načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cizí země - Charles Cumming

Cizí země

Elektronická kniha: Cizí země
Autor:

Kdo stojí za zmizením šéfky britské MI6?z anglického originálu přeložil Pavel Kolmačka                             ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 315
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu A foreign country ... přeložil Pavel Kolmačka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9613-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po nevydařené afghánské akci se Thomas Kell ocitne v roli obětního beránka a je postaven mimo službu. Novou příležitost dostane teprve tehdy, když záhadně zmizí budoucí šéfová sekce MI6 Amelie Leveneová, s nž byl Kell kdysi v úzkém pracovním kontaktu. I proto je pověřen, aby Leveneovou nalezl a přinutil ji k návratu do Londýna. Před Kellem vyvstávají náhle otázky, zda se Amelie, známá svým přelétavým vztahem k mužům, neřítí do nějakého zkázonosného romantického vztahu, zda se nechystá přeběhnout k "druhé straně" či zda nebyla unesena nebo dokonce zabita. Vyšetřování, které Kell diskrétním způsobem provádí, ho zavede do Francie a do Tuniska. Kell brzy zjistí, že Ameliino zdánlivě nevysvětlitelné chování má příčiny v jejím osobním příběhu, jehož součástí je tragická událost z minulosti. Zároveň je také stále více přesvědčený o Ameliině nevině a předpokládá, že se dostala do bezohledného komplotu cizích zpravodajských her, které se jí pokoušejí před nástupem do vysoké pozice znemožnit a zdiskreditovat... Špionážní román skotského prozaika zachycuje složitou operaci britské tajné služby, na niž se především podílejí šéfová MI6 Amelie Leveneová a agent Thomas Kell.

Popis nakladatele

Kdo stojí za zmizením šéfky britské MI6?

z anglického originálu přeložil Pavel Kolmačka                                                                                                                                                                                                                             Postarší pár, který tráví vysněnou dovolenou v Egyptě, je brutálně zavražděn. Několik dní poté je přímo na ulici v Paříži unesen mladý francouzský účetní. A když na jihu Francie beze stopy zmizí Amelia Leveneová, která se má za šest týdnů stát první šéfkou MI6 v historii, je jasné, že britská tajná služba má vážný problém. V zoufalé situaci, již je třeba vyřešit předtím, než se o ní dozví média, se vedení služby obrátí na jednoho ze svých bývalých členů – zkompromitovaného důstojníka MI6 Thomase Kella. Pro agenta Kella, kterého tajná služba propustila jen několik měsíců předtím, je to poslední šance, jak se očistit, a zadání je jednoduché: stačí, když najde Amelii Levenovou, rychle, v tichosti, za jakoukoli cenu. Stopy vedou do Francie a poté do Tuniska, kde Kell odhaluje šokující tajemství a spiknutí, jež může mít nedozírné následky pro Británii i její spojence.

Špionážní thriller Charlese Cumminga je z těch knih, které se čtou jedním dechem. Po krátké expozici se spouští sprint dramatických událostí, v nichž není nouze o pátrání po zmizelých, rozkrývání záhad, záměny osob a nelítostné hry zpravodajských služeb. Napínavý příběh je plný překvapivých zvratů, postupně přicházíme na kloub tajemstvím,
jejichž kontury se začnou vynořovat v souvislosti s dramatickými událostmi na začátku. Kniha je prvním svazkem dvojice špionážních thrillerů, propojených hlavními postavami a hybateli děje – šéfkou tajné služby Amelií a propuštěným agentem Tomem Kellem. Druhý díl minisérie připravujeme k vydání pod názvem Studenější válka.

Zařazeno v kategoriích
Charles Cumming - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Charles

Cumming

Cizí

země


Charles

Cumming

Cizí

země

Vyšehrad


Věnováno Carolyn Hanburyové


eDiCe Detektivky

Z anglického originálu A Foreign Country

vydaného nakladatelstvím HarperCollins

Publishers v roce 2012 přeložil Pavel Kolmačka

Obrázek na obálce Tom Haugomat

Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2016 jako svou 1477. publi kaci Od po vědná redaktorka Adéla Tošovská Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 180 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz Copyright © 2012 by Charles Cumming Translation © Pavel Kolmačka, 2016 ISBN 978-80-7429-713-7 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

„Než tu práci vezmete, měl byste myslím vědět jednu věc ...

Když ji uděláte dobře, nikdo vám nepoděkuje,

a když se dostanete do potíží, nikdo vám nepomůže.

Vyhovuje vám to?“

„Naprosto.“

„V tom případě vám přeji dobré odpoledne.“

W. Somerset Maugham, Ashenden

„Minulost je cizí země. Věci se tam dělají jinak.“

L. P. Hartley, Poslíček

tuniskO 1978

1

Jean-marC Daumal se prObuDil DO hluku, v němž sevolání k modlitbě mísilo s pláčem jeho dětí. Bylo dusné tuniské

ráno, krátce po sedmé. Chvíli, než si jeho oči zvykly nasluneční svit, Daumal nevnímal beznaděj své situace. Pak ho

přepadla vzpomínka jako záchvat dušnosti. S očimaupřenýma na rozpraskaný obílený strop málem vykřiklzoufalstvím – ženatý jedenačtyřicátník vydaný napospas svému

raněnému srdci.

Amelie Weldonová odešla před šesti dny. Bez varování, bez

důvodu, bez jakéhokoli vzkazu. Jednu chvíli se starala o jeho

děti, chystala jim večeři a četla pohádku před spaním, avzáětí zmizela. V sobotu za svítání Jean-Marcova žena Celine

našla pokoj au pair bez jejích osobních věcí: Ameliin kufr

zmizel ze skříně, fotografie a plakáty ze stěn. Rodinný sejf

v komoře byl zamčený, avšak Ameliin pas a náhrdelník, jež si tam uložila, chyběly. V Port de la Goulette neměli žádný záznam o tom, že by nějaká jedenadvacetiletá Britka, jíž by

odpovídal Ameliin popis, nastoupila na loď do Evropy, ažádná letecká společnost létající z Tunisu neměla na seznamu

pasažérku jménem Amelie Weldonová. Žádný hotel ani hostel

nezaregistroval hosta s jejím jménem a těch pár mladičkých

studentů a emigrantů, s nimiž se v Tunisu stýkala, o nízřejmě nic nevědělo. Jean-Marc se pod zástěrkou starostlivého

zaměstnavatele začal vyptávat na britském velvyslanectví,

obrátil se na agenturu v Paříži, jež Amelii zařizovala práci, a zatelefonoval jejímu bratrovi. Zdálo se však, že tajemství jejího zmizení nedokáže nikdo rozluštit. Jedinou útěchou mu bylo, že v žádné z postranních uliček Tunisu či Kartága se nenašlo její tělo a že ji nepřijali do nemocnice s chorobou, jež

by mu ji vzala navždy. Ale jinak byl naprosto vyřízen. Žena, která mu způsobila nezměrná muka posedlosti, zmizela jako noční ozvěna.

Dětský pláč neustával. Jean-Marc shrnul bílé prostěradlo

pokrývající jeho tělo, posadil se na posteli a mnul si bolavé

místo v kříži. Slyšel Celine, jak říká: „Říkám ti naposled,

Thibaude, že komiksy si budeš prohlížet, až dojíš snídani.“

Musel vynaložit veškerou svou sílu, aby nevstal z postele,

nešel do kuchyně a ve vzteku synovi nenaplácal přes tenkou

látku jeho pyžama s Asterixem. Místo toho se napil vody

z poloprázdné sklenice na nočním stolku, rozhrnul záclony,

vyšel na balkon a z výšky prvního patra hleděl na střechy

La Marsa. Na horizontu klouzal od západu k východu tanker,

za dva dny bude v Suezu. Odjela Amelie soukromou lodí? Ano,

Guttmann má u Hammametu jachtu. Bohatý americký Žid

se svými styky a výsadami, prý má něco společného sMossadem. Daumal věděl, jak se Guttmann po Amelii dívá. Člověk,

který měl v životě všechno, na co si vzpomněl, v ní zavětřil

kořist. Přebral mu ji? Nebylo nic, co by této nesmyslnéžárlivosti dávalo důvod, leda paroháčský strach z pokoření.Otuělý nevyspáním se Daumal posadil na umělohmotnou židli

na balkoně, ze sousední zahrady bylo cítit vůni pekoucího

se chleba. Ve dvoumetrové vzdálenosti, hned u okna, uviděl načatou krabičku Mars Légère, pevnou rukou si zapálil jednu cigaretu a při prvním vdechnutí kouře se rozkašlal.

Kroky v ložnici. Děti přestaly plakat. Ve dveřích na balkon

se objevila Celine.

„Ty jsi vzhůru,“ řekla tónem, který jeho srdce vůči ní ještě

více zatvrdil. Věděl, že jeho žena dává všechno za vinu jemu.

A přece neznala pravdu. Kdyby ji uhádla, možná by ho ještě

utěšovala. Její otec měl koneckonců za léta svého manželství

desítky žen. Lámal si hlavu, proč Celine Amelii prostěnevyhodila. Přinejmenším by mu ušetřila tohle období bolesti.

Jako by ho tím, že ji nechá v domě, chtěla trýznit.


11

„Ano, jsem vzhůru,“ odvětil, přestože Celine už dávnoodešla do koupelny, aby si v rituální studené sprše drhla svédívčí tělo, jež ho nyní odpuzovalo. Jean-Marc zamáčkl cigaretu

a vrátil se do ložnice, našel svůj župan pohozený na podlaze

a sešel dolů do kuchyně.

Fatima, jedna z dvojice posluhovaček přidělených kDaumalově rezidenci jako součást balíčku poskytovaného jeho

chlebodárci v Paříži zaměstnancům mimo vlast, si oblékala

zástěru. Jean-Marc si jí nevšímal – zamířil k překapávači

na sporáku a připravil si kávu s mlékem. Thibaud a Lola

se hihňali v sousední místnosti, nechtěl je však vidět.Radši se usadil ve své kanceláři, zavřel dveře a upíjel z misky

kávu. Každý pokoj, každá vůně, každá zvláštnost této vily mu připomínala Amelii. V téhle kanceláři se poprvé políbili. Tam u toho nízkého oleandru vzadu, který je vidět oknem, se poprvé uprostřed temné noci milovali, zatímco nicnetušící Celine spala v domě. Později Jean-Marc hrozně riskoval, když se ve dvě či ve tři ráno vytrácel z ložnice, aby byl s Amelií,

aby ji svíral, aby ji polykal, aby se dotýkal a dovednězacházel s jejím tělem, jež ho tak opájelo, že se i teď při vzpomínce

na ně zasmál. Vzápětí si uvědomil, jakými myšlenkami se

zaobírá, a že je jen romantický, sám sebe litující blázen.Kolikrát už se málem přiznal a řekl Celine o všech tajnostech

jejich vztahu: o hotelových pokojích, které si s Amelií najali

v Tunisu, o pěti dubnových dnech, jež spolu prožili veSfaxu, když byla jeho žena s dětmi v Beaune. Jean-Marc věděl,

a věděl to vždycky, že podvádění Celine ho těší: byla to jakási

odplata za stojaté vody a celou nudu jejich manželství. Lhaní

mu pomáhalo uchovat si duševní zdraví. Amelie tomurozuměla. Snad právě tohle mezi nimi vytvářelo pouto – jejich

společný sklon ke klamu. Žasl nad její schopností zakrývat

a zametat stopy, takže Celine neměla nejmenší podezření ani

ponětí o tom, co se děje. Všechny ty hanebné lži u snídaně –

„Ano, děkuji. Spala jsem dobře.“ – spolu se strojenoulhostejností vůči Jean-Marcovi, kdykoli se milenci ocitli v Celinině společnosti. To Amelie navrhla, aby za hotel platil hotově, aby se na jeho bankovních výpisech neobjevily žádné podezřelé transakce. To Amelie přestala používat parfém, aby vůně

12

Hermès Calèche neulpěla na manželské posteli. VJean-Mar

cově mysli nevyvstal žádný otazník nad tím, odkud pramení

její hluboké uspokojení z těchto tajných her.

Zazvonil telefon. Nebývalo běžné, aby kdokoli volal před

osmou. Jean-Marc byl skálopevně přesvědčen, že Amelie se

s ním snaží spojit. Zvedl sluchátko a takřka zoufale řekl:

„Oui?“

Žena s americkým přízvukem odpověděla: „John Mark?“

Byla to Guttmannova manželka. Dědička s tím nejlepším

rodokmenem, tatíček senátor, rodinné peníze, které páchly

zřejmě už na lodi prvních přistěhovalců do Ameriky.

„Joan?“

„Přesně tak. Nevolám nevhod?“

Lamentovat nad tím, jak samozřejmě počítá s konverzací

v angličtině, nemělo smysl. Joan stejně jako její manžel se

ani nepokusili zvládnout aspoň pár francouzských vět, na -

učili se jen arabsky.

„Ne, nevoláte nevhod. Právě jsem odcházel do práce.“

Myslel si, že Joan si chce domluvit společný den na pláži

s jeho dětmi.

„Mám vám zavolat Celine?“

Odmlka. Z Joanina hlasu se vytratila obvyklá energie.

Mluvila věcně, ba přímo vážně.

„Vlastně chci mluvit s vámi, Johne Marku.“

„Se mnou?“

„Týká se to Amelie.“

Joan byla zasvěcena. Dověděla se o jejich vztahu. Chce ho

prozradit?

„Co je s ní?“

V jeho hlase zazněl nepřátelský tón.

„Požádala mne, abych vám vyřídila vzkaz.“

„Vy jste ji viděla?“

Bylo to jako doslechnout se o údajně mrtvém příbuzném,

že je živ a zdráv. Nepochyboval, že se k němu vrátí.

„Viděla jsem ji,“ odvětila Joan. „Dělá si kvůli vám starosti.“

Daumal se na ten projev lásky vrhl jako pes na kost, nebylo

proč si myslet, že je vylhaný.

„No ano. Celine a děti o ni měly obavy. Jednu chvíli byla

Amelie s nimi, a pak najednou zmizela...“

„Nejde o Celine. Ani o děti. Má starost o vás.“

Cítil, jak v něm tryská naděje. Náhlým závanem větru se

přibouchly dveře.

„O mě? Nerozumím.“

Další opatrná odmlka. Joan a Amelie si vždycky rozuměly. Joan, kterou Guttmann přivábil elegancí a penězi, byla jako starší sestra, vzor půvabu a vybranosti, jemuž by se Amelie jednou mohla přiblížit.

„Myslím, že rozumíte, Johne Marku.“

Hra byla dohrána. Vztah byl vyzrazen. Všichni vědí, že Jean-Marc Daumal se beznadějně a směšně zamiloval do jedenadvacetileté au pair. V emigrantské komunitě bude

za kašpara.

„Chtěla jsem vás zastihnout dřív, než odejdete do práce.

Chtěla jsem vás ubezpečit, že o tom nikdo neví. Davidovi

jsem nic neřekla a ani nemám v úmyslu něco říkat Celine.“

„Díky,“ odvětil Jean-Marc tiše.

„Amelie odjela z Tunisu. Včera v noci. Bude trochucestovat. Chtěla, abych vám řekla, že ji mrzí, jak se všechnoseběhlo. Nikdy vás nechtěla ranit ani takhle opustit vaši rodinu. Velice jí na vás záleží. Bylo toho na ni moc, víte? Měla ve všem hrozný zmatek. Mluvím srozumitelně, Johne Marku?“

„Mluvíte srozumitelně.“

„Možná byste mohl Celine říci, že volala Amelie. Z letiště.

Řekněte dětem, že se nevrátí.“

„Udělám to.“

„Takhle to bude nejlepší, co říkáte? Nejlepší myslím bude,

když na ni zapomenete.“


14

Te Ď

2

philippe a Jeannine malOtOvi, trvale bytem v Paříži, Rue

Pelleport 79, si svou vysněnou dovolenou v Egyptěplánovali přes rok. Philippe, který nedávno odešel do penze, si

nastřádal tři tisíce euro a vyhledal leteckou společnost, jež

je dopravila do Káhiry (třebaže v šest ráno) za cenu zpáteční

cesty taxíkem na letiště Charlese de Gaulla. Na internetu

prošli nejlepší hotely v Káhiře a Luxoru a zajistili si slevu

pro seniory v luxusním turistickém středisku Šarm aš-Šajch,

kde chtěli odpočívat posledních pět dní své cesty.

Malotovi do Káhiry dorazili za dusného letního odpoledne. Pomilovali se, jen co se za nimi zavřely dveře hotelovéhopokoje. Jeannine pak začala vybalovat, zatímco Philippe zůstal v posteli a četl si román, který ho moc nebavil, Akhénaton le Renégat od Nagíba Mahfúze. Po krátké procházce po okolí se navečeřeli v jedné ze tří hotelových restaurací a před půlnocí usnuli za tlumeného hluku káhirské dopravy.

Následovaly tři příjemné, i když vyčerpávající dny.Jeannine dokázala pět hodin užasle brouzdat Egyptským muzeem, kde, jak prohlásila, ji zcela ohromily Tutanchamónovypoklady. Další den Malotovi krátce po snídani nasedli dotaxíku, aby s úžasem zjistili – jako ostatně každý, kdo je viděl poprvé – že pyramidy se tyčí jen pár set metrů od tuctové

předměstské čtvrti na kraji města. Celý okruh stihli za dvě

hodiny – ustavičně přitom na ně dotírali prodavači tretek

a amatérští průvodci a jeden německý turista s vyholenou


15

hlavou je požádal o snímek před Sfingou. Jeannine velice

dychtila prohlédnout si vnitřek Cheopsovy pyramidy, šla však

sama, protože Philippe trpěl mírnou klaustrofobií a kolegové

v práci jej varovali, že interiér je stísněný a je v něm dusno

a horko. V povznesené náladě z toho, že konečně na vlastní

oči viděla něco, co ji uchvacovalo od dětství, Jeanninezaplatila jednomu Egypťanovi částku v hodnotě patnácti euro

za krátkou projížďku na velbloudovi. Zvíře celou cestu sténalo

a čpělo naftou. Když se druhý den při obědě pokoušelauspořádat snímky v digitálním fotoaparátu, nešťastnou náhodou

smazala obrázek manžela sedícího na velbloudovi.

Na doporučení článku v jednom francouzském lifestylovém časopise jeli do Luxoru nočním vlakem a zamluvili si pokoj v Zimním paláci, byť v Pavilionu, čtyřhvězdičkovépřístavbě původního koloniálního hotelu. Místní cestovní kancelář

jim aktivně nabídla cestu do Údolí králů na oslech – skupina

vyrážela z Luxoru v pět ráno. Malotovi se podle očekávání

přihlásili a v šest hodin viděli úchvatný východ slunce nad

Hatšepsutiným chrámem. Cesta ke chrámům v Dendeře

a Abydosu pak byla, jak se později shodli, to nejlepší z celé

jejich prázdninové cesty. Poslední odpoledne v Luxoru siPhilippe a Jeannine vzali taxík ke chrámu v Karnaku a zdrželi

se zde až do večera, aby zhlédli slavnou zvukovou a světelnou

show. Philippe usnul během prvních deseti minut.

V úterý dorazili do Šarm aš-Šajchu na Sinajskémpoloostrově. Jejich hotel se chlubil třemi bazény, kadeřnickým salonem, dvěma koktejlovými bary, devíti tenisovými kurty a ochrankou dost silnou, aby odradila armádu islámských fanatiků. První večer se Malotovi rozhodli vyjít si na krátkou procházku po pláži. Přestože hotel byl plný, cestou pobetonovém hotelovém chodníku k ještě teplému písku neviděli v měsíčním světle žádné další turisty.

Podle pozdějších odhadů je napadli nejméně tři mužiozbrojení noži a kovovými tyčemi. Jeannine přetrhli náhrdelník, perly z něj se rozkutálely v písku, a stáhli jí zlatý snubní prsten. Philippovi hodili na krk smyčku a strhli ho na zem, kde mu další útočník podřezal hrdlo a opakovaně ho bodl do hrudi a stehen. Vykrvácel za pár minut. Jeanninin křik zadusil cár prostěradla nacpaný do úst. I ona mělaproříznuté hrdlo, silně pohmožděné paže, břicho a boky potlučené

opakovanými ranami kovovou tyčí.

Mladý kanadský pár užívající si líbánky v sousednímhotelu zaznamenal nějaký ruch a slyšel zdušené výkřiky paní

Malotové, ve světle slábnoucího měsíce však nebylo vidět, co

se děje. Když dvojice dorazila na místo, útočníci, kteřípostarší francouzský pár přepadli a zavraždili, již zmizeli do noci.

Zanechali po sobě spoušť, kterou egyptské úřady pohotově

označily za náhodný násilný čin spáchaný cizími živly, „který

se s největší pravděpodobností nebude opakovat“.


17

3

SebraT někoho na ulici je prý snadné jako zapálit sicigaretu. Tak mu to řekli. A Akim Errachidi sedící v dodávce

věděl, že na to má.

Byla pondělní noc na konci července. Terč dostalpřezdívku – HOLST – a již čtrnáct dní byl sledován každý jeho pohyb.

Telefon, e-maily, ložnice, auto: tým nezapomněl na nic.Chlápci, kteří to měli na starosti, byli důkladní a věděli, co chtějí,

to Akim musel uznat. Promysleli každý detail. Měl co dělat

s profíky, o tom nebylo pochyb.

Vedle něj na sedadle řidiče Slimane Nassah bubnoval prsty do rytmu písně vysílané nějakou francouzskou stanicí abarvitě rozprávěl o tom, co by chtěl dělat s Beyoncé.

„Ta prdelka. Jen pět minut s tou sladkou prdelkou.“Rukama opsal tvar a udělal pohyb, jako by si jej posazoval doklína. Akim se zasmál.

„Vypni tu sračku,“ řekl šéf a přikrčil se ke dveřím,připraven vyrazit. Slimane vypnul rádio.

„HOLST je na dohled. Třicet sekund.“

Všechno bylo přesně tak, jak jim to řekli. Temná ulice, známá zkratka, většina Paříže v posteli. Akim uviděl terč na druhé straně ulice u poštovní schránky, právě se chystal přejít.

„Deset sekund.“ Šéf byl ve skvělé formě. „Pamatujte, nikdo nikoho nezraní.“

Akim věděl, že celý vtip je v co nejrychlejším pohybu s minimem hluku. Ve filmech to bývá právě naopak: křik, nabuzení muži ze speciální jednotky se probourávají zdí, házejí omračující granáty a míří samopaly. „Ale my ne,“ řekl šéf. „My to uděláme potichu a profesionálně. Otevřeme dveře, zezadu přistoupíme k HOLSTOVI a postaráme se o to, aby nikdo nic neviděl.“

„Pět sekund.“

Ve vysílačce Akim slyšel ženský hlas, jak říká „čistý vzduch“, což znamenalo, že v dohledu dodávky nikdo není.

„Fajn. Jdem na věc.“

Byla v tom jakási aranžovaná krása. Když HOLSTprocházel kolem Akimových dveří, staly se současně tři věci:

Slimane nastartoval motor, Akim vystoupil na ulici a šéf

otevřel boční posuvné dveře dodávky. Zda terč věděl, co se

děje, nebylo možno poznat. Akim ovinul levou paži kolem

HOLSTOVA krku, rukou mu zakryl široce otevřená ústa

a pravou rukou vlekl tělo do dodávky. Šéf se postaral o zbytek,

popadl jej za nohy a nacpal dovnitř. Akim nastoupil za nimi

a zasunul dveře, jak si to mnohokrát cvičil. Přimáčkli vězně

k podlaze. Uslyšel, jak šéf říká: „Jeď,“ klidně a vyrovnaně,

jako by si kupoval jízdenku na vlak, a Slimane s dodávkou

vymanévroval do ulice.

Celá věc netrvala ani dvacet sekund.

4

thOmas kell se prObuDil v Cizí pOsteli v cizím domě

ve městě, jež velice dobře znal. Bylo jedenáct hodindopoledne, srpen, osm měsíců po jeho nuceném odchodu od tajné

služby. Dvaačtyřicetiletý, žijící odloučeně od svétřiačtyřicetileté ženy, s kocovinou, jejíž šíře a intenzita se mohla měřit

s reprodukcí Jacksona Pollocka na zdi jeho nynější ložnice.

Kde ksakru je? Kell si nejasně vybavoval oslavučtyřicetin v Kensingtonu, natřískaný taxík mířící k baru v Dean

Street, noční klub kdesi v divočině Hackney, a pak už nic.

Shrnul přikrývku. Zjistil, že usnul v šatech. Přinutil se vstát,

marně se sháněl po sklenici vody, roztáhl záclony. V ústech

měl sucho, a jak si zvykal na světlo, hlava ho bolela, jako by

ji drtil svěrák.

Bylo šedivé, líné a sychravé ráno. Ukázalo se, že senachází v prvním patře dvojdomku v neurčité tiché obytné čtvrti.

Na ulici stálo malé růžové kolo, zabezpečené černýmkabelem tlustým jako krajta. O sto metrů dále se žák autoškoly pokoušel o otáčecí manévr. Kell zatáhl závěsy a snažil se zaslechnout nějaké známky života v domě. Pomalu, jakopozaomenutá anekdota, se mu v mysli začaly vynořovat útržky včerejšího večera. Tácy panáků: absint a tequila. Tancoval v nějakém suterénu s nízkým stropem. Natrefil na velkou skupinu českých studentů a dlouze si povídal o seriálu Šílenci z Manhattanu a Donu Draperovi. Celkem jistě si Kellvzpomínal, že seděl v taxíku s obrovským chlapíkem jménem Zoltán. Alkoholická okna míval zamlada celkem pravidelně, teď už se ale řadu let neprobudil s tím, že by si nepamatoval na předešlý večer. Dvacet let u tajné služby ho naučilo, jak výhodné je udržet se na nohou jako poslední.

Sháněl se zrovna po kalhotách, když zazvonil telefon.Číslo se nezobrazilo.

„Tome?“

V oparu kocoviny nejdřív hlas nepoznal. Pak se rozpomněl na známou intonaci.

„Jimmy? Panebože.“

Jimmy Marquand, někdejší Kellův kolega, teď jeden z velekněží britské tajné služby SIS. Jeho ruka byla poslední,kterou Kell potřásl před svým odchodem z Vauxhall Cross onoho svěžího prosincového rána před osmi měsíci.

„Máme problém.“

„Takhle bez okolků?“ pravil Kell. „Nezeptáš, se, jak se mi vede v soukromém sektoru?“

„Je to vážné, Tome. Šel jsem půl kilometru k telefonní budce v Lambethu, aby telefon nebyl napíchnutý. Potřebuju tvou pomoc.“

„Osobní, nebo profesionální?“

Kalhoty objevil pod dekou přehozenou přes opěradlo židle.

„Zmizela nám šéfová.“

Kell se zarazil. Napřáhl ruku a opřel se o zeď. Rázem byl střízlivý, s hlavou čistou jako dítě.

„Šéfová co?“

„Zmizela. Před pěti dny. Nikdo nemá ani ponětí, kam sakra jela nebo co se jí mohlo stát.“

„Ale jaká šéfová?“

V MI6 byl jednotný šik odpůrců někdejší ředitelky Stelly Rimingtonové, alergický na jakoukoli ženu v roli šéfa. Bylo naprosto neuvěřitelné, že výhradně mužské osazenstvoVauxhall Cross nakonec dopustilo, aby byla na nejprestižnější post v britských tajných službách jmenována žena.

„Kdy se to stalo?“

„Nevíš spoustu věcí,“ odpověděl Marquand. „Spousta se toho změnila. Víc nemůžu takhle říct.“

Tak proč se tedy vůbec bavíme, pomyslel si Kell. Chtějí snad, abych se vrátil, po tom všem, co se stalo? Kábul aJásina prostě zametli pod koberec?

„Pro George Truscotta pracovat nebudu,“ ušetřilMarquandovi vyptávání. „Dokud má věci pod palcem Haynes,nevrátím se.“

„Jen kvůli tomuhle,“ odpověděl Marquand.

„Ani za nic.“

Byla to skoro pravda. Pak si Kell uvědomil, že říká:„Začínám přicházet na chuť tomu, nedělat nic,“ což byla vyložená

lež. Hluk na druhém konci byl možná zvukem dokonávání

Marquandových nadějí.

„Je to důležité, Tome. Potřebujeme profíka. Někoho, kdo

ví, co a jak. Ty jsi jediný, komu můžem věřit.“

Kdo je to „my“? Velekněží? Ti, kteří ho vykopli kvůliKábulu? Kteří by ho s klidným svědomím obětovali vyšetřovatelům

dotírajícím na SIS?

„Věřit?“ zopakoval a nazul si botu.

„Věřit,“ řekl Marquand. Znělo to, skoro jako by to myslel

doopravdy.

Kell přistoupil k oknu, vyhlédl ven na růžový bicykl apomalu se rozjíždějícího žáka autoškoly. Co ho po zbytek dne

čeká? Aspirin a televize. Pár vyprošťováků Bloody Mary

v hospodě U Chrta. Osm měsíců se jen flákal. Taková byla

pravda o jeho novém životě „v soukromém sektoru“. Osm

měsíců odpoledního civění na filmy pro pamětníky a propíjení

výslužného v hospodě. Osm měsíců boje o záchranumanželství, které už nic nespasí.

„Určitě se najde někdo jiný, kdo to zvládne,“ řekl. Doufal,

že se nikdo jiný nenajde. Doufal, že se vrátí zpátky do hry.

„Nová šéfová není jen tak někdo,“ odpověděl Marquand.

„Amelie Leveneová to dotáhla na špici. Za šest týdnů má

převzít celý podnik.“

To ovšem bylo eso. Kell se posadil na postel a pomalu se

nakláněl kupředu. To, že šlo o Amelii, naprosto měnilosituaci.

„Proto se obracím na tebe, Tome. Potřebujeme, abys ji

našel. Ty jsi jediný z celé tajné služby věděl, co se jí honí

hlavou.“


22

Trochu Kellovi zalichotil – pro případ, že by ještě váhal.

„Copak jsi to nechtěl? Druhou šanci? Zmákni tuhle věc, a na případ Jásin se zapomene. Mám to z vyšších míst. Najdi ji, a my zrušíme klatbu.“

5

DO své mláDeneCké garsOnky se Kell nechal odvéztošuntělým Fiatem Punto, který řídil Súdánec přivydělávající si

po nocích jako taxikář – na palubní desce měl položenýpaklík cigaret a notně ohmataný výtisk Koránu. Když vycházel

z domu – ukázalo se, že patřil tomu geniálnímu polskému

fanatikovi do posilování, s nímž Kell seděl v opileckémtaxíku z Hackney – poznal omšelé ulice Finsbury Park, kde se

kdysi účastnil společné operace s MI5. Snažil se vybavit si

přesnější podrobnosti té práce: šlo o irské republikány abombu v obchodním domě, usvědčeného chlapíka později pustili

na základě Velkopáteční dohody. Jeho nadřízená tehdy byla

Amelie Leveneová.

Její zmizení bylo nepochybně nejvážnější krizí MI6 odblamáže s iráckými zbraněmi hromadného ničení.Důstojníci prostě jen tak nemizí. Nestává se, že by je někdo unesl,

zavraždil, že by přeběhli. Nemizí beze slova vysvětlení šest

týdnů před nástupem do funkce. Pokud by zpráva oAmeliině zmizení prosákla do médií – panebože, i kdyby prosákla

jen uvnitř Vauxhall Cross – následky by byly katastrofální.

Doma se Kell osprchoval, snědl zbytek jídla, jež si přinesl

z libanonského fastfoodu, kocovinu si srovnal dvěmakodeiny a půllitrem vlažné koly. O hodinu později stál podplatanem dvě stě metrů od galerie Serpentine a sledoval, jak se

k němu blíží Jimmy Marquand, který se tvářil, jako by mu

měli sebrat penzi. Přišel přímo z Vauxhall Cross, na sobě měl


24

oblek a kravatu, avšak kufřík, který ho provázíval naoficiální jednání, si nenesl. Byl to útlý muž, dlouhonohývíkendový cyklista, celý rok opálený, s hustou kšticí lesklých vlasů,

jimiž si v zákulisí SIS vysloužil přezdívku „Melvyn“ podle

známého televizního moderátora. Kell si musel připomínat,

že má plné právo odmítnout to, co se mu Marquand chystá

nabídnout. Nic takového samozřejmě nepřicházelo v úvahu.

Jestliže se Amelie ztratila, jediný, kdo by ji měl najít, byl on.

Krátce si podali ruce a vyrazili severozápadně směrem ke Kensingtonskému paláci.

„Tak jak to jde v soukromém sektoru?“ vyptával seMarquand.

Humor nebyla jeho silná stránka, zvlášť když byl vestresu.

„Pořád v jednom kole? Sekáš dobrotu?“

Kellovi nešlo do hlavy, o co se snaží.

„Tak nějak,“ odvětil.

„Už máš přečtené všecky ty klasické romány, jak jsi chtěl?“

Znělo, to, jako by Marquand přeříkával naučený scénář.

„Pečuješ o zahrádku? Píšeš paměti?“

„Paměti mám dopsané,“ opáčil Kell. „Ty z nich vycházíš hodně špatně.“

„Nic jiného si nezasloužím.“

Marquand zřejmě vyčerpal všechno, co se dalo říct. Kell věděl, že jeho okázalá bodrost je maskou panického děsu celé instituce nad Ameliiným zmizením.Vysvobodil ho.

„Jimmy, jak se to ksakru stalo?“

Marquand se snažil tu otázku obejít.

„Krátce po tvém odchodu jsme dostali zprávu odDesítky,“ pravil. „Chtěli arabistu, měla to být žena. Ve Společném výboru pro zpravodajství udělala na premiéra dojem. Jestli zjistí, že jsme ji ztratili, je konec.“

„Myslel jsem něco jiného.“

„Já vím, že jsi myslel něco jiného,“ pravil Marquandstroze a díval se stranou, jako by se styděl, že k téhle krizi došlo

za jeho působení.

„Před dvěma týdny byla na pohovoru u Haynese,obvyklá schůzka mezi čtyřma očima, při níž se předává šéfovská


25

štafeta. Přetřásání tajností a vyprávění skazek o věcech, co

ty a já a vůbec všichni dobří Britové nemají vědět.“

„Například?“

„Však víš.“

„Tak co si tam říkali? Kdo odstřelil Džejára? Žejedenác

tého září letělo páté letadlo? Chci fakta, Jimmy. Co jí řekl?

Nechoď ksakru kolem toho jako kolem horké kaše.“

„Dobře, dobře.“ Marquand byl zřejmě v koncích. „V neděli

ráno dala vědět, že jede do Paříže, na pohřeb. Bude pár dní

pryč. Ve středu přišla další zpráva. E-mail. Po pohřbu je prý

vyřízená, rozhodla se vzít si dovolenou. V jižní Francii. Jen

tak zničehonic, prý si zkrátka vybere veškeré volno, než ji

o všechen čas připraví práce na špici. Kurz malování v Nice,

něco jako ,to, co jste vždycky chtěli zkusit‘.“ Kellovi se zdálo,

že v Marqunadově dechu cítí závan alkoholu. Ale mohlo to

být i z něho.

„Za dva týdny prý bude zpátky, v případě krize jizastih

nem na tom a tom čísle v tom a tom hotelu.“

„A pak?“

Marquand si rukou chránil vlasy před náporylondýnské

ho větru. Zastavil se. Vedle něj na proužku neposečené trávy

poletoval modrý igelitový sáček, vzápětí se zachytil naneda

lekém stromě. Ztlumil hlas, jako by mu bylo hanba za to, co

se chystá říci.

„George za ní někoho poslal. Načerno.“

„Pročpak to udělal?“

„Připadalo mu podezřelé, že si vzala dovolenou tak brzo

po pohovoru s Haynesem. Připadalo mu to zvláštní.“

Kell věděl, že s náčelníkovým asistentem GeorgemTrus

cottem se počítalo coby s Haynesovým nástupcem našéfov

ském postu. Podle pozorovatelů se čekalo čistě jen na to, až

premiér kývne. Truscott si dal ušít oblek a udělat nábytek

na míru, pozvánky, ještě vlhké, už čekaly na odeslání. Jenže

Amelie Leveneová mu vyfoukla výhru rovnou před nosem.

Žena. Mezi špičkami SIS člověk druhého řádu. Jeho zášť vůči

ní musela být přímo toxická.

„Co je divného na tom, když si někdo v tuhle dobu vezme

dovolenou?“


26

Kell si uvědomoval, že odpověď na svou otázku dobře

zná. Ameliin příběh nedával smysl. Nebyla ten typ, cochodí na kurzy malování. Žena jako ona nepotřebovala hobby.

Amelie dovolenou využívala jako příležitost k odpočinku.

Lázně, detoxikační kliniky, pětihvězdičkové hotely sesalátovými bary a celými pluky masérů. Nikdy se nezmínila, že

by chtěla malovat. Zatímco si Marquand promýšlel odpověď,

Kell přešel přes pruh neposečené trávy, sejmul ze stromu

uvízlý sáček a nacpal si ho do zadní kapsy džín.

„Jsi vzorný občan, Tome, fakt,“ pravil Marquand.Pohledem sklouzl ke svým botám a zhluboka vzdychl, jako by jej

unavovalo stále omlouvat selhání druhých. „Samozřejmě že

není nic divného na tom, vzít si v tuhle dobu dovolenou. Lidi

ale obvykle něco řeknou předem. Obvykle se to dává dodiáře několik měsíců dopředu. Tohle vypadalo jako rozhodnutí

zčistajasna, reakce na něco, co jí řekl Haynes.“

„A Haynes si o tom myslel co?“

„Souhlasil s Truscottem. Požádali nějaké přátele, aby ji

měli na očích.“

Kell si opět nechal své mínění pro sebe. I on se nasklonku kariéry stal obětí paranoidních, téměř bludnýchmanévrů George Truscotta, i tak jej však ohromilo, že dva nejvýše

postavení muži tajné služby dali zelenou sledovací operaci

namířené proti vlastnímu člověku.

„Co jsou zač, ti přátelé? Místní kontakty?“

„Proboha ne. Frantíky za žádnou cenu nezapojovat! Jsou

to profíci. Naši. Bill Knight a jeho žena, Barbara. Vosmadevadesátém se jako důchodci usadili v Mentonu. Nechali jsme je zapsat do malířského kurzu, viděli Amelii ve středu, když přijela, trochu si s ní popovídali. Pak Bill hlásil, že neví, kde je, a že se neobjevila tři dopoledne po sobě.“

„Co je na tom divného?“

Marquand se zachmuřil. „Teď ti nerozumím.“

„Co když si dala pár dní pauzu? Třeba onemocněla?“

„No právě. Neozvala se. Barbara zavolala do hotelu, tam

po ní nebyla ani stopa. Telefonovala Ameliinu manželovi...“

„...Gilesovi,“ utrousil Kell.


27

„Ano, Gilesovi, ten o ní ale od jejího odjezdu z Wiltshiru

neslyšel. Mobil má vypnutý, na e-maily neodpovídá, na jejím

účtu nebyl zaznamenán žádný pohyb. Totální výpadek.“

„Co policie?“

Marquand svraštil huňaté obočí a posměšně napodobil

francouzský přízvuk. „Bof,“ řekl. „Ze silnice ji neseškrábali

a v moři její tělo taky neplavalo, jestli myslíš tohle.“ Když

viděl Kellovu reakci, měl pocit, že se musí omluvit. „Promiň,

to bylo hnusný. Nechtěl jsem to takhle zlehčovat. Celý je to

zatraceně záhadný.“

Seznam možných vysvětlení byl zcela nahodilý a zároveň

nevyčerpatelný: zásah Rusů nebo Íránců do nějakýchAmeliiných osobních záležitostí, tajná dohoda s Američany ohledně

Libye a arabského jara, náhlá krize víry vyvolaná něčím, co

se odehrálo při schůzce s Haynesem. V době, kdy to s Kellem

v SIS začínalo být nahnuté, byla Amelie silnězaangažovaná ve frankofonní Západní Africe, což mohlo vyvolat zájem

Francouzů nebo Číňanů. Vždy také bylo třeba počítat s tím,

že ve věci mají prsty islamisté.

„A co její krycí identita?“

Zase cítil kocovinovou vyprahlost a otupělost potříhodinovém spánku.

„Co když rozjela operaci, o níž Tidla a Fidla nic nevědí?“

Marquand tu možnost připustil, nešlo mu ale na rozum, že

by to bylo natolik tajné, aby se Amelie Leveneová vypařila,

aniž by si zajistila technickou podporu Vládní komunikační

ústředny.

„Podívej,“ řekl. „Jediní zasvěcení jsou Haynes, Truscott

a Knightovi. Pařížská pobočka zatím vůbec nic neví a tak

by to mělo zůstat. Jakmile se něco dostane ven, tajná služba

bude jen pro smích. Bůh ví, co všechno by z toho vzešlo.Amelie se má do dvou týdnů oficiálně sejít s premiérem.Nemusím ti zdůrazňovat, že když se schůzka zruší, nastanetakový tanec, že se z toho ve Whitehallu všichni podělají. Jestli se o ztrátě naší agentské jedničky dovědí ve Washingtonu, začnou vyšilovat. Haynes ji chce najít během pár dnů a dělat, že se nic nestalo. Od pondělka za týden musí být zpátky.“

Marquand mrkl vpravo, jako by reagoval na náhlý hluk. „Hele, třeba se prostě objeví. Nejspíš za tím vším vězí nějaký pařížský slizoun, nějaký Jean-Pierre nebo Xavier s velkým ptákem a hotýlek v Aix-en-Provence. Víš přece, jak je Amelie na chlapy. Madonna by mohla brát lekce.“

Kella překvapilo, že se Marquand o Ameliině reputaci vyjadřuje tak otevřeně. Paralelní vztahy byly v tajné službě stejně jako alkohol takřka samozřejmost, byla to ale mužská zábava, o které se nemluví. Za všechna ta léta, co ji Kell znal, měla Amelie nanejvýš tři milence, a přece se o ní mluvilo, jako by se vyspala se třemi čtvrtinami osazenstva tajné služby.

„Proč Paříž?“

Marquand vzhlédl. „Zastavila se tam cestou do Nice.“

„To není odpověď. Proč Paříž?“

„V úterý šla na pohřeb.“

„Čí pohřeb?“

„Vůbec netuším.“

U zapřisáhlého kariéristy, jako byl Marquand, nebylo zvykem, aby se tak ledabyle přiznával k mezerám vevědomostech.

„Všechno se to seběhlo hrozně rychle, Tome. Jméno jsme nedokázali zjistit. Giles si myslí, že jela do krematoriačtrnáctého obvodu na Montparnassu. Nějaký starý kamarád ze studentských let.“

„On s ní nejel?“

„Řekla mu, že jeho doprovod není žádoucí.“

„A Giles dělá, co se mu řekne.“

Kell věděl až příliš dobře, jak to v manželstvíLeveneových funguje. Studoval je pečlivě, jako odstrašující příklad.

Marquand se už málem rozesmál, ale pak si to rozmyslel.

„Přesně tak. Syndrom Dennise Thatchera. Manžel má být vidět, ale ne slyšet.“

„Tak se mi zdá, že potřebujete zjistit, co to bylo zakamaráda.“

Kell vyslovil něco zcela evidentního, ale Marquand uhnul.

„Mám to brát tak, že nám pomůžeš?“

Kell se podíval vzhůru. Mezi větvemi stromů temněprosvítalo nebe. Schylovalo se k dešti. Myslel na Afghánistán,


29

na knihu, kterou údajně psal, na nudné srpnové noci, jež měl

před sebou v mládenecké garsonce v Kensal Rise. Myslel

na svou ženu a myslel na Amelii. Byl přesvědčen, že je naživu

a také že Marquand před ním něco tají. Kolik dalších starých

agentů pošlou, aby ji sledovali?

„Kolik Její Veličenstvo nabízí?“

„Kolik potřebuješ?“

Byly to cizí peníze, a tak si Jimmy Marquand mohl dovolit být rozmařilý. Kell na peníze kašlal, ale kdyby se nezeptal, vypadalo by to, že je sentimentální. Cifru vycucal z vlhkého odpoledního nebe.

„Tisíc na den. Plus náklady. Budu potřebovat šifrovacílaptop a mobil, samozřejmě taky šifrovací, a krycí jménoStehen Uniacke. Slušné auto na letišti v Nice. Jestli tam najdu dvoudveřového peugeota s kazeťákem, jedu domů.“

„Spolehni se.“

„A George Truscott zaplatí moje pokuty za rychlost.Všecky.“

„Jasně.“

6

kell stihl let v Osm z heathrOw. Když přepínal na „režim

letadlo“, objevila se mu na mobilu zpráva:

Nezapomeň na zítřejší schůzku. 14:00 Finchley.

Sejdeme se v metru.

Finchley. Agonie jeho manželství. Hodina se zachmuřenou manželskou poradkyní, která nabízela otřepaná klišé jako sušenky na podnosu. Když se Kell připoutával k sedadlu u uličky, napadlo ho, že za celých osm měsíců od jehoodchodu ze SIS je to teprve podruhé, co opouští Londýn. V půlce března Claire navrhla romantický víkend v Brightonu – „ať zjistíme, jestli dokážeme být víc než lodě míjející se ve tmě“ – v hotelu však celou noc probíhala svatební hostina, spát se dalo jen tři hodiny a v neděli totálně zabředli do známé smršti vzájemných výčitek a hádek.

Vedle Kella se usadila mladá matka s batoletem, jež se kroutilo na sedadle u okna. Přišla náležitě připravená na boj, s taškou plnou časopisů a samolepek, sušenek bez cukru a lahví vody. Tu a tam, když se chlapec příliš vrtěl nebohlasitě zapištěl, věnovala Kellovi vědoucí, skoro omluvný úsměv. Kell se ji snažil ujistit, že mu to vůbec nevadí: cesta do Nice přece trvá jen půl druhé hodiny, a on má společnost dětí rád.

„Máte taky děti?“ řekla. Byla to nešťastná otázka.

„Ne,“odvětil Kell a shýbl se pro zelenou figurku napodlaze. „Bohužel ne.“

Matka byla po celý let plně zaměstnána, a tak si Kell při

pročítání Ameliina tajného svazku nemusel dělat starosti

kvůli něčím zvídavým pohledům: člověk na sedadle přes

uličku byl pohroužen do tabulkového procesoru, žena vlevo

za jeho zády usnula s hlavou podepřenou nafukovacípoduškou. Podstatnou část Ameliina příběhu už znal. Byli přáteli

deset let a za tu dobu si vyměnili spoustu důvěrností. Její

cesta do světa tajných služeb začala v mládí. Jako talent

si ji vyhlédla supertajná agentka CIA Joan Guttmannová,

když Amelie koncem sedmdesátých let pracovala jako au pair

v Tunisu. Guttmannová na Amelii upozornila SIS, a ta ji pak

sledovala v Oxfordu a hned poté, co v létě roku 1983absolvovala s vyznamenáním arabistiku a francouzštinu,podnikla první kroky k jejímu náboru. Po roce v MECAS, škole

pro špióny v Libanonu, byla v roce 1985 vyslána do Egypta

a v roce 1989 do Iráku. Po návratu do Londýna v roce 1993

se Amelie Weldonová setkala a záhy zasnoubila s Gilesem Levenem, dvaapadesátiletým obchodníkem s dluhopisy střiceti miliony v bance a osobností, kterou jeden z někdejších Kellových kolegů označil za „silně uspávající“. Ve svazku se psalo s nádechem letargického antisemitismu, o němž si Kell myslel, že už v SIS vymřel, že Leveneův postoj k Izraeli je „ambivalentní“, nicméně že „postoje a případná předpojatost jeho ženy v této problematice se sledují“.

V tomto kontextu představovala Ameliina cesta k mocifascinující četbu. Zvláště v první fázi kariéry se jí do cesty stavěl

neuvěřitelný sexismus. V Egyptě ji například přeskočili při

povyšování, protože „vzhledem k reprodukčnímu věku není pravděpodobné její setrvání v tajné službě“. Post místo ní připadl dvakrát rozvedenému káhirskému alkoholikovi,který své zpravodajské informace čerpal ze stránek Al-Ahram. Její karta se začala obracet v Iráku, kde pracovala podneoficiálním krytím jako analytička ve službách francouzského konsorcia. Irský pas na jméno „Anne Wilkesová“ jí umožnil zůstat v Bagdádu po dobu první války v Zálivu a kontakty s představiteli strany Baas a prominenty iráckých vojenských struktur jí vynesly slávu v Londýně i USA. Od té doby šla její kariéra od úspěchu k úspěchu: vyslána byla do Washingtonu a Kábulu, odkud řídila operace SIS po celém Afghánistánu – to trvalo dva roky, po nichž následovalo sesazení Talibanu. O jejích ambicích v tajné službě leccos naznačovalo jejíhorování pro silnější britský vliv v Africe, jež v Downing Street

vnímali pod dojmem nástupu arabského jara jakojasnozřivé. Pro Amelii však znamenalo také konflikt s Georgem

Truscottem, tupým byrokratem, který myšlením ustrnul

v době studené války a jímž běžní pracovníci SIS pohrdali.

Kell zavřel složku. Díval se, jak dítě vedle něj spí v matčině

náruči, a snažil se těšit z toho, že je zpátky ve hře. Nic však

necítil. Osm měsíců přešlapoval na místě a namlouval sobě

i Claire, že zaujal zásadový postoj vůči schizofrenii aprolhanosti světa tajných služeb. Byl to samozřejmě nesmysl.

Vypoklonkovali ho s ostudou. A když na něj zavolalTruscottův a Haynesův poskok Marquand, Kell naskočil zpět jako

děcko na pouti, natěšené na další jízdu. Uvědomoval si, že veškeré jeho odhodlání ukázat, že se v něm mýlili,dokázat svou nevinu, ba dokonce vybudovat si nový život, stojí na písku. Navázat mohl jen a jen na svou minulost a na své

schopnosti špióna.

Někde nad jižními Alpami světlo v kabině zesláblo jako

při očním testu. Let neměl žádné zpoždění. Kell vyhlédl

okénkem vpravo a pátral po záři Nice. Letuška se připoutala

k sedadlu obrácenému proti směru letu, v zrcátku pudřenky

zkontrolovala vzhled svého obličeje a věnovala Kellovi jeden

klimatizovaný úsměv. Kell odpověděl kývnutím, spolkl dva

aspiriny a zbytek vody z lahve a pohodlně se opřel, protože

letadlo se nad Středozemním mořem naklonilo. Přistáním

si kapitán vysloužil potlesk podnapilých chlápků zYorkshiru o dvě řady za Kellem. Na zavazadla nečekal a kontrolou

prošel na svůj vlastní pas v jedenáct patnáct.

Knightovi čekali v příletové hale. Jimmy Marquand říkal,

že má vyhlížet „britský pár kolem šedesátky, on je ze solárka

osmahlý chlápek s obarveným knírkem, ona drobná, celkem

sympatická čiperka, co je ale stále ve stínu svého manžela“.


33

Popis seděl skoro stoprocentně. Jakmile vyšel soustavou automatických dveří z odbavovací haly, narazil na neslaného nemastného, do hněda opáleného Angličana v těsnýchplátěných kalhotách a krémové košili s knoflíčky. Ostře zelený kašmírový svetřík měl přehozený přes ramena a na hrudi podle středomořského zvyku zavázaný na uzel. Knír už nebyl obarvený, vypadal však, že Bill Knight věnuje každý večer alespoň patnáct minut pročesávání jeho řídnoucích bílých chlupů. Člověk, který sám sobě nikdy neodpustil, že stárne.

„Vy jste nejspíš Tom,“ řekl příliš hlasitě a pak příliš silně potřásl Kellovi rukou. Špulil přitom pod knírem rty, jakokdyby na jazyku převaloval víno. Kell si pohrával s myšlenkou, že řekne: „Byl bych radši, kdybyste mě oslovoval pane Kelle,“ neměl však energii, aby city toho chlapíka ranil.

„A vy jste určitě Barbara.“

Za Knightem, v postoji, kterému Claire říkala pozice Rain Mana, vyčkávala drobná nahrbená paní s půlměsícovými brýlemi. Svýma plachýma, uhýbavýma očima dokázala omluvit manželovo trochu směšné chování a zároveň navodit profesionální atmosféru, za což byl Kell rád. Bylo mu jasné, že Knight toho hodně namluví, ale nejužitečnější informace dostane od jeho ženy.

„Venku na vás čeká auto,“ řekla, zatímco se Knight nabídl, že ponese Kellovo zavazadlo. Kell to odmítl a s nelibostí si uvědomil, že kdyby žila jeho matka, byla by stejně stará jako tahle drobná paní ve zmačkaných šatech, s nečesanýmišedými vlasy a měkkými, prostými gesty.

„Je to luxusní sedan,“ řekl Knight, jako by neschvaloval

tak velké výdaje. V jeho hlase zněl samolibý nosový tón, jenž

Kellovi začínal být protivný. „Mysím, že budete spokojen.“

Zamířili k východu. Kell se zahlédl v proskleném průčelí a cítil se jako nezdárný syn na návštěvě u rodičů v komplexu pro důchodce na Slunečném pobřeží. Nechápal, jak mohla SIS řešit zmizení Amelie Leveneové hrozící národním skandálem nasazením přestárlého špióna s kocovinou a dvou pochybných senilních vysloužilců, kteří nebyli v akci od pádu berlínské zdi. Co když Marquand chtěl, aby Kell pohořel? Plánoval to? Co když Knightovi pracují podle skrytého plánu a mají Kella potopit, ještě než začne?

„Tudy,“ pravil Knight. Nějaká mladá žena, hubená jako manekýna, proběhla automatickými dveřmi a vrhla se do náruče koženého donchuána, jen o málo mladšího než Kell. Zaslechl, jak s ruským přízvukem říká „Mon cherie!“ azaznamenal, že při polibku má otevřené oči.

Šli vlhkým francouzským večerem přes rozlehlé betonové parkoviště u budovy terminálu ke třípatrovému parkovacímu domu sto metrů východně. Provoz na letišti zvolna ustával, autobusy se bok po boku choulily v temném podjezdu, jeden řidič spal s hlavou na volantu. Noční cestující se řadili uspoje do Monaka – všichni byli elegantnější a vyrovnanější než davy nalévající se pivem na Heathrow. Knight zaplatilparkovné, lístek pečlivě uložil do pouzdra na účtenky k proplacení

nákladů a zavedl Kella k jeho Citroënu C6 v horním podlaží.

„Papíry, co jste chtěl, přišly před hodinou a leží v obálce

na sedadle spolujezdce,“ pravil. Kell předpokládal, že jde

o legendu a papíry na jméno Uniacke, jež Marquand poslal

prostřednictvím kurýra, aby Kell nemusel přesfrancouzskou kontrolu s falešným pasem. „Dejte si pozor,“ pokračoval

Knight a prsty přitom ťukal na zadní okno, jako by se uvnitř

někdo schovával. „Je to diesel. Nevěřil byste, kolik mýchpřátel si najalo vůz u Hertze nebo Avise a pak si pobyt ve Francii

zkazili tím, že natankovali bezolovnatý...“

Barbara ho zarazila.

„Bille, pan Kell si na benzince určitě poradí.“

V žlutavém světle nebylo znát, jestli její manžel zrudnul. Z Knightova spisu, který prolistoval cestou na letiště, Kellovi utkvěla věta: „Nesnese konverzační vakuum. Sklon mluvit i tehdy, když by bylo lepší nechat si svoje rady pro sebe.“

„To je v pořádku,“ řekl Kell. „To se stane, ani nevíte jak.“

Vůz Knightových parkoval vedle C6, byl to mercedes s volantem na pravé straně, dvacet let starou britskoupoznávací značkou a promáčklým pravým předním blatníkem.

„Starý a trochu potlučený méďa,“ vysvětloval poněkud zbytečně Knight jako člověk zvyklý jezdit autem, na které se lidé dívají skrz prsty. „Ale slouží dobře. Jednou za rokmusíme s Barbarou zpátky za kanál kvůli technické a obnovení

pojistky, ale vyplatí se to...“

To stačilo. Kell hodil tašku na zadní sedadlo citroënu a šel rovnou k věci.

„A teď k Amelii Leveneové,“ pravil. Parkoviště byloprázdné a jejich konverzaci přehlušoval hřmot občasných letadel a okolního dopravního ruchu. Knight, jehož Kell přerušil v půlce věty, se zdál být náležitě ve střehu. „Podle Londýna se paní Leveneová ztratila před několika dny. Mluvili jste s ní během doby, kdy docházela na kurzy malování?“

„Zajisté,“ odvětil Knight, jako by Kell zpochybňoval jeho charakter. „Samozřejmě.“

„Co můžete říci o Ameliině rozpoložení, o jejím chování?“

Barbara chtěla něco říci, ale Knight ji přerušil.

„Naprosto normální. Velice přátelská a zapálená.Představila se jako učitelka na penzi, ovdovělá. Skoro nic, co by stálo za zmínku.“

Kell si vybavil další řádek z Knightova spisu: „Ne vždy je ochoten udělat něco navíc. Kolegové během let nabyli dojmu, že Bill Knight dává přednost klidnému životu před tím, aby se do něčeho namočil.“

Barbara ho podle očekávání doplnila.

„No,“ ozvala se, neboť cítila, že manželova odpověď Kella neuspokojila. „Bill a já jsme se v tomhle neshodli. Já měla dojem, že je trochu rozrušená. Moc toho nenamalovala, což bylo divné, když se to chtěla naučit. Dost často takykontrolovala esemesky na telefonu.“ Pohlédla na Kella a maličko,

spokojeně se usmála jako někdo, komu se podařilo uhodnout

těžkou otázku v křížovce. „To se mi zdálo obzvlášť divné.

Víte, lidi jejího věku nemají pořád v ruce mobil jako mladí.

Viďte, pane Kelle?“

„Říkejte mi Tome. A co přátelé, známí? Viděli jste ji sněkým? Když vás Londýn žádal, abyste na ni dohlédli, jeli jste

za ni do Nice? Chodila někam večer?“

„To je strašně moc otázek najednou,“ ohradil se Knight, sám se sebou zřejmě spokojený.

„Tak to vemte jedno po druhém,“ pravil Kell. Cítil, že operační adrenalin konečně začíná fungovat. Zafoukal vítr a Knight si trochu urovnal vlasy.

„Tak teda, já ani Barbara nevíme o tom, že by paníLeveneová někam jezdila. Ve čtvrtek večer například sama po -

ve čeřela v restauraci na Rue Masséna. Sledoval jsem ji

do hotelu a seděl pak v mercedesu do půlnoci, neviděl jsem

ji ale odcházet.“

Kellův pohled se setkal s Knightovým.

„Najmout si v hotelu pokoj vás nenapadlo?“

Následovalo ticho a rozpačitá výměna pohledů mezimanželem a manželkou.

„Víte, Tome, ono nebylo nějak moc času, abychom na to všecko reagovali.“

Knight, možná nevědomky, o krok ustoupil. „Londýn chtěl, abychom se zapsali do kurzu, měli paní Leveneovou na očích a hlásili, kdyby se dělo něco zvláštního. To bylo všecko.“

Otěží se chopila Barbara. Zřejmě se obávala, že Kellovi nabízejí nelichotivý obrázek o svých schopnostech.

„Nevypadalo to, že Londýn počítá s tím, že se něco semele. Spíš to vyznělo tak, že ji máme hlídat. A teď jsou to teprve dva nebo tři dny, co jsme hlásili, že paní Leveneová zmizela.“

„A vy si myslíte, že není v Nice, že není prostě u přítele?“

„Ach ne, my si nic nemyslíme,“ odvětil Knight a byla to nejpřesvědčivější věc, kterou řekl od chvíle, kdy Kell opustil odbavovací prostor. „Udělali jsme, co nám řekli. Když se paní Leveneová neukázala na kurzu, zavolali jsme. Pan Marquand musí mít nějaké podezření, že poslal posilu.“

Posilu. Kell si pomyslel, že přesně před čtyřiadvacetihodinami popíjel v natřískaném baru na Dean Street a zpíval „Happy Birthday“ čtyřicetiletému kamarádovi z univerzity, s nímž se neviděl patnáct let.

„Londýn má těžkou hlavu z toho, že na jejím účtu není žádný pohyb a že nebere mobil.“

„Myslíte, že... přeběhla?“ zeptal se Knight a Kell potlačil

úsměv. Ke komu? K Moskvě? Pekingu? Amelie by raději žila

v Albánii.


37

„To není pravděpodobné,“ pravil. „Náčelníci tajných služeb jsou velká zvířata. Politické dopady by byly katastrofické. Nikdy ale neříkej nikdy.“

„Nikdy neříkej nikdy,“ zamumlala Barbara.

„Co její pokoj? Prohledal ho někdo?“

Knight zíral do země. Barbara si poopravila půlměsícové brýle. Kell pochopil, proč to nikdy nedotáhli dál než naoperační podporu v Nairobi.

„Neměli jsme pokyn k nějakému šetření,“ odvětil Knight.

„A co ti lidé, co vedou malířský kurz? Mluvili jste s nimi?“

Knight potřásl hlavou a dál hleděl do země jako peskovaný školák. Kell se rozhodl dát jim pokoj.

„No dobře. Jak daleko je hotel?“

Barbara vypadala ustaraně. „Na Boulevard Dubouchage. Asi dvacet minut odtud.“

„Pojedu. Pokoj jste zamluvili na Stephena Uniacka, je to tak?“

Knight ožil. „Přesně tak. Co takhle pojíst? Mysleli jsme si s Barbarou, že vás vezmeme do Nice do jedné malé hospůdky u přístavu, kterou máme rádi. Bývá otevřeno až...“

„Později,“ odpověděl Kell. Na Heathrow si dal plněnou placku a spláchl ji plechovkou koly. V žaludku mu bude ležet do rána.

„Něco bych ale od vás potřeboval.“

„Samozřejmě,“ odvětila Barbara.

Kell viděl, že velmi stojí o to co nejvíc svůj návrat na scénu prodloužit. Možná mu bude užitečná.

„Zavolejte do hotelu Gillespie. Řekněte jim, že jste právě

přistáli a že potřebujete pokoj. Jeďte tam, ale počkejtevenku, ať se domluvíme, ještě než se zapíšete.“

Knight vypadal zmateně.

„Ujednáno?“ zeptal se Kell kousavě. Pokud on dostával tisícovku na den, Knightovi možná měli nejméně polovinu. V konečném důsledku to znamenalo, že mají udělat, co jim řekne. „Potřebuji se dostat do počítačového systému hotelu. Chci detaily z Ameliina pokoje, časy příchodů a odchodů, využívání internetu a tak dál. K tomu potřebuji vyrušit toho, kdo má noční službu, dostat ho na pět či deset minut odstolu. V tom můžete hodně pomoct – objednat službu na pokoj, stěžovat si na rozbitý kohoutek v koupelně, zapnout poplašný hlásič. Jasné?“

„Jasné.“

„Máte kufr nebo něco, co vypadá jako zavazadlo nanocleh?“

Barbara se na okamžik zamyslela a řekla: „Myslím, že ano.“

„Dejte mi půl hodiny, abych se zapsal, a pak jeďte dohotelu.“ Uvědomoval si, jak rychle improvizuje, celou dobu se mu vybavovaly staré triky. Jako by měl mozek osm měsíců naložený v rosolu.

„Nemusím vám snad říkat, že když mě uvidíte vevestibulu, tak se neznáme.“

Knight se hlučně zasmál. „Spolehněte se, Tome.“

„A mějte zapnutý telefon.“

Kell nastoupil do citroënu.

„Do hodiny vám nejspíš budu volat.“

7

satelitní navigaCe CitrOënu si se systémemjednosměrných ulic v Nice dobře poradila a Kell byl za dvacet minut

na Boulevard Dubouchage. Hotel Gillespie byl přesně to, co

Amelie měla ráda: velikostí skromný, ale stylový, pohodlný,

ne však pompézní. George Truscott by si zamluvilapartmá v Negrescu a britské daňové poplatníky by přišel pěkně

draho.

O tři bloky dál bylo podzemní parkoviště. Kell se poohlédl

po bezpečném místě, kam by uložil svůj pas a obsah náprsní

tašky, a našel úzkou dutinu v rozpraskané škvárobetonové tvárnici asi dva metry nad zemí. Knight nechal veškerédokumenty pro Stephena Uniacka na sedadle spolujezdce –kreditní karty, pas, řidičský průkaz a další podružnosti potřebné k životu v Británii: věrnostní karty supermarketů,průkazku člena Kew Gardens, doklad o zaplacení motoristickéasistenční služby. Nechyběly ani vybledlé fotografie Uniackovy fiktivní manželky a dětí. Kell zahodil obálku a vyjel výtahem na ulici. Uniacke – údajný marketingový konzultant skanceláří v Readingu – byla jedna ze tří Kellových krycíchidentit, jež během své dvaadvacetileté práce pro britskou tajnou

službu pravidelně používal. Pohybovat se zase pod falešnou

identitou mu připadalo přirozené, ba uklidňující, jako by si

oblékl starý kabát.

K hotelu Gillespie vedla z ulice krátká půlkruhovácesta, jež umožňovala zajet až před vchod, kde cestující mohli


40

vystoupit a vyložit zavazadla. Kell prošel dvojicíautomatických dveří a po schodišti vystoupil do zšeřeléhopůlnočního vestibulu vyzdobeného černobílými fotografiemi Duka

Ellingtona, Dizzyho Gillespieho a dalších prastarýchhudebních legend. Měl hlubokou a nevyléčitelnou averzi vůči jazzu

a slabost pro střízlivé, tlumeně osvětlené vestibuly s koberci

na staré dřevěné podlaze, obstojnými olejomalbami a barem

pro hosty, kde zvoní led a konverzace. Mladík v tmavém saku,

s akné a nakrátko ostříhanými blond vlasy, urovnávalvelkou mísu květůpotourri na recepčním stole. Noční vrátný.

Pozdravil Kella snaživým úsměvem a Kell si všiml, ževypadá hrozně unaveně.

„Co pro vás mohu udělat, pane?“

Kell postavil svou tašku na zem a francouzsky vysvětlil,

že si rezervoval pokoj na jméno Uniacke. Mladík jej požádal

o průkaz totožnosti a kreditní kartu k vyplněníregistračního formuláře. Na stole stál terminál počítače a vrátný do něj

zadal jméno Uniacke. Klávesnice ležela pod pultem, mimo

dohled, takže Kell nemohl sledovat úhozy, z nichž by vyčetl

přístupové heslo.

„Už jsem tu pobýval,“ řekl a hleděl k malé kanceláři vzadní části recepce, kde bylo vidět druhý terminál. U monitoru stála velká plechovka koly a na stole ležel otevřený tlustý paperback. Kell hledal nějaké známky toho, že ve vestibulu je nainstalován kamerový systém, ale nic nenašel. „Máte v tom systému můj záznam?“

Byla to předem připravená otázka – odpověď na ni znal. Když však vrátný reagoval, měl možnost naklonit se přes stůl a podívat se s předstíraným údivem na rezervační systém.

„Já se podívám, pane,“ odvětil vrátný podle očekávání. Na bledém vymydleném obličeji mu rašily měkké chloupky a na bradě měl naběhlý vřídek už už se chystající prasknout. „Ne, nezdá se mi, že bychom tu měli nějaký záznam...“

„Vážně ne?“

Kell se zatvářil překvapeně, dotkl se na boku monitoru

a naklonil se nad něj tak, že mohl rozpoznat, jaký rezervační

systém hotel používá. Byla to „Opera“, nejrozšířenějšírezervační systém v Evropě, který Kell obstojně znal. Uniackovy


41

údaje byly vloženy do formuláře s nadcházejícími výdajirozesanými do řady kolonek označených hesly „jídlo“,„ubytování“, „nápoje“ a „telefon“. Pokud by vrátný zůstal přihlášen,

přístup k Ameliiným informacím by byl jednoduchý. Kell

věděl, že byla ubytována v pokoji 218 a že program jej dovede

k jejím osobním údajům na dvě tři kliknutí myši.

„Třeba je to na jméno mojí ženy,“ řekl a odtáhl zas ruku před pult. Z baru vyšel jeden host, pokynul vrátnému a kráčel vestibulem k výtahům. Kell ust



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist