načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Cizinec - Nora Roberts

Elektronická kniha: Cizinec
Autor:

Shelby přišla o manžela a vzápětí i o všechny iluze…Ten okouzlující Richard, který ji hýčkal jako princeznu, jí zanechal obrovské dluhy. Když pak otevře jeho bankovní schránku, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  204
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  229 Kč
11%
naše sleva
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 471
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Liar přeložily Božena Chovancová a Soňa Tobiášová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3067-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Shelby přišla o manžela a vzápětí i o všechny iluze…Ten okouzlující Richard, který ji hýčkal jako princeznu, jí zanechal obrovské dluhy. Když pak otevře jeho bankovní schránku, zjistí ke svému úžasu, že její manžel nezemřel. On totiž vůbec neexistoval.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











cizinec titulka_Layout 1 14.6.2016 11:00 Stránka 1





Copyright © 2015 by Nora Roberts
Translation © Božena Chovancová, Soňa Tobiášová, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu THE LIAR
přeložily Božena Chovancová a Soňa Tobiášová
Redakční úprava Anetta Nová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan 2016, jako elektronickou knihu
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-223-0 (pdf )





Mé báječné dlouholeté přítelkyni JoAnne





Část I
Předstírání
Lež není to, co pouze prolétne
myslí,
nýbrž to, co se v ní usadí a
působí bolest.
Francis Bacon





9
1
S
helby seděla v objemném koženém křesle u
manželova přepychového pracovního stolu v jejich velkém
domě – odjakživa ho totiž považovala za příliš velký. Kůže
křesla nebyla hnědá, ale měla odstín espressa. Tak to řekl
Richard – vždycky přehnaně lpěl na detailech. Stůl – s
vysokým leskem a minimalisticky jednoduchý – byl vyrobený
na zakázku z afrického dřeva připomínajícího kresbou kůži
zebry.
Jednou se Shelby v žertu podivila, že v Itálii žijí zebry,
a Richard na ni upřel ten pohled. Měl jí připomenout, že
sice žije ve velkém domě, obléká se do luxusních šatů, nosí
zlatý prsten s opulentním diamantem, ale vždycky zůstane
jen Shelby Anne Pomeroyová ze zapadlého městečka v
Tennessee, kde se narodila a vyrůstala.
A vzpomněla si, jak se potom zčistajasna rozesmál, jako
by šlo o vlídný žert. Smál se, jako by přes to všechno
představovala světlo jeho života. Bohužel mu brzy zevšedněla.
Muž, který jí před bezmála pěti lety jedné jasné letní noci
popletl hlavu, si ji odvedl do světa, o jehož existenci do té
doby téměř nevěděla.
Hýčkal ji jako princeznu. Cestovali do míst, která znala
z filmů a knih. Kdysi ji přece miloval a to si musí
pamatovat. Miloval ji, toužil po ní, dal jí vše, o čem se jiným
ženám jen zdá.
Poskytl. Ten výraz používal velmi často. Ano, poskytl jí vše.
Možná ho naštvalo, že otěhotněla. Možná se bála –
přinejmenším na pár minut – toho pohledu, když se mu svěřila.
Ale copak se s ní neoženil? Bleskově odletěli do Las Vegas,
kde si báječně užívali.





nora roberts 10
Nesmí zapomenout, že tenkrát byli šťastní. Nedopustí, aby
vybledly vzpomínky na dobré časy. Čtyřiadvacetiletá vdova
potřebuje vzpomínky.
Žena, která zjistila, že žila celou dobu ve lži, ocitla se ne -
jen na mizině, ale v horentních dluzích, si potřebuje uchovat
vzpomínky na dobré časy.
Advokáti, účetní a daňoví úředníci hovořili o vypůjčených
penězích, spekulativních investičních fondech, propadnutí
hypotéky. Klidně mohli mluvit čínsky, protože jejich
vysvětlování nerozuměla. Velký dům, který ji strašil od okamžiku,
kdy poprvé překročila práh, patří hypoteční bance.
Automobily, pořízené na leasing s neuhrazenými splátkami, už také
nejsou její. A nábytek? Nakoupený na nikdy nesplacený úvěr.
Na daně raději nemyslet.
Dva měsíce od Richardovy smrti přemýšlela Shelby jen
o záležitostech, o něž se podle jeho slov neměla starat.
Každý ten pohled naznačoval, že nemá do manželových věcí
strkat nos.
A teď? Visí na ní břemeno veškerých dluhů včetně
nezaplacených daní do státní kasy. Ty závazky ji paralyzují. Ví,
že se nesmí nechat zlomit – už kvůli tříleté Callii.
Shelby by nejraději položila hlavu na nalakovanou desku
stolu a vyplakala se.
Nemůžeš, domlouvala si. Callie má jenom tebe, tak
udělej, co je třeba...
Otevřela jednu z krabic označenou „Osobní dokumenty“.
Advokáti a daňoví úředníci svědomitě prostudovali každou
složku. Předpokládala, že si pořídili kopie, nebo rovnou
odnesli originály. Teď je na ní, aby prohlédla každý papír a
posoudila, co se ještě dá zachránit. Kvůli Callii.
Potřebuje najít dostatek peněz na živobytí, až uhradí
všechny dluhy. Pochopitelně si co nejdřív najde práci, ale
výdělek nepostačí.
Procházela účty za obleky, boty, večeře v restauracích,
ubytování v hotelích, cesty soukromými letadly. Během
prvcizinec 11
ního roku manželství se naučila nezajímat se o peníze. Pak
se narodila Callie.
Přála si pro svou dcerku vytvořit příjemný domov.
Zaraženě se rozhlédla po Richardově pracovně. Oblíbil si
módní ostré barvy uměleckých doplňků a sněhobílé stěny.
Prý se na nich moderní díla vyjímají nejlíp. Tmavé dřevo.
Tmavá kožená polstrování.
Tenhle dům by se nikdy nemohl stát jejím domovem,
i kdyby zde žila osmdesát let. Richard ho koupil a zařídil,
aniž se s ní poradil nebo se zeptal, co by si tu přála mít.
Přivezl ji sem před třemi měsíci a řekl: „Překvapení!“ Otevřel
dveře do monstrózní vily ve Villanova, podle jeho názoru
nejlepší čtvrti ve Filadelfii.
Jasně že předstírala, jak moc se jí tu líbí, z vděčnosti, že se
konečně usadí. Snažila se překonat odpor ke křiklavým
barvám a vysokým stropům. Callie má domov, bude chodit do
prestižní školy a hrát si v bezpečném sousedství. Najde si
kamarády. I Shelby snad naváže přátelské kontakty.
Bohužel na to nebyl čas.
Nebyl čas ani uzavřít desetimilionovou životní pojistku.
Richard jí lhal, stejně jako lhal o spoření na studium pro Callii.
Proč?
Na otázky se může vykašlat, stejně se nikdy nedočká
odpovědí.
Může prodat Richardovy obleky, kravaty, sportovní
vybavení, golfové hole, lyže. Uvidí, kolik jí zaplatí. Nabídne věci
na eBay, zastavárnám, bazarům.
Udělá inventuru i ve svém šatníku... a šperkovnici.
Zrak jí sklouzl k velkému diamantovému prstenu. Navlékl
jí ho tenkrát ve Vegas. Nechá si jen snubní prsten, ostatní
šperky prodá.
Pro Callii.
Zvolna se probírala složkami. Počítače odvezli a dosud
nevrátili. Nakonec papír je hmatatelný, vše černé na bílém,
jak se říká.





nora roberts 12
Otevřela složku zdravotní dokumentace.
Vzpomínala, jak dbal o svůj zdravotní stav. Ach, ve víru
událostí úplně zapomněla zrušit jeho členství v místním
klubu a fitness centru. Richard se udržoval v perfektní
kondici a nikdy nezmeškal lékařskou kontrolu.
Musí vyhodit všechny ty vitamíny a potravinové doplňky,
které denně užíval, prolétlo jí hlavou. Obrátila list.
Tyhle lejstra taky není třeba skladovat. Zdravý,
třiatřicetiletý muž utonul v Atlantiku, pouze pár kilometrů od pobřeží
Jižní Karolíny.
Všechno skartuje. Richard se pečlivě zbavoval
nepotřebných papírů, dokonce si do pracovny koupil vlastní
skartovačku. Věřitelé nemusí znát výsledky posledních krevních
testů nebo očkování proti chřipce před dvěma lety, či
ošetření na pohotovosti, když si při basketbalu vykloubil palec
ruky.
Proboha, vždyť se to stalo před třemi lety! U muže
likvidujícího průběžně tuny papíru to nemůže znamenat nic
jiného než chorobnou posedlost vlastním zdravím. S
povzdechem sáhla po další lékařské zprávě staré čtyři roky.
Chtěla ji hodit stranou, když se najednou zarazila. Tohohle
doktora neznám, mračila se. Tenkrát sice bydleli v
mrakodrapu v Houstonu a kdo si má pamatovat všechny doktory,
když se každý rok – někdy i častěji – stěhovali? Jenže tady
je razítko z newyorské ordinace.
„Nějaký omyl,“ zamumlala. „Proč by Richard jezdil do
New Yorku k...“
Strnula a srdce se jí zastavilo. Roztřesenými prsty zvedla
list papíru blíž k očím, jako by se potřebovala přesvědčit,
zda ji nešálí zrak.
Písmena zůstala beze změny.
Richard Andrew Foxworth podstoupil chirurgické
přerušení chámovodu. Zákrok provedl doktor Kapok Haryana ve
zdravotnickém centru v Mount Sinaj dvanáctého července
2011. Přerušení chámovodu...





cizinec 13
Callii nebyly ani dva měsíce a on se pojistil, aby už nikdy
neměli další děti. Když Shelby zmínila své přání pořídit si
dalšího potomka, nadšeně souhlasil. Nedařilo se jí otěhotnět,
a tak oba prodělali speciální vyšetření.
Slyší ho jako dnes. Proboha, Shelby, uklidni se. Jestli se
tím nepřestaneš trápit, nikdy neotěhotníš.
„Ne, máš pravdu, neotěhotním, protože ses skvěle pojistil.
Opět jsi lhal. Měsíc co měsíc, zatímco mně se srdce svíralo
úzkostí. Jak jsi mi to mohl udělat?“
Prudce vstala od stolu a přitiskla si prsty na oči.
Červenec. V polovině července bylo Callii osm týdnů. Vzpomíná
si velice dobře, jak tvrdil, že musí pracovně odjet do New
Yorku – aspoň v tomhle nelhal. Věděl dobře, že Shelby
nebude chtít s nemluvnětem do města a v předstihu zařídil
další překvapení – soukromým letadlem ji poslal s dítětem
do Tennessee. Prý aby strávila pár týdnů s rodinou a dopřála
babičce rozmazlovat svou první vnučku.
Za tu nečekanou velkorysost mu byla nesmírně vděčná.
Přitom ji jen uklidil z cesty, a odjel se pojistit, aby nepřišly
další děti.
Vrátila se ke stolu. Vzala do ruky fotografii, kterou mu
dala zarámovat. Vyfotil ji s Callií bratr Clay. Tenkrát...
Mělo to být poděkování a zdálo se, že si Richard fotky
vážil, protože si obrázek po každém přestěhování postavil na
pracovní stůl.
„Nic jiného než další lež. Nikdy jsi nás nemiloval, jinak
bys nemohl takhle hnusně podvádět.“ V náhlém záchvatu
vzteku měla Shelby chuť mrsknout obrázkem do zdi.
Zadržela ji jen nevinná tvářička dcerky. Vrátila ho na místo –
opatrně jako kousek křehkého porcelánu.
Sklesle se posadila na podlahu – nemohla dál sedět u toho
stolu. Skryla tvář do dlaní a usedavě se rozplakala. Ne proto,
že muž, jehož kdysi milovala, zemřel, ale proto, že nikdy
neexistoval.





nora roberts 14
***
Na spaní ani pomyšlení. Kávu neměla Shelby ráda, ale teď
si v Richardově luxusním italském kávovaru připravila dvo -
jité espresso.
Rozbolela ji hlava, ale posílená kofeinem pokračovala
v třídění. Na účty z hotelů a restaurací se teď dívala jinak.
Nejen že jí lhal, dokonce jí byl nevěrný.
Částky za pokojovou službu byly na jednu osobu
příliš vysoké. Navíc z téhož výletu stvrzenka za stříbrný
náramek od Tiffanyho. Nikdy ho nedostala. Jindy utratil pět
tisíc dolarů za luxusní dámské prádlo; účet za víkendový
pobyt v apartmá ve Vermontu, když údajně letěl obchodně do
Chicaga.
Proč si, proboha, schovával tyhle trapné a usvědčující
důkazy? Protože mu důvěřovala. Vlastně... Ne tak docela.
Tušila, že má milenku, a asi to i poznal. Přesto doklady neničil.
Věřil, že je příliš poslušná, než aby se hrabala v jeho
osobních věcech. Měl pravdu...
Své další životy před ní uzamknul. Nevěděla, kde najít
klíč, a nikdy by se Richarda nezeptala. I tím si byl jistý.
Kolik bylo jiných žen? uvažovala. Ale vždyť na tom
nezáleží – i jedna by bylo příliš. Každá kultivovanější,
vzdělanější a zkušenější než dívka z podhorského městečka
v Tennessee. V devatenácti letech se Shelby nechala oslnit
světáckým krasavcem.
Proč si ji vůbec vzal?
Možná ji tenkrát aspoň trochu miloval a toužil po ní. Jak
vidět, nestačila mu ke štěstí, nestála mu za důvěru.
Ani na tom nesejde, Richard je přece po smrti.





cizinec 15
Měl ji za blázna a ponížil ji. Na mnoho let ji zatížil
neúnosným břemenem dluhů a ohrozil budoucnost jejich dcery.
Ještě hodinu probírala složky v jeho kanceláři. Trezor už
byl prázdný. Věděla o něm, ale neznala kombinaci číselníku.
Dovolila ho advokátům otevřít.
Odnesli většinu právnických dokumentů. Pět tisíc v
hotovosti vytáhla a odložila stranou, pak tam byly ještě cestovní
pasy a Calliin rodný list.
Pozorně si prohlížela fotografii v Richardově pasu. Pěkný
mužský. Upravený, pečlivý střih vlasů, hnědé oči a úsměv
filmové hvězdy. Odjakživa si přála, aby Callie zdědila jeho
dolíčky ve tvářích.
Odložila pasy stranou. Nechá si svůj a Calliin, Richardův
vyhodí, ale raději se předem poradí s právníky.
Nenašla nic tajného, ale než nepotřebné papíry skartovala,
každý pro jistotu ještě jednou prohlédla. Zbytek uložila zpět
do krabice.
Povzbuzená kávou a zdecimovaná bezradností po
šokujících zjištěních prošla domem, dvoupatrovým vestibulem
a pak jen v ponožkách po širokém dřevěném schodišti do
patra.
Nejprve zkontroluje, zda Callie spí. Vešla do krásného
dětského pokoje. Naklonila se nad postýlkou, políbila holčičku
ležící na bříšku se zadečkem vystrčeným nahoru – v této
pozici její holčička spala nejraději.
Nechala otevřeno a zamířila na konec chodby do
manželovy ložnice.
Nenávidí ten pokoj se šedivými stěnami, černým koženým
čelem postele, strohými liniemi černého nábytku. A teď ho
nenávidí ještě víc, protože se tu s ní Richard miloval poté, co
strávil noci v jiných postelích, s jinými ženami.
Všechno se v ní sevřelo při pomyšlení, že ji mohl něčím
nakazit. Musí zajít k lékaři. Hned zítra se objedná, ale pro
tuto chvíli pustí starost z hlavy.





nora roberts 16
Vešla do Richardovy šatny, jednou tak velké jako její dívčí
ložnice doma v Rendezvous Ridge. Některé obleky ještě
neměl na sobě. Armani, Versace, Cucinelli... Richard si oblíbil
italské návrháře. Sehnula se pro pár značkových mokasínů,
otočila je a zkontrolovala podrážky. Téměř nenošené.
Otevřela šatník a vyndala obleky zavěšené v ochranných
obalech. Zítra jich co nejvíc odveze do bazaru. „Už jsem to měla
udělat,“ povzdechla si. Jenže po prvotním šoku a přívalu
smutku nastoupili advokáti, účetní, finanční úřad...
Sáhla do kapes šedého proužkovaného obleku, aby se
přesvědčila, že jsou prázdné, a uložila ho do pytle. Pět kousků
do jednoho pytle. Čtyři naplnila obleky, dalších pět nebo
šest saky a plášti. Pak přišly na řadu košile a neformální
kalhoty. Jednotvárná práce ji uklidňovala a po vyprázdnění
šatny se jí aspoň trochu ulevilo. Nakonec se zastavila před
tmavě hnědou koženou bundou. Nosil ji rád a sytá barva
mu velice slušela. Byl to jeden z mála jejích dárků, které si
opravdu oblíbil. Přejela rukou po měkkých rukávech.
Přepadlo ji pokušení nechat si bundu na památku. Aspoň na
nějakou dobu, jen tak ze sentimentu. Vtom si vzpomněla na
lékařskou zprávu z New Yorku a hrubě vrazila ruce do
kapes bundy. Pochopitelně byly prázdné. Každý večer
pečlivě vyndal jejich obsah, a pokud našel pár mincí, hodil je
do skleněné dózy na komodě. Telefon strčil do nabíječky,
klíče odložil do misky u vstupních dveří nebo je pověsil do
skříňky ve své pracovně. Nikdy nenechával nic v kapsách,
aby se neprověsily.
Jakmile však stiskla kapsy – naučila se to doma, když se
máma chystala prát prádlo – ucítila cosi tvrdého. Znovu
sáhla do kapsy, ale byla prázdná. Vytáhla podšívku a při
pečlivé prohlídce si všimla malé dírky. Odnesla bundu do
ložnice a nůžkami od manikúry nastřihla podšívku. Však ji
později zase zašije.
Vsunula prsty dovnitř a vytáhla klíček. Nebyl to obyčejný
klíč ke dveřím ani od vozu. Zamyšleně jím otáčela v
prscizinec 17
tech. K bankovní schránce, blesklo jí hlavou. Jenže ve které
bance, a co tam ukládal, když měl trezor doma v pracovně?
Snad by měla informovat advokáty... Ne, neudělá to. Co
když Richard má ve schránce zamčenou složku se jmény
žen, se kterými ji pět let podváděl? Nestojí o další ponížení.
Najde banku a sama se přesvědčí.
Ať si vezmou celý dům, nábytek, auta, akcie, dluhopisy
i peníze, které před ní Richard tajil. Nepotřebuje ani obrazy,
šperky a s lehkým srdcem se vzdá činčilového kožichu,
který jí daroval k prvním – a posledním – Vánocům v
Pensylvánii. Pro ni je nejdůležitější zachovat si zbytek sebeúcty.
Z neklidných snů probralo Shelby vytrvalé tahání za ruku.
„Mami, mamííí, vstávej!“
„Cože?“ Ani neotevřela oči, jen si přitáhla Callii do
postele a společně se zachumlaly do přikrývky.
„Je ráno! Fifi má hlad,“ zašvitořila holčička vesele.
„Mmm.“ Fifi, Calliin milovaný plyšový pejsek, se vždycky
probouzel hladový. „Dobrá, dobrá,“ zamumlala a ještě
minutku dřímala.
Pak se protáhla, posadila se a hodila si přes ramena
kašmírový pléd. Nikdy se jí nepodařilo přesvědčit Callii nebo
Fifi, aby se ještě na hodinku stulily do postýlky a dopřály jí
v klidu se probrat. „Krásně ti voní vlásky,“ zahuhlala.
„Calliiny vlásky. Máminy vlásky,“ zatahala dcerka za
pramen sytě zlatorudých kadeří.
„Jsou stejné,“ usmála se Shelby. Barvu i přirozené,
nepoddajné kučery zdědila po otci. A protože Richardovi se víc
líbily hladké vlasy, každý týden si je pečlivě žehlila.
„Calliiny oči. Máminy oči,“ pokoušela se Callie drobnými
prstíky otevřít Shelby přimhouřená víčka temně modrých
očí.
„Taky stejné,“ začala Shelby. Zamrkala, když ji Callie
píchla do oka.





nora roberts 18
„Červené.“
„To věřím. Co si dá Fifi k snídani?“ Callie se hluboce
zamyslela a dopřála mámě dalších pět minut odpočinku.
„Fifi chce... bonbon!“ prohlásila Callie se širokým
šibalským úsměvem, který přiměl Shelby otevřít oči. „Vážně,
Fifi?“ obrátila se k legrační hlavě plyšového pudlíka.
„Nepřipadá v úvahu.“ Převrátila Callii na záda a polechtala ji
po žebrech. Přes příšernou bolest hlavy se s rozdováděnou
dcerkou chvilku mazlila. „A jde se snídat,“ zvedla ji pak do
náruče. „Dneska máme několik pochůzek, má pohádková
královno.“
„Marta? Přijde Marta?“
„Ne, zlatíčko.“ Marta byla chůva. Richard totiž trval na
tom, aby o děvčátko pečovala chůva. „Copak jsi zapomněla?
Říkala jsem přece, že Marta s námi už nebude.“
„Jako táta,“ doplnila Callie, když ji Shelby nesla ze schodů.
„No, není to přesně tak... Uděláme si báječnou snídani.
Víš, co je stejně dobré jako bonbony?“
„Koláč!“
Shelby se rozesmála. „Něco podobného. Palačinky!
Palačinky pro štěňátka.“
Callie se zahihňala a opřela si hlavu o mámino rameno.
„Miluju mámu.“
„A já miluju Callii,“ odpověděla Shelby. Přitom se
zapřísáhla, že obětuje všechno, aby dítěti zajistila co nejlepší život.
Po snídani nejdřív teple oblékla holčičku, pak sebe.
Milovala bílé Vánoce. Letos, po Richardově smrti, sníh ani
nevnímala. Teď v březnu ho měla po krk, a podle syrového
počasí se nedalo tání v dohledné době čekat. V garáži
posadila Callii do dětské sedačky a přitáhla pytle s oblečením.
S námahou je uložila do kufru elegantního SUV, který ji asi
už co nevidět přestane patřit.





cizinec 19
Bezpodmínečně musí dát dohromady dost peněz na nějaký
bezpečný a zachovalý vůz z bazaru. Možná minidodávku,
napadlo ji, když vyjížděla z garáže.
Jela velmi opatrně. Silnice tu sice protahovali, ale zima
i v tak luxusní čtvrti napáchala škody. Nejhorší byly zmrazky
a díry.
Nikoho tu neznala. Během mrazivých zimních měsíců
a po té tragické události většinou ani nevycházela ven.
A Callie se jen zvolna zotavovala z ošklivého nachlazení.
Proto také neodjeli s Richardem na zimní rodinný výlet do
Jižní Karolíny, jak si původně plánovali.
Onoho osudného dne by byli na lodi s Richardem. Shelby
raději poslouchala, jak si Callie povídá s Fifi, a
nedomýšlela důsledky. Soustředila se na dopravu a hledala nejbližší
bazar.
Před vchodem přesadila Callie do sportovního kočárku
a s proklínáním ostrého větru vytáhla z kufru vozu náklad.
„Počkejte, pomůžu vám,“ vyběhla nějaká žena a ochotně
podržela dveře, aby ji ušetřila složitého manévrování s
neforemnými pytli a kočárkem.
„Díky. Je to docela těžké, neměla bych –“
„Držím je. Macey! Přišlo zboží!“
Ze zadní místnosti vyšla mladá těhotná žena. „Dobrý
den... Jejda, ahoj, zlatíčko,“ sklonila se ke Callii.
„Máš v bšíšku miminko?“ zašišlala Callie.
„Ano,“ pohladila se žena po zakulaceném břiše. „Vítejte
v Druhé šanci. Vezete zboží na ocenění?“
„Ano,“ přikývla Shelby. Letmým pohledem se přesvěd -
čila, že jen malá část regálů a věšáků je zaplněná pánskými
oděvy. Začala ztrácet naději.
„Neměla jsem možnost zastavit se u vás dřív, a tak si
nejsem jistá, zda... Většinou jsou to obleky, košile a saka.“
„Pánské oděvy bereme omezeně.“ Žena, která jí podržela
dveře, poklepala na jeden pytel na přepážce. „Můžu si je
prohlédnout?“





nora roberts 20
„Jistě.“
„Vy asi nejste zdejší,“ prohodila Macey.
„Ne.“
„Návštěva?“
„Bydlíme ve Villanova... teprve od prosince, ale –“
„Páni! Vždyť jsou zbrusu nové. Koukni, Macey.“
„Velikost, Cheryl?“
„Padesát dva, běžná délka. Asi dvacet kompletů.“
„Dvacet dva,“ upřesnila Shelby, „a nějaké věci mám ještě
v kufru.“
„Ještě víc?“ zvolaly obě ženy najednou.
„Boty – pánská velikost čtyřicet dva. Pláště, saka a... Víte,
manžel –“
„Tátovo oblečení!“ oznamovala Callie, když ženy
narovnávaly na pult jeden oblek na druhý. „Nedotýkejte se ho
upatlanými prsty,“ upozornila ženy.
„To je v pořádku, zlatíčko. Ach, víte,“ hledala Shelby
vhodné vysvětlení. Callie to pohotově vyřešila za ni.
„Táta odešel do nebe.“
„Ach, to je mi moc líto,“ sklonila se k ní Macey a
pohladila ji po rameni.
„V nebi je moc hezky a žijí tam andělé,“ doplnilo děvčátko.
„Určitě máš pravdu,“ přikyvovala Macey a pokradmu se
ohlédla na Shelby. „Nechejte... Jak se jmenuješ, holčičko?“
„Callie Rose Foxworthová. A tohle je Fifi.“
„Ahoj, Fifi. Zajděte pro zbytek, paní, my zatím Callii a Fifi
pohlídáme.“
„Jestli vás to neobtěžuje...“ Shelby váhala. Přece Callii
za těch pár minut, co doběhne k autu, neunesou, navíc když
je ta mladá na rozsypání... „Hned jsem zpátky. Buď hodná,
Callie, maminka si odskočí pro něco do auta.“
Chovaly se moc hezky, uvažovala Shelby cestou k jedné
z bank. Lidé jsou obvykle příjemní, když jim dáte šanci.





cizinec 21
Vzaly všechno, ale věděla, že jen díky Callii. Holčička je
očividně okouzlila.
„Jsi můj talisman pro štěstí, Callie Rose.“
Callie se culila, v puse slámku od krabičky s džusem, zrak
upřený na obrazovku na zadním sedadle. Shelby jí totiž snad
už po sté pustila oblíbeného Shreka.





nora roberts 22
2
P
o neúspěšné návštěvě šesté banky ve městě Shelby usou -
dila, že jí dnes štěstí nepřeje. Dceruška potřebuje oběd
a odpolední spánek.
Nakrmila ji, umyla a uložila do postýlky – uspávání
pravidelně trvalo dvakrát déle, než předpokládala – potom
nezbylo než sebrat odvahu a zkontrolovat telefonní záznamník
a hlasovou schránku v mobilu.
Dohodla splátkový kalendář pro kreditní karty. V
hypotéční bance souhlasili s jejím návrhem co nejrychlejšího
prodeje domu, kromě toho ji potěšila zpráva z realitní
kanceláře, že se ozval první zájemce a přeje si dům prohlédnout.
Ráda by si také chvilku zdřímla, ale musí využít hodinu,
kdy Callie spí, a vyřídit další věci.
Usadila se v Richardově pracovně, tam měla všechno po
ruce. Zbytek pokojů v monstrózním domě zavřela a vypnula
topení. Ohlédla se k černému mramorovému krbu se
stříbrno-černou plynovou vložkou. Snad jedinou ohromnou
výhodou v tomhle neútulném domě byla možnost kdykoli
stisknout vypínač a za okamžik si vychutnávat příjemné
teplo krbu. Stisknutí vypínače bohužel není zadarmo, a proč
utrácet, když si může navléct svetr a teplé ponožky.
Vytáhla seznam úkolů. Zavolala zpět realitní makléřce
a souhlasila, že otevře dům v sobotu a neděli. Vezme Callii
na výlet a prohlídku nechá na makléřce. Vyhledala jméno
firmy doporučené advokátní kanceláři, která by mohla
odkoupit nábytek, aby se Shelby vyhnula jeho zpětnému
převzetí. Pokud se jí nepodaří prodat zařízení domu hned, nebo
přinejmenším jeho větší část, zkusí dát jednotlivé kusy do
internetového bazaru – pokud ovšem získá zpátky počítač.
V případě, že nic nevyjde, nezbude než si nevkusný
invencizinec 23
tář ponechat. I kdyby uspořádala před domem veřejný bazar,
sousedé by těžko projevili zájem. V takové zimě... Bože,
kolik ponížení ji ještě čeká?
Nakonec zavolala matce, babičce a švagrové, aby vyřídily
tetám, sestřenkám a bratránkům, že jsou s Callií v pořádku,
jen má dost napilno, aby se nutných a veskrze nepříjemných
povinností zbavila co nejdřív.
Samozřejmě se jim nesvěří úplně se vším. Ledaco jim
řekla, ale pokaždé se rozčílila nebo rozplakala. Prostě je
toho na ni příliš.
Odešla do svého pokoje roztřídit šperky. Zásnubní
prsten, diamantové náušnice – dárek od Richarda k
jednadvacátým narozeninám. Smaragdový přívěsek za Callii. Ostatní
dárky... Jeho hodinky – měl šestery – a bohatý arzenál
manžetových knoflíčků.
Sepsala podrobný seznam jako u obleků, než je odvezla do
bazaru. Zabalila šperky s doklady o hodnotě a potvrzením
o pojištění, pak vyhledala v telefonu nejbližší klenotnictví,
kde je zkusí prodat.
Nakonec přinesla krabice, které si vzala v obchodech ve
městě. Začala balit osobní věci a drobnosti, k nimž měla
nějakou citovou vazbu, většinou fotografie a dárky od
rodiny. Makléřka jí totiž doporučila odstranit z domu veškeré
osobní věci.
To se už Callie probudila, a tak ji chvíli zaměstnala
drobnými úkoly. Zbylo ještě uklidit. Už se nebudou leštit parkety
a desítky metrů dlažby, chrom ani sklo.
Připravila skromnou večeři a následoval každodenní rituál
mytí a uspávání. Pak sbalila poslední kousky a uložila
krabice do garáže. Po těžkém dnu se odměnila horkou koupelí
ve vířivce. Do postele si vzala blok s úmyslem sepsat
povinnosti pro následující den.
Usnula při rozsvíceném světle.





nora roberts 24
***
Ráno vyrazila s Callií, Fifi, Shrekem a Richardovým
koženým atašé kufříkem plným klenotů, hodinek a manžetových
knoflíčků na další misi. Nejprve navštívila tři vzdálenější
banky. Bez úspěchu. Silou vůle potlačila zbytek hrdosti a
zaparkovala před zlatnictvím. Tříletá princezna nesla těžce, že
jí zlá matka zastavila DVD, a spustila křik. Uklidnila se, až
když Shelby slíbila koupit další DVD.
Pár dolarů a nějaký cent mě nezruinuje, řekla si a
postrkovala dítě do dveří.
Všechno se tu lesklo a vládlo tu ticho jako v kostele mezi
dvěma bohoslužbami. Už se chtěla obrátit a odejít, ale
přinutila se přistoupit k ženě ve strohém černém kostýmku a
vkusných zlatých náušnicích. „Promiňte, můžu mluvit s někým
o prodeji šperků?“ zeptala se.
„S kýmkoli zde. Prodávat šperky je naše práce,“
odpověděla žena.
„Nerozumíte mi, paní. Já bych ráda prodala. Četla jsem,
že vykupujete klenoty.“
„Samozřejmě.“ Žena si ji měřila pohledem stejně strohým
jako její kostým.
Shelby napadlo, že se jí asi nepodařilo zamaskovat kruhy
pod očima nebo nepůsobí věrohodně. Babička ji však dala
do života cennou radu: K zákazníkům se chovej pokaždé
s respektem.
Narovnala se tedy v zádech a podívala se na ženu v
černém kostýmku zpříma. „Je zde někdo, s kým bych mohla
hovořit, nebo mám vyhledat jiného klenotníka?“ otázala se.
„Máte s sebou originál účtenek za ty šperky?“
„Ne, jen ocenění a potvrzení o pojistkách. Většinu z nich
jsem totiž dostala darem. Vypadám snad jako zloděj, který
vláčí děcko po klenotnictvích a pokouší se prodat lup?“





cizinec 25
Lomcoval s ní vztek a bála se, že každým okamžikem
propadne hysterii a ztropí divokou scénu. Žena patrně vycítila
hrozící nepříjemnost a ustoupila.
„Moment, prosím.“
„Chci domů, mami.“
„Já taky, zlatíčko. Půjdeme, neboj se. Za chviličku.“
Za pultem se objevil muž připomínající něčího
distingovaného prarodiče z hollywoodského filmu o boháčích, kteří
nikdy nezchudnou.
„Přejete si, mladá paní?“
„Ehm, ráda bych prodala nějaké šperky.“
„Jistě, rozumím. Pojďte se posadit a prohlédnu si je.“
„Díky.“
Shelby se s hrdě vztyčenou hlavou odebrala ke
starožitnému stolu na druhém konci prodejny. Muž jí galantně
odsunul židli a v tom okamžiku se málem rozbrečela.
„Jsou to většinou dary od manžela. Přinesla jsem i odhad
ceny a pojistky.“ Třesoucími se prsty otevřela kufřík,
vyndala pouzdra s klenoty a hnědou úřední obálku s doklady.
„Já... On... My...“ Zarazila se, zavřela oči a dvakrát
se zhluboka nadechla. „Promiňte, ještě jsem nic takhle
neprodávala.“
„To nic, paní...?“
„Foxworthová. Shelby Foxworthová.“
„Wilson Brown,“ představil se muž. Podali si ruce. „Tak
ukažte, co jste přinesla, paní Foxworthová.“
Rozhodla se začít s nejdražším šperkem a vyndala z váčku
zásnubní prsten.
Pan Brown ho položil na sametový polštářek a prohlížel si
ho klenotnickou lupou, zatímco Shelby hledala v obálce
patřičné doklady.
„Má tři a půl karátu, smaragdový brus stupně D. Podle
toho, co se píše v pojistce, by měl mít dost velkou cenu. Šest
kamenů zasazených v platině. Je to tak?“





nora roberts 26
Klenotník zvedl pohled od šperku. „Paní Foxworthová,
obávám se, že jde o uměle vyrobený diamant.“
„Prosím?“
„Ten kámen je vyrobený v laboratoři jako tyhle menší
po straně.“
Složila ruce do klína, aby neviděl, jak se třesou. „To
znamená, že je falešný.“
„Na uměle vyrobený kousek je hodně povedený,“ dodal
pan Brown, snad aby ji trochu uklidnil.
Callie začala pofňukávat. Shelby ji zaslechla i přes hučení
v hlavě a automaticky sáhla do tašky pro dětský mobil.
„Zavolej babičce, zlatíčko, pověz jí, co budeš dneska dělat,“
strčila dcerce do ruky telefon. „Nejde tedy o déčkový diamant
a prsten nemá hodnotu, která je uvedena tady v papírech?
Nemá cenu sto padesáti pěti tisíc dolarů?“
„V žádném případě, drahá paní.“ Pan Brown hovořil
polohlasem a velmi laskavě, což na Shelby působilo ještě hůř.
Lituje ji? „Můžu vám dát kontakty na jiné odhadce, abyste
si to mohla ověřit.“
„Nepodezírám vás ze lži, pane.“ To Richard jí lhal. Znovu
a znovu... Nesmí se zhroutit – tady v žádném případě.
„Prohlédl byste si ostatní věci, pane Browne. Ráda bych věděla,
na čem jsem.“
„Samozřejmě.“
Pouze diamantové náušnice byly pravé. Ráda je nosila
kvůli jednoduchému tvaru – byly to jen takové pecičky, ve
kterých se necítila okázale. Cenila si však smaragdového
přívěsku, protože ho dostala od Richarda, když se vrátila
z porodnice. I ten byl falešný.
„Pokud ty diamantové náušnice opravdu chcete prodat,
můžu vám zaplatit pět tisíc.“
„Ano, díky, souhlasím. Poraďte mi, kde bych mohla
nabídnout to ostatní? V zastavárně? Neznáte nějakou slušnou?
Nechci tahat dítě do nějakého... Víte, co myslím. A pokud





cizinec 27
vás tím neobtěžuju, můžete ty kousky zhruba ocenit, abych
věděla, co za ně můžu chtít.“
Pan Brown se opřel na židli a pozorně si Shelby prohlížel.
„Zásnubní prsten je solidní práce, jak jsem již poznamenal.
Dal bych za něj osm stovek.“
Shelby opětovala jeho pohled a pak vyndala z pouzdra
snubní prsten ve stejném stylu. „Kolik za soupravu?“
Nesložila se a opouštěla klenotnictví s patnácti tisíci šesti
sty dolary v kapse. Richardovy manžetové knoflíčky byly
pravé a dostala za ně něco jako bonus. Patnáct tisíc šest set
bylo víc, než měla předtím, ale všechny dluhy tím nesplatí.
Laskavý pan Brown jí dal kontakt na obchod, kde může
nabídnout Richardovy hodinky.
Při svém skromném štěstí navštívila další dvě banky a zbylé
úkoly odložila na další den. Zastavila v obchodě s DVD a
Callie si vybrala pohádku o malém poníkovi, a ona si koupila
levný notebook a dvě flešky – jako investici nutnou k
uspořádání Richardovy pochybné pozůstalosti. Byznys je byznys.
Přestane myslet na falešné šperky jako na další zradu.
Hodinku, kdy Callie spala, Shelby využila k výpočtům –
k dosavadním výnosům přidala peníze za šperky. Taky
zrušila pojistku, tím ušetří další výdaje. Režie na provoz domu
byla příšerná, ale i tady něco uhradí z prodeje šperků.
Vzpomněla si na Richardovu vinotéku, na kterou byl tak pyšný.
Sestaví katalog vín.
Někdo je koupí.
A vůbec – proč by si neotevřela láhev k večeři? Vybrala si
pinot grigio – za čtyři a půl roku se o vínech přece jen něco
naučila, přinejmenším ví, co jí chutná. Tohle bílé se bude ke
kuřeti s Calliinými oblíbenými knedlíčky hodit.
Dokončila seznam. Cítila se už klidnější, obzvlášť poté,
co našla v zásuvce pět tisíc dolarů zastrčených v Richardově
kašmírové ponožce.
Na vyřízení dluhů, dorovnání všemožných nedoplatků
a nový začátek by dvacet tisíc mohlo stačit.





nora roberts 28
Ležela v posteli a prohlížela si klíček od bankovní
schránky. „Ke které se hodíš a kde ji najdu? Za žádnou cenu
to nevzdám.“
Možná by bylo rozumné najmout soukromého detektiva,
ale to by pravděpodobně udělalo pořádnou díru ve skromné
hotovosti. Nechá si pár dnů na rozmyšlenou a do té doby
zajede do poboček blíž k městu nebo i do města.
Další den přidala ke svému kapitálu pětatřicet tisíc za
Richardovu sbírku hodinek a navrch dva tisíce tři sta za
golfové hole a tenisovou raketu. Úspěch jí tak zvedl náladu, že
vzala Callii do pizzerie.
Teď by si detektiva i mohla dovolit a možná to nakonec
udělá. Na druhé straně... Ze všeho nejvíc potřebuje auto a při
zběžném průzkumu cen zjistila, že nákup pohltí podstatnou
část z padesáti osmi tisíc. Nějaké peníze musí nutně použít
na další splátky kreditních karet. Detektiv připadá v úvahu,
až jestli se podaří výhodně prodat vinotéku, dumala
zachmuřeně. Cestou domů zkusí štěstí ještě aspoň v jedné bance.
Nechtělo se jí vytahovat z kufru kočárek, a tak nesla
Callii v náruči.
„Nechci tam jít, mami,“ protestovala holčička nasupeně.
„Já taky ne, ale tohle je dnes poslední. Pak se vrátíme
domů a uděláme si slavnostní čajový dýchánek v
kostýmech. Ty a já, zlatíčko. Souhlasíš?“
„Chci být princezna.“
„Jak si přejete, Výsosti,“ souhlasila Shelby. Callie se
usmívala.
Shelby si už osvojila rutinu, a tak zamířila k nejkratší
frontě a trpělivě čekala, až přijde na řadu.
Vyčítala si, že vláčí Callii den co den s sebou. Připadala si
stejně paličatá jako to tříleté dítě. Rozhodla se, že to je dnes
naposled a dalším pátráním pověří detektivy.
Nábytek i víno se prodají. Je čas na lehký optimismus,
k čemu ty ustavičné starosti?
Opřela si Callii o bok a přistoupila k úřednici za přepážkou.





cizinec 29
„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se žena.
„Ano. Potřebuju mluvit s vedoucím. Jsem manželka pana
Richarda Foxworthe. Mám s sebou plnou moc, manžel
v prosinci tragicky zahynul.“
„Ach, to je mi moc líto.“
„Děkuji. Mám zato, že si ve vaší bance zřídit bezpečnostní
schránku. Přinesla jsem si klíč a plnou moc.“ Pohotově
vytáhla z kabelky klíč, nechtěla úřednici nudit vysvětlováním,
jak ho našla.
„Paní Babbingtonová je ve své kanceláři a ráda se vám
bude věnovat. Rovně a doleva.“
„Díky.“ Shelby našla kancelář a bez zaváhání zaklepala
na otevřené skleněné dveře. „Promiňte, ale poslali mě sem,
potřebuju odemknout manželovu bezpečnostní schránku.“
Nato vešla dovnitř – další věc, co se už naučila – a posadila
se s Callií na klíně. „Mám plnou moc a klíč. Jsem manželka
Richarda Foxworthe.“
„Moment, ověřím si to. Máš kouzelné rusé vlásky,“
zalichotila žena Callii.
„Máminy,“ popadla holčička do hrsti hustý pramen
Shelbyiných vlasů a zatahala.
„Ano, jako maminka. Nejste na seznamu osob, které mají
ke schránce pana Foxworthe přístup.“
„Já... Prosím?“
„Nemám zde váš vzorový podpis.“
„Takže má u vás schránku?“
„Ano. Bude nejlepší, když sem zajde osobně a připíšeme
vás na seznam.“
„On... Nemůže...“
„Táta odešel do nebe,“ vysvětlila opět Callie.
„Ach... Ehm... Rozumím. Je mi to velice líto,“ pronesla
paní Babbingtonová účastně.
„V nebíčku zpívají andělé. Mami, Fifi chce domů.“
„Hned to bude, srdíčko. On... Richard... Tragicky
zahynul... v prosinci za bouře na lodi. Dvacátého osmého. Mám





nora roberts 30
písemný doklad. Pokud se tělo nenajde, nevydají úmrtní
list.“
„Chápu. Potřebuju ten doklad, paní Foxworthová, a vaši
identifikaci.“
„Přinesla jsem oddací list a policejní zprávu s datem
neštěstí. Tuhle jsou dopisy od advokátů.“ Shelby se zatajeným
dechem podala složku paní Babbingtonové.
„V tom případě byste mohla získat souhlas soudu
k přístupu.“
„Co mám pro to udělat? Obrátit se na Richardovy
právníky... nyní vlastně mé právníky?“
„Chviličku, podívám se, co jste přinesla.“
Callie na Shelbyině klíně netrpělivě poposedávala. „Mami,
chci tu návštěvu na čaj, slíbila jsi mi to. Chci ten čaj.“
„Už brzy, holčičko, jen co to s paní vyřídím. Bude to čaj
pro princezny. Přemýšlej, které panenky pozveš.“
Zatímco Callie úporně uvažovala, Shelby cítila, že ze
samé nervozity a čekání by si potřebovala odskočit.
„Plná moc i ostatní dokumenty jsou v pořádku. Zavedu
vás k boxu.“
„Hned?“
„Jestli chcete přijít raději jindy...“
„Ne, ne. Jste velice laskavá.“ Tak laskavá, že Shelby sotva
popadala dech a zatočila se jí hlava. „V těchhle záležitostech
se nevyznám, tak nevím, co bych měla udělat.“
„Doprovodím vás a podepíšete se mi. Jen co si
nakopíruju ty doklady. Zdá se, že na večírek pozveš spoustu hostů,“
prohodila při práci ke Callii. „Mám stejně starou vnučku.
Miluje čajové dýchánky pro panenky a princezny.“
„Může přijít.“
„Bohužel žije v Richmondu ve Virginii – je to trochu
daleko, že? Tak. Zde se podepište, paní Foxworthová.“
Písmenka se Shelby rozplývala před očima, takový měla
v mysli chaos.





cizinec 31
Babbingtonová odemkla vchod čipovou kartou a heslem,
pak vešly do místnosti s trezory – na všech stěnách byly
očíslované zásuvky do bezpečnostních schránek. Číslo 512.
„Na chvilku vás tady nechám, ať máte soukromí. V
případě potřeby jsem ihned k dispozici.“
„Děkuju. Můžu si obsah odnést?“
„Jistě, je to vaše právo. Nespěchejte,“ dodala na odchodu
a zatáhla za sebou závěs, aby do místnosti nebylo vidět.
„Tak... Hergot, je to vůbec možné?“ Shelby odložila
velkou tašku, kterou nosila hlavně kvůli hračkám pro
Callii, a Richardův atašé kufřík na stůl. Přitiskla Callii pevně
k hrudi a přistoupila k boxu.
„Nemačkej mě, mami!“ zapištěla holčička.
„Promiň, promiň, miláčku. Bože, jsem tak nervózní...
Kdoví, nejspíš tam najdu hromadu lejster, které nechtěl
schovávat doma... nebo vůbec nic.“
Odemkni ji už, prokristapána, pobízela se.
Nejistou rukou zasunula klíček do zámku a otočila jím.
Dokonce nadskočila, když se ozvalo cvaknutí.
„Tak. Možná je prázdná, ale hlavně že jsem ji našla. A bez
pomocí detektiva! Na chviličku tě pustím, zlatíčko. Zůstaň
vedle mě, jo?“ Postavila Callii na zem, vytáhla box a
položila ho na stůl.
Pak už jen zírala.
„A sakra! Bože na nebesích!“
„A sakra, mami!“
„Ty to neříkej, nesluší se to.“ Musela se opřít rukou o stůl.
Box zdaleka nebyl prázdný. Nejprve ji upoutaly svazky
stodolarovek.
„Deset tisíc v každém... a kolik jich tady je, Callie!“
Roztřesenýma rukama počítala svazky. „Pětadvacet, to je dvě stě
padesát tisíc dolarů v hotovosti. Panebože!“
Najednou si připadala jako zloděj. Bleskla očima k
závěsu, pak naházela svazky peněz do kufříku.





nora roberts 32
„Zeptám se právníků, co s tím.“ To se týkalo peněz. Ale co
se zbytkem? Richard zde měl uložené tři řidičské průkazy se
svou fotkou, ale každý na jiné jméno. A cestovní pasy.
A dvaatřicítku poloautomatickou pistoli.
Shelby strnule hleděla na zbraň. Sáhla po ní, ale raději
ruku stáhla zpátky. Nejraději by ji nechala v boxu, neuměla
si vysvětlit, proč se jí bála dotknut. Nakonec si dodala
odvahu a vytáhla zásobník.
Vyrůstala s bratry v horách v Tennessee. Jeden z bratrů
byl policista, takže uměla zacházet s pistolí. Nechtěla ji mít
u sebe nabitou, když je s ní Callie. Uložila ji a dva náhradní
zásobníky do kufříku, vzala si také pasy a řidičáky.
Nakonec našla ještě tři karty sociálního pojištění na stejná jména
jako řidičské průkazy, karty American Express a Visa, opět
na tatáž jména.
Bylo některé z nich pravé?
Bylo tady vůbec někdy něco skutečné?
„Pojďme už domů, mami,“ tahala ji Callie za kalhoty.
„Vteřinku.“
„Hned! Mamííí, hned!“
„Vteřinku,“ opakovala Shelby už zostra. Callie se
zachvěla brada, ale někdy je dítěti třeba připomenout, že
rozhoduje máma.
A máma nesmí zapomínat, že tříletý prcek má právo být
utahaný každodenním vláčením po úřadech, obchodech
a bankách.
Shelby se sklonila a políbila Callii na čelo. „Hotovo, jen
strčím schránku zpátky.“
Callie je opravdová, to je nejpodstatnější. Zbytek zjistí –
nebo nezjistí. Za dvě stě tisíc dolarů si pořídí slušné auto,
splatí velkou část dluhů a až sežene stálou práci, našetří na
domek.
Richard, sice neúmyslně, ale přece jen zajistil své dceři
budoucnost, přestože Shelby zatím netušila, co poslední
obcizinec 33
jev znamená. Hlavně že si může vydechnout úlevou, nad
ostatním popřemýšlí později.
Zvedla Callii do náruče, pověsila tašku přes rameno a
kufřík sevřela, jako by něm závisel celý její život.
„Fajn, holčičko, jedeme uspořádat čajový dýchánek.“





nora roberts 34
3
O
tevřela dveře všech pokojů, znovu zapnula topení, do -
konce všech sedm krbů.
Koupila čerstvé květiny a sušenky.
Z doporučení na internetu, jak prodat dům co
nejvýhodněji a nejrychleji, vyčetla, že důležité jsou květiny a něco
k zakousnutí, jinak má zůstat interiér neosobní, jak také
nabádala realitní makléřka.
Podle Shelby působil dům neosobně od začátku. Nikdy ho
nepovažovala za útulný domov. Možná kdyby tu nevládly ty
studené barvy a hranatý nábytek... Richard nikdy nebral její
názory v úvahu, vlastně se na ně ani neptal.
Čím dřív se toho zatraceného baráku zbaví, tím rychleji ji
přestanou tížit dluhy.
Makléřka přijela s kyticí a dezerty a Shelby litovala, že
zbytečně utrácela. Kromě toho musí zaplatit „technický
štáb“ – skupinku pomocnic. Ty se rozběhly po domě,
přesunovaly nábytek, aranžovaly květiny a rozsvěcovaly svíce.
Shelby už dříve pořídila asi tucet voňavých svíček, ale teď
se rozhodla nechat si je pro sebe nebo je vrátit – podle toho,
jak dnešní prohlídka dopadne.
„Všechno se tady blyští jako z alabastru,“ usmívala se
makléřka a přátelsky Shelby pohladila po rameni. „Úklidová
služba odvedla skvělou práci.“
Shelby ještě bolela záda po půlnočním drhnutí a leštění,
ale opětovala úsměv. „Chci, aby interiér zapůsobil.“
„O tom nepochybujte. Rychlý prodej může být zrádný,
stává se, že zájemce odradí, ale ve vašem případě jsem si
jistá, že se kupec najde – a docela rychle.“





cizinec 35
„Kéž byste měla pravdu. Abych nezapomněla, v pondělí
se nějaký člověk přijde podívat na nábytek. Kdyby dnešní
zájemce chtěl dům koupit i se zařízením, hned ho nacením.“
„Skvělé! Máte tady moc pěkné kousky. Budu nabídku
takto prezentovat.“
Shelby se naposled rozhlédla po pokoji. Pistoli,
dokumenty i hotovost zamkla do sejfu v Richardově pracovně.
„Tak a teď s Callií mizíme, ať se vám nepleteme do kšeftu.
Stejně musím ještě něco zařídit.“
A koupit auto, dodala v duchu.
Otec by možná namítl, že si měla pořídit americký vůz, jenže
pět let stará toyota z bazaru CarMax byla bezpečná a
spolehlivá – navíc za velmi přijatelnou cenu. Shelby ještě
ušetřila, protože platila v hotovosti. Málem se jí třásly ruce, když
odpočítávala bankovky... Pravé bankovky. Zaplatila padesát
procent, zbytek zítra, až si odpoledne přijde vůz vyzvednout.
Za rohem asi zastaví, položí hlavu na volant a vydýchá se.
Ještě nikdy neutratila na jednom místě tolik peněz – a v
životě si nekupovala auto.
Teprve teď se rozklepala – naštěstí ne z nervozity nebo
šoku, ale v náhlém přívalu radosti. Shelby Anne
Pomeroyová – protože tak se jmenuje bez ohledu na příjmení
v úředních knihách – si před chvílí osobně koupila třešňově
rudou toyotu kombi, model 2010. Vlastní vůz!
A to ještě ušetřila tisícovku, protože se nebála smlouvat.
„Poradíme si, Callie, a povede se nám dobře,“ prohodila
optimisticky, ačkoli dcerka už seděla zcela pohroužená do
sledování Shreka.
Zavolala leasingové firmě, aby si přijeli pro SUV, a
dokonce se odvážila požádat je, aby s ní zajeli pro toyotu.
Pak převedla pojistku, a aby využila chvíli, kdy Callie
neotravuje, proměnila SUV v dočasnou úřadovnu. Otevřela si
online aukci, kam nabídla k prodeji část vinotéky.





nora roberts 36
„Ach, bože, Callie, představ si, že máme nabídky!“ zvo -
lala radostně.
Potěšená projížděla stránku a počítala. Vydražila víc než
tisíc dolarů! „Hned večer nabídnu další tucet lahví,“ rozhodla se.
Zdálo se, že konečně má štěstí na své straně, a tak se
odhodlala k cestě do Filadelfie. I s navigací párkrát nesprávně
odbočila, provoz ve městě ji šíleně rozčiloval. Konečně kožešnictví
našla. Popadla činčilový kožich, Callii a zamířila tam.
Překvapilo ji, že se na ni nedívali jako na trapnou
ubožačku, která nese vrátit tak luxusní zboží. Vrácené peníze
podstatně snížily dluh na kreditní kartě. Už nevypadal tak
hrozivě a ani úroky nebudou tolik bolet.
Příliš dlouho žila v pasivitě a naivní nevědomosti. Příliš
dlouho. Teď se ledy prolomily a byl by v tom čert, kdyby
nenabrala druhý dech.
Úspěšnou transakci oslavila s Callií v jednom rychlém
občerstvení, zajela k benzince – proklínala při tom zimu i cenu
benzínu – a opustila město. Callie mezitím usnula, a tak
chvíli projížděla bez cíle ulicemi. Dvakrát kolem svého –
vlastně věřitelova – domu a počítala zaparkovaná auta.
Vypadá to dobře, libovala si. Z každého dnešního návštěvníka
se může vyklubat vážný zájemce. Ale ať už vypadnou! Je
unavená, chce s Callií dovnitř a začít účtovat.
Otálela dost dlouho. Makléřka na ni už čekala v
prostorném obýváku a pracovala na tabletu.
„Ještě minutku, Callie potřebuje čurat,“ omlouvala se
Shelby.
„Prohlídka byla nečekaně úspěšná. Přijelo přes padesát
lidí, což je na tohle období výjimečné. Zájem je obrovský,
mám dokonce dvě nabídky.“
„Nabídky,“ opakovala ohromená Shelby. Postavila Callii na
zem.
„Nejsou nijak vysoké a věřitel je nejspíš nepřijme, ale pro
začátek... Vážný zájem projevila jedna sympatická
čtyřčlenná rodina. Prodiskutují to a ozvou se mi.“





cizinec 37
„To je úžasné!“
„Jedna žena přišla i se sestrou, a ta chce koupit nábytek
vaší manželské ložnice. Řekla bych, že za hodně nízkou
cenu, ale chce ji odvézt co nejdřív – nejpozději v pondělí.“
„Prodáno.“
Makléřka se rozesmála, vzápětí překvapeně zamrkala,
protože jí došlo, že to Shelby míní vážně. „Vždyť jsem vám
ještě ani neřekla, kolik za ni nabízí.“
„Na tom nesejde. Nenávidím ten nábytek... každý kousek
zařízení v tomhle baráku! Kromě Calliina pokojíčku,“
opravila se. Callie mezitím už vytáhla z jedné skříňky v kuchyni
košík s hračkami. „Ten nábytek si nechám. Jen ať si ložnici
odvezou hned dneska, mně je to jedno, mám kde spát.“
„Neposadíme se?“
„Promiňte, samozřejmě. Prosím, paní Tinesdaleová. Víte,
v poslední době žiju v příšerném stresu.“
„Říkejte mi Donna, prosím.“
„Donna... Tak dobrá. Dáš si kávu? Vidíš, zapomněla jsem
i na zdvořilé chování.“
„Klidně se posaď, o nic nejde. Zvládla jsi toho strašnou
spoustu. Upřímně se divím, jak jsi dokázala se nezhroutit.
Chci ti pomoct – je to ostatně moje práce. Nabídka ceny za
nábytek je vážně příliš nízká. S tvým souhlasem můžu
připravit protinabídku. Na smlouvání není nic nezákonného.
Neměla by ses nechat zneužít, Shelby, přestože je ten
nábytek ošklivý.“
„Á! Taky si to myslíš, viď?“ vyjekla Shelby nadšená, že se
objevila spřízněná duše.
„Každý kousek, kromě Calliina pokoje.“
Shelby vyprskla smíchem, ale vzápětí se rozplakala.
„Promiň, omlouvám se. Bože, jsem hrozná.“
„Mami, neplač. Neplač, maminko,“ šplhala jí Callie na
klín.
„To nic,“ objala Shelby dcerku a přitiskla ji k sobě. „Jsem
jen trochu unavená.“





nora roberts 38
„Máma potřebuje spát.“
„Jsem v pohodě, holčičko. Neboj se.“
„Viděla jsem v lednici láhev vína. Nedáš si skleničku?“
navrhla Donna. Vylovila z kabelky balíček papírových
kapesníčků a podala je Shelby.
„Na víno je trochu brzy.“
„Dnes ne. Pověz mi, co ještě chceš prodat? Umělecká
díla?“
„Ach, to víš, že jo. Mám je na seznamu. Těmhle obrazům
vůbec nerozumím,“ mávla rukou k abstraktním plátnům.
Callie jí mezitím osušovala slzy.
„Koberce, lampy...?“
„Věci na prodej jsem už sbalila. Z Calliina pokojíku a své
šatny nestěhuju nic, pokud tady ještě bydlíme. O nic
jiného nemám zájem, paní... ehm... Donno. Ani nádobí mi
tu nepatří.“
„Dole jsem si všimla docela bohaté vinotéky.“
„Dva tucty lahví jsem už nabídla v internetové aukci a
zájemci přisazují. Večer přidám další tucet.“
Donna naklonila hlavu k rameni a se zájmem si Shelby
prohlížela. „Kdo by řekl, že jsi tak šikovná?“
„Kdybych byla, neocitla bych se v tomhle marasmu.
Díky,“ vzala si nabízenou sklenku vína.
„Nepřeháněj, prosím tě. No, vyjdeme se současného stavu.
Můžeš mi říct jméno obchodníka s nábytkem?“
„Dolby a synové. Nejsou přímo z Filadelfie.“
„Fajn. Přesně ty jsem ti chtěla doporučit.“ Donna usrkla
vína a cosi si poznamenala na tabletu. „Učiním
protinabídku, ale pokud má ta žena o ložnici vážný zájem, bude
se muset zastavit v kanceláři. V opačném případě zavoláme
Chadu Dolbymu. Je to nejstarší syn a on ti pravděpodobně
taky udělá cenu – férovou cenu. Znám někoho, kdo by
ocenil porcelán a sklo. Doporučím ti dva spolehlivé obchodníky
s uměním.“
„Jsem ti nesmírně vděčná za pomoc, Donno.“





cizinec 39
„Dělám svou práci,“ připomněla makléřka, „a navíc mě
to těší. Moje dcera je o nějaký rok mladší než ty. Doufám,
že kdyby se ocitla v... podobných potížích, taky by se
našla pomocná ruka. Viděla jsem, že jsi vyprázdnila
manželovu šatnu.“
„To byl první krok. Máma je v pořádku, miláčku,“ políbila
Shelby Callii do vlásků. „Jdi si chvilku hrát. Většinu jsem
odvezla do Druhé šance,“ řekla, když jí dcerka sklouzla
z klína.
„Perfektní. Macey s Cheryl se vyznají a mají bohatou
klientelu.“
„No, koho ty neznáš,“ kroutila Shelby hlavou.
„Všechno mám v popisu práce. Co knihy?“
„Své jsem si sbalila – vlastně jen pár nejoblíbenějších.
Zbytek je Richardův. Nakupoval je po... Jak se tomu říká na
burze? Aha, po balících.“
„Stejným způsobem je prodáme,“ přikyvovala Donna
a současně psala na tabletu. „Přidávám si to do poznámek.
Jestli souhlasíš, dám tvůj telefon několika svým kontaktům
a domluvíte si schůzku.“
„Skvělé. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná. Dosud jsem tápala
v bludném kruhu.“
„Jak vidím, neztratila ses. Na to, že nemáš zkušenosti, si
vedeš nadmíru dobře.“
„Díky, ale není nad rady někoho z branže. Jsi strašně hodná.
Nechápu, proč jsem z tebe byla zpočátku tak nervózní.“
Donna se rozesmála. „Já prostě na lidi tak působím,“
pokrčila rameny. „Mám jim dát číslo na mobil nebo pevnou?“
„Možná obojí. Snažím se mít mobil u sebe, ale občas
zapomenu.“
„Fajn, dohodnuto. Jsou to obchodníci, umí vydělat, ale
neošidí tě. Jestli najdeš něco dalšího k prodeji, ozvi se.
Vážně znám spoustu lidí,“ dodala s úsměvem. „A spolehni
se, Shelby, že najdu dobrého kupce na dům. Je to nádherné
místo ve velmi dobré čtvrti.“





nora roberts 40
„Důvěřuju ti.“
Poprvé po mnoha týdnech usínala Shelby s klidnou myslí.
Následující týden prožila v hektickém tempu. Povedl se jí
výhodný obchod s Dolbyovými, prodala víno a z bazaru dostala
slušnou částku za Richardův šatník. Pohotově tam odvezla
ještě tři další pytle vlastního oblečení. Přijala nabídku na
odkoupení stolního porcelánu, skla – místo toho koupila čtyři
barevné plastové talíře, misky a hrníčky. S těmi pohodlně vystačí.
Ačkoli by možná bylo rozumnější počkat se splátkami
a uhradit dluh na jedné kreditce najednou.
Jednu z dvanácti vymaže.
Obrazy – ani jeden originál, jak Richard prohlašoval –
nevynesly sumu podle jejích představ, zato jich bylo hodně
a výtěžek nebyl zanedbatelný.
Shelby cítila den ze dne větší úlevu. Ani sněhová bouře
a deset centimetrů nového sněhu jí nepokazily náladu.
Navlékla Callii jako Eskymáka a postavily společně prvního
sněhuláka.
Rodině není o čem psát, tak poslala alespoň pár fotek.
Callie se venku tak unavila, že v sedm už spala, a Shelby
měla před sebou poklidný večer u účetnictví, účtů a seznamu
povinností na zítřek.
Nemá přece jen splatit celou částku dluhu na kreditce
s menším zadlužením a zbavit se jí? Nebo rozložit úhrady na
několik dalších, aby snížila úroky? Po dlouhém rozvažování
se rozhodla rozložit platby a snížit úroky. Provedla transakci
online, jak se to sama naučila, a zanesla ji také do provizorní
účetní knihy na tabletu. Umazala čtyři sta osmdesát šest
tisíc čtyři sta dolarů dluhu, zbývá zaplatit jen dva miliony sto
osmdesát čtyři tisíce. Mimo to, co si naúčtuje advokátní
kancelář a účetní, ale to je v porovnání s ostatními náklady jen
pár drobných.





cizinec 41
Zadrnčel telefon. Shelby po něm bleskurychle sáhla,
volala totiž Donna. Co kdyby...
„Ahoj.“
„Ahoj, Shelby. Promiň, že volám tak pozdě, ale mám
dobrou zprávu – dostali jsme nabídku na dům.“
„Óóó!“
„Doufám, že ji věřitel přijme. Potrvá to sice pár týdnů,
možná i měsíců, ale udělám všechno, abych ji protlačila. Je to
ta čtyřčlenná rodina, o které jsem ti vyprávěla. Dům i místo
jim dokonale vyhovuje. A navíc, paní se nelíbí nábytek.“
Shelby vybuchla smíchem a obrátila oči ke stropu. „Vá


Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. "Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec," říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo.

Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník (Irish Thoroughbred), vyšel v nakl. Silhouette v roce 1981.

Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví.

Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná dcera. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují.

V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování.

Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu.

Dalším jejím velice známým pseudonymem je J.D. Robb, který byl samostatně představen zde. Nora psala také pro magazín příběhy "Melodie of Love" pod pseudonymem Jill March. Ve Velké Británii je známá také jako Sara Hardesty.




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.