načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Císařové snů -- Příběh drog v devatenáctém století - Mike Jay

Císařové snů -- Příběh drog v devatenáctém století
-11%
sleva

Elektronická kniha: Císařové snů -- Příběh drog v devatenáctém století
Autor:

Ještě před sto lety si mohli lidé zajít do lékárny pro jakékoliv množství různých nakopávačů a srážečů ve formě lektvarů, tonik či prášku, které obsahovaly různé koncentrace ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 215
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Pavel Sojka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1200-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historie drog - od jejich objevení v 19. století a rozšíření do společnosti, až do dnešní doby. Kniha se zaměřuje na objevení drog v 19. století, které se v této době na Západě objevily. Mluví se zde o objevení drog v období od roku 1800 - 1900, které se v rozličných proměnách odráželo v umění, vědě, obchodu i společnosti. Tyto oblasti mohutně podporovalo novými prožitky rozšiřujícími mysl, které - groteskní, či hlubokomyslné, odvážné či pomatené demonstrovaly, že lidské vědomí může dosáhnout dimenze, o kterých se mu předtím ani nesnilo. Jak se však tyto látky, které jsou dnes zdrojem pokoutního, multimiliardového globálního fenoménu, poprvé dostaly do moderního světa? Kdo byli první lidé, kteří zažili jejich účinky? Jak se tyto účinky původně vykládaly a jak se ony látky rozšířily mezi lidmi? Na tyto a další otázky odpovídá tato kniha.

Popis nakladatele

Ještě před sto lety si mohli lidé zajít do lékárny pro jakékoliv množství různých nakopávačů a srážečů ve formě lektvarů, tonik či prášku, které obsahovaly různé koncentrace opia, kokainu nebo konopí. Tato skvělá kniha nám říká, jak jsme z tehdejší reality dospěli k té dnešní; a také co tomu všemu předcházelo. Mike Jay odhaluje kořeny psychoaktivního požitkářství jednadvacátého století a přináší čerstvý pohled na popisy užití konopí a opia od velikánů, jako byli Baudelaire a Coleridge.

(příběh drog v devatenáctém století)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CÍSAŘOVÉ SNŮ

Příběh drog v devatenáctém století

MIKE JAY

Emperor of Dreams: Drugs in the 19th century

přeložil Pavel Sojka

translation © Pavel Sojka, 2015


copyright © Dedalus 2001, 2011

ISBN 978-80-7511-202-6

Z anglického originálu (druhé revidované vydání)

Emperor of Dreams: Drugs in the Nineteenth Century

vydaného nakladatelstvím Dedalus v roce 2011

přeložil Pavel Sojka

Jazyková redakce Tereza Houšková

Odpovědný redaktor Antonín Petr

E-kniha purehtml.cz

Vydalo nakladatelství Volvox Globator,

Štítného 17, Praha 3 – Žižkov, jako svou 1057. publikaci

Vydání první

Praha 2015


Adresa knihkupectví:

Volvox Globator, Štítného 16, Praha 3 – Žižkov, 130 00





O autorovi


Mike Jay má za sebou rozsáhlé dílo na téma historie vědy a

lékařství, a je čelným odborníkem na drogovou problematiku

napříč kulturami a dějinami.

Mezi tituly o drogách, které sám napsal, se řadí Artifical Paradises: A drugs reader (Umělé ráje: Drogová čítanka, 1999); The Atmosphere of Heaven (Nálada v nebi, 2009), která vypráví příběh objevení rajského plynu; a High Society: Mindaltering drugs in history and culture (Vysoká společnost: Psychotropní drogy v dějinách a kultuře, 2010), která byla vydána u příležitosti veliké výstavy na toto téma v muzeu Wellcome Collection v Londýně.

Zásadní články o drogové literatuře a historii z jeho pera se objevily v periodikách The Guardian, Telegraph, London Review of Books, Boston Globe a Notes and Records of the Royal Society. Je zplnomocněncem Nadace pro změnu drogové politiky a členem redakce časopisu o závislostech

Drugs and Alcohol Today (Drogy a alkohol dnes).

Jeho webová stránka je http://mikejay.net

Předmluva k novému

vydání

Tato kniha byla jedním z mých prvních průniků do historie

drog. Během deseti let od prvního vydání jsem se k námětu

mnohokrát vracel a ve světle svých následných průzkumů

jsem využil příležitosti a text revidoval. Opravil jsem některé

faktografické údaje, tu a tam jsem přihodil něco

společenského a životopisného kontextu, a přehodnotil

některá tvrzení. Většina z těchto úprav je nepatrná, ale jejich

celkový dopad je (alespoň pro mne) ku prospěchu četby.

Také jsem doplnil nový materiál velkého významu, který v

mezidobí vešel ve známost: některý vzešel z mých vlastních

průzkumů a jiný z práce ostatních v oněch posledních deseti

letech. Kulturní a literární historii drog se v tomto období

podařilo ještě více objasnit: byly otevřeny mnohé nové oblasti

zkoumání a mnoho paradigmat se proměňuje. Některé z

těchto nových zdrojů zmiňuji v rozšířené bibliografii.

Také vývoj v současné drogové kultuře vrhá nové

světlo na minulost. Vzorce konzumace drog jsou stále

komplexnější a skrze stále globalizovanější a informovanější

subkulturu se šíří nové substance. Například oxid dusný se v

posledním desetiletí etabloval jako rekreační droga

způsobem, který rekapituluje jeho použití coby legrácky

„rajského plynu“ na začátku devatenáctého století; výskyt

ketaminu, disociačního anestetika, nyní široce používaného

pro nemedicínské účely, napovídá nové náhledy na

experimentální používání éteru nebo chloroformu ve

viktoriánské době. Současný překotný vývoj je jakousi

připomínkou, že to, jak pohlížíme na minulost, je třeba stále

korigovat.

Také obecná stanoviska širší společnosti zažila

významný posun. Když tato kniha vyšla poprvé, historii drog

většinou psali lékaři nebo historikové s malým zájmem o to,

jaké jsou subjektivní dopady drog, nebo o to, jaké kultury se

kolem nich formovaly. Nemedicínské používání spadalo pod

rámec „zneužívání drog“ a pohlíželo se na ně buď jako na

patologické chování (závislost) nebo na problém zločinnosti a

veřejného zdraví. V důsledku toho jsem cítil povinnost

polemizovat s tímto ortodoxním přístupem způsoby, jež se

nyní jeví jako bezdůvodné. Tyto starší přístupy (které dnes

někteří akademici označují s okázalým pohrdáním za

„narkofobickou úchylku dvacátého století) byly do značné

míry přepsány novými pracemi, které se více zajímají o

poznatek drogové zkušenosti a berou v potaz skepticismus

široké veřejnosti vůči zbožné protidrogové kampani a

propagandě našich současných politiků. Pokud se bude tento

revidovaný text jevit jako méně polemický, není to proto, že

by se mé názory staly méně radikálními; prostě jsou jen dnes

běžnější.

Září 2011 Úvod

Stejně jako většina lidí jsem vyrůstal v přesvědčení, že drogy

jsou téma bez minulosti. Téměř všechno, co mne učili nebo

co jsem četl či viděl v televizi, nutně vedlo k závěru, že je to

něco nového, mor zavlečený do společnosti hipíky v

šedesátých letech. Tu a tam se opona poodhrnula do starší

doby, aby zjevila viktoriánská opiová doupata, nebo snad

užívání toxických a otupujících rostlin primitivními národy.

Nicméně vše mělo vyvolat názor, že drogy, byť v minulosti

existovaly, byly vždy ilegální – alespoň od chvíle, kdy se

společnosti vyvinuly dostatečně na to, aby si nastavily

smysluplné zákony. Tyto látky vždy existovaly pouze ve stínu

civilizací a žádná slušná osoba, s výjimkou lékařů a policie,

do jejichž jurisdikce spadaly, se o ně nezajímala.

Od šedesátých let tento názor revizionisté silně

zpochybňovali, jenže alternativní historie, kterou vytvářeli, má

tendenci se zaměřit na vzdálenou minulost: vyřazení drog ze

západní kultury připisuje snahám katolické církve nebo

alkoholem nabuzeným válečníkům Římské říše. Přesto

existuje období ne tak dávné, které dokládá, že nápad

postavit drogy mimo zákon je z doby velice nedávné a datuje

se ani ne století zpět. V roce 1900 mohl kterýkoliv ctihodný

občan vejít do lékárny v Británii, Evropě nebo Americe a

zakoupit marihuanové cigarety nebo hašišovou tinkturu již

namíchanou s extraktem opia; mohli si vybrat mezi čistým

kokainem nebo masivně propagovanými řadami pastilek,

bonbónů, vína nebo čajů; mohli si objednat exotická

psychedelika, jako je meskalin, nebo bez receptu koupit

morfin a heroin, a spolu s tím i příruční stříkačky a injekční

sady.

Z pohledu historie to bylo teprve včera, a přesto o

tomto nedávném dění slyšíme z obou stran této vyhraněné

debaty velice málo. Pro neoficiální kulturu šedesátých let – či

alespoň pro její skalní příznivce a hlasatele – bylo důležité

zdůrazňovat, že jejich generace byla první, která drogy

objevila, a že tento objev znamenal nebývalý, dokonce

evoluční posun v lidském vědomí. Jejich oponenti na druhé

straně barikády se k této nové rétorice více než radostně

připojili: umožnila jim vyzdvihnout bezpříkladnou hrozbu,

kterou drogy představovaly, a naléhavou potřebu nasadit

příslušné finance a zákony, aby otočili směr dějin.

A přece během celé vlády královny Viktorie a v

době největšího rozmachu impéria – období mnohdy

považované za zlatý věk naší civilizace – byl Západ těmito

substancemi zaplaven; vlastně teprve když se začal hroutit

sen o impériu, vzniklo hnutí za zpochybnění jejich legálnosti.

Záznamy Humphryho Davyho o jeho experimentech s oxidem

dusným z roku 1800 předznamenaly počátek moderní

zkušenosti s drogami a Confessions of an English Opium

Eater (Zpověď anglického poživače opia) Thomase De

Quinceyho z roku 1821 uvedla zkoumání jejich účinků do

všeobecného povědomí. Nicméně snaha drogy zakázat

začala v mezinárodním měřítku nabývat na síle až po roce

1900 a až do roku 1921 trvalo, než byly plně zakotveny v

britských zákonech. Století, které předcházelo, a které je

většinou považováno za éru morální bezúhonnosti a

společenské kázně, by se také dalo nazvat „Legalizace drog:

Prvních sto let“.

To je století, na které se zaměřuje tato kniha, a

jejím cílem je vystopovat původ drog, jež se v té době na

Západě objevily. Jak se tyto látky, které jsou dnes zdrojem

pokoutního, multimiliardového globálního fenoménu, poprvé

dostaly do moderního světa? Kdo byli první lidé, kteří zažili

jejich účinky, jak se tyto účinky původně vykládaly a jak se

ony látky rozšířily mezi lidmi? Mým prvotním motivem pro

tento průzkum byl prostý úžas, že se tyto průkopnické příběhy

vyprávějí tak zřídka: toto je první pokus v anglickém jazyce

vylíčit je komplexně do všech podrobností. Nejenže jsou tato

první setkání s nimi zásadní pro to, abychom porozuměli

podstatě drog i tomu, jak a proč je lidé užívají, ale rovněž

sledují přebohatou žílu příběhů průzkumníků, utajené historie

a podivných událostí, které společně poskládají alternativní,

halucinační příběh celého devatenáctého století.

Ony příběhy, ve kterých hrají zmíněné drogy

hlavní roli, jsem si dohledal a sledoval jejich příchod i

pikareskní šíření světem, který byl pro drogy stejně nový, jako

byly ony pro nás. Objevení drog v období od roku 1800 do

roku 1900 se v rozličných proměnách odráželo v umění,

vědě, obchodu i společnosti a tyto oblasti mohutně

podporovalo novými prožitky rozšiřujícími mysl, které –

groteskní či hlubokomyslné, odvážné či pomatené –

opakovaně demonstrovaly, že lidské vědomí může obsahovat

dimenze, o kterých se mu předtím ani nesnilo. Většina

dosavadních historických prací o drogách v devatenáctém

století se pramálo zajímala o vize či subkultury, které vznikly v

souvislosti s drogami, a místo toho se soustředila na procesy,

jako je zásobování, komodizace, vnímání ze strany veřejnosti

a zákonná omezení. To všechno jsou důležité prvky příběhu,

ale mým záměrem při psaní této knihy je také vytvořit obraz

subjektivního světa, který každá jednotlivá droga otevírá, a

přiblížit, jaký význam to mělo pro lidi, kteří si ji vzali. Bez

tohoto úhlu pohledu se dají výpovědi uživatelů drog v

devatenáctém století příliš snadno odmítnout jako

požitkářské, poblouzněné nebo patologické; naopak díky

němu si uvědomíme, kolik odvahy – nebo silného

sebevědomí – bylo zapotřebí, aby člověk tyto nové stavy

mysli neodmítl, ale dál je zkoumal, pokusil se je vysvětlit

okolnímu střízlivému světu a hledal pro ně nové úlohy –

vědecké či básnické, lékařské či společenské.

Drogy, jak v jejich viditelné podobě exotické

komodity, tak v jejich soukromé roli spouštěčů alternativního

vědomí, jsou svázány s mnoha důležitými tématy

devatenáctého století. Jak se věda vyvíjela, poskytly drogy

nové nástroje k bádání v tajemstvích mysli, a nová nebezpečí,

když medicína zápolila s temnými paradigmaty duševních

onemocnění a degenerace. Drogy objevené v době

koloniálního rozmachu se staly globální ekonomickou silou,

devastující zbraní ve válkách o svobodný obchod a čím dál

větším symbolem strachu, že Západem podmaněné kultury

mohou najít způsob, jak se pomstít a zotročit si své

porobitele. Ve světě umění a myšlení se drogy zjevily z

osvícenecké snahy pochopit, jak pracuje mysl, v romantickém

či transcendentalistickém hledání neměřitelné subjektivní

pravdy, a posléze v oslavě iracionálna a sil nevědomí na

konci století. Proto by nebylo přesné nazvat tuto knihu historií

vědy ani odbornou příručkou ani společenskými dějinami, ale

je to kombinace všech zmíněných a dalších průzkumů

vezoucích se na širším proudu rozvíjejícího se myšlení.

Následná drogová prohibice dává mnohým (byť

nikoli všem) příběhům z této knihy klasickou tříaktovou

strukturu. V prvním aktu je droga objevena a její originalita a

užitek je oslavován; v druhém aktu uprchne z laboratoře a

podstoupí svou osobitou cestu postranními uličkami

společnosti devatenáctého století; ve třetím aktu se spojí

všechny síly ve snaze ji zneškodnit. Čtěte to, samozřejmě,

jako příběh o Frankensteinovi. Jenže konečná stanice v

žádném případě neznamená, že příběh je u konce, a samo o

sobě nám toto rozuzlení říká pramálo o výjimečném příběhu

předminulého století. Během devatenáctého století byly drogy

oslavovány lékaři jako vrcholné výdobytky moderní doby a

velebeny umělci a filozofy jako klíč k transcendentálním

světům nad rámec náboženství; propagovány lékaři jako

řešení krizí moderního života, a démonizovány politiky jako

původci temných konspirací proti samotné civilizaci. A

především, tehdy stejně jako dnes, stále více obíhaly mezi

obyčejnými lidmi, a přitom se postupně vyvíjel folklór ohledně

jejich pozitivních a negativních účinků, jejich užívání a

zneužití. Tito lidé bedlivým okem sledovali své státní aparáty,

které s rostoucími pravomocemi hledaly cestu, jak je

kontrolovat a eliminovat.

Chtěl bych poděkovat mnoha lidem za čas, podporu a pomoc

s poznámkami a dotazy. Jsou to: Miranda Bennionová, John

Birtwhistle, Mike Blackburn, Sam Bompas, Louise Burtonová,

Paul Cheshire, Bal Croce, Edward Feathestone, Juri Gabriel,

Nicholas Goodrick-Clarke, Anthony Henman, Robert Irwin,

Jimmy Kempfer, Danny Kushlick, Gary Lachman, Eric Lane,

Marie Laneová, Howard Marks, John Marks, Antonio Melechi,

Barry Milligan, Michael Neve, Russell Newcombe, Charles

Peltz, Steve Rolles, Richard Rudgley a Sophie Stewartová.

Ó! Jaký to skvělý balónek!

Oxid dusný

Na Štěpána roku 1799 se dvacetiletý chemik Humphry Davy

– později známý jako Sir Humphry, vynálezce hornické lampy,

prezident královské chemické společnosti a despotický génius

britské vědy – svlékl do půl těla, vložil si teploměr do podpaží

a vstoupil do utěsněného boxu, speciálně vytvořeného

inženýrem Jamesem Wattem k inhalaci plynů, přičemž

požádal lékaře Roberta Kinglakea, aby dovnitř vpouštěl

každých pět minut dvacet kvartů (kvart = asi 0,1 litru) oxidu

dusného tak dlouho, dokud dokáže zůstat při vědomí.

Experiment se udál ve svítilnami osvětlené

laboratoři Institut pneumatiky (Institut pneumatiky, lékařské

zařízení v Bristolu v Anglii (1799–1802) studující lékařské

účinky plynů.) jako součást ambiciózního a kontroverzního

lékařského projektu, do kterého byl mladý Davy přibrán jako

laboratorní asistent. Začalo se s ním předchozí měsíc v

Hotwells, zchátralém lázeňském městečku na úpatí Avonské

rokle nedaleko Bristolu. Hotwells byl původně postaven, aby

konkuroval sousednímu Bathu, ale coby shluk levných klinik a

zařízení pro zázračné vyléčení, které nabízely vodoléčbu a

mesmerismus lidem v posledním zoufalém stádiu souchotin,

postupně ztrácelo na významu; jenže Institut pneumatiky byl

nový příchozí s revolučními ambicemi. Jeho zakladatel,

brilantní, avšak nekonformní lékař Thomas Beddoes, věřil, že

nové plyny, se kterými on a jeho asistent experimentovali,

mají poprvé v historii moc založit léčbu jedné z

nejsmrtelnějších nemocí na skutečně vědeckém základě a

přitom změnit medicínu jako vědu.

Davy připravil uprostřed laboratoře chemickou

reakci: dusičnan amonný bublal v zahřívané baňce a

uvolňující se plyn se shromažďoval v hydraulickém měchu,

načež unikal skrze vodu do sběrného tanku, ze kterého se

plnil utěsněný box. Po hodině a čtvrt, což byla odhadovaná doba, kdy se jeho tělo plně nasytí, Davy vystoupil z boxu a pokračoval v inhalaci dalších dvaceti kvartů plynu z několika olejem napuštěných zelených hedvábných balónků.

Když byl Davy usazen do boxu, zhluboka dýchal a cítil účinky plynu, se kterými se seznámil během mnoha svých předchozích pokusů, jelikož je objevil už v dubnu téhož roku. První dojem byl jeho kuriózně neškodná nasládlá příchuť, kterou po další inhalaci následoval jemný tlak v hlavě. Během dalších třiceti vteřin se pocit jemného, do hloubky jdoucího tlaku rozšířil do prsou a konečků prstů na rukou a na nohou. To bylo doprovázeno energickým výbojem radosti a postupnou změnou vnímání světa kolem. Objekty nabývaly na zářivosti a jasnosti, jejich perspektiva se poklidně měnila a vnímaný prostor ve stísněném boxu se rozšiřoval a nabíral nepoznaných dimenzí.

Pod vlivem největší dávky oxidu dusného, jakou si

kdo kdy vzal, se v něm nyní jeho účinky vzdouvaly k výšinám,

o kterých se mu před tím ani nesnilo. Začal slyšet fantasticky

přesně: dokázal rozlišit každý zvuk v místnosti, a jak se

soustředil na změť zvuků znějících jeho hlavou, uvědomil si,

že slyší zvuky daleko nad rámec místnosti – nekonečný a

vzdálený kosmický hukot, vibrace samotného vesmíru. V jeho

zorném poli se objekty kolem něj dělily na zářící fragmenty

světla a energie. Cítil, jak se v něm plyn šíří a nafukuje ho v

něco, co dalece přesahuje onoho člověka, kterým byl před

hodinou. Zlehka se vznášel k novým světům, o jejichž

existenci neměl tušení. Celá ta zkušenost byla svým

způsobem neodolatelně legrační: měl „velké nutkání se smát“,

jak se všechny jeho smysly snažily maximálně využít své

nově nalezené svobody.

Jak se před ním otevíraly tyto nové sféry

zkušenosti, Davy najednou „ztratil veškerý kontakt s vnějším

světem“, síly měnící jeho vědomí zatlačily do pozadí

dvourozměrnou hru stínů v laboratoři kolem něj. Nyní mu

myšlenky a představy probíhaly vědomím bleskovou rychlostí:

„jasně viditelné obrazy“ se mu hnaly hlavou v rychlém sledu,

odhalujíce vzorce a spojení předtím nepoznané. Procházel

bouří záblesků poznání, nápady přicházely průrvami mezi

jiskřičkami a osvěcovaly širší pochopení vesmíru, než jaké

kdy zplodily jak jeho věda, tak jeho smysl pro poetično.

Vdechovat ten plyn bylo prostě doslova inspirativní.

Po nekonečné chvíli Davy ucítil, jak mu někdo

snímá ze rtů balónek, a začal vnímat, že se nad ním s

výrazem starostlivého lékaře sklání doktor Kinglake. Pohled

na kolegu, který se mu naskytl v momentě vrcholu jeho

vesmírné pouti, v něm vyvolal mohutnou vlnu různých pocitů.

Zprvu pocítil rozhořčení, že pouhý smrtelník učinil rozhodnutí

sejmout balónek s plynem – rozhodnutí z neznalosti

neprozkoumané krajiny, kterou Davy právě cestoval. Dalším

byla nepřekonatelná nadřazenost vůči tomuto komickému

vykonavateli, který se piplal s plynovými sáčky a lékařským

přístrojem, aniž by měl sebemenší potuchy o překrásném

novém světě, před jehož branami se právě ocitl. Když si

uvědomil svoji situaci, pokusil se zformulovat větu, která by

shrnula vše, co zažil během té nemožně krátké chvíle, kdy byl

myslí vzdálený. Bylo to jako zkoušet vtěsnat oceán do malého

šálku: čím více se snažil vyjádřit, co viděl, tím více cítil, že se

mu to celé vzdaluje a vrací zpět do dimenze, ze které se

právě vrátil. Davy přecházel místností sem a tam ignoruje vše

kolem a pokoušel se uchopit esenci toho, co se mu právě

přihodilo, než se mu to úplně vytratí z hlavy. Asi po minutě či

dvou se obrátil ke Kinglakeovi a oslovil ho „co

nejpřesvědčivěji a s tak vizionářským patosem“, jaký jen

dokázal nasadit:

„Není ničeho, jen myšlenek!“ prohlásil. „Vesmír se skládá z dojmů, idejí, rozkoše a bolesti!“ Pro mnohé z průkopníků vědy je „heuréka“, která je proslavila, výsledkem ohlédnutí zpět, hezký příběh, vytvořený teprve poté, když bylo oficiálně uznáno, že je jejich objev významný. Ne tak v případě Humphryho Davyho. Jeho experimenty s oxidem dusným, jež kulminovaly v posledních dnech osmnáctého století, otevřely cestu novému způsobu vědeckého bádání a odměnou bylo nové vidění, které změnilo vědu pro celé další století.

Psychotropní látky nebyly ničím novým: v době Davyho experimentu bylo známo, že lidé berou omamné rostliny za tímto účelem odnepaměti. V Mexiku se každoročně vydávají Huicholové za sběrem kaktusu peyotlu; v

náboženském kultu Bwiti v Africe podstupovali mladí muži

obřad dospělosti žvýkáním kořene ibogy; na celém arktickém

severu, od Laponska po Sibiř, používali šamani pro svoje

extatické spirituální seance muchomůrku červenou. Avšak

Davyho experimenty znamenaly počátek radikálně nového

přístupu k drogám a jejich transformačním účinkům na mysl.

Čistý oxid dusný, látka, která se v přírodě nevyskytuje, byl

znám teprve několik let a jeho účinky na vědomí byly zcela

neprozkoumané. Nikdy předtím nebyla psychotropní

chemikálie záměrně konzumována, nejdříve svým objevitelem

a poté skupinou báječných vědců, filozofů a básníků, a

systematicky zkoumány její účinky. Přicházeli s tvrzením, že

tak jako je vědeckým pokrokem přetvářen hmotný svět, může

věda měnit parametry vnitřních možností člověka.

Jakkoliv opojný byl cíl, Davy ho dosáhl věcným

vědeckým výzkumem. Výzkum drog byl do té doby snůškou

faktů a iluzí, příběhy snů a vidin, iluzí a šílenství, tajemství a

elixírů, kompendiem jedů a lidového bylinářství, moralistické

hry na ďábla a Boha. Ovšem Davy a Thomas Beddoes

izolovali plyn empirickou metodou: bádání, opakování,

opatrné ořezávání vnějších faktorů, dokud nebyla osnova

příčiny a následku jasně viditelná. Syntetizovali jej v

kontrolovaném prostředí a pečlivě testovali jeho vlastnosti a

to, jak se chová: na mrtvé a živé tkáni, na zvířatech a

nakonec sami na sobě. Když se ho Davy z hedvábného vaku

poprvé nadechl, přesunul oblast svého bádání z laboratorního

přístroje před sebou do vnitřní laboratoře své vlastní mysli.

Ovšem učinit tento skok vyžadovalo spojení minimálně tří

disciplín, jež oba, Beddoes a Davy, náhodou zvládali na

výbornou: chemii, lékařství a poezii.

Humphry Davy se nejvíce proslavil jako chemik a jako chemik

vstupuje do tohoto příběhu. Vyrůstal v provinčním

zapadákově Penzance na nejzápadnějším výběžku

Cornwallu, malé rybářské, hornické a pašerácké komunitě,

která byla tak vzdálená hlavním proudům britského veřejného

a vědeckého života, jak to jen bylo možné. Mezi jeho místními

rádci převládali konzervativní členové komunity, pro které

byla kariéra lékaře vhodným a dosažitelným způsobem, jak

vstoupit mezi střední třídu; ale Davyho táhl přirozený talent k

rychle se vyvíjející moderní disciplíně chemii, kterou zvládl na

pozoruhodné úrovni pomocí dvou jednoduchých učebnic. V

nich se mluvilo o oddělení plynů jako o jednom z nedávných

objevů, které přepisují moderní chápání světa. Francouzský

chemik Antoine Lavoisier izoloval kyslík v roce 1775, tři roky

před Davyho narozením; jeho bádání prokázalo, že kyslík

nejen umožňuje látkám hořet ve vzduchu, ale také veškeré životodárné procesy.

Izolovat kyslík se podařilo zároveň s objevem různých dalších plynů, včetně oxidu dusného, který poprvé izoloval (ačkoliv ne inhaloval) úžasný chemik a experimentátor Joseph Priestley v roce 1774. To následně upoutalo pozornost amerického chemika Samuela Lathama Mitchilla, jehož teorií bylo, že to je temný protějšek kyslíku, hrozivá látka, jež přináší smrt, zatímco kyslík přináší život. Je to oxid dusný, hlásal Mitchill, co je příčinou vzniku chorob a rozkladu: neviditelná infekce, všudypřítomná v malých koncentracích, která rozkládá tkáně a podporuje hnilobné procesy. Dal mu přezdívku „Septon“, „Velký škůdce“ – a jako poctu básníkovi a vědci Erasmu Darwinovi popsal jeho účinky ve verších:

„Chmurný Septone, jenž moc škodit máš,

ten živočišný strojek ty nám poroucháš.“ Když se Davy setkal s Mitchillovou teorií, nebylo mu ještě devatenáct; od samého počátku se mu nezdála a dělal vše, aby ji vyvrátil. Oxid dusný syntetizoval, otestoval ho na zvířatech a brzy prokázal, že ačkoliv oxid dusný bez kyslíku nepodporuje život, není o nic víc hnilobotvorný než samotný vzduch a že i bez oxidu dusného je vzduch vhodným prostředím pro rozklad tkáně. Byl si tak jistý svými závěry, že se sám údajně smrtelného jedu nadechl, byť ještě nebyl dostatečně zvídavý, aby vdechoval dál.

Přibližně v tu dobu se o mladého génia začal zajímat jediný člověk v oblasti, který mu mohl nabídnout alternativu k vážené, ale jednotvárné kariéře provinčního lékaře: jistý inženýr jménem Davies Giddy, jenž studoval chemii na Oxfordu pod vedením rezidentního univerzitního specialisty dr. Thomase Beddoese. Vědom si toho, že Beddoes hledá laboratorního asistenta pro svůj nový podnik, Institut pneumatiky v Bristolu, Giddy pro tuto pozici doporučil Davyho.

Spolupráce s Beddoesem vyžadovala, aby do hry s experimenty s oxidem dusným vstoupila druhá disciplína: medicína. Dokud Davy experimentoval s plynem pouze jako chemik, nijak si nepohrával s myšlenkou, že by do pokusů zapojil svoje tělo. Jenže Beddoes nebyl jen vedoucí autoritou na novou chemii, ale také lékař, který aplikoval nedávno objevené plyny lidským subjektům za účelem hledání nových léčebných postupů. Podle něj měly nové plyny stejně zásadní význam pro medicínu jako pro chemii.

Po několika letech výuky chemie na Oxfordu Beddoes v roce 1793 na svoje místo rezignoval. Jako výřečný politický reformátor uvítal v roce 1789 Francouzskou revoluci,

a právě když se schylovalo ke krveprolití a válce s Británií,

napsal řadu prorevolučních brožur, které z něj v očích

oxfordského vedení učinily politicky nežádoucí osobu. Jenže

jeho reformátorský zápal se neomezoval jen na politiku:

vskutku, ohniskem jeho houževnatého zájmu byla medicína.

Nastoupil na lékařskou fakultu Edinburské univerzity, ale po

čase pocítil hlubokou skepsi ohledně způsobu, jakým se jeho

profese provozovala. Převážná většina lékařů raději

ošetřovala příznaky, než aby hledala nové způsoby léčby, a

věnovala se bohatým na úkor většinové společnosti.

„Nemocní a skleslí chudí“, jak jim říkal Beddoes, byli trvale

špatnou vizitkou záměrů moderní medicíny, a ulehčit trápení

právě jim byla jediná činnost, jež si zasloužila nálepku

„progresivní“.

Existoval ovšem jeden lékařský směr, který

Beddoese nadchl: „brunonianský“ systém, který vyvinul

skotský lékař John Brown. Brown stejně jako Beddoes

studoval v Edinburgu, ale po dokončení studií rozhodně

odmítl klasické lékařství a vymyslel alternativu, která

ortodoxní medicínu odmítala jako přežitou. Bez ohledu na to,

jak byly medicínské teorie sofistikované, byly omezené

počtem v praxi využitelných efektivních léčebných metod –

těch existovalo jen velice málo. Brownův systém od základu

přestavěl léčebnou metodu tím, že začal s hrstkou terapií,

které skutečně fungovaly, a podle toho nemoci klasifikoval. To

ho vedlo k ohlášení co možná nejjednoduššího schématu. V

jeho systému byly všechny nemoci charakterizovány

nadměrnou nebo nedostatečnou stimulací centrální nervové

soustavy; léčba by tudíž měla buď stimulovat oslabený

systém, nebo zklidnit systém nadměrně stimulovaný.

Klasickým povzbuzovacím prostředkem byl alkohol; klasickým

sedativem opium.

Brunoniánský systém nabízel kompletní renovaci nastupující lékařské vědy, přičemž cílem bylo vrátit léčebné metody zpět do rukou lidí. Diagnóza a předpis byly více postavené na selském rozumu a útlé brunoniánské příručky se staly konkurencí pro rostoucí šiky lékařů. Většina z nich ho považovala za pochybný kult bez medicínského základu, ale pro Beddoese to byl přes všechna nezpochybnitelná zjednodušení jediný systém, který nabízel praktický základ, na němž se dalo stavět. Bylo potřeba rozšířit okruh léčebných metod: objevit další brunoniánské stimulanty a sedativa, vysledovat jejich účinky a určit jejich využití. Ještě před odchodem z Oxfordu se Beddoes věnoval výzkumu využití kyslíku v medicíně a po odchodu se tímto projektem rozhodl zabývat naplno.

Dnes bychom Institut pneumatiky nazývali laboratoří experimentální medicíny; v roce 1793 to však byl

bezprecedentní projekt. Plyny, stále ještě označované za

„nepřirozené“, či umělé „vzduchy“, byly novinkou a pro většinu

lidí záhadou: neviditelné, nedefinovatelné, byly předmětem

mnoha fantastických teorií. Jejich aplikace do medicíny byla

sporná, stejně jako jakýkoliv pokus na lidech, a to, že projekt

měli v rukou brunoniáni, mělo za následek, že pro lékařské

instituce byl nanejvýš nevěrohodný. Beddoes požádal o

finance Královskou společnost, ale její prezident Sir Joseph

Banks odmítl nejen přispět, ale dokonce zavrhl i jakékoliv

spojení názvu Společnosti s projektem. Nakonec se

Beddoesovi dostalo financí a podpory nikoliv od vědeckých a

velkoměstských elit, ale od provinčních továrníků, opozičníků

a nekonformních lidí, jako byli James Watt a dynastie

Wedgewoodů, majitelů továren na porcelán.

Institut pneumatiky sloužil jako laboratoř i

nemocnice, naplňoval Beddoesův hlavní pokyn léčit chudé a

zároveň bádat a vyvíjet nové léky a vytvářet publicitu revoluce

i v lékařství, již doufal nabídnout. Davyho talent pro chemii byl

nyní okšírován lékařským programem, kde byly nově

syntetizované plyny nejdříve otestovány na zvířatech a potom

na lidských subjektech. Oxid dusný byl prvním ze „vzduchů“,

které vytvořil během dubna 1799, kdy opakoval své rané

experimenty z Penzance, ale tentokrát s novým zájmem o

jeho účinky na lidský organismus. Když si poprvé naplnil plíce

plynem, cítil předehru přicházející intoxikace – „slabou

malátnost“ a „neobvyklý pocit plnosti v hlavě“. Tyto příznaky

brzy pominuly, ale tentokrát v Davym probudily zvědavost, jež

měla více než jen léčebnou motivaci, a on požádal dr.

Beddoese, aby společně podstoupili další, ještě intenzivnější

pokus. Když si Davy ze zeleného hedvábného váčku naplnil

plíce, poprvé pocítil „ten navýsost příjemný pocit vzrušení v

prsou a končetinách“, který předznamenal stoupající vlnu

fyzické energie a záchvat euforie, při němž skotačil a halekal

po celé laboratoři.

Davyho a Beddoesova zvídavost ohledně

psychoaktivních účinků plynu byla posilněna jejich společným

zájmem o třetí disciplínu: poezii. Beddoes byl nadšeným

básníkem, což bylo umění, které proslavilo jeho syna

Thomase Lovella Beddoese. Byl také osobním lékařem

Samuela Taylora Coleridge a přispíval do Coleridgeova

časopisu The Watchman. Mezi Beddoesovy chráněnce patřil

rovněž Coleridgeův blízký přítel a spolupracovník Robert

Southey, který se velice spřátelil s Davym, pro něhož byla

poezie stejně silnou vášní jako chemie: když jako dítě zrovna

nebyl v laboratoři, byla jeho největší radostí deklamace

vlastních veršů o divoké přírodě z cornwallských útesů a

skalních výběžků. Pro tuto novou generaci básníků byla věda

revolučním spolucestovatelem na jejich umělecké cestě,

přírodu otevírala zkoumání skrze způsoby, jež jim byly

nejbližší. Obzvláště Coleridge rád poprvé používal vědecká

přirovnání: například popsal někoho ve stavu plamenného

vzteku jako „plného flogistonu“ a později navštěvoval Davyho

přednášky v Londýně, „aby si doplnil zásobu metafor“. Také

vytrvale používal termín „psychosomatický“, který se dobře

hodil na mnohé z jeho vlastních bolestivých stavů.

V době, kdy se poprvé poznali, se Davy, Coleridge

a Southey do hloubky zabývali tím, že podstatu přírody

podrobili dvojímu zkoumání – vědou a poezií. Jako děti byli

uneseni klasickými mýty a Pohádkami tisíce a jedné noci a

všichni byli okouzleni sny a vizemi až do smrti. Tito básníci

vzhlíželi k vědě, aby jim poskytla nový jazyk pro myšlenky

dříve slovy nevyjádřitelné; Davy se inspiroval vědou, aby

mohl vyjádřit vznešené a komplexní vize, jež mu zjevily

vědecké metody. Coleridge později prohlásil, že Davy byl

„otcem a zakladatelem filozofické alchymie, mužem, který

nejdříve napsal báseň a pak přeměnil poezii ve vědu“; a

Davyho mladistvá poezie oslavovala vědu, jež mu umožnila

„na Newtonových křídlech sublimovat k výšinám“.

Po několika dnech od prvního pokusu nabídl Davy

plyn Robertu Southeymu, a jeho reakce nezklamala. Jeho

extatický dopis, který napsal bratrovi poté, co poprvé

inhaloval, udal tón pro všechny uživatele, kteří měli

následovat:

„Ó, Tome! Ten plyn, co vynalezl Davy, ten plynný oxid! Ach,

Tome! Dal jsem si trochu; jal jsem se smát a to šimrání ve

všech prstech. Davy vlastně objevil novou rozkoš, pro niž

jazyk jména nemá. Ach, Tome! Jdu se ho dnes večer

nadýchat více; dává sílu a pocit štěstí, tak nádherného štěstí!

Ó, jaký to skvělý balónek! Tome, jsem si jist, že ovzduší v

nebi musí být jako tento divotvorný vzduch rozkoše!“

Jen pár dní předtím byl oxid dusný „hrozným Septonem“,

univerzálním toxinem, přenašečem moru a rozkladu; nyní to

byl Davyho slovy „rajský plyn“ a jako takový podnikl svůj

chaotický a extatický vpád do bristolské skupinky nadšenců.

Vědecké pokusy na sobě samém poprvé, ne však naposledy,

demonstrovaly, že teorie o pravděpodobném účinku látky,

dokonce i ty, které vyslovil její vynálezce, se nemohou rovnat

vlastnímu prožitku. Vyzbrojeni novým plynem, sny o revoluční

nové medicíně a vášní pro zkoumání světů imaginace, se

Davy a jeho společníci pokusili spojit řeč vědy a poezie, aby

popsali nepopsatelné.

A tak začátkem léta 1799 začaly pokusy s oxidem dusným.

Po večerech, když skončil denní provoz kliniky a pokusy na

zvířatech, začala v horním salónu bublat chemická reakce

dusičnanu amonného, zatímco přítomní plyn opakovaně

zkoušeli na sobě a jeden na druhém: lékaři a pacienti, muži a

ženy, chemici, dramatikové, chirurgové a básníci.

Ceremoniářem byl Davy a dle vlastních slov plyn inhaloval tři

až čtyřikrát za den. Laboratoř se stala filozofickým divadlem,

ve kterém byly smazány hranice mezi experimentátorem a

subjektem, divákem a hercem, takže výsledný dojem byl

fascinující, a experiment začal žít svým vlastním životem.

Ačkoliv pokusy započaly jako součást lékařského

výzkumu, postupně se víc a víc zaměřily na otázky filozofie a

zvláště jazyka. Davy byl překvapený, jak chudý je jazyk, má-li

„vyjadřovat pocity“, jak těžkopádné byly subjekty, když měly

své vnitřní objevy vyjádřit slovy. Běžná otázka lékaře, „jak se

cítíte?“, nabírala v tomto kontextu nepochopitelné

existenciální dimenze. Zaskočila ho nedostatečnost odpovědi

jednoho z pacientů kliniky: „Já nevím, jsem z toho celý paf.“

Pacienti po požití plynu neztráceli zdravý rozum, ale byli

vybuzeni do té míry, že nenacházeli slov: jak to popsal sám

Davy: „Občas jsem při vdechnutí oxidu dusného zažil pocity

jako žádné jiné, a tudíž jsem nebyl schopen je popsat.“

James Thompson, jeden z lidí, kteří se pokusů zúčastnili,

přesně vystihl, jak obtížný to byl úkol: „Abychom spolu pod

vlivem tohoto výjimečného plynu dokázali komunikovat, buď

vymyslíme nová slova, abychom vyjádřili tyto nové a zvláštní

pocity, nebo musíme na starý způsob myšlení naroubovat

nějaký nový.“

Davy zavedl volně zapisovaný protokol, když

žádal každého dobrovolníka, aby o své zkušenosti napsal

krátkou zprávu. Odpovědi některých subjektů byly scestné,

ale velmi nápadité: jeden z pacientů kliniky odpověděl na

otázku „jak se cítíte?“ následovně: „Cítím se jako zvuk harfy.“

Analogie s hudbou se objevovaly opakovaně, jak se lidé

pokoušeli popsat sluchový efekt tónů, které často doprovázejí

první nával intoxikace oxidem dusným. Když se jednou

Beddoes probíral z hlubokého omámení, vykřikl jediné slovo

„Tóny!“ Zdálo se, že to má spojitost s nádhernými pojmy,

které se ve stejné době objevovaly v poetickém psaní

Coleridge a jeho přátel: například Větrná harfa, na niž nikdo

nehraje, ale čerpá své souzvuky přímo z přírody samé.

Častou, byť nikoliv univerzální odezvou na plyn

byl pocit intenzivní a smyslné radosti. Dr. Stephen Hammick,

chirurg z Plymouthské nemocnice, si zaznamenal:

„Nevdechoval jsem asi půl minuty, když jsem z pocitu

extrémní radosti nevědomky odejmul váček od úst; když mi

ale pan Davy nabídl, že si ho ode mne vezme, odmítl jsem ho

pustit a řekl jsem dychtivě: ,Nechte mne se toho nadechnout

znovu, je to nanejvýš příjemné, je to nejsilnější stimulant, jaký

jsem kdy cítil!’“ Coleridge po svém třetím pokusu zaznamenal:

„Ke konci jsem se nedokázal ovládnout, ani neměl chuť se

ovládat, a dupal jsem nohama o zem; když mi pak balónek

sundali, zůstal jsem několik vteřin nehybně ležet a zažíval

stav obrovské extáze.“ Jak je možné, že uměle vytvořený

plyn, který se v přírodě nevyskytuje, mohl tak spolehlivě,

dokonce mechanicky vyvolat takové vrcholy blaženosti?

Coleridgeův popis, že měl nutkání dupat nohama,

nás přivádí k další reakci, jež se během pokusů pravidelně (i

když v žádném případě nutně) vyskytovala: „bláznivé“

chování, náhlé nutkání spontánně předvádět prapodivné a

podvědomé věci. Místní lékař James Tobin zavzpomínal:

„Když jsem váčky vyprázdnil a byly mi odebrány ... náhle

jsem vystartoval ze židle a hulákaje jak na lesy radostí jsem

obíhal všechny přítomné, abych s nimi sdílel své pocity.

Lehce jsem plácnul pana Davyho po rameni a stejně tak

cizího člověka, který právě vstupoval do místnosti ... potom

jsem proběhl různými pokoji v domě a nakonec se v poněkud

klidnějším stavu vrátil do laboratoře.“ Beddoesův tchán, Sir

Richard Edgeworth, „skotačil po místnosti, aniž by se jakkoli

ovládal“; z jedné nejmenované mladé dámy se stal „dočasný

maniak“, když vyběhla z laboratoře ven a dál na ulici, kde

„přeskočila velkého psa, který jí stál v cestě“. Takové účinky

se snad neslučují s pozdějším využitím oxidu dusného jako

anestetika, jenže „bláznivé“ a impulzivní chování lidského těla

se ukázalo, paradoxně, být cestou, na jejímž konci stál objev

anestetických vlastností.

Spolu se zábavou a smíchem navozoval plyn také

pocity, jež byly skutečně velkolepé, ačkoliv hlubokomyslné

vhledy zůstávaly překvapivě ve stínu extáze a bujaré nálady.

Jeden z nejkrásnějších popisů nám zanechal Peter Mark

Roget, mladý lékař, který již tehdy dával dohromady seznamy

synonym, o mnoho let později použitých ve výkladovém

slovníku Roget’s Thesaurus. „Hlavou se mi honí jedna

myšlenka za druhou,“ napsal, „nanejvýš překotně se mi myslí

ženou nápady, jako by se jejich rychlost zvýšila prolomením

nějaké bariéry, která je předtím zadržovala v jejich přirozené

a klidné dráze.“ Tato metafora s drogami, které zaplavují

mozek postřehy, jež jsou obvykle z vědomí vytlačeny, byla

zopakována v Branách vnímání Aldouse Huxleyho, a moderní

neurochemie naznačuje, že to může být něco víc než

metafora: látky, jako je oxid dusný, skutečně fungují tak, že

zaplaví mozek stimulujícími nervovými přenašeči. „Řeč

pocitů“ snad byla schopna proniknout do podstaty věci a

předběhnout dobu.

Jak se léto blížilo ke konci, scéna v Institutu

pneumatiky stále více připomínala doupě nespoutané osobní

svobody než místo lékařského experimentu. Běžné

společenské normy byly nahrazeny pravidlem, podle něhož ti,

kdo byli pod vlivem plynu, byli ponecháni svým vzdušným

zámkům, promíjelo se jim téměř jakékoliv nespolečenské

chování, byli povzbuzováni, aby vyjadřovali zdánlivě nahodilé

myšlenky a úkony, a jednalo se s nimi jako v rukavičkách,

když sdělovali své objevy. Přestože se jednalo o empirickou

vědu s ambicemi léčebné terapie, pozorovatelé popisovali

scény bližší náboženským obřadům, vyvolávání duchů,

extázi, věštectví a mluvení jazyky. Spisovatelka Maria

Edgeworthová, dcera Sira Richarda, navštívila Institut, aby

ten „zázrak“ spatřila, a dospěla k názoru, že „následkem

tohoto doušku je radost až k zešílení“.

Sám Davy se rovněž začal nadšeně věnovat

experimentům. Obzvláště za úplňku se toulával Avonskou

roklí s naplněným zeleným hedvábným váčkem a

poznámkovým blokem, pod hvězdami plyn inhaloval a čmáral

si útržkovitou poezii a filozofická moudra. Jednou na sebe

upoutal pozornost, když omdlel a po probuzení měl nutkání

„sdělit kolemjdoucímu prožitou rozkoš smíchem a

poskakováním“. Povšiml si, že koná jaksi nedobrovolně, a

přiznal, že „touha plyn dýchati se ve mně probouzí při

pohledu na další inhalující osobu či dokonce jen na naplněný

váček či jiné vybvení“. Své pokusy také posunoval do

nebezpečnější oblasti. Zkoušel plyn v kombinaci s různými

stimulanty: metodicky vypil za osm minut láhev vína a pak se

nadechl takového množství plynu, že ztratil vědomí. Také

experimentoval s oxidem dusnatým, který se mu v ústech

změnil na kyselinu dusičnou a poleptal mu jazyk a patro, a s

„uhlovodanem“ – vodík a oxid uhličitý –, po jehož použití

skončil v kómatu, když mu sáček s plynem naštěstí odpadl od

úst. „Když jsem se probral, ztěžka jsem promluvil: ,Myslím, že

to přežiju.‘“

Koncem léta se energie z pokusů začala vytrácet:

většině dobrovolníků se neobvyklá zkušenost po několika

sezeních omrzela. Davyho experimenty byly čím dál víc

samotářské a částečně se zabývaly řešením technických

otázek, kolik plynu se vstřebává do krevního oběhu a zda by

měl být brunoniánsky klasifikován jako stimulant nebo jako

sedativum, ale také hledal osnovu – vědeckou, poetickou či

filozofickou –, která by vysvětlovala jeho účinky. V tom ho

pobízel Coleridge, který se v říjnu vrátil z prodlouženého

pobytu v Německu a přivezl zprávy o novém idealistickém

obratu německých filozofů: teorie Immanuela Kanta a

nastupující naturfilosofie, že svět myšlení je hlavní realitou a

materiální svět pouhou iluzí, myšlenkovou projekcí. Disociační

účinky oxidu dusného a zároveň pocit, že mysl už není

ukotvena k fyzickému tělu, vytvářely pro takové filozofie

přesvědčivý důkaz; a Davyho extatický výkřik, že „není

ničeho, jen myšlenek“, je bude provázet po celé nastávající

století.

Přesto, že byly jakousi chaotickou směsí

hédonismu, hrdinství, poezie a filozofie, když se Davyho

zprávy o pokusech objevily, učinily vzhledem ke své vědecké

hodnotě silný dojem. Po svém vzrušujícím vánočním pokusu

počal hodně psát a kolem Velikonoc 1800 dokončil

580stránkový elaborát o novém plynu a jeho účincích. Pod

věcným názvem Researches, Chemical and Philosophical;

chiefly concerning Nitrous Oxide, or dephlogisticated nitrous

air, and its Respiration (Chemické a filosofické bádání; se

zaměřením na oxid dusný neboli flogistonu zbavený vzduch a

na jeho respiraci) popsal syntézu tohoto plynu, jeho účinky na

zvířata a jejich tkáň, a v neslýchané závěrečné stati

subjektivní účinky intoxikace oxidem dusným, jak je

vypozoroval na sobě, Beddoesovi a dvanácti dalších

dobrovolnících, včetně Coleridge a Southeyho. Byla to

zpráva, ve které se spojily dva zdánlivě neslučitelné jazyky –

organická chemie a subjektivní reportáž –, aby tak vznikl nový

kříženec, poetická věda, která zahrne jak chemické příčiny

zážitku tak jeho filozofické důsledky.

Bádání představilo Davyho vědeckému světu jako

výjimečného chemika, ovšem k pověsti Institutu pneumatiky

byli jeho současníci mnohem méně vstřícní. Jeho kniha se

méně věnovala původnímu lékařskému záměru projektu a

více se zabývala hledáním a zkoumáním účinků oxidu

dusného na mysl, emoce, smysly a subjektivní vnímání

okolního světa. Věnování monografie Beddoesovi bylo

odstraněno těsně před jejím publikováním, což naznačovalo,

že si autor na poslední chvíli uvědomil, jak se hotová práce

vzdálila od lékařského rámce, který měl původně na mysli.

Výsledkem bylo, že zatímco Davyho hvězda stoupala, pověst

Institutu pneumatiky měla opačný směr. Jeho snahy využít

„umělé plyny“ v léčebných procedurách byly považovány za

slepou uličku a během následujících desetiletí vesměs upadly

v zapomnění.

Avšak o padesát let později utrpěla tato

všeobecná shoda vážnou trhlinu, když bylo prokázáno, že

oxid dusný umožňuje bezbolestnou operaci. To byla událost

široce oslavovaná, považovaná za největší průlom v historii

medicíny. Když se vzpomínalo na objev oxidu dusného a

Davyho Bádání bylo oprášeno, mnozí si všimli, že Davy

vskutku takové využití naznačoval. „Vzhledem k tomu,“ psal,

„že oxid dusný ve větším množství dokáže potlačit fyzickou

bolest, dá se pravděpodobně využít během chirurgických

zákroků.“

Znamenalo to, že Institut pneumatiky nebyl

nezdarem, nýbrž neuznaným zdrojem největšího triumfu

moderní medicíny? Nebo to znamenalo, že Davyho a

Beddoesovo opomenutí ubralo moderní medicíně padesát let

vývoje? Po pravdě, „objev“ anestetik ve čtyřicátých letech

devatenáctého století měl daleko více do činění se změnami v

přístupu k chirurgii a bolesti než s novými chemickými

látkami: první vyzkoušené anestetikum, éter, existovalo již v

dobách renesance. Ačkoliv Davy zařadil bezbolestnou

operaci na dlouhý seznam možného využití plynu, měl dost

důvodů, aby se vlastním doporučením neřídil. Mnohým

dobrovolníkům plyn působil „hysterické stavy“ a návaly

paniky, následované silnými bolestmi hlavy a slabostí, což by

na operačním stole mělo nejspíše fatální důsledky. A pro jiné

měl opačný efekt, když je obdařoval pocitem „nepotlačitelné

fyzické síly“ a „šaškovskou“ hyperaktivitou – i to bylo zcela

nevhodné pro pacienty podstupující operaci.

Davy v každém případě nastoupil neklidnou cestu

k zářivým výšinám vědeckých úspěchů. Bádání mu vyneslo

pozvání, aby pokračoval ve své práci pod křídly Královského

institutu v Londýně, kde převzal komfortně vybavenou

laboratoř a přednášel zaplněným posluchárnám užaslých

velkoměšťáků. Když poprvé mluvil o pneumochemii, po

přednášce následoval pokus s „radost budícím plynem“, který

vdechlo několik věhlasných filozofů, a výsledky byly „vskutku

úžasné“. „Byla respirace, oxid dusný a obrovský potlesk,“ psal

zpátky do Bristolu; „ta sláva mi zní v uších doteď.“ Jenže tato

první experimentální seance byla zároveň poslední. Mimo

okruh zúčastněných byla zesměšňována a parodována, a

nejznámějším zobrazením objevu oxidu dusného tak zůstává

satirická rytina události od Jamese Gillraye: Davy obsluhuje

hydraulické měchy, zatímco plyn je podáván Siru Johnu

Hippisleymu v pompézní paruce, který ho ohromným prdem

vypouští šosy svého fraku. Oxid dusný se nikdy nezbavil

svého původu mezi nabubřelými, tlachajícími provinčními

radikály, zmámenými revolučními představami o svržení

monarchie a přepsání dějin medicíny.

Oxid dusný zcela jistě nevyjevil všechna svá

tajemství, ale Davy měl jiné výzkumné projekty, a u těch bylo

pravděpodobnější, že si na nich udělá jméno. Ještě v Bristolu

začal pracovat na elektrolýze a galvanickém článku, které mu

nakonec umožnily izolovat sedm nových prvků, když rozložil

známé směsi na jejich dosud neznámé stavební kameny

draslík, sodík, vápník, stroncium, baryum, hořčík a hliník.

Ovšem pokud Davy vzdal oxid dusný, tento plyn se ne zcela

vzdal jeho. Jeho přednášky na půdě Královského institutu

byly nadále „metaforické a poetické“, když své vědecké

nápady předkládal až s přehnanou rétorikou. Jeho poslední, posmrtně vydaná práce, Consolations in Travel: Or, the Last Days of a Philosopher (Útěcha v cestování Aneb poslední dny filozofa), je vírem snů a vizí, během nichž se potká s přízrakem Neznámého, který mu vyjeví, že díky chemii lidstvo nakonec ovládne prostor a čas; je přenesen do budoucnosti, kde se potká s rasou polobohů, jejichž vědecké schopnosti jim umožnily přesáhnout lidskou existenci. Dveře, které mu oxid dusný pomohl otevřít, se již nikdy zcela nezavřely.

Pro Davyho a jeho bristolský kroužek znamenal rok 1800 konec experimentů s oxidem dusným; avšak šíření plynu do atmosféry devatenáctého století právě začalo. Během příštích padesáti let zcela popřel svůj medicínský původ, když se stal rekreační pomůckou pro novou formu veřejného chování, a během tohoto procesu byl obdařen trvalou přezdívkou „rajský plyn“.

Ačkoliv lékařská profese nejevila o plyn zájem,

Bádání poskytlo chemický návod, jak ho vyrobit, a působivá

tvrzení o jeho vlastnostech budila zvědavost amatérských

chemiků. Koncem roku 1800 Davyho pokusy zopakovala

skupina londýnských amatérských chemiků, kteří si říkali

Askeiánská společnost. Jeden z jejích členů měl po vdechnutí

plynu „pocit, že je unášen prudce vzhůru tmavou jeskyní, kde

bliká jen pár světýlek“. V roce 1814 plyn překročil Atlantik: v

listu The Philadelphia Gazette byly otištěny malé inzeráty

jistého doktora Jonese na týdenní semináře o plynu a jeho

účincích. Semináře probíhaly v malém veřejném sálku, který

byl připraven s teátrální pečlivostí, a svažující se hlediště bylo

od přednášejícího odděleno zábradlím, aby byly dámy v

obecenstvu chráněny před jakýmikoliv neřízenými

„skopičinami“. Dr. Jones začínal suchopárnou přednáškou o

historii a chemickém složení plynu. Bylo slyšet poposedávání

a znuděné povzdechy, dokud nebylo vědě učiněno zadost a

mohlo se začít s „nadpřirozenými experimenty“.

Svědectví, jež se nám dochovalo, pochází od

Mosese Thomase a pod názvem APhysico-Politico

Theological Lucubration on the Wonderful Properties of

Nitrous Oxide(Lékařskooliticko-teologická studie o

báječných vlastnostech oxidu dusného) se v půlce mění v

polemiku o patriotické nutnosti podniknout invazi do Kanady.

Začíná nicméně očitým svědectvím o estrádě doktora Jonese.

Po úvodním slovu jsou mladí muži jeden po druhém zváni z

publika na jeviště, aby podstoupili své vlastní pokusy s

plynem. Prvním je patnáctiletý mladík, který po inhalaci

napochoduje k zábradlí oddělujícímu ho od obecenstva.

Jakýsi džentlmen zvedne svoji špacírku, aby mu zabránil se

přiblížit ještě víc; v tu chvíli se mladík rozzlobí. „Ten tyran mi

sebral hůl!“ vykřikne a pokouší se skočit do obecenstva,

načež ho umírní pět mužů. Jak účinky plynu ustupují, obrátí

se k davu „ve veselé a bujaré náladě“. Poté se každý pořádný

chlap v místnosti dožaduje ochutnávky toho „skvělého jedu“.

Jeden z nich v opojení skočí po doktorovi, a když ho přinutí

prchnout z pódia, obrátí se k obecenstvu a deklamuje:

„Panebože! – To se povedlo! – Ukrást nevěstě lože – Slunce

vychladlo!“ Další se po návratu z plynného království obrátí na

doktora, potřese mu rukou a oznámí mu: „Nuže doktore,

konečně jsem tady.“

Na těchto viditelně spontánních výlevech můžeme

vypozorovat, že prostředí veřejných přednášek a očekávání

obecenstva se spojily, aby pro intoxikaci vytvořily nové

paradigma. Na pohled oděné do jazyka vědy, nestaly se

prostorem pro hlubokomyslné zkoumání, nýbrž veřejným

předváděním ztráty zábran. Skutečnost, že obecenstvo je

odděleno zábradlím, předem sugeruje, že nespoutané

„šaškovské“ chování po vdechnutí plynu se očekává; výběr diváků jednoho po druhém mění intoxikaci v představení. Každý, kdo by jako Coleridge „zůstal u vytržení v klidu sedět“, by byl davem patrně vypískán. Podobně jako v tehdejších představeních hypnotizérů je zábava postavena na předem sdílené představě, jak se taková zábava tvoří.

Snad nepřekvapí, že se oxid dusný překotně stal novým zbožím na trhu veřejné zábavy. Plyn bylo možné pořídit levně, kolem dvou pencí za dávku, ale značný počáteční výdaj vyžadoval chemický přístroj; a tak byla zkušenost neúměrně drahá, aby si ji člověk dopřával doma, zato nabízet ji dychtivé veřejnosti bylo lukrativní. Noví „odborníci“ přirozeně nikdy neopomínali zdůraznit, jak nebezpečné je plyn syntetizovat nebo inhalovat bez „odborného“ dohledu.

V roce 1824 byla představení s oxidem dusným součástí varietního programu londýnského divadla Adelphi:

„Neobvyklé představy, Úžasná převtělení, Chemické

experimenty, Oživlé obrazy a jiné.“ Jméno Humphryho

Davyho mělo na plakátech prominentní místo, stejně jako

extatické popisky Roberta Southeyho k jiným představením:

první byl prezidentem Královské společnosti a druhý

básníkem ověnčeným vavříny a oba byli ve svých oborech

skutečnými pojmy. Významné místo na plakátu z roku 1824

patřilo přídomku, jenž zapadal do nového kontextu: „rajskému

plynu“. Jedním z mnoha tisíců diváků, kteří byli svědky

představení v Adelphi, byl německý přírodovědec dr. Christian

Schoenbein. V jeho popisu události je vědecká preambule

přerušena výtržníkem z obecenstva, který křičí, že zázračné

účinky plynu jsou „celé vymyšlené a podvod“; samozřejmě je

prvním, kdo je pozván na pódium, kde po vdechnutí své

dávky „kolem sebe mlátí rukama jako šílený a napadne

,moderátora‘“. Schoenbeina představení velice pobavilo a

přesvědčilo, že plyn má našlápnuto k ještě větší popularitě:

„Je možné, že místo pití šampaňského se na konci večírku

stane naším zvykem inhalovat rajský plyn.“

Představení s oxidem dusným zůstala součástí

britských varieté, ale ještě populárnější se stala díky putovním

lunaparkům v Americe. Coby „novinku“ bylo představení

možné opakovat v britských městech jen omezeně, zatímco

na obrovském prostoru Spojených států se dal noc co noc

představovat vynález novým lidem v jiném městě po dlouhé

roky. Jedním z prvních „obchodních cestujících“, kteří to s

úspěchem provozovali, byl osmnáctiletý Samuel Colt, později

konstruktér prvního sériově vyráběného revolveru, který

cestoval s představením oxidu dusného po východním

pobřeží od Kanady po Maryland ve stanu vyzdobeném

reklamním sloganem Roberta Southeyho: „Ovzduší v tom

nejvyšším z nebes musí tvořit tento plyn.“ Americká představení s „rajským plynem“ nicméně přinesla zcela nepředvídané překvapení. Bylo to v tomto pochybném a nevábném prostředí, kde oxid dusný našel svoji definici lékařského využití.

Ve čtyřicátých letech devatenáctého století vystupoval na lidových festivalech a farmářských trzích cestující propagátor abstinence dr. Gardiner Quincy Colton s programem známým jako Court of Death (Poslední soud): obrovské diorama představující zlé stránky alkoholu a propasti pekelné, spolu s přednáškou dštící oheň a síru. Při ceně dvacet pět centů na osobu – stejný obnos stálo představení laterny magiky nebo jízda na kolotoči – měl potíže shánět zákazníky až do chvíle, kdy pojal myšlenku přidat do svého představení oxid dusný.

Spolu s plynem také nastražil tehdy již známé léčky: dvanáct silných mužů k ochraně vystupujících před

nečekanými reakcemi, „bezpečná“ sedadla pro dámy v šatech

a pravidlo, že dobrovolníky mohou být pouze muži. Ukázal se

být expertem a populárním konferenciérem nejen v obratném

vědeckém výkladu, ale také při nové interpretaci ú



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist