna. Ve vztahu k Édouardovi pro­ padala stále hlouběji pocitu viny, který mohl jen těžko vyvážit nedostatek lásky. Ale tak to bylo, narodil se mož­ ná příliš brzy, jí bylo pouhých jednadvacet a po mateř­ ství netoužila. Naopak zbožňovala plesy, tanec, všechny světské radosti nového století. Nejdřív jí připadalo, že jí těhotenství ukradlo krásu a potom že byla připoutaná k tomu dítěti, po kterém neměla čas začít toužit. Henri to pochopil a dával si pozor. A tak o šest let později, když se narodil Charles, to byla spontánní radostná událost. Tohle dítě už přišlo ve správnou chvíli a Claru naplnilo. A poněvadž Henri už dávno přilnul k Édouardovi, Clara se mohla bez výčitek věnovat Charlesovi.

~ 13 ~

Od samého začátku to byl hodný a roztomilý chlapec. Když Henri vodil Édouarda po muzeích nebo se s ním učil, brávala Charlese do cirkusu a smála se, když tles­ kal ručičkama. Otec vychovával staršího syna a matka si s mladším hrála, zkrátka byli spokojení všichni čtyři – Clara tomu alespoň chtěla věřit. Potom vypukla první svě­ tová válka a jejich štěstí ukončila. Když Henri zahynul na frontě, Édouardovi bylo právě čtrnáct let a byl v pubertě, Charles byl malý osmiletý kluk. Jejich reakce na otcovu smrt se diametrálně lišila. Před Édouardem se otevřela propast, kterou Clara už nemohla zaplnit.

V osmnácti Édouard začal studovat medicínu, později se specializoval na chirurgii. Prohlašoval, že se tak roz­ hodl, aby to ukázal tomu průměrnému praktikovi, který mu zničil kolenní kloub. Ve skutečnosti však následoval příkladu svého otce, protože Henri, než ho zabili u Ver­ dunu, byl ve své době význačným chirurgem. Koneckonců medicína byla u Morvanů oborem, který se dědil z genera­ ce na generaci, a i když mezi jejich předky nepatřil někdo takový jako třeba Ambroise Paré, našlo se několik jmen, kterými se mohli pyšnit – čemuž se Édouard během své praxe nikdy nebránil.

Charles, který nechtěl staršího bratra napodobovat, se rozhodl pro advokacii, což tehdy nebylo o nic originálněj­ ší, ale jemu to dokonale vyhovovalo. Měl dar řeči, nadání, byl dokonalý. Kvůli vojenské službě u vznikajícího letec­ tva si studium o rok prodloužil a potom jako dobrovolník ještě o jeden, jen aby mohl složit pilotní zkoušky a zís­ kat tak hodnost poručíka. Létání zbožňoval, odvaha mu nechyběla a život mu přál ve všech ohledech.

Charles byl zábavný a uměl Claru rozesmát, rád se maz­ lil a uměl ji dojmout; takže, i když si to odmítala přiznat, obraz vzorného syna a později dokonalého muže jí licho­

~ 14 ~

til. Édouard byl i nadále spíš mlčenlivý, nesnažil se niko­ mu pochlebovat, uzavřel se do svého tělesného handica­ pu a citového osamění. Chtěl jenom, aby byl respektován nebo litován. Bratři neměli nic společného, nikdy je neza­ jímaly stejné věci. Édouard si dobře hlídal, aby s Charle­ sem nikdy nesoutěžil, proto mu přenechal všechny spor­ tovní aktivity – kde jeho mladší bratr vynikal – a raději se předváděl na večírcích se sklenkou šampaňského v ruce, když barvitě popisoval podrobnosti ze svých zákroků na operačním sále v nemocnici Val­de­Grâce.

Clara měla často hosty. Okna rezidence na avenue Malakoff v té ztřeštěné době mezi dvěma válkami, kdy se každý vrhal do života po hlavě, téměř každý večer zářila do tmy. Po Henriho smrti držela pět let smutek, ale od roku 1922 se opět začala objevovat ve společnosti a při­ jímat hosty. Už nechtěla synům nutit poustevnický způ­ sob života a ani ji ve čtyřiceti letech neopustila touha po svádění. Muži se jí směli dvořit, ale milence neměla. Nebo o nich lidé nevěděli. Za rodinu Morvanů cítila pří­ liš velkou odpovědnost, než aby se ukazovala s kdekým, a zakládala si na tom, že se chová jako pravá hlava rodiny. I když byla morálka uvolněnější a nová móda napodobu­ jící pánský styl ženy osvobodila, Clara věděla, že určité hranice jsou nepřekročitelné. Číst Aragona nebo poslou­ chat Ravela, to ano, ale aby ji považovali za veselou vdo­ vu, to rozhodně ne.

Jednou z jejích priorit bylo rychle najít pro Édouar­ da nevěstu. Ženu, která by mu byla schopna poskytnout veškerý soucit, po kterém toužil, která by ho obdivovala jako chirurga a která by se vyznačovala i jistou poslušnos­ tí. Ta Claře připadala nezbytná, protože s přibývajícími lety u Édouarda zaznamenala silné projevy panovačnos­ ti. Snažila se uvěřit, že syn tak maskuje vlastní nejistotu,

~ 15 ~

že je to způsob, jakým zastírá komplexy. Ve skutečnosti si však odmítala připustit, že starší syn má v sobě prostě něco špatného, možná i zvráceného, a že je za to třeba i částečně zodpovědná.

Madeleine se zdála být ideální adeptkou. V první řadě byla jedinou dědičkou úspěšného průmyslníka a potom ve všech ohledech vyhovovala Clařiným požadavkům. Madeleine byla praktikující katolička, které se dostalo vynikající výchovy, byla ohleduplná, nestrhávala na sebe pozornost a chvěla se blahem, když se Édouard jen zmínil o nemocnici, kde nastoupil jako chirurg. Nebyla vyslove­ ně krásná, ale ve dvaceti letech ji zdobila svěžest mládí. A Clara si dala tu práci, aby ji s pomocí šikovné švadleny učinila přitažlivou. Během návštěv ji u večeře usadila vždy vedle Édouarda, který si jí nakonec všiml. Dívka jeho slo­ va doslova hltala, a když se usmívala a přitom klopila oči, byl Édouard ztracen.

Za půl roku se konala okázalá svatba v kostele svatého Honoria z Eylau. Madeleine to ve svatebních šatech vel­ mi slušelo, Clara si mohla gratulovat a šestadvacetiletý Édouard vypadal konečně spokojeně. Jeho mladá, očivid­ ně oddaná manželka mu zajistila nečekaný statut dobyva­ tele žen. A to opravdu potřeboval, protože nikdy neuměl zaujmout. Jeho spíš ojedinělé zkušenosti končily téměř vždy neúspěchem. Na rozdíl od bratra, který byl úspěš­ ným lamačem ženských srdcí, Édouard pohroužený do svých komplexů zazářit nedokázal. Sebedůvěru si obvykle dodával vážným vzezřením a jeho příležitostné partnerky vždycky zívaly nudou.

Díky Claře, která se ve výběru nespletla, našla Madelei­ ne své štěstí alespoň v počátcích. Její obdiv k Édouardo­ vi ji zaslepil a otcovu autoritu vystřídala podřízenost manželovi. Aby se stala dokonalou manželkou, vyhle­

~ 16 ~

dávala společnost a rady tchyně a bylo pro ni pohodlné usadit se v rezidenci na avenue Malakoff. Tam porodila své tři děti, Marii v roce 1930, Alaina o dva roky později a v následujícím roce Gauthiera.

Zatímco Édouard si užíval manželství a rodičovství, Charles se zoufale zamiloval. Točila se kolem něj spousta dívek, ale on měl oči jen pro jednu, která ho úplně pobláz­ nila. Byla to nesmírně krásná Židovka, jmenovala se Ju­ dith Meyerová a on jí posílal květiny a básně, které pro ni po nocích psal. Najednou hrozilo, že nesloží zkoušky na právech, jemu, který za celá studia neměl jedinou špat­ nou známku. Claře to dělalo starosti a chtěla se s Judith seznámit. Líbila se jí. Kdo by se také ubránil tak oslnivé kráse? Kdo by odolal takovému kouzlu, inteligenci a vese­ lé povaze? Claru si okamžitě získala. „Představuju ti Judith Meyerovou,“ oznámil Charles.

Bál se, co matka řekne. Na rozdíl od Judith, která se spontánně usmívala, když tiskla Claře ruku, a vydržela její pohled. Překvapovala svou bezprostředností. Svou vrozenou nenuceností. Věděla, že je hezká, ale nezne­ užívala toho. Na všechny otázky odpovídala upřímně, bez vzdoru či vyzývavosti. Když zvedla hlavu, aby se podívala na Charlese, který zůstal stát u křesla, kde seděla, nehle­ dala u něj tichý souhlas, v jejím pohledu byl jen zájem a sympatie.

Clara svého mladšího syna znala příliš dobře, a tak si nemohla nevšimnout, jak moc ho Judith uchvátila. Ti dva mladí lidé nebyli ještě ani zasnoubeni a už tvořili skutečný pár. Bylo to tak zřejmé, že Clara nevěděla, co říct. Nepře­ svědčivě připomínala Charlesův věk, nedokončená studia, ale už pochopila, že tahle Judith Meyerová bude ideální ženou a nemá cenu na nic čekat. Ustoupila a nabídla jim

~ 17 ~

šampaňské. Judith hned souhlasila a dodala, že je to její

oblíbený nápoj, protože je spojen s oslavami. Rozechvělý

Charles přelil jednu sklenku a dívka mu věnovala zářivý

úsměv. Pro ni bylo všechno důvodem k veselí.

Judith pocházela z prosté obchodnické rodiny bez pro­

středků, ale i tak Clara s trochou lítosti souhlasila, aby

se Charles ještě jako student ve dvaadvaceti letech oženil.

Byla to dojemná svatba, kde všichni zářili štěstím až na

zatrpklého a zklamaného Édouarda. Vnímal ten rozdíl

mezi vlastní svatbou s naivní a nevýraznou husičkou, kte­

rá po prvním dítěti přibrala patnáct kilo, a neodolatelnou

Charlesovou manželkou. Vedle okouzlující Judith vypa­

dala Madeleine jako matrona. A Édouard si vedle bratra

připadal obyčejný a starý, i když mu táhlo teprve na třicet.

Přišla spousta Charlesových přátel, piloti ve slavnostních

uniformách, kamarádi z tenisu, póla a lyží – prostě celý

zástup mladých a veselých lidí – a proměnili škrobený

obřad v nezapomenutelnou oslavu, která se protáhla až

do rána.

Od toho dne se Édouard začal zase užírat žárlivostí.

Znovu Charlesovi záviděl, litoval se pro svůj úděl, a navíc

byl vystaven pokušení nepřípustných citů, které v něm

švagrová vzbuzovala. Judith ho přirozeně nevnímala.

Neměl čím upoutat pozornost takové ženy kromě trpce

stažených koutků úst a neustále vážného výrazu, který ho

neopouštěl. Vlastně měla oči jen pro Charlese, do kterého

byla blázen, a jejich vzájemná vášeň přiváděla Édouarda

k zoufalství. Naštěstí se novomanželé rozhodli, že se pře­

stěhují daleko z avenue Malakoff k Pantheonu, do bytu,

který dostali od Clary jako svatební dar. Často k nim cho­

dila na návštěvu a vracela se s rozzářenýma očima, oslně­

ná štěstím těch dvou hrdliček. Charles se znovu usilovně

~ 18 ~

pustil do studia práv, chvátal, aby získal diplom, i když od matky dostával rentu a Judith ho naplňovala dokonalým štěstím. Už půl roku po svatbě se narodil Vincent – přes­ to nebyl nedonošený –, za dva roky pak Daniel a v roce 1937 nakonec Bethsabée.

Clara se tak ocitla v čele početné rodiny s šesti vnouča­ ty, které rozmazlovala, a byla spokojená. Příkladně spra­ vovala majetek Morvanů, jenž utěšeně rostl, měla totiž zálibu v číslech, rozsáhlých finančních operacích, speku­ lacích a burzovních kurzech. Po devalvaci franku nechala polovinu kapitálu převést do zahraničí a služby finanč­ ního poradce, kterého si nechala i po Henriho smrti, se omezovaly pouze na odsouhlasení jejích investic v roli svědka.

V Paříži se ještě o válce nemluvilo, ale Hitler už odhalil své cíle, když hovořil o dobytí nového životního prostoru „prostřednictvím síly“. Konala se Mnichovská konference a Bethsabée začala chodit. O rok později, 3. září, Francie a Velká Británie vyhlásily Říši válku a Charles musel naru­ kovat k letectvu jako všichni důstojníci v záloze. Pověstné střemhlavé bombardéry „stuky“ během několika měsí­ ců Göringovi a jeho luftwaffe zajistily úspěch. Charlesův stroj byl v bitvě na Sommě sestřelen, Charlese zachránil seskok padákem, ale padl do německého zajetí.

Pro Claru začalo peklo. Nikdy by ji nenapadlo, že po dvaceti letech znovu prožije hrůzy další války. První jí vza­ la Henriho a šílela při pomyšlení, že ta druhá by ji mohla připravit o milovaného syna. Édouarda odvést nemoh­ li, a tak zůstal jediným mužem v rodině. Cítil povinnost ochránit ženy a děti, za které byl nyní zodpovědný, a roz­ hodl přestěhovat rodinu na jih, na pozemky Morvanů ve Vallongue. Velké letní sídlo v masivu Alpilles, mezi Saint­ ­Rémy a Les Baux­de­Provence, skýtalo dostatek pokojů

~ 19 ~

pro všechny a mohli počítat se zeleninovou zahradou, kurníkem a tříhektarovou plochou, kde mohli vykrmit ovce a telata. Stejně jako pro všechny Francouze v té době největší starost představoval přísun potravin a ve Vallon­ gue se život odvíjel bez větších problémů. Před patnácti lety sem Clara nechala prozíravě zavést elektřinu, potom vodu, zřídit dvě prostorné koupelny a nakonec i úžasnou novinku – jediný telefon ve vesnici.

Poprvé se celá rodina ocitla pod jednou střechou; nej­ šťastnějších bez ohledu na okolnosti bylo očividně všech šest dětí. Marie, Alain, Gauthier, Vincent, Daniel a malá Bethsabée pomáhali na statku, celé dny trávili venku a byli v sedmém nebi. Madeleine a Judith byly spokojené, že je s nimi Clara, uklidňovala je její rozvážnost, a Édouard se přihlásil jako chirurg v avignonské nemocnici. Vedli vcel­ ku pohodlný život až na to, že neměli vůbec žádné zprá­ vy o Charlesovi. Kde byl, jaký osud ho potkal? Judith se donekonečna trápila otázkami, na něž neznala odpověď a které jí vháněly slzy do očí. Édouard by ji byl rád utěšil, ale kvůli manželce a matce se o nic nemohl pokusit, i když po krásné švagrové tajně toužil.

Uplynul celý rok, než se Clara, která vytrvale posílala dopisy na různá ministerstva, dočkala nějaké odpovědi. Úřady ve Vichy doporučovaly obrátit se na Mezinárodní výbor Červeného kříže v Ženevě nebo na Informační cen­ trum o válečných zajatcích v Paříži. Pokud Charles ještě žil, musel být jako důstojník vězněn v některém oflagu v Německu či Polsku. Zbývalo jen najít jeho stopu mezi milionem zajatců! Clara neztrácela naději a stále se o to pokoušela, a protože veškerý čas trávila psaním dopisů zavřená ve svém pokoji, nemohla si všimnout, že se v je­ jím domě něco děje.

~ 20 ~

Édouard každé ráno odcházel do nemocnice a věnoval se rutinním operacím. Okupaci prožíval pasivně, nepře­ mýšlel ani o odboji, ani o kolaboraci. Nakonec o politi­ ce už ani nemluvil, omezoval se jen na pár poznámek, nepouštěl se do nesmyslných prognóz, v rádiu neposlou­ chal zakázané stanice. Uzavřel se do sebe, zdálo se, že je mu lhostejné vše kromě půvabné švagrové, kterou bez­ mocně hltal očima.

Z apatie ho vytrhl až úřední dopis, který rodinu infor­ moval, že Charles je ve Schwarzwaldu, kam byl přemístěn po pokusu o útěk z jednoho tábora ve Vestfálsku. Jako nebezpečná osoba neměl poručík Morvan nárok na žád­ nou korespondenci, natož na balík. Ty zprávy Édouarda překvapily. Nebyl šťastný ani klidnější, spíš zaskočený.

Claře se nejdříve velmi ulevilo, že je mladší syn naživu, ale brzy si uvědomila další nesmírně vážné nebezpečí. Judith byla Židovka a antisemitské nálady, podněcované německou propagandou, nabíraly na síle. Nastala chmur­ ná doba plná nástrah ze strany kolaborantů, sympatizan­ tů s nacismem, zbabělců a zhrzených jedinců, kteří udá­ vali stále častěji. Na jih od Loiry nemusela nejdřív Judith strašnou žlutou hvězdu nosit, ale v roce 1942 po vylo­ dění v severní Africe byla okupována i svobodná zóna a Židé byli pronásledováni v celé Francii. Clara nikomu nedůvěřovala a nabádala Judith, aby se už neukazovala ve vesnici a zapomnělo se na ni. I Madeleine na ni vrhala zvláštní pohledy, jako by odhadovala rozsah nebezpe­ čí, které Morvanům kvůli švagrové hrozí. Clara nemoh­ la spát a začínala litovat Charlesova rozhodnutí. Proklí­ nala nejenom Němce, ale celý svět. Judith posmutněla, ztrácela se před očima, vyhýbala se celé rodině kromě malé Bethsabée. Jediný dopis od Charlese, kvůli cenzu­ ře z poloviny nečitelný, ji neuklidnil, protože věděla, že

~ 21 ~

Charles je schopen všeho, jen aby se vrátil domů. Svěřo­ vala se Claře, že se jí každou noc zdá, že ho zastřelili nebo že ho vidí vyhladovělého a zmučeného na samotce. Dusila pláč v polštáři, pak se nutila přeříkávat desítky modliteb, kterým nevěřila. Víra jí v neštěstí nepomáhala, a jak měsí­ ce ubíhaly, její beznaděj narůstala. Bolestně postrádala jeho přítomnost, dala by roky života za pár chvil v jeho náručí, odloučením její láska k němu sílila.

Clara se držela i v podmínkách, které byly den ze dne obtížnější. Édouardův ustrašený postoj ji pohoršoval, ale své pocity skrývala a nepřestala se na něj vlídně usmí­ vat ve snaze na jeho zbabělost zapomenout. Pomáhala Madeleine, když bylo velké prádlo, dohadovala se se stat­ káři z okolí, aby sehnala maso a mléko, z půdy přinesla stařičký šicí stroj, na němž přešívala svoje šaty a oblečení svých snach. Byla dost silná, aby přestála všechny pohro­ my, a dokonce si našla čas na hraní s vnoučaty.

S měsíčním zpožděním se Judith dověděla, že její rodiče byli v Paříži zatčeni a po konfiskaci majetku deportováni. Moc věcí to nebylo: krámek a nábytek z malého pronajaté­ ho bytu nad ním nedaleko Bastily. Ta krutá zpráva ji zdr­ tila a nic ji od cesty do hlavního města nemohlo odradit. I když jí to Clara rozmlouvala, následující den mladá žena s Bethsabée v náručí nasedla na vlak. Chtěla zjistit, co se stalo s rodiči, nemohla snést tu strašnou nejistotu. Kvůli Charlesovi musela na zprávy čekat celý rok a už neměla sílu začít se trápit kvůli rodičům. Prohlásila, že by chtěla být užitečná, bojovat jakýmkoli způsobem proti nepříteli a nepohřbít se zaživa za silnými zdmi Vallongue.

Když na nádraží Clara mávala kapesníčkem, nemoh­ la tušit, že snachu a vnučku vidí naposledy. Za dva dny v bytě u Pantheonu Judith za svítání zatkla francouzská policie. Předali ji gestapu a později byla se svou pětiletou

~ 22 ~

dcerou poslána do Ravensbrücku. Obě zemřely krátce po

sobě, ale rodina se to dozvěděla mnohem později. Byla

zatčena na základě anonymního udání jako mnoho dal­

ších Židů.

Konec války byl pro Claru skutečným utrpením. Cítila

plnou odpovědnost za Vincenta a Daniela a nevěděla, zda

jsou sirotci, nebo ne. Rozhodně se domnívala, že jsou

v neustálém ohrožení, zbledla, kdykoliv někdo zazvonil,

bála se naprosto všeho. Édouard jí to nijak neusnadňoval.

I když byl jediným mužem v rodině, kdyby neexistoval,

nic by se nezměnilo. Po Juditině odjezdu se zcela uzavřel

do svého mlčení. Když se příliš vyptávali, odpovídal, že je

k ničemu. Jeho otec bojoval za vlast, pak i bratr, který padl

do německého zajetí, a on strávil válečná léta jako ren tiér,

pěkně v ústraní, nepřispěl ničím a nikomu nepomohl.

Takové chování bylo možná voláním o pomoc, ale Clara

to nevnímala. Byla příliš zaměstnaná péčí o vnoučata, pát­

ráním po Charlesovi, modlitbami za Judith a Bethsabée

a starostmi o domácnost, aby se celá rodina dosyta najed­

la. Vylodění Spojenců na vzdáleném pobřeží Normandie

a kapitulace Německa v následujícím roce patřily mezi nej­

krásnější dny jejího života. Celé hodiny proplakala rados­

tí – ona, která nikdy neuronila ani slzu – a potom se roz­

hodla přinést ze sklepa tři lahve šampaňského schované

pro tuto příležitost. I děti si mohly dát skleničku, kterou

pak musely rozbít, jako se to dělá v Rusku. Život mohl

znovu začít, válka skončila a Charles se směl vrátit.

Přesto museli ještě čekat. Po třetím pokusu o útěk byl

poslán na hrad Colditz u Lipska, do pevnosti se zvlášt­

ním režimem pro recidivisty z řad důstojníků. Po ročním

pobytu byl převezen do tábora západně od Drážďan, kde

byli všichni zajatci jedenáctého května osvobozeni sedm­

~ 23 ~

desátou šestou divizí jedenácté americké armády. Návrat do Paříže, který absolvoval částečně pěšky, mu zabral tři týdny. Odtamtud Claře zatelefonoval a ona mu musela sdělit tu tragickou zprávu o zmizení Judith a Bethsabée.

V červnu 1945 celý svět postupně odhaloval hrůzy holo­ caustu. Filmové úvodníky a novinové články přinášely děsivé obrazy. Deportovaní se od konce dubna shromaž­ ďovali v hotelu Lutétia a vypovídali o vyhlazování, muče­ ní a cestě do pekel. I otupělý Charles se tam vypravil. Neměl naději, že by se shledal s ženou a dcerou, které zřejmě zahynuly, ale chtěl se dovědět víc o tom, co se sta­ lo v Ravensbrücku. Jak a proč tam Judith a Beth zemřely spolu s dalšími sedmi tisíci Francouzek.

Do Vallongue se vrátil až začátkem července. Jakmi­ le ho Clara uviděla na nástupišti avignonského nádraží, pochopila, že pro rodinu Morvanů válka ještě neskončila.

~~~

Vincent a Daniel stáli, každý z jedné strany, po otcově boku se sklopenýma očima a zpívali latinské responso­ rium. Pohřeb strýce Édouarda je zarmoutil, ale už zkusili tolik, že se uměli za všech okolností ovládat. Ve třinácti a dvanácti letech už nemohli plakat jako malí a Charles jim poskytl důstojný příklad, i když v přítomnosti toho hubeného a smutného muže se cítili trochu nesví. Stejně tak je uváděly do rozpaků slzy bratranců, kteří se svému zármutku poddali a drželi se Madeleine jako klíště.

Vincent a Daniel vrhali nenápadné pohledy na Claru, hledali u ní oporu. Alespoň ona byla stále stejná a navzdo­ ry smrti staršího syna nepřestala být babičkou pevnou jako skála, kterou oba zbožňovali.

Charles beze slova upíral zrak na kněze, ale neviděl ho. Cítil se vyčerpaný, jako by neměl nic společného s vlast­

~ 24 ~

ní rodinou ani syny. Vlastně mu byli do jisté míry cizí i ostatní, mohl myslet jen na Judith a Beth, stravovalo ho to k nepříčetnosti.

„Tati...,“ zašeptal Vincent.

Vytrhl se na chvilku z chorobných myšlenek a zjistil, že lidé opouštějí svá místa a míří k rakvi. Vyloudil náznak úsměvu, aby synovi poděkoval, a vykročil k prostřední řadě. Tmavě modrý svrchník mu plandal na ramenou. Téměř vůbec nepřibral, i když Clara po jeho návratu vymýšlela všechno možné a běhala po sousedech, aby sehnala čerstvá vejce, kuřata a zeleninu. Pekla mu oblíbe­ né koláče, prostála hodiny u kamen, až to vonělo v celém přízemí. Toho využívala Madeleine, aby se nacpala, zatím­ co Charles jen ochutnal.

„Mami,“ přemítal v duchu zoufale, „proč jsi mě nechtě­ la vyslechnout?“

Teď už by nikdy nemohl promluvit, okamžik pravdy pominul. Vzal od neteře Marie kostelní kropáč a s nepří­ tomným až nepřístupným výrazem ve vzduchu nedbale načrtl kříž. Clara podpírající Madeleine ho pohledem sle­ dovala, dokud se nevrátil na své místo. Potom se obrátila k duchovnímu, který čekal, až projdou všichni příbuzní a přátelé zesnulého. Neměl nejmenší problém, aby odří­ kal mši, přesně jak předpokládala. Sebevražda, nebo ne, Édouard měl právo na křesťanský obřad, to byla maličkost.

Zaměstnanci pohřební služby začali odnášet věnce a kytice. Spousta lidí poslala Claře květiny s kondolen­ cí, cestování bylo stále ještě komplikované, a tak kostel nebyl ani zdaleka zaplněný. Život se po šesti válečných letech jen obtížně vracel do svých kolejí a každý oplaká­ val mrtvé. Vzít si život vzhledem k milionům nevinných obětí, které se ještě nepodařilo přesně vyčíslit, odporo­ valo dobrým mravům.

~ 25 ~

Clara vyšla v čele průvodu, do ní zavěšená Madeleine a kolem její tři děti. Za nimi kráčel Charles v doprovodu svých synů.

„Postarejte se chvilku o bratrance, ať nechají matku vydechnout,“ navrhl Charles potichu.

Vincent využil příležitosti, aby byl rychle u Alaina, a vzal ho kolem ramen. Byli téměř stejně staří, byla to sehraná a nerozlučná dvojka, ale svá tajemství si navzá­ jem nesdělovali. Daniel si váhavě stoupl mezi Marii a Gau­ thiera, nevěděl, jak se má chovat. Bylo mu jedenáct, byl nejmladší z Morvanových dětí, protože sestřička Beth se nevrátila, a necítil se na to, aby někoho utěšoval. Ale jestli bylo něco, co opravdu nechtěl, tak odporovat otci. Stokrát mu opakovali, že otec v zajetí mnoho vytrpěl, že ztráta ženy a dcery pro něj byla tragédií a že bude potře­ bovat čas, aby se vzpamatoval, a proto na něj musí být všichni hodní.

Hodní by Daniel s Vincentem byli rádi, ale jak na to? Charles ponořený do odměřeného ticha za den pronesl sotva tři věty a jeho zachmuřený pohled byl pro syny pří­ mo nesnesitelný. Jen matně si vybavovali, jaký byl otec před válkou, že byl podle vyprávění rodiny veselý. Tomu se dalo jen těžko uvěřit, když se na něj teď dívali. Hezký člověk s pravidelnými rysy, jemné a lesklé světle hnědé vlasy, rovný nos a nádherné oči; přesto celkový dojem kazil tvrdý výraz, cynický úsměv, který vyryl dvě svislé vrásky do jeho vyhublých tváří.

Když došli na malý hřbitov v Eygalières, rozpršelo se. Clara, která nezapomněla ani na deštník, ho rychle roz­ táhla a schovala Madeleine s dlouhým černým vdovským závojem. Děti se k sobě ještě víc přitiskly a kněz se nad otevřeným hrobem v lijáku ušklíbal. Hrobku Morvanovi vybudovali v minulém století, ohromovala svými rozmě­

~ 26 ~

ry, byť na svou dobu byla spíš střízlivá. Henriho tělo sem převezli v roce 1918, byla to jeho poslední vůle, protože si přál spočinout vedle svých rodičů. Nyní se k němu připojí jeho syn, aby navázal na tradici, a Clara logicky pomyslela na to, že příště to bude ona, kdo vstoupí do rodinného mauzolea.

Za Morvanovými stál bez hnutí průvod lidí, muži a ženy v kloboucích, které je chránily před deštěm. Charles stál nehnutě, prostovlasý, s nepřítomným výrazem, lhostejný jak k nenadálé průtrži, tak k hrobníkům spouštějícím na popruzích bratrovu rakev. Clara s kapesníkem přitisknu­ tým na ústech ho upřeně pozorovala. Kolik měsíců či let bude mladšímu synovi trvat, než začne zase vypadat nor­ málně? Aby byl zase tím hezkým, vtipným a okouzlujícím mužem, o kterém před válkou snilo tolik žen? Vždyť mu je pouhých šestatřicet, mohl by se vzpamatovat, čím rych­ leji, tím lépe, už kvůli dětem. Clara si také vytrpěla své, nejdřív přišla o manžela, dnes pohřbila staršího syna, ale vždycky u ní zvítězila vůle žít. Bude muset sebrat odvahu a vysvětlit to Charlesovi.

Liják přestal stejně náhle, jako začal, duha oznámila návrat slunce a lidé se začali rozcházet.

„Děti se rozhodly vrátit pěšky, odvezeš nás?“ zeptala se Clara, když přistoupila k synovi.

Beze slova přikývl. Édouardův Citroën 15 byl ještě pojízdný a Clara si na černém trhu vždy uměla poradit, aby sehnala benzin. I tady se projevily její výjimečné schopnosti.

„Vincente?“ zavolal polohlasně.

Syn, který už odcházel s bratrancem Alainem, se na chvilku otočil.

„Až budeš něco potřebovat, přijď za mnou.“

Tón byl neutrální, téměř zdvořilý, ale mladíka neokla­

~ 27 ~

mal. Otcovo sdělení pochopil jasně: odteď bude v rodině jen jedna autorita. Když tu Charles nebyl, nahradila ho Clara, která musela přirozeně zastoupit i Judith, ale to už je pryč a on se znovu ujal své role. Vincent pokýval hla­ vou, polkl, pár vteřin vyčkával a pak pomalu odkráčel.

„S tím je tedy zábava,“ zašeptal Alain, jakmile vyšli ze hřbitova.

„Vžij se do jeho situace.“

„Snad, ale...“

Alain se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že je strýc nemůže slyšet, a pak větu dokončil:

„Víš, že mluví o tom, že se vrátíme do Paříže?“

„No a?“

„Já se odtud nehnu!“

Vincent se na bratrance překvapeně zadíval. Od té doby, co žili ve Vallongue, Alain hodně vyrostl. Nejvíc ze všech trávil čas venku a nikdy se nenabažil slunce a čerst­ vého vzduchu. Chytat ryby v potocích nebo stavět v lese chýše uměl nejlépe také on. V opáleném obličeji mu záři­ ly jantarové oči a velmi tmavými vlasy trochu připomínal místní cikány. Vlastně se Alain nikomu z rodiny nepodo­ bal, ani rodičům, ani Claře.

„Matka udělá to, co řekne tvůj otec,“ pokračoval Alain otráveně. „A babička taky.“

Říkal „tvůj otec“, protože nevěděl, jak strýce oslovovat, byl to pro něj naprosto cizí člověk. Před válkou ho vídal jen na rodinných oslavách. A potom se stal tím „důstojní­ kem v německém zajetí“, za kterého se každý večer museli modlit, někým, koho si nedokázal konkrétně představit. A vrátil se vychrtlý přízrak, který ho spíš děsil, než aby v něm vzbuzoval sympatie.

Vincent s odpovědí nespěchal, protože nápad, že se opět vrátí do Paříže, se mu moc zamlouval. Byli tam Ame­

~ 28 ~

ričani, děvčata, mohl by chodit do školy, do kina, měl už dost života na venkově, kde se nikdy nic nedělo. Kde jediní Němci, které potkal, byli ilegální uprchlíci, kteří nesouhlasili s Hitlerovým režimem. Ve třinácti letech Vin­ cent toužil po jiných věcech, než byl zpěv cikád. Už ote­ vřel pusu, aby se podělil o své nadšení s Alainem, ale na poslední chvíli si uvědomil, že bratranec právě pochoval otce a že není nejvhodnější moment, aby mu odporoval.

~~~

Clara odložila šálek tak prudce, že podšálek praskl. Roz­ mrzele stiskla rty a jen přejela prasklinu prstem. I v šede­ sáti třech letech si zachovala světlou pleť, obdivuhodné držení hlavy a zářivý pohled modrých očí. Bezpochyby bylo možné říci, že je to krásná a velmi energická žena.

„Už nikdy do toho bytu nevkročím,“ pokračoval Char­ les, „nejlepší bude ho prodat.“

„Ne hned!“ namítla Clara. „Zanedlouho se trh s nemo­ vitostmi vzpamatuje a lidi se o byty budou rvát... Počítáš s tím, že se nastěhuješ na avenue Malakoff?“

Co mu zbývalo? Potřeboval pomoc matky, a dokon­ ce i Madeleine při výchově svých synů. On by zase měl dohlédnout na své synovce a neteř, vrátit se do advokacie, zaujmout své místo. Nebo se jít rovnou oběsit na půdu, jestli nemá dost odvahy čelit životu, který ho čeká.

„Místa je dost pro všechny,“ pokračovala Clara. „Prove­ du pár změn a budeš nezávislý. Ale budeš taky potřebovat prostory jinde... aby sis zřídil kancelář... Kdy plánuješ, že se pustíš zase do práce?“

„Velmi brzy,“ prohodil.

Z nečinnosti se co nevidět zblázní, to si velmi dobře uvědomoval. Byla to taky ta nejhorší věc, kterou musel v zajetí snášet. Tři pokusy o útěk ho na měsíce přivedly na

~ 29 ~

samotku velkou dvakrát tři metry, kde ho při životě držela jen myšlenka na čekající Judith. Že se s ní shledá a sevře ji v náručí, na to myslel každičkou minutu. Se zatnutými zuby si opakoval její jméno, když ho Němci trestali za jeho touhu po svobodě. Jejich brutalita jen živila jeho odpor a o útěk se znovu nepokusil jen proto, aby spoluvězně ušetřil případné odplaty, protože žádný trest by mu nebyl zabránil znovu chtít uniknout.

Judith... Uvnitř pevnosti se stala jeho utkvělou před­ stavou o zemi zaslíbené. Právě ta představa způsobila, že návrat domů se změnil v noční můru děsivější než zajetí. Od té doby nebyl schopen ani vyslovit její jméno a ještě méně jméno malé Bethsabée.

„Charlesi?“ zvolala Clara podrážděně.

Mlčení jejího syna ji rozčilovalo. Jako vždy se obracela k budoucnosti, přetvářela život svůj a své rodiny. Édouard byl pochován, a tak je už nic ve Vallongue nedrželo. Ná­ hle měla naspěch, aby už byla v Paříži a postarala se o své obchody, kontaktovala svého poradce a provedla finanční rozvahu. Věděla, že rezidenci Němci nezabrali a podle vše­ ho příliš neutrpěla. To jí aspoň tvrdila jedna z bývalých služebných, se kterou udržovala korespondenci. V Paříži scházelo úplně všechno a problémy se zásobováním se potáhnou, ale jí to bylo jedno. Válka byla jen příliš dlou­ hou epizodou a bylo třeba ji co nejdříve uzavřít.

Charles se k ní otočil, a tak si ho mohla prohlédnout. Provensálské slunce už mu dodalo lehké opálení, které však neschovalo propadlé tváře a kruhy pod očima. Byl kost a kůže, trochu nahrbený, jako kdyby mu na rame­ nou ležela všechna tíha světa. Vypadal o deset let starší a pohled jeho kouzelných světle šedých očí kalil smutek.

„Začneš pořádně jíst,“ ozvala se náhle, „a mluvit. A vzcho píš se. A taky...“

~ 30 ~

„Mami!“

„Ne, nechci po tobě, aby ses smál! Ale buď zase sám se­ bou, proboha!“

Rozhořčeně vstala a namířila si to přímo k němu.

„Ty, můj malý Charlesi, nemáš na výběr. Tvůj poraženec­ ký postoj odradí všechny klienty, nikoho by nenapadlo, že bys mohl nějaký případ vyhrát. Mysli taky na děti, tohle jim nemůžeš dost dobře vnucovat. Roky viděly jen smutné a ustarané obličeje! Pamatuj i na mě. Posud jsem všech­ no vydržela, ale teď bych potřebovala trochu pomoct. Je to možné?“

Věděla, že o Judith a Beth syn mluvit nebude, že by slova o nich nevypustil z úst. Na svou obranu nic neměl, a tak toho využila, protože musela.

„Slyšíš mě, Charlesi? Budu se na tebe moct spoleh­ nout?“

„Samozřejmě, mami,“ odpověděl měkce.

Na malou chvíli se mu oči zúžily v náznaku úsměvu nad takovou tvrdohlavostí, potom ho zase vystřídal smutek.

„Musíme se připravit na cestu,“ pokračovala. „Myslet na tisíc věcí a s Madeleine počítat nemohu.“

O své snaše neměla žádné iluze, byla tam, kde jste ji chtěli mít, se vším souhlasila, ale nikdy nevyvinula vlast­ ní iniciativu. A Charles? Jestli se bude i nadále chovat tak lhostejně, bude pro rodinu jen další přítěží.

„Nemůžu všechno dělat sama, Charlesi!“

Poslední slova dokázala prolomit jeho mlčení, jako kdy­ by mu došlo, co všechno musela matka zvládnout. Měla pravdu, Madeleine nebyla schopná ani utěšit vlastní děti a Judith se svou neutuchající energií a bláznivým veselím tu už nikdy nebude.

„Dost žen si musí hledat práci,“ prohlásil, „personál najdeš snadno. Já se postarám o zápis všech pěti dětí do

~ 31 ~

lycea, to spěchá nejvíc. Hoši půjdou do Janson­de­Sailly a Marie do Victor­Duruy. Hned zítra se pustím do hledání někoho z vesnice, kdo by byl schopen ohlídat dům. Nesta­ čí zavřít okenice a odjet, ostatně nevím, v jakém vlaku se nám podaří sehnat místo...“

Clara se snažila, aby na sobě nedala znát sebemenší překvapení, ale bylo to poprvé od návratu z Německa, kdy měl tak dlouhý proslov. Pokývala hlavou na znamení souhlasu a oddechla si. Mluvil o pěti dětech, což doka­ zuje, že souhlasí s tím, že se kromě svých dětí postará i o bratrovy.

„Nejtěžší bude přesvědčit Alaina,“ uvažovala. „Velmi se na Vallongue upnul...“

„No a? Nepředstavuje si snad, že tu zůstane sám?“

V hlase teď nebyla ani stopa po nějakém citu. Ale snad by po něm ze začátku neměla chtít příliš. Hlavní je, že děti zůstanou spolu. Clara si byla jistá, že by se bez sebe neobešly. Tvořily soudržný celek a ta jednota jim pomá­ hala překonat všechny obtíže.

„A říkám ti rovnou,“ pokračoval, „že cesta vlakem bude hotová expedice! Železničáři a američtí vojáci se ze všech sil snažili spojení obnovit, ale marně...“

Vojenské konvoje měly i nadále absolutní přednost a civilisté v přecpaných vlacích byli odstaveni na dlouhé hodiny na vedlejších kolejích. Ve Francii stále ještě vládl naprostý zmatek a cestování bylo proto riskantní, ale lidé umírali touhou, aby se po válečných letech nuceného kli­ du hnuli z místa.

„Neruším?“ zeptala se Madeleine, která vešla do míst­ nosti.

Nesla hromádku pošty, kterou položila před Claru na sekretář. Nikdy by ji nenapadlo, aby poštu roztřídila sama, čekala s obvyklou poslušností, až jí tchyně podá

~ 32 ~

dopisy, jež jí byly adresovány. Většina z nich byla ale pro Claru, která zamumlala:

„Zase kondolence...“

Madeleine neudržovala žádné osobní vztahy a Édouard moc přátel nikdy neměl. Kolegové z nemocnice psali radě­ ji Claře, protože pro ně byla hlavou rodiny Morvanů.

„Mám udělat ještě čaj?“ navrhla mladá žena ochotně.

Byla to příšerná náhražka, na kterou si navzdory vše­ mu nakonec s Clarou zvykly. Madeleine sebrala šálek i naprasklý talířek, a než odešla, tázavě se podívala smě­ rem k Charlesovi, který pokýval hlavou.

„Mám tě políbit za Sylvii,“ prohlásila Clara, když od­ ložila jeden dopis. „Je jí to moc líto...“

„Ta malá Sylvie?“

Vzdálená sestřenice, která byla na svatbě za družičku a na kterou si skoro nepamatoval. Okamžitě se mu ale vybavila vzpomínka na Judith ve svatebních šatech.

„Je to tak dávno...,“ zašeptal nevýrazně.

Nechtěl si připomínat Juditiny drobné ruce svírající kytici ani křivku skloněné šíje, když poklekla před oltá­ řem. Ani den, kdy vešel do jejího pokoje a Judith dávala zrovna pít Beth schoulené v matčině náručí. Okamžiky absolutního štěstí, které jsou nenávratně pryč, které smetly hrůzy koncentračních táborů, hrůzy, jež začaly vyplouvat na povrch.

„Jdu se projít,“ oznámil stroze.

Než mohla matka cokoliv říct, vyšel z knihovny. Vzduch venku byl vlahý, voňavý až opojný, ale bylo mu to jedno. Prošel zahradou, pokračoval podél silnice a potom začal šplhat do kopce. V polovině cesty se mu naskytl úchvat­ ný pohled na Alpilles a dole v dálce na Mollégès. Pohle­ dem přejížděl průrvy, soutěsky a útesy rýsující se v ostrém světle. Jako malí sem chodili s Clarou na pikniky. To už

~ 33 ~

byla vdova, ale před syny nikdy nevypadla z role. Má snad méně odvahy než matka?

Posadil se na pařez, lokty se opřel o kolena a bradu složil do dlaní. Jak Judith zemřela? Vytrhli jí Beth z rukou, než ji strčili do plynové komory? Jak vypadají ty pece? Co to slovo vlastně znamená...? Co všechno musela předtím vydržet? Jaká muka a úzkosti? Nikdy se už nic nedozví a věčně ho budou trápit ty nejhorší představy. A ty se nemusí pravdě ani přiblížit. Myslela na něj, když jí dochá­ zel dech, volala ho? Byla sama, nebo se k ní pevně tiskla dcera? Výkřiky, pachy, ostatní stejně vyděšení lidé. Ke kterému svatému se dá v takové chvíli modlit?

„Ta t i ...“

Synův hlas ho vytrhl z přemýšlení a Charles pohlédl na dvě postavy před sebou. Vincent a Daniel ho pozoro­ vali starostlivě, ale především nesměle. Určitě je poslala Clara, aby ho našli.

„Promiňte, hoši,“ řekl a zvedl se.

Skutečně jim mohl nebo měl vysvětlit, jak jejich matka zemřela? Vždyť o tom nic nevěděl a ani to nešlo přiznat. To aspoň tvrdili ti, co přežili. Příliš děsivé, než aby to bylo možné vypovědět. Nikdo jim nikdy nebude schopen uvěřit, tvrdili s pocitem zahanbení, hnusu... Jaké krutosti museli prožít, že pociťovali odpor sami k sobě a nemohli udat své katy?

„Vystoupáme až na vrchol?“ navrhl váhavě Charles.

Oba chlapci mlčky přikývli. Otec jim připadal vykoleje­ ný a vůbec se jim nechtělo se s ním procházet, ale posluš­ ně se přidali. Kvůli prudkému stoupání pod vrcholem se museli v předklonu přidržovat větví jalovce, aby nesklouz­ li dolů. Obklopovala je vůně rozmarýnu, mísila se s tóny levandule a Charles si uvědomil, že neztratil schopnost vnímat vůni. To zjištění ho téměř zaskočilo. Provence a je­

~ 34 ~

jí vůně mu samozřejmě připomínaly dětství, bezstarostné prázdniny školáka, první citová vzplanutí... Dal by coko­ liv za to, aby se minulost mohla vrátit. Ale Vallongue bylo teď místem, kde na něj Judith marně čekala. Zde zažívala strach a zde se také rozhodlo o jejím osudu. V domě, který miloval, se už nikdy Charles nebude cítit dobře.

I když návrat do Paříže bude každý den vyvolávat spous­ tu vzpomínek, které ho budou neustále pronásledovat. Proč tedy chtěl hledat útěchu právě tam?

„Všechno prodám, nábytek, věci, které jsme pořídili společně, svatební dary, oblečení i šperky... Nechám si jen její zápisníky a deníky, alba s fotografiemi a uložím to v bance do schránky... K čemu by bylo, aby chlapci žili v minulosti? Až nastane čas, sám jim povím o zápiscích j e j i c h m a t k y.“

Pokud tedy k tomu někdy najde sílu. Oba mladíci za ním popadali dech a přemýšleli, jak je možné, že je jejich otec stále tak ve formě. On ale nikomu nevykládal, že v uzouč­ ké kobce noc co noc, ráno co ráno cvičil do vyčerpání. Kliky, sedy lehy, pohyby opakované až k pocitu nevol­ nosti. Spřádání plánů na útěk ho v zajetí zachránilo před netečností a depresemi. Nemohl s tréninkem přestat, byl přesvědčen, že na něm závisí jeho přežití. Koneckonců se příliš nemýlil, poněvadž po pěti těžkých letech z toho vyvázl bez větší újmy. Alespoň se domníval, že to bylo krušné období, nevěděl ale, že ještě horší ho čeká na svo­ bodě. „Podívej se na ty pěnice!“ vykřikl Daniel s rukou nataženou k chraplavě vřískajícím ptákům, kteří jim v hejnu přelétali nad hlavami.

„Ano, pěnice kaštanové, žijí v garrigue,“ přitakal roz­ tržitě Charles. „Kdo tě to naučil?“

~ 35 ~

„ A l a i n .“

„Chtěl by být ornitologem?“

Než mohl bratr odpovědět, chopil se příležitosti Vin­ cent.

„Ne, spíš má slabost pro venkov. Vallongue miluje, jeho snem je tady zůstat.“

Charles se pousmál a položil staršímu synovi ruku na rameno.

„Rozumíte si, viď? Tak mu vysvětli, že to není možné. Později, až bude dospělý, udělá, co bude chtít. Ale teď se všichni vrátíme do Paříže, musíte do školy.“

Setrvali chvilku nehybně bok po boku a pozorovali kra­ jinu svažující se hluboko až k řece Durance. Když se vydali na zpáteční cestu, viděli střechy usedlosti dole na vyschlé planině. Charles velmi dobře rozuměl tomu, co synovec k tomuto místu cítil. I on sám si zde každé léto stavěl vzdušné zámky a oddával se snění. S blížícím se škol­ ním rokem a zkracujícími se dny rostla jeho touha zůstat v Provence navždy a nikdy už nespatřit brány pařížského lycea. Vallongue s modrými okenicemi na vysokých zdech z bílého kamene byl rájem. Kolem dlážděného dvora stí­ něného břestovci stálo hlavní stavení s holubníkem uspo­ řádané do písmena U. Nebyla to vila ani bastida, byla to velká dvě stě let stará typicky provensálská stavba. Seve­ rojižní orientace domu se stáčela lehce k východu a chrá­ nila budovu s nevysokými střechami z římských pálených tašek před mistralem. Uprostřed hlavní části v italském patiu rostla výstřední palma. Každé velké okno členě­ né příčkami na čtverce mělo svůj vlastní kovový balkon a k dvojitým vchodovým dveřím s klenbou vedlo sedm širokých stupňů vnějšího schodiště. Uvnitř se nacháze­ ly prostorné místnosti většinou vybavené kamennými krby. Hned při první návštěvě, den po svatbě s Henrim,

~ 36 ~

se Clara pro Vallongue nadchla. Zbavila se venkovského nábytku ve stylu Ludvíka Filipa, který manželova rodi­ na shromažďovala po dvě generace, ale nepodlehla mód­ ním trendům secese a art deca. Právě naopak. Vrátila se k místním tradicím a použila nábytek z ořechového dřeva, židle vyplétané slámou, truhly a velké skříně z okolí měs­ ta Arles. Její slabost pro usedlost nikdy nepolevila a ona při každém pobytu pečovala o vnitřní zařízení. Sem se uchýlila s dětmi za první světové války, zde nacházela útě­ chu po smrti Henriho. I později Vallongue vylepšovala, protože ho vždy považovala za útočiště rodiny Morvanů a budoucnost jí dala za pravdu.

Chlapci bezstarostně poskakovali a Charles se podru­ hé v tom odpoledni usmál. Byli to dva malí divoši, které musel co nejrychleji vrátit do civilizace, vždyť jejich ven­ kovský pobyt trval příliš dlouho. Volným tempem schá­ zel dolů, cítil se téměř příjemně a náhle si vzpomněl na svou malou holčičku, kterou před mobilizací neviděl ještě pořádně chodit, ale která tu musela pobíhat se svou mat­ kou, když trhaly květiny. Bat-šeba, v hebrejštině „dcera Bohem slíbená“. Když Judith šeptala „Bethsabée“, bylo to něžné, sametové, tajuplné. Beth, děvčátko s velkýma černýma očima, které nedospěje po boku svých bratrů, protože ji trýznili hladem, mučili a zavraždili někde ve východním Německu. Bethsabée... Se založenýma rukama se na něj žena spiklenecky zadí­ vala.

„Mám dojem, Charlesi, že se naši chlapci nudí!“ pro­ hlásila vřelým, trochu ochraptělým hlasem.

Sklonila hlavu lehce na stranu a vyčkávavě ho pozo­ rovala, až pochopí. Potom mu věnovala úsměv dojemný jako pohlazení a dodala:

~ 37 ~

„Moc bych si přála, aby to byla holčička, a ty?“

Charlese zaplavila intenzivní radost jako mohutná nárazová vlna. Když si to uvědomil, popošel o krok blíž a sevřel ji v náručí. Musel se sklonit, aby ji mohl políbit na krk, na šíji, pak na tvář a nakonec přitiskl rty na její ústa. Juditina vůně ho vždy okouzlila; byla to jemná směs speciální toaletní vody, kterou pro ni připravoval lékár­ ník, vůně její kůže a kadidla, které celý den pálila. Při­ tiskl ji k sobě, ne příliš silně, ne tak, jak by chtěl, a ona se rozesmála, protože ucítila, že je vzrušený. Mohl by se s ní milovat od rána do večera, žít v ní, a přesto by po ní stále toužil.

„Dobrá, tak holčička,“ řekl udýchaně.

Jen když bude mít matčiny černé mandlové oči protáhlé ke spánkům. Ale bude rád i za třetího chlapce.

„Lásko moje,“ zašeptala s ústy na jeho uchu.

Teď po něm zatoužila ona, uhodl to a zvedl ji, aby ji odnesl do ložnice. V náručí byla lehounká a ohebná, a pře­ sto nebyla křehká. Položil ji na postel a posadil se k ní.

„Co bych ti mohl dát jako poděkování za ten dar?“ zeptal se s vážným výrazem.

A znovu ten bláznivě radostný smích, který u ní milo­ val. Mohla by si přát šperk od Cartiera nebo model od Schiaparelliové, i modré z nebe by jí ochotně snesl, ale ona zašeptala:

„Malého mourka.“

Pronesla to tak toužebně, až ho píchlo u srdce. Jak dlou­ ho po zvířátku touží a proč mu to neřekla dřív? Pohladil ji po černých vlasech a konečky prstů jí urovnal ofinu. Dostane všechny kočky, které si přeje, samozřejmě. Tlustý kocour kolem něj zlostně proběhl, vyrušili ho při lovu, když číhal pod jalovcem. Charles strčil ruce do kapes a zhluboka se nadechl. Světlo ustupovalo namodralému soumraku, který byl úchvatný, ale Charles ho nedokázal vnímat. Chlapci mu teď zmizeli z dohledu.

„Neexistuje žádné východisko,“ pomyslel si přemožený záští. „Musím pokračovat v tom, co jsem začal!“

Stále pociťoval takovou potřebu se mstít, že se mu mohla stát smyslem života. Clara měla vskutku pravdu, prioritou byla vždy rodina, ale jedno nevylučuje druhé. S trochou štěstí zvládne několik věcí zároveň, ostatně nic jiného na práci nemá, o jeho osudu bylo již rozhodnuto.

~ 39 ~

2

Pař íž, 1948 Sylvie mírně uklonila hlavu na stranu, v koutku úst jí pohrával neodolatelný úsměv. Dodával jí šibalský výraz, moc jí slušel a věděla to. Hezká kudrnatá blondýnka s modrýma očima nikdy neváhala použít všechny zbra­ ně. Přes st



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.