načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Cizí země - Charles Cumming

Elektronická kniha: Cizí země
Autor:

Kdo stojí za zmizením šéfky britské MI6?z anglického originálu přeložil Pavel Kolmačka                             ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  144
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  180 Kč
20%
naše sleva
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 315
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu A foreign country ... přeložil Pavel Kolmačka
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9613-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo stojí za zmizením šéfky britské MI6?

z anglického originálu přeložil Pavel Kolmačka                                                                                                                                                                                                                             Postarší pár, který tráví vysněnou dovolenou v Egyptě, je brutálně zavražděn. Několik dní poté je přímo na ulici v Paříži unesen mladý francouzský účetní. A když na jihu Francie beze stopy zmizí Amelia Leveneová, která se má za šest týdnů stát první šéfkou MI6 v historii, je jasné, že britská tajná služba má vážný problém. V zoufalé situaci, již je třeba vyřešit předtím, než se o ní dozví média, se vedení služby obrátí na jednoho ze svých bývalých členů – zkompromitovaného důstojníka MI6 Thomase Kella. Pro agenta Kella, kterého tajná služba propustila jen několik měsíců předtím, je to poslední šance, jak se očistit, a zadání je jednoduché: stačí, když najde Amelii Levenovou, rychle, v tichosti, za jakoukoli cenu. Stopy vedou do Francie a poté do Tuniska, kde Kell odhaluje šokující tajemství a spiknutí, jež může mít nedozírné následky pro Británii i její spojence.

Špionážní thriller Charlese Cumminga je z těch knih, které se čtou jedním dechem. Po krátké expozici se spouští sprint dramatických událostí, v nichž není nouze o pátrání po zmizelých, rozkrývání záhad, záměny osob a nelítostné hry zpravodajských služeb. Napínavý příběh je plný překvapivých zvratů, postupně přicházíme na kloub tajemstvím,
jejichž kontury se začnou vynořovat v souvislosti s dramatickými událostmi na začátku. Kniha je prvním svazkem dvojice špionážních thrillerů, propojených hlavními postavami a hybateli děje – šéfkou tajné služby Amelií a propuštěným agentem Tomem Kellem. Druhý díl minisérie připravujeme k vydání pod názvem Studenější válka.

Zařazeno v kategoriích
Charles Cumming - další tituly autora:
Cizí země Cizí země
Cumming, Charles
Cena: 238 Kč
Ruské kolo Ruské kolo
Cumming, Charles
Cena: 238 Kč
Ruské kolo Ruské kolo
Cumming, Charles
Cena: 144 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Charles
Cumming
Cizí
země





Charles
Cumming
Cizí
země
Vyšehrad





Věnováno Carolyn Hanburyové





eDiCe Detektivky
Z anglického originálu A Foreign Country
vydaného nakladatelstvím HarperCollins
Publishers v roce 2012 přeložil Pavel Kolmačka
Obrázek na obálce Tom Haugomat
Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1477. publi kaci
Od po vědná redaktorka Adéla Tošovská
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 180 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Copyright © 2012 by Charles Cumming
Translation © Pavel Kolmačka, 2016
ISBN 978-80-7429-713-7
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





„Než tu práci vezmete, měl byste myslím vědět jednu věc ...
Když ji uděláte dobře, nikdo vám nepoděkuje,
a když se dostanete do potíží, nikdo vám nepomůže.
Vyhovuje vám to?“
„Naprosto.“
„V tom případě vám přeji dobré odpoledne.“
W. Somerset Maugham, Ashenden
„Minulost je cizí země. Věci se tam dělají jinak.“
L. P. Hartley, Poslíček










9
tunisk O 1978
1
Jean-marC Daumal se prObuDil DO hluku, v němž se
volání k modlitbě mísilo s pláčem jeho dětí. Bylo dusné tuniské
ráno, krátce po sedmé. Chvíli, než si jeho oči zvykly na
sluneční svit, Daumal nevnímal beznaděj své situace. Pak ho
přepadla vzpomínka jako záchvat dušnosti. S očima
upřenýma na rozpraskaný obílený strop málem vykřikl
zoufalstvím – ženatý jedenačtyřicátník vydaný napospas svému
raněnému srdci.
Amelie Weldonová odešla před šesti dny. Bez varování, bez
důvodu, bez jakéhokoli vzkazu. Jednu chvíli se starala o jeho
děti, chystala jim večeři a četla pohádku před spaním, a
vzápětí zmizela. V sobotu za svítání Jean-Marcova žena Celine
našla pokoj au pair bez jejích osobních věcí: Ameliin kufr
zmizel ze skříně, fotografie a plakáty ze stěn. Rodinný sejf
v komoře byl zamčený, avšak Ameliin pas a náhrdelník, jež
si tam uložila, chyběly. V Port de la Goulette neměli žádný
záznam o tom, že by nějaká jedenadvacetiletá Britka, jíž by
odpovídal Ameliin popis, nastoupila na loď do Evropy, a
žádná letecká společnost létající z Tunisu neměla na seznamu
pasažérku jménem Amelie Weldonová. Žádný hotel ani hostel
nezaregistroval hosta s jejím jménem a těch pár mladičkých
studentů a emigrantů, s nimiž se v Tunisu stýkala, o ní
zřejmě nic nevědělo. Jean-Marc se pod zástěrkou starostlivého
zaměstnavatele začal vyptávat na britském velvyslanectví,
obrátil se na agenturu v Paříži, jež Amelii zařizovala práci,





10
a zatelefonoval jejímu bratrovi. Zdálo se však, že tajemství
jejího zmizení nedokáže nikdo rozluštit. Jedinou útěchou mu
bylo, že v žádné z postranních uliček Tunisu či Kartága se
nenašlo její tělo a že ji nepřijali do nemocnice s chorobou, jež
by mu ji vzala navždy. Ale jinak byl naprosto vyřízen. Žena,
která mu způsobila nezměrná muka posedlosti, zmizela jako
noční ozvěna.
Dětský pláč neustával. Jean-Marc shrnul bílé prostěradlo
pokrývající jeho tělo, posadil se na posteli a mnul si bolavé
místo v kříži. Slyšel Celine, jak říká: „Říkám ti naposled,
Thibaude, že komiksy si budeš prohlížet, až dojíš snídani.“
Musel vynaložit veškerou svou sílu, aby nevstal z postele,
nešel do kuchyně a ve vzteku synovi nenaplácal přes tenkou
látku jeho pyžama s Asterixem. Místo toho se napil vody
z poloprázdné sklenice na nočním stolku, rozhrnul záclony,
vyšel na balkon a z výšky prvního patra hleděl na střechy
La Marsa. Na horizontu klouzal od západu k východu tanker,
za dva dny bude v Suezu. Odjela Amelie soukromou lodí? Ano,
Guttmann má u Hammametu jachtu. Bohatý americký Žid
se svými styky a výsadami, prý má něco společného s
Mossadem. Daumal věděl, jak se Guttmann po Amelii dívá. Člověk,
který měl v životě všechno, na co si vzpomněl, v ní zavětřil
kořist. Přebral mu ji? Nebylo nic, co by této nesmyslné
žárlivosti dávalo důvod, leda paroháčský strach z pokoření.
Otupělý nevyspáním se Daumal posadil na umělohmotnou židli
na balkoně, ze sousední zahrady bylo cítit vůni pekoucího
se chleba. Ve dvoumetrové vzdálenosti, hned u okna, uviděl
načatou krabičku Mars Légère, pevnou rukou si zapálil jednu
cigaretu a při prvním vdechnutí kouře se rozkašlal.
Kroky v ložnici. Děti přestaly plakat. Ve dveřích na balkon
se objevila Celine.
„Ty jsi vzhůru,“ řekla tónem, který jeho srdce vůči ní ještě
více zatvrdil. Věděl, že jeho žena dává všechno za vinu jemu.
A přece neznala pravdu. Kdyby ji uhádla, možná by ho ještě
utěšovala. Její otec měl koneckonců za léta svého manželství
desítky žen. Lámal si hlavu, proč Celine Amelii prostě
nevyhodila. Přinejmenším by mu ušetřila tohle období bolesti.
Jako by ho tím, že ji nechá v domě, chtěla trýznit.





11
„Ano, jsem vzhůru,“ odvětil, přestože Celine už dávno ode -
šla do koupelny, aby si v rituální studené sprše drhla své
dívčí tělo, jež ho nyní odpuzovalo. Jean-Marc zamáčkl cigaretu
a vrátil se do ložnice, našel svůj župan pohozený na podlaze
a sešel dolů do kuchyně.
Fatima, jedna z dvojice posluhovaček přidělených k
Daumalově rezidenci jako součást balíčku poskytovaného jeho
chlebodárci v Paříži zaměstnancům mimo vlast, si oblékala
zástěru. Jean-Marc si jí nevšímal – zamířil k překapávači
na sporáku a připravil si kávu s mlékem. Thibaud a Lola
se hihňali v sousední místnosti, nechtěl je však vidět.
Radši se usadil ve své kanceláři, zavřel dveře a upíjel z misky
kávu. Každý pokoj, každá vůně, každá zvláštnost této vily
mu připomínala Amelii. V téhle kanceláři se poprvé políbili.
Tam u toho nízkého oleandru vzadu, který je vidět oknem,
se poprvé uprostřed temné noci milovali, zatímco nicnetušící
Celine spala v domě. Později Jean-Marc hrozně riskoval, když
se ve dvě či ve tři ráno vytrácel z ložnice, aby byl s Amelií,
aby ji svíral, aby ji polykal, aby se dotýkal a dovedně
zacházel s jejím tělem, jež ho tak opájelo, že se i teď při vzpomínce
na ně zasmál. Vzápětí si uvědomil, jakými myšlenkami se
zaobírá, a že je jen romantický, sám sebe litující blázen.
Kolikrát už se málem přiznal a řekl Celine o všech tajnostech
jejich vztahu: o hotelových pokojích, které si s Amelií najali
v Tunisu, o pěti dubnových dnech, jež spolu prožili ve
Sfaxu, když byla jeho žena s dětmi v Beaune. Jean-Marc věděl,
a věděl to vždycky, že podvádění Celine ho těší: byla to jakási
odplata za stojaté vody a celou nudu jejich manželství. Lhaní
mu pomáhalo uchovat si duševní zdraví. Amelie tomu
rozuměla. Snad právě tohle mezi nimi vytvářelo pouto – jejich
společný sklon ke klamu. Žasl nad její schopností zakrývat
a zametat stopy, takže Celine neměla nejmenší podezření ani
ponětí o tom, co se děje. Všechny ty hanebné lži u snídaně –
„Ano, děkuji. Spala jsem dobře.“ – spolu se strojenou
lhostejností vůči Jean-Marcovi, kdykoli se milenci ocitli v Celinině
společnosti. To Amelie navrhla, aby za hotel platil hotově, aby
se na jeho bankovních výpisech neobjevily žádné podezřelé
transakce. To Amelie přestala používat parfém, aby vůně





12
Hermès Calèche neulpěla na manželské posteli. V
Jean-Marcově mysli nevyvstal žádný otazník nad tím, odkud pramení
její hluboké uspokojení z těchto tajných her.
Zazvonil telefon. Nebývalo běžné, aby kdokoli volal před
osmou. Jean-Marc byl skálopevně přesvědčen, že Amelie se
s ním snaží spojit. Zvedl sluchátko a takřka zoufale řekl:
„Oui?“
Žena s americkým přízvukem odpověděla: „John Mark?“
Byla to Guttmannova manželka. Dědička s tím nejlepším
rodokmenem, tatíček senátor, rodinné peníze, které páchly
zřejmě už na lodi prvních přistěhovalců do Ameriky.
„Joan?“
„Přesně tak. Nevolám nevhod?“
Lamentovat nad tím, jak samozřejmě počítá s konverzací
v angličtině, nemělo smysl. Joan stejně jako její manžel se
ani nepokusili zvládnout aspoň pár francouzských vět, na -
učili se jen arabsky.
„Ne, nevoláte nevhod. Právě jsem odcházel do práce.“
Myslel si, že Joan si chce domluvit společný den na pláži
s jeho dětmi.
„Mám vám zavolat Celine?“
Odmlka. Z Joanina hlasu se vytratila obvyklá energie.
Mluvila věcně, ba přímo vážně.
„Vlastně chci mluvit s vámi, Johne Marku.“
„Se mnou?“
„Týká se to Amelie.“
Joan byla zasvěcena. Dověděla se o jejich vztahu. Chce ho
prozradit?
„Co je s ní?“
V jeho hlase zazněl nepřátelský tón.
„Požádala mne, abych vám vyřídila vzkaz.“
„Vy jste ji viděla?“
Bylo to jako doslechnout se o údajně mrtvém příbuzném,
že je živ a zdráv. Nepochyboval, že se k němu vrátí.
„Viděla jsem ji,“ odvětila Joan. „Dělá si kvůli vám starosti.“
Daumal se na ten projev lásky vrhl jako pes na kost, nebylo
proč si myslet, že je vylhaný.





13
„No ano. Celine a děti o ni měly obavy. Jednu chvíli byla
Amelie s nimi, a pak najednou zmizela...“
„Nejde o Celine. Ani o děti. Má starost o vás.“
Cítil, jak v něm tryská naděje. Náhlým závanem větru se
přibouchly dveře.
„O mě? Nerozumím.“
Další opatrná odmlka. Joan a Amelie si vždycky rozuměly.
Joan, kterou Guttmann přivábil elegancí a penězi, byla jako
starší sestra, vzor půvabu a vybranosti, jemuž by se Amelie
jednou mohla přiblížit.
„Myslím, že rozumíte, Johne Marku.“
Hra byla dohrána. Vztah byl vyzrazen. Všichni vědí,
že Jean-Marc Daumal se beznadějně a směšně zamiloval
do jedenadvacetileté au pair. V emigrantské komunitě bude
za kašpara.
„Chtěla jsem vás zastihnout dřív, než odejdete do práce.
Chtěla jsem vás ubezpečit, že o tom nikdo neví. Davidovi
jsem nic neřekla a ani nemám v úmyslu něco říkat Celine.“
„Díky,“ odvětil Jean-Marc tiše.
„Amelie odjela z Tunisu. Včera v noci. Bude trochu
cestovat. Chtěla, abych vám řekla, že ji mrzí, jak se všechno
seběhlo. Nikdy vás nechtěla ranit ani takhle opustit vaši rodinu.
Velice jí na vás záleží. Bylo toho na ni moc, víte? Měla ve všem
hrozný zmatek. Mluvím srozumitelně, Johne Marku?“
„Mluvíte srozumitelně.“
„Možná byste mohl Celine říci, že volala Amelie. Z letiště.
Řekněte dětem, že se nevrátí.“
„Udělám to.“
„Takhle to bude nejlepší, co říkáte? Nejlepší myslím bude,
když na ni zapomenete.“





14
Te Ď
2
philippe a Jeannine malOtOvi, trvale bytem v Paříži, Rue
Pelleport 79, si svou vysněnou dovolenou v Egyptě
plánovali přes rok. Philippe, který nedávno odešel do penze, si
nastřádal tři tisíce euro a vyhledal leteckou společnost, jež
je dopravila do Káhiry (třebaže v šest ráno) za cenu zpáteční
cesty taxíkem na letiště Charlese de Gaulla. Na internetu
prošli nejlepší hotely v Káhiře a Luxoru a zajistili si slevu
pro seniory v luxusním turistickém středisku Šarm aš-Šajch,
kde chtěli odpočívat posledních pět dní své cesty.
Malotovi do Káhiry dorazili za dusného letního odpoledne.
Pomilovali se, jen co se za nimi zavřely dveře hotelového
pokoje. Jeannine pak začala vybalovat, zatímco Philippe zůstal
v posteli a četl si román, který ho moc nebavil, Akhénaton le
Renégat od Nagíba Mahfúze. Po krátké procházce po okolí se
navečeřeli v jedné ze tří hotelových restaurací a před půlnocí
usnuli za tlumeného hluku káhirské dopravy.
Následovaly tři příjemné, i když vyčerpávající dny.
Jeannine dokázala pět hodin užasle brouzdat Egyptským muzeem,
kde, jak prohlásila, ji zcela ohromily Tutanchamónovy
poklady. Další den Malotovi krátce po snídani nasedli do
taxíku, aby s úžasem zjistili – jako ostatně každý, kdo je viděl
poprvé – že pyramidy se tyčí jen pár set metrů od tuctové
předměstské čtvrti na kraji města. Celý okruh stihli za dvě
hodiny – ustavičně přitom na ně dotírali prodavači tretek
a amatérští průvodci a jeden německý turista s vyholenou





15
hlavou je požádal o snímek před Sfingou. Jeannine velice
dychtila prohlédnout si vnitřek Cheopsovy pyramidy, šla však
sama, protože Philippe trpěl mírnou klaustrofobií a kolegové
v práci jej varovali, že interiér je stísněný a je v něm dusno
a horko. V povznesené náladě z toho, že konečně na vlastní
oči viděla něco, co ji uchvacovalo od dětství, Jeannine
zaplatila jednomu Egypťanovi částku v hodnotě patnácti euro
za krátkou projížďku na velbloudovi. Zvíře celou cestu sténalo
a čpělo naftou. Když se druhý den při obědě pokoušela
uspořádat snímky v digitálním fotoaparátu, nešťastnou náhodou
smazala obrázek manžela sedícího na velbloudovi.
Na doporučení článku v jednom francouzském lifestylovém
časopise jeli do Luxoru nočním vlakem a zamluvili si pokoj
v Zimním paláci, byť v Pavilionu, čtyřhvězdičkové
přístavbě původního koloniálního hotelu. Místní cestovní kancelář
jim aktivně nabídla cestu do Údolí králů na oslech – skupina
vyrážela z Luxoru v pět ráno. Malotovi se podle očekávání
přihlásili a v šest hodin viděli úchvatný východ slunce nad
Hatšepsutiným chrámem. Cesta ke chrámům v Dendeře
a Abydosu pak byla, jak se později shodli, to nejlepší z celé
jejich prázdninové cesty. Poslední odpoledne v Luxoru si
Philippe a Jeannine vzali taxík ke chrámu v Karnaku a zdrželi
se zde až do večera, aby zhlédli slavnou zvukovou a světelnou
show. Philippe usnul během prvních deseti minut.
V úterý dorazili do Šarm aš-Šajchu na Sinajském
poloostrově. Jejich hotel se chlubil třemi bazény, kadeřnickým
salonem, dvěma koktejlovými bary, devíti tenisovými kurty
a ochrankou dost silnou, aby odradila armádu islámských
fanatiků. První večer se Malotovi rozhodli vyjít si na krátkou
procházku po pláži. Přestože hotel byl plný, cestou po
betonovém hotelovém chodníku k ještě teplému písku neviděli
v měsíčním světle žádné další turisty.
Podle pozdějších odhadů je napadli nejméně tři muži ozbro -
jení noži a kovovými tyčemi. Jeannine přetrhli náhrdelník,
perly z něj se rozkutálely v písku, a stáhli jí zlatý snubní
prsten. Philippovi hodili na krk smyčku a strhli ho na zem,
kde mu další útočník podřezal hrdlo a opakovaně ho bodl
do hrudi a stehen. Vykrvácel za pár minut. Jeanninin křik





16
zadusil cár prostěradla nacpaný do úst. I ona měla
proříznuté hrdlo, silně pohmožděné paže, břicho a boky potlučené
opakovanými ranami kovovou tyčí.
Mladý kanadský pár užívající si líbánky v sousedním
hotelu zaznamenal nějaký ruch a slyšel zdušené výkřiky paní
Malotové, ve světle slábnoucího měsíce však nebylo vidět, co
se děje. Když dvojice dorazila na místo, útočníci, kteří
postarší francouzský pár přepadli a zavraždili, již zmizeli do noci.
Zanechali po sobě spoušť, kterou egyptské úřady pohotově
označily za náhodný násilný čin spáchaný cizími živly, „který
se s největší pravděpodobností nebude opakovat“.





17
3
Sebra T někoho na ulici je prý snadné jako zapálit si
cigaretu. Tak mu to řekli. A Akim Errachidi sedící v dodávce
věděl, že na to má.
Byla pondělní noc na konci července. Terč dostal
přezdívku – HOLST – a již čtrnáct dní byl sledován každý jeho pohyb.
Telefon, e-maily, ložnice, auto: tým nezapomněl na nic.
Chlápci, kteří to měli na starosti, byli důkladní a věděli, co chtějí,
to Akim musel uznat. Promysleli každý detail. Měl co dělat
s profíky, o tom nebylo pochyb.
Vedle něj na sedadle řidiče Slimane Nassah bubnoval prsty
do rytmu písně vysílané nějakou francouzskou stanicí a
barvitě rozprávěl o tom, co by chtěl dělat s Beyoncé.
„Ta prdelka. Jen pět minut s tou sladkou prdelkou.“
Rukama opsal tvar a udělal pohyb, jako by si jej posazoval do
klína. Akim se zasmál.
„Vypni tu sračku,“ řekl šéf a přikrčil se ke dveřím,
připraven vyrazit. Slimane vypnul rádio.
„HOLST je na dohled. Třicet sekund.“
Všechno bylo přesně tak, jak jim to řekli. Temná ulice,
známá zkratka, většina Paříže v posteli. Akim uviděl terč
na druhé straně ulice u poštovní schránky, právě se chystal
přejít.
„Deset sekund.“ Šéf byl ve skvělé formě. „Pamatujte, nikdo
nikoho nezraní.“





18
Akim věděl, že celý vtip je v co nejrychlejším pohybu
s minimem hluku. Ve filmech to bývá právě naopak: křik,
nabuzení muži ze speciální jednotky se probourávají zdí,
házejí omračující granáty a míří samopaly. „Ale my ne,“ řekl
šéf. „My to uděláme potichu a profesionálně. Otevřeme dveře,
zezadu přistoupíme k HOLSTOVI a postaráme se o to, aby
nikdo nic neviděl.“
„Pět sekund.“
Ve vysílačce Akim slyšel ženský hlas, jak říká „čistý
vzduch“, což znamenalo, že v dohledu dodávky nikdo není.
„Fajn. Jdem na věc.“
Byla v tom jakási aranžovaná krása. Když HOLST
procházel kolem Akimových dveří, staly se současně tři věci:
Slimane nastartoval motor, Akim vystoupil na ulici a šéf
otevřel boční posuvné dveře dodávky. Zda terč věděl, co se
děje, nebylo možno poznat. Akim ovinul levou paži kolem
HOLSTOVA krku, rukou mu zakryl široce otevřená ústa
a pravou rukou vlekl tělo do dodávky. Šéf se postaral o zbytek,
popadl jej za nohy a nacpal dovnitř. Akim nastoupil za nimi
a zasunul dveře, jak si to mnohokrát cvičil. Přimáčkli vězně
k podlaze. Uslyšel, jak šéf říká: „Jeď,“ klidně a vyrovnaně,
jako by si kupoval jízdenku na vlak, a Slimane s dodávkou
vymanévroval do ulice.
Celá věc netrvala ani dvacet sekund.





19
4
thOmas k ell se prObuDil v Cizí pOsteli v cizím domě
ve městě, jež velice dobře znal. Bylo jedenáct hodin
dopoledne, srpen, osm měsíců po jeho nuceném odchodu od tajné
služby. Dvaačtyřicetiletý, žijící odloučeně od své
třiačtyřicetileté ženy, s kocovinou, jejíž šíře a intenzita se mohla měřit
s reprodukcí Jacksona Pollocka na zdi jeho nynější ložnice.
Kde ksakru je? Kell si nejasně vybavoval oslavu
čtyřicetin v Kensingtonu, natřískaný taxík mířící k baru v Dean
Street, noční klub kdesi v divočině Hackney, a pak už nic.
Shrnul přikrývku. Zjistil, že usnul v šatech. Přinutil se vstát,
marně se sháněl po sklenici vody, roztáhl záclony. V ústech
měl sucho, a jak si zvykal na světlo, hlava ho bolela, jako by
ji drtil svěrák.
Bylo šedivé, líné a sychravé ráno. Ukázalo se, že se
nachází v prvním patře dvojdomku v neurčité tiché obytné čtvrti.
Na ulici stálo malé růžové kolo, zabezpečené černým
kabelem tlustým jako krajta. O sto metrů dále se žák autoškoly
pokoušel o otáčecí manévr. Kell zatáhl závěsy a snažil se
zaslechnout nějaké známky života v domě. Pomalu, jako
pozapomenutá anekdota, se mu v mysli začaly vynořovat útržky
včerejšího večera. Tácy panáků: absint a tequila. Tancoval
v nějakém suterénu s nízkým stropem. Natrefil na velkou
skupinu českých studentů a dlouze si povídal o seriálu Šílenci
z Manhattanu a Donu Draperovi. Celkem jistě si Kell
vzpomínal, že seděl v taxíku s obrovským chlapíkem jménem





20
Zoltán. Alkoholická okna míval zamlada celkem pravidelně,
teď už se ale řadu let neprobudil s tím, že by si nepamatoval
na předešlý večer. Dvacet let u tajné služby ho naučilo, jak
výhodné je udržet se na nohou jako poslední.
Sháněl se zrovna po kalhotách, když zazvonil telefon.
Číslo se nezobrazilo.
„Tome?“
V oparu kocoviny nejdřív hlas nepoznal. Pak se rozpomněl
na známou intonaci.
„Jimmy? Panebože.“
Jimmy Marquand, někdejší Kellův kolega, teď jeden z ve
lekněží britské tajné služby SIS. Jeho ruka byla poslední,
kterou Kell potřásl před svým odchodem z Vauxhall Cross onoho
svěžího prosincového rána před osmi měsíci.
„Máme problém.“
„Takhle bez okolků?“ pravil Kell. „Nezeptáš, se, jak se mi
vede v soukromém sektoru?“
„Je to vážné, Tome. Šel jsem půl kilometru k telefonní
budce v Lambethu, aby telefon nebyl napíchnutý. Potřebuju
tvou pomoc.“
„Osobní, nebo profesionální?“
Kalhoty objevil pod dekou přehozenou přes opěradlo židle.
„Zmizela nám šéfová.“
Kell se zarazil. Napřáhl ruku a opřel se o zeď. Rázem byl
střízlivý, s hlavou čistou jako dítě.
„Šéfová co?“
„Zmizela. Před pěti dny. Nikdo nemá ani ponětí, kam sakra
jela nebo co se jí mohlo stát.“
„Ale jaká šéfová?“
V MI6 byl jednotný šik odpůrců někdejší ředitelky Stelly
Rimingtonové, alergický na jakoukoli ženu v roli šéfa. Bylo
naprosto neuvěřitelné, že výhradně mužské osazenstvo
Vauxhall Cross nakonec dopustilo, aby byla na nejprestižnější post
v britských tajných službách jmenována žena.
„Kdy se to stalo?“
„Nevíš spoustu věcí,“ odpověděl Marquand. „Spousta se
toho změnila. Víc nemůžu takhle říct.“
Tak proč se tedy vůbec bavíme, pomyslel si Kell. Chtějí





21
snad, abych se vrátil, po tom všem, co se stalo? Kábul a
Jásina prostě zametli pod koberec?
„Pro George Truscotta pracovat nebudu,“ ušetřil
Marquandovi vyptávání. „Dokud má věci pod palcem Haynes,
nevrátím se.“
„Jen kvůli tomuhle,“ odpověděl Marquand.
„Ani za nic.“
Byla to skoro pravda. Pak si Kell uvědomil, že říká: „Začí -
nám přicházet na chuť tomu, nedělat nic,“ což byla vyložená
lež. Hluk na druhém konci byl možná zvukem dokonávání
Marquandových nadějí.
„Je to důležité, Tome. Potřebujeme profíka. Někoho, kdo
ví, co a jak. Ty jsi jediný, komu můžem věřit.“
Kdo je to „my“? Velekněží? Ti, kteří ho vykopli kvůli Kábu -
lu? Kteří by ho s klidným svědomím obětovali vyšetřovatelům
dotírajícím na SIS?
„Věřit?“ zopakoval a nazul si botu.
„Věřit,“ řekl Marquand. Znělo to, skoro jako by to myslel
doopravdy.
Kell přistoupil k oknu, vyhlédl ven na růžový bicykl a
pomalu se rozjíždějícího žáka autoškoly. Co ho po zbytek dne
čeká? Aspirin a televize. Pár vyprošťováků Bloody Mary
v hospodě U Chrta. Osm měsíců se jen flákal. Taková byla
pravda o jeho novém životě „v soukromém sektoru“. Osm
měsíců odpoledního civění na filmy pro pamětníky a propíjení
výslužného v hospodě. Osm měsíců boje o záchranu
manželství, které už nic nespasí.
„Určitě se najde někdo jiný, kdo to zvládne,“ řekl. Doufal,
že se nikdo jiný nenajde. Doufal, že se vrátí zpátky do hry.
„Nová šéfová není jen tak někdo,“ odpověděl Marquand.
„Amelie Leveneová to dotáhla na špici. Za šest týdnů má
převzít celý podnik.“
To ovšem bylo eso. Kell se posadil na postel a pomalu se
nakláněl kupředu. To, že šlo o Amelii, naprosto měnilo
situaci.
„Proto se obracím na tebe, Tome. Potřebujeme, abys ji
našel. Ty jsi jediný z celé tajné služby věděl, co se jí honí
hlavou.“





22
Trochu Kellovi zalichotil – pro případ, že by ještě váhal.
„Copak jsi to nechtěl? Druhou šanci? Zmákni tuhle věc,
a na případ Jásin se zapomene. Mám to z vyšších míst. Najdi
ji, a my zrušíme klatbu.“





23
5
DO své mláDene Cké garsOnky se Kell nechal odvézt
ošuntělým Fiatem Punto, který řídil Súdánec přivydělávající si
po nocích jako taxikář – na palubní desce měl položený
paklík cigaret a notně ohmataný výtisk Koránu. Když vycházel
z domu – ukázalo se, že patřil tomu geniálnímu polskému
fanatikovi do posilování, s nímž Kell seděl v opileckém
taxíku z Hackney – poznal omšelé ulice Finsbury Park, kde se
kdysi účastnil společné operace s MI5. Snažil se vybavit si
přesnější podrobnosti té práce: šlo o irské republikány a
bombu v obchodním domě, usvědčeného chlapíka později pustili
na základě Velkopáteční dohody. Jeho nadřízená tehdy byla
Amelie Leveneová.
Její zmizení bylo nepochybně nejvážnější krizí MI6 od
blamáže s iráckými zbraněmi hromadného ničení.
Důstojníci prostě jen tak nemizí. Nestává se, že by je někdo unesl,
zavraždil, že by přeběhli. Nemizí beze slova vysvětlení šest
týdnů před nástupem do funkce. Pokud by zpráva o
Ameliině zmizení prosákla do médií – panebože, i kdyby prosákla
jen uvnitř Vauxhall Cross – následky by byly katastrofální.
Doma se Kell osprchoval, snědl zbytek jídla, jež si přinesl
z libanonského fastfoodu, kocovinu si srovnal dvěma
kodeiny a půllitrem vlažné koly. O hodinu později stál pod
platanem dvě stě metrů od galerie Serpentine a sledoval, jak se
k němu blíží Jimmy Marquand, který se tvářil, jako by mu
měli sebrat penzi. Přišel přímo z Vauxhall Cross, na sobě měl





24
oblek a kravatu, avšak kufřík, který ho provázíval na
oficiální jednání, si nenesl. Byl to útlý muž, dlouhonohý
víkendový cyklista, celý rok opálený, s hustou kšticí lesklých vlasů,
jimiž si v zákulisí SIS vysloužil přezdívku „Melvyn“ podle
známého televizního moderátora. Kell si musel připomínat,
že má plné právo odmítnout to, co se mu Marquand chystá
nabídnout. Nic takového samozřejmě nepřicházelo v úvahu.
Jestliže se Amelie ztratila, jediný, kdo by ji měl najít, byl on.
Krátce si podali ruce a vyrazili severozápadně směrem
ke Kensingtonskému paláci.
„Tak jak to jde v soukromém sektoru?“ vyptával se
Marquand.
Humor nebyla jeho silná stránka, zvlášť když byl ve
stresu.
„Pořád v jednom kole? Sekáš dobrotu?“
Kellovi nešlo do hlavy, o co se snaží.
„Tak nějak,“ odvětil.
„Už máš přečtené všecky ty klasické romány, jak jsi chtěl?“
Znělo, to, jako by Marquand přeříkával naučený scénář.
„Pečuješ o zahrádku? Píšeš paměti?“
„Paměti mám dopsané,“ opáčil Kell. „Ty z nich vycházíš
hodně špatně.“
„Nic jiného si nezasloužím.“
Marquand zřejmě vyčerpal všechno, co se dalo říct. Kell
věděl, že jeho okázalá bodrost je maskou panického děsu celé
instituce nad Ameliiným zmizením.Vysvobodil ho.
„Jimmy, jak se to ksakru stalo?“
Marquand se snažil tu otázku obejít.
„Krátce po tvém odchodu jsme dostali zprávu od
Desítky,“ pravil. „Chtěli arabistu, měla to být žena. Ve Společném
výboru pro zpravodajství udělala na premiéra dojem. Jestli
zjistí, že jsme ji ztratili, je konec.“
„Myslel jsem něco jiného.“
„Já vím, že jsi myslel něco jiného,“ pravil Marquand
stroze a díval se stranou, jako by se styděl, že k téhle krizi došlo
za jeho působení.
„Před dvěma týdny byla na pohovoru u Haynese,
obvyklá schůzka mezi čtyřma očima, při níž se předává šéfovská





25
štafeta. Přetřásání tajností a vyprávění skazek o věcech, co
ty a já a vůbec všichni dobří Britové nemají vědět.“
„Například?“
„Však víš.“
„Tak co si tam říkali? Kdo odstřelil Džejára? Že jedenác -
tého září letělo páté letadlo? Chci fakta, Jimmy. Co jí řekl?
Nechoď ksakru kolem toho jako kolem horké kaše.“
„Dobře, dobře.“ Marquand byl zřejmě v koncích. „V neděli
ráno dala vědět, že jede do Paříže, na pohřeb. Bude pár dní
pryč. Ve středu přišla další zpráva. E-mail. Po pohřbu je prý
vyřízená, rozhodla se vzít si dovolenou. V jižní Francii. Jen
tak zničehonic, prý si zkrátka vybere veškeré volno, než ji
o všechen čas připraví práce na špici. Kurz malování v Nice,
něco jako ,to, co jste vždycky chtěli zkusit‘.“ Kellovi se zdálo,
že v Marqunadově dechu cítí závan alkoholu. Ale mohlo to
být i z něho.
„Za dva týdny prý bude zpátky, v případě krize ji
zastihnem na tom a tom čísle v tom a tom hotelu.“
„A pak?“
Marquand si rukou chránil vlasy před nápory londýnské -
ho větru. Zastavil se. Vedle něj na proužku neposečené trávy
poletoval modrý igelitový sáček, vzápětí se zachytil na
nedalekém stromě. Ztlumil hlas, jako by mu bylo hanba za to, co
se chystá říci.
„George za ní někoho poslal. Načerno.“
„Pročpak to udělal?“
„Připadalo mu podezřelé, že si vzala dovolenou tak brzo
po pohovoru s Haynesem. Připadalo mu to zvláštní.“
Kell věděl, že s náčelníkovým asistentem Georgem
Truscottem se počítalo coby s Haynesovým nástupcem na
šéfovském postu. Podle pozorovatelů se čekalo čistě jen na to, až
premiér kývne. Truscott si dal ušít oblek a udělat nábytek
na míru, pozvánky, ještě vlhké, už čekaly na odeslání. Jenže
Amelie Leveneová mu vyfoukla výhru rovnou před nosem.
Žena. Mezi špičkami SIS člověk druhého řádu. Jeho zášť vůči
ní musela být přímo toxická.
„Co je divného na tom, když si někdo v tuhle dobu vezme
dovolenou?“





26
Kell si uvědomoval, že odpověď na svou otázku dobře
zná. Ameliin příběh nedával smysl. Nebyla ten typ, co
chodí na kurzy malování. Žena jako ona nepotřebovala hobby.
Amelie dovolenou využívala jako příležitost k odpočinku.
Lázně, detoxikační kliniky, pětihvězdičkové hotely se
salátovými bary a celými pluky masérů. Nikdy se nezmínila, že
by chtěla malovat. Zatímco si Marquand promýšlel odpověď,
Kell přešel přes pruh neposečené trávy, sejmul ze stromu
uvízlý sáček a nacpal si ho do zadní kapsy džín.
„Jsi vzorný občan, Tome, fakt,“ pravil Marquand. Pohle -
dem sklouzl ke svým botám a zhluboka vzdychl, jako by jej
unavovalo stále omlouvat selhání druhých. „Samozřejmě že
není nic divného na tom, vzít si v tuhle dobu dovolenou. Lidi
ale obvykle něco řeknou předem. Obvykle se to dává do
diáře několik měsíců dopředu. Tohle vypadalo jako rozhodnutí
zčistajasna, reakce na něco, co jí řekl Haynes.“
„A Haynes si o tom myslel co?“
„Souhlasil s Truscottem. Požádali nějaké přátele, aby ji
měli na očích.“
Kell si opět nechal své mínění pro sebe. I on se na
sklonku kariéry stal obětí paranoidních, téměř bludných
manévrů George Truscotta, i tak jej však ohromilo, že dva nejvýše
postavení muži tajné služby dali zelenou sledovací operaci
namířené proti vlastnímu člověku.
„Co jsou zač, ti přátelé? Místní kontakty?“
„Proboha ne. Frantíky za žádnou cenu nezapojovat! Jsou
to profíci. Naši. Bill Knight a jeho žena, Barbara. V
osmadevadesátém se jako důchodci usadili v Mentonu. Nechali jsme
je zapsat do malířského kurzu, viděli Amelii ve středu, když
přijela, trochu si s ní popovídali. Pak Bill hlásil, že neví, kde
je, a že se neobjevila tři dopoledne po sobě.“
„Co je na tom divného?“
Marquand se zachmuřil. „Teď ti nerozumím.“
„Co když si dala pár dní pauzu? Třeba onemocněla?“
„No právě. Neozvala se. Barbara zavolala do hotelu, tam
po ní nebyla ani stopa. Telefonovala Ameliinu manželovi...“
„...Gilesovi,“ utrousil Kell.





27
„Ano, Gilesovi, ten o ní ale od jejího odjezdu z Wiltshiru
neslyšel. Mobil má vypnutý, na e-maily neodpovídá, na jejím
účtu nebyl zaznamenán žádný pohyb. Totální výpadek.“
„Co policie?“
Marquand svraštil huňaté obočí a posměšně napodobil
francouzský přízvuk. „Bof,“ řekl. „Ze silnice ji neseškrábali
a v moři její tělo taky neplavalo, jestli myslíš tohle.“ Když
viděl Kellovu reakci, měl pocit, že se musí omluvit. „Promiň,
to bylo hnusný. Nechtěl jsem to takhle zlehčovat. Celý je to
zatraceně záhadný.“
Seznam možných vysvětlení byl zcela nahodilý a zároveň
nevyčerpatelný: zásah Rusů nebo Íránců do nějakých
Ameliiných osobních záležitostí, tajná dohoda s Američany ohledně
Libye a arabského jara, náhlá krize víry vyvolaná něčím, co
se odehrálo při schůzce s Haynesem. V době, kdy to s Kellem
v SIS začínalo být nahnuté, byla Amelie silně
zaangažovaná ve frankofonní Západní Africe, což mohlo vyvolat zájem
Francouzů nebo Číňanů. Vždy také bylo třeba počítat s tím,
že ve věci mají prsty islamisté.
„A co její krycí identita?“
Zase cítil kocovinovou vyprahlost a otupělost po
tříhodinovém spánku.
„Co když rozjela operaci, o níž Tidla a Fidla nic nevědí?“
Marquand tu možnost připustil, nešlo mu ale na rozum, že
by to bylo natolik tajné, aby se Amelie Leveneová vypařila,
aniž by si zajistila technickou podporu Vládní komunikační
ústředny.
„Podívej,“ řekl. „Jediní zasvěcení jsou Haynes, Truscott
a Knightovi. Pařížská pobočka zatím vůbec nic neví a tak
by to mělo zůstat. Jakmile se něco dostane ven, tajná služba
bude jen pro smích. Bůh ví, co všechno by z toho vzešlo.
Amelie se má do dvou týdnů oficiálně sejít s premiérem.
Nemusím ti zdůrazňovat, že když se schůzka zruší, nastane
takový tanec, že se z toho ve Whitehallu všichni podělají. Jestli
se o ztrátě naší agentské jedničky dovědí ve Washingtonu,
začnou vyšilovat. Haynes ji chce najít během pár dnů a dělat,
že se nic nestalo. Od pondělka za týden musí být zpátky.“





28
Marquand mrkl vpravo, jako by reagoval na náhlý hluk.
„Hele, třeba se prostě objeví. Nejspíš za tím vším vězí nějaký
pařížský slizoun, nějaký Jean-Pierre nebo Xavier s velkým
ptákem a hotýlek v Aix-en-Provence. Víš přece, jak je Amelie
na chlapy. Madonna by mohla brát lekce.“
Kella překvapilo, že se Marquand o Ameliině reputaci
vyjadřuje tak otevřeně. Paralelní vztahy byly v tajné službě
stejně jako alkohol takřka samozřejmost, byla to ale mužská
zábava, o které se nemluví. Za všechna ta léta, co ji Kell znal,
měla Amelie nanejvýš tři milence, a přece se o ní mluvilo, jako
by se vyspala se třemi čtvrtinami osazenstva tajné služby.
„Proč Paříž?“
Marquand vzhlédl. „Zastavila se tam cestou do Nice.“
„To není odpověď. Proč Paříž?“
„V úterý šla na pohřeb.“
„Čí pohřeb?“
„Vůbec netuším.“
U zapřisáhlého kariéristy, jako byl Marquand, nebylo
zvykem, aby se tak ledabyle přiznával k mezerám ve
vědomostech.
„Všechno se to seběhlo hrozně rychle, Tome. Jméno jsme
nedokázali zjistit. Giles si myslí, že jela do krematoria
čtrnáctého obvodu na Montparnassu. Nějaký starý kamarád
ze studentských let.“
„On s ní nejel?“
„Řekla mu, že jeho doprovod není žádoucí.“
„A Giles dělá, co se mu řekne.“
Kell věděl až příliš dobře, jak to v manželství
Leveneových funguje. Studoval je pečlivě, jako odstrašující příklad.
Marquand se už málem rozesmál, ale pak si to rozmyslel.
„Přesně tak. Syndrom Dennise Thatchera. Manžel má být
vidět, ale ne slyšet.“
„Tak se mi zdá, že potřebujete zjistit, co to bylo za
kamaráda.“
Kell vyslovil něco zcela evidentního, ale Marquand uhnul.
„Mám to brát tak, že nám pomůžeš?“
Kell se podíval vzhůru. Mezi větvemi stromů temně
prosvítalo nebe. Schylovalo se k dešti. Myslel na Afghánistán,





29
na knihu, kterou údajně psal, na nudné srpnové noci, jež měl
před sebou v mládenecké garsonce v Kensal Rise. Myslel
na svou ženu a myslel na Amelii. Byl přesvědčen, že je naživu
a také že Marquand před ním něco tají. Kolik dalších starých
agentů pošlou, aby ji sledovali?
„Kolik Její Veličenstvo nabízí?“
„Kolik potřebuješ?“
Byly to cizí peníze, a tak si Jimmy Marquand mohl dovolit
být rozmařilý. Kell na peníze kašlal, ale kdyby se nezeptal,
vypadalo by to, že je sentimentální. Cifru vycucal z vlhkého
odpoledního nebe.
„Tisíc na den. Plus náklady. Budu potřebovat šifrovací
laptop a mobil, samozřejmě taky šifrovací, a krycí jméno
Stephen Uniacke. Slušné auto na letišti v Nice. Jestli tam najdu
dvoudveřového peugeota s kazeťákem, jedu domů.“
„Spolehni se.“
„A George Truscott zaplatí moje pokuty za rychlost.
Všecky.“
„Jasně.“





30
6
kell stihl let v O sm z heathrOw. Když přepínal na „režim
letadlo“, objevila se mu na mobilu zpráva:
Nezapomeň na zítřejší schůzku. 14:00 Finchley.
Sejdeme se v metru.
Finchley. Agonie jeho manželství. Hodina se zachmuřenou
manželskou poradkyní, která nabízela otřepaná klišé jako
sušenky na podnosu. Když se Kell připoutával k sedadlu
u uličky, napadlo ho, že za celých osm měsíců od jeho
odchodu ze SIS je to teprve podruhé, co opouští Londýn. V půlce
března Claire navrhla romantický víkend v Brightonu – „ať
zjistíme, jestli dokážeme být víc než lodě míjející se ve tmě“ –
v hotelu však celou noc probíhala svatební hostina, spát se
dalo jen tři hodiny a v neděli totálně zabředli do známé smršti
vzájemných výčitek a hádek.
Vedle Kella se usadila mladá matka s batoletem, jež se
kroutilo na sedadle u okna. Přišla náležitě připravená na boj,
s taškou plnou časopisů a samolepek, sušenek bez cukru
a lahví vody. Tu a tam, když se chlapec příliš vrtěl nebo
hlasitě zapištěl, věnovala Kellovi vědoucí, skoro omluvný úsměv.
Kell se ji snažil ujistit, že mu to vůbec nevadí: cesta do Nice
přece trvá jen půl druhé hodiny, a on má společnost dětí rád.
„Máte taky děti?“ řekla. Byla to nešťastná otázka.





31
„Ne,“odvětil Kell a shýbl se pro zelenou figurku na
podlaze. „Bohužel ne.“
Matka byla po celý let plně zaměstnána, a tak si Kell při
pročítání Ameliina tajného svazku nemusel dělat starosti
kvůli něčím zvídavým pohledům: člověk na sedadle přes
uličku byl pohroužen do tabulkového procesoru, žena vlevo
za jeho zády usnula s hlavou podepřenou nafukovací
poduškou. Podstatnou část Ameliina příběhu už znal. Byli přáteli
deset let a za tu dobu si vyměnili spoustu důvěrností. Její
cesta do světa tajných služeb začala v mládí. Jako talent
si ji vyhlédla supertajná agentka CIA Joan Guttmannová,
když Amelie koncem sedmdesátých let pracovala jako au pair
v Tunisu. Guttmannová na Amelii upozornila SIS, a ta ji pak
sledovala v Oxfordu a hned poté, co v létě roku 1983
absolvovala s vyznamenáním arabistiku a francouzštinu,
podnikla první kroky k jejímu náboru. Po roce v MECAS, škole
pro špióny v Libanonu, byla v roce 1985 vyslána do Egypta
a v roce 1989 do Iráku. Po návratu do Londýna v roce 1993
se Amelie Weldonová setkala a záhy zasnoubila s Gilesem
Levenem, dvaapadesátiletým obchodníkem s dluhopisy s
třiceti miliony v bance a osobností, kterou jeden z někdejších
Kellových kolegů označil za „silně uspávající“. Ve svazku se
psalo s nádechem letargického antisemitismu, o němž si Kell
myslel, že už v SIS vymřel, že Leveneův postoj k Izraeli je
„ambivalentní“, nicméně že „postoje a případná předpojatost
jeho ženy v této problematice se sledují“.
V tomto kontextu představovala Ameliina cesta k moci
fascinující četbu. Zvláště v první fázi kariéry se jí do cesty stavěl
neuvěřitelný sexismus. V Egyptě ji například přeskočili při
povyšování, protože „vzhledem k reprodukčnímu věku není
pravděpodobné její setrvání v tajné službě“. Post místo ní
připadl dvakrát rozvedenému káhirskému alkoholikovi,
který své zpravodajské informace čerpal ze stránek Al-Ahram.
Její karta se začala obracet v Iráku, kde pracovala pod
neoficiálním krytím jako analytička ve službách francouzského
konsorcia. Irský pas na jméno „Anne Wilkesová“ jí umožnil
zůstat v Bagdádu po dobu první války v Zálivu a kontakty





32
s představiteli strany Baas a prominenty iráckých vojenských
struktur jí vynesly slávu v Londýně i USA. Od té doby šla její
kariéra od úspěchu k úspěchu: vyslána byla do Washingtonu
a Kábulu, odkud řídila operace SIS po celém Afghánistánu –
to trvalo dva roky, po nichž následovalo sesazení Talibanu.
O jejích ambicích v tajné službě leccos naznačovalo její
horování pro silnější britský vliv v Africe, jež v Downing Street
vnímali pod dojmem nástupu arabského jara jako
jasnozřivé. Pro Amelii však znamenalo také konflikt s Georgem
Truscottem, tupým byrokratem, který myšlením ustrnul
v době studené války a jímž běžní pracovníci SIS pohrdali.
Kell zavřel složku. Díval se, jak dítě vedle něj spí v matčině
náruči, a snažil se těšit z toho, že je zpátky ve hře. Nic však
necítil. Osm měsíců přešlapoval na místě a namlouval sobě
i Claire, že zaujal zásadový postoj vůči schizofrenii a
prolhanosti světa tajných služeb. Byl to samozřejmě nesmysl.
Vypoklonkovali ho s ostudou. A když na něj zavolal
Truscottův a Haynesův poskok Marquand, Kell naskočil zpět jako
děcko na pouti, natěšené na další jízdu. Uvědomoval si, že
veškeré jeho odhodlání ukázat, že se v něm mýlili,
dokázat svou nevinu, ba dokonce vybudovat si nový život, stojí
na písku. Navázat mohl jen a jen na svou minulost a na své
schopnosti špióna.
Někde nad jižními Alpami světlo v kabině zesláblo jako
při očním testu. Let neměl žádné zpoždění. Kell vyhlédl
okénkem vpravo a pátral po záři Nice. Letuška se připoutala
k sedadlu obrácenému proti směru letu, v zrcátku pudřenky
zkontrolovala vzhled svého obličeje a věnovala Kellovi jeden
klimatizovaný úsměv. Kell odpověděl kývnutím, spolkl dva
aspiriny a zbytek vody z lahve a pohodlně se opřel, protože
letadlo se nad Středozemním mořem naklonilo. Přistáním
si kapitán vysloužil potlesk podnapilých chlápků z
Yorkshiru o dvě řady za Kellem. Na zavazadla nečekal a kontrolou
prošel na svůj vlastní pas v jedenáct patnáct.
Knightovi čekali v příletové hale. Jimmy Marquand říkal,
že má vyhlížet „britský pár kolem šedesátky, on je ze solárka
osmahlý chlápek s obarveným knírkem, ona drobná, celkem
sympatická čiperka, co je ale stále ve stínu svého manžela“.





33
Popis seděl skoro stoprocentně. Jakmile vyšel soustavou
automatických dveří z odbavovací haly, narazil na neslaného
nemastného, do hněda opáleného Angličana v těsných
plátěných kalhotách a krémové košili s knoflíčky. Ostře zelený
kašmírový svetřík měl přehozený přes ramena a na hrudi
podle středomořského zvyku zavázaný na uzel. Knír už
nebyl obarvený, vypadal však, že Bill Knight věnuje každý
večer alespoň patnáct minut pročesávání jeho řídnoucích
bílých chlupů. Člověk, který sám sobě nikdy neodpustil, že
stárne.
„Vy jste nejspíš Tom,“ řekl příliš hlasitě a pak příliš silně
potřásl Kellovi rukou. Špulil přitom pod knírem rty, jako
kdyby na jazyku převaloval víno. Kell si pohrával s myšlenkou,
že řekne: „Byl bych radši, kdybyste mě oslovoval pane Kelle,“
neměl však energii, aby city toho chlapíka ranil.
„A vy jste určitě Barbara.“
Za Knightem, v postoji, kterému Claire říkala pozice Rain
Mana, vyčkávala drobná nahrbená paní s půlměsícovými
brýlemi. Svýma plachýma, uhýbavýma očima dokázala
omluvit manželovo trochu směšné chování a zároveň navodit
profesionální atmosféru, za což byl Kell rád. Bylo mu jasné,
že Knight toho hodně namluví, ale nejužitečnější informace
dostane od jeho ženy.
„Venku na vás čeká auto,“ řekla, zatímco se Knight nabídl,
že ponese Kellovo zavazadlo. Kell to odmítl a s nelibostí si
uvědomil, že kdyby žila jeho matka, byla by stejně stará jako
tahle drobná paní ve zmačkaných šatech, s nečesanými
šedými vlasy a měkkými, prostými gesty.
„Je to luxusní sedan,“ řekl Knight, jako by neschvaloval
tak velké výdaje. V jeho hlase zněl samolibý nosový tón, jenž
Kellovi začínal být protivný. „Mysím, že budete spokojen.“
Zamířili k východu. Kell se zahlédl v proskleném průčelí
a cítil se jako nezdárný syn na návštěvě u rodičů v komplexu
pro důchodce na Slunečném pobřeží. Nechápal, jak mohla SIS
řešit zmizení Amelie Leveneové hrozící národním skandálem
nasazením přestárlého špióna s kocovinou a dvou pochybných
senilních vysloužilců, kteří nebyli v akci od pádu berlínské
zdi. Co když Marquand chtěl, aby Kell pohořel? Plánoval to?





34
Co když Knightovi pracují podle skrytého plánu a mají Kella
potopit, ještě než začne?
„Tudy,“ pravil Knight. Nějaká mladá žena, hubená jako
manekýna, proběhla automatickými dveřmi a vrhla se do
náruče koženého donchuána, jen o málo mladšího než Kell.
Zaslechl, jak s ruským přízvukem říká „Mon cherie!“ a
zaznamenal, že při polibku má otevřené oči.
Šli vlhkým francouzským večerem přes rozlehlé betonové
parkoviště u budovy terminálu ke třípatrovému parkovacímu
domu sto metrů východně. Provoz na letišti zvolna ustával,
autobusy se bok po boku choulily v temném podjezdu, jeden
řidič spal s hlavou na volantu. Noční cestující se řadili u
spoje do Monaka – všichni byli elegantnější a vyrovnanější než
davy nalévající se pivem na Heathrow. Knight zaplatil
parkovné, lístek pečlivě uložil do pouzdra na účtenky k proplacení
nákladů a zavedl Kella k jeho Citroënu C6 v horním podlaží.
„Papíry, co jste chtěl, přišly před hodinou a leží v obálce
na sedadle spolujezdce,“ pravil. Kell předpokládal, že jde
o legendu a papíry na jméno Uniacke, jež Marquand poslal
prostřednictvím kurýra, aby Kell nemusel přes
francouzskou kontrolu s falešným pasem. „Dejte si pozor,“ pokračoval
Knight a prsty přitom ťukal na zadní okno, jako by se uvnitř
někdo schovával. „Je to diesel. Nevěřil byste, kolik mých
přátel si najalo vůz u Hertze nebo Avise a pak si pobyt ve Francii
zkazili tím, že natankovali bezolovnatý...“
Barbara ho zarazila.
„Bille, pan Kell si na benzince určitě poradí.“
V žlutavém světle nebylo znát, jestli její manžel zrudnul.
Z Knightova spisu, který prolistoval cestou na letiště, Kellovi
utkvěla věta: „Nesnese konverzační vakuum. Sklon mluvit
i tehdy, když by bylo lepší nechat si svoje rady pro sebe.“
„To je v pořádku,“ řekl Kell. „To se stane, ani nevíte jak.“
Vůz Knightových parkoval vedle C6, byl to mercedes
s volantem na pravé straně, dvacet let starou britskou
poznávací značkou a promáčklým pravým předním blatníkem.
„Starý a trochu potlučený méďa,“ vysvětloval poněkud
zbytečně Knight jako člověk zvyklý jezdit autem, na které se





35
lidé dívají skrz prsty. „Ale slouží dobře. Jednou za rok
musíme s Barbarou zpátky za kanál kvůli technické a obnovení
pojistky, ale vyplatí se to...“
To stačilo. Kell hodil tašku na zadní sedadlo citroënu a šel
rovnou k věci.
„A teď k Amelii Leveneové,“ pravil. Parkoviště bylo
prázdné a jejich konverzaci přehlušoval hřmot občasných letadel
a okolního dopravního ruchu. Knight, jehož Kell přerušil
v půlce věty, se zdál být náležitě ve střehu. „Podle Londýna
se paní Leveneová ztratila před několika dny. Mluvili jste
s ní během doby, kdy docházela na kurzy malování?“
„Zajisté,“ odvětil Knight, jako by Kell zpochybňoval jeho
charakter. „Samozřejmě.“
„Co můžete říci o Ameliině rozpoložení, o jejím chování?“
Barbara chtěla něco říci, ale Knight ji přerušil.
„Naprosto normální. Velice přátelská a zapálená.
Představila se jako učitelka na penzi, ovdovělá. Skoro nic, co by
stálo za zmínku.“
Kell si vybavil další řádek z Knightova spisu: „Ne vždy je
ochoten udělat něco navíc. Kolegové během let nabyli dojmu,
že Bill Knight dává přednost klidnému životu před tím, aby
se do něčeho namočil.“
Barbara ho podle očekávání doplnila.
„No,“ ozvala se, neboť cítila, že manželova odpověď Kella
neuspokojila. „Bill a já jsme se v tomhle neshodli. Já měla
dojem, že je trochu rozrušená. Moc toho nenamalovala, což
bylo divné, když se to chtěla naučit. Dost často taky
kontrolovala esemesky na telefonu.“ Pohlédla na Kella a maličko,
spokojeně se usmála jako někdo, komu se podařilo uhodnout
těžkou otázku v křížovce. „To se mi zdálo obzvlášť divné.
Víte, lidi jejího věku nemají pořád v ruce mobil jako mladí.
Viďte, pane Kelle?“
„Říkejte mi Tome. A co přátelé, známí? Viděli jste ji s
někým? Když vás Londýn žádal, abyste na ni dohlédli, jeli jste
za ni do Nice? Chodila někam večer?“
„To je strašně moc otázek najednou,“ ohradil se Knight,
sám se sebou zřejmě spokojený.





36
„Tak to vemte jedno po druhém,“ pravil Kell. Cítil, že
operační adrenalin konečně začíná fungovat. Zafoukal vítr
a Knight si trochu urovnal vlasy.
„Tak teda, já ani Barbara nevíme o tom, že by paní
Leveneová někam jezdila. Ve čtvrtek večer například sama po -
ve čeřela v restauraci na Rue Masséna. Sledoval jsem ji
do hotelu a seděl pak v mercedesu do půlnoci, neviděl jsem
ji ale odcházet.“
Kellův pohled se setkal s Knightovým.
„Najmout si v hotelu pokoj vás nenapadlo?“
Následovalo ticho a rozpačitá výměna pohledů mezi
manželem a manželkou.
„Víte, Tome, ono nebylo nějak moc času, abychom na to
všecko reagovali.“
Knight, možná nevědomky, o krok ustoupil. „Londýn chtěl,
abychom se zapsali do kurzu, měli paní Leveneovou na očích
a hlásili, kdyby se dělo něco zvláštního. To bylo všecko.“
Otěží se chopila Barbara. Zřejmě se obávala, že Kellovi
nabízejí nelichotivý obrázek o svých schopnostech.
„Nevypadalo to, že Londýn počítá s tím, že se něco semele.
Spíš to vyznělo tak, že ji máme hlídat. A teď jsou to teprve
dva nebo tři dny, co jsme hlásili, že paní Leveneová zmizela.“
„A vy si myslíte, že není v Nice, že není prostě u přítele?“
„Ach ne, my si nic nemyslíme,“ odvětil Knight a byla to
nejpřesvědčivější věc, kterou řekl od chvíle, kdy Kell opustil
odbavovací prostor. „Udělali jsme, co nám řekli. Když se paní
Leveneová neukázala na kurzu, zavolali jsme. Pan Marquand
musí mít nějaké podezření, že poslal posilu.“
Posilu. Kell si pomyslel, že přesně před čtyřiadvaceti
hodinami popíjel v natřískaném baru na Dean Street a zpíval
„Happy Birthday“ čtyřicetiletému kamarádovi z univerzity,
s nímž se neviděl patnáct let.
„Londýn má těžkou hlavu z toho, že na jejím účtu není
žádný pohyb a že nebere mobil.“
„Myslíte, že... přeběhla?“ zeptal se Knight a Kell potlačil
úsměv. Ke komu? K Moskvě? Pekingu? Amelie by raději žila
v Albánii.





37
„To není pravděpodobné,“ pravil. „Náčelníci tajných služeb
jsou velká zvířata. Politické dopady by byly katastrofické.
Nikdy ale neříkej nikdy.“
„Nikdy neříkej nikdy,“ zamumlala Barbara.
„Co její pokoj? Prohledal ho někdo?“
Knight zíral do země. Barbara si poopravila půlměsícové
brýle. Kell pochopil, proč to nikdy nedotáhli dál než na
operační podporu v Nairobi.
„Neměli jsme pokyn k nějakému šetření,“ odvětil Knight.
„A co ti lidé, co vedou malířský kurz? Mluvili jste s nimi?“
Knight potřásl hlavou a dál hleděl do země jako peskovaný
školák. Kell se rozhodl dát jim pokoj.
„No dobře. Jak daleko je hotel?“
Barbara vypadala ustaraně. „Na Boulevard Dubouchage.
Asi dvacet minut odtud.“
„Pojedu. Pokoj jste zamluvili na Stephena Uniacka, je to
tak?“
Knight ožil. „Přesně tak. Co takhle pojíst? Mysleli jsme si
s Barbarou, že vás vezmeme do Nice do jedné malé hospůdky
u přístavu, kterou máme rádi. Bývá otevřeno až...“
„Později,“ odpověděl Kell. Na Heathrow si dal plněnou
placku a spláchl ji plechovkou koly. V žaludku mu bude ležet
do rána.
„Něco bych ale od vás potřeboval.“
„Samozřejmě,“ odvětila Barbara.
Kell viděl, že velmi stojí o to co nejvíc svůj návrat na scénu
prodloužit. Možná mu bude užitečná.
„Zavolejte do hotelu Gillespie. Řekněte jim, že jste právě
přistáli a že potřebujete pokoj. Jeďte tam, ale počkejte
venku, ať se domluvíme, ještě než se zapíšete.“
Knight vypadal zmateně.
„Ujednáno?“ zeptal se Kell kousavě. Pokud on dostával
tisícovku na den, Knightovi možná měli nejméně polovinu.
V konečném důsledku to znamenalo, že mají udělat, co jim
řekne. „Potřebuji se dostat do počítačového systému hotelu.
Chci detaily z Ameliina pokoje, časy příchodů a odchodů,
využívání internetu a tak dál. K tomu potřebuji vyrušit toho,





38
kdo má noční službu, dostat ho na pět či deset minut od
stolu. V tom můžete hodně pomoct – objednat službu na pokoj,
stěžovat si na rozbitý kohoutek v koupelně, zapnout poplašný
hlásič. Jasné?“
„Jasné.“
„Máte kufr nebo něco, co vypadá jako zavazadlo na
nocleh?“
Barbara se na okamžik zamyslela a řekla: „Myslím, že
ano.“
„Dejte mi půl hodiny, abych se zapsal, a pak jeďte do
hotelu.“ Uvědomoval si, jak rychle improvizuje, celou dobu se
mu vybavovaly staré triky. Jako by měl mozek osm měsíců
naložený v rosolu.
„Nemusím vám snad říkat, že když mě uvidíte ve
vestibulu, tak se neznáme.“
Knight se hlučně zasmál. „Spolehněte se, Tome.“
„A mějte zapnutý telefon.“
Kell nastoupil do citroënu.
„Do hodiny vám nejspíš budu volat.“





39
7
satelitní naviga Ce CitrOënu si se systémem
jednosměrných ulic v Nice dobře poradila a Kell byl za dvacet minut
na Boulevard Dubouchage. Hotel Gillespie byl přesně to, co
Amelie měla ráda: velikostí skromný, ale stylový, pohodlný,
ne však pompézní. George Truscott by si zamluvil
apartmá v Negrescu a britské daňové poplatníky by přišel pěkně
draho.
O tři bloky dál bylo podzemní parkoviště. Kell se poohlédl
po bezpečném místě, kam by uložil svůj pas a obsah náprsní
tašky, a našel úzkou dutinu v rozpraskané škvárobetonové
tvárnici asi dva metry nad zemí. Knight nechal veškeré
dokumenty pro Stephena Uniacka na sedadle spolujezdce –
kreditní karty, pas, řidičský průkaz a další podružnosti potřebné
k životu v Británii: věrnostní karty supermarketů,
průkazku člena Kew Gardens, doklad o zaplacení motoristické
asistenční služby. Nechyběly ani vybledlé fotografie Uniackovy
fiktivní manželky a dětí. Kell zahodil obálku a vyjel výtahem
na ulici. Uniacke – údajný marketingový konzultant s
kanceláří v Readingu – byla jedna ze tří Kellových krycích
identit, jež během své dvaadvacetileté práce pro britskou tajnou
službu pravidelně používal. Pohybovat se zase pod falešnou
identitou mu připadalo přirozené, ba uklidňující, jako by si
oblékl starý kabát.
K hotelu Gillespie vedla z ulice krátká půlkruhová
cesta, jež umožňovala zajet až před vchod, kde cestující mohli





40
vystoupit a vyložit zavazadla. Kell prošel dvojicí
automatických dveří a po schodišti vystoupil do zšeřelého
půlnočního vestibulu vyzdobeného černobílými fotografiemi Duka
Ellingtona, Dizzyho Gillespieho a dalších prastarých
hudebních legend. Měl hlubokou a nevyléčitelnou averzi vůči jazzu
a slabost pro střízlivé, tlumeně osvětlené vestibuly s koberci
na staré dřevěné podlaze, obstojnými olejomalbami a barem
pro hosty, kde zvoní led a konverzace. Mladík v tmavém saku,
s akné a nakrátko ostříhanými blond vlasy, urovnával
velkou mísu květů pot-pourri na recepčním stole. Noční vrátný.
Pozdravil Kella snaživým úsměvem a Kell si všiml, že
vypadá hrozně unaveně.
„Co pro vás mohu udělat, pane?“
Kell postavil svou tašku na zem a francouzsky vysvětlil,
že si rezervoval pokoj na jméno Uniacke. Mladík jej požádal
o průkaz totožnosti a kreditní kartu k vyplnění
registračního formuláře. Na stole stál terminál počítače a vrátný do něj
zadal jméno Uniacke. Klávesnice ležela pod pultem, mimo
dohled, takže Kell nemohl sledovat úhozy, z nichž by vyčetl
přístupové heslo.


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.