načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Církev / Průvodce českou historií - Vlastimil Vondruška

Církev / Průvodce českou historií
-20%
sleva

Kniha: Církev / Průvodce českou historií
Autor: Vlastimil Vondruška

Historický vývoj křesťanství v českých zemích, základní poznatky o cíkevních stavbám, liturgii nebo řeholních řádech působících u nás. Práce sleduje dějiny křesťanství na ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  398 Kč 318
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71%hodnoceni - 71%hodnoceni - 71%hodnoceni - 71%hodnoceni - 71% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 200
Rozměr: 165 x 235 mm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Křesťanství. Křesťanská církev všeobecně. Eklesiologie
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Umístění v žebříčku: 989. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Datum vydání: 1. 1. 2018
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2014
ISBN: 9788074294419
EAN: 9788074294419
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický vývoj křesťanství v českých zemích, základní poznatky o cíkevních stavbám, liturgii nebo řeholních řádech působících u nás. Práce sleduje dějiny křesťanství na našem území od raného středověku do 1. poloviny 19. století i základní stavební prvky církevních staveb (kostely, kláštery, kaple). Dále zde najdeme stručnou charakteristiku interiéru církevních staveb nebo kaplí, přehled církevních hodnostářů, hlavních řeholních řádů působících v českých zemích a nechybějí ani informace o liturgii, liturgických předmětech nebo hlavních protestantských směrech (např. luteráni). V textu nechybějí fotografie a slovník náboženské i stavitelské terminologie.

Popis nakladatele

Edice Průvodce českou historií přináší výpravné encyklopedie, které se věnují životu v našich zemích od vzniku českého státu do počátku moderní doby. Jednotlivé díly postihují na základě hmotných, písemných a ikonografických památek nejdůležitější fakta o vývoji společnosti. Knihy jsou určeny pro zájemce o historii, studenty středních a vysokých škol a jejich pedagogy, pracovníky muzeí, novináře a publicisty, stejně jako pro návštěvníky památek a čtenáře historických románů. Třetí svazek této edice je věnován církevním stavbám, např. kostelům, kaplím, konventům, zvonicím, jejich interiérům, vybavení a předmětům z církevního prostředí. Jednotlivé pojmy jsou vysvětleny a doplněny barevnými fotografiemi. V knize najdeme i nejvýznamnější církevní stavby v regionech. Autorská dvojice opět nezklame své čtenáře se zájmem o historii, kteří mají rádi přehledné zpracování informací. Připravujeme: Šlechta - podzim 2017 Všední život - podzim 2018 (průvodce českou historií)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Vlastimil Vondruška - další tituly autora:
Duch znojemských katakomb - Hříšní lidé Království českého Duch znojemských katakomb
Křišťálový klíč 1 - Falknovská huť Křišťálový klíč 1
Život staré Šumavy -- Šumava od pravěku do počátků 20. století Život staré Šumavy
Kronika zániku Evropy 1984-2054 Kronika zániku Evropy 1984-2054
Mstitel z Jenštejna - Letopisy královské komory Mstitel z Jenštejna
Právo první noci Právo první noci
 
Ke knize "Církev / Průvodce českou historií" doporučujeme také:
Vesnice / Průvodce českou historií Vesnice / Průvodce českou historií
Město / Průvodce českou historií Město / Průvodce českou historií
Řemesla a výroba Řemesla a výroba
Život ve středověku Život ve středověku
12. století -- Život ve staletích 12. století
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

8

1934-2014

VYŠ E H RAD

8


Bůh Otec - iluminace v Kodexu vyšehradském, kolem roku 1085 (Národní knihovna v Praze)


PRŮVODCE ČESKOU HISTORIÍ

CÍRKEV

Alena a Vlastimil Vondruškovi

VYŠEHRAD


4 PRŮVODCE ČESKOU HISTORIÍ – CÍRKEV

Vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7

Christianizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8–10

Příchod křesťanství, Velká Morava a Čechy, Podoba christianizace, Vlastnické kostely

Středověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11–17

Papežství a císařství, Zápas o emancipaci, Zemská církev ve 13. stol., Krize středověké církve,

Zpochybnění ideologie, Učenecká kritika, Církev na prahu husitství, Zbytnělý klér

Reformace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .18–26

Církev v husitské revoluci, Ničení klášterů, Zánik arcibiskupství, Stav po přijetí kompaktát,

Království dvojího lidu, Jagellonci a náboženský smír, Počátek obnovy katolicismu,

Příchod jezuitů, Obnova arcibiskupství, Česká konfese, Povstání protestantských stavů

Rekatolizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27–34

Stav po Bílé hoře, Počátek bojovné rekatolizace, Pronásledování nekatolíků, Konfiskace,

Zmírnění násilí po třicetileté válce, Ideologická činnost ve 2. polovině 17. stol.,

Tichá tolerance na počátku 18. stol., Poslední vlna zápasu s nekatolíky

Osvícenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35–38

Tereziánské reformy, Boj víry a práva, Toleranční patent, Josefínské reformy, Přelom 18. a 19. stol. Církevní stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39

Kostel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40–57

Raně křesťanská bazilika, Pojem, Rotunda, Románský kostel, Kostel rané a vrcholné gotiky,

Gotická katedrála, Kostel pozdní gotiky, Renesanční kostel, Baroko, Kostel raného baroka,

Kostel vrcholného baroka

Stavební terminologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .58–67

Klášter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68–82

Stavební kánon, Benediktinský klášter, Cisterciácký klášter, Mendikantský klášter, Řádová komenda,

Kartouza, Kapucínský klášter, Karmel, Jezuitská kolej

Kaple . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .83–91

Pojem, Chrámová kaple, Kaple v nesakrálním interiéru, Samostatná kaple, Křestní kaple,

Hřbitovní kaple, Kazatelská kaple, Poutní kaple, Loreta, Kaple Božího hrobu, Výklenková kaple

Křížová cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .92–93

Morový sloup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .94– 96

Mariánské sloupy, Sloupy Nejsvětější trojice, Světecké sloupy

Boží muka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .96 Interiér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .97

Chrámový prostor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .98–99

Výzdoba interiéru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .100–105

Oltář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106–110

Sanktuárium. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111–112

Kazatelna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .113–114

Lavice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .115–116

Zpovědnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .117

Křtitelnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .118–120

Náhrobek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .121–122

Epitaf

OBSAH


5PRŮVODCE ČESKOU HISTORIÍ – CÍRKEV

Klér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123

Biskup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .124–126 Rané křesťanství, Středověk, Arcibiskupství Papež . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127–130 Rané křesťanství, Papežský stát, Papež a císař, Temné papežství, Boj o investituru, Úpadek vlivu papežství Kardinál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .131–132 Koncil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .133–134 Kapitula . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135 Územní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .136–138 Velkofarnostní správa, Biskupský úřad, Farní organizace, Děkanáty Kněžství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .139 Oděv. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .140

Řeholní řády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .141

Organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .142–144 Principy, Třídění, Organizace Hlavní řády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .145–158 Augustiniáni, Benediktini, Cisterciáci, Dominikáni, Františkáni, Ivaniti, Jezuiti, Johaniti, Kapucíni, Karmelitáni, Kartuziáni, Klarisky, Křižovníci, Minoriti, Němečtí rytíři, Piaristi, Premonstráti, Templáři

Liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .159

Bohoslužba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .160–162 Rané křesťanství, Středověk a novověk, Hostie Eucharistické předměty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .163–168 Mešní kalich, Paténa, Ciborium, Monstrance Paramenta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .169–175 Alba, Amikt, Cingulum, Dalmatika, Kasule, Komže, Manipul, Pluviál, Štóla, Antependium, Oltářní plátna Liturgické předměty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .176–178

Omývání rukou, Okuřování, Kropení, Věčné světlo, Pomazání

Liturgické knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .179–181

Relikvie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .181–184

Ostatky, Relikviář, Devocionálie

Protestantství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .185

Ideologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .186

Utrakvismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .187–190

Boj o kalich, Basilejská kompaktáta, Česká kališnická církev po husitské revoluci, Utrakvismus v 16. stol.

Jednota bratrská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .191–194

Luteráni. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .195

Výběr základní literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .197–198

O autorech a poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199


(c) Alena a Vlastimil Vondruškovi, 2014

Foto (c) Vlastimil Vondruška, 2014

Cover Design (c) Marcela Knapová, 2014

ISBN 978-80-7429-441-9

Kniha vychází

v roce 80. výročí založení

nakladatelství Vyšehrad

|193 4–201 4|


VÝVOJ

christianizace

středověk

reformace

rekatolizace

osvícenství

7PRŮVODCE ČESKOU HISTORIÍ – CÍRKEV


8 VÝVOJ

PŘÍCHOD KŘESŤANSTVÍ Mnohá výtvarná i literární díla vykreslují příběh z českých dějin, v němž se jednoho dne objevili v zemi věrozvěstové a veškerý lid je vítal se zelenými ratolestmi v rukou na znamení štěstí, že konečně přichází skutečná víra. Tato rozšířená představa je však naprostá fikce. Křesťanství se do střední a severní Evropy šířilo pomalu a plíživě. Do pohanských zemí přicházeli misionáři a tam, kde působili, vznikaly jakési malé ostrůvky prvního a nesmělého křesťanství. Tito misionáři ovšem nemířili mezi prostý lid, ale na dvory panovníků. Podle historických pramenů se zdá, že také představy o agresivním a neústupném pohanství jsou literární nadsázkou křesťanských legend, nikoli realitou. Pokud pohani nějakého křesťanského misionáře ubili, pak v pozadí stály spíše motivy politické než náboženské. Předkřesťanská víra neměla centralizovanou náboženskou ideologii a především neměla organizační strukturu. Byl to soubor rituálů a mýtů, dodržovaných na základě iracionální touhy po ochraně nějakou vyšší mocí. Protože šlo o víru značně liberální, na mnoha místech lidé klidně kázání irských, bavorských či byzantských misionářů vyslechli, a pokud je něco zaujalo, zařadili to do systému svých náboženských představ. Zásluhu na faktickém šíření křesťanství nemělo náhlé prozření pohanů či poselství evangelia, které bylo navíc pro většinu lidu (panovníka nevyjímaje) nesrozumitelné. Aby lidé pochopili Kristův odkaz a ztotožnili se s ním, bylo třeba poučování, výchovy a vytvoření náboženských stereotypů, což byla záležitost mnoha generací. Hlavním důvodem šíření křesťanství byl boj o moc. Křesťanství se v době merovejské a karlovské stalo oficiálním státním náboženstvím francké říše a posléze celé západní Evropy. V mocenském boji platí, že je vždy třeba najít morální důvod, který dává útočníkovi právo napadnout svého souseda. To je nadčasový princip, který v lidských dějinách fungoval vždy stejně. Šíření křesťanství se v době raného i vrcholného středověku stalo tím nejlepším ospravedlněním agrese. Pod politickým tlakem pak celkem logicky mocenské elity slabších zemí přijímaly křesťanství, aby nepřátelským sousedům vzaly záminku k napadení svých území.

VELKÁ MORAVA A ČECHY

To byl také základní důvod, proč křesťanství přijali

vládci velkomoravské říše. Současně přinášela kon

verze možnost politického lavírování. Kníže Rostislav

byl dostatečně mocný, aby mohl vojensky zápasit

s římskými císaři, proto se obrátil na byzantského

císaře s žádostí o vyslání slovanských věrozvěstů.

Tento krok měl v první řadě politický význam (byť

určitý podíl víry nelze v politice středověku nikdy pod

ceňovat). Východní orientace velkomoravského

CHRISTIANIZACE

Čtveřice evangelistů – iluminace v Kodexu vyšehradském,

kolem roku 1085 (Národní knihovna v Praze)

Mikulčice – základy velkomoravské baziliky


9VÝVOJ

dvora byla logická, protože politická autorita Konstantinopole byla v té době ještě obrovská (na rozdíl od reálné vojenské síly). Stejný politický smysl mělo pokřtění hlavních spojenců velkomoravské říše, mezi nimiž byli i kmenoví vládci z českého území. Tímto aktem si pro změnu zajišťovali vliv velkomoravští panovníci u svých spojenců. Křesťanství bylo v té době žádaným politickým zbožím. Pokřtění knížete Bořivoje a jeho družiny se někdy označuje jako přijetí křesťanství v Čechách. To, že kníže přijal křest, mohlo sice teoreticky znamenat, že stejnou víru mají přijmout všichni obyvatelé českého knížectví, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Šlo o jeden z mnoha politických aktů, které obyvatele země k ničemu nezavazovaly. Bořivoj přijal křest stejně, jako dnes vyjadřují politici vůli spolupracovat se svými protivníky. Pro vztah českého knížecího dvora k římskému císaři tedy stačilo, že se ke křesťanství přihlásil kníže a jeho nejbližší. Nikoho v té době nezajímalo, zda Krista přijal i prostý lid. To až pozdější legendy a náboženská literatura oslavovaly „pokřtění celého národa“. Křesťanství bylo v té době méně agresivní ideologií a christianizace se zpočátku šířila především na úrovni mocenských elit. Represivní prostředky českých knížat vůči prostému lidu byly omezené a církev sama neměla žádné mocenské nástroje. Nutit poddané k radikální změně víry proto nebylo možné. PODOBA CHRISTIANIZACE Z tohoto hlediska je třeba rozlišovat dvě roviny přijetí křesťanství. Tou první byl politický akt přihlášení se do sféry vlivu církve, který proběhl v 10. století (administrativní záležitost), tou druhou faktická proměna náboženského myšlení obyvatel země (složitý struk

turální proces, který trval několik staletí). Na počátku

christianizace neexistovala ostrá hranice mezi křes

ťanskými obřady a pohanskými rituály, oba systémy

žily na venkově v jakési symbióze. Právě proto, že

rané křesťanství nemohlo v českých zemích prosa

zovat víru silou, muselo se šířit infiltrací do původních

náboženských představ a jen pozvolna nahrazovat

pohanské rituály. Je téměř jisté, že do konce 12. sto

letí nechávali čeští panovníci (s výjimkou svých sídel)

žít lid nábožensky zcela svobodně.

Dokladem toho, jak křesťanství postupně zakořenilo

v běžném životě, jsou termíny oslav největších křes

ťanských svátků. Většinou připadaly na ty části roku,

kdy se dříve konaly významné pohanské obřady.

Křesťanská církev přijala jednoduchou a běžně uží

vanou metodu – pohanské oslavy nezakazovala, jen

jim dala jiný obsah (zimní slunovrat se změnil na

Vánoce, oslavy příchodu jara na Velikonoce, letní

slunovrat na svátek Jana Křtitele atd.). Teprve ve

12. a 13. století začala převažovat křesťanská po

doba kalendářních svátků, i když se pohanská rezi

dua udržela v lidovém zvykosloví i později. Stejnou

Mikulčice – základy dvouapsidové rotundy

Stará Boleslav – krypta v kostele sv. Václava z 11. století

Přišel totiž kdysi předtím ze Sas muž podivuhodné

výmluvnosti a učenosti, jménem Dětmar, kněz pový

šením, mnich přiznáním, na svatou pouť do Prahy.

Když se s knížetem Boleslavem seznámil, za krátký čas

nabyl u něho veliké obliby a přátelství. A poněvadž

dokonale uměl řeč slovanskou, povolal ho kníže svými

posly, a svolav kněžstvo, velmože země a lid, dosáhl

svými prosbami a přímluvami, aby si ho všichni obec

ným souhlasem zvolili biskupem.

(Kosmova kronika – O založení

pražského biskupství v roce 976)


10 VÝVOJ

cestou procházela transformace pohanských rituálů v celé křesťanské Evropě. Podoba liturgického roku se v náboženském životě země prosazovala velice pomalu, protože lidé raného středověku neznali kalendář v našem smyslu (řídili se nikoli daty, ale proměnami přírody). Teprve ve 12. století se podařilo zavést počítání týdnů, což bylo důležité pro stanovení neděle jako svátečního dne a času pro návštěvu kostela. VLASTNICKÉ KOSTELY Křesťanské bohoslužby měly v době christianizace našich zemí ještě daleko do závazně strukturované podoby pozdějších mší (unifikaci provedl v rámci křesťanské Evropy až IV. lateránský koncil v roce 1215). Mše si až do 12. století podržely jednoduché symboly z časů prvních křesťanů, ale současně akceptovaly domácí rituály (na to narážejí výtky církevních učenců z 12. a 13. století). Také normy křesťanského života, jak je známe později z vrcholného středověku, nebyly až do konce 12. století známé. Lid

se neřídil křesťanskými ideály morálními či nábožen

skými, ostatně ani špičky společnosti tehdy neznaly

zásady desatera, natož aby je respektovaly.

Jedním z argumentů o rychlém šíření křesťanství

a ochotě lidu přijmout novou víru, který se objevuje

v dějepisných pojednáních církevních autorů, je růst

počtu kostelů v Čechách a na Moravě. Tento fakt je

však třeba přijímat v souvislostech. Zakládání kostelů

nebylo primárně projevem hluboké víry, ale šlo o čin

nost hospodářskou. Zemská církev spadala totiž až

do konce 12. století pod přímou správu knížete.

Papež ovlivňoval chod církve především v ideologické

rovině, ale mocensky ji pevně ovládal panovník, který

jmenoval biskupy, rozděloval prebendy a schvaloval

řadu administrativních záležitostí včetně finančních.

Křesťanská církev vybírala od věřících peníze na svou

činnost. Tyto příjmy však zpočátku plynuly do poklad

nice knížete (teprve ve 13. století se v rámci boje

o investituru podařilo odbojným pražským biskupům

prosadit, aby se část desátků odesílala do Říma

a zbytek zůstával pro potřebu diecéze).

Budování kostelů bylo tedy až do konce 12. století pro

feudální vlastníky výhodným soukromým podniká

ním. Proto se kostely stavěly v místech, kde sídlila kní

žecí správa. Tato vazba je vyjádřena i etymologicky –

soudí se, že slovo kostel vzniklo z latinského označení

hradiště (castellum).

Instituce vlastnických kostelů se u nás objevila ihned

po přijetí křesťanství, v českém knížectví ji zavedli

řezenští kněží, kteří tu vykonávali duchovní správu

jménem svého biskupa. Existence těchto kostelů

vycházela z ustanovení franckého zákoníku (sepsa

ného v letech 810 až 813), který definoval feudální

principy vlastnictví. Podle tohoto zákoníku patřilo len

nímu pánovi vše, co bylo postaveno na jeho půdě,

což platilo pro poddanské usedlosti, stejně jako pro

jiné hospodářské podniky (kostel tedy patřil do stejné

kategorie jako třeba mlýn nebo valcha).

Lidé, kteří žili na určitém území, patřili administrativně

k příslušnému kostelu a jemu odváděli peníze. Kně

zem byl služebník feudálního pána, konal nábožen

ské povinnosti a svému pánovi odevzdával desátky

a další příjmy (za to dostával mzdu). Na tomto prin

cipu fungovaly kostely na všech přemyslovských

hradištích, stejně jako ve dvorcích vlivných členů kní

žecí družiny. Totéž platilo pro klášterní kostely, které

zakládali řeholníci na územích, která osídlovali. Ani

v těchto případech nepatřily desátky papežovi, nýbrž

klášterní pokladnici.

Libice nad Cidlinou – základy paláce a tribunového kostela

(původně asi spojené dřevěným můstkem)

Sv. Václav připravuje hostie – iluminace ve Velislavově bibli,

kolem roku 1340 (Národní knihovna v Praze)


11VÝVOJ

PAPEŽSTVÍ A CÍSAŘSTVÍ Zatímco církev v průběhu vrcholného středověku svůj vliv posilovala, světská moc slábla. Vznikaly národní státy, které hájily vlastní zájmy a odmítaly nadvládu císaře, současně sílily odstředivé tendence i v rámci římské říše v zemích, které spadaly pod přímou císařskou vládu. Papežství se stalo jedinou univerzální silou, která sjednocovala celé křesťanstvo. Otevřený zápas o nadvládu v Evropě zahájila církev ve druhé polovině 11. století (první etapou byl spektakulární boj mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV.). Spor byl o vymezení reálných pravomocí nad církevní hierarchií, které se v odborné literatuře nazývají investiturou. Velice schematicky šlo o to, kdo bude jmenovat biskupy a rozhodovat o správě církevního majetku. Zatímco dříve měli tuto pravomoc světští vládci, nyní si ji pro sebe začal nárokovat papež. V dlouhém a dramatickém boji, který byl osou západoevropské politiky po dlouhá dvě staletí, církev nakonec zvítězila a prosadila svou autonomii. To v praxi znamenalo, že se stala nezávislou nadnárodní politickou silou.

Nejvyšší církevní hodnostáře jmenoval v novém uspo

řádání papež a císař je pouze formálně potvrzoval.

Církev začala zcela nezávisle spravovat svůj majetek.

Papež tím získal nástroj proti odbojným prelátům,

jimž mohl přidělenou prebendu odejmout (tedy

moderním jazykem propustit ze zaměstnání). Tato

pravomoc vedla rychle k centralizaci církevní správy

a její orientaci na Řím. Papežská kurie začala na

všech křesťanských územích vést svou vlastní poli

tiku, která byla mnohdy v příkrém rozporu se zájmy

světských panovníků.

ZÁPAS O EMANCIPACI

Zápas o investituru se v českých zemích rozhořel až

počátkem 13. století (ve srovnání se západní Evropou

se zpožděním). Na přelomu 12. a 13. století mu před

cházela krize v přemyslovském rodě, kdy se knížetem

stal pražský biskup Jindřich Břetislav. I když po něko

lika letech ztratil přízeň císaře a byl sesazen, jeho

vláda zvýšila sebevědomí domácího kléru a byla jed

ním z důležitých předpokladů dalšího vývoje.

Boj o investituru se spojuje s osobou pražského bis

kupa Ondřeje, který spravoval diecézi v letech 1214

až 1224. Roku 1215 se zúčastnil IV. lateránského

koncilu v Římě, který poprvé definoval nadřazenost

církevní moci nad světskou a toto dogma vztáhl i na

majetek. Po návratu domů začal biskup Ondřej pro

sazovat změny podle západoevropských vzorů

(především osamostatnění církve od královské moci)

a rozpoutal v českých zemích ostrý boj o desátky

aovlastnictví kostelů. V králi Přemyslu I. Otakarovi

Panovník – iluminace v Kodexu vyšehradském, kolem

roku 1085 (Národní knihovna v Praze)

STŘEDOVĚK

Pražský hrad – zbytky románského biskupského paláce


12 VÝVOJ

měl však zdatného soka. K Ondřejovu úsilí se navíc nepřipojilo olomoucké biskupství, neboť biskup Robert se postavil na královu stranu. Biskup Ondřej jednal horlivě, ale někdy málo diplomaticky (například si proti sobě postavil kláštery, když chtěl omezit jejich majetková práva ve prospěch diecéze). Ze svých původních požadavků prosadil nakonec jen zlomek. I tak to byl pro církev významný úspěch. Roku 1221 potvrdil král Přemysl I. Otakar imunitní privilegium pro pražské biskupství, které vyjímalo arcidiecézi z rukou světské moci. Obsahem byla i některá nová ustanovení – služebníci a poddaní biskupství se stali svobodnými lidmi, nezávislými na českém králi, biskup získal právo stavět bez královského souhlasu hrady, opevněná sídla a cesty, prohřešky kněží nespadaly jako dříve pod pravomoc světských soudů, ale diecézních. Roku 1222 pak vydal Přemysl Otakar I. ještě velké privilegium, které platilo pro všechny kláštery a kostely v zemi. Jeho obsahem bylo, volně řečeno, svobodné nakládání církve s vlastním majetkem. Současně přiznávalo církevním institucím i další ekonomické výhody – poddaní klášterů byli prakticky zbaveni zemské roboty (nikoli však roboty pro svůj klášter), všichni církevní poddaní získali volný přístup k trhům, opatům bylo přiznáno právo podávat přímo králi a jeho úředníkům stížnosti na bezpráví, které by na klášterech páchali rytíři.

Důležité pro celou společnost pak byly úpravy trest

ního práva v duchu zásad křesťanského učení o milo

srdném přístupu k hříšníkům. Nejdůležitější změnou

bylo zrušení kolektivní odpovědnosti každé obce za

zločiny, protože při dopadení zloděje neměla být vy

pleněna celá vesnice, jako se to dělávalo dříve, ale jen

viníkova usedlost.

Již roku 1229 začali čeští duchovní odvádět část cír

kevních desátků do Říma. Záhy se tam začaly odvá

dět i jiné platy – za udělení papežské ochrany církev

ním ústavům, za odpustky a jiné milosti, za vydání

papežské buly aj.

Výsledek sporu odpovídal vývoji v západní Evropě.

Církev posílila svou moc, došlo k uklidnění domácích

poměrů a současně i ke zlepšení životních podmínek

prostého lidu. Posílení církevní autonomie (především

zavedení přímého vlivu na chod kostelů, díky němuž

bylo možno začít budovat farní správu) omezovalo

do určité míry dosavadní zvůli šlechty. S mírnou nad

sázkou lze úpravu církevních poměrů v zemi hodno

tit jako omezení panovnické svévole a posílení práv

ního prostředí.

ZEMSKÁ CÍRKEV VE 13. STOLETÍ

Růst vlivu církve sice vytvářel potenciální nebezpečí

pro budoucnost, ale z pohledu situace ve 13. století

přinesl zemi pokrok, který se promítl v hospodářském

a mocenském vzestupu Českého království. Církev

Stará Boleslav – alegorická postava v kostele sv. Klimenta

z 3. čtvrtiny 13. století

Světci a zbožná jeptiška – iluminace ve Svatojiřském

žaltáři z poloviny 13. století (Národní knihovna v Praze)


13VÝVOJ

především ovlivnila proměnu duchovního klimatu a přístup k životu, lidé získali ideologii, která byla v té době pokroková a společnost sjednocovala. Podíl na stabilizaci domácích poměrů ve 13. století měla nekonfliktní spolupráce českých králů a pražských biskupů v době po Ondřejovi. Zájem domácích biskupů na pevném postavení Českého království byl dán faktem, že tento úřad pravidelně zastávali příslušníci domácích šlechtických rodů. To také vysvětluje zdánlivý paradox, proč přemyslovští králové štědře podporovali zemskou církev, i když často byli ve sporu s papežskou kurií. Rozsah darů od panovníka a šlechty byl obrovský a do konce 13. století ovládla církev zhruba třetinu osídlené části země

a zemských příjmů. Obě diecéze, pražská i olo

moucká, patřily řadu let k oporám královské moci.

Klér totiž představoval pro panovníka menší hrozbu

než odbojná česká a moravská šlechta. I když si cír

kev prosadila značnou míru imunity, v politickém

životě ji panovníci stále považovali za svou a obě die

céze naopak ochotně podporovaly svého krále. Cír

kev vystupovala jako základní pilíř zemské jednoty,

což prokázal pražský biskup spolu s nejvýznamněj

šími opaty v krizových situacích, jakou byla třeba

doba zmatků po smrti Přemysla Otakara II. a přede

vším po vymření rodu Přemyslovců po meči.

KRIZE STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE

Po nebývalém mocenském i duchovním vzestupu se

ve 14. století objevily první známky hluboké krize,

která zasáhla celý křesťanský svět. Důvodů,

podrobně rozebíraných v četných historických stu

diích, byla celá řada. Zájem o duchovní službu nahra

dil boj o nadvládu nad křesťanstvem. Papežská kurie

si monopolizovala pravdu a víru a dogmaticky hájila

své názory bez ohledu na mínění věřících. Církev zís

kala příliš veliký majetek, který umožnil prelátům vést

rozmařilý život, zároveň její bohatství vyvolávalo

závist světských vrstev, které na ni útočily mnohem

intenzivněji než dříve. Církev sama však okolí provo

kovala svou lakotou a velkou hrabivostí. Dochoval se

Velehrad – bazilika Nanebevzetí P. Marie a sv. Cyrila a Metoděje z 13. století, přestavba v románsko-gotickém duchu

po roce1681

Léta Páně 1393 na neděli Laetare započal jubilejní rok

na Vyšehradě, který trval až do svátku Povýšení sv. Kří

že, s poutí ke kapli Božího Těla na Novém Městě, na

Pražský hrad a k břevnovskému klášteru. Tento jubilejní

rok, vyprázdniv měšce chudáků, nezanechal v lidu žád

nou stopu svatosti. Jací byli dříve, takovými byli i poz

ději, ba i horší. Kdo by však mohl vůbec popsat, jaké

peníze byly dány na Vyšehradě za svatokrádežné od

pustky? A ty peníze, jak byly špatně dány, tím hůře byly

spotřebovány v hodování, pitkách a světské nádheře.“

(Kronika university pražské –

O odpustcích v roce 1393)


14 VÝVOJ

výstižný satirický epigram, který říkal: „Římská kurie se neuchází o ovce, jimž vlna schází.“ Církev zavedla ve 13. století přísná pravidla pro život křesťanů, která však sama přestala dodržovat. Jako každá instituce, která je bohatá a nabízí snadné živobytí, přitahovala i ty, které nezajímali věřící, ale šlo jim výhradně o vlastní prospěch. Je až s podivem, jak rychle došlo v průběhu 14. století k morálnímu úpadku velké části kléru. Více než průkazné svědectví podává vizitace pražského arcibiskupství z let 1358 a 1359 – běžné bylo porušování celibátu, opilství kněží, záliba v hazardních hrách, nedodržování liturgických zásad, nedbalá péče o farnost atd. ZPOCHYBNĚNÍ IDEOLOGIE Krize morálního stavu církve ve 14. století však neznamenala, že by prostí lidé věřili méně či laxněji než dříve. Bylo tomu spíše naopak. Ve 14. století se začalo evropské klima ochlazovat a přicházely periodické neúrody a hladomory, objevil se černý mor, který pravidelně decimoval tisíce životů. To vše v lidech vyvolávalo potřebu chránit se prostřednictvím víry a Boží pomoci. Tu měli vyprosit kněží a lidé logicky žádali, aby své povinnosti plnili řádně a nehřešili. V průběhu 14. století došlo k paradoxní situaci, že víra prostého lidu byla často opravdovější než u řady

kněží. To ostatně postřehl kolem roku 1330 i autor

Zbraslavské kroniky, sám prelát (proto ho nelze pode

zírat z neobjektivnosti), když napsal: „Nyní nosí kněží

na hlavách malé tonzury svými vlasy zakryté, ale po

boku velké meče a dýky, naproti tomu zřídka vidíme

laika, který by neměl u pasu růženec k modlení.“

Zatímco dříve byla autorita církve postavena na

obecně rozšířeném přesvědčení, že pouze kněží

reprezentují Boží vůli (tak to definovalo i teologické

učení), nyní se tato představa začala zpochybňovat.

Ve 14. století došlo k řadě katastrof a klesala životní

úroveň všech vrstev, bylo tedy logické, že se lidé ptali,

proč je Bůh tak bolestně zkouší. Církev hromadila

majetek a za to slibovala věřícím spasení, jenže místo

toho přišel Boží trest. Kněží tedy nesplnili to, co věří

cím slibovali.

To změnilo náhled na církev. Místo aby byla pozem

ským ztělesněním Krista, začali ji lidé vnímat spíše

jako úřad, který má na starosti zajištění Boží milosti.

Církev a víra přestaly být synonymem. Církev jako

„úřad“ podle mínění lidí zklamala a mnozí ji volali

k odpovědnosti. Averzi posílil ještě fakt, že lidé

v dobách neúrody umírali hlady, zatímco nejvyšší cír

kevní představitelé se chovali s rozmařilou nadutostí.

Bylo by ovšem zjednodušené vidět na tehdejší církvi

jen chyby. V dobách moru zahynulo mnoho kněží,

neboť bývali s umírajícími farníky až do posledních

chvil. Kláštery i někteří faráři se v dobách hladomoru

dělili o své zásoby. Nelze proto měřit všem středově

kým duchovním stejně, nacházeli se mezi nimi obě

taví a čestní preláti, stejně jako ti bezcitní a hanební.

Jenže každý „úřad“ se většinou v očích lidí hodnotí

Křest sv. Pavla – iluminace ve Velislavově bibli, kolem roku

1340 (Národní knihovna v Praze)

Poutní odznaky z poloviny 14. století

(Muzeum Brandýs nad Labem)


15VÝVOJ

spíše podle těch špatných. To platilo i o církvi před nástupem husitství. Neoddiskutovatelným faktem však je, že kupčení s vírou, nastolené papežskou kurií, bylo pro církev zhoubné. UČENECKÁ KRITIKA Stav církve samozřejmě nemohl uniknout učenecké elitě té doby – univerzitním mistrům. Vznikaly desítky teologických spisů, které hledaly cestu k nápravě. Většina z nich však volila cestu duchovního očištění, nikoli praktických kroků, které by směřovaly k samotné podstatě problému, jímž bylo prorůstání světského života do náboženského působení kléru. Mezi nejvlivnější duchovní hnutí patřilo „Devotio moderna“ holandského mystika Geerta Groote, který založil sdružení Bratří společného života. Jeho smyslem byla snaha o vnitřní opravdovost a následování skutečného odkazu Ježíše Krista. Myšlenky hnutí hlásali kazatelé žebravých řádů, podporovaní Karlem IV., i v českých zemích .

Jen někteří vysocí preláti začali podnikat rázné prak

tické kroky. K nim patřil i první pražský arcibiskup

Arnošt z Pardubic. Záhy po převzetí úřadu vydal

interní zákoník Statuta Arnosti (platil v české církvi

několik století), v němž pojmenoval církevní přestupky

a stanovil tresty. Dodržování předpisů se pravidelně

kontrolovalo prostřednictvím církevních vizitací,

z nichž některých se osobně účastnil i arcibiskup. Zří

dil zvláštní úřad „correctores cleri“ (což v překladu

znamená „ti, kteří mají napravovat mravy duchoven

stva“). Zvláště se trestalo svatokupectví, hromadění

obročí, nedodržování celibátu či rezidence (pokud

duchovní nesídlil ve své farnosti). Tresty byly rozma

nité – pokuty, vězení anebo dokonce zbavení benefi

cia. Po nějakou dobu se tato ustanovení skutečně

dodržovala, ale přestupků kléru bylo tolik, že se

posléze celá snaha rozmělnila a trestáni byli jen jed

notlivci (zvláště ti, kteří nějakým způsobem vadili

jinému, vlivnějšímu prelátovi).

Dalším způsobem, jak napravit církev, byla veřejná

kritika, která se stala od poloviny 14. století velice

populární. Karel IV. i arcibiskup Arnošt z Pardubic

podporovali vlivné kazatele. Tito kritici církve tak nebyli

žádnými disidenty, neboť vše dělali s požehnáním

mocných, často to byly prominentní osoby s vyso

kými příjmy. Patřil mezi ně Konrád Waldhauser, Sta

nislav ze Znojma, Jan Milíč z Kroměříže a v počátcích

svého působení i Jan Hus. Nic na tom nemění ani

fakt, že se všichni později dostali do ostrého konfliktu

s papežskou kurií.

Ztrátu prestiže církve dokládají první satirické skladby,

které pranýřují nešvary a poklesky kněží. To je něco,

co bylo dříve naprosto nemyslitelné. Jednou z prvních

byla skladba Desatero kázanie božie, v němž Tomáš

Štítný kárá kromě jiného mnichy, že při zpovědi za

hřivnu stříbra zprostí hříchů i lupiče, kteří předtím

vyloupili kostel.

Podobných literárních děl vzniklo více, ale je nutno je

chápat v kontextu doby, stejně jako oslavné legendy

o světcích, které stály na zcela opačném konci

spektra literární tvorby. Smysl obou byl srovnatelný

s politickým pamfletem, který buď nekriticky chválil,

nebo přehnaně káral. Je zajímavé analyzovat výcho

diska autorů satirických skladeb. Většina se totiž

nestavěla proti církvi jako celku, ale útočila na řehol

níky (s nimiž vedli faráři neustále spory o duchovní

kompetence a o příjmy). Autoři sami bývali faráři či

k nim měli velice blízko. Právě tyto skladby se nejvíce

podílely na vytváření protiřeholní averze.

Panna Maria – iluminace ve Svatojiřském breviáři z počátku

15. století (Národní knihovna v Praze)


16 VÝVOJ

Potíží „středověkého bulváru“ byla okolnost, že jedna špatná zpráva zastínila sto dobrých. Zatímco dříve si církev dokázala řešit své potíže interně, nyní se z nich stala věc veřejná. Místo pozitivních zpráv se neustále prezentovala jen kritika. To byla ovšem obrovská chyba, která byla jednou z příčin vzpoury proti církvi. CÍRKEV NA PRAHU HUSITSTVÍ Představy o vlastní moci bývají často ošidným klamem. Za Karla IV. se v českých zemích dostala církev na vrchol moci a on ji obratně využíval proti odbojným šlechtickým rodům. Pro něj osobně to bylo výhodné, církev tím však do určité míry politicky zdiskreditoval, protože ji postavil proti české šlechtické elitě. Hořké plody těchto neuvážených kroků sklidila církev záhy po jeho smrti. Moc církve se za Karla IV. opírala o politický vliv, nikoli však o faktickou vládní moc (zemské úřady ovládala šlechta). Spojení s královskou mocí oslabovalo její duchovní autoritu, což představovalo jeden ze základních problémů, které v českém prostředí vyústily ve zpochybnění její funkce. Veškerá proticírkevní hnutí té doby nebyla totiž zaměřena proti víře (všichni lidé byli

upřímně věřícími křesťany), ale proti instituci, která

podle mínění současníků tuto víru hlásala v rozporu

s původními idejemi evangelií. Ti, kteří nesouhlasili

s oficiální církevní ideologií, dostali nálepky kacířů.

Tento model, jak se vyhnout kritice, používají vládní

elity v každé době.

Ne každý, kdo byl označen za kacíře, však toužil refor

movat víru. Církev byla nesmírně bohatá, a tak počet

závistivců a nepřátel, kteří útočili ze zištných důvodů,

rostl. Na počátku 15. století ovládala v českých ze

mích asi 30% veškeré půdy. Reálně se jednalo

o obrovské jmění, které svým rozsahem převyšovalo

královský majetek.

Část pozemků ležela v úrodných oblastech, avšak

církev v minulosti získávala i lesnaté, kopcovité a hos

podářsky nevyužívané plochy, které se snažila kolo

nizovat a zúrodnit. Nelze proto říci, že by všechny cír

kevní statky prosperovaly. Majetek byl z hlediska

vnitřní správy rozdělený na arcibiskupské, kapitulní,

řeholní a farní statky, nebyl tedy chápán jako jeden

celek (právní kategorie církevní vlastnictví neexisto

vala) a jeho struktura nebyla z hlediska kléru rozlo

žená rovnoměrně.

Podstatná část pozemkového majetku totiž připadala

klášterům. Kolem roku 1400 existovalo v Čechách

a na Moravě 175 mužských a 44 ženských klášterů.

V přepočtu na plochu země připadal jeden klášter asi

na 360 km

2

, což byla mnohem větší koncentrace než

v sousedních zemích.

ZBYTNĚLÝ KLÉR

Farní klér byl sice početnější než řeholníci, ale připa

dal na něj menší díl pozemkového majetku. Náležely

mu ovšem platy, ať již to byly zádušní odkazy anebo

poplatky za duchovní služby. Jenže o část těchto příj

mů jej od 13. století připravily žebravé řády (minorité,

dominikáni, augustiniáni), které původně působily jen

ve městech, ale postupně začaly pronikat i na venkov.

To samozřejmě vyvolávalo mezi faráři a řeholníky

velké hádky o příjmy, které se marně snažili uklidnit

samotní papežové.

Na počátku 15. století žilo v Čechách a na Moravě

kolem osmi tisíc duchovních s kněžským svěcením

(do tohoto počtu se ale nezahrnují klerici s nižším

svěcením). V pražské diecézi to bylo podle soupisu

více než 5700 osob s kněžským svěcením (z toho

2084 držitelů farních obročí). V diecézi olomoucké

pak působilo kolem 600 farností. Už z tohoto pře

hledu je zřejmé, že ne všichni vysvěcení kněží měli

Praha – chrám P. Marie před Týnem a budova latinské školy


17VÝVOJ

své obročí, které jim mohlo zajistit pravidelné příjmy a živobytí. Bohatí preláti měli často několik obročí (takzvaní mnohoobročníci), zatímco na jiné se nedostávalo žádné. Klerici bez vlastního obročí žili buď z nepatrných příjmů za službu zámožnějším druhům (vykonávali duchovní správu tam, kde to mnohoobročníci nestíhali), nebo neměli ani to (dnešním jazykem byli nezaměstnaní). Počet těchto nemajetných kněží v průběhu let rostl. Mnozí se toulali zemí a za peníze či jídlo udíleli nelegálně svátosti a odpustky, jiní žili mezi spodinou a živili se zločinem (doložené jsou loupeže, podvody a dokonce i vraždy). Z nemajetných katolických kněží se později rekrutovali nejradikálnější kališničtí duchovní. Největší koncentrace připadala na Prahu. Na počátku 15. století zde existovalo 44 farností a v průměru se každá starala o 900 věřících. Kromě farářů a jejich pomocníků žili v Praze ještě řeholníci, příslušníci královského a arcibiskupského dvora, církevní úředníci, klerici a duchovní, působící na univerzitě a v dalších školách. Podle odhadu bylo v pražských městech kolem dvou tisíc osob duchovního stavu, což byl zhruba každý dvacátý obyvatel. Po Římu, Avignonu

a Florencii to byla největší koncentrace v křesťanském

světě. I to bylo negativní dědictví, které Karel IV. zane

chal svým potomkům.

Ideově se v českých zemích zápas o moc uvnitř cír

kve opíral o to, jakým způsobem vykládat učení

anglického reformátora Johna Wyclifa, který se ostře

postavil proti světskému panování kněží a hříchům

papežské kurie. Nešlo však jen o kritiku společen

skou, důležitou složkou jeho učení bylo také zpo

chybnění tehdejší podoby eucharistie a požadavek

návratu k prvotní prostotě apoštolské církve. Tento

konflikt hýbal na počátku 15. století celým křesťan

ským světem a umocňoval ho fakt, že existovalo

papežské schisma (jeden papež sídlil v Římě a druhý

v Avignonu, k nim se po koncilu v Pise přidal roku

1409 ještě další, třetí papež). V českých zemích se

tento náboženský zápas, vedený původně jen na

půdě univerzity, přenesl na boj mezi Čechy a Němci

(čeští mistři hájili Wyclifa, němečtí ho označovali za

kacíře). Jakmile se spor přenesl z učeneckých dispu

tací mezi prostý lid, změnil se v zápas mezi českými

a německými měšťany o vliv na radnici. Pražské udá

losti pak odstartovaly počátek sociálních bouří, které

smetly tradiční církevní hierarchii.

Praha – kostel sv. Martina ve zdi, kde Jakoubek ze Stříbra

podával poprvé v roce 1414 laikům kalich

Zlatá Koruna – rajský dvůr cisterciáckého konventu založe

ného v roce 1263


195PROTESTANTSTVÍ

Čeští stoupenci učení Martina Luthera se někdy nepřesněoznačovalijakonovoutrakvisti(narozdílod staroutrakvistů, což byli stoupenci původního českého kališnictví). Ve druhé polovině 16. století se luteránům v českých zemích oficiálně říkalo „stoupenciaugšpurskéhovyznání“(podlenáboženského míru v Augšpurku, který na německém území legalizovalprotestantismus). Učení Martina Luthera proniklo do českých zemí velice záhy a šířilo se především mezi německým obyvatelstvem (zvláště v západních a severních Čechách).Bylotologické,protožeaniNěmcinesou- hlasili s řadou postojů katolické církve, na druhoustranubylproněnepřijatelnýprotiněmeckýétosčeského utrakvismu. Proto ochotně přijímali Lutherovo reformačníučení. Jednota bratrská zpočátku hledala způsob, jak spolupracovatsluterány,abydosáhlasvéhouznání.Po celoudruhoučtvrtinu16.stoletíprobíhalajednání,ale sblížitvěroučnástanoviskasenepodařiloanakonec každýsměrvedlzápasosvoulegalizacisamostatně. Nevlivnějším stoupencem luteránství byl v polovině 16.stoletízemskýhejtmanJanzPernštejna.Sesku- pinou svých příznivců usiloval podle vzoru Saska ovytvořenínezávislénárodníprotestantskécírkve.Ke spoluprácizískalčástreformníhokřídlautrakvistické církvekolemnovéhoadministrátoraJanaMystopola, ale nakonec se i tyto protestantské tábory rozešly, aniždosáhlydohody. Po porážce povstání českých stavů v roce 1547 nemohl Ferdinand I. jednat s luterány tak tvrdě jako s jinými protestanty, neboť byli příliš vlivní. Své úsilíprotoorientovalpředevšímnapodporukatolickécírkve, což paradoxně vedlo k dalšímu posilování domácíholuteránství. Protože vznikl problém se svěcením utrakvistických kněží(aletakésjejichvzděláváním),začalidávatpat- roni kališnických far při jejich obsazování přednost absolventůmluteránskýchuniverzit. Od poloviny 16. století se navíc v Čechách i naMoravěrapidnězvyšovalpočetluteránskýchduchovních, což už v roce 1554 vedlo Ferdinanda I. k nařízení,abymajitelépanstvíneobsazovaliutrakvistické farybezvědomíDolníkonzistoře(kterámělazajistit, abyobročínespravovaliluteráni).Protožesetotonaří- zení plnilo liknavě, poručil nedlouho poté, aby byli

noví kněží vypovězeni ze země. Ani toto nařízení se

všakneplnilo.

V roce 1555 uzavřel Ferdinand I. smír s protestanty

v německých zemích, jehož výsledkem byla aug

špurská konfese, která přijala zásadu, že se víra na

každém panství bude řídit vyznáním majitele. Tento

princip,byťplatiljenproříši,začalauplatňovatičeská

amoravskášlechtaapanovníkbylnucendanýstav

tolerovat,coždálposílilovlivluteránů.

V době sporů o utrakvistickou Dolní konzistoř se

v roce 1562 oba její administrátoři veřejně přihlásili

k luteránství. Luteránský tábor byl rovněž hlavním

strůjcem vítězství České konfese, stejně tak dovedl

české země k stavovskému povstání na počátku

17. století, kdy se roznětkou vzpoury stal příkaz roz

bořit luteránské kostely v Broumově (na panství

broumovského kláštera) a v Hrobech (na arcibis

kupském statku). V čele zástupu šlechty, která se

v roce 1618 účastnila defenestrace na Pražském

hradě,stáliněmečtístoupenciluteránství.

Němečtíluteránitvořilipobělohorsképorážcehlavní

část emigrantů, kteří opustili české země. Směřovali

nejendoSaska,Míšeňska,LužiceaSlezska,aleina

Slovensko a do Uher. Mnoho dalších však zůstalo,

předevšímvpohraničníchoblastech.

V době rekatolizace se církev pokoušela tajné lute

rány stíhat a trestat, ale nebylo to jednoduché, pro

toženemělaúplněvolnéruce.Obyvatelétěchtokrajů

vždynacházelipomocuevangelíkůnaopačnéstra

něhorzahranicemi.Němečtíluteránipracovalijako

horníci,dalšíbylizkušenířemeslnícinebosevěnovali

manufakturní výrobě. Právě horské pohraničí před

stavovalohospodářskynejrozvinutějšíoblastmonar

chiearepresepřinášelyekonomickéztráty.

Vprvnípolovině18.stoletítlaknatajnéluteránypod

vlivem vídeňského dvora slábl, a i když se čas od

času represe opakovaly, vedly vždy jen k další vlně

emigrace,kterouvládníkruhynemohlypřipustit.Tole-

rančnípatentvroce1781vycházelvstřícprávětěmto

protestantům, neboť povoloval vyznání luteránské

a kalvínské, nikoli však tradiční utrakvismus či jed

notu bratrskou. Luteránství se na konci 18. století

stalovČecháchinaMoravěvůdčísilouprotestantis

muadominantnípostavenísivoblastiSudetudrželo

iporozpadurakousko-uherskémonarchieaždovy

hnáníNěmcůpodruhésvětovéválce.

LUTERÁNI


196 PROTESTANTSTVÍ

Na nebi se objevil drak se sedmi hla

vamianakaždéznichmělkrálovskou

korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd

a postavil se před ženu, aby pohltil

dítě, jakmile se narodí.

ČasurčenýproexistenciSatanovakrá

lovství již uplynul. Bůh oddaluje hrůzy,

kterésinasebelidstvonachystalo,aby

conejvícelidívyšlozBabylonuodsou

zeného k zániku.

144 000 spravedlivých bylo vykou

peno,nastoupilatisíciletáKristovaříše

a nebeský Jeruzalém.

Zatroubil třetí anděl, z nebe se zřítila

velká hvězda jako pochodeň (zvaná

Pelyněk), která dopadla do vod a tře

tinu z nich otrávila, takže mnozí lidé

z těchto vod zemřeli.

Zatroubil čtvrtý anděl, a v tu chvíli byla

zasažena třetina slunce, měsíce

a hvězd, takže z třetiny potemněly

a den i noc byly temnější.

Zatroubil pátý anděl, otevřel se jícen

propasti, z ní se vyvalil dým a kobylky,

které měly sílu škorpionů a škodily

lidem, kteří nebyli na čele označeni

Boží pečetí.

Čtyři apokalyptičtí jezdci, jimž byla

dána moc, aby čtvrtinu země zahubili

mečem, hladem, morem a zaplavili

dravými šelmami.

Zatroubilprvníanděl,nastalokrupobití,

na zem začal padat oheň smíšený

s krví a třetina zemské zeleně byla

sežehnuta plamenem.

Zatroubil druhý anděl, do moře byl

vržen oheň, takže se třetina moře

obrátila v krev, třetina mořských tvorů

zahynula a byla zničena třetina lodí.

ZJEVENÍSVATÉHOJANA

Zjevení sv. Jana je jedinou prorockou knihou Nového

zákona. Líčí poslední bitvu u Armageddonu, má řadu

protichůdnýchvýkladůapodleněkterýchinterpretacíjde

o vizi zániku světa. Slovo apokalypsa pochází z řečtiny

apůvodněznamenalozjevení,aledíkyNovémuzákonu

sestalosynonymemkatastrofy.

Vyobrazení z Nového zákona Martina Luthera, vydání

zroku1583,origináluloženvmuzeuŽďárnadSázavou.


197PRŮVODCE ČESKOU HISTORIÍ – CÍRKEV

VÝBĚRZÁKLADNÍLITERATURY

Balík,A.:Klementinum.Praha1960.

Bažant,J.:Uměníčeskéhostředověkuaantika.Praha2000.

Bílek,T.V.: DějinykonfiskacívČecháchporoce1618.Praha1891.

Bílek,T.V.:Statkyajměníkollejíjesuitských,klášterů,kostelů,bratrstevajinýchústavůvkrálovstvíČeském

odcísařeJosefaII.zrušených.Praha1893.

Bláhová,M.–Frolík,J.–Profantová,N.:VelkédějinyzemíKorunyčeskéI.Doroku1197.Praha1999.

Blažíček,O.J.:SochařstvíbarokuvČechách.Praha1958.

Blažíček,O.J.–Čeřovský,J.–Poche,E.:KláštervBřevnově.Praha1944.

Bobková,L.:VelkédějinyzemíKorunyčeskéIV.a (1310–1402).Praha–Litomyšl2003.

Bobková,L.:VelkédějinyzemíKorunyčeskéIV.b(1310–1402).Praha–Litomyšl2003.

Bondy,B.–Dvorský,F.:KhistoriiŽidůvČechách,naMoravěaveSlezskuI.Praha1906.

Borkovský,I.:SvatojiřskábazilikaaklášternaPražskémhradě.Praha1975.

Boubín,J.:PetrChelčický.Myslitelareformátor.Praha2005.

Breuers,D.:Nahradech,vklášterechavpodhradí.Středověk,jakhoneznáte.Praha1999.

Čechura,J.:Českézeměvletech1310–1378.LucemburkovénačeskémtrůněI.Praha1999.

Čechura,J.:Českézeměvletech1378–1437.LucemburkovénačeskémtrůněII.Praha2000.

Čechura,J.:Počátkyvyšebrodskéhokláštera.In:Jihočeskýsborníkhistorický50,1981,s.4–16.

Čermák,K.D.:PremonstrátivČecháchanaMoravě.Praha1877.

Černý,J.akol.:Hudbavčeskýchdějináchodstředověkudonovédoby.Praha1983.

Člověkčeskéhostředověku,redakceM.Nodl–F.Šmahel.Praha2002.

Čornej,P.:VelkédějinyzemíKorunyčeskéV.(1402–1437).Praha–Litomyšl2010.

Čornej,P.–Bartlová,M.:VelkédějinyzemíKorunyčeskéVI.(1437–1526).Praha–Litomyšl2007.

Čornejová,I.:TovaryšstvoJežíšovo(JezuitévČechách).Praha1995.

DějinyčeskéliteraturyI.Praha1959.

DějinyčeskéhovýtvarnéhouměníI/1–2.Odpočátkůdokoncestředověku.Praha1984.

DějinyčeskéhovýtvarnéhouměníII/1–2.Odpočátkůrenesancedozávěrubaroka.Praha1989.

DějinyhmotnékulturyI/1.Praha1985.

DějinyhmotnékulturyII/1,2.Praha1995.

DějinyPrahy.Praha1964.

Dějinyuměleckéhořemeslaaužitéhouměnívčeskýchzemích.OdVelkéMoravypodobugotickou.Praha1999.

DějinyUniverzityKarlovyI.RedakceM.Svatoš.Praha1995.

Dolista,K.:PremonstrátskýklášterMilevsko.Praha1990.

Dragoun,Z.:Praha885–1310.Kapitolyorománskéaraněgotickéarchitektuře.Praha2002.

Dvořáček,P.:Architekturačeskýchzemí.Gotika.Praha2005.

Dvořáček,P.:Architekturačeskýchzemí.Renesance.Praha2005.

Fiala,Z.:PřemyslovskéČechy.Praha1975.

Fiala,Z.:SprávaapostavenícírkvevČecháchodpočátku13.dopoloviny14.století.In:Sborníkhistorický3,1955,s.64–88.

Goff,(leGoff)J.–Schnitt,J.-C.:Encyklopediestředověku.Praha1999.

Haas,A.:Piaristévnašichzemích.In:ČasopisSpolečnostipřátelstarožitnostíLVI,1974,s.1–13.

Halama,J.:Sociálníučeníčeskýchbratří1464–1618.Brno2003.

Halama,O.–Soukup,P.:JakoubekzeStříbra.Textyajejichpůsobení.Praha2006.

Herout,J.:Staletíkolemnás.Praha–Litomyšl2002.

Heřman,P.:Anežskýklášterve13.století.In:ArcheologicaPragensia5,1984,s.125–146.

Hlaváček,I.:Rukopisy,jejichfunkceačtenářivčeskémstátěodnejstaršíchdobdohusitství.In:Studieorukopisech14,

1975,s.33–51.

Hlaváček,I.–Krása,J.:Našeknihyaknihovnyvestředověku.In:M.Bohatcováakol.,Českáknihavproměnáchstaletí,

Praha1990,s.46–69.

Hledíková,Z.:BiskupJanIV.zDražic.Praha1991.

Hledíková,Z.:Českévizitačníinterrogatoriadopočátku15.století.In:Československýčasopishistorický16,1968,s.71–98.

Hobzek,J.:Klášteryvčeskýchzemíchzhlediskapamátkovéhodnoty.Praha1987.

Hoffmann,F.:Českéměstovestředověku.Praha1992.

Hrčková,N.:DějinyhudbyI.Evropskýstředověk.Praha2005.


198 VÝBĚR ZÁKLADNÍ LITERATURY

Charvátová,K.–Líbal,D.–Pojsl,M.:Řádcisterciákůvčeskýchzemíchvestředověku.Praha1994.

Jirásko,L.:Církevnířádyakongregacevzemíchčeských.Praha1991.

Kadlec,J.:Katoličtíexulantičeštídobyhusitské.Praha1990.

Kadlec,J.:PřehledčeskýchcírkevníchdějinI.–II. Řím1987.

Kalista,Z.:Českábaroknígotikaajejížďárskéohnisko.Brno1970.

Kalivoda,R.:Husitskémyšlení.Praha1997.

Klápště,J.:Proměnačeskýchzemívestředověku.Praha2005.

Kočí,J.–Vondruška,V.:Památkynárodníminulosti.Praha1989.

Koch,W.:Evropskáarchitektura.Praha2008.

Kostílková,M.:Pastoforiumkatedrálysv.VítavPraze.In:Umění23,1975,s.536–543.

Krása,J.:Českéiluminovanérukopisy13.–16.století.Praha1990.

Krása,J.:RukopisyVáclavaIV.Praha1971.

Krčálová,J.:Centrálnístavbyčeskérenesance.Praha1976.

Kubíčkov



Vlastimil Vondruška

VLASTIMIL VONDRUŠKA


9. 5. 1955

PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. je český historik, publicista a spisovatel (především historických detektivních příběhů). Jako podnikatel patří k předním českým výrobcům kopií historického skla.

Vondruška - Vlastimil Vondruška – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist