načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ - Pavel Kantorek; Marie Sochrová

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

Elektronická kniha: Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ
Autor: Pavel Kantorek; Marie Sochrová

Ukázky z textů české a světové literatury 2. poloviny 20. století. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 200
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Havlíčkův Brod, Fragment, 2007
ISBN: 978-80-253-0361-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ukázky z textů české a světové literatury 2. poloviny 20. století.

Popis nakladatele

Studenti středních škol pozor! Získejte pečlivě vybrané ukázky textů, společně s metodickými úkoly pro práci s nimi ve IV. dílu čítanky k učebnici Literatura v kostce. Tato učebnice je vhodným doplňkem nejen pro přípravu k maturitní zkoušce, ale pro všechny studenty SŠ.

([česká a světová literatura 2. pol. 20. století] : pro střední školy)
Další popis

Studenti středních škol pozor! Ve IV. dílu čítanky k učebnici Literatura v kostce získáte pečlivě vybrané ukázky textů moderní české a světové literatury řazených v chronologickém sledu od poloviny 20. století. Kniha je vhodná doplňková učebnice pro všechny studenty SŠ, doporučujeme ji také pro přípravu k maturitní zkoušce.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Kantorek; Marie Sochrová - další tituly autora:
Čítanka I. k Literatuře v kostce pro SŠ Čítanka I. k Literatuře v kostce pro SŠ
Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ
Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ
Literatura v kostce pro SŠ Literatura v kostce pro SŠ
Český jazyk v kostce pro SŠ Český jazyk v kostce pro SŠ
 (e-book)
CITÁTY a paradoxy CITÁTY a paradoxy
 (e-book)
Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ
Velká kniha vtipu - Pavel Kantorek Velká kniha vtipu
 (e-book)
Velká kniha vtipu - Pavel Kantorek Velká kniha vtipu
 (e-book)
Čítanka II. k Literatuře v kostce pro SŠ Čítanka II. k Literatuře v kostce pro SŠ
 (e-book)
Naše vtipná historie Naše vtipná historie
 
K elektronické knize "Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ" doporučujeme také:
 (e-book)
Čtenářský deník v kostce pro SŠ Čtenářský deník v kostce pro SŠ
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Další e-knihy v edici:

Literatura v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka I. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka II. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Čtenářský deník k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Marie Sochrová

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Marie Sochrová

Marie Sochrová

Č

ÍTANKA IV.

V KOSTCE pro

česká a světová

literatura

2. pol. 20. století

Přehledné grafi cké zpracování pomáhá ke snadné orientaci a zapamatování učiva.

Učebnice obsahuje doporučené otázky k práci s vybranými texty z české a světové literatury.

vysvětlivka, poznámka, odkaz, atd.

hlavní kapitola vybraná ukázka kontrolní otázky

výkladnázev díla

představitel žánru

odkaz přečti si pikantnostvysvětlivka zajímavostzapamatuj si


4

ObSah

Ze SVětO Vé LIteratury 2. pOLOVIny 20. StOLetí .........................................9

Francie ...........................................................................9

Jacques Prévert: Slova .......................................................9

Raymond Queneau: Stylistická cvičení ......................................10

Albert Camus: Cizinec ......................................................12

Jean-Paul Sartre: Zeď .......................................................15

Alain Robbe-Grillet: Žárlivost ...............................................17

Samuel Beckett: Čekání na Godota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka ..........................................21

Itálie ............................................................................23

Alberto Moravia: Horalka ...................................................23

Umberto Eco: Jméno růže ..................................................25

Anglicky píšící autoři ............................................................27

Kingsley Amis: Šťastný Jim ..................................................27

James Clavell: Král Krysa ....................................................30

George Orwell: 1984 .......................................................32

J(ohn) R(onald) R(euel) Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky . . . . . . . . . . 34

Německy píšící autoři ...........................................................36

Heinrich Böll: Biliár o půl desáté ............................................36

Friedrich Dürrenmatt: Fyzikové .............................................38

USA .............................................................................40

Lawrence Ferlinghetti: Obrazy zmizelého světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Allen Ginsberg: Kvílení a jiné básně .........................................41

Jack Kerouac: Na cestě .....................................................44

Joseph Heller: Hlava XXII ...................................................45

William Styron: Sophiina volba .............................................48

Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě .....................................49

Ray Douglas Bradbury: Marťanská kronika ..................................51

Charles Bukowski: Hollywood ..............................................53

Vladimir Nabokov: Lolita ...................................................54

Latinská Amerika ...............................................................55

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty ...................................55

SSSR – Rusko ....................................................................58

Vladimir Semjonovič Vysockij: Nerv .........................................58

Jurij Vasiljevič Bondarev: Hořící sníh ........................................59

Boris Leonidovič Pasternak: Doktor Živago ..................................61

Alexandr Isajevič Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče ....................64

Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka .............................65

Slovensko .......................................................................68

Milan Rúfus: Zvony .........................................................68

Dominik Tatarka: Sám proti moci ...........................................68

Z ČeSké pOeZIe 2. pOLOVIny 20. StOLetí ..................................................69

1. Významné osobnosti starší generace – kontinuita české poezie .................69

Vladimír Holan: Rudoarmejci ...............................................69

Vladimír Holan: Na postupu ................................................70

Vladimír Holan: Noc s Hamletem ............................................71

Vladimír Holan: Bolest ......................................................73

Vladimír Holan: Sbohem? ...................................................74

Jaroslav Seifert: Přilba hlíny .................................................74

Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce ............................................75

Jaroslav Seifert: Maminka ..................................................77

Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově .........................................77

Jaroslav Seifert: Morový sloup ..............................................79

Jaroslav Seifert: Býti básníkem ..............................................80

František Halas: V řadě ......................................................81

František Halas : A co? ......................................................83

Vítězslav Nezval: Historický obraz ...........................................84

Vítězslav Nezval: Chrpy a města .............................................85

František Hrubín: Jobova noc ...............................................86

František Hrubín: Hirošima .................................................87

František Hrubín: Můj zpěv .................................................89

František Hrubín: Proměna .................................................90

František Hrubín: Romance pro křídlovku ...................................92

Bohuslav Reynek: Podzimní motýli ..........................................94

Bohuslav Reynek: Sníh na zápraží ...........................................95

Bohuslav Reynek: Odlet vlaštovek ..........................................96

Jan Zahradníček: La Saletta ................................................97

Jan Zahradníček: Znamení moci ............................................99

Jan Zahradníček: Čtyři léta ................................................100

2. ukázky z poválečné socialisticky angažované poezie ...........................101

Michal Sedloň: Krmička vepřů .............................................101

Ivan Skála: Cizí hlas .......................................................102

3. nová básnická generace – skupinové diferenciace ..............................102

Jiří Kolář: Ódy a variace ....................................................102

Jiří Kolář: Dny v roce .......................................................103

Jiří Kolář: Roky v dnech ....................................................104

Jiří Kolář: Prométheova játra ...............................................105

Jiří Kolář: Básně ticha ......................................................106

Jiří Kolář: Vršovický Ezop . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .107

Ivan Blatný: Paní Jitřenka ..................................................108

Ivan Blatný: Melancholické procházky .....................................109

Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley .........................................109

Ladislav Fikar: Samotín ....................................................110

František Listopad: Daleko, blízko ..........................................111

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

Obsah


6

Josef Kainar: Nové mýty ...................................................112

Josef Kainar: Lazar a píseň .................................................113

Miroslav Florian: Tichá pošta ...............................................115

Karel Šiktanc: Heinovské noci .............................................115

Karel Šiktanc: Zaříkávání živých ............................................117

Karel Šiktanc: Adam a Eva .................................................118

Miroslav Holub: Denní služba ..............................................120

Miroslav Holub: Slabikář ...................................................120

Miroslav Holub: Jdi a otevři dveře ..........................................121

Odlřich Mikulášek: Divoké kačeny .........................................122

Odlřich Mikulášek: Ortely a milosti .........................................123

Odlřich Mikulášek: Šokovaná růže .........................................124

Jan Skácel: Smuténka .....................................................125

Jan Skácel: Metličky .......................................................125

Ivan Diviš: Žalmy ..........................................................126

Ivan Wernisch: Zimohrádek ................................................127

Ivan Wernisch: Loutky .....................................................127

Ivan Wernisch: Včerejší den ................................................128

Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku ...................................129

Milan Kundera: Monology .................................................130

Jiří Žáček: Anonymní múza ................................................131

Jiří Žáček: Aprílová škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .132

Jiří Žáček: Kdo si se mnou bude hrát? .......................................132

4. poválečný surrealismus ..........................................................132

Zbyněk Havlíček: Kabinet dra Caligariho ....................................132

5. experimentální (konkrétní) poezie ..............................................133

Josef Hiršal, Bohumila Grögerová: JOB-BOJ .................................134

Václav Havel: Protokoly ....................................................134

6. poválečný český underground ...................................................135

Egon Bondy: Totální realismus .............................................135

Ivan Martin Jirous, zvaný Magor: Magorovy labutí písně ....................136

Jáchym Topol: Miluju tě k zbláznění ........................................137

J. H. Krchovský: Noci, po nichž nepřichází ráno .............................138

7. písňové texty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .139

Jiří Suchý: Klokočí .........................................................139

Karel Kryl: Kníška Karla Kryla ...............................................140

Jaroslav Hutka: Texty z let 1967–1977 ......................................141

Z ČeSké próZy 2. pOLOVIny 20. StOLetí ..................................................143

Jan Drda: Němá barikáda ..................................................143

Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce ....................................145 Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou .........................147

Karel Ptáčník: Ročník jedenadvacet ........................................148

Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma .........................................150

Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock ....................................152

Ota Pavel: Smrt krásných srnců ............................................154

Vladimír Neff: Císařské fialky ...............................................156

Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo ............................................158

Josef Škvorecký: Zbabělci .................................................160

Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky ....................................163

Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále .........................165

Vladimír Páral: Mladý muž a bílá velryba ...................................167

Milan Kundera: Žert . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .168

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí ..................................170

Pavel Kohout: Katyně ......................................................173

Pavel Kohout: Kde je zakopán pes .........................................175

Ludvík Vaculík: Český snář .................................................178

Ivan Klíma: Láska a smetí ..................................................179

Karel Pecka: Motáky nezvěstnému .........................................180

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa .....................................182

Jiří Kratochvil: Uprostřed nocí zpěv ........................................184

Michal Ajvaz: Návrat starého varana .......................................185

Z ČeSkéhO draMatu 2. pOLOVIny 20. StOLetí ...........................................187

František Hrubín: Srpnová neděle . . . . . . . . . ................................187

Ivan Vyskočil: Motomorfóza ...............................................189

Jiří Suchý – Jiří Šlitr: Jonáš a tingl-tangl .....................................191

Václav Havel: Zahradní slavnost ............................................193

Václav Havel: Audience ....................................................195

Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák: Hospoda Na mýtince .....................197

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

Obsah


8

Úvod

Úvod

Znalost literatury je dána především čtenářským zážitkem, který nemůže žádná učebnice nahradit. Těžiště školní literární výchovy je tedy vždy v četbě literárních textů, ukázek i celých děl, v uvědomění si jejich podstaty a uměleckých hodnot.

V Čítance IV. jsou vybrány texty z moderní české a světové literatury v rozsahu osnov pro IV. ročník všech středních škol a  8. ročník víceletého gymnázia. Mají být inspirujícím podnětem, umožnit orientaci v  literatuře, představu o  jednotlivých spisovatelích, znacích kulturní epochy a  uměleckých směrů. Ukázky jsou řazeny v  chronologickém sledu vývoje literatury 2. poloviny 20. století, a to v návaznosti na učebnici Literatura v kostce. Ke každé ukázce je připojena základní charakteristika díla, nejdůležitější vysvětlivky, za ukázkami jsou návodné otázky k zamyšlení, k práci s textem, k jeho interpretaci.

Odpovědi na rozborové či shrnující otázky najdete v publikaci Literatura v kostce, případně kompletní přehled české a světové literatury, nebo Čtenářský deník k Literatuře v kostce.

9

Ze světové literatury 2. poloviny 20. století

Francie

Jacques Prévert

Slova (1946)

zapamatuj si

Básnick á sbírka (volný celek 95 básní, písní, krátkých próz, aforismů z 30. a 40. let), poezie bohatá

tematicky i motivicky, v popředí milostná lyrika; záměrně jednoduché, zdánlivě prosté verše; zdroj

inspirace – všednodennost, každodenní život obyčejných lidí; optimistické pojetí života a světa; vliv surrealistické

poetiky (slovní hříčky, výstavba obrazu, záznam volného proudu vědomí – asociace založená na psychickém

automatismu), ale ne k odkrývání subjektivního podvědomí, nýbrž k ozvláštnění, poetizaci zdánlivě banální

reality; oslava svobody, touhy po štěstí a harmonii, odpor k násilí, válce, měšťáckým stereotypům, sobectví,

lhostejnosti; metoda literární koláže, využití náznaku, nápovědi, smysl pro humor, překvapivou pointu, písňová

melodika, asonance, hravá aliterace, slovní hříčky, rýmy; vliv autorovy činnosti v kinematografii  střídání

pohledů panoramatických s polocelky a velkými detaily

* * *

To nezpívám já

ale květy které jsem spatřil

to se nesměju já

ale víno které jsem vypil

to nepláču já

ale láska kterou jsem ztratil.

Zahrada

Ani tisíce a tisíce let

Nestačí

Vypovědět

Vteřinku věčnosti

Kdy jsi mě políbila

Kdy jsem tě políbil

Jednoho rána ve svítivé zimě

V parku Montsouris v Paříži

V Paříži

Na zemi

Na zemi která je hvězdou.

pro tebe má lásko

Šel jsem na trh s ptáky

a koupil ptáky

pro tebe

má lásko

Šel jsem na trh s květinami

a koupil květiny

pro tebe

má lásko

Šel jsem na trh se starým železem

a koupil řetězy

s těžkými okovy

pro tebe

má lásko

A potom jsem šel na trh s otroky

a hledal jsem tě tam

ale nenašel jsem tě

má lásko.

Přeložil P. Skarlant

10

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

n Kde je v ukázkách nejpatrnější ztotožnění básníka se světem, jehož se dotýká, aby se naplnila slova P. Eluarda: „Je-li

poezie klíčem k světu, je zase svět klíčem k poezii.“

n D oložte, že se Prévert inspiroval surrealistickou poetikou.

n Kt erá témata jsou v Prévertově poezii nejčastější?

n Kt erá z básní zachycuje v uplývajícím čase zlomek z věčnosti, aspoň vteřinu pocitu štěstí?

n V šimněte si, že některé básně vyvolávají vizuální dojem, mají i tvar.

n Kde se nejzřetelněji projevuje Prévertův záměr proměnit obyčejný svět v krásný a poetický, schopnost dívat se

neotřelým způsobem na všednodennost?

n V ysvětlete, že báseň Jak dělat podobiznu ptáka je vlastně podobenstvím tvorby, paralelou, nenápadným

prozrazením, jak vzniká krása. Jak je oslovován čtenář? Které jazykové prostředky připomínají jakoby praktický

návod k použití?

n P roč si Prévertova poezie získala oblibu čtenářů? Zamyslete se nad tím z hlediska tématu, jazyka, přístupnosti.

n V kt erých ohledech se Prévertova poezie stává nadčasovou?

Otázky

Raymond Queneau

Stylistická cvičení (1947)

téma

Polední špička na lince S. Mladík zhruba šestadvacetiletý,

měkký klobouk, namísto stuhy ozdobný prýmek, nezvykle

dlouhý krk. Všeobecná tlačenice na zastávkách. Zmíněný

mladík se rozčiluje na svého souseda. Vyčítá mu, že do něj ne

ustále vráží. Tón plačtivý, snaha o důraznost. Zahlédne volné

místo a vrhne se k němu.

Jak dělat podobiznu ptáka

Nejdříve namalovat klec

s otevřenými dvířky

pak namalovat

něco hezkého

něco prostého

něco krásného

něco vhodného...

pro ptáka

podepřít potom plátno o strom

v zahradě

v háji

nebo v lese

schovat se za strom

beze slova

bez pohnutí...

Někdy přijde pták brzo

ale může si dát na čas po dlouhá léta

než se rozhodne

Nedat se odradit

a čekat

čekat je-li třeba léta

přičemž rychlost nebo pomalost

příchodu ptáka není v žádném poměru

ke kvalitě obrazu

Když přijde pták

přijde-li

zachovat nejhlubší ticho

čekat až pták vstoupí do klece

a když tam vstoupí

pomalu zavřít štětcem dvířka

pak

smazat všechny příčky jednu po druhé

a dávat pozor abychom se nedotkli

žádného ptačího péra

Udělat potom obraz stromu

a vybrat tam nejhezčí větev

pro ptáka

namalovat i zeleň listů a svěžest větru

sluneční pyl

bzučení hmyzu v trávě za letního parna

a čekat pak až se pták rozhodne zpívat

Když pták nezpívá

je to špatné znamení

znamení že je obraz špatný

ale zpívá-li je to dobré znamení

znamení že můžete obraz podepsat

Tehdy vytrhnete zlehýnka

ptákovi jedno péro

a napíšete své jméno do rohu obrazu.

Přeložil A. Kroupa

Obdivuhodný jazykový experiment – 99 stylových

a žánrových variací jednoho banálního příběhu

o mladém muži v autobusu a nepřišitém knoflíku;

doklad autorova osobitého zájmu o jazyk, jehož

bohatstvím, tj. nepřebernými stylistickými

možnostmi, je fascinován; literární tvorba

dostává povahu hry (= tendence

experimentátorské skupiny autorů Oulipo)

zapamatuj si

Ze světové literatury 2. poloviny 20. století

n V edle zajímavého jazykového experimentu autora si uvědomte také bohatství, vtip a možnosti češtiny a umění

překladatele.

Otázky

O  dvě hodiny později je viděn na Římském nádvoří

u nádraží Saint-Lazare. Prochází se s přítelem, ten říká: „Měl by sis nechat semhle přišít knoflík.“ Ukazuje kam (na výstřih) a vysvětluje proč. Vulgárně

No to sem se vole nasral vole do eska ne, ňák vole kolem

poledne ne. Tak sem tam vole vlez a koupil si vole lístek ne a najednou vole čumim jak vrána ne, stojí tam takovej vole kriplík co tam vole stojí blbej jak patnik ne, kejhák vole jak teleskop a  s  kusem špagátu kolem vole hučky ne, by ses posral... Za dvě hodiny jedu vole přes Římák ne, a ten vole kriplík tam vole kecá s jiným kriplíkem ne. Hele, povídá mu vole ten druhej kriplík, by sis měl semhle přišít knoflík, povidá a čumí vole tomu prvnímu do vejstřihu vole ne, vod raglánu. botanicky

Když už mi pod tím kaštanem málem zdřevěněly nohy,

přijel autobus. Narouboval jsem se na zadní plošinu a zapustil kořeny. Opodál potichu rašil nějaký křen s přerostlou lodyhou a liánou na květníku. Zničehonic celý zežloutl a zpuco

val řimbabu, která ho prý hrozila udusit. Nato sebral svých

pět švestek a vydal se hledat panenskou půdu...

americky

Tohle odpoledne zrovna když tejkuju tu eslajnu, vidím

jednoho mana: suprdlouhý krk, na klobouku dekoraci.

V momentě atakuje jednoho starýho mana a argumentuje

s ním, že mu šlape na jeho fúty, tedy když jde někdo na bus

nebo ven z  něho. Ale pak ten argument stopne, když vidí

volnej sít. Skáče pro něj a  okupuje ho. Za dvě hodiny ho

mítnu na Roumanskvéru s jedním frendem, říká mu: Múvni

ten knoflík o pár inčů nahoru. Jako knoflík u koutu. Jako ten

frend.

exklamace

Hele! Poledne! Nejvyšší čas! Honem na autobus! To je lidí!

to je lidí! jako ty sardinky! legranda! a hele ho! chlápka! ten

ksichtík! a  ten krk! pětasedmdesát cenťoušů! nejmíň a  ten

prýmek!... No tohle! no fakt! ne! vidím dobře! to je on! tám

hle! na Římském nádvoří! před nádražím! se prochází! sem

a tam! ještě s jedním! a ten mu říká! že by si měl přišít knoflík!

no vážně! knoflík na kabát! knoflík! Volný verš Bus plný plný a přeplněný srdce pusté pusté a zpustošené krk dlouhý dlouhý, velmi dlouhý prýmek

...

a nenadálé setkání před nádražím

o tisíci ztemnělých ohních

onoho srdce, onoho krku, onoho

prýmku, oněch nohou,

onoho volného místa

a onoho knoflíku.

Přeložil P. Ouředník


12

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

Albert Camus Cizinec (1942) – zfilmován 1967 Viscontim Část I, kapitola 6

V  dálce bylo vidět tu scvrklou tmavou hmotu skaliska, zahalenou oslňujícím oparem světla a  mořského prachu. Vzpo

mněl jsem si na chladivý pramen za skaliskem. Potřeboval jsem uslyšet znova hrkot jeho vody, cítil jsem potřebu uniknout slunci, námaze a ženskému pláči, potřebu vyhledat ten stín a jeho pohodu. Ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem tam znova toho Raymondova mládence.

Byl sám. Ležel na zádech s  rukama pod hlavou, tělem na slunci a  jen obličej měl v  stínu skaliska. V  tom horku se mu

z modráků kouřilo. Trochu mě zarazil. Pro mě to bylo odbyté, cestou k prameni jsem si na něj ani nevzpomněl.

Hned jak mě zahlédl, nadzvedl se a sáhl si do kalhot. Já zas ovšem v kapse saka otevřel v ruce Raymondův revolver. A on

si pak znova lehl na záda, jenom ruku z kapsy nevyndal. Byl jsem od něho dost daleko, asi deset metrů. Pod jeho přivřenými víčky jsem chvílemi tušil číhavý pohled. Ale jinak mi v tom rozpáleném vzduchu jeho obrysy ustavičně jen tancovaly před očima. Vlny šuměly ještě lenivěji a ochableji než v poledne. Totéž slunce, totéž světlo na téže písčině, která se táhla až sem. Už dvě hodiny se den nehnul z místa, už dvě hodiny kotvil v oceánu rozteklého kovu. Na obzoru proplul parníček a jeho černá skvrna sklouzla jen po okraji mého pohledu, bez pohnutí upřeného na Araba.

Napadlo mě, že stačí udělat půlobrat, a bude po všem. Ale zezadu se na mě tiskla celá pláž a tetelila se sluncem. Postou

pil jsem o pár kroků k prameni. Arab se nehnul. Byl přece jen ještě dost daleko. Asi pro ty stíny v obličeji vypadal, jako kdyby se smál. Já jsem vyčkával. Tváře mi hořely úžehem a cítil jsem, jak se mi do očí hrnou kapky potu. Slunce pralo stejně jako ten den, co jsem pochovával maminku, a stejně jako tehdy mě pálilo nejvíc čelo, v němž mi pod kůží všechny žilky tepaly naráz. Úpal se už nedal snést, a tak jsem se pohnul kupředu. Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá čepel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen najednou na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, a nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi

Ze světové literatury 2. poloviny 20. století

zapamatuj si

Kr átký román (nebo novela), dílo raného existencialismu; děj se odehrává v Alžírsku, kde se autor narodil;

základní téma – absurdita lidského bytí, otázka smyslu lidské existence; protiklad úsilí člověka a zbytečnosti tohoto

úsilí, analýza absurdního světa nelidskosti: zachyceny pocity osamělosti, úzkosti z prázdnoty světa bez Boha,

bezvýchodnosti, lhostejnosti vůči životu člověka i pokrytecké společnosti; člověk vržený do světa je odsouzen

k svobodě (ale prožívá ji teprve ve vyhrocené životní situaci), k nutnosti volit, rozhodovat se, jednat, žít navzdory

absurditě lidského údělu, který má jen jedinou jistotu – smrt. dvě části díla: 1) vyprávění úředníka Mersaulta (ich

forma) – věcně, až kronikářsky podaný dosavadní život (pohřeb matky, povrchní milostný vztah k bývalé kolegyni

Marii Cardonové, seznámení s podivným sousedem Raymondem Sintèsem; v závěru sugestivní obrazy konfliktu na

pláži – Mersault a Raymond se stali terčem nenávisti dvou Arabů, přátel maurské dívky, s níž se Raymond rozešel;

Arabové vyprovokovali srážku, Raymond byl zraněn, Mersault pak při procházce na pláži, oslněn a omámen žárem

slunce, bezdůvodně zastřelil jednoho z Arabů; 2) věcně strohý popis Mersaultova uvěznění, výslechů a odsouzení

k trestu smrti + střízlivé sebereflexe – vnitřní sebehodnocení člověka, lhostejného k vlastnímu osudu, rekapitulace

života, poznání, že člověk je hodnocen jen podle vnějších projevů; Mersault, usmýkán řetězcem náhod a odsouzen

společností ve jménu jejích pseudohodnot, přijímá vyrovnaně smrt jako jedinou jistotu – nechce se přizpůsobit

běžným životním konvencím, proto zůstává cizincem ve světě lidí; obviňuje společnost, v níž nemá cenu ani

láska, přátelství, mravní ušlechtilost, ani život; odmítá kněze, dotýká se ho jen vlastní smrt = osamělý protest proti

lživosti, nelidskosti, pokrytectví; marnost boje proti abstraktně pojatému zlu ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil hustý řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí. Část II, kapitola 4

Rozhodovalo se o mém osudu a nikdo se mě na nic neptal. (...) Například prokurátorova řeč mě brzy začala unavovat.

* * *

Jestli jsem dobře pochopil, jádrem jeho výkladu bylo tvrzení, že jsem svůj zločin předem uvážil.

* * *

Zběžně shrnul události od maminčiny smrti. Poukázal na mou bezcitnost, na to, že jsem nevěděl, jak byla maminka stará, že jsem se byl hned druhý den koupat s cizí ženou, šel do biografu na Fernandela a pak se vrátil domů s Marií. Chvilku mi trvalo, než jsem tohle místo pochopil, protože říkal „jeho milenka“ a pro mě to byla Marie. Pak přešel k příběhu s Raymondem. Musel jsem uznat, že jeho výklad událostí není násilný. Všechno co říkal, bylo logické.

* * *

„Nuže, pánové,“ pravil státní návladní. „Načrtl jsem vám průběh událostí, které tohoto člověka přivedly až k  tomu, že s plnou rozvahou zabíjel. A to zdůrazňuji,“ řekl. „Neboť se nejedná o prostou vraždu, o nerozvážný skutek, jemuž byste mohli přiznat polehčující okolnosti. Tento muž, pánové, je inteligentní. Sami jste ho slyšeli, pravda? Dovede odpovídat. Ví, co slova znamenají. A nelze říci, že jednal, aniž si uvědomil, co činí.“

Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. Část II, kapitola 5

Kaplan se na mě podíval a z jeho očí jako by hleděl smutek... Jeho přítomnost mě skličovala a dráždila. Už jsem ho chtěl požádat, aby odešel, aby mě nechal na pokoji, ale vtom se ke mně znova obrátil a znenadání zvolal, jako by to nemoh zadržet: „Nemůžu vám uvěřit. Vím jistě, že i vy jste poznal touhu po jiném životě.“ Odpověděl jsem, že ano, samozřejmě, ale to že je přece stejně bezvýznamné jako přání zbohatnout, závodně plavat nebo mít hezčí nos. Patří to do stejné kategorie. Zarazil mě a  zeptal se, jak si ten život představuji. Vykřikl jsem na něj: „Jako místo, kde bych moh vzpomínat na tenhle život,“ a hned jsem dodal, že už toho mám po krk. Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu, ale já k němu přistoupil a snažil jsem se mu naposledy vysvětlit, že mi už nezbývá moc času. Nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu. Zkoušel ještě začít odjinud a zeptal se, proč mu říkám „pane“ a ne „otče“. To mě dorazilo a odpověděl jsem, že on můj otec není: patří k těm druhým.

„Ne, milý synu,“ řekl a položil mi ruku na rameno. „Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu se za vás modlit.“

V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k  nějaké matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? (...) Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.

Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom ně

jakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír tohoto spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.

Přeložil M. Žilina

n Char akterizujte ústřední postavu díla, posuďte míru Mersaultovy lhostejnosti z ukázek a z této jeho úvahy:

Dobrá, tedy zemřu. Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí. V podstatě mi bylo

naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít

ostatní muži a ostatní ženy dál a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. A tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych

umíral zas jen já, teď jako za dvacet let.

V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projelo strašné

škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let,

až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je

mimo diskusi.

n Č ím se Mersault liší od ostatních obyčejných lidí? Posuďte jeho povahu, co mu schází, v čem je důsledný? Najděte

místo, kde sám hodnotí svůj čin. Čím je Mersaultovo jednání vedeno?

n Jak a podle čeho byl hodnocen a posuzován Mersault vyšetřovateli, soudci i obhájcem?

n Kt eré myšlenky obsahují Mersaultovy sebereflexe? Jaké jsou základní pocity camusovské postavy? V čem je síla

Camusova absurdního člověka?

n V šimněte si i zvláštního jména hrdiny Mersaulta, v němž lze vysledovat i skryté pojmy moře (mer) a slunce (soleil).

Jak a kde obojí hrálo důležitou roli?

n V yhledejte místo, kde je Mersault přiveden k záchvatu zuřivosti, když se ho kněz snažil přimět k účinné lítosti. Kdy

teprve dochází k usmíření, uklidnění a uvědomí si zákonitost absurdity vlastní existence? Proč odmítá duchovní

útěchu? Jak souvisí hrdinův psychický stav s přírodní scenerií?

n V ysvětlete na základě 2. ukázky podstatu existencialismu. Mersault je osamocen, odsouzen k smrti – vysvětlete

název románu.

n P orovnejte Mersaultovy úvahy ve vězení s úvahami někdejšího Máchova Viléma. Porovnejte, co má společného

Camusův hrdina se Stendhalovým Julienem Sorelem.

n V č em jsou společné rysy, v čem odlišné s Kafkovým dílem?

n Jak souvisí Camusovo dílo s dobou, v níž vzniklo? Co aktuálního skrytě vyslovuje?

Otázky

Ze světové literatury 2. poloviny 20. století


15

Jean-Paul Sartre

Zeď (1939)

Zeď – zkráceno

zapamatuj si

Soubor 5 novel (Zeď, Místnost, Herostrates, Intimita, Mládí šéfa) odpovídajících existenciální filozofii

autora (člověk si uvědomuje absurditu lidské existence, smrt jako nutný konec, svobodně rozhoduje

o svém osudu ap.); děj stejnojmenné novely je situován do období španělské občanské války a má absurdní závěr;

hlavní postava a vypravěč Pablo Ibbieta, španělský republikán, je zajat frankistickými fašisty a čeká v cele s dalšími

(Tom, Juan) na rozsudek; před smrtí se může zachránit, pokud prozradí úkryt vůdce odboje Ramóna Grise; dokáže

se zbavit strachu ze smrti, rozhodne se nic neprozradit; jen z legrace označí hřbitov a márnici, ač ví, že Gris je

bezpečně ukryt na vesnici u bratrance; paradoxně byl však Gris dopaden a zastřelen na hřbitově (změnil místo

úkrytu)  Ibbieta si proti své vůli zachrání život, poprava je tím dočasně odložena; obecně znamená motiv zdi

nepřekročitelnou mez mezi člověkem uzavřeným do sebe a ostatním světem, je symbolem vzájemné oddělenosti

lidí, tedy absurdity bytí

Pedro zazíval, vstal a  šel sfouknout lampu. Řekl svému

kumpánovi:

„Hrome, to je zima.“

Sklep zešedl. V dálce jsme zaslechli výstřely.

„Už to začíná,“ řekl jsem Tomovi, „asi to odbývají na zad

ním dvoře.“

Tom požádal lékaře o cigaretu. Já nechtěl; nechtěl jsem

ani cigarety, ani alkohol. Od té chvíle střelba nepřestala.

„Pozoruješ?“ řekl Tom.

Chtěl ještě něco říci, ale zmlkl, díval se na dveře. Dveře

se otevřely a vstoupil poručík se čtyřmi vojáky. Tom upustil

cigaretu.

„Steinbock?“

Tom neodpověděl. Pedro na něj ukázal.

„Juan Mirbal?“

„To je ten na slamníku.“

„Vstaňte,“ řekl poručík.

Juan se nehýbal. Dva vojáci ho vzali v podpaží a postavili

ho na nohy. Ale jak ho pustili, upadl.

Vojáci zaváhali.

„Není první, komu je špatně,“ řekl poručík, „musíte ho

odnést, vy dva; tam se to spraví.“

Obrátil se k Tomovi:

„Tak pojďte.“

Tom vyšel mezi dvěma vojáky. Druzí dva vojáci šli za

nimi, nesli chlapce v  podpaží a  v  podkolení. Neomdlel; oči

měl zeširoka otevřené a po tvářích mu tekly slzy. Když jsem

chtěl taky jít, poručík mě zarazil:

„Vy jste Ibbieta?“

„Ano.“

„Vy tady počkáte: pro vás si přijdou za chvíli.“

Odešli. Belgičan a  dva hlídači taky, zůstal jsem sám.

Nechápal jsem, co se se mnou děje, ale bylo by mi milejší,

kdyby to se mnou skoncovali hned. V  téměř pravidelných

intervalech jsem slyšel výstřely; při každé salvě jsem se roz

třásl. Chtělo se mi řvát a  rvát si vlasy. Ale zaťal jsem zuby

a ruce jsem vrazil do kapes, protože jsem chtěl zůstat čistý.

Za hodinu si pro mě přišli a  dovedli mě do prvního

poschodí, do místnůstky, kde bylo cítit doutníky a  kde

bylo horko k udušení. Byli tam dva důstojníci, kouřili, seděli

v křeslech a na kolenou měli rozložená lejstra.

„Jmenuješ se Ibbieta?“

„Ano.“

„Kde je Ramón Gris?“

„Nevím.“ Ten, co mě vyslýchal, byl malý a tlustý. Měl skři

pec a kruté oči.

Řekl mi:

„Pojď blíž.“

Popošel jsem blíž. Vstal, vzal mě za paži a díval se na mě,

jako by mě chtěl rovnou pochovat. Přitom mě vší silou mač

kal svaly. Ne proto, aby mě mučil, byla to velká hra: chtěl mě

ovládnout. (...)


16

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

„Buď ty, nebo on. Zůstaneš naživu, když nám řekneš, kde

j e .“

Ti dva šviháci ve vysokých botách a  s  bičíky byli přece

taky lidi a taky co nevidět umřou. Trochu později než já, ale o mnoho ne. A zaměstnávali se tím, že hledali ve svých lejstrech jména, pronásledovali jiné lidi, aby je uvěznili nebo vyhladili; měli své názory o budoucnosti Španělska i o jiných věcech. Jejich horlivost mi připadla odporná a  směšná: už jsem si nedovedl představit, že bych byl na jejich místě, připadalo mi, že jsou blázni.

Malý tlusťoch se po mně pořád díval a švihal se bičíkem

do bot. Všechna jeho gesta byla vypočtená, chtěl vypadat jako bujné divoké zvíře.

„Tak co? Rozuměl jsi?“

„Nevím, kde je Gris,“ odpověděl jsem. „Myslel jsem, že je

v Madridu.“

Druhý důstojník ležérně zvedl bledou ruku. Ta ležérnost

byla taky vypočtená. Viděl jsem jejich drobné lsti a žasl jsem, že jsou na světě lidé, které to baví.

„Máte čtvrt hodiny na rozmyšlenou,“ řekl pomalu.

„Odveďte ho do skladu s prádlem, za čtvrt hodiny ho přivedete zpátky. Jestli bude dál zapírat, bude okamžitě popraven.“

Věděli, co dělají: celou noc jsem čekal; potom mě nechali

ještě hodinu čekat ve sklepě, zatím zastřelili Toma a  Juana, a teď mě zavírají do skladu s prádlem; jistě si tenhle tah včera připravili. Říkali si, že nervy časem povolí, a doufali, že mě tak dostanou.

Zmýlili se. Sedl jsem si ve skladu na stoličku, protože

jsem byl zesláblý, a  začal jsem přemýšlet. Ale ne o  jejich návrhu. Ovšem že jsem věděl, kde je Gris: skrýval se u svého bratrance, čtyři kilometry za městem. Taky jsem věděl, že neprozradím, kde se ukrývá, ledaže by mě mučili (ale na to, zdá se, nepomýšleli). To vše bylo dokonale, nezměnitelně zařízeno a  nikterak mě to nezajímalo. Jen bych byl rád chápal důvody svého chování. Raději pojdu, než bych Grise vyzradil. Proč? Neměl jsem už Ramóna Grise rád. Mé přátelství k  němu odumřelo chvíli před úsvitem, spolu s  mou

láskou ke Conche, spolu s mou touhou žít. Je pravda, stále

jsem si ho vážil; byl to tvrdý chlap. Ale kvůli tomu jsem se

přece nerozhodl umřít místo něho; jeho život neměl vět

ší cenu než můj. Žádný život neměl cenu. Postaví člověka

ke zdi a  střílejí do něho, dokud nezdechne: jestli jsem to

já nebo Gris nebo někdo jiný, to je jedno. Věděl jsem, že

neznamená pro Španělsko víc než já, ale kašlal jsem na Špa

nělsko a na anarchisty: na ničem už nezáleželo. Ale byl jsem

tam, mohl jsem zachránit svou kůži, když prozradím Grise,

a odmítal jsem to udělat. Připadalo mi to spíš komické: byla

to umíněnost. Říkal jsem si:

„Musíš být tvrdohlavý!“ A podivně jsem se rozveselil.

Přišli pro mě a odvedli mě zas k těm dvěma důstojníkům.

Zpod nohou nám vyběhla krysa, a to mě pobavilo.

* * *

„Tak co,“ řekl tlustý důstojník, „přemýšlel jsi?“

Prohlížel jsem si je se zájmem jako vzácný hmyz. Řekl

jsem jim:

„Vím, kde je. Je schovaný na hřbitově. V  některé hrobce

nebo v márnici.“

Chtěl jsem si z nich vystřelit. Chtěl jsem vidět, jak vstávají,

zapínají si opasky a dávají horlivě rozkazy.

Vyskočili.

„Jdeme tam. Molesi, vyžádejte si od poručíka Lopeze

patnáct mužů. A tobě,“ řekl mi malý tlouštík, „jestli jsi mluvil

pravdu, splním, co jsem slíbil. Jestli sis z  nás udělal blázny,

tak si to odneseš.“

S křikem odešli a já klidně čekal pod dozorem falangis

tů. Občas jsem se pousmál, říkal jsem si, jak se asi budou

tvářit.

Viděl jsem je, jak zvedají náhrobní kameny, otvírají jed

na dvířka hrobky po druhých. Představoval jsem si celou tu

situaci, jako bych byl někdo jiný: vězeň, který si umínil, že

bude dělat hrdinu, vážní falangisté se svými kníry a  chlapi

v uniformách pobíhající mezi hroby; bylo to k popukání.

Za půl hodiny se malý tlusťoch vrátil sám.

Přeložil J. Čermák

n C o konkrétně může znamenat pojem zeď nejen v názvu novely?

n D oložte rysy existenciální filozofie.

n P okuste se vyjádřit, čím se liší Sartre od Camuse.

Otázky

Ze světové literatury 2. poloviny 20. století


17

Alain Robbe-Grillet Žárlivost (1957)

Na večeři je tu zase Franck, usměvavý, přívětivý, hovorný. Christiana s ním tentokrát nepřišla; zůstala doma u dítěte, které

má trochu horečku.

* * *

Ale dnes večer ji A ... přece jen čekala, aspoň dala prostřít pro čtyři. Dá přebytečný příbor hned odnést.

Na terase klesne Franck do jednoho z nízkých křesel a obligátním zvoláním konstatuje jejich pohodlnost. Jsou to velmi

prostá křesla ze dřeva a kožených popruhů, zhotovená podle návrhu A ... domorodým řemeslníkem. A ... se nakloní k Franckovi, aby mu podala sklenku.

Ačkoliv se už docela setmělo, nepřála si A ..., aby přinesli lampy, protože, jak řekla, přitahují komáry. Sklenky jsou skoro

až po okraj plné směsi koňaku a sodovky, ve které plave kostička ledu. Aby snad v úplné tmě obsah neobratným pohybem nepřevrhla, přistoupí A ... až těsně ke křeslu, kde sedí Franck. V pravé ruce drží opatrně sklenku, kterou mu určila. Druhou rukou se opře o opěradlo křesla a skloní se k němu tak blízko, že se jejich hlavy octnou u sebe. Franck zamumlá několik slov: patrně poděkování.

A ... se hbitě vztyčí, uchopí třetí sklenku – nebojí se, že ji rozlije, poněvadž není tak plná – a jde si sednout vedle Francka;

ten dál líčí poruchu nákladního auta, o které začal vykládat, sotva přišel.

A ... dnes večer sama rozestavila křesla, když je sluha vynesl na terasu. Její křeslo a to, které přichystala pro Francka, stojí ved

le sebe u zdi domu – lenochem ke stěně, pochopitelně – pod oknem kanceláře. Má tudíž A ... Franckovo křeslo po levici a po pravici – jenže víc vpředu – stoleček s láhvemi. Druhá dvě křesla umístila z druhé strany stolku ještě víc doprava tak, aby nepřekážela pohledu z prvních dvou křesel přes zábradlí. Rovněž kvůli „rozhledu“ nejsou tato druhá dvě křesla obrácena k ostatním: stojí napříč, natočena šikmo k sloupkovému zábradlí a k protější stráni. Následkem toho musí osoby, které v nich sedí, namáhavě vytáčet hlavu doleva, kdykoli se chtějí podívat na A ... – především se to týká čtvrtého, nejvzdálenějšího křesla.

zapamatuj si

Klasické dílo tzv. nového románu (metaromán, antiromán, „škola pohledu“) – protiklad k balzacovskému

románu 19. stol. s tradiční kompozicí děje, postavami a vševědoucím vypravěčem; skutečnost podána detailním

popisem běžných věcí a jevů bez příčinné souvislosti a časové chronologie a zachycením subjektivních reakcí

na tyto podněty; různé úhly pohledu (i zúčastněné postavy) – vše viděno jakoby okem kamery; postavy bez

psychologické motivace a charakteristiky (kafkovská bezejmennost, anonymizace, nekonkrétnost) – vnitřní

psychické dění podáno jen prostřednictvím vnějšího chování postav (dialogy, gesta)  úsilí o objektivitu;

pohrávání s příběhem a znejisťování je dáno i dvojsmyslným názvem (La jalousie znamená žaluzii i žárlivost) –

pohled skrz žaluzie, v určitém úhlu, prostoru k vidění; pojem žárlivý lze chápat i jako synonymum k mrzutý,

znepokojený, zoufalý; základní situace: 3 majitelé banánové plantáže – detailní popisy řady setkání A..., manželky

jednoho z majitelů, a jejího přítele Francka (v jejím domě, vyjížďky do přístavního města za obchodním jednáním

a za nákupy, pozdní návraty atd.), třetí postava jakoby stálý svědek je manžel A... (nikdy nevystoupí, není

jmenován, o jeho přítomnosti svědčí jen třetí židle, příbor ap.) – jeho všudypřítomnýma očima autor ukazuje

situaci, ač zdůrazňuje, že děj se odehrává jen v hlavě neviditelného vypravěče, tj. spisovatele a čtenáři; ani zmínka

o milostném vztahu A... a Francka, ale z detailů může vyplývat žárlivé podezření (gesta rukou, mnohovýznamné

úsměvy, pohledy, slovní narážky, rozestavění židlí aj.)  možnost různé interpretace; fragmentarizace dějů,

hovorů, stereotypní opakování nebo variace týchž jevů (nalévání aperitivu, zabíjení stonožky, zmínky Francka

o manželce Christianě, přesné zachycení interiéru) a tajemné nápovědi zvyšují napětí a estetický účinek; hlavní

důraz na imaginaci, invenci – na formu; součástí textu jsou úvahy; experimenty s jazykem, např. nové využití

slovesných časů a způsobů (nečekané střídání kondicionálu, prézenta, futura)

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

Třetí křeslo, vlastně skládací sedátko z plátna napjatého na kovovém rámu, mezi čtvrtým křeslem a stolem, stojí trochu víc vzadu. Právě toto méně pohodlné sedadlo zůstalo prázdné.

* * *

Celý dům je prázdný. Je prázdný od rána.

Teď je půl sedmé. Slunce zmizelo za skalnatou ostruhu, kterou končí nejvýznamnější výběžek vysočiny.

Je noc, černá, strnulá noc, která nepřináší osvěžení, plná ohlušující vřavy cvrčků, bez konce, bez začátku.

A ... se do večeře nevrátí. Než se vydá na zpáteční cestu, navečeří se s Franckem ve městě. Neřekla, že se má pro ni něco chystat. To znamená, že nebude nic potřebovat, až se vrátí. Je zbytečné na ni čekat. Rozhodně je zbytečné čekat na ni s večeří.

Na stůl v jídelně položil sluha jediný příbor proti dlouhému a nízkému příborníku, který zabírá skoro celou stěnu mezi otevřenými dveřmi do přípravny a zavřeným oknem do dvora. Záclony nezakrývají šest černých tabulek okna, poněvadž je nikdo nestáhl.

Velkou místnost osvětluje jediná lampa. Stojí na jihozápadním rohu stolu (to jest na straně u  přípravny) a  svítí na bílý ubrus. Napravo od lampy označuje Franckovo místo skvrnka od omáčky, podlouhlá křivolaká kaňka, s drobnějšími tečkami kolem. Na opačné straně padají paprsky lampy kolmo na holou stěnu dva kroky od stolu; v ostrém světle vystupuje obraz stonožky, kterou Franck zamáčkl.

* * *

A... by už dávno měla být zpátky.

Ovšem je dost důvodů, kterými se zpoždění dá vysvětlit. Odmyslíme-li si nehodu – ačkoliv se nikdy nedá vyloučit –, mohli třeba dvakrát za sebou píchnout a  řidič musil spravovat pneumatiku: sundat kolo, rozmontovat plášť, najít díru v  duši ve světle reflektorů atd.; při příliš tvrdém nadskočení se jim mohl někde přetrhnout drát, například jim přestaly svítit reflektory: musí závadu dlouho hledat a potom nouzově opravit v chabém světle baterky. Vozovka je v tak špatném stavu, že při rychlé jízdě mohlo dojít i k poškození důležitých součástí: zlomilo se péro, ohnula se osa, rozbila se skříň... Nebo musili pomoci jinému šoférovi v nesnázích. Takovou věc nelze odmítnout. Různé náhody mohly zdržet už jejich odjezd: některá schůzka se nepředvídaně protáhla, hoteliér byl příliš liknavý, přijali na poslední chvíli pozvání k večeři atd. atd. Konečně mohl být šofér tak unaven, že odložil návrat na druhý den.

Přeložila A. Hartmanová

n V č em je podstata poetiky nového románu?

n V č em je nový román odlišný od balzacovského realistického románu i od děl Prousta, Joyce?

n Na c o je redukována skutečnost a proč?

n D oložte v textu ukázky pedantický, detailní popis objektivní skutečnosti.

n D oložte, že tzv. „škola pohledu“ je spojením pohledu všudypřítomných očí (smyslů) a kombinujícího mozku

(rozumu).

Otázky

Viz Literatura v kostce,

kap. Světová literatura 2. pol. 20. stol.

odkaz

Ze světové literatury 2. poloviny 20. století


19

Samuel Beckett (irský spisovatel, píšící převážně francouzsky)

Čekání na Godota

(1952)

zapamatuj si

Typické absurdní drama (antidrama) o 2 jednáních; neurčitý čas a prostor, téměř prázdná scéna

(venkovská cesta se stromem a kámen) = místo, kde dva tuláci Estragon a Vladimír vedou nekonečný

chaotický dialog plný banalit, nic nedělají, pouze marně čekají na jakéhosi Godota, který by snad mohl změnit

jejich beznadějný osud (nemohou jinak, nechtějí-li se oběsit); setkání, absurdní hovor a konfrontace s dalšími

dvěma postavami, které se naopak pohybují, ale beze smyslu: Pozzo s bičem (symbolizuje bezmeznou moc,

vychloubačnou a brutální povahu) a jeho otrok Lucky vlečený na provaze jako pes (ponížený, neschopný projevit

svou vůli) – táhne kufr, stoličku a koš s jídlem; v 2. dějství (nazítří) ve stejné době a na stejném místě takřka

opakování téže scény, ale výměna pozic: Pozzo oslepl, je závislý na Luckym (který oněmí) a tulácích – vlečou se

životem bez cíle; obě jednání končí oznámením jakéhosi chlapce, že Godot nepřijde dnes, ale určitě zítra; hra

o nekonečném a marném čekání, tematika tragické a zoufalé bezvýchodnosti a bezmocnosti člověka, jeho apatii

– pochmurná komedie s groteskními obrazy (klaunské scény pádů, obouvání a zouvání bot, padání kalhot) =

obraz člověka postmoderní doby, v níž se hroutí mezilidské vztahy a ztrácí pocit smyslu života, podobenství

o soudobém světě absurdnosti, nehybnosti a opakování v kruhu, o situaci lidstva; otázky (odkud přicházíme,

kam jdeme) rekapitulovány, kladeny marně, působí absurdně, zůstávají bez odpovědí; úzkostné čekání nekončí

příchodem Godota (symbolu jakési naděje); cyklická výstavba hry – opakování banalit, členění refrénem Čekáme

na Godota – tím vyjádřena „dějovost“ hry (nic se neděje, nedaří se ani odchod); nakonec si pohrávají s možností

sebevraždy, ale daleko jednodušší je čekat dál na vykoupení

VLADIMÍR Musíme zítra zpátky.

ESTRAGON Proč?

VLADIMÍR Čekat na Godota.

ESTRAGON Máš pravdu (Ticho). Nepřišel?

VLADIMÍR Ne.

ESTRAGON A teď je už moc pozdě.

VLADIMÍR Ano, už je noc.

ESTRAGON A kdybychom to nechali plavat? (Ticho) Kdyby

chom to nechali plavat?

VLADIMÍR Potrestal by nás. (Ticho. Zahledí se na strom).

Jen strom žije.

ESTRAGON (zahleděný na strom) Co je to?

VLADIMÍR Strom.

ESTRAGON Nojo, ale jaký druh?

VLADIMÍR Nevím. Vrba.

ESTRAGON Pojď se podívat. (Táhne Vladimíra ke stromu.

Zůstanou před ním nehybní) Co kdybychom se

oběsili?

VLADIMÍR Na čem?

ESTRAGON Nemáš kousek provazu?

VLADIMÍR Ne.

ESTRAGON Tak teda nemůžem.

* * *

ESTRAGON po velmi vzrušených gestech a nesouvislých slo

vech) Proč mě nikdy nenecháš spát?

VLADIMÍR Cítil jsem se osamělý.

ESTRAGON Zdálo se mi, že jsem byl šťasten.

VLADIMÍR To zkrátilo čas.

ESTRAGON Zdálo se mi, že...

VLADIMÍR Buď zticha!

(Ticho)

Zajímalo by mě, zda je opravdu slepý.

ESTRAGON Kdo?

VLADIMÍR Tvrdil by skutečný slepec, že nevnímá čas?

ESTRAGON Kdo?

VLADIMÍR Pozzo.

ESTRAGON On je slepý?

VLADIMÍR Tvrdil to.

ESTRAGON No a?

VLADIMÍR Zdálo se mi, že nás viděl.

ESTRAGON To se ti jen zdálo.

(Ticho)

Pojďme odtud. Nemůžem. To je pravda.

(Ticho)

Víš určitě, že to nebyl on?

VLADIMÍR Kdo?


20

Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ

n D oložte nejdůležitější znaky absurdního dramatu. Čím se odlišuje od tradičního dramatu?

n Jak aut or vyjadřuje postoje a pocity postav?

n Č ím je stylově příznačný dialog mezi Estragonem a Vladimírem? O čem svědčí? V jakém smyslu jsou oba

konfrontováni s Pozzem a Luckym?

n V ýrazem čeho je smutek, zemdlelost, monotónnost? Jaký smysl mají opakování, návraty variují



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist