načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cizí slovo láska - Erin McCahan

Cizí slovo láska
-4%
sleva

Elektronická kniha: Cizí slovo láska
Autor: Erin McCahan

Vtipný a zároveň dojímavý příběh mimořádně inteligentní šestnáctileté Josie Hlavní hrdinka neřeší žádné závažné problémy – i když trochu světového míru by si ke ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 191
+
-
6,4
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FORTUNA LIBRI ČR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 301
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Love and other foreign words
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.2
PDF velikost (MB): 1.2
MOBI velikost (MB): 0.9
Nakladatelské údaje: Praha, Fortuna Libri, 2014
ISBN: 978-80-7321-829-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dívčí román o šestnáctileté Josie Sheridanové. Je to inteligentní dívka, která má výjimečné vyjadřovací schopnosti, miluje své sestry a nesnáší snoubence jedné z nich. Josie chodí na střední školu, kde díky své inteligenci přeskočila jeden ročník. Jejími nejlepšími kamarády jsou Stu, Sophie Wagemakerovi a její sestry. Jedna z nich je již vdaná a druhá se má zanedlouho vdávat. Josie ale nechce, aby ji opustila i druhá sestra a tak se vydává do boje s budoucím švagrem. Začíná si ale uvědomovat, že je její sestra zamilovaná a tak její snažení nepadá na úrodnou půdu. Místo toho začíná uvažovat, zda její nejlepší kamarád Stu je jen kamarádem.

Popis nakladatele

Vtipný a zároveň dojímavý příběh mimořádně inteligentní šestnáctileté Josie

Hlavní hrdinka neřeší žádné závažné problémy – i když trochu světového míru by si ke svačině určitě dala. Má úžasnou rodinu, miluje své rodiče, zbožňuje své sestry a na milost vzala i švagra (musel však na tom tvrdě pracovat). Teď je na obzoru druhý švagr. Josiina zatím neprovdaná sestra Kate se nezadržitelně žene k oltáři a z nastávajícího člena rodiny Geoffa se budoucí švagrové zvedá žaludek. Co takhle udělat vetřelci ze života peklo? Naštvaná Josie by to možná zvládla, ale rozptylují ji upištěné spolužačky, zlatí hoši všude kolem a zejména to, že každý, zdá se, mluví úplně jiným jazykem.
Jak se dá v takovém světě vůbec vyznat láska a jak dát zakusit nenávist?

Zařazeno v kategoriích
Erin McCahan - další tituly autora:
Cudzie slovo láska Cudzie slovo láska
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Original title: Erin McCahan: LOVE AND OTHER FOREIGN WORDS

Copyright 2014 by Erin McCahan

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2014

Translation © Štěpánka Svobodová, 2014

Cover design © Milan Očenáš, 2014

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Veronika Klementová

První vydání

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních

systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-7321-829-4


Timovi, mému manželovi



7

PRVNÍ KAPITOLA

Nějak to musí jít vyřešit.

Zvažuju vzorce, které připadají v úvahu. Ležím na Stuově posteli, koukám do stropu, ale vidím jen samá x a y a závorky a otazníky. Na  druhé straně místnosti u  kláves sedí zády ke  mně Stu, hraje nahodilé kombinace akordů, a co chvíli se zarazí, aby si zapsal jakési hudební hieroglyfy do sešitu, nebo je vygumoval.

„Nejde to,“ prohlásím. „Je tu moc proměnných.“

„Vždyť to pořád říkám,“ ozve se Stu.

„Ale já to potřebuju vědět.“

„Myslím, že klidně přežiješ, když to prostě vědět nebudeš. Já teda bez toho určitě žít můžu.“

Posadím se, popostrčím si brýle na nose a vidím, že na přikrývce s  cihlově červenými pruhy v  tom latinskoamerickém pestrém stylu jeho pokoje je zatržená nitka.

„Tohle se musí opravit, než se to celé vypáře,“ řeknu.

„Opravit co?“

Řeknu mu to.

„Tak to utrhni,“ navrhne Stu.

„Nic trhat nebudu.“

„No tak si toho teda nevšímej.“


Erin McCahanová

8

„Snad chápeš, že bych nikdy nemohla spát pod dekou, z které takhle trčí nitka. Jen pouhé pomyšlení by mě trápilo celou noc.“

„Tys tady chtěla spát?“ koukne se na mě přes rameno Stu.

„No, teď už rozhodně nechci.“

„Takže to mám brát tak, žes to jednu chvíli připustila?“

„Ber to tak, že ať už budu v budoucnu spát kdekoliv, nebude to pod touhle dekou.“

„Netušil jsem, že naše kamarádství počítá i s přespáváním,“ řekne Stu. „Budeme se taky navzájem česat?“

„Ano. Strašně tě toužím vidět s vlasy vyčesanými nahoru.“

„Tak dobře, a teď si poslechni tohle,“ říká Stu a hraje dál. Hraje dokonale, ozývají se úžasné úvodní trylky jedné z nejbáječnějších písniček všech dob, „Come Sail Away,“ (text i hudba Dennis DeYoung, bývalý frontman skupiny Styx, nyní skladatel, herec na Broadwayi a po všech stránkách dokonalá lidská bytost. Věřím, že ve svém volném čase zachraňuje po celé zemi motoristy v úzkých, pronásleduje kapesní zloděje a daruje krev a krevní plazmu, dokud mu to v  jeho vlastním zájmu dočasně nezakáže Červený kříž. Jo a taky má někde v šatně pelerínu jako Superman.)

Potom začne Stu zpívat. Dost poslouchám hudbu, takže pokud můžu soudit, řekla bych, že pouze Stu dokáže vystihnout Dennise DeYounga, a to je ten nevyšší kompliment, jaký můžu složit někomu, kdo zpívá. Stu zpívá v několika sborech a je tak muzikální, že i náš školní sbormistr s ním často konzultuje aranžmá pro muzikály i sborové skladby. Já, co se týče zpěvu, mám vcelku průměrný hlas, a  co se týče hry na  hudební nástroje, tak jsem naprosto neschopná. Když mi bylo devět, chodila jsem na hodiny klavíru celých dlouhých šest měsíců svého života. Ta věc mi nedávala žádný smysl a  moje učitelka odmítla zodpovědět můj seznam otázek začínajících proč. Proč hrát určitým prstem na určitou klávesu? Proč


Cizí slovo láska

9

je v notovém záznamu ligatura a nehraje se radši jen jedna dlouhá nota? Proč se má používat pravý pedál na tlumení tónů, proč tu dotyčnou notu prostě nehrát? Proč mě neučíte, jak se tohle zpívá? Proč nejsou piana modrá? No vážně, proč neexistujou modrá piana?

Byly jsme obě moc šťastné, když mě rodiče odhlásili.

Těsně předtím, než se „Come Sail Away“ začne zrychlovat, přestane Stu zpívat a přechází ke klasické verzi díla, něčemu mezi menuetem a provedením pro celý velký orchestr, jako by to složil sám velký Johann Sebastian. Kdybych ho neviděla na vlastní oči, přísahala bych, že hraje rozhodně víc klavíristů než jeden.

A sotva po minutě nebo minutě a půl přestává a otáčí se na židli, aby mi viděl do obličeje.

„Tak až sem jsem se zatím dostal,“ říká.

„Mně se to líbí.“

„O to se taky snažím,“ říká Stu ve chvíli, když Sophie volá přes halu: „To není Come Sail Away!“

„Podle mě to tak je,“ odpovídá jí Stu.

„To proto, že seš pošahanej magor.“

„A ty seš zase načinčaná fiflena.“

„Magore!“

„Fifleno!“

„Tak dost,“ objeví se ve dveřích hlava Stuovy matky. „Josie, zdržíš se na večeři?“

„Děkuju, teto Pat, ale nemůžu. Večer k nám přijde Kate a já ji konečně musím pořádně podusit na téma její současný přítel, kterého mimochodem ještě nikdo z nás neviděl.“

„Ty ji chceš vyslýchat? Ale Josie,“ povzdechne teta Pat.

„Musím. Je to jen pro její dobro.“

„Pro její dobro?“ pronesou Stu a  jeho matka simultánně, což tetu Pat pobaví mnohem víc než Stua.


Erin McCahanová

10

„Ano. Potřebuju zjistit, jestli s ním není něco v nepořádku, a to nejspíš je, podle mě ze tří důvodů.“

Teta Pat povytáhne obočí, zatváří se skepticky, ale čeká. To Stu taky občas dělává.

„Tak za  prvé – zvednu ukazovák, abych dodala důraz svému tvrzení: „S každým jejím přítelem bylo vždycky něco v nepořádku. Za druhé – druhý prst nahoru: „Už s ním chodí čtyři měsíce a ještě ho k nám nevzala, tak asi něco tají. A za třetí, a to vyplývá z bodu číslo jedna, pokud jde o kluky a o to, aby si vybrala toho správnýho, nepobrala Kate na rozdíl od Maggie ani špetku soudnosti,“ řeknu o své starší sestře.

„A jak jsi na tom se soudností ty?“ chce vědět Stu.

Než odpovím, cuknu sebou a vybavím si poslední školní ples. „No, určitě dokážu vybrat Kate nějakého kluka líp, než si dokáže vybrat sama. A víš proč? Nejsem tak zaslepená láskou jako ona. Přistupuju k celé záležitosti daleko racionálněji.“

„Tobě se její kluci nikdy nelíbili,“ řekne Stu.

„Můj názor vychází z toho, jaký ten který kluk je.“

„Aha. No tak nám teda řekni, co bylo tak špatného na tom posledním.“

„Kukuřice.“

„Kukuřice?“ diví se teta Pat.

„Kukuřice?“ opakuje Stu.

„Ten kluk jedl jen kukuřici, maso a čokoládu,“ vykládám tetě Pat. „Vidíš, a  právě tady propadla Kate v  testu soudnosti. Ráda vaří. Taky jí přímo tuny brukvovité zeleniny. Dlouhodobě by bylo zcela nemožné mu ji jako dospělému muži vařit, když ji nejí. Proto se logicky pro Kate jako partner naprosto nehodil. Já hned věděla, že se rozejdou. A jen jsem to prostě řekla o trochu dřív, než na to byla připravená.“


Cizí slovo láska

11

„Brukvovité,“ opakuje Stu zamyšleně. „A hlíznaté ne?“

„Té taky.“

„A co luštěniny?“

„Vidím, že mě chápeš.“

„A jak se její přítel jmenuje?“ chce vědět teta Pat.

„Geoff a na konci má ještě u a j, jenomže ty dvě poslední písmenka se nečtou.“ Geoffuj.

„Tak to tedy doufám, už kvůli Kate, že Geoff, jehož jméno končí na f, má rád nejrůznější druhy zeleniny,“ říká.

„To mám právě v plánu dneska večer zjistit,“ říkám já, a když se teta Pat otočí a chystá se k odchodu, ještě ji zarazím. „Vědělas, že je tady zatržená nitka?“

„Ukaž,“ vrací se a podívá se, kam ukazuju. „Ach ano, tady. Tak ji utrhni.“

Stu pokrčí rameny. „Přesně to jsem jí říkal.“

„Když já nemůžu. Co když se mi ji nepodaří utrhnout a naopak ji ještě víc vytáhnu? Co když se to celé nakrabatí? Co když se tam udělá díra –“

„Ukaž.“ Teta Pat se přese mě natáhne, nit utrhne, a já jen syknu. „Hotovo,“ řekne a cestou z místnosti mi ještě věnuje letmý úsměv.

Kouknu se na hodinky. Je skoro pět třicet. „Už musím jít.“ Seskočím z postele, podvrtnu si kotník a zřítím se na zem.

Stu se zlomyslným úsměvem zahraje prvních pár tónů Beethovenovy páté symfonie.

Pa-pa-pa-páááá, pa-pa-pa-páááá

„Dennis DeYoung by mi pomohl vstát,“ říkám, když se zvednu, celá rudá, ale nezraněná, a srovnávám si na nose brýle.

„Stu Wagemaker si myslí, že jsi nemotora.“

„Tak hele,“ zastavuju se ve dveřích. „Jen Auerbachová mi dneska řekla, že si myslí, že se jí líbíš.“


Erin McCahanová

12

„Ona to neví jistě?“

Pokrčila jsem rameny. „Líbí se jí teď zrovna hodně kluků, ale u tebe je to jedno, protože jsem jí řekla, aby se od tebe držela co nejdál.“

„Vážně? A proč?“

„Myslíš kromě toho, že teď chodíš se Sarah Selmanovou?“

„Ano, kromě toho.“

„Řekla jsem jí, že jsi takový ten typ, co by se dal nazvat pomiluj-je-a-odkopni-je.“

„Ale to já přece nejsem.“

„Ale jsi.“

„Ne,“ pronese Stu zřetelně. „Nejsem.“

„Ale jsi,“ volá odkudsi Sophie.

„Vidíš?“

„Obě se pletete,“ řekne Stu a zahraje pár taktů na klávesy.

„Sarah je v  tomhle roce tvoje třetí holka, a  to je teprve duben.“

„Ale už pětadvacátého,“ namítne Stu. „A  taky přece poslední úterý v měsíci.“

„Ale pořád je to úterý třetího měsíce v  roce. To je jedna holka měsíčně. Zatím.“ Zvedám tři prsty, abych vše podtrhla. „To ti snad stačí, ne, nebo mám pokračovat?“

„Ne, protože se pleteš, a já bych nesnesl, kdyby ses ztrapnila.“

„Nepletu se,“ říkám a Sophie mi to potvrzuje.

„Neplete se!“

„Musím fakt jít,“ dodám.

Rozloučím se nejdřív se Sophií a  zastavím se ještě v  kuchyni, abych pohladila Mosese, Wagemakerovic osmikilového kocoura, který mi konečně zas dovolil, abych se ho dotkla poté, co jsem mu minulý týden šlápla na ocásek. Dvakrát.


Cizí slovo láska

13

* * *

Sophie je taky ten typ pomiluj-je-a-odkopni-je. Mají se Stuem stejné blonďaté vlasy, dlouhé ruce a nohy, symetrické tváře a bezstarostný úsměv. Stu skládá hudbu. Sophie maluje – dělá koláže jásavých barev, když je spokojená, a  ponuré krajinky, když není. Protože je znám ale oba odjakživa, můžu říct, že Sophie, pokud odhlédnete od jejího milostného života, je daleko méně komplikovaná. Ne že by doopravdy byla načinčaná fiflena, ale s klidem vypustí věci, které ji nezajímají nebo se jí netýkají.

Nikdo by nemohl Sophii obvinit, že to přehání s přemýšlením, což já jako zarytý (můj táta říká nenapravitelný) myslitel obdivuju. Nechápu, jak to dělá. Musím říct, že pro mě je naprosto fascinující.

Teta Pat říká, že se Sophie se Stuem pořád handrkujou, protože jsou tak málo od sebe. Jen třináct měsíců. Stuovi je šestnáct a Sophii patnáct, je o tři měsíce starší než já, i když já jsem ve škole o rok napřed. Přeskočila jsem druhou třídu a díky tomu jsem teď ve třeťáku – stejně jako Stu.

Teta Pat předpovídá, že až bude Stuovi třicet a Sophii devětadvacet a budou se oba starat o své vlastní rodiny, budou mít svá zaměstnání a budou bydlet každý v jiném státě, tak spolu budou vcelku vycházet.

Dům přes ulici od Wagemakerových patří už skoro dvaadvacet let mým rodičům, a minimálně tak dlouho jim Kate a naše starší sestra, Maggie, říkají teta Pat a strýček Ken.

Proto si taky všichni ve škole myslí, že Stu a Sophie jsou můj bratranec a sestřenice. A my jim to nebereme. Je určitě jednodušší to tak nechat, než vysvětlovat spletitosti tak důvěrného vztahu, který není v rámci rodiny, ale měl by být.

* * *


Erin McCahanová

14

Vycházím z  domu Wagemakerových a  přecházím ulici. Je zima

a ve vzduchu je vlhko, tak jako po typické přepršce pozdního dub

na. V  duchu se znovu vracím k  dilematu, které mě vylákalo ze

Sophiina pokoje poté, kdy jsem, zcela fascinovaná jejím entuzi

asmem, vyslechla drama jejího posledního rozchodu včetně de

tailního popisu toho „hajzla s krysím knírkem“, a pak jsem vešla

do pokoje ke Stuovi, kde jsem se snažila vypočítat rovnici, o níž

Stu prohlásil, že nemá řešení. Určitě se ale plete. Přece by mělo jít

– musí jít – nějak průkazně určit, jestli jsem za svých patnáct ce

lých čtyři let života snědla jednu celou krysu.


15

DRUHÁ KAPITOLA

Dokážu vcelku přesně určit průměrnou velikost krysy. Co ale přesně určit nedokážu, je konzistence, v níž krysy padají do kádí v  masokombinátech. Rovněž nedokážu vyčíslit ani to, kolikrát jsem jedla maso zpracované v podnicích, kde se krysy omylem stávají součástí hotového výrobku, natož četnost, s  jakou má matka kupuje určité značky v určitých obchodech. A celé je to založené na předpokladu, že krysy do takových kádí skutečně padají a  najdou si tak cestu do  hotdogů a  hamburgerů, které jsem doteď snědla. Takže to vypadá, že měl Stu pravdu. Figuruje zde příliš mnoho proměnných a já holt budu muset žít dál s tím, že to nebudu vědět. A to ani přibližně.

Jenomže já nesnáším přibližné představy, stejně jako odhady, a každopádně je mi daleko bližší přesnost matematických vzorců a doslovných překladů. Matematika je taky jazyk, a já jazyky zbožňuju. Jenom se podívejte na všechna ta cizí slova, která jsem dneska použila:

Hieroglyfy: řečtina

Aranžmá: francouzština

Koncert: italština

Menuet: francouzština


Erin McCahanová

16

Hamburger: němčina

Geoffuj: josieština

Vůbec nejúžasnější slovo ze všech řečí na  světě je týpí. Pochází z jazyka Siouxů. A klidně bych se mohla narodit v rodině francouzsky mluvících pastevců koz ve  švýcarských Alpách a  stejně bych hned věděla, co týpí je, jen bych to slovo slyšela vyslovit. Tady nehrozí žádná záměna. Je to naprosto jasné. Je to prostě vrchol lingvistické geniality.

Týpí.

Kéž by byla každá řeč tak jasná jako siouxština. Vcházím do kuchyně zadními dveřmi a jsem tam sama dostatečně dlouho na to, abych si dala dohromady, co bude dneska k večeři. Maminka mi tu připravila jednoduchou kulinářskou úlohu s omezeným počtem proměnných. Když vezmu v úvahu vzájemnou polohu mletého hovězího, cibule a čerstvých rajčat v lednici a  červených fazolí a  koření na  kuchyňské lince, snadno si spočítám, že bude chilli. (Patrně se stopovým množstvím krysy. To se ale nikdy nedozvím.) Ani jeden z mých rodičů většinou nedorazí domů před šestou. Chilli se musí připravovat zvolna, tak se dám okamžitě do díla jako zástupce šéfkuchaře, vyškolený a hojně využívaný sestrou i matkou.

Stačila jsem tak akorát dát vhodný hrnec na sporák, když zadními dveřmi do kuchyně vpluje Kate a v ruce drží mobil jako vysílačku.

„Ne,“ říká do sluchátka a odkládá si kabelku a kufřík. „V úterý musím být v Cincinnati, ve středu v Daytonu a ve čtvrtek jsem skoro celý den na školení, takže si vás můžu napsat jedině na pondělí nebo na pátek.“ Zářivě se na mě usměje, pošle mi vzdušný polibek, ukáže na  telefon, rozhodí oběma rukama, zakoulí nad se


Cizí slovo láska

17

bou očima, což u  mě vyvolá úsměv, a  ukáže s  tázavým výrazem na hrnec.

„Chilli,“ informuju ji.

„Ne,“ pokračuje Kate do  telefonu. „Už jsem u  něj v  kanceláři byla třikrát a  pokaždé mě nechal přes hodinu čekat. Nebudu se mu omlouvat za to, že si svého času vážím stejně jako on svého,“ říká, tiskne si mobil ramenem ke krku a vyndává maso a cibuli – já popadnu rajčata – z lednice. „A stejně nikdy nepřestane předepisovat Lederhosen-maxon.“ Tak mi to aspoň zní, ale asi to bude jméno nějakého léku, o němž jsem nikdy neslyšela. Kate nalije trochu olivového oleje do hrnce a dál pokračuje v pantomimě, jejímž cílem je večeře. Telefon zavěsí, když už je cibule do zlatova a všechna rajčata pečlivě nakrájená na kostičky.

„Takže,“ říká a znovu ke mně vyšle zářivý úsměv. „Ahoj.“

Pak od ní dostávám pořádnou pusu a ptám se, kolik si myslí, že za život snědla upraveného mletého masa.

Kate jezdí jako cesťák s léky – teda, je obchodní zástupkyní jedné farmaceutické firmy – takže je pořád po  doktorech v  ordinacích a nemocnicích a nabízí nejnovější hity v boji s plešatostí nebo na podpoření vaginální vlhkosti.

Zásobuje mě takovými těmi poznámkovými bloky a propiskami. Vždycky je na nich jméno a efektní logo nějakého léku. Zatím patřil mezi mé favority bloček tak deset na patnáct centimetrů s velkými modrými písmeny na horním okraji – CYLAXIPRO: Jedna denní dávka omezí výskyt herpesu v  intimních partiích. Požádala jsem matku, aby mi na to napsala omluvenku, ale odmítla. Napsala jsem loni na takový papírek poděkování za narozeniny strejčkovi Vicovi a tetě Toot. Poslali mi deset dolarů a gratulaci s opičkou, a já jim za to byla upřímně vděčná a taky jsem to řekla. Pak jsem ale musela použít kartičku, kterou matka schválila,


Erin McCahanová

18

abych se omluvila za odkaz na genitální herpes, který jsem připojila k původnímu poděkování, a vysvětlit, jak se Kate podílí na prevenci jeho rozšíření.

Od  té doby nese většina mých propisek a  bločků jména léků proti alergii nebo na snižování hladiny cholesterolu. Dneska přichází máma domů dřív než táta. Čtyři dny v týdnu vyučuje zdravotní sestřičky na Ohio State University’s College. Je to ve staré části Bexley, tak asi třicet minut od nás. Přitom to ale tak nějak vypadá, že je to blíž než Katin byt, a ten je přitom pouhých patnáct minut od nás v centru Columbusu. Od té doby, co se odstěhovala, mi to připadá jako lán světa. Obzvlášť když k nám chodí na večeři čím dál míň, s ohledem na svou práci a na své kluky, kteří jedí jen kukuřici nebo mají nemoci, o nichž nás odmítá informovat.

V sedm třicet – čas na večeři, kterému můj táta říká kosmopolitní, ale nikdy s vážnou tváří – sedíme my čtyři Sheridanové u kuchyňského stolu a Kate se přímo rozplývá nad chilli. Je dobré, ale zase žádný zázrak.

„Zrovna myslím na Geoffa,“ řekne, když máma podotkne, že vypadá šťastně.

„Já už na něj myslela dřív,“ podotknu, „A vsadím se, že jsme si nemyslely totéž.“

„Josie,“ začne Kate povzbudivým tónem, „zamiluješ si ho.“

„A kdy se s ním seznámíme?“

„No,“ začne Kate a dychtivě se zadívá na matku a otce, „myslela jsem, že bych ho přivedla v pátek. Na večeři? A možná dokonce i na velkou rodinnou večeři?“

Velká rodinná večeře znamená v  sheridanštině matka, otec, Maggie s manželem Rossem, Kate a já. A jsme tak vysocí a upo


Cizí slovo láska

19

vídaní, že vyplníme celou místnost, jako by nás bylo víc než šest.

Máma s tátou si ve vteřině vymění pohledy i podivné neznatelné pokývnutí, které Kate neregistruje.

„To bude prima,“ řekne matka. „Na  večeři. Nějaké zvláštní přání?“

„Špagety,“ vyhrkneme obě s  Kate v  šťastné jednotě. Při všech slavnostních příležitostech, kde nutně nemusí být jejich součástí podnos s  obří krocaní zdechlinou, máme totiž jako rodina už dlouho nejradši špagety. Pro většinu lidí to není žádné slavností jídlo, ale většina lidí taky neochutnala matčinu domácí omáčku. Teta Pat chce, aby ji uvedla na trh, a matka vždycky znova přijímá její kompliment, ale nějak zvlášť nadšeně se na to netváří. Tenhle její výraz musí mít kořeny někde v dávné minulosti.

Už skoro po večeři, během níž nás Kate baví sáhodlouhým líčením ne zcela konkrétních, ale rozhodně mimořádných kvalit svého přítele a  používá přitom adjektiva jako nádherný, skvělý, zajímavý, jedinečný, úžasný, dáme dohromady i  plán na  páteční speciální rodinnou večeři.

„Zůstaneš tady dneska přes noc?“ zeptá se otec Kate a podívá se na hodinky a potom na kuchyňské hodiny – což znamená v naší soukromé sheridanštině – zůstaň anebo jdi, ale teď je ten správný okamžik, aby ses rozhodla.

„Bude tu spát,“ odpovídám já za  ni, beru ji za  ruku a  říkám: „Tak pojď,“ a spolu běžíme nahoru do mého pokoje.

Skočím na  postel, nohy si složím pod sebe, na  nose si narovnám brýle a říkám: „A teď mi pověz všechno, cos neřekla o Geoffujovi mámě a tátovi.“

„Už jsem ti řekla všechno.“ Kate se hrabe v mé zásuvce s pyžamy. Vytahuje dvě noční košile – obě, které mi sama dala – a já si ukazuju na modrou a vínovou jí nechávám.


Erin McCahanová

20

„Jí listovou zeleninu?“

„Co se týče jídla, má Geoff skutečně velmi vytříbený vkus,“ řekne Kate a začíná ze sebe stahovat jednu slupku po druhé. „A ano, vařím mu, a  ano, má rád zeleninu. Vaříme často spolu.“ Pak se na moment zamyslí. „Ano, vaříme spolu vlastně docela dost.“

„Ale není to eufemismus pro sex, že ne?“

„Ale Josie! Jasně že ne.“

„Protože by mohl klidně být, ale byla bych radši, kdyby nebyl.“

„Nech toho. Geoff a  já spolu vaříme. V  hrncích a  pánvích. A jemu to chutná a oceňuje jídla, která uvaříme.“

„Hmm, kloním se k tomu, že bych ho mohla mít ráda,“ říkám a kladu důraz na kloním se.

„Já z toho mám dobrý pocit. Říkala jsem ti, že je skvělý?“ zasní se Kate.

„Několikrát.“

Kate mizí v koupelně a za pár minut se vynoří v mé noční košili. Vypadá, jako kdyby se zrovna vrátila domů z profesionálního fotbalového zápasu, kde fandila ze všech sil. Přesto i v tuto pozdní hodinu jsou její vlasy takřka dokonalé. Já si roztržitě chviličku hraju s culíkem a Kate vzápětí sáhne po kartáči, který leží na mém toaletním stolku, a zavelí mi, abych se otočila. Okamžitě poslechnu.

Kate mi stáhne z vlasů gumičku a začne mě česat, já si sundávám brýle a pokládám je na bezpečné místo na nočním stolku. To, jak mi Kate kartáčuje vlasy, patří k prvním věcem, které si z dětství pamatuju. Bylo mi tři a půl. Jí bylo skoro čtrnáct a povídaly jsme si o ptácích. Chtěla jsem vědět, jak to, že v zimě nezmrznou a nepadají nám s hlasitým pleskáním na dvůr. Kate mi řekla, že se z nebe snesou andělé a udržují svými křídly ptáky v teple, ale když jsem se zeptala, proč se ptáci nezahřívají pomocí svých vlastních křídel, na to už odpověď neměla.


Cizí slovo láska

21

„Umím si představit, že mě chceš kvůli Geoffovi pořádně podusit,“ říká, a mně div nevstávají vlasy na hlavě nad tím, jak mě má prokouknutou.

„Ani ne,“ řeknu. „Ale pořádně si podám jeho.“

„Josie,“ směje se nahlas Kate.

„Měla bys ho varovat dřív než v pátek, že mám svůj seznam sedmatřiceti věcí, na které se ho musím zeptat.“

„Jen třicet sedm? A proč ne rovnou čtyřicet?“

„Protože počet otázek nemá nic společného s otázkami samotnými. A mám jich zkrátka tolik, kolik potřebuju.“

„To myslíš vážně?“

„Ano.“

„Tak mi dej příklad.“

Otočím se k ní. „Tak například, kdyby každý den pouštěl v autobuse sednout těhotnou paní, a  pak by zjistil, že není těhotná a jen to hraje, aby přinutila svého přítele, aby si ji vzal, pouštěl by ji sednout i pak? A řekl by to tomu příteli?“

„Je to jedna otázka nebo dvě?“ chce vědět Kate.

„Jedna, jen má dvě části.“

„Hmm,“ bručí Kate. „To je dobrá otázka,“ řekne a  otočí mi hlavu, aby mě mohla dál česat.

„To by ses ho měla zeptat. Už se nemůžu dočkat, co ti odpoví. Bude to určitě skvělé,“ vrká a já po ní to slovo šeptem opakuju.

Jsem ráda, že k ní nejsem otočená čelem, protože cítím, jak se mi začíná kroutit pusa.

„A jaké má chyby?“ vyzvídám.

„Nemá žádné.“

„To není možné a ty to dobře víš.“

„No, tak jinak. Žádných chyb jsem si nevšimla, protože všechno ostatní je na něm tak úžasné.“


Erin McCahanová

22

„Takže bys to mohla popsat tak, že jsi slepá k  jeho chybám?“ navrhnu.

„Klidně. Tohle se ti děje, když jsi zamilovaná. Přehlížíš bezvýznamné věci. Spokojená?“ ptá se zas Kate, odkládá kartáč a  leze do postele.

„Ne, protože potřebuju vědět, jak definuješ slovo bezvýznamné.“

„Co myslíš tím, jak ho definuju?“

Zhasnu.

„Bezvýznamné jako že si čte dlouho do noci,“ říkám a vklouznu na svou stranu postele, „nebo bezvýznamné jako velké chlupaté bradavice na obličeji a bezděčné dloubání se v nose?“

„Bezděčné – ale Josie.“ Kate se hihňá. „To ne.“

„Hrb? Vlasy rozježené jako troll?“

„Nic takového.“

„Syfilis v terciárním stadiu?“

„Dobrou noc, Josie,“ říká Kate, zlehka mě políbí a otáčí se zády.

„Zvrácený zájem o břichomluvectví?“

„Ne.“

„Nekontrolovatelná vodnatá stolice? Plenky? Nosí plenky pro dospělé? Nebo nosí plenky pro dospělé a přitom je nepotřebuje? Hele, to by bylo něco docela důležitýho, co bys přehlížet neměla, nemyslíš?“

Kate si přetáhne polštář přes hlavu, usmívá se od ucha k uchu a zachumlává se do deky. Ušklíbnu se a přisunu se k ní blíž. Jak mě může Stu obviňovat z toho, že nemám ráda kluky, se kterými Kate chodí, když díky jim prožívám takové okamžiky? Doufám, že už nikdy nebude sama.


23

TŘETÍ KAPITOLA

Dneska po škole se Jen Auerbachová prudce opře o mou skříňku v šatně a začne to na mě pálit. Její doširoka otevřené tmavohnědé oči jako by se usmívaly bez jejího přičinění, takže díky tomu vypadá, jako by právě měla vyslechnout ne jen dobrou, ale přímo skvělou zprávu. Je mi vždycky trochu líto, když pro ni žádnou úžasnou novinu nemám.

„Takhle daleko od mýho obličeje,“ říká Jen. „Říkám ti, vážně, byl takhle daleko od mýho obličeje.“ Jen drží palec od ukazováku pět centimetrů. „Ach, a tak nádherně voněl. Čím to jenom je, že kluci, který vypadaj skvěle, taky krásně voněj, a to bez ohledu na to, jak opravdu voněj. Víš, je to jako že i kdyby voněl jak den starej omastek z pizzy, tak bych si řekla, ach, tak ráda bych si s ním teď dala pizzu. Hned. Teď hned.“

V  duchu jsem se přeladila na  Jenin přirozený jazyk a  došlo mi, že mluví o Joshovi Brandstetterovi, nejhezčím klukovi z naší třídy. Jen s ním byla od ledna ve dvojici v chemickém praktiku, protože si ji vylosoval. Říkala, že se snažila tvářit, jako že je jí to jedno, když vytáhl papírek s jejím jménem z velké kádinky, ale u Jen Auerbachové je téměř nemožné se tvářit jako by nic, ať už jde o cokoliv.


Erin McCahanová

24

S Jen spolu kamarádíme už od sedmičky. Jsme nejvyšší holky na škole. Jen, Emmy Newallová a ještě pár dalších holek, co hrajeme volejbal. Já jsem, díky matčině DNA, nejvyšší z týmu, ale ne nejlepší. Nejlepší jsou Jen a Emmy. Už teď mají můj hlas jako dvojice kapitánek.

„A co jste dělali?“ ptám se. „Myslím v tom praktiku?“

„Nevím. Nějakou pitomost, ale bylo to super, protože jsme museli být u sebe tak blízko“ – a Jen už zase ukazuje nepatrnou vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem – „abychom mohli odečítat výsledky.“

„A ty ani nevíš, co vyšlo, že jo?“

„To si piš. Nemám tušení. Všechno jsem od něj opsala. Měla jsem plnou hlavu toho, že tak nádherně voní.“

„Kdo nádherně voní?“ vstoupila nám do hovoru i do prostoru Emmy Newallová.

„Josh Brandstetter,“ ochotně hlásí Jen.

„A jako co voní?“

„Jako den starej omastek na pizze,“ říkám já a Jen se neubrání úsměvu, když vidí, jak Emmy při té představě ohrnuje nos.

„A to ti připadá jako příjemná vůně?“

„Ne. Dělala jsem si legraci,“ culím se.

„Nějak mi to nedochází,“ stěžuje si Emmy, a  Jen jí to rychle ve zkratce vysvětluje, Emmy nakonec ne zrovna nadšeně kývne a hodnotí celou věc jako boží.

Natáhnu se po věcech na běhání. Emmy taky běhá, tak čeká, že půjdeme dolů do šatny spolu.

„Hej, poslyš, Jen,“ říkám a zavírám skříňku. „V pátek se s tebou v Eastonu sejít nemůžu.“

Easton Town center je supermoderní nákupní centrum, které je částečně pod střechou a částečně pod širým nebem a kde se s oblibou poflakuje půl města pod třicet. Mně to obvykle připadá


Cizí slovo láska

25

jako pestré bludiště fluorescentních světel a pulsující hudby a taky nekonečného množství cizích lidí, proložené okamžiky úlevného vysvobození, když se s kamarády dobíjíme limonádami a křehkými preclíky v občerstvovacím koutku. Jo, a taky mám ráda, když pak jedeme domů v Jenině autě a hodnotíme, jak se nám akce vydařila, takže vím přesně, jak moc jsem se bavila.

„Ty jedeš v pátek do Eastonu a mě jsi nepozvala?“ ptá se Emmy Jen a současně se snaží sundat z lesku na rty pár přilepených vlasů. „Tak to ti teda děkuju.“

„Tak se podívej do  mobilu,“ brání se Jen. „Zvala už jsem tě nejmíň před týdnem. Jedem všichni.“

Všichni znamená pro Jen všichni, většina, několik nebo taky jenom jedna kamarádka z volejbalového družstva.

„A proč ty ne?“ obrací se Emmy na mě.

„Ségra si přivede k nám na večeři svýho kluka a já ho ještě neviděla, tak musím zůstat doma.“

„A nemohla by ses s ním seznámit a pak jet s námi?“ navrhne Emmy. „Řekni vašim, že už něco máš. Klidně tě vyzvednu, jestli chceš,“ nabízí trochu podrážděně.

„Ne. Chci být u toho. Říká, že je do něj zamilovaná, tak se tam musím chvíli zdržet, abych si ho prověřila,“ říkám a Jen se proti Emmy staví na mou obranu.

„Přece víš, jak je na tom Josie se sestrami.“

„Vím, jak je na  tom s  celou rodinou. Je to fakt prapodivný,“ říká Emmy tónem, který nesnáším. Disponuje ale jen omezeným repertoárem tónů a žádný není zrovna dvakrát příjemný, takže je vcelku snadné nebrat na vědomí – nebo v duchu interpretovat jinak – některé věci, které říká.

Nejsou to jenom slova, co dodává věcem smysl. Je to daleko víc. A někdy, jako třeba v Emmině případě, je to naopak mnohem míň.


26

ČTVRTÁ KAPITOLA

V pátek už je skoro pět třicet, když se dostanu domů. Jdu rovnou do kuchyně plné výrazné vůně čerstvě nasekané bazalky, vyrovnané do  úhledné hromádky na  kuchyňské lince vedle sporáku. Máma, která má pátky volné, se vynoří ze spíže s velkou lahví olivového oleje v  ruce, přivítáme se a  dáme si pusu na  tvář.

„Tak jak bylo dneska?“ ptá se máma. „Zajímavý den?“ Nikdy se neptá, jestli se den vydařil. Pokud se stalo něco zajímavého, tak už to samo o sobě vypovídá, že se den vydařil, a máma nikdy neříká nic zbytečného.

„Ano,“ říkám a  stručně jí popisuju konverzaci, kterou jsem dneska vedla na hodině francouzštiny. Měl to být takový ten spontánní rozhovor mezi dvěma studenty u tabule – který měl obsahovat slova chleba, sýr, starosta, violoncello a smrt.

„C’est une longue histoire,“ říkám.

„Je to dlouhý příběh.“ Běžím se nahoru vysprchovat a převlíknout k večeři a cestou esemeskuju Stuovi, abych mu připomněla dnešní zcela jedinečnou událost.


Cizí slovo láska

27

SMS Stuovi, 17:31

Geoffuj prijde dnes na veceri.

SMS od Sua, 17:31

Kdo fuj? Ví moc dobře, kdo je Geoffuj a  určitě se bude později zajímat o veškeré podrobnosti. Je chvíli po šesté, když se vracím do kuchyně, kde mě Ross s Maggií vítají, objímají a letmo líbají. Ross voní mojí oblíbenou kolínskou.

„Teda! Voníš líp než omastek na den starý pizze,“ říkám mu.

„No, omastek z pizzy došel,“ říká Ross. „Tak jsem musel vzít zavděk vodou po holení.“

Sklání se ke mně, abych si k němu mohla čichnout, a já si to užívám znovu.

„Josie, doufám, že jednou budeme mít dceru, jako jsi ty,“ říká Maggie.

„Takovou, co má obdivuhodně vyvinutý čich?“ ptám se.

„Takovou, která nás vždycky uvítá tím nejnepředvídatelnějším způsobem.“

„A mně by nevadil ani obdivuhodně vyvinutý čich,“ obrací se Ross na Maggii.

„Kdy vlastně hodláte mít děti?“ vyzvídám. Jsou svoji už pět let a  konečně mají oba atestaci. Maggie je pediatrička a  Ross je pediatr se specializací na endokrinologii. Mají společnou prosperující praxi. Koupili si dům pár bloků od nás. Se založením rodiny už vážně není na co čekat a já už bych moc chtěla přestat být nejmladší Sheridanová.


Erin McCahanová

28

„Dáme ti vědět,“ řekne Ross.

„Já jen abyste si nemysleli, že se vám o škvrně budu starat, dokud se nenaučí čistotě. „Lepkavé odpornosti pro mě nejsou.“ Otřesu se.

„My víme,“ halasí Ross a Maggie veselým unisonem.

„Hele,“ pokračuje pak Ross a vytáhne svůj mobil. „Už jsi viděla tohle?“ Stojíme těsně vedle sebe a díváme se na aktuální seznam koncertů Dennise DeYounga a skupiny Styx.

„V Columbusu zatím nic, ale aspoň už se sem trochu přibližují,“ řekne Ross.

To právě Ross mě seznámil s hudbou Dennise DeYounga a jsem mu za to neskonale vděčná.

Miluju svoje sestry a nikdy jsem netoužila po bratrovi, ale když mi ho Maggie obstarala, byť v podobě švagra, jsem strašně ráda, že si vybrala Rosse. Ross hraje na klavír a na kytaru a v práci se potýká s lepkavými odpornostmi – já nezvládám ani jedno – a proto u mě taky stoupnul v ceně a usnadnil mi celou situaci, takže jsem mohla Maggii povolit, aby si ho vzala. A udělala jsem to dokonce i písemně. Bylo mi tehdy jedenáct. Maggie si dopis zarámovala a teď jí visí u nich doma v místnosti, která slouží jako kancelář, aby jim neustále připomínal, že jsem jim požehnala. Zakrátko už je doma taky táta. Usadíme se v  kuchyni, kterou jsme před třemi lety přestavěli a zvětšili kvůli skromnému posezení u krbu, který nepoužíváme. Přestavba trvala o celé měsíce déle, než se původně čekalo, až se nakonec máma poprvé v životě složila. Než se z  ní stala lektorka, pracovala jako sestra na  chirurgii a  za  normálních okolností ji jen tak něco z  míry nevyvede. Dokonce ani já ne.

Kate má samozřejmě klasicky zpoždění. Je to v podstatě taková její trochu pasivně agresivní reakce na Maggii, která na sebe ne


Cizí slovo láska

29

úmyslně upoutá veškerou pozornost v  jakékoliv místnosti prostě tím, že do ní vstoupí. Je, a to nepřeháním, tak úžasná, a působí dokonce ještě úžasněji tím, že si svojí krásy není ani trochu vědoma. Na veřejnosti ji zastavují cizí lidé – viděla jsem to na vlastní oči – jenom aby jí řekli, jak je hezká, a ona pokaždé přijímá kompliment s uzarděním a rozpačitým děkuji vám.

Kamarádi – já se mezi ně taky počítám – taky pořád říkají Sophii Wagemakerové, jak je krásná. Ona to přijímá s  nedbalým sklapni, což v hantýrce nás středoškoláků znamená děkuji vám.

Sophie a Maggie mluví – každá na jiném stupni formálnosti – jazykem krásných žen. Já si to dovedu přeložit, protože jsem ten jazyk slýchala odjakživa, ale moje mateřština to není.

Když se Kate konečně objeví, je skoro šest třicet, takže se opozdila o půl hodiny, ale na náladě jí to rozhodně neubírá. Za ní jde vysoká, prapodivná, patrně mužská bytost. Vypadá, jako by si nějaký malíř načrtl skicu muže, ze kterého se stal čáp, několikrát ho vygumoval a znovu nakreslil a nikdy úplně nedokončil. Vzhledem k tomu, že se v ničem nepodobá tomu, jak nám ho Kate vylíčila, docházím k závěru, že to není Geoffuj.

Všichni vstáváme. Kate se zavěsí do náčrtku člověka a pronese trochu poplašeně: „Hele, vždyť vy jste zasnoubení!“

No tak dobře, to jsem řekla já.

„Josie. Ehm. Mami.“

To je Kate.

„To je zásnubní prstýnek,“ říkám a ukazuju prstem. „A co je tohle teda za chlápka?“

„Josie, to je Geoff,“ řekne Kate.

„Ne, není,“ říkám já a vzápětí mě přehluší matka, která prohlásí tázavým tónem: „Kate?“

„No, ehm –“ sestra zaváhá.


Erin McCahanová

30

„Nechceš nám něco říct?“ řekne matka, aby ji povzbudila.

„Už to řekla Josie.“

„Jestlis chtěla, aby to bylo překvapení, tak jste si neměli nasazovat prstýnky,“ řeknu. „I když Geoffuj mě každopádně hodně překvapil. Víš určitě, že je to on?“

„To je Josie,“ řekne Kate, aby zamluvila Geoffuje, a potom dodává: „Ano, jsme zasnoubení.“

Místnost se okamžitě zaplní gratulováním a  veselým štěbetáním a já Kate objímám, ale své nadšení si držím na uzdě, dokud si důkladně neproklepu Geoffuje, který čeká, až veselí trochu opadne, a teprve se představí.

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší,“ říká mému otci.

A matce:

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

A Rossovi a Maggii:

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

A mně:

„Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

„Co prosím?“ zeptám se.

Kate se hihňá, matka po  mně šlehne očima, a  Geoffrey Stephen Brill říká s děsivou upřímností: „Geoffrey Stephen Brill. Velice mě těší.“

„Ty jo, tak to je na mě fakt moc,“ řeknu a snažím se dostat z kuchyně, ale matka mě popadne za zátylek a vtáhne mě zpátky. Přitom mi málem spadnou brýle, tak si je honem narovnávám.

Všech sedmatřicet otázek vyprchá ve chvíli, kdy Geoffuj stiskne svou studenou vlhkou rukou moji a drží – trochu se mi dělá špatně – jednu... dvě... tři... čtyři... blé... vteřiny a říká s podivně pokřiveným úsměvem: „Josie, hodně jsem o tobě slyšel.“

„Vážně?“ řeknu a utírám si vlhkou ruku do džínů.


Cizí slovo láska

31

„Myslím, že spolu budeme dobře vycházet,“ řekne, pak se usměje na mé rodiče a dodává: „S pubescenty mám bohaté zkušenosti.“

„Dneska jsem na večeři u Wagemakerových,“ hlásím matce.

„Ne, nejsi,“ řekne matka.

„No tak se najím sama v kuchyni.“

„Ne, nenajíš.“

Chci se ohradit, když se do toho vloží táta. Odvádí pryč Geoffreye Stephena Brilla-velice-mě-těší pod záminkou, že ho provede po domě. Kate jim kráčí v patách. První zastavení je v pracovně, kde se má prohlížet a obdivovat tátova sbírka podivných a poněkud hrůzostrašných lékařských starožitností. Před tuhle povinnost je postaven každý, kdo k nám poprvé přijde na návštěvu. Otec je psychiatr, což znamená, že je šílený.

„Bohaté zkušenosti s  pubescenty?“ přímo vybafnu na  matku. Pak se otočím k Rossovi s naléhavou otázkou: „Ty bys nikdy nepoužil slovo pubescent, že ne?“

„U tebe ne.“

„Vidíš to,“ říkám a ukazuju na Rosse prstem, abych svým slovům dodala důraz. Na matku to ale zjevně dojem nedělá.

„Čekám od  tebe, zlato, že mu dáš šanci,“ řekne. „Vždyť ses s  ním viděla poprvé. A  když nic víc, tak čekám, že budeš milá a nezkazíš celý večer, už kvůli své sestře.“

Ta slova mě přímo bodají u  srdce. Už kvůli své sestře. Miluju svoje sestry a doufám, že to u nás nebude jako u Stua a u Sophie, a že v budoucnu nebudeme nikdy bydlet v různých státech.

„Vynasnažím se, kvůli Kate,“ řeknu. „Ale jestli ještě jednou použije slovo pubescent a  bude tím myslet mě, tak hodlám trvat na tom, aby se rozešli. Aspoň do té doby, než mi bude jednadvacet.“

Když se o pár minut později opět všichni sejdeme v kuchyni, zeptá se Maggie Geoffa – který zjevně není ten typ chlapíka, je


Erin McCahanová

32

hož jméno se překládá do  josieštiny, takže vypustím to koncové uj, nebo ho možná dám Stuujovi: „Tak co, líbila se vám prohlídka domu s naším tátou?“

„Převážná část ano. Je hezký,“ říká Geoff. „Je trochu velký a rozlehlý a  extravagantní, než aby mohl vyhovovat mé představě intimity, ale vlastně jsem přesně tohle čekal, když mi Kate řekla, že vyrostla v Bexley.“

„Prosím?“ neudržím se.

„Ach, promiňte, jestli jsem se snad právě dopustil faux pas,“ řekne Geoff. „Předpokládal jsem, že jsou zde všichni obeznámeni s reputací Bexley.“

„Jistě, jistě,“ říká otec a nalévá do skleniček víno, když vtom mě matka – au – štípne do ruky. Nikdy to doopravdy nebolí. Chce mě jen upozornit, abych si rozmyslela, co dál řeknu.

Ano, je to pravda, Bexley má všude ve  středním Ohiu pověst místa, kde bydlí rodiny obdařené bohatstvím minulých generací, kde se dědění považuje za talent, a kde jsou školy plné dětí, které by daleko radši protivníka zažalovaly, než by se s ním popraly. To je ale jen pověst a neplatí to na všechny. My tady máme prima kamarády a prima dům, ale naši museli tvrdě pracovat, aby si ho mohli dopřát, a já se při Geoffově poznámce celá naježím.

Au.

Dobře. Tak už nic říkat nebudu. Zatím.

„A co vlastně děláte, Geoffe?“ ptá se Ross.

„Jsem ředitelem lékařské knihovny v  Mount Carmel West,“ říká Geoff, jmenuje nemocnici dole ve  městě, sundává si z  nosu brýle, opře se elegantně o jednu z kuchyňských skříněk, překříží nohy v kotnících, složí ruce na prsou a udělá si zkrátka pohodlí.

Můj otec okamžitě napodobí jeho polohu – oblíbený psychiatrický trik, který používá, a to někdy i mimoděk – a snaží se, aby


Cizí slovo láska

33

se neusmíval, když se zeptá: „A co přesně takový ředitel lékařské knihovny v Mount Carmel West celý den dělá? Řekl bych, že to bude mít asi něco společného s knihami.“

„No, víte, je to přece jen poněkud komplikovanější. Má práce sestává z osmi specifických složek a každá z nich se vyznačuje svými podpovinnostmi a odpovědnostmi, začínajícími přirozeně administrativou.“

„Takže žádné knihy?“ dobírá si ho otec.

„Administrativa,“ trvá na  svém Geoff a  následujících asi tak osmapadesát hodin popisuje každý jednotlivý detail svého nesnesitelně nudného pracovního života a všechny jeho mrazivě nudné podskupiny. A Kate při tom na něj obdivně upírá oči. Jeden by se z toho pozvracel.

„Skvělé,“ řekne konečně otec. „Nejpodrobněji vylíčené zaměstnání, jaké jsem kdy slyšel.“

„No, asi skutečně nevím, kdy přestat. Je to ale opravdu úžasné zaměstnání,“ říká Geoff. „A navíc jsem mu nevýslovně vděčný, protože právě tam jsem se seznámil s Kate, což byla opravdu ironie.“

„Ironie?“ ptám se.

„Ano.“

„Ironie by to byla, kdybyste ani jeden neuměli číst.“

„Josie,“ zasáhne matka. Já už se ale naštěstí přesunula na druhou stranu kuchyně, a tedy z dosahu jejích dlouhatánských paží a štípavého téměř langustího klepete.

„No, byla to ironie, protože jsem nečekal, že bych na tak suchopárném místě mohl potkat někoho tak úžasného,“ řekne Geoff.

„To není ironie,“ namítám. „To není dokonce ani shoda okolností.“

„Tak dost,“ zasáhne matka, a já ustupuju se slovy: „Dobře, ale stejně to není ironie.“


Erin McCahanová

34

„No, jsem moc rád, že vás práce baví,“ řekne otec.

„A navíc celý den čtu,“ pronese Geoff.

„A  čtete rád i  potom, ve  svém volném čase?“ zajímá se Maggie.

„Geoff čte úplně všechno. Teda vážně všechno, jako že se ho můžete na cokoliv zeptat a on o tom nejspíš četl,“ rozplývá se Kate a Geoff se na ni blahosklonně usmívá.

„Jaké máte oblíbené autory?“ zajímá se Ross.

„No, víte, já jsem intelektuál, tak si vybírám dost náročné věci. Nevím, jestli byste vůbec znali autory, které mám rád. Jsou dost neznámí.“

„No jo, my v naší rodině máme rádi jen knížky, co jsou v nich pěkný obrázky,“ řeknu a Geoff ze sebe vydá cosi jako smích nebo spíš takové zvláštní povýšené odfrknutí, doprovázené pokřiveným úsměvem jedním koutkem.

„Ach ano, jistě,“ říká a  luská prsty – no dovolte?! – a  ukazuje na mě. „Zapomněl jsem, že mluvím s tou nadanou sestrou,“ říká a názorně předvádí uvozovky kolem slova nadanou.

„S tou co?“ vyštěknu. Teď už jsem vážně vzteklá a dotčená.

„Josie,“ začne Kate a odbývá mě kombinací úsměv a chvění víček. „Jsi tak rozkošná. Vždyť to přece víš.“

„Jo? A jaké sestry jste teda vy dvě s Maggií?“

„Možná jsem potkal sobě rovnou,“ říká Geoff.

„Geoff je taky nadaný, víš?“ dodává Kate.

„Nadaný?“ vyjeknu. „Nebo“ – napodobím jeho nesprávně zahrané uvozovky – „nadaný?“

„Josephino,“ pronesou matka s otcem zároveň.

„No, víte...“ Geoff předstírá, že se stydí, než začne vyprávět, jak musel v  první třídě číst texty ze čtvrté a  jak byl oblíbencem školní knihovnice. Nejspíš měli taky podobné boty.


Cizí slovo láska

35

„Neříkala jsem vám, že je chytrý?“ zavrká Kate a  opře si hlavu o Geoffovo rameno. „Pořád říkám, že by sis měl od táty nechat změřit IQ. Josii už testoval.“

„Právě mi tehdy došly v laborce krysy,“ upřesňuje otec. „Nevěděl jsem, co s tím vším zbylým sýrem.“

„Víte, že já si ještě nikdy měřit IQ nedal,“ přiznává Geoff. „Taková označení jen lidi škatulkují. A vůbec, nepotřebuju, aby ještě nějaké číslo potvrdilo, co už mám stejně v indexu.“

„Kdybyste se nechal otestovat a zjistil, že jste ve skutečnosti retardovaný, tak to by potom byla ironie,“ říkám a jsem obdařena pro dnešní večer zatím tou nejvyčítavější verzí mámina pohledu. Jestli budu pokračovat, tak přijdu o iPod na celý týden.

„A kolik máš teda ty?“ vyzvídá Geoff.

„Neříkal jste asi před minutou, že na tom nezáleží?“

„No, to kvůli mně, ale když ty své znáš, tak jsem si myslel, že se zeptám.“

„Víte, naši nechtějí, abych to říkala.“

„Vážně?“ diví se Geoff.

„Vážně. Je to takové naše domácí pravidlo. Domácí pravidlo o velkých a nadměrných záležitostech,“ pronesu, máma si odkašlává, ale najednou vidím, že má co dělat, aby se nesmála. „Jehož porušení se trestá smrtí.“

„Vlastně ne smrtí, ale mučivým domácím vězením,“ pronese otec. „Není úplně jisté, co z toho. Je to vlastně stejné překvapení, jako jsi byla ty, co, Josie?“

Strkáme do sebe lokty a culíme se na sebe, zatímco Kate polohlasně vysvětluje snoubenci, že jsem se narodila, když byla matka v menopauze. Myslela si tenkrát, že má chřipku.

„Ach,“ obrací se Geoff k  otci. „To pro vás jistě byla skutečná výzva.“


Erin McCahanová

36

„Ano,“ říká otec s  vyumělkovanou vážností. „Ale já věřím, že jsem zvládl každou kontrakci přímo obdivuhodně. Nemám pravdu, miláčku?“

„Byl jsi moc statečný,“ říká matka a já se dobrovolně přihlásím, že prostřu jídelní stůl, abych mohla utéct z kuchyně.

Měla jsem se nabídnout, že dobrovolně prostřu stůl i u Wagemakerů. A taky u paní Easterdayové. Bydlí vedle.

Není náhodou tohle způsob, jak lidi nenápadně mizí? Dělají, že si musí něco zařídit. Skočím si jenom pro balíček cigaret. Hned jsem zpátky.

Budu se muset naučit kouřit. Později, když se vydáme do jídelny na večeři, se do mě otec zavěsí a jde se mnou kousíček stranou od ostatních.

„Josephino, byl bych rád, kdybys u  stolu hodně pozorovala a mluvila co nejmíň,“ říká, než na tváři vykouzlí svůj autoritativní výraz, čímž mi dá najevo, že to myslí smrtelně vážně.

„A budeš chtít, abych ti pak hlásila, co jsem vypozorovala?“

„Rozhodně.“

„V kompletní nezkrácené verzi?“

„Nic jiného nečekám.“

„Tak dobře, domluveno.“

„Jsi hodná holka, Josie,“ pochválí mě táta. „Teda většinou.“ Geoff se na mě během večeře obrátí jenom jednou, a sice s celkem předvídatelnou otázkou na téma hudba. Je to jedno ze slov, která patří do jazyka dospělých, kteří nevědí, jak mluvit s pubescenty. Jejich řeč sestává z několika otázek, a sice většinou nebo spíš vždycky na téma hudba, škola a záliby. Je to jazyk, který nevytváří podmínky pro skutečný rozhovor, pouze se tak tváří.


Cizí slovo láska

37

Odpovědí na Geoffovu otázku je můj úsměv od ucha k uchu věnovaný Rossovi, když se rozhovořím o dokonalosti skupiny Styx a Dennise DeYounga.

„Styx,“ opakuje Geoff. „Jakási okrajová rocková skupina, z níž se pak stala progresivní rocková skupina, pak přešla na synťákový pop a nakonec vydala koncepční album. Nedá se říct, že by to byl vyloženě střední proud, ale zdaleka se nedá charakterizovat jako janglepop, natož pak powerpop, co říkáš?“

Uběhne několik vteřin v naprostém tichu.

„Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíte,“ řeknu pak.

„No, konečně jsi našla někoho, kdo do muziky vidí,“ šprýmuje Kate a já si rvu do pusy obrovskou porci salátu a mlaskám i přes otcova pravidla.

„Ne, tak úplně to není,“ mele dál Geoff. „Oni jen experimentují s žánry a podžánry. Nemyslím, že by se byli někdy plně s některým z nich identifikovali. A to je taky jeden z důvodů, proč mě jejich hudba nikdy neoslovila.“

„Hmm,“ říkám já.

„Ale myslím, že je skvělé, že se ti líbí hudba předchozí generace. Mně taky,“ říká Geoff. „Myslím, že to svědčí o skutečně vyzrálém vkusu. Rozhodně tě to šlechtí.“

Mrkne na  mě a  po  zbytek večeře poučuje Rosse o  současných trendech v léčbě diabetu, opravuje Maggiinu dokonalou výslovnost slova Renoir na Ren-uár a nepřestává laskat Katina ňadra. No dobře, ne tak docela, ale sahá jí na paži nebo na ruku, jakmile začne něco říkat on či ona, a dělá to tak často, že to téměř hraničí se sexuálním harašením. Nemůžu uvěřit, že to nikdo u stolu nezatrhne. Po večeři my ženské sklidíme se stolu a necháme Geoffa přednášet otci a Rossovi, který má poněkud skelný pohled, o množství


Erin McCahanová

38

chorob, které přenáší klíště kromě „té snad až příliš zprofanované lymské boreliózy“. Otec celou dobu jen hýří přehnaným nadšením jako například: „Kdo by to řekl?“ a „Ale to se podívejme.“

Když odnáším poslední talíř, řekne otec: „Josie, věřila bys tomu? Tularemii můžou šířit stejně dobře ovádi rodu Chrysops jako klíšťata.“

„Ne?“ vytřeštím teatrálně oči se stejným nadšením jako otec a vracím se zpátky do kuchyně.

Ross a Maggie už větší rychlostí prchnout nemůžou. Myslím, že jak hrabali, když se rozjížděli, nechali na přístupové cestě docela slušné koleje. Geoffa to vůbec netrkne, ale Kate se dovtípí a oznámí, že už taky budou muset jít. Otvírám hlavní dveře ještě dřív, než si stačí obléknout kabáty.

Na prahu Geoff ještě řekne: „Ach, a za dnešní večer složte můj kompliment kuchaři.“

„Děkuju,“ říká matka.

„Snad mi odpustíte drobnou připomínku. V omáčce bylo trochu moc bazalky, ale tady v  Americe je to běžná chyba, které se kuchařky dopouštějí.“

„Opravdu?“ matka se pobaveně podiví.

„Když příště přidáte tak o třetinu méně, hned zaznamenáte ten rozdíl. Budete si moci vychutnat ostatní příchutě a nebudete mít pocit, že na vás stále útočí jen bazalka.“

Matka mu naoko vděčně poděkuje a ve chvíli, kdy se za nimi zavřou dveře, vyhrknu: „Cítím naléhavou potřebu sdělit vám oběma, že se mi nelíbí... ale fakt strašně, strašně moc.“

Naši se totiž ježí nad slovem nenávidím, pokud není použito v  souvislosti s  bezprávím, vulgárností a  gaunery, co přepadají a olupují na ulici staré dámy. Dneska už jsem to slovo ale málem použila.


Cizí slovo láska

39

„Viděli jste, jak na  ni pořád sahal?“ domáhám se odpovědi a svíjím se, jen když si na to vzpomenu.

„Mně to přišlo roztomilé,“ řekne k mé hrůze matka. „Cože?!“ vyhrknu.

„Podívej, Josie,“ začne táta, zavěsí se do mě a pomalu si nás tři vede do pracovny. „V téhle rodině máme rádi ty, co se mají rádi navzájem, a když musíme, tak je dokonce i milujeme.“

„Ne, tak to není. Strýce Vica rádi nemáme. Po posledním Díkůvzdání jsi o něm prohlásil, že je organicky nepříjemný.“

„To je pravda. To jsem řekl. Myslíš, že mě slyšel?“ ptá se otec hlasem plným naděje.“

„Tvůj otec myslí naši nejbližší rodinu.“

„Geoffrey Stephen Brill nebude nikdy patřit do  naší nejbližší rodiny,“ řeknu rozhodně. „Tak za prvé to nedopustím já a řekla bych, že vy byste taky neměli. Musíte ještě teď večer zavolat Kate a říct jí, aby vrátila ten prsten. Vůbec se k ní nehodí a v naší rodině by rozhodně neměl mít místo.“

„Ale, ale,“ mírní mě otec. „Musíš dát Geoffovi větší šanci než tenhle jeden večer. Třeba se pak tvůj současný odhad zlepší.“

„To se nestane nikdy.“

„S takovým přístupem asi ne. Ale jednou budeš možná ráda, že znáš někoho jako Geoffa,“ řekne otec.

„To se taky nikdy nestane.“

„A  víš, že si myslím, že možná ano? Jenom si představ, že by se Sophie Wagemakerová šla projít do  lesa s  některým z  mnoha svých obdivovatelů a nakazila by se klíšťovou infekcí, která by se jí neustále vracela. Koho asi bychom zavolali? No přece Geoffreye Stephena Brilla.“ Otec mě pohladí po ruce. „Ano, skutečně možná zjistíme, že je velmi užitečný. Já věřím, že by ses toho mohla od Geoffa hodně naučit, pokud mu ovšem dovolíš, aby tě učil.“


Erin McCahanová

40

„O klíšťatech?“

„O  klíšťatech a  spoustě jiných věcí, zlato.“ Táta mě pohladí po  tváři a  pološíleně se usmívá. „Nikdy nevíš, co se od  druhého můžeš naučit – o něm anebo o sobě.“

„Takže vy Kate nehodláte nic říkat?“

„Já ne,“ připustí otec.

No tak to teda budu muset udělat já, říkám si v  duchu, beru do ruky svou šedou kameninovou dózu s nápisem Pijavice, padnu do jednoho z velkých ušáků a začnu si promýšlet strategii, zatímco cucám lentilky, které mi táta do mého tajného úkrytu dává.


41

PÁTÁ KAPITOLA

První věc, kterou hned ráno udělám, je, že volám Kate. No, vlastně je to až druhá věc. Před pár minutami jsem si zjistila na internetu, že Geoffrey Stephen Brill není otec, který neplatí alimenty, ani hledaný uprchlík, ani registrovaný sexuální delikvent. Tedy aspoň ne v tomto státě.

Pro tuto chvíli a  asi ani blízkou budoucnost nejsem schopna dostat z  hlavy triptych jeho jména, ani nemůžu zapomenout na to, jak odporné bylo si s ním potřást pravicí. Jen při té představě se otřesu, utřu si ruku do tepláků a vytočím Katino číslo.

Telefon zvoní a já sklouznu pohledem na zarámovanou podepsanou fotku Dennise DeYounga na  svém psacím stole a  povídám mu, když se na mě tak dychtivě dívá: „O to se postarám, a to hned teď.“

Udělal by to samé.

„Josie,“ ozve se v aparátu Kate ospalým chraplavým hlasem. „Je sobota. Kolik je hodin?“

Kate není ranní ptáče jako já a táta. Ten vstává ještě dřív než já, takže je klidně v  kanceláři nejpozději v  7:30. Pro mě je normální, že vstávám brzo i o sobotách a chodím spát tak kolem desáté. Díky tomu jsou pro mě všechny tancovačky i párty kruté. Ve sku


Erin McCahanová

42

tečnosti si většinou před takovou akcí potřebuju trochu zdřímnout. Nebo jdu brzy domů. Nebo oboje.

„Je sedm třináct,“ hlásím. „A vím, že je na tebe brzo, ale nemůžu čekat. Musím s tebou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist