načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Cizí ložnice - Katarína Gillerová

Cizí ložnice

Elektronická kniha: Cizí ložnice
Autor:

Radka pracuje v realitní kanceláři a jednoho dne se po návštěvě luxusní vily probouzí v nemocnici. Okolnosti jsou podivné a ona si téměř nic nepamatuje. Nedokáže si vybavit, co se ve ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 324
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Eva Macháčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1073-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Radka pracuje v realitní kanceláři a jednoho dne se po návštěvě luxusní vily probouzí v nemocnici. Okolnosti jsou podivné a ona si téměř nic nepamatuje. Nedokáže si vybavit, co se ve vile vlastně stalo… Její život ostatně nikdy nebyl jednoduchý. V dětství jí zemřela maminka, která jí pořád chybí, a otec neustále střídal partnerky. Práce ji sice baví a s kolegyní v kanceláři si rozumí, ale vztah s otcem není ideální a ani na muže neměla štěstí. Když jí šéf svěří prodej honosné vily s krásnou zahradou a Radka se zamiluje do movitého inženýra, který chce dům koupit, zdá se, že bude konečně šťastná. Události se ale nečekaně zkomplikují a její život se zamotá víc, než by si přála...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Cizí ložnice

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Katarína Gillerová

Cizí ložnice – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


K ATARÍNA

GILLEROVÁ

Cizí ložnice

Praha 2018


Ob s a h

Zmatek v hlavě ................................................7

Doma ............................................................20

Nejhezčí dům ................................................31

Příliš mnoho změn ........................................47

Cizí ložnice ...................................................65

Zvláštní události ............................................77

Vzpomínk y ...................................................91

Pozvání ....................................................... 112

Ta k bl í z k o ................................................... 131

Obyčejné dny ..............................................14 4

Ztracená léta ...............................................160

Všechno, co chci ......................................... 171

Rozbité, polámané .......................................187

Křižovatky ..................................................204

Tajemství červených šatů ............................. 219

Cesty někam ...............................................241

Pochybnosti .................................................258

Neznámá místa ...........................................271

Možná někde...............................................290

Možná někdy ..............................................306 Přeložila Eva Macháčková

První román jsem věnovala své mamince a od té doby

uplynulo deset let. Představa, že někdy přijde doba,

kdy mi vyjde i desátá kniha, se mi tehdy zdála velmi

vzdálená. Teď ten čas přišel a já bych knihu chtěla věnovat

oběma rodičům, jak jsem v průběhu těch let zamýšlela.

Přečte si to však už pouze jeden z nich...

Věnováno rodičům s láskou za všechno,

co pro mě v životě udělali.

A mamince s obdivem za obrovské úsilí v péči o otce.

Přestože je postavou malá a útlá, projevila nesmírnou sílu

a odhodlání starat se o něj doma až do posledních chvil.

Každý, kdo něco podobného zažil, ví, že tak těžké okamžiky

se nedají vyvážit ani zlatem. Proto patří vděčnost i mému

bratrovi a blízké rodině, kteří občas pomohli,

když to kvůli vzdálenosti nebylo v mých silách.

Zm a t e k v h l a v ě

Stála jsem v prostorné místnosti polonahá a s očeká­

váním jsem sledovala muže, který se ke mně přibližoval.

V žaludku jsem cítila slabé chvění. Tváře mi hořely. Celé

tělo jsem měla jako v ohni.

Na oknech povívaly dlouhé bílé záclony. Vítr je rozvlnil muži do cesty právě ve chvíli, kdy procházel kolem, jako by mu šly vstříc místo mě. Snažil se jim vyhnout dlouhý­ mi uhýbavými kroky. Nedočkavě jsem ho pozorovala. Vítr zadul silněji a záclony mu na okamžik zakryly obličej.

Potom jsem ucítila jeho ruce, jak se mi ovíjejí kolem těla. A polibky. Na chvíli jsem zadržela dech. Ať to nikdy neskončí!

V rohu místnosti se otevřely dveře a objevila se v nich máma. Zvedl se průvan a oba nás zahalil do bílé záclony jako do svatebního závoje.

„Nevím, co mám dělat,“ řekla. „Jsem u konce sil.“

„Ale já ho miluju, mami,“ řekla jsem důrazně. Levou ruku jsem spustila z mužova ramene a opřela ji o parapet pootevřeného okna.

„Nechci tě tady nechat samotnou, holčičko moje,“ řekla máma. Popošla ke mně, jemně mě od něho odtáhla a vrouc­ ně objala.

Najednou se na parapetu zjevil obrovský černý pavouk. Dlouhýma masitýma nohama mi bleskurychle přeběhl po ruce. Vykřikla jsem hrůzou.

„Už se probrala,“ zaslechla jsem otcův hlas.

Otevřela jsem oči. V panice jsem rychle hledala pohledem odporného pavouka. Zdálo se mi, že visí někde nade mnou.

„Nesmíš sebou cukat, holčičko,“ uklidňoval mě otcův hlas. „Vytrhneš si infuzi.“

Svět kolem mě byl bílý.

Před zastřeným zrakem se mi objevila silueta ženy, jak napravuje infuzi na stojanu a upřeně se na mě dívá. Zaost­ řila jsem pohled. Sestřička ve stejnokroji.

„Jenom chvíli,“ otočila se přísně k otci. Poslušně přikývl jako malé dítě. Gesto s takovým výrazem jsem u něj ne­ znala...

„Tati...“ snažila jsem se z hrdla dostat pár slabik. „Kde jsem?“

„V nemocnici,“ oznámil mi. Jeho obličej jsem viděla roz­ mazaně. „Nepamatuješ si?“

Nepamatovala jsem si nic. V hlavě jsem měla bílou tmu.

„Dělali ti CT hlavy,“ připomínal mi. Pozorně se na mě zadíval a neklidně se zavrtěl. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se ustaraně. Uhladil mi deku, i když jsem se ani nepohnula.

V hlavě se mi na chvilku rozsvítilo a vzpomněla jsem si, jak mě převáželi na vyšetření. Ležela jsem na vysokém vozíku a kolem mě byl shon, zmatek. Měnily se postavy, zdi, prostory, rychle se míhaly a já jsem nechápala, co se se mnou děje.

„Viděla jsem mámu,“ vyhrkla jsem.

V otcových očích jsem postřehla záblesk úleku. Nervózně si třel dlaně, znovu se neklidně zavrtěl. „Máš otřes mozku,“ řekl. „Naštěstí nic vážnějšího nezjistili.“

Zadívala jsem se na bílý strop. „Tati, měla máma takové světle modré kytičkové šaty?“ zeptala jsem se. „S červený­ mi kvítky?“

Polekaně se na mě podíval. „To si nemůžeš pamatovat, R a d k o.“

„Viděla jsem ji v nich,“ trvala jsem na svém. „Měla je na s ob ě .“

„Byla jsi příliš malá,“ zdůraznil otec. Nervózně si pohrá­ val s klíči od auta.

„Mluvila jsem s ní,“ přesvědčovala jsem ho. Proč tak zner­ vózněl? podivila jsem se v duchu. Setřásla jsem ze sebe vzpo­ mínku na pavouka, protože pocit z mámina objetí mi zapla­ vil tělo příjemným teplem. Přála jsem si, aby trval co nejdéle. Pocítila jsem touhu o ní mluvit. Tak moc jsem najednou chtěla, aby mi o ní otec pověděl všechno, na co si vzpo­ mene.

Uvědomila jsem si, že je mi šestadvacet a nikdy jsme o mámě nemluvili.

„Nebyly ti ani čtyři roky, nevím, jak by sis to mohla pamatovat...“

„Nosila máma takové šaty?“ přerušila jsem ho. Pokusi­ la jsem se zvednout hlavu, ale ostrá bolest mi v tom zabrá­ nila.

Přejel si rukou po čele a zahleděl se kamsi do rohu míst­ nosti. „Ano, nosila,“ přisvědčil neochotně. „Byly to její nejoblíbenější.“ Potom vstal a s rukama v kapsách udělal u postele pár kroků.

„Co se vlastně stalo, Radko?“ zeptal se ustaraně. „Jak ses sem dostala? Někdo mi zavolal z tvého mobilu, že tě veze do nemocnice.“

„Veze?“ podivila jsem se. „Kdo?“ Hlava mi mohla prask­ nout úpornou bolestí a tím, jak zoufale jsem se snažila vzpo­ menout si.

„Kdes byla, když se ti to stalo?“ naklonil se otec blíž ke mně. Pohledem zkontroloval infuzi. „Na nic si nevzpomí­ náš?“

Bezmocně jsem naznačila gestem volné ruky, že ne.

Z chodby za dveřmi se ozval hovor, zvýšené ženské hla­ sy jako by se hádaly. S otcem jsme se zvědavě podívali na dveře.

Vzápětí se dveře prudce otevřely a objevila se v nich dívčí postava se sestřičkou v patách.

„Rozumím, jen na chvíli!“ odsekla dívka rozzlobeně. „Vždyť tady není věznice, ale nemocnice!“ podívala se úko­ sem na sestřičku. „A ona přece neumírá.“ V hlase jí vibroval uražený tón. I podle toho, jak sekala slova, jsem poznala Perlu, kolegyni z práce.

„Co ty tady...?“ zeptala jsem se překvapeně.

Vtrhla do místnosti jako velká voda a zamířila rovnou ke mně. Igelitku se síťkou pomerančů hodila na vedlejší vol­ nou postel, a když si všimla, že paní ležící o dvě postele dál se na ni zvědavě dívá, nepříjemně se na ni zamračila. Paní se okamžitě otočila na druhý bok a tvářila se, že ji zajímá výhled z okna.

„No to ti tedy pěkně děkuju!“ spustila, když se posadila ke mně na postel. Mého otce si v tom chvatu vůbec nevšim­ la. Úzké žluté letní šaty s bílým lemováním kolem výstři­ hu se jí vyhrnuly nad kolena a odhalily hezké nohy. Hezké třicetileté nohy.

„Ty se tady vyvaluješ a já na všechno zůstala sama! Šéf mi zrušil dovolenou. Nemohla sis vybrat lepší čas? Právě teď spadneš, když i Luboš marodí? Jeho zlomená noha, tvoje praštěná hlava a moje dovolená v prdeli!“

„Mrzí mě to,“ zatvářila jsem se lítostivě. Vzpomněla jsem si, že v sobotu měla odcestovat na týden k moři. V červnu ji vyšla dovolená mnohem levněji než v hlavní sezoně. Vel­ mi se na ni těšila.

„Slečno, měla byste se trochu krotit,“ napomenul ji otec přísně. Nesnášel takové chování, zejména u žen. I když Perla měla pubertu dávno za sebou, občas vybuchla jako sopka. Já jsem na to byla zvyklá, ale otec ne.

„Promiňte,“ řekla už mírnějším tónem a překvapeně se na něj podívala, jako by se divila, kde se tady vzal. „Ani vy byste se ale široce neusmíval, kdybyste byl sbalený na dovo­ lenou a šéf by vám to zatrhl,“ zlobila se.

„To je můj otec,“ naznačila jsem pohybem ruky. Potom jsem přenesla pohled na něj a dávala pozor, abych nemusela moc pohnout hlavou. „A to je moje kolegyně z realitky.“

Zatvářila se rozpačitě. Vstala, obešla moji postel a natáh­ la k otci ruku.

„Perla Laurincová,“ představila se. V otcových očích se mihl smířlivý záblesk, když jí podával ruku. Obličej mu roz­ jasnil úsměv. Vrhla jsem na něj výhrůžný pohled. Neměla jsem tyhle situace ráda. Nesnášela jsem, když jsem mu z tvá­ ře vyčetla, že se mu nějaká žena líbí.

„Neopovaž se jí zeptat, kdo jí vymyslel tak nezvyklé jmé­ no,“ vyhrkla jsem ihned. „Je na to alergická.“

Perla se taky konečně usmála, ale ne na mě. „V práci mám udělaný nápis, který v takových případech položím na stůl. Ještě se mi nestalo, aby se mě někdo nezeptal, odkud mám jméno. Odpovídám každému od té doby, kdy jsem se na­ učila mluvit.“

„A kdo vám ho vymyslel?“ ušklíbl se otec.

„Mámina sestra,“ kupodivu klidně odvětila Perla. Jindy by se naježila jako kočka, teď ochotně vysvětlovala. „Když jsem se narodila, uprosila mámu, aby mi dala jméno, které ona odjakživa toužila dát své dcerce. Měla tři syny krátce po sobě a touhu po děvčátku nadobro vzdala. Nechápu, proč se jí jméno Perla tak strašně moc líbilo ani jak se jí podařilo přesvědčit mámu, aby mě tak dala zapsat do matriky. Otec kvůli tomu s mámou dlouho nemluvil. Teta ale byla šťastná a vůbec jí nevadilo, že nikomu z rodiny to jméno nesedí.“

„Aspoň si ho každý hned zapamatuje, když je tak neob­ vyklé,“ poznamenal otec. „A v tetě máte druhou mámu, předpokládám.“

„Zbožňuje mě, jako bych byla její vlastní,“ souhlasně při­ kývla. „To jméno jsem jí už dávno odpustila.“

Srdce mi sevřela lítost. Někdo má i dvě mámy, které ho milují, a já musela od útlého dětství vyrůstat bez té své. To je nespravedlivé.

„Jak vás oslovuje váš přítel?“ zajímal se otec. Zbystřila jsem pozornost. Proč ho to zajímá? To je příliš osobní otáz­ ka. Pohledem jsem mu opět vyslala výstrahu.

„S nikým, kdo mi řekl Perličko, se už nebavím,“ zasmá­ la se Perla.

„Byly i jiné varianty?“

„Tomu, kdo mě jednou oslovil Perlorodko, jsem jednu v le pi l a .“

„Poklad by znělo lépe,“ rozehrával otec svoji známou hru. On se nezmění!

„No vidíte, to ještě nikoho nenapadlo,“ radovala se Per­ la z jeho nápadu.

„Hééj,“ zvolala jsem zesláblým hlasem. „Bavíte se dob­ ře?“

„Promiň!“ zatvářila se Perla provinile. „Já jsem tady už vlastně neměla být, musím jet místo tebe na jednu pro­ hlídku bytu. Zítra na tři, dvě musím přeložit na další den,“ vzdychla si ztěžka. „A moje práce bude stát, anebo ji budu dělat po nocích.“ Vyčítavě se na mě podívala. „Doufám, že se brzy vrátíš, architekt Majer nám volal, že by to nemělo být nic vážného.“

„Architekt Majer?“ podivila jsem se. „Volal vám? Proč?“

„Jak proč?“ nechápavě se zatvářila i Perla. „Vždyť tě sem přivezl.“

„On?!“ zhrozila jsem se a nadzvedla jsem se na posteli. „A proč on? Bože, co jsem komu udělala!“ V hlavě jsem pocítila ostré píchnutí. Taky v lokti. Opatrně, s bolestivou grimasou, jsem si opět lehla.

„To přece musíš vědět ty,“ zdůraznila Perla slovo ty. „Sama nejlíp víš, co se stalo v Borince.“

„V Borince?“ Otcovo překvapení bylo zjevné z jeho zved­ nutého obočí. „Cos dělala v Borince?“

Co jsem tam dělala? ptala jsem se v duchu. Civěla jsem do prázdna a snažila se vzpomenout si na posledních něko­ lik hodin z dnešního dne.

„Byla tam na prohlídce domu,“ odpověděla Perla místo mě. „Je to důležitá zakázka, Radka na ní pracuje už něko­ l i k t ýd nů .“

Borinka! Vyjasnilo se mi v hlavě. Najednou se mi z bílé tmy začaly vynořovat mlhavé obrázky. Velký dům s obrov­ skou zahradou. S prostornými ložnicemi. Dům, pod kterým se ukrývá neobvyklý sklepní prostor se zajímavými klenba­ mi a různými výklenky.

„Pavouci!“ vyhrkla jsem a otřásla jsem se hnusem. „Byli t a m p a vou c i .“

„Už tomu rozumím,“ ozval se otec. „Ty se svou arachno­ fobií... Ten strach z pavouků...“

„Nebyla jsem v Borince s architektem Majerem,“ při­ mhouřila jsem oči. Tělem mi projela příjemná třesavka. Už jsem si vzpomněla.

„Vždyť já vím,“ vstala Perla, „měla jsi tam jet s inženýrem Brezou. Ale přivezl tě Majer.“

„To není možné,“ řekla jsem nahlas. Co tam dělal Majer? Zatmění v mé hlavě odmítalo odkrýt další obrázky. Ta neschopnost vzpomenout si mě vyčerpávala. Dlaní jsem si otřela zpocené čelo.

„Upadla jsi?“ zjišťoval otec. „Pamatuješ si, proč jsi upad­ la?“ Dva páry očí upřeně sledovaly moji tvář a čekaly na odpověď.

„Nevím,“ odvětila jsem se strnulým výrazem.

„Zkus si vzpomenout,“ naléhal otec. Teď se mi do tváře zvědavě vpíjely už tři páry očí, protože to chtěla vědět i paní na posteli u okna. Ona by taky ráda znala odpověď.

„Konec návštěv!“ vtrhla dovnitř sestřička s toaletní mísou v ruce. Přísně se podívala na otce i na Perlu a zamí­ řila k oknu.

„Už jsem měla být na druhém konci Bratislavy!“ zhrozila se Perla, když z kabelky vytáhla zpívající mobil. „Pá,“ zamá­ vala mi a rychle zamířila ke dveřím. „A přestaň simulovat s tou infuzí a zavolej šéfovi, že se v pondělí vrátíš do práce. Já o tu dovolenou nemůžu přijít!“

„Tak to tedy ne!“ ohradil se otec místo mě. „Radku si tady nějakou dobu nechají na pozorování a potom ještě několik dnů určitě zůstane doma.“

Také on mi zamával na rozloučenou. Sledoval ho přísný pohled sestřičky, která se chystala strčit mísu pod deku paní u okna.

„Vždyť jí nic není,“ slyšela jsem z chodby vzdalující se Perlin hlas. „I s tím pozorováním to do pondělí může klid­ ně stihnout.“

Měla studovat medicínu, pomyslela jsem si. Zdravotní pojišťovny by z ní měly radost.

V hlavě mi dunělo jako po pořádném flámu. Výrazná bolest se projevovala hlavně vzadu. Zašmátrala jsem si ve vlasech a nahmatala obrovskou bouli.

Sestřička přešla k mé posteli a zrakem zkontrolovala hadičku na stojanu.

„Exitus,“ řekla. Polekaně jsem se podívala na postel u okna. „Myslela jsem infuzi, ne pacientku,“ upřesnila.

„Potřebuju si dojít na záchod,“ nadzvedla jsem se na lok­ ti. Ihned jsem toho však litovala, bolest v něm mě vtiskla zpátky do polštáře.

„Počkejte, přinesu vám mísu,“ přibila mě pohledem k posteli sestra.

„Nechci mísu, chci jít po vlastních,“ odmítla jsem.

„Po vlastních budete chodit, až vám to dovolí ošetřující lékař,“ odsekla.

„Zítra chci jít domů,“ zachvěl se mi hlas. Strašně jsem si přála být v té chvíli co nejdál odtud.

„A já chci vyhrát Superstar,“ vyhrkla sestřička pohotově. Ze žíly mi vytáhla jehlu, zalepila ranku leukoplastí, zatlačila do stojanu a spolu s ním zamířila ke dveřím.

„Trochu empatie by vás nezabilo,“ zamumlala jsem. „Na rozdíl od některých pacientů. Pokud jste si nevšimla, socia­ lismus skončil před víc než dvaceti lety.“

Zastavila se s klikou v ruce. Pustila kliku i stojan a zamí­ řila ke mně. Naklonila se nade mě, myslela jsem, že mi chce nafackovat. „A jste si tím jistá?“ zeptala se. Všimla jsem si jejích vysušených krepatých vlasů, které už dávno nevidě­ ly kadeřníka.

Paní na posteli u okna se nahlas rozesmála.

„A vy se nesmějte, potrhají se vám stehy!“ zavolala na ni. „Druhou várku vyšívání vám pojišťovna dá uhradit.“

Paní okamžitě zmlkla s rukou na břiše. Zoufale jsem doufala, že stehy nepovolí a obsah břišní dutiny zůstane tam, kde má být.

„To se mi snad zdá,“ otočila jsem se nevěřícně k oknu, když sestřička vyšla ven. „Ta byla na praxi v Osvětimi nebo co?“

„Zvykejte si, jste v nemocnici,“ poučila mě paní.

Dveře se opět otevřely. Dovnitř vešla jako první mísa a za ní moje oblíbenkyně.

Vystrašeně jsem civěla na mísu. Tak tohle ne! Prsty jsem křečovitě sevřela deku.

„To zvládnete,“ promluvila na mě sestřička smířlivě. „K tomu nepotřebujete pilotní zkoušky, jen trochu gym­ n a s t i k y.“

Zasmála jsem se. „Chodit ne, a gymnastiku jo?“

„Hlava vám musí zůstat na polštáři, chápete?“ ukáza­ la sestřička mísou na mou hlavu. „Nesmí se vznášet, musí ležet vodorovně,“ zdůraznila. „Víte, ráda bych si tady s vámi založila debatní kroužek, ale ostatní pacienti by z toho radost neměli.“

Nakonec jsem rezignovala. Neměla jsem na výběr. Dok­ tor mi zakázal chodit, a doktoři se mají poslouchat.

„Jo, a volal nějaký pan Majer,“ otočila se ještě ke mně při odchodu. „Prý si máte zapnout mobil.“

Mobil! Úplně jsem na něj zapomněla. Podívala jsem se na stolek u postele, ale tam nebyl.

„Máte ho v zásuvce,“ ukázala sestřička rukou níž, „a kabelku jsem vám dala dolů, do spodní části.“ Odhr­ nula si vlasy z čela a rychlým krokem vyšla z pokoje. Po té dlouhé chodbě naběhá kilometry, uvědomila jsem si.

Vytáhla jsem šuplík nočního stolku a vyndala telefon. Byl vypnutý. Kdo ho vypnul? přemýšlela jsem. Musel to být architekt Majer, když o tom ví. Nedokázala jsem si však vzpomenout, kdy a kde. A proč.

Měla jsem dvě nové esemesky. Jednu od Perly, druhou z neznámého čísla. Nestačila jsem si je ale přečíst, protože vzápětí mi vibrování ohlásilo hovor. Ruka se mi zachvěla a srdce rozbušilo v očekávání. To bude určitě on!

Nebyl. Uviděla jsem neznámé číslo a ukázalo se, že patří Majerovi. V té chvíli bych Majera raději vyměnila za svoji oblíbenou sestřičku, včetně další infuze. Neměla jsem ho ráda, ani ten jeho ironický pohled, kterým se na mě od urči­ té doby díval, a teď jeho zdánlivě starostlivý tón.

„Dobrý den, Radko,“ ozval se, „chtěl jsem jen vědět, jest­ li jste v pořádku. Nemohl jsem čekat na výsledky vašeho vyšetření, odešel jsem hned po příchodu vašeho otce. Měl jsem důležité setkání.“

„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Jen mě strašně bolí hlava. Co se vlastně stalo?“

„Vy si to nepamatujete? Ani to, že jsem vás vezl z Borin­ ky do nemocnice?“

„Matně si vzpomínám,“ snažila jsem se lovit v paměti. „Ale proč jste mě vezl svým autem? Co se stalo?“

„To jsem se chtěl zeptat já vás,“ zdůraznil. „Proč inženýr Breza odjel s tou ženou a vás nechal v domě? Pokoušel jsem se mu zavolat, ale nebere mobil.“

„Nepamatuju si žádnou ženu,“ řekla jsem. Filipa Brezu však ano. A taky jeho polibky, i to, jak mě přitlačil na stěnu z neomítnutého zdiva...

Přejela jsem si rukou po čele. Ano, začínám si vzpomínat. Ve sklepě, byli jsme spolu ve velkém sklepě.

„A jak jste se v Borince ocitl vy?“ nechápala jsem. Vždyť jsme tam byli jen my dva – Filip a já!

„Byl jsem tam udělat nějaká měření kvůli rozpočtu,“ vysvětloval mi.

„V domě?“ divila jsem se. Vždyť jsme si odemykali sami!

„Ne, za domem, v zahradě,“ odvětil. „Viděl jsem, jak jste tam spolu přijeli autem. Byli jste vevnitř asi půl hodiny, když tam přijelo další auto a vystoupila z něj žena. Neviděl jsem dobře, protože jsem byl vzadu na konci zahrady. Vešla dovnitř za vámi, po chvíli vyšli spolu s inženýrem Brezou a odjeli každý svým autem.

„Odjel s ní?“ Netušila jsem, o čem to mluví.

„Ano,“ přisvědčil. „A zdálo se, že spěchají. Bylo mi div­ né, že zůstáváte v tom domě tak dlouho sama, tak jsem se šel za vámi podívat.“

„Vůbec nevím, o čem mluvíte,“ vyslovila jsem pomalu, v úporné snaze vzpomenout si.

„Proběhl jsem celý dům a nakonec vás našel ležet ve skle­ pě. Ještě štěstí, že mě napadlo podívat se i tam, protože jsem si už začínal myslet, že jste odjela a já si toho nevšiml.“

Bílá mlha v mé hlavě se v průběhu jeho vyprávění postup­ ně vytrácela. Vzpomínky se mi začaly vynořovat jako z hlu­ bokého jezera a nabývat jasnějších kontur.

Sklep! To je to, co si pamatuju jako poslední. Ostré svět­ lo, které ozářilo dlouhou podzemní chodbu s mohutnými klenbami. Chodba se mírně zatáčela doprava do husté tmy. Vypadalo to, že se rozprostírá pod celým domem, i když v plánu tak zakreslená nebyla.

„Chcete říct, že jste mě našel ležet na zemi?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Ano,“ přisvědčil, „ano, na zemi a ve tmě.“

„Ve tmě?“

„Jen jsem nahlédl dovnitř a chtěl jsem odejít, protože ve sklepě byla tma. Naštěstí jsem rozsvítil a sešel dolů. Co jste tam dělala potmě?“

Probůh, jak tam mohla být tma, když si sklep pamatuju zalitý světlem?! Vždyť jsme s Filipem rozsvítili... sešli jsme dolů po schodech... Nahlíželi jsme do výklenků, otvírali těžké dřevěné dveře...

„Pavouci,“ vzpomněla jsem si náhle a otřásla se odporem. „Fuj, byli tam hnusní velcí pavouci! Neviděl jste je?“

„Neměl jsem čas ohlížet se po pavoucích,“ řekl s netrpě­ livostí v hlase. „Snažil jsem se vás probrat a vynést ze sklepa ven. Jen nechápu, proč tam byla tma.“

„Já taky ne,“ hlesla jsem.

„Dobře, pokusím se ještě dovolat Filipovi Brezovi,“ rezig­ noval nakonec. „Tak vám přeju brzké uzdravení.“

Ukončila jsem hovor a hned jsem vyhledala Filipovo čís­ lo. Možná se mu dovolám dřív než Majer. Filip bude vědět nejlíp, co se vlastně stalo.

Držela jsem mobil u ucha a poslouchala, jak vyzvání. Na druhém konci to nikdo nezvedal. Rozhodla jsem se mu napsat esemesku.

„Vy se bojíte pavouků?“ zeptala se paní u okna. Upřeně mě pozorovala a poslouchala všechno, co jsem říkala. Při­ kývla jsem.

„Já se zase strašně bojím žab,“ prozradila mi. „Kdyby se tady nějaká objevila, jsem schopná i vyskočit z okna, tako­ vý z nich mám strach.“

„Úplně vás chápu,“ přikývla jsem. „Žábu jsem neviděla ani nepamatuju, ale pavouků nepočítaně. A ty, které jsem viděla v tom sklepě... brrr!“ otřásla jsem se odporem. Poma­ lu jsem si vzpomínala. „Byli velcí, tlustí, vypasení...“ Celým tělem mi proběhl třas. „Viseli přímo nade mnou...“

Viseli! Uvědomila jsem si. A kde byl Filip? Vždyť jsme ve sklepě chodili spolu!

Odeslala jsem esemesku a vzápětí mi znovu zavibroval mobil. Zalila mě vlna radosti. To bude on! Srdce se mi roz­ bušilo vzrušením. Zbytečně.

„Zdravím, Radko.“ Měla jsem sto chutí hodit telefonem o zeď. Další, kterého jsem právě dnes nepotřebovala slyšet. Držet vleže mobil u ucha se mi najednou jevilo jako nad­ lidské úsilí. Únava mě úplně oslabila.

„Volala mi Perla,“ začal Luboš, můj kolega z realitky, na neschopence se zlomenou nohou. „Doufám, že už je ti líp, Perla řekla, že to není nic vážného.“

„Je fajn, že Perla je tak skvělá diagnostička a uklidnila tě.“ Nedokázala jsem v hlase skrýt ironii smíchanou se zklamá­ ním. „Ale nechápu, proč o mém zdravotním stavu potřebo­ vala informovat právě tebe.“

„Bojí se, že nebude všechno stíhat,“ vysvětloval mi. „Tak ti chci jenom říct, aby ses klidně doléčila, já na těch pár dnů přijdu do práce vypomoct.“

„A jak?“ zvolala jsem. „Se zlomenou nohou? Na vozíku přes celou Bratislavu?“

„Perla se pro mě ráno zastaví autem a odpoledne mě zas odveze domů.“

„A když ti přijde kontrola a nenajde tě doma?“

„Mám povolené vycházky, nemusím pořád trčet do­ m a .“

Nelíbilo se mi to. Nechce mi náhodou přebrat lukrativní zakázky?

„Ty si myslíš, že dokončíš Borinku?“ naježila jsem se. V hlavě mi dunělo. Vzadu jsem opět pocítila prudkou bo­ lest.

„Ne, to se neboj, tu dotáhneš sama,“ ujišťoval mě Luboš, moc jsem mu ale nevěřila. „Vždyť Perla říkala, že dnes se měl inženýr Breza rozhodnout. Prý to měla být poslední prohlídka. Jak to dopadlo?“

Otázka mě zaskočila. Jak to dopadlo? Vždyť já si na nic nepamatuju!

„Ještě nevím,“ dostala jsem ze sebe. „Řekl, že se mi ozve,“ zalhala jsem. Je to celé divné, ale jsem si jistá, že mi Filip co nejdřív zavolá.

Když jsem dotelefonovala, zase jsem pocítila slabost a mobil mi téměř vypadl z ruky. Na čele mi vystoupil studený pot. Chvíli jsem ztěžka dýchala. Žaludek jsem měla tvrdý jako kámen a tlačil mi na všechny vnitřnosti. Bylo mi špatně.

Telefon jsem odložila do zásuvky a snažila se zhluboka dýchat.

Hluboké nádechy a výdechy se postupně měnily na pra­ videlné oddechování, až jsem později, zabořená do polštá­ ře, tvrdě usnula.

Znovu se mi zdálo o těch velkých nohatých pavoucích a přibyly k nim i zelené žáby, skákající před mýma nohama

v dlouhé chodbě ve sklepě.

Potom ve tmě někdo otevřel dveře. Na konci sklepa se objevilo světlo a žáby odskákaly ven.

Po probuzení jsem ještě netušila, že část mého snu vychá­ zela ze skutečnosti a že mě dovede k událostem, se kterými si nebudu umět poradit a které podstatně ovlivní můj život.

DO m a

„Pamatuješ si, jak jsem ti pomohla, když jsi neměla kde

bydlet?“ syčela Perla do telefonu. „A ty teď dopustíš, aby mi

propadla dovolená, na kterou se už půl roku těším?“

Ležela jsem doma na pohovce v obýváku. Bezmocně jsem si vzdychla. „Ano, já vím, jsem tvou doživotní dlužnicí,“ přitakala jsem. Nic jiného mi ani nezbývalo. „Tak řekni, co mám udělat, a já to udělám,“ rezignovala jsem. Rady lékaře o domácím odpočinku musím kvůli ní zkorigovat.

„Budeš mít k dispozici firemní auto,“ začala mi Perla vysvětlovat s neskrývanou radostí v hlase. „V deset přivezeš Luboše do kanceláře, ve dvě ho odvezeš domů. Fungujeme tak už týden. Šéf trvá na tom, že v téhle době někdo musí být v kanceláři. Po druhé tam už bude on.“

„V pořádku,“ souhlasila jsem. „Snad to můj mozek přeži­ je bez úhony.“

„A jseš si jistá, že nějaký vůbec máš?“

„Zbytečně pochybuješ,“ odsekla jsem. „Na rozdíl od tebe to mám potvrzené na papíře. Otřes mozku, důkaz podepsal doktor Šťastný.“

„Není to veterinář?“ vyhrkla Perla. „Jeden doktor Šťast­ ný jednou ošetřoval moji Belinku, když ji napadl velký bu ld ok .“

„Pokud je to veterinář, kterému jsi svěřila svoji milovanou Belinku, tak jsem určitě byla v dobrých rukou,“ pozname­ nala jsem ironicky. Představila jsem si Belinku, Perlina bra­ zilského teriéra, jak sedí na židli za stolem a nad prázdným hlubokým talířem netrpělivě čeká na svou porci. Protože Perlin život se celý točí kolem maximálního pohodlí jejího psa. Buď to respektujete jako neměnnou skutečnost, anebo jste pro Perlu navždy odepsaní.

Telefonovala jsem vleže. Po skončení hovoru jsem mobil opatrně položila vedle na stolek. Pohled jsem upřela do stro­ pu. Jeho bílá barva mi připomněla nemocnici, tak jsem se hned otočila na bok a zahleděla jsem se na televizní obra­ zovku s vypnutým zvukem.

Byla jsem nespokojená a cítila jsem se nešťastná. Sku­ tečnost, že mi Filip za poslední týden zavolal jen jednou, mi odebírala síly a chuť do života. Nechtělo se mi ani vstát z postele, nepociťovala jsem hlad. Nepomáhalo ani to, když jsem si opakovala, že je na pracovní cestě v Bruselu.

Ten nepříjemný pocit neklidu jsem znala od dětství. Nenáviděla jsem ho, protože mi pokaždé naznačoval, že něco není v pořádku. Že můj bezpečný svět je ohrožený.

Začalo to tehdy, když se z mého života ztratila máma. Na její smrt si nepamatuju, byly mi tehdy necelé čtyři roky, ale ten pocit prázdnoty, lítosti a neustálého očeká­ vání mámina návratu vnímám dodnes. Tehdy jsem ještě nedokázala pochopit, že se máma ke mně už nikdy nevrátí. Marně jsem čekala, že mě jednoho dne k sobě opět přivine, že přitisknutá na její hruď budu vnímat tlukot jejího srdce a znovu mě zaplaví ten ztracený pocit štěstí. Nic z toho se už nikdy nestalo. Její srdce selhalo navždy, řekl mi otec.

Dnes mi to připadá, jako bych potom na pár let upad­ la do nějakého divného spánku a probudila se do jiného, nového světa.

Z těch dvou let si téměř nic nepamatuju, jenom ten nepří­ jemný neklid a to, že jsme se s otcem přestěhovali do jiného bytu. A potom ještě jednou, na druhý konec Bratislavy. Ty změny jsem vnímala jako něco nevyhnutelného a podruž­ ného, co můj citový zmatek zvyšovalo jen minimálně. Nic pro mě nemohlo být horší než marné čekání na návrat nej­ důležitějšího člověka v mém životě. Věřila jsem, že mámino srdce se uzdraví a ona se jednoho dne objeví u nás v bytě. Nebylo podstatné, ve kterém.

Ani panenky naskládané do řady na posteli jako uvíta­ cí výbor pro mámu, ani můj upřený pohled plný očekává­ ní pokaždé, když se za dveřmi ozval nějaký zvuk, a ani mé vroucí přání, šeptané do tmy, když mě večer otec uložil spát, mi mámu zpátky nevrátily.

Do života se mi dostalo jen množství různých žen, které měly zájem o mého otce, ne o mě. Bylo těžké zvykat si na ně a občas s některou z nich bojovat o životní prostor v našem bytě. Otec mi však nedával na výběr.

A potom se jednoho dne k nám nastěhovala teta Gitka se dvěma dcerami v mém věku. Náš byt se najednou zapl­ nil, ožil smíchem, hovorem a vůní chutného jídla. Opět se našel člověk, který si mě občas k sobě přitulil, a dokonce jsem získala dvě sestry.

Můj dětský svět znovu nabyl rovnováhy. Štěstí se do mého života vrátilo a já jsem věřila, že navždycky.

Tehdy jsem ještě netušila, že nic netrvá věčně.

* * *

Z myšlenek mě vytrhlo zvonění telefonu. S nadějí jsem se podívala na displej. Naděje se okamžitě vytratila a na chvíli jsem zaváhala, jestli hovor vůbec vzít.

„Ahoj, Radko, jak se máš?“ ozval se můj bývalý. Býva­ lý přítel, můj tříletý vztah. Vůbec by mi nevadilo, kdybych o něm už nikdy neslyšela. On se mi ale čas od času připo­ mínal.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. „Už je to lepší.“

„Byl jsem koupit noční lampu v obchodě tvého otce a řekl mi, co se ti stalo. Doufám, že s tím otřesem mozku ležíš,“ poznamenal starostlivě.

„Ležím, ležím,“ odvětila jsem. „Nedělej si hlavu.“

„Chtěl bych tě o něco poprosit.“

„ Ne .“

„Ani nevíš o co, a už...“

„Vím, Martine,“ přerušila jsem ho nervózně, „a říkám ne .“

„Mohla bys to aspoň zkusit.“ Jeho hlas zněl prosebně.

„Už jsem to jednou zkusila, a nepomohlo to. Je to tvoje žena a tvoje máma. Já se mezi ně odmítám míchat. To si musí vyřešit samy.“

„Máma tě má ráda,“ snažil se mě přesvědčit. „Vždyc­ ky jste spolu dobře vycházely. Nechápu, proč to Drahuška ne d ok á ž e .“

„Já vím,“ souhlasila jsem. „Drahušce se ale nediv. Na svě­ tě je jen málo žen, kterým nevadí, že jim tchyně pravidelně chodí do bytu utírat prach.“

„A co s tím můžu dělat?“ stěžoval si. „Vždyť ten byt mi koupila máma. Drahuška to nechce pochopit.“

„Jedna musí ustoupit,“ zkonstatovala jsem. „Buď máma, nebo tvoje žena. Promluv si s nimi ještě jednou a najděte nějaký kompromis.“

„Já si promluvím s mámou,“ souhlasil ihned, „ale ty to zkus znova s Drahuškou. Prosím!“ zaúpěl do telefonu.

Nenapadlo by mě, že po rozchodu mě bude neustále zata­ hovat do svého života.

„Myslíš si, že Drahušku potěší, když jí opět přivedeš bývalou přítelkyni?“ snažila jsem se ho odradit od jeho plá­ nu. „Mně by to tedy vadilo, ujišťuju tě.“

„Jí to nevadí, opravdu,“ prohlásil přesvědčivě.

„Ale to je dost divné,“ nevěřícně jsem zakroutila hla­ vou.

„Mám na to svou taktiku,“ odvětil stručně. Byla jsem zvědavá jakou, ale Martin najednou hrozně spěchal. „Utí­ kám na poradu,“ oznámil mi. „Tak se uzdrav, já se potom o z v u .“

Odložila jsem mobil a přivřela oči. Byla jsem unavená. Takovýhle rozhovor mě dokázal vyčerpat víc než běh kolem domu. Doufala jsem, že od pondělí budu schopná vozit kolegu Luboše každý den do kanceláře a potom domů. Zase něco, k čemu mě donutili! Kdy už konečně dokážu říct rázné ne? Čím jsem starší, tím jsem ústupnější. To se mi nepodobá! Vždycky jsem musela bojovat o své terito­ rium, a většinou jsem ten boj vyhrála. Neměla jsem jiné východisko, když si můj otec od jisté doby každou chví­ li přivedl domů novou partnerku. Novou mámu, snažil se mi namluvit.

Pro mě jí ale byla jenom teta Gitka. Léta prožitá s ní a její­ mi dcerami pro mě byla obdobím stability. Potom jsem se stala bojovnicí za vlastní práva.

„Jak ti je?“ nahlédl otec ke mně do pokoje.

Protřela jsem si oči a zaostřila zrak na ciferník hodinek.

„Spala jsem skoro tři hodiny.“

„Už ti asi i vyhládlo,“ zhodnotil otec můj stav. „Přinesl jsem ti nějaké jídlo a buchty od Gitky. Pozdravuje tě, večer t i z a vol á .“

„Byl jsi u ní?“ podivila jsem se.

„Ne,“ zakroutil hlavou, „zastavila se u mě v prodejně.“ Otec položil na stůl talíř s příborem a opatrně otevřel dvě misky z umělé hmoty. Ucítila jsem vůni pečeného masa a kynutých buchet.

„Už mám opravdu trochu hlad,“ naklonila jsem se nad stůl. „Dáš si se mnou?“

„Utíkám zpátky do práce,“ mávl mi otec rukou, „dnes máme otevřeno déle. Přijdu až večer.“

Hned jsem po něm šlehla pohledem. Tuhle větu znám. Určitě má nějaké rande, nikdy to nepřizná.

„Zapomněl jsi říct, že jste dostali nové zboží,“ zavolala jsem za ním. „Anebo že máte inventuru.“

Otec se z předsíně vrátil. Rukou si rozpačitě přihladil vlasy. Na krku se mu už začaly vlnit, potřeboval by si zajít k holiči.

„Ano, dostali jsme nové zboží,“ přisvědčil. „Ale dlouho se nezdržím. Nenechám tě přece samotnou, když se léčíš.“ Vyhrnul si rukávy na košili. „Venku je pořádné horko,“ dodal.

To byla možná ta chyba v minulosti, že mě nechtěl nechá­ vat samotnou, pomyslela jsem si. Proto si každou novou známost přivedl hned domů a myslel si, že je to v můj pro­ spěch. Raději bych dala přednost samotě, než se pořád při­ způsobovat jeho novým partnerkám, které mě mermomocí chtěly vychovávat.

Opatrně jsem se posadila. „Tati,“ podívala jsem se na něj, když se chystal odejít, „proč jsme se tolikrát stěhovali?“

Zůstal stát ve dveřích jako přikovaný. Očima zmateně bloudil po místnosti.

„Tolikrát?“ zeptal se. „Jenom dvakrát. To není tak moc,“ odvětil.

„Ale proč?“ chtěla jsem vědět.

Nejdřív jen zaraženě zíral, potom pokrčil rameny. „Hle­ dal jsem hezčí lokalitu,“ řekl. „A lepší sousedy.“

Ještě jednou mi zamával na rozloučenou. Když jsem mu taky zamávala, uhnul pohledem. Znala jsem to moc dobře za ta léta. Věděla jsem najisto, že mi neříká pravdu.

* * *

Navzdory pocitu hladu stačila jedna maková buchta, aby se mi stažený žaludek naplnil. Na maso jsem vůbec neměla chuť, toužila jsem po sladkém. A to mi dodalo energii k roz­ hodnutí, že zavolám Filipovi. On jediný mi může říct, co se vlastně stalo ve vile v Borince.

Telefon vyzváněl dost dlouho, než se v něm ozval Fili­ pův hlas.

„Za chvíli ti zavolám, jo?“ navrhl pološeptem.

Dlouho jsem nehybně seděla a čekala na zvonění mobilu. Tlumený Filipův hlas ve mně probudil touhu stulit se mu do náručí a nechat se trochu politovat. Cítila jsem se pod psa. A to všechno proto, že nebyl u mě, že jsem ho už celý týden neviděla a ten jeho jediný telefonát před několika dny byl dost stručný a strohý.

Mobil konečně zazvonil. Při pohledu na displej se mi nálada zlepšila o sto procent.

„Tak jak, pacientko, posloucháš doktory?“ zeptal se mě, když mě pozdravil.

„Ahoj,“ vydechla jsem vzrušeně. „Už jsem z nemocnice doma a poslouchám.“ V mém hlasu nebylo ani stopy po trpi­ telství a lítosti. „Přikázali mi ležet, tak ležím, i když Perla zuří, protože měla jet na dovolenou k moři.“

„Cítíš se už líp?“ zeptal se. Potěšilo mě, jak moc je sta­ rost l iv ý.

„Právě teď ano,“ ujistila jsem ho. „Čekala jsem, že mi zavo­ láš, už několik dní.“ Snažila jsem se, aby výčitka v mém hla­ se zněla mírně. „Potřebuju vědět, co se ve vile stalo. Nepa­ matuju si všechno, nevím, proč jsem zůstala ve sklepě sama a potmě.“

„To nevím ani já,“ odvětil. Taková odpověď mě nemoh­ la uspokojit.

„Co nevíš, Filipe?“ naléhala jsem. „Šli jsme přece do skle­ pa spolu. Vím, že jsme vcházeli do výklenků a prohlíželi si je. Všude bylo světlo. Co se stalo potom? Prý jsi odešel s nějakou ženou. Proč jsi mě tam nechal samotnou?“

„Musel jsem naléhavě odejít,“ řekl rychle, „potřeboval jsem něco vyřídit. Zavolal jsem na tebe přece, že se vrátím asi za hodinu, abys na mě počkala.“

„O tom já ale nic nevím,“ kroutila jsem zamyšleně hlavou. „Co bylo tak naléhavého, že jsi mě tam musel nechat?“

„Neodkladné záležitosti,“ odvětil mírně podrážděným tónem.

Vstoupila jsem na zakázané území. Zatím jsme nebyli tak daleko, aby mě pustil do svého osobního života. Zra­ ňovalo mě to, nechápala jsem ho. Na druhé straně dokázal být velice milý a něžný. Asi musím být trpělivější. Muži se nepotřebují hned se vším svěřovat jako ženy.

„Promiň,“ hlesla jsem smířlivě. „Snažím se jen zjistit, jak jsem přišla k otřesu mozku. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mě tam nenašel architekt Majer.“

„Vím, volal mi,“ přisvědčil Filip. „Opravdu bylo štěstí, že šel za tebou do vily. Vůbec jsem netušil, že dělá vzadu v zahradě nějaká měření. Když jsme tam přijeli, nikoho j s me ne v id ě l i .“

Vzpomněla jsem si, jak jsme zavěšení do sebe odemykali vilu, jak jsme se vášnivě líbali a v těsném objetí vrávoravě vešli dovnitř. Mysleli jsme, že jsme tam sami.

„Auto měl zaparkované vzadu za domem,“ řekla jsem. „Filipe,“ ztišila jsem hlas, jako by mě mohl někdo slyšet, „bylo mi tak krásně, že bych si možná nevšimla ani pěti aut zaparkovaných rovnou před vilou.“

Na pár sekund se odmlčel. „Ano,“ přisvědčil, „bylo to f ajn .“

Teď jsem pár sekund mlčela já. Čekala jsem víc. Víc m i lých slov.

„Filipe, jak ses rozhodl s tou vilou?“ zeptala jsem se. „Dnes volal do realitky majitel, jestli jsme už našli kupce.“

„Ještě čekám na Majerův rozpočet,“ odvětil, „ale víš, že tam budou potřebné rekonstrukční práce v dost velkém roz­ sahu. Pokud bude majitel přístupný jednání o ceně, možná se dohodneme.“

Majitel moc přístupný nebude, pomyslela jsem si. Trvá na tom, že vila prošla v posledních letech náročnými opra­ vami.

„Zkusím si s ním promluvit,“ navrhla jsem. „Ale je dost tvrdohlavý. Sám jsi viděl, že dům je celý zrekonstruovaný... Pravda, až na ten sklep...“ připustila jsem. Teď bych měla s Filipem mluvit jako realitní agentka. Byla jsem ale jeho přítelkyně. Nebylo to ode mě profesionální. Kdyby se to dozvěděli v realitce, asi by mě na hodinu propustili. Situa­ ce nebyla pro mě příjemná.

„... a na tu polozbořenou kamennou zídku vzadu v zahra­ dě,“ doplnil mě, „a na přístupovou cestu k domu. Kromě toho bude nutné vyřešit vlhnutí zdi v přízemní části domu. To si určitě vyžádá dodatečné náklady. Tři sta dvacet tisíc eur za ten dům se mi zdá příliš.“

„Uvidím, co se dá dělat,“ slíbila jsem.

„Ale nejdřív se dej do pořádku,“ zdůraznil Filip. „Nechci nic unáhlit, počkám si na Majerův podrobný rozpočet.“

„Kdy se vrátíš do Bratislavy?“ Snažila jsem se nedat naje­ vo stesk. Kdyby se vrátil už zítra, určitě by to mému zdra­ votnímu stavu pomohlo. A hlavně moje skleslá nálada by se rozplynula. Při představě, že bychom se zase setkali, jsem se vznášela v oblacích.

„Tento týden určitě ne,“ rozbil moje představy na malé kousky. „Ty zatím zapomeň na práci, hezky lež a odpočívej. Stejně bychom se nemohli setkat.“

„Mohl bys přijít za mnou domů,“ poznamenala jsem nesměle. „Aspoň na chvíli. Otec je celý den v práci, byli byc hom s a m i .“

„To bych raději neriskoval,“ řekl pochybovačně.

„Bože, vždyť mi je šestadvacet!“ zvolala jsem. „A kromě toho, kdybys znal mého otce a věděl, co všechno jsem muse­ la protrpět s jeho partnerkami...“

„Nic se nedá dělat,“ přerušil mě. „Musím už končit, ozvu se... zase někdy.“

Poslal mi polibek a telefon zmlkl. Trochu se mě dotklo, že mě tak náhle přerušil. Potom jsem si uvědomila, že volal ze zahraničí. Je zbytečné utrácet peníze za telefon, když si to můžeme později říct osobně. Filip se mě však málokdy ptal na soukromí, na mou rodinu. Na druhé straně ani neby­ lo kdy, na dlouhé rozhovory jsme prostě neměli čas. Buď jsme řešili vilu v Borince, anebo jsme byli spolu v nějaké společnosti, kde jsme se tvářili, že jsme jen dobří známí. Nemohla jsem si dovolit, aby se šéf a mí kolegové dozvědě­ li o našem vztahu, i když jen začínajícím. Dokud byl Filip zákazníkem naší realitky a já měla na starosti prodej domu v Borince, museli jsme se k sobě chovat s odstupem. Měla jsem však podezření, že Majer o nás ví, anebo aspoň něco tuší. Už se jednou stalo, že se nečekaně objevil v zahra­ dě, a my v domě jsme si ničeho nevšimli. Mohl nás z dál­ ky pozorovat otevřenými okny anebo prosklenými dveřmi vedoucími na terasu.

Možná se mi to jen zdá, ale občas se na mě tak zvlášt­ ně podívá anebo utrousí nějakou poznámku, kterou se snažím přeslechnout. Někdy se dívá tak vyzývavě a s tako­ vým úšklebkem, až se cítím trapně a přemýšlím, kolik toho o nás s Filipem ví.

Za pár dní jsem polehávání na pohovce v obýváku měla už plné zuby a docela jsem se smířila s tím, že Luboše budu vozit každý den do práce a zpátky.

Otec se snažil chodit domů dřív než jindy, ale obchod se svítidly, kde byl vedoucím, měl otevřeno až do sedmé hodi­ ny večer, a tak jsem byla celý den doma sama. Právě jsem se chystala zavolat Gitčině dceři Hance, se kterou jsme několik let vyrůstaly v jednom bytě, když mi zavolala Perla.

„Víš, jaká jsem?“ zeptala se hned na úvod.

„Vím,“ odvětila jsem, „otravná.“

„To si vyprošuju,“ urazila se. „Jsem tvoje nejlepší a nejo­ hleduplnější kolegyně,“ prohlásila.

„Ty ses reinkarnovala?“ podivila jsem se. „Obsadila jsi nějaké jiné tělo s andělskou duší?“

„Já mám tělo s andělskou duší!“ zdůraznila dotčeně.

„Ježíši, ty jsi snad pila!“ obvinila jsem ji. „A ne málo.“

„Za tohle se mi omluvíš!“ hrála dál uraženou. „Nevím, proč to pro tebe dělám, ale představ si, že jsem si dovolenou posunula o týden. Měla jsem štěstí, vlastně ty jsi měla štěs­ tí, že hotel není plně obsazený a mají volný pokoj za stej­ nou cenu i za týden. Takže Luboše budu vozit dál já a tobě nehrozí poškození toho, co tak hrdě nazýváš mozkem.“

Téměř jsem ztratila řeč. Perla mě pořádně překvapila!

„Tak se ti tedy omlouvám,“ vyslovila jsem uznale. „To bych fakt od tebe nečekala.“

Slyšela jsem v telefonu, jak se směje. „Mám to u tebe,“ vyhrkla. „Odteď o mně všude rozšiřuj samé hezké věci. Taky o mé inteligenci a organizačních schopnostech. Možná si konečně najdu nějakého normálního chlapa.“

„O té inteligenci bych raději pomlčela,“ poznamenala jsem. „Vždyť víš, že muži mají jiné priority. Stačí, že budeš dobře vypadat a málo mluvit.“

„A kvůli komu si tak strašně chceš chránit ten svůj mozek?“ vrátila mi to. „Už víš, co se ti stalo v tom domě? Šéf se mě na to ptal, prý jestli by sis nemohla vypsat půl dne dovolené, aby to nebyl pracovní úraz. Musel by vypl­ ňovat hromadu papírů. Stejně jste tam jeli dost pozdě odpo­ ledne...“

„Vypiš mi to tak, jak to chce,“ souhlasila jsem.

„Telefonovala jsi s inženýrem Brezou?“ zeptala se.

„Ne...“ vyhrkla jsem zmateně. „Vlastně ano, jednou... Volal, že čeká na Majerův rozpočet... chce slevit z ceny,“ koktala jsem jako školačka.

„Šéf bude skákat radostí,“ zamumlala Perla. „Co jste tam dělali? Co mu mám říct, až se bude ptát?“

Mobil mi téměř vypadl z rukou. Co jsme tam dělali?! Představila jsem si Filipovy ruce, jak bloudí po mém těle, jak mi svléká blůzku... Naštěstí mu tehdy zazvonil telefon, jinak bych ho asi nechala, aby pokračoval.

„Jak... to myslíš?“ vykoktala jsem.

„Bože, ty máš ale dlouhé vedení!“ zaúpěla Perla. „Mluvím přece o tvém otřesu mozku! Co se tam stalo?“

Seděla jsem strnule, podepřená polštářem a civěla jsem na zeď naproti. Pootevřeným oknem na ni dopadalo sluneční světlo a vytvářelo bizarní obrazy. I v mé hlavě se najednou vynořily obrazy toho dne a pospojovaly se navzájem.

„Upadla jsem,“ vyslovila jsem pomalu. „Ve sklepě jsem asi o něco zakopla, byla tam tma.“

„Proč si nerozsvítíš, když jdeš do sklepa?“ kárala mě Perla. „Když v takových situacích nepoužíváš mozek, použij as­ poň světlo. Příště si dej pozor, vždyť víš, že práce přibývá. Konečně se pohnul trh s nemovitostmi, konečně si můžeme vydělat. Chtěla bych mít tvoji provizi, když prodáš ten dům v B or i nc e .“

„Tak dohlédni, aby mi ten obchod Luboš nevyfoukl,“ zdůraznila jsem. „Vždyť víš, jak se na něj třásl. Kdyby si nezlomil nohu, nikdy bych se k té zakázce nedostala.“

„Já ho zpacifikuju, neboj se,“ slibovala Perla. „Teď je s tou nohou v sádře nějaký krotký. Ani tolik neglosuje jako před­ tím. Vtipálka tuším přešel humor. Už ani nemám chuť ho zabít několikrát denně, jen jednou.“

„To musí být opravdu krotký,“ divila jsem se. „Možná mu sádru nacpali i pod jazyk, co říkáš?“

„Vypadá to nadějně,“ přisvědčila Perla. „Tak se hezky vyvaluj v posteli, ať se ti ten otřesený mozek dostane v hla­ vě na správné místo.“ Rozloučili jsme se a už jsem chtěla vypnout telefon, když ještě dodala:

„Hele, nečetla jsi noviny? Představ si, že v Borince, někde v lese, našli mrtvého muže. A právě ten den, kdy jste tam byli na prohlídce.“

Ne j h eZ č í D ů m

Seděla jsem na židli za kancelářským stolem a snažila

se tvářit, že pozorně poslouchám. Byl horký červnový den

a já jsem cítila únavu. Kdybych jen na vteřinu přivřela víč­

ka, okamžitě bych usnula.


32

„Víte, dost nám to spěchá,“ řekl muž sedící přede mnou. Žena vedle něho jen mlčky klopila zrak a v dlani nervózně žmoulala papírový kapesník.

„Dva dvoupokojové byty za jeden čtyřpokojový bez doplatku seženete těžko.“ Myší jsem posouvala inzertní nabídky na obrazovce počítače. Inzeráty se míhaly jeden za druhým. „Možná jednopokojový plus dvoupokojový, anebo jednopokojový plus třípokojový,“ informovala jsem. „Jestli chcete, vytisknu vám to.“

Muž se s otázkou v očích otočil k ženě. „Co ty na to?“ zeptal se.

Nepodívala se na něj. Oči měla přilepené ke kolečkům mé otáčecí židle.

„Pokud si ty vezmeš jednopokojový...“ pokrčila rameny.

Muž svraštil čelo. „To tedy určitě ne!“ naštvaně zavrtěl hlavou.

„Ani já ne,“ odsekla žena.

Muž se na mě zpytavě podíval. Pochopila jsem, že tihle dva se nikdy nedohodnou. Neustoupí žádný z nich.

„Dobře, budu hledat,“ slíbila jsem. „Musíte ale počítat s tím, že to potrvá trochu déle. Dvoupokojových bytů je v nabídce nejméně. Ještě je možnost výměny za jeden a kou­ pě jiného s doplatkem.“

Dveře vedlejší kanceláře se otevřely a vešel šéf se smlou­ vami v ruce.

„Je to v pořádku, můžete to dát podepsat,“ položil papí­ ry na stůl.

„Přijdete dnes na prohlídku bytu?“ zeptal se muž.

Vzala jsem smlouvy a orazítkovala jsem je. Zavrtěla jsem hlavou.

„Dnes ne, pane Kalmane, můžeme se dohodnout na čtvr­ tek...“

„Zítra cestuju,“ přerušil mě. „Nejlepší by to bylo dnes.“

„Radko, zkuste si to nějak zařídit,“ zamíchal se do toho šéf. Vyčítavě jsem se na něj podívala. Dobře ví, že dnes už mám dvě prohlídky za sebou a dvě ještě před sebou. Pokud vezmu i tuhle, přijdu domů až večer.

Bezradně jsem si vzdychla. „Tak dobře, nějak to zku­ sím zkombinovat,“ souhlasila jsem bez nadšení. „Zavolám vám kolem šesté,“ podívala jsem se na dvojici před sebou, „a upřesním čas příjezdu.“

Žena bez zájmu přikývla, zdálo se mi, že se už už rozplá­ če. Kdyby věděla, kolik žen sedělo tady přede mnou přesně tak jako ona jen za ty necelé dva roky, co tady dělám, asi by byla překvapená. Hned mi bylo jasné, že návrh na rozvod podal její muž. Mohla bych napsat breviář chování rozchá­ zejících se dvojic.

Pokud podala žádost o rozvod žena, při jednání s realit­ kou byla akčnější, flexibilnější, ústupnější, těžkosti se snažil dělat muž. V opačném případě žena seděla buď nesměle, bez zájmu, nebo odmítala všechno, co partner navrhl.

„Jsem strašně unavená,“ postěžovala jsem si šéfovi, když odešli. „Cítím se hrozně, jako bych měla teplotu.“

„Nemalujte čerta na zeď, Radko!“ polekal se šéf. „To mi nemůžete udělat! Konečně se obchody trochu rozběhly, a vypadne mi celý tým?“ Rukou ukázal na druhý konec místnosti, kde s nataženou nohou v sádře seděl Luboš. Perla byla ještě na dovolené a posílala nám provokativní ememes­ ky, jak leží v plavkách na pláži a pije pestrobarevné koktej­ ly. Já jsem ji vyfotila horu papírů na svém stole a Lubošo­ vu nohu v sádře, ať nezapomene, že se sem stejně jednou musí vrátit.

„Prohlédnu nabídky dvoupokojových bytů,“ navrhl Luboš. „Když mě odvezeš, budu ještě doma pracovat,“ podí­ val se na mě.

„Fajn,“ přikývla jsem.

Šéf se za chvíli opět zjevil v naší kanceláři se dvěma šálky v ruce. Položil je na můj stůl.

„Acylpyrin zapijte čajem,“ ukázal prstem na první šálek. „Potom si dejte kávu a trochu si odpočiňte,“ zavelel s prs­ tem namířeným na druhý šálek. „Zítra můžete přijít o něco později, pospěte si, doufám, že se dáte dohromady. Luboše ráno přivezu já.“

„Nemůžu si pospat, musím jít na katastr,“ připomně­ la jsem mu. Přejela jsem si rukou po čele. „To teplo mi asi nedělá dobře. U moře by mi bylo líp,“ vzdychla jsem.

„Mně taky,“ odsekl šéf a zmizel za dveřmi.

Luboš se ironicky ušklíbl. „Taková mladá, a už tak unave­ ná,“ popíchl mě. „Co budeš dělat, až ti bude sedmdesát?“

„Budu v důchodu,“ odsekla jsem.

„To si jen myslíš,“ zasmál se. „Do té doby důchody zruší. Z práce lidi odvezou rovnou na hřbitov.“

„Proč mi maluješ tak světlou budoucnost?“ Vzala jsem smlouvy ze stolu a dala je do kabelky. „Víš, vyhlídka na hřbi­ tov je pro mě méně depresivní než to, že bych měla pracovat do sedmdesátky s tebou,“ ujistila jsem ho. „Ale ve tvé spo­ lečnosti bych se tak vysokého věku asi nedožila.“ Vypnula jsem počítač a zamkla ostatní spisy do skříně.

„Dopředu lituju toho, kdo se s tebou ožení,“ poznamenal Luboš a taky vypnul počítač. Nohu v sádře opatrně sun­ dal ze židle.

„Ani pro tu, která se jednou za tebe vdá, to nebude bůh­ víjaká výhra,“ ohradila jsem se. „A pokud do mě nepře­ staneš rýpat, budeš muset dohopsat domů na jedné noze,“ uzemnila jsem ho.

Pracovat s Lubošem nebylo moc příjemné. Když jsem téměř před dvěma lety nastoupila do realitní kanceláře, byla jsem úplný nováček. Možná mě šéf přijal bez praxe i proto, že na pohovoru jsem řekla, že mi je jedno, jaký plat dosta­ nu. Byla jsem v situaci, kdy jsem si nemohla vybírat.

Luboš mi situaci vůbec neulehčoval. Informace mi dáv­ koval po kapkách, žádné rady navíc. Na prohlídky bytů, které jsem s ním musela absolvovat, jsem chodila velmi nera­ da. Když jsem začala pracovat samostatně, všechny lukrativ­ ní zakázky si pokaždé vzal on. Šéf dal na jeho názor, protože kromě jiného dělal i všechny prodeje domů, kterých bylo mnohem méně než bytů.

S Perlou to bylo jiné. Pomáhala mi od začátku, ale na prohlídky s klienty nechodila každý den, protože musela přebrat práci po propuštěné ekonomce. Udělala to ochot­ ně, splácela hypotéku za jednopokojový byt a každé euro navíc se jí hodilo.

Zpočátku jsem Luboše podezírala z jiné orientace – zdá­ lo se mi, že nesnáší ženy, protože často trousil uštěpačné poznámky na naši adresu. Perla mě však ujistila, že Luboš má partnerku, se kterou žije už sedm let.

„Sedm let?“ podivila jsem se. „Jak s ním může jedna žena tak dlouho vydržet? Kdo ví, proč se nevezmou? Už mohli mít první manželskou krizi.“

„Dítě i krizi,“ souhlasila Perla. „Zřejmě není fanouškem manželství.“

„Možná to jen maskuje nějakou partnerkou,“ uvažova­ la jsem.

„Možná to maskujou oba,“ přemýšlela Perla.

„Dneska je možné všechno,“ souhlasila jsem. „Možná jsou oba přeoperovaní.“

„Škoda že si Luboš nedal přeoperovat ten svůj ostrý jazyk,“ sarkasticky dodala Perla. „Musel zdědit geny nějaké protivné semetriky.“

„Objednáme mu piercing do jazyka,“ navrhla jsem. „Bude ho mít aspoň těžší a bude do nás méně rýpat.“

Řídila jsem do Petržalky v hustém provozu. Slunce pořád­ ně připékalo, ještě že dal šéf konečně opravit v autě klimati­ zaci, jinak bych se cestou asi uvařila.

Při pomalém popojíždění a čekání na červené na křižo­ vatkách jsem mohla přemýšlet o Filipovi. Před dvěma dny mi konečně zavolal, jen tak krátce, jako by zase někam spě­ chal. Když jsme spolu domluvili, ptala jsem se sama sebe, jestli to byl ten stejný muž, se kterým jsem se líbala ve vel­ ké vile v Borince.

Nejhorší bylo, že jsem si nemohla postěžovat Perle ani si vyslechnout její názor, protože to, co jsem udělala, nebylo správné.

Kdyby Filip byl její nebo Lubošův klient, s přimhouře­ ním jednoho oka by se to dalo tolerovat, ale prodej té vily jsem měla na starosti já. Byl to můj první velký obchod a já jsem začínala mít nepříjemný pocit, že jsem udělala chybu hned na začátku.

V den, kdy Luboš zatelefonoval do práce, že si zlomil nohu a právě mu ji dali do sádry, zavolal si mě šéf do své kanceláře.

„Připravte se, za deset minut pojedete na prohlídku domu do Borinky,“ oznámil mi. „Měl jet Luboš, ale spadl ze scho­ dů a zlomil si nohu. Vezměte si fotoaparát, uděláte pár zábě­ rů. Majitel vás odveze. Ve vile nebydlí, nechá nám od ní klí­ če, můžeme tam jít kdykoliv.“

To byla výhoda – když nám klient svěřil klíče, mohli jsme do jeho domu či bytu vodit zájemce bez složitého slaďování termínů zúčastněných stran.

Byl tehdy dost chladný dubnový den a oblečení maji­ tele vily pana Milkoviče ihned upoutalo moji pozornost. Nepotkávám dnes moc mužů, kteří nosí elegantní klo­ bouk, a pan Milkovič měl k němu oblečený i dlouhý hně­ dý kabát, jak vystřižený z nějakého filmu. Ten ještě zvý­ razňoval jeho i tak vysokou postavu a hranaté rysy obličeje s tmavou pokožkou.

Když mi později řekl, že se zabývá uměním, ani jsem se moc nedivila. Oblečení korespondovalo s tím, co dělal. Cestoval po světě, skupoval starožitnosti, aby je restauro­ val a potom se ziskem prodal.

„Vilu jsem dal zrekonstruovat,“ ukazoval mi majitel jeden pokoj za druhým. „Patří k ní i velký pozemek, zahrada se studní a velký sklep.“

Udělala jsem několik záběrů interiéru i zahrady. V práci jsem je zkopírovala do počítače a z plánů vily jsem k nim přidala potřebné údaje o rozměrech zastavěné i užitné plo­ chy a přilehlého pozemku.

Po dvou týdnech na naši nabídku zareagoval první zájem­ ce. Inženýr Filip Breza.

„Rád bych se podíval asi na tři domy z vaší nabídky,“ řekl mi do telefonu. „V Pezinku, ve Stupavě a v Borince.“

„Chcete prohlídky absolvovat v jeden den, anebo postup­ ně?“ zeptala jsem se.

„Všechny postupně v jeden den,“ odvětil.

„Rozhodl jste se dobře,“ pochválila jsem ho. „Není tře­ ba ztrácet čas. Tři domy, tři dojmy v jeden den určitě váš výběr urychlí.“

„Nespěchám,“ namítl.

„Může se objevit někdo, kdo spěchat bude a předběhne vás,“ upozornila jsem ho.

„Tak co navrhujete?“

„Můžeme si hned domlu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist