načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Číslo jednací: láska, sv. I. (Korespondence Jakuba Demla III./1. - Jakub Deml 1878; František Bílek

Číslo jednací: láska, sv. I. (Korespondence Jakuba Demla III./1.

Elektronická kniha: Číslo jednací: láska, sv. I. (Korespondence Jakuba Demla III./1.
Autor: ;

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje některé rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány. Po prvních dvou svazcích následuje soubor ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  228
+
-
7,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 616
Rozměr: 21 cm
Úprava: sv. (611 stran) : ilustrace , faksim.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-2421-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje některé rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány. Po prvních dvou svazcích následuje soubor shrnující jednu z nejrozsáhlejších korespondencí Jakuba Demla: se sochařem Františkem Bílkem z let 1901 až 1928. Více než 350 dopisů vychází ve dvou knihách, které odděluje přestávka v letech 1906 až 1912. V prvních letech dopisování sledujeme nevyrovnaný vztah obou umělců: mladý bohoslovec ctí o šest let staršího výtvarníka, který ilustruje knihy Otokara Březiny. Deml začíná Bílkovu dílu sloužit, propaguje ho svým básnickým slovem, stará se o prodej umělcových plastik. Věnuje mu svou první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). Obdivovaný sochař je ztajen i v některých textech Demlovy básnické prvotiny Notantur Lumina (1907). Postupně však Deml stále více spolupracuje s Josefem Florianem, odcizuje se dosavadním přátelům a v korespondenci nastává šestileté mlčení.

(láska : vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jakub Deml 1878; František Bílek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

František Bílek

(6. 11. 1872 Chýnov – 13. 10. 1941 Chýnov)

Sochař a  grafik. Ve svém díle se inspiroval křesťan­

stvím, zprvu v  katolické tradici. Stal se jedním z  nej­

osobitějších představitelů čes­

kého výtvarného umění konce

19. a  první poloviny 20. století

a  svou tvorbou ovlivnil i  další

generace. K  jeho nejvýznam­

nějším sochařským dílům pa­

tří Krucifix (1896–1899), Slepci

(1901) nebo Strom, jenž bleskem

zasažen, po věky hořel (19 01). Vy­

tvářel také architektonické ná­

vrhy a  podstatně zasáhl též do vývoje grafiky – díky

přátelství s  Otokarem Březinou a  Jakubem Demlem

i do grafiky knižní.

Dopisy z  první knihy této korespondence začínají

krátce po Bílkově sňatku s Bertou Nečasovou. Otokar

Březina ho seznámil s  mladým kaplanem Jakubem

Dem lem, z jehož nadšení pro sochařovo dílo se zrodila

kniha Slovo k  Otčenáši Františka Bílka (1904) a  šest se­

šitů Souborných prací Františka Bílka (1905), vydaných

v edici Studium. Jakub Deml Bílkovo dílo propagoval

v  časopisech i  mezi svými přáteli, pro své kaplanské

působiště v Babicích u něj dokonce objednal korouhve,

lampy a hřbitovní kříž.

V prvních dvou desetiletích práce byl Bílek na vrcho­

lu tvůrčích sil, vydal své nejdůležitější autorské knihy

Stavba budoucího chrámu v  nás (1908) a Cesta (19 0 9),

proběhly jeho úspěšné výstavy v  Mnichově (1904),

Berlíně (1905) a  v  Praze v  kostele sv. Martina ve zdi

(1908). Neustále hledal prostor, kam uložit svá díla na­

trvalo, a v roce 1912 si postavil vlastní vilu s ateliérem

na Hradčanech. Koncem tohoto roku znovu navázal

přátelství i  spolupráci s  Jakubem Demlem, jak o  tom

svědčí druhá část jejich vzájemných dopisů.


JakUB DeMl

(20. 8. 1878 tasov – 10. 2. 1961 třebíč)

Básník a  katolický kněz. Autor zhruba stovky knih,

z nichž mnohé patří k základním dílům moderní české

literatury. Kromě snových próz

Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti

(1914) jsou to například lyrické

apostrofy květin Moji přátelé

(1913), knihy Mé svědectvío Oto

karu Březinovi (1931) a Zapome

nuté světlo (1934) či šestadvacet

svazků básnického dokumentu

Šlépěje (1917–1941). Jedinečným

rysem Demlova psaní je vzá­

jemné propojení knih, z  nichž postupně vzniká živý

a dramatický celek.

Dopisy z  první knihy této korespondence spadají do

období, kdy Jakub Deml dokončoval bohoslovecký se­

minář v Brně a posléze působil jako kaplan v Kučero­

vě, Babicích a  Martínkově. Prostřednictvím Otokara

Březiny se seznámil s dílem a osobností Františka Bílka

a napsal o něm svou první knihu Slovo k OtčenášiFran

tiška Bílka (1904). Jeho práce objednal pro babickou

farnost a v edici Studium vydal šest sešitů Souborných

prací Františka Bílka (1905). Dílo tohoto výtvarníka in­

spirovalo zejména Demlovy eseje z té doby, ale i někte­

ré prózy, které později zařadil do své básnické prvoti­

ny Notantur Lumina (1907). Vzájemná korespondence

obou tvůrců však v roce 1906 na šest let umlká.

Do roku 1911 Deml intenzivně spolupracoval s  vyda­

vatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši. Téhož roku

se vystupňovaly jeho konflikty s  brněnskou konzisto­

ří a definitivně skončila i jeho práce v církevní správě.

Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údaj­

ně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se

tam až po krátkém intermezzu v  Praze v  letech 1912

až 1913. Právě tehdy svou korespondenci s Františkem

Bílkem obnovil.


Potřeboval bych na to čas jednoho Dne, abych mohl Vaše Dílo osvětliti jeho

světlem – čas jednoho dechu, abych je mohl vysloviti najednou a tím jasněji

viděti bylo jednotu Vašeho díla a ten Jediný jeho žár.

(Jakub Deml Františku Bílkovi 14. října 1903)

Můj milený příteli, jak dívám se na Vás se zalíbením! V šeré mé budoucnosti

zdáte se mi jedním bodem světlým, jistým. Kráčím po rozzuřených vlnách

tohoto času duchem k Vám a noha má se ni neomočí pro silnou moji důvěru

k Vám.

(František Bílek Jakubu Demlovi 19. prosince 1904)

Edice Korespondence Jakuba Demla soustřeďuje a zpřístupňuje některé

rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány.

Po prvních dvou svazcích Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla

příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) a I tento list považujte za neúplný.Doisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi (2011) následuje soubor shrnu­ jící jednu z nejrozsáhlejších korespondencí Jakuba Demla: se sochařem Františkem Bílkem z  let 1901 až 1928. Více než 350 dopisů vychází ve dvou knihách, které odděluje přestávka v letech 1906 až 1912. V prvních letech dopisování sledujeme nevyrovnaný vztah obou uměl­ ců: mladý bohoslovec ctí o šest let staršího výtvarníka, který ilustruje knihy Otokara Březiny. Deml začíná Bílkovu dílu sloužit, propagu­ je ho svým básnickým slovem, stará se o  prodej umělcových plastik. Věnuje mu svou první knihu Slovo k  Otčenáši Františka Bílka (19 0 4). Obdivovaný sochař je ztajen i  v  některých textech Demlovy básnic­ ké prvotiny Notantur Lumina (1907). Postupně však Deml stále více spolupracuje s  Josefem Florianem, odcizuje se dosavadním přátelům a v korespondenci nastává šestileté mlčení.

JAKUB DEML

KORESPONDENCE

Číslo jednací: láska

Vzájemná korespondence

Jakuba Demla a Františka Bílka

Kniha I

1901–1906

dauphin 2012

Tato kniha je výstupem projektu specifického výzkumu

č. 263102/2011 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity

Karlovy a vychází za laskavého přispění Ministerstva

kultury České republiky.

Edice byla připravena v semináři, který se zabýval

rukopisnou korespondencí Jakuba Demla, v Ústavu české

literatury a literární vědy FF UK v Praze.

© Jakub Deml – dědicové, 2012

Editor © Iva Mrázková, 2012

Notes © Iva Mrázková, 2012

Preface © Daniela Iwashita, 2012

Illustration © Pavel Reisenauer, 2012

Cover © Miloslav Moucha, 2012

Layout © Radka Konvičková, 2012

© Dauphin, 2012

ISBN 978-80-7272-421-5

ISBN 978-80-7272-526-7 (pdf)

ISBN 978-80-7272-527-4(eub)

ISBN 978-80-7272-435-2 (soubor)

ISBN 978-80-7272-425-3 (2. sv.) Začíná se na zemi vtělovat Slovo Listy Františku Bílkovi patří k nejoddanějším, jaké kdy Jakub Deml napsal. „Život Váš srdce i ducha mého prostoupil, a ti, kdož po smrti mé, kterou z  pochopitelných důvodů mám ustavičně před očima, budou mne pitvati, najdou v  útrobách mých Vaši podobu... Budete ukřižován – i já,“ vyznal se svému adresátovi. V dopisech se zračí duševní blízkost, vzájemná inspirace a tvůrčí symbióza, za něž Deml stále děkoval: „Vždyť víte, že život a jediná rozkoš má: rozletět se do nekonečností, za napověděným, neznámým – k Tajemství! A který výtvarník by tuto moji touhu osudnou živil nežli Vy?“

O  intenzitě souznění, ale i  konfliktech obou tvůrců vypovídá přítomná korespondence též tím, že je vzájemná a  hojná: dochovalo se 253 dopisů či lístků Demlových a 109 Bílkových. Tvoří myšlenkový doprovod k jejich dílu i vizím a zrcadlídobový kulturní život i každodennost obou pisatelů.

Jaké je však poselství jejich listů? Jakub Deml v  jednom z  nich na hlavičkovém papíru Sokola Tasov doplnil do předtištěné kolonky „Číslo jednací“ slovo láska. Vyjádřil tím nejen svobodu, s níž všechny kolonky tohoto světa dokázal přetvořit v  báseň, ale také ústřední myšlenku dopisů s  Františkem Bílkem: a tou je láska, která jedná.

Na počátku básník slouží výtvarníkovu dílu slovem. Věnuje mu svou první knihu i kritické eseje, získává mu příznivce: „Je potřeba těmto lidem v  Čechách nemluviti, ale ukázati, jak se miluje, a  jak je možno dívati se ještě jinak – a  jedině dobře.  – Proto se ani už nehněvám na tyto slepce, na tyto děti – ještě jim nikdo neukázal – slovem... A  nesmím se hněvat – a  je dobře bez přestání ,ukazovat‘, tj. trpěti.“

Nikdy se neunaví hledáním způsobů, jak přítele podpořit a potěšit. Po několik prvních let pro něj v každém dopise nalézá nové jméno. Po nesmělém a obdivném „Drahý Mistře“z prvního dopisu ho oslovuje: „Ó Pane můj, Příteli milovaný, Mistře předrahý, Příteli drahý, Příteli milený, Příteli dobrý, Sladký Příteli, Bratře můj nejdražší, Bratříčku, Můj sladký Pane,Milovaný Bílečku, Můj bratře bolestný, Drahoušku, Milý bratříčku, Bratříčku výsostný, Můj bratře rodný, Bratrský příteli...“A příznačně také: „Bratře Vy můj, mně určený Ježíšem Spasitelem.“ Deml od počátku nevidí v  přátelství k  Bílkovi nic privátního, přijímá ho jako dar od Boha, úkol a privilegium spolupracovat s ním na Božím díle. Má přitom na mysli prolog Janovaevangelia jakožto živý, přítomný děj: „Začíná se na zemi vtělovat slovo, a my umlkáme...“

Demlova slova lásky se vždy obracejí ve skutky lásk y. V doisech sledujeme, jak mladý kněz iniciuje a vzápětí uskutečňuje odvážné podniky, jako bylo vydávání Souborných prací Františka Bílka; hřbitovní kříž pro Babice, na nějž vyprošuje peníze mezi farníky; jak shání či zadává sochaři práci v  různých koutech Vysočiny. Dopisy druhé knihy zaznamenávají společnou tvorbu knih. Listy z první světové války navíc ukazují, že láska Jakuba Demla nikdy nebyla povznesena nad existenční nouzi těch, které miloval. A tak kromě vřelých slov posílal Bílkově rodině složitými cestami do Prahy chleba i jinou „potravu těla“.

Demlova láska a  myšlenka společného díla je nakažlivá dodnes. Svědčí o tom i vznik dvou svazků této korespondence. Iva Mrázková je edičně připravovala pět let: zprvu jako diplomovou práci, kterou obhájila v  září 2010, další dva roky pracovala na knižní verzi. Jako první z  badatelů tento často citovaný, ale dosud nevydaný soubor zkompletovala z  různých archivních zdrojů i  knih, mnohé listy a  souvislosti nově objevila, vyřešila řadu otázek ohledně datací, listy uspořádala, opsala, zkomponovala z nich dva svazky, napsala k  nim rámcové historické studie i vysvětlivky. A protože se dopisy zmiňují o mnoha lidech, kteří se na Bílkově-Demlově díle nějak podíleli – kupříkladu řemesl níci (kameníci, hrnčíři, kováři, tiskaři...) či abonenti –, Iva Mrázková se o každém z této neviditelné obce spolupracovníků, příznivců a dalších pozapomenutých postav pokusila zjistit více v archivech či matrikách. Její pramenné bádání se promítlopředevším do jmenného rejstříku, obsaženého v druhé knize, s více než pěti sty biografickými hesly.

„Vaše ,číslo jednací‘ jest láska,“ odpověděl Bílek Demlovi. „Láska ničeho nezatemní, lásku nesleduje smrt, neboří, jest životodárná. Přál bych si, abyste mne i p. Březinu přečkal; abyste pak svým ,jednacím číslem‘ – láskou vyzbrojil všelikou marnou řeč lidí uměleckých i  vědeckých. Zdáte se mi jediný k  tomu povolaný.“ Dnešnímu čtenáři lze jen přát, aby jej podobně vyzbrojily i tyto dopisy.

D. I.


Procitnutí k světlu


Věda ti dokazuje a při žádném jiném zvířeti jako právě při

psu a zvláště při psu černém není ti tak neomylně zřejmo, že

jazyk jsou vlastně jen rozšířené plíce.

(Jakub Deml: Česno)


13

První dopis Františku Bílkovi odeslal Jakub Deml v roce

1901, ale jejich vzájemné písemné rozhovory jím ještě nezačínají: tento obdivný list zřejmě zůstal bez odpovědi.

Jakubu Demlovi bylo tehdy 23 let a  studoval na brněnském bohosloveckém semináři. Zatím otiskl všeho všudy

několik básní v časopise českomoravských bohoslovců Mu -

seum a jednu v revui Katolické moderny Nový život.

V roce 1901 v Museu uveřejnil také první esej zaměřený na výklad díla Otokara Březiny: Březina nesrozumitelný? S  Březinovou poezií se mladý Jakub Deml poprvé setkal v  roce 1896, kdy si v  časopise Rozhledy přečetl báseň Sen jeden svítí... K  tomuto „okamžiku básnické iniciace či křtu slovem“

1)

se bude později mnohokrát vracet ve svém

díle. První kniha tohoto díla však byla v  roce 1901 ještě

v  nedohlednu. V  té době už se Deml s  Březinou znal

i osobně, korespondoval s ním a svého milovaného učitele

také navštěvoval v jeho tehdejším působišti, v Nové Říši.

Současně s březinovským esejem Deml v Museu otiskl stať Fr. Bílek jako umělec. Dílo Františka Bílka vyvolalo u mladého bohoslovce slova plná ohně a nadšení – nejen pro Bílka, ale pro umění obecně. Navzdory titulu eseje nejsou hlavním tématem Bílkovy výtvarné práce, alestejně důležitá je tu tvorba Otokara Březiny. A také budoucí tvorba Jakuba Demla – právě tady je zachyceno zrání jeho vlastního uměleckého programu: neuznává umělce, „nevypravuje-li mi zároveň, v jakém poměru jsouvšechny ty věci k jeho duši“. A Deml jedním dechem dodává, že k  jeho duši jsou věci v  poměru bratrském: „Básník, kněz, přítel, bratr, to jsou analogie. A  chci-li si Březinu nebo Bílka představiti jako umělce, chci-li porozuměti některému dosud neznámému místu v jejich díle, myslím si je jako bratry.“

Otokar Březina a František Bílek – v povědomíi prvních esejích Jakuba Demla nerozlučně spjati jako„bratrská dvojice Ukazatelů Tajemstev“ – tedy stojí na počátku jeho veřejného a uměleckého působení. 1) Iwashita, Daniela: První a poslední slovo. Disertační práce. Praha:

FF UK, 2006, s. 217–218.

Úplně první spojnici mezi jménem Jakuba Demla a  Františka Bílka však najdeme už o  čtyři roky dříve – v roce 1897 byl v časopise české Katolické moderny Nový život uveřejněn seznam subskribentů Bílkova alba Práce moje – to modlitby neumělé, čisté však a  kající. A  v  tomto seznamu byl zapsán také „Jakub Deml, studujícíz Třebíče“. Jak silně tehdy na Jakuba Demla Bílkovy „modlitby“ zapůsobily, prozradil v  roce 1905 jeho mladší spolužák z  bohosloví Emanuel Masák v  recenzi Slova k  Otčenáši Františka Bílka:

Nejraději vepsal bych knize slova, jež autor svého času jako

bohoslovec napsal na Modlitby Bílkovy v  naší knihovně:

„Prosím Vás, bratří, zde se zastavte. Vás prosí Život o trochu

mlčení!“

Tímto albem a posléze obrazy v Březinových knihách Ruce, Taje mné dálky a Svítání na západě Deml poprvénahlédl do díla Františka Bílka. Ačkoli byl František Bílek jen o šest let starší než Jakub Deml, v roce 1901 už byla jeho biografie mnohempestřejší a dílo obsáhlejší. Během stipendijního pobytu v Paříži v  letech 1891 až 1892 prožil své nábožensko-umělecké zasvěcení. Tehdy se mu zjevil Kristus se smutnýma očima, jakého zobrazil později ve dvacátém obrazu svého Otčenáše. Tento cyklus grafických a  sochařských prací inspirovaný základní křesťanskou modlitbou podnítí v roce 1903 Jakuba Demla k napsání jeho knižníhodebutu. A  téhož Krista namaluje Bílek v  roce 1904 na jednu z korouhví, které Deml objedná pro své druhé působiště v církevní správě, pro Babice u Moravských Budějovic.

Ke Kristu se však Bílek vracel v různých podobách. Jeho druhá práce – plastika Orba je naší viny trest z roku 1892 – zobrazuje Krista vykupujícího hříchy lidstva trýznivou fyzickou prací. O  sedm let později Bílek dokončil své vrcholné dílo devadesátých let – plastiku Ukřižovaný –kterou Deml také objedná pro Babice.

Bílkovy první výtvarné pokusy jeho učitelé nepřijali s  porozuměním. V  roce 1892 mu proto bylo odebráno stipendium a  musel se z  Paříže vrátit do Čech. Usadil se v  rodném Chýnově a  odbýval si tam svá učednická léta. V dopisech psaných po návratu domů se příznačně mísí sebepodcenění a  rodící se sebevědomí umělecké individuality. Pocit vlastní vyvolenosti, ba apoštolského poslání vlastního díla později vyústí do stylizace sebe samého jako kněze.

Co je mi vždycky divno, Viléme milý, jak kdo může mít

uznání k práci mé. Věř mému upřímnému slovu: mé práce

nemají tu cenu, která by zasluhovala „uznání“! Ale máš

to tak nepřirozeně divné: Já uvedu někoho před některou

svou práci, a ten dojmem zaslzí, jiný klekne a modlí se, jiný

řekne: Ach, tak umírala moje matka, jinému se při tompřesunul celý směr jeho života, jiný celý svazek básní pěje atd.

a  nejvíce – přemáhá nevěrce, že i  Neumann zájem i  cestu

i  peníze obětovat chce k získání něčeho z mých prací. Ale,

věz, to vše není zásluhou práce mé, to vše nedělá práce mé

cena; ale jen prostá věc, ale, ach, velká, je toho příčinou:

s mojí prací totiž je dosud Bůh!

(František Bílek Vilému Bitnarovi, nedatovaný dopis)

V  roce 1896 Bílka oslovili přední představitelé české Katolické moderny Karel Dostál-Lutinov a  Sigismund Bouška a  začali jeho dílo propagovat na stránkách revue Nový život. František Bílek se stal jeho kmenovým autorem – pouze jeho práce a  grafiky Antonína Theina Runiéa se objevily ve všech ročnících tohoto časopisu.

2)

Dostál a  Bouška vydali nákladem Nového života také tři

důležité publikace týkající se  Bílkova díla  – nejprve to

2) Filip, Aleš – Musil, Roman: Diskuse o  Františku Bílkovi uvnitř

Katolické moderny. In František Bílek (1872–1941). Praha: GHMP,

2000, s. 66–75. bylo v roce 1897 zmíněné album Práce moje – to modlitby neumělé, čisté však a kající s úvodem Zdenky Braunerové, v  roce 1901 pak knižní vydání cyklu Otče náš! s  úvodem Otokara Březiny a  nakonec v  roce 1904 Demlovo Slovo k Otčenáši Františka Bílka.

Bílek měl v  okruhu Katolické moderny postavení do jisté míry výsadní – byl tu považován za nejnadanějšího výtvarníka, a  proto také směl v  srpnu 1897 přednést na prvním – programovém – sjezdu Nového života svou přednášku o ideálu křesťanského umělce. Jeho myšlenky se však nesetkaly s  porozuměním, Sigismund Bouška je dokonce označil za heretické. V  okruhu Nového života byl tedy Bílek nadále přijímán jako geniální umělec, ale v žádném případě jako náboženský myslitel.

Krom Bible Františka Bílka myšlenkově silně ovlivnila kniha francouzského teozofa Édouarda Schurého Les Grands Initiés (Velcí zasvěcenci), kterou četl už během svého pobytu v  Paříži. Tyto „tajné dějiny náboženství“ inspirovaly zásadní Bílkovu autorskou knihu Cesta. Ta vyšla až v roce 1909, ale řadu figur do ní František Bílek vytvořil už na počátku století. Schurého kniha tak byla jedním z  pramenů Bílkovy svérázné interpretace Bible, a to nejen výtvarné, ale i slovní v jeho četnýchpřednáškách a časopiseckých statích.

František Bílek měl tedy na počátku 20. století za sebou poměrně složitý myšlenkový vývoj. Ten z  velké části zachycují  jeho dopisy s  Juliem Zeyerem a  částečně i  se Zdenkou Braunerovou, kteří v  devadesátých letech 19. století patřili k Bílkovým nejbližším přátelům.

Zdenka Braunerová plnila v devadesátých letechv Bílkově životě úlohu, kterou po roce 1903 v podstatě převzal Jakub Deml – roli protektorky, propagátorky,mýtotvůrkyně i apologetky. Psala o Bílkovi do Volných směrů a pro Nový život se uvolila napsat úvod k Bílkovu albu Prácemoje – to modlitby neumělé, čisté však a kající. S vlastními slovy však nebyla spokojena, svůj ideální cíl vyjádřila v dopise Karlu Dostálu-Lutinovovi: „...  představuju si, že text a doprovod k jeho pracím by musel být básní, a já dovedu jen básně žít, avšak ne psát.“

3)

Tento vysoký požadavek

o několik let později splnil právě Jakub Deml – nejen ve

Slově k  Otčenáši Františka Bílka, ale i  v Notantur Lumina

a všech následujících textech, které kdy Bílkovi věnoval.

V  roce 1896 Zdenka Braunerová seznámila Františka Bílka s Juliem Zeyerem. Dana Mikulejská toto přátelství charakterizovala jako „zvláštní generačně sice nesourodou, ale duchovně silně souznící trojici, v  níž Braunerová, prožívající tehdy svůj tvůrčí vrchol, působila jako pojítko mezi mladým sochařem a  stárnoucím básníkem postupně završujícím své dílo“.

4)

Mezi Zeyerem a Bílkem

vzniklo velmi silné pouto, které mělo blízko ke vztahu

mezi učitelem a žákem. Mladý sochař v dialogu s Juliem

Zeyerem formuloval své tvůrčí krédo. Trápily ho především otázky náboženské a  skrze ně dospíval k  zásadám

svého tvoření uměleckého (což v  Bílkově případě nelze

zcela oddělovat  – viz už jen název „práce moje – to

modlitby“). Tak se například rodila definitivní podoba

Bílkova Ukřižovaného. Zeyer s  ním rozvažoval o  výrazu

Kristovy tváře a  výroku „Dokonáno jest“. Na Bílkovu

myšlenku, že „největší utrpení svatých lidí a  Krista (...)

bylo, když viděli, že Bůh je opustil“,

5)

Julius Zeyer odpovídá:

Co do výroku „Dokonáno jest“ – tu myslím, že Kristus

nechtěl pouze říci: život, utrpení má konce, ale oběť dokonána byla, a  spása lidí dovršena ukončením děje života,

je tedy v těch slovech mnoho jasu, obětovná láska k lidstvu

přezařuje agonii těla. Ta převládala, když Kristus pravil:

Bože, proč jsi mě opustil? To byla slabost těla, přelítlačlověka jako stín mraku, a v tom mraku byla celá naše bída, i tu

Kristus na sebe vzal – „dokonáno jest!“ To velké, ohromné, 3) Mikulejská, Dana: František Bílek a Zdenka Braunerová. InFrantišek Bílek (1872–1941). Praha: GHMP, 2000, s. 111–112. 4) Tamtéž, s. 108. 5) Dopis Františka Bílka Juliu Zeyerovi z  9. ledna 1897. In Básník

a  sochař. Dopisy Julia Zeyera a  Františka Bílka z  let 1896–1901. Ed.

J. R. Marek. Praha: Za svobodu, 1948, s. 59.

kovové slovo je už vítězstvím duše, božství nad hmotou těla,

nad bídou lidskou. A nám je to největší slib! Umírám, abych

žil. Dokonáno jest porážka smrti, dokonáno jest poslání

moje – teď můžete mě sledovat, neboť já jsem cesta! Tak já

tomu slovu rozumím, a  proto myslím, že agonií té tváře

musí prorážet světlo...“

(Julius Zeyer Františku Bílkovi, 30. ledna 1897)

6)

Zeyer se snažil vykořenit Bílkův pesimismus, dokončit tento úkol však nakonec připadlo Otokaru Březinovi – teprve on a jeho dílo vnesli do Bílkova umění „vícesvětla“. Svou nemalou zásluhu na tom však měla i  Bílkova nastávající manželka Berta Nečasová. Vnímavý pozorovatel Březina to vyjádřil ve svém blahopřání k zásnubám z 8. května 1901: „Byl jste povolán na jasná, harmonická místa jako k  dalšímu stupni vývoje po hlubokém zasvěcení v bolest člověka.“

Světlo a  jas posléze spatřil i  Jakub Deml. Do světa Františka Bílka vstoupil ve chvíli, kdy byl výtvarník již zralým umělcem. Marcela Mrázová, autorka chronologického přehledu Bílkova života a  díla, chápe rok 1901 jako přelomový – jako rok, kdy skončilo Bílkovo „chýnovské období“, v  němž formuloval své náboženské a  umělecké ideje.

7)

V  tomto přelomovém roce se na

Bílkově obzoru objevil Jakub Deml. Dostal se sem díky

Otokaru Březinovi – nejen že jeho knihy byly z prvních,

v nichž uviděl Bílkovy obrazy, ale Březina takézinscenoval první osobní setkání v  roce 1903. Jen těžko bychom

v  korespondenci Deml–Bílek hledali dopisy, kde není

zmíněno jméno Otokara Březiny alespoň in margine.Otokar Březina patří k  této vzájemné korespondenci zcela

nerozlučně. Dá se říct, že pokud by měla být úplná, bylo

by nutné uspořádat ji nikoli jako dvoustrannou, ale do

podoby „trojhranu“ s vrcholy Deml–Bílek–Březina.

6) Tamtéž, s. 62.

7) Mrázová, Marcela: Život a  dílo Františka Bílka. Chronologický

přehled. In František Bílek (1872–1941). Praha: GHMP, 2000,

s. 321. V Bílkově životě Březina v podstatě zaujal místo, které se uprázdnilo Zeyerovou smrtí. To ostatně pociťoval sám Bílek už v  době, kdy Zeyer umíral: „A  kdyby mi i Vás povinnost životní utýrala, kam bych šel hlavusklonit? Zeyer mi tak pomálu odchází,“ napsal Březinovi v lednu 1901 spolu s nabídkou, aby Březina nechalučitelského povolání a  přestěhoval se k  němu. V  osobní rovině je bratrské souznění cítit už z  prvních vyměněných dopisů. Bílek a  později společně manželé Bílkovi dávali Březinovi pocit domova. Pravidelně několikrát do roka – zpravidla na letnice, na prázdniny a naVánoce – ho zvali k sobě na několik dní. Vznikala takpředstava duchovní rodiny, jejíž vzájemnou věrnost Březina zdůraznil ještě v  posledním dopise, který v  roce 1929 před svou smrtí Bílkovi poslal:

Přátele, kteří mi od Vás přicházejí a  vyřizují mi Vaše pozdravy, vítávám vždy s radostí a těším se, že duchovní naše

rodina zůstává nám věrna a srdečně se k nám tiskne. Neboť

konečně nejvyšší smysl naší práce jest, aby přibývalo lásky

na této zemi a  tím stále mocněji zjevovala se lidem krása

díla božího.

(Otokar Březina Františku Bílkovi, 21. ledna 1929)

Přátelství mezi Otokarem Březinou a  Františkem Bílkem mělo ale také rozměr umělecký: seznámenís osobností a  dílem Otokara Březiny nasměrovalo Bílkovu další tvorbu. Ve své přednášce Pracovna z  roku 1940 se Bílek vrátil ke dvěma spisovatelům, kteří zásadně ovlivnili jeho život – považoval za ně právě Julia Zeyera a OtokaraBřezinu. Historik umění Jan Rous se domnívá, že „skutečně iniciační povahu pro Bílka mělo dílo Březinovo“, protože z  něj „nejen vytěžil základní symbolické obrazy“ (například symbolické postavy slepců, mýtus ženy, tematiku milosti, návrat k otázkám po podstatě a úkolu člověka na zemi), ale „uspíšilo i  jeho obrat od myšlenkového a stylového naturalismu symbolů tíže těla a  hmoty země ke kosmické, přírodní a  světelné transcendenci“.

8)

Jako

přelomovou chápe Rous kresbu Místa harmonie a smíření,

kterou v  roce 1900 Bílek vytvořil pro Březinovu sbírku

Ruce (první knihu, kterou z  Březinova díla ilustroval).

Podle Rouse se v ní projevuje vzestup Bílkova díla odpesimismu a naturalismu devadesátých let k „nové světelné

kosmologii“, „procitnutí k světlu, jako k nejvyššímu stupni

poznání pravdy“.

9)

Za klíčový lze v tomto smyslupovažovat hned první Březinův dopis Bílkovi:

Jednotlivé stupně našeho očištění znamenány jsou jasnějším

a  jasnějším uvědomováním si prvotní jednoty, mystickým

rozšířením naší bytosti na tisíce bratří, (...) umění, které

jest mi jazykem, jímž duše vyslovuje svůj úžas z  kosmu, do

něhož je zajata, (...) umění je vlastní, vnitřní řečí člověka,

ztracenou a  v  bolestech znova nabývanou, schopnou nadzemského zvýšení, serafického rozjasnění, hvězdné lehkosti.

Umělec kráčí k  dokonalosti svého díla dokonalostí svého

života. Všechny druhy umění jsou v podstatě jedno a totéž,

malba, socha, hudba, slovo osvětlují se navzájem.

(Otokar Březina Františku Bílkovi,

nedatovaný dopis, 1900)

Bílek svými kresbami doprovodil také druhé vydání Březinových sbírek Tajemné dálky a  Svítání na západě, které vyšly v Moderní revui v  roce 1900, a  tvorba obou umělců byla propojena i při vydávání Březinových esejů. Ve zmíněné přednášce Pracovna proto Bílek na koncisvého života na spolupráci s Otokarem Březinou vzpomínal jako na „mocný souzvuk“.

Toto sebepojetí však relativizuje, ba vyvrací Josef Vojvodík v  pojednání o  Bílkově výtvarné interpretaci 8) Rous, Jan: „Práce?... Každá je knihou, zkušenostmi obsáhlou

a  – svatou.“ F. Bílek, Pracovna. In František Bílek (1872–1941).

Praha: GHMP, 2000, s. 249. 9) Tamtéž, s. 241. Březinových veršů.

10)

Ačkoli Březina i  Bílek debutovali

ve stejném roce, jejich myšlenková východiska se lišila.

Březina v  Tajemných dálkách hledal „umění jako (náhradní) náboženství“,

11)

Bílek se svým dílem vždy chtěl

modlit ke křesťanskému Bohu. Bílek poznal Březinu

jako básníka cyklů Stavitelé chrámu a Ruce, které vnášejí

do jeho díla nové myšlenky. Je to především idea„bohočlověčenství“, tedy člověka jako spolutvůrce světa, jako

„stavitele chrámu“: umění je tvořeno prací života, život se

stává vrcholným uměleckým dílem – a  modlitbou. Tyto

ideje jsou patrné zejména v Bílkově autorské knize Stavba

budoucího chrámu v nás: „Dokonalost naší práce je podmíněna dokonalostí našeho života, a vše, co zasahuje do

našeho života, zasahuje i v naše dílo.“ Tato kniha z roku

1908 se ostatně i názvem hlásí k Březinovi.

Bílek si však podle Vojvodíka vybíral z  Březinova díla

jen to, co oslovovalo jeho samého. Co bylo mimo jeho

víru, to pomíjel, byť na úkor smyslu básně. Pro ztvárnění

si vybíral ta místa Březinových knih, která jsou otevřená,

významově nejednoznačná, a svou výtvarnou interpretací

dával těmto symbolům smysl jediný: křesťanský. Tak naříklad „sladkému ptáčníku duší“ z  básně Vedra dal podobu Krista, a vnesl tak do básně čistě křesťanský význam

spá sy.

12)

Sám František Bílek ostatně nerad hovořil o  své

knižní tvorbě jako o ilustraci. Pojímal ji spíš jako„přátelský doprovod“ či „dobrou ozvěnu“ (jak napsal v  jednom

nedatovaném dopise Vilému Bitnarovi a jak ukazujei korespondence s Jakubem Demlem). V Březinově případě to

však byla ozvěna značně zkreslující – vždyť Březina si ve

svém životě i básních zachovával „vždy až úzkostlivouneutralitu nejen vůči všem ortodoxiím (rozumí se západního

křesťanství), ale i vůči náboženským systémům vůbec“.

13)

10) Vojvodík, Josef: Mezi kultem umění a  mýtem života: tvůrčí

dialog Otokara Březiny a  Františka Bílka. In  František Bílek

(1872–1941). Praha: GHMP, 2000, s. 141–180. 11) Tamtéž, s. 145. 12) Tamtéž, s. 161. 13) Tamtéž, s. 169.

V osobní rovině byli tedy sochař a básník po celý život dobrými přáteli, nicméně „bratrstvím společné myšlenky“ – jak jejich uměleckou symbiózu charakterizoval Jiří Karásek ze Lvovic – jejich vztah nebyl.

14)

Josef Vojvodík

nicméně dochází k závěru, že „právě určitá disharmonie,

rozpor mezi Březinovým slovním a Bílkovým obrazovým

textem, vytváří v  jejich dialogu básníka a  výtvarného

umělce zvláštní napětí – zdroj jeho nadčasové estetické

hodnoty“.

15)

Také pro Jakuba Demla byl Březina jednouz nejvýznamnějších postav v životě i  v díle. Už jako gymnazistu ho

uhranuly Březinovy básně, později se „ještě uviděliv podobě těla“, jak to vylíčil Františku Bílkovi v listu z 8. září

1903 (4 D).

Demlovo dílo „se zrodilo na počátku tohoto století ve světle imaginativní a  myšlenkové iniciativy Otokara Březiny“, napsal Vladimír Binar.

16)

Vztah je tu na první

pohled jednoznačnější než mezi dílem Bílkovým a Březinovým. Ale je to možná jen zdánlivé. Zatímco Bílek

načerpal z Březinovy poezie okruh nových témat a dále

je přetvářel po svém, často „nevěrně“ původní Březinově

myšlence, Demlovo dílo se rodilo svébytným rozvíjením

podnětů Březinovy poezie, nebo naopak vymezováním

se vůči nim, ale nikdy Březinu neztratilo ze zřetele  –

v tom tkví jeho věrnost.

První setkání s poezií Otokara Březiny zašifroval Deml do básnické prózy Sen jeden svítí... Daniela Iwashita jicharakterizuje jako „Demlův stálý rozhovor s Březinou, který je důvěrný zejména v  tom, co zamlčuje“,

17)

tj. v  šifrách,

14) Tamtéž, s. 175.

15) Tamtéž, s. 176.

16) Binar, Vladimír: Neznámé arcidílo Jakuba Demla. In Čin a slovo.

Praha: Triáda, 2010, s. 201.

17) Iwashita, Daniela: První a poslední slovo, s. 222.


23

které mohl chápat jen Březina. Když Deml poslal tento

text na podzim 1906 brněnské konzistoři ke schválení,

nesetkal se s  porozuměním. „Fantastická, nesrozumitelná apoteóza básníka Březiny, a proto se neschvaluje,“

znělo vyjádření konzistoře, které básník později otiskl

ve své knize Pro budoucí poutníky a poutnice (1913). Deml

však na tomto dialogu s  Březinou trval, text přepracovával a  zařazoval do dalších a  dalších knih. Poprvé jej

otiskl v  roce 1906 ve sborníku Studia pod názvem Dílo

Otokara Březiny; a poté ho už s titulem Sen jeden svítí...

zařadil do své básnické prvotiny Notantur Lumina (19 07),

posléze do její přepracované verze První Světla (1917),

do knihy Hlas mluví k Slovu (1926) a naposledy do Mého

svědectví o Otokaru Březinovi (1931). V různých variantách

prózy Deml Březinovo jméno buď přímo vyslovuje, nebo

tají, anebo všelijak opisuje. Projevuje se tím „nemožnost

vyslovit Březinovo jméno a  zároveň neodbytná snaha

vztah k němu přesně pojmenovat“.

18)

Naléhavosti rozpaky v této otázce zachycuje už básníkův rukopisný deník

z počátku století:

Jak Jej mám nazývati? Mistrem? Ach, to se mi zdá už studené příliš pro samé zneužívání, a tak mi připadá, jako by

řečník chtěl na sebe strhnouti všechen nimbus toho slova –

ale chtěl bych mít pro sebe, když mám mluvit o  Březinovi,

slovo mnohem jemnější, nové, nesetřelé, ani bratr, ani

přítel – spíše Matka, kdyby to bylo nějak možné. Jak jej tedy

nazývati? Takové slovo bych potřeboval, které by v soběobsahovalo i mou nezměrnou a příliš důvěrnou lásku –a zároveň i nejvyšší úctu, mou bázeň a plachost před osobou mého

mistra. Tedy mou blízkost i vzdálenost k němu. Matka.

(Jakub Deml, K Březinovi)

První setkání obou básníků tváří v  tvář se odehrálo ještě za Březinova působení v Nové Říši. Váženýspisovatel Březina tehdy pozval k sobě na návštěvu „neznámého školáka“, jak se později vyjádřil sám Deml v  září 1903 18) Tamtéž, s. 219. v  jednom z  dopisů Bílkovi (4 D). Tyto okamžiky však vylíčil mnohokrát  – kromě korespondence a  citovaného deníku K  Březinovi i  mnohem později ve zmíněných knihách Hlas mluví k Slovu a Mé svědectví o OtokaruBřezinovi a naposledy se k nim podle Vladimíra Binara vrátil v básni Zjevení

19)

– jedné z posledních, které napsal před

svou smrtí. K  počátku tohoto přátelství se tedy Deml

také vztahoval po celý život.

Znáte tuto mou vůli, neboť je to Vaše vůle, znáte tuto mou

bolest, neboť je dědičkou duše Vaší.

Víte, jakou cenu má pro mne Vaše slovo a  Vaše mlčení... Vaše slovo: neboť ničeho nepromluvím, nenapíšu,

nepodnikám, aby se duše má nezastavila a  neobracela

v  místa, kde stojí duch Váš, Objevitel a  Vítěz, s  vlajkou do

země vetknutou. (...) Slova má jsou echem Vašeho blesku

a  pronesená, bloudí, jako by toužila vrátit se do svého

mlčení, do svého plamenného obrazu.

(Jakub Deml Otokaru Březinovi, 27. července 1903)

Otokar Březina s ním však od první chvíle jednal jako s rovným ve schopnosti a síle duševního vidění. „Jenom Vy, se svou schopností pocítiti mystickou tíž každého slova, porozumíte mi...,“ napsal mu 24. července 1903. A sám Demlovi také lépe rozuměl než kdykoli František Bílek. Jejich vzájemná korespondence se proto občas podobá tajné mluvě zasvěcených. Dokážou se spolu do rozumět na minimálním prostoru, náznakem, nebo dokonce mlčky:

Zmínil jsem se o  tom nějak Bílkovi, ale větou, která je povzdechem, jehož bolest někdo nesnese pro svoji Krásua druhý nepochopí pro jeho hlubokost. Vám to ale píši, protože

k Vám nemusím mnoho mluviti.

(Jakub Deml Otokaru Březinovi, nedatovaný dopis,

řazený Demlem mezi 20. listopad a 3. prosinec 1904)

19) Binar, Vladimír: Ledové květy, Triptych a Zjevení. In Čin a slovo,

s. 192–193.


25

Kdykoli v pozdějších dopisech Březina hodnotilDemlovy knihy, ukázal se vždy jako ideální čtenář jeho díla. Tuto službu si ostatně poskytovali navzájem. Jako jedna z  nejčastějších metafor pro vystižení vztahu Březina–Bílek–Deml bývají citována slova „otec–matka– dítě“, která jsou převzata z  Demlova dopisu Otokaru Březinovi z 25. září 1904:

Podobenství Nejsvětější Trojice: Tři prsty zvednuték Přísaze: Minulost, Přítomnost, Budoucnost: A ti tři jsou jedno: ze

třech linií první Tvar, první Podoba... Otec, Matka, Dítě –:

Příteli, Vy Otec, Bílek Matka, já Dítě...

Z Demlova dopisu Otokaru Březinovi psaného 9. srp- na 1903 je patrný obrácený vztah – s  představou hromovládné síly si Deml spojoval Bílka a  s  představou dobrotivé mateřské ochrany naopak Březinu:

Nevím, jaký stín mi to padl na duši, ale jakkoli jsem se tomu

vzpíral, držel-li jsem oba dopisy v ruce: p. Bílkův byl těžký

jako Spravedlnost, nebo jako kámen a  kmeny, jež k  svému

Dílu dobývá – snad duch tohoto Díla se mně zjevil, když

jsem si představil, že mám přijeti do Chýnova. Je mi to

záhadou, jen tolik Vám mohu říci, že jsem se jako ustrašené

kuře zase a zase utíkal pod Vaše křídla, sám sobě vyznával,

že nikde nebylo tak teplo a  tak bezpečně, vzpomínal a znovu četl Vaše slova a  umínil si zasednouti k  některým jak

k cisterně a píti dlouze Vaši dobrotu.

Ať už tak, nebo tak, v Demlových dopisech sesetkáváme s představou duchovní rodiny, kde každý z trojice má svou úlohu. Sám sebe Deml ve vztahu k Březinovia Bílkovi stylizoval do role dítěte. Předně to souvisí s pocitem vlastní nedostatečnosti v porovnání s jejich dílem – Deml je tu jako dítě, které „žvatlá“, zatímco Bílek a  Březina mluví o velkých tajemstvích.

Sloveso „žvatlat“ Deml ve svých dopisech Bílkovi opakuje a  tím zdůrazňuje. Také francouzský bohemista Xavier Galmiche poukázal na „žvatlající“ postavy v  Dem lově díle, hovoří dokonce o  „síti, kterou na zemi tvoří všichni žvatlající tvorové, společenství svatých a modlících se“.

20)

S  trochou nadsázky můžeme žvatlání považovat za Demlův způsob, jak se vyhranit vůči svým učitelům, jak překonat jejich symbolistní jazyk, který přece jen patřil už minulé generaci. Je to ale zároveň vyjádření jeho věrnosti: žvatláním „překládat“ mysteria svých učitelů do řeči této země, tj. mluvit stále o  nich, ale už svým vlastním jazykem.

Pojetí sebe sama jako dítěte se tím zdalekanevyčerpává. Deml sám naznačil v  dopise Březinovi i  symboliku Svaté Trojice, kde dítě-Kristus slouží záměrům svého Otce, obětuje mu i vlastní pozemský život.

A je také důležité zmínit dětství jako celoživotní motiv a pramen básnického díla Jakuba Demla. „S představou světa stvořeného dětstvím a  biblí přichází Deml k  třetí křižovatce na své cestě, k  Otokaru  Březinovi,“ napsal Bedřich Fučík.

21)

A sám básník se v próze Smrtelné ticho

z Notantur Lumina vyznává: „Co jsme viděli jako děti, jest

jediným naším majetkem pro celý život.“

Knihou Notantur Lumina začíná Demlovo básnické dílo. Několik próz zde ztajeně vyjadřuje Demlův vztah k Otokaru Březinovi (kromě zmíněného textu Sen jeden svítí... je to například Básník). Ale v  Notantur Lumina je přítomen i  František Bílek, a  nejen skrze svůj portrét Jakuba Demla z  roku 1905, který byl v  této knize rerodukován na frontispisu. Próza Smrtelné ticho byla 20) Galmiche, Xavier: Chci žvatlat... Čím nepatrnější slovo, tím

mocnější poesie. In A2, 2008, roč. 4, č. 34, 20. srpna, s. 19.

21) Fučík, Bedřich: Orientační popis některých Demlových krajin.

In Píseň o zemi. Dílo Bedřicha Fučíka, sv. 4. Praha: Melantrich,

1994, s. 197.


27

poprvé otištěna ve Studiu jako umělecký litografický

přepis vytvořený Františkem Bílkem a byla k ní připojena

dedikace Bertě Bílkové. Před prózou Sen bylo v prvním,

časopiseckém vydání v Novém životě z roku 1905 natištěno

toto „Věnování Františku Bílkovi“:

Mistře, mnoho jsem mluvil k jiným, málo k Vám. „Mnoho“

je kvantum. Pro Vás i  „Málo“ je kvantum. Milujete barvu

bílou. Barva Světla. Milujete ji, protože tají barvu slunce

a  zlata. Slunce je vysoko, svět nepotřebuje výšin. Zlato je

těžké, padá až na dno řečišť, padá až do vnitra země, až do

nejnepřístupnějších skulin hor a skal: žíly křemene – a žíla

je skrytá, vždycky skrytá, jinak by tekla krev... Světlo,

slunce, zlato... Mistře, skryjte poklad, slyším kovkopy!

Zkusme jejich čich! Vaše ruce zdviženy? Ó rozumím – chrám

by stavěly, nikdo jich nezatíží! Zlato knížat skuto v  čepely,

zlato křesťanů v bankách hýří, banky zamčeny – – hle srdce

mé: hle, otevřeno...

Bedřich Fučík charakterizuje vztah Jakuba Demla k Otokaru Březinovi výrazem přesně odstíněným – jako „synovsko-dědický“.

22)

Je to podle něj patrné zejména

z  knihy Hlas mluví k  Slovu, která od postavy Demlovy

matky postupně přechází k postavě Otokara Březiny, což

podle Fučíka znamená, „jako by si chtěli říci: Hle, máduchovní matka, hle, můj duchovní otec! Březina je zahrnut

do ‚ r o du‘.“

23)

Možná až druhotně a  možná i  méně silně,

ale přesto Deml tentýž vztah duchovního a  uměleckého

dědictví pociťoval i k dílu Františka Bílka, jak naznačuje

jeho list z doby, kdy s Bílkem už tři roky nekomunikoval:

Krev, to je sluneční východ, kde v  ohni se koupe omládlý

den, tak, zdá se mi, praví Otokar Březina. Možno slovapřestavit: „Sluneční východ, toť krev...“ a  máme άλφά geneze

Vašeho i mého díla. Ani já nevykročil jsem než v požáru. Co 22) Tamtéž, s. 197. 23) Tamtéž, s. 220.

v plamenech zhynulo, to vidíte. A též já vykročil z Chýnova,

ač na Počátku bylo Slovo. (Míním Otokara Březinu).

(Jakub Deml Jaroslavu Durychovi, 19. listopadu 1908)

Také první osobní setkání s  Františkem Bílkem Jakub

Deml vepsal do svého díla. V srpnu 1903 pobýval Otokar

Březina u  novomanželů Bílkových na  jejich letním bytě

v  Chýnově a  na jeho radu sem Bílek pozval i  Jakuba

Demla. Ten tehdy teprve rok působil v duchovní správě –

jeho prvním působištěm byla německá farnost Kučerov

u Vyškova.

Setkání se odehrálo až dva roky poté, co se Demlpokusil navázat s obdivovaným sochařem písemný kontakt, ale teprve od něj se rozbíhá jejich dlouhá a intenzivníkorespondence. Chýnovské události z léta roku 1903 Deml s mnoha podrobnostmi zaznamenal ve svém rukopisném deníku, který s několika komentáři zařadil v roce 1931 do knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi:

Ve svém deníku, který jsem si psal před 26 lety, čtu: Dne

16. srpna 1903 odjel jsem do Chýnova. Pan Bílek mne pozval „na radu přítele Otokara Březiny“. (...) Pomyšlení na

pana Bílka mne svíralo bázní. Představoval jsem si jej jako

velikého a přísného. I podle stručnosti, s kterou mne pozval.

Zvláště tento poslední jeho list mne zabolel. Tak úsečný

a úplně podle běžného měšťanského stylu. Ten kontrast mezi

listem Bílkovým a  Březinovým. Zdálo se mi, že Březina

svým návrhem učinil panu Bílkovi násilí. Anebo že panBílek je také si vědom mé malichernosti a vnitřní nehodnoty.

A přece jsem tam jel. Však jsem potom cestou z nádraží řekl

panu Bílkovi: „Přání pana Březiny je mi jako rozkazem.“

V těch slovech byla všecka sklíčenost. A také proto chtěl jsem

zůstat v  Pelhřimově na noc a  teprve ranním vlakem úterním přijeti do Chýnova. Každá překážka a  každé prodlení

byly mi žádoucí a vítané. Byl jsem také na rozpacích o paní

Bílkové. Věděl jsem, že je z Prahy, a pojem „Praha“ vybavil

vždycky v  mých představách všechnu živost, jemné anebo

spíše příliš rychlé, příliš brzo hotové postřehování osob

velkého města, ovzduší nasycené rafinovaností... a  byly to

obavy marné. (...)

Po vylíčení vlastních zábran následuje popis cestyvlakem do Chýnova a napětí stupňovaného vnitřnímmonologem: „Konečně. Už musí přijíti Chýnov! Co řeknu? Že jsem viděl kraj jako ve svém rodišti? Že jsem viděl zemi starých táboritů... Že jsem viděl slunce tak podivně sedět v   o b l a c í c h...“ A poté už skutečně nastává první setkání na nádraží v Chýnově:

Březina. Vidí mne. Kloním se. To pan Bílek? Sestupujiz vlaku. Utíkám se k  Březinovi jako k  bratru. Dívám se. Ruku

podávám. Panu Bílkovi. Paní. Má oči sklopeny. Květina.

Nedívá se. Neslyší. Netřeba se dívat, netřeba mluvit.Všechno ví. Je bílá a  skloněná jako kalich lilie. Je čistá a  němá

jako po bouři. Živly mluvily. Ona nepromluví. Nikdo nemluví. Jdeme. A ten, který jde vedle ní, oči sklopené i hlavu,

a také němý. Všichni jako z říše stínů.

Bílek mluví. Nezáleží na tom, co se praví. Vím, že vítá!

(...)

„Četl jsem Vaši práci o  mých kresbách,“ řekl František

Bílek, „líbí se mi to – myslel jsem, že je ta věc zapadlá,

a nečekal jsem, že si na to ještě někdo vzpomene... jsem vám

vděčen, že jste si s tím dal takovou práci...“ (...)

Bílek řekl, že půjdem cestou, přímo do ateliéru. První

dojem že je vždycky nejhlubší a  rozhodný. Vyhnuli jsme se

tedy Bílkovým rodičům a jdeme rovnou do dílny sochařovy.

Jdeme po schůdcích, Bílek otevřel – první pohled naUkřižovaného, na téhož, jejž inspiroval Julius Zeyer a  jenž je

dnes v katedrále sv. Víta v Praze. (...)

Popis dojmů z Bílkova díla, zachycený v původnímdeníku, se v Mém svědectví o Otokaru Březinovi mísí s mnohem pozdějším komentářem:

Potom až do tmy jsme se dívali na Golgotu a na Krista. (...)

Bílek pravil, že za každým jeho dílem je život. (...)

Čím více přibývalo soumraku, tím více Kristus oživoval.

V rozpětí jeho rukou znázorněno věčné rozhodnutí. (...)

A  poněvadž jsem byl pozván vlastně jen proto, abych

uviděl Bílkův Otčenáš v  originále a  poučil se o  něm,

Bílek vypravuje podrobněji o  tomto svém cyklu. Bílek totiž

vypravuje podrobněji o  všem. Ale právě toto vypravování

Bílkovo o  Otčenáši posloužilo mi velice nevhodně, neboť já

svou knihu o tomto díle založil – odpusťte mi tuto frázi: na

předpokladech docela jiných, tj.  mnohem méně subjektivních, takže poučení Bílkovo mne jaksi zmátlo a mou knihu

vnitřně rozpoltilo, tehdy aspoň jsem to tak viděl a cítil, a své

návštěvy u Bílka po této stránce jsem litoval. (...)

Nežli jsem z  Chýnova odešel, octli jsme se s  Františkem

Bílkem sami na témž místě, kde se mi očima smutněomlouval, že nejde na mši svatou. Řekl jsem velice upřímně,a tudíž velice stručně, že toho všeho nezasluhuji, a až se vrátím

na Moravu, že budu žít novým životem. Bál jsem se říci:

ctnostným a svatým; ne že bych nebyl dostatečně rozhodnut,

nýbrž že jsem se necítil hoden svatých slov. Bílek na toodpověděl: „Vy jste krásný.“ (...)

Bílek mluví vlastně jen tvářemi a očima. Má tváře jemné

a čisté. Jenom Švabinský by je namaloval. Bílek připomíná

muže ze Splynutí duší. Rty zdravě červené, ale jemné. Oči

modré a dobrotivé. Hlavně ty oči jsou Bílek. Připomíná mi

velmi silně mého bratra Josefa: i  tvář i  zbožnost a  jakási

vláčnost celé osoby; klid člověka jistého v Bohu.

A následují další podrobné deníkové zápisy –o tématech rozhovorů, úryvky Březinových a Bílkovýchmyšlenek, ale třeba i postřehy o jejich chování u snídaně.

Ostych vůči oběma velkým Mistrům – silný pocit, který si Deml z Chýnova odveze  – se promítne i  do jeho první knihy, Slova k  Otčenáši Františka Bílka, která se zrodí právě z tohoto setkání. Proto se v knize ještě bude opírat o citáty Otokara Březiny, proto do ní zařadíi Březinův Prolog a  Bílkův list, v  němž výtvarník vysvětluje ideu svého Otčenáše. Tam, kde bude promlouvat sám, bude jeho řeč nejkrásnější.

... a Bůh má tisíce cest, jimiž přivádí duše k Tajemství: jest

to snad bolest, vyhnanství, pokoření, nemoc, chudoba; nebo

chvíle rozjímání, modlitby – ba i kniha, slovo slyšené, příliš

velká radost, nenadálé setkání, příklad svatosti – ale také

mluva přírody: stromů, květin, vod, ptáků, země, vzduchu,

ohně, oblohy...

(Jakub Deml, Slovo k Otčenáši Františka Bílka)

Jakub Deml tu napsal slova pro svůj život docela prorocká. Vždyť bolest, vyhnanství, chudobu, ale i nenadálé setkání a  velkou radost bude sám v  budoucnu se vší intenzitou básníkova vnímání prožívat; stejně tak bude hovořit s květinami nebo se zemí – a ve všem uvidí Tajemství Boží. Také v  tomto smyslu je František Bílek postavou iniciační. 1901 1 D

V Brně 21. března 1901

Drahý Mistře,

proč nemlčím, kde se cítím tak sláb, abych promluvil? Ale nebudu mluviti, tolikrát jsem se o  to

pokusil nadarmo. Však Příležitost sama mi to,

omlouvám se, dovoluje, vyznat se Vám ze své

úcty a  vděčnosti – kdybych toho neučinil, bojím

se, že bych toho nikdy nepřestal litovati. Miluji

tu Vaši „nepravidelnost, nejasnost, neuhlazenost“

a  všecko ostatní, co by Vám kdo vyčítal: Tichý

oceán, Umění, Vyšel poslušen..., obrazy ke knize

o  věrném přátelství Amise a  Amila, Matko!, Jak

paprslek slunce...

A Vašeho Krista.

A  kdybych mohl na všecko zapomenout, na to nikdy, že ilustrujete knihy drahého nám Otokara Březiny. Bez Vás neměli bychom už nikoho, kdo by sestoupil až tam, „kde louky na dně, zkvetlé hvězdami, v  čarovném tichu hoří...“ Jaký vliv máte a budete míti na naše duše! – nikdo nemůže Vám zaplatiti Vaše bolesti a slávu.

Prosím, nehněvejte se na mě, obdivuji se jako stále nepřipravený, jako maličký a  jako ten, jenž pomíjí.

Jakub Deml

bohoslovec


1903


39

2 D

V Kučerově 12. srpna 1903

Drahý Pane!

Osmnáctého srpna, v úterý po sedmé hodiněpři

jedu do Chýnova, ráno. Celé půldne dle jízdního

řádu jsem tu cestu osnoval, myslím, že dobře.

Po čem jsem dávno toužil a  čeho jsem se z  úcty

k  Vám a  z  vědomí své nedostatečnosti neodva

žoval, se vyplní. Nezapírám, že chci setkati se

zároveň s  panem Březinou. On je vlastně vinen,

že jsem se nad Vaším Dílem zastavil a  si je hlou

běji zamiloval. Již před šesti lety jsem o Vás slyšel

z Jeho úst, později mne na některé tajemství Vaší

tvorby upozornil a  definitivně byl jsem stržen

prologem k Otčenáši. Ne do šířky, neboť jsemne

pochyboval, ale do hloubky stržen. A pan Březina

je tedy i  vinen, že již letos jsem se do Chýnova

odhodlal – Bůh Mu to zaplať – i Vám takdobro

tivé pozvání.

Vám oddaný Jakub Deml

kooperátor


40

3 D

V Kučerově, Andělů strážných 1903

[před 5. 9. 1903]

Drahý pane!

Mám v úmyslu tu studii k Otčenáši dle rady p. Bře-

ziny pozměnit a  doplnit myšlenkami o  ostatních

listech knihy té. Zadíval jsem se dnes na Vašekres

by i zdá se mi, že na to stačím. Bude to ovšemroz

sáhlejší. Jako včela chci do toho díla snést horkost

dne a  všechnu sladkost, která ještě zbyla v  mém

hříšném a  unaveném srdci. Jako bych ve Vaší

práci, v jejím studiu (ona je tak blízká Březinovi)

našel smysl svého života. Ale prosím Vás o velikou

oběť. Nežli ji uslyšíte, mějte jistotu, že prosím jako

dítě, nezištně a  pokorně. Prosím Vás o  ty čtyry

věty, které jsou Otčenáše základem. Zapamatoval

jsem určitě jen tři a nebudu znát asi jejich pořad...

Na které listy Otčenáše kterou aplikovat z  nich,

snad naleznu.

Děkuji p. Březinovi, že mne k Vám přivedl, ale

také mi Vás vzal – Byl jsem jak strom zmítaný

dvojím větrem, nemohl jsem se zadívat jedním

směrem... hněval jsem se opravdu na p. Březinu,

a  teprve až jsme byli sami, zase jsem jej miloval.

Bylo toho příliš mnoho k vidění, nemohl jsem se

odhodlati ke klidu a  na všechno jsem zapomněl.

Teprve při práci se ozývají otázky. A  byl bych si

sedl k Vašim nohoum a obracel listy Otčenáše, ne

já, Vy sám. Ani na to jsem si nevzpomněl a  jaksi

času nebylo... Bylo by potřeba být s Vámi sám. Já

nevím, soudím podle sebe. Vyučovat celou třídu


41

dětí je mně nevýslovnou bolestí... a  třeba by pohnuly jen očima: nedělají to zároveň... přinesly

s  sebou různé představy, každé se jinak probudilo... „Být jedno“ – cíl života, veliké tajemství.

Snad že jsem byl dlouho již ve velkém hlukua neokoji, že jsem se stal příliš úzkostlivým, že ticho

i  slov Březinových, ticho i  jeho mlčení bylo pro

mě tak neproniknutelné... A přece jsem Vás viděl

a tak blízko u sebe a dosti mám –

Zdá se mi, že je tak málo bytostí, před kterými si odpočineme... matku

1)

již nemám. Umřela před

t ř i n áct i let y.

Prosím, aby milostivá paní

2)

přijala, když Jisrdečně pozdravuji. S takovou tichou radostía láskou vzpomínám na všecky.

V oddanosti Váš

Jakub Deml

1) Antonie Demlová.

2) Berta Bílková – i  v  dalších dopisech se o  ní píše jako o  paní či

Paní.


42

1 B

Chýnov 5. IX. 1903

Můj milý,

máte pravdu: my sami jsme měli se setkat. Ale i tu

kořme se před Vyšší, Dražší vůlí. Já jsem si Vásvelice oblíbil. Děkuji Vám za navštěvu Vaši! Děkuji

i  příteli Březinovi, že mi dal



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist