načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Císařové snů -- Příběh drog v devatenáctém století - Mike Jay

  > > > > Císařové snů  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Císařové snů -- Příběh drog v devatenáctém století
Autor:

Ještě před sto lety si mohli lidé zajít do lékárny pro jakékoliv množství různých nakopávačů a srážečů ve formě lektvarů, tonik či prášku, které obsahovaly různé koncentrace ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 215
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Pavel Sojka
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1200-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ještě před sto lety si mohli lidé zajít do lékárny pro jakékoliv množství různých nakopávačů a srážečů ve formě lektvarů, tonik či prášku, které obsahovaly různé koncentrace opia, kokainu nebo konopí. Tato skvělá kniha nám říká, jak jsme z tehdejší reality dospěli k té dnešní; a také co tomu všemu předcházelo. Mike Jay odhaluje kořeny psychoaktivního požitkářství jednadvacátého století a přináší čerstvý pohled na popisy užití konopí a opia od velikánů, jako byli Baudelaire a Coleridge.

Předmětná hesla
* 19. století
Drogy
Užívání drog -- 19. století
účinky drog
Zařazeno v kategoriích
Mike Jay - další tituly autora:
Císařové snů -- Příběh drog v devatenáctém století Císařové snů
Jay, Mike
Cena: 257 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
CÍSAŘOVÉ SNŮ
Příběh drog v devatenáctém století
MIKE JAY
Emperor of Dreams: Drugs in the 19th century
přeložil Pavel Sojka
translation © Pavel Sojka, 2015





copyright © Dedalus 2001, 2011
ISBN 978-80-7511-202-6
Z anglického originálu (druhé revidované vydání)
Emperor of Dreams: Drugs in the Nineteenth Century
vydaného nakladatelstvím Dedalus v roce 2011
přeložil Pavel Sojka
Jazyková redakce Tereza Houšková
Odpovědný redaktor Antonín Petr
E-kniha purehtml.cz
Vydalo nakladatelství Volvox Globator,
Štítného 17, Praha 3 – Žižkov, jako svou 1057. publikaci
Vydání první
Praha 2015





Adresa knihkupectví:
Volvox Globator, Štítného 16, Praha 3 – Žižkov, 130 00





















O autorovi





Mike Jay má za sebou rozsáhlé dílo na téma historie vědy a
lékařství, a je čelným odborníkem na drogovou problematiku
napříč kulturami a dějinami.
Mezi tituly o drogách, které sám napsal, se řadí
Artifical Paradises: A drugs reader (Umělé ráje: Drogová
čítanka, 1999); The Atmosphere of Heaven (Nálada v nebi,
2009), která vypráví příběh objevení rajského plynu; a High
Society: Mindaltering drugs in history and culture (Vysoká
společnost: Psychotropní drogy v dějinách a kultuře, 2010),
která byla vydána u příležitosti veliké výstavy na toto téma v
muzeu Wellcome Collection v Londýně.
Zásadní články o drogové literatuře a historii z
jeho pera se objevily v periodikách The Guardian, Telegraph,
London Review of Books, Boston Globe a Notes and Records
of the Royal Society. Je zplnomocněncem Nadace pro změnu
drogové politiky a členem redakce časopisu o závislostech





Drugs and Alcohol Today (Drogy a alkohol dnes).
Jeho webová stránka je http://mikejay.net





Předmluva k novému
vydání





Tato kniha byla jedním z mých prvních průniků do historie
drog. Během deseti let od prvního vydání jsem se k námětu
mnohokrát vracel a ve světle svých následných průzkumů
jsem využil příležitosti a text revidoval. Opravil jsem některé
faktografické údaje, tu a tam jsem přihodil něco
společenského a životopisného kontextu, a přehodnotil
některá tvrzení. Většina z těchto úprav je nepatrná, ale jejich
celkový dopad je (alespoň pro mne) ku prospěchu četby.
Také jsem doplnil nový materiál velkého významu, který v
mezidobí vešel ve známost: některý vzešel z mých vlastních
průzkumů a jiný z práce ostatních v oněch posledních deseti
letech. Kulturní a literární historii drog se v tomto období
podařilo ještě více objasnit: byly otevřeny mnohé nové oblasti
zkoumání a mnoho paradigmat se proměňuje. Některé z
těchto nových zdrojů zmiňuji v rozšířené bibliografii.
Také vývoj v současné drogové kultuře vrhá nové





světlo na minulost. Vzorce konzumace drog jsou stále
komplexnější a skrze stále globalizovanější a informovanější
subkulturu se šíří nové substance. Například oxid dusný se v
posledním desetiletí etabloval jako rekreační droga
způsobem, který rekapituluje jeho použití coby legrácky
„rajského plynu“ na začátku devatenáctého století; výskyt
ketaminu, disociačního anestetika, nyní široce používaného
pro nemedicínské účely, napovídá nové náhledy na
experimentální používání éteru nebo chloroformu ve
viktoriánské době. Současný překotný vývoj je jakousi
připomínkou, že to, jak pohlížíme na minulost, je třeba stále
korigovat.
Také obecná stanoviska širší společnosti zažila
významný posun. Když tato kniha vyšla poprvé, historii drog
většinou psali lékaři nebo historikové s malým zájmem o to,
jaké jsou subjektivní dopady drog, nebo o to, jaké kultury se





kolem nich formovaly. Nemedicínské používání spadalo pod
rámec „zneužívání drog“ a pohlíželo se na ně buď jako na
patologické chování (závislost) nebo na problém zločinnosti a
veřejného zdraví. V důsledku toho jsem cítil povinnost
polemizovat s tímto ortodoxním přístupem způsoby, jež se
nyní jeví jako bezdůvodné. Tyto starší přístupy (které dnes
někteří akademici označují s okázalým pohrdáním za
„narkofobickou úchylku dvacátého století) byly do značné
míry přepsány novými pracemi, které se více zajímají o
poznatek drogové zkušenosti a berou v potaz skepticismus
široké veřejnosti vůči zbožné protidrogové kampani a
propagandě našich současných politiků. Pokud se bude tento
revidovaný text jevit jako méně polemický, není to proto, že
by se mé názory staly méně radikálními; prostě jsou jen dnes
běžnější.
Září 2011





Úvod





Stejně jako většina lidí jsem vyrůstal v přesvědčení, že drogy
jsou téma bez minulosti. Téměř všechno, co mne učili nebo
co jsem četl či viděl v televizi, nutně vedlo k závěru, že je to
něco nového, mor zavlečený do společnosti hipíky v
šedesátých letech. Tu a tam se opona poodhrnula do starší
doby, aby zjevila viktoriánská opiová doupata, nebo snad
užívání toxických a otupujících rostlin primitivními národy.
Nicméně vše mělo vyvolat názor, že drogy, byť v minulosti
existovaly, byly vždy ilegální – alespoň od chvíle, kdy se
společnosti vyvinuly dostatečně na to, aby si nastavily
smysluplné zákony. Tyto látky vždy existovaly pouze ve stínu
civilizací a žádná slušná osoba, s výjimkou lékařů a policie,
do jejichž jurisdikce spadaly, se o ně nezajímala.
Od šedesátých let tento názor revizionisté silně
zpochybňovali, jenže alternativní historie, kterou vytvářeli, má
tendenci se zaměřit na vzdálenou minulost: vyřazení drog ze





západní kultury připisuje snahám katolické církve nebo
alkoholem nabuzeným válečníkům Římské říše. Přesto
existuje období ne tak dávné, které dokládá, že nápad
postavit drogy mimo zákon je z doby velice nedávné a datuje
se ani ne století zpět. V roce 1900 mohl kterýkoliv ctihodný
občan vejít do lékárny v Británii, Evropě nebo Americe a
zakoupit marihuanové cigarety nebo hašišovou tinkturu již
namíchanou s extraktem opia; mohli si vybrat mezi čistým
kokainem nebo masivně propagovanými řadami pastilek,
bonbónů, vína nebo čajů; mohli si objednat exotická
psychedelika, jako je meskalin, nebo bez receptu koupit
morfin a heroin, a spolu s tím i příruční stříkačky a injekční
sady.
Z pohledu historie to bylo teprve včera, a přesto o
tomto nedávném dění slyšíme z obou stran této vyhraněné
debaty velice málo. Pro neoficiální kulturu šedesátých let – či





alespoň pro její skalní příznivce a hlasatele – bylo důležité
zdůrazňovat, že jejich generace byla první, která drogy
objevila, a že tento objev znamenal nebývalý, dokonce
evoluční posun v lidském vědomí. Jejich oponenti na druhé
straně barikády se k této nové rétorice více než radostně
připojili: umožnila jim vyzdvihnout bezpříkladnou hrozbu,
kterou drogy představovaly, a naléhavou potřebu nasadit
příslušné finance a zákony, aby otočili směr dějin.
A přece během celé vlády královny Viktorie a v
době největšího rozmachu impéria – období mnohdy
považované za zlatý věk naší civilizace – byl Západ těmito
substancemi zaplaven; vlastně teprve když se začal hroutit
sen o impériu, vzniklo hnutí za zpochybnění jejich legálnosti.
Záznamy Humphryho Davyho o jeho experimentech s oxidem
dusným z roku 1800 předznamenaly počátek moderní
zkušenosti s drogami a Confessions of an English Opium





Eater (Zpověď anglického poživače opia) Thomase De
Quinceyho z roku 1821 uvedla zkoumání jejich účinků do
všeobecného povědomí. Nicméně snaha drogy zakázat
začala v mezinárodním měřítku nabývat na síle až po roce
1900 a až do roku 1921 trvalo, než byly plně zakotveny v
britských zákonech. Století, které předcházelo, a které je
většinou považováno za éru morální bezúhonnosti a
společenské kázně, by se také dalo nazvat „Legalizace drog:
Prvních sto let“.
To je století, na které se zaměřuje tato kniha, a
jejím cílem je vystopovat původ drog, jež se v té době na
Západě objevily. Jak se tyto látky, které jsou dnes zdrojem
pokoutního, multimiliardového globálního fenoménu, poprvé
dostaly do moderního světa? Kdo byli první lidé, kteří zažili
jejich účinky, jak se tyto účinky původně vykládaly a jak se
ony látky rozšířily mezi lidmi? Mým prvotním motivem pro





tento průzkum byl prostý úžas, že se tyto průkopnické příběhy
vyprávějí tak zřídka: toto je první pokus v anglickém jazyce
vylíčit je komplexně do všech podrobností. Nejenže jsou tato
první setkání s nimi zásadní pro to, abychom porozuměli
podstatě drog i tomu, jak a proč je lidé užívají, ale rovněž
sledují přebohatou žílu příběhů průzkumníků, utajené historie
a podivných událostí, které společně poskládají alternativní,
halucinační příběh celého devatenáctého století.
Ony příběhy, ve kterých hrají zmíněné drogy
hlavní roli, jsem si dohledal a sledoval jejich příchod i
pikareskní šíření světem, který byl pro drogy stejně nový, jako
byly ony pro nás. Objevení drog v období od roku 1800 do
roku 1900 se v rozličných proměnách odráželo v umění,
vědě, obchodu i společnosti a tyto oblasti mohutně
podporovalo novými prožitky rozšiřujícími mysl, které –
groteskní či hlubokomyslné, odvážné či pomatené –





opakovaně demonstrovaly, že lidské vědomí může obsahovat
dimenze, o kterých se mu předtím ani nesnilo. Většina
dosavadních historických prací o drogách v devatenáctém
století se pramálo zajímala o vize či subkultury, které vznikly v
souvislosti s drogami, a místo toho se soustředila na procesy,
jako je zásobování, komodizace, vnímání ze strany veřejnosti
a zákonná omezení. To všechno jsou důležité prvky příběhu,
ale mým záměrem při psaní této knihy je také vytvořit obraz
subjektivního světa, který každá jednotlivá droga otevírá, a
přiblížit, jaký význam to mělo pro lidi, kteří si ji vzali. Bez
tohoto úhlu pohledu se dají výpovědi uživatelů drog v
devatenáctém století příliš snadno odmítnout jako
požitkářské, poblouzněné nebo patologické; naopak díky
němu si uvědomíme, kolik odvahy – nebo silného
sebevědomí – bylo zapotřebí, aby člověk tyto nové stavy
mysli neodmítl, ale dál je zkoumal, pokusil se je vysvětlit





okolnímu střízlivému světu a hledal pro ně nové úlohy –
vědecké či básnické, lékařské či společenské.
Drogy, jak v jejich viditelné podobě exotické
komodity, tak v jejich soukromé roli spouštěčů alternativního
vědomí, jsou svázány s mnoha důležitými tématy
devatenáctého století. Jak se věda vyvíjela, poskytly drogy
nové nástroje k bádání v tajemstvích mysli, a nová nebezpečí,
když medicína zápolila s temnými paradigmaty duševních
onemocnění a degenerace. Drogy objevené v době
koloniálního rozmachu se staly globální ekonomickou silou,
devastující zbraní ve válkách o svobodný obchod a čím dál
větším symbolem strachu, že Západem podmaněné kultury
mohou najít způsob, jak se pomstít a zotročit si své
porobitele. Ve světě umění a myšlení se drogy zjevily z
osvícenecké snahy pochopit, jak pracuje mysl, v romantickém
či transcendentalistickém hledání neměřitelné subjektivní





pravdy, a posléze v oslavě iracionálna a sil nevědomí na
konci století. Proto by nebylo přesné nazvat tuto knihu historií
vědy ani odbornou příručkou ani společenskými dějinami, ale
je to kombinace všech zmíněných a dalších průzkumů
vezoucích se na širším proudu rozvíjejícího se myšlení.
Následná drogová prohibice dává mnohým (byť
nikoli všem) příběhům z této knihy klasickou tříaktovou
strukturu. V prvním aktu je droga objevena a její originalita a
užitek je oslavován; v druhém aktu uprchne z laboratoře a
podstoupí svou osobitou cestu postranními uličkami
společnosti devatenáctého století; ve třetím aktu se spojí
všechny síly ve snaze ji zneškodnit. Čtěte to, samozřejmě,
jako příběh o Frankensteinovi. Jenže konečná stanice v
žádném případě neznamená, že příběh je u konce, a samo o
sobě nám toto rozuzlení říká pramálo o výjimečném příběhu
předminulého století. Během devatenáctého století byly drogy





oslavovány lékaři jako vrcholné výdobytky moderní doby a
velebeny umělci a filozofy jako klíč k transcendentálním
světům nad rámec náboženství; propagovány lékaři jako
řešení krizí moderního života, a démonizovány politiky jako
původci temných konspirací proti samotné civilizaci. A
především, tehdy stejně jako dnes, stále více obíhaly mezi
obyčejnými lidmi, a přitom se postupně vyvíjel folklór ohledně
jejich pozitivních a negativních účinků, jejich užívání a
zneužití. Tito lidé bedlivým okem sledovali své státní aparáty,
které s rostoucími pravomocemi hledaly cestu, jak je
kontrolovat a eliminovat.
Chtěl bych poděkovat mnoha lidem za čas, podporu a pomoc
s poznámkami a dotazy. Jsou to: Miranda Bennionová, John
Birtwhistle, Mike Blackburn, Sam Bompas, Louise Burtonová,





Paul Cheshire, Bal Croce, Edward Feathestone, Juri Gabriel,
Nicholas Goodrick-Clarke, Anthony Henman, Robert Irwin,
Jimmy Kempfer, Danny Kushlick, Gary Lachman, Eric Lane,
Marie Laneová, Howard Marks, John Marks, Antonio Melechi,
Barry Milligan, Michael Neve, Russell Newcombe, Charles
Peltz, Steve Rolles, Richard Rudgley a Sophie Stewartová.





Ó! Jaký to skvělý balónek!
Oxid dusný





Na Štěpána roku 1799 se dvacetiletý chemik Humphry Davy
– později známý jako Sir Humphry, vynálezce hornické lampy,
prezident královské chemické společnosti a despotický génius
britské vědy – svlékl do půl těla, vložil si teploměr do podpaží
a vstoupil do utěsněného boxu, speciálně vytvořeného
inženýrem Jamesem Wattem k inhalaci plynů, přičemž
požádal lékaře Roberta Kinglakea, aby dovnitř vpouštěl
každých pět minut dvacet kvartů (kvart = asi 0,1 litru) oxidu
dusného tak dlouho, dokud dokáže zůstat při vědomí.
Experiment se udál ve svítilnami osvětlené
laboratoři Institut pneumatiky ( Institut pneumatiky, lékařské
zařízení v Bristolu v Anglii (1799–1802) studující lékařské
účinky plynů.) jako součást ambiciózního a kontroverzního
lékařského projektu, do kterého byl mladý Davy přibrán jako
laboratorní asistent. Začalo se s ním předchozí měsíc v
Hotwells, zchátralém lázeňském městečku na úpatí Avonské





rokle nedaleko Bristolu. Hotwells byl původně postaven, aby
konkuroval sousednímu Bathu, ale coby shluk levných klinik a
zařízení pro zázračné vyléčení, které nabízely vodoléčbu a
mesmerismus lidem v posledním zoufalém stádiu souchotin,
postupně ztrácelo na významu; jenže Institut pneumatiky byl
nový příchozí s revolučními ambicemi. Jeho zakladatel,
brilantní, avšak nekonformní lékař Thomas Beddoes, věřil, že
nové plyny, se kterými on a jeho asistent experimentovali,
mají poprvé v historii moc založit léčbu jedné z
nejsmrtelnějších nemocí na skutečně vědeckém základě a
přitom změnit medicínu jako vědu.
Davy připravil uprostřed laboratoře chemickou
reakci: dusičnan amonný bublal v zahřívané baňce a
uvolňující se plyn se shromažďoval v hydraulickém měchu,
načež unikal skrze vodu do sběrného tanku, ze kterého se
plnil utěsněný box. Po hodině a čtvrt, což byla odhadovaná





doba, kdy se jeho tělo plně nasytí, Davy vystoupil z boxu a
pokračoval v inhalaci dalších dvaceti kvartů plynu z několika
olejem napuštěných zelených hedvábných balónků.
Když byl Davy usazen do boxu, zhluboka dýchal a
cítil účinky plynu, se kterými se seznámil během mnoha svých
předchozích pokusů, jelikož je objevil už v dubnu téhož roku.
První dojem byl jeho kuriózně neškodná nasládlá příchuť,
kterou po další inhalaci následoval jemný tlak v hlavě. Během
dalších třiceti vteřin se pocit jemného, do hloubky jdoucího
tlaku rozšířil do prsou a konečků prstů na rukou a na nohou.
To bylo doprovázeno energickým výbojem radosti a
postupnou změnou vnímání světa kolem. Objekty nabývaly na
zářivosti a jasnosti, jejich perspektiva se poklidně měnila a
vnímaný prostor ve stísněném boxu se rozšiřoval a nabíral
nepoznaných dimenzí.
Pod vlivem největší dávky oxidu dusného, jakou si





kdo kdy vzal, se v něm nyní jeho účinky vzdouvaly k výšinám,
o kterých se mu před tím ani nesnilo. Začal slyšet fantasticky
přesně: dokázal rozlišit každý zvuk v místnosti, a jak se
soustředil na změť zvuků znějících jeho hlavou, uvědomil si,
že slyší zvuky daleko nad rámec místnosti – nekonečný a
vzdálený kosmický hukot, vibrace samotného vesmíru. V jeho
zorném poli se objekty kolem něj dělily na zářící fragmenty
světla a energie. Cítil, jak se v něm plyn šíří a nafukuje ho v
něco, co dalece přesahuje onoho člověka, kterým byl před
hodinou. Zlehka se vznášel k novým světům, o jejichž
existenci neměl tušení. Celá ta zkušenost byla svým
způsobem neodolatelně legrační: měl „velké nutkání se smát“,
jak se všechny jeho smysly snažily maximálně využít své
nově nalezené svobody.
Jak se před ním otevíraly tyto nové sféry
zkušenosti, Davy najednou „ztratil veškerý kontakt s vnějším





světem“, síly měnící jeho vědomí zatlačily do pozadí
dvourozměrnou hru stínů v laboratoři kolem něj. Nyní mu
myšlenky a představy probíhaly vědomím bleskovou rychlostí:
„jasně viditelné obrazy“ se mu hnaly hlavou v rychlém sledu,
odhalujíce vzorce a spojení předtím nepoznané. Procházel
bouří záblesků poznání, nápady přicházely průrvami mezi
jiskřičkami a osvěcovaly širší pochopení vesmíru, než jaké
kdy zplodily jak jeho věda, tak jeho smysl pro poetično.
Vdechovat ten plyn bylo prostě doslova inspirativní.
Po nekonečné chvíli Davy ucítil, jak mu někdo
snímá ze rtů balónek, a začal vnímat, že se nad ním s
výrazem starostlivého lékaře sklání doktor Kinglake. Pohled
na kolegu, který se mu naskytl v momentě vrcholu jeho
vesmírné pouti, v něm vyvolal mohutnou vlnu různých pocitů.
Zprvu pocítil rozhořčení, že pouhý smrtelník učinil rozhodnutí
sejmout balónek s plynem – rozhodnutí z neznalosti





neprozkoumané krajiny, kterou Davy právě cestoval. Dalším
byla nepřekonatelná nadřazenost vůči tomuto komickému
vykonavateli, který se piplal s plynovými sáčky a lékařským
přístrojem, aniž by měl sebemenší potuchy o překrásném
novém světě, před jehož branami se právě ocitl. Když si
uvědomil svoji situaci, pokusil se zformulovat větu, která by
shrnula vše, co zažil během té nemožně krátké chvíle, kdy byl
myslí vzdálený. Bylo to jako zkoušet vtěsnat oceán do malého
šálku: čím více se snažil vyjádřit, co viděl, tím více cítil, že se
mu to celé vzdaluje a vrací zpět do dimenze, ze které se
právě vrátil. Davy přecházel místností sem a tam ignoruje vše
kolem a pokoušel se uchopit esenci toho, co se mu právě
přihodilo, než se mu to úplně vytratí z hlavy. Asi po minutě či
dvou se obrátil ke Kinglakeovi a oslovil ho „co
nejpřesvědčivěji a s tak vizionářským patosem“, jaký jen
dokázal nasadit:





„Není ničeho, jen myšlenek!“ prohlásil. „Vesmír se
skládá z dojmů, idejí, rozkoše a bolesti!“
Pro mnohé z průkopníků vědy je „heuréka“, která je
proslavila, výsledkem ohlédnutí zpět, hezký příběh, vytvořený
teprve poté, když bylo oficiálně uznáno, že je jejich objev
významný. Ne tak v případě Humphryho Davyho. Jeho
experimenty s oxidem dusným, jež kulminovaly v posledních
dnech osmnáctého století, otevřely cestu novému způsobu
vědeckého bádání a odměnou bylo nové vidění, které změnilo
vědu pro celé další století.
Psychotropní látky nebyly ničím novým: v době
Davyho experimentu bylo známo, že lidé berou omamné
rostliny za tímto účelem odnepaměti. V Mexiku se každoročně
vydávají Huicholové za sběrem kaktusu peyotlu; v





náboženském kultu Bwiti v Africe podstupovali mladí muži
obřad dospělosti žvýkáním kořene ibogy; na celém arktickém
severu, od Laponska po Sibiř, používali šamani pro svoje
extatické spirituální seance muchomůrku červenou. Avšak
Davyho experimenty znamenaly počátek radikálně nového
přístupu k drogám a jejich transformačním účinkům na mysl.
Čistý oxid dusný, látka, která se v přírodě nevyskytuje, byl
znám teprve několik let a jeho účinky na vědomí byly zcela
neprozkoumané. Nikdy předtím nebyla psychotropní
chemikálie záměrně konzumována, nejdříve svým objevitelem
a poté skupinou báječných vědců, filozofů a básníků, a
systematicky zkoumány její účinky. Přicházeli s tvrzením, že
tak jako je vědeckým pokrokem přetvářen hmotný svět, může
věda měnit parametry vnitřních možností člověka.
Jakkoliv opojný byl cíl, Davy ho dosáhl věcným
vědeckým výzkumem. Výzkum drog byl do té doby snůškou





faktů a iluzí, příběhy snů a vidin, iluzí a šílenství, tajemství a
elixírů, kompendiem jedů a lidového bylinářství, moralistické
hry na ďábla a Boha. Ovšem Davy a Thomas Beddoes
izolovali plyn empirickou metodou: bádání, opakování,
opatrné ořezávání vnějších faktorů, dokud nebyla osnova
příčiny a následku jasně viditelná. Syntetizovali jej v
kontrolovaném prostředí a pečlivě testovali jeho vlastnosti a
to, jak se chová: na mrtvé a živé tkáni, na zvířatech a
nakonec sami na sobě. Když se ho Davy z hedvábného vaku
poprvé nadechl, přesunul oblast svého bádání z laboratorního
přístroje před sebou do vnitřní laboratoře své vlastní mysli.
Ovšem učinit tento skok vyžadovalo spojení minimálně tří
disciplín, jež oba, Beddoes a Davy, náhodou zvládali na
výbornou: chemii, lékařství a poezii.





Humphry Davy se nejvíce proslavil jako chemik a jako chemik
vstupuje do tohoto příběhu. Vyrůstal v provinčním
zapadákově Penzance na nejzápadnějším výběžku
Cornwallu, malé rybářské, hornické a pašerácké komunitě,
která byla tak vzdálená hlavním proudům britského veřejného
a vědeckého života, jak to jen bylo možné. Mezi jeho místními
rádci převládali konzervativní členové komunity, pro které
byla kariéra lékaře vhodným a dosažitelným způsobem, jak
vstoupit mezi střední třídu; ale Davyho táhl přirozený talent k
rychle se vyvíjející moderní disciplíně chemii, kterou zvládl na
pozoruhodné úrovni pomocí dvou jednoduchých učebnic. V
nich se mluvilo o oddělení plynů jako o jednom z nedávných
objevů, které přepisují moderní chápání světa. Francouzský
chemik Antoine Lavoisier izoloval kyslík v roce 1775, tři roky
před Davyho narozením; jeho bádání prokázalo, že kyslík
nejen umožňuje látkám hořet ve vzduchu, ale také veškeré





životodárné procesy.
Izolovat kyslík se podařilo zároveň s objevem
různých dalších plynů, včetně oxidu dusného, který poprvé
izoloval (ačkoliv ne inhaloval) úžasný chemik a
experimentátor Joseph Priestley v roce 1774. To následně
upoutalo pozornost amerického chemika Samuela Lathama
Mitchilla, jehož teorií bylo, že to je temný protějšek kyslíku,
hrozivá látka, jež přináší smrt, zatímco kyslík přináší život. Je
to oxid dusný, hlásal Mitchill, co je příčinou vzniku chorob a
rozkladu: neviditelná infekce, všudypřítomná v malých
koncentracích, která rozkládá tkáně a podporuje hnilobné
procesy. Dal mu přezdívku „Septon“, „Velký škůdce“ – a jako
poctu básníkovi a vědci Erasmu Darwinovi popsal jeho účinky
ve verších:
„Chmurný Septone, jenž moc škodit máš,





ten živočišný strojek ty nám poroucháš.“
Když se Davy setkal s Mitchillovou teorií, nebylo mu ještě
devatenáct; od samého počátku se mu nezdála a dělal vše,
aby ji vyvrátil. Oxid dusný syntetizoval, otestoval ho na
zvířatech a brzy prokázal, že ačkoliv oxid dusný bez kyslíku
nepodporuje život, není o nic víc hnilobotvorný než samotný
vzduch a že i bez oxidu dusného je vzduch vhodným
prostředím pro rozklad tkáně. Byl si tak jistý svými závěry, že
se sám údajně smrtelného jedu nadechl, byť ještě nebyl
dostatečně zvídavý, aby vdechoval dál.
Přibližně v tu dobu se o mladého génia začal
zajímat jediný člověk v oblasti, který mu mohl nabídnout
alternativu k vážené, ale jednotvárné kariéře provinčního
lékaře: jistý inženýr jménem Davies Giddy, jenž studoval
chemii na Oxfordu pod vedením rezidentního univerzitního





specialisty dr. Thomase Beddoese. Vědom si toho, že
Beddoes hledá laboratorního asistenta pro svůj nový podnik,
Institut pneumatiky v Bristolu, Giddy pro tuto pozici doporučil
Davyho.
Spolupráce s Beddoesem vyžadovala, aby do hry
s experimenty s oxidem dusným vstoupila druhá disciplína:
medicína. Dokud Davy experimentoval s plynem pouze jako
chemik, nijak si nepohrával s myšlenkou, že by do pokusů
zapojil svoje tělo. Jenže Beddoes nebyl jen vedoucí autoritou
na novou chemii, ale také lékař, který aplikoval nedávno
objevené plyny lidským subjektům za účelem hledání nových
léčebných postupů. Podle něj měly nové plyny stejně zásadní
význam pro medicínu jako pro chemii.
Po několika letech výuky chemie na Oxfordu
Beddoes v roce 1793 na svoje místo rezignoval. Jako výřečný
politický reformátor uvítal v roce 1789 Francouzskou revoluci,





a právě když se schylovalo ke krveprolití a válce s Británií,
napsal řadu prorevolučních brožur, které z něj v očích
oxfordského vedení učinily politicky nežádoucí osobu. Jenže
jeho reformátorský zápal se neomezoval jen na politiku:
vskutku, ohniskem jeho houževnatého zájmu byla medicína.
Nastoupil na lékařskou fakultu Edinburské univerzity, ale po
čase pocítil hlubokou skepsi ohledně způsobu, jakým se jeho
profese provozovala. Převážná většina lékařů raději
ošetřovala příznaky, než aby hledala nové způsoby léčby, a
věnovala se bohatým na úkor většinové společnosti.
„Nemocní a skleslí chudí“, jak jim říkal Beddoes, byli trvale
špatnou vizitkou záměrů moderní medicíny, a ulehčit trápení
právě jim byla jediná činnost, jež si zasloužila nálepku
„progresivní“.
Existoval ovšem jeden lékařský směr, který
Beddoese nadchl: „brunonianský“ systém, který vyvinul





skotský lékař John Brown. Brown stejně jako Beddoes
studoval v Edinburgu, ale po dokončení studií rozhodně
odmítl klasické lékařství a vymyslel alternativu, která
ortodoxní medicínu odmítala jako přežitou. Bez ohledu na to,
jak byly medicínské teorie sofistikované, byly omezené
počtem v praxi využitelných efektivních léčebných metod –
těch existovalo jen velice málo. Brownův systém od základu
přestavěl léčebnou metodu tím, že začal s hrstkou terapií,
které skutečně fungovaly, a podle toho nemoci klasifikoval. To
ho vedlo k ohlášení co možná nejjednoduššího schématu. V
jeho systému byly všechny nemoci charakterizovány
nadměrnou nebo nedostatečnou stimulací centrální nervové
soustavy; léčba by tudíž měla buď stimulovat oslabený
systém, nebo zklidnit systém nadměrně stimulovaný.
Klasickým povzbuzovacím prostředkem byl alkohol; klasickým
sedativem opium.





Brunoniánský systém nabízel kompletní renovaci
nastupující lékařské vědy, přičemž cílem bylo vrátit léčebné
metody zpět do rukou lidí. Diagnóza a předpis byly více
postavené na selském rozumu a útlé brunoniánské příručky
se staly konkurencí pro rostoucí šiky lékařů. Většina z nich ho
považovala za pochybný kult bez medicínského základu, ale
pro Beddoese to byl přes všechna nezpochybnitelná
zjednodušení jediný systém, který nabízel praktický základ,
na němž se dalo stavět. Bylo potřeba rozšířit okruh léčebných
metod: objevit další brunoniánské stimulanty a sedativa,
vysledovat jejich účinky a určit jejich využití. Ještě před
odchodem z Oxfordu se Beddoes věnoval výzkumu využití
kyslíku v medicíně a po odchodu se tímto projektem rozhodl
zabývat naplno.
Dnes bychom Institut pneumatiky nazývali
laboratoří experimentální medicíny; v roce 1793 to však byl





bezprecedentní projekt. Plyny, stále ještě označované za
„nepřirozené“, či umělé „vzduchy“, byly novinkou a pro většinu
lidí záhadou: neviditelné, nedefinovatelné, byly předmětem
mnoha fantastických teorií. Jejich aplikace do medicíny byla
sporná, stejně jako jakýkoliv pokus na lidech, a to, že projekt
měli v rukou brunoniáni, mělo za následek, že pro lékařské
instituce byl nanejvýš nevěrohodný. Beddoes požádal o
finance Královskou společnost, ale její prezident Sir Joseph
Banks odmítl nejen přispět, ale dokonce zavrhl i jakékoliv
spojení názvu Společnosti s projektem. Nakonec se
Beddoesovi dostalo financí a podpory nikoliv od vědeckých a
velkoměstských elit, ale od provinčních továrníků, opozičníků
a nekonformních lidí, jako byli James Watt a dynastie
Wedgewoodů, majitelů továren na porcelán.
Institut pneumatiky sloužil jako laboratoř i
nemocnice, naplňoval Beddoesův hlavní pokyn léčit chudé a





zároveň bádat a vyvíjet nové léky a vytvářet publicitu revoluce
i v lékařství, již doufal nabídnout. Davyho talent pro chemii byl
nyní okšírován lékařským programem, kde byly nově
syntetizované plyny nejdříve otestovány na zvířatech a potom
na lidských subjektech. Oxid dusný byl prvním ze „vzduchů“,
které vytvořil během dubna 1799, kdy opakoval své rané
experimenty z Penzance, ale tentokrát s novým zájmem o
jeho účinky na lidský organismus. Když si poprvé naplnil plíce
plynem, cítil předehru přicházející intoxikace – „slabou
malátnost“ a „neobvyklý pocit plnosti v hlavě“. Tyto příznaky
brzy pominuly, ale tentokrát v Davym probudily zvědavost, jež
měla více než jen léčebnou motivaci, a on požádal dr.
Beddoese, aby společně podstoupili další, ještě intenzivnější
pokus. Když si Davy ze zeleného hedvábného váčku naplnil
plíce, poprvé pocítil „ten navýsost příjemný pocit vzrušení v
prsou a končetinách“, který předznamenal stoupající vlnu





fyzické energie a záchvat euforie, při němž skotačil a halekal
po celé laboratoři.
Davyho a Beddoesova zvídavost ohledně
psychoaktivních účinků plynu byla posilněna jejich společným
zájmem o třetí disciplínu: poezii. Beddoes byl nadšeným
básníkem, což bylo umění, které proslavilo jeho syna
Thomase Lovella Beddoese. Byl také osobním lékařem
Samuela Taylora Coleridge a přispíval do Coleridgeova
časopisu The Watchman. Mezi Beddoesovy chráněnce patřil
rovněž Coleridgeův blízký přítel a spolupracovník Robert
Southey, který se velice spřátelil s Davym, pro něhož byla
poezie stejně silnou vášní jako chemie: když jako dítě zrovna
nebyl v laboratoři, byla jeho největší radostí deklamace
vlastních veršů o divoké přírodě z cornwallských útesů a
skalních výběžků. Pro tuto novou generaci básníků byla věda
revolučním spolucestovatelem na jejich umělecké cestě,





přírodu otevírala zkoumání skrze způsoby, jež jim byly
nejbližší. Obzvláště Coleridge rád poprvé používal vědecká
přirovnání: například popsal někoho ve stavu plamenného
vzteku jako „plného flogistonu“ a později navštěvoval Davyho
přednášky v Londýně, „aby si doplnil zásobu metafor“. Také
vytrvale používal termín „psychosomatický“, který se dobře
hodil na mnohé z jeho vlastních bolestivých stavů.
V době, kdy se poprvé poznali, se Davy, Coleridge
a Southey do hloubky zabývali tím, že podstatu přírody
podrobili dvojímu zkoumání – vědou a poezií. Jako děti byli
uneseni klasickými mýty a Pohádkami tisíce a jedné noci a
všichni byli okouzleni sny a vizemi až do smrti. Tito básníci
vzhlíželi k vědě, aby jim poskytla nový jazyk pro myšlenky
dříve slovy nevyjádřitelné; Davy se inspiroval vědou, aby
mohl vyjádřit vznešené a komplexní vize, jež mu zjevily
vědecké metody. Coleridge později prohlásil, že Davy byl





„otcem a zakladatelem filozofické alchymie, mužem, který
nejdříve napsal báseň a pak přeměnil poezii ve vědu“; a
Davyho mladistvá poezie oslavovala vědu, jež mu umožnila
„na Newtonových křídlech sublimovat k výšinám“.
Po několika dnech od prvního pokusu nabídl Davy
plyn Robertu Southeymu, a jeho reakce nezklamala. Jeho
extatický dopis, který napsal bratrovi poté, co poprvé
inhaloval, udal tón pro všechny uživatele, kteří měli
následovat:
„Ó, Tome! Ten plyn, co vynalezl Davy, ten plynný oxid! Ach,
Tome! Dal jsem si trochu; jal jsem se smát a to šimrání ve
všech prstech. Davy vlastně objevil novou rozkoš, pro niž
jazyk jména nemá. Ach, Tome! Jdu se ho dnes večer
nadýchat více; dává sílu a pocit štěstí, tak nádherného štěstí!





Ó, jaký to skvělý balónek! Tome, jsem si jist, že ovzduší v
nebi musí být jako tento divotvorný vzduch rozkoše!“
Jen pár dní předtím byl oxid dusný „hrozným Septonem“,
univerzálním toxinem, přenašečem moru a rozkladu; nyní to
byl Davyho slovy „rajský plyn“ a jako takový podnikl svůj
chaotický a extatický vpád do bristolské skupinky nadšenců.
Vědecké pokusy na sobě samém poprvé, ne však naposledy,
demonstrovaly, že teorie o pravděpodobném účinku látky,
dokonce i ty, které vyslovil její vynálezce, se nemohou rovnat
vlastnímu prožitku. Vyzbrojeni novým plynem, sny o revoluční
nové medicíně a vášní pro zkoumání světů imaginace, se
Davy a jeho společníci pokusili spojit řeč vědy a poezie, aby
popsali nepopsatelné.





A tak začátkem léta 1799 začaly pokusy s oxidem dusným.
Po večerech, když skončil denní provoz kliniky a pokusy na
zvířatech, začala v horním salónu bublat chemická reakce
dusičnanu amonného, zatímco přítomní plyn opakovaně
zkoušeli na sobě a jeden na druhém: lékaři a pacienti, muži a
ženy, chemici, dramatikové, chirurgové a básníci.
Ceremoniářem byl Davy a dle vlastních slov plyn inhaloval tři
až čtyřikrát za den. Laboratoř se stala filozofickým divadlem,
ve kterém byly smazány hranice mezi experimentátorem a
subjektem, divákem a hercem, takže výsledný dojem byl
fascinující, a experiment začal žít svým vlastním životem.
Ačkoliv pokusy započaly jako součást lékařského
výzkumu, postupně se víc a víc zaměřily na otázky filozofie a
zvláště jazyka. Davy byl překvapený, jak chudý je jazyk, má-li
„vyjadřovat pocity“, jak těžkopádné byly subjekty, když měly
své vnitřní objevy vyjádřit slovy. Běžná otázka lékaře, „jak se





cítíte?“, nabírala v tomto kontextu nepochopitelné
existenciální dimenze. Zaskočila ho nedostatečnost odpovědi
jednoho z pacientů kliniky: „Já nevím, jsem z toho celý paf.“
Pacienti po požití plynu neztráceli zdravý rozum, ale byli
vybuzeni do té míry, že nenacházeli slov: jak to popsal sám
Davy: „Občas jsem při vdechnutí oxidu dusného zažil pocity
jako žádné jiné, a tudíž jsem nebyl schopen je popsat.“
James Thompson, jeden z lidí, kteří se pokusů zúčastnili,
přesně vystihl, jak obtížný to byl úkol: „Abychom spolu pod
vlivem tohoto výjimečného plynu dokázali komunikovat, buď
vymyslíme nová slova, abychom vyjádřili tyto nové a zvláštní
pocity, nebo musíme na starý způsob myšlení naroubovat
nějaký nový.“
Davy zavedl volně zapisovaný protokol, když
žádal každého dobrovolníka, aby o své zkušenosti napsal
krátkou zprávu. Odpovědi některých subjektů byly scestné,





ale velmi nápadité: jeden z pacientů kliniky odpověděl na
otázku „jak se cítíte?“ následovně: „Cítím se jako zvuk harfy.“
Analogie s hudbou se objevovaly opakovaně, jak se lidé
pokoušeli popsat sluchový efekt tónů, které často doprovázejí
první nával intoxikace oxidem dusným. Když se jednou
Beddoes probíral z hlubokého omámení, vykřikl jediné slovo
„Tóny!“ Zdálo se, že to má spojitost s nádhernými pojmy,
které se ve stejné době objevovaly v poetickém psaní
Coleridge a jeho přátel: například Větrná harfa, na niž nikdo
nehraje, ale čerpá své souzvuky přímo z přírody samé.
Častou, byť nikoliv univerzální odezvou na plyn
byl pocit intenzivní a smyslné radosti. Dr. Stephen Hammick,
chirurg z Plymouthské nemocnice, si zaznamenal:
„Nevdechoval jsem asi půl minuty, když jsem z pocitu
extrémní radosti nevědomky odejmul váček od úst; když mi
ale pan Davy nabídl, že si ho ode mne vezme, odmítl jsem ho





pustit a řekl jsem dychtivě: ,Nechte mne se toho nadechnout
znovu, je to nanejvýš příjemné, je to nejsilnější stimulant, jaký
jsem kdy cítil!’“ Coleridge po svém třetím pokusu zaznamenal:
„Ke konci jsem se nedokázal ovládnout, ani neměl chuť se
ovládat, a dupal jsem nohama o zem; když mi pak balónek
sundali, zůstal jsem několik vteřin nehybně ležet a zažíval
stav obrovské extáze.“ Jak je možné, že uměle vytvořený
plyn, který se v přírodě nevyskytuje, mohl tak spolehlivě,
dokonce mechanicky vyvolat takové vrcholy blaženosti?
Coleridgeův popis, že měl nutkání dupat nohama,
nás přivádí k další reakci, jež se během pokusů pravidelně (i
když v žádném případě nutně) vyskytovala: „bláznivé“
chování, náhlé nutkání spontánně předvádět prapodivné a
podvědomé věci. Místní lékař James Tobin zavzpomínal:
„Když jsem váčky vyprázdnil a byly mi odebrány ... náhle
jsem vystartoval ze židle a hulákaje jak na lesy radostí jsem





obíhal všechny přítomné, abych s nimi sdílel své pocity.
Lehce jsem plácnul pana Davyho po rameni a stejně tak
cizího člověka, který právě vstupoval do místnosti ... potom
jsem proběhl různými pokoji v domě a nakonec se v poněkud
klidnějším stavu vrátil do laboratoře.“ Beddoesův tchán, Sir
Richard Edgeworth, „skotačil po místnosti, aniž by se jakkoli
ovládal“; z jedné nejmenované mladé dámy se stal „dočasný
maniak“, když vyběhla z laboratoře ven a dál na ulici, kde
„přeskočila velkého psa, který jí stál v cestě“. Takové účinky
se snad neslučují s pozdějším využitím oxidu dusného jako
anestetika, jenže „bláznivé“ a impulzivní chování lidského těla
se ukázalo, paradoxně, být cestou, na jejímž konci stál objev
anestetických vlastností.
Spolu se zábavou a smíchem navozoval plyn také
pocity, jež byly skutečně velkolepé, ačkoliv hlubokomyslné
vhledy zůstávaly překvapivě ve stínu extáze a bujaré nálady.





Jeden z nejkrásnějších popisů nám zanechal Peter Mark
Roget, mladý lékař, který již tehdy dával dohromady seznamy
synonym, o mnoho let později použitých ve výkladovém
slovníku Roget’s Thesaurus. „Hlavou se mi honí jedna
myšlenka za druhou,“ napsal, „nanejvýš překotně se mi myslí
ženou nápady, jako by se jejich rychlost zvýšila prolomením
nějaké bariéry, která je předtím zadržovala v jejich přirozené
a klidné dráze.“ Tato metafora s drogami, které zaplavují
mozek postřehy, jež jsou obvykle z vědomí vytlačeny, byla
zopakována v Branách vnímání Aldouse Huxleyho, a moderní
neurochemie naznačuje, že to může být něco víc než
metafora: látky, jako je oxid dusný, skutečně fungují tak, že
zaplaví mozek stimulujícími nervovými přenašeči. „Řeč
pocitů“ snad byla schopna proniknout do podstaty věci a
předběhnout dobu.
Jak se léto blížilo ke konci, scéna v Institutu





pneumatiky stále více připomínala doupě nespoutané osobní
svobody než místo lékařského experimentu. Běžné
společenské normy byly nahrazeny pravidlem, podle něhož ti,
kdo byli pod vlivem plynu, byli ponecháni svým vzdušným
zámkům, promíjelo se jim téměř jakékoliv nespolečenské
chování, byli povzbuzováni, aby vyjadřovali zdánlivě nahodilé
myšlenky a úkony, a jednalo se s nimi jako v rukavičkách,
když sdělovali své objevy. Přestože se jednalo o empirickou
vědu s ambicemi léčebné terapie, pozorovatelé popisovali
scény bližší náboženským obřadům, vyvolávání duchů,
extázi, věštectví a mluvení jazyky. Spisovatelka Maria
Edgeworthová, dcera Sira Richarda, navštívila Institut, aby
ten „zázrak“ spatřila, a dospěla k názoru, že „následkem
tohoto doušku je radost až k zešílení“.
Sám Davy se rovněž začal nadšeně věnovat
experimentům. Obzvláště za úplňku se toulával Avonskou





roklí s naplněným zeleným hedvábným váčkem a
poznámkovým blokem, pod hvězdami plyn inhaloval a čmáral
si útržkovitou poezii a filozofická moudra. Jednou na sebe
upoutal pozornost, když omdlel a po probuzení měl nutkání
„sdělit kolemjdoucímu prožitou rozkoš smíchem a
poskakováním“. Povšiml si, že koná jaksi nedobrovolně, a
přiznal, že „touha plyn dýchati se ve mně probouzí při
pohledu na další inhalující osobu či dokonce jen na naplněný
váček či jiné vybvení“. Své pokusy také posunoval do
nebezpečnější oblasti. Zkoušel plyn v kombinaci s různými
stimulanty: metodicky vypil za osm minut láhev vína a pak se
nadechl takového množství plynu, že ztratil vědomí. Také
experimentoval s oxidem dusnatým, který se mu v ústech
změnil na kyselinu dusičnou a poleptal mu jazyk a patro, a s
„uhlovodanem“ – vodík a oxid uhličitý –, po jehož použití
skončil v kómatu, když mu sáček s plynem naštěstí odpadl od





úst. „Když jsem se probral, ztěžka jsem promluvil: ,Myslím, že
to přežiju.‘“
Koncem léta se energie z pokusů začala vytrácet:
většině dobrovolníků se neobvyklá zkušenost po několika
sezeních omrzela. Davyho experimenty byly čím dál víc
samotářské a částečně se zabývaly řešením technických
otázek, kolik plynu se vstřebává do krevního oběhu a zda by
měl být brunoniánsky klasifikován jako stimulant nebo jako
sedativum, ale také hledal osnovu – vědeckou, poetickou či
filozofickou –, která by vysvětlovala jeho účinky. V tom ho
pobízel Coleridge, který se v říjnu vrátil z prodlouženého
pobytu v Německu a přivezl zprávy o novém idealistickém
obratu německých filozofů: teorie Immanuela Kanta a
nastupující naturfilosofie, že svět myšlení je hlavní realitou a
materiální svět pouhou iluzí, myšlenkovou projekcí. Disociační
účinky oxidu dusného a zároveň pocit, že mysl už není





ukotvena k fyzickému tělu, vytvářely pro takové filozofie
přesvědčivý důkaz; a Davyho extatický výkřik, že „není
ničeho, jen myšlenek“, je bude provázet po celé nastávající
století.
Přesto, že byly jakousi chaotickou směsí
hédonismu, hrdinství, poezie a filozofie, když se Davyho
zprávy o pokusech objevily, učinily vzhledem ke své vědecké
hodnotě silný dojem. Po svém vzrušujícím vánočním pokusu
počal hodně psát a kolem Velikonoc 1800 dokončil
580stránkový elaborát o novém plynu a jeho účincích. Pod
věcným názvem Researches, Chemical and Philosophical;
chiefly concerning Nitrous Oxide, or dephlogisticated nitrous
air, and its Respiration (Chemické a filosofické bádání; se
zaměřením na oxid dusný neboli flogistonu zbavený vzduch a
na jeho respiraci) popsal syntézu tohoto plynu, jeho účinky na
zvířata a jejich tkáň, a v neslýchané závěrečné stati





subjektivní účinky intoxikace oxidem dusným, jak je
vypozoroval na sobě, Beddoesovi a dvanácti dalších
dobrovolnících, včetně Coleridge a Southeyho. Byla to
zpráva, ve které se spojily dva zdánlivě neslučitelné jazyky –
organická chemie a subjektivní reportáž –, aby tak vznikl nový
kříženec, poetická věda, která zahrne jak chemické příčiny
zážitku tak jeho filozofické důsledky.
Bádání představilo Davyho vědeckému světu jako
výjimečného chemika, ovšem k pověsti Institutu pneumatiky
byli jeho současníci mnohem méně vstřícní. Jeho kniha se
méně věnovala původnímu lékařskému záměru projektu a
více se zabývala hledáním a zkoumáním účinků oxidu
dusného na mysl, emoce, smysly a subjektivní vnímání
okolního světa. Věnování monografie Beddoesovi bylo
odstraněno těsně před jejím publikováním, což naznačovalo,
že si autor na poslední chvíli uvědomil, jak se hotová práce





vzdálila od lékařského rámce, který měl původně na mysli.
Výsledkem bylo, že zatímco Davyho hvězda stoupala, pověst
Institutu pneumatiky měla opačný směr. Jeho snahy využít
„umělé plyny“ v léčebných procedurách byly považovány za
slepou uličku a během následujících desetiletí vesměs upadly
v zapomnění.
Avšak o padesát let později utrpěla tato
všeobecná shoda vážnou trhlinu, když bylo prokázáno, že
oxid dusný umožňuje bezbolestnou operaci. To byla událost
široce oslavovaná, považovaná za největší průlom v historii
medicíny. Když se vzpomínalo na objev oxidu dusného a
Davyho Bádání bylo oprášeno, mnozí si všimli, že Davy
vskutku takové využití naznačoval. „Vzhledem k tomu,“ psal,
„že oxid dusný ve větším množství dokáže potlačit fyzickou
bolest, dá se pravděpodobně využít během chirurgických
zákroků.“





Znamenalo to, že Institut pneumatiky nebyl
nezdarem, nýbrž neuznaným zdrojem největšího triumfu
moderní medicíny? Nebo to znamenalo, že Davyho a
Beddoesovo opomenutí ubralo moderní medicíně padesát let
vývoje? Po pravdě, „objev“ anestetik ve čtyřicátých letech
devatenáctého století měl daleko více do činění se změnami v
přístupu k chirurgii a bolesti než s novými chemickými
látkami: první vyzkoušené anestetikum, éter, existovalo již v
dobách renesance. Ačkoliv Davy zařadil bezbolestnou
operaci na dlouhý seznam možného využití plynu, měl dost
důvodů, aby se vlastním doporučením neřídil. Mnohým
dobrovolníkům plyn působil „hysterické stavy“ a návaly
paniky, následované silnými bolestmi hlavy a slabostí, což by
na operačním stole mělo nejspíše fatální důsledky. A pro jiné
měl opačný efekt, když je obdařoval pocitem „nepotlačitelné
fyzické síly“ a „šaškovskou“ hyperaktivitou – i to bylo zcela





nevhodné pro pacienty podstupující operaci.
Davy v každém případě nastoupil neklidnou cestu
k zářivým výšinám vědeckých úspěchů. Bádání mu vyneslo
pozvání, aby pokračoval ve své práci pod křídly Královského
institutu v Londýně, kde převzal komfortně vybavenou
laboratoř a přednášel zaplněným posluchárnám užaslých
velkoměšťáků. Když poprvé mluvil o pneumochemii, po
přednášce následoval pokus s „radost budícím plynem“, který
vdechlo několik věhlasných filozofů, a výsledky byly „vskutku
úžasné“. „Byla respirace, oxid dusný a obrovský potlesk,“ psal
zpátky do Bristolu; „ta sláva mi zní v uších doteď.“ Jenže tato
první experimentální seance byla zároveň poslední. Mimo
okruh zúčastněných byla zesměšňována a parodována, a
nejznámějším zobrazením objevu oxidu dusného tak zůstává
satirická rytina události od Jamese Gillraye: Davy obsluhuje
hydraulické měchy, zatímco plyn je podáván Siru Johnu





Hippisleymu v pompézní paruce, který ho ohromným prdem
vypouští šosy svého fraku. Oxid dusný se nikdy nezbavil
svého původu mezi nabubřelými, tlachajícími provinčními
radikály, zmámenými revolučními představami o svržení
monarchie a přepsání dějin medicíny.
Oxid dusný zcela jistě nevyjevil všechna svá
tajemství, ale Davy měl jiné výzkumné projekty, a u těch bylo
pravděpodobnější, že si na nich udělá jméno. Ještě v Bristolu
začal pracovat na elektrolýze a galvanickém článku, které mu
nakonec umožnily izolovat sedm nových prvků, když rozložil
známé směsi na jejich dosud neznámé stavební kameny
draslík, sodík, vápník, stroncium, baryum, hořčík a hliník.
Ovšem pokud Davy vzdal oxid dusný, tento plyn se ne zcela
vzdal jeho. Jeho přednášky na půdě Královského institutu
byly nadále „metaforické a poetické“, když své vědecké
nápady předkládal až s přehnanou rétorikou. Jeho poslední,





posmrtně vydaná práce, Consolations in Travel: Or, the Last
Days of a Philosopher (Útěcha v cestování Aneb poslední dny
filozofa), je vírem snů a vizí, během nichž se potká s
přízrakem Neznámého, který mu vyjeví, že díky chemii lidstvo
nakonec ovládne prostor a čas; je přenesen do budoucnosti,
kde se potká s rasou polobohů, jejichž vědecké schopnosti
jim umožnily přesáhnout lidskou existenci. Dveře, které mu
oxid dusný pomohl otevřít, se již nikdy zcela nezavřely.
Pro Davyho a jeho bristolský kroužek znamenal
rok 1800 konec experimentů s oxidem dusným; avšak šíření
plynu do atmosféry devatenáctého století právě začalo.
Během příštích padesáti let zcela popřel svůj medicínský
původ, když se stal rekreační pomůckou pro novou formu
veřejného chování, a během tohoto procesu byl obdařen
trvalou přezdívkou „rajský plyn“.
Ačkoliv lékařská profese nejevila o plyn zájem,





Bádání poskytlo chemický návod, jak ho vyrobit, a působivá
tvrzení o jeho vlastnostech budila zvědavost amatérských
chemiků. Koncem roku 1800 Davyho pokusy zopakovala
skupina londýnských amatérských chemiků, kteří si říkali
Askeiánská společnost. Jeden z jejích členů měl po vdechnutí
plynu „pocit, že je unášen prudce vzhůru tmavou jeskyní, kde
bliká jen pár světýlek“. V roce 1814 plyn překročil Atlantik: v
listu The Philadelphia Gazette byly otištěny malé inzeráty
jistého doktora Jonese na týdenní semináře o plynu a jeho
účincích. Semináře probíhaly v malém veřejném sálku, který
byl připraven s teátrální pečlivostí, a svažující se hlediště bylo
od přednášejícího odděleno zábradlím, aby byly dámy v
obecenstvu chráněny před jakýmikoliv neřízenými
„skopičinami“. Dr. Jones začínal suchopárnou přednáškou o
historii a chemickém složení plynu. Bylo slyšet poposedávání
a znuděné povzdechy, dokud nebylo vědě učiněno zadost a





mohlo se začít s „nadpřirozenými experimenty“.
Svědectví, jež se nám dochovalo, pochází od
Mosese Thomase a pod názvem A
Physico-PoliticoTheological Lucubration on the Wonderful Properties of
Nitrous Oxide (Lékařsko-politicko-teologická studie o
báječných vlastnostech oxidu dusného) se v půlce mění v
polemiku o patriotické nutnosti podniknout invazi do Kanady.
Začíná nicméně očitým svědectvím o estrádě doktora Jonese.
Po úvodním slovu jsou mladí muži jeden po druhém zváni z
publika na jeviště, aby podstoupili své vlastní pokusy s
plynem. Prvním je patnáctiletý mladík, který po inhalaci
napochoduje k zábradlí oddělujícímu ho od obecenstva.
Jakýsi džentlmen zvedne svoji špacírku, aby mu zabránil se
přiblížit ještě víc; v tu chvíli se mladík rozzlobí. „Ten tyran mi
sebral hůl!“ vykřikne a pokouší se skočit do obecenstva,
načež ho umírní pět mužů. Jak účinky plynu ustupují, obrátí





se k davu „ve veselé a bujaré náladě“. Poté se každý pořádný
chlap v místnosti dožaduje ochutnávky toho „skvělého jedu“.
Jeden z nich v opojení skočí po doktorovi, a když ho přinutí
prchnout z pódia, obrátí se k obecenstvu a deklamuje:
„Panebože! – To se povedlo! – Ukrást nevěstě lože – Slunce
vychladlo!“ Další se po návratu z plynného království obrátí na
doktora, potřese mu rukou a oznámí mu: „Nuže doktore,
konečně jsem tady.“
Na těchto viditelně spontánních výlevech můžeme
vypozorovat, že prostředí veřejných přednášek a očekávání
obecenstva se spojily, aby pro intoxikaci vytvořily nové
paradigma. Na pohled oděné do jazyka vědy, nestaly se
prostorem pro hlubokomyslné zkoumání, nýbrž veřejným
předváděním ztráty zábran. Skutečnost, že obecenstvo je
odděleno zábradlím, předem sugeruje, že nespoutané
„šaškovské“ chování po vdechnutí plynu se očekává; výběr





diváků jednoho po druhém mění intoxikaci v představení.
Každý, kdo by jako Coleridge „zůstal u vytržení v klidu sedět“,
by byl davem patrně vypískán. Podobně jako v tehdejších
představeních hypnotizérů je zábava postavena na předem
sdílené představě, jak se taková zábava tvoří.
Snad nepřekvapí, že se oxid dusný překotně stal
novým zbožím na trhu veřejné zábavy. Plyn bylo možné
pořídit levně, kolem dvou pencí za dávku, ale značný
počáteční výdaj vyžadoval chemický přístroj; a tak byla
zkušenost neúměrně drahá, aby si ji člověk dopřával doma,
zato nabízet ji dychtivé veřejnosti bylo lukrativní. Noví
„odborníci“ přirozeně nikdy neopomínali zdůraznit, jak
nebezpečné je plyn syntetizovat nebo inhalovat bez
„odborného“ dohledu.
V roce 1824 byla představení s oxidem dusným
součástí varietního programu londýnského divadla Adelphi:





„Neobvyklé představy, Úžasná převtělení, Chemické
experimenty, Oživlé obrazy a jiné.“ Jméno Humphryho
Davyho mělo na plakátech prominentní místo, stejně jako
extatické popisky Roberta Southeyho k jiným představením:
první byl prezidentem Královské společnosti a druhý
básníkem ověnčeným vavříny a oba byli ve svých oborech
skutečnými pojmy. Významné místo na plakátu z roku 1824
patřilo přídomku, jenž zapadal do nového kontextu: „rajskému
plynu“. Jedním z mnoha tisíců diváků, kteří byli svědky
představení v Adelphi, byl německý přírodovědec dr. Christian
Schoenbein. V jeho popisu události je vědecká preambule
přerušena výtržníkem z obecenstva, který křičí, že zázračné
účinky plynu jsou „celé vymyšlené a podvod“; samozřejmě je
prvním, kdo je pozván na pódium, kde po vdechnutí své
dávky „kolem sebe mlátí rukama jako šílený a napadne
,moderátora‘“. Schoenbeina představení velice pobavilo a





přesvědčilo, že plyn má našlápnuto k ještě větší popularitě:
„Je možné, že místo pití šampaňského se na konci večírku
stane naším zvykem inhalovat rajský plyn.“
Představení s oxidem dusným zůstala součástí
britských varieté, ale ještě populárnější se stala díky putovním
lunaparkům v Americe. Coby „novinku“ bylo představení
možné opakovat v britských městech jen omezeně, zatímco
na obrovském prostoru Spojených států se dal noc co noc
představovat vynález novým lidem v jiném městě po dlouhé
roky. Jedním z prvních „obchodních cestujících“, kteří to s
úspěchem provozovali, byl osmnáctiletý Samuel Colt, později
konstruktér prvního sériově vyráběného revolveru, který
cestoval s představením oxidu dusného po východním
pobřeží od Kanady po Maryland ve stanu vyzdobeném
reklamním sloganem Roberta Southeyho: „Ovzduší v tom
nejvyšším z nebes musí tvořit tento plyn.“ Americká





představení s „rajským plynem“ nicméně přinesla zcela
nepředvídané překvapení. Bylo to v tomto pochybném a
nevábném prostředí, kde oxid dusný našel svoji definici


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist