načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cizinec - Yakup Kadri Karaosmanoğlu

Cizinec

Elektronická kniha: Cizinec
Autor:

Požár celého světa nám nestačil, abychom se sjednotili. Jsme si tak vzdáleni, že bychom se nesešli ani o soudném dnu. V rozvalinách po bitvě na turecké řece Sakaryi naleznou vojáci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z tureckého originálu Yaban ... přeložil Vladimír Matějček st.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7250-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Požár celého světa nám nestačil, abychom se sjednotili. Jsme si tak vzdáleni, že bychom se nesešli ani o soudném dnu. V rozvalinách po bitvě na turecké řece Sakaryi naleznou vojáci ohořelý tužkou psaný sešit. Jedná se o zápisky Ahmeta Celâla, který v bojích za tureckou nezávislost utrpěl zranění a léčí se v zapadlé anatolské vesnici. Vesničané přijímají svého istanbulského krajana s nedůvěrou, která časem přerůstá v otevřené nepřátelství. Inteligentní vlastenec, stoupenec Atatürkových snah o záchranu Turecka, naráží při každém pokusu o sblížení na nepochopení prostých lidí, udržovaných po staletí v nevědomosti a bídě hmotné i duchovní. Stává se cizincem ve vlastní zemi a znova a znova se vrací do bezvýchodného kruhu nevzdělanosti, zaostalosti, rozkladu národa a palčivých otázek o jeho budoucnosti.
---- Romány Yakupa Kadriho jsou působivé studie turecké společnosti od úsvitu republiky.
- Encyclopædia Britannica

Cizinec  patří k základním textům moderní turecké literatury. Autor román pojal jako tragickou výpověď o střetu elit rodící se revoluční Turecké republiky a zaostalých nevzdělaných mas na venkově. Je to fascinující a mimořádně poutavý vhled do bolestného utváření národního vědomí, zarámovaný syrovými obrazy drsné anatolské stepi a brutality řecko-turecké války.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

YAKUP KADRI

KARAOSMANOĞLU



Ya k up K ad r i

Karaosmanoğlu


BRNO 2018


Yaban © 2017 İLETİŞİM

Cover photo © fotolia

Foreword © Petr Kučera, 2018

Translation © Vladimír Matějček st. — dědicové, 2018

Literary editor © Vladimír Matějček ml., 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

Vychází s finanční podporou

Ministerstva kultury ČR

ISBN 978-80-7577-403-3 (PDF)

ISBN 978-80-7577-404-0 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-405-7 (MobiPocket)


K výslovnosti v turečtině:

â = á

c = dž

ç = č

ğ — se nevyslovuje a prodlužuje předchozí samohlásku: Karaosmanoğlu[karaosma

nólu], Selamoğlu [selamólu].

ı I — i bez tečky, malé i velké, je temné zadopatrové y.

i İ — i s tečkou, malé i velké, je naše běžné měkké i; v turečtině se tedy píše tečka nad

velkým İ např. ve jménech měst jako İzmir, İnönü, İstanbul, což v textu knihydodržuje

me s výjimkou slova Istanbul, které je natolik mezinárodní a počeštěné, že ho píšeme

českým pravopisem.

j = ž

ö = jako německé ö

ş = š

ü = jako německé ü

y = j



9

REVOLUCIONÁŘ, APOŠTOL, KRONIKÁŘ.

ZÁPAS YAKUPA KADRIHO O NOVÉ TURECKO

Biografie některých umělců připomíná jakousi zrcadlově uspořádanou kronikuodrá

žející vedle vlastního, zcela individuálního života i velké historické zvraty a proměny,

jež se hluboce otiskly do jejich díla a jimž oni sami svým dílem a osobností vtiskávali

nesmazatelnou pečeť. Yakup Kadri Karaosmanoğlu byl svědkem kulturních, sociálních

i politických dramat, která vedla k transformaci mnohonárodnostní monarchie, opírající

svou legitimitu o staletou dynastickou tradici a osmansko -islámskou civilizaci,v mo

derní národní stát spatřující své místo mezi vyspělými národy Evropy. Tyto proměny

Yakup Kadri svými romány, esejemi a povídkami pečlivě dokumentoval a uměleckyzpra

covával — vždy jaksi paralelně k bytostně osobnímu hledání sebe sama a své úlohy ve

světě. Navíc se svou společenskou i uměleckou angažovaností nemalou měrou podílel

na „modernizaci“ kulturního života mladé Turecké republiky a stal se koryfejemkema

lismu — ne jako slepý ideolog (byť i tyto sklony lze tu a tam v jeho textech především

z počátku třicátých let pozorovat), nýbrž jako kultivovaný, světaznalý, kosmopolitní

hlas rané republiky. Tak jako pro mnohé Čechy ztělesňuje intelektuální tresť prvníre

publiky Karel Čapek, jehož pojily přátelské vazby s politickou elitou národa včetněpre

zidenta Masaryka, v Turecku si období od dvacátých do konce čtyřicátých let — dobu,

která dostala přízvisko „kemalistická“ — sotva lze představit bez morální a umělecké

autority Yakupa Kadriho, jenž náležel k úzkému okruhu Atatürkových spolupracovníků.

Život i dílo Yakupa Kadriho (1889—1974; příjmení Ka raos manoğlu přijal až v roce

1934 a užíval ho pramálo) svírají dobu pozdně osmanskou a dobu republikánskou.Na

rodil se v Káhiře v Egyptě, tehdy již osmanské provincii jen nominálně, a byl svědkem

modernizačního úsilí, jež po řadě předchozích ojedinělých pokusů systematickyzapoča

lo ve třicátých letech 19. století (tanzimatský reformní edikt z roku 1839), vyvrcholilo

v roce 1876 vyhlášením ústavy a svoláním parlamentu a přežilo i období autokracie

sultána Abdülhamita II. Jedním z důsledků těchto pokusů o nápravu věcí ve státě, který

stěží dokázal konkurovat poosvícenské Evropě s jejími moderními technologiemi, byla

reforma školství, vznik nových vzdělávacích institucí s výukou francouzštinya orien

tace intelektuálních špiček na Francii. Paříž se stala centrem nové civilizace, k němuž


10

osmanští literáti vzhlíželi a hltali vše, co jim francouzská (či ve francouzštině dostupná)

literatura nabízela. Nejinak tomu bylo u Yakupa Kadriho; studoval ostatně nafranko

fonní škole v Alexandrii a později strávil tři roky ve Švýcarsku (1916—1919), kde se léčil

z tuberkulózy a upevnil si své beztak již solidní znalosti evropské kulturya francouzšti

ny. Umělecky dospíval Yakup Kadri v kulturním a společenském kvasu po mladoturecké

revoluci (1908), která definitivně ukončila sultánskou moc a alespoň v počátečních

letech byla dobou neuvěřitelně myšlenkově plodnou — debatovalo se úplně o všem,

od ateismu po reformu jazyka, od stability centralizované konstituční monarchie po

výhody federálně, decentrálně uspořádaného státu, vycházely desítky novina časo

pisů a literární produkce nabrala nevídaných obrátek. Mladý Yakup Kadri se stal členem

literární skupiny Úsvit budoucnosti (Fecr ‑i âtî), která se měla stát předvojem moderní,

evropsky orientované turecké literatury, a přispíval do vůdčího literárního časopisu

Servet ‑i  Fünun (Bohatství věd) drobnějšími povídkami. Později se nejspíš pod vlivem

neoklasicismu nechal strhnout nadšením pro antickou literaturu a dal spolu s přítelem

básníkem Yahyou Kemalem vzniknout proudu tzv. neohelénismu (Nev ‑Yunanîlik).Vy

užívání antických motivů a hledání „čistého“ jazyka starořecké a latinské literatury se

u Yakupa Kadriho odrazilo do několika povídek a básní v próze, ale umělecky se oba

literáti začali rychle orientovat jiným směrem. Nicméně u Yakupa Kadriho je totonad

šení ještě patrné v hojných odkazech na antickou mytologii a písemnictví v řadě románů,

a zvláště pak v jeho přesvědčení o nenahraditelnosti edukativní hodnoty „klasických“

jazyků pro rozvoj tureckého humanismu ve čtyřicátých letech.

Hvězda Yakupa Kadriho stoupla ale až v souvislosti s národně osvobozeneckým

bojem (1919—1922) vedeným Mustafou Kemalem (později Atatürkem) protiimperiál

ním ambicím západních velmocí, které si po druhé světové válce chtěly rozparcelovat

to, co z osmanské říše zbylo, na kolonie a sféry vlivu. Řekové, hnaní chimérounos

talgie po někdejší slávě Byzance, tu vhodně posloužili jako bič na vlastenecké oddíly

odporu, které se rychle formovaly v Anatólii a odmítaly se podřídit diktátu Dohody,

jejíž jednotky obsadily Istanbul a získaly na svou stranu (či spíše přinutily k podpoře)

sultána a jeho kabinet. Yakup Kadri od samého počátku horlivě podporoval kemalisty

(mj. články v novinách İkdam, „Píle“) a s nadšením uvítal jejich vítězství, pád sultanátu

(1922) a vyhlášení Turecké republiky (1923). Sám se v rámci Komise pro vyšetřování


11

násilností v Anatólii na vlastní oči přesvědčil o brutalitě řecko -tureckého konfliktu

a otřesné zážitky z návštěvy spálených anatolských obcí a setkání se zbídačelýmoby

vatelstvem v něm daly uzrát myšlence na román, jenž později dostane název Cizinec.

Yakup Kadri se do budování nové republiky pustil s velkou vervou. V letech

1923 až 1934 a krátce i v roce 1961 působil jako poslanec parlamentu za Atatürkovu

Republikánskou lidovou stranu. Patřil k okruhu intelektuálů, kteří neúnavněpodpo

rovali revoluční úsilí kemalistických elit vládnoucích z nového hlavního města Ankary.

Se směsí nacionalismu, jakobinismu a radikálního modernismu (jemuž byl vzoremZá

pad — odtud i dobové pojmenování „westernismus“) se kemalisté pustili do přestavby

země zcela vyčerpané desetiletími válek a etnických čistek, zaplavené stovkami tisíc

uprchlíků, zbavené klíčových oblastí (Balkán) a ekonomicky zcela na dně. Zamýšleli

vytvořit moderní, kulturně homogenní národní stát evropského ražení. Jejich metody

se vyznačovaly zvláště dvěma rysy: radikálním sekularismem, který spíše nežodlu

ku náboženství od státu znamenal potlačení vlivu náboženství ve veřejném životě

a podmanění si duchovních institucí, a snahou stvořit nového občana „evropského

typu“, tureckého vlastence, jehož by k osmanské minulosti (v jejich pojetí dekadentní

a orientální) již nic nevázalo a který by se mohl hrdě postavit po bok Francouzům,Ang

ličanům či Němcům. „Očištění“ jazyka od slov arabského a perského původu, přechod

z arabského písma na latinku (1928), zákony o oblékání (mezi nimi slavný „kloboukový

zákon“ z roku 1925), architektonická proměna měst, zákon o přijetí evropskéhokalen

dáře, uzákonění příjmení, prakticky doslovné převzetí švýcarského občanského,ital

ského trestního a německého obchodního zákoníku (1926) — to všechno byly jen dílčí

nástroje, jak toho dosáhnout. Yakup Kadri se sám stal jedním z čelných proponentů

kemalistických reforem: volal po „evropeizaci asijských myslí“, po radikální proměně

myšlení a chování Turků, kteří měli odhodit svou „orientálnost“ a integrovat svébo

haté kulturní dědictví do evropské kultury. Proto také nekompromisně hájil státem

iniciovanou jazykovou reformu a změnu písma (přestože sám většinu svých textů,

včetně Cizince, napsal osmansko -arabským písmem a s přáteli si ještě v padesátých

letech korespondoval v osmanštině!), prosazoval zavedení povinné řečtiny a latiny na

gymnázia a podporoval šíření evropské „humanistické“ kultury, mj. i skrze překlady

klasiků.


12

Devět románů, které mezi lety 1922 a 1956 napsal, jsou vlastně dějstvímijediné

ho monumentálního dramatu epochální proměny turecké společnosti v 19. a 20. století

zachycené očima nesmírně bystrého pozorovatele, jenž spatřoval místo svého národa

mezi nejpokrokovějšími společnostmi západního světa. Pokud bychom rományuspořá

dali chronologicky podle toho, kdy se jejich děj odehrává, získali bychom jakésihisto

rické pásmo, byť spíš než konkrétní historická fakta Yakupa Kadriho zajímá, co je pod

povrchem, kde i v těch nejindividuálnějších příbězích buší tep doby. V románu Pořád

stejná písnička (Hep O Şarkı, 1956) je historickou kulisou Istanbul za vlády sultána

Abdülazize (1861—1876), děj Exilu (Bir Sürgün, 1937) spadá do období despocieAbdül

hamita II. (autokratický režim trval od roku 1878 do roku 1908) a odehrává se mezi

osmanskými opozičními intelektuály v evropském exilu, Noc rozsudku (Hüküm Gecesi,

1927) popisuje tzv. II. konstituční období (po roce 1908), v románu Nur Baba (1922)

si autor bere na mušku (za republiky zakázané) dervišské řády v době kolem první

světové války, Dům k pronajmutí (Kiralık Konak, 1922) se točí kolem střetu staréos

manské generace s poevropštěnými mladými hejsky na sklonku existence říše, Sodoma

a Gomora (Sodom ve Gomore, 1928) uvádí čtenáře do Istanbulu okupovaného po první

světové válce dohodovými mocnostmi, v románu Cizinec (Yaban, 1932) se dere do

popředí osvobozenecká válka, Ankara (1934) si všímá prvních let budování republiky

a konečně Panorama I a II (1953—1954) je širokou retrospektivou prvních třiceti let

Turecké republiky.

Ačkoliv si Yakup Kadri vybudoval slušné renomé již čtenářsky velmi úspěšným

Nurem Babou, žádný román nevyvolal takovou odezvu a není dodnes tolik diskutován

jako Cizinec. Text vznikal uprostřed největšího revolučního vzedmutí a postavaidea

listického Ahmeta Celâla odráží tehdejší atmosféru romantického nacionalistického

patosu, který s sebou přinesla úspěšně vybojovaná osvobozenecká válka a nadšené

budování republiky, byť je tento idealismus krocen pochmurným laděním beznadějné

zaostalosti anatolského venkova a tragickým osudem hrdiny. Ačkoliv text v mnoha

ohledech nijak zásadně nevybočuje z ladění ostatních literárních textů tohoto období,

bouři nevole vyvolalo nemilosrdně kritické ztvárnění turecké vesnice, dosudidealizova

né jako prazdroj čistých národních hodnot. Přitom její tragický stav nevyvolalyvnějš

kové okolnosti (temné síly reakce), jak to prezentovala dobová ideologie, nýbrž jako


13

by vyplýval ze samého charakteru vesničanů a života nedotčeného moderní civilizací.

Yakup Kadri se snažil tvrdé útoky proti své osobě zmírnit tím, že k druhému vydání

Cizince přidal ospravedlňující předmluvu, kde se hájí, že jeho text nebyl zamýšlen jako

realistický román, nýbrž jako zoufalý „výkřik“ nad stavem anatolského venkova a měl

vyburcovat velkoměstské intelektuály k aktivitě. To nic nemění na skutečnosti, žero

mán vskutku rozbíjí naivní představu o idylce tureckého venkova, a předznamenává

tak literární proud sociálně kritického „vesnického“ či „anatolského“ románu, jenž se

utvořil na začátku padesátých let.

Hrdina románu Ahmet Celâl přichází do Anatólie s romantickými představami

o poklidném venkově a folkloru a doufá, že dá uprostřed přírody odpočinout svérozjit

řené mysli a zapomene na hrůzy první světové války. Jeho představy se zčásti naplňují —

vesničané jsou cizokrajnými „domorodci“, kteří žijí divokým způsobem života v přírodní

prostotě. Pro Ahmeta Celâla je pobyt ve vesnici zprvu dobrodružným objevovánímexo

tického světa. Přirovnává se k Robinsonu Crusoeovi, který se musí vypořádávats ne

hostinným cizím prostředím a ovládnout ho. Na vesnici nahlíží zvědavě jako amatérský

antropolog a snaží se navázat s místními jakžtakž přátelské vztahy, ačkoliv mu řada

věcí připadá směšná, odporná, dětinská; místní jsou mu intelektuálně hluboce podřízeni

a on si nad nimi navzdory svému handicapu dokáže udržovat autoritu. Najde zalíbení

ve vesnické dívce, kterou opřádá fantaziemi plnými exotiky i erotiky, má se za hrdinu,

před nímž se žena třese vzrušením a který ji vysvobodí ze spáru špinavých domorodých

mužů — nikoliv proto, aby se stala rovnocennou partnerkou, ale aby si ji utvářel dopo

doby, jež by odpovídala jeho představě správné Anatolanky, a aby mu sloužila. Ze svých

naivních snů však rychle procitne: realita vesnice je pro něj, pozápadněného městského

intelektuála, nesnesitelná.

Vesničané ho vnímají jako příslušníka vládnoucí elity, někoho dočista odlišného

od sebe samých, bojí se ho a vyhýbají se mu. Myslí si o něm, že je zaříkávačem, když si

po nocích čte, a děsí se busty Sokrata, kterou má vystavenou ve svém domě. Ahmet

Celâl sice uprchl před cizí okupací Istanbulu, ale sám se zde stává vetřelcem,cizin

cem ve vlastní zemi. Dokonce i jeho věrný Pátek, Mehmet Ali, se mu zanedlouho po

příchodu do vesnice začíná odcizovat. Ahmet Celâl náhle poznává, nakolik se ve svém

ideálu zklamal, a činí několik chabých pokusů (mnohdy zůstávají jen v rovině zbožných


14

přání), jak vesnici svému ideálu malinko přiblížit. Nicméně jeho úsilí se ukazuje jako

nadlidské a marné — záhy si uvědomuje nebetyčnou propast „mezi istanbulskýmško

lákem a anatolským sedlákem“, která je mnohem hlubší než rozdíl „mezi Angličanem

z Londýna a paňdžábským Indem“. Když jeho pokus o proměnu vesnice či alespoň

symbiózu s vesničany ztroskotává, stává se trosečníkem čekajícím na loď civilizace,

jež by ho odsud osvobodila.

To, co Yakup Kadri vylíčil, nebylo jen románovou fikcí. Historické studie (práce

Fundy Şenol -Cantekové aj.) ukázaly, že podobné střety metropolitních elits „domo

rodým“ obyvatelstvem se odehrávaly i na jiných místech Turecka, markantně třeba

v Ankaře, původně provinčním osmanském městečku Engürü. Zde třída republikánských

politiků, úředníků, vojáků, novinářů, umělců a obchodníků, vesměs Istanbulanů, kteří

se usadili v novém hlavním městě, vytvořila malou uzavřenou skupinu, jež se lišila od

místních svým oblečením (evropským šatem, kloboukem), jazykem (nemluvila tamním

dialektem; o jazykové bariéře mluví i románový Ahmet Celâl) a chováním, žila odděleně

od původních obyvatel v tzv.  Novém městě (Yenişehir) a měla vlastní školy s výukou

francouzštiny, takže mnozí z novousedlíků a jejich dětí s místními vůbec nepřišli do

styku. Starousedlíci nově příchozí „kolonisty“ nazývali „cizáky“ (yaban). Místníobyva

telé byli káráni za to, že si okamžitě neosvojili ducha velkoměsta, nepřijali za své nové

prostorové uspořádání jejich domova, které jim příchozí cizáci vnutili (bulváry, náměstí,

fontány, veřejné budovy, sochy, parky), a nevzdali se svých návyků a stylu oblékání.

Současně jim však ani nebylo umožněno, aby vyšli z úzkých engürských uliček a smísili

se s metropolitním davem na širokých ankarských bulvárech či v sálech veřejnýchbu

dov, neboť k tomu nebyli dostatečně kulturně a myšlenkově vybaveni a noví Ankařané

se je snažili držet co nejdále od sebe. To se jim ostatně dobře dařilo zákony o oblékání,

díky nimž se starousedlíci ve svém „nepatřičném“ oděvu na tato místa vůbec nedostali.

Místní obyvatelé nesli tuto zvůli samozřejmě s nelibostí a kladli jí mnohdy tuhý odpor.

V románu dojde k tragické konfrontaci obou světů ve chvíli, kdy se z vesničanů,

kteří se identifikují nanejvýš regionálně a nábožensky a slovo národ jim vůbec nicne

říká, mají stát vlastenci. Když se ke vsi, situované ve středoanatolské stepi na břehu

řeky Porsuk, začnou ze západního pobřeží blížit okupační řecká vojska, Ahmet Celâl

se lhostejným vesničanům marně snaží vštípit národní ideály a podnítit je k odporu


15

proti Řekům. Jeho apel dostává v tuto chvíli takřka náboženské rozměry a autor, již

od mládí fascinovaný biblickými příběhy, zde sahá ke křesťanské symbolice: anatolská

step připomíná biblickou krajinu před příchodem Ježíšovým a turecký národ sepodo

bá „dětem Izraele na poušti“. Na obzoru se rodí nová hvězda, spasitel Mustafa Kemal,

jehož apoštol — Ahmet Celâl — se snaží předat lidem jeho poselství, ale ti je nepřijímají,

jsou nevděční a nezaslouží si být spaseni. Atatürk je požehnaným pastýřem, jemuž se

hlavní hrdina zcela odevzdává, a Ankara královstvím nového tureckého člověkaa ne

smrtelným symbolem národa. Působení Ahmeta Celâla ve vesnici se tak postupněstá

vá nejen civilizační misí, ale současně i misií šířící mezi neuvědomělými masami jakési

„sekulární náboženství“.

Snad stojí za to připomenout, že tentýž cíl sledoval i časopis Kadro (Kádr), doje

hož čela se Yakup Kadri postavil ve stejné době, kdy vydal Cizince (1932). Cílem časopisu

bylo šířit revoluční ideologii a vytvořit silnou revoluční avantgardu, skupinu vyvolených,

oddaných stoupenců „proroka“ Mustafy Kemala, osvícených pozápadněných kádrů,

kteří by tuto ideologii jednak sami formulovali, a pak ji i přenášeli do praxe. „Revoluční

nadšení“ mělo dle nich vyzařovat i z uměleckých artefaktů, které lidi obklopují, obrazů,

soch, budov, románů, básní, a kultura měla toto nadšení také zprostředkovávatnásle

dujícím generacím. Skupina Kadro přišla s radikálním přehodnocením kemalistického

principu „populismu“ (halkçılık), což byl jeden z tzv. „šesti šípů“ (základních principů)

revoluce: revoluce se nemá opírat o lid, ale směřuje proti lidu, i když v důsledku působí

pro jeho dobro. Časopis byl původně podporován samotným Atatürkem, který přispěl

i úvodníkem do 22. čísla. Ideologie vyvolenosti skupiny kolem časopisu Kadro a jejíso

cialistické tendence ovšem začaly být později příliš radikální i v očích kemalistických

špiček a vydávání časopisu bylo přerušeno. Yakup Kadri se následně stal „diplomatem

proti své vůli“ (tak zní název jeho vzpomínkové knihy z roku 1955) a mezi lety 1934

a 1954 působil jako velvyslanec v Tiraně, Praze (1935—1939), Haagu, Bernu a Teheránu.

V  Cizincovi autor ideologický rámec kemalistické revoluce svým vlastnímzpů

sobem a pouze v hrubých konturách reprodukuje — v tom je román jistě dítětem své

doby. Současně ale spisovatelský talent Yakupa Kadriho překonává černobílost jiných

dobových děl oslavujících revoluci či osvobozeneckou válku tím, že nikdy neztrácí ze

zřetele i osobní drama svého hrdiny, odhaluje jeho vnitřní pnutí, tužby, pochyby a tápání,


16

všímá si existenciální osamocenosti intelektuála a marnosti jeho boje a nikdy nedovolí

ideologii převážit nad příběhem. Ahmet Celâl není šablona, ale velmi pečlivěa přesvěd

čivě vykreslená postava místy až tragikomického dona Quijota. Navíc je text napsán

svěžím jazykem a nechybí mu silně dramatický podtext v podobě blížící se frontové

linie. Čtenář tak může román číst jako poutavý dobový dokument, jako vhled dosvě

ta istanbulského intelektuála rané republiky, jako jeden z mnoha drobných příběhů

osvobozenecké války i jako literárně zdařilý portrét tragického úsilí o budování nového

národa a fatálního střetu modernity s tradicí, „vysoké“ a „nízké“ kultury.

Petr Kučera




19

Po bitvě na řece Sakaryi

1

nám nepřátelská armáda zanechala

území kolem Haymany, Mihalıççıku a Sivrihisaru jako rozsáhlé

pusté zbořeniště, pokryté tu a tam hromadami kamení zbylými

po požáru. Lidé, kteří unikli všeobecné zkáze, se mezi těmitoroz

valinami nelišili od lidí z pravěku. Potulovali se tu polonazí; na

mlatech zčernalých plameny se pokoušeli rozdrtit mezi dvěma

kameny ohořelá zrnka pšenice nebo kukuřice smíšená s hlínou

a smetím; z bylin neznámého jména a z kořenů stromů sipři

pravovali jakýsi pokrm, a jakmile zaslechli krok cizího člověka,

rozprchli se a zalézali někam do děr.

Když „Komise pro vyšetřování násilností“, vyslanávelitel

stvím západní fronty, pátrala v oněch rozvalinách, pod kamením,

po zuhelnatělých lidských kostech, našla sešit, uprostředroztrže

ný a po okrajích ohořelý, se zápisky, které jsou obsahem této knihy.

Ptali se vesničanů, co se stalo s jeho majitelem. Nikdo nevěděl, kam

se poděl. Přitom sami vypověděli, že v této vsi dva nebo tři roky

nepřetržitě bydlel a setrval zde do posledního, nešťastného dne.

Jeden ze členů „Komise pro vyšetřování násilností“ užasl

nad takovou lhostejností.

„Jak je to možné?“ ptal se. „Jak je to možné! Lidé žijí celá léta

s někým pohromadě, a nevědí, kam odešel a co se s ním stalo?“

Vesničané uraženě pokrčili rameny a rozcházeli se.

Pouze jeden z nich, člověk neurčitého stáří, malý a hubený,

se otočil a řekl:

„Byl jako vy, taky takový cizinec.“



21

Může člověk, který zpřetrhal všechny styky se světem, najít

vhodnější místo než toto odlehlé anatolské zákoutí? Jsem

zde jakoby zaživa pochován v hrobě. Snad žádná sebevražda

nebyla tak promyšlená, tak záměrná, tak trvalá a tak krutá.

Nemít ještě ani pětatřicet let a přiznat si, že je všemu ko­

nec, že láska, nadšení, naděje a vášnivá touha odešly, uhasly

a již se nikdy neprobudí; říci si, že brána štěstí a úspěchu je

zavřena, a přijít sem a být odsouzen, abys zde jako nějaký

strom pomalu usychal... Takhle to mělo být? Tak jsem si to

představoval? Avšak stalo se tak a muselo se tak stát.

Když mi Mehmet Ali řekl: „Pojď, pane, dovedu tě do naší

vsi, tady sám zahyneš,“ — věděl jsem už, co je to anatolská

vesnice.

Když Mehmet Ali řekl: „Pojď, pane, dovedu tě do naší

vsi,“ — v duchu jsem tu vesnici viděl, jaká skutečně je. Do­

konce i dům Mehmeta Aliho, i krajinu, kterou pozoruji tou­

to škvírou... Abych řekl pravdu, všechnu schopnost poetic­

kého snění, všechnu čistou naivitu jsem ztratil ve světové

válce, ještě než jsem přišel o ruku. Už dlouho se mi stávala

zřejmou strašná, odporná a krutá pravda „s krví na špičkách

prstů a s nečistou tváří“. Věděl jsem, že země je tvrdá a pří­

roda nemilosrdná a že lidské pokolení není nic jiného než

zkažená zvěř; věděl jsem, že člověk je tvor ze všech nejhorší,

nejpodlejší a nejméně hodný lásky. Ano, zejména je to tvor

nejméně hodný lásky.

Od toho dne, kdy jsem začal žít mezi osly, buvoly, kozami

a slepicemi, chápu to daleko lépe, daleko lépe to vidím.


22

Prostota a upřímnost zvířat, pravdivost a přímost jejich

instinktů mě nechávají zapomenout na všechny jejich ne­

dostatky. Ale instinkt člověka je pokažen. Proto nedovede

rozeznat pravdivé od lživého, ošklivé od krásného, užitečné

od škodlivého, a svíjí se směšně, hloupě a nerozvážně pod vli­

vem pekelného nástroje, kterému se říká rozum. Proto jsou

jeho pohyby neohrabané, jeho hlas nelibozvučný, jeho vese­

lost mdlá a strojená.

Viděl jsem, viděl. Ve slavnostním průvodu přede mnou

defilovali všichni ti civilizovaní lidé. Francouzští Racinové

a Voltairové, angličtí Baconové a Shakespearové, italští uměl­

ci i děti přemožitelů blesku,

2

všichni procházeli přede mnou

ve svých osobitých podobách, krojích, barvách, se svými způ­

soby konverzace a žertování. Jaké nevychované, sprosté, ošk­

livé, odporné stádo goril!...

Nebyli to přece divoši a barbaři. Když jim však huby

opuchly vším, co nakradli, a bavili se sami mezi sebou, zmoc­

ňoval se mě nepopsatelný hnus, pocit, jako by mi něco drá­

salo duši, bezedný smutek.

Kolikrát jsem pocítil touhu vzít do ruky klacek a hnát

je před sebou rovnou do jejich lesů. Ale neměl jsem pravou

ruku...

Snad jen proto se tak hrubě pošklebovali, když jsem cho­

dil mezi nimi, a troufali si pohrávat s rukávem, který se mi

po pravém boku kýval jako prázdný pytel. Nakonec, aby se

stále tak nepohupoval, jsem ho přehnul a zastrčil do kapsy.

Od té doby tak chodím podnes.

V této vsi však nikdo nepozoruje, že mi chybí ruka... Ale

právě tady jsem si přál, aby si toho všimli. Vždyť svou pravici

jsem ztratil pro ně. Co mi v Istanbulu bylo k hanbě, tady je mi

snad ke cti. Když jsem v prvních dnech chodil s Mehmetem


23

Alim po vsi, obracel jsem se vždycky k tomu, koho jsme po­

tkali, pravou stranou. Hlavně dospívajícím mladíkům a děv­

čatům jsem se snažil ukázat, že tam něco není, jak má být.

Byla to má poslední ozdoba, poslední chlouba. Za pět deset

dní pominulo i to. Že nemám pravou ruku, to nejen nikoho

nepohnulo k nějakému ocenění, ale dokonce to neprobudilo

ani soucit. A proč asi? Později jsem to pochopil. Vždyť tady

je nějak zmrzačen téměř každý.

Matka Mehmeta Aliho těžce kulhá. Jeden syn Saliha

Ağy

3

je hrbatý. Dcera Bekira Çavuşe,

4

Zehra, je slepá. Sta­

rostovu ženu jsem neviděl, ale podle toho, co mi vypravoval

Mehmet Ali, ji nějaká neznámá nemoc už před osmi lety tak

pokroutila a zašmodrchala, že není možné rozeznat nohy

od rukou a ruce od nohou. Na celém těle jí zůstalo jen jedno

místo plné života. Jsou to oči, a starosta prý každý den křičí:

„Taky už je rychle zavři, stejně tě to nemine!“

Kromě těchto jsou ve vsi dva pomatení a jeden zakrslík.

A teď řekněte, jestli jsem se v tomto hnízdě nemoci a mrzác­

tví mohl vystavovat na odiv.

Ovšem, od prvního dne po příchodu do vesnice jsem ne­

přetržitě ve zvláštní situaci. Neviditelný kruh, jakýsi karan­

ténní kordon, mě stále odděluje od lidí, se kterými bych chtěl

splynout. Ať dělám cokoli, tento kruh nemohu prolomit. A tak

mě v té vesnici, obklopené ze všech stran strašlivou, širou

pustinou, obkličuje ještě pustina jiného druhu.

Kdyby nebylo Mehmeta Aliho, nikdo se mnou nepromlu­

ví, budou se ostýchat ke mně přiblížit; každý na mě bude hle­

dět jako na strašáka, postaveného na vesnické ulici. Copak

přede mnou v prvních dnech děti se strachem neutíkaly? Ne­

štěkali za mnou psi? A přece na mně nebylo nic divného ani

strašného. Naopak... Přišel jsem mezi ně na útěku před cizinci,


24

před cizím útlakem, abych se smísil se společenstvím lidí mé

krve a mé duše, abych s nimi splynul a zapomněl mezi nimi

na svou osamocenost... Cestou jsem Mehmetu Alimu neustále

opakoval:

„Tvá matka bude mou matkou, tvoji sourozenci budou

mými sourozenci. Dobře si to pamatuj.“ A Mehmet Ali neod­

povídal a jen se usmíval dětským úsměvem ve snědé mužné

tváři.

Že by tak mlčel a usmíval se, protože už tehdy tušil, jak

je to neuskutečnitelné? Kdo ví, kdo ví?... Duše tureckého ves­

ničana je stojatá, hluboká voda. Co je na jejím dně? Hladký

kámen, hromada hlíny, nebo vrstva měkkého písku? Není

možné to vyzkoumat.

Když na ně promluvím, hledí mi tupě do tváře, jako by

nic nechápali. Potom něco brebentí mezi sebou. Cítím, že mým

slovům rozumějí, ale nesouhlasí s nimi. Občas také pozoruji,

že se mi pod vousy posmívají.

V prvních týdnech po svém příchodu jsem kolem sebe

vyvolával jen bázeň a znepokojení. Nevím, zda mě považo­

vali za nějakého úředníka poslaného vládou, za výběrčího

daní nebo desátku,

5

za četníka anebo za předsedu odvodní

komise; ale na všech obličejích jsem shledával známky stra­

chu a nedůvěry.

Když konečně pochopili, že nejsem to ani ono, že nejsem

vůbec nic, začal jsem místo ustaraně svraštělých čel vidět oči

rozšířené údivem a rty pokřivené skrytým výsměchem. Kdy­

koli se na mne někdo podíval, objevil se mu v očích podivný

záblesk, který zazářil a hned zase pohasl. Nevzpomenu si na

nic, co by mě znepokojovalo tak jako tento záblesk, ve kterém

jako by se projevovala jakási tajuplná a ďábelská inteligence,

jejíž kořeny jsou pro mě nedosažitelně daleko. Pronásleduje


25

mě všude a každou minutu, vtírá se až do mého pokoje, kte­

rý je mým jediným útočištěm; ať se myji, oblékám, svlékám,

nebo holím, ani na okamžik mě nenechá volně vydechnout.

Mé nejobyčejnější, nejprostší, nejpřirozenější počínání

se jim zdá směšné, jako když šašek v cirkuse metá kozelce,

poskakuje a válí se.

Zeptal jsem se Mehmeta Aliho:

„Proč se všechno, co se týká mě, zdá tvým krajanům tak

směšné?“

Mehmet Ali to nejprve chtěl popřít; potom se však ne­

udržel a jedno po druhém řekl všecko, ale pokaždé jako by

mi dával radu:

„Pane, nehol se každý den.“

„Pane, nač je v těchto horách třeba čistit si zuby ráno

a večer?“

„Pane, u nás si češou vlasy jenom ženy.“

„Pane, co neustále čteš celé noci až do rána a brumláš si

při tom? Oni si myslí, že čaruješ.“

Kdybych nečetl celé noci, co bych dělal? Netrpělivě če­

kám na chvíli, až se všichni rozejdou, abych zastrčil závoru

u dveří svého pokoje a zůstal sám se svými knihami. Vždyť

toto je jediná doba, kdy zapomínám na truchlivé dobrodruž­

ství svého života, na tragiku prožitého času. V těch chvílích

se tato ubohá, holá světnice začíná plnit družnými, milými,

z kouzla a půvabu uhnětenými bytostmi ze světa bezstarost­

nějšího a radostnějšího, než je svět skutečný.

Nádherné ženy, které zanechávají ve vzduchu svou vůni,

i když samy již odešly, přátelé s hlasem důvěrnějším a jíma­

vějším, než je hlas matčin, starci se zářícími tvářemi, mladíci

s očima průzračnýma, podobnýma zurčící vodě, roztoužení

milenci, usmívající se milenky, Dantova Beatrice, Petrarkova


26

Laura, Romeové, Julie a mnoho dalších milých zjevů... někte­

rý sedě na posteli po mém boku, jiný stulen jako malé dítě

v mé náruči, jiný sám na stoličce, někdo stojí, opřen loktem

o rám okna, někdo přechází sem tam po pokoji, tak se mnou

tráví noc a bdí; až do samého rána se vzduchem vlní zvuky

posvátného orchestru, tvůrci si podali ruce se svými stvo­

řeními a všichni družně plesají.

Dorazili jsme sem k večeru, již za soumraku. Když Mehmet

Ali napřáhl ruku z vozu a vykřikl: „Tam je naše vesnice!“, ně­

jakou dobu jsem se marně rozhlížel po krajině, ale nic jsem ne­

viděl. O chvíli později se mi zdálo, že v místech, kam Mehmet

Ali ukazoval, rozeznávám jakýsi tmavý stín. Nikde ani svě­

télko. Jen někde daleko štěkali psi. Ten zvuk je jedinou znám­

kou života uprostřed pustých anatolských plání. Za chvíli

bych měl ucítit zápach slámy a sušeného hnoje. Opravdu, už

ho cítím.

Mehmet Ali však se mnou nemluví. Polovinou těla se

vyklonil z vozu a natahuje se směrem k vesnici. Jen aby na

mě po příjezdu do vsi docela nezapomněl! Už teď se mi v nit­

ru ozývá podrážděnost vůči němu. Jako bych mu tu vesnici

záviděl. Přesněji řečeno, shledal jsem, že jsem zbytečný vedle

tohoto muže, který se po čtyřletém odloučení konečně vrací

do své vsi. Co já tady hodlám dělat? Jaký záměr sleduji, když

sám sebe vyháním do cizích krajů?

Cizí kraje? Je snad cizí tato neposkvrněná půda vlasti,

na kterou dosud nevstoupila noha nepřítele? I kdybych to

chtěl popírat sebevíc, nikdy nebudu moci sám sobě utajit ten­

to pocit: jakmile jsem se přiblížil k vesnici Mehmeta Aliho,


27

poznal jsem, že jsem se odloučil od něčeho drahého. Jakási

tíže mi padla na duši.

Co jsem opustil, že mě to tak roztesknilo? Domov? Matku?

Milenku? Ne, vůbec nic a nikoho.

Přicházím, abych zde našel všechno, co jsem ztratil.

Vůz se s otřesem zastavil, jako by narazil na kámen. Meh­

met Ali neřekl ani slovo, seskočil dolů a zmizel v temnotě. Od

tohoto okamžiku jsem se stal člověkem, jehož vůle pod léhala

vůli jiných lidí. Přikrčen jsem seděl ve voze. Mezi svými kuf­

ry a taškami jsem byl také jako nějaký kufr nebo taška. Ne­

měl jsem ani tolik smělosti, abych se kočího zeptal, jsme­li

na místě. Avšak on se zeptal:

„Kam pojedeme?“

„Nevím. Počkáme na kamaráda.“

Konečně Mehmet Ali přišel a s ním nějaký stín vysoký

metr dvacet. Sáhli do vozu a bez hlesu se pustili do vykládání

zavazadel. Spolu s kufry, také mlčky, sestoupil jsem na zem i já.

Lituje Mehmet Ali už teď, že mě sem přivedl? Rozhně­

vali se snad doma na něho matka a sourozenci, jakmile se

dověděli, že se vrátil s hostem? Nesměle kráčím za svými

zavazadly. Nohy mi zapadají do nějakých děr, hned narážejí

na kámen, hned kloužou po jakémsi slizkém neřádu, připo­

mínajícím slupky z melounů. A vesnice páchne jako prašivý

buvol v močále.

Když se Mehmet Ali ozval: „Vejdi, pane,“ odevzdaně jsem

se poddal jako nemocný, kterého vedou na operační stůl, a ja­

kousi dírou jsem vešel dovnitř. Byl jsem v místnosti s pod­

lahou přikrytou hrubou rohoží; stranou stojí stařena se sví­

tilnou v ruce.

„Tak si, pane, tamhle na chvíli sedni,“ řekl Mehmet Ali

a ukázal mi na matraci v koutě světnice. S rezignací, se kterou


28

jsem vstupoval do dveří, jsem se posadil na matraci. Žena

postavila svítilnu na zem a vzdálila se. V polosvětle jsem

pohlédl do tváře Mehmetu Alimu, který vrhal stín na strop.

Má radost? Nebo se snad hněvá? Ne, ani to, ani ono... Mehmet

Ali je jen ztracen v myšlenkách.

Človíček, který před chvílí spolu s ním odnášel zavazadla,

chlapec mezi devíti a jedenácti lety, stojí teď uprostřed míst­

nosti a velmi pozorně si mě prohlíží. Mehmet Ali srovnal mé

kufry ke zdi a pak vyšel ven. Chlapec na mě stále ještě hledí

z téhož místa. Vypadá spíš jako trpaslík než jako dítě. Nejen že

se jeho pohled podobá pohledu dospělého člověka, i celý obličej

mu předčasně zestárl, tělo ztratilo pružnost a pohyby ztěžkly.

„Ty jsi bratr Mehmeta Aliho?“

Přikyvuje souhlasně hlavou.

„Kolik je ti let?“

„Č tr nác t.“

„Jak se jmenuješ?“

„İsma i l.“

„Chodíš do školy?“

Zpola podrážděně, zpola s údivem krčí rameny.

„Jaká škola? Kdybych chodil do školy, kdo by tady praco­

val? A ve vsi stejně žádná škola není. Učí se v imámově

6

domě.“

Opět se mi upřeně zahleděl do očí. Světlo vrhané svítil­

nou od země mu dodává podivný vzhled. Podobá se nejnefo­

remnějšímu strašákovi v zahradě. Abych jím pohnul z místa,

pokračuji:

„Tak začneme, pomoz mi. Rozbalíme ty kufry.“

Trvalo hodně dlouho, než jsem se pořádně ubytoval v míst­

nosti, kterou mi Mehmet Ali přidělil. Je to světnička se dvě­

ma okénky hledícími do roviny; od stropu, podepřeného to­

polovými bidly, visí seno a podlaha je hliněná. Nejprve bylo


29

nutno zastřít tento strop pytlovinou ze dvou žoků, do nichž

byly zabaleny mé lůžkoviny a polní lůžko, a potom přikrýt tu

hliněnou podlahu prkny a linoleem, které jsem přivezl z  města.

Ořechovou bednu na knihy jsem předělal na stůl a z jejího víka

jsem vyrobil něco jako polici. Lože mám stejné jako v Istan­

bulu. Vždyť své polní lůžko jsem neopustil, co začala válka.

Stalo se součástí mého těla. V žádné posteli bych se nevyspal

pohodlněji.

Jednou z nejtrudnějších stránek mého života na vsi, se

kterou se stále nemohu nijak smířit, je otázka čistoty... Pro

vodu se musí každý den chodit do řeky. A říční voda je te­

kuté bahno.

Ne že by ve vsi voda nebyla. Ale u studny i u pramene

je každý den plno od rána do večera. Stále jsou zde starci ko­

nající rituální omývání, ženy a děvčata nosící vodu do svých

domovů a děti hrající si hry tak špinavé, až nad tím zůstává

rozum stát. Stává se, že některé ženy, jimž se nechce chodit

až k řece, perou prádlo v korytu u pramene.

V době po žních se v tomtéž korytu po několik týdnů

propírá a čistí všechno možné obilí. Dokonce se často stává,

že potraviny se tu máchají spolu s dětskými plínkami, se

špinavými šaty a košilemi. Není možné jim vysvětlit, jak je

to všechno nebezpečné.

Jen Mehmet Ali, zdá se, se mnou souhlasí. Ale nečistota

je podle něho věc tak neoddělitelná od vesnického života, že

neprojevuje chuť se tím zabývat.

Ostatně, ode dne, kdy jsme sem přišli, se Mehmet Ali

úplně vymanil z mého vlivu a se vším všudy se vrátil tam,

kde byl, než se stal vojákem.

Pád do bývalé zaostalosti, který jsem pozoroval u své­

ho nedávného vojenského sluhy, mě v prvních dnech velmi


30

udivoval. Později, když jsem se i já začal znenáhla přizpůso­

bovat, pochopil jsem, jak mocný je vliv prostředí na člověka.

Učení, výchova, dobrý příklad, to všechno jsou přechod­

né věci. A pokud se nezměnilo prostředí, nemůže se změnit

člověk. Z této prosté úvahy lze vyvodit, proč v Turecku všech­

ny snahy o reformy a poevropštění zapadají bez úspěchu.

Ale já jsem do těchto míst nepřišel jen proto, abych zůstal

v bezpečí před útlakem nepřítele. Přišel jsem i proto, abych

se zachránil před tyranií vlastních myšlenek.

Myšlenky... Zde, na místě, kde lidé ještě žijí jako troglodyté

v jakýchsi hliněných a kamenných doupatech pohromadě se

zvířaty, mi přemýšlení připadá jako nějaká vada.

Někdy za rozhovoru s vesničany mi uprostřed abstrakt­

ní myšlenky zdřevění jazyk a rázem nemohu z místa.

Jednou, bylo to kolem poledne, jsme seděli pod přístřeš­

kem kavárny. Náš Mehmet Ali, Bekir Çavuş, Salih Ağa a sta­

rosta, všichni tu byli. Hovořilo se o válce, o jejím výsled­

ku. Vykládal jsem jim, že Istanbul je pod vojenskou okupací

čtyř států,

7

že území od İzmiru po Bursu obsadili Řekové, že

Francouzi dosud nevyklidili Adanu, že v Urfě a Antepu se

odehrávají krvavé události, a při tom jsem se díval každému

zvlášť bedlivě do očí. Ani u jednoho jsem se nesetkal se sto­

pou údivu, zděšení nebo aspoň obyčejného zájmu. I Mehmet

Ali, který právě vyšel z ohně bitev, to všechno poslouchal

jako báji z dávných časů.

Řekl jsem: „Tuhle Mehmet to ví; v Istanbulu nezůstalo

padišáhovi, státu nebo vládě ani za pět para vlivu. Cizí dů­

stojníci v hodnosti kapitána dávají příkazy velkovezírům.


31

Padišáha poučují: ‚Toho a toho jmenuj na to a to místo, toho

a toho sesaď z toho a toho místa.‘ Když neposlechne, pošvi­

hují bičíky a roztahují se v audienčních sálech dvora. A není

násilí, kterého by se nedopustili na lidech. Velké osobnosti

státu, jeho moudré muže posbírali a odvezli do vyhnanství

na ostrov Maltu.

8

Nikomu nedovolí otevřít ústa a ozvat se.

Každého pokutují z jakékoli příčiny. Od jednoho vyberou pět

lir, že držel slepici hlavou dolů, od druhého deset, že prý hla­

sitě mluvil v tramvaji.“

Opět jsem se jim zahleděl do tváře. Ani na tom nevidí

nic zvláštního. Tu se chci dotknout jejich citů a říkám: „Ani

čest našich žen, ani život našich dětí, ani náboženství, ani

víra, nic z toho, co je naše, nezůstalo uchráněno před jejich

útočností. Po všem vztáhli ruku.“ A uváděl jsem příklady,

abych jim to vysvětlil. Právě v té chvíli jsem najednou vi­

děl, že starosta usíná. Mehmet Ali má v ruce nožík a ořezává

jím vrbovou větev. Salih Ağa pozoruje své ovce, pasoucí se

daleko odtud na stráni. Pouze Bekir Çavuş vypadal, jako by

dával trochu pozor.

„Pane, bude zase válka?“ řekl.

„Schyluje se k tomu,“ odpověděl jsem. „Neslyšeli jste o tom?

Jeden velký člověk, velký vojevůdce, jmenuje se Mustafa Ke­

mal, odešel z Istanbulu a odebral se do Anatólie. V Erzurumu,

v Sivasu, shromáždil lidi kolem sebe. Prohlásil, že vláda a stát

nekonají svou povinnost, že se budeme bránit sami a postaví­

me se nepříteli na odpor. Teď už jeho lidé na mnoha místech

bojují s Řeky a Francouzi. Jsou to takoví hrdinové, že...“

Snažil jsem se je nadchnout vyprávěním o udatných či­

nech. Mehmet Ali, který byl v Dardanelách, si pamatuje jmé­

no Mustafy Kemala.

9

Kradmo jsem na něho pohlédl. Pozvedl

hlavu od vrbové větve, kterou ořezával, a obrátil se ke mně.


32

„Kéž Bůh dá, pane, aby nás už nevzali na vojnu,“ po­

znamenal.

Byl to nejsmutnější den mého pobytu na vsi.

Salih Ağa patří ve vesnici k bohatým lidem. Ale zevnějškem

se vůbec neliší od žebráka. Nevzpomínám si, že by si byl

v zimě i za nejmrazivějších dní vzal na nohy punčochy. Jeho

paty v sešlapaných pantoflích, jeho nohy s černými, rozpuka­

nými kotníky jsou mnohem pozoruhodnější než ruce. Dá se

říci, že v těchto nohách se soustředila jeho primitivní a po­

ťouchlá osobitost. Je spokojený? Rozčílilo ho něco? Chystá se

provést některému z vesničanů nějaké darebáctví? Vydělal

na něčem? Nebo snad prodělal? Abyste se to dověděli, jen se

mu dívejte na nohy.

Jestli si na jedné z nich mne palec, znamená to, že se

Salih Ağa na něco dopálil. Když si zlehoučka pohrává pan­

toflem na špičkách prstů, vězte, že je v dobré náladě. Když

ale sedí bez hnutí a natáhne si nohy holými chodidly k vaší

tváři, buďte si jisti, že se právě chystá zmocnit nějakého no­

vého sousta. Kuje­li proti vám pikle, pak má nohy zkřížené

a schované pod sebou.

Jestli jste ještě neviděli záludné pohyby lišky plížící se

ke kořisti, pozorujte, jak chodí Salih Ağa.

Salih Ağa všechny obyvatele vesnice tak omámil a pod­

řídil svému vlivu, že dokonce Mehmet Ali, který si za čtyři

roky navykl jednat jen podle mého rozkazu, mi po příchodu

do vsi doporučoval, abych si někdy zašel k Salihu Ağovi a po­

radil se s ním o uspořádání své finanční situace.

„Je to chytrý člověk, pane,“ řekl. „Ten ti poradí, co máš dělat.“


33

Ale já jsem se rozhodl nepoužít jeho rady a žít raději z ho­

tových peněz.

Když jsem v Istanbulu prodal dům, který mi zůstal po

otci, představoval jsem si, že za stržené peníze koupím v ně­

které anatolské vesnici menší domek uprostřed zahrady. Za­

hrada by mi zajistila nějaký příjem a v domku bych prožíval

poslední léta svého života. Avšak v této vesnici jsem nenašel

ani místečko vhodné pro zahradu. Pravda, řeka Porsuk teče

tu nablízku. Ale aby se dalo využít její vody, musela by se

udělat důkladná síť kanálů. V půdě na jejím břehu, zarostlé

rákosím a rozbahnělé, je to práce spojená s velkými obtížemi

a výlohami. Ostatně ve vsi není jediný člověk, který by se

vyznal v zahradnictví.

Jak krásné, zelené zahrady jsem vídal v západní Ana­

tólii! Uprostřed je studna s čerpadlem, kterým bez přestání

otáčí dobytče se zavázanýma očima. Kolo čerpadla se ozývá,

hned jako by se zasmálo dítě, hned jako by zavzlykala žena.

Železná vědra jedno za druhým vylévají vodu a opět se na­

plňují. Je letní večer. Cvrkot cikád v korunách stromů ještě

neustal. Přímé, dlouhé, droboučké stružky v zemi rozvádějí

svěží a průzračnou vodu od studny na všechny strany ke

zlátnoucím záhonům salátu.

Mezi širokými čtyřúhelníky narýsovanými těmito struž­

kami se pomaloučku sklání a zvedá, zastavuje a přisedá do

dřepu člověk s malou motyčkou v ruce, zrovna jako by konal

obřad nějakého přírodního náboženství. A vy zpod loubí vin­

né révy pozorujete tento svět.

Vzduch voní zvlhlou zemí.

Hle, to byl v poslední době můj jediný sen.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist