načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čína – Vladimír Liščák

Fungujeme! Vážení zákazníci, e-shop je plně v provozu. Od 18. 5. 2020 jsou navíc všechny naše prodejny a výdejny otevřeny. Bližší informace naleznete zde
Čína

Elektronická kniha: Čína
Autor: Vladimír Liščák

Kromě historie se atuor zabývá krátce náboženstvím, hospodářstvím, politikou posledních let i česko(slovensko)-čínskými vztahy. Obsahuje i důležité informace pro cestu do ČLR a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2002
Počet stran: 223
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Dějiny Číny, Mongolska a Koreje
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Libri, 2002
ISBN: 978-80-727-7109-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kromě historie se atuor zabývá krátce náboženstvím, hospodářstvím, politikou posledních let i česko(slovensko)-čínskými vztahy. Obsahuje i důležité informace pro cestu do ČLR a základní jazykovou pomoc. Mir. Práce českého sinologa ve stručnosti představuje dějiny, kulturu i současnost Číny.

Popis nakladatele

Druhý svazek edice je zasvěcen dějinám Číny, které svou více než 4 000 let dlouhou kontinuitou a svébytnou civilizací představují ojedinělý světový fenomén. Autor, náš přední sinolog, se neomezil pouze na chronologický výklad dějin od polomytických počátků až po žhavou současnost, ale využil text k tomu, aby čtenáře informoval i o čínském písmu, kultuře, umění, filozofii a dalších aspektech této jedinečné země. Text doplňuje encyklopedické heslo.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Liščák - další tituly autora:
Taiwan - stručná historie států Taiwan
Františkánské misie v Číně (13.-18. století) Františkánské misie v Číně (13.-18. století)
Fenomén františkánství v interakci s jinakostí Fenomén františkánství v interakci s jinakostí
Fenomén františkánství v interakci s Fenomén františkánství v interakci s "jinakostí"
Mezi tolerancí a intolerancí Mezi tolerancí a intolerancí
 
K elektronické knize "Čína" doporučujeme také:
Cesta Císařovny Cesta Císařovny
Čína Čína
Budha Budha
Kapesní I-ťing Kapesní I-ťing
CO JAK PROČ 25 - Stará Čína CO JAK PROČ 25
 (e-book)
Japonsko Japonsko
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Libri, Praha 2002

Čína

VLADIMÍR LIŠČÁK

Stručná historie států


© PhDr. Vladimír Liščák, 2002

© Libri, 2002

ISBN 80-7277-109-4


5 Obsah Předmluva 10 Na úvod 11 Čína na první dotek 14

Čína a její jméno 14

Jazyk a písmo 15

Počítání času a historických událostí 21 Stopy prvních lidí. Nejstarší čínské státy 27

Nejstarší obyvatelé Číny 27

Život v mladší době kamenné 28

Doba bronzová. Počátky raných států 32

Dynastie Čou a boj o hegemonii 38

Hospodářský rozvoj a raná města 43

Vznik filozofie a „sto škol“ 45 První centralizované říše. Rozpad jednotného státu 49

Čchinský stát a sjednocení Číny 49

Západní Chan a zlatý věk prvního císařství 53

Krize a pád chanského císařství 56

Rozvoj myšlení, věd a umění 58

Tři říše a Západní Ťin 61

„Barbarský“ sever a čínský jih 62

Myšlenkové a náboženské změny. Rozvoj umění 64 Obnovení centralizovaného státu 66

Sjednocení Číny dynastií Suej 66

Čína za dynastie Tchang 67

Hospodářské a společenské změny 71

Kulturní vývoj 73 Od Pěti dynastií k říši Sung. Ztráta severu 76

Pět dynastií a Deset království 76

Nové sjednocení Číny. Severní Sung 77

Nečínské režimy v severní Číně 79

Jižní Sung 83

Sungská společnost a kultura 85 Vzestup Mongolů a říše Jüan 88

Dobytí Číny a založení dynastie Jüan 88

Čína pod mongolskou nadvládou 89

Hospodářství 92

Rozvoj náboženství a umění slova. Výtvarné umění 93

Kontakty se Západem 97 Poslední čínská „národní“ dynastie 100

Obnovení domácí čínské vlády 100

Vzestup a úpadek dynastie 101

Zahraniční styky 105

Hospodářský vývoj 108

Kulturní rozkvět 109 Rané období dynastie Čching 113

Vzestup Mandžuů 113

Mandžuská Čína 114

Čchingská společnost 117

Hospodářský rozvoj 119 Střet se Západem a krize císařství 122

Střet se Západem. Opiové války 122

Velká povstání 124

Hnutí za sebeposílení Číny. Počátky industrializace 127

Vývoj v okrajových oblastech 128

Čínsko-japonská válka. Dělení Číny mezi mocnosti 130

Reformní hnutí a krize dynastie Čching 132

Čchingská kultura 135 Čínská republika 138

Rané republikánské období 138

Intelektuální revoluce. Hnutí 4. května 139

Kuomintang a komunisté 141

Snaha o sjednocení Číny. Čankajškova diktatura 143

Japonská agrese. Čínsko-japonská válka 145

Občanská válka a vítězství komunistů 147 Čínská lidová republika 150

Vývoj po založení Čínské lidové republiky 150

Přechod k socialismu (1953–57) 152

Nové směry čínské politiky 154

„Kulturní revoluce“ (1966–76) 155

Čína po Maově smrti 159

Čínská literatura a dramatické umění ve 20. století 162

Vývoj v okrajových oblastech 165 Česko(slovensko)-čínské styky 169

Poznávání a studium Číny 169

Styky českých zemí s Čínou od středověku do počátku

20. století 169

Československo-čínské vztahy do roku 1949 173

Vztahy v letech 1949–89 176

Vzájemné styky po roce 1989 179 Doporučená literatura 183

Všeobecné publikace 183

Překlady významných filozofických a cestopisných děl 188 Encyklopedické heslo 191

Zvláštní administrativní oblasti 198

Hongkong 198

Macao 200

Důležité informace pro cesty do ČLR 203

Vízová povinnost pro občany ČR 203

Zastupitelské úřady 203 Jazyková první pomoc 205

Zájmena 207

Základní fráze 208

Číslovky 209

Peníze 211 Tabulky 212

Čínský šedesátkový cyklus 213

Přehled hlavních dynastií a období 214

Nejpočetnější národy na území ČLR 221

Provincie 222

Autonomní oblasti 223

Města pod ústřední správou 223

8

‹

~

Urumči

RU

Kchun-ming

JÜN-NAN

Si-ning

ČCHING-CHAJ

TIBETSKÁ AUTONOMNÍ

OBLAST

KAN-SU

SIN-ŤIANG

Lhasa

KAZACHSTÁN

KYRGYZSTÁN

UZBEKISTÁ N

TÁDŽIKISTÁN

AFGHÁNISTÁN

PÁKISTÁN

INDIE

BANGLADÉŠ

BARMA

THAJSKO

LAOS

NEPÁL

BHÚTÁN

Bengálský

záliv

‹

‹

~

~

MON

9

‹

‹

‹

‹

‹

‹

~

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

‹

{

‹

‹

‹

{

‹

Cicikar

CHEJ-LUNG-ŤIANG

Čchang-čchun

ŤI-LIN

Ta-lien

ŠAN-TUNG

Šen-jang

LIAO-NING

Š-ťia-čuang

Tchaj-jüan

ŠAN-SI

Luo-jang

Čeng-čou

Nanking

Šanghaj

ŤIANG-SU

Chang-čou

ČE-ŤIANG

Fu-čou

FU-ŤIEN

TAIWAN

Nan-čchang

ŤIANG-SI

Si-an

Ťi-nan

AN-CHUEJ

CHE-NAN

Pao-tchou

VNITŘNÍ

MONGOLSKO

SKO

Jin-čchuan

Lan-čou

Čcheng-tu

S'-ČCHUAN

ŠEN-SI

NING-SIA

Čchung-čching

ČCHUNG-ČCHING

Čchang-ša

CHU-NAN

Kuej-jang

KUEJ-ČOU

Nan-ning

KUANG-SI

KUANG-TUNG

Macao

Hongkong

Chaj-kchou

CHAJ-NAN

Kanton

Wu-chan

CHU-PEJ

Peking

Chöch-chot

CHE-PEJ

Tiencin

PEKING

Charbin

GOLSKO

VIETNAM

JAPONSKO

KLDR

JIŽNÍ

KOREA

Jihočínské

moře

FILIPÍNY

Filipínskémoře

Východočínské

moře

Žluté moře

Japonské moře Předmluva Tato knížka si nečiní ambice být vyčerpávajícím přehledem (v kladném i negativním smyslu toho slova) dějin a kultury Číny – na to by nestačilo ani několikasvazkové kompendium. V rámci těchto několika desítek stránek jsme se snažili přiblížit laskavému čtenáři Čínu co nejvíce i s mnoho tisíc let dlouhými dějinami její civilizace a kultury. Cílem nebylo zahltit jej příliš fakty, nýbrž ho příjemným způsobem uvést do problematiky.

Těžiště knihy je ve výkladu dějin Číny, do nějž jsem se snažil zahrnout co nejvíce u nás dosud nepublikovaných informací. Protože dějinám ostrova Taiwan bude věnován samostatný svazek, omezil jsem se téměř výlučně na pevninskou Čínu. Jelikož ani několikasvazková díla, jako například Cambridge History of China, nepostihují do všech detailů dlouhý a složitý vývoj území, na němž se rozkládá dnešní Čínská lidová republika, nemůžete ani od této knížky očekávat, že v ní najdete vše. Nicméně jsem se snažil, aby všechna důležitá období byla zachycena vyváženě, aby každému z nich byl věnován přibližně stejný prostor.

Publikace je určena především českému čtenáři, proto její důležitou součástí je i stručný přehled česko-čínských styků od středověku až po naše dny. Laskavý čtenář jistě ocení, že vzhledem k úspornému formátu si bude moci knížku vzít s sebou na cestu do Číny (a možná Hongkongu a Macaa). Pro základní orientaci mu jistě pomůže encyklopedicky zpracovaný přehled o ČLR a obou zvláštních administrativních oblastech. I když se v Číně lze domluvit anglicky, základní znalost několika frází, a zejména číslic, nikdy neuškodí. Zde zcela určitě poslouží naše Jazyková první pomoc v závěru knihy.

Nezbývá než vám popřát pěkné počtení a příjemný let.

Vladimír Liščák


11

Na úvod

V publikacích o Číně se obvykle zdůrazňuje v celosvětovém

měřítku ojedinělá historická kontinuita nejméně pět tisíc let tr

vající svébytné čínské kultury. Území Číny také patří k nejstar

ším „kolébkám lidstva“ – a hranice počátků civilizace v tomto

prostoru se novými archeologickými nálezy posouvají dále a

dále do minulosti. Stále více se ukazuje přímá návaznost nej

starších dynastií tradiční čínské historiografie – Sia a Šang – na

neolitické kultury střední a východní Číny, a tím se počátky

čínské civilizace posouvají až do doby někdy kolem roku 5 000

př. Kr. Ještě před několika málo desítkami let se za kolébku čín

ské civilizace považovalo povodí Žluté řeky a území mezi Žlu

tou řekou a dolním tokem Dlouhé řeky. To již ale neplatí. Dnes

víme, že civilizace vznikala souběžně nebo téměř souběžně ve

více oblastech území dnešní Čínské lidové republiky. Kromě

střední Číny a východní Číny se stejně významné civilizace roz

víjely v nejstarších dobách i v severovýchodní a jihozápadní

Číně. Všechny tyto civilizace se pak spolupodílely na formo

vání onoho významného jevu, který označujeme jako tradiční

čínskou kulturu.

Je třeba si uvědomit, že Číňané nerozlišují mezi pojmy „kul

tura“ a „civilizace“ – obojí označují slovem wen. Naznačují tak,

že duchovní i materiální stránka života společnosti se vzájem

ně podmiňují a ovlivňují a jsou spolu v určité jednotě. Zároveň

slovem wen označují i jakýkoli písemný projev, tedy vyšší for

mu kultury, včetně literatury. Nositelé této kultury, Číňané

v užším slova smyslu (dnes označovaní jako Chanové, Chan

-cu), však nežili ve vzduchoprázdnu, vždy byli ovlivňováni pod

něty z vnějšího, „barbarského“ světa. Od nejstarších dob byli

obklopeni různými kmeny, z nichž některé dočasně získávaly

kontrolu nad někdy i značně rozsáhlými oblastmi Číny. Zde je

na místě si uvědomit sílu čínské civilizace, která vlastně od sa

mého počátku měla značný vliv v celém východoasijském pro

storu. Přestože v průběhu dějin byla severní Čína často pohl

cena vlnami kočovných kmenů ze severu a severovýchodu,

tyto kmeny, či později národy, vždy téměř bez výjimky převza


12

ly čínskou kulturu, včetně písma, jazyka, zvyků a obyčejů. Posledním případem takovéhoto převzetí kultury jsou mandžuští dobyvatelé Číny (dynastie Čching, 1644–1911/12). Přestože mandžuský jazyk má bohatou literární tradici a řada dobových písemných památek se dochovala pouze v mandžuštině, převážná většina Mandžuů převzala čínskou kulturu včetně jazyka – poslední výzkumy z konce 20. století uvádějí, že mandžusky mluví již pouze několik Mandžuů (z celkového počtu 10,5 milionu uváděného čínskými úřady).

Díky své převaze ovlivnila čínská kultura postupně různé národní kultury východní Asie, zejména v Koreji a Japonsku, i jihovýchodní Asie, zvláště vietnamskou. Fascinovala i Evropany a jiné příchozí ze Západu, jejichž prostřednictvím se šířila i tímto směrem. Hedvábí, papír, porcelán, střelný prach, kompas, vodní hodiny – to je jen malý výčet kulturních vynálezů, které se v různých dobách rozšířily z Číny do ostatního světa. A nesmíme zapomenout ani na chuťové potěšení jazyka – čínská kuchyně dnes obohacuje mezinárodní kuchyně mnoha světových velkoměst, včetně Prahy. Někdy se tvrdí, že i italské špagety a ravioli přišly z Číny (tedy čínské nudle a ťiao-c’). Podle výzkumů „odborníků přes jídlo“ je pravda někde uprostřed, tedy přesněji ve Střední Asii či Persii, odkud se těstoviny zřejmě někdy od 7. století šířily oběma směry.

V Číně, která má v dnešních hranicích rozlohu blízkou rozloze evropského kontinentu, jsou přirozeně velké regionální rozdíly – geografické i kulturní. Dnešní území Číny můžeme rozdělit na dvě výrazné oblasti – vnitřní a vnější Čínu. Vnitřní Čína zahrnuje v podstatě území v rozsahu z období dynastie Ming (1369–1644) plus „tři severovýchodní provincie“ (Mandžusko), celkem 18 dnešních provincií. Toto území, od doby dynastie Chan jeviště čínských dějin (proto je často označována jako „vlastní Čína“), představuje relativně nízko položenou a hustě obydlenou zemědělskou oblast s převahou chanského (čínského) osídlení. Vnější Čína, rozlohou srovnatelná s vnitřní Čínou, je vysoko položená, řídce osídlená oblast s převahou původního nečínského obyvatelstva, zejména Mongolů, Tibeťanů a turkických národů. Na tomto území, kde se dnes rozkládají autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, Sin-ťiang a Tibet a provincie Čching-chaj a částečně i Kan-su, žije přibližně pou

13

hých 5 % obyvatelstva celé Číny. Některé oblasti jsou praktic

ky neobydlené – hustota obyvatel v nich nepřesahuje 1 osobu

na km

2

. Velká plocha je vyplněna velehorami nebo pouštěmi.

Vnitřní Čína je ještě dále rozdělena na severní a jižní Čínu, jež

jsou odděleny hřebeny Čchin-lingu a Ta-pa-šanu na úrovni při

bližně 35 stupňů severní šířky. Toto rozdělení není dáno jen

geografickými příčinami, ale také tím, že Čína byla po značnou

část svých dějin (naposledy v první polovině 20. století) rozdě

lena na severní a jižní část i politicky.

Významný německý sinolog Wolfgang Franke v úvodu

k jedné publikaci před dvaceti lety napsal: „Bez znalosti mi

nulosti by současná Čína zůstala hádankou. A živoucí součas

nost nabízí mnoho na cestě vysvětlování tradice.“ V podob

ném duchu poznamenal i velký čínský historik S’-ma Čchien

(145?–85? př. Kr.) před více než dvěma tisíci lety, že „ti, kdo

nezapomínají na minulost, jsou mistry budoucnosti“. Vydejme

se tedy společně po stopách dávných dějů na rozlehlém úze

mí této vzdálené země, přibližme si, co Čína znamená pro naši

civilizaci a pokusme se pochopit i její současný vývoj.

Poznámka k přepisu čínštiny

Pro snadnější čtení používám v celé publikaci pouze český

standardní přepis, který českému čtenáři pohodlněji přiblíží

výslovnost čínštiny. Protože však v Číně a cizojazyčných publi

kacích o Číně se vedle znakové podoby setkáte i s oficiálním

čínským pinyinem (viz kapitolu Čína na první dotek, oddíl Ja

zyk a písmo), uvádím v encyklopedickém hesle jak českou, tak

čínskou podobu. Čína na první dotek Čína a její jméno Dnešní jméno „Čína“, znějící podobně například i v angličtině a němčině (China), francouzštině (Chine), italštině (Cina) či maďarštině (Kína) a polštině (Chiny), má podle nejrozšířenějšího názoru svůj původ ve jménu mocného starověkého státu Čchin (9. století–206 př. Kr.). Jeho vládce Jing Čeng (260–210 př. Kr.), pozdější císař Čchin Š’-chuang-ti (vládl 247–210 př. Kr., jako císař od roku 221 př. Kr.), vytvořil první centralizovanou říši na území Číny. Právě jméno tohoto státu přešlo prostřednictvím Indů a Peršanů do většiny evropských jazyků.

Čína byla kdysi v Evropě známa ještě pod jinými jmény. Ve středověké evropské geografii se vyskytovala specifická jména pro severní a jižní Čínu. Bylo to dáno především dlouhodobým politickým rozdělením Číny. Zatímco severní Čína se nazývala Kathai, Cathay apod., jižní byla známa jako Mangi, Manzi apod. Středověký název Kathai, Cathay apod., do Evropy uvedený Markem Polem, byl odvozen od Kitanů, kteří v letech 916–1125 ovládali severní Čínu. Dosud zůstal například v ruštině v podobě Kitaj (Rbnfq). Podobně i Mongolové nyní Čínu nazývají Chjatan. Až po objevení námořní cesty do Indie a poznání východoasijských zemí nabylo prostřednictvím portugalských a španělských plavců všeobecné platnosti dnešní jméno Čína v různých jazykových variantách. Druhý název byl zřejmě odvozen od čínského označení „jižních barbarů“ Man (či Man-c’), zejména obyvatel jihozápadní Číny.

Číňané se sami obvykle nazývali podle vynikajících dynastií jako Chan-žen („lidé dynastie Chan“), Tchang-žen („lidé dynastie Tchang“) apod. Všeobecným čínským názvem pro Čínu je však Čung-kuo („Říše středu“). Tento název se poprvé objevuje v pramenech z doby Čou pravděpodobně již od 12. století př. Kr. Původně označoval pouze území kolem hlavního města, čili královskou doménu. Později byl přenesen na všechny státy obývané Číňany (zvanými tehdy Chua-sia) ve střední Číně, zejména kolem Chuang-che, Žluté řeky. 15

Koncepce „Říše středu“ vycházela ze starých kosmogonických představ Číňanů, že jejich země leží uprostřed, obklopena „barbary čtyř světových stran“. V souladu se svými představami o nebi jako kruhu a čtverhranné zemi nazývali Číňané své území rovněž Tchien-sia, „vše pod nebesy“. To, co bylo na zemi mimo nebeský kruh, bylo území obývané barbary. Území Čung-kuo, „Říše středu“, postupně překračovalo hranice střední Číny, tak jak pokračovala územní expanze všemi směry, a název tak ztratil svůj původní význam – od poloviny 19. století se stal ekvivalentem evropského pojmu Čínská říše. Někdy se též pod vlivem čínského Tchien-sia objevuje termín „Nebeská říše“ (Celestial Empire apod.).

Čung-kuo je dodnes oficiálním zkráceným názvem pro Čínu (ČLR) a Číňané (v politickém smyslu, nikoli etnickém, tedy všichni obyvatelé Číny) se nazývají Čung-kuo-žen („lidé Říše středu“). Jazyk a písmo Jazyk Existuje všeobecně rozšířený názor, že čínština je jeden z nejstarších a nejrozšířenějších jazyků světa a čínské znakové písmo je nejstarší používaný systém písma na světě. S druhou částí lze vcelku souhlasit, i když podoba čínských znaků doznala za zhruba tři a půl tisíce let své existence jistých změn a v dnešní nezjednodušené podobě existují něco přes dva tisíce let. Avšak pokud se týká současného jazyka Číňanů (Chanů), stále více jazykovědců se přiklání k názoru, že se spíše jedná o celou skupinu čínských jazyků, zpravidla označovaných za „dialekty“, které se mezi sebou často značně liší. Většina z nich se sice zapisuje čínskými znaky, ale vzhledem ke gramatickým i lexikálním odlišnostem jsou vzájemně prakticky nesrozumitelné. Kromě toho například kantonština ( jeden z dialektů jazyka jüe) používá 150 vlastních znaků, které se ve standardní čínštině nevyskytují. Pokud tedy budeme mluvit o čínštině, budeme mít na mysli většinou moderní standardní čínštinu.

Čínské jazyky jsou tónové – což je obecná charakteristika sinotibetských jazyků, mezi něž se čínština řadí. Tóny odlišují význam jednotlivých jinak stejně znějících slabik a jejich počet

Jazyk a písmo ■


16

v jednotlivých čínských jazycích se pohybuje od tří tónů (tunganština, jazyk Tunganů příbuzných Chuejům, založený na kansuském dialektu severní čínštiny) až po devět tónů (kantonština). Moderní standardní čínština disponuje čtyřmi tóny.

Z genealogického hlediska čínské jazyky tvoří samostatnou větev v rámci sinotibetské jazykové rodiny. Mluví jimi dnes zhruba 1,2 miliardy lidí na celém světě, převážná většina z nich jsou přirozeně Číňané v ČLR, dále v jihovýchodní Asii, USA, Kanadě, Austrálii a Západní Evropě. Kromě Číňanů mluví severními dialekty čínštiny Chuejové (čínští Muslimové), kteří jsou potomky muslimských obchodníků a vojáků, kteří do Číny přišli v různých obdobích. Dosud vyznávají v převážné míře islám, a přestože nemají vlastní jazyk, jejich čínština odráží původ svých mluvčích množstvím výpůjček, především z perštiny a arabštiny.

Až do počátku našeho letopočtu literatura odrážela vcelku věrně různé změny v jazyce (kromě fonetických). Postupně však docházelo stále více k oddělování psaného a hovorového jazyka a někdy v 10. století po Kr. nastalo v literatuře rozdvojení. Nadále se sice používal klasický psaný jazyk (wen-jen), avšak vzhledem k jeho již značné odlišnosti od lidového jazyka začala vznikat literatura v hovorovém jazyce (paj-chua). Zároveň se začaly vzájemně vzdalovat jednotlivé dialekty, z nichž postupně vznikly dnešní čínské jazyky. V jižních dialektech se více konzervovala fonetická podoba staré čínštiny.

V severní Číně od 12. století probíhal proces fonetického sjednocování a zároveň se formoval národní jazyk založený na pekingském dialektu severní čínštiny. Postupně vznikla výslovnostní norma pro císařské úředníky („mandaríny“), a proto tato standardní čínština dostala jméno kuan-chua („řeč úředníků“). Dodnes se moderní standardní čínština běžně v západoevropských jazycích nazývá „mandarínštinou“ (anglicky Mandarin Chinese).

Moderní standardní čínština, nazývaná od počátku 20. století moderním termínem kuo-jü („národní jazyk“), byla po roce 1915 prosazována jako jediná oficiální podoba čínštiny. Rozhodujícím momentem bylo Hnutí 4. května 1919, kdy na popud liberálního učence Chu Š’a (1891–1962) byla klasická čínština (wen-jen) odmítnuta jako standardní psaná podoba jazyka. ■ Čína na první dotek 17 Hovorová čínština tak začala pronikat do všech druhů literatury, poněkud pomaleji se prosazovala ve vědě, avšak dny klasické čínštiny jako živého jazyka (i když pouze v psané podobě) byly sečteny.

Po založení ČLR v roce 1949 se nový národní jazyk, který se nyní začal nazývat pchu-tchung-chua („obecně srozumitelný jazyk“), začal prosazovat v masovém měřítku po celé Číně. V řadě oblastí Číny, zejména na jihu, však nadále plní funkci pouze úředního jazyka, v běžném životě mluví Číňané svými mateřskými jazyky – šanghajštinou, fuťienštinou, kantonštinou apod. Na Taiwanu dokonce některé z nich získaly oficiální statut (např. taiwanština, hakka aj.). Písmo Většina čínských jazyků se zapisuje čínským znakovým písmem, které má za sebou více než tři a půl tisíce let dlouhou historii. Nejstarší piktogramy, obrázkové stádium písma, předcházející věštebným nápisům z 15.–11. století př. Kr., však byly nalezeny již na neolitické keramice z doby kolem roku 5 000 př. Kr. V těchto případech však nešlo o souvislé texty, nýbrž o jednotlivé značky. Nicméně v některých z nich lze spatřit podobu pozdějších znaků. Postupem doby se v grafické podobě znaků ustálily dvě hlavní složky – významová a fonetická. Zatímco fonetická složka vzhledem k historickým změnám v čínštině svou funkci naznačovat výslovnost znaku dnes již často neplní, významová složka dosud většinou naznačuje pojmovou kategorii znaku. Například znaky označující jména stromů mají významovou složku „strom“, byliny „tráva“ apod. Čínské znakové písmo se občas označuje za nejsložitější systém písma v dnešním světě. Formálně se znaky skládají z jednotlivých tahů, kterých může být u složitých znaků i přes třicet (ale to jsou spíše výjimky).

Jak se vyvíjela psaná čínština, rostl i počet znaků. Již první známý čínský slovník Šuo-wen ťie-c’ (Výklad jednoduchých a rozbor složených znaků), sestavený kolem roku 100 po Kr., obsahoval na 10 000 znaků. Největší slovníky však obsahují až 60 000 znaků. Pro běžnou potřebu stačí znalost maximálně 3 000–5 000 znaků. Někdy se však i v osobních jménech vyskytují velmi neobvyklé a často již běžně nepoužívané znaky – a tehdy se musíme podívat i do speciálních slovníků. Naštěstí

Jazyk a písmo ■


18

však znaky mají v převážné většině jednoznačné čtení – na rozdíl od japonštiny, kde existují speciální slovníky na čtení osobních jmen.

Pro potřeby snadnějšího psaní se znaky postupně zjednodušovaly. Často se i v tištěném textu přitom vycházelo z podoby vzniklé při rychlém rukopisném psaní. Nejstarší zkrácené znaky tak můžeme nalézt již v tchangských textech (618–907). První oficiální zjednodušení čínského znakového písma však proběhlo až v ČLR. V letech 1956–1959 byl vydán první soubor více než 500 zjednodušených znaků a grafických složek (celkový počet zjednodušených znaků tak činil 2 238). Zároveň se přestaly používat mnohé variantní podoby znaků. Druhý soubor 853 zjednodušených znaků byl vydán v prosinci 1977, přičemž v některých případech dále zjednodušoval znaky již v předchozí reformě zjednodušené. Tato reforma nebyla oficiálně přijata a v ČLR se dnes používají znaky z první reformy. Zjednodušené znaky z roku 1977 však můžete ojediněle vidět v některých oblastech Číny (např. v Šanghaji, v jižní Číně). Pro čínštinu tak dnes existují dva způsoby znakového zápisu: 1. v ČLR se pro běžnou potřebu používají oficiálně schválené zjednodušené znaky, vedle toho je však stále možno spatřit texty či nápisy ve „starých“, tedy nezjednodušených znacích; 2. v Hongkongu, Macau a na Taiwanu najdete pouze původní podobu znaků.

Čínské písmo je přímo předurčeno ke kaligrafickému ztvárnění. V Číně i Japonsku byla kaligrafie po mnoho staletí vysoce uznávaným uměním, stejně jako malířství. Tentýž měkký štětec a tuš a tatáž lehká a rychlá technika, které se používají ve východním malířství, se rovněž užívají v kaligrafii a krásný kaligrafický exemplář je obdivován stejně jako malba. Řada vynikajících malířů byla zároveň i kaligrafy s vlastním stylem. Vzhled a estetická kvalita znaků vždy závisely na psacím náčiní a materiálu, kterého se k psaní používalo. Jinak vypadaly znaky ryté do kostí, želvích krunýřů či později do kamene, jinak znaky na nádobách odlévaných z bronzu a odlišně znaky zapisované štětcem a tuší. I dnes, kdy se běžně píše tužkou a perem či na počítači, si kaligrafie uchovává věrnost svým velmi raným počátkům. Kaligraf je stále důležitou postavou čínské kultury. ■ Čína na první dotek 19

Za poslední tři tisíciletí se vyhranily čtyři typy čínského znakového písma, dosud používané, a to zejména v kaligrafii:

Pečetní písmo – nejstarší typ písma, dnes oblíbený zejména pro osobní pečeti.

Vzorové písmo – používá se prakticky v nezměněné podobě od dynastie Čchin a vychází z něj i současná podoba tištěných znaků.

Zběžné písmo – obdoba psacího písma například u latinky, kdy dochází k vzájemnému propojování jednotlivých tahů.

Kurzívní písmo – vyznačuje se svébytnou, uvolněnou a svižnou elegancí; většinou bez důkladného studia nečitelné.

Dalším systémem písma, který se v ČLR stále více prosazuje vedle čínských znaků, je pchin-jin (plným názvem pchin-jin c’-mu, pinyin zimu, „abeceda zachycující zvuky“), založený na grafice latinky. Je výsledkem dlouhodobých snah a pokusů o zápis čínštiny latinkovým systémem, které mají počátek již v 17. století. Pchin-jin (pinyin) byl oficiálně zaveden v roce 1958 a od roku 1979 se začal prosazovat jako jediná transkripční podoba čínštiny v cizojazyčných dokumentech. Často se o pchin-jinu mluví pouze v souvislosti s transkripcí čínštiny, pchin-jin však vedle toho je i plnohodnotnou variantou k čínskému znakovému písmu. Na čínských ulicích najdete nápisy jak ve znacích, tak povinně v pchin-jinu, často i tituly knih jsou uváděny vedle znakové podoby též v pchin-jinu. Vycházejí i atlasy Číny v pchin-jinu apod. Je však třeba mít na paměti, že: 1. ne všichni Číňané dovedou pchin-jin správně používat, 2. v Hongkongu, Macau a na Taiwanu se používají vlastní latinkové systémy, 3. na jihu Číny, na Taiwanu a v zahraničí, kde většina Číňanů nemluví standardní čínštinou, je latinková podoba zejména osobních jmen tvořena velmi volně, zpravidla na základě jihočínských jazyků. Nepřekvapí potom, že například Edmund Ho Hau Wah je ve standardní čínštině vlastně Che Chou-chua nebo Tung Chee-hwa je podle standardní výslovnosti čínských znaků Tung Ťien-chua.

Pro české jazykové prostředí je plně vyhovující česká standardní transkripce v podobě z 50. let 20. století. Vzhledem k mezinárodním závazkům se však čínský pchin-jin začíná prosazovat i u nás, zejména u geografických jmen. Zde však nastává problém například s přepisem nečínských jmen na úze

Jazyk a písmo ■


20

mí ČLR, kdy podoba v pchin-jinu ne zcela přesně zachycuje výslovnost v daném jazyce (i když přesněji než fonetický přepis znaků). Například město Urumči v Sin-ťiangu se v pchin-jinu zapíše jako Ürümqi, fonetický zápis znaků je Wulumuqi, v české transkripci pak Wu-lu-mu-čchi. Kromě toho řada jmen má v různých evropských jazycích svou historicky vzniklou podobu. Například Kanton je ve standardní čínštině Kuang-čou (Guangzhou), Hongkong je Siang-kang (Xianggang), Sunjatsen je Sun I-sien (Sun Yixian) nebo běžněji Sun Čung-šan (Sun Zhongshan) apod.

K tomu, aby čtenář správně přečetl například Beijing nikoli

jako Bej-jing, ale správně jako Pej-ťing (což je podoba Pekingu ve standardní čínštině), měl by se seznámit s několika jednoduchými zásadami. ■ Čína na první dotek

pchin-jin (pinyin) česká transkripce

bp

dt

gk

ppch

t tch

k kch

ji ťi

qi čchi

xi si

ju ťü

qu čchü

xu sü

zhi č'

chi čch'

shi š'

zha, zhe, zhou, zhu ča, če, čou, ču

cha, che, chou, chu čcha, čche, čchou, čchu

sha, she, shou, shu ša, še, šou, su

zi c'

ci cch'

si s'

za, ze, zou, zu ca, ce, cou, cu

ca, ce, cou, cu ccha, cche, cchou, cchu

ri ž'

ra, re, rou, ru ža, že, žou, žu

ya, ye, yi, you, yu ja, jie, i, jou, jü

-ong -ung

-ui -uej

-ai, -ei -aj, -ej 21 Počítání času a historických událostí Čínský kalendář Čínský kalendář představuje jeden z nejstarších datovacích systémů na světě. Dosud se používá (vedle gregoriánského kalendáře) v Číně, na Taiwanu, v Japonsku a Koreji. Je v zásadě lunární, jeho rok se skládá z 12 měsíců po 29 a 30 dnech (celkem 354 nebo 355 dnů), čili přibližně z 12 plných lunárních cyklů. Na vyrovnání kalendáře se solárním rokem o přibližně 365 dnech se vkládají doplňkové měsíce, rok má pak 384 nebo 385 dní. Měsícům, rokům i hodinám dne byla od nejstarších dob přiřazována jména zvířat v pořadí: myš, kráva, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, slepice, pes, prase. Rok 2001 byl ve znamení hada, roku 2002 je přiřazen kůň atd.

Od jiných kalendářů se čínský systém liší především řazením do cyklů šedesátkové soustavy (nepřesně označovaných jako šedesátileté cykly). Toto řazení se totiž týká nejen roků, ale všech časových údajů (dnů, hodin apod.). Každý časový údaj se skládá z pěti dvojitých sloupů, odpovídajících pěti živlům (strom, oheň, země, kov a voda). Každý živel představuje mužský a ženský princip, tak se dojde k deseti „nebeským kmenům“ (tchien-kan). Dále se cyklus dělí na dvanáct period čili „zemských větví“ (ti-č’), každé z nich odpovídá jedno zvíře. Kombinace desítkové a dvanáctkové řady tvoří kompletní šedesátkový cyklus (čínsky pojmenovaný ťia-c’ podle prvních znaků obou řad). Rok 2002 je 19. rokem cyklu, tedy rokem s cyklickým označením žen-wu.

Již za dynastie Šang byly jednotlivé dny pojmenovány cyklickými znaky. Nejdříve (za dynastie Šang a na začátku dynastie Čou) se dny a měsíce označovaly pouze 12 pozemskými větvemi (zřejmá souvislost s 12 oběhy Měsíce během roku), později, zřejmě v 9. století př. Kr., byl systém doplněn na plný šedesátkový cyklus. Celý cyklus se pak dělil na šest desetidenních „týdnů“ neboli dekád (sün).

Po zavedení šedesátkového systému se tento způsob datování stal jediným způsobem určování historických událostí. Dnes již existují podrobné tabulky a počítačové programy umožňující přepočítávat nejen roky, ale i data čínského kalendáře na gregoriánský (popřípadě juliánský) kalendář. Víme-li tedy, že nějaká událost se odehrála „v den sin-chaj, šestý mě

Počítání času ■




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist