načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čin a slovo -- Kniha o Jakubu Demlovi – Vladimír Binar

Čin a slovo -- Kniha o Jakubu Demlovi

Elektronická kniha: Čin a slovo
Autor: Vladimír Binar
Podnázev: Kniha o Jakubu Demlovi

Soubor textů o díle Jakuba Demla je výsledkem čtyřicetiletého úsilí autora. Zahrnuje monografické studie, články, přednášky, doslovy, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným i místopisným labyrintem básníkova života a jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 513
Rozměr: 20 cm + linoryt Vojmíra Vokolka (1 l.)
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká literatura (o ní)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 2010
ISBN: 978-80-872-5612-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Soubor textů o díle Jakuba Demla je výsledkem čtyřicetiletého úsilí autora. Zahrnuje monografické studie, články, přednášky, doslovy, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným i místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností. Ve svém celku představuje ucelený obraz básníkova dramatického života i vývoje jeho rozsáhlého díla. Vyčerpávající publikace věnovaná životu a dílu Jakuba Demla a celoživotnímu úsilí autora o jeho pochopení a interpretaci.

Popis nakladatele

„Kniha je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968–2008,“ píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. „Soustřeďuje texty různého charakteru a podob – vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi‘, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla – jedinečného útvaru v dějinách české literatury. Kniha obsahuje bibliografii knižního díla Jakuba Demla od Jiřího Dostála.

(kniha o Jakubu Demlovi)
Předmětná hesla
Deml, Jakub, 1878-1961
Čeští spisovatelé – 20. století
Česká literatura – 20. století
Literární životČesko – 20. století
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Binar - další tituly autora:
Emigrantský snář Emigrantský snář
Hlava žáru Hlava žáru
Čin a slovo - kniha o Jakubu Demlovi Čin a slovo
 (CDmp3 audiokniha)
Vladimír Binar Vladimír Binar
 (e-book)
Playback Playback
Emigrantský snář Emigrantský snář
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIÁDA


EDICE

DELFÍN

SVAZEK

DEVADESÁTÝ

ČTVRTÝ


Vladimír

Binar

ČIN

A SLOVO

Kniha

o Jakubu

Demlovi



TRIÁDA


© Vladimír Binar – 2010

Photos © Jan Jakub Zahradníček – 2010

ISBN 978-80-87256-12-1

Kniha vychází slaskavým přispěním

Ministerstva kultury ČR.

Tato publikace byla vydána

za finanční podpory Fondu Vysočiny.

ISBN tištěné verze 978-80-87256-12-1

ISBN verze PDF 978-80-87256-95-4


Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy,

nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha.

Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde

sama sebe.

...

Pravým bytím člověka ... je jeho čin.

G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha


■ Setkávání

Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Ze tmy zasvítí zelený

laťkový plot, kolem něhož jdu, a strašně škytám, až to se mnou tak

otřásá, že se chytám latěk, abych neupadl. Odstrkuji přitom ruku,

která mě chce vést, a slyším konejšivý maminčin hlas, říká: „Vydrž

to ještě chvilku, už jsme v Tasově, u pana Demla dostaneš koláček,

nebo kousek cukru, pak to přejde...“

Otec byl po odstoupení Sudet 10. října 1938 jako státní úředník

evakuován vojskem z Hlučína na Těšínsku do Velkého Meziříčí,

kde pak pracoval celou válku na radnici na berní správě. Už před

mým narozením se seznámil s Jakubem Demlem, protože s ním

projednával jeho daně. A také se dobře znal s Marií Rosou Juno

vou, která při těchto jednáních Demla často zastupovala a která si

na tatínka velmi dobře vzpomínala, když jsem se s ní na konci še

desátých let seznámil a navštěvoval ji v jejím domku na olomouc

kém předměstí, a dokonce otce jednou při své náhodné návštěvě

Hradce nad Moravicí, kde rodiče na sklonku svého života žili,

navštívila.

Podél řeky Oslavy chodili rodiče často z Meziříčí do Tasova ne

jen na výlet, ale také pro jídlo, kterého bylo za války málo, hlavně

to byla mouka a maso... Poznali se a spřátelili se v Tasově s řadou

místních lidí, o nichž později občas vyprávěli, ať to byli Jelínkovi

z mlýna nebo Liškovi z tasovské hospody a další. Také z jejich vy

9


právění jsem se dověděl, že navštěvovali Jakuba Demla v jeho vile.

Podle dedikací v knihách, které básník rodičům věnoval, jsem se

seznámil s Jakubem Demlem, dá se říci, jako dítě v kočárku. Do to

ho kočárku Jakub Deml ty knihy položil k mým nohám a rodiče je

v něm odvezli do Medřiče jako jindy kontraband. Většinou pod

mou peřinkou odváželi pytlík mouky nebo sklenici sádla nebo jiný

proviant, a když narazili na kontrolu, nikdy toho četníka nebo ně

meckého vojáka nenapadlo prohledávat kočárek až na dno... Ale

maminka se prý vždycky roztřásla strachy.

Poznáváš někoho na těch starých fotografiích? Odkud přišel ten

čtyřletý chlapeček v tmavých krátkých kalhotkách s kšandičkami

a bílé košilce? Sedí na hřbetě, nebo spíš na hlavě obrovského velry

ba mocného zřejmě někde v tasovských polích. Kam se to tak dívá?

Posadili ho tam jen tak, aby ho vyfotili, nebo tam sedí na hlídce

a bedlivě pozoruje, kdy se ze vzedmutých vln pahorků a oceánovitě

na sobě naskládaných obzorů Vysočiny vynoří napřed něco jako

oblak nebo kouř oceánu, a nakonec „nová země“?

Z té meziříčsko-tasovské doby září ze tmy, odkud přicházíme, řada

dalších výjevů či obrazů jako ten zelený tasovský plot, kterým lom

cuje moje škytání, a vytvářejí na temném nebi mé paměti hvězdná

souhvězdí jižní nebeské polokoule. Nevím ovšem, kam patří ten

poslední obraz, kdy se probudím a ležím v peřinách na valníku me

zi nábytkem a nade mnou se diamantově třpytí celé letní nebe, ne

třpytí se jen nade mnou, ale také všude kolem mě, jak hvězdy srší

jako snopy z politury skříní, ležím tam jako v hvězdných zrcadlech

nebo v hvězdném labyrintu... Nebo to všechno je zář hvězdic ledo

vých květů na okně, do něhož se opřelo slunce... Patří ten obraz

k souhvězdím té jižní nebeské klenby, nebo je to už první z těch

obrazů, které září s těmi dalšími už jako souhvězdí severního nebe

10


v mé paměti až tam nahoře na severu ve Slezsku, kam mě po válce

odvezli? Proč jsem se rodičů nikdy nezeptal, jak a kdy jsme odjeli

z Meziříčí? Proč mě to ani nenapadlo? Možná že tak paměť sama

střeží svá tajemství, dokonce že nás tak chrání před námi samými,

a když je nakonec přece jen chceme či je potřebujeme odhalit,

vždycky ti, co by snadno otevřeli tuto tajemnou jeskyni, jež se mů

že snadno změnit v Pandořinu skříňku, se už sami stali součástí

hvězdných konstelací na temném nebi naší paměti, kam je neúpros

ně a nenávratně vyzvedl sám život.

Bydleli jsme v Opavě ve vile, kterou rodičům pořídil dědeček, otec

pracoval na místní berní správě, později na finanční správě ONV

a maminka vedla dědečkovu zámečnickou továrničku. A to všech

no až do roku 1948. Každou neděli jsme celá rodina jezdili na Hra

dec, který je od Opavy stejně daleko jako Tasov od Velkého Meziří

čí. Jenže tady se neříkalo bábička, ale nenka.

Chodíval jsem od nenky od pily za stařičkem do Ulice, pan fabri

kant vždycky vytáhl Poupata a učil mě číst. Sedával v zahradě na

bílé ryčli před laubou a při mém slabikování se občas posiloval z bílé

ho plecháčku douškem režné. Když jsem pak šel do školy už jsem tak

dobře četl, že jsem se při vyučování strašně nudil a neustále zlobil.

Čtení se pak pro mě stalo strašlivou vášní, posedlostí, která se mě na

prosto zmocnila a zcela ovládla celé mé dětství a dospívání. Když

jsem se pročetl všemi pohádkami, dětskými knížkami, modlitebními

knížkami, dobrodružnou a klukovskou literaturou, foglarovkami

a mayovkami, začal jsem chodit do městské knihovny, kde jsem si

potom už začal půjčovat Balzaky, Flauberty atd. A také jsem přitom

nevynechal rodinnou knihovnu, kterou jsem pročetl celou, od Neru

dy, Jiráska, Victora Huga až k Tolstému, Turgeněvovovi či Dostojev

skému, dokonce se tam našla i Célinova Cesta do hlubin noci.

11


Mezi všemi těmi autory a dalšími z Elku či Družstevní práce jsem objevil také dvě knihy Jakuba Demla. Stály tam Mohyla a Ve r - še. Byly to jediné dvě knihy, které jsem z celé naší knihovny po celá léta nedokázal přečíst. Uvnitř byla věnování, která jsem si snad ani nepřečetl, tak mě ty knihy odpuzovaly. Copak mohlo být zajímavého na knize s názvem Mohyla se zasněženým kostelíkem za hřbitovní zdí vedle knihy s věžemi Notre-Dame? A ta druhá s nepříjemně nazelenalou obálkou s titulem Ve r š e, vedle něho hubeňour opírající se o roh zábradlí terasy a hledící do vln na uťatou hlavu Medúzy, zatímco uvnitř byl titul Verše české a na protější straně další hubeňour v kamenité krajině s několika holými stromy, z jehož stínu vyrůstá postava Krista, pod titulem kresba špalku se sekerou a na špalku sepjaté ruce jako při modlitbě, na ramenou místo hlavy jen přehozená vlna vlasů. A uvnitř básně vytištěné jen tak za sebou, takže se slévají jedna s druhou, až se místy ani nedá rozlišit, kde jedna končí a druhá začíná, jako nekonečný had chystající se vás pozřít...

A to už jsem až po uši vězel v poezii. Ještě na jedenáctiletce jsem objevil v městské knihovně Baudelairovy Malé básně v próze. A znenadání jsem tak vstoupil do tajemného světa, který mě zcela pohltil. S první láskou se k tomu přidal Šrámek se Stříbrným větrem a Splavem. A samozřejmě Wolker. A s tím vším přišlo první veršování... V Nástinu dějin české literatury, z něhož jsme se učili, jsem objevil vedle těch povinných velkých medailonů spisovatelů a básníků drobným tiskem vytištěný malý medailonek Otokar Březina. Chodíval jsem pak po parku a hradbách hradeckého zámku a přeříkával jsem si a mumlal Březinovy verše jako magická zaříkadla či zaklínadla, kterým jsem sice nerozuměl, ale byl jsem zcela stržen a uchvácen jejich rytmem a hudbou, zcela zmaten ohromujícími básnickými obrazy, vystupujícími znenadání z té neprostupné březinovské džungle, jako v básni Vedra, za nimiž se rozprostírala

12


krajina, kterou jako bych důvěrně znal a která se vynořovala ze dna

mé paměti jako ostrov, jenž vyplouval a zase odplouval z mého za

pomenutého nočního nebo denního snu.

Když jsem maturoval, už uplynulo téměř deset let, co stařiček mu

sel odevzdat klíče od své fabričky pánům v kožených kabátech

a zakrátko nato zemřel, z vily nás vystěhovali, maminku vyhnali do

účetnického zaměstnání a tatínka vyslali na ostravský Donbas

zpevňovat si úřednické svaly. Mně zas místo studia na filozofické

fakultě doporučili, abych si napravil svůj buržoazní původ, tedy jít

„manuelně pracovat, a tak se sblížit s dělnickou třídou“. Což o to,

s dělníky v papírenském skladu a potom v betonářské dílně jsem se

sblížil velmi rychle, ba s řadou z nich se dokonce hluboce spřáte

lil, říkali mi „študente“, a když o mně mluvili, říkali „náš štu

dent“, ale nějak jsem nedokázal najít tu „dělnickou třídu“. Teprve

až za čas jsem poznal, že to jsou ti, co „manuelně“ sedí v kancelá

řích na vedoucích místech a na kádrových odděleních a co mi rok

co rok neúprosně odmítají podepsat přihlášku na vysokou školu.

Stejně neúprosně jsem se přitom sbližoval s poezií, moderním vý

tvarným uměním a hudbou. Začal jsem chodit každý čtvrtek do

knihkupectví a ze skromné výplaty za tu manuální práci si začal

kupovat knihy. Mezi těmi prvními to byly Čapkova antologie Fran

couzská poezie a jiné překlady (1957) a soubor překladů z Apolli

naira Pásmo a jiné verše (1958). Ty dvě knihy zcela převrhly bárku,

na níž jsem si doposud poklidně plul v těch šrámkovsko-wolkerov

ských vodách, a když k nim pak přibylo Nezvalovo přebásnění

Rimbaudových veršů v kolibřím vydání a Kadlecův překlad Bau

delairových Květů zla, najednou jsem se na samém sklonku pade

sátých let plavil po oceánu poezie, zmítaný jejími divokými a ne

tušenými vlnami imaginace a úchvatnými obrazy jako to prkno

13


v Rimbaudově Opilém korábu. A k tomu díky přátelům malířům,

kteří usilovali dostat se do Prahy na Akademii, přibyli impresio

nisté, van Gogh, Gauguin, Picasso a další a další.

Na podzim 1959 vyšly Nezvalovy vzpomínky Z mého života.

A ta kniha zcela dokonala zvrat mého vidění poezie a umění. Byl to

prostě šok! Pročítal jsem ji před zvětralým pivem v kavárně Vesmír

pořád dokola, neboť mi zjevovala, co je poezie, a vůbec život básní

ka, navíc mi odhalila, že Nezval byl někdo zcela jiný, než nám ho

prezentoval ten velký medailon ve školním Nástinu a ty ukázky

v čítance, které jsme museli memorovat. Teď ležela přede mnou na

prosto jiná učebnice a já jsem začal pátrat nejen po Nezvalových

sbírkách, ale také po autorech a knihách, o nichž tam psal. Začal

jsem si kupovat Nezvalovo Dílo, které už vycházelo, ale končilo to

zklamáním – to přece nemohly být ty sbírky, o nichž Nezval ve

svých pamětech psal!

Jednoho dne jsem v kavárně Vesmír přistoupil ke stolu, u něhož se

děl doktor Drahomír Šajtar, ředitel Památníku Petra Bezruče, a po

ložil před něho sešitek svých básní. Vyptával se mě, co dělám,

a když jsem mu pak řekl, jak mám rád Nezvala a že to, jak vychází

se mi zdá podivné, pozval mě do knihovny Památníku a tam jsem si

mohl číst a později také půjčovat z Bezručovy knihovny první vy

dání Nezvalových sbírek. A tak jsem konečně objevil Pantomimu,

Menší růžovou zahradu...

V Nezvalově předmluvě Průvodce mladých básníků, která uvádí

Čapkovu antologii jsem narazil na Demla, jehož jméno a název je

ho knihy Moji přátelé tam padnou, když se zmiňuje o podivuhod

ných básních v próze Paula Forta a cituje Fortovu báseň volné

a obdivuhodné obraznosti Světélka. A znovu jsem pak Demlovo

jméno objevil v Nezvalových pamětech, když tam mluví o Aloysiu

14


Bertrandovi, připomíná Otokara Březinu a nakonec se zmiňuje

o tom, že „dokonce řada náhod zprůsvitnila mi naši přírodu od

chvíle, kdy jsem poznal Moje přátele a jiná malá veledíla Jakuba

Demla“. Na jiném místě pak vzpomíná, jak za studií poznal popr

vé osobně Jakuba Demla a Pavlu Kytlicovou na návštěvě u Šaldy,

jehož Boje o zítřek nebo Duši a dílo jsem tehdy už vášnivě četl.

Bertrandovo jméno jsem znal z Baudelairovy předmluvy k Malým

básním v próze. Vůbec jsem nechápal, jak to všechno souvisí s těmi

dvěma knihami, co stojí v naší knihovně! A knihu Moji přátelé

jsem hledal všude zcela marně, až jsem to vzdal!

V roce 1961 se mi konečně podařilo díky tomu, že se doba přece

jen poněkud začala měnit a uvolňovat, poslat byť nedoporučenou

přihlášku na vysokou školu a v říjnu jsem nastoupil na filozofickou

fakultu v Praze. Odjížděl jsem pak po roce z Prahy zklamán, jak

studiem na fakultě, tak bydlením na koleji v dřevěných ubikacích

v polích na Kačerově, ale nejvíc tím, že se vůbec nenaplnily moje

představy o tomto městě básníků, jak jsem si ho vysnil z Nezvalových

vzpomínek. Odvážel jsem si na prázdniny sešit, do něhož jsem si

zeleným inkoustem opsal v Univerzitní knihovně Nezvalův překlad

Rimbaudovy Sezony v pekle, která vyšla v jeho Díle J. A. Rimbauda.

To mě snad usmířilo s tím, že jsem ze studií nezběhl!

V druhém ročníku jsem se dostal na vinohradskou kolej ve Slaví

kově ulici a navíc jsem měl štěstí na spolubydlící, dva adepty poe

zie Františka Kouřila a Miloše Uličného, pozdějšího významného

překladatele ze španělštiny. A na fakultě jsme probírali v semináři

docenta Antonína Jelínka avantgardu. A avantgarda pojednou byla

všude a Praha byla najednou plná poezie...

Když jsem hledal v knihovnách a antikvariátech „bibliofilská vydá

ní“ Nezvala – s jakým rozechvěním jsem bral v Univerzitní knihovně

15


do rukou knihu Chtěla okrást lorda Blamingtona, o jejímž tajupl

ném názvu jsem celá léta snil, a kolik let ještě bylo třeba, než se mi

do ruky dostalo Sexuální nokturno –, objevil jsem také Nezvalovy

Moderní básnické směry. A v té antologii, napsané v roce 1937 pro

nakladatelství Dědictví Komenského, zamýšlené tedy původně

jako školní příručka, jsem znovu narazil na jméno Jakub Deml.

V kapitolce Generace českých individualistických anarchistů Ne

zval uvádí jména S. K. Neumann, Viktor Dyk, Karel Toman, Jiří

Mahen, Fráňa Šrámek, Petr Křička a jako jejich současníka Jakuba

Demla, jemuž tam na rozdíl od nich věnuje celý malý medailon,

a dokonce cituje z jeho knihy malých básní v próze, nazvané Moji

přátelé. Najednou se mi tady vrátily „malé básně v próze“ a k tomu

ještě mimo Nezvalovu skicu Demlova portrétu navíc jeho tvrzení,

že „Jakub Deml je mimo Karla Hynka Máchu jediným předchůd

cem českého surrealismu, neboť ani Otokar Březina, ani Karel

Hlaváček se nevzdali v svých originálních obrazech do té míry

vedlejších logických požadavků a tradičních literárních prostředků

a neodvážili se dát splynout svému peru s nevypočitatelnými kroky

své obraznosti jako Jakub Deml“.

Ty tři básně v próze Jitroceli, Pomněnko, Maceško, které tam Ne

zval cituje, to přece byly „zápisy“, o nichž mluví Rimbaud ve své

Alchymii slova, když říká: „Zapisoval jsem ticha, noci, zaznamená

val jsem nevyslovitelné. Zachycoval jsem závrati.“ Nezval bohužel

nedatoval ani Demlova díla, která uvádí pak v jeho samostatném

portrétu, ani sbírky, z nichž básně do antologie vybral. Ale báseň

Léto mě naplnila úžasem, protože řadou svých rysů už zřetelně

a výrazně předjímala, či dokonce obsahovala básnické postupy,

které jsme tak obdivovali na apollinairovsko-nezvalovské poetice

a která pro nás tehdy byla jediným možným principem a vynále

zem moderní lyriky, poetismu a surrealismu. Naopak báseň Jindy

kterákoli věc byla originálem Wolkrových básní o „věcech“, o poš

16


tovní schránce, kamnech a dalších. Vždyť se tak u jednoho básníka

slučovala vidění, která jsem považoval za neslučitelná, a navíc zřej

mě dávno předtím, než kam jsme si kladli počátek české moderní

poezie, tj. do dvacátých let.

Současná česká poezie nám toho moc neříkala, jisté milosti nachá

zel v našich očích Jan Skácel. Ale opravdovým zjevením a velkou

básní pro nás byla Hrubínova Romance pro křídlovku. Jednoho

květnového dne v roce 1963 jsem zajel tramvají do Dejvic. Na Ku

laťáku mě čekal na refýži Pavel Jurkovič a mával mi vstříc časopi

sem Plamen jako praporem. Byla v něm otištěna Holanova Zuzana

v lázni. Když jsem si tu báseň přečetl, doslova fyzicky jsem cítil,

jak se má dosavadní představa o velikosti jednotlivých současných

českých básníků bortí, zřítila se s rachotem, jako když se vyhazují

do vzduchu domy, a když se mrak prachu rozptýlil, zbylo jen jedno

jméno: Vladimír Holan. A také jsme si užasle uvědomili, že může

existovat naprosto jiná básnická řeč něž ta, v jakou jsme doposud

věřili a kterou jsme bezmezně vyznávali.

Chtěl bych aspoň ještě jedenkrát v životě zažít to ohromení a úžas,

s nímž jsme s Pavlem Jurkovičem vyšli v lednu 1964 z Violy

z představení Noci s Hamletem. Ale zároveň si říkám, že jsem měl

obrovské štěstí, že jsem to zažil aspoň jednou. Myslím, že Holan

udělal největší „boom“ v české poezii minulého století. Postupně

vycházela jedna jeho sbírka za druhou, verše staré dvacet, deset let,

samé zázraky. Básník, izolovaný a nevydávaný tolik let, básník,

který o sobě někde říká, že „dvanáct let jsem mluvil do zdi...“, se

stal pro nás bytostí legendární, stejně jako enigmatickou, o níž jsme

nic nevěděli, bytostí tím tajemnější pro nás navíc tím, co o sobě

řekl v rozhovoru s Vladimírem Justlem v antologii Noční hlídka

srdce a jeho osvětlené okno na Kampě se vynořovalo jako maják ze

17


tmy našich nocí. Kouřili jsme a pili jeho verše, chodili k jeho domu

často až nad ránem, hlídali, jestli básník pracuje v noci, jak se

o tom v onom rozhovoru zmiňoval, jako by už jen to byla naděje,

že poezie v tomto světě je a navždy bude, neporazitelně, nezničitel

ně... A jednou, bůhví po kolika sklenkách vína vypitých ve Viole,

jsme se tam zas po půlnoci vypravili, ale jeho velké obloukové

okno bylo černé jako propast, a tehdy jsem bušil na vrata domu ab

bé Dobrovského, jiní účastníci té noční kontroly tvrdí, že jsem pře

lezl plot a třískal na jeho okno a zoufale křičel: „Ty lžeš, ty nepra

cuješ, ty nepíšeš...“ Jako po ničem jiném na světě jsem toužil

Holana spatřit (jako kdysi Nezvala), a i když jsem tomu byl za pár

let neuvěřitelně blízko, nikdy se mi to nepodařilo.

Když jsem Demlovy knihy v rodinné knihovně o prázdninách pod

vlivem Nezvalových slov otevřel, zas jsem je nakonec zklamaně

zavřel. Objevil jsem tam sice po dlouhém pátrání báseň Jindy kte

rákoli věc, ale ty ostatní mi zas nic neříkaly. A popis rodu a předků

v Mohyle mě, čtenáře Faulknera, Hemingwaye, jako próza vyloženě

nudil. Ale báseň Léto mě natolik vzrušovala, že jsem chtěl objevit

sbírku, v níž byla původně otištěna. Byl jsem Demlem úplně posed

lý, tím víc, že jsem z něho znal jen těch pár veršů a básní v próze.

Jednou večer jsem v ateliéru opavského sochaře Aleše Rozehnala

lamentoval nad tím svým marným pátráním po nějaké Demlově po

řádné sbírce nebo knize, Aleš se najednou otočil od sochařského

stojanu, na němž něco z hlíny modeloval, a přistoupil k policím

knih na stěně ateliéru a podal mi ve svých zahliněných sochařských

prstech maličkou obdélníkovou knížku s naoranžovělým plátěným

hřbítkem a v tvrdé papírové vazbě, na níž se přes sebe přelévaly

a do sebe vpíjely odstíny zeleně, hnědě i temné žlutě, vytvářejíce

různobarevné vlnovité vrstvy a obrazce proseté tečkami. Když

jsem tu knížečku otevřel mezi vínově červenými ornamenty bylo

18


vytištěno pod sebou JAKUB / DEML // MOJI / PŘÁTELÉ // V TA

SOVĚ / L. P. 1947. Na další straně bylo motto a pod ním Demlův

podpis, jak už jsem ho znal z jeho knih v naší knihovně. A na konci

té knížky byla vevázána původní barevná obálka s květinami a ru

dými jahodami a za ní na vnitřní straně té zvláštní vazby, připomí

nající mi Nezvalovy kalky, malé kulaté razítko a v něm drobným

písmem Vázal Vodička Tasov Morava.

Odnesl jsem si tu knížečku domů jako Alešův dar. Nedokázal jsem

se od té chvíle od ní odtrhnout, přeříkával jsem si do nekonečna

Demlovy apostrofy jako magické formule, zpíval jsem si je, promě

nily se v reflektory, které znenadání ozářily krajinu utonulou ve

tmě mé paměti jako na dně studny... Nebo to bylo naopak? Naklo

nil jsem se přes okraj té studny a na jejím dně mě ohromila sou

hvězdí, která závratně zářila na nebi mého dětství v té tmě, odkud

přicházíme?

Zpíval jsem si Tulipán, a že je to píseň mi potvrdily Verše české,

kde jsem tuto báseň v próze objevil otištěnou ve čtyřverších, a kni

ha Demlových veršů se mi otevřela... A proputoval jsem se pozvol

na Mohylou, a bylo mi, jako bych se znovu pomalu rozběhl po ces

tičkách či cestách necestách svého dětství, kolem nichž květiny

a luční kvítka pozvedaly své hlavy, vyzařujíce svá pestrobarevná

světélka, vrhaly mi je do očí, až mě oslepovaly, a najednou jsem

ucítil vůně, které jsem důvěrně znal a které mě znovu prostoupily,

stejně naléhavě jako nikdy předtím jsem pocítil už nejen touhu, ale

přímo už nezvratnou nutnost se všech těch fantomů, které se z mé

paměti vynořovaly, dotknout, přímo si je v prstech a všemi smysly

ohmatat.

19


Paní Marii Binarové

tento jarní pozdrav

z Tasova – a ne

poslední, jestli nás

Pán Bůh zachová –

5. března 1942 Jakub Deml

(Věnování do Mohyly, 1941)

Celé hodiny jsem postával v antikvariátu na Vinohradech, přehraboval se v krabici Demlových publikací (kéž by se ta doba vrátila!), listoval v nich, ale zklamaně je odkládal. Copak mě mohly po Mých přátelích zajímat nějaká Sokolská čítanky nebo Sestrám? Byly tam ve velké bedně také Šlépěje. Přelétával jsem ty svazky či sešity a vůbec nechápal, proč někdo tuhle tříšť psal. Většinou se to také týkalo sokolství nebo dohadů kolem Březinova pomníku a nějakých pro mne naprosto nezáživných dění z první republiky. Zklamaně jsem svazek po svazku házel zpátky do bedny. Až mi jednoho dne padl do ruky Můj očistec, vydaný ve Škeříkově Plejádě, stál padesát korun, tehdy to bylo dost drahé na studenta, který měl na měsíc pět set korun, dlouho jsem váhal, protože jsem těm pár stránkám, co jsem si přečetl moc nerozuměl, ale ta kniha přece jen vypadala aspoň jako sbírka povídek, tedy jako opravdová kniha, tak jsem si ji nakonec odnesl. A nelitoval jsem. Objevil jsem odvrácenou tvář básníka Mých přátel, jeho tvář noci.

A když jsem zanedlouho náhodou padl v knihovně Slezského studijního ústavu na Zapomenuté světlo s černými obdélníky zcenzurovaných pasáží, jeho zběsilý vír mě uchvátil tak, že jsem je do omrzení předčítal přátelům nahlas – byl jsem polapen navždy. A jméno Jakub Deml se mi přiřadilo ke jménu Nezvalovu a Holanovu. Neměl jsem nejmenší tušení, co ta jména navíc osudově

20


a hlubinně spojuje, do jakého bermudského trojúhelníku české poe

zie vcházím a kam v něm jdu.

V létě 1964 jsem se vydal stopem do Velkého Meziříčí, do tajemné

ho města a kraje, odkud mě po válce odvezli. Dostal jsem se

z Hradce do Meziříčí po strastiplném a bloudivém putování přes

Brno a Třebíč až v noci. Naši mi sice popsali, jak se dostanu na

Domovinu, kde jsem se narodil, a řekli mi, ke komu tam mám jít,

ale jak jsem se dostal v té půlnoční tmě k malému nárožnímu dom

ku na konci příčné uličky, nevím, snad jsem byl veden gigantskou

rukou... Ani jsem si snad nedělal starosti, že je tak pozdní hodina

a že se nikde nesvítí, ani nevím, jestli jsem zazvonil, nebo zaklepal

na okno, ale když se okno rozsvítilo a pak se otevřely dveře a já

řekl své jméno, paní Doležalová mě začala objímat a volala na ce

lou ulici: „Dědo, vstávej, Ládíček se vrátil!“ A objevil se rozespalý

pan Doležal a zkoumavě si mě prohlížel od hlavy až k patě. Když

to uvítání skončilo, řekla paní Doležalová, že musíme zajít k její

dceři Jiřce, která bydlí naproti, a tak jsme tam zašli, a začalo další

vítání a Jiřka pak řekla, že to musíme ještě zajít říct nějaké paní

vedle, a tak to pokračovalo, až se pomalu rozsvěcovala okna na

všech stranách, a když na to dnes vzpomínám, připadá mi, že tehdy

jako by na Domovině vybuchl karneval, vítala mě snad celá tato

malá meziříčská čtvrť zahradních domků. A já jsem musel všem slí

bit, že je všechny navštívím. Doležalovi mě po tom slavném noč

ním vítání uložili do svých manželských postelí a já jsem v nich

usnul jako oblázek ve studánce.

Druhého dne mě bábička Doležalová svedla po klikaté pěšince

mého dětství na stěně údolí, na jehož břehu vyrostla Domovina,

a já jsem se na dně toho údolí za prudkého letního slunce cítil bla

ženě jako v ráji, kanonáda cvrčků mě ohlušovala, na všech stranách

zářila luční kvítka a v trávě se ještě tu a tam rozsvěcovala zrcadélka

21


rosy. Pomalu jsme potom po té pěšince začali stoupat do protějšího

svahu, až jsme se octli mezi zahradními domky, kde na Spravedl

nosti bydlela Vlasta, druhá dcera paní Doležalové. A tak jsem se po

letech sešel se svou mladičkou chůvou, která si mě s košíčkem kvě

tin, oblečeného v krátkých bílých kalhotkách a bílé košilce vodila

v procesích Božího Těla. Ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že když

se vypravím do Tasova za Demlem, že zrovna na tuto stranu údolí

se budu kvůli Demlovi jednou po celá léta osudově vracet...

Sešel jsem z Domoviny k brněnské silnici a uviděl, že na protější

straně z ní odbočuje silnice do Tasova. Vrátil jsem se kousek k auto

busové zastávce. Objevil jsem tam hospodu U Kozů. Vešel jsem do

vnitř a dal si u pultu pivo. Proč mě tehdy nikdo nevaroval, že tam

nemám vůbec ani vejít? Nebo mi to přímo nezakázal?! Že si tím

tam dávám schůzku se smrtí! Možná vám jednou něco povím o ka

lifornských pstruzích... V Tasově jsem zašel do hospody U Lišků,

objednal si pivo a pak se zeptal na paní Liškovou, jak mi poradil tá

ta. Zavolali ji z kuchyně, a když jsem se jí představil, vzpomněla si

na tatínka, mile mě přivítala, a nakonec mi poradila, jak se dostanu

k Demlově vile. Dlouho jsem váhal, toulal se po Tasově, až jsem

nakonec sebral všechnu odvahu a do vily se vypravil.

Pan Vrba a paní Marta, Demlova neteř, mě vlídně přijali, uvedli

do velké místnosti v přízemí, kde stál jen velký kulatý stůl a pár

židlí. Stěny byly oslnivě bílé. Ukázali mi několik Demlových knih,

pár listů, popsaných jeho charakteristickým písmem, řekli, že po

pohřbu bylo všechno z vily odvezeno, nábytek i knihovna (a co

těch knih z aut „spadlo“!), a že oni si museli vilu vykoupit... Ohro

milo mě, že Deml zemřel až v roce 1961, před třemi lety, měl jsem

za to, že zemřel někdy po válce. A proč se tomu divit, když na jedi

nou zmínku o Demlovi v literárních časopisech té doby jsem kdysi

padl v Literárních novinách, kde v nějaké diskusi o revolučnosti

22


v poezii řekl snad Šotola, že „do literatury nepustíme ani autora tak fantasticky nadaného jako Jakub Deml“.

A pan Vrba mi vyprávěl, že když šel jednou za Demlem do třebíčské nemocnice, vyšlo něco o něm v novinách, že ty noviny měl s sebou a že hrozně váhal, jestli mu má ty noviny ukázat. Ale když vešel do jeho pokoje, seděl Deml na posteli, mával mu těmi novinami vstříc a volal: „Jozífku, kdybych byl mladý, postřílím je jako zajíce!“ Ve vyprávění pana Vrby to Deml na něj zavolal v tasovském nářečí a on sám o něm mluvil jako o stréčkovi. A provedl mě také po Demlově zahradě, ukázal mi besídku, v níž sedával Otokar Březina, a také mi řekl, že má Demla natočeného na filmu, ale že mi ho teď nemůže pustit...

Snad pan Vrba mluvil právě o těch Literárkách, na něž si já matně vzpomínám, ale přestože se potom Demlovo jméno na českém literárním nebi v šedesátých letech načas objevilo, na tom „nepustíme“ (!) nic potom nezměnilo ani stoleté výročí básníkova narození, ani později pětadvacet let, které uplynuly od jeho smrti. A otázka skutečné přítomnosti Demlova díla v české literatuře není vyřešena dodnes... Hrozně jsem tehdy litoval, že jsem se do Tasova nevypravil dřív!

Panu Vladimíru Binarovi

na památku jeho první

návštěvy u nás

(kresba ptáčka)

V Tasově 5. III. 1942 Jakub Deml

(Věnování do Veršů českých, 1938)

23


Říká se, že geniální lidé zanechávají i po smrti atmosféru či pečeť své osobnosti na místech, kde žili. Nevím, co je na tom pravdy, ale nějaký takový závan jsem tehdy v Tasově pocítil. A znovu mě ovanul, když jsem v listopadu 1984 seděl v domě Jacquesa Brela na ostrově Hiva Oa v Atuoně. Byl to prázdný pustý dům na pahorku nad atuonskou zátokou, Brel už byl téměř deset let pohřben na nedalekém hřbitůvku, pár kroků od hrobu Paula Gauguina. Salonkem se třemi křesílky, kulatým stolečkem a s prázdnými modrými poličkami kolem stěn se valilo polední rovníkové slunce, blýskotavé šustění palmových listů a věčná modř, ze zahrady na mě civělo oko bazénu polozasypaného pískem, němými voliérami prorůstala tropická zeleň, a když se zvedl vítr, zrníčka písku chřestila v ptačích klecích. Ano, tam jsem pocítil cosi, co mě vrhlo až o dvacet let zpátky. Nikdy jsem předtím neviděl svou první návštěvu v Tasově tak přesně a do nejmenších detailů jako v Brelově domě nad Atuonou. Ale kde je ten ptáček zpěváček?

Když jsem tehdy ve dvaadvaceti letech šel pěšky od Třebíče a blížil se k Velkému Meziříčí, najednou jsem pocítil, že krok za krokem vstupuji, ponořuji se do krajiny, o které jsem si odevždy myslel, že je to jen fiktivní krajina, po níž můj hlad nenasytně touží, o niž si spaluji prsty ve svých básnických pokusech. Vydechovala esenci toho, co jsem hledal do omámení na rozpálených slezských náhorních kamenitých políčkách a mezích, na lesních pasekách. A když jsem pak ležel, nahý, na obrovském žulovém balvanu v tasovských polích a celým tělem, pokožkou, svaly, kostmi, každým atomem své bytosti nasával, hltal žár, jejž chrlila země i nebe, cítil jsem, že jsem hromosvodem, do něhož se blesky žáru vybíjejí s oslnivým, až černým sršením, a v tomto uzemnění jsem tonul ve slasti, blaženosti, po níž jsem odevždy (vlastně od kdy?) toužil. Na tom tasovském balvanu jsem se dotkl něčeho, co jsem nazval hlava

24


žáru. Možná že jsem se jí pak také dotkl, když jsem po mnoha le

tech vystoupil v Provenci z auta a zabořil se tváří do noční trávy,

možná že to byly její oči, do kterých jsem se díval, když jsem blou

dil labyrintem cest a pěšinek vesničky Hakahau, ležící v oceánské

zátoce markézského ostrova Ua Pou.

Jednoho dne se na katedře objevila vypsaná témata diplomových

prací. Jako diplomku jsem měl v úmyslu psát Biebla. Přitahoval mě

svou křehkostí, poetikou a koneckonců i osudem. Napsal jsem semi

nární práci o Novém Ikarovi. Monografie o Bieblovi ještě nebyla na

psána. O Nezvalovi už monografické studie byly, na Holana jsem si

vůbec netroufal, na nějaké teoretické studie o romantismu, poetis

mu atd. jsem neměl chuť. Najednou jsem mezi vypsanými tématy

objevil Jakub Deml – monografická studie. Připsal jsem tam bez

nejmenšího zaváhání své jméno... Tolik jsem toužil vrátit se znovu

do krajiny svého dětství, najít svůj rodný kraj, a stejně tak jsem

chtěl vstoupit na neznámou pevninu skrývající se za jménem Jakub

Deml, cítil jsem, že to spolu nějak temně souvisí, ale vůbec jsem

nevěděl, kam jdu. A už vůbec mě nenapadlo, že si kladu otázku,

kdo jsem? V kapse jsem měl jen mapu bludičku.

25


/ 1 /


■ Jakub Deml

vymezení vývoje

osobnosti a díla

PROLOG Vstoupit do díla Jakuba Demla znamená vystavit se nebezpečí.

Je to dílo rozlehlé natolik, že prochází půlstoletím naší poezie a přitom je téměř nepoznáno, přesto, že v české poezii žije a je v ní přítomno. Odrazuje ovšem na první pohled svou chaotičností a tvarovou nekázní. Samotná osobnost Jakuba Demla, narozeného 20. srpna 1878 v Tasově, jako by v průběhu let svými projevy a činy – a v neposlední řadě též svým kněžstvím – od sebe odpuzovala pozornost. Kolikrát už toto dílo i tato osobnost byly vylučovány z literatury z těch či oněch důvodů, povětšinou ideologických, nebo opět strhávaly k sobě zájem téměř kampaňovitý, aby zase sloužily jako důkaz pro vylučování z literatury toho či onoho díla nebo osobnosti. Tak bylo vrženo na toto dílo a jeho tvůrce magické světlo „zakázaného“ a „nehodného“.

Centrem mého zájmu je toto dílo samo, stejně jako Demlova osobnost. Chtěl jsem se pokusit o nalezení sjednocujícího přístupu k tomuto dílu, snažil jsem se, jsa si vědom toho, že osobnost je nedělitelná a základním pro ni je to, jak se realizuje v díle, sjednotit všechnu roztříštěnost i zdánlivou bezbřehost všech Demlových knih, najít, odkud pramení překvapivé a odporující si peripetie jeho uměleckého i životního vývoje, a pokusit se je vysvětlit.

Proto bylo potřeba prozatím možnosti, které Demlovo dílo nabízí a poskytuje, omezit – například prohloubení pohledu na jednotlivá

29


období vývoje, jak je vidím, vztah k dosavadnímu i současnému vývoji české poezie, důslednější rozbor básnické struktury jednotlivých knih a textů atd. –, a tak jsem některé z těchto možností jen naznačil. Dosud nejsme vybaveni shrnující studií o osobnosti a díle Jakuba Demla, tudíž bylo nezbytné některé údaje, především biografické a dokumentárně-faktografické, důležité pro Demlův životní osud a formování jeho celoživotní tvorby, zdůraznit. Také vzhledem k tomu, že Demlovo dílo je jen velmi obtížně dostupné, bylo třeba text opatřit značným množstvím citátů. Rozvíjení textu bylo v přítomné studii určeno vývojem osobnosti a díla samého. Jestli bude nutné tento postup změnit, vyplyne z této studie samo.

Dílo Jakuba Demla není ke svému čtenáři shovívavé. Je ho v podstatě možno uchopit jen v celku. Člověk, který toto dílo tvořil, násilí vyhledával a násilí vyhledávalo jej a do tohoto víru strhává i nás. ZÁBLESKY V rodném kraji Jakuba Demla ční uprostřed polí rozeklané žulové balvany. Bludnost těchto balvanů je vzdálena od všeho na světě. Sytí je přívaly jarního slunce a dešťů, žár zrajícího obilí i ztracené mlhy podzimu a mráz zimy. Oráči a ženci se jim musí vyhýbat, a ony se tak zúčastňují na jejich práci a údělu.

Setkání s Březinou! Student třebíčského gymnázia, který ještě donedávna čte Třebízského a po tři léta Svatopluka Čecha, dostává do rukou časopisy Moderní revue, Rozhledy. Již v sextě spolupracuje s Františkem Zavřelem, s Bohumírem Šmeralem a Františkem Jakubem na hektograficky vydávaném časopise Sursum a v septimě píše řečnické cvičení Mysticismus.

Rok 1895. Vycházejí Tajemné dálky a v ročních odstupech další dvě Březinovy knihy – Svítání na západě a Větry od pólů. Nejzřetelnější stopy těchto sbírek, zejména poslední z nich, nalezneme později v Demlově první básnické knize Notantur Lumina. V této

30


době mu sugestivnost Březinovy poezie otvírá cestu ke skutečnosti, k jejímu ještě nevyslovenému uchopení. V septimě, a pak znovu před maturitou (1898), se za Březinou vypravuje do Nové Říše a okouzlení tímto setkáním jej bude provázet po celý život. Navíc když na jeho otázku po volbě povolání Březina odpoví: „Kdybych se ještě jednou mohl narodit, chtěl bych být jenom knězem,“ zdá se mu, že je možno sloučit kněžskou dráhu s úsilím básníka. Březina zdůrazní svými slovy nutnost, do které jej staví rodina. Činí tuto nutnost únosnou.

V roce 1898 Jakub Deml vstupuje do brněnského semináře. V Novém Jičíně vychází časopis Katolické moderny Nový život. Píše tam články, seznamuje se s Karlem Dostálem-Lutinovem a Sigismundem Bouškou, zasílá básně do Dvacátého věku a přispívá do bohosloveckého orgánu Muzeum a dalších časopisů.

Exaltovanost a vroucí cit, který od počátku Demla k Březinovi váže, nám ukáže už jeden z prvních dopisů vzájemné korespondence, a nejen to, dopisy Březinovi nás také uvedou do Demlova světa, naplněného dosud neujasněnými rozpory.

Ctěný pane učiteli, jsem omráčen Vaším bleskem. Nevím, kdy se vzpamatuji. Mám velikou bázeň o všecko, nevím, žiju-li v čase nebo věčně. Alespoň nemohu věřit ve svou minulost... Nemohu věřit ve své největší zločiny, a že jsem byl hoden stát ve Vašem ohni. Věřím v nekonečné milosrdenství Boží, ale netroufám si mít naděje na Jeho milost. Jsem zajatec Váš, chtějte a vyzpovídám se Vám z celého života, chtějte a oněmím nebo shořím jako pochodeň.

(Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 19. 6. 1899, s. 9)

A z dalšího dopisu:

K své radosti ve snu užíval jsem prostředků cizích a nevěděl, jak rychle jdu, tak rychle že se zamotávám? Ani nevím, jestli ve skutku jsem tolik zamotán, zdá se mi někdy, že jsem volný docela – ale větší vládu nade mnou

31


má tušení – a vina – třeba zabitá – zplodila nejistoty? Jít do kláštera – ale přestane tam slabost, aby nepodlehla změkčilému násilí –? Do světa vrátit se nemožno, ale jak nad ním panovat? – Jak se zbavit ohledů, když se poroučí, že jsme zavázáni k ohledům – jako se v domě kvůli hostu změní pořádek – a pořád budou přicházet hosté!? A jsou jiné časy – a je nutno žít ve své době – sice nemáme právo, aby nás trpěla? Světský kněz je pro svět – kláštery neznám – ostatně může mne potrestat někdo za takové otázky, a ostatní – kdo nebyl ani připravován na duchovní stav – ? Jsem snad dlouho odloučen od přírody, že se mi zdá všechno tak nepřirozené. Dětinství.

(Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 16. 8. 1900, s. 10–11)

Úryvek z dopisu bratra Antonína z 18. srpna 1901 nám osvětluje důvod Demlových studií.

... že jsme všichni dohromady ubozí, a k tomu ještě sestra Matylka žebráček, a Ty bys chtěl vlézt do kláštera, abys jí nejmenší podpory poskytnout nemohl...

Mučivé rozpory už zde, dva roky, rok před vysvěcením. Na jedné straně touha po životě duchovním a samotě, kam jej žene láska k Březinově poezii, mystikům, hluboký a vroucí náboženský cit, na druhé straně přání a tlak rodiny, která doufá, že jako kněz bude moci pomáhat od narození tělesně postižené sestřičce Matylce. Před primicí píše Deml Březinovi.

Drahý Mistře, v těchto dnech často na Vás vzpomínám. Poznávám krásu Vašich krajin, když se dívám na oblohu i když potkávám člověka. Čistotu Vašeho vidění zakouším. Měli jsme několik dní silentium. Přípravy na kněžství. Vracím se k Vám celou duší. Och, nezazlívejte, že jste tak málo chápán. Filozofie na to nestačí. Všední život nemá na to kdy myslit. To není k myšlení jen. V myšlení není celý život: ostatně pravíte to tak krásně ve své Meditaci o Kráse a umění. Nevím, co mne vždy tak docela nově uchvátí u každé nové Vaší „prózy“. A třeba jsem to poznal již z ducha Vašich veršů. Píseň mluví ke všem, mluví a zpívá – ale rád Vás poslouchám, zvlášť tam, kde jen „hovoříte“. To je Vaše próza. To je slovo kněze.

32


Ve verších Vašich slovo kněze a slovo Básníka. Vzpomínám na Vás, když se modlím kněžské officium. Žalmy. Když čtu Evangelium. Měl jsem i chvíle pochybností. Ne tak z Vašich prací – ale posledně jsem těžce od Vás odcházel. Něco jsem Vám nedopověděl. Snad i Vy jste mi něco neodpověděl. To sotva. Něco čistě Vašeho mi scházelo, čeho nebylo, když jsem k Vám přišel jen jako student, gymnazista.

Na něčem Pevném může stát člověk. Část Vaší Pevnosti byla mi zastřena. Neproniknutelna. A já se bál odhalit oponu. Nikdo nemá právo jít dál. Ctím tento cit. Sám kdesi mluvíte o „bázni, aby nepřítel neviditelný nepřišel a neotrávil nám víno dřív, než jsme ho podali bratřím“. Má Pevnost je Kristus a Církev. Miluji ji. Jako nevědomý rád ji miluji. A všecko v Ní. Kaji se z toho, že jsem ji někdy i méně miloval, že jsem na Ni zapomínal. Jako takový mám k Ní důvěru naprostou a jen s bázní poslouchám hlasy o nějakých reformách. Nevěřím jim... Poslušnost je otázka, která je mi teď velice milá. Vidím ji rozřešenu v životě řeholním. Miluji proto tak klášter, kde je to uskutečněno. Není mi divno, že po klášteře toužil Zeyer. Není mi nejasno, proč tam odešel Huysmans.

(Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 20. 7. 1902, s. 11–12)

Odejít do kláštera, vyrovnávat vše rozervané poslušností, povinností, sebeobětováním. Tento záměr Demla naplňuje a chce ho uskutečnit spolu s přítelem Josefem Polákem. Chtějí vstoupit do kláštera v Lnářích na Blatensku nebo k mnichům beuronským do kláštera Na Slovanech v Praze. Ale naštěstí pro budoucího básníka a na neštěstí pro kněze podléhají oba tlaku rodin a Deml je 27. července 1902 vysvěcen na kněze.

Ve své Řeči primiční, obsažené později ve sbírce kázání Homilie, vydané u Josefa Floriana ve Staré Říši v roce 1907, postuluje své poslání kněze.

Nebo hluboká jest bolest bratra nad smrtí sestry, bolest syna nad smrtí otce – ale hlubší jest bolest knězova, jakákoliv. Stojíť na místě vyvýšeném, jako svíce na svícně, život jeho vystaven všem pohledům, vydán všem větrům, a ať se obětuje celý nebo neobětuje, vždy to stojí život! ... Jeho

33


ruce nejvíc se chvějí, jeho srdce nejvíc se třese. Nebo kdyby všichni pustili vesla a položili ruce v klín, on tak nesmí učinit: za všechny, které převáží, musí vydati počet, je zodpovědným.

Kněz na prvním místě jest povolán k tomu, aby jednal... V jeho rukou, v rukou kněze je zázračná moc dávati život. –

Bůh jest podivuhodný. A podivuhodným jest všechno, co je ve spojení s Bohem. A čím více jest nějaká věc ve spojení s Bohem, tím jest podivuhodnější. Všechny věci pocházejí od Boha. A proto všechny mají v sobě tajemství, kterému je nutno se diviti. (Homilie, s. 4–9)

To je východisko. Ale tak současně promlouvá básník, hluboce zaujatý každým utkvěním lidského nitra, básník, který chce státi „na hlídce“, on je povolán k tomu, aby jednal, aby udržoval celistvost lidského života. Musí být neustále přítomen a ví, že je to možno jen za cenu vlastního života. A zároveň je zde modifikováno platonské uchopení světa, jak je obsaženo v 1. kapitole Evangelia svatého Jana. Jak to vše prorůstá Demlovým dílem, a jak se to zvrací zákonitě ve svůj opak, budeme ještě sledovat. Ale základní směřování je zde ustaveno.

Zatím jsme v roce 1902. Od září téhož roku Deml odchází na své první místo, stává se kooperátem v Kučerově, kde žije jako vesnický kaplan až do 9. srpna 1904.

Vztah k Březinovi již přerostl v oboustranné přátelství, zřejmě i tolik potřebné pro básníka, který se již začíná uchylovat do svého mlčení. Po článku o Březinovi v Muzeu píše, jak dokládá korespondence, esej Slovo k Hudbě pramenů a zde vlastně začíná jeho celoživotní apologie a výklad Březinova básnického díla jako díla katolického. Významným mezníkem v tomto vztahu je Demlova návštěva v Chýnově u sochaře Františka Bílka. Bílkovi píše Deml poprvé již 3. května 1901, ale teprve v Chýnově (16. 8. 1903), kam jej Bílek pozval na radu přítele Březiny, dochází k navázání osobních vztahů, které měly stejně jako Demlův vztah k Březinovi

34


vášnivý a exaltovaný charakter. Později, už z Babic, Deml o tomto přátelství tří umělců píše.

A ti tři jsou jedno: ze třech linií první Tvar, první Podoba... Otec, Matka, Dítě: Příteli, Vy Otec, Bílek Matka, já Dítě – nekářete má slova – – – ? „A ti tři jsou jedno –“ – Je ticho za noci nad Betlémem – Ó ticho je – Jak pějí Andělé! Jakou slastí hoří srdce Pastýřů: oni jediní bdějí – oni jsou nekultivovaní, literárně nevzdělaní, oni nikdy nepromluví – – –

(Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 25. 9. 1904, s. 36)

Dochází k intenzivní spolupráci a stykům, jejichž výsledkem je především pro Demla exegeze díla Bílkova, jemuž zasvěcuje svoji první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). A Březina do ní přispívá již dříve napsaným Prologem. Deml sice po letech konstatuje, že na Slovo k Otčenáši měl mnohem větší vliv Prolog Otokara Březiny než Bílkovo dílo samo a že je psal vlastně jako Slovo k dílu Otokara Březiny (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931), na což měly jistě vliv hluboké roztržky, jimiž přátelství obou – Demla a Bílka – v průběhu dalších let procházelo. Není bez významu i samotné Demlovo potvrzení: „Slovo bylo mně vždy mnohem bližší než obraz.“ (Mé svědectví) V tomto období, jak dokládají další jeho práce, se však dílu přítele Bílka oddává celou duší. Vzájemná korespondence s Březinou je naplněna poznámkami a aktivitou práce nad Bílkem. Shrnuje ohlas Bílkovy výstavy v Mnichově v článku František Bílek v Mnichově 1904, píše lyrickou obhajobu Bílka pod názvem Nové oltáře, Korouhve Františka Bílka v Babicích a další texty.

Společným a dominantním prvkem všech těchto prací je splynutí náboženství a umění, interpretace umění na základě katolické víry. Najdeme to zejména ve Slovu k Otčenáši Františka Bílka, kde Deml používá přímo dogmatiky, například v kapitolách o mysteriu milosti a viny. Jisté je, že Bílkovo dílo, především Otčenáš, už bylo

35


tematicky přizpůsobeno této interpretaci a také z těchto pozic vytvářeno, a tím vycházelo Demlovi daleko víc vstříc než Březinova poezie. Lyrické opisy Bílkových obrazů, grafik a skulptur Otčenáše jsou prokládány meditacemi nad povahou a smyslem Otčenáše jako modlitby, a navíc bohaté citace zejména z Písma, církevních Otců, mystiků, křesťanských myslitelů, ale také Danta, Shakespeara, Verlaina a dalších tvoří ráz této knihy.

Základním akordem Demlova Slova k Otčenáši Františka Bílka je vztah Dobra a Zla, vnitřních protikladných pólů života, modlitba je jejich sjednocením, uchováním. Slovo již zde má pro Demla hodnotu vrcholnou, v něm se sjednocuje život, a tak slovo je v jeho pojetí nástrojem pro člověka nejvyšším. Ještě nevyhraněně se zde objevují motivy, které později tvoří některé ze základních rysů Demlova básnického světa. Je to touha po prvotním životě bez viny, trestu, vidina Ráje a okamžik vyhnání a Deml ho dovádí až k předělu: „Chvíle, kdy rozumíme hlasu jediné bolesti – bolest a výkřik, jenž vrací nám znovu výkřik Narození.“ Dále evokace práce jako očisty od kletby původní viny, hledání pravdy jako „boj světla proti temnotě“.

Obraz života, a vůbec pohybu, je transfigurován v matce, která se stane jednou z hlavních postav Demlových knih.

Znám bytost, která nikdy nebyla zemdlena; kde prodlévala, nikdy nezapadalo slunce. I spánek její byl jistotou bdícího a pracujícího... Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí... Pracovala a bezpochyby i mluvila, žertovala i zpívala – ale jako by to neplatilo nám... a přece všichni věděli, že nikdo nemiluje víc... Milovala světlo, a proto Světlo přitáhlo ji – a tak zmizela... podle kalendáře předčasně.

(Slovo k Otčenáši Františka Bílka, s. 188)

36


Ale vše je ještě zastřeno. Deml především slouží, jen místy vyvěrá a opět se jako pramen ztrácí jeho vlastní básnické slovo, ale v těchto okamžicích je kniha nejsilnější. Už zde evokuje pro sebe později tak příznačné vidění krajiny „za krajinou“, jež je zároveň obrazem přechodu z dětství.

Byli jste dětmi, znali jste smích; ale jsou cesty v tajemství času, na které kdo vstoupí, už nikdy se neusměje. Jsou kraje na povrchu země, kde je cosi jizlivého na kořenech zachycených v skulinách skal, kde ticho lesů a štkaní rybníků je tichem a štkaním celého okolí, oblakem, jehož tajemný stín padá na všecky věci, takže i slunce, když je nejštědřejší v měsíci sena a žní, má jakýsi klid a zdrženlivost ve vášni svých pocelů; kde skály, vyčnělé z orné půdy mluví k nám o chlebě, jenž dlouho vytrvá, je těžký a jaksi kondenzovaný, zvířata jako by zasvěcena byla do tradice člověka a děti naslouchají hovoru starců, protože snesou pravdu a budou jí potřebovati... (Slovo k Otčenáši Františka Bílka, s. 151–152)

Bílkovo dílo klade zároveň i nutnost zamyslet se nad smyslem umění a umělcovy práce. Základním je pro Demla – a v rámci teologické tradice – zmocňovat se světa prostřednictvím smyslů duchem, neboť „jenom duch je tvůrčí, a proto umění je vtělením duševního života umělcova“. A ptá se: „Co mi po tom, že venku stromy, v povětří pták, na nebi oblaka, měsíc a hvězdy – neříká-li umělec, v jakém poměru jsou všechny ty věci k jeho duši?“ Protože „reprodukovati skutečnost jak jest, znamená reprodukovati nízkost a bídu, v nejlepším případě všednost“. A umělec – „nově tvoří, všechno podrobuje. Umění je dar života“. A na život bude Deml tvrdošíjně stále a stále klást důraz.

O době, ve které psal Jakub Deml Slovo k Otčenáši Františka Bílka, později ve Svědectví napsal:

Velmi těžko a velmi nesnadno se mi psalo Slovo k Otčenáši Františka Bílka: všechen klérus římskokatolický (a snad i protestantský, tam nevidím,

37


ať mladí protestanté, „českobratrští“, mluví sami za sebe) byl přesvědčen o nepohnutelnosti „skály Petrovy“ a habsburskolotrinské říše, což bylo vlastně jedno a totéž, a člověk nikdy nevěděl, na čem je, a vždycky to bylo černožluté a vždycky byl u toho četnický bodák jako poslední argument víry. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 65)

1. srpna 1904 odchází Deml do Babic u Jaroměřic kaplanovat u svého přítele P. Josefa Ševčíka. Odtud má blízko k Otokaru Březinovi. Intenzivní osobní styk, který nezůstává bez vlivu i na Otokara Březinu, jenž jistě vděčí za ráz i polohu svého eseje Jediné dílo osobě Demlově i jeho vlivu, zaujetí pro Františka Bílka – Deml vedle slovní obhajoby Bílkova díla zprostředkovává i zakázku pro babický kostel –, to vše prochází v této době kumulací. Ráz svých návštěv u Otokara Březiny i jejich společné hovory zachytí Deml později ve Svědectví. Březina mezi jiným se zmíní o Josefu Florianovi a též na jeho popud jej přítel Josef Polák s Florianem seznamuje. Od března 1905 se stává Deml spolupracovníkem Florianova Studia a po dobu téměř sedmi let je vlastně, jak říká, „kooperátorem“ Josefa Floriana. A také brzy pro toto nové zaujetí začne přátelství všech tří umělců procházet krizí, která vrcholí po Demlově odchodu na nové působiště do Martínkova v roce 1906. Sám to komentuje:

Seznámiv se s Josefem Florianem, velmi brutálně přetrhl jsem styky s Františkem Bílkem a s myslí lehounkou odcizil jsem se potom i Otokaru Březinovi. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 84)

Pro roztržku s Bílkem byly jistě vnějším podnětem finanční problémy kolem Bílkových babických prací, ale především to byla katolická ortodoxie, které se začal Deml u Floriana zaučovat. Nejlépe to dokládá citace z jednoho dopisu Březinovi, v němž rázně dělá rozdělující předěl mezi sebou a oběma umělci:

38


Miluji Barbeye d’Aurevillyho, miluji Léona Bloy, miluji lásku Inkvizitorů, hranice a šibenice – protože miluji Kříž. A vidím, že se mohu procházeti v těchto strašných Dílnách, aniž bych zapomněl na svou Vlast a ztratil svůj styl. (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 22. 9. 1906, s. 55)

V roce 1905 ještě sice Deml dělá vše, aby Bílkovy výtvarné práce vycházely ve Studiu, jak svědčí dopis Březinovi z 22. března, ale již je definitivně rozhodnuto. Především chystá svazek, ve kterém budou obsaženy, jak píše v témže dopise, práce Barbeye d’Aurevillyho, Ernesta Hella, Baudelaira a Camille Lemonniera atd. U Floriana poznává především Léona Bloy, tohoto „apologeta Chudých“, jak jej Deml nazývá. Ačkoliv jej Březina varuje před neblahým vlivem, který může mít Bloy na Demlův styl, sám Deml věří, jak jsme se už přesvědčili, že se může „procházeti v těchto strašných Dílnách“ beze škody. Je to doba, kdy je přesvědčen a věří, jak sděluje – „umění jest v očích mých hluboko pod vírou a náboženstvím. Dílem jest mi kterýkoli křesťanský skutek“.

A také jeho druhou vydanou prací je Florianův překlad knihy Léona Bloy Brelan vyobcovaných (Babice 1905). Pod vlivem Josefa Floriana se v Demlovi uvolňuje a nabývá intenzity už jeho dřívější zájem o mystiku, světce a svaté Otce, které do Studia překládá – v dopise z 16. 10. 1906 se svěřuje Březinovi: „Nyní pak obírám se střídavě spisy sv. Brigitty, sv. Alžběty Schönavské, sv. Mechtildy.“ Část těchto překladů vydává později v knize Audiatur et altera pars (1928). Ale ve Studiu nalezneme také Demlovy překlady R. M. Rilka (listopad 1907). Pro jeho vlastní dílo je však velmi podstatné, že zde otiskuje řadu dopisů přátelům, známým, kněžím, církevním hodnostářům, a také nepřátelům. Tyto dopisy později shrnuje v knize Do lepších dob (1927).

Spolu s Josefem Florianem tak šíří známost myšlenek světců, mystiků, svatých Otců a La Sallety. Přímočarost a lpění na základních principech katolické víry a na svém chápání poslání kněze jej

39


brzy přivádí do konfliktu s nadřízenými a později v podstatě s celou církevní hierarchií a jejím byrokratismem.

Úhelným kamenem sporu se sice stane papežský dekret Sacra Tridentina Synodus o každodenním a častém svatém přijímání, který Deml překládá a jehož známost vehementně rozšiřuje a trvá na jeho uvedení do církevní praxe, ale v podstatě celá jeho činnost i osobnost je trnem v oku jeho nadřízeným. Je překládán z místa na místo, tedy z jedné farnosti do druhé.

Při tom všem vzniká jeho první básnická kniha Notantur Lumina, kterou vydává u Josefa Floriana ve Staré Říši v roce 1907. O některých jejích číslech nalezneme zmínky v dopisech Březinovi; například v červencovém dopise z roku 1904 ještě z Kučerova je zmínka o souboru vlastních rukopisů, které mu zasílá; při informaci o vánočním čísle Nového života (1904) sděluje Deml, že v něm míní otisknout svou prózu Sen a žádá zároveň Březinu o jeho práce. V lyrické obhajobě Bílka Nové oltáře (1905) nalezneme báseň v próze Pohled z mého okna. Kniha vznikala celá léta a Deml s ní nebyl zřejmě zcela spokojen, protože ji vydává po deseti letech v roce 1917 v Jinošově přepracovanou pod názvem První světla (2. vydání 1931) a k některým číslům, zejména veršovaným, přidává komentář, stejně jako ji doplňuje o další texty.

Je příznačné, že kniha Notantur Lumina či První světla začíná obrazem dětí. Návrat do nitra dětství, jež se bude neustále opakovat v různých podobách v celém Demlově díle, je jedním z možných řešení při hledání celistvých a nezprostředkovaných vztahů ke světu a jedním z podstatných znaků moderní poezie. Obraz Dítěte a obraz Herodesa jako mýtus ničení čistoty a Pravdy v ještě nahém, nezkaleném zrcadle. Děti patří do přírody, kdy slunce je ještě sluncem a tráva trávou v prvotním významu. Také Demlovo slovo chce být takovým.

40


Láska mrtvých věcí, láska zvířat a láska dětí, toť naděje země! Odejděte ode mne vy, i vy, a vy též! Potřebujete nejprve desatero svědectví, nežli se odhodláte přijati jedno slovo: dětí, zvonu, skřivana a slovo mé!

(Nálada, s. 40)

Ve veršovaných číslech najdeme pokusy evokovat dětské smyslové zážitky, ale ve verši se Deml obtížně dobírá vlastního výrazu; zde se nejvýrazněji prosazuje vliv březinovského obrazu i dikce a vlastní Demlův výraz jen stěží proráží. Řada básní působí téměř jako karikatury Březinových veršů a jsou prostoupeny symbolickými obrazy Vítězů, Vyšších mocí, Věků atd. stejně jako katolické symboliky. Ale přesto v nich najdeme obrazy pro Demla tolik důležité – o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.