načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Cikán je Cikán - Lidia Ostałowska

  > > > Cikán je Cikán  

Elektronická kniha: Cikán je Cikán
Autor:

Romové se vždy lišili od "většinové" společnosti - fascinovali ji i dráždili. Pronásledování a pokusy o asimilaci jsou v dějinách tohoto národa přítomny už od středověku, kdy do ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 173
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z polského originálu Cygan to Cygan přeložila Lucie Zakopalová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3710-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Romové se vždy lišili od "většinové" společnosti - fascinovali ji i dráždili. Pronásledování a pokusy o asimilaci jsou v dějinách tohoto národa přítomny už od středověku, kdy do Evropy přišel. Literární reportáže známé polské reportérky přibližují život Romů v postkomunistických zemích z mnoha perspektiv. Autorka se vydává například mezi Romy do severních Čech, bulharských věznic nebo rumunských ghett. Sleduje střet staré kočovné, svobodomyslné kultury a moderního světa. Zkoumá, jak se vztah k Romům proměňuje v návaznosti na historický a politický vývoj nebo jak reagují na jejich přítomnost západoevropské státy - například v souvislosti s masovou emigrací českých a slovenských Romů do Anglie či Kanady. Ostałowska se snaží vnímat situaci nezaujatě, hovoří nejen s Romy, slovo dostávají rovněž představitelé měst, zaměstnanci vězení, sousedé... Kniha tak nabízí překvapivý vhled do mnohotvárného a pestrého romského světa, který dosud zůstává částečně zahalen tajemstvím.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lidia Ostałowska - další tituly autora:
Akvarely pro Mengeleho Akvarely pro Mengeleho
Ostałowská, Lidia
Cena: 221 Kč
Akvarely pro Mengeleho Akvarely pro Mengeleho
Ostałowska, Lidia
Cena: 102 Kč
Cikán je Cikán Cikán je Cikán
Ostałowska, Lidia
Cena: 221 Kč
Cigán je Cigán Cigán je Cigán
Ostałowska, Lidia
Cena: 231 Kč
Cigán je Cigán Cigán je Cigán
Ostałowska, Lidia
Cena: 351 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Lidia Ostałowska
Cikán je Cikán
Copyright © Lidia Ostałowska, 2012. All rights reserved.
Published by arrangement with Wydawnictwo Czarne, Poland.
Translation © Lucie Zakopalová, 2016
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být
rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího
písemného svolení nakladatele.
Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).
Z polského originálu Cygan to Cygan přeložila Lucie Zakopalová.
Odpovědná redaktorka Tereza Lišková.
Grafická úprava a obálka Miloš Jirsa.
Sazba a konverze do elektronické verze Michal Puhač.
Vydala v roce 2016 nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj,
Štichova 580/25, 149 00 Praha 4, jiskrovajaroslava@gmail.com,
a nakladateství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz.
92. publikace, 44. elektronická (Jaroslava Jiskrová – Máj)
828. publikace, 226. elektronická (Dokořán)
ISBN 978-80-86643-90-8 (Jaroslava Jiskrová – Máj)
ISBN 978-80-7363-784-2 (Dokořán)










Lidia Ostałowska
Cikán je Cikán
Nakladatelství Dokořán
Jaroslava Jiskrová – Máj





Za pouť světem Romů
děkuji Romkovi Kwiatkowskému
z Osvětimi





Obsah
Limalo hledá pravé Cikány 7
Prostěradlo 27
V černé soutěsce 29
Kachny 53
Samotka 55
Afšvic 77
Ederlezi 79
Obyčejný prášek 99
Spánek do oběda a zábava do rána 101
Slepice 119
Romská země Její královské Milosti 121
Kůň 135
Závěť Cikána Feluše 137
Postskriptum o Aboridžincích 163
Bibliografie 171
Poznámka překladatelky 173





7
Limalo hledá pravé Cikány
Polský Rom Limalo jede do Rumunska. Chce spatřit vesničky
Transylvánské vysočiny a sestoupit až na dno romské bídy.
Snad právě v této krajině hladu tepe život, po němž se mu
stýská. Tady třeba ještě Cikán miluje Cikána. Limalo se vydává
do Sibině. Tam žije cikánský král Ion Cioabă. Je to oblíbenec
rumunského prezidenta. U vídeňských zlatníků si král
objednal kilogramovou korunu a pak se vydal na cestu po světových
metropolích. Přijala ho dokonce i anglická královna.
„Naplivu mu do ksichtu,“ slibuje Limalo.
Cikán je Cikán. Maďarský učitel, moldavský pastevec,
filozof ze Slovenska nebo krejčí z Čech – všichni jsou bratři.
To si aspoň myslí Limalo. Chce, aby v této rodině bylo místo
i pro žebráka. Vyráží na cestu a po návratu chce říct: „Rumunští
Cikáni jsou chudí, ale poctiví. Byl jsem tam.“
V Comăna de Jos žijí Romové na okraji vesnice. Od
zastávky musíte jít kolem plotů, které patří gadžům, tedy
cizím. Jejich domy jsou zelené nebo žluté, natřené před
dlouhou dobou. Rolety stažené. Blíž u hráze stojí romské
domy. Poznáte je podle stop na omítce, metr nad zemí.
Nahromaděná voda je každý rok zaplavuje. Donedávna byly
menší než rumunské. Ale teď k nim přistavili nové pokoje,
okna jsou zatlučená trámy. Romové tu nejsou. Odjeli do
Polska žebrat. Zbylo tu jen pár rodin. Na posledním dvorku
před hrází stojí židle. Na ní polštářek, aby se lépe sedělo.
Na polštářku si hoví Limalo.





8
Limalo patří k romskému kmenu Kalderašů, kotlářů.
Pocházejí z rumunského Valašska a Moldávie. Bojaři je tam
prodávali jako otroky. Rumunské slovo robi, tedy otrok, tam
dodnes znamená Rom. V polovině devatenáctého století bylo
zrušeno otroctví. Zanedlouho se hordy propuštěných Romů
vydaly na západ a sever. Nejdříve se objevili v Haliči, potom
v dalších částech Polska. A mnoho jich tu zůstalo. Mezi ně
patřili i předci Limalova otce.
Limalo má u Varšavy vilu s věžičkou, rodinu a svůj byznys.
Před několika dny si sedl do vlaku. Pak se trmácel autobusy, aby
se usadil na polštář v Comăna de Jos. Tady vyrostla jeho matka.
„Maminka do smrti nosila červenou sukni.“
Limalo se narodil chvíli po válce. Žil v táboře, chodil s
matkou po vesnicích žebrat a věštit. Po nějaké době už na ně
sedláci pouštěli psi (dodnes má jizvy na zadku), ale většinou nějaké
drobné sehnali. Matka mu pak koupila papír a tužky.
„Učila mě číst a psát rumunsky. Vyprávěla mi, jak žijí
tamější Cikáni.“
Svoji rodnou vesnici už nikdy nespatřila. Když v šedesátých
letech gadžové v celé střední a východní Evropě zakázali Romům
kočovat, zastavili se Limalovi prarodiče několik desítek kilometrů od
Comăny. Limalo je s matkou navštívil. Byl ještě hodně mladý. Poznal
Sofii a tak se zamiloval, že v Polsku kradl, jen aby do Transylvánie
vozil prstýnky. Tyhle hlouposti si odseděl a teď nekrade. Sofii si vzal
vzdálený příbuzný a Limalo začal obchodovat s koberci. Pomohla
mu sestra z Německa. Oženil se a už má vnučku.
Před třemi lety u Limalovy vily zazvonil mladý rumunský
žebrák. Šišlal:
„Pošílá mě Sofie, moje máma, jsem Danecek.“
Limalo podle romského zvyku políbil Danečka na ústa, na -
krmil ho, dal mu napít a oblékl ho. Našel mu práci načerno.
Po Danečkovi přišli další Romové z Rumunska a pak další.
Prosili, aby je na pár nocí nechal u sebe. Limalo nařídil ženě,





9
aby jim ustlala a nosila jídlo z lednice. Musela připravit to
nejlepší. V jeho domě každý žebrák uléhal do bílého, naškrobeného
povlečení. Občas jich takhle u něj spalo několik desítek. Musela
kvůli nim běhat do lékárny a do koupelny vodit zavšivené děti.
On je stříhal. Ženě vysvětloval:
„Rumunští Cikáni nemůžou za to, že sedí na chodníku a
ponižují se. To zavinil zlý osud.“
Žena se od něj odstěhovala před rokem.
Limalo cestou do Transylvánie opakuje:
„Jsou chudí, ale poctiví. Neměli byste mlčet o tom, co tam
uvidíte.“
Dvorek bez trávy v Comăna de Jos, polštář. Limalo sedí u
svátečně prostřeného stolu. Proti němu muži: Truli, Goca a Calo.
A ženy: Marcella, Tereza a Eva – rozdmýchávají oheň v ohništi,
vaří a pak stojí u popraskané žluté stěny.
Jako první odjel do Polska Truli. Hned po revoluci v prosinci
1989. Vůbec tam neměl namířeno, chtěl do Německa. A pořád chce.
„Kdyby mi teďkonc dali vízum, tak opustím tenhle stůl
v Comăni, klobásu i vodku.“
Zkoušel přejít přes zelenou hranici, jenže mu to nevyšlo. Ale
přesvědčil se, že v Polsku si člověk může vydělat. Dal echo
sousedům z Comăni.
Jeli autobusem, protože je to levnější. Bez koruny, bez
znalosti jazyka. Dostali se do větších měst. V zimě spali na nádraží,
v létě kolem nádraží, na trávníku. Policie je tloukla, skini
mlátili, opilci se do nich naváželi a vyháněla je nádražní ostraha.
Našli si bezpečnější místa na smetištích, pod mostem. Tam
podle starého cikánského zvyku stavěli chatrče a bydleli jako
prapředci. Vyhrabali si díru v zemi a z větví z křoví u řeky nebo
parků nad ní vztyčili konstrukci. Jejich předci chatrč zateplili
látkou, kterou z ovčí příze dokáží utkat rumunští gadžové, nebo
ji olepili hlínou smísenou s koňským trusem. Teď musela stačit
lepenka, krabice od mandarinek, papundekl a kusy dřevotřísky.





10
Kaldera ši, kteří nezapomněli své kotlářské řemeslo, hledali na
smetištích kanystry od benzinu. Z každého dokázali udělat
dvoje kamínka. Už měli polské domy, často ani ne o moc horší
než ty rumunské. Bydleli v nich několik měsíců. Ráno chodili
do práce. Šli po skupinkách a nesli rekvizity: děti u prsu, berle,
bílé hole a tmavé brýle. Vraceli se za setmění ověšení taškami.
Bylo v nich oblečení, staré boty, nahnilé banány a rozbité hračky.
A také lopaty, násady, kanystry, svaté obrázky, prodřené koberce
a hadříky na stužky.
Hodně z těch polských darů je teď v Comăni.
Po několika letech celníci v Medyce začali dělat problémy –
posílali pryč rodiny s dětmi nezapsanými do pasů.
Marcella, žena Trulliho: „Učila jsem dcery, aby se mnou
říkaly: ‚Jsem hladová‘, ‚Paní dobrá‘ a ‚Paní, dejte‘ a hladily nohu
nebo ruku. Přinášejí mi deset marek denně.“
Truli: „Za Ceauşesca jsme makali v kolchozech a továrnách.
Tady v okolí je cementárna, cihelna a papírna. Po revoluci, když
se všechno zprivatizovalo, nás vyhodili. Ani půdu nemáme,
necháváme se najímat od gadžů.“
Marcella: „Vím, že děti v Polsku trpí. Ale vydělávají na sebe
i dospělé. Proto tu chodí oblečené, mají co jíst, spí na posteli
a někteří rodiče si mohou dovolit i televizi.“
Když tedy celníci v Medyce požadovali úplatek (sto
marek na dítě), Romové zaplatili. Měli marky, škudlili peníze na
opravu domů, které zaplavovala voda, a na cihly. Rozhodli
se, že zůstanou v Polsku déle. Zůstávali ti z Comăna de Jos
i jiných vesnic. Ovládli náměstí a ulice, schodiště a schody
kostelů, bazary a benzinky. ‚Paní dobrá‘ a ‚Paní, dejte‘. Polští
gadžové o nich nic nevěděli. Jak žijí tady a jak tam? Přepadají?
Kradou? Šíří nějaké choroby? Nevěděli, co by měli cítit ani při
pohledu na jejich špinavé děti a matky třesoucí se v hadrech,
klečící na chodníku. Vztek? Znechucení? Triumf? Strach? Ale
věděli, že je nutné něco s tou armádou udělat. Každý rok ko-





11
čovalo v Polsku dvě stě tisíc rumunských Romů. Každému při
příjezdu nařizovali ukázat pět set marek. Těm, kteří zůstali
déle, razítkovali pasy.
Romové jejich razítkům říkají ferbuto – zákaz vjezdu na rok.
Calo, Terezin muž: „Rumuni mají soukromé autobusy. Naberou
zboží i nás. Přijedou do Braszowa nebo se potkáme ve vesnici.
Řidiči si počítají padesát marek na osobu, ale znají
pohraničníky. A ferbuto pak neplatí.“
Calo staví dům. Za čtyři roky se svou rodinou nažebral dva -
náct tisíc marek.
„Kdysi jsme byli chudí, dnes každý žije z peněz a pro peníze.“
Strop mu dělá tesař-gadža. Právě přišel na oběd a Limalo
mu nalévá vodku.
„Nico, řekni, proč Rumuni nemají rádi Cikány?“
Nicolae: „Protože jezdí za žebrotou, a my nic, nemáme ani
vindru.“
Calo: „Nestěžuj si. Máš dvacet arů půdy a nářadí. Platím ti
za střechu.“
Nicolae: „Připadá ti, že se mám tak dobře? Klidně bych si
nechal narůst vousy, nasadil si cikánský klobouk a jel. Ale
s kým?“
„Vezmu tě s sebou,“ říká Calo.
Nicolae se vymlouvá, že je starý.
Gica je jiný. Třicetiletý, s maturitou, Rumun. Bez plnovousu,
ale s kloboukem.
Když si Gica všiml, že Romové přivážejí do Comăna de Jos
pěkné peníze, poradil se se ženou a nechal práce v cementárně.
Odjel do Tarnova. Pět dní nepil, nejedl a nekouřil. Šestý den
potkal známé z Comăny. Romové ho naučili řemeslo. Například:
aby člověk získal cigaretu, musí si dát prsty k puse a říct: „Cigar,
cigar.“ Za rok Gica rozšířil svoji lepenici a přivezl ženu i děti.
Uplynul další rok. Gica si koupil starší dacii a při té příležitosti
řidičský průkaz u Limalova známého.





12
Gicova žena polsky:
„Varšava, Zabří, Katovic, Tarnovo, Krakovo, Tarnovské hory...
Achoj! Na sdraví!“
Limalo sedí na svém polštářku a zapíjí kuře šampaňským.
Sleduje, jak jde život. Kolem děti, umolousané, nahé a s
nudlemi do pasu. Musel vypadat stejně – limalo znamená v romštině
usmrkanec. Děti po dvoře táhnou starý vůz. Vedle nich ženy
přikládají do ohně. Ale představoval si to jinak. Proč už si do
vlasů nezaplétají stužky? Nosí několik sukní, proč ne červené,
kalderašské? Když se na Evinu sukni podíváte proti světlu, jsou
vidět nohy. To je hezké, ale nemá to tak být, protože ženy jsou
od pasu dolů nečisté. Alespoň že nosí šátky, které chrání před
nečistotou jejich těla, že dohlížejí na to, aby byly zvláštní misky
pro ně, pro muže, a jiné na mytí nohou a obličeje, na praní
a proplachování masa a fazolí. Limalovi bratranci zvedají
sklenky, nalévá Gica. Ten gadža už tu sedí trochu dlouho. Je
dobré žít ve vzájemné shodě, ale Cikán musí být Cikán. Konečně
jsou sami. Bratranci se ptají na zprávy. Rodiny se rozdělily –
matka v Rumunsku, otec na cestě a dítě v Polsku. Těm v Polsku
Limalo zařizuje spaní na dělnických ubytovnách a kontakty
na bazarech, aby žili jako lidé a místo žebroty vydělávali. Jezdí
s nimi po lékařích, úřadech a do autobazarů, chrání je před
vysídlením a vytahuje z vězení. Za poslední tři roky z vězení
dostal několik desítek lidí zadržených za krádeže a potyčky.
Vypráví bratrancům, co se komu v Polsku přihodilo. To je
„cikánská pošta“, místo dopisů, telegramů a telefonů. Informuje,
jak se daří kalderašským rodům. Jak se mají Čurarové? Žijí
u Štětína. Cerharové? Byli ve Varšavě, ale museli se
odstěhovat do Slezska, protože je vyhnali Piculeštiové. Buburozové?
Jako vždycky něco vymýšlejí, teď se chtějí zapojit do pašování
z Ruska. Jak se lidem daří tady, v Comăně?
Špatně, Limalo. Ke strýčkovi Gocovi přišli čtyři Buburozové
s noži. Řekli, že je to romano kris – „cikánský soud“. Protože





13
Goca se právě vrátil z žebroty. Vytáhli na něj starou záležitost, že
prý kdysi při prodeji koně Gocův otec podvedl Cikána. Nařídili
mu, aby křivdu napravil a vzali mu pět set marek. Belan na
trhu ve Făgăraşi potkal Buburozu z Bukurešti. Choval se jako
frajírek, neskutečně si honil triko! Říkal, že se nikoho nebojí,
protože je v organizované rumunské mafii. Limalo, oni okrádají
nejen gadže. Přijdou i za Cikány!
A jak se má Sofie?
Sám vidíš, Daneček se vrátil z Polska a poslala ho sem. Sedí
v Comăně tři měsíce, schovává se před armádou. Všichni víme, že
by to na vojně nezvládl. Sofie by chtěla, abys ho vzal do Polska.
Ráno. V posledním domě před přehradou Romové vstali
ze svých doupat a postelí. Mají tam trochu tmu kvůli malým
oknům. V pološeru vypadá interiér útulně. Koberce zakrývají
popraskanou podlahu a praskliny na stěnách. Roztrhanou
tapetu zase svatozář katolické Panny Marie. Ženy ze šňůr
u stropu sundávají sukně a staví na kávu. Daneček si připravuje
svoje nejlepší oblečení. Bílá košile, mokasíny a černé kalhoty.
Na kalhotách je díra. Marcella ji zašívá růžovou nití.
Loučení. Strýček Goca dává příbuznému do kapsy dvacet
marek, Eva popotahuje, Limalo listuje Danečkovým pasem. Je
ferbuto.
Na dvoře se zvedá křik.
Limalo později vysvětluje:
„Daneček o tom nic nevěděl. Je jako velké dítě. Skoro
neumí číst.“
Když byl Daneček malý, Sofie s ním šla v noci na pole krást
zelí. Někdo je nachytal a matka utekla. Daneček tam až do
úsvitu ležel v blátě. Od té doby se v noci budí s křikem.
„Je nesmělý. Jiný než ostatní Cikáni.“
Dvorek utichá. Daneček stojí se sklopenou hlavou.
Na co teď Limalo myslí? Určitě je na všechny naštvaný, jako
na své staré polské tety, když se spolu dívají na televizi. Tety ni-





14
čemu nerozumí a všechno jim musí vysvětlovat. Občas nechce.
Ony si myslí, že to je z domýšlivosti, a smějí se mu:
„Takhle seš chytrej, jo? Sežral jsi moudrost světa. Sežer moji prdel.“
Nebo je naštvaný na sebe. Proč před těmi Cikány předstíral,
že je mocnější, než je? Teď se na něj spoléhají. Má se přiznat
k neúspěchu? Nebo vzpomíná na to, jak Daneček zaklepal na
jeho dveře, jak mu dal napít a najíst, jak si ho zamiloval.
Limalo řekne pár vět romsky, chlapce obejme a spolu se
vydávají na cestu.
Pro Romy je cesta jako škola. Limalo vychodil osm tříd
a pořád se učí: ve vlacích, v autobusech, na zastávkách, v
kavárnách, na úřadech i v obchodech. Hovoří. Stává se
obchodníkem, novinářem, diplomatem, pracovníkem muzea, pašerákem
nebo profesorem. Aby se nenudil a aby se co nejvíce dozvěděl.
Občas se ve svých vlastních lžích zamotává a je z toho hádka.
To nic není, protože v ní se přece skrývá vzrušení, hněv,
riziko a strach. Než se Limalo dostal do Comăna de Jos, učil se.
Ţigani – rumunsky Cikán. Tupec, primitiv, podvodník,
smraďoch, idiot, lupič a flákač. Nadávka. Rom je rumunsky rom. Je
jich tu dva a půl milionu. Osmdesát procent žije v bídě; více než
polovina dospělých nemá práci; více než polovina jsou
analfabeti; více než polovina dětí nechodí do školy; každé třetí dítě
umírá. Romové mají plná občanská práva, svou střední třídu,
soukromé rádio, nakladatelství a své zástupce na úřadech
a ministerstvech i v parlamentu a padesát sdružení. ROM –
zkratka názvu „Romania“ v pase. Byla zavedena před dvěma
lety. Rumuni protestovali. Romové taky. Požadovali, aby se
slovo „rom“ změnilo na „rrom“. Kdysi se říkalo, že Ceauşescu
je Rom. Později se to říkalo o prezidentovi Iliescovi. Tři čtvrtiny
Rumunů přiznávají, že Romy nenávidí. Od roku 1989 se
odehrálo třicet sedm etnicky motivovaných střetů. Zemřelo třináct
Romů. Kolik Rumunů přišlo k úhoně – nevíme.





15
Cesta je škola. Teď se na cestu vydal Daneček. Košile, moka -
síny, kalhoty zašité růžovou nití a marky strýčka Gocy, to je
všechno, co si vzal. Hlídá si svého mistra. Limalo: „Skoč pro
pivo, doběhni pro cigára.“ A Daneček letí a hned je zpátky.
Limalo je naštvaný: „Chovám se k němu povýšeně a jemu to
vůbec nevadí.“
V Polsku chce Limalo z Danečka udělat chlapa.
Ale nejdřív se tam musí dostat. Jedou do Făgăraşu. Banka:
počítají peníze, část si vymění na rumunské lei. Pošta:
telefonáty. Hned vedle pošty je bazar. Zrovna je otevřeno, před bránou
stojí zaprášené dacie a vozy. Mezi normálními koňmi je i jeden,
který patří Romovi – má na ohlávce červené ozdoby. Limalo se
snaží procpat davem. Jsou vidět barevné košile a červené sukně.
Většinou začíná rozhovor takto:
„Buďte zdrávi! Z jakého cikánského kmene jste?“
Tyhle pozná podle barev: Kalderaši. Pak se mluví o rodech
a hledají společní známí.
Daneček mlčí, Limalo mluví a mluví. Když se rozejdou,
vysvětluje: „Znám je z Polska. Tihle Cikáni mi dluží pár marek.
Domluvili jsme se, že se potkáme za tři dny.“
Restaurace. Limalo si objednává řízek, Daneček rybu. Ale
nepozorný číšník se spletl. Daneček se nejistě dívá na příbory,
protože vidličkou a nožem nikdy nejedl, a vybírá si vidličku.
S pusou plnou vepřového říká:
„Ta ryba nemá kosti! Je lepší než maso.“
V tak chudých vesnicích, jako je Comăna, se jí dvakrát denně.
Ráno hustá kaše z kukuřičné mouky – mămăliga a navečer
fazolová polévka. V létě ještě paprika a rajčata, v zimě uzený
bůček z prasat zabitých na Vánoce. A občas i slepice.
Ulice ve Făgăraşu. Daneček stojí jako přikovaný, ukazuje
prstem: „Černoch!“
Hotel. Stříbrné květiny na růžovém pozadí – tapeta nebo
malba? Daneček hladí stěny, prohlíží si bílý nábytek a topení,





16
zkoumá lak na podlaze. Volá na Limala z koupelny a ptá se,
co má dělat ve sprše. Limalo mu nařizuje, aby si vypral
košili. Daneček ji poslušně drbe, pak vezme podané ramínko
a chce košili přehodit přes tyčku, na kterou se věší kalhoty.
Limalo ho zlostně opravuje:
„Takhle ne!“
Daneček ramínko otočí a dělá totéž.
Transylvánie: studená rána, hory v mracích a řeky – ženy
perou pomocí tlouků, cesty – povozy na dřevěných kolech s
kovovými obručemi, vepři a dobytek. Domy z kravského lejna,
z kamenů a cihel oplácaných hlínou. Políčka jako zahrádky.
Nová rumunská zkušenost – vlastnictví. Večer pole hlídá
občanská hlídka, aby nezmizela ani palice kukuřice.
Romský osud – útěk. Kdysi před vyhnanstvím, šibenicí
a hranicí, dnes před hladem. Do Bukurešti, ale to je ještě
blízko. K hranicím. Přes Ukrajinu, Maďarsko, Česko, Slovensko
a Polsko do Německa. Do Francie a Itálie. Do Skandinávie
a Švýcarska. Jako tehdy, po zrušení nevolnictví, i teď hordy
rumunských Romů zaplavují Evropu. Padla berlínská zeď, ve
Varšavě a v Praze jsou volby, Sovětský svaz neexistuje. Ale oni
o tom nic nevědí, třesou se v hadrech na velkoměstských
chodnících. A když pozdvihnou oči, vidí neony.
Limalo: „Ti rumunští Cikáni tu jsou úplně ztracení. Občas
vězí až po uši v blátě a právě v tu hodinu, v tu minutu ke mně
vztahují ruce. Mám je snad zašlápnout ještě hlouběji? Buď
je v tom blátě nechám, nebo je – když můžu – vytáhnu. A ne
vždycky za peníze. Pánbůh to všechno vidí.“
V Porumbacu se Limala ptají na cestu do Indie.
Starý Petro: „Můj dědeček i dědeček mého dědečka se
narodili v Porumbacu. A tak si mysleli, že jsou odsud. Tuhle
vesnici znali, co jim paměť sahala. Kdysi v zimě i v létě bydleli ve
stanech. Vyráběli hrnce, kovali koně a chodili na pole s kosou.





17
Peněz měli dost. S gadži žili jako jedna rodina. A teď gadžové
říkají, ať se vrátíme, odkud jsme přišli.“
Romové Porumbac opustili jen jednou, v dvaačtyřicátém
roce. Do stanů přišli četníci a poručili jim, aby se sbalili. Tvrdili
jim: „V Besarábii dostane každá rodina půdu a bydlení.“ A tak
Romové zapřáhli koně, vzali svoje deky, hrnce, zlaté mince a
polštáře, a za tři měsíce se tábor zastavil na louce. Četníci Romům
nechali jen to, co měli na sobě. Zakrátko se jejich oblečení
změnilo na hadry omotané kolem pasu. Byli na Ukrajině, kterou
okupovali Němci – fašistické Rumunsko takhle vyřešilo
„cikánskou otázku“. Pracovali v kolchozech, onemocněli tyfem,
jedli brukev.
Petro: „Moji bratři a rodiče zemřeli hladem. Rodičům jsem
svázal nohy k sobě a táhl je. Nepochoval jsem je moc hluboko.“
Elisabeta: „Mého bratra a jeho ženu zastřelili kvůli dvěma
cibulím. Měli malé dírky v zádech, ale velké vpředu. Bratr šest
hodin držel své vnitřnosti v rukou. Nepřála bych hadům a
štírům, aby zažili to, co já.“
Na Ukrajině zemřelo třicet pět tisíc rumunských Romů.
V roce 1944 se jich do Porumbacu vrátila jen hrstka.
Elisabeta: „Rumuni nás nakrmili a oblékli. Podělili se o to,
co kdo měl. Občas nám dali i koně. Byli rádi, že jsme zpátky.
Za války jsme společně prožívali bídu i strach.“
Trajan: „V obchodech byly jen sušené ryby. A Ceauşescu měl
zlatou váhu na maso a zlaté misky.“
V té době žily romské osady jinak. Mladí mlčeli, když mluvili
starší, ženy neodporovaly mužům a hladoví dostali lžíci
mămăligy. Vládci dodržovali dávná ujednání. V Temešváru, kde začala
revoluce, vyšli společně do ulic Maďaři, Rumuni i Romové. Ale
to bylo naposledy.
Mašo: „Gadžové nám závidějí poháry.“
Jsou to poháry z nejcennějších kovů. Do Rumunska přišly
spolu s Romy, předávají si je po staletí. Nikdo jim je nedokázal





18
vzít. Na svatbě rodiče ženicha pohár dávají nevěstě. Jako zástavu.
Kdyby ji muž opustil, jeho rodina by pohár ztratila.
Gadžové po šesti stoletích Romům doporučují, aby odešli
tam, odkud přišli.
Petro: „Kde je ta Indie? Koupíte tam od Cikánů pohár?“
Ze všech žen v Porumbacu je nejpohostinnější jemně se
usmívající šilhavá Marie. Zve nás do svého nového domu,
otevírá skříň a ukazuje vyrovnané červené stuhy, šátky a sukně.
Vytahuje široké kalderašské pásy a vyšívané mužské košile.
„Zkus si ji,“ pobízí okouzleného Limala.
„Dala bys mi takovou košili?“
Maria vysvětluje, že jsou drahé, a odmítá. Ale ptá se ochotn ě:
„Nedáte si kávu?“
Vydělala si v Polsku. Byla tam se svým mužem Trajanem.
Syna nechali u babičky, aby nepřestal chodit do školy. V devíti
letech je zasnoubený. Jeho snoubenka vyrůstá v Arpasu, bohaté
vesnici nedaleko odsud. Od rodičů dostane věno – deset tisíc
marek. Romové z Arpasu žebrat nejezdí. Obchodují s koňmi,
dobytkem a půjčují Rumunům peníze na úrok. Je dobré se tam
přiženit. Dvouletá Eva – Trajanova sestřenice – je také
zasnoubená. Budoucí tchán už má přichystáno šest kilo zlata, stříbrný
pohár a deset milionů lei.
Maria nás provází po romském Porumbacu. Tihle už si to
dali dohromady, tamti kopou studnu a stavějí kamna. Tady
jsou nové stáje a ohrady. A tamhle políčka koupená od gadžů.
Limalo usedá a úslužná Maria na lavičku pokládá deku a stojí
na prahu domu. Pomalu se scházejí muži. Posvátné „buď
šťasten“, pak se určuje rod. Nacházejí společné příbuzné a známé.
Už o Limalovi slyšeli.
Daneček běží pro pivo. Svůj k svému, Kalderaš a Kalderaši.
„Cikánská pošta“: probírá se, kdo utekl od ženy, kdo začal
pít, kdo uspořádal svatbu a kdo zemřel. Skandály. O tři
vesnice dál Rom Buzea nachytal ženu na záletech. Nechtěl od ní





19
odejít, ale musel. Je nečistá. Příbuzným by se hnusilo u nich
jíst a pít. A Jordahe – z jiné vesnice – měl podezření, že mu
žena nasazuje parohy. Chtěl se jí zbavit. A tak ho dal ženě do
pusy a ona souhlasila, i když věděla, co jí hrozí. Jordahe to
roztroubil a žena zůstala sama. Příbuzní ji občas zvou, ale mají
pro ni zvláštní ručník a nádobí. Nádobí myjí venku, aby voda
tekla přímo na zem. Chraň Bože, aby se jen kapka dostala do
společné nádoby.
Trajan: „A vy, Cikáni v Polsku, líbáte ženský tam dole?“
Mašo: „Slyšel jsem, že se myjete ve stejné vaně a máte patrové
domy. Jak se to mohlo stát? U nás se staví nízké, aby ženská ne -
lezla nahoru a chlap nebyl pod ní.“
Trajan: „A u vás se po svatbě věší zakrvácené prostěradlo na
plot? U nás už ne. Věříme si. Pokud dívka ještě neměla
manžela, tak je to panna.“
Limalo říká, že se chystá ke králi Cioabovi. Romové jeden
přes druhého:
„Řekni mu, aby nás Buburozové přestali okrádat. Na ty, co
se vracejí z Polska, mají připravené falešné cikánské soudy.
Chudáci dávají peníze bohatým.“
Mašo: „Vyhrožují nám, že nesmíme do Polska jezdit žebrat.
Aby jim Polsko zůstalo.“
Trajan: „V Sighişoaře, Brašově a Făgăraşi Buburozové
hledají postižené děti, bez nohou, a odvážejí si je. Rodičům za to
dají pár peněz.“
Limalo: „Vím o tom. Jsou to zločinci. V létě se ukrývají v
kolibách a v zimě v dělnických ubytovnách v Łańcutu, Řešově
a Tarnově. Ale to já s králem nevyřeším. Pro mě je to pan Cioabă.
Proč s ním nepohovoří vaši zástupci, bulibasové?“
Petro, bulibasa v Porumbacu, právě odjel citroënem na romano
kris – „cikánský soud“. Rada starších rozhoduje o nečistých či
rozvodech, řeší majetkové spory a trestá přestupky, kterých
se Romové dopouštějí na Romech. Za soudy se platí, a tak si





20
Petro slušně vydělá. Bez souhlasu krále by bulibasou nebyl. Ale
Romové Buburozové jsou také dětmi Iona Cioaby.
Limalo: „Hezky si tu, v Porumbacu, žijete.“
Mašo: „My nekrademe, to je z žebroty.“
Limalo: „Copak jsem nějaký prokurátor? Nehraj si na sva -
tého. Když v Polsku uvidíš na stole řetízek, tak se otočíš a
nevezmeš ho?“
Mašo: „Nevezmu.“
Limalo: „Děláš ze mě hlupáka! Kalderaš nikdy neokrade
Kalderaše, ale vy se navzájem okrádáte. Dal jsem jednomu z vás
pár marek a zlatý prsten, a sebrali mu to ve vlastní vesnici.“
Mašo: „Lžeš.“
Limalo se dívá na Trajana, který je tu pánem domu. Trajan
nereaguje, jeho žena jemně šilhá.
Mašo Limalovi: „Táhni odsud.“
Bar v Porumbacu. Limalo nad sklenkou vodky:
„Oni v hloubi duše nejsou Cikáni, ačkoli se tak oblékají.
Hosta nikdo nesmí urazit. Ten Trajan mě prosil o adresu.
Protože krade. Kdyby ho chytli, za chvíli by přišel, abych ho
vytáhl z vězení. Ale proč se nepřiznal? Proč Cikán lže Cikánovi?
Snad se bál, že ho napráskám. Možná jsou u nich práskači.
Spolu jedí, pijí, serou na trávu a pak se pomlouvají. Ale práskači
jsou přece nečistí, jako ti, co líbají ženu... víte kde.“
Porumbačtí Romové Limala neobalamutí. Zná jejich
zlodějské řemeslo. Ženská koupí sáček brambor, dá pokladní dva
miliony a pak dělá čachry machry při vracení peněz a křičí:
„Je to o pět set míň! Vy mě chcete okrást!“
Chlapi stojí s autem s falešnými poznávacími značkami
u frekventované silnice a zvedají kapotu. Zastaví gadža,
vysvětlují mu, že potřebují pomoc. Chybí jim peníze na opravu, a tak
mu nabízejí zlatý prsten. A ve skutečnosti je to měď.
Limalo: „My Cikáni se v Polsku snažíme žít poctivě. Platíme
daně, obchodujeme s bundami nebo botami. Máme známé do-





21
davatele na tržištích, občas nám dávají zboží na dobré slovo. A teď
nechtějí. Říkají: Cikán je Cikán, okradli mě ti vaši Rumuni.“
Jde k baru. Vtom se polsky ozve Daneček:
„Stejná je polský a rumunský Cikán v Německách a Jugoslávě
nebo Maděrsku. Všechny kradou. Cikán cikání. Tady není žádná
práce. Já chci do Polsko. Chci mít práce, žena, dům, jako
člověk. Já budu mít jen voda a nekradeš. Mně se kradeš nelíbí.“
Limalo se vrací s novou vodkou.
„Rumunští Cikáni si myslí, že když nejsou doma, můžou se
chovat jako prasata. Nevědí, že tam také žijí Cikáni?“
Krátce po prosincové revoluci polské Romky poprvé spatřily
ty rumunské – seděly na nádraží Varšava-východ: se zavazadly,
s dětmi a špinavé. Bylo jim těch žen líto. Od té doby každý den
chodily na nádraží a dělily se s nimi o peníze, které si vydělaly
věštěním budoucnosti. Trvalo to skoro rok. Až si polské Romky
všimly, že jejich peníze k hladovým dětem nedoputují. V
místních směnárnách se směňují za marky. A v tu chvíli varšavští
Romové přestali s rumunskými soucítit.
Zoica kradla v bazaru dětské oblečení a hračky. Přišli na ni.
Její muž Nica se z toho neštěstí opil. Téměř umrzl v chatrči pod
mostem Grota-Roweckého. Romové si po svých lepenicích
rozdělili jeho děti, Limalovi o tom řekli. A Limalo, ačkoli předtím
Nicu na vlastní oči nikdy neviděl, zařídil skvělou nemocnici.
Dohlížel na Nicu tři dny, než se probral. Se Zoicou se nic dělat
nedalo. Dostala trest – deset měsíců. Všechno se to stalo před
dvěma lety. A teď ve vesnici Recea Limalo potkává Nicu. Ion,
Nicův otec: „Limalo! S bratrem tvé matky jsem spal v jednom
stanu, když jsme chodili s táborem.“
Velká radost. Scházejí se Romové a gadžové, se kterými se tu
žije ve vzájemné shodě. Ion představuje svou rodinu. Z
několika synů u stolu pod divokou jabloní sedí jen nemocný Nica.
Ostatní odjeli za Karpaty, dělají u Rumunů ozdobnou klem-





22
pířinu. Ale jsou tu jeho vnuci se ženami a jejich děti narozené
v Polsku.
Těm se vede dobře! U Piły potkali bohaté Poláky. Robert
a Grażynka mají několik obchodů a motel. Romy zaměstnali,
a když se ujistili, že nekradou, půjčili jim byty. Pomáhali
Romům, v čem mohli: volali sanitku k porodu, kupovali jim
lahvičky a kočárky a křtili děti.
V zimě přijel za bratranci do Piły Nica. Vyhnali ho:
„To jsou naši gadžové.“
Od neštěstí pod mostem se už Nica nevzpamatoval. Sotva
mluví, potřebuje léky na srdce. Kdysi musel být rozložitý a silný,
teď se k Limalovi hrne jako dítě. Chce se před ním pochlubit
nejstarší dcerou Elenou, které právě zaplétá copánky. Elena před
ním sedí na posteli pod nízkým dřevěným stropem s
rozpuštěnými vlasy. Limalo vytahuje foťák.
Zasahuje Zoica:
„Za fotku chceme dvacet marek.“
Před návštěvou krále si Limalo žehlí oblek a půl hodiny stojí
ve sprše. Ion Cioabă bydlí v Sibini, ve velké vile. Za otevřenou
brankou se procházejí krocani a vedle schodů stojí busta
majitele. Dveře jsou otevřené, protože je vedro. Král chrápe na sofa
ve špinavých krátkých kalhotách uprostřed pozlaceného kýče.
Co je to za vládce? Romové nikdy panovníky neměli. Občas
se objevil nějaký uzurpátor, kterého si povýšil jeden z rodů na
trůn. Ion Cioabă rozdává vizitky s nápisem „král všech Cikánů
světa“, ale Limalo to uvádí na pravou míru:
„Může být tak králem Sibině a okolí. Mimo Rumunsko
o tom nemůže být ani řeč.“
Panovník, kterého tu opravdu milují, je rumunský král
Michal.
Ion z Recei: „To byl krásný muž! Viděl jsem ho, jezdil po
vsích.“





23
Michal se hádal s otcem Karlem, aby i chudí měli z čeho
žít. Karel na to: „Chudí ať jdou do práce.“ A tak se Michal
oblékl do žebráckých hadrů a nechal se najmout v cihelně
nedaleko Recei. Týden míchal hlínu, pak vyvážel hnůj u
sedláka. Vrátil se k otci. „Králi, v našem Rumunsku je těžké si
vydělat na chleba.“ V romských příbězích ta cihelna občas leží
nedaleko Arpasu, Porumbacu nebo Comăna de Jos. Prezident
Iliescu není rád, že se dávný monarcha těší takové oblibě. Král
Michal odstoupil po válce na nátlak komunistů. Prezident
by byl raději, kdyby si Romové zamilovali Iona Cioabu. Byl
na jeho korunovaci.
Král ze Sibině se budí. Po chladném „buď šťasten“ volá
vnučku. Limalo zažívá šok – vnučka voní francouzským
parfémem, nosí minisukni, ukazuje nohy a výstřih. Na stůl postaví
sklenky s nalitou Coca-Colou. Král se převléká na fotku: košile,
oblek a pantofle. Vnučka ze skříňky vytahuje žezlo a korunu.
To už je jiný Ion Cioabă. Co druhé slovo je „můj lid“. Panovník
chce svému lidu pomoci.
„Ať Němci zaplatí za kosti našich blízkých rozeseté po
Ukrajině. Když dnes chtějí ze své země vyhnat rumunské
Cikány, ať každé rodině dají odškodnění na tři roky dopředu.
Jsou snad moje děti zvířata, aby se živily trávou? Až jim Němci
zaplatí, přestanou krást a žebrat, každý si koupí dům.“
Král žebrotu nesnáší.
„Cikáni nechtějí pracovat, raději předstírají slepého nebo
kulhavého. Copak v Rumunsku není práce? Jsou lesy a v nich
lesní ovoce a houby. Všechno to hnije. Jsou byliny, které čekají
na nemocné. Poslouchej, Limalo. Řekni v Polsku, aby uzavřeli
hranice. A když potkáš žebráka, pošli ho za mnou. Dám mu
práci a budu nad ním držet ochrannou ruku.“
Limalo je ohromen. Až z toho není schopen královi naplivat
mezi oči. Aby se uklidnil, usedá v kavárně cestou do Făgăraşe.
„Danečku, pivo!“





24
Sedí u půllitru a vzpomíná na otevřenou branku v králově
rezidenci.
„Proč nemá gorily? Protože celá policie v Sibini a snad
i v Bukurešti nebo snad i pan Iliescu – to je jeho ochranka. On
by chtěl ze všech udělat své chudé poddané. Ke komu přijdou,
až Polsko uzavře hranice? K panu Cioabovi. A budou se mu
klanět a sbírat v lese houby a byliny pro nemocné. On chce, aby
jeho národ byl hloupý. Ale já už jsem na to moc chytrý. V Polsku
žebráka litují i gadžové i Cikáni. Ale co jde za tou žebrotou?
Někdo se stal králem, někdo mafiánem a někdo pohlavárem.
Slabší je tu ztracený. Musí žebrat pro pár bochníků chleba, a
zbytek někomu dát. Zatímco silnější se honí a létají za penězi. Za
pět marek se klidně vzdají svého tradičního oblečení. Za dvě
marky ti budou líbat nohy. Bratr ublíží bratrovi. Cikánky se
klidně i kurví, hlavně když si to vypočítají v markách. Vím,
o čem mluvím. V Rumunsku to stačí na pár cihliček. Oni
znesvětili jméno Romů. To žádní jiní Cikáni neudělali.“
Limalo se v duchu vrací do rodné Comăny. Co se tam stane?
Strýc Goca má měkké srdce, stane se žebrákem. Calo je vykuk,
nikomu nepůjčí ani korunu. Nedal ani Danečkovi, ačkoli je to
jeho bratranec, a bez peněz polskou hranici nepřejdete. Takže
se bulibasou stane určitě Calo. Daneček se v tomhle světě ztratí.
Musí si vybrat svůj dluh. Dva Romové vykradli vily
polských gadžů. Propustili je, protože se za ně zaručil, a utekli do
Făgăraşe. Kauci složil Limalo.
Romský slum na předměstí. Limalo pomalu jede autem
kolem lepenic. K okýnkům se tlačí děti a ukazují mu fuck you.
Ženy plivají. Muži hrozí pěstmi. Limalo k jednomu z nich
přistupuje. Za chvíli se vrací.
„Radí mi, abych na peníze zapomněl, nebo si to Danečkův
otec odskáče. To jsou Buburozové.“
Daneček: „Mám hlad.“
Limalo: „Tak zajdeme pro housky.“





25
Sedí na zídce u pekárny. Ve Făgăraşi. Dva tisíce kilometrů
od pekárny je Polsko.
duben 1996










27
Prostěradlo
Stalo se to v létě v Nové Rudě. Mladí se milovali. Rodiče jim
chtěli požehnat a pozvali hosty na svatbu. Připravili bílé
prostěradlo. Až do ní pronikne, zůstane na plátně krvavá skvrnka.
Pro Kalderaše je to velká radost. Prostěradlo ukazují hostům.
Skvrnka přináší úctu. Musí být skutečná. Ne z rány, kterou si
nějaká chytračka udělá prstýnkem pod peřinou. Ne z
menstruace. Kalderašové vědí, jak to poznat: nalijí na prostěradlo
čtyřicetiprocentní vodku. Pokud byla dívka čistá, krev nezmění
barvu, pokud měla muže – ztmavne. A se svatbou v Nové Rudě
to bylo tak. Přijelo tři sta Romů. Šunka na plátky, kuřata
dokřupava – jen usednout. Najednou přišla zpráva, že svatba musí
být na chvíli odložena, protože nevěsta má měsíčky. Hosté se
prý utábořili u příbuzných. Mačkanice a horko bylo takové,
že někteří omdlévali. Pátý den spatřili prostěradlo s výraznou
skvrnou. A zábava začala!










29
V černé soutěsce
Žádné dítě se nenarodí samo. Než poprvé zapláče, kdesi daleko –
v lese nebo na louce – pukne skořápka a z vajíčka se vyklube
had. Had neumírá sám. Odchází on i jeho člověk.
Je zakázáno hadům ubližovat, ale můžete se jich bát. Potmě
se ženám vplazí pod peřinu. Rádi sají mateřské mléko. Když
se objevují ve snech, je to zlověstné znamení. Pokud někdo po
západu slunce neopatrně vysloví slovo „had“, měl by dodat:
„Ať odejde spolu s nocí.“ Tak se před hady chrání ve Vápenné
osadě, daleko za horami, až v Maďarsku. Mezi vinicemi musíte
nejdříve nalézt město Pécs a náměstí, kde za morové rány
postavili Svatou Trojici z bílého kamene. Potom se vydat cestou
nahoru, ke starému dolu. Po půl hodině ze zeleně vykoukne
další pomník – několik statných mužů s kalašnikovy v ruce.
Náměstí hrdinů. Pak ostrá zatáčka doprava a sto sedmnáct
betonových schodů dolů, na dno soutěsky. Tady bydlí Marika,
která se nebála hada.
Dokonce i z vrcholku schodů vypadá Vápenná osada špatně.
Některé střechy jsou tak děravé, že je vidět hrubou stavbu domů.
Kadibudky na spadnutí, z drolících se cihel. Uličky se vinou
terasovitě jedna nad druhou a zařezávají se do vápencového svahu.
Jsou uzoučké. Od jedné stěny ke druhé je to sotva na šíři ramen.
Místo zahrádek smetiště. Místo kanalizace stoka. Výkaly. Několik
veřejných studen. Vědra a prádlo. Hubení bezprizorní psi
neurčitých ras potulující se ve smečkách, které bez klacku neodeženete.
Imre si do Vápenné přivedl už několik holek. Každá mu řekla:
To už mě radši vezmi do lesa. A zadýchaná vyběhla sto sedm-





30
náct schodů zpátky nahoru. Ale Marika zůstala. Její matka se
na ni kvůli tomu rozzlobila. Opakovala jí: Je ti jen patnáct let.
Strašila ji: Neber si Cikána, budeš litovat. Když přišla na ná -
vštěvu, utrousila: Takhle žijí koně ve stáji nebo vepři ve chlívu.
Na to řekla Maričina babička: U nás to nevypadalo lépe, když
jsme s dědečkem začínali, a teď máme dům se zahradou. A
nakonec prohlásila: Máte to tu hezké.
Had se vyklube ze skořápky, když se narodí romské dítě.
A co ty ostatní?
Marice bude rok. Máma začala pít a táta odešel. A tak máma
začala pít ještě víc. Hned po práci, jen co si převlékne šaty.
Babička se to pokouší před Marikou skrývat. Marice se zdá,
že mámini kamarádi jsou moc veselí nebo snad hrubí, jenže
oni jsou zkrátka opilí. Konečně to pochopí a přestane si domů
zvát kamarádky ze školy. Sama běhá po trávě, sama stoupá
po schodech vily do pokojíčku v podkroví, protože nemá ani
sestru ani bratra.
O tátovi se doma nemluví. Odjel z Maďarska, nevolá ani
nepíše. Najednou se objeví zpráva: Přijedu. Tehdy se o něm Marika
hodně dozví. Zaprvé, že je hezký – poslal fotku. Zadruhé, že je
vojákem cizinecké legie a že bojoval v bývalé Jugoslávii. Zatřetí,
že leze po skalách, plave a umí karate. Marika zrovna začíná
studovat na gymnáziu – nejlepší škole ve městě, v
matematicko-fyzikální třídě. Ale mezi dcerami advokátů a profesorů
Pécsské univerzity se necítí dobře. Jednoho dne ji kamarádky
vítají celé nadšené: Tvůj táta byl v televizi ve filmu o žoldácích.
Chvíli nato slaví Marika čtrnácté narozeniny. Rozhodla se
pozvat kamarádky i tátu.
Táta se v Maďarsku objevil pár dní před jejími narozeninami.
Nejdříve dal Marice pusu a pak několik set franků v peněžence
z teletiny a nakonec se začal hádat s mámou. Ozývají se
nadávky a křik. Táta na ni zavolá od dveří: Pa, holčičko, přijdu na





31
tvou oslavu. Ale nepřijde. O dva dny později si dá Marika rande
s Imrem u pomníku hrdinů.
Imreho dům: obývák, kuchyně, kamna a spousta postelí.
Obyvatelé: babička, mladší sourozenci (čtyři), táta (říkají mu
Řepa), máma a pes s kočkou. Pes štěká, vrtí ocasem. Všichni se
smějí, pláčou a občas strašně hádají. Pořád se musí uklízet a mýt
nádobí. Marika začíná místo do školy chodit do Vápenné osady.
Sto sedmnáct betonových schodů, krok za krokem. Dál a dál
od slunečného města Pécs, od jeho zdí, zvonic, věží, červených
střech, podniků, cukráren, vináren, divadel, kin a obchodů se
značkovým zbožím. Jeden krok – a opouštíme údolí Dunaje.
Další krok – a už to není Maďarsko ani Evropa. Bílí by se tu
po setmění neměli objevovat. Soutěsku černých obývají různé
kmeny. Žijí tu maďarští Romové – Rumungři. Přišli sem před
staletími, ve středověku. Tvrdili, že se musí toulat, že je to pokání
za zradu. Jejich pouť začala v Malém Egyptě a skončí u papeže
v Římě, trvat bude sedm let. Lhali. Ale díky této legendě se jim
podařilo získat důvěru pobožných lidí. Králové, knížata a
biskupové nabízeli poutníkům cenný dar – cestovní glejty. Tuláci se
vydali ze západu na sever. Někteří tu zůstali; za Habsburků ztratili
svůj jazyk a museli se usadit. Ve Vápenné žijí také olašští Romové.
Olah znamená v romštině Valach. Tak maďarští Romové říkali
většině pozdějších příchozích. Ale bylo mezi nimi hodně romských
kmenů: Kalderaši, Lovarové, Čurarové a Gurvarové z Valašska
a Sedmihradska. Liší se dialektem, někdejším způsobem života
a povoláním. Jsou mezi nimi děti nevolníků, protože s Romy se
v Rumunsku do poloviny devatenáctého století obchodovalo.
Jsou mezi nimi i potomci cirkusáků a zlatokopů – svobodných
lidí. To oni vedli skupiny zaplavující před sto lety západní Evropu.
Beášové – těch v soutěsce bydlí nejvíce – sem přišli ze stejného
směru a ve stejné době jako olašští Romové. Byli nejvíce
porobení. Ve valašských vesnicích zapomněli, co znamená kočovat.
Ztratili jazyk – archaická rumunština se jim plete s romštinou.





32
Nejdříve pro Maďary vyřezávali lžičky z lipového dřeva a
nechávali se najímat na žně, pak pod Pécsí rubali uhlí nebo uran.
Kdo z jaké romské větve pochází, je ve Vápenné osadě velmi
důležité. Za každým jménem stojí historie rodu, nadání, zvyky
a kočovné stezky. Ačkoli to žádný Rom nikdy nezapsal, o
olašských Romech se ví, že chtějí za své dcery hodně peněz a že u nich
babičky pod peřinou svlékají jen zástěru, spí v sukních. Nebo
o Kalderaších: k ženám se chovají špatně, ale dobře tančí. Kdo
je něžný k ženám? Hudebníci z maďarských Rumungrů. Nosí
ale také nos nejvýše. Může si Romka vzít gadžu? Když nic jiného
nezbyde. A Roma z jiné větve? Ne. To jsou poznatky, které
zkoumají profesoři z univerzit. Sestoupí se studenty do soutěsky, po
pádu komunismu i do dolů. Chtějí vědět, proč je tolik Romů
v dětských domovech a ve vězení. Nejdříve tvrdí: Romové přišli
zkrátka během agrární reformy. Protože nedostali půdu, nepřijala
je nová kolektivní hospodářství. Námezdné dělníky už taky nikdo
nepotřeboval. A tak když Maďaři pracovali v JZD, oni se vrhli do
měst. Vrátili se do opuštěných vsí, když se rodil velký průmysl.
A pak znovu do měst, protože prim opět hrálo zemědělství. Tam
už zůstali. Ještě před deseti lety měl každý Rom práci, dokonce
i romské ženy – nekvalifikovaný dělník v největších a nejméně
vynášejících továrnách. Tyhle podniky padly jako první. Majetek
byl rozdělen, ale Romové nedostali nic. Na venkově se
zkolektivizovaná pole vrátila do rukou původních majitelů. Romové
nedostali nic, protože při rozdělování půdy byli opomenuti.
Profesoři říkají: Všechno se postupně vyřeší. Zvítězí
demokracie, volný trh a až budou lidé bohatší, dají vydělat i Romům.
Jako pod lupou sledují, jak se Romové protloukají. Jak
prodávají byty, aby si mohli založit malou firmu. Jak je místní úřady
za mizerné peníze skupují. Jak chtějí být Romové zemědělci.
Jak se jim to bez peněz a zkušeností nedaří. Jak se vracejí. Jako
bezdomovci, nezaměstnaní a bez pomoci. Najednou obraz pod
lupou ztrácí své odstíny, protože černí se vždy vracejí k černým.





33
Profesoři bijí na poplach: Maďaři jsou bohatší, ale Romové
jsou na dně. Tak hluboko, že se z něj jen tak rychle
nedostanou. Kdysi nám vyřezávali lžičky, uklízeli v našich továrnách,
dneska je nepotřebujeme. Varování: Nepotřební se jednoduše
naštvou. A proto se bílí nemají v soutěsce zdržovat po setmění.
Březen. Marika se pokouší zapamatovat si tváře Romů
z Vápenné. Není to jednoduché, protože se pořád někdo
přestěhovává a odstěhovává. Jen co zmizí jedni, druzí už pilují
zámky. Občas o opuštěný příbytek bojuje několik mužů z
různých rodin. Vytahují na sebe sekery a nože, pustí se do sebe
pěstmi. A ženy se dají do křiku: „Utíkejte pro Řepu.“ Řepa je
lék na všechno špatné v soutěsce. Vyrostl tady, odtud ho
devětkrát vedli do vězení za krádež. Všechny zná. Má slovo u Romů
ve městě. Stává se, že se do osady přistěhuje někdo nový a chce
tu vládnout. Rychle se dozví o Řepovi. Protože Řepa tu dohlíží
na dodržování romských pravidel: může se krást, nesmí se
znásilňovat a zabíjet, ublížit dítěti je zločin.
Řepova rodina se živí sběrem šrotu. Když chybí peníze,
babička zadělává mouku, děti tenhle „cikánský chleba“ milují.
Jednoho dne Imre přemlouvá Mariku: „Pojď se mnou, ukážu
ti jednu naši dobrotu.“ Hledají na severním svahu kopce. Mezi
zetlelým listím se něco zelená. Imre: „Ochutnej.“ Marika:
„Vždyť je to konvalinka.“ Ale poslušně si dává rostlinku do
pusy. Konvalinka voní po česneku. Imre jí vysvětluje: „Jmenuje
se to cikánská cibule.“ Trhají plnou tašku. Doma Imre Marice
vykládá: „V létě jsou rajčata a paprika, na podzim fazole a houby,
to se žije snadno. Nejhůř je na jaře. Cikánskou cibuli můžeš
podusit nebo z ní uděláš salát s vajíčkem a slaninou. Naučím tě
to, budeš mít co jíst. A nezapomeň, Marči, když jsou u Cikánů
mužskej a děcka hladoví, může za to ženská.“
Za několik dní se z domu ve Vápenné ozývá pláč. Zemřela
babička. Kolem rakve se schází celá rodina. Dospělí nespí





34
a zapalují svíce (Řepa dohlíží na to, aby vždycky hořel lichý po -
čet, takový je zvyk), rozvážně pijí vodku, pivo a víno. Naříkají:
„Bože, cos nám to provedl? Panenko Maria, pomoz nám!“ Noc
končí. Muži se neholí, ženy nemyjí. Imre skočí do obchodu,
protože dochází alkohol. Marice se zavírají oči, ale pořád není
dovoleno spát. Tereza, Imreho sestřenice, jí polohlasně
vysvětluje: „Babička odešla do neznáma. Věříme, že její duše je stále
blízko nás. Musíme hlídat, protože se možná bude chtít vrátit.“
Marika se musí ukázat matce. Když se večer vrací, bdění
pokračuje a truchlící... Marika dostává strach. Jsou mimo sebe, ale
není to vodkou. Sedí mezi svícemi jako duchové, vyprávějí si
divné příběhy. O hadech, kteří v temnotách ženám vklouznou
pod peřinu, rádi sají mléko z prsou matek, a když se objevují
ve snech, je to zlověstné znamení. O sovách, jimž se říká ptáci
zemřelých. O netopýrech přinášejících štěstí. O stvoření světa.
Nejvíc vypráví Janoš, babiččin bratr. Ostatní poslouchají a
pokyvují hlavami: „Ano, ano! Má pravdu, dobře mluví.“
Za dávných, pradávných časů byla jen velká voda. A tak si
bůh Baro řekl, že by bylo dobré nějaký svět stvořit, ale nechtělo
se mu ani hnout prstem. Seděl si tak venku smutný a znuděný,
protože neměl bratra, a dokonce ani přítele. Nakonec vadila
samota bohu Barovi natolik, že do vody zarazil svou hůl, o niž se
opíral, když chodil po oblacích. V místech, kde se hůl zanořila,
vyrostl rozložitý, zelený strom. Jen jedna z jeho větví byla suchá.
Seděl na ní sám ďábel, první svého rodu, světlovlasý a zarostlý.
Ďábel řekl: „Nemáš bratra ani přítele. Budu ti přítelem i
bratrem. Bůh Baro se zaradoval a řekl: „Buď mým přítelem. Kdo
to kdy slyšel, aby bůh měl bratra.“
A tak se spřátelili a trvalo to osm dní. Devátého dne ďábel
řekl: „Bratříčku drahý, takhle ve dvou se nám žije špatně.“
„Stvořím svět, ale pak už mě nech na pokoji,“ odpověděl bůh
Baro. „Skoč do velké vody a přines mi písek ze dna.“
„Jak je možné udělat Zemi z písku?“





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti
eReading .






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.