E-kniha: Cílem byla svoboda -- Odbojové hnutí na Přerovsku, Kojetínsku, Hranicku a Lipnicku v období nacistické okupace v letech 1939–1945 - Pavel Kopeček

CÍLEM BYLA SVOBODA

EDICE ERUDICA

Vědecká redakční rada EDICE ERUDICA

prof. PhDr. František Mezihorák, CSc., Dr.h.c. – Univerzita

Palackého v Olomouci, ČR prof. PhDr. Erich Mistrík, CSc. – Univerzita Komenského

Bratislava, SR prof. ThDr. Jan B. Lášek – Univerzita Karlova v Praze, ČR doc. PhDr. Zdeněk Novotný, CSc. – Univerzita Palackého

v Olomouci, ČR doc. Mgr. Antonín Staněk, Ph.D. – Univerzita Palackého

v Olomouci, ČR prof. PhDr. Cyril Diatka, CSc. – Univerzita Konštantína Filozofa

v Nitre, SR prof. PhDr. Josef Oborný, Ph.D. – Univerzita Komenského

Bratislava, SR dr. hab. Aleksandra Trzcielińska-Polus – Instytut politologii

Uniwersytetu Opolskiego Dr. Małgorzata Świder – Instytut Historii Uniwersytetu

Opolskiego, PL prof. Dr. Andrew Burgess – University of New Mexico, American

Academy of Religion, USA PhDr. Martina Klicperová – Baker, CSc., mim. prof. – San Diego, State

University, USA doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc. – Univerzita Karlova

v Praze, ČR doc. PhDr. Nikolaj Demjančuk, CSc. – Západočeská univerzita

v Plzni, ČR doc. PaedDr. Vanda Hájková, Ph.D. – Univerzita Karlova

v Praze, ČR prof. PaedDr. et Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D. – Ústav pro soudobé

dějiny AV ČR Dr. Péter Varnágy, Ph.D. - University of Pécs, HU

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

Pavel Kopeček

Odbojové hnutí na Přerovsku,

Kojetínsku, Hranicku a Lipnicku

v období nacistické okupace

v letech 1939–1945

CÍLEM

BYLA SVOBODA

Copyright © Pavel Kopeček, 2015

Cover © Josef Kroupa, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN (pdf ) 978-80-7425-945-6

Recenzenti:

prof. PhDr. František Mezihorák, CSc., Dr.h.c.

prof. PhDr. Jana Burešová, CSc.

Tato publikace byla vydána s finanční podporou Olomouckého kraje.

Vydání dále finančně podpořila města Přerov, Hranice

a Lipník nad Bečvou. Věnováno mé rodině

Úvod

Poměrně bouřlivé diskuse, které v České republice pravidelněprovázejí výročí spjatá s nacistickou okupací a 2. světovou válkou,přesvědčivě ukazují, že toto období není jen stránkou v učebnicích dějepisu.

Česká společnost utrpěla v  této době poměrně hluboké rány, které

se jen velmi pomalu a dlouho zacelují. Na první pohled by se snad

mohlo zdát, že ve srovnání s jinými národy a zeměmi nebyly takvážné. Lidské ztráty – s výjimkou obětí holocaustu – zde nedosáhly tak

velkých počtů a také území českých zemí se stalo přímým bojištěm

až v  samotném závěru války. Navenek se tedy mohla jevit celková

situace v protektorátu Čechy a Morava po převážnou část nacistické

okupace klidná, přesto ovšem toto období českou společnost hluboce

vnitřně poznamenalo.

Poměrně liberální prostředí Československé republiky bylonahrazeno totalitním režimem, který represemi likvidoval veškerý odpor. Cíleným terorem namířeným zejména proti české inteligenci a řadou postupných germanizačních opatření nacistického okupačního aparátu měly být vytvořeny předpoklady pro poválečné „konečné řešení české otázky“ ve  smyslu poněmčení „českého prostoru“. V  tomto ohledu byla tedy 2. světová válka i bojem za zachování českého národaa logicky tedy v českém prostředí byla a často dodnes je chápána nejen jako střetnutí s nacistickým totalitním režimem a jeho spojenci, ale i jako vyvrcholení česko-německého národního konfliktu, který tím nabyl vyhroceného a nesmiřitelného charakteru.

Dodnes je ohrožení, kterému tehdy nacisté český národ vystavili, vnímáno v rámci české historické paměti natolik silně, že například brání jakémukoliv radikálnímu přehodnocení náhledu většiny české společnosti na poválečný odsun německého obyvatelstva.

Válka a  okupace výrazně ovlivnily českou společnost i  v  dalších směrech. Tváří v tvář selhání západních spojenců v době mnichovské konference a  ohrožení existence českého národa nacistickým panstvím se pronikavě zvýšila přitažlivost SSSR jako válečné a poválečné opory československé politiky a vybledly i obavy z přeměnypolitických poměrů v Československu podle sovětského vzoru. Zřetelně to vyjádřil velitel odbojové organizace Obrana národa generál Bedřich Homola, který se přitom v letech 1918–1920 účastnil v Rusku bojů československých legií proti bolševikům: „Moskva nám nevezme ani řeč, ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma se změní, za 30 až 50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.“

Při obraně národní svébytnosti sehrálo významnou úlohu české odbojové hnutí. To začalo vznikat v  souvislosti s  okupací českých zemí nacistickým Německem v  březnu 1939 jako jedna z  prvních protinacistických rezistencí v Evropě. Formovalo se tak v situaci, kdy ještě neprobíhal válečný konflikt – ten propukl až o půl roku později. Tato skutečnost měla pochopitelně své výhody i nevýhody. Na jedné straně vznikající české rezistenci tehdy chyběla otevřená vnějšípodora, na  straně druhé ohledy na  zahraničí nutily nacisty zpočátku vystupovat v protektorátu Čechy a Morava aspoň navenek relativně umírněně a mj. postavit do čela české protektorátní správy osobnosti, které představovaly určitou kontinuitu s předcházejícímčeskoslovenským obdobím. Tak mohlo dojít k tomu, co nemělo obdobu v jiných okupovaných zemích – ke kontaktům, a dokonce k aktivní spolupráci vrcholných představitelů oficiální české protektorátní reprezentace s domácím podzemním hnutím i zahraničními odbojovými centry. Tento stav byl ovšem v důsledku vzrůstajícího tlaku nacistůna protektorátní vládu i na celou českou společnost dlouhodoběji neudržitelný.

V jistém smyslu je paradoxní, že v tomto „mírovém“ období měla v českém ilegálním hnutí nejvýznamnější úlohu „podzemní armáda“, tj. Obrana národa, která hrála podobnou roli jako pozdější vojenské organizace vytvořené například v rámci polského nebo norskéhoodboje. Pro český odboj byl ovšem mír mezi 15. březnem a 1. zářím roku 1939 v podstatě nežádoucím stavem a všechny jeho naděje se upíraly k vypuknutí války, jež měla přinést obnovení české nebo československé státnosti. Mezi příslušníky důstojnického sboru československéarmády se také výrazně uplatňoval motiv nenaplněného poslání armády, která nesměla bojovat v září 1938, a v českých vlasteneckých kruzích byla armáda často chápána jako jediná instituce předmnichovské republiky, která vyšla se ctí z národní tragédie podzimu roku 1938.

Hlavní část aktivit českého odboje byla ovšem v  prvních letech okupace z velké části motivována mylnými odhady. Jehopředstavitelé se domnívali, že rozhodující kolo zápasu s nacistickýmNěmeckem je už nadosah a že je nutné se na něj co nejlépe připravit – ať už rozsáhlou výstavbou podzemní armády v roce 1939 nebo aktivizací ilegální činnosti v létě 1941. Logicky pak následovaly tvrdé protiúdery okupační moci – rozbití hlavních sil Obrany národa na přelomu let 1939 a 1940 a teror prvního stanného práva na podzim roku 1941, který zdecimoval nejdůležitější organizace českého odboje napojené na Ústřední vedení odboje domácího.

Rok 1942 pak představoval důležitý mezník ve  vývoji českého podzemního hnutí v průběhu nacistické okupace. Na jedné straně se atentát na R. Heydricha, k jehož úspěšnému provedení se spojily síly zahraničního i domácího odboje, stal asi nejviditelnějšíma nejvýraznějším činem českého protinacistického hnutí v průběhu 2. světové války, na druhé straně krvavý protiútok nacistů po atentátu způsobil českému odbojovému hnutí nejhlubší krizi v celém průběhu okupace, z něhož se prakticky po celý rok 1943 těžce vzpamatovávalo.

S  postupným vyčerpáváním sil domácí rezistence zákonitě rostl význam zahraničního odboje, jehož londýnskému centru sepostupně podařilo překonat hlavní problémy spojené se svým uznáním ze strany velmocí protihitlerovské koalice. Zejména od druhé poloviny roku 1944 pak došlo i k oživení domácího odbojového hnutí, v němž se přes nedostatek zbraní projevoval zřetelný příklon k ozbrojeným aktivitám. Na rozmachu odboje v českých zemích se výrazně podílel příchod řady parašutistických desantů z Velké Británie i SSSR a přes úsilí nacistických bezpečnostních sil se v některých oblastechprotektorátu začalo rozvíjet partyzánské hnutí, jehož aktivita kulminovala v závěrečných měsících války. Povstání, které vypuklo na řadě míst českých zemí v  květnu 1945, se pak stalo vyvrcholením a  zároveň i  epilogem činnosti odbojového hnutí. Přes toto závěrečné vzepětí se domácí rezistence už nedokázala stát rovnocenným partnerem zahraničního odboje, jehož dominance se projevila při formování poválečné podoby obnoveného československého státu – což ovšem bylo podobné situaci ve většině nacisty okupovaných zemí.

– 9 –

Co se týče podmínek okupačního režimu, v  rámci něhož české odbojové hnutí po převážnou část nacistické okupace působilo, jeho charakter byl v určitých ohledech na pomezí mezi „západním“a „východním“ modelem. Na jedné straně zde existovala vnější kulisa„samosprávného“ protektorátu Čechy a Morava a většinou jen výběrový teror namířený proti aktivním odpůrcům nacistické nadvlády – což připomínalo režimy vytvořené nacisty například v Dánsku, Norsku nebo Holandsku. Na straně druhé zde byly přítomny budoucí plány „konečného řešení české otázky“, jejichž drastičtější varianty byly aplikovány na okupovaném území Polska nebo SSSR. Tyto skutečnosti ztěžovaly domácímu odbojovému hnutí jeho pozici, protožezužovaly jeho personální základnu – motivem pro účast v ilegálním hnutí totiž nemohlo v drtivé většině případů být bezprostřední existenční ohrožení, ale jen osobní svobodné rozhodnutí každého jednotlivce.

V neposlední řadě se český odboj v protektorátu Čechy a Morava musel v průběhu okupace vyrovnávat s řadou obtížně překonatelných překážek, k nimž patřil například nedostatek skutečně nepřístupných míst na  vlastním území a  po  většinu okupace i  značná vzdálenost od front, která znemožňovala ve větší míře podporu zvenčí. Prorozsáhlejší zásilky zbraní a dalšího materiálu chyběla v dané chvíli buď silná domácí odbojová organizace, která by je mohla přijmouta účinně využít, nebo příznivá situace na bojištích, jež by umožňovalaaktivizaci vlastní činnosti, nebo konečně ochota zahraničních spojenců se tímto způsobem angažovat. Výsledkem bylo, že český odboj byl dodávkami zbraní podpořen prakticky nejméně ze všech rezistencí na území okupované Evropy. Nemohl tak sehrát roli, se kteroupočítal, tj. být vůdčí silou při obnovení československé státnosti. Přesto se svou činností a oběťmi důstojně zařadil do kontextu evropského protifašistického hnutí odporu.

Cílem této publikace je zachytit působení odbojových a ilegálních sil a skupin na území přerovského a hranického politického okresu, a to v časovém období celé nacistické okupace. Přitom výrazný mezník ve vývoji českého národního odbojového hnutí, a to jak v celostátním, tak i v  regionálním kontextu, tvoří rok 1942, protože v  důsledku represivních zásahů nacistických bezpečnostních složek dochází v jeho průběhu k likvidaci, resp. k výraznému utlumení organizované

– 10 –

ilegální činnosti. Její výraznější oživení pak znovu přinesla až druhá

polovina roku 1944.

Záměrem této práce je ale nejen popsat činnost odbojových organizací a objektivně zhodnotit jejich význam, ale pokusit se aspoň částečně analyzovat sociální a politické zařazení jejich členů, včetně konkrétních motivů pro ilegální aktivitu. Rovněž by měly být postiženy rozdíly, ale současně i kontinuita v charakteru, personálním složení a metodách jednotlivých odbojových skupin.

Tato práce publikačně nevzniká takříkajíc na „zelené louce“, jevýsledkem dlouhodobého výzkumu autora a jejím přímým východiskem jsou jednak samostatné monografie věnované působení výsadků ze SSSR v roce 1941 a odbojové organizaci Lvice, jednak dílčí odborné studie publikované zejména ve sbornících Státního okresníhoarchivu Přerov.

– 11 –

1. Přerovsko a Hranicko v období

nacistické okupace

Když 15. března 1939 obsadila německá vojska okleštěné územíčeských zemí a  následujícího dne byl vyhlášen tzv. protektorát Čechy

a Morava, začala pro český národ doba nacistické okupace. Totosložité a  rozporuplné období se pochopitelně velmi výrazně odrazilo

také v historii Přerovska a Hranicka.

Podle posledního předválečného sčítání obyvatel v roce 1930 žilo v  tehdejším politickém okrese Přerov, který se skládal ze soudních okresů  Přerov a  Kojetín, celkem 84  317 obyvatel, přičemž nejvyšší podíl připadal na tři města – samotný Přerov (22 362 obyvatel),Kojetín (6214 obyvatel) a Tovačov (2838 obyvatel). Kromě těchto měst se v politickém okrese, jenž měl rozlohu cca 450 km

2

, nacházelo v období

před mnichovskou konferencí ještě dalších 76 obcí. Z národnostního

hlediska šlo o výrazně český region, poněkud vyšší počet německých

obyvatel žil jen v Přerově (714 osob), mnohem menší podíl tvořilo

německé obyvatelstvo v Kojetíně (38 osob) nebo v Tovačově – 11 osob.

K židovské národnosti se v tomto politickém okrese v roce 1930přihlásilo 211 obyvatel, přičemž počet osob hlásících se k židovskému

náboženskému vyznání činil 421.

1

Poválečný odsun německéhoobyvatelstva pak postihl v přerovském politickém okrese celkem 349 osob.

V politickém okrese Hranice, který se skládal ze soudních okresů Hranice a Lipník nad Bečvou, žilo v roce 1930 celkem 61 652obyvatel, z nichž se 50 665 hlásilo k české národnosti a 9705 k německé. Německé obyvatelstvo žilo zejména v obcích severní a východní části soudního okresu Hranice, v soudním okrese Lipník nad Bečvou byly německé jen obce Kozlov, Ranošov a Slavkov. Německé menšiny se nacházely také v obou okresních městech tohoto politického okresu.

Nejvyšší počet obyvatel v celém politickém okrese žil v roce 1930 pochopitelně v  Hranicích – 10  826 osob, z  nichž se 1127 hlásilo 1 BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv.

VI., Ostrava 1978, s. 28–37.

– 12 –

k německé národnosti. V Lipníku nad Bečvou žilo v té době celkově

7530 obyvatel, z nichž se k německé národnosti přihlásilo 740. Počet

osob židovského náboženského vyznání v celém hranickémpolitickém okrese činil 371. Před mnichovskou konferencí bylov hranickém soudním okrese 49 obcí a v lipnickém soudním okrese 29 obcí,

celková rozloha hranického politického okresu tehdy činila asi 595

km

2

. Poválečný odsun německého obyvatelstva se pak v hranickém

politickém okrese týkal 7007 osob.

2

Politický okres Přerov nebyl přímo dotčen územními změnami po mnichovské konferenci, výrazné byly ovšem některé nepřímédoady – jen v Přerově samém našlo na podzim 1938 trvalý pobyt 1193 osob uprchlých nebo vyhnaných ze zabraných oblastí Opavskaa Znojemska.

3

Organizace a koordinace pomoci těmto lidem se stala jedním

z důležitých kořenů pozdějšího vzniku odbojového protinacistického

hnutí na Přerovsku. Pomoc lidem, kteří museli opustit své domovy

v pohraničí, poskytovaly i další obce v regionu – například v Brodku

našlo po  mnichovské konferenci v  Dělnickém domě nouzové ubytování asi 80 železničářů a na delší dobu se zde usadilo asi 30 rodin.

Výrazné byly naproti tomu územní dopady mnichovské konference v politickém okrese Hranice, od něhož bylo odtrženo 22 obcí s asi 10 tisíci obyvateli (z toho zhruba čtvrtina české národnosti). Ze soudního okresu Hranice bylo zabráno 19 obcí a ze soudního okresu Lipník nad Bečvou obce tři. Původně se v záboru ocitlo i pět takřka výlučně českých obcí z hranického soudního okresu – Spálov, Luboměř, Jindřichov, Partutovice a Střítěž nad Ludinou. Již 12. října 1938 podali obyvatelé těchto obcí petici za propuštění ze záboru, pět organizátorů sbírání podpisů bylo poté zatčeno a propuštěno až po dvou měsících. V listopadu 1938 byly nakonec obce Střítěž nad Ludinou, Jindřichov a Partutovice ze záboru vyňaty. Určitým dozvukem těchto událostí se pak stala ve školním roce 1939/1940 školní stávka ve Spálově, při níž si matky žáků 1. třídy místní obecné školy vynutily vyučování svých 2 Tamtéž, s. 117–120. LAPÁČEK, J.: Historie a současnost podnikání na Přerovsku a Hranicku, Zehušice:

Městské knihy 2009, s. 12.

3 Státní okresní archiv Přerov (dále SOkA Přerov), fond Český svaz protifašistických bojovníků Přerov (dále

ČSPB Přerov), sign. 1/4525/1985.

– 13 –

dětí v českém jazyce.

4

I na Hranicku našlo po mnichovské konferenci

útočiště mnoho osob ze zabraného pohraničí – jen v Hranicích šlo

zhruba o 300 rodin. K dokreslení územního vývoje hranickéhopolitického okresu je nutné ještě uvést, že v letech 1942 až 1945 se stal

jeho součástí i soudní okres Bystřice pod Hostýnem.

Z hospodářského hlediska náleželo Přerovsko k zemědělsky vysoce produktivním oblastem, z čehož těžil místní rozvinutý potravinářský průmysl, a to nejen v Přerově, ale i v Kojetíně, Tovačově a Brodku, v  nichž významnou hospodářskou základnu tvořily místní cukrovary a další potravinářské podniky (lihovary, sladovny atd.). Kromě potravinářství se na  Přerovsku už od  konce 19. století rozvíjel také průmysl strojírenský, chemický, oděvní a  obuvnický. Nacházela se zde i významná elektrárenská základna – Středomoravské elektrárny Přerov zásobovaly proudem značnou část Moravy.

Nejdůležitějším průmyslovým podnikem se v  Přerově i  v  celém regionu stal na konci třicátých let 20. století závod na výrobuoptických přístrojů Optikotechna (dnešní Meopta), který byl založen v roce 1933 a o dva roky později byl včleněn do koncernu Zbrojovky Brno. (V roce 1944 v Optikotechně pracovaly už přes tři tisícezaměstnanců.) K dalším důležitým továrnám v Přerově patřila v té době strojírna a slévárna Heinik a dědici (asi 250 zaměstnanců), akciová strojírna Belka (asi 150 zaměstnanců) a kožedělný podnik Kazeto (asi 300zaměstnanců).

5

Hospodářský život celého regionu byl výrazněovlivňován existencí dopravní sítě, v níž zejména přerovské nádraží plnilo

roli strategicky důležité křižovatky čtyř železničních tratí směřujících

na Olomouc, Brno, Břeclav a Moravskou Ostravu. Ve třicátých letech

20. století pracovalo na železnici v přerovském politickém okresekolem 2500 zaměstnanců.

Už od poloviny 19. století Přerovsko představovalo oblast se silným českým národním hnutím, které se projevovalo rozmanitou spolkovou, 4 NOVOTNÝ, L.: Hranicko ve dnech mnichovského diktátu v roce 1938, Zpravodaj města Hranic a lázní

Teplic nad Bečvou (dále ZMHLT), říjen 1978, s. 2–6. KRŠKA, I.: Zpráva Jana Hajchla a Antonína Brňáka

o Spálovu za okupace, Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, č. 30 (1982), s. 13–18.

5 CHUMCHAL, M.: Průmyslový rozvoj města. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě, Přerov

2000, s. 141–148.

– 14 –

kulturní i politickou činností. Významnou úlohu hrál podobně jako

jinde Sokol – jen v samotném Přerově, který byl sídlem Středomoravské

sokolské župy Kratochvílovy, dosáhl v roce 1938 počet dospělých členů

místní sokolské jednoty 1433 osob a v následujícím roce se zejména

v  důsledku začlenění uprchlíků ze zabraných pohraničních území

ještě zvýšil na 1514.

6

Podobně jako v jiných regionech představovaly

i na Přerovsku v meziválečném období důležitý společenský fenomén

legionářské organizace v  čele s  Československou obcí legionářskou

– jen její přerovská jednota měla v srpnu 1939 včetně tzv.organizovaných přátel legionářů celkem 465 členů.

7

Z místních vzdělávacích

institucí je pak třeba zmínit především přerovské gymnázium, které

bylo založeno v roce 1870 jako třetí nejstarší ústav tohoto typu s českým

vyučovacím jazykem na Moravě.

Z hlediska působení a volebních úspěchů politických stran sev období první republiky ve  venkovských částech Přerovska uplatňoval

silný vliv lidovců a agrárníků, v městských centrech pak i sociálních

demokratů, národních socialistů a komunistů.

8

V samotném Přerově

v obecních i parlamentních volbách ve třicátých letech 20. století

získávali nejvíce hlasů sociální demokraté, z jejichž řad pocházeli poslední předokupační starosta Přerova František Lančík. V  Kojetíně

byla nejsilnější politickou stranou KSČ.

V hranickém politickém okrese hrálo v hospodářství rovněžvýznamnou úlohu zemědělství, zejména obilnářství a pěstování okopanin

a pícnin. Důležitá byla i lesní výroba, která se mj. projevovala existencí

řady pil. Po roce 1900 přibýval postupně počet zaměstnanýchv průmyslu a živnostech, takže kolem roku 1930 působil v těchtoodvětvích největší počet pracovníků. Průmysl a živnosti byly soustředěny

6 Památník 125. výročí Tělocvičné jednoty Sokol Přerov, Přerov 1996, s. 14 a Výroční zpráva tělocvičné jednoty

Sokol Přerov za rok 1939 (materiál v držení Bohumila Domanského). 7 LAPÁČEK, J.: Vznik a vývoj legionářských organizací, místní legionářské organizace okresu Přerov.

In: LAPÁČEK, J. (ed.): Rodáci a občané okresu Přerov v československé legionářské armádě v letech

1914–1920, Přerov 2001, s. 19. 8 BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: c. d., s. 34–35.

– 15 –

zejména v obou okresních městech Hranicích a Lipníku nad Bečvou,

která byla též centry peněžnictví a obchodu.

9

V první polovině 20. století se na Hranicku kromě textilního,dřevařského a potravinářského průmyslu dostával do popředí zejména průmysl kovodělný, který reprezentovaly zejména továrna firmy Kunz v Hranicích, specializující se na vodovody, pumpy a čerpadla, a firma Wawerka v Lipníku nad Bečvou, vyrábějící mj. přesné obráběcístroje. Specifický význam získala v Lipníku nad Bečvou továrnana výrobu zápalek, která se brzy po svém vzniku stala monopolní pro celou Moravu. Rozvíjelo se také stavebnictví, které mohlo těžit mj.z existence řady kamenolomů. V Hranicích rovněž existovaly dvě cihelny – Wawerkova a Czeikeho. Významným energetickým podnikem byla hranická městská plynárna.

10

Nejvýznamnějším centrem kulturního a školského života v tomto politickém okrese bylo město Hranice, kde byla gymnázia, odborné (hlavně lesnické) školy a školy vojenské. Byl zde rovněž značnýpočet kulturních spolků a institucí, mj. také městské muzeum a veřejná knihovna.

Politická situace na  Hranicku byla do  značné míry ovlivňována česko-německým národnostním soupeřením, a  to zejména v  obou okresních městech. V  Hranicích získali Češi kontrolu nad radnicí v roce 1903, v Lipníku nad Bečvou až v roce 1918. V období první Československé republiky v politickém okrese převládal politický vliv agrární, lidové a sociálně demokratické strany, v Hranicích i Lipníku nad Bečvou soupeřily o post nejsilnější politické strany právě sociální demokraté s lidovci.

11

Nacistická okupace výrazně poznamenala systém státní správy a místní samosprávy v českých zemích, což se samozřejmě projevilo i  na  Přerovsku a  Hranicku. Již v  přechodném období tzv. vojenské správy (15. březen–15. duben 1939) se konstituovaly základy německé civilní správy protektorátu Čechy a Morava, jejíž nejnižšíčlánek tvořily tzv. oberlandráty (úřady vrchních zemských radů), které 9 Tamtéž, s. 120–121. 10 LAPÁČEK, J.: Historie a současnost podnikání na Přerovsku a Hranicku, c. d., s. 92. 11 BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: c. d., s. 126–127.

– 16 –

měly za úkol mj. kontrolovat činnost českých autonomních orgánů,

zejména okresních úřadů, městské a obecní samosprávy.

12

Na střední Moravě existovaly oberlandráty zpočátku tři – olomoucký(zahrnoval politické okresy Olomouc-město, Olomouc-venkov, Hranice

a  Přerov), prostějovský a  kroměřížský. K  1. červenci 1940 byly dva

poslední zrušeny a většina jejich území byla přičleněnak olomouckému oberlandrátu. V souvislosti s tzv. Heydrichovou správníreformou v roce 1942 pak celé Olomoucko začalo podléhat oberlandrátu

v Ostravě.

13

V čele okresního úřadu v Přerově stál od února 1939 do

července 1942 okresní hejtman JUDr. Josef Frey, poté až do května

1945 Erwin Kraut. Německým okresním hejtmanem v Hranicích byl

v letech 1942–1945 JUDr. Franz Jeschke.

Silnému tlaku okupantů byla vystavena i obecní a městskásamospráva, a proto došlo v řadě obcí na Přerovsku a Hranicku k výměnám starostů a rekonstrukcím obecních zastupitelstev, z nichž bylivyloučeni bývalí legionáři.

14

K zvláště výrazným zásahům sáhla okupační

moc v strategicky důležitém Přerově, v němž byl dosavadní starosta

František Lančík přinucen už 25. března 1939 rezignovat, načež ho

vystřídal dosavadní náměstek Jan Moulík, který byl do přerovského

zastupitelstva zvolen za národně socialistickou stranu.

Ale ani Moulíkovo setrvání v této funkci – přerušenéšestitýdenní internací v  souvislosti se zatýkací akcí Albrecht der Erste v  době vypuknutí 2. světové války – nebylo pro okupační moc přijatelné a po jeho nucené rezignaci v květnu 1940 se správy obecních záležitostí ujal nejstarší člen městské rady Karel Nachtigal. Zásadním zásahem do přerovské samosprávy se pak stalo rozpuštění městského zastupitelstva, ke kterému došlo dne 11. září 1940 výměrem zemského úřadu v Brně. Řízením města byl následně pověřen vládní komisař Karl Kavka von Sittaheim, bývalý okresní hejtman v  Zábřehu, který se úřadu ujal 23. září 1940. Vykonával ho ale jen do konce roku 1940 a místo něho 12 GEBHART, J. – KUKLÍK, J.: Velké dějiny zemí koruny české: 1938–1945, sv. XVa, Litomyšl – Praha

2006, s. 185.

13 BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945, Olomouc 1997, s. 30.

14 ŠÍREK, J. a kol.: Aby nebyli zapomenuti, Přerov 2005, s. 163.

– 17 –

pak byl 7. ledna 1941 jmenován JUDr. Johann Petzny, bývalý starosta

Uničova, který v této funkci setrval až do května 1945.

15

V  Kojetíně rezignoval dosavadní starosta města Vratislav Štěpánek na  svoji funkci v  září 1940 a  Okresním úřadem v  Přerově byl na jeho místo jmenován na konci roku 1940 okresní soudce dr. Leo- pold Pospíšil. V Lipníku nad Bečvou se dosavadní starosta za sociální demokracii František Látal už v únoru 1939 vzdal svého úřadu „pro změněné politické poměry“ a na jeho místo nastoupil v dubnu téhož roku Leopold Bartoš, zástupce lidové strany. Ten ve své funkci vydržel do října 1940, na počátku roku 1941 pak bylo lipnické městskézastuitelstvo rozpuštěno a vládním komisařem jmenován Ing. Siegfried Palme, původně ředitel chemické továrny. Ten byl ale už v průběhu roku 1941 vystřídán Ludwigem Weberem.

16

V Hranicích došlo k rezignaci dosavadního starosty FrantiškaČajky už několik dní po 15. březnu 1939 a jeho nástupcem byl v dubnu téhož roku zvolen dosavadní první náměstek Emil Konečný.Na konci roku 1940 pak byl správou města pověřen Raimund Geyer.Výnosem zemského úřadu v Brně bylo městské zastupitelstvo v Hranicích 21. února 1941 rozpuštěno a vládním komisařem zde byl jmenován Karl Kettner.

17

Ačkoliv armáda nehrála v  životě Přerova tak významnou úlohu jako například v blízké Olomouci, i zde byly v období první republiky umístěny některé vojenské jednotky československé armády,především jezdecké a dělostřelecké. Přerov se také stal hned v říjnu 1918 sídlem posádkového velitelství, které zde působilo až do  července 1939. Ve městě byly umístěny v průběhu let 1918–1939 různé části 6. jezdeckého pluku a od září 1933 i 82. jezdecký dělostřelecký oddíl.

K dislokaci dalších vojenských jednotek do Přerova pak došlov souvislosti s rostoucím ohrožením republiky v druhé polovině třicátých let. V prosinci 1938 byly do Přerova přemístěny součásti 34. pěšího pluku – střelce Jana Čapka, konkrétně jeho 3. polní prapor a náhradní 15 LAPÁČEK, J.: Starostové města Přerova 1850–1939. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě, s. 49. 16 ŠTEJGERLE, L.: Ohlasy Mnichova a jeho následky v Lipníku nad Bečvou a na Lipnicku, Lipenský kulturní

kalendář (dále LKK), č. 12/1988, s. 6–8.

17 BEDNÁŘ, V. – INDRA, B. – LAPÁČEK, J.: Kronikáři města Hranic, Hranice 2004, s. 198.

– 18 –

prapor.

18

Přerovské letiště v Henčlově, urychleně budované od roku

1937, se v  téže době stalo základnou 63. zvědné letky 2. leteckého

pluku „Dr. Edvarda Beneše“, která byla vyzbrojena jednak zastaralými

dvouplošníky A-100, jednak modernějšími dvoumotorovými B-71,

zakoupenými v SSSR. Mezi piloty tohoto útvaru patřil mj. i František

Fajtl.

19

V Hranicích se vojenská posádka nacházela rovněž od vznikuČeskoslovenské republiky, mj. ji tvořilo velitelství 8. pěší divize a  řada pěších, dělostřeleckých i týlových jednotek československé armády. Výrazně se do dějin města zapsala zejména Vojenská akademie,navazující na tradici místního vojenského školství, která vznikla v roce 1920 na základě výnosu Ministerstva národní obrany. Akademiepřiravovala důstojníky z povolání všech druhů zbraní, její adepti museli mít ukončenou středoškolskou docházku, včetně maturity. Dále byli do akademie přijímáni délesloužící poddůstojníci a rotmistři, pokud dosahovali výborného hodnocení. Absolventi byli vyřazovániv hodnosti poručíka, do léta 1938 jich nastoupilo do československéarmády několik tisíc.

20

Mezi pedagogickým sborem i absolventy hranické

Vojenské akademie najdeme řadu pozdějších hrdinů domácího nebo

zahraničního protinacistického odboje, například Otakara Jaroše,Josefa Brykse, Jána Goliana, Otakara Zahálku, Bedřicha Homolu, Karla

Klapálka, Alexandra Kordu, Josefa Ocelku, Adolfa Opálku, Heliodora

Píku, Josefa Robotku, Vladimíra Taláška nebo Josefa Olega Svátka.

I Lipník nad Bečvou patřil od roku 1921 k posádkovým městům a byly zde kratší či delší dobu umístěny zejména dělostřelecké jednotky a od roku 1937 zde působil i telegrafní prapor 6. Pro potřeby vojska zde byly počátkem dvacátých let adaptovány dělostřelecké kasárny a v letech 1934–1937 postaveny telegrafní kasárny.

21

O tom, že dochází k obsazování území republiky německou armádou, byl okresní úřad v Přerově informován telegramem z úřadu zemského 18 CHUMCHAL, M. – CAGÁŠEK, B. – ZÁLEŠÁK, I.: Pozemní vojsko v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.):

Přerov – Povídání o městě 2, Přerov 2002, s. 33.

19 VOLTR, J.: Historie létání v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 38–55.

20 FIDLER, J. – SLUKA, V.: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, Praha 2006, s. 271.

21 Tamtéž, s. 392.

– 19 –

Vyhláška přerovské městské rady z 15. března 1939 o obsazení Přerova

německou armádou. (SOkA Přerov)

– 20 –

prezidenta v  časných ranních hodinách 15. března 1939. Celou oblast střední Moravy obsazovaly od severu jednotky 28. a 8. pěšídivize patřící do sestavy 8. (vratislavského) armádního sboru.

22

Město

Hranice bylo německou armádou obsazeno už 15. března ráno,

do Přerova vstoupily německé vojenské jednotky téhož dne kolem

9. hodiny dopoledne, do Kojetína kolem 15. hodiny odpoledne, ale

například do Tovačova až v průběhu 16. března.

23

Zatímco na  jiných místech přerovského politického okresu byl pobyt německých jednotek v dalším průběhu okupace jenpřechodný, stal se Přerov trvalým sídlem německé posádky, která zabrala pro své potřeby řadu budov, mj. i čtyři školy. Prvním vojenskýmvelitelem Přerova byl jmenován podplukovník von Wagner, v dalším průběhu okupace působili v čele přerovského vojenského velitelství (tzv. Ortskommanda), umístěného v několika prvních dnechv budově radnice na dnešním náměstí TGM a poté trvale v kasárnách na dnešní Palackého ulici, zejména bývalí důstojníci československé armády německé národnosti.

Jednotky německého pozemního vojska, které byly v Přerově trvale dislokovány, dosáhly v roce 1944 síly dvou praporů (asi 1500 mužů). Tyto formace náležely do  sestavy 540. divize, jejíž velitelství v  čele s  generálporučíkem H. Windeckem sídlilo v  Brně. Kromě ochrany statických vojenských objektů bylo mužstvo těchto jednotek, kterérozhodně svou výzbrojí, výcvikem ani početním stavem nepatřily k elitě německé armády, používáno mj. k doprovodu vojenských transportů přepravovaných po železnici.

24

Rovněž Hranice se staly trvalým posádkovým městem německé armády. Prvním posádkovým velitelem Hranic byl zde jmenovánplukovník Rosum. V průběhu let 1939–1942 se ve městě střídalyzejména záložní pěší prapory a od poloviny roku 1942 pak záložní prapory tzv. pancéřových granátníků, což bylo označení pro mechanizovanou 22 BROFT, M. a kol.: Vojenské dějiny Československa, IV. díl, Praha 1988, s. 38. 23 ŠÍREK, J. a kol.: c. d., s. 172. 24 Archiv bezpečnostních složek (dále ABS) ČR Praha, pob. Brno-Kanice, fond B 7-5-1 (Oblastní úřadovna

StB Olomouc), i.j. 18.

– 21 –

nebo motorizovanou pěchotu německé armády. V závěru války se pak

pochopitelně v souvislosti s přiblížením fronty počet německýchjednotek na Přerovsku a Hranicku mnohonásobně zvýšil.

Přerov se stal poměrně významnou základnou i  pro německou Luftwaffe, protože na místním letišti sídlily její školní a pozdějii bojové jednotky.

25

Letecká válka se Přerovska nejvýrazněji dotkla v druhé

polovině roku 1944, kdy zde došlo v červenci a srpnu k řaděvzdušných soubojů mezi americkými bombardovacími svazy a německými

stíhačkami, při nichž byla nouzovými odhozy pum a  sestřelenými

letadly poškozena řada budov, například 25. srpna v Tovačově. Dne

17. října 1944 pak napadly dvě skupiny amerických stíhaček P-38 J

Lightning jednak přerovské nádraží, na  kterém zničily a  poškodily

řadu lokomotiv, jednak letiště, na němž shořelo několik letadel.

O  měsíc později, 20. listopadu 1944, se Přerov stal cílem útoku 15. americké letecké armády, jejíž bombardéry B-24 J Liberator zasáhly pumami řadu budov v městské zástavbě. Při tomto náletu zahynulo 13 civilních obyvatel města a 32 bylo zraněno. Konečně 17. prosince 1944 se vzdušný prostor nad Přerovskem, Prostějovskema Olomouckem stal dějištěm rozsáhlé letecké bitvy mezi 15. americkou leteckou armádou a německými stíhači z elitní eskadry JG 300, při níž sena Přerovsku zřítila řada sestřelených amerických i německých letadel.

26

Leteckým útokům byly vystaveny i  Hranice. K  největšímu náletu zde došlo 13. října 1944, když 15. americká letecká armáda operující ze základen v Itálii zaútočila na rafinerie ve slezském Blechhameru. Při zpáteční cestě napadla kolem poledne americká letadla řaduželezničních cílů na Moravě – Valašské Meziříčí, Prostějov, Olomouc, Holice, Zlín. Mezi cíli tohoto útoku byly i Hranice. Celkem 11 bombardérů a tři stíhačky zde zaútočily kolem poledne a bombami byly přerušeny železniční tratě Hranice–Ostrava a Hranice – Valašské Meziříčía zasaženy i některé budovy. Útok si vyžádal 10 mrtvých a 19 raněných mezi 25 Např. na přelomu let 1944 a 1945 zde byly rozmístěny tři perutě 10. bitevní eskadry vybavené stíhačkami

Focke Wulf FW 190. Viz SCHÖN, J.: Okupace letiště Přerov-Henčlov a letecké události v letech 1939–1945.

In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 56.

26 Podrobně k bombardování Přerova 20. listopadu 1944 viz SCHÖN, J.: Bomby na Přerov, Přerov 1999.

K l eteckým bojům nad Přerovskem viz RAJLICH, J.: Mustangy nad protektorátem, Praha 1997, s. 74 a 77–85.

– 22 –

německými vojáky i civilním obyvatelstvem.

27

V následujících měsících

pak došlo ještě k řadě dalších leteckých útoků menšího rozsahu jak ze

strany spojeneckých letadel, tak posléze i ze strany sovětského letectva.

Tři civilní oběti na životech si vyžádal útok z 11. dubna 1945.

28

Současně s  německými vojenskými jednotkami byly v  polovině března 1939 na obsazované území českých zemí vyslány i nacistické bezpečnostní síly, které byly tvořeny operačními skupinami a operačními oddíly bezpečnostní policie a bezpečnostní služby. Střední Morava se stala prostorem působení Operačního oddílu VIII Olomouc, (Einsatzkommando 8 Olmütz) pod velením SS-Sturmbannführera vládního rady Erwina Schulze, který byl složen z příslušníků gestapa, kriminální policie a bezpečnostní služby (Sicherheitsdienstu, SD). Nástupištěm tohoto oddílu se stala Opava, v níž se jeho členové soustředili už v první polovině března 1939.

Po  příchodu do  Olomouce se E. Schulz usídlil se svým oddílem nejprve na radnici a vyslal menší skupiny svých podřízenýchdo Hranic a Prostějova, aby zde zřídili pobočky, zárodky budoucích služeben gestapa. Po skončení přímé vojenské správy protektorátu Čechya Morava v polovině dubna 1939 došlo i k postupnému ukončení činnosti operačních skupin a oddílů bezpečnostní policie a bezpečnostní služby a zformování stálých služeben gestapa. Na střední Moravě se tak stalo v průběhu června 1939.

29

Olomoucká služebna gestapa byla zpočátku

umístěna v budově Spolku moravských cukrovarů na dnešnímDolním náměstí a od roku 1940 se nacházela v budově bývalého divizního

vojenského soudu na dnešní třídě 17. listopadu.

V červnu 1939 byla venkovní služebna gestapa zřízenai v Hranicích. V jejím čele stál vrchní kriminální tajemník Georg Clavien, který zde už předtím řídil činnost pobočky zmíněného operačního oddílu. Jeho zástupcem byl kriminální tajemník Johann Greifeneder. Sídlem této služebny se stala bývalá budova divizního velitelství a  později zabavená vila zatčeného Huberta Pavezky.

30

27 RAJLICH, J.: c. d., s. 69.

28 BEDNÁŘ, V. – INDRA, B. – LAPÁČEK, J.: Kronikáři města Hranic, s. 207–208.

29 SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, Praha 1986, s. 63.

30 Tamtéž, s. 408.

– 23 –

Do Přerova byla v druhé polovině dubna 1939 z Olomouce také vyslána skupina příslušníků nacistických bezpečnostních sil, která se usadila v úřadovnách Úvěrového záloženského spolku v budověpřerovského Městského domu na dnešní Kratochvílově ulici, kde měla k dispozici i místnost se silnými plechovými dveřmi. Ta sloužila jako provizorní cela pro zadržené před jejich transportem do Olomouce. Na  jaře 1940 pak převzalo gestapo pod svoji kontrolu druhé patro v budově přerovského okresního soudu ve Smetanově ulici, v němž byla umístěna řada cel.

31

V této detašované přerovské pobočce olomouckého gestapa, která vyvíjela svou činnost v  období let 1939–1941, působilo v  průměru 6–8 pracovníků, mj. vrchní kriminální asistent Josef Knoll, kriminální asistent Müller, Alois Bartl a další. Jejich činnost řídil zástupce velitele olomoucké služebny gestapa, který přijížděl do Přerovadvakrát až třikrát týdně. Do června 1939 tuto funkci zastával kriminální inspektor Franz Morawetz, poté jej vystřídal SS-Untersturmführer vrchní kriminální komisař Franz Langer.

32

K významné změně v rozmístění služeben gestapa na středníMoravě došlo v  létě 1941. Kvůli větší akceschopnosti a  efektivitě, ale pravděpodobně i v souvislosti s již zmíněnou správní reformou, při které došlo ke zrušení oberlandrátů v Kroměříži a Prostějově, byly k 31. srpnu 1941 zrušeny venkovní služebny gestapa v Hranicích, Prostějově a  Kroměříži a  k  1. září 1941 naopak zřízena venkovní služebna gestapa v Přerově, která zde působila až do koncenacistické okupace. Své sídlo našla v zabavené rozlehlé vile v dnešníMáchově ulici, která přiléhá k městskému parku Michalov. Ve velení přerovské služebny gestapa se postupně vystřídaliSS-Untersturmführer kriminální komisař Rudolf Karl (1. 9. 1941 – květen 1943), SS-Obersturmführer kriminální inspektor Josef Scheuringer(květen 1943 – prosinec 1944) a SS-Obersturmführer kriminálníkomisař Karl Streit (prosinec 1944 – květen 1945). Jejich zástupcem byl 31 SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/6141/1987. 32 Tamtéž.

– 24 –

od zřízení služebny až do května 1945 kriminální tajemník Johann

Greifeneder.

33

V personálním obsazení přerovské služebny gestapa, jejíž početní

stav činil v průměru 15–20 osob, včetně řidičů a dalších pomocných

sil, se – podobně jako i  v  jiných moravských služebnách – výrazně

uplatňovali kromě sudetských Němců zejména bývalí členové vídeňské

kriminální policie, kteří se už před připojením Rakouska k Německu

angažovali v nacistickém hnutí. Tito úředníci gestapa, kteří před svým

nasazením v  Přerově většinou působili na  služebnách v  Hranicích,

Kroměříži, Prostějově nebo Olomouci, se vyznačovali kromě značných

policejních zkušeností vesměs i znalostí českých reálií a často i jazyka.

34

33 SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, c. d., s. 411.

34 O struktuře, činnosti a personálním obsazení jednotlivých referátů přerovského gestapa viz např. SOkA

Přerov, ČSPB Přerov, 2/6153/1987 – výslech F. Carmana nebo Zemský archiv (dále ZA) Opava, pob.

Olomouc, fond Mimořádného lidového soudu (dále MLS) Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner,

popis vlastní činnosti.

Úřadovna gestapa v Máchově ulici v Přerově. (SOkA Přerov)

– 25 –

Při shromažďování údajů a vytváření kartoték nutných pro pátrací a represivní činnost vycházeli členové přerovského gestapa zpočátku jednak z materiálů, které získávali od protektorátních správníchinstitucí, policie, četnictva atd., jednak se snažili budovat síť vlastních informátorů a zpravodajů, popř. i výkonných konfidentů – těch ovšem bylo v obvodu působnosti přerovské služebny jen několik.V průběhu roku 1943 byl u  přerovské služebny gestapa – podobně jako už předtím u všech ostatních venkovních služeben i řídicích úřadoven – zřízen samostatný N-referát (Nachrichten-Referate), který měl řídit a koordinovat činnost konfidentů a umožnit jejich lepší využití proti českému odboji.

35

Na  rozdíl od  Olomouce, v  níž se kontakty členů gestapa s  jejich konfidenty odehrávaly mimo úřadovnu gestapa – v této souvislosti je v  poválečných výpovědích členů olomouckého gestapa uváděna zejména místní úřadovna cenové kontroly,

36

v Přerově chodilikonfidenti většinou ve večerních hodinách podávat hlášení přímodo služebny gestapa, popř. ke schůzkám docházelo i v soukromých bytech

úředníků gestapa. Finanční odměny v markách nebo korunách určené

pro konfidenty byly přidělovány N-referátem řídicí úřadovny gestapa

v Brně a disponoval jimi vedoucí přerovské služebny.

37

Mezi těmi, kteří se rozhodli spolupracovat s přerovskou služebnou gestapa, najdeme lidi, kteří tak činili z  hmotných důvodů – tj. buď přímo za peníze, nebo kvůli získání lepšího pracovního postavení.Gestapo jim v tomto ohledu vycházelo vstříc takovým způsobem, aby to odpovídalo i jeho zájmům. Kupř. konfident Josef Schupp získal díky intervenci úředníků gestapa výhodné úřednické místov administrativním oddělení přerovské Optikotechny. Díky tomu mohlynacistické bezpečnostní složky ještě zesílit svůj dohled nad tímto strategicky důležitým závodem.

38

35 SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2120/1982 – výslech B. Loibnera.

36 ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt Rauner, popis vlastní činnosti.

37 SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2074/1980 – výslech F. Carmana.

38 K Jo sefu Schuppovi viz podrobně JIRÁK, P.: Odbojář Jaroslav Raška a činnost organizace Moravská

rovnost v Kojetíně a okolí, Sborník SOkA Přerov, 2010, s. 209–230 a také ZA Opava, pob. Olomouc,

MLS Olomouc, Ls 752/46 – Josef Schupp.

– 26 –

Dalšími vhodnými „kandidáty tajné spolupráce“ byly pro gestao osoby „kompromitované“ zjištěnou ilegální činností, popř. lidé, na  které mohl být vykonáván nátlak kvůli tomu, že jejich příbuzní byli ve  vězeních nebo koncentračních táborech. Výsledky gestapa na Přerovsku v tomto směru byly – podobně jako i v jiných regionech – rozporuplné a nelze je příliš generalizovat.

Kromě gestapa na  Přerovsku a  Hranicku pochopitelně vyvíjely činnost i  další německé policejní a  bezpečnostní složky. V  přízemí budovy okresního hejtmanství v Přerově měla svoji úřadovnuněmecká kriminální policie (Kripo) v počtu 5–6 úředníků, jejímž velitelem byl V. Bauer-Czada. V zabrané sokolovně na dnešní ulici Brabantsko byla zřízena kasárna pro část 209. praporu policejního pluku Morava (Polizeiregiment Mähren) německé ochranné policie (Schutzpolizei), jehož velitelství sídlilo v nedalekém Holešově. V Přerověi v Hranicích byly také umístěny stanice německého četnictva, které podléhaly velitelství praporu německého četnictva v Olomouci.

V závěru nacistické okupace byly na Přerovsku a Hranickunasazeny i některé speciální protipartyzánské policejní i armádníjednotky a  10. dubna 1945 se v  Přerově objevil dokonce i  speciální oddíl s  krycím označením „Olza“ pod velením SS-Hauptsturmführera dr. Lehmanna z úřadu VI Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt, RSHA), který se zde měl připravovat na záškodnický boj v nepřátelském týlu. Tento oddíl, který mělzákladnu v hostinci v městském parku Michalov, byl pak nasazen při potlačování povstání v Přerově 1. května 1945 a jeho členové sevýrazně podíleli na následných nacistických represích.

39

Co se týče působení nacistické bezpečnostní služby(Sicherheitsdienst, SD), Přerovsko a Hranicko zpočátku spadalo do oblasti působení olomoucké služebny, jejímž velitelem byl SS-Obersturmführer E.Liedtke. Na přelomu let 1943 a 1944 byla zřízena služebna SD také přímo v  Přerově a  jejím velitelem se stal SS-Untersturmführer W.  Riedel. Při své činnosti se nacistická bezpečnostní služba snažila vytvořit síť 39 SOkA Přerov, fond ONV Přerov – prezidiální spisy, výslech F. Langera. V literatuře o této tzv. akci „Zeppelin“

viz SLÁDEK, O.: Zločinná role gestapa, c. d., s. 373.

– 27 –

svých informátorů – často ovšem souběžně pracujících i pro gestapo

– zejména ve vojensky důležitých průmyslových závodech.

K „úspěchům“ této sítě v Přerově patřilo mj. na začátku roku 1942 odhalení podpůrné akce pro rodiny zatčených a popravených, která byla organizována v  přerovské továrně Optikotechna a  do  níž bylo zapojeno velké množství dělníků. Vzhledem k  obavám z  narušení výroby ve strategicky významném podniku gestapo nakonec zatklo a poslalo do koncentračních táborů „jen“ osm hlavních organizátorů této akce a u asi 150 dělníků, kteří finančně přispívali, se spokojilos jejich předvoláním a vyslovením výstrahy.

40

Obecně se dá konstatovat,

že gestapo nemělo zejména k  informacím všeobecného charakteru

získávaným SD příliš velkou důvěru a mezi oběma bezpečnostními

složkami panovala značná rivalita.

Svou roli při zajišťování bezpečnostní situace na Přerovsku v období okupace pochopitelně hrály i protektorátní policejní síly, které ovšem byly pod přímou německou kontrolou. Důležitou úlohu plnilo zejména protektorátní četnictvo, jehož stanice v přerovském politickém okrese byly od září 1939 podřízeny velitelství četnického oddělenív Olomouci. K červenci roku 1941 existovalo v přerovském politickém okrese celkem 13 stanic, v  nichž sloužilo celkem 81 četníků (Přerov – 18, Pavlovice u Přerova – 4, Horní Moštěnice – 6, Brodek – 6, Předmostí – 6, Troubky – 4, Domaželice – 4, Kojetín – 8, Doloplazy – 5,Němčice na Hané – 5, Tovačov – 6, Klenovice na Hané – 4, Vlkoš – 5).

41

V  politickém okrese Hranice se v  roce 1937 nacházelo celkem 14 četnických stanic, a to v Bělotíně, Drahotuších, Hranicích,Hustoečích nad Bečvou, Kelči, Lipníku nad Bečvou, Malých Prosenicích, Potštátě, Soběchlebích, Spálově, Střítěži nad Ludinou, Tršicích,Velkém Újezdě a Veselíčku. Výrazné změny, které tento politický okres od roku 1938 zasáhly, se ovšem výrazně projevily i v počtu četnických 40 ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 1426/46 – Bohumil Loibner, protokol z 12.1. 1946. 41 LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově. In: LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov

– Povídání o městě 2, s. 95.

– 28 –

stanic – v roce 1940 pod okresní četnické velitelství v Hranicíchspadalo 15 stanic a v roce 1943 jich už bylo 21.

42

V Hranicích byla také v říjnu 1942 – podobně jako v jinýchokresních městech – zřízena po zrušení četnických pátracích stanicokresní úřadovna kriminální policie, která podléhala vládnímu komisaři města. Velitelem hranické okresní úřadovny kriminální policie se stal vrchní inspektor policie Josef Binko, který původně působilna četnické pátrací stanici v  Ostravě. On i  někteří další členové hranické ústředny byli zapojeni do odbojového hnutí.

43

Svou roli při udržování veřejného pořádku plnila v  jednotlivých městech a větších obcích i městská, resp. obecní policie. Tato tradiční bezpečnostní složka byla v přerovském politickém okrese pochopitelně nejpočetnější v Přerově, v němž bylo ve stavu městského policejního úřadu, který byl samostatným oddělením městského úřadu, na konci roku 1939 celkem 35 zaměstnanců a v roce 1941 dosáhl jejich počet čísla 38. V rámci reorganizace pak došlo v roce 1942 k zařazení městské policie k tzv. obecní výkonné policii s velitelstvím v Brně, v důsledku čehož podstatně stouply počty zaměstnanců a pochopitelně i finanční náklady jednotlivých měst na policejní službu.

44

Kromě důsledné vnější kontroly se okupační orgány snažilyovládnout protektorátní bezpečnostní složky i zevnitř, což se týkalo zejména významnějších měst. V přerovských reáliích to konkrétně vypadalo tak, že v městské policii sloužilo k 15. červenci 1942 už 11 zaměstnan- ců německé národnosti a mezi její české osazenstvo bylo na nátlak gestapa přijato i několik členů kolaborantské organizace Vlajka. Tyto okolnosti pochopitelně vytvářely obtížnou situaci pro ty příslušníky protektorátní policie a  četnictva, kteří zůstali věrni svému národu, popř. se i přímo zapojili do odboje. V průběhu okupace bylo popraveno 42 MACEK, P. – UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva III. (Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát

1939–1945), Praha 2001, s. 212–215.

43 BEDNÁŘ, V. – INDRA, B. – LAPÁČEK, J.: Kronikáři města Hranic, s. 193.

44 LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově, c. d., s. 89.

– 29 –

nebo zahynulo v koncentračních táborech sedm příslušníků policie

a četnictva z přerovského politického okresu.

45

Rozporuplný a v řadě ohledů tragický byl osud policejního majora

Eduarda Hanáka, jednoho z velitelů přerovské městské policie během

nacistické okupace. E. Hanák byl v únoru 1942 zatčen gestapema poslán do koncentračního tábora, po válce byl naopak obviněnz udavačství a odsouzen na 10 let vězení.

46

K dokreslení obrazu dislokace protektorátních ozbrojených složek

v přerovském a hranickém regionu je ještě nutné uvést, že v létě roku

1940 byl v Lipníku nad Bečvou umístěn 12. prapor protektorátního

vládního vojska v  počtu asi 500 mužů, jehož hlavním úkolem bylo

střežit železniční trati na východní Moravě. Někteří příslušníci tohoto

praporu byli napojeni na místní odbojové skupiny na Přerovskua Lipnicku. Na konci května 1944 byl tento prapor spolu s deseti dalšími

přesunut do severní Itálie, kde měl za úkol střežit nejprvekomunikační trasy v piemontském Aviglianu, poté vojenské objekty v Turíně

45 V období prvního stanného práva byl 25. října 1941 v Kounicových kolejích v Brně popraven četnický

strážmistr Jan Procházka z četnické stanice v Horní Moštěnici a v koncentračním táboře Mauthausen

zahynul 14. prosince 1941 policejní inspektor Rajmund Polišenský, zástupce přednosty přerovského

policejního úřadu. Za účast na ilegálním hnutí tzv. národních výborů byli 20. dubna 1945 v Brandenburgu

popraveni vrchní strážmistr Jan Vávra z četnické stanice v Horní Moštěnici a vrchní strážmistr Antonín

Valenta z četnické stanice v Brodku. Konečně kvůli aktivní účasti na povstání 1. května 1945 v Přerově

byli následující den na vojenské střelnici v Olomouci-Lazcích popraveni příslušníci přerovské městské

policie nadporučík Jan Švehlák, vrchní strážmistr František Vitásek a policejní revírní štábní strážmistr Jan

Sedlák. K případu J. Vávry a A. Valenty viz ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 176/47 – Kurt

Rauner, protokol s A. Valentou. K příslušníkům přerovské městské policie popraveným v Olomouci-Lazcích

viz naposledy FIALA, J.: Z dějin katovského řemesla v Olomouci III. Popravy v Olomouci za nacistické

okupace Československa v letech 1939–1945 a během činnosti zdejšího mimořádného lidového soudu

v letech 1945–1948, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 298/2009, s. 67–68. 46 K Ha nákově případu viz LAPÁČEK, J.: Policie, četnictvo a Sbor národní bezpečnosti v Přerově. In:

LAPÁČEK, J. (ed.): Přerov – Povídání o městě 2, s. 89. Podle výpovědi člena gestapa B. Loibnera měl E.

Hanák udat svého zástupce Rajmunda Polišenského a ředitele městského úřadu JUDr. Ladislava Prchala

ze msty za to, že měli podíl na jeho předchozím sesazení z funkce. Oba pak v závěru roku 1941 zahynuli

v koncentračním táboře Mauthausen. Samotného E. Hanáka mělo gestapo poslat do koncentračního

tábora za opakovaná falešná udání. Viz SOkA Přerov, ČSPB Přerov, 2/2120/1982 – výslech B. Loibnera.

– 30 –

a konečně od srpna 1944 železniční trať Milán–Piacenza.V průběhu tohoto nasazení přeběhlo k italským a jugoslávským partyzánům

celkem 122 vojáků a důstojníků praporu. Po odzbrojení v říjnu 1944

pak byli jeho zbylí příslušníci nasazeni v rámci pracovních jednotek

na opevňovací práce podél Pádu a v brennerském údolí.

47

Podobně jako v jiných regionech působily i na Přerovskukolaborantské a  fašistické organizace podporované okupačním režimem. V  tomto ohledu zde byla asi nejvýraznější aktivita tzv. Nacionálně socialistické české dělnické a  rolnické strany, která byla označována podle svého znaku též jako strana „zeleného hákového kříže“, v lidové mluvě též „zelení“. Tato nebezpečná kolaborantská organizace, v jejímž čele stál politický dobrodruh František Mikuláš Mlčoch (rodák z Uhřičic v kojetínském soudním okrese), měla své centrum v nedaleké Kroměříži, ovšem vyvíjela svou činnost i v dalšíchregionech zejména na východní Moravě, ale také v Praze. Ústředními body programu této organizace, která v době svého největšího rozmachu v  letech 1940–1941 sdružovala asi 2000 osob, byl boj proti Židům, vymýcení marxismu a komunismu a boj proti liberální demokracii.

48

V přerovském politickém okrese měla tato kolaborantská organizace nejsilnější základnu v Kojetíně, kde do ní vstoupilo kolem 250 osob, mezi nimi i řada bývalých členů KSČ. V čele kojetínské organizace „zelených“, která sídlila v místním hotelu Pivovar, stál