načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Císařské fialky - Vladimír Neff

Císařské fialky

Elektronická kniha: Císařské fialky
Autor:

Románová pentalogiesvazek druhý Šedesátá léta 19. století – doba prvního rozběhu emancipačního hnutí i vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti, doba ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 329
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Desáté vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7076-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pokračování rodinné ságy dějově navazuje na Sňatky z rozumu a zachycuje rozvoj kapitalismu a národně-osvobozeneckého hnutí v Čechách v 2. pol. 19. století. V tomto období sleduje autor osudy rodiny Bornů a Nedobylů, kteří využívají dobu a procházejí hospodářským vzestupem. Líčí, jak tito zbohatlíci zakládají rodiny s mladými českými vlastenkami a jak pod jejich vlivem aktivně podporují rozvoj české kultury. Spolu s první částí pentalogie podává kniha plastický a dynamický obraz české měšťanské společnosti, jejího zrodu, vzestupu i prvních konfliktů s dělnickou třídou.

Popis nakladatele

Románová pentalogie
svazek druhý Šedesátá léta 19. století – doba prvního rozběhu emancipačního hnutí i vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti, doba války prusko-francouzské, pověstného krachu na vídeňské burze a bourání pražských městských hradeb – promítají se ve druhém díle Neffova románového cyklu do osudu Bornů a Nedobylů, ovlivňují jejich citové i majetkové vztahy. Pokrokáře a vlastence Jana Borna tu zastihujeme na vrcholu společenského vzestupu, zbohatlého odvážnou burzovní spekulací i pohotovým prodejním nápadem s francouzským parfémem, jehož značka se stává jakýmsi symbolem náhlé obrovské prosperity „prvního slovanského obchodu“ na Příkopě. Také Martin Nedobyl, prozíravě ukládající zisky ze svého zasílatelství do pozemků za hradbami, nepřestává finančně mohutnět ani po smrti nezapomenutelné paní Valentiny, a v touze po dědici svého doposud bezcílně hromaděného majetku uzavírá po Bornově příkladu nový sňatek – tentokrát nikoli z rozumu, ale z lásky. Mezi postavy kypivé životní plnosti, do jejichž osudů jsme už začteni a jejichž charaktery zde autor, znalý hlubin i mělčin lidského nitra, dál rozvíjí, pronikají tak s novými rodinnými svazky ústředních hrdinů nové pozoruhodné společenské typy tehdejší doby, jejíž románovou analýzu Neffova kniha podává. Vladimír Neff (1909–1983) se zapsal do povědomí veřejnosti především monumentálními historickými díly, pentalogií Sňatky z rozumu , trilogií Královny nemají nohy a románem Srpnovští páni . Neméně významná je i jeho tvorba v oblasti společenského románu. Mysteriózní Třináctá komnata a romaneto Marie a zahradník patří k literárním klenotům. Neprávem opomíjený je jeho politický román Trampoty pana Humbla , popisující ideové zvraty českého intelektuála, od kolaboranta přes stalinistu po osmašedesátníka. Významná je i Neffova tvorba scenáristická, především jeho životopisné filmy Mladá léta (A. Jirásek) a  Tajemství krve (objevitel krevních skupin dr. J. Janský).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © Vladimír Neff – dědicové c/o DILIA, 1957

All rights reserved.

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2010 Jan Matoška

Ilustrace na obálce: Luděk Marold (Vaječný trh v Praze, 1888)

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-313-6


ČÁST PRVNÍ

Krásky bez věna



KAPITOLA PRVNÍ

Přeslice

1

Maminka, ač věnem chudá a zjevem pravšední, neprožila za svých dívčích

let to, co budoucnost zchystala pro obě její dcery, starší Hanu a mladší

Bětuši, nepoznala ono ponižující čekání na ženicha, které Hanu bezmála

připravilo o život. Dcera krupaře z Mladé Boleslavi, řádného měšťana,

čehož dokladem je listina z roku 1779, kterou otec jeho byl propuštěn

z poddanství, vyrůstala z dětských ťapáčků, učíc se vařit i šít, prát a žehlit,

uklízet a mýt nádobí, odchována přitom zásadami, jež stále opakovány, nabyly

v jejím prostinkém povědomí samozřejmosti a nezvratnosti přírodních

zákonů, například: Boj se Boha, onť ví o každé myšlence, i té nejtajnější.

Buď poslušnou, nikdy a v ničem neodmlouvej svým rodičům, a až seprovdáš, manželovi. Nestarej se o věci vážné, o něž starati se přísluší tolikomužům. Na nic nebuď zvědavou. Buď šetrnou a oučinlivou, neb rozmařilost

a zahálka plodí bídu, a bída, toť největší neštěstí, jež člověka může stihnouti.

Bála se tedy Magdalénka Boha, nestarala se o věci vážné, o něž starati se přísluší mužům, byla poslušná, oučinlivá, neodmlouvala, nebyla na niczvědavá, byla šetrná a pilná. Děvče do dvanácti češ, praví staré lidové přísloví, do šestnácti střež, po šestnácti děkuj tomu, kdo vyvede dceru z domu. Údobí, kdy Magdalénka měla být střežena, ještě nebylo u konce, a nejsouc zvědavá, nemyslila na to, co jí nastane potom. Věk šestnácti let byl v jejích očích vzdálený tak nesmírně, že si ani představit nedovedla, že by ho kdy mohla dosáhnout, vždyť jí chyběly ještě celé dva měsíce do patnácti!

Za tohoto šťastného a poklidného stavu mladé své mysli krmila jednoho dopoledne na dvorečku králíky, když tu na ni zavolal její desetiletýbratří>7


ček, že prý má jít na moment nahoru. Poslušná, šla tedy na moment nahoru,

a hle, v parádním pokoji, tak řečeném hostovském, jehož nejkrásnějšízdobou byla prázdná klícka po kanárovi Manínkovi, uhynulém před dvěma

léty, složená z různobarevných skleněných tyčinek – když na ni zasvítilo

sluníčko, vypadala jako pozdrav z ráje – strnule seděl pospolu s jejímidrahými rodiči veliký, tlustý pán, Magdalénce známý toliko od vidění znedělního korza, jistý magistrátní rada, před nedávnem do Mladé Boleslavipřeložený. Při dívčině vstupu host, od hlavy k patě slavnostně oblečený, uctivě

povstal, povstali též rodiče, a otec, krupař a řádný občan, pravil:

– Tak to je, Magdalénko, tvůj nastávající, pan zkoušený magistrátní rada jurisdoktor Vácha. Právě požádal o tvou ruku.

– Chcete být mou drahou ženuškou, slečno Magdalénko? zeptal se pán, široce se usmívaje a odkrývaje veliké zuby.

Polekaná, nejistá, Magdalénka se podívala na svou maminku a poprosila ji pohledem, aby jí dala pokyn, co odpovědět na tuto otázku cizího pána. A hle, maminka, záříc a slzíc blaženstvím, kývala hlavou, přičemž se její podbradek smršťoval v tučné záhyby a opět se natahoval, a na její masité tváři bylo napsáno: Řekni ano, dítě, bude to tvé štěstí, řekni ano, řekni ano.

– Prosím ano, řekla tedy Magdalénka, bázlivě odhlížejíc od maminky k pánovu masitému obličeji, ozdobenému bezvadně hrotitým, černým, vzhůru natočeným knírem, podobným těm fajfkám, jimiž se zatrhujíjednotlivé položky v účtech nebo oupisech inventáře.

– To je dobře, řekl tatínek krupař a zamnul si ruce. – Tak se můžetepolíbit, děti, a buďte moc a moc šťastni. Hni se, Magdaléno, hni se a nestůj tu jako sloup.

Magdalénka, přemáhajíc chvění rukou a žaludku, přestala tedy stát jako sloup a hnula se, a pan magistrátní rada ji pošimral na obou tvářích svým hrotitým knírkem. O čtvrt roku později, právě když překročila první měsíc patnáctého roku věku svého, odvedl si ji pan magistrátní rada doktor Vácha k oltáři. Učinil to z důvodů, jak se říkalo, ideálních, prostě proto, žezatoužil po jejím mládí vší silou svého překrveného, překrmeného těla dobře zachovalého vdovce.

Magdalénin osud se v rodném městě jejím stal předmětem závisti palčivé, závisti neskonalé.

8


2

Pan zkoušený magistrátní rada doktor Mojmír Vácha byl muž vážný,aku

rátní byrokrat, oddaný sluha předpisů, výnosů, oběžníků a číslic. – Já

nemohu vystát resty, resty u mne neexistují, říkával, a vskutku resty u něho

neexistovaly. – Já úřaduji, říkával také, – pro lidi, ne pro strany. Jiní siobe

šlou třebas dvacet lidí na osmou hodinu, a ti aby pak čekali celé dopoledne,

než na ně dojde řada. Já obesílám po etapách – toho na osmou, toho na

devátou, toho na desátou, a pak to jde jako po másle a nikdo nečeká.

A uvažuji: když je to holič, neobešlu ho na sobotu, protože vím, že v sobotu

mají holiči nejvíc práce. Když je to sedlák, obešlu ho na osmou, i když je

z vesnice třeba čtyři hodiny vzdálené, protože vím, že vstát ve čtyři hodiny

není pro takového chomouta žádná záležitost. Úředník musí uvažovat

a mít srdce na pravém místě.

Sám také vstával dosti časně, o šesté, protože byl náchylný k otylosti.

Procházel se pak před domem a popíjel při tom karlovarskou vodu, kterou

si dával posílat v bednách. Byl velmi zbožný; v neděli i ve svátek chodil se

ženou a později s oběma dcerami do kostela, kdež s nimi sedával v lepší

úřednické lavici. Býval na něho impozantní pohled, když se svou rodinou

kráčel pomalým krokem rovným středem náměstí k chrámu, vysoký,

těžký, s nedělním cylindrem na hlavě, bez jediného smítečka na uhlové

černi kabátu, navoněný kolínskou vodou, kterou si byl natřel tvář,pořeza

nou od holení a vymasírovanou kamencem, dokonalý; ejhle muž, který

během týdne řádně plnil své povinnosti vůči lidem a teď se ubírá do

božího domu, aby splnil svou povinnost vůči Nejvyššímu. Paní Magda

lénka, zpěvníček v podpaží, nevysoká, neširoká, při chůzi opatrná

a váhavá, oděná častokrát přešitou pláštěnkou z černého sametu – manžel

velmi šetřil na jejím vybavení –, zanikala vedle jeho mohutnosti, ztrácela

se jaksi při jeho boku. Byla si toho možná trochu vědoma, neboť úsměv

zdobící její kulatou, mírnou tvář, jíž velmi slušel důleček na levém líčku,

byl velmi plachý, nejistý, ostýchavý; i po deseti dvaceti létech manželství

s jurisdoktorem Mojmírem Váchou stále ještě vypadala, jako by nebyla s to

uvěřit svému štěstí, že se jí dostalo tak řádného, tak váženého muže, a jako

by nebyla s to přivyknout myšlence, že z nepatrné dcerky krupařovypový

9


šila na jemnostpaní, na paní doktorovou, na paní magistrátní a později

dokonce zemskou radovou.

Vyrovnaná vážnost pana jurisdoktora Mojmíra Váchy, jeho smířenost se světem, s nebem a s vlastním svědomím byla však pouze vnějšková. Trpěl utkvělou myšlenkou, že na vyšších místech ho neoceňují po zásluze, a byl proto v skrytu nitra svého zahořklý; pomalost svého postupu přičítal tomu, že je Čech, ale kupodivu nesnažil se svou národnost zapřít nebo změnit. Svůj pocit ublíženosti, svou nespokojenost, již si odnášel z úřadu,vyrovnával si doma. Tam byl pohlavárem, neomezeným vládcem; nač mám ženu? říkával. Muži sluší snažení, ženě mlčení; to také říkával. Těch hrůz, jež zažila paní Magdaléna, když měla vlhké dříví nebo když jí kouřila plotna, takže hrozilo nebezpečí, že nebude včas hotova s obědem! Služku jí sice manžel dopřával, ale vždy jen mladičkou, lacinou, a tudíž málo platnou, jednu z těch dívek z německých hor, jež chodívaly sloužit do českých rodin, aby se naučily druhému zemskému jazyku.

– Pán spí, říkávala paní Magdaléna, prst na ústech, když po obědě ulehl na čtvrt hodinky; bylo to zbytečné, protože jeho spánek byl tak vážný,ctihodný a důležitý, že dokud spal, nikoho ani nenapadlo, aby promluvil jinak než šeptem. Jídal rád hovězí jazyk s polskou omáčkou. Tuto okolnost brala s úctou na vědomí celá rodina, paní Magdaléna, Hana, Bětuše a i německá služtička z hor. Jazyk s polskou omáčkou byl tím povýšen do vyšší sféry, přestal být pouhým jazykem s polskou omáčkou, stal se jídlem, které pán, respektive tatínek, jí rád.

– To tatínek rád, myslívali si všichni členové jeho domácnosti, kdykoli na stůl přišel jazyk s polskou omáčkou.

– To já rád, říkával on, protože věděl, že to je velmi důležité.

Jeho „řekl jsem“ mělo vždy platnost neodvolatelnou.

– Kolik knedlíků? ptá se paní Magdaléna, chystajíc mu večeři na talíř.

– Dva, odpoví manžel pevně.

– Jen dva? Ale to se nenajíš.

– Řekl jsem dva.

– Ale vždyť jsou malinké! Dám tři, ano?

– Řekl jsem dva, opakuje muž, chladný, neúprosný, skvělý pán ženiných myšlenek, ženiných skutků.

10


Jedenáctého měsíce po svatbě, právě v čas svých šestnáctých narozenin, povila mu paní Magdaléna dceru, jíž dáno jméno Hana, a když jí bylo sedmnáct, přivedla na svět Bětuši. Byl velmi nespokojen, že se munedostalo syna, a dával to důrazně najevo. Říkával svým dcerám přeslice;narážel tím asi na to, že rod Váchů, tato významná posloupnost vážených,svědomitých úředníků, kteří nikdy neměli resty, vymře po meči a bude se množit už jen po přeslici.

– Pojďte sem, přeslice, ať se taky něco dovíte, volával je po večeři, ausednuv k lampě, vytahoval z kapsy některou z německých knížek, jež sivypůjčoval u místního knihkupce, povětšině povídek obsahu mravoličného nebo náboženského, Das grüne Pfarrhaus nebo Eine Ohrfeige zur rechten Zeit, Eine Dame ohne Herz nebo Eine Rosenknospe. Předčítal pak dlouho, přísně, občas zvedaje k přeslicím zachmuřený zrak, aby se přesvědčil, dávají-li pozor. Bětuše, mladší, naslouchala způsobně, ač rozuměla jen každému pátému slovu; zato Hana se vrtěla, zívala, šustila papírem, z něhož si něco skládala, nebo aspoň vrzala židlí. Když ji zmrazil káravým pohledem nebo slovem, bavívala se pozorováním, jak legračně vypadá tatínkova tvář, shora až po špičku nosu zastřená stínem, od nosu po bradu osvětlená, a jak divně se pohybují, když čte, jeho hrotité knírky, namazané pravou maďarskou pomádou a podobné tykadlům nebo rozmáznutým sazím.

Když dívky odcházely spat, dával si od nich líbat ruku a uděloval jim tento poslední příkaz dne:

– Mějte mravné sny!

Někdy, když se mu v úřadě nahromadily resty, jež, jak známo, nesnášel, nosil si domů listiny a hned po večeři odcházel do svého kabinetu, aby je zpracoval. Tehdy maminka okřávala, odkládala šití, vytahovala ze zásuvky kartičky patience a ptávala se svých dcer spiklenecky, při čemž se jí důlek na levé tváři půvabně prohluboval:

– Tak co? Kterou si dáme? Cop? Tambora? Nebo Marschieren-Marsch?

– Marschieren-Marsch, pěkně prosím, maminko! volávala Bětuše.

Sledovala pak s vážností, jak maminka luská kartičkami. Hana sezpravidla bavila něčím jiným, něco kreslila nebo lepila, a jen chvílemi bez zájmu přikukovala hře, až někdy z ničeho nic spustila netrpělivě, ukazujíc prstíkem:

– Tak na co čekáte, maminko, s tou devítkou? Dejte ji sem, tím siuvol>11


níte místo pro srdcového krále, dámu sem nahoru a sem károvou dvojku,

trojku, čtyřku, pětku...

– Počkala, počkala, co to mele? Jakou devítku sem mám dát? Nepletla se do toho, když tomu nerozumí.

Ale Hana tomu rozuměla a ukázalo se vždy, že má pravdu.

Ach, s tou bude trápení, s tou bude trápení, až povyroste! myslívala si maminka znepokojena. Děvčeti nesvědčí, když je příliš bystré, protože tím zahanbuje muže. Po kom jen to ta holka má?

3

Když byl Vácha ženat s Magdalénou sedm let, začalo se mu konečněvyplácet to, že nikdy neměl resty a že úřadoval pro lidi, nikoli pro strany. Byl

přesazen do Turnova a jmenován přednostou okresního soudu I. třídy, a po

dalších pěti létech přesazen do pevnostního města Hradce Králové apovýšen na zemského radu s ročním služným šestnácti set zlatých. Přiblížil se

tak k samému vrcholu svých životních snah; všechno, co na tomto světě je

hodno závisti a touhy, bylo na dosah jeho masité, hrubé ruky.

– Pamatujte, že takového tatínka, jakého máte vy, má na světě málokdo, říkala svým dcerám paní Magdaléna, zatímco látala, pomáhajíc svémuslabému zraku cvikrem, mužovy punčochy. Vácha, těžký, hřmotný, potrhal punčoch neuvěřitelné množství.

– Prosím ano, odpovídala Bětuše, zatímco převinovala panenku nebo prala v malinkých necičkách či vařila písek a kamínky na trpasličí plotýnce, zkrátka připravovala se způsobnou dětskou hrou na svůj budoucí úkol matky a hospodyně.

– Tak, tak, říkala paní Magdaléna, kývajíc hlavou. – Ale kde je Hana?

Ach, kde býval Haně konec? Možná ve větvích sousedovy zahrady, snad na hradbách, možná někde na válečné výpravě proti klukům ze sousední ulice.

– Pamatujte, že co člověk může udělati dnes, nemá nikdy odkládat na zejtřek, poučoval své dcery pan zemský rada Vácha, když se s nimiubírával na denní procházku. V zimě je vodíval pod podloubí na náměstí, v létě

12


za bránu na luka při Labi nebo do lipových alejí, kruhem obtáčejícíchhradeckou pevnost, kdež pozorovávali tahy setnin a patalijónů vojska všech

barev, bez konce putujících krajinou. – Dívejte se na svou maminku,nejvzornější ze všech žen. Viděly jste už někdy, že by maminka něco odložila

na zítřejší den?

– Maminka nikdy nic neodložila, tatínku, nikdy! volala Bětuše vroucně a přesvědčeně.

– No proto. Na co se ohlížíš, Hano? Tebe se to netýká, co tu povídám?

– Ta holka mi dělá starosti, říkával ženě, když se večer chystali kspánku. – Není v ní za mák serióznosti.

– Ale vždyť se Hana ještě může změnit! pokoušela se namítat, ale dobře

věděla, že její obhajoba nebude nic platná, protože manžel nikdyneustouil od toho, co kdy řekl. Pronášela své námitky jen ze zvyku a možná také

proto, aby měl příležitost k stálému uplatňování své mužské pevnosti, své

neústupnosti, své neúprosnosti.

– Není v ní za mák serióznosti, opakoval zachmuřeně, spořádaně sizouvaje boty zouvákem. Když pak, oděn dlouhou noční košilí, uléhal do

postele, neopomněl nikdy poznamenat s obdivným, rozkošnickýmpomlaskáváním:

– Ta chladí, pane, ta chladí!

Tím mínil jelení kůži, kterou měl pod prostěradlem. V mládí bývalstřelcem, a kůže, na níž spával, prý byla z jelena, jejž sám složil.

4

Mladší Bětuše, jak naznačeno, vydařila se po mamince, byla jako onaposlušná, hodná, vzorná, jako ona sklonná bát se vší autority nadzemské i světské;

pomenší, drobná, s útlou, pobledlou tváří, oživenou očky maličko šilhavými, tichá, těšila se přízni svých rodičů a budila v nich naděje nejrůžovější.

– Což Bětuše, říkal o ní otec, – o tu není starost, ta se vdá, ani nebude vědět jak.

Výrok to ne neoprávněný co do své podstaty, ale hrubě nepřesný, byloť

13


zhola nemyslitelné, aby se Bětuše jednou vdala, aniž by věděla jak, vždyť

všechno její konání bylo zaměřeno k manželství, k budoucím jejím vdavkám. Od sedmého roku věku svého si pod maminčiným dozorem vevolných chvílích vyšívala plesovou pláštěnku z bledě modrého tylu, aby jednou, až začne chodit do tanečních zábav, vynikla mezi svými vrstevnicemi

skvělostí úboru. Učila se všem uměnám, jež děvčeti dodávají ceny v očích

možného nápadníka, pracovala na jemných mušelínech, šila, krejčovala

a vařila, to vše, jak praví básník, se zpěvem na rtech; byla dokonalá.

Zato s Hanou byl kříž. Jako všechny dívky z úřednických a důstojnických rodin v Hradci Králové chodila do klášterní třítřídky, a školské sestry se nepřestávaly pohoršovat nad jejím chováním, marně jí dávajíce za vzor její mladší sestru, marně posílajíce jejím rodičům krásným písmem narejsovaná, ale nepřívětivá psaníčka, v nichž si květnatým slohem stěžovaly, že „Hana Váchová, dcera blahorodí Vašich, ohavně sobě vede, rovně co by ne dívkou, anobrž chlapcem uličnickým byla, nezbedně skotačíc a přivyučování pozor náležitý nedávajíc, v nepořádku věci své školní chovajíc, po stromech lezouc a s dětmi protivného pohlaví veřejně se koupajíc“. Zkrátka nebylo v ní, jak stručněji a pádněji říkával její otec, za mák serióznosti. A nadto byla ošklivá až běda, samá ruka, samá noha, tělo stvořené pro rychlý pohyb a skok, samý špičatý loket, samá holá kost, žádná něžná křivka, žádné zaoblení hezoučké, na němž by si oko odpočinulo jako na hebkém jarním paloučku. A co nejhoršího, byla ústnatá, měla své rozumy, nikomu nezůstala dlužna odpověď, takže nejen z klášterní školy, ale i od pohoršených občanů soukromých docházely k Váchovům stížnosti, jednou že Hana, vážně po právu napomenuta ctihodnou paní lékárníkovou, aby na hlavním náměstí chodila způsobně a neskákala po jedné noze, odsekla jí neuvěřitelně, „aby se starala o své“, jindy že vlídně dotázána panístarostovou Collinovou, první dámou města, kdyže dostane, Hana totiž, rozum, odpověděla nezdvořile, že „až naprší a nebude bláto“. Prostořeká, nevážná, nemilá, svévolná, nepěkná, zkrátka nemožná byla Hana.

Jurisdoktor Vácha rozhodl, a proti žádnému jeho rozhodnutí, jak známo, nebylo odvolání, že jeho dvě dcery začnou chodit do tanečních zábavsoučasně, a proto starší Hana vstoupila do společnosti o rok později, než bylo zvykem, když jí bylo už šestnáct. Ale, panečku, ta se změnila v posledních

14


dvou třech letech! Jaká to vyrostla krasavice z ošklivého hubeného kachněte, nad nímž otec i matka zarmouceně vrtívali hlavou!

O půldruhé pídě větší než Bětuše, ztepilá a rovná, s čistou tváří,lemovanou těžkými tmavozlatými pletenci vlasů, s profilem bezmála klasickým, jejž příjemně zjemňovalo klenuté čelo, sklánějící se ke kořeni nosu křivkou sladce sedlanou, vypadala jako Amazonka nebo panenská bohyně; bylo by možno si ji představit, ana kráčí volnými, dlouhými kroky hvozdem, toulec se šípy na pravém rameni, levicí vedouc za parůžky jelínka, tunikuvykasanou nad kolena, aby nepřekážela pohybům jejích štíhlých, sošných nohou.

Otec rozhodl, že obě sestry budou chodit stejně oblečeny, i chodívaly jako dvojčata jednou v růžovém, jednou v modrém, s pentlemi týchž barev ve vlasech, za ušima kokardy, spojené pentlovým můstkem. Nešťastné to rozhodnutí, a běda pro Bětuši, že proti němu nebylo odvolání! Neboť co slušelo Haně, to neslušelo jí, a Haně slušelo všechno. Přesná shodnost obleku usnadňovala srovnávání, a výsledek toho srovnávání nemohl být pro Bětuši jiný než nepříznivý. Obě sestry se učily hrát na piano a zpívat, a při kávových a muzikálních dýcháncích často dávaly své umění k lepšímu; ale čím byl Bětušin malý, příjemný alt proti Hanině čistému, silnému sopránu, který i lidem proti ní zaujatým – a těch byla většina – nezřídka vháněl slzy do očí a způsoboval, že když dozpívala, ještě notnou chvíli potom zůstávali roztržitě zasněni, roztržitě usměvaví, jako bývají lidé, kteří chodili po světě slepí, hluší, ke všemu nevšímaví, až pojednou stanuli ohromeni, neboť se setkali s čistým zpodobením krásy!

I není divu, že Bětuše smutněla, a když jídala polévku, její očka šilhávala k okraji talíře stále teskněji. Obdivovala se své sestře, uznávala její převahu, svou nepatrnost; milovala ji, jako nepatrný milovává většího a skvělejšího, a přitom jí i záviděla. Tato závist však byla velmi pošetilá, zcelabezpředmětná, protože ač byla krásná jako Junona, ač bývala královnou plesů a ač kdekomu z hradeckých mužů zamotala hlavu, neměla vážných nápadníků o nic víc než Bětuše, přesněji: ani jedna, ani druhá neměly vážnéhonápadníka pražádného, protože bylo známo, že Vácha jen tak tak vystačí se svým úřednickým platem a že jeho dcery dostanou do života tolik co nic.

– Na ty nemysli, od těch na pět kroků dál, říkávaly o nich hradecké maminky svým dospívajícím synům, když je pozorovávaly z okna, jak se

15


procházejí s otcem, obě nažehlené, oblečené podle vzoru pařížskýchmódních obrázků, které si dávaly posílat. Úřednický stav, toť lesklá bída. Peníze

taková holka z úřednické rodiny nemá, ale aby uměla dělat jako děvče

z chalupy, aby dovedla hospodařit a šít a vařit, to nedovede. Ne, ne,

chlapče, před Váchovými děvčaty se střez a chraň, ty by prostrojily nos

mezi očima, ty mají fajnové ručičky, které dovedou jen rozhazovat peníze,

hlavně ta Hana, samá paráda, samý flanc, a vespod nic. Váchovi žijí nad své

poměry.

To bylo to nejhorší, co se o Váchových dalo říci.

5

Roky plynuly. Hana chodila svými volnými, dlouhými kroky po ospalých

hradeckých ulicích jako mladá tygřice vsazená do klece, Bětuše vedle ní

jako její stín, a obě pozvolna pozbývaly naděje, že kdy dosáhnou toho, pro

co byly stvořeny. Stárly: Haně už bylo osmnáct, Bětuši toliko o rok méně,

a zatímco i nadále chodily do všech plesů, stávaly se čímsi odbytým,vyřízeným, bezmála podezřelým.

Odpolední kávová společnost, již s maminkou navštěvovaly, byla znejlepších kávových společností Hradce, společnost to prvního stupně, do níž býval zván sám pan starosta Collino, který vedl velký dům a měl dvě dcery. Když se v pětašedesátém roce obě tyto dcery provdaly, splynuly Hana s Bětuší, jejich vrstevnice, s cerclem vdaných paní, jež je z kyselé útrpnosti přijaly mezi sebe. Svačiny, jež pořádala sama paní Collinová, byly skvělé, šíleně rozmařilé, podávalať se tam ne káva, nýbrž pravý čínský čaj, a před rozchodem hostů přicházíval na stůl hořící punč. Stejně nádherné byly kávové sedánky u paní Větvičkové, choti velkoobchodníka s plátnem aručními krajkami, jejíž jediný syn, tehdy šestnáctiletý, se v tanečních hodinách prudce zamiloval do naší Hany, a protože mu jeho rodiče v této láscebránili, pokusil se o sebevraždu, napiv se červeného inkoustu, jímž byl Haně napsal dojemnou báseň na rozloučenou. Po výplachu žaludku a po zničení kompromitující básně odeslán do Prahy, aby tam pokračoval v studiích,

16


vbrzku upustil od své první lásky, ale nikoli od básnických pokusů, a kzármutku otce i matky vydal tiskem, a to pod vlastním počestným jménem,

svazeček veršů, nazvaný Psáno krví.

Kromě tohoto syna měli Větvičkovi ještě dceru na vdávání, neobyčejně tlustou, o níž bylo známo z jejích vlastních přiznání, že se krmí šestkrát denně, pročež maminky před ní varovaly své ženitby schopné syny,prohlašujíce o ní, že projí nos mezi očima. Pro dobro této dcery tedy Větvičkovi pořádávali, jak pověděno, nádherné odpolední společnosti, na nichž se sice nepodával hořící punč jako u Collinů, ale zato čokoláda nebo kakao, a kdež dcera domu se často dala uprosit, aby zahrála na klavír. Pro zajímavostpřiomenuto, že slečna Větvičková hrála jen takové kousky, v nichž se ruce na klaviatuře často přehazují křížem, efektní a elegantní to gesto.

Paní Magdaléna s dcerami bývala zvána na každý z takovýchto dýchánků, ale sama pak byla nucena oplácet, a to lezlo do peněz a nic z toho, jak říkal otec, stále nespokojenější, stále nervóznější neúspěchem svých dcer. Každý den, který uplynul, aniž se u Váchů objevil solidní pán s postavením, aby požádal o Haninu nebo Bětušinu ruku, byl pro něho den marný, a protože se žádný takový pán neobjevoval, byl marný celý jeho život.

– Čím jsem si zasloužil takový osud? říkal. – Mám dcery staré panny! Je na světě něco zbytečnějšího než stará panna? I tady ta rozvrzaná židle je k něčemu dobrá, někdo si na ni sedne a odpočine si, ale k čemu je stará panna? Holka, která nikomu na celém světě nebyla dost dobrá k tomu, aby z ní udělal svou kuchařku, svou pradlenu a aby mu nahřávala postel!

– Ale tatínku, tatínku, jak to mluvíš! kárala ho paní Magdaléna.

Ale doktor Vácha, neúprosný, teprve přicházíval do varu.

– Holka k ničemu je stará panna! A já jsem otec dvou takových holek! Já, doktor práv, já, zemský rada, mám dvě dcery a nikdo o ně nezavadí! Kdyby to byl aspoň mrzák, kdyby to byl kretén, co takhle slintá, kdyby to bylžebrák, ale on nikdo, nikdo! Nikomu na světě nejsou po chuti! Jak k tomupřijdu, mít je nadosmrti na krku? Já jim plesové róby, já jim zpěv, já jim piano, já jim francouzštinu, já jim všechno, já kvůli nim co živ nebudu nic mít, a co z toho? Staré panny! Dvě staré panny!

Bětuše, rudá po uši, zahanbená, tvářila se, jako by se kála z vědomě dopuštěné viny, a Hana mlčky zuřila. Stále ponižována, trpkla ve svém

17


hrdém, samolibém srdci a znenáviděla otce i své vlastní pohlaví. Nedávná

účastnice klukovských bitek a výprav do cizích zahrad, v noci vášnivěplakávala a vyčítala Bohu, že ji udělal dívkou, ne chlapcem, a co nejhoršího,

dívkou z malého města, bez věna.

Co se s ní stane, jak dopadne, když se nedočká, když ženich opravdu nepřijde? Oddá se ženichovi nebeskému, sladkému Ježíši, a vstoupí do kláštera. Tato myšlenka ležela na dlani, neboť tenkrát, v třetím roce před vypuknutím prusko-rakouské války, přišli do Hradce Králové jezovité a pořádali misijní slavnosti. Dcera zbožného otce a matky, Hana propadla náboženské horečce. Z nedostatku žádoucího žíněného provazu opásala se na holém těle kusem šňůry na prádlo, odmítala jíst sladké moučníky, a aby se cvičila v spasitelné odříkavosti, v noci si kladla k posteli ovoce nebo sladké zákusky a raníčko pak, sotva vstala a ustrojila se, spěchala na ulici, aby je podarovala chudým.

– Ta je rozhazovačná, ta má lehkou ruku! říkaly o ní hradecké měštky, nevraživě sledující toto její bohulibé konání. – Sama jen taktak, že má co do huby, nic na ní není, jen kůže na kostech, ale žebrákům by rozdala poslední.

Hana pak denně chodila do klášterního kostela svatého Ducha,naslouchala kázání tovaryšů Ježíšových a celé hodiny trvala na modlitbách.Zatajením dechu a stažením hrdla dovedla v sobě naráz, mechanicky, vzbudit pocit hluboké zbožnosti.

– Ta se nepředře, ta raději dřepí v kostele, než aby hnula prstem a dělala něco pořádného! říkaly o ní hradecké paničky.

Idea vstupu do kláštera naštěstí ovládala Haninu vzrušivou mysl čas pouze nedlouhý a byla vytlačena nápadem jiným, daleko zajímavějším, jejž v ní vzbudily, aniž o tom věděly, její a Bětušiny učitelky ručních prací, staré slečny Schwarzovy, dcery nadporučíka od kavalerie. Bydlily tam, kde velké hradecké náměstí přechází v náměstí malé, sedaly u okna, pilně šily a pilně vyhlížely do ulice kritizujíce, co se děje dole. Nadřely se, napíchaly se do úmoru, aby udržely nad vodou své malé, kyselé, závistné živobytí, ale byly nezávislé; nu a ubohý příklad těchto scvrklých dušinek přivedl Hanu na nádhernou myšlenku, že si zřídí skvělý módní salón a bude udávat tón celému městu.

18


V jednom z románů, jež jí půjčovala její učitelka francouzštiny, vdova po berním úředníkovi, původem Ruska, setkala se Hana s výrazem, který jí učaroval. Byl to výraz „une grande couturière de Paris“, veliká pařížská švadlena. Tento výraz se jí tak zalíbil, tak jí zavoněl velikým světem, že se jí rozbolelé srdce rozbušilo, ale současně jí připomněl ubohost jejího údělu úřednické dcerky z malého pevnostního města ve východních Čechách, takže plakala hořce a dlouho. Ale čím ubožší byl její úděl, tím nutnější bylo mu čelit. Stane se velikou hradeckou švadlenou, une grande couturière de Hradec Králové, domůže se skvělého postavení, bude zahrnuta penězi, a tím i vážností a obdivem, a rok co rok bude jezdit do Paříže pro módní novinky, bude tam studovat úbory dam z vysoké společnosti, unikne zprotivného krunýře hradeb, z velkého a malého náměstí, z ohniska pohledů slečen Schwarzových, paní lékárníkové, paní Větvičkové a jiných hradeckých drben.

Protože nemohla své tajemství unést sama, svěřila se sestře a nabídla jí dokonce, že ji přijme za společnici svého salónu, ale Bětuše neměla dosti fantazie pro záměr tak velkolepý.

– Prosím tě, ty máš nápady, jak si to představuješ? řekla jí. – V Hradci nikdo nemá dost peněz, aby mohl šít u velké švadleny. A malých švadlen je tu dost.

Rozumná, střízlivá to námitka, leč Hana neměla náladu pro rozumné, střízlivé námitky. Pohrdavě pokrčila jemnými, půvabnými rameny, jež by v dnešní době budila obdiv, ale která tehdejší vkus shledával poněkudchudými, ne dosti po žensku oplácanými, a pustila malověrnou sestru k vodě. Rozhodla se, že svou kariéru d’une grande couturière de Hradec Králové zahájí tím, že stvoří hned napoprvé mistrovský kus, sama ten mistrovský kus ponosí, sama na sobě jej vystaví na odiv.

Nastávala nová plesová sezóna a Hana byla pozvána za předtanečnici hlavního úřednicko-vojenského bálu. Podle tatínkova a maminčina mínění to pro ni byla veliká příležitost k společenskému úspěchu, kterým bypřilákala nápadníky, ale Hana teď už na vdavky nemyslila; pro ni byl tento ples příležitostí k úspěchu reklamnímu, k skvělému zahájení činnosti velikéhradecké švadlí. Tyto dva názory, ač zcela odlišné, vedly k společnému závěru, že na nákupu látky se tentokrát nesmí šetřit. Otec se naštěstí vrátil z úřední

19


komise, jež mu vynesla třicet zlatých na mimořádných dietách, i uvolil se,

že celou tuto částku obětuje na Hanino vystrojení.

– Chci dopít svůj kalich hořkosti do dna, řekl. – Prosím, já nemusím mít na tabák, já si nemusím dopřát novou košili, jak je rok dlouhý, prosím, já si na nic nestěžuji, jen když přeslice jsou nastrojeny jako princezny. Ale to nic, to nic, aspoň mají úspěchy! Až mě to na mou duši kolikrát mrzí, věčně vyhazovat ze dveří ctitele a nápadníky, samý kníže, samý bankéř, tuhle zas velkostatkář, tamhle ministr, ten by chtěl Hanu, ten by chtěl Bětu, ačlověk nemůže vyhovět všem, vždyť mám jen dvě dcery, a ty dcery jsou tak mladičké, že se ještě vdávat nemohou!

Vytáhl z náprsní tašky tři nové bankovky po deseti zlatkách, pěkně je srovnal, aby se jedna druhou kryly, a když je kladl na stůl, dodal:

– Nakupujte rozumně, mně to dalo moc práce, než jsem si ty peníze natiskl.

A vrhnuv vyčítavý pohled nejen na neseriózní Hanu, ale i na nevinnou Bětuši, jež tentokrát měla jít na bál v přešitých šatech loňských, odešel, veliký, hřmotný, do svého kabinetu, aby se oddal přísně chmurným myšlenkám o zpackanosti svého života, o pomalosti svého postupu, oneodbavitelnosti svých dcer, o tom, že pan starosta Collino dnes odpověděl na jeho pozdrav jaksi chladně, o tom, že právě vyhodil třicet zlatých pro nic za nic, o tom, že zase přibral na váze, o tom, jak malé a ospalé město jeHradec Králové, do něhož je zaklet možná nadosmrti, o tom, jak by to bylo žádoucí a zdravé, kdyby přišel ten dlouho očekávaný státní bankrot, neboť on, Vácha, likvidní peníze nemá, a proto by od srdce přál všem žroutům a bařtipánům, kteří se nestydí kupovat ženichy pro své dcery za hříšný mamon, kdyby jim bylo řádně puštěno žilou.

– Bůh se na to všechno kouká a nehne prstem, končil své úvahy. Kde je boží spravedlnost? Nikde. Když to takhle půjde dál, já přestanu chodit do kostela a vystoupím z církve, a bude to.

Takto vyhrožoval Bohu často, už několik let, ale nic to nepomáhalo.

20


6

Ne bez námahy přemluvila Hana paní Magdalénu, aby látku na bálovou

róbu, již společně nakoupily v Praze, nesvěřily některé malé hradeckéšvadleně, nýbrž švadleně světové, švadleně vysoké společnosti, totiž jí, Haně.

Maminka podceňovala dovednost své dcery, bála se, že Hana látku zkazí –

nelze si představit bez hrůzy, co by tatínek k tomu podotkl, kdyby se to

stalo – ale nakonec povolila, a dobře učinila, neboť výsledek byl velkolepý.

Nic nezkazila Hana, nepromarnila třicet zlatých diet, jež si otec utrhl od úst, a naopak projevila svým mistrovským kusem vkus tak znamenitý, že maminka, vidouc ji, krasavici, v jejích nových šatech, jaké v Hradci Králové snad nebyly dosud spatřeny, jen spráskla ruce a pak beze slova dceru objala a pocelovala ji na obě tváře, uzardělé pýchou a radostí.

Tehdáž nosily se sukně široké a nosilo se jich mnoho, i byla Hanina šedomodrá sukně vrchní, ušitá z tylu nad pavučí jemného, ozdobena od pasu dolů pruhem z bílého hedvábí na půldruhé pídě širokého, a nejbližší pak sukně spodní, barvy zvadlé růže, z hustšího mušelínu, byla poseta záhyby a sámečky tak, aby jich dvě až tři řady z každé strany bílého pruhu prokukovaly vrchní látkou. Haniny paže se tenkrát zdály drobet tenké, i ušila si rukávy až k loktům, pološiroké, obroubené hedvábem, a že i svou šíj podezírala z nadměrné štíhlosti, zdvihla šaty ke krku víc než nutno. Tím vzbudila sice dojem jisté přísnosti, lež přísnost ta byla v dráždivémkontrastu s nápadností celku, činíc jej tak ještě nápadnějším. Ale kontrast, napadá nám mimochodem, je základní stavební kámen uměleckého díla! Tak, tak, ano, Hanin mistrovský kus byl dílo umělecké, a málo záleží na tom, že ji stálo nadměrně mnoho času, tolik, že kdyby v budoucím svém salónukaždou svou kreaci měla sdělávat tak piplavě a pracně, stěží by se uživila; také bez valné důležitosti je to, že ve dne u okna a v noci u olejové lampy šijíc a šijíc, užívala dvou náprstků: jeden měla na prstě, druhý stál vždy na stole, naplněn vodou, kterou si vylévala za krk, aby se vyburcovala, když jipřemáhala dřímota. Pouze na výsledku záleží, a výsledek Hanina snažení byl překvapující. Mladá a krásná, oblečená výtvorem své hrdé a činorodé vůle, Hana se podobala panenské bohyni více než kdy jindy.

Po plese, který na hradecké poměry byl mimořádně skvělý, vyprávěly si

21


klepny v městě, že ti Váchovi jsou už tak na huntě, že nemají ani našvadlenu, i jsou nuceni si šít doma nejen zástěry a kacabajky tahací, nejenprádlo a noční lajblíky, ale i bálové toalety. Takový byl nečekaný ohlas Hanina

tvrzení, jež z reklamních důvodů tu a tam utrousila, že šaty, jež tu na ní

vidíte, jsou jejím vlastním výtvorem, a to od návrhu až po poslední steh.

Některé hlasy znalkyň se však daly slyšet, ať prý milá Hanička nevypráví

žádné pohádky, to se přece vidí na první pohled, to se pozná bez ptaní, že

ty šatečky jsou od nejdražší pražské švadleny. Inu, Váchovi žijí na velké noze,

dcerušky chtějí všude hrát prim, vedou si rozmařile, a aby se lidé neptali,

odkud na to berou, vymýšlejí si takové směšné povídačky a snaží se našinci

věšet bulíky na nos. Sama! Sama si to ušila! Svět neviděl takovou drzost!

Ale když pomluvy tyto šly městem, měla už Hana na mysli něco docela jiného než své ctižádostivé záměry, svou budoucnost podnikatelky,umělkyně jehly, královny mód. Své vystoupení na úřednicko-vojenském plese považovala za obrovsky úspěšné, tolik, že hlava jí šla kolem a ona seusmívala vstávajíc lehajíc, usmívala se bez důvodu, roztržitě, usmívala se, když šila, usmívala se, když pozorovala duhový lom slunečního paprsku, tříštícího se v barevných skleněných tyčinkách prázdné kanáří klícky, kterou její maminka přinesla do domácnosti věnem, usmívala se, když kráčela k paní Anně Semjonovně, své učitelce francouzštiny, usmívala se nad stránkami románu, jejž ji táž Anna Semjonovna půjčila, usmívala se jen tak, jen proto, že byla zase ráda na světě, že byla blažená; jen tehdy se snad neusmívala, když sama se doprovázejíc na pianu, zpívala svým skvostným sopránem, to proto, že při zpěvu je těžko se usmívat.

Zase ráda tedy byla na světě, zase, pravili jsme, byla blažená, ale nikoli bez jistého stínu, bez jisté úzkosti, která ji občas vytrhla z nejšťastnějšíhozadumání, takže znenadání se zachvěla, jako by jí po zádech přeběhl mráz nebo jako smrt by na ni byla sáhla ledovou rukou. On je jiný než všichni,uvažovala; škoda jen, že je tak docela jiný, škoda, že není trochu obyčejnější, škoda, že je tím, čím je! Ale kdyby nebyl tak docela jiný než všichni, nebyl by takový, jaký je, a to by také bylo škoda; a tak člověk neví, co by bylo lepší. Ach, teď už ti nezávidím, vlaštovičko, že umíš létat, už ti nezávidím, protože jsem s ním tančila valčík. Polku tančí také jako nikdo, ale jeho valčík, toť ne tanec, toť sen, toť vznášení, ba co víc, sen v jeho náruči, vznášení v jeho náruči.

22


– Přiznávám se, že jsem byl nešťasten, když jsem byl z císařské Vídně přeložen do hradecké posádky, gnädiges Fräulein, ale teď, přisámbůh, už nešťasten nejsem, neboť jsem tu spatřil vás.

To bylo od něho smělé, nedovoleně smělé, tím smělejší, že se mi přitom díval zblízka do očí, ale já se na něho nezlobím, protože co do muže, který není smělý, a já přece za to stojím, aby vůči mně osvědčil svou smělost.

– Tančíte skvěle, pane hrabě!

– Lichotíte mi, milostivá slečno, vždyť dnes tančím v životě poprvé!

– Poprvé že tančíte? Kterak to? Tomu nevěřím, pane hrabě, vy žertujete!

– Vskutku poprvé, milostivá slečno. Já tančil sic ve Vídni i v Paříži, ale co to je tanec, to poznal jsem teprve dnes, s vámi. Proto nepřepínám, když právem tvrdím, že tančím dnes poprvé.

– Ach, vy jste byl v Paříži, pane hrabě? Prosím, prosím, vyprávějte mi o ní.

– Žel, nemohu vyhovět vašemu přání, milostivá slečno, neb o Paříživyrávět nelze. Co to je Paříž, to žádný lidský jazyk nevypoví, žádné peronepoíše, žádný štětec nenamaluje, na to jsou všechna slova slabá, barvy slepé. Paříž se musí žít, musí se dýchat, člověk musí splynout s tisícihlavými zástupy, proudícími po boulevardech nebo po avenue des Champs-Elysées, musí se projít po křivolakých uličkách Ménilmontantu, musí posedět v skvělých restauracích a i v malých hospůdkách, v nichž se baví lid, aby začal tušit, třeba jen neúplně a nejasně, co to je Paříž, město měst.

– Řekl jste boulevardy, Champs-Elysées, pane hrabě, řekl jste Ménilmontant. Vyslovte, prosím, ještě několik takových jmen, která znějí mému sluchu lépe než nejkrásnější hudba.

– Avec plaisir, mademoiselle. Montparnasse, Grenelle, Vaugirard...

– Saint-Pierre aux Boeufs, Tournelle... navázala Hana.

A on pokračoval:

– Belleville, Louvre, Montmartre, Palais Royal...

– Tuileries, Saint-Honoré, Petite-Bretagne... tam někde stávala ta pec s kotlem, v němž za starých časů vařili za živa penězokazy...

– Odkud to všechno znáte, mademoiselle? Vždyť vy se vyznáte v Paříži jako Pařížanka.

– Z románů, pane hrabě, žel jen z románů, které mi půjčuje má učitelka. Je to Ruska, ale francouzsky zná výborně.

23


– Vous parlez donc français, mademoiselle?

– Oui, un peu.

– Dokonale mluvíte! Máte výslovnost jako rozená Francouzka.

– Lichotíte mi, pane hrabě...

Když snící dívka dospěla až sem ve svém vzpomínání, opět na ni zavál ledový dech úzkosti, takže se zachvěla. Hrabě! Proč zrovna hrabě? Nikomu v Hradci jsem nehověla, pan Šimek, který se o mne ucházel, si torozmyslel, mladého Větvičku, který byl do mne zamilován, poslali do Prahy,doktor Mádl, kterému jsem se snad líbila, odpadl, pořád nic, a teď najednou hrabě Tongrácz!

Touž písničku hudly hradecké klepny, jež přesně měly spočítáno, kolikrát s ní hrabě Tongrácz tančil onoho večera, kolikrát se s ní promenoval, kolikrát se k ní přiklonil při zajímavém hovoru, i věděly slovo od slova, co jí řekl, když se jí po skončení slavnosti odporoučel. Cože jí řekl? Něco neslýchaného jí svou podivnou němčinou, plynnou, ale žertovněpřibarvenou silným maďarským přízvukem:

– Děkuji vám, milostivá slečno, za těch šest růží, jež jste rozhodila po úhoru mého žití.

– Jakých šest růží? ona na to.

A on vysvětlil:

– Čtyři valčíky a dvě polky, milostivá slečno.

Do nebe volající! Taková nuzota, ani na plesové šaty to nemá, a odvažuje se to myslit na dědice tongráczovských miliónů, statků a dolů, arozhazovat růže po úhoru jeho žití! Ale dobrá, jen víc, budiž, ať má, co chce!Tongrácz dobře ví, komu se dvořit, naše dcery jsou na to příliš dobré, než aby je směl přivádět do řečí nějaký urozený hejsek, uniformovaný krasavec, poručík, kterému teče mlíko po bradě a který byl přeložen z Vídně do Hradce jistě z trestu. Zato slečna Hana Váchová má lehkou krev a lehkou ruku a lehkou pověst, ta vyváděla, už když byla docela malá holka akouala se s kluky v Labi a skákala na náměstí po jedné noze. Ona neníseriózní, a to se takovému hraběcímu roztopášníkovi líbí, to mu hoví, on chce jen zábavu a má ji mít, ale ty konce, ale ty konce!

24


7

Leč prozatím nic nenasvědčovalo konci. Mladistvý pan hrabě Tongrácz

navštěvoval všechny hradecké plesy, vojenské i nevojenské, a tančil s Hanou

tak pilně, že úhor jeho žití nadobro zmizel pod hustou vrstvou růží.

Půvabně štíhlý ve svém bílém kabátku s rudými manžetami, rudými kloami, zlatými knoflíky a zlatým premováním, v prsou a ramenou herkulovsky vycpaný, ale v pase tenký jako panna, s krutou, hezkou tváří

potomka bojovných obyvatelů stepí, olivově snědou, s bohatými, živými

ústy, plnými přeskvostných zubů, s krátkým, maličko vyklenutým nosem,

s očima mandlovitého tvaru, jejichž čerň se uhrančivě odrážela od oslnivého bělma, nohatý, rukatý, bohatý a dvorný, hrabě Tongrácz se vevýchodočeské metropoli stal středem pozornosti nejnapjatější, předmětem úcty

a závisti a tichého zbožňování, a aniž o to zvlášť usiloval, zastínil arozprášil naráz všechny nápadníky starší dcery jurisdoktora Váchy.

Jakpak se vedle takového velekavalíra mohl postavit astmatický kancelista okresního zastupitelství pan Luks, mrkavý, krátkozraký, s brejličkami o malinkých sklech tvaru fazolí, tichý to človíček, který nedávno ještě vyznamenával Hanu svou nesmělou přízní, anebo syn kupce Holouska z menšího náměstí, který Hanu tak miloval, že když k němu přišlanakuovat do krámu a když se mu nahodilo ji obsluhovat, třásly se mu ruce a tak zpitoměl, že když ho jednou požádala o dvě libry mouky a o papriku za krejcar, nasypal obojí do jednoho pytlíku! Tito a ještě jiní Hanini ctitelé ustoupili do pozadí, zastrašeni cinkotem Tongráczových ostruh, oslnivým sněhem jeho úsměvů, břinkotem jeho šavle, kterou si při chůzi držel při boku s nevýslovným půvabem, zmalomyslněli, zatrpkli nebo schlípli, takže zbyl při ní on sám, povážlivá to situace pro nezámožnou dívku, podobná sázce celého jmění na jedinou kartu.

Pak doktor Vácha to viděl nerad a mluvil o tom s posměchem. To se těším, říkal, to se těším, až budu tchánem hraběte! Nebude se za nás Hana stydět, bude nám odpovídat na pozdrav, až se stane tou paní hraběnkou Tongráczovou? To jsou věci! Nikoho v Hradci nenalákala, ani obecního blba Frantokdákej, a teď najednou takové terno! Pravda, ještě se pan hrabě nevyslovil, ale on se určitě vysloví, až přemůže svou ostýchavost, on je totiž,

25


chuděra malá, ukrutně nesmělý, to je na něm vidět. Nikde nenašel tupravou, ani ve Vídni, ani v Budapešti, teprve tady, v Hradci Králové! To

budou mít staří Tongráczovi radost, až jim synátor poví, koho si vybral za

nevěstu, jak je urozená, mladá a bohatá!

Takto se Vácha vysmíval dceřině lásce, ale nevyslovil to nejhorší, čeho se bála, totiž zákaz dalších jejích styků s mladým aristokratem. Příčinou této shovívavosti asi byla ta šťastná okolnost, že Tongrácz nebyl sám, oblíbilť si v Hradci přítele, s nímž všude chodil, jistého Mezunu, poručíka odinfanterie, a že tento Mezuna se zahleděl do potočených oček Váchovy mladší dcery a dvořil se jí stejně vytrvale jako Tongrácz Haně. Syn hostinského z Jičína, byl původu stejně občanského jako Váchovi, i měla přízeň, již prokazovalBětuši, podklad daleko reálnější než aristokratovo neodpovědné obletování Hany.

Byl to chlapec vzhledu poněkud medvědího, těžkopádný a nemluvný – za dvacet Tongráczových slov namluvil nanejvýš slov pět – ale dobrota mu koukala z očí. V oné době zezlátly stěny Hanina a Bětušina pokojíku, jehož jediné okno vedlo do ulice řečené Široká, mezi hlavním náměstím ahradbami, blaženým odleskem jejich zamilovanosti. Dívky chodily spat, pokud nebyl ples, velmi časně, o deváté hodině, večer co večer oznamovanékoncertem bubnů; to tamboři v desetistupu, chlapci malovaní, vycházeli zkasáren pod valy, vstupovali Pražskou branou do města, Slezskou zase ven, obcházeli pak hradby za neutuchajícího rachotu paliček, jež s furiantskou bravurou vyhazovali do výše a zase chytali, křepce mašírovali do kurážného taktu svého tatata – tatata – tatata – tam – tam, jímž hradeckým civilistům den co den, jak byl rok dlouhý, uváděli na paměť vojácký ráz města, a ustávali, teprve když se znovu octli ve vratech svých kasáren. V této chvíli už bývaly obě sestry potmě, odstrojeny, pod pokrývkami svých lůžek, ale na spánek nepomýšlela ani ukázněná Bětuše, a tím méně Hana. Znovunastalou tišinu noci ještě dlouho pak čeřívaly jejich tajné šepty, sladké souzvuky jejichsmíchů, tlumívaných poduškou, aby se staří nevzbudili, důvěrný ševel jejich dialogů, které vždy a neměnně končívaly samomluvou, kdyžtě jedna z obou rozmlouvajících, aniž druhá to uznamenala, uprostřed řeči pokojně usnula.

Když zima začínala ustupovat jaru, styky obou důstojníků s Hanou a Bětuší pokročily až po samu mez dovolenosti. Denně vpodvečer, po páté hodině, když měli po službě, Tongrácz a Mezuna se procházeli Širokou

26


ulicí, jako by jiné ulice v Hradci Králové nebylo, a kdykoli minuli dům,

v němž bydlily jejich lásky, půvabně jim rukama v sněhobílých rukavičkách

vzhůru do patra salutovali, bylo-li okno otevřeno a maminka na dohled;

bez asistence maminky Váchové se arci zastavit nesměli, nechtě-li své milé

kompromitovat.

Dívky zprvu nevěděly, jak se jejich nápadníci jmenují křestními jmény, a to bylo důležitým předmětem jejich večerních rozprávek. Dohadovaly se: Karel? František? Jakub? Emanuel? Jan? Bedřich? Jindřich? Mezunavypadal na jméno obyčejné, na Karla nebo Honzu – s tím Bětuše ochotněsouhlasila –, ale Tongráczovi příslušelo něco nóblejšího, něco fajnovějšího, snad Isidor nebo Štěpán, snad Max nebo Robert.

– Myslím, že se to nedovíme nikdy, řekla jednou Hana, – a i když se za ně provdáme, budeme jim pořád říkat pane poručíku a monsieur le comte.

Této představě se Bětuše smála tolik a tak dlouho, až přiběhla maminka, aby dcery pokárala, že ještě nespí.

Ukázalo se, že měly pravdu i co do obyčejnosti Mezunova, i co dozvláštnosti Tongráczova křestního jména: Mezuna byl prostoprostý Karel, kdežto Tongrácze oslovovali jeho přátelé důstojníci podivně znějícímjménem Ďula, maďarsky to Julius, psáno Gyula. A rozpravy o jménechpokračovaly. Karel je jméno velmi krásné, velmi hrdé, tvrdila Hana – krásné a hrdé, pokud se neznetvořuje zdrobňováním. Karel, toť jméno císařů a králů, ale Karlík, Karlíček, toť nepěkné, dětinské.

– Ach, kdy už mu budu smět říkat Karlíku! povzdychla si Bětuše.

A zase se smály, dlouho, pošetile a blaženě.

V dubnu onoho šestašedesátého roku, jak jsme vylíčili jinde, začaly obzory tmavět zlými mračny, množily se pověsti o nebezpečí války Rakouska proti Prajzům, a když do Hradce Králové přitáhl oddílšanckarálů, jak se říkalo pionýrům, a když začali opravovat a zesilovat opevnění, válečná nálada, kolísavá směs úzkosti a nadšení, posedla město.

Válka, děsivé dobrodružství, v naší zemi dávno už nepoznané, stala se výlučným předmětem všech rozhovorů, ustaly bály, kávové dýchánky se proměnily v debatní kroužky politické, korzo na náměstí zmrtvělo, protože všichni teď chodili procházkou jen na hradby, až dosud zarostlé vysokou trávou. Tam se rozšuměla překotná práce, vojáci vyváželi na náspy hlínu,

27


vytahovali na ně krátká černá děla a obkládali je koši s pískem. Podhradbami zaráželi pionýři palisády a sváželi na most břevna, jimiž měla být

ucpána řeka, aby se voda rozlila po kotlinách a aby se kolem Hradceutvořilo jezero; a měšťané s uctivou bázní okukovali toto kutění, trnuli nad

pyramidami kulí, jež měly nepřítele, až přijde čas, rozmetat a shladit se

zemského povrchu, a utvrzovali se v obecně přijatém mínění, že na nás si

Prušáci vylámou zuby a že kolem nás neproklouzne myš.

Koncem pak dubna velitel hradecké pevnosti přísně zakázal všemcivilistům přístup na hradby; a čtvrtého května se na rozích ulic objevilo ohlášení purkmistrovského úřadu, vyzývající obyvatele, aby město do osmačtyřiceti hodin opustili; kdyby někdo chtěl na vlastní nebezpečí zůstat, buď zásoben potravinami na tři měsíce; smíšená komisí prý půjde od domu k domu, aby se o dostatečné hojnosti těchto zásob přesvědčila. Přituhlo, zavládla přísnost a kázeň, nastávající válka ztratila svou romanticky dobrodružnoutvářnost, a Hradečtí, poděšeni, se počali chystat k útěku.

8

S civilním obyvatelstvem měly být z ohrožené pevnosti přestěhovány

i civilní úřady. Jednoho dne na počátku května doktor Mojmír Vácha, když

se vrátil z kanceláře, sdělil své rodině, že jeho úřad bude přemístěn doTřebechovic nad Dědinou, ale on, Vácha, že do Třebechovic nepůjde,přihodiloť se mu něco nečekaného a výsostně čestného; byl jmenován zástupcem

doktora Münzra, presidenta krajského soudu, a soud ten bude přestěhován

z Hradce do Chrudimi.

– Říká se, že s Münzrem je to vážné, pokračoval, stěží potlačuje výraz své radosti. – Má prý něco ošklivého se žlučníkem a s ledvinami, a to býváobyčejně konec. I když se z toho vykřeše, půjde jistě do penze, a já postoupím definitivně na jeho místo.

Rozestřel ubrousek, zastrčil si jej za límec a hlučně si zamnul ruce, než začal jíst polívku. Obědval sám, protože se vracel z úřadu teprve ve čtyři hodiny, když žena a dcery už byly po jídle.

28


– Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, pokračoval, – kdo se přičiní, toho Bůh odmění, jednou dřív, jednou později, ale odmění ho docela určitě. Nu, co je? Nemáte radost, že váš otec byl vyznamenán vysokým projevem důvěry?

– Máme radost, tatínku, řekla Bětuše způsobně, rychle mrkajíc, abyrozehnala slzy.

– Do Chrudimi se máme stěhovat? řekla Hana pobledlými ústy.

– Ovšem, do Chrudimi, je to snad špatné místo? Už mám toho věčného Hradce právě tak po krk dost, a zrovna tak dost mám těch vašich lajtnantů, už to trvá až hanba dlouho. Dcery nastávajícího presidenta krajského soudu jsou na to příliš dobré, aby se tahaly s oficíry a přiváděly se do lidských řečí, teď z nás bude náramná honorace a vy musíte onačeji hledět na svou pověst! Nejvyšší čas změnit vzduch, tady vás každý zná jak falešný pětník a každý si dovede spočítat na prstech, kolik vám už je let! Co dělá, maminko?

– I balím, když se máme stěhovat, řekla paní Magdaléna. – Pohněte se, děvčata, co tu koukáte jako sůvy z nudlí? Doběhněte na půdu pro typroutěné košíky, ale ne abyste je přitáhly tak, jak jsou, nejdřív na nich utřete prach.

Toho večera Hanin a Bětušin pokojík, v němž se zcela nedávno ještěozývaly důvěrné šplechty a sladké zvuky jejich dvojsmíchů, posmutněl duetem pláče, tichým vzlykotem, který tu v jedné posteli poustal, tu znovu propukl v posteli druhé, tu přešel v zoufalé, štkavé zašeptání „my je už neuvidíme“ nebo „oni si najdou jiné“ nebo „kdybych aspoň byla voják a mohla k čertu padnout ve válce!“ Toto poslední zvolání, rozumí se, bylo z Haniných úst. A bylo věru proč si stýskat, protože oba rozmilí lajtnantíci v posledních dnech jako by se do země propadli, ni slechu, ni vidu po nich, na korzo nechodili, pod oknem se neukazovali, zaneprázdněni asi předválečnou službou, i byly zcela oprávněné stesky truchlících dívek, že se spolu užneuvidí a ani sbohem si neřeknou.

Nazítří měly sestry oči zarudlé a obě ruce levé. Balilo se od časného rána, snímaly se záclony a obrazy, koberce se svinovaly do kotoučů, nádobí se ukládalo do bedny, knihy do pytlů. Maminka se po celý ten časnepřestávala v nejrůznějších variacích podivovat, co krámů se nashromáždilo za těch pár let jejich pobytu v Hradci a odkudže se to všechno vzalo, a v jejích

29


slovech, ač žehravých, se ozýval spodní tón spokojenosti, že má všeho tolik,

tolik že má věcí, aj, tolik šněrovaček a tolik botek obnošených i dosud

dobrých, tolik vějířů a závojů a polštářků a kastrolků a hrnců a špulek aškatulí se zbytky látek, tolik umělých květin a deček a pletacích drátů, a navrch

toho všeho překrásnou klec pro kanára, ač nikdy kanára nechovala.

Odpoledne o půl třetí přiběhl k Váchům poslíček, napohled švícko,přinášeje Haně psaníčko od její učitelky francouzštiny, v němž paní Anna Semjonovna sdělovala své žačce, že se doslechla o jejím nastávajícím odjezdu z Hradce, že tuze lituje, i prosí Hanu, aby jí vrátila ty tři romány, které jí půjčila, a hlavně že by chtěla Hanu ještě jednou vidět a rozloučit se s ní; bude prý doma dnes odpoledne o páté hodině.

– To je strachu o nějaké tři romány, mínila paní Magdaléna, když jí Hana přetlumočila obsah psaníčka. – Jako by jí ty romány chtěla ukrást. Zrovna když máme nejvíc napilno. Paní Anna Semjonovna se nezblázní, když se s ní rozloučí až zítra před odjezdem, až bude všechno zabaleno.

Tím bylo prozatím rozhodnuto, a nepomohla Hanina námitka, že musí své učitelce nejen vrátit knihy, ale zaplatit jí také za poslední tři hodiny, od prvního května. I na to je prý dost času až před odjezdem, a je to učiněná hrůza, co výchova děvčat stojí peněz, a k čemu je to dobré? Stará panna je stará panna, ať umí francouzsky nebo čínsky, a ženy řádně provdané se nikdo nezeptá, umí-li mluvit cizími řečmi a klimprovat na fortepiáno azpívat. Ale to nic, ať se Hana s Bětuší nermoutí, co se nepovede v Hradci, povede se v Chrudimi, když tatínek povýší na toho presidenta. Nemají to napsáno na tvářičkách, jaká hrůza let jim už je, jsou pořád ještě hezké jako májové sluníčko, holubičky její, a chrudimští mládenci snad nebudou tak nároční jako Hradečáci.

Hana slyšela, ale nevnímala tuto řeč, všední jako ty staré spodničky, jako ty seprané lajblíky, jako ty otcovy spravované ponožky, jež s matkou asestrou ukládala do košů, a jen přemítala o psaníčku paní Anny Semjonovny. Věděla, že učitelka ji nevolá proto, že se bojí o své francouzské romány nebo o honorář za tři lekce, a že za jejím vzkazem se něco skrývá; a tušila co.Tongrácz, Tongrácz; ozvuk tohoto jména zněl do taktu jejího rozbušeného srdce, takže věci jí padaly z rukou, a když ji maminka poslala do komory pro klubko špagátu, ona sice poslechla, ale než do komory došla, už zapomněla,

30


proč tam vlastně byla vyslána, klubko špagátu se jí vykutálelo z paměti.

A co se toto dělo v oblasti jejího citu, utkvěle kombinovala rozumem, jak

by to jen bylo možné, že by Tongrácz byl navázal spojení s AnnouSemjonovnou a že by se její dobrá učitelka byla uvolila posloužit mu zaprostřednici. Možné to není, uvažovala, neboť Tongrácz Annu Semjonovnu nezná.

Naproti tomu je docela dobře možné, je to dokonce pravděpodobné,protože Tongrácz mě miluje, a jak známo, láska překonává každou překážku.

Nezná Annu Semjonovnu osobně, ale ví z našich rozhovorů, že má učitelka

je Ruska, a ruská učitelka řečí je v celém Hradci Králové jen jedna.

Takto Hana přemýšlela, a čím víc přemýšlela, k tím pevnější docházela jistotě, že u Anny Semjonovny na ni čeká Tongrácz, že jí chce s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist