načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Církev, tradice, reforma - Tomáš Petráček

Církev, tradice, reforma
-4%
sleva

Elektronická kniha: Církev, tradice, reforma
Autor:

Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se specialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180 Kč 173
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.27
PDF velikost (MB): 1.62
MOBI velikost (MB): 0.76
ISBN: 978-80-7429-643-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fundovaný pohled na Druhý vatikánský koncil v širších kontextech obecných a církevních dějin. Soupis pramenů a literatury, jmenný rejstřík.

Popis nakladatele

Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se specialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia. Jak je to s otázkou změny, vývoje, kontinuity a diskontinuity v dějinách církve? Opravdu byl koncil "jenom" pastorální, nikoliv doktrinální? Co znamenal program hermeneutiky kontinuity a reforma reformy přelomu první a druhé dekády třetího tisíciletí? Kdo, proč a jak připravil a uskutečnil koncil? Jak je to doopravdy s "problematickým" učením koncilu, například náboženskou svobodou? A kde ve všech těch často velmi lidsky vedených zápasech a sporech hledat vanutí a řízení Ducha a je v možnostech historické vědy se o to pokusit? Jaká jsou měřítka a znamení "úspěšnosti" církve či "zdravého vývoje" a může i velká a stabilní církev odumřít a zaniknout? Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních životních otázek existence církevního společenství a antropologicky univerzálních problémů náboženského života vůbec s přesahy do mnoha dalších disciplín a oborů. (odkaz Druhého vatikánského koncilu)

Předmětná hesla
Katolická církev. Vatikánský koncil (2. : 1962-1965)
* 20.-21. století * 1961-1970
Ekumenické koncily -- 1961-1970
Učení katolické církve -- 20.-21. století
Reforma církve -- 20.-21. století
Katolicismus -- 20.-21. století
Křesťanství a společnost -- 20.-21. století
Nové paradigma -- 20.-21. století
Sociální změna -- 20.-21. století
Sekularizace -- 20.-21. století
Postmoderní společnost -- Křesťanské pojetí -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tomáš Petráček

CÍRKEV,

TRADICE,

REFORMA

Odkaz

Druhého

vatikánského

koncilu


CÍRKEV,

TRADICE,

REFORMA

Odkaz

Druhého

vatikánského

koncilu

VYŠEHRAD

Tomáš Petráček


Věnováno s vděčnou vzpomínkou

památce P. Víta Marečka OSA

a P. Bonaventury Bouše OFM


Vydání publikace je podpořeno v rámci dotace

Institucionální podpory pro rok 2016,

jejíž příjemcem je Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové.

EDICE TEOLOGIE

Typografie Vladimír Verner

Rejstřík sestavil Mgr. Vít Kochánek

Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1600. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 180 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Recenzovali:

Prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.,

Prof. PhDr., PaeDr. Pavel Marek, Ph.D.

© Univerzita Hradec Králové, 2016

© Doc. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D. et Th.D., 2016

ISBN 978-80-7429-853-0

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


OBSAH

Úvod ....................................................... 11

1. ZMĚNY V DĚJINÁCH:

CÍRKEV, KONTINUITY A DISKONTINUITY ............. 15

1.1 Paradigmatické proměny západního křesťanství ............... 15

1.2 Ztráta katolicity a nastoupení cesty k sekularizaci .............. 24

1.3 Církev a diskontinuity moderny ............................ 35

Revoluce a církev ........................................... 36

Dvojí periodizace evropských a církevních dějin .................... 40

Radikální proměny západní společnosti .......................... 44

Prohlubování diskontinuity vývoje západní společnosti ................ 47

Dynamické proměny Západu po roce 1918 ........................ 51

2. CÍRKEV V MODERNÍ DOBĚ. ČTYŘI SONDY

DO PROBLÉMOVÝCH OBLASTÍ ........................ 55

2.1 Církev a politické zřízení: příběh hnutí Sillon .................. 55

Demokratické a republikánské hnutí katolické mládeže: protimluv? ..... 57

Demokratické hnutí a proměny papežské politiky ................... 62

Apoštolský list Notre charge: odsouzení a rozpuštění Sillonu ............ 66

Církev, monarchisté, republikáni: dvojí metr? ...................... 70

2.2 Jak historici středověku zachránili katolickou církev ............ 77

Teologie a společnost v 19. století ............................... 77

Spor o výklad církevních dějin ................................. 81

Církevní úřady a církevní dějiny ................................ 84

Historie a teologie .......................................... 88Prameny křesťanství a moderní kritika ....................... 91

Alfred Loisy a jeho dílo ....................................... 92

Na cestě k exkomunikaci ...................................... 97

Alfred Loisy ateista? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 2.4 Stanovení diagnóze: katolicismus

mezi modernismem a medievalismem ........................ 106

Katolicita, modernismus a medievalismus ......................... 108

Budoucnost náboženství ...................................... 112

3. KONCIL, CÍRKEV, SPOLEČNOST ....................... 115

3.1 Proč koncil? Proč tehdy? .................................. 115

3.2 Svoboda koncilu a role papežství ............................ 122

Předpoklady svolání Druhého vatikánského koncilu .................. 124

Jan XXIII. a zrod myšlenky koncilu .............................. 126

Pavel VI. a jeho role na koncilu ................................ 133

Koncil a jeho papežové, papežové a jejich koncil .................... 140

3.3 Druhý vatikánský koncil a otázka omylů a herezí .............. 142

Katolický integrismus a potlačování legitimní plurality

uvnitř církve .............................................. 143

Odmítání dějinnosti či postavení nad a mimo dějiny ................. 150

Ignorování pastorální a evangelizační dimenze

a alibistický kult doktrinálnosti ................................. 152

Působení dualistického myšlení, nepřijetí tělesnosti

a pohrdání sexualitou ....................................... 155

Sebestřednost a vymezování proti legitimnímu domýšlení

a prosazování křesťanských myšlenek mimo rámec církve .............. 157

Rezignace na katolicitu/univerzalitu a definování církevní indentity

v polemickém vymezování ..................................... 160

Nadřazenost struktury a institucionálního formátu církve

nad její poslání a finalitu ..................................... 162

Koncil a věroučné omyly ..................................... 164Církev a dějinnost v moderní době:

mimořádně ambivalentní vztah .............................. 165

Církev a dějiny na rozhraní 19.–20. století ........................ 167

Od statické církve bojující k dynamickému putujícímu Božímu lidu ...... 177

Opravdové přijetí dějinnosti jako podmínka

otevření cesty do budoucnosti ................................... 181

3.5 Druhý vatikánský koncil: přínosy a nenaplněná očekávání ....... 183

Nenaplněná očekávání? ...................................... 187

Zvládnutý přechod od premoderny k postmoderně?

Kriteriologie „úspěšného“ papežství .............................. 193

3.6 Hermeneutika kontinuity, reforma reformy

a další pokusy o neutralizaci významu koncilu ................. 197

Nástup Benedikta XVI. a hermeneutika kontinuity .................. 198

Další kroky – Summorum Pontificum a „dialog“ s lefébristy ............ 204

Reforma reformy a „nové“ „objektivní“ dějiny

Druhého vatikánského koncilu ................................. 208

Teolog, kardinál a papež Ratzinger a koncil ....................... 213

3.7 Evangelium, církev, kontinuita a diskontinuita ................. 216

Soupis pramenů a literatury .................................... 229

Resume ..................................................... 242

Jmenný rejstřík............................................... 244


Úvod ....................................................................... [11]

ÚVOD

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) byl nejvýznamnější náboženskouudálostí 20. století

1

, patří mezi nejvýznamnější události dějin lidstva 20. století už

proto, že zasáhl životy společenství čítajícího v současnosti 1,3 miliardy lidí,

tedy 17,5% celého lidstva a polovinu všech křesťanů

2

, a rovněž se řadí mezi

nejvýznamnější události celých církevních dějin.

3

Zatímco výsledkydřívějších koncilů se dotýkaly života věřících většinou postupně a zvolna, výsledky

tohoto koncilu měly například v podobě liturgické reformy či zavedení nového

mešního lekcionáře takřka okamžitý a bezprostřední dopad na milionykatolických věřících po celém světě. Nadto v případě zavedení národních jazyků

do liturgie a její další úpravy byly vnímány převážnou většinou věřících jako

osvobodivé vanutí Ducha svatého.

4

Koncil „překonává všechny dosavadní

(koncily) důkladnou přípravou, počtem koncilních Otců, účastí pozorovatelů

jiných církví a náboženských společností i probíranými tématy a budí obdiv

svobodou projevu při diskusi a konečně téměř jednomyslným schválením

závěrečných dokumentů. Byl to plod usilovné práce biskupů a odborníků,

ale hlavně působení Ducha svatého“.

5

Obecně jsou dějiny koncilu důkladně prostudovány především díky práci tzv. boloňské školy, které vyvrcholily mnohosvazkovou edicí základníchpramenů, a v syntetickém pětisvazkovém díle vedeném historiky jako Giuseppe Alberigo a Joseph A. Komonchak.

6

Ačkoliv ještě jistě vyjdou další paměti či

1

O’Collins, Gerald, The Second Vatican Council. Message and Meaning, Collegeville 2014, s. 24. 2

Linden, Ian, Global Catholicism. Diversity and Change since Vatican II., New York 2009, s. 1. 3

Bedouelle, Guy, L’histoire de l’église, Luxemburg 1997, Amateca volume XIV, s. 181. K debatě o charakteru Druhého vatikánského koncilu viz rovněž příspěvky v sborníku Vatican II. DidAnything Happen?, ed. by Shultenover, David G., New York-London. New Delphi-Sydney 2007; nebo Faggioli, Massimo, Vatican II. The Battle for Meaning, New York – Mahwah, New Jersey 2012. 4

Srov. Peter Hünermann, Kritéria recepce II. vatikánského koncilu, in: Theologica 2 (2012),

č. 2, s. 35 –57.

5

To konstatuje současník koncilu brněnský biskup Karel Skoupý v úvodu k publikaci Krátký,

Stanislav, Druhý vatikánský koncil a jeho poselství, Praha 1970, s. 5.

6

History of Vatican II., I–V, Eds. Alberigo, Giuseppe – Komonchak, Joseph, New York 1995 –2005; toto dílo vyšlo simultánně v italské, francouzské, německé, anglické, španělské a portugalské mutaci. [12] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvod korespondence účastníků koncilu, základní prameny jsou k dispozicibadatelům už nyní. Rovněž postupně vycházejí k výročí koncilu nové syntetické práce, které mapují koncilní dílo a jeho recepci v následujících desetiletích.

7

K dějinám Druhého vatikánského koncilu má i český čtenář již dnes dostatek

literatury solidní, opřené o důkladné studium pramenů všech typů

8

,spolehlivé

9

, ale i tendenční a zatížené ideologickým čtením koncilu.

10

V církevním prostředí se setkáváme se dvěma extrémy při pohledu naproměny katolické církve po Druhém vatikánském koncilu. Černá legenda říká, že před koncilem bylo prakticky všechno špatně, atmosféra a poměry byly nesnesitelné, a teprve koncil přináší osvobození od mrtvé litery a naději na obnovu křesťanství. Označit v této perspektivě něco za „předkoncilní“znamená označit to za zpátečnické, triumfalistické, juristické a arogantní. Něco, co v moderním světě nemá místo a za co by se katolíci měli stydět. Takový pohled neodpovídá skutečnosti, je ahistorický, a hlavně nám nijak nepomůže k potřebným rozlišením nutným k zhodnocení této epochy.

Ještě častěji se setkáváme s přesvědčením, že vlastně před koncilem bylo v podstatě všechno v pořádku, ve všem vládl pevný řád, kněžské semináře a farní kostely praskaly ve švech a tak dále. Koncil to měl nanejvýš lehce vylepšit, potvrdit stará odsouzení (anathemata) a vynést nová, ale místo toho provedl nesmyslné reformy, zničil předkoncilní rozkvět a uvedl církev do stavu chronické krize a rozvratu. Koncil se tu jeví jako debakl katolicismu, neštěstí bez hranic a bez konce. Jedinou nadějí je vrátit se zpět, odvolat výsledky tohoto beztak „pastorálního“ (rozuměj nezávazného) koncilu a obnovit blažené poměry a mentalitu předkoncilní církve. Jednoznačným příkladem takového 7

Viz např. řada, jejímž prvním svazkem je Theobald, Christoph, La réception du concileVatican II. I. Accéder à la source, Paris 2009; či Modern Catholicism. Vatican II and after, ed. Hastings,

Adrian, London – New York 1991.

8

Alberigo, Giuseppe. Stručné dějiny II. vatikánského koncilu, Brno 2008. Český čtenář má dispozici i edici Dokumenty II. Vatikánského koncilu, Praha 1995, vedle staršího vydání Druhý vatikánský sněm. Dokumenty. Řím 1983. Pro dobový kontext je cenná publikace II. Vatikánský sněm. Příprava a průběh, Řím 1966. Nově syntéza Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří, Letnicedvacátého století. Druhý vatikánský koncil a české země, Brno 2012, či koncilní projevy obou papežů II. vatikánský koncil očima Jana XXIII. a Pavla VI., ed. Pospíšil, C. V., Kostelní Vydří 2013 a celá komentářová řada, kterou v exilu připravili špičkoví čeští teologové pro římská Studia a která podává cenná svědectví i o dobové recepci, viz čtyři nejdůležitější: Boublík, Vladimír, Boží lid, Řím 1967; Karel Skalický, Radost a naděje, Řím 1968; Krejčí, Josef, Slovo Boží, Řím 1971; Polc, Jaroslav, Posvátná liturgie, Řím 1981. 9

Pesch, Otto Hermann, Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava, průběh, odkaz, Praha

1996.

10

Wiltgen, Ralf, M., Rýn se vlévá do Tibery. Kronika II. vatikánského koncilu, Frýdek-Místek

2007.


Úvod ....................................................................... [13]

vidění světa a církve jsou slova arcibiskupa Lefebvra: „Díky obdivuhodné

bdělosti se církev upevňuje a rozvíjí. Konverze pohanů a protestantů jsou

početné, hereze jsou zcela potlačeny, státy ve svém zákonodárství přijímají

stále více katolické principy.“

11

Jak málo tato diagnóza stavu církve předkoncilem odpovídala skutečnosti, ukážeme na konkrétních případech.

Aniž bychom tvrdili, že pravda je někde uprostřed, předem říkáme, že není ani v jednom z těchto v zásadě ideologicky manipulovaných pohledů. Dovolte mi dvě předběžné poznámky. Oba pohledy především absolutizují diskontinuitní moment koncilu,

12

jakkoliv se jedná o největší příkladinstitucionální náboženské změny od doby reformace.

13

Koncil skutečně znamená

změnu paradigmatu a velkou změnu v životě církve, ale nejedná se o„revoluci“ ve smyslu radikálního přetržení kontinuity a souvislosti vývoje po vzoru

francouzské revoluce či mocenského bolševického zvratu v Rusku na podzim

roku 1917. Kdo by tento zvrat prováděl? Biskupové a teologové s velmiklasickou duchovní formací a vzděláním, pevně zakotvení v církevním prostředí?

14

Jistě, do jisté míry lze tento pohled pochopit. Vždyť jako revoluce a radikální

změna byly ve své době vnímány dekrety Tridentského sněmu v 16. století,

včetně obvinění z papežské manipulace koncilu, jak to nalezneme v ostrékritice benátského katolického duchovního a historika, jakým byl Paolo Sarpi.

Když se podíváme na podstatné prvky učení koncilu, vidíme, že buďrozvíjejí tradiční církevní učení, nebo se navracejí k pozapomenutým částem bohatství tradice církve, nebo představují změnu teologických důrazů aslovníku založenou na evangelijních principech. Koncil tedy není přeryv v obsahu hlásání podstatných, konstitutivních a závazných pravd víry. Motivací a cílem papeže Jana XXIII. a většiny koncilních Otců bylo přinést evangelium lidem moderní doby a obnovit církev, aby na tento úkol byla připravena. Onen dojem masivní změny je do značné míry dán tím, že nikdy předtím církev nemusela řešit a odpovídat na tak komplexní problémy tak radikálně, rychle a hluboce se měnícího světa. Nikdy předtím v dějinách lidstva a církve nepodléhaly životní podmínky, mentality, formy subsistence, politické a společenské struktury 11

Dopis kardinálu Ottavianimu, 20. 12. 1966. Cit. dle Luc Perrin, L’affaire Lefebvre, Paris 1999,

s. 48.

12

K otázce kontinutity a diskontinuity viz dále kapitola 3.6.

13

Wilde, Mellisa J., Vatican II. A sociological Analysis of religious change. Princeton-Oxford 2007, s. 2. 14

K otázce motivací koncilové většiny viz Wilde, Mellisa J., – Geraty, Kristin – Nelson, Shelley

L. – Bowman, Emily, A., Religious Economy or Organizational Field? Predicting Bishops Votes

at the Second Vatican Council, in: American Sociological Review 75, 2010, s. 586 – 606.


[14] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvod

takovým zvratům. A nikdy předtím se církev nezbytným adaptačnímproce

sům tak dlouho a tak důsledně nevyhýbala.

Skoro všichni se dnes shodnou (byť příčiny vidí každý jinde) na tom, že

se církev nachází v krizi. Co ale tato výpověď reálně znamená? Historikcír

kevních dějin nemůže nepoložit ironickou otázku, ukažte mi prosím nějakou

epochu církve, která nezná krizové prvky? Není církev ze své podstaty vždycky

v krizi?

15

Lze se odvolat na německého církevního historika Arno Angenendta,

který soudí, že církev je stále „podchristianizovaná“, a navíc tomu z jejípod

staty nemůže být jinak. Ideál evangelijního poselství je nastaven tak vysoko,

že představitelé církve a církev jako instituce jej nikdy v plnosti nedosáhne.

To není výzva k rezignaci. Naopak, právě studium církevních dějin máslou

žit tomu, abychom poznávali příčiny minulých krizí a abychom neopakovali

stejné chyby. Církev nemůže rezignovat na úsilí, aby se její život co nejvíce

podobal tomu, co od ní očekává Kristus. Ale právě proto bychom měli odložit

hysterii z „krizí“ a iluze o možném návratu do nějaké nikdy neexistující ideální

doby bez problémů (středověk, tridentská reforma) v naivním přesvědčení,

že to vyřeší všechny naše současné problémy. Minulost nás má inspirovat,

ale nemůže nám dát hotové recepty.

15

K otázce krize viz Tomáš Petráček, Fenomén krize v dějinách církve. In: kol. autorů. Krize

a kairos. Teologická perspektiva. Červený Kostelec 2011, s. 95 –110.


Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [15]

1 ZMĚNY V DĚJINÁCH:

CÍRKEV, KONTINUITY A DISKONTINUITY

1.1 Paradigmatické proměny západního křesťanství

Nyní se soustřeďme na způsob, jakým se křesťanská církev a především její

hlavní latinská, západní větev, tedy katolická církev, vypořádávala s novými

výzvami, které před ni kladly dějiny.

16

V její minulosti můžeme vymezit zhruba

sedm zásadních momentů, pro které můžeme použít kuhnovský pojemparadigmatické změny.

17

Ačkoliv i Kuhnův koncept vývoje vědy vparadigmatických skocích bývá někdy zpochybňován, pro vývoj náboženského myšlení

a života, stejně jako pro vývoj náboženského společenství, potažmo církve,

dle našeho soudu výtečně splňuje nárok na adekvátní interpretační koncept,

který nám umožňuje porozumět a popsat, k čemu v minulosti došlo.

Možná hned na začátku je vhodné připomenout, že prvním základním momentem je radikální odlišnost křesťanské víry od všech předchozích ipozdějších náboženství a kultů.

18

Jednou z os dějin křesťanství, způsobů, jak je

číst, je souboj, střetávání mezi evangelijním jádrem a kulturou, náboženstvím,

celkově myšlenkovým světem lidí, ke kterým křesťanství přichází a formuje

je a zároveň je jimi „deformováno“, přetvářeno, přizpůsobováno. Vzhledem

ke svému charakteru je tu stálá výzva interpretace, porozumění, neexistuje

žádná „čistá forma“ křesťanské víry o sobě, nikdy není hotová, nýbrž ve stavu

pochopení, v „procesu“ zvládnutí a naplňování.

Prvním a naprosto zásadním přelomem ve vývoji křesťanství byl proces, který v historiografii označujeme jako helénizaci křesťanství, kterýzároveň měl podstatný vliv na dotváření, formování křesťanství jako takového.

19

16

Koncept výzev a reakcí církve na ně používá například Bedouelle, Guy, L’histoire de l’église,

Milano – Lugano – Luxemburg 1997. Zásadní momenty změny vymezují rovněž Sheldrake, Philip,

Spiritualita a historie. Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života, Brno

2003, s. 8.

17

Kuhn, Thomas S., Struktura vědeckých revolucí, Praha 1997. 18

Gauchet Marcel, Odkouzlení světa. Dějiny náboženství jako věci veřejné, Brno 2004, s. 142–143. 19

K tomu srov. Markschies, Christoph, Hellenisierung des Christentums. Sinn und Unsinn einer historischen Deutungskategorie, Leipzig 2012, současná diskuze na s. 99 –124. Rovněž Essen, [16] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity Z původního aramejského jádra, z lůna židokřesťanské prvotní komunity se evangelijní základ musel transformovat do podoby, která byla srozumitelná pro jejich současníky mimo původní okruh Ježíšových učedníků a jejich myšlenkový a náboženský svět. Není žádná změna, o které se například dnes diskutuje v rámci katolické církve, včetně těch nejodvážnějších anejvzdálenějších od současné praxe, která by se svojí radikalitou a náročností, pokud jde o její přijetí, vyrovnala nutnosti prosadit zrušení závaznosti mojžíšovské legislativy právě s ohledem na misijní potřeby nového společenství. Stránky novozákonních knih obsahují mnoho svědectví těchto nelehkých zápasů, kdy různé proudy v prvotní církvi bojovaly o prosazení svého pojetí toho, co je Ježíšovou zvěstí a jakým způsobem se má žít a naplňovat.

Díky géniu mužů, jakými byli představitelé a následovníci pavlovské a janovské komunity,

20

se tento první základní úkol zdařil a křesťanství se

mohlo vydat na svoji misijní pouť napříč Středozemím a rovněž napříč různými

národy, etniky, kulturami a sociálními vrstvami. Adaptabilita, kterou prvotní

křesťanské komunity projevily, umožnila proniknout společností tehdejšího

římského impéria, jehož jednotný státní rámec a helénizovaný jednotnýkulturní prostor šíření křesťanství rovněž napomáhaly. I když se mnohem později

objevily teze, že již tento adaptační proces nenávratně poškodil prvotní ryzí

křesťanství, kontaminoval Ježíšovu zvěst s helénistickým myšlením aznemožnil nalezení „historického Ježíše“, ve skutečnosti se jednalo o naprosto

nezbytný proces, bez něhož by původní společenství zůstalo okrajovousektou a nemělo by naději výrazně proniknout mimo původní kulturní okruh.

21

Samotný posun a překlad původního poselství do helénské kultury neznamená

nutně změnu obsahu daného poselství, nemluvě o tom, že všechny doklady

o raném křesťanství čerpáme právě až z řecky psaných (dochovaných) zdrojů

novozákonních textů.

Dalším paradigmatickým zlomem byla legalizace křesťanství a jehonásledná transformace do podoby státního náboženství ve 4. století (313, 380). Dnes zřejmě nejsme schopni docenit hloubku a dosah změny mentality, která tehdy v církvi a společnosti nastala. Ačkoliv se v římské říši nejednalo Georg, „Hellenisierung des Christentums? Zur Problematik und Überwindung einerpolarisierenden Deutungsfigur“, Theologie und Philosophie 87, 2012, nr. 1, s. 1–17. 20

Brown, Raymond E., Community of the Beloved Disciple, New York 1979. 21

Ostatně mytizovaný problém „helénizace“ se stal mnohem později podnětem vážného střetu mezi protestantskou teologií berlínského profesora Adolfa von Harnacka, který se snažilrekonstruovat a obnovit původní, helénizací nezkažené křesťanství, a katolickou odpovědí, kterou zhistorického hlediska brilantně podá Alfred Loisy, stručně Schoof, Ted, Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí. Vývoj moderní katolické teologie, Praha 2004, s. 56 – 63. Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [17]

o soustavné a důsledné pronásledování trvající bezmála tři sta let, ačkoliv

křesťané nežili desítky let ukrytí v katakombách, přece byly možnosti šíření

evangelia a církve limitovány a rovněž jejich postoj ke světu, společnosti a státu

byl v zásadě odmítavým a nepřátelským postojem elit a institucí římského

impéria determinován. Výrazně je vidět proměna mentality právě na případu

vztahu ke státu. Zatímco pro generace křesťanů v dobách pronásledování je

stát zjednodušeně řečeno apokalyptickým netvorem, pro elity legalizované

a státní církve už může být nositelem myšlenky Božího království a jehouskutečňování a prosazování v tomto světě.

22

A tak třebaže dříve kladly osobnosti

církve důraz na náboženskou neutralitu státu a nezasahování moci do světa

víry, přesvědčení a rozhodnutí při volbě konkrétního náboženství, najednou

se už křesťanské elity nebrání tomu využít mocenské nástroje státu, abyeufemisticky řečeno vytvořily podmínky pro správné rozhodnutí lidí, a zdůvodňují

si to tím, že jde přece o spásu duší.

23

Změn bylo samozřejmě mnohem více a zde můžeme jenom naznačit

vytvoření oficiálních pevných církevních struktur biskupů, kněží a dalších

církevních služebníků, proměny liturgie a sakrální architektury, možnost

zakládat školy a charitativní zařízení.

24

Ještě důležitější je ale přeměnakřesťanství na oficiální státní náboženství se vším dobrým i problematickým, co to

znamená. Na jedné straně je tu možnost prosazovat pomocí zákonů a státních

orgánů křesťanské hodnoty ve společnosti a dát jí humánnější podobu, což se

například zákazem gladiátorských her či odstraňováním otroctví nesporně

dálo. Na druhé straně to znamenalo až přílišné prolnutí a provázání se státem.

Být křesťanem již není riskantní existenční volba, ale naopak předpoklad

společenského postupu a sázka na jistotu. Do církve se tak nutně nahrnuly

zástupy pragmatických oportunistů, kteří pro své instinkty i uvnitř církve

snadno realizovali rychlý postup. Přesto ani zde církev neměla alternativu

a musela tyto transformace přijmout, včetně odpovědnosti za celou společnost

a stát, což znamenalo například změnu postoje k násilí a vedení ozbrojeného

boje. V situaci, kdy rozhodující většinu obyvatelstva tvoří křesťané, není možné

nadále hájit striktní pacifismus a kulturu odmítání obrany se zbraní v ruce.

I tato transformace proběhla zdařile a přinesla bohaté plody, ze kterých

církev žije dodnes: tradici církevních Otců a jejich teologické dílo, disciplinární

a dogmatické výpovědi koncilů, které posunuly chápání křesťanské zvěsti,

25

22

Viviano, Benedict, T., Království Boží v dějinách, Praha 2008, s. 53 –59. 23

Srov. Ryś, Grzegorz, Inkvizice, Praha 2004, s. 12–23. 24

Viz Messina, Rosario, Dějiny charitativní práce, Kostelní Vydří 2005, s. 37–72. 25

Srov. Sheldrake, Spiritualita a historie, s. 49. [18] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity vznik křesťanských církví v celém dosahu římského impéria či vytvoření konceptu křesťanského státu a kultury vládnutí jako služby společenství.

26

Cenou za tato spojení byl fenomén „církevního státnictví“, identifikace „řádu

víry a církve se státním nebo imperiálním veřejným řádem“.

27

I naproblematické prvky se uvnitř církve částečně vytvořily protilátky v podobě mnišského

a poustevnického hnutí, které jí bude v dalších stoletích dodávat duchovní

dynamiku a kritické zrcadlo. Pro účely našeho výzkumu je nicméně podstatné

konstatování, že pro křesťana prvního či druhého století by pohled na církev

počátku 5. století byl plný netušených překvapení a změn, z nichž zdaleka ne

všechny by ocenil a podporoval.

Podoba církve vytvořená křesťanským starověkem prochází další zásadní

transformací v raném středověku. Zatímco předchozí dvě fáze představují

spíše rozvoj z evangelijního jádra k helénizované státní církvi římskéhoimpéria, nyní církev poprvé zažije změnu v podobě prudkého civilizačního regresu

a s ním spojeného propadu míry christianizace společnosti. Po pádu římské

říše na Západě v 5. století se ocitla církev před úkolem uchránit samuexistenci křesťanského společenství na jejím bývalém území i po vpádech barbarů

a zároveň provést misii mezi novými národy a etniky, které přicházely se zcela

jinými kulturními a náboženskými základy a předpoklady než helénizované

obyvatelstvo římské říše předchozích století.

28

Transformace, které nastaly,

jsou opět komplexní a hluboké, snad nejhlubší v celých dosavadních dějinách.

Základní proměnou bylo vnímání samotného křesťanství mezi příslušníky

barbarských národů. Vlastní jádro křesťanské zvěsti s trojiční naukou a dvojí

přirozeností v Kristu pro ně představovalo příliš sofistikovanou anesrozumitelnou výzvu. Nicméně křesťanské náboženství bylo pro ně civilizačně

úspěšnější a státotvorné, křesťanský Bůh byl silnější než jejich bohové a byl

schopen lépe zajistit jejich potřeby a budoucnost. Nové náboženství také pro

elity nových států lépe zdůvodňovalo a zajišťovalo nové uspořádání společnosti

než původní kmenové kulty. Přesto k němu muselo na základě rozhodnutí

elit přistoupit celé společenství, neboť nárok na původní kmenovou kultickou

jednotu trval i nadále.

26

Srov. Die konstantinische Wende. Eine zusammenfassende Darstellung zentraler Aspekten, ed. von Burchert, Stefan, Barmstedt 2001, s. 11–37. Bringmann, Klaus, Die konstantinische Wende. Zum Verhältniss von politischer und religiöser Motivation, in: Historische Zeitschrift, Bd. 260, 1995, s. 21– 47. 27

Srov. Hünermann, Kritéria recepce, s. 37. 28

K procesům prolnutí předkřesťanských kultů s novým náboženstvím viz MacMullen, Ramsay, Christianity and Paganism in the Fourth to Eight Centuries, New Haven – London 1997, s. 103 –159. Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [19]

Raně středověká společnost byla negramotná a agrární a tomu odpovídalo její vnímání a prožívání křesťanství.

29

Kněz, jehož vlastní znalosti byly poměrně

rudimentární a stěží srovnatelné s předchozí dobou, pro ni byl obřadník, který

pomocí správně provedeného rituálu zajišťoval přízeň nadpřirozených sil,

ochranu a zdraví, úrodu a plodnost. Protože koncept Boha byl příliš abstraktní

a vzdálený, obracel se středověký člověk raději na svaté jako přímluvce, kteří

u Boha vše zařídí. Jistota přímluvy vzrůstá s možností sdělit potřeby přímo

ostatkům světce, jakožto přímého prostředníka. Církev tak postupněvytvářela nové formy zbožnosti, které saturovaly potřebu středověkého člověka

pro zajištění úrody a bezpečí, díky čemuž mizí různé magické a pověrečné

praktiky. Ačkoliv se jednalo o totéž křesťanské náboženství, pohled na Krista

u křesťana v Ambrožově Miláně 5. století a pohled saského nevolníka 9. století

nebo českého velmože 10. století se zřejmě shodovaly jen v posvátné úctě

vůči jeho osobě, ale už by se asi neshodli na jeho významu a konkrétní roli

pro jejich osobní spásu.

Třebaže někteří historici mluví o vrcholném středověku jako „papežské revoluci“,

30

spíše než přímo paradigmatickým zlomem bylo vytvořeníkřesťanské společnosti vrcholného středověku především obdivuhodným civilizačním

dílem. Aniž bychom chtěli idealizovat středověké poměry, došlo k novésyntéze mezi tradičními křesťanskými hodnotami a původní kulturou keltských,

germánských, slovanských a dalších etnik. Ta vydala pozoruhodné plody.

Během generací se církev i společnost vymanily z ekonomicko-sociálních

pout raně středověkého rámce. Technologické inovace, rozvolnění sociálních

pout směrem od nevolnictví k poddanství, které stimuluje aktivitu sedláků,

a stabilizace křesťanských států přispějí k tomu, že církev překoná původní

civilizační propad a díky ohniskům, jako jsou kláštery a katedrální školy,

zahájí cestu kulturní a intelektuální obnovy a v dalším sledu cestu humanizace

a civilizování středověké společnosti. Vzpomeňme v této souvislosti na význam

Božích mírů, které omezily bojechtivost a násilnictví raně středověkýchvelmožů a prosadily mír jako základní hodnotu společnosti, či postupnou kultivaci

vrstvy válečníků díky ideálu rytířství ve vrcholném středověku.

Ani zde nemůžeme zabíhat do podrobností, pro naše téma je tu důležitá schopnost adaptability středověké společnosti, její schopnost přijímat impulzy zvenčí a tvůrčím způsobem je rozvíjet. Ve středověku to byla církev a její 29

Viz Angenendt, Arnold, Heilige und Reliquien. Die Geschichte ihres Kultes vom frühenChristentum bis zur Gegenwart, München 1997.

30

Viz Nemo, Philippe, Co je Západ, Brno 2011, s. 39 – 43.


[20] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity

intelektuálové, kdo určují dobový diskurz

31

, vytvářejí dobové veřejné mínění,

prosazují křesťanské hodnoty ve společnosti, a to i v době, kdy dojde kzaložení měst, vzniknou univerzity a objeví se vrstva vzdělaných laiků, kteří jsou

už schopni číst evangelia v národních jazycích a mají mnohem větší nároky

na kvalitu duchovenské péče a morální integritu církevních elit. Znovuobjevení

antického dědictví ve 12. a 13. století pak představuje jen jeden ze stimulů pro

kreativní rozvoj středověké kultury. Ta vytváří nové inovativní prvky, jakými

jsou vznik gotického slohu, rozvoj univerzit, kanonického a díky němu isvětského práva, rozsáhlých syntetických děl vrcholné scholastiky či postupné

proměny zbožnosti díky novým proudům jako je devotio moderna ve 14. století.

V západní církvi hraje papežství postupně stále více narůstající roli, která se neomezuje na oblast náboženského života, ale zasahuje do formování celé společností, do vzniku států a jejich uspořádání, do mezinárodních vztahů.

32

Díky emancipačnímu procesu raného a vrcholného středověku představují

pontifikáty papežů, jako byl Inocenc III. a Bonifác VIII., vrchol papežského

nároku na dominanci v celé západní civilizaci, ale tím ihned vyvolávajíprotitlak. Ten vede k vytvoření složité plurality autorit formálních (císař, králové,

arcibiskupové a opati, univerzity a řády) a neformálních (světci,poustevníci, mniši, svaté ženy typu Kateřiny Sienské). Tato pluralita pak vytváří

papežskému nároku potřebný korelativ. Právě z jejich soupeření, vyvažování

a doplňování vychází onen unikátní dynamismus, kreativita a otevřenost

středověkého křesťanství a civilizace. Tak díky latině jako komunikačnímu

jazyku, síti klášterů a univerzit vzniká unikátní jednota v pluralitě. Důležitým

prvkem identity papežství a zájmů papežů je péče o církevní stát ve střední

Itálii a role papežů jako arbitrů a přímých účastníků v mezinárodní politice.

Rovněž se jim postupně daří prosazovat vliv papežství na život jednotlivých

místních církví.

33

To ovšem vede k neblahému náběhu k určité „monokultuře“.

Rozvoj papežství se projeví i v rozkolu s východními církvemi i v tom, že pro

svoji podobu vyžaduje západní církev univerzální platnost.

34

Solidnost stavby středověkého křesťanství pak dokládá nejen například svoboda teologické debaty na středověkých univerzitách a pestrost duchov- 31

Viz analýzu Burckhardt, Stefan, „Stupentes ob inauditam novitatem“ – Das „Neue“ imMainzer Erzstift des 12. Jahrhunderts. Zur Anwendung von Innovationstheorien auf das Mittelalter,

in: Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 97, 2010, H. 2, s. 160 –175.

32

Schatz, Klaus, Dějiny papežského primátu, Brno 2002.

33

Viz např. Hledíková, Zdeňka, Počátky avignonského papežství a české země, Praha 2013, s. 15 –54, 176 –225. 34

Srov. Hünermann, Kritéria, s. 42.


Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [21]

ních proudů a církevních řádů, ale především jeho konfrontace s epidemií

velkého moru, který do Evropy vpadne v polovině 14. století, a následně další

krizové prvky 14. a 15. století.

35

Ačkoliv se jednalo o výzvu výrazně ničivější

v porovnání s hrůzami druhé světové války či epidemie španělské chřipky

po první světové válce, středověká společnost a křesťanství se nezhroutily, ale

otřes přežily a dokázaly vytvořit nové formy mentality i zbožnosti a adaptovat

stávající sociální a ekonomické struktury na nově vytvořenou situaci. Reakcí

na šok kruté epidemie byl tomu odpovídající rozvoj křesťanské duchovnosti,

objevující nové aspekty a zanechávající odkazy trvalé hodnoty.

36

Inovativní schopnost středověkého křesťanství pak ilustrujme na vzniku institutu odpustků, kterými mohl věřící zkrátit pobyt v očistci svým blízkým a dát zadostiučinění za své viny a hříchy, které předtím vyznal ve zpovědi. Odpustky představují zdařilou adaptaci na potřebu zbožného středověkého měšťanstva projevit svoji náboženskou úctu a vyrovnat si s Bohem své „účty“ způsobem, který jim a jejich světu a myšlení byl blízký a srozumitelný.Středověký řemeslník či obchodník nemohl trávit hodiny v modlitbách jako mnich, ale mohl svůj vztah k Bohu a potřebu spásy vyjádřit způsobem jemu vlastním, tedy obdarováním nějaké instituce nebo darováním almužny na zbožný účel, tedy odpustkem.

37

Na začátku ale stála potřeba těchto nových vrstevspolečnosti se nábožensky projevit, na což reagovala vytvořením nástroje, který

jim to umožnil. Úmyslně zde dále nerozvádíme všechny pozdější deformace,

které jsou s odpustkovou praxí spojeny, neboť zkreslují jejich původní smysl.

Proměnami, které souvisely s dějinami křesťanství 16. století, se budeme podrobně zabývat v následující kapitole. Na tomto místě jen konstatujme, že jsou dalekosáhlé a hluboké.

38

Tentokrát již ale nepředstavují skutečně úspěšný

adaptační a transformační proces, protože reformace, reakce na reformaci

a následné změny jednotlivých církví v době konfesijního zápasu způsobily

dle našeho soudu ztrátu inovativnosti, kreativity a sebevědomí. To po dvou

staletích vedlo k paradigmatickým zlomům v podobě vzniku moderny. Jistě

nikoliv dokonalý, ale životaschopný a odolný model společnosti a církve

35

Srov. Bergdolt, Klaus. Černá smrt v Evropě. Velký mor a konec středověku, Praha 2002, s. 125 –134, 158 –172. 36

Viz například jeden z nejčtenějších a nejvydávanějších duchovních spisů, Následování Krista Tomáše Kempenského. K určitému poklesu míry christianizace společnosti kvůli krizovým elementům 14. století nicméně nesporně došlo, viz například Burke, Peter, Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii, Praha 1996, s. 225 –230. 37

Srov. Le Goff, Jacques, Zrození očistce, Praha 2003, s. 134 –176.

38

Jako jednu ze dvou základních událostí dějin Západu 2. tisíciletí je chápe i Malia, Martin, Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa, Brno 2009, s. 82. [22] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity dostane těžký zásah v podobě reformace 16. století. Masivní zapouzdření církví do obranného postavení, proměna pestrého středověkého křesťanství na vyhraněná militantně ideologizovaná „vyznání“, je zřejmě hlavní příčinou ztráty adaptativní a inovativní schopnosti a vedla v 18. století k rozvojiparalelních myšlenkových proudů, které zčásti již opouštěly rámec křesťanské víry.

Nezbývá než dokončit náš přehled stručným pohledem na další dvaparadigmatické zlomy v dějinách církve. Tím prvním je zrození moderny v době Francouzské revoluce, která je spojena s historicky prvním pokusem pomocí státních mocenských mechanismů zcela eliminovat křesťanství a provést soustavnou dechristianizaci společnosti. Právě psychologicky pochopitelná, ale tím nikoli méně nešťastná panická a nerozlišená reakce na myšlenkový svět moderny a na hodnoty, které prosazovala, z nichž přinejmenším část je křesťanského původu a je s evangelijní zvěstí slučitelná, způsobila, že se církev v této míře poprvé v dějinách stala obhájkyní statu quo a ideologickou záštitou restauračních porevolučních režimů. Teprve od této doby církevní elity vývoj v plném slova smyslu neurčují ani se na něm nepodílejí, ale jen ho seznepokojením sledují, kritizují, odsuzují a neúčinně se ho snaží brzdit. Teprve od této doby lze mluvit o opožděných a nedůsledných snahách o adaptaci na změněné podmínky, přičemž církev po celé období do Druhého vatikánského koncilu není schopna překonat mentalitu Sylabu omylů moderní doby (1864). Protože dějiny církvi nepřály, rozhodující církevní elity se rozhodly dějiny a dějinnost existence církve ignorovat a tvářily se, že církev se nejen měnit nemusí, ale ani nesmí. Není divu, že se pak ocitá mimo hlavní proud vývoje evropskéspolečnosti a působí jako relikt starších fází historického vývoje.

39

O piánské epoše dějin církve

40

se mluví jako o době církve, která sebe

samu vnímá jako obleženou pevnost. Dopadem nedostatečně zvládnutých

adaptačních mechanismů došlo k masivní sekularizaci evropských elit a měst

již v 19. století a nato pak pokračoval rozpad lidového masového katolicismu

na venkově, kde již do poloviny 20. století došlo k hlubokému propadureligiozity. Hledání nepřítele se pak na přelomu století překlopilo i do vlastních řad

a vyvrcholilo tzv. modernistickou a antimodernistickou krizí, kterázdecimovala kreativní elity katolické církve a do značné míry umrtvila intelektuální

život církve na čtyři desetiletí. Teprve pontifikáty papežů, jako byl Lev XIII.,

39

K situaci viz například Remond, René, Náboženství a společnost v Evropě, Praha 2003; či McLeod, Hugh, Náboženství a lidé západní Evropy (1789 –1989), Brno 2007. 40

Označuje se tak období vlády papežů od Pia VII. do konce pontifikátu Pia XII., tedy léta 1775 –1958, která jsou charakterizována bojem s moderní společností. Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [23]

Pius XI. a Pius XII., představovaly opatrnou a nedůslednou snahu o adaptaci

církve na změněnou situaci. Samozřejmě nelze ignorovat obrovské dílo,

které církev během století a půl vykonala v oblasti misie, charitativní,sociální a školské oblasti, zvládání pastorační každodennosti církevního života,

nicméně v našem centru pozornosti leží schopnost církve adekvátně reagovat

na pohyby ve společnosti, a zde platí výše uvedené.

Konečně, zatím poslední paradigmatickou proměnou v církvi představuje

nepochybně Druhý vatikánský koncil, probíhající v letech 1962–1965. Církev

do té doby, v letech 1830 –1960, ztratila nejvíce věřících pro rozpad lidového

katolicismu v řadě zemí a ztráty vlivu na dělnické vrstvy, buržoazii i na nově

vzniklou sociální vrstvu inteligence. Pokusy změnit konfrontační přístup

k moderní společnosti a myšlení

41

, jako byl katolický liberalismus 19. století

nebo tzv. modernismus počátku 20. století, byly zašlapány do země a jejich

představitelé byli exkomunikováni nebo umlčeni.

42

Na ztráty počtu věřících

i vlivu na společnost dlouho reaguje papežství centralizací církevníchstruktur, zesílením obranného postoje a ještě silnější konfrontací. V první polovině

20. století bylo již zřejmé, že se tento styl vyčerpal a nemůže přinést církvi

nic pozitivního.

Druhý vatikánský koncil byl díky účasti dvou a půl tisíce biskupů z celého

světa a teologické elity církve prvním koncilem s reprezentativnímzastouením univerzální církve a jedinečným organizačním a intelektuálnímvýkonem.

43

Po nejméně dvou stoletích konečně zase jednou nezní hlas církvedefenzivně, ublíženě a nedůvěřivě vůči světu, době a lidské svobodě, ale s nadějí

hledí do budoucnosti a zdůrazňuje odpovědnost křesťanů za svět, do kterého

jsou posláni, a odpovědnost všech věřících včetně laiků za Kristovu církev.

Tento nový pohled, který na rozdíl od právních a hierarchických modelů

zdůrazňuje církev jako putující Boží lid, společenství učedníků a univerzální

svátost spásy, působil nesmírně osvobodivě. Důležitým prvkem koncilu jsou

i gesta a rozhodnutí papežů, která nabourala stereotypní vnímání církve jako

středověkého přežitku, instituce odtržené od života a odsouzené k vymření.

Papežové se i symbolicky přestali chovat jako imperátoři a začali vystupovat

jako pastýři. Následná exploze pastorační aktivity, rozvoj laických hnutí arovněž rozvoj teologického myšlení ukázaly, o jak důležitý impulz se jednalo.

41

K těmto trendům např. Burda, František, Člověk a jeho cesta ke svobodě na pozadíhumanistických koncepcí 20. století, Hradec Králové 2010. 42

Srov. Arnold, Claus, Malé dějiny katolického modernismu, Praha 2014. 43

Viz Pesch, Druhý vatikánský koncil, Praha 1996. [24] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity 1.2 Ztráta katolicity a nastoupení cesty k sekularizaci Zvláště v katolických kruzích je oblíbená naivní představa, že v dějinách církve došlo v 16. století k oddělení reformačních církví, ztrátě jednoty církve a značné části původně jednotného území, ale uvnitř katolicismu se zásadně nic nezměnilo, dál žije a působí ve stejné podobě a formách služby jakodoposud. Ve skutečnosti ale v církvích a jejich tradicích všeobecně docházelo k dalekosáhlým proměnám jejich vnímání, definování a prožíváníkřesťanství, a rovněž zbylá, nyní nazývaná katolická církev v 16. století, procházela změnami, které byly dány proměnami novověké společnosti a konfrontačním vymezováním vůči reformačním církvím. Došlo k zúžení původní autentické katolicity církve

44

kvůli tomu, že při vytváření identity katolické církve se

zdůrazňovaly prvky, které reformace zpochybňovala, a podceněny, ba někdy

zcela marginalizovány prvky, které reformační církve naopak zdůrazňovaly.

Obecně prochází křesťanství 16. století zásadní paradigmatickou proměnou.

Prvním zásadním prvkem byla nová „tradice“ konfesijní nenávisti mezi katolíky a protestanty a v menší míře i mezi některými reformačními proudy. Z hlediska základního náboženského principu křesťanství, kterým je láska k Bohu a bližnímu, se jednalo o obrovské selhání náboženských elit všech tradic. Navzdory skupině umírněných erasmiánských teologů a myslitelů, kteří ještě hluboko do 16. století hledali možnost smíření a dohody mezi konfesemi

45

, zvítězilo pokušení vyhrát silou a zničit své konfesijní oponenty.

Na obou stranách se naplno spustila propaganda ve snaze získat na svou

stranu co největší část evropských elit, obhájit sebe a svou kauzu, očernit

druhou stranu a vyvrátit a zesměšnit její principy. Díky knihtisku pak vychází

množství polemické literatury, pamfletů, karikatur atd., což vedlo velmi rychle

k vykopání nepřekonatelného příkopu mezi katolíky a protestanty.

Během jediné generace si konfesijní oponenti vytvořily vlastní životní styly, kultury, myšlenkové světy a zároveň obrazy druhého. Ještě dlouho poté, co už teologie přestala být důvodem k válce, zůstala propast mezikatolíky a protestanty nepřekonatelná. Z konfesijního hlediska došlo ke vzniku 44

Viz výmluvný název kapitoly „From pluralism to definition“ v díle Pelikan, Jaroslav, The Christian Tradition: A History of the Development of Doctrine, Vol. 4.: Reformation of Church and Dogma, Chicago–Toronto 1984, s. 272–289, ve které autor dokládá, jak na Tridentském koncilu docházelo k výběru jedné koncepce či definice z původní, dalšímu promýšlení a formulování otevřené plurality. 45

Viz např. Visser, Arnoud, Escaping the Reformation in the Republic of Letters: Confessional

Silence in Latin Emblem Books, in: Church History and Religious Culture 88, 2008, n. 2, s. 139 –167.


Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [25]

pluralitního prostředí, ale byla to pluralita netolerantní, vůči sobě sekonfrontačně vymezující, s velmi omezenou výměnou myšlenek a obecně vzájemnou

komunikací, pluralita, která nezvýšila prostor a míru svobody, nýbrž naopak

ho významně snížila. Za to, že nedošlo k ještě větším škodám, vděčí církve

působení humanistické a renesanční tradice uvnitř jednotlivých konfesí.

46

Vysoká míra konfesijní netolerance se projevila i zvýšenou měrou netolerance

vůči jiným náboženstvím, hlavně židovství a islámu.

47

Ačkoliv byla konfese zpravidla jen částí důvodů, proč panovníci vstupovali do ozbrojených konfliktů, v prvních desetiletích po vzniku reformace došlo ke střetnutím, vnímaným jako náboženské války.

48

Jsou vedeny s obzvláštní

krutostí a projevuje se v nich nejen moderní typ válčení s efektivitou atechnologií novověku, ale především neúcta k lidskému životu. V zabití protestanta/

katolíka se spatřoval zbožný skutek, neboť to je odporný kacíř/papeženec,

jehož existence jen zatěžuje zemi, a který je stejně odsouzený k pekelným

mukám, takže zabít ho je vlastně službou všem. To, že se nenávist a opovržení

ke křesťanům jiné konfese stává součástí náboženské, konfesijní identity,

nemůže zůstat bez dopadů na vnímání a prožívání samotného náboženství.

Proto se v této době objeví myšlenky na nekonfesijní křesťanství, které přijímá křesťanskou víru, ale odmítá konfesijní smýšlení a církve jako zdroj konfliktů a rozdělení. Skutečnost, že zpravidla teologové a církevnípředstavitelé byli nepřístupní kompromisům a trvali na mocenském řešení, zatímco politici dokázali uzavřít dohody a ukončit nekonečné a vysilující střety, vedla ke ztrátě prestiže a kredibility církevních elit a k představě státníchpředstavitelů, že tak citlivou oblast nemohou ponechat v církevních rukou. Náboženství se stane více než kdy předtím státní a vrchnostenskou záležitostí, myšlenky typu „Bůh ano, církev ne“ začnou působit v evropských dějinách.

49

Ale nadkonfesijní nebo nekonfesijní křesťanství nebylo jedinou novinkou. Opakované změny konfese vynucené násilím a uplatněním principu „čí země, toho víra“ musely mít taktéž neblahé důsledky. Na jedné straně se otázka konfese brala vážněji než otázka života a smrti – jde přece o život věčný –, na straně druhé se ale vynucovala pragmatická změna konfese podle úsudku 46

Viz Taylor, Larissa, J., The Influence of Humanism on Post-Reformation Catholic Preachers

in France, Renaissance Quarterly 50, 1997, s. 119 –135.

47

Srov. Hendrix, Scott, H., Recultivating the Vineyard. The Reformation Agendas ofChristianization, Louisville–London 2004, s. 164 –170. 48

Miquel, Pierre, Les guerres de religion, Paris 1980, s. 7–22.

49

Srov. Volf, Miroslav, Odmítnout nebo obejmout? Totožnost, jinakost a smíření v teologické reflexi, Praha 2005, s. 12–13, 224. [26] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity zeměpána.

50

To těžko mohlo vést k jinému postoji než k jistému cynismu

a pragmatismu, který chápal křesťanství jako státní ideologii, jíž se obyčejný

poddaný, ale i měšťan či aristokrat prostě přizpůsobí.

51

Spolu se zkušeností

krutosti náboženských válek nepřekvapí, že se vyskytnou prvky ateismu

52

,

odmítání náboženství jako takového, praktické i teoretické nevěrectví, upoddané populace směřující spíše k pověrčivosti. Takže určitá skepse vůčináboženství, vůči jeho pozitivní roli v životě společnosti, skepse především vůči jeho

organizovaným formám

53

, která se zřetelněji prosadila později v radikálních

proudech osvíceneckého myšlení, bere svoji prvotní zkušenost právě zde,

54

případně v radikálních alternativních křesťanských náboženských proudech

typu novokřtěnců.

55

Stručně to lze vyjádřit tak, že katolická a protestantská

církev po několik století zápasily, zda Evropa bude protestantská či katolická,

aby nakonec zjistily, že přestala být křesťanskou, a teprve poté začaly hledat

cesty k sobě pomocí ekumenického hnutí.

Dalším novým prvkem, který postihl církve a denominace, bylo naprosté

podřízení nejen nových reformačních církví státní moci. Zpravidla vzniknou

státní církve, jejichž hlavou je oficiálně a fakticky panovník, který má církev

a její záležitosti zcela pod svou kontrolou.

56

Pokud jde o jmenování biskupů

či pastorů, materiální zabezpečení církve, správu vnitřních záležitostí, v tom

všem byla církev zcela podřízena státním a vrchnostenským strukturám.

To zdaleka neplatilo jen pro protestantské církve, ale vyhrocená dobakonfesijních konfliktů a uplatňování principů vestfálského míru vedly k tomu,

že i místní katolické církve se musely přimknout ke katolickým dynastiím,

které si svoji věrnost papežskému stolci nechaly odměnit právě zvýšením

pravomocí nad církví na svém území. V porovnání s předreformační situací

50

Srov. např. Duffy, Eamon, Saints, Sacrilege, Sedition. Religion and Conflict in the TudorReformations, London – Berlin – New York – Sydney 2012, zvl. s. 213 –232. 51

Srov. Holborn, Hajo, A History of Modern Germany. The Reformation, Princeton 1982, s. 243. Rovněž na příkladě jedné farnosti Duffy, Eamon, The Voices of Morebath. Reformation andRebellion in an English Village, New Haven – London 2001. 52

Viz např. Verbeek, Theo, Descartes and the Problem of Atheism: The Utrecht Crisis, in:Nederland archief voor kerkgeschiedenis/Dutch Review of Church History 71, 1991, N. 2, s. 211–223, zde zvl. 212–214. 53

Srov. Bouwsma, William, J., The Waning of the Renaissance 1550 –1640, New Haven – London 2000, s. 102–103. 54

Postupnou erozi líčí například Vovelle, Michel, Piété baroque et déchristianisation en Provence

au XVIII

e

siècle, Paris 1978.

55

Srov. Hendrix, Recultivating, s. 97–120. 56

Viz Kaplan, Benjamin, J. Divided by Faith. Religious Conflict and the Practice of Toleration in Early Modern Europe, Cambridge – London 2007, s. 103 –124. Změny v dějinách: církev, kontinuity a diskontinuity .............................. [27]

ztratily křesťanské církve velkou část své autonomie, nezávislosti i svobody

ve vnitřním životě. Reformace, která začínala s požadavkem svobodysvědomí v oblasti náboženství, vyústila v zesílené a výhradní právo panovníka

rozhodovat o vyznání svých poddaných a v naprostou kontrolu vrchnosti nad

náboženským životem obyvatelstva.

57

To má dva výrazně negativní důsledky. Prvním je příliš těsné propojení

státu, vrchnosti a církve, kdy se církve – mluvíme zde o velkých zemských

církvích – jakoby přimknou k mocenským strukturám jako záruce svého

postavení ve společnosti a ochotně přijmou roli ideové záštity a vychovatele

populace.

58

Je to stát, církev a vrchnost, kdo v novověké Evropě doprovází,

vychovává, kontroluje a trestá od kolébky do hrobu – ne náhodou mluvíme

v souvislosti s touto epochou o éře sociální disciplinace, ukázňování.Problematická na tom je rovněž skutečnost, že církve díky své závislosti, majetkové,

mocenské a strukturální, již nemohou plnit svoji kontrolní a kritickou funkci

vůči státní a vrchnostenské moci, jako tomu bylo ve středověku či starověku.

Místo role nositelů společenského dynamismu se tak stávají jedním ze strážců

zavedeného pořádku a jsou tak většinově vnímány.

Uvnitř jednotlivých konfesijních tradic dojde k procesu uzavření.

59

Oproti

předchozímu vývoji se z logiky konfesijního zápasu omezuje původní svoboda

teologického a spirituálního hledání. Nové myšlenky je snadné ocejchovat

jako protestantské/katolické pronikání do vlastní čerstvě vytvořené katolické/

protestantské identity, nemluvě o tom, že doba vyhroceného zápasu obecně

nepřeje hledání nových cest. Zřejmě není náhodou, že například poslední

velká epocha katolické mystiky nastává právě v 16. století v zemích, které

společenskými proměnami nebyly tolik postiženy.

60

Ve vzájemné polemice

se vyčerpalo příliš mnoho času, kreativity a energie, které pak církvím nutně

chyběly jinde.

V katolickém prostředí dojde po Tridentském koncilu k posílení prvků

centralizace a unifikace. Díky knihtisku bylo možné vydat nové liturgické

knihy, včetně těch nejvíce používaných, jako jsou misály a breviáře závazné

pro celou církev. Původní pestrost ritů je nahrazena uniformitou. Tozpůsobuje, že se hlavní mešní liturgie, závazná v latinské formě, nemůže v různých

57

Srov. Holborn, A History of Modern Germany, s. 246. 58

Prestiž pastorů a kněží dokonce vzroste: Gerhard, Dietrich, Old Europe. A Study ofContinuity, 1000 –1800, New York – London 1981, s. 100 –101, 106. 59

K proměně atmosféry přímo v římském centru církve viz Partner, Peter, Renaissance Rome 1500



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist