načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Citlivé místo – James Patterson

Citlivé místo
-11%
sleva

Elektronická kniha: Citlivé místo
Autor: James Patterson

– Alex Cross tentokrát čelí problému, s jakým se v životě nesetkal: je na smrt vyděšený, zoufalý a poprvé zažívá bezmoc. Celou jeho rodinu drží jako rukojmí geniální psychopat. Alex musí přistoupit na všechno, co zločinec požaduje. Ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 312
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Hope to die přeložil Ondřej Duha
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3551-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alex Cross tentokrát čelí problému, s jakým se v životě nesetkal: je na smrt vyděšený, zoufalý a poprvé zažívá bezmoc. Celou jeho rodinu drží jako rukojmí geniální psychopat. Alex musí přistoupit na všechno, co zločinec požaduje. Ale podle jakých pravidel se bude odvíjet smrtonosná hra o to, co je Alexovi nejdražší?

Zařazeno v kategoriích
James Patterson - další tituly autora:
Patnáctý skandál Patnáctý skandál
Šestnáctá lež Šestnáctá lež
Hodina pravdy Hodina pravdy
Max Einsteinová Geniální experiment Max Einsteinová Geniální experiment
Vražedná hra Vražedná hra
 
K elektronické knize "Citlivé místo" doporučujeme také:
 (e-book)
Paganiniho smlouva Paganiniho smlouva
 (e-book)
Nepřítel státu Nepřítel státu
 (e-book)
Rudá válka Rudá válka
 (e-book)
Někdo cizí v domě Někdo cizí v domě
 (e-book)
Do posledního dechu Do posledního dechu
 (e-book)
Hra na nikdy Hra na nikdy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2014 by James Patterson

This edition published by arrangement

with Little, Brown & Company, New York, USA.

All rights reserved.

Translation © Ondřej Duha, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu HOPE TO DIE

přeložil Ondřej Duha

Redakční úprava Vlasta Kohoutová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-680-1978-80-7543-645-0


Část jedna 8 Kapitola 1 8 Kapitola 2 11 Kapitola 3 15 Kapitola 4 18 Kapitola 5 21 Kapitola 6 24 Kapitola 7 28 Kapitola 8 31 Kapitola 9 35 Kapitola 10 38 Kapitola 11 42 Kapitola 12 46 Kapitola 13 48 Kapitola 14 51 Část dvě 54 Kapitola 15 54 Kapitola 16 57 Kapitola 17 59 Kapitola 18 61 Kapitola 19 65 Kapitola 20 67 Kapitola 21 70 Kapitola 22 73 Kapitola 23 76 Kapitola 24 78 Kapitola 25 81 Kapitola 26 83 Kapitola 27 85 Kapitola 28 88

Obsah

Kapitola 29 91

Kapitola 30 93

Kapitola 31 95

Kapitola 32 98

Kapitola 33 100

Kapitola 34 103

Kapitola 35 108

Kapitola 36 110

Kapitola 37 113

Kapitola 38 115

Kapitola 39 117

Kapitola 40 120

Kapitola 41 123

Kapitola 42 125

Část tři 128

Kapitola 43 128

Kapitola 44 131

Kapitola 45 133

Kapitola 46 137

Kapitola 47 141

Kapitola 48 144

Kapitola 49 148

Kapitola 50 152

Kapitola 51 155

Kapitola 52 158

Kapitola 53 161

Kapitola 54 163

Kapitola 55 167

Kapitola 56 171

Kapitola 57 173 Kapitola 58 176 Kapitola 59 180 Kapitola 60 184 Kapitola 61 188 Kapitola 62 190 Kapitola 63 192 Kapitola 64 196 Kapitola 65 199 Kapitola 66 202 Kapitola 67 204 Kapitola 68 207 Kapitola 69 210 Kapitola 70 212 Kapitola 71 215 Část čtyři 218 Kapitola 72 218 Kapitola 73 223 Kapitola 74 226 Kapitola 75 229 Kapitola 76 232 Kapitola 77 236 Kapitola 78 239 Kapitola 79 243 Kapitola 80 247 Kapitola 81 249 Kapitola 82 252 Kapitola 83 255 Kapitola 84 259 Kapitola 85 263 Kapitola 86 266 Kapitola 87 267

Část pátá 271

Kapitola 88 271

Kapitola 89 274

Kapitola 90 276

Kapitola 91 279

Kapitola 92 282

Kapitola 93 286

Kapitola 94 289

Kapitola 95 291

Kapitola 96 293

Kapitola 97 296

Kapitola 98 298

Kapitola 99 301

Kapitola 100 303

Kapitola 101 305

Kapitola 102 309

Odvážným mužům

a ženám z policie v Palm Beach



Část jedna

Kapitola 1

Když Marcus Sunday okolo sedmé toho večera dorazil do knihkupectví Whodunit Books ve Filadelfii, vedoucí ho upozornil, že nemá čekat žádný dav. Bylo úterý po Velikonocích, mnoho lidí se ještě nevrátilo z dovolené, a navíc pršelo.

Ale vedoucího i Sundayho mile překvapilo, když se sešlo pětadvacet lidí, aby si ho poslechli, jak čte ze své knihy Dokonalý zločinec, a popovídali si s ním o skutečných zločinech.

Knihkupec ho představil slovy: „Pan Marcus Sunday, který získal doktorát z filozofie na Harvardu, pronikl na seznamy bestsellerů po celé zemi s touto knihou, fascinujícím pohledem na dvě nevyřešené masové vraždy vysvětlené vskutku originálním způsobem s přihlédnutím k duši pachatele.“

Dav zatleskal a Sunday, vysoký, statný muž, který vypadal na necelých čtyřicet let, přistoupil k řečnickému pultíku oblečený do černé kožené bundy, džínů a běloskvoucí košile.

„Vážím si toho, že jste kvůli mně vážili cestu sem tím deštěm,“ začal. „A je mi potěšením být tady ve Whodunit Books.“

Pak se rozpovídal o vraždách popsaných v knize.

Před sedmi lety, dva dny před Vánoci, bylo zavražděno pět členů rodiny Daleyových v jejich domě na předměstí



Omahy. Kromě manželky byli všichni nalezeni ve svých postelích. Hrdla měli podříznutá skalpelem nebo břitvou. Manželka umřela podobně, ale v koupelně a nahá. Buďto nechali odemčené dveře, nebo měl vrah klíč. V noci zuřila vánice a všechny stopy zasypal sníh.

O čtrnáct měsíců později, po silné bouřce, byla na předměstí Forth Worthu nalezena rodina Monahanových v podobném stavu: otec a čtyři děti, z nichž nejstaršímu bylo třináct, leželi ve svých postelích s podříznutými hrdly; manželka, také s podříznutým hrdlem, zemřela nahá na podlaze koupelny. Opět dveře zůstaly buď odemčené, nebo měl vrah klíč. A opět kvůli bouřce a vrahově opatrnosti nenašla policie žádné použitelné stopy.

„Začal jsem se o to zajímat kvůli tomu nedostatku důkazů, té prázdnotě,“ informoval autor knihy pozorné posluchače.

Řekl, že ho ten nedostatek stop nejprve zmátl. Mluvil s vyšetřovateli, kteří na případu pracovali, ale ti byli také vyvedeni z míry. Pak převážil jeho akademický trénink a on začal teoretizovat o filozofickém světonázoru tak dokonalého vraha.

„Dospěl jsem k závěru, že to musí být nějaký pokřivený existencionalista. Někdo, kdo považuje život za nesmyslný, absurdní, bezcenný. Někdo, kdo nevěří v boha, zákon ani jiný morální nebo etický základ života.“

Sunday tenhle názor nějakou dobu rozváděl, předčítal z knihy a vysvětloval, jak důkazy obklopující místo činu podpořily jeho kontroverzní teorie a vedly k dalším. Například vrahova nevíra v koncepty jako dobro a zlo ho „zdokonalila“ jako zločince, znemožnila mu cítit vinu, což mu dovolilo spáchat tak odporné vraždy s chladnou precizností.

Jeden muž zvedl ruku. „Mluvíte, jako byste toho vraha obdivoval, pane.“

Sunday zavrtěl hlavou. „Pokusil jsem se přesně popsat jeho světonázor a nechat čtenáře, aby došli k vlastním závěrům.“

Žena se špinavě blond vlasy, spíš pohledná než krásná, se přihlásila a shrnutý rukáv odhalil vytetovaného pantera na pozadí barevné džungle.

„Četla jsem vaši knihu,“ řekla s jižanským přízvukem. „Líbila se mi.“

„To se mi ulevilo,“ řekl Sunday.

V obecenstvu se ozval smích.

Žena se s úsměvem zeptala: „Můžeme si trochu popovídat o vaší teorii o protějšku dokonalého zločince, dokonalém detektivovi?“

Sunday zaváhal a pak odpověděl: „Spekuloval jsem o tom, jediný, kdo by mohl dokonalého vraha zastavit, by byl detektiv, jeho pravý protiklad – někdo, kdo bezvýhradně věří v boha, je ztělesněním morálky a etiky a žije smysluplným životem. Problém je v tom, že dokonalý detektiv neexistuje a ani nemůže.“

„A proč ne?“ zeptala se.

„Protože detektivové jsou lidé, ne monstra jako ten dokonalý vrah,“ odpověděl a vycítil v obecenstvu zmatek.

Sunday se usmál a pokračoval: „Povím to takhle. Dokážete si představit, že by skutečný chladnokrevný, vypočítavý masový nebo sériový vrah náhle obrátil a začal sekat dobrotu?“

Většina přítomných zavrtěla hlavami.

„Přesně,“ pokračoval. „Dokonalý vrah je tím, kdo je. Takové zvíře se nezmění.“

Sunday se pro efekt odmlčel.

„Ale je tak těžké představit si ušlechtilého detektiva strženého dolů hrůzami, s nimiž se setkává v práci? Je těžké představit si, že opustí boha? Představit si, že ho události semelou natolik, že začne vidět jako nesmyslný, bezcenný a beznadějný do té míry, až se sám stane dokonalým vrahem? To tak těžké není, že?“

Kapitola 2

Poté, co Sunday podepsal přes dvě desítky knih, zdvořile odmítl pozvání na večeři od majitele obchodu se slovy, že je už domluvený se starým přítelem. Když vyšel z knihkupectví na ulici, už nepršelo.

Přešel Dvacátou ulici a kráčel kolem Dunkin’ Donuts, když s ním srovnala krok ta žena s vytetovaným panterem a řekla: „Šlo to dobře.“

„Vždycky pomůže mít v obecenstvu záhadnou Acadiu Le Duc.“

Acadia se zasmála a zavěsila se do něho. „Nedáme si něco k jídlu, než vyrazíme zpátky do Washingtonu?“

„Chci to nejdřív vidět odjíždět,“ odpověděl.

„To je v pořádku,“ řekla uklidňujícím tónem. „Sama jsem viděla, jak jsi to zapečetil. Máme k dobru šedesát – ne, řekněme padesát osm hodin. Skoro sedmdesát, kdyby bylo nejhůř.“

„Já vím,“ řekl. „Klidně si mysli, že jsem obsedantní.“

„Tak dobře,“ povzdechla si Acadia. „Ale pak si dáme thajské jídlo.“

„Slibuju,“ řekl Sunday.

Došli k nejnovějšímu modelu Dodge Durango zaparkovanému o dva bloky dál a Sunday projížděl městem, dokud nedorazili k prázdnému stadionu Eagles v Darien Street. Odbočil doleva na rozlehlé parkoviště obchodu Monti Wholesale Foods naproti stadionu a zaparkoval na opačném konci, u železného plotu, odkud bylo vidět pod dálnici Delaware Expressway a na železniční seřadiště Jižní Filadelfie.

Sunday zvedl dalekohled a asi o sto metrů dál našel, co hledal: řadu nákladních vagonů a jeden konkrétní, patnáct metrů dlouhý, cihlově červený kontejner, nahoře celý osazený solárními panely. Z předku kontejneru vyčnívala chladicí a topná jednotka. Spustil dalekohled, podíval se na hodinky a řekl: „Za patnáct minut by odsud měl vyjet.“

Acadia znuděně opřela hlavu o opěrku. „Tak kdy Mulch kontaktuje Crosse?“

„Doktor Alex dostane jasný vzkaz v pátek ráno,“ odpověděl. „To už uplyne týden. Bude připravený.“

„V pátek musíme být nejpozději v pět odpoledne v St. Louis,“ konstatovala.

Sunday pocítil podráždění. Acadia byla nejchytřejší a nejnepředvídatelnější žena, kterou kdy poznal. Měla však protivný zvyk neustále mu připomínat věci, které dobře věděl.

Než jí to stihl povědět, postřehl na železničním seřadišti nějaký pohyb. Znovu zvedl dalekohled a uviděl mladého černocha v tmavém oblečení plížícího se podél nákladních vagonů. Na rukou měl rukavice a nesl malý batoh a páčidlo. Zastavil se a vzhlédl k solárním panelům.

„Kruci,“ zaklel Sunday a nespouštěl z něho oči.

„Co je?“

„Vypadá to, že... Sakra!“

„Co je?“ zeptala se Acadia znovu.

„Nějaký kretén se chystá vloupat do našeho vagonu,“ řekl.

„To není možné,“ vyhrkla, napřímila se a zahleděla se do šera na seřadišti. „Jak by mohl –“

„Nemohl by,“ odsekl Sunday. „Vybral si ho náhodně, nebo viděl ty solární panely.“

„Co uděláme?“

„To jediné, co můžeme,“ odpověděl.

O šedesát vteřin později byli už Sunday s Acadiou na druhé straně plotu. Pod nadjezdem se rozdělili a spěchali každý na jednu stranu, přikrčení za hliněným náspem, který se táhl podél nejbližších kolejí. Sunday nesl klíč na kola a zastavil se sedmdesát metrů za cihlově červeným kontejnerem. Železniční seřadiště tam bylo osvětlené, ne tak dobře, jako na severní straně, ale než se dostane do stínu u nákladního vlaku, bude na něj vidět.

Neměl na vybranou. Přelezl násep, šikmo vyrazil přes seřadiště a přeskakoval koleje s vědomím, že Arcadia dělá na severní straně totéž. Snažil se nedělat hluk, dokud se nedostal do stínu, kde předtím viděl toho černocha. Kontejner se solárními panely byl šest vagonů před ním. Zůstal stát, dokud neucítil vibrace mobilu, které ho upozornily na textovku.

Sunday vyrazil lehkým krokem rychle kupředu, až doběhl k cihlově červenému kontejneru. Uslyšel skřípění kovu o kov, jak páčidlo pracovalo na zámku, zpomalil a zastavil na rohu.

Počkal na další vibrace mobilu a sevřel klíč na kola jako kladivo.

„Co si myslíte, že tam děláte, pane?“ vyštěkla Acadia.

Stála na druhé straně vagonu.

„Naser si, krávo,“ bylo jediné, co zloděj stačil říct, než Sunday vyrazil zpoza rohu a uviděl ho, jak stojí na spřáhlu a hrozí Acadii páčidlem.

Sundayho klíč na kola udeřil muže do kolena. Vykřikl bolestí a spadl na Acadiinu stranu. Sunday se přehoupl přes spřáhlo a byl u muže dřív, než nešťastník stihl udělat cokoliv na svou obranu.

Tentokrát mu mířil na hlavu a s tupým chrupnutím zloděje omráčil. Třetí úder byl ještě silnější a prorazil muži lebku.

Udýchaný Sunday pohlédl na Acadiu, které zářily oči, a nosní dírky měla rozšířené sexuálním vzrušením, jež se jí zmocnilo po každé vraždě.

„Marcusi,“ řekla. „Najednou jsem –“

„Později,“ odsekl a ukázal na vedlejší řadu nákladních vagonů. „Pomoz mi ho dostat pod tamten vlak. Když budeme mít štěstí, nenajdou ho dřív než ráno. Nebo déle.“

Popadli mrtvého pod pažemi, odtáhli ho přes koleje a nacpali obličejem dolů pod řadu vagonů.

Náhle oba vylekalo hlasité skřípění.

Nákladní vlak, který obsahoval i kontejnerový vagon se satelitními panely, se pomalu rozjel na západ.

Kapitola 3

„Carter Billings byl úžasnej!“ zaječel Ali do soumraku. „Na pálce prostě válel!“

Můj sedmiletý syn vyběhl před námi po schodech na přední verandu a zaujal legrační, přehnanou odpalovací pózu, v ruce malou pálku, kterou jsem mu toho dne koupil jako suvenýr. Divoce jí máchl.

Vydal zvuk podobný třesknutí pálky o míč a slušně napodobil Billingsův nadšený a vášnivý oslavný běh okolo met poté, co ten zelenáč dokončil svůj první home run a vyhrál Nationals úvodní zápas sezóny.

Lístky na utkání jsem dostal od jednoho starého přítele a všichni jsme ten úžasný okamžik viděli s Alim – moje žena Bree, starší syn Damon, dcera Jannie a více než devadesátiletá babička Nana. Když Ali dokončil svůj vítězný běh, všichni jsme mu zatleskali a vstoupili do dveří našeho domu na Páté ulici v Southeast, Washingtonu D. C.

V několika posledních týdnech probíhala u Crossů rekonstrukce; předělávali jsme kuchyň a přistavovali jeden pokoj a hlavní ložnici nahoře. Když jsme odjeli na zápas, byl projekt přesně v takovém stavu, v jakém ho dělníci opustili na Velký pátek – vnitřní zdi vztyčené, okna zasazená, střecha položená, a prázdnou, zaprášenou schránku nové místnosti odděloval od hlavního domu igelitový závěs.

Když však Nana prošla vstupní chodbou a podívala se dál do domu, na místě se zastavila a vykřikla: „Alexi!“

Rozběhl jsem se za ní v očekávání nějaké domácí katastrofy, ale babička zářila radostí. „Jak se ti tohle povedlo?“ zeptala se.

Pohlédl jsem jí přes rameno a uviděl, že přístavek i rekonstrukce kuchyně jsou hotové – prostě úplně dokončené. Kuchyňská linka smontovaná. Na podlaze italské dlaždice. Velký sporák se šesti hořáky a lednička s myčkou, vše v jasně červené barvě hasičského vozu, stály na svém místě. Z kuchyně jsem viděl, že obývací pokoj je zařízený novým nábytkem; vypadal jako na fotografii v luxusním časopisu o bydlení.

„Jak je to možné, Alexi?“ zeptala se Bree.

Zůstal jsem v šoku stejně jako zbytek rodiny. Bylo to, jako by nám džin z láhve splnil stovku přání. Děti proběhly kuchyní do nového obývacího pokoje, aby vyzkoušely pohovky a křesla, zatímco Nana s Bree obdivovaly černou mramorovou kuchyňskou desku, nerezové dřezy a cínové lampy.

Mou pozornost však upoutal list papíru připevněný magnetem vodorovně na dveřích ledničky. Nejprve jsem si myslel, že je to dopis od stavební firmy, kde stojí, že doufají, že jsme spokojení s dokončením projektu.

Potom jsem však uviděl, že na papíru je vedle sebe seřazených pět fotografií. Bylo těžké rozeznat, co na nich je, dokud jsem nedošel až k ledničce a nepřejel po nich jedním dlouhým, vyděšeným pohledem.

Na každém snímku byl jeden člen mojí rodiny ležící na betonové podlaze, hlavu v kaluži krve, ve tváři nepřítomný výraz, strnulé oči hledící do objektivu. Každému nad levým uchem zel ošklivý otvor, jaký udělá výstřel z bezprostřední blízkosti.

Někde v dálce se rozkvílela siréna.

„Ne!“ vykřikl jsem.

Když jsem se však otočil, abych se ujistil, že ty fotografie nejsou skutečné, byly moje děti, žena a babička pryč. Jako by se rozplynuly. Zbyly jen ty děsivé fotografie na lednici.

Jsem sám, pomyslel jsem si.

Sám.

Hlavou mi projela bolest jak po bodnutí nožem. V hrůze, že se o mě pokouší mrtvice nebo infarkt, jsem padl na kolena, sklonil hlavu a zvedl ruce k nebesům.

„Proč, Mulchi?“ zasténal jsem. „Proč?“

1

Kapitola 4

S trhnutím jsem se probudil do kalného rozbřesku a ucítil, jak mi v hlavě opět bolestivě buší. Nejprve jsem nevěděl, kde jsem, ale postupně jsem ve stínech rozeznal svou ložnici. Ležel jsem v posteli, stále oblečený do práce a promočený vlastním potem. Instinktivně jsem natáhl ruku, abych nahmatal tělo své spící manželky.

Bree tam nebyla a mně se sevřel žaludek, když mi došlo, že jsem se probudil do reality horší než jakákoliv noční můra.

Moje žena byla pryč. Všichni zmizeli.

Unesl je šílenec jménem Thierry Mulch.

Odhodlaný nepodlehnout jeho šílenství jsem se převalil na posteli a zabořil obličej do manželčina polštáře ve snaze zachytit Breeinu vůni. Doufal jsem v ní najít sílu, víru a naději. Ucítil jsem slabý závan, ale zoufale jsem chtěl víc. Vstal jsem, došel si na záchod, a i když to může znít divně, zabořil jsem obličej do jejího oblečení.

Breeina nádherná vůně po několika minutách omámila můj mozek tak silně, že bolest hlavy zmizela a ona tam byla znovu se mnou, ta krásná, chytrá, veselá žena, která tančila takřka na dosah natažených prstů mé paměti. Ale pocit, že ji mám u sebe, se rozplynul příliš rychle a vůně v její šatně se změnila, jako by hrozilo, že časem vyčpí a zmizí.

To mě vyděsilo.

Je to stejné i v ostatních pokojích? Slábne i jejich vůně?

1

Roztřesený hrůzou z toho, co bych mohl najít, jsem se přinutil otevřít dveře Aliho pokoje. Zadržel jsem dech, vstoupil rychle dovnitř a zavřel za sebou. Nerozsvítil jsem, abych otupil jeden smysl ve prospěch jiného.

Když jsem se konečně nadechl, byla vůně malého Alexe juniora všude kolem mě a já náhle slyšel jeho hlas a cítil, jak krásné bylo objímat svého syna, který se rád schoulil v mém náručí, když byl unavený.

Pak jsem šel do Jannieina pokoje. Vzduch v něm mě zmátl a pak rozesmutnil. Asi jsem doufal, že ucítím vůně minulých let. Ale Jannie už dokončovala první ročník střední školy a byla běžeckou hvězdou. Dlouho jsem stál ve tmě jejího pokoje, zasažený poznáním, že se moje holčička stala ženou a pak zmizela se všemi ostatními z mé rodiny.

Stál jsem před Naniným pokojem a ruce se mi třásly, když jsem vzal za kliku. Vešel jsem, zavřel za sebou a vdechl vůni po šeřících. Z desítek živých vzpomínek, které mě obklopily, se mě zmocnila klaustrofobie a musel jsem odtamtud rychle odejít.

Vyšel jsem na chodbu a zavřel za sebou, přesvědčený, že najdu příjemnější vzduch ve své podkrovní pracovně, kde se mi bude lépe přemýšlet. Když jsem však začal stoupat do schodů, došlo mi, že jedna mučivá vůně je pryč.

Damon, můj sedmnáctiletý prvorozený syn studoval už dva měsíce na přípravce v Massachusetts. Pomyšlení, že Damona už nikdy neucítím, rozbilo i poslední zbytky mého odhodlání.

Zatímco jsem si v duchu promítal ty fotografie, které mě strašily ve snech, a přemýšlel, zda jsou to předzvěsti věcí příštích, udeřila bolest hlavy znovu, s mučivou silou. Jako šílený jsem vyběhl po schodech do své pracovny a strčil obličej přímo před kameru ukrytou mezi dvěma knihami o vyšetřování vražd.

„Proč, Mulchi?“ zařval jsem. „Čím jsem si tohle zasloužil? Co ode mě sakra chceš? Pověz mi to! Co ode mě sakra chceš?“

Odpovědi jsem se však nedočkal, jen toho skelného pohledu miniaturního objektivu. Popadl jsem kameru, vytrhl ji z vysílače a rozdrtil ji podpatkem.

K čertu s Mulchem nebo Elliotem či jak si to říkal. Bylo mi jedno, že jsem mu právě ukázal, že vím o jeho štěnicích. K čertu s ním.

Udýchaný jsem si utřel pot z čela a rozhodl se zničit všechny ostatní nastrčené štěnice v domě, než jejich přítomnost zničí mě.

Pak se na druhé straně ulice rozštěkal pes a někdo mi začal bušit na dveře.

Kapitola 5

Otevřel jsem a uviděl malou, štíhlou, atraktivní brunetu okolo pětatřiceti, která mi ukazovala detektivní odznak a vypadala, že by byla raději kdekoliv jinde než na mojí přední verandě.

„Doktore Crossi, jsem Tess Aaliyahová. Z oddělení vražd metropolitní policie.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se, protože jsem se s ní nikdy předtím nesetkal.

„Přišla jsem minulý týden z oddělení vražd baltimorské policie, pane,“ odpověděla detektiv Aaliyahová. „Když jste řešil ty vraždy v masážním salonu a únosy miminek.“

Na okamžik jsem byl zmatený a nevěděl, o čem to mluví, potom mi to však rázem došlo, jako když se pootevře okno a dovnitř vnikne čerstvý vzduch. I když jsem měl pocit, že jsem se těmi případy zabýval před celou věčností, ne před týdnem, přikývl jsem a řekl: „A váš parťák, detektive... no...?“

„Aaliyahová,“ připomněla, naklonila hlavu ke straně a tázavě na mě pohlédla. „Můj parťák byl Chris Daniels, ale tomu dneska ráno při posilování rozdrtila činka kotník.“

Trhl jsem sebou, přikývl a řekl: „Daniels je dobrý chlap.“

„Zatím z něj mám stejný dojem,“ souhlasila. Polkla a sklopila oči k prknům verandy.

„Jak vám můžu pomoct, detektive?“

Aaliyahová si krátce, ostře povzdechla a pohlédla mi do očí. „Pane, o pár bloků dál v ulici se na stavební parcele našlo tělo Afroameričanky. Bylo ošklivě zohavené a je mi to moc líto, doktore Crossi, ale našel se u něho odznak a průkaz vaší ženy. Je vaše paní doma?“

Skoro jsem se na místě zhroutil, ale chytil jsem se rámu dveří a vypravil ze sebe: „Je pohřešovaná.“

„Pohřešovaná?“ vyhrkla policistka. „Jak dlouho?“

„Prostě mě tam odvezte,“ řekl jsem. „Musím to vidět na vlastní oči.“

Byla to dvouminutová jízda, kterou jsem strávil prakticky v kómatu. Aaliyahová mi kladla otázky a já stále opakoval: „Musím ji vidět.“

Vpředu byla policejní auta a žlutá páska, povědomé součásti mého života, ale nepřinesly mi žádnou útěchu. Na místo činu jsem už vstoupil víckrát, než bych dokázal spočítat, ale nikdy jsem neměl takový strach z toho, co tam uvidím, jako toho rána, když jsem kráčel vedle Aaliyahové brankou v drátěném plotě ohraničujícím staveniště.

„Je tam na dně, pane,“ ukázala Aaliyahová.

Došel jsem na kraj jámy vykopané pro základy a pohlédl dolů.

Dno výkopu pokrývaly rozdrcené kameny a armatury čekající na beton. Žena stejně vysoká a stavěná jako Bree a se stejným účesem ležela na boku zády ke mně. Na kůži jí zaschly čůrky krve, která vytekla z oválných ran po celých zádech. Na sobě měla stejnou podprsenku a kalhotky, které si Bree oblékla na Velký pátek. A měla Breeiny hodinky.

Zapotácel jsem se a udělal krok k okraji. Hlavu jako by mi prořezávaly blesky a byl jsem si jistý, že spadnu dolů k ní. Ale detektiv Aaliyahová mě chytila za loket.

„Je to ona, doktore Crossi?“ zeptala se. „Bree Stoneová?“

Tupě jsem na ni pohlédl a pak řekl: „Musím se dostat dolů.“

Šli jsme k žebříku a bůhví jak jsem slezl dolů. S každou příčlí se mi lámalo srdce, jako by měla být tou poslední.

Prošel jsem mezi propletenými armaturami k přední části těla a uviděl, že má stejné náušnice, jaké jsem dal Bree k výročí svatby.

Z mých útrob se vydralo zvířecí zařvání.

Udělal jsem další krok. Obličej byl rozbitý k nepoznání a rány pokračovaly i po předku těla, jako by někdo zahradními nůžkami ucvakl oválný kousek kůže každých patnáct nebo pětadvacet centimetrů po celém těle. Na prsteníčku byl navlečený snubní i zásnubní prsten, které jsem jí dal, ale ze všech prstů zbyly jen krvavé pahýly. Ústa měla otevřená a chyběly v nich zuby.

„Proboha,“ zašeptal jsem v šoku a klesl před ní na kolena. „Co ti ten šílený parchant Mulch udělal?“

Kapitola 6

„Je to vaše žena, doktore Crossi?“ zeptala se detektiv Aaliyahová.

Zíral jsem na znesvěcené tělo ležící přede mnou, vnímal ty vlasy, odstín pleti, výšku, váhu a šperky. Pak jsem řekl: „Nevím. Myslím, že ano, ale nejsem si jistý. Ona... je takhle k nepoznání.“

„Kde jste byl včera večer?“ otázala se.

Zatímco jsem na těle pátral po něčem, čemkoliv, co by potvrdilo, nebo vyvrátilo, že je to Bree, odpověděl jsem: „Byl jsem doma, detektive, a sledoval Živí mrtví.“

„Pane?“

„Ten televizní seriál o zombiích,“ vysvětlil jsem. „Můj syn Ali ho miluje.“

„A on se díval s vámi?“

Znovu jsem zavrtěl hlavou, ucítil, jak mi z očí tečou slzy, a řekl jsem: „On je taky pryč. Celá moje rodina. Oni vás o tom neinformovali? John Sampson? Kapitán Quintus? Nebo FBI?“

„FBI?“ zopakovala. „Ne, o tomhle jsem se dozvěděla cestou do práce. Ale co kdybychom vylezli ven, nechali techniky dělat jejich práci a vy byste mi zatím pověděl, co potřebuju vědět?“

Ještě chvilku jsem tam klečel, díval se na to tělo a hlavou se mi honily obrázky z mého života s Bree, které to celé dělaly ještě neskutečnější a drtivější.

„Doktore Crossi?“

Přikývl jsem, vratce se zvedl a bez nehody se mi podařilo vylézt po žebříku. Šli jsme k jejímu neoznačenému autu a nasedli.

„Tak spusťte, prosím,“ vybídla mě klidným, profesionálním tónem.

V následujících pětatřiceti minutách jsem ji seznámil se šílenstvím několika posledních týdnů a snažil se nevynechat žádný důležitý detail.

„Nejprve jsem se o Thierrym Mulchovi dozvěděl, když mi začal posílat podivné, posměvačné dopisy o těch vraždách v masážním salonu, v nichž mi nadával do idiotů a nabízel teorie o těch vraždách, které, musím přiznat, se ukázaly nedocenitelné pro dopadení pachatele. Pak muž jménem Thierry Mulch, který se prohlašoval za podnikatele v oblasti internetových stránek, udělal besedu v Aliho škole.

Zadal jsem si to jméno do Googlu a ukázalo se, že se tam dá najít jen sedm Thierryů Mulchů. A jeden z nich opravdu podnikal na internetu. Ale protože jsem byl ponořený až po krk do té masové vraždy v masážním salonu, nijak zvlášť jsem o té shodě okolností nepřemýšlel.

Ukázalo se však, že Mulch o mně a mojí rodině přemýšlel hodně,“ řekl jsem detektivu Aaliyahové. „Prošpikoval náš dům kamerami a mikrofony. Myslím, že je používal k tomu, aby poznal naše zvyky a rutiny, protože se mu minulý týden, na Velký pátek, v rozmezí několika hodin podařilo unést všechny včetně mého syna Damona, který chodí do školy v Berkshires v Massachusetts.“

„Jak je možné, že jsem o tom neslyšela?“ podivila se. „A jak víte, že je unesl Mulch?“

„Dejte mi šanci to vysvětlit.“

Aaliyahová přikývla a já jí pověděl, jak Mulch na Velký pátek v noci použil mobil mé dcery, aby mi poslal fotografie mých nejbližších, spoutaných a s lepicí páskou na ústech. Poslal i textovky, kterými mi vyhrožoval, že je všechny zabije, když se do toho zaplete policie nebo FBI. Následujícího dne večer se u mých dveří objevil John Sampson, můj nejlepší přítel a parťák z metropolitní policie, kterého znepokojilo, že jsem nepřišel do práce a ani nezavolal, abych to vysvětlil.

„Přinutil jsem Johna odejít a nic jsem mu neřekl, ale Mulch na to nedbal,“ řekl jsem a sáhl pro mobil. „Hodinu za hodinou jsem začal dostávat tyhle fotky.“

Podal jsem jí mobil a řekl jí, aby otevřela složku s fotografiemi. Udělala to a já uviděl hrůzu v její tváři, když se na malém displeji objevily fotografie zachycující všechny členy mé rodiny se střelnou ránou v hlavě.

„Jsou skutečné?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Ale to jsem tehdy nevěděl.“

Popsal jsem Aaliyahové, jak jsem se po spatření těch fotografií zhroutil. Potácel jsem se ulicemi Washingtonu jako zombie a modlil se, aby mi někdo ustřelil hlavu. Nakonec jsem vstoupil do drogového doupěte s chumáčem bankovek a nabídl je feťákům za to, že mě zabijí. Jeden mě poslechl a praštil mě kovovou trubkou.

Našla mě dívka, která u nás dřív žila, zotavující se feťačka jménem Ava, a odvedla mě domů. Pověděl jsem Avě o těch fotografiích a hned nato jsem omdlel kvůli utrpěnému otřesu mozku.

„Ava je moc chytrá a skvěle se vyzná v počítačích,“ řekl jsem. „Zatímco jsem spal, přetáhla ty fotky do notebooku a zvětšila je natolik, aby se dalo poznat, že jsou upravené.“

Ava ty informace předala Sampsonovi a Nedu Mahoneymu, mému bývalému kolegovi z oddělení behaviorální vědy FBI. Přesvědčila je, že moje rodina není mrtvá.

Sampsonovi a Mahoneymu se podařilo nepozorovaně proklouznout do mého domu, aniž je Mulchovy štěnice zachytily. Ukázalo se, že v Alexandrii ve státu Virginie došlo ke znásilnění spáchanému mužem, jenž si říkal Thierry Mulch. Stopy DNA z místa činu ukázaly na geniálního, ale nevypočitatelného studenta informaticky na Univerzitě Georga Masona, který asi dva týdny předtím zmizel.

„Jmenoval se Preston Elliot, a vzhledem k vysoké technické úrovni elektroniky, kterou mi Mulch nainstaloval do domu, jsme věřili a stále věříme, že on a Mulch jsou jedna a tatáž osoba. Nechali jsme štěnice v domě a rozhodli se, že se budu dál chovat, jako bych si myslel, že je moje rodina mrtvá, abych přesvědčil Mulche / Elliota, že jsem naprosto zdrcený – oběť nepředstavující žádnou hrozbu.

Také jsme se rozhodli udržet celé pátrání po mé rodině pod pokličkou,“ pokračoval jsem. „Dny ubíhaly a teď je to týden. Za celou dobu o sobě nedal vědět. Až teď.“

Detektiv Aaliyahová několik minut s netečným výrazem přemýšlela o tom, co jsem jí vylíčil. Nakonec řekla: „Myslíte si, že tenhle Mulch nebo Elliot je zodpovědný za smrt vaší... téhle neidentifikované ženy?“

„Jednoznačně,“ řekl jsem. „O tom nemůže být pochyb.“

Aaliyahová se na chvilku odmlčela a pak se zeptala: „Co získá tím, co dělá vám a vašim blízkým?“

„Tuhle otázku jsem si už přestal klást,“ odpověděl jsem. „Ale ať už má jakýkoliv šílený důvod, mě to připadá jako mučení, jako by se mě snažil přivést na pokraj šílenství, do bodu, kdy udělám něco nepředloženého.“

Naklonila hlavu ke straně a otázala se: „A uděláte?“

„Jestli je v té díře opravdu Bree, tak upřímně nevím.“

2

Kapitola 7

Marcus Sunday byl v podstatě spokojený s tím, jak se věci vyvíjely. Došlo k několika odchylkám od původního plánu, ale stále měl pocit, že směřuje přímo k cíli.

Sunday se vezl na sedadle spolujezdce Dodge Duragno, pohled upřený na monitor notebooku, na kterém běžel záznam miniaturní kamery, již před několika týdny ukryl vysoko na stromě, odkud bylo vidět na staveniště nedaleko od Crossova domu.

Viděl to všechno, jak Cros padl na kolena a dlouhou dobu tam klečel, zjevně zlomený.

„Konec se blíží,“ řekl Acadii, která byla na zadním sedadle. „Viděla jsi, jak škemral přímo do kamery ve své pracovně, než mu na dveře zabušila ta policistka? Škemrání je klasický příznak. Není to tak, Mitchi?“

Řidič, mohutný muž v džínách, pohorkách a svetru Boston Red Sox, přikývl a řekl: „Je, Marcusi.“

Acadiu to nepřesvědčilo. „Jak to můžeš vědět?“

Mitch neměl nic, co by se dalo popsat jako krk. Jeho mohutná hlava jí připadala jako výrůstek na ramenou, když se obrátil dozadu a řekl: „Než jsem všechno poslal do prdele, byl jsem v Iráku. Ve zkurvený americký armádě. Dělal jsem dozorce ve věznici Abú Ghrajb. Viděl jsem výslechy. Je to, jak Marcus říká, prosí, než se zlomí. Všichni.“

Acadia se dál tvářila pochybovačně. „Ale kdy můžeme čekat, že se to stane?“

2

„Nebude to trvat dlouho,“ ujistil ji Sunday. „Mulch zabil Crossovu ženu a zbytek jeho rodiny je ve smrtelném nebezpečí.“

„Jak dlouho?“ nedala se odbýt.

Sunday podrážděně zavrčel: „Projekt takového rozsahu nemůže jet podle přesného časového rozvrhu, Acadio. Neříkal jsem ti už mockrát, že zrození zrůdy začíná zničením člověka?“

„Napovídal jsi toho spoustu,“ odsekla Acadia. „Třeba že se Cross zhroutí už té noci, co jsi mu poslal ty fotky.“

„Cross se rozložil na kusy,“ odsekl. „A od té doby se to jenom zhoršuje. Neviděla jsi mu to na očích? Rozpadá se.“

Acadia několik dlouhých okamžiků mlčela a pak řekla: „Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že poslat ty fotky byla chyba.“

„Chyba?“ opáčil Sunday rozčíleně.

Acadia pokračovala: „Volil jsi krátkodobý zisk, šokoval jsi Crosse tím, že jeho blízcí zemřeli s kulkou v hlavě. Ale zároveň ses vzdal páky. Stejně jako když jsi ji tam pohodil. Mrtvému se nedá pomoct, Marcusi. Mrtvého nemůžeš zachránit. Má teď menší motivaci k tomu, aby se stal dokonalým vrahem, kterého z něj chceš mít.“

„Tvoje chápání zvířecích podmínek je někdy trochu mělké,“ odfrkl Sunday. „Jde jenom o načasování.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se a zkřížila paže.

„Sledovala jsi někdy cvičitele psů při práci?“ zeptal se. „Myslím skutečného cvičitele, někoho, kdo cvičí lovecké nebo útočné psy?“

„Ten parchant můj fotr choval coonhoundy.“

„Takže víš, jak reaguje predátor na kořist a naopak?“

„Umím to odhadnout. Tvor uteče do lesa a pes ho pronásleduje. Snaží se ho zabít. Má to v povaze.“

„To je ono,“ řekl Sunday a luskl na ni prsty. „A cvičitel buduje reakci predátora na kořist tak, že psovi vezme něco, čeho si ten pes hodně cení, třeba kost nebo hračku. Pak ho nechá pár dní myslet si, že je jeho oblíbená kost nebo hračka pryč navždy. Potom mu ji ukáže přivázanou na provazu. Když pes za hračkou vyrazí, trhne cvičitel za provaz, aby mu zmizela z dosahu – pokaždé těsně. Je to tak, Mitchi?“

Cochran podřadil, zpomalil a řekl: „Ten pes začne přímo šílet, dělá, co může, aby tu hračku získal zpátky. Pak se do toho cvičitel vloží, převezme kontrolu nad situací a použije hračku jako odměnu za dobrou práci.“

Podíval se na Acadiu. „A víš, jak vím tohle? Měli jsme zkurvený čokly v Abú Ghrajbu. Spoustu.“

Cochran zahnul doprava na bahnitou cestu několik kilometrů jižně od Frostburgu, v zemědělském severozápadním Marylandu. Minuli zchátralou farmu a Sunday v duchu uslyšel ozvěnu pištění vepřů. Cesta se klikatila do kopce dubového lesa oděného do nového jarního listoví.

Půldruhého kilometru v lese si Sunday začal pozorně prohlížet stromy a pak řekl: „To je ono. Ty břízy napravo. Zastav tam.“

Kapitola 8

Cochran zajel s dodgem skoro až do příkopu vedle tří bříz, které rostly blízko u sebe, skoro jako výhonky stejného stromu.

„Máme ještě deset minut,“ řekl Sunday a znovu obrátil pozornost k notebooku. Crosse však nebylo nikde na staveništi vidět.

„Nemůžeme do toho jít dřív?“ zeptala se Acadia podrážděně. „Povídala jsem ti, že dvaasedmdesát hodin je limit, kam až můžeme zajít. To okno se rychle zavírá.“

Sunday se podíval na hodinky. „Jsme na dvaašedesáti hodinách. Zvládneme to.“

„Musím kakat,“ oznámil Cochran.

„Kde to jsme, v mateřské školce?“ vyštěkla Acadia.

„Možná to je můj problém, jsem moc dětinskej.“ Cochran se zasmál, vystoupil z auta a odešel.

Sunday mlčky hleděl přes čelní sklo a po chvilce řekl: „Ta farma, kterou jsme minuli, vyvolala vzpomínky. V takové díře Mulch vyrostl.“

„Jeho bájné kořeny?“ ušklíbla se Acadia.

„Místo, kde Mulch přišel na svět. A místo, kde zemřel.“

„Vrátil ses tam někdy?“

„Ani náhodou,“ řekl Sunday a podíval se na hodinky. „Myslím, že můžu vyrazit.“

„Opravdu nechceš, aby šel jeden z nás s tebou?“ zeptala se Acadia.

Sunday zavrtěl hlavou. „Dlouho mi trvalo toho chlapa najít a získat si jeho důvěru. Nechci ho nijak vylekat, zvlášť ne teď, když ukázal, jak je šikovný.“

„Nezapomeň na med,“ řekla Acadia a podala mu malou sportovní tašku se znakem Nike.

„Když se za patnáct minut nevrátím, běžte mě s Cochranem hledat, ale pomalu, jasné?“

„Ozbrojení?“

„Rozhodně.“

Sunday vystoupil a nasál jarní vůně. Začalo mrholit. Usoudil, že mu ten deštík přišel vhod. Jak dešťové kapky bubnovaly na nové listí, tlumily všechny ostatní zvuky a dávaly mu šanci obhlédnout scénu dřív, než o sobě dá vědět.

Svezl se dolů po svahu, pak našel zarostlou dřevařskou cestu a pustil se po ní. Opatrně nesl tašku tak vysoko, aby ji nepotrhaly šlahouny ostružin a trnité keře. Brzy ucítil kouř ze dřeva a zpomalil. Připlížil se k římse s výhledem na mýtinu, za kterou tekl rozvodněný potok.

Napravo pod sebou, na břehu potoka, stála chatrč z překližek a dehtového papíru. Z roury od kamen trčící ze střechy se kouřilo. Mezi chatou a jakousi stodolou stál starý modrý chevrolet.

Sunday si všiml, že se závěs na okně obráceném jeho směrem pohnul a věděl, že byl zpozorován. Zvedl tedy tašku, sestoupil z římsy a došel na dvůr. Dveře se pootevřely a z nich se na něho vyřítil velký rotvajler.

Sunday zůstal stát bez hnutí, pohled upřený do tmavého prostoru za dveřmi, zatímco pes temně vrčel, kroužil kolem a nasával jeho pach. Když pes zaštěkal, dveře se otevřely a Sunday zamířil k chatě. Vystoupal do svahu, minul motorovou pilu a kanystr na benzin a vešel dovnitř.

„Je tohle pokaždé nutné?“ zeptal se Sunday plešatého svalovce, který přecházel šerý prostor do provizorní kuchyně. Jmenoval se Claude Harrow.

„Pokaždý,“ odpověděl Harrow. „Uklidňuje mě to, zvlášť teď, když jsme spolu přešli tu temnou hranici.“

Pes vběhl dovnitř za ním. Sunday zavřel dveře a stál tam, dokud si jeho oči nezvykly a nerozeznal umakartový stůl, zahradní židle, prosezený gauč a kamna na dřevo v koutě. Stěny byly holé až na velkou vlajku Konfederace a zarámovanou fotografii hajlujícího Hitlera. Pes došel ke kamnům, lehl si tam a se zvednutou hlavou Sundaye sledoval.

„Vypadá to, že všechno šlo podle plánu,“ řekl Sunday, když ucítil savo a uviděl kousek od sebe na podlaze plechovou vanu. V osmi centimetrech chlóru a vody se máčely dva řeznické nože a zahradnické nůžky.

„No a co jste čekal? Amatérskou fušeřinu?“ opáčil Harrow, obrátil se k němu a odhalil ošklivou tenkou jizvu na pravé tváři a vytetovaný planoucí meč na straně krku.

Sunday si všiml zrcadla položeného na stole a dvou bílých linek na jeho skle. Zamračil se. „Myslím, že jsme se dohodli, že během hry nebude žádný fet.“

„Řeklo se během, ne po,“ odsekl Harrow. „Jen klid. To bylo jenom na povzbuzení. Probděl jsem celou noc a měl nervy, než jsem se dostal zpátky sem.“

Sunday zvážil, jestli to má dál řešit, rozhodl se, že ne, a pozvedl sportovní tašku se slovy: „Vyrovnání za tu první a záloha na číslo dvě.“

Harlow mu pokynul, aby dal tašku na stůl, a zeptal se: „Jak brzo?“

„Dneska večer. Ten starší kluk.“

Sunday poznal, že se to Harrowovi nezamlouvá.

„To je velká změna plánu. Takhle narychlo vás to bude něco stát,“ prohlásil Harrow.

„Kolik?“

„Čistě provedený jako tohle? Sto táců po dokončení.“

Sunday neměl rád změny v dohodě. „To je docela skok.“

„Však taky budu zatraceně riskovat. Jsou v tom zapletený poldové, ne?“

„Myslím, že byste to udělal, i kdybych vám nezaplatil takový balík,“ opáčil Sunday a položil tašku.

„Možná,“ připustil Harrow a poprvé se usmál. „Poldové stranou, opravdu mám radost z čistě provedený práce.“

„Dáte mi vědět, až to bude hotové?“

„Chci přece svoje peníze, ne? Dáte si kafe?“

„Omlouvám se, musím chytit letadlo a být za každou cenu v pět v St. Louis,“ řekl Sunday a zamířil ke dveřím.

„A když to nestihnete?“

„Bude zle.“

Kapitola 9

John Sampson dorazil, když jsem přihlížel, jak vyzvedávají vak s tělem z jámy.

Přestože je stavěný jako útočník z NBA, vypadal slabý jako kotě, když ke mně přišel se slzami v očích. John a já jsme byli bratři se vším všudy kromě DNA od svých deseti let. Když mě ten velký chlap objal, měl jsem co dělat, abych se na místě nezhroutil.

„Proboha, Alexi,“ vypravil ze sebe Sampson chraptivě. „Jakmile jsem se o tom doslechl, spěchal jsem sem. Je to pravda? Je to –“

„Myslím, že ano, ale nebudu to vědět jistě přinejmenším do zítřka – a to je na tom možná nejhorší,“ řekl jsem prázdným hlasem, zatímco pokládali tělo na nosítka a odváželi ho k dodávce policejního lékaře.

Stále jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že je v tom vaku někdo jiný než Bree. Ale Mulch, on –

„Chceš, abych tě odvezl domů?“ zeptal se Sampson.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Domov pro mě není dobré místo. Mulch mě tam sleduje, těší se z mého utrpení, ale já mu tu radost už nehodlám poskytnout. Musím se prostě projít a srovnat si všechno v hlavě.“

„Chceš společnost?“ otázal se.

„Uvidíme se pak v práci.“

„Brácho, nemůžeš pracovat, když se děje něco –“

„Johne, já musím pracovat, když se děje něco takového,“ řekl jsem pevně. „Je to jediný způsob, jak se nezbláznit.“

Sampson vypadal, jako by mi chtěl něco povědět, ale přišla k nám detektiv Aaliyahová a řekla: „Doktore Crossi, mám –“

„Johne, tohle je Tess Aaliyahová,“ představil jsem ji. „Je nová, z Baltimoru, chytila tenhle případ a potřebuje, aby ji někdo informoval o tom, co tajná pracovní skupina zjistila o Mulchovi.“

„Tajná pracovní skupina?“ podivila se Aaliyahová.

„Přesně tak,“ řekl jsem a odešel. Dál jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že ta mrtvá vzadu v dodávce není moje žena.

Ale žal a ztráta umějí zmařit nejlepší úmysly i té nejsilnější povaze.

Několik bloků od místa činu jsem byl už ztracený ve vzpomínkách na mé první dny s Bree, na to, jak mě zachránila z dlouhé osamělosti neotřesitelnou láskou, takovou, o jaké jsem si myslel, že jsem ji na věky ztratil. Pak mě jako nákladní vlak zasáhla pravděpodobnost, že je mrtvá, a rozvzlykal jsem se přímo na chodníku.

Každá žena, kterou jsem kdy miloval, skončila mrtvá nebo tak traumatizovaná násilím vpleteným do mého života, že se na mě už nemohla ani podívat. Moji první žena Mariu někdo zastřelil z kolemjedoucího auta, když byl Damon batole a Jannie malé děcko. Aliho matku unesl jeden šílenec jako rukojmí, a když se nám ji podařilo zachránit, náš vztah to nenapravitelně poškodilo. A teď Bree, absolutní lásku mého života, možná spolkla temnota, která mě obklopovala bez přestávky prakticky od okamžiku, kdy jsem se stal policistou.

A co moje děti? Moje babička? Byly tak prokleté, že musely následovat mé lásky do stínů a do temnoty? A co já?

Jsem už tam? ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem šel dál a utíral si slzy z očí. Unikl jsem někdy té tmě? Je v mých silách jí uniknout?

Podvědomě jsem se vydal po trase, kterou jsem prošel snad tisíckrát se svými dětmi. Každé ráno, nebo jak jen to bylo možné, jsem je doprovázel do školy Sojourner Truthové. Dělal jsem to celá léta, a jak jsem teď kráčel ve vlastních stopách, brzy jsem se ponořil do vzpomínek na to, jak jsem Damona, Jannii a Aliho doprovázel první den do školy.

Damon šel ochotně, dychtivě. O ničem jiném se svými kamarády nemluvil. Ale Jannie a Alex junior byli nervózní.

„Co když dostanu zlou učitelku?“ ptala se Jannie.

Ali se ptal na totéž a v mé mysli byli Jannie a Ali přímo tady, spolu, šestiletí a oba čekali na mou odpověď. Dřepl jsem si k nim, přitáhl je k sobě a vychutnával si jejich vůni a nevinnost.

„Není nic, co bych pro vás neudělal,“ řekl jsem. „A mám vás moc rád. To je všechno, co potřebujete vědět.“

„Já tě mám radši,“ řekla Jannie.

„Já tě mám radši,“ opakoval po ní Ali.

„Miluju vás víc a víc,“ zašeptal jsem. „Miluju vás –“

„Doktore Crossi?“ oslovila mě nějaká žena.

3

Kapitola 10

Vytržený z té dokonalé vize svého života, než do něj vstoupil Thierry Mulch, jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že se nacházím u plotu hřiště školy Sojourner Truthové. Bylo prázdné. Zdálo se mi, že slyším zvonek ohlašující přestávku. Ale kde byl smích mých dětí?

„Doktore Crossi?“

Zamrkal jsem, otočil hlavu a uviděl vysokou, hezkou Afroameričanku v modrém kostýmku, která stála vedle mě na chodníku s polekaným výrazem ve tváři.

„Ano,“ řekl jsem. Byla mi povědomá a pocítil jsem podráždění, jen jsem přesně nevěděl proč.

Pátravě na mě pohlédla: „Nevypadáte dobře.“

„Já jenom... kde jsou děti? Zvonilo. Je přestávka.“

„Jsou velikonoční prázdniny,“ připomněla mi.

Díval jsem se na ni, jako by byla vetřelec v mém snu.

„Doktore Crossi. Víte, kdo jsem?“

Náhle mi to došlo a cítil jsem, jak se ve mně zvedá vztek. „Vy jste Dawsonová. Ředitelka. Ta, která pustila Mulche dovnitř. Kde jste byla? Snažili jsme se vás najít.“

Můj výraz a tón ji musely vylekat, protože o krok ustoupila. „Omlouvám se. Byla jsem na prázdninách, nevěděla jsem –“

„Thierry Mulch,“ křikl jsem. „Pustila jste toho šílence do Aliho třídy! Nechala jste ho přiblížit ke všem těm dětem!“

„Cože?“ vyhrkla a ruka jí vylétla ke rtům. „Co udělal?“

3

„Unesl moji rodinu, možná mi zabil ženu. A třeba se chystá zabít Aliho.“

Ředitelku to vyděsilo. „Proboha, ne!“

Její prudká reakce mě vytrhla z omámení.

„Celý týden jsme vám tady ve škole nechávali vzkazy. „FBI. Policie.“

„Je mi to tak líto,“ omlouvala se Dawsonová třesoucím hlasem. „Byla jsem na návštěvě u svých sestřenic na Jamajce a právě jsem se vrátila. Šla jsem do školy, abych se připravila na příští týden, a uviděla jsem vás tady stát. Můžu vám nějak pomoct? Jakkoliv.“

„Povězte mi o Thierrym Mulchovi. Všechno, co víte.“

Dawsonová řekla, že Mulch ji kontaktoval zničehonic, nejprve e-mailem a pak telefonicky. Představil se jako podnikatel na internetu, který má několik úspěšných stránek, ale chce oslovit jinou demografickou skupinu. Chystal se vytvořit komunikační webovou platformu pro šestileté až dvanáctileté, na kterou by měli přístup jenom ověření členové.

„Aby se tam nedostali úchylové?“

„Přesně tak.“

„To není špatný podnikatelský plán.“

„To jsem si taky myslela. Takže když mě požádal, jestli by mohl promluvit k dětem, chápala jsem to jako dobrou příležitost. A působil opravdu přesvědčivě. Jeho společnost má skutečnou webovou stránku. Pojďte do mé kanceláře, ukážu vám ji.“

Zamířili jsme ke vchodu do školní budovy. Otevřela a rozsvítila. V chodbě to bylo cítit tak povědomě, že se mi vzpomínky na děti vrátily s plnou silou a já raději přestal dýchat nosem.

Ve své kanceláři zapnula Dawsonová počítač, vyťukala adresu stránky, zamračila se a zkusila to znovu. S nešťastným výrazem řekla: „Buď jsem si ji špatně zapamatovala, nebo ta stránka nefunguje.“

Ředitelka se začala přehrabovat ve stole a řekla: „Ale mám tady někde jeho navštívenku – tady je!“

„Nedotýkejte se jí!“ vykřikl jsem a obešel rychle stůl, zatímco ona ucukla rukou. „Omlouvám se. Musíme z ní sejmout otisky.“

Slabým hlasem pronesla: „Měl na rukou latexové rukavice.“

„No samozřejmě,“ řekl jsem a nejraději bych uhodil pěstí do zdi. „Ale stejně. Nemáte igelitový sáček?“

„Postačí obálka?“

„Ano.“

Podala mi obálku a já do ní pinzetou zasunul navštívenku ze zásuvky a položil ji na stůl.

„Mám i kopii jeho řidičáku,“ řekla.

„Tu už máme taky, ale díky,“ odpověděl jsem, prohlédl si navštívenku a pak ji vyfotil mobilem.

Thierry Mulch, předseda, TMI Entertainment, Beverly Hills. Bylo tam i telefonní číslo s předvolbou 213 a adresa na Wilshire Boulevardu. A také webová adresa – www.TMIE1. info – a e-mailová adresa TMulch@TMIE1.info.

Chystal jsem hodit navštívenku do obálky a vzít ji do laboratoře, když ta internetová adresa a e-mail vyvolaly něco v mé krátkodobé paměti.

„Zkuste zadat do počítače www.TMIE1.com.“

Ředitelka Dawisová se zamračila, vyťukala adresu a stiskla ENTER. Monitor zablikal a objevila se stránka TMI Enterprises, společnosti specializující se na multimédia a sociální sítě.

„To je ono,“ řekla. „Tohle je jeho webovka.“

„Klikněte na ,Vedení společnosti‘.“

Udělala to a otevřela se další stránka obsahující fotografie a stručné údaje o lidech vedoucích společnost. Na prvním místě byl člověk, kterého jsem viděl, když jsem tu stránku navštívil přede dvěma týdny: blonďák ke třiceti s vizáží surfaře, silnými černými brýlemi a v černé mikině s kapucí.

„Tohle není fotografie Mulche, kterou jsem viděla na té druhé verzi téhle webové stránky,“ upozornila mě Dawsonová. „Tam byl ten muž, co přišel sem, s rudými vlasy, bradkou, v červeném.“

„Nevěřím, že by na sebe skutečný Thierry Mulch takhle upozorňoval,“ zapochyboval jsem a cítil, jak mi znovu začíná bušit v hlavě.

Kapitola 11

Když jsem dorazil do uzavřené oblasti ve druhém patře ústředí metropolitní policie, kde probíhala rekonstrukce, v hlavě mi stále tepalo. Muži v přilbách a s respirátory bourali palicemi sádrokartonové příčky. Vzduch byl plný sádrového prachu, když jsem zamířil k igelitovému závěsu oddělující bourané od už zbouraného.

Rozkašlal jsem se a to bolest v hlavě ještě zhoršilo. Část mého já mi radila všeho nechat, schoulit se do klubíčka přímo tam v prachu a nechat se jím zapadat, zatímco bych oplakával svou ženu. Ale větší část mého já mě hnala dál. Pokud jsem měl mít naději, že zachráním zbytek své rodiny, musel jsem fungovat, klást otázky, bojovat tak dlouho a tak usilovně, jak to šlo.

Odtrhl jsem roh plachty a vstoupil do velkého prostoru otlučeného až na beton. Uprostřed, pod několika zářivkami, stálo osm stolů. U nich a okolo nich pracovali ochránci zákona.

Ned Mahoney, můj starý kolega z FBI, právě rozmlouval se Sampsonem. Zahlédl mě a nadskočil. „Proboha, Alexi, právě jsem se to doslechl. A je mi to hrozně... Nevím, co mám říct, jenom ti můžu slíbit, že pohneme nebem a zemí, abychom toho parchanta dostali.“

Ztěžka jsem polkl a poplácal ho po rameni. Mahoney a já jsme spolu pracovali v oddělení behaviorální vědy v Quantiku. Dřeli jsme na příliš mnoha případech se šílenými zločinci, než abychom klamali jeden druhého psychologickými nuancemi a falešnými předpoklady.

„Nede,“ vypravil jsem ze sebe. „Jestli se nám ho nepodaří chytit, zohaví je tímhle příšerným způsobem všechny.“

„To se nestane,“ prohlásil kapitán Roelof Antonius Quintus, můj šéf, který kráčel ke mně se zbytkem vyšetřovacího týmu. „Pokud se ukáže, že je ta neidentifikovaná žena Bree, zabil policistku. A ke všemu ještě unesl rodinu policisty. Za tohle zaplatí.“

Ostatní detektivové a agenti FBI ponuře pokývali hlavami.

„Děkuju, kapitáne,“ řekl jsem a kývl na ně.

Vytáhl jsem obálku, kterou jsem přinesl z kanceláře ředitelky Dawsonové.

„Šel jsem do školy Sojourner Truthové a zjistil, že se ředitelka už vrátila z dovolené,“ pověděl jsem jim. „Mám navštívenku, kterou jí Mulch dal, když tam přišel na besedu s dětmi.“

Podal jsem ji kapitánovi a informoval ho o webové stránce podobné té, kterou provozoval skutečný Thierry Mulch.

„Všechno bylo stejné, až na Mulchovu fotografii. Musel to udělat někdo, kdo to umí s počítači. Preston Elliot by to zvládl i ve spánku.“

Quintus, Sampson a Mahoney si vyměnili pohledy.

„Co kdyby ses posadil, Alexi,“ navrhl kapitán.

„Co se děje?“

Quintus se zhluboka nadechl a ukázal na židli. Neochotně jsem se posadil a cítil, jak mě všichni propalují očima, ještě než Ned Mahoney promluvil.

„Před třemi dny zavolali šerifa okresu Fairfax na jednu velkou prasečí farmu v Berryville ve Virginii,“ spustil Mahoney. „Majitel našel v nějakém stroji lidskou lebku a kousek stehenní kosti. V Quantiku udělali testy DNA a okamžitě našli tři shody.“

Zamžoural jsem do světla v místnosti, které mi náhle připadalo příliš silné. „Tři?“

Sampson začal vypočítávat: „Sperma z toho znásilnění v Alexandrii, sperma z nohavice kalhot zavražděného advokáta Mandy Bell Leeové a vzorek vlasů, který přinesla matka Prestona Elliota, když ohlásila jeho zmizení.“

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co by to mohlo naznačovat. Před deseti dny byl právník Mandy Bell Leeové nalezen otrávený ve svém pokoji v hotelu Mandarin Oriental. Téže noci znásilnil jednu ženu ve Virginii muž, který si říkal Thierry Mulch.

Protože jsme měli jasný důkaz DNA spojující to znásilnění a vraždu Prestona Elliota, vycházeli jsme z předpokladu, že ten pohřešovaný student informatiky a Mulch jsou tatáž osoba.

Ale Mulch nebyl Elliot. Nemohl být Elliot, protože DNA z kostí nalezených ve vepříně byla určena s naprostou jistotou, což znamenalo...

„Mulch zabil Elliota a zbavil se jeho těla v tom vepříně,“ řekl jsem.

„Přesně to si myslíme,“ přikývl Sampson. „Prasata sežerou všechno, co se jim hodí.“

Vzpomněl jsem si na něco, co mi Ali pověděl o Mulchovi.

„To sedí. Když Mulch mluvil v Aliho škole, zmínil se o tom, že vyrostl na prasečí farmě.“

„Tak jak myslíte, že se to odehrálo?“ zeptal se kapitán Quintus. „Mulch získal Elliotovo sperma, než ho zabil?“

„Proč ne?“ opáčil Sampson. „Je to geniální způsob, jak nás svést ze stopy, ne? Nastrčit na místo činu znásilnění a vraždy DNA mrtvého.“

„Ten parchant je ďábel,“ řekl Mahoney.

„Máš pravdu,“ přitakal jsem. „Mulch je ďábel. Je velmi chytrý, promýšlí všechno dopředu a je krutý a troufalý. A nejspíš narcistní.“

Kapitán Quintus přikývl. „Považuje se za nadřazeného ostatním, myslí si, že je tak chytrý, že ho nikdo nedopadne.“

„Což znamená, že mu v minulosti už leccos prošlo,“ poznamenal Sampson. „To tyhle typy jenom utvrzuje v jejich výjimečnosti.“

Mahoney řekl: „Já bych rád věděl, jestli Mulch jedná sám, nebo má komplice.“



James Patterson

JAMES PATTERSON


22. 3. 1947

James Patterson patří k nejlepším spisovatelům poslední doby. Za rok napíše dvě až tři knihy, ale jak sám říká, nápadů má stále víc než může sepsat.

Patterson – James Patterson – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.